Věrnost a nevěra v mezilidských vztazích

Bankovní institut vysoká škola Praha

Věrnost a nevěra v mezilidských vztazích Bakalářská práce

Alexandra Kohútová

březen, 2010

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd

Věrnost a nevěra v mezilidských vztazích Bakalářská práce

Autor:

Alexandra Kohútová Bankovní management

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Ingrid Matoušková, PhD.

Duben, 2010

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předloţenou bakalářskou práci vypracovala samostatně a pouţila jen pramenů, které cituji a uvádím v seznamu pouţité literatury.

……………………………………. Jméno a příjmení Praha dne 30. 4. 2010

Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat Mgr. Ingrid Matouškové, PhD. za její odborné vedení práce, cenné rady a připomínky při zpracování této bakalářské práce.

Anotace Ve své bakalářské práci jsem se pokusila hlouběji objasnit mezilidské vztahy na počátku historie partnerských vztahů aţ do současnosti. Hlavně jsem se zaměřila na vznik, dimenzi, vývoj a udrţování vztahů. Velkou část této bakalářské práce jsem věnovala rodině, sporům v rodině s pojené s nevěrou a následně rozvodu. Cílem této práce bylo vyřešení faktu nevěry ze strany muţe a ţeny, ať uţ smířením nebo rozchodem obou zúčastněných stran. Klíčové pojmy mezilidské vztahy, manţelství, rodina, rozvod, nevěrný muţ, nevěrná ţena

Annotation In my Bachelor thesis I have tried to clear up more deeply human relations at the beginning of the history of a partnership up to the present time. I have mainly concentrated on the inception, dimension, development and preservation of relationships. I have dedicated a large part of my Bachelor thesis to family, family arguments connected with infidelity and, consequently, to a divorce. The goal of this thesis has been the solution of the fact of infidelity on the part of a man and a woman, either resulting in conciliation or separation of the engaged parties. Key words Human relations, marriage, family, divorce, an unfaithful man, an unfaithful woman

OBSAH ÚVOD ................................................................................................................................... 8 1.

Modely partnerského souţití ...................................................................................... 9 1.1

Vymezení základních pojmů................................................................................... 9

1.2

Počátky historie partnerských vztahů aţ do současnosti ...................................... 12

1.3

Partnerské vztahy .................................................................................................. 16

1.3.1

Počátky partnerského vztahu ......................................................................... 16

1.3.2

Dimenze vztahu ............................................................................................. 17

1.3.3

Vývoj vztahu ................................................................................................. 18

1.3.4

Udrţování vztahu........................................................................................... 18

1.4 2.

3.

Partnerství jako celek................................................................................................ 24 2.1

Význam proměn rodiny od 60. Let 20. Století...................................................... 25

2.2

Zaloţení rodiny ..................................................................................................... 26

2.3

Rodinné vztahy v jiných kulturách ....................................................................... 27

Psychické proţívání nevěry a rozvod ....................................................................... 30 3.1

Nevěra a společnost .............................................................................................. 30

3.1.1

Motivace a příčiny nevěr ............................................................................... 31

3.1.2

Nevěra jako důsledek vztahových problémů v manţelství ........................... 32

3.2

4.

Druhy partnerského souţití ................................................................................... 20

Rozvod .................................................................................................................. 34

3.2.1

Historický vývoj právní úpravy zániku manţelství ....................................... 35

3.2.2

Vývoj rozvodovosti u nás a v mezinárodnim srovnání ................................. 38

3.2.3

Růst rozvodovosti jako atribut modernity ..................................................... 42

3.2.4

Opakované manţelství................................................................................... 43

Jak tedy zvládnout nevěru ........................................................................................ 46 6

4.1

Nevěrná ţena......................................................................................................... 47

4.2

Nevěrný muţ ......................................................................................................... 49

4.3

Prevence nevěr ...................................................................................................... 49

Závěr ................................................................................................................................... 52 Seznam pouţité literatury ................................................................................................. 54

7

ÚVOD Při volbě tématu mé bakalářské práce jsem si vybrala Věrnost a nevěra v mezilidských vztazích, protoţe mě toto téma zaujalo a chtěla bych popsat, jak se vyvíjela rodina od počátku devatenáctého století, poukázat na moţné způsoby partnerského souţití, setkání různých kultur, psychické proţívání nevěry, rozvod a jeho důsledky. Důvěra je základním pilířem zdravého, spokojeného manţelství. Zjednodušeně se dá říct, ţe partneři, v jejichţ vztahu nechybí důvěra, jsou k sobě upřímní. Co je nejdůleţitější – jednají spolu naprosto otevřeně, coţ do jejich emocionálního ţivota vnáší stále nové podněty a v případě potřeby i útěchu a podporu. První kapitola bude věnována vymezení základních pojmů, které nás budou provázet touto bakalářskou prací. Ráda bych se zaměřila na historii partnerských vztahů a rodiny a podala přehled o vývoji teoretického myšlení v sociologii rodiny od jejích počátků v devatenáctém století. Hlavní důraz bych kladla na inspirující velké teorie padesátých let našeho století a na pokusy o jejich překonání v sedmdesátých a osmdesátých letech. Dále naváţu na počátky české sociologie rodiny a pokus o velké teorie – padesátá léta minulého století aţ po nové impulsy pro teorii rodiny ve změně společenského klimatu. Rozeberu počátky partnerských vztahů, dimenzi, vývoj a jejich udrţování. První kapitolu zakončím modely partnerského souţití a jejich pakt věrnosti. Druhá kapitola je zaměřena na význam proměn rodiny od šedesátých let dvacátého století aţ po současnost, na partnerské vztahy v dnešní době a zaloţení rodiny. Pokusím se přiblíţit rodinné vztahy v jiných kulturách. Třetí kapitola se specializuje na rodinné konflikty, postavení společnosti k nevěře, zjištění faktu nevěry ze strany muţe i ţeny. Dále bych chtěla rozebrat rozvod a historický vývoj právní úpravy zániku manţelství, opakované manţelství a existuje-li perspektiva sníţení počtu rozvodovosti. Ve čtvrté kapitole se zaměřím na nevěrného muţe a nevěrnou ţenu, jak přeţít nevěru a jaký můţe mít dopad nevěra na manţelství.

8

1. Modely partnerského souţití Ačkoli rodina patří k nejstarším člověkem vytvořeným sociálním útvarům, píše se dnes vesměs o rodinných problémech, jako by neměly ţádnou historii. A přece ke kaţdému z nich existuje genetický klíč, který otvírá cestu k jeho pochopení a tím i k větší naději na jeho řešení. Neexistuje soukromější prostor pro člověka neţ ten, který chrání jemné předivo vztahů v jeho vlastní rodině. Od dob, kdy se ustanovila párová rodina, ţádné lidské společenství si nemohlo dovolit nechránit toto křehké uspořádání vztahů jistou hrází soukromí, aniţ by je ponechalo bez soustavné sociální kontroly. To, co se v něm za hrází intimity odehrává, je bytostným zájmem celé pospolitosti, neboť na tom záleţí její reprodukce a tedy celé příští bytí či nebytí. Není asi tedy pochyb o tom, ţe základní normy správnosti chování a uspořádání mezilidských vztahů v rodině artikulovala v Evropě po staletí nejvýrazněji církev. Na našem území od vzniku literární společnosti nejprve dlouho monopolně katolická církev, od reformačního hnutí i církve protestantské.1 Na začátku této kapitoly bych chtěla vymezit základní pojmy, se kterými se budeme setkávat průřezem této bakalářské práce. Dále naváţu na historii od počátku devatenáctého století aţ po moderní rodinu. Zaměřím se na vznik a vývoj vztahů podle známého psychologa S. W. Ducka.

1.1 Vymezení základních pojmů Mezilidské vztahy -

v psychologii práce zdůrazňování motivů, přání, zájmů, dobrých vztahů, příznivého sociálního klimatu a prostoru pro vlastní aktivitu pracovníků

-

směr sociální a personální politiky zabývající se mezilidskými vztahy

-

interdisciplinární studium sociálních vztahů, potřeb pracovníků, jejich integrace, sociálního klimatu, integrace vztahů člověka a organizace2

-

jiný název pro interindividuální vztah, coţ je vztah mezi jednotlivými jedinci, vztah jednoho jedince k jinému (jiným). Někteří autoři neodůvodněně rozlišují sociální a interindividuální vztah, kaţdý interindividuální vztah však je nutně sociální3

1

MOŢNÝ IVO. Moderní rodina (Mýty a skutečnosti). Brno : nakl. Blok, 1990. 184 s. HARTL PAVEL. Stručný psychologický slovník. Praha : nakl. Portál, 2004. 3 GEIST BOHUMIL. Sociologický slovník. Praha : Victoria Publishing, 1992. 646 s. 2

9

Přátelství Trvalý vztah zaloţený především na pozitivních emocích a důvěře Mezilidská komunikace Dorozumívání lidí, můţe být verbální, slovní, nebo neverbální, mimoslovní. Dobrá schopnost komunikace je naším nejdůleţitějším aktivem, ať jde osobní, společenský nebo pracovní ţivot. S pomocí interpersonální komunikace na sebe vzájemně působíme s druhými, poznáváme je i sami sebe a poskytujeme jim moţnost, aby mohli poznat i nás. Vztah Působení mezi dvěma nebo více jevy či osobami, v psychologii vztah mezilidský primární znamená vztah na delší časové období spojený s emocionální vazbou a určitou odpovědností, vztah mezilidský sekundární je krátkodobější, povrchnější, bez větších závazků, málo častý Sexualita Sexuální chování je integrovanou součástí ţivota kaţdého člověka, je jeho naprostou a neoddělitelnou přirozeností. Sexualita vyjadřuje rozdílnost postojů, hodnot, vztahů, aktivit mezi muţem a ţenou. Mluvíme-li o sexualitě, mluvíme o tom, jaké jsou rozdíly mezi muţem a ţenou, jak ve fyzickém vzhledu, tak v chování. Manţelství Zvykovým právem nebo zákonem definované souţití muţe a ţeny, případně několika partnerů Manţelství na zkoušku – předmanţelské souţití včetně sexuálního v jednom bytě při společném hospodaření, zaloţeno na názoru, ţe předmanţelské poznání umoţňuje lépe předpovědět budoucí manţelské vztahy Manţelská terapie Psychologická a psychoterapeutická pomoc při řešení problémů manţelských párů, její záběr je zpravidla široký, od psychodynamických problémů ve vztazích partnerů přes sexuální problémy aţ k otázkám ekonomickým

10

Rodina Rodina je základní jednotka celé společnosti. V dějinách lidstva se střídavě objevovaly názory, které rodinu povaţovaly za přeţitek, za svazek, který omezuje svobodu člověka. Byla snaha o přesunutí rodičovské péče na jiné osoby, skupiny, státní instituce. Model rodiny však vykazuje neobyčejnou stabilitu v čase. Rodina je relativně uzavřená, malá skupina jedinců, která je typická velmi intenzivními citovými pouty mezi jednotlivými členy, výraznou soudrţností a intimitou. Zpravidla tuto skupinu tvoří matka, otec a děti. Rodina je společenstvím radosti a sdílení, dítě a rodič se spolu ztotoţňují, podporují se, spoléhají na sebe a vzájemně se ovlivňují. Rodina je také závaţným modelem celé společnosti. Proto rodina a společnost tvoří dvě spojité nádoby, jedna ovlivňuje druhou. Změny ve společnosti se odrazí ve změnách charakteru rodin a tyto změny v rodinách pak zpětně působí na celou společnost.4 Rozvod manţelství Zrušení manţelského svazku za ţivota manţelů rozhodnutím soudu, zpravidla 3 stádia: manţelský nesoulad s neschopností rozpory řešit vzájemnými kompromisy, manţelský rozvrat, většinou dlouhodobý, právní ukončení manţelského vztahu rozvodem, nejčastější příčiny: rozdílnost povah, alkoholismus, nevěra, nezájem o rodinu, sexuální neshody, finanční neshody Rozvodová terapie Druh párové či rodinné terapie, jejím cílem je kultivované zvládnutí rozvodu dospělými a ochrana dětí před negativními vlivy rozvodové situace Sociologie současné rodiny Rodina kaţdý měsíc, rok nebo desetiletí proţívá krizi. Ve skutečnosti rysy, které byly charakteristické pro rodinu konce devatenáctého století, nacházíme i o sto let později. Patrná je dvojí postupná proměna: privatizace rodiny vzhledem k tomu, ţe se zdůrazňuje kvalita mezilidských vztahů; a zároveň její specializace, protoţe do ní stále více zasahuje stát. Během dvacátého století se rodina stává prostorem, ve kterém si jednotlivci chrání svou individualitu, a současně vedlejším nástrojem státu, který podporuje a reguluje vztahy

4

BINAROVÁ IVA. Partnerství, sexualita a rodina. Olomouc : Andragogé – Centrum otevřeného a distančního vzdělání, 2000. 43 s.

11

členů rodiny. Znaky, které charakterizují soudobou rodinu: závislost na státu, autonomie rodiny ve vztahu k příbuzenstvu, nezávislost muţů i ţen na rodině.

1.2 Počátky historie partnerských vztahů aţ do současnosti Snaha o vysvětlení principů, na nichţ je zaloţena sociální organizace lidské reprodukce, je stará jako lidstvo samo. Příbuzenská organizace je pro člověka, kdy zakládá jakkoli primitivní společnost a, jak ukázal přesvědčivě Claude Lévi-Strauss, uţ v díle Myšlení přírodních národů je organizováno v podstatné míře kolem snahy pochopit a v symbolech vyjádřit a komunikovat příbuzenské a klanové vazby. Lidstvo o to usilovalo dávno před tím, neţ člověk vynalezl písmo a byl schopen zanechat svým potomkům zprávu o svém úsilí v podobě psaného textu. Nejstarší literární památky vesměs obsahují jakousi teorii rodiny. Jsou to ovšem jen texty, které referují k nadpřirozenému a směšují hodnocení a vysvětlení. Počátky v devatenáctém století V devatenáctém století bylo teoretické myšlení o rodině ţiveno ze dvou hlavních zdrojů. Základní podněty dostávalo na jedné straně od institucionální historicko-právní školy, jeţ mu dala na dlouhou dobu normativní charakter. Velmi dobře se snášela s vládnoucím evolucionismem, naturalismem a organicismem. Na druhé straně významně působilo na rozvoj teorie rodiny myšlení sociálních kritiků a reformátorů. Srovnávané dva myšlenkové proudy se liší také tím, jakou rodinu měl který v centru pozornosti. Zatímco institucionální tradice vycházela ze zamlčeného předpokladu, ţe pro zkoumání rodiny jsou relevantní zákona dbalé střední a vyšší vrstvy, coţ byla měšťanská rodina jako vrchol společenského vývoje, předmětem pozornosti reformátorů byla především rodina niţších vrstev, ohroţená dynamickým sociálním vývojem.5 Počátky sociálně kritických studií rodiny Druhým z podnětů rozvoje sociologického zkoumání rodiny byla tvrdá realita rychlé urbanizace a industrializace, která otřásla tradiční společností venkovských komunit a malých městeček, pevně spjatých se svým zemědělským okolím. Myšlenkový svět 5

MOŢNÝ IVO. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1999. 250 s.

12

středověku, orientovaný kolem náboţenské víry a katolické církve, se definitivně rozpadal, normativní systém i praktické kontrolní mechanismy s ním spjaté ztrácely na účinnosti v náhle mobilní populaci. Pro nový způsob organizace práce a osídlení nebyly dosud vyvinuty kulturní vzory. Nové bohatství malých a středních vlastníků bylo vesměs organizováno v rodinných podnicích. Měšťanská rodina neobyčejně sílila a stala se kulturním modelem a základní institucí sociální struktury. Nová chudoba erodovala rodinné svazky a svou početností plodila hrozivé mnoţství a nebývalou intenzitu sociálních problémů. Sociální reformátoři opírali své vize sanace sociálních problémů o potřebu ozdravení rodiny nejniţších sociálních vrstev, jmenovitě rodin měšťanského proletariátu. Vzorem ideální rodiny jim byla zidealizovaná patriarchální velkorodina, hlavním nepřítelem hrozivý růst rozpadlých rodin a rozvodů i neutěšené poměry v proletářských rodinách rozvrácených alkoholismem a bídou. Cílem jim byla ochrana rodiny před vládnoucími poměry, nejlépe návratem k patriarchální jistotě, která snad ani nikdy neexistovala. Počátky české sociologie rodiny Česká sociologie kladla své základy na samém konci devatenáctého století, v době prvního vrcholu přísně pozitivistického pojetí vědy a naturalistických tendencí v sociologii. Díky T. G. Masarykovi nebyl česká sociologie ve svých počátcích a platí to i pro sociologii rodiny, inspirována především myšlením konzervativním, nýbrţ liberálním. Z něho se pak, zejména v třicátých letech našeho minulého století, vyvíjela česká sociologie rodiny aktivním zájmem o následky hospodářské krize v rodině k sociálně orientovanému liberalistickému postoji. Ten byl všeobecně v české společnosti posilován čerstvým plebejským původem většiny českého měšťanstva. Při hledání kořenů emancipačního úsilí ţen najdeme v hrubém rozlišení dvě tradice, sahající hluboko do devatenáctého století. Jedna vysvětlovala příčiny poddanství ţen jejich ekonomickou závislostí na manţelovi a z toho pocházejícím faktickým uvězněním v rodině. Základním agentem útlaku tu byl vlastní manţel, základní dimenzí nerovnosti nerovnost v manţelském páru. Základní instrument v osvobození byl pak spatřován v otevření světa práce ţenám, teda světa placené práce mimo domácnost. Nový duch liberalizace v sobě nesl myšlenky lidské rovnosti, která se špatně slučovala s patriarchální dominací muţe v rodině. Jak se měšťanská rodina v procesu urbanizace a modernizace vydělovala z tradiční venkovské velkorodiny, přestávalo v ní být místo pro tu nejméně 13

sedminu celoţivotně neprovdaných ţen, které v tradiční společnosti hladce fungovaly ve velké rodině, která se bez nich neobešla. Osvobození ţen od závislosti na manţelství a jejich ekonomická autonomie, opřená o moţnost přijmout placené zaměstnání anebo podnikat, byly přirozenými cíli měšťanských ţen a východiskem liberální tradice emancipačního hnutí. Pokus o velké teorie – padesátá léta minulého století Konec druhé světové války přinesl vlnu realizace porodů odkládaných za války. Došlo k tomu, co demografie dobře zná z historie a co v tomto případě dostalo jméno „poválečný baby-boom“. Unaveni a otřeseni válkou a nejistotou, stáhli se lidé k rodinnému krbu. Poměrně brzy po válce se začaly zlepšovat i hospodářské poměry. Prosazuje se neolokalita –

nově

zakládaná

rodina zakládá

i

samostatnou domácnost

v novém domě.

Pro dvougenerační, samostatně ţijící rodinu pojem nukleární rodina začíná být chápán jako označení standardního způsobu rodinného ţivota vyspělých průmyslových civilizací, jako normální způsob rodinného ţivota, k němuţ celý předchozí vývoj přirozeně směřoval. Šedesátá léta minulého století jsou zvláštním obdobím nepokoje a nadějí, jeţ se však záhy radikalizují a jsou zlomeny. Nositelem tohoto kvašení jsou děti poválečného baby-boomu, vstupují do společnosti za naprosto jiných poměrů neţ jejich rodiče v závěru druhé světové války a ve svém optimismu a dynamice aspirují na to, zorganizovat zásadně jinak i společenské instituce. Rodinu mají první při ruce. Nástup dětí baby-boomu na konci šedesátých let tu byl samozřejmě pocítěn, ale brutalita, s jakou byl zlomen, buď vývoj udusila, anebo ho obrátila k zájmu o elementární lidská práva. Rodina zmizela z veřejných diskuzí na desetiletí. Závěr z počátku šedesátých let si zachoval platnost dodnes. Celá historie sociologických bádání o rodině je také historií ohlašování konce rozšířené rodiny a kritiky tohoto konceptu. Zatímco někteří si mysleli, ţe rozšířená rodina představovala staré zlaté časy a skončila, jiní šli dál a dodávali, ţe nikdy neexistovala. V poslední době se k těmto kritikám přidala i kritika ohlašující konec rodiny, rozšířené anebo nerozšířené. V postmoderním věku se dá uvaţovat snad jen o rozvolněné rodině, ale před únavnými vztahy mezi manţely dají nakonec všichni přednost tomu, ţádnou rodinu nezakládat.

14

Nové impulsy pro teorii rodiny ve změně společenského klimatu Problém reprodukce obyvatelstva a fungování rodiny nepatří v západních společnostech k nezanedbatelným. V první polovině sedmdesátých let poklesla souhrnná porodnost v západní a severní Evropě z hodnot okolo 2,5 dětí na jednu ţenu k hodnotám těsně nad 1,5 dítěte. V osmdesátých letech proběhl podobný pokles i ve dvou největších populací jiţní Evropy, italské a španělské, a sestup pokračoval pod 1,5 dítěte na jednu ţenu. Souběţně klesala sňatečnost a stoupala rozvodovost. Velká konjunktura rodiny z padesátých a první poloviny šedesátých let skončila. Od počátku devadesátých let dorůstá první generace, z níţ v některých společnostech i více neţ třetina zaţila v dětství rozpad manţelského svazku, pokud se uţ vůbec v domácnostech manţelského svazku narodila.6 Biologické základy rodičovského a partnerského chování Rodina nemůţe existovat bez rozdílnosti muţe a ţeny. Tato rozdílnost, fundovaná především biologicky, je dokonce podmínkou dobrého fungování rodiny. Ne náhodou budu mluvit na prvním místě o rodičovském chování. Etologie totiţ ví, ţe rodičovské chování je původnější neţ chování partnerské. Od muţů se očekává více zájmu o rodinu, schopnost podílet se na péči o děti, vyšší podíl na domácích pracích. Od ţen se zase ve sféře veřejné očekává schopnost sebeprosazení, výkonnost, odolnost vůči stresu, závislost. Moderní společnost se proto snaţí výchovou a osvětou modifikovat vrozenou výbavu muţů a ţen. Rozdíly ve vrozené výbavě muţů a ţen je vţdycky lepší vyuţívat neţ potlačovat, a to jak ve sféře rodinného ţivota, tak ve sféře veřejné. Rodina je křehčí organismus neţ společnost, zvláště rodina moderní. Jakmile v ní někdo začne intenzivně prosazovat poţadavek společenského hnutí, je na nejlepší cestě k tomu rodinu rozloţit.7 I sociologie rodiny se pozvolna začíná otevírat podnětům postmoderního myšlení, kde je dovoleno vše – včetně fundamentalismu, který se vrací k nejtradičnějšímu modelu rodiny. Co se ale ukáţe být hlavním proudem, směřujícím přes práh tisíciletí, nelze ještě jasně rozeznat.

6

MOŢNÝ IVO. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1999. 250 s. MOŢNÝ IVO. Moderní rodina (Mýty a skutečnosti). Brno : nakl. Blok, 1990. 184 s. 7 MATOUŠEK OLDŘICH. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1993. 124 s.

15

1.3 Partnerské vztahy Známý psycholog S. W. Duck (1973) tvrdí, ţe podobnost osobních konstruktů, postojů a názorů má velký význam, má-li krátkodobá vzájemná přitaţlivost přerůst v dlouhodobý vztah. Duck povaţuje za nutné odlišit u vztahů sociální přitaţlivost a mezilidskou přitaţlivost. Sociální přitaţlivost je krátkodobá a silně ji ovlivňuje členství v sociálních skupinách. Také závisí na faktorech jako podobnost nebo blízkost. Interpersonální přitaţlivost je na druhé straně zaloţena na hlubší znalosti osobnosti druhého člověka a jeho pohledu na svět. Kdyţ se s někým setkáme poprvé, máme podle Ducka sklon reagovat na něj podle toho, co v nás vyvolává – jinými slovy, zacházíme s ním jako s podnětovým objektem. Jakmile jej však lépe poznáme, náš vztah se proměňuje a my k němu přistupujeme více jako k člověku („kdyţ ho blíţ poznáš, je to velmi příjemný člověk“). Právě taková osobní přitaţlivost, na rozdíl od povrchnější sociální přitaţlivosti, která existuje na začátku vztahu, tvoří podle Ducka základ dlouhodobého vztahu.8

1.3.1 Počátky partnerského vztahu Člověk je tvor společenský. Poznáním některých sociálních souvislostí poznáme lépe sebe, pochopíme lépe lidi ve svém okolí a uvědomíme si, proč se s nedůvěrou díváme na ty, kteří se od nás liší. Bude nás zajímat základní otázka, proč a jak vznikají vztahy mezi lidmi. Základní lidskou potřebou je potřeba sociálního kontaktu, která se uspokojuje v sociálním styku. Člověk má potřebu navazovat pozitivní a těsné vztahy s jinými lidmi, které mají podobu přátelství nebo lásky. Jednou z velmi důleţitých a dobře známých podmínek navázání kontaktu je fyzická blízkost. Čím blíţe u sebe dva lidé ţijí, tím pravděpodobněji je větší šance pro vznik přátelství. Jenom fyzická blízkost však nestačí. Při navazování vztahů se podílí i atraktivita člověka, s kterým se potkáváme. Atraktivní člověk je také sexuálně přitaţlivý. A právě sexuální přitaţlivost bývá pohnutkou k navázání kontaktu s fyzicky přitaţlivou osobou opačného pohlaví. Aby se z pouhé známosti stal vztah těsný a důvěrný, závisí, v daleko větší míře, na osobní atraktivitě neţ na fyzické. Obecně partnerský vztah prochází fází zamilovanosti, která pozvolna přechází do fáze důvěrného vztahu.9

8

HAYESOVÁ NICKY. Základy sociální psychologie. Praha : nakl. Portál, 1998. BINAROVÁ IVA. Partnerství, sexualita a rodina. Olomouc : Andragogé – Centrum otevřeného a distančního vzdělání, 2000. 43 s. 9

16

1.3.2 Dimenze vztahu Studium vztahů je komplikované, částečně proto, ţe předmět zkoumání je tak těţko uchopitelný a částečně i proto, ţe kaţdý z nás asi za nejdůleţitější charakteristiku vztahu povaţuje něco jiného. R. A. Hinde v roce 1987 navrhl osm dimenzí, ze kterých můţeme vycházet při popisu a vysvětlování vztahů. Mají poskytnout základní rámec pro práci badatelů v této oblasti. K těmto dimenzím patří: 1. Obsah – co lidé ve vztahu spolu dělají. Činnost matky a dítěte nebude totoţná s činností téţe ţeny s jejím manţelem. Proto je pro posouzení vztahu důleţitým kritériem obsah. 2. Rozmanitost – různost činností účastníků vztahu. Některé vztahy jsou velmi vyhraněné a orientované na splnění úkolu, zatímco jiné zahrnují široké spektrum činností. Váš vztah s nejlepším přítelem budou nejspíše naplňovat rozmanitější činnosti neţ váš vztah s učitelem. 3. Kvalita – přístup účastníků k obsahu vztahu. Je například matka citlivá k potřebám svého dítěte, nebo je uspokojuje jen mechanicky? Je součástí přátelství legrace a smích? 4. Frekvence a organizace – kdy se lidé účastní společné činnosti a zda je jejich konání systematické. Můţe to zahrnovat například srovnání četnosti reakce na potřeby druhého s tím, jak často by druhý chtěl, aby na ně partner reagoval. 5. Reciprocita a komplementarita – zda vztah zahrnuje střídání rolí nebo vzájemně se doplňující chování. V některých vztazích se jeden partner cítí lépe ve vůdčí roli a druhý naopak v roli následovníka, v jiných se mohou tyto role střídat nebo měnit podle okolností. 6. Intimita – do jaké míry si partneři ve vztahu sdělují svá tajemství a hovoří o osobních věcech. 7. Interpersonální percepce – jak partneři vnímají navzájem svou povahu a jak interpretují činnost druhého. 8. Závazek – jak silně se partneři cítí oddáni jeden druhému nebo vztahu mezi sebou.

17

Moţná by bylo zajímavé na základě těchto osmi dimenzí srovnat vztahy, které máte s různými lidmi, a tak zjistit, jak se například rodinné vztahy liší od vztahů přátelských.10

1.3.3 Vývoj vztahu Při navazování vztahu pouţíváme velké mnoţství neverbálních signálů, zvláště oční kontakt a úsměv, abychom neznačili svůj zájem o druhého. Moţná je to proto, ţe se úmyslně snaţíme o jistou dvojznačnost svých signálů. Duck a Miell (1986) ve své práci ukázali, ţe kdyţ s někým navazujeme vztah, je pro nás velmi důleţité, zda o nás má také zájem. Je pozoruhodné, ţe při rozhovoru s partnery v začínajícím vztahu se ukázalo, ţe oba vnímají druhou osobu jako tu, která má nad vývojem vztahu větší kontrolu. I toto můţe být způsobeno strachem z odmítnutí. Na začátku vztahu se snaţíme vyhnout odmítnutí například tak, ţe druhému ukazujeme své lepší stránky. Jsme zdvořilí, snaţíme se vypadat co nejlépe a prokazujeme zájem o jeho ţivot. Také se snaţíme se o něm co nejvíce dozvědět, třeba tak, ţe se vyptáváme druhých nebo přemýšlíme o tom, co se uţ mezi námi stalo. Některé vztahy skončí nebo ustrnou hned na začátku, jiné se rozvinou a jejich účastníci se sblíţí. Podle Ducka (1988) to často probíhá tak, ţe partneři si vzájemně dovolí nahlédnout do svého nitra a jeden druhému se svěřují. Něco přiměje jednoho z partnerů svěřit druhému nějakou věc ze svého soukromí či osobnosti. Druhý partner pak také prozradí něco o svém ţivotě. Přílišné odhalování vlastního nitra v začátcích vztahu však můţe mít opačný účinek. Podle Knappa (1984) to druhého často spíše popudí nebo ho to dokonce přiměje ze vznikajícího vztahu vystoupit. Zdá se, ţe lidé dávají přednost přirozenému vývoji vztahu a nenutí se příliš brzy do nepřiměřené blízkosti.11

1.3.4 Udrţování vztahu Různé vztahy vyţadují různě velkou pozornost a údrţbu, aby mohly pokračovat. Velmi dobrá přátelství většinou přetrvají i bez velkého úsilí zúčastněných stran, moţná proto, ţe velké úsilí uţ do vztahu bylo vloţeno v jeho počátečních stádiích, ale i blízká přátelství 10

HAYESOVÁ NICKY. Základy sociální psychologie. Praha : nakl. Portál, 1998. BINAROVÁ IVA. Partnerství, sexualita a rodina. Olomouc : Andragogé – Centrum otevřeného a distančního vzdělání, 2000. 43 s. 11 HAYESOVÁ NICKY. Základy sociální psychologie. Praha : nakl. Portál, 1998.

18

a manţelství nebo jiné partnerské vztahy potřebují určité úsilí, mají-li se udrţet. Přátelství také obnáší určitou povinnost vůči druhému. Argyle a Henderson (1984) zjistili, ţe existují jistá pravidla, která by přátelé měli dodrţovat: 1. Zastat se druhého v jeho nepřítomnosti 2. Podělit se s ním o zprávy o všech svých úspěších 3. Poskytnout emocionální podporu, kdyţ ji druhý potřebuje 4. Věřit si a svěřovat se navzájem 5. Dobrovolně pomáhat druhému, kdyţ to potřebuje 6. Usilovat o to, aby se dobře cítil v naší společnosti Argyle a Henderson zjistili, ţe velmi dobrá přátelství mohou přeţít mnoho problémů, ale porušení jednoho z těchto pravidel často vede k ukončení vztahu. Páry, které spolu jsou dlouhou dobu, mají většinou méně udrţovacích strategií neţ ty, které spolu jsou teprve krátce. To můţe být i tím, ţe se podobné činnosti stali natolik samozřejmou součástí ţivota, ţe partneři je uţ prostě nezaznamenávají. Lidé si většinou aţ po skončení vztahu uvědomí, kolik různých drobností, které by mohly pomoci udrţet vzájemnou blízkost, kdyby do vztahu nevstoupily další skutečnosti, se stalo součástí jejich ţivota. S. W. Duck (1988) vytvořil model průběhu dezintegrace blízkého vztahu. Zahrnuje čtyři fáze. Kaţdou z nich charakterizují určité myšlenky a činnosti: 1.Intrapsychická fáze – je to údobí, ve kterém jeden z partnerů začne pociťovat silnou nespokojenost a zdá se mu, ţe jiţ situaci nedokáţe dál snášet. Poté zváţí všechny výhody a nevýhody, které mu vztah přináší. Kdyţ dojde k názoru, ţe jiţ nestojí za to ve vztahu pokračovat, přejde do druhé fáze. 2. Dyadická fáze – do této fáze se zapojí i druhý partner. Partner, který chce ze vztahu odejít, ho informuje o svém úmyslu, nebo se mu vyhýbá a je chladný. Jeho chování je pro druhého partnera nezřídka šokující a přinese mu velkou nejistotu. Pár se můţe rozhodnout dát vztahu ještě jednu šanci (například chápat rozchod jen jako zkoušku). Rozhodnou-li se jej opravdu ukončit, přejdou do třetí fáze.

19

3. Sociální fáze – ta zahrnuje společenské důsledky změny. Pár oznámí svůj rozchod přátelům a musí reagovat na intervence zvnějšku. Musí čelit důsledkům rozchodu pro přátelské a jiné sociální vztahy. V této fázi se také ještě mohou pokusit problémy páru vyřešit příslušníci rodiny nebo duchovní. Kdyţ to nepomůţe, pár přechází do konečné fáze. 4. Fáze úpravy hrobu – v této fázi, se bývalí partneři snaţí překlenout rozchod. Sdělují rodině a známým svou verzi událostí a někdy připravují půdu pro pokračování přátelského vztahu se svým bývalým intimním partnerem.12

1.4 Druhy partnerského souţití V lidské historii se setkáváme s různými druhy partnerského souţití. Jde především o monogamii, která je však spíše menšinová, a u které můţeme rozlišit celoţivotní formu s povolenými, tolerovanými nebo mimomanţelskými kontakty, přičemţ se ale projevuje dvojí standard pro muţskou a ţenskou sexuální roli, obvykle s mnohem závaţnějšími následky v případě nevěrných ţen a seriálové monogamie. Typickým příkladem jsou svazky u některých polynéských společenství, kde muţ a ţena zůstávají spolu v zájmu výchovy dítěte v průměru asi sedm let, poté se obvykle rozcházejí, a tím se otevírají novým moţným genetickým kombinacím. Za seriálovou monogamii lze povaţovat i náš, uţ někdy dokonce ve společnosti převaţující, model několika po sobě jdoucích manţelství. Kromě toho musíme rozlišovat monogamii sociální a sexuální, které se nemusejí vţdy překrývat. Většina lidských společenství praktikovala nebo dokonce dosud praktikuje polygamní modely souţití. Šlo o polygynii, kdy muţ má několik manţelek, a má přitom povinnost se o všechny postarat stejným způsobem, pokud jsou manţelky sestry, jde o tak zvanou sororální polygynii, nebo o polyandrii, která však není pro člověka jako ţivočišný druh zřejmě vlastní a vyskytuje se pouze v extrémních ekologických podmínkách. Výjimečně se setkáváme se souţitím několika muţů a několika ţen, tedy s polygynandrií. Zvláštnosti má i polygynie praktikovaná v muslimských zemích. Islám povoluje mnohoţenství, ve většině zemí však povoluje nejvíce čtyři manţelky. Nejčastěji se zde ovšem vyskytuje bigamie, kdy manţel si k manţelce přivede další, obvykle mladší ţenu. Vyskytuje se však zde i model souţití kromě zákonné manţelky i s další ţenou, nejčastěji se sluţebnou, tzv. konkubinát. Dále se zde nachází vztah na pomezí manţelství 12

HAYESOVÁ NICKY. Základy sociální psychologie. Praha : nakl. Portál, 1998.

20

a konkubinátu, nájemné manţelství – právní vztah na dobu určitou, s finanční odměnou pro ţenu. Je to v podstatě jistá forma prostituce, protoţe obyčejnou prostituci Islám nepovoluje. Polyandrie, tedy souţití více muţů s jednou ţenou, je velmi vzácná. Na rozdíl od polygynie totiţ nezvyšuje reprodukční úspěch muţů a s rostoucím počtem manţelů se proporcionálně nezvyšuje ani reprodukční potenciál ţen. Je v podstatě jedno, zda ţeny mají za rok styky s jedním nebo se stovkou muţů, donosí vţdy jen jedno dítě. Tento model souţití proto představuje pouze velmi speciální řešení určitých ekologických a ekonomických podmínek. Vyskytuje se pouze tam, kde muţi mají sníţenou moţnost podporovat své manţelky a potomky z důvodu omezení přírodního charakteru, omezeného přístupu ke zdrojům. Polyandrie se dodnes vyskytuje v určitých částech Indie, v Himalájích, severní Nigérii nebo na Srí Lance. Typickým příkladem polyandrických manţelství jsou tibetské rodiny z málo produktivních farem v nadmořské výšce nad čtyři tisíce metrů. Bratři se tam ţení s jednou ţenou a vychovávají děti společně. Výsledkem tohoto uspořádání je velký počet neprovdaných a bezdětných ţen ve společnosti. Volba ţeny pro bratry v domácnosti je v polyandrických společenstvích výsadou nejstaršího z bratrů. Ţenu si vybírá jednak podle vlastního vkusu, ale také podle jiných kritérií – musí být z jiného klanu, domácnosti spojené manţelstvím musejí mít stejné sociální postavení. V manţelství musí být ţena sexuálně k dispozici kterémukoli z manţelů, snad kromě těch nejmladších, kteří ještě nejsou dostatečně sexuálně vyspělí. Muţi se o ţenu dělí rotačním způsobem, proto si společná ţena musí dát pozor, aby se všem věnovala rovnoměrně. Je tedy určitým způsobem zodpovědná na dobré vztahy v domácnosti. Monogamní svazky se v lidské evoluci začaly objevovat pravděpodobně aţ v souvislosti s nárůstem velikosti mozku u původního Homo sapiens. Tento nárůst si totiţ vyţádal větší investice do péče o dítě, tedy i nutný příspěvek otce. Podle jiné teorie mohl hrát při vzniku myšlenky celoţivotní monogamie roli i fakt, ţe nejčastějším zdrojem sociálního neklidu jsou mladí muţi bez partnerek. Je přitom jasné, ţe v polygamním uspořádání, kde bohatí a mocní muţi mají více manţelek, je muţů, kteří zůstanou nedobrovolně svobodní, podstatně více neţ ve společnosti monogamní. Šlo tedy o jakýsi kompromis mezi muţi. Ti úspěšní se vzdali polygamie, aby i méně úspěšní měli přístup k manţelkám, za cenu toho, ţe tito nebudou ohroţovat stabilitu společnosti.13 13

G. PADE ROSEMARIE, MAZUR JOSEF A. Kurz partnerských vztahů. Praha : nakl. Fontána. 183 s.

21

Uzákoněná monogamie Manţelství, tak jak je známe dnes – tedy manţelství spojené s věrností, a předepsané pro všechny, bylo pro křesťany uzákoněno a ţ na tridentském koncilu v roce 1563 a zaváděno do praxe bylo aţ v následujících desetiletích, v protestantských zemích dokonce ještě později. Koncepce monogamního manţelství jako potvrzení romantické lásky je pak samozřejmě ještě novější a do značné míry zůstává zvláštností západní kultury. V historii totiţ bylo manţelství vţdy spíše investice. V moderním manţelství se pak ještě zřetelněji projevuje, ţe ani ţeny nejsou přirozeně monogamní, například v českých průzkumech sexuálního chování populace připouští nevěru téměř polovina vdaných ţen. A proto největší nebezpečí, které muţům hrozí, je moţnost, ţe v případě nevěrné manţelky budou muset celoţivotně investovat do cizích genů, byly vytvořeny zákony, které ţenám v nevěře bránily. V mnoha zemích je nevěra ţeny dodnes povaţována za trestný čin proti manţelovi, a zákony často dovolovaly či ospravedlňovaly násilí ze strany muţů vůči nevěrným ţenám. Aby se zabránilo tomu, ţe dítě je zplozeno jiným muţem, kladl se v tradičních společnostech velký důraz na panenství. Sňatky proto probíhaly nezřídka uţ u dívek prepubertálních, ţeny byly zavírány v harémech, zahalovaly se a nesměly bez muţského doprovodu na veřejnost. V Číně zase deformovaly nohy dívek od dětství a slouţilo to k tomu, aby ţeny nemohly chodit příliš daleko od domova. Ţenská obřízka dodnes slouţí v mnoha islámských zemích ke sníţení sexuálního zájmu u ţen, a tím i k prevenci jejich nevěry. Dalším faktorem určujícím model partnerského souţití je rozloţení bohatství ve společnosti. Preference ţen pro monogamii souvisí s relativními rozdíly v bohatství muţů v dané populaci. Kdyţ jsou tyto rozdíly velké, ţeny upřednostňují moţnost stát se druhou ţenou bohatého neţ jedinou ţenou chudého muţe. V moderních společnostech se tato tendence projevuje například v tom, ţe muţi s vyšším statusem a větším majetkem mají vyšší počty mimomanţelských vztahů. U lidí se v průběhu evoluce vyvinuly i některé psychologické mechanismy zajišťující paternitu. Je to hlavně muţská ţárlivost, tedy snaha muţů vlastnit a kontrolovat ţeny, respektive jejich reprodukční historii, a to včetně uţití hrozeb a násilí k omezení jejich sexuální svobody. Ţárlivost je v pozadí aţ 20% násilných trestných činů a vraţd. Muţská ţárlivost je univerzálním mechanismem a mohla se vyvinout jen tehdy, byla-li ţenská nevěra v lidské fylogenezi opakujícím se zjevem. Moţným prospěchem ţen z nevěry 22

či z promiskuitních styků bylo získání prostředků, a to ať uţ přímou výměnou za sex s více muţi nebo vytvořením zmatků ohledně otcovství, jakoţto způsobu zajištění rodičovské investice. Mohly nepřímo těţit z toho, ţe přijímaly prostředky a rodičovské úsilí od hlavního partnera, zatímco příleţitostně kopulovaly s muţi geneticky kvalitnějšími. Mimo partnerský sex mohl být uţitečný jako pojistka proti muţské neplodnosti stálého partnera. V nebezpečném a nepředvídatelném prostředí mohlo být rovněţ výhodou, kdyţ ţeny zjistily, ţe jejich potomci byli zplozeni různými muţi, a tím byli geneticky rozmanití. Nejistota ohledně otcovství mohla ţenu a její potomky chránit od sexuální i nesexuální agrese jiných muţů pravěké tlupy v době nepřítomnosti hlavního partnera. I z těchto důvodů je nutné rozlišit i v rámci monogamních partnerství monogamii sociální, tedy dlouhodobé souţití a společnou výchovu potomků a monogamii sexuální či genetickou, které spolu nemusejí vůbec souviset.14

14

G. PADE ROSEMARIE, MAZUR JOSEF A. Kurz partnerských vztahů. Praha : nakl. Fontána. 183 s.

23

2. Partnerství jako celek Dnes jsou vztahy v západním světě mnohem pestřejší, individuálnější a přizpůsobené příslušným potřebám partnerů, neţ u národů, které ještě ţijí jednotněji díky zakořeněním bariérám, tradicím a náboţenským zákonům. Vztah ve verzi, která se u nás často vyskytuje především ve starší generaci, trvá po celý ţivot. Změna vědomí těchto lidí je pomalejší, zato ale důkladnější. Pro lidi, kteří tak ţijí, je to v pořádku. Jsou ale lidé, kteří absolvují několik ţivotních úseků v rámci svého ţivota na zemi. Obě formy a také mezistupně mají své důsledky. Tyto důsledky nám dovolují růst teprve tehdy, kdyţ dostaneme nebo si vezmeme příleţitost je pozorovat. Kdyţ se obecně statisticky podíváme na partnerství, můţeme říct, ţe ve všech západně orientovaných zemích a také v těch, které k nim přibyly po pádu Varšavské smlouvy, se rozvíjí tendence ke stále vyššímu počtu rozvodů. Trvání partnerských vztahů je stále kratší. Na extrémně konzervativní straně existují kritici, kteří se v tomto procesu obávají zániku západní kultury a na druhé straně, jsou lidé, kteří v něm vidí osvobození od zastaralých, ustrnulých struktur manţelství. V současné době se nacházíme jednoznačně uprostřed procesu proměny a přetváření, který vede k partnerství budoucnosti. Usilujeme o nové vědomí, které můţeme získat jen tímto způsobem. Je to cesta, která je často spojena s téměř nesnesitelnými bolestmi. Tyto procesy spalování souvisejí se starými vzory chování. Čím hlouběji ještě lpíme na staré struktuře myšlenkových vzorců, tím bolestnější bude rozchod. Rodina je základna růstu ve všech kulturách pozemského světa. Je málo lidí, v nichţ by slovo rodina nevyvolávalo příjemné vzpomínky. Je to kolébka našeho dětství, místo, kam po celý ţivot chodíme pro povzbuzení nebo útěchu. Je to malá společnost, jejíţ členové jsou spojeni pokrevními svazky, nejsilnějšími ze všech svazků, posvěcenými někde navíc náboţenstvím a chráněnými zákonem. Lze konstatovat, ţe vztahy příbuznosti jsou především sociální a kulturní skutečností, jak o tom svědčí historie a etnologie. V kaţdé společnosti existují určité zásady pokrevenství a příbuzenství, ale velice se v jednotlivých společnostech různí. Pro kaţdou společnost je charakteristický určitý systém příbuznosti. Ve všech kulturách se příbuznosti nepřikládá stejný význam. V řadě tradičních společností je aktivním principem, který řídí veškeré vztahy ve společnosti či jejich většinu: privilegia, povinnosti.

24

Rodinné právo je souhrn právních norem upravujících manţelství, vztahy mezi rodiči a dětmi, mezi dalšími příbuznými a vztahy při náhradní výchově dětí (osvojení, pěstounská péče). Manţelství je ţivotní společenství muţe a ţeny zaloţené zákonným způsobem. Zákon stanoví čtyři překáţky, které vylučují uzavření manţelství: bigamie, nezletilost, duševní choroba, příbuzenství. Uzavírá se slavnostním způsobem, veřejně, za přítomnosti dvou svědků buď před státním orgánem nebo před orgánem státem registrované církve. Z ekonomického hlediska se manţelství v mnoha společnostech vykládá jako výměna zboţí a sluţeb mezi zainteresovanými rodinami. V tomto smyslu bývá výběr partnera jen zřídka svobodný.15

2.1 Význam proměn rodiny od 60. Let 20. Století Díky pozornosti demografů ze Státního ústavu pro demografický výzkum a Státního ústavu ekonomické statistiky jsou známy proměny rodiny od šedesátých let minulého století. Můţeme je shrnout do šesti bodů: 1. sníţení počtu sňatků a zvýšení počtu nesezdaných svazků 2. nárůst počtu rozvodů a rozchodů 3. nárůst neúplných rodin s jedním rodičem, dále rodin nově zaloţených nebo obnovených 4. sníţení počtu porodů 5. nárůst mimomanţelských porodů 6. nárůst námezdní práce ţen, převáţně matek, a následně i párů, kde jsou oba manţelé zaměstnáni Dějiny současné rodiny se mohou rozdělit na dvě období. Od devatenáctého století aţ do šedesátých let dvacátého století vidíme korelaci mezi vývojem instituce manţelství a zaměřením na interpersonální vztahy. Nezpochybněný referenční model tvoří tři prvky: manţelská láska, přísná dělba práce mezi muţem a ţenou a pozornost věnovaná dítěti, jeho zdraví a jeho výchově. Během padesáti let (1918-1968) se poţadavek, ţe muţ má pracovat mimo domov, aby vydělal peníze na domácnost a ţena zůstává doma, aby se co nejlépe postarala o děti, stává samozřejmostí ve všech sociálních vrstvách. 15

G. PADE ROSEMARIE, MAZUR JOSEF A. Kurz partnerských vztahů. Praha : nakl. Fontána. 183 s. PESESCHKIAN NOSSRAT. Partnerské vztahy, 33 a jeden způsob, jak žít ve dvou. Praha : nakl. Lidové noviny, 1995. 258 s.

25

Postmoderní rodina Od šedesátých let minulého století je model ţeny v domácnosti kritizován, především ţenským sociálním hnutím – feminismem. Sniţuje se stabilita manţelství a také byl zákonem umoţněn rozvod vzájemnou dohodou. Rozvíjí se souţití mimo manţelství. Instituce manţelství a sexuální role sice nezanikají, vţdyť většina párů v roce 1990 ţije v manţelství a mají zavedenou specializaci domácích rolí a funkcí. Ovšem větší část své legitimity tato instituce ztratila. Přechod moderní rodiny k rodině postmoderní se projevuje zvýrazněním charakteristik prvního období, a sice zaměření na vztahy. To, co se mění, je skutečnost, ţe vztahy jiţ samy o sobě nemají hodnotu. Ta vyplývá především z uspokojení, které mají poskytnout kaţdému členu rodiny. Šťastná rodina je dnes méně přitaţlivým ideálem. Důleţité je, aby byl člověk šťasten sám za sebe. V rozporu s některými utopiemi z roku 1968 nebo s některými feministickými texty, které chtěly zničit měšťanskou a patriarchální rodinu, rodina nezmizela. Lidé se totiţ domnívají, ţe představuje jeden z ideálních prostředků, jak být šťasten, jak se realizovat. „Já“ dnes převaţuje nad „my“, ale „já“ nevyţaduje zánik manţelství nebo rodiny – právě naopak.16

2.2 Zaloţení rodiny V nejširším vymezení můţe být rodina definována jako institucionální zajištění lidské reprodukce, legitimní v dané společnosti. Člověk vyzrává dlouho fyzicky i mentálně a k úspěšnému přeţití se musí vřadit do komplikovaného přediva vazeb velké society. Potřebuje tedy institucionálně pokrýt nejen reprodukci fyzickou, ale i reprodukci sociální způsobilosti. Lidská rodina jako sociální instituce musí obsahovat jistý prvek trvalosti. Platí to i v situaci relativního blahobytu a záchytných sítí sociálního státu, protoţe tyto zdroje špatně pokrývají tvorbu sociální způsobilosti. Párová rodina se zakládá setkáním muţe a ţeny, kteří po intenzivnějším anebo povrchnějším vyjednávání dosáhnou shody v tom, ţe svazek s potřebnou trvalostí nastolí. Jejich vzájemná dohoda můţe být implicitní, můţe být explicitní – a můţe být i právně registrována jako manţelství, jak se ve společnostech našeho kulturního okruhu děje. Manţelská rodina se stane univerzálním způsobem institucionálního pokrytí lidské reprodukce, vychází z křesťanské tradice, implikující nezrušitelnost převzatého závazku. Společnost ulehčila zúčastněním situaci tím, ţe legitimizovala moţnost pozdějšího zrušení 16

DE SINGLY FRANCOIS. Sociologie současné rodiny. Praha : nakl. Portál, 1999. 126 s. MOŢNÝ IVO. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1999. 250 s.

26

dosaţené dohody, ztíţila jim ji na druhé straně tím, ţe znejasnila kritéria výběru a učinila ji věcí jejich suverénního rozhodnutí. Je to ovšem rozhodnutí, jeţ znamená pro oba zúčastněné velkou lidskou investici. Její zvaţování je sloţitý a riskantní proces, který zúčastnění vnímají jako unikátní, jenţ je ve všech společnostech obecně strukturovaný a má systematické rysy. Sociologie rodiny tyto skutečnosti reflektuje zhruba od počátku třicátých let minulého století a studuje je jako sňatkový trh.17

2.3 Rodinné vztahy v jiných kulturách Rozdílnost v hodnocení věrnosti a nevěry ukazuje následující srovnání: Poţadavek věrnosti se na Západě chápe často jako potlačování osobnosti, jako omezování principu slasti. Ten, kdo vyţaduje věrnost, platí za netýkavku. Na věrnost se hledí jako na nedostatek příleţitosti. Pod nevěrou si obě pohlaví přestavují flirt včetně pohlavního styku před manţelstvím a během něho. Na Východě se věrnosti, především věrnost ţeny, připisuje velká váha. Patří k ní i sexuální abstinence před manţelstvím. Dříve tomu bylo tak, ţe o souţití nebo rozchodu měl právo rozhodnout pouze muţ, coţ vytvářelo velkou závislost ţen na muţích. Dnešní situace je taková, ţe vzdělaná ţena tuto tradici narušuje. Muţ musí počítat s tím, ţe jestliţe dříve ţeny trpěly muţům jejich mimomanţelská dobrodruţství, dnes je kritizují, a v případě ekonomické nezávislosti samy iniciují rozchod. Na Západě je mnohem více moţností k nevěře, protoţe zde panuje větší anonymita muţů a ţen. Motivy k nevěrám jsou velmi rozdílné: například sebepotvrzení, spravedlnost, hra. V typické malé rodině se oběť nevěry cítí většinou úplně bezradná. Platí přísloví: „Jsi-li škodný, o posměch se nestarej!“18 V orientálních kulturách si muţ z nedůvěry vůči moderním, vzdělaným a inteligentním ţenám často volí mateřskou ţenu, která se mu v kaţdém ohledu postará o tělesné a domácí pohodlí. V pozadí zůstává přání dobývat vysněnou ţenu, která není nějakým nouzovým řešením a získat pocit vlastní ceny. Právě toto je, navzdory silným tradičním a právním vazbám na manţelku, motivem k nevěrám. Reakce muţů na nevěru: muţ se nevěrou ţeny cítí zneuctěn. Tradiční reakcí bylo usmrcení rivala a svůdce. Příčinou této reakce je muţův 17

MOŢNÝ IVO. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1999. 250 s. PESESCHKIAN NOSSRAT . Partnerské vztahy, 33 a jeden způsob, jak žít ve dvou. Praha : nakl. Lidové noviny, 1995. 258 s. 18

27

narcismus:„Moje ţena by něco takového neudělala, je přece provdána za nejlepšího ze všech muţů.“ Ţena nevěru muţe většinou trpitelsky snese. Přimkne se k dětem a v rámci širší rodiny nachází kontakty, bezpečí a soucit. V partnerských vztazích v zemích středního východu má vlna znovuzavádění tradičních rolí obou pohlaví za následek to, ţe po ţeně se vyţaduje čadyr19 a zdrţenlivost v kontaktu s muţi mimo okruh širší rodiny. Muţi naopak přibylo patriarchálních práv. V západních zemích mají tradice očividně menší roli. Dají se ovšem vypozorovat jako spodní proud, který aţ s překvapivou silou ovlivňuje orientaci lidí. V Orientě je samozřejmostí, ţe člověk jednou, pokud moţno brzy, vstoupí do svazku manţelského. Je to konečná představa a vysněné přání zejména těch dívek a mladých ţen, které si myslí, ţe se mohou realizovat jenom v rámci vlastní rodiny se svými dětmi. Manţelství samo je přání reálné, které zapadá do ţivotního scénáře. Zůstává-li přitom nesplněno vysněné přání, odvíjí se ve fantazii druhá, paralelní skutečnost. Reálný a vysněný muţ si konkurují, aniţ jeden o druhém vědí. Reálný partner bojuje s protivníkem, který je vţdy o hlavu vepředu. V liberální západní kultuře se setkáváme s partnerstvím jako vysněním přáním také v podobě nemanţelských souţití. Před tím, neţ se naváţe pevný vztah, dojde k řadě pokusů a nezdarů. Tuto formu souţití umoţňuje volnější sexuální morálka Západu a nerespektování pravidla pro navázání partnerství. Člověk si svůj ţivot utváří, jak chce. Cestuje, chodí do divadla, obdivuje umění, hodně čte, vydává peníze na pěkné ošacení, spoustu času věnuje péči o své zdraví a navazuje řadu spíše povrchních známostí. Velkorysá nezávaznost poskytuje dostatek prostoru pro vysněná partnerství. Zvláštní význam, připisovaný manţelství, ztěţuje v orientální kultuře rozchod a rozvod. Člověk tam mnohdy musí ţít se svým „nouzovým řešením“. Na druhou stranu nabízejí rodina a širší příbuzenstvo, kterým je partnerský vztah doslova obklopen, četné moţnosti kompenzací. Asi největší význam mají vlastní děti, jejichţ existence usmíří podle tradice ţenu i s tím nejnemilovanějším muţem. Oporu nacházejí hlavně u příbuzných, kteří se aktivně podíleli na uzavření partnerského vztahu. Samotný rozchod probíhá většinou ztuha a trvá delší dobu, po kterou je moţné vyrovnat se se smutkem. Pokud tomu nebrání 19

široký svrchní šat, který nosí perské ţeny mimo dům a který překrývá tělo od hlavy aţ k patě

28

ţádná závaţná provinění proti veřejné morálce, přebírají i ve druhém manţelství dřívější dohazovači znovu roli prostředníků. Mnoha lidem působí potíţe emancipace. Ne ţe by byli proti rovnoprávnosti, pouze se cítí znejistěni zaměňováním rolí muţe a ţeny. Nedokáţou se zorientovat a trpí tím. Proti splývání rolí v západních kulturách stojí dosud pevně udrţovaná dělba rolí v orientálním světě. Partnerství jako vzájemná kompenzace je charakteristické tím, ţe muţ ví – na základě tradice, zvyků a představ o morálce – na co má právo, a ţena ví, jaké jsou její povinnosti. Obě role se tu doplňují. Muţi přísluší starat se o kontakty s vnějším světem. Vydělává peníze, má přátele mezi muţi i mimo širší okruh rodiny, vybírá a zve hosty, kteří mohou překročit práh jeho vlastní rodiny. Ţena se stará o děti, spolu s dalšími ţenami ze širší rodiny řídí ţivot doma, specializuje se do role té, která je vyhledávána, aby pomohla, má cit pro starosti, nemoci, rány osudu, má být sítí, do níţ muţ spadne, kdyţ při své chůzi na provaze ztratí rovnováhu.20

20

PESESCHKIAN NOSSRAT. Partnerské vztahy, 33 a jeden způsob, jak žít ve dvou. Praha : nakl. Lidové noviny, 1995. 258 s. G. PADE ROSEMARIE, MAZUR JOSEF A. Kurz partnerských vztahů. Praha : nakl. Fontána. 183 s.

29

3. Psychické proţívání nevěry a rozvod Typů partnerských rozchodů je celá řada, ale jedno mají společné. Předchází jim období, kdy partneři zkoušejí, zda jim to bude společně klapat. Proto investují do vztahu čas, peníze, fantazii, úsilí, ústupky, zkrátka obětují leccos, aby vztahu dali moţnost se rozvinout a ţít. To je pochopitelně riskantní, ale investují i ti, kteří mají pocit, ţe nemilují, ţe je druhý jen uhání, ţe jsou jen jakoby pasivně vláčeni událostmi. I ti uvaţují a představují si, jaký by ţivot s partnerem mohl být. Vlastní rozchod představuje nutnost zapomenout na tuto investici a odejít se ztrátou. Tato ztráta je vţdy oboustranná, ale nemusí být symetrická. Jeden z páru můţe ztratit mnohonásobně více neţ druhý. Vztahy se rozpadají z vnějších a vnitřních příčin. Vnější příčiny jsou těţko ovlivnitelné. Stěţí zabráníme tomu, aby náš partner nikoho nepotkal v práci nebo na jiném veřejném místě. Stejně tak nezastavíme nemoc či nucené odloučení. Větší pozornost budeme proto věnovat vnitřním příčinám rozpadu vztahu, protoţe ty můţeme ovlivnit. Partnerům, stejně jako tonoucím lidem, zpravidla nelze vytýkat, ţe by se o záchranu nesnaţili. Spíše naopak, často svými úpornými snahami napáchají mnoho škod, které rozchod spíše urychlí. V případech, kdy dotyčný jiţ nevyvíjí ţádnou aktivitu, se jedná o rezignaci, která vyplývá z pocitu marnosti, ţe jeho úsilí nikam nevede.21

3.1 Nevěra a společnost Vůči otázkám manţelské věrnosti se vymezují nejen jedinci a malé sociální skupiny, svůj vztah k nim hledají i jednotlivé národy, církve či státní útvary. Někde jde o jakési deklaratorní vyjádření postoje. I u nás si snoubenci před oddávajícím a před svědky slibují, ţe si budou navzájem věrni. Jindy jde o jednu ze základních norem daného společenství, aniţ je však její porušení spojeno s jasně definovanou sankcí. Především církev katolická povaţuje manţelskou věrnost za jeden ze stavebních prvků víry. Zároveň je však s to její porušení vcelku velkoryse odpouštět. Dodnes se můţeme setkat se společenstvími a státními útvary, kde kodex manţelské věrnosti je začleněn přímo do právního řádu. A to včetně jasně definovaných a velice striktních sankcí. Představa, ţe i u nás by nevěra mohla být trestána ukamenováním, je jistě představa pro mnohé 21

DE SINGLY FRANCOIS. Sociologie současné rodiny. Praha : nakl. Portál, 1999. 126 s. KLIMEŠ JERONÝM. Partneři a rozchody. Praha : nakl. Portál, 2005. 238 s.

30

poněkud děsivá. Oficiální normy však mnohdy jen pracně a často neúspěšně zápolí s normami skupinovými a individuálními. Pokud by se u nás ujala státní mocí vyţadovaná doktrína manţelské věrnosti, byl by její dopad značně kontraproduktivní. Paradoxně by u nás lépe zafungovala doktrína přesně opačná – nevěra jako povinnost. Pro někoho můţe být nevěrou aţ dokonaný styk, jiný je zase přesvědčen, ţe zhřešit lze jiţ myšlenkou. Někdo se cítí ohroţenější nevěrou fyzickou, pro jiného je obtíţnější srovnat se s nevěrou duševní. Dokonce i nevěra virtuální můţe být velice úporná a mít všechny průvodní znaky a důsledky. A co nevěra a důvěra? Mají společný slovní základ, ale zpravidla fungují jako spojité nádoby. Nevěra ničí důvěru, nedůvěra provokuje k nevěře. Nevěrou můţe být jakákoli forma vztahu či kontaktu partnera s osobou či osobami zpravidla opačného pohlaví. Forma vztahu či kontaktu, kterou oprávněně vnímáme jako emočně ohroţující či zraňující. Nevěrou můţeme chápat i formu vztahu, kterou bychom za emočně ohroţující či zraňující oprávněně povaţovali, pokud bychom o takovém jednání našeho partnera věděli.

3.1.1 Motivace a příčiny nevěr Zvýšená promiskuita, jakýsi partnerský neklid či nadměrná partnerská sexualita mají své kořeny v některých specifických rysech osobnosti. Nevěra však můţe být motivována a vyvolávána také situačně. Řadě motivací nelze dobře porozumět mimo kontext daného partnerského vztahu. Některé ţivotní situace a především vývojové fáze manţelství jsou z hlediska moţnosti vzniku situacemi a fázemi zvýšeného rizika. Pokusme se upozornit na ty hlavní: Adaptační fáze manţelství Zvýšené riziko nevěry na straně muţe. První fáze manţelství bývají spojeny s řadou zátěţí – od řešení bytové situace aţ po adaptaci na příchod dítěte či dětí. Zde jsou muţi v pocitu „druhokolejnosti“ aţ po manţelčino občasné odmítání sexu.

31

Návrat do zaměstnání po mateřské dovolené Zde je naopak zvýšené riziko nevěry na straně ţeny. Dlouhodobě společensky izolované ţeně jako by chyběly protilátky vůči lichotkám kolegů. Fáze zavírajících se vrátek Zvýšené riziko nevěry u obou pohlaví. V podstatě jde o nešťastný časový souběh několika faktorů. Partneři mají pocit, ţe je čas na radikálnější změnu, která vyústí odchodem dospívajících dětí z domova. Prevencí můţe být zdravý vztah mezi partnery navzájem, tak dostatek aktivních zájmů a dobrá profesní zakotvenost. Mládí nevybouřené Riziko nevěry u obou pohlaví, o něco vyšší u muţů. Postihuje zpravidla ty, pro něţ byl jejich manţelský partner prvním nebo jedním z mála prvních partnerů vůbec. Existuje spoustu dalších rizik nevěry, například dlouhodobější odloučení partnerů, lázeňské nevěry a mnoho jiných.22

3.1.2 Nevěra jako důsledek vztahových problémů v manţelství Mimomanţelské vztahy bývají obecně povaţovány za jednu z příčin manţelských konfliktů, krizí a rozvratů. Někdy však bývají i jedním z jejich moţných důsledků. Tam, kde se navíc sejdou předpoklady osobnostní a situační s problémy vztahovými, bývá nevěra důsledkem dokonce zákonitým. Nevěra jako způsob, jak snášet neuspokojující manţelství Většinou jde o manţelství, které chronicky či alespoň dlouhodobě neuspokojuje některou z našich bazálních vztahových potřeb a očekávání. Jen pro zopakování - u muţů jde častěji o potřebu obdivu a uznání, někdy i potřeby sexuální. U ţen pak spíše o potřebu lásky a emočního přijetí, sdílení a komunikace. Sexuálně frustrovaná ţena můţe hledat a nacházet v mimomanţelském vztahu také uspokojení tělesných potřeb.

22

ŠMOLKA PETR. Nevěra pro podváděné i podvádějící. Praha : nakl. Grada Publishing, 2003. 111 s.

32

Nevěra jako pokus, jak oţivit ochladlé manţelství Častěji se s podobnými pokusy můţeme setkat u muţů, výjimečně u ţen. Někdy zcela vědomě aţ podvědomě můţe nevěra slouţit jako prostředek znovu nabuzení partnerova upadajícího eroticko-sexuálního zájmu. Nevěra jako pokus, jak se vyrovnat s partnerovou nevěrou Partnerova nevěra nás nebude bolet méně, nemluvě o tom, ţe tak můţeme roztočit kolotoč téměř nekončících vzájemných zraňování. Nevěra jako pokus, jak se od partnera odpoutat Často zoufalý pokus těch, kteří se dostali do pozice partnerské závislosti. Čím více jim manţelský partner uniká, tím více po něm touţí. Přes veškerou lákavost a zdánlivou logičnost

představy,

ţe

nám

mimomanţelský

vztah

napomůţe

k odpoutání

se od unikajícího manţelského partnera, bývá tato představa zpravidla poněkud zavádějící. Povrchně milenecký vztah neoslabí touhu po unikajícím partnerovi. Jiným rizikem pak je naopak přesunutí emoční nabuzenosti na nového partnera a vytvoření vztahu nové závislosti se všemi jeho negativními průvodními znaky. Navíc je zde riziko, ţe upadneme do závislosti na partnerovi, který by nám za jiných okolností nepřipadal ani zdaleka atraktivní. Nevěra jako pokus o kompenzaci toho, co nám v manţelství schází Vysoké riziko nevěry je především tam, kde s námi ten druhý jedná s těţko snesitelným despektem. Za určitých podmínek, zvláště pak v důsledku chronických vztahových problémů, můţe hrozit nevěra prakticky komukoli z nás. Vlastní i partnerova. Prevencí by teda měla být snaha eliminovat včas zbytečné střety, konflikty a krize, i ty pouze hrozící, ty jiţ vzniklé pak urychleně řešit. Třeba i za pomoci příslušných odborníků.23

23

ŠMOLKA PETR. Nevěra pro podváděné i podvádějící. Praha : nakl. Grada Publishing, 2003. 111 s.

33

3.2 Rozvod Od konce šedesátých let dvacátého století se lidé snaţí nějak podmínit svůj závazek vůči rodinné skupině, kterou vytvořili. Přibliţně jedna třetina párů sezdaných v osmdesátých letech se rozvedla nebo rozvede. A rozvádějí se stále dříve. Největší rozvodovost se totiţ vyskytuje po čtyřech letech manţelství. Během druhého období současné rodiny sice stoupla nestabilita manţelství, ale zdaleka to nevedlo k všeobecnému radikálnímu zlomu v situaci, jak by z některých komentářů mohla vyplývat. Většina sezdaných párů zůstává stabilní. Nejdůleţitější změna spočívá v tom, ţe se relativně sniţuje význam a důleţitost přesvědčení, ţe jedním z cílů manţelství je stálost a jeho dlouhé trvání. Například nesezdaní partneři si nemyslí, ţe manţelství chrání citové pouto a ţe je pro druhého důkazem opravdové lásky. Trvání páru má hodnotu jen tehdy, pokud partner i nadále uspokojuje toho druhého tak, jak očekával.24 Různé společnosti i různé společenské vrstvy se od sebe podstatně liší ve vymezení toho, co všechno má či musí snášet manţelský partner, neţ můţe začít hledat formální řešení svých manţelských problémů, liší se také v tom, jaká jsou sociálně a právně přijatelná řešení uţ nepřijatelných situací. Velká proměnlivost norem a vzorců chování je doloţena i historicky, a velmi často platí jiné normy pro muţe a jiné pro ţeny. Ve většině známých kultur je překročení normy u ţeny přísněji postihováno, zejména pokud se týká nevěry. Na počátku našich kulturních dějin Starý zákon sankcionoval v takovém případě i zrušení manţelství ukamenováním ţeny. U nás je dnes jediným právním prostředkem zániku manţelství za ţivota manţelů rozvod. Není ovšem dnes jediným způsobem konce manţelského souţití ţijícího páru.25 Další způsoby ukončení nebo dlouhodobého přerušení: -

opuštění rodiny jedním z partnerů

-

rodina vyprázdněné skořápky, tedy vznik situace, kdy pár spolu dále bydlí, ale neposkytuje si emocionální podporu, nekomunikuje a spolupracuje jen v nutné míře

24 25

DE SINGLY FRANCOIS. Sociologie současné rodiny. Praha : nakl. Portál, 1999. 126 s. MOŢNÝ IVO. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1999. 250 s.

34

-

dlouhodobá absence jednoho z manţelů pro jeho uvěznění, dlouhodobý pobyt v cizině, v emigraci, v bojující armádě, v ilegalitě

-

zánik některé z hlavních funkcí manţelství fyzickou, emocionální anebo mentální patologii jednoho z partnerů

3.2.1 Historický vývoj právní úpravy zániku manţelství Všechny právní úpravy zániku manţelství se pohybují mezi dvěma póly. Na jedné straně stojí zákoníky, které jednou uzavřené manţelství povaţují v principu za nezrušitelné, na druhé straně pak takové právní úpravy, které povaţují rozchod manţelů za věc soukromé dohody mezi lidmi, a vyţadují jen registraci zániku manţelství. Mezi těmito krajnostmi se nachází celá řada legislativ, které povaţují manţelství za zrušitelné, ale jen za určitých podmínek, které uvádějí. O tom, zda nastaly, rozhoduje soud, který jediný má právo existující manţelství zrušit. Kanonické právo katolické církve, které u nás po staletí vytvářelo právní rámec manţelství a rodinného chování, je orientováno na stabilitu a posvátnost manţelského svazku. Je opřeno o chápání manţelství jako svátosti. Rozvod v dnešním významu tohoto termínu, tedy takové rozloučení manţelství, které by umoţnilo zaloţit nový sňatek, nemohlo samozřejmě připustit. Principální nerozlučitelnost manţelství byla však v katolickém kanonickém právu obcházena institucí neplatnosti manţelství a institucí rozvodu od stolu a loţe. Neplatným mohlo být manţelství prohlášeno z řady příčin. Za od počátku neplatné se dalo prohlásit především manţelství nekonzumované. Neplatným činily manţelství i zjištěné překáţky platnosti, trvající jiný svazek manţelský, impotence muţe, příbuzenství v přímé linii prvního stupně, biskupské svěcení, zabití předešlého manţela a některé další. Po napomínání duchovního pastýře, od roku 1869 i po intervenci soudu, a po prokázání překáţky mohlo dojít u katolíků k rozvodu od stolu a loţe. Takový rozvod legalizoval skutečnost, ţe manţelé spolu přestali ţít, implikoval opatření o výţivném, zproštění od manţelských povinností, také od povinnosti sexuálního styku, a povoloval oddělené bydliště. Manţelský svazek však i po rozvodu dále trval. Podstatné bylo, ţe – na rozdíl od rozvodu v současném rodinném právu – rozvod od stolu a loţe předpokládal sexuální abstinenci rozvedených, i po rozvodu byla moţná ţaloba pro nevěru a neotevíral ani moţnost nového sňatku a zaloţení nové rodiny. Nový sňatek umoţňovala pouze rozluka, která měla právní důsledky obdobné dnešnímu rozvodu. Tak však byla povolována pouze 35

zcela výjimečně, zpočátku jen papeţem, později i biskupy. Katolická věrouka je v této věci v principu neměnná a pravověrný katolík nemůţe ani po rozvodu uzavřít nový sňatek. Nemoţnost uzavřít nový sňatek a zejména nemoţnost legalizovat rodičovství v novém svazku působilo v dynamizující se společnosti průmyslové revoluce velké obtíţe. Katolická církev a spolu s ní i některé vlády doufaly, ţe konzervativní rodinné zákonodárství postaví hráz mravnímu uvolnění a úpadku, spojenému s urbanizací a industrializací. Pro mnohé je tento postoj stále ţivý. Vývoj však nedával této naději za pravdu, konzervativní postoje církve k manţelství naopak posilovaly sekularizaci. Počet rozvrácených manţelství rostl a sociální neudrţitelnost rozvodu bez moţnosti uzavřít nový sňatek se stávala stále zřejmější.26 Po první světové válce a vzniku Československa čekalo na rozluku uţ na sto tisíc párů. Přispěla k tomu samozřejmě i dlouhodobá absence muţů odvedených k vojsku, děti, které se v jejich nepřítomnosti jejich manţelkám narodily a jejichţ otcovství bylo připisováno jim, ač tomu bylo zjevně jinak. Novela manţelského zákona patřila k legislativní agendě nového státu od samého jeho počátku. Uţ v květnu 1919 byl přijat zákon, který podstatně liberalizoval moţnosti rozluky a tím i opětovného manţelství. Zahrnul mezi důvody pro rozluku i zlomyslné opuštění, zlé nakládání, zhýralý ţivot a vzájemný nepřekonatelný odpor. Zejména poslední uvedený důvod otevíral soudu moţnost vzít v úvahu subjektivní vůli zúčastněných, i kdyţ tíha nutnosti důkazu a obligatorní výrok soudu o vině rozluku značně ztěţovaly. Spory o to, zda je platná zákonná úprava příliš liberální anebo naopak příliš restriktivní se pak táhly celou první republikou. V jistém smyslu jsou ţivé dodnes. Otázka, nakolik má být zákonem omezována vůle občanů ve věci na jedné straně tak intimní, na druhé straně ovšem pro společnost tak vitálně důleţité, jako je zánik manţelství, rodiny a domácnosti, patří k základním tématům moderny a ani s úvahami o jejím konci neztrácí aktuálnost. Počátek této velké diskuze musíme hledat v rozkladu tradičních společností, který započal před několika staletími. Radikálnímu tlaku na reformu rodinného práva a jeho autonomií od kanonického práva otevřely prostor uţ první burţoazní revoluce. Nemohly je nezařadit mezi své cíle, protoţe tuhá regulace sexuálního, rodinného a reprodukčního chování, spojená skrze regulaci dědických pravidel i s ekonomickým ovládáním, patřila k sloupům tradičního 26

MOŢNÝ IVO. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1999. 250 s. KLIMEŠ JERONÝM. Partneři a rozchody. Praha : nakl. Portál, 2005. 238 s.

36

panství. Mezi svobody, jeţ potřebovala pro svou existenci kapitalistická společnost, patřila nikoli na posledním místě nedotknutelnost osoby a svoboda smluvní. Bylo v logice nového řádu, ţe sňatek dvou svobodných lidí měl být zbaven transcendence: získával povahu občanské smlouvy. První úspěšné pokusy o prolomení monopolu církve nacházíme tam, kde burţoazní revoluce uspěly nejdříve. Občanský sňatek byl uznáván od roku 1580, respektive 1656 v Holandsku a od roku 1653 v Anglii. Velká francouzská revoluce uţ dekrety Ústavodárného shromáţdění ze 16. a 24. srpna 1790 nahradila kanonické právo rodinné právem civilním, v němţ bylo manţelství prohlášeno za civilní občanskou smlouvu. Muţ zůstal hlavou rodiny, ale stát se vzdal zasahování do vnitřních věcí v manţelství a postavení ţeny se přiblíţilo rovnoprávnosti. Dekretem z 20. září 1790 pak bylo připuštěno zrušení manţelství rozvodem ze zákonem vyjmenovaných důvodů. Podstatné bylo, ţe mezi nimi nacházíme vedle šílenství a odsouzení k trestu i špatné zacházení a opuštění domácnosti, a dokonce i souhlasnou dohodu obou stran, jeţ legitimovala ukončení manţelství pro různost povah. Toto radikální uvolnění pravidel manţelského souţití a pojetí manţelství jako občanské smlouvy, do níţ nemá kdo co zasahovat kromě smluvně vyjádřené vůle zúčastněných stran, nemělo ovšem velkou naději na rozšíření v stále ještě polofeudální Evropě. I tam, kde bylo zavedeno, bylo – jak po revolucích přicházely restaurace – ve větší nebo menší míře redukováno. Náš současný právní řád je v regulaci zániku manţelství daleko liberálnější, neţ byly a jsou normy katolického církevního práva. Nezná rozvod od stolu a loţe, rozvedení muţi i ţeny mohou uzavírat nový sňatek, bez limitu počtu opakování, zákon připouští rozvod na návrh jedné strany, a dokonce i proti odporu strany druhé, v manţelství nezná pojem manţelských povinností ve smyslu povinnosti sexuálního styku a nevěra není sama o sobě právním důvodem k rozvodu. Zůstává ale nadále restriktivní v tom smyslu, ţe klade překáţky svobodné vůli jedné ze stran nebo i obou stran - manţelství ukončit. Konsensuální rozvod, platný např. v Kalifornii od roku 1971 a později i v jiných státech USA, není součástí našeho práva. Řízení o rozvodu je svěřeno výlučně soudu a ten má hájit zájem dětí – a zájem společnosti. Předpokládá se, ţe existuje společenský zájem na manţelství jako na svazku co nejtrvalejším. Soud tedy můţe přistoupit ke zrušení manţelství jen ve společensky odůvodněných případech. Zákon stanoví, kdy je společensky odůvodněný případ zrušení manţelství – jen jsou-li vztahy mezi manţely tak váţně rozvráceny, ţe manţelství nemůţe splnit svůj společenský účel. Společenským 37

účelem je podle zákona zaloţení rodiny, vytváření zdravého rodinného prostředí, výchova dětí a vzájemná pomoc a podpora manţelů. Příčiny rozvratu mohou spočívat v chování manţelů, kterými mohou být nevěra, opuštění, násilné chování aj., ale mohou mít i objektivní povahu, jako jsou choroba jednoho z manţelů, neplodnost, impotence anebo frigidita. Vina na rozvodu se nezjišťuje, ale soud můţe vyjádřit stanovisko – bez přímých právních následků. Jiný soud pak rozhoduje o svěření dětí do výchovy a můţe přihlédnout k tomuto stanovisku.27

3.2.2 Vývoj rozvodovosti u nás a v mezinárodním srovnání Mladí lidé si dnes hledají partnera s vědomím, ţe rozvodovost u nás je nebývale vysoká. S podobným vědomím ovšem dospívali i jejich rodiče, rodiče jejich rodičů, a tak bychom mohli jít ještě o několik generací zpět. Abychom porozuměli fenoménu rozvodovosti, musíme nejdříve získat obraz o objektivním rozsahu tohoto způsobu zániku manţelství a rodiny a zařadit ho do historického a mezinárodního kontextu. Pravděpodobnost zániku manţelství rozvodem u nás opravdu stoupá od počátku spolehlivější statistické evidence dodnes a tento trend má vcelku exponenciální charakter: přes kolísání způsobená společenskými zlomy i změnou zákonů a praxe jejich aplikace, rozvodů u nás stále přibývá a tempo růstu se zvyšuje. Teprve vývoj v posledních letech naznačuje, ţe se vývoj po průběhu ve známé demografické S křivce znovu ustaluje, ale na nové, vysoké hladině.28 Česká populace ve svém rozvodovém chování sleduje zhruba vzorce chování typické pro celou Evropu a v širším slova smyslu pro celou západní civilizaci. Pravděpodobnost, zda manţelství skončí rozvodem, je podstatně ovlivněna dobou, jeţ v průměru uplyne, neţ manţelství skončí jiným moţným způsobem, úmrtím jednoho z manţelů. Lidé v tradiční společnosti se mohli méně rozvádět uţ proto, ţe při panující vysoké úmrtnosti bylo uţ po relativně krátké době více manţelství ukončeno smrtí. Aby bylo moţno manţelství rozvést, je zapotřební je nejdříve uzavřít. Ve společnostech, kde zůstává vysoký 27

MOŢNÝ IVO. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1999. 250 s. demografie pouţívá pro měření rozvodovosti řadu indikátorů, z nichţ nejvýznamnější jsou tři základní ukazatele: hrubá míra rozvodovosti (rozvody na 1000 obyvatel), čistá míra rozvodovosti (rozvody na 1000 vdaných ţen nebo na počet existujících manţelství) a pravděpodobnost rozvodu u uzavřeného manţelství. Tato poslední míra, která umoţňuje sledovat míru rozvodovosti v kohortním pohledu, je samozřejmě nejpřesnější, ale pro obtíţe s jejím výpočtem nejméně často publikovaná, zatímco nejdostupnější je nejméně přesný ukazatel hrubé míry rozvodovosti. 28

38

podíl celoţivotně svobodných a trvale ovdovělých, ţije méně lidí v manţelství a i rozvodovost je přirozeně menší. Na vliv první z nich poukázal anglický historik Lawrence Stone. Pro sedmnácté století, kdy rozvod byl v Anglii zcela výjimečný, vypočetl průměrnou délku trvání manţelství v chudých vrstvách na sedmnáct aţ osmnáct let, se vzestupem v osmnáctém století na dvacet dva let. Kdeţto manţelství uzavřené v Anglii v sedmdesátých letech minulého století, kdy uţ kaţdé třetí manţelství končilo rozvodem, jako u nás dnes, trvalo v průměru třicet jedna let. I při vysoké rozvodovosti má tedy dnes pár pravděpodobně před sebou delší dobu souţití, neţ ji měl pár, který uzavíral sňatek v době dávno před rozvodovou revolucí. Vypadá té, jako kdyby moderní instituce rozvodu nebyla ničím neţ funkcionální náhraţkou smrti. Pohybujeme se ovšem v oblasti průměrů a ty se orientují jen velice zhruba. Modální délka trvání manţelství ukončeného rozvodem je dva aţ tři roky. Oba rozvedení partneři jsou v rozhodujícím podílu mladí lidé. Na rozdíl od tradiční společnosti, kdy věk ovdovělých byl rovnoměrněji rozdělen, přibývá tedy přirozeně opakovaných manţelství, jeţ jsou náchylnější k rozvodu. Jak dokládá analýza rodinného stavu matek nemanţelských dětí, i ti, kteří se znovu nesezdají, najdou si po rozvodu vesměs nového partnera a ţijí znovu manţelským způsobem ţivota v nesezdaném souţití. A tím se dostáváme k druhé skutečnosti, totiţ ţe míru rozvodovosti podmiňuje i míra sňatečnosti. Je-li niţší, je přirozeně niţší i míra rozvodovosti. V tradičních společnostech zůstávalo dvanáct aţ třicet procent populace celoţivotně neprovdaných. Kdyţ prudký růst ţivotní úrovně odstranil bariéry, které znemoţňovaly lidem bez prostředků sňatek a zaloţení rodiny, stal se sňatek dostupným pro kaţdého. Ve Spojených státech poklesl v padesátých letech podíl celoţivotně neprovdaných na pět procent, v Československu do manţelství vstupovalo v sedmdesátých letech devadesát pět procent svobodných muţů a devadesát sedm procent svobodných ţen. Jen tři ţeny a pět muţů ze sta zůstávalo tedy celoţivotně svobodných. Uváţíme-li, ţe v nejniţším odhadu čtyři procenta populace tvoří homosexuálové, další tři procenta mentálně retardovaní a další nejméně šest aţ osm procent jsou lidé těţce chronicky nemocní anebo fyzicky handicapovaní, ţe jim manţelský ţivot štěstí nepřinese, vidíme, ţe sňatečnost daleko překročila své přirozené limity. Pod společenským tlakem vdávaly a ţenili se i ty i ti, jimţ chyběly pro manţelský ţivot základní předpoklady. Jejich manţelství se ovšem brzy rozpadala: vysoká sňatečnost zvyšovala i míru rozvodovosti.

39

Sociální kontext podstatně ovlivňuje míru sňatečnosti i rozvodovosti. Klesne-li podíl neprovdaných ve společnosti pod určitou mez, mizí z ní i přirozené prostory pro ţivot neprovdaných. Společnost přestane neprovdaným nabízet ţivotní dráhy alternativní k rodinné ţivotní dráze, tradičně to byly kláštery pro ţeny i pro muţe, kluby, garnisony a vojenská kariéra pro muţe, kariéra hospodyně a chůvy pro ţeny. Moderní stát v propopulační politice můţe ztěţovat volbu celoţivotní neprovdanosti i vysokým zdaněním svobodných a bezdětných, a tak tlačit na zvyšování sňatečnosti. Komunistický reţim v Československu pouţíval k tomuto tlaku i bytovou politiku: lidé, kteří neţili v manţelství, neměli na získání bytu prakticky nárok. Existují ovšem i situace, které naopak působí prorozvodově. Sociální politika, která daňově a jinak podporuje neprovdané matky, zvýhodňuje strategii na nesezdané souţití. Je-li ve společnosti větší podíl neprovdaných, zmenšuje to riziko osamělosti po rozvodu a ulehčuje ho, zejména je-li ţivotní standard společnosti dost vysoký, aby osamělost neznamenala hmotnou tíseň ani v případě závislých dětí. Při vysoké pravděpodobnosti a snadnosti rozvodu ale také přestává být manţelství jistotou a ztrácí se důvod k jeho uzavření. Rozvodovost se nakonec začíná sniţovat, protoţe svazky, které se rozpadají, nebyly uţ často ani jako manţelství registrovány: byla to nesezdaná souţití. Vysoká rozvodovost se tak nejprve stala důvodem ještě vyšší rozvodovosti, aby se nakonec přičinila o kolaps vlastního růstu poklesem sňatečnosti.29 Příčiny a koreláty rozvodovosti Pokusy o vysvětlení rozvodovosti trojí povahy: 1. teorie, které studují rozvodovost jako charakteristický jev pozdních moderních společností a pokoušejí se vysvětlit dynamiku růstu rozvodovosti 2. teorie, pokoušející se vrhnout světlo na vnitřní mechanismy, jeţ vedou v manţelství k rozvodu, respektive modelovat a vysvětlit proces rozkladu manţelství 3. výzkumy, jeţ hledají koreláty či prediktory rozvodu, je to většinou empirické úsilí o identifikaci proměnných, jeţ významně korelují s rozvodovým chováním

29

MOŢNÝ IVO. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1999. 250 s.

40

Nejčastěji sledované koreláty rozvodu: 1. socioekonomický status – nejčastěji bývá prezentován ve třech proměnných: vzdělání, povolání, příjem. 2. věk vstupu do manţelství – sňatek uzavřený před dosaţením devatenácti let je nejsilnějším prediktorem neúspěšnosti manţelství. 3. etnicita a rasa – vliv rasových a etnických rozdílů je předmětem nesčetných studií zejména ve Spojených státech. Další debata odhalila některé zprostředkující mechanismy, socioekonomické tlaky, vysvětlitelné rasovou diskriminací, vedou k niţšímu socioekonomickému statusu, jenţ zvyšuje fertilitu – zejména počet nechtěných, nemanţelských a adolescentních těhotenství. Velké rodiny pak dále sniţují ekonomické šance a okruh příčin a následků se uzavírá. 4. děti – stará moudrost říká, ţe děti drţí manţelství pohromadě. Výzkumy to zhruba podporují. Platí to spolehlivě v tom smyslu, ţe bezdětná manţelství se snadněji rozvádějí. Také manţelství se třemi a více dětmi mají niţší rozvodovost. Za touto skutečností jsou skryté některé faktory (delší doba sňatku, ortodoxní katolické rodiny, které se nerozvádějí, mají také více dětí). 5. město, venkov – městské populace se všude na světě rozvádějí více neţ populace venkovské. 6. náboţenství – všude ve světě má náboţenské vyznání manţelů vliv na stabilitu jejich sňatku. Katolíci se rozvádějí méně neţ protestanti a ti méně neţ bezvěrci. Nejpevnější jsou manţelství ortodoxních ţidů. Smíšená manţelství nejsou tak stabilní jako manţelství náboţensky homogenní. 7. dědičnost rozvodovosti – děti z rozvedených manţelství mají o něco zvýšenou pravděpodobnost vlastního rozvodu, je to ale silně ovlivněno i věkem, kdy se rodiče rozvedli, a také pohlavím dítěte. 8. pořadí manţelství – opakované manţelství je shledáno vesměs o něco málo náchylnějším k rozvodu neţ manţelství první a čím vyšší pořadí uzavřeného manţelství, tím silnější je tato tendence.30

30

MOŢNÝ IVO. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1999. 250 s.

41

3.2.3 Růst rozvodovosti jako atribut modernity Příčiny růstu rozvodovosti představují značně komplexní a nejednoznačný fenomén, pevně vklíněný do společenského vývoje naší civilizace. Pro jevy takové úrovně obecnosti a komplexnosti nemáme vesměs spolehlivé vysvětlující teorie, aspoň pokud trváme na poţadavku jejich empirické falsifikovatelnosti. Nabízejí se spíše obecné hypotézy, v nichţ bylo dosaţeno shody. Nejhlouběji v pozadí změny leţí ztráta opory manţelského svazku v transcendenci, změna slibu věrnosti před Bohem ve sňatek jako občanskou smlouvu, jejíţ platnost anebo zrušení je v kompetenci zúčastněných stran. Důvody pro tuto změnu musíme hledat uţ dávno předtím, neţli nastala, v době, kdy se naše civilizace vydala na cestu individualismu, podle některých kulturních historiků tedy uţ v jedenáctém a dvanáctém století. Rodina je ale instituce, která se z přirozené povahy pomalé výměny generací mění pomalu. Základní urychlení naznačeného vývoje přinesla aţ průmyslová revoluce. William Goode v knize Světové změny v rodinných vzorcích připomíná, opírající se o hirtorika Stona, ţe sociální setrvačnost pohanských a římských praktik snadného zrušení manţelství, zapuzení ţeny, konkubinátů a příleţitostné polygamie trvalo stejně dlouho, aţ Koncil tridentský v roce 1563 pevně a legálně závazně prohlásil manţelství za svátost a přísnou monogamii za povinnost. To vedlo ke zrušení stavu, pro který Goode uţívá termín systém stabilizované vysoké rozvodovosti. Po několika staletích, kdy se skutečně podařilo zvýšit fatalitu jednou uzavřeného sňatku, se naše civilizace vydala na cestu zpět ke starým snubním poměrům. Jiné civilizace ve stavu stabilizované vysoké rozvodovosti ţijí bez přerušení. Kanonická doktrína nezrušitelnosti manţelského svazku byla ve své době tak úspěšná proto, ţe odpovídala na hlubokou potřebu stabilizace heredetarních poměrů, na potřebuj udrţet rodinný majetek v situaci, kdy rodina byla základní ekonomickou jednotkou a vysoká úmrtnost uţ tak ohroţovala kontinuitu drţby a správy majetku, a sniţovala pocit odpovědnosti k vlastnictví. Moc této doktríny ztratila ekonomický základ spolu s tím, jak více a více lidí získávalo své příjmy z placených zaměstnání a těţiště ekonomického ţivota opustilo rodinu. Zeslábl vliv rodičů na manţelství jejich dětí. Se ztrátou ekonomické moci ztratili rodiče i moc zabránit jim v rozvodu. Generace prarodičů má přirozeně větší zájem na stabilitě svých dětí, protoţe je uţ zcela orientována na blaho svých vnoučat a na udrţení rodiny a jejího majetku do vzdálenější budoucnosti, 42

neţ do jaké se dívá mladý manţelský pár. Ten do svého svazku investoval citově a sexuálně a je příliš orientován na to, zda a jak se mu tato investice momentálně vyplácí – reinvestice ještě není vyloučena. Druhá rozvodová revoluce od šedesátých let pak urychlila dynamiku růstu rozvodů proto, ţe změny v povaze průmyslové výroby potřebují pohyblivého zaměstnance, který cestuje anebo se stěhuje podle změn zájmu své firmy, a také proto, ţe se změnou podstaty dědictví z ekonomického na kulturní kapitál zanikl vliv rodičů na manţelství jejich dětí prakticky úplně. Změny v povaze manţelské lásky a párových vztahů provází tento pohyb. Není však ani zdaleka jisté, jestli právě odsouzení k individualismu v naší globalizující se civilizaci neposílí potřebu rodiny a nepovede k jejímu opětnému upevnění.31 Teorie rozvodového chování Pokusy o vysvětlení růstu rozvodovosti v moderních společnostech neodpovídají ovšem na otázku, která zůstává k zodpovězení i potom, kdy třeba kaţdé druhé manţelství končí rozvodem.

3.2.4 Opakované manţelství Stoupající podíl rozvodů u párů často velmi mladých neznamená, ţe je jejich neúspěch či špatná zkušenost od manţelství odradí. Velmi často to zkoušejí znovu. Někteří v nesezdaném souţití, velmi často ale v opakovaném manţelství. Sociologie rodiny nechávala dlouho nepovšimnutou problematiku opakovaného manţelství a rodiny z opakovaného sňatku. Dnes je to naopak jedno z nejprominentnějších polí výzkumu. Opakovaná rodina je totiţ, jak uţ bylo řadou výzkumů potvrzeno, rodinou dosti odlišnou od rodiny z prvního manţelství ţenicha i nevěsty. Má o něco větší pravděpodobnost rozpadu. Ti, co mají zkušenost z rozvodu, jakoby se ho méně báli. Opakovaný sňatek následuje často nedlouho po rozvodu, coţ platí zejména pro muţe. Ţeny jsou opatrnější – a mají také ztíţenou pozici tím, ţe pro rozvedené muţe se do poměrně vysokého věku na sňatkovém trhu objevují stále nové ročníky potenciálních svobodných partnerek, kdeţto pro ţenu je moţnost vybrat si mladšího partnera omezenější. Některé výzkumy ukazují na jiný důvod. Ač je stav po rozvodu všeobecně stresující, rozvedení muţi zůstávají trvale méně šťastní, kdeţto rozvedené ţeny jsou časem se svým stavem docela spokojeny.

31

MOŢNÝ IVO. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1999. 250 s.

43

Ačkoli se opakovaná manţelství o něco častěji rozvádějí neţ první, manţelé je vesměs označují za úspěšnější, neţ byl jejich první sňatek. Platí to zejména pro spokojenost se sexem a pro vztahy v páru, vztahy rodičů a dětí v opakovaném manţelství jsou problematičtější. Ukazuje se, ţe opakované manţelství je široký, vnitřně heterogenní pojem. Můţe být opakovaným manţelstvím pro jednoho z partnerů anebo pro oba. Pro jednoho můţe být i opakovatelně opakovaným. Můţe zaloţit domácnost dvou bezdětných lidí. Jeden z partnerů ovšem můţe mít dítě z předchozího manţelství, které s nimi ale neţije. Anebo s nimi ţijí děti z předchozího manţelství – jedno z nich, anebo obou. Nově vytvořený pár můţe mít vlastní děti. Jak uţ jsme naznačili, růst počtu rozvodů má svůj strop uţ proto, ţe se nemůţe rozvést více lidí, neţ se provdá či oţení, a ţe se stoupající pravděpodobností rozvodu klesá i motivace k uzavírání

manţelství.

Objevují

se

náznaky,

ţe

stav

se

zhruba

třetinovou

pravděpodobností rozvodu se v dohledné době stane pro společnosti naší civilizace stavem relativně setrvalým. Přiřadíme se asi k civilizacím stabilizované vysoké rozvodovosti. Na takový výhled je moţné pohlíţet špatně, ale i tak, ţe pořád tu budou ty dvě třetiny rodin trvajících „dokud nás smrt nerozdělí“. Pro kaţdého zůstává stále osobní volba, do které skupiny bude jeho rodina patřit a k ţivotu v jaké z nich bude vychovávat své děti. Uţ dnes se na manţelském trhu objevují náznaky, ţe postoj k rozvodu patří k nejvýznamnějším mezi zvaţovanými znaky kompatibility v páru. Nejnovější výzkumy spořádanosti manţelství také naznačují, ţe to budou spíše rodiny, které neoslovuje rétorika feminismu a které se shodnou na tradičních rolích muţe a ţeny, jeţ budou patřit k většině rodin zanikajících tradičně aţ úmrtím jednoho z manţelů. Nejstabilnější jsou rodiny, kde manţelka odpovědně a láskyplně pečuje o svého muţe, kde manţel je úspěšný ve svém povolání, nehádají se často kvůli sexu a vzájemným vztahům, podařilo se jim úspěšně integrovat do svých rodinných vztahů obě své širší rodiny a staré přátele a manţel má cit pro nezávislost a kontrolu své ţeny. Je aţ zvláštní, jak pováţlivě se výsledek sociologického výzkumu můţe podobat závěrům konzervativního rozumu. Další vývoj naší civilizace můţe uţ v bezprostřední budoucnosti hodnotu stabilní rodiny podstatně zvýšit: pro postmoderní problém identity můţe být rodina jedním z nabízených řešení. Problém je ovšem v tom, ţe jedním z nezadatelných oprávnění, o něţ se opírá identita současného člověka, je oprávněný nárok na štěstí a na lásku. To je však obtíţná výzva stabilitě rodiny. 44

Problémem není sama vysoká rozvodovost – při srovnání globálních kultur nacházíme společnosti, které bez potíţí fungují ve stavu stabilizované vysoké rozvodovosti po staletí. Potíţ naší civilizace spočívá spíše v tom, ţe míra rozvodovosti není stabilizovaná a ţe vysoká rozvodovost neměla dosud čas zaloţit mravní, instituční systémy, které by tomuto stavu odpovídaly. Lze tedy očekávat, ţe rozvod a následky rozvodu budou hrát ve výzkumné agendě sociologie rodiny v nejbliţších letech přinejmenším stejně významnou roli, jakou hrály v osmdesátých a devadesátých letech. Ve společnostech euro americké kultury, kde dnes často i více neţ třetina manţelství končí rozvodem a kde se čtyři z pěti rozvedených znovu ţení a vdávají, vzniká nová, neobyčejně komplikovaná a variabilní síť rodinných vztahů. Dá se očekávat, ţe se pozornost posune od výzkumů spořádanosti rodiny a od studií rozvodu směrem k tomu, co následuje po nich.32

32

MOŢNÝ IVO. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1999. 250 s. MOŢNÝ IVO. Moderní rodina (Mýty a skutečnosti). Brno : nakl. Blok, 1990. 184 s. DE SINGLY FRANCOIS. Sociologie současné rodiny. Praha : nakl. Portál, 1999. 126 s.

45

4. Jak tedy zvládnout nevěru Můţeme jistě diskutovat o tom, zda věrnost je v historickém vývoji lidstva spíše normou, nebo odchylkou. Celá křesťanská západní kultura však povaţuje monogamii za jedinou oficiálně přijatelnou formu souţití muţe a ţeny. Pravda, kdyţ ještě po druhé světové válce zkoumal Murdock dvě stě padesát různých kulturních společenství, nalezl mezi nimi sto devadesát tři polygamních, dvě, která uznávala polyandrii (mnohomuţství) a několik dalších podob manţelství skupinových. Při nevěře přistiţený chasník kdesi v české kotlině by však měl velice pečlivě zváţit, zda odkaz na citovaný výzkum je zrovna tou nejlepší obranou. Etologové, vědci zabývající se chováním niţších ţivočišných druhů, nám také nabízejí docela hezkou teoretickou konstrukci. Dle představ některých z nich by lidskému druhu nejlépe vyhovovala tzv. sukcesivní monogamie. Tedy jakási na sebe navazující série monogamních vztahů. Teorie jistě zajímavá, dokonce si lze představit mnohé, kteří by se rádi věnovali i její praktické aplikaci, má však zároveň přinejmenším tři úskalí. To první je pro někoho moţná dost přízemní. Takový model by přinášel mnohé svízele při řešení majetkových vztahů. Sukcesivní monogamie však není úspěšná ani v tom, jak úspěšně vyřešit další dva problémy. Jedním je potřebná stabilita výchovného prostředí pro děti. Dalším je fakt, ţe při její důsledné aplikaci by ve společnosti docházelo k jistému hromadění opuštěných stárnoucích ţen. Zvláště pokud by se nepodařilo zvrátit stávající trend, kdy naše druhé a další partnerky bývají mladší neţ ty předchozí. Navzdory jejímu poměrně častému výskytu je tedy třeba povaţovat nevěru za jev přinejmenším spíše neţádoucí, často zraňující nejen přímé aktéry, ale svými dopady mnohdy i jejich širší okolí. Čas od času se dokonce můţeme setkat s nějakými daty o počtech nevěrníků a nevěr v populaci. Nepochybně spolehlivější údaje lze získat z výzkumů sexuálního chování tak, jak je v posledním desetiletí realizovali sexuologové ze Sexuologického ústavu v Praze. I ony však trpí jedním zásadním metodologickým nešvarem – jsou zaloţeny pouze na subjektivní výpovědi respondentů. Jak si pak ale vysvětlit výrazně vyšší počty uváděných nevěr a mimomanţelských partnerů u muţů neţ u ţen? Zůstaneme-li u představy nevěr převáţně heterosexuálních, pak se dostaneme zřejmě aţ k odlišnostem muţské a ţenské role. Zatímco muţi mají dokonce i v anonymním 46

šetření tendenci oproti realitě spíše nadsazovat, bývají ţeny v popisu svých milostných avantýr podstatně zdrţenlivější. Věrnostní optimista by moţná mohl nalézt podporu také v rozvodových statistikách. Nevěra, jako příčina manţelského rozvratu, je dle nich příčinou pouhých třinácti aţ sedmnácti procent rozvodů. Dokonce i na jiţní Moravě, známé svým větším příklonem k víře, se v nich ukazovalo, ţe bez ohledu na deklarovanou a v protokolu o rozvodu uvedenou příčinu manţelského rozvratu ve čtyřech případech z deseti měl jiţ v době rozvodu alespoň jeden z manţelů v záloze jiný významný partnerský vztah. Připusťme tedy, ţe nevěra je jev moţný, dodejme, ţe navíc i poměrně častý, nikoli však nezbytný. Zasahuje nás zpravidla nepřipravené, mnohdy silou, která si nezadá s řáděním přírodních ţivlů, nezřídka také s podobnými důsledky, nehledí na věk, ani na pohlaví.33

4.1 Nevěrná ţena Nevěra ţeny mívá fatálnější důsledky neţ nevěra muţe. Na první pohled můţe i toto tvrzení imponovat jen jako jeden z dalších mýtů. Empirické zkušenosti rozvodových soudců, manţelských poradců i samotných smutných protagonistů těchto příběhů spíše potvrzují platnost daného tvrzení. Zatímco nevěra muţe patří mezi poradensky nejvděčnější problémy s velice dobrou prognózou řešení, stojí nevěry ţeny na pomyslném opačném pólu. Na vině však nemusí být opakovaně zmiňovaný a tradovaný mýtus odlišnosti nevěry duševní a tělesné, chceme-li, tedy ţenské a muţské. Zvýšená pohotovost muţů volit krajní řešení Běţný muţ je tvor ješitný a ve své ješitnosti také snadno zranitelný. Jeho reakce na odhalenou nebo správně nebo správně tušenou nevěru jsou podstatně dramatičtější, hledá řešení především rychlá, a tím zpravidla často i destruktivní. Zároveň mívá pocit větší společenské stigmatizace. Vzácné nejsou ani projevy zvýšené agresivity a unáhlená ultimáta ani úporná snaha o opětovné vlichocení se do partnerčiny přízně. Obě polohy se nezřídka v čase střídají, obě však situaci spíš vyhrocují, ani jedna z nich zároveň nepředstavuje jednání dostatečně imponující. Je jistým paradoxem, ţe nejúčinnějším 33

ŠMOLKA PETR. Nevěra pro podváděné i podvádějící. Praha : nakl. Grada Publishing, 2003. 111 s.

47

lékem, zvyšujícím pravděpodobnost toho, ţe ţena mimomanţelský vztah ukončí, je prosté působení času. Pokud má muţ dostatek trpělivosti zvolit zdvořilý odstup neţ kteroukoli ze zmíněných forem nátlaku, výrazně tím zvýší šanci na záchranu a případně i na následnou renesanci vztahu. Právě trpělivost je však tím, co převáţně většině nevěrou zasaţených muţů chybí. Nevěrná ţena se často chová rozvodově radikálněji neţ nevěrný muţ. Dokonce i tam, kde jsou v manţelství ještě nezletilé děti. Navzdory mírnému posunu soudní praxe má ţena stále vyšší pravděpodobnost, ţe po případném rozvodu budou svěřeny děti do její výchovy. Zpravidla tak získá nárok na uţívací práva vůči dosud společnému bytu. V běţném manţelství pro ni nemusí rozvod představovat ani výraznější negativní ekonomický dopad. Je však třeba zároveň dodat, ţe v poslední době přibývá rodin, kde ţena váhá s rozvodem z obav, ţe by novou situaci ekonomicky nezvládla. Zvláště tam, kde její manţel úspěšně podniká a oba ţijí v bytě, který je v jeho výlučném vlastnictví. Ţeny, kterým jsou muţi nevěrní V zásadě půjde především o tři typy ţen. Tím prvním jsou ţeny obětavé, kráčející ţivotem pod heslem „vše pro rodinu“. Spolehlivé, vţdy k dispozici, dokonce i ten sex nikdy neodmítající. Pravda, také jen velice zřídkakdy jej iniciující. Zároveň ţeny, kterým jako by chyběla potřeba či odvaha pro vlastní seberealizaci. Kdykoli se pán tvorstva vrací domů, můţe si být absolutně jist, ţe vše najde na obvyklém místě. Tedy ţeny, které svým muţům dříve či později začnou jaksi splývat s bytovým zařízením. Ţeny, které jim nedopřejí moţnost, aby byly alespoň někdy postrádány. Druhým typem jsou pak ţeny vysoce kompetentní a výkonné. Jsou ochotné vše zařídit, od manţela téměř nic nevyţadují, často od něj dokonce s jistou laskavou shovívavostí pečují. Jejich muţi jako by měli celoroční období hájení – před starostmi, povinnostmi i zátěţemi. Pak stačí málo. Kapka obdivu, uznání, třeba i hrané bezradnosti a slabosti v provedení dokonce i nepříliš půvabné kolegyně, a pán tvorstva má najednou pocit, ţe tady je konečně někdo, kdo ho opravdu potřebuje. Tím třetím budou takzvané „včelí královny“. Zpravidla je charakterizuje silná touha po mateřství, vlastní partnerství je zde pouhým prostředkem jejího naplnění. Jakmile muţ splní svou biologickou funkci, bývá odstaven do pozice trpěného trubce. Někdy je mu ponechána alespoň moţnost spolupodílet se na péči o potomky.34

34

ŠMOLKA PETR. Nevěra pro podváděné i podvádějící. Praha : nakl. Grada Publishing, 2003. 111 s.

48

4.2 Nevěrný muţ Často slýcháváme o nevěře v televizi, rádiu, čteme o ní v ţenských časopisech a setkáváme se s ní v ţivotních příbězích přátel. Často slýcháme mnoho názorů, a i my si něco o tomto problému myslíme. Dokud se nás to netýká, je nám většinou vše jasné. Kdyţ proţijeme zklamání z nevěry ţivotního partnera, naše představy se nám sesypou jako domeček z karet. Teorie se zdá být pouhou teorií a ţivot bolí. Muţi, kterým jsou ţeny nevěrné V nejširším slova smyslu jsou to především právě muţi neimponující. Dále pak muţi malicherní, muţi se zvýšenou potřebou mentorování. O moc lépe na tom nebudou ani muţi despotičtí, ţárliví a preferující nadměrně uzavřený model souţití, často myšleno jednostranně – zatímco oni si uţívají volnosti, co hrdlo a jiné orgány ráčí, jejich ţeny jsou doma uzamykány jak v klášterních kobkách. Pochopitelně pak i muţi systematicky ignorující partnerčina očekávání a potřeby

Zvláštní kapitolu pak představují muţi

nepoučitelní, sexuální barbaři, loudilové a neobratní sexuální kutilové.

4.3 Prevence nevěr S prevencí nevěr je to jako s antikoncepcí. Také existuje řada moţností, ţádná z nich však není stoprocentně spolehlivá. Jejich vhodné kombinace mohou účinek sice zvýšit, plnou jistotu nikdy nenabídnou. Vzato do důsledků – prevence by měla začínat uţ v původní rodině. Vedením k ţádoucím hodnotám, postojům a normám, výchovou k přiměřené dávce autentického sebevědomí, bez potřeby řešit si své vlastní bolístky prostřednictvím druhých. Pro ty z nás, kteří jiţ v manţelství ţijeme nebo se do něj chystáme vstoupit a rádi bychom pro sníţení rizika nevěry vlastní či partnerovy nebo podnikli, má však taková úvaha prakticky nulovou hodnotu. Můţeme tedy riziko nevěry sami vůbec nějak ovlivnit? Můţeme, a v mnohém. Jak partnerským výběrem samým, tak tím, jak se pak ve vztahu s partnerem a k němu projevujeme. Indicie a důkazy Čím nejistější svět a situace, tím více se pachtíme alespoň po nějakých jistotách. Dokonce i v tak subtilních věcech, jakými jsou otázky partnerovy věrnosti. Za určitých okolností však můţeme získat jistotu jedinou. Bohuţel tu negativní. Tedy ţe nám partner nevěrný je. 49

Vše ostatní zůstává pouze v poloze větší či menší pravděpodobnosti. Ani teoreticky totiţ nelze podat přesvědčivý důkaz věrnosti. Dokonce platí jedna zlotřilost: čím více se budeme pídit po důkazech partnerovy věrnosti, čím více je budeme páčit a vymáhat, tím spíše nám důkaz časem poskytne. Pravda, právě toho, co jsme si nepřáli, tedy nevěry. Argument, ţe takový důkaz můţe být alespoň potřebným důvodem a důkazem pro případný rozvod, také většinou neobstojí. Dokonce ani prokázaná či přiznaná nevěra nemusí být pro soud dostatečným dokladem hlubokého a trvalého manţelského rozvratu. Pátráme-li tedy po důkazech případné partnerovy nevěry, činíme tak zpravidla s nadějí, ţe ţádné nezjistíme. Mnohdy však stačí uţ jen ty, které se nám samy vnucují. I k nim bychom měli raději přistupovat s opatrnou rezervovaností.35 Spokojenému manţelství, dobře fungující rodině a kvalitním partnerským vztahům patří nepochybně přední místa v pomyslném ţebříčku hodnotových orientací. Potvrzují to nejen osobní zkušenosti většiny z nás, ale i data reprezentativních výzkumů. Nelze se tedy divit, ţe partnerovu nevěru pak vnímáme jako jednu z nejsilněji traumatizujících ţivotních událostí. Událostí, srovnatelnou snad jen se závaţným onemocněním či se ztrátou blízké osoby. Devastující dopad na psychiku zde nemá jen nevěra odhalená či přiznaná, ale i samo intenzivní podezření. Nelze se tedy divit, ţe jde mnohdy o situace, které jsou bez vnější odborné pomoci velice obtíţně zvladatelné. Přitom bychom neměli zapomenout ani na ty, kteří se do podobné situace dostali jaksi svou vlastní vinou. Tedy na nevěrníky, řešící ono pro ně tak neřešitelné dilema rozhodování mezi partnerem manţelským a mimomanţelským. Podobně tíţivá můţe být i role milenců či milenek, často bezmocně čekajících na partnerův ortel. Kdokoli ze jmenovaných se tak můţe dostat do situace, kdy bude vnější pomoc hledat a potřebovat. Hledat a potřebovat ji však mohou i další oběti – děti, rodiče a další blízcí těch, jejichţ souţití bylo nevěrou větší či menší měrou zasaţeno. Má-li být pomoc účinná, pak by měla být především rychlá, kvalifikovaná a dostupná. Dostupná jak místně, tak i finančně.

35

ŠMOLKA PETR. Nevěra pro podváděné i podvádějící. Praha : nakl. Grada Publishing, 2003. 111 s.

50

Poradny pro rodinu, manţelství a mezilidské vztahy Jde o někdejší manţelské a předmanţelské poradny. Nalézt je můţeme prakticky v kaţdém větším městě, řada z nich má svá detašovaná pracoviště v dalších větších obcích daného kraje. Jejich sluţby jsou dosud ze zákona poskytovány bezplatně. K návštěvě nepotřebujeme ţádné doporučení, poradny tak patří mezi tzv. nízko-prahová zařízení. Chceme-li, můţeme v nich vystupovat anonymně. Základní tým tvoří poradce, nejčastěji psycholog, a sociální pracovnice. Většina poraden spolupracuje s dalšími odborníky – s psychiatry, sexuology a právníky. Dokladem odborné kvalifikovanosti je certifikát Asociace manţelských a rodinných poradců. Pomoc můţe být účinná i tam, kde poradnu navštíví jen jeden z partnerů, u nevěr to bývá v některých fázích dokonce pravidlem. Zdravotnická zařízení S psychology, psychiatry a dalšími potřebnými odborníky se lze setkat i v některých státních či nestáních zdravotnických zařízeních. Jejich činnost se zaměřuje na léčbu neţ na poradenské vedení. Účinná můţe být téţ podpůrná farmakoterapie, pomáhající zvládnout nejtěţší psychosomatické obtíţe, u nevěr velice časté. Patří sem jak nespavost či nechutenství, tak třeba zdánlivě nesouvisející potíţe zaţívacího traktu, úporné bolesti hlavy a potíţe kardiovaskulárního systému. Některá pracoviště nabízejí i pomoc psychoterapeutickou. Privátní praxe Pomoc lze získat i u kolegů, kteří své sluţby poskytují na komerční bázi. Buď jako smluvní partneři některých zdravotních pojišťoven (pak jsou jejich sluţby plně nebo částečně kryty zdravotním pojištěním), nebo jako ti, kdo své sluţby poskytují na základě ţivnostenského oprávnění (vázaná ţivnost psychologické poradenství a diagnostika). Ve vlastním zájmu bychom se však v posledním případě měli informovat na kvalifikovanost poskytovatelů těchto sluţeb. Někteří z nich mají také certifikát Asociace manţelských a rodinných poradců, dokládající dosaţený stupeň. Pomoci v orientaci mohou samozřejmě i doporučení přátel a známých, kteří s daným odborníkem mají sami osobní zkušenost.

51

Závěr Cílem této bakalářské práce bylo přiblíţení vzniku vztahů, dimenze, vývoj a udrţování vztahů. Dále jsem navázala velmi důleţitou kapitolou a tou je rodina a zaloţení rodiny. Ve třetí části této práce jsem poukázala na moţné zjištění nevěry, jak se dívá na nevěru naše společnost a následující rozvod. Poslední kapitola byla věnována nevěrnému muţi, nevěrné ţeně a prevenci nevěr, zda existují indicie a důkazy pro zjištění partnerovy nevěry. Nevěru lze nepochybně vnímat jako nezanedbatelnou šanci. Šanci na změnu. V obecném povědomí bude zřejmě převládat pojetí, kdy pod pojmem změna se skrývá změna partnera, výměna partnera manţelského za partnera mimomanţelského. Takový krok podstatnou změnou nepochybně bude. Kdybychom si náhodou vybavovali úsloví přechodu „z deště pod okap“, pak bychom moţná nedopadli zdaleka ještě nejhůře. Argumenty, ţe druhá manţelství bývají stabilnější neţ ta první, zde lze přijmout jen s jistými výhradami. Statisticky vzato zřejmě ano. Uzavírají je lidé zpravidla zralejší, nezřídka poučeni zkušenostmi z předchozího manţelství. K tomu přistupuje i obava ze společenské stigmatizace. Zatímco jeden rozvod jako by jiţ byl dnes povaţován téměř za normu, kaţdý další uţ bývá i okolím vnímán jako projev našeho opakovaného selhávání. Relativně pozitivní obraz druhých manţelství se však náhle výrazně rozostří, pokud z nich vybereme pouze ta, kde rozpad předchozího byl v příčinné nebo časové souvislosti s budováním nového vztahu. Zátěţ, kterou si do nového vztahu přinášíme, bývá aţ neúměrně vysoká. Zdánlivá stabilita takto vznikajících souţití je zaloţena na obavách z oné stigmatizace nějakým dalším rozvodem, případně je dána i obtíţemi, které by další rozvod znamenal pro naši ekonomickou situaci. Nevěru lze ovšem vnímat jako šanci pro upadající vztah manţelský. Někdy opravdu aţ podobně mezní situace mobilizuje jakési sebezáchovné mechanismy. Přílišný pocit jistoty spojený s nadměrnou stereotypizací ţivota, absence zdravě přiměřené míry napětí a alespoň hypotetické moţnosti unikání vedou nezřídka k dojmu, ţe jiţ ţijeme pouze vedle sebe, nikoli spolu.

52

Rozchody partnerů představují jistý druh bolesti. Je to bolest, která přetrvává celé roky. Tento druh bolesti je produktem přitaţlivých sil, které drţí partnery pohromadě přes všechna protivenství. V naší evoluční historii zachránily miliony dětských ţivotů. My jsme v tomto ohledu jen vykonavatelé mechanismů, které vysoustruţila evoluce, a proto je dobré tyto mechanismy respektovat a brát v potaz při ţivotních rozhodnutích. Neutečeme před nimi, stejně jako neutečeme před gravitací. V důsledku rozdílného charakteru přitaţlivých a odpudivých sil se rozchody odvíjí ve fázích, které jsou pro partnera zrádné tím, ţe člověk v jedné fázi nedokáţe předvídat, co přijde ve fázích následujících. Stejně tak nedává do souvislosti události předchozích fází a s aktuálně probíhajícími – bere tyto události odděleně, jako by spolu nesouvisely. Tato masově vţitá naivita vede k velké rozvodovosti v naší zemi, která je zdrojem zbytečného utrpení nejen partnerů samotných, ale i jejich dětí, rodičů a okolí. Rozchody tedy jsou, přes svou četnost, velmi komplikovaným procesem, který není pochopitelný selským rozumem. Především proto, ţe řada přirozených a intuitivních obraných manévrů mívá opačný účinek, neţ si od nich slibují rozcházející se partneři.

53

Seznam pouţité literatury 1. MOŢNÝ, Ivo. Moderní rodina (Mýty a skutečnosti). Brno : nakl. Blok, 1990. 184 s. ISBN 80-7029-018-8 2. HARTL, Pavel. Stručný psychologický slovník. Praha : nakl. Portál, 2004 3. GEIST, Bohumil. Sociologický slovník. Praha : Victoria Publishing, 1992. 646 s. 4. BINAROVÁ, Iva. Partnerství, sexualita a rodina. Olomouc : Andragogé – Centrum otevřeného a distančního vzdělání, 2000. 43 s. ISBN 80-244-0138-X 5. MOŢNÝ, Ivo. Sociologie rodiny. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1999. 250 s. ISBN 80-85850-75-3 6. MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 1993. 124 s. ISBN 80-901424-7-8 7. HAYESOVÁ, Nicky. Základy sociální psychologie. Praha : nakl. Portál, 1998. 8. G. PADE, Rosemarie, MAZUR, Josef A. Kurz partnerských vztahů. Praha : nakl. Fontána. 183 s. ISBN 80-7336-149-3 9. PESESCHKIAN, NOssrat. Partnerské vztahy, 33 a jeden způsob, jak žít ve dvou. Praha : nakl. Lidové noviny, 1995. 258 s. ISBN 80-7106-115-8 10. DE SINGLY, Francois. Sociologie současné rodiny. Praha : nakl. Portál, 1999. 126 s. ISBN 80-7178-249-1 11. KLIMEŠ, Jeroným. Partneři a rozchody. Praha : nakl. Portál, 2005. 238 s. ISBN 80-7367-045-3 12. ŠMOLKA, Petr. Nevěra pro podváděné i podvádějící. Praha : nakl. Grada Publishing, 2003. ISBN 80-247-0397-1 13. PLAŇAVA, Ivo. Manželství a rodiny. Brno : nakladatelství Doplněk, 2000. 294 s. ISBN 80-7239-039-2 14. MURPHY, Robert F. Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha : sociologické nakladatelství Slon, 1998.266 s. ISBN 80-85850-53-2

54

15. STLOUKAL, Milan. Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy. Praha : Panorama, 1990. 474 s. ISBN 80-7038-011-X 16. SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. Praha : nakladatelství Portál, 2001. 173 s. ISBN 80-7178-559-8

55