Vratné lahve Vyšlo také v tištěné verzi
www.fragment.cz
Zdeněk Svěrák Vratné lahve – e-kniha Copyright © Fragment, 2014
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
V autobusu Dívka z reklamy pokrývá trup nacpaného ranního autobusu. Bezstarostně se směje na celou ulici. Není divu, vždyť má vložku s vysokou absorpční schopností. Cestující, které vidíme za okny hned nad ní, tak veselí nejsou. Civí do kalného pražského rána jako předčasně probuzení ptáci. Kamera se prodírá mezi cestujícími. Prohlíží si je zběžně: zamyšlenou starší paní, dvě čtoucí studentky, matku s dítětem na klíně, až konečně najde svého člověka. Je to šedivec. Jak ve vlasech, tak ve vousech. Je mu pětašedesát a jmenuje se Josef Tkaloun. Stojí, v jedné ruce starou aktovku, druhou se drží tyče. Dívá se shora na sedadla pod sebou, která obsadili dva patnáctiletí kluci. Pak to nevydrží, nakloní se ke krajnímu a skoro důvěrně, aby to neslyšel celý autobus, se ho zeptá: „Trávníčku, víš, co si celou cestu říkám?“ „Ne,“ zvedne k němu chlapec bezelstně oči. „Jestli mě pustíš sednout.“ Trávníček si vymění udivený pohled se sousedem, pak mu dá svou tašku na klín, zvedne se a řekne: „Jasně.“ Tkaloun se tedy posadí. Po chvíli jízdy se obrátí ke klukovi po pravici a stejně polohlasně a jakoby jen zvědavě, bez výčitky řekne: „Taky je mi záhadou, Jandáku, proč mě nepozdravíte, proč neřeknete dobrý den.“ Jandák se usměje, pokrčí rameny a pak řekne někam před sebe: „Už nás neučíte, ne?“ Tkalounovi pár vteřin trvá, než ten důvod zpracuje. „Jo takhle,“ pokývá pak hlavou. „Vidíš, to mě nenapadlo.“
Cestou ke škole Ke Tkalounovi se připojí docela hezká učitelka středního věku Ptáčková. Má na sobě jeden ze svých oblíbených svetrů, v němž se její malá, ale drzá ňadříčka mohou prosadit. Pozdraví ho otázkou: „Tak jak jsme se na dnešek vyspali? S práškem, nebo bez?“ „S,“ odpoví Tkaloun. Za nimi se ozve dunivý zvuk a pak je předjede školák na kolečkových bruslích. „Já taky s. A myslela jsem na tebe. Říkala jsem si, to on Pepa taky nespí. A víš, čím to je? V Japonsku bylo zemětřesení. Hlásili to. A citlivý lidi to rozhodí. Já bych mohla bejt seizmograf.“ „Tak ty na mě v noci myslíš? To je od tebe hezký,“ řekne Tkaloun. „Nech toho, Pepo.“ „Dobrý den,“ pozdraví je žákyně, jdoucí rychleji než oni. „Dobrý den,“ odpovědí oba pedagogové. Kolegyně Ptáčková počká, až se dívka vzdálí, a pak se Tkalouna jiným, trochu přitlumeným hlasem zeptá: „Vzpomeneš ty si někdy na Jizerský hory?“ Tkaloun se pousměje a přikývne. „To byl můj nejkrásnější lyžařskej zájezd,“ dodá Ptáčková. „Hezký to bylo,“ řekne Tkaloun s pohledem na její hrotitý svetr. „Nejel bys letos?“ „Bolí mě kolena. Na lyžích.“ „Moh bys jako dozor.“ „To by nedopadlo, Jaruško,“ zklame ji kolega. Ke škole se jde po schodech dolů. Když po nich scházejí, leknou se. Za nimi se rozjel kluk na skateboardu, za jízdy se nečekaně vyhoupl na kovové zábradlí, spodkem prkna s drásavým zvukem přesvištěl po jeho madlu a pak s prásknutím přistál na betonu před vchodem, kde bravurním obloučkem zastavil. „Ty se zabiješ, Mirvalde!“ zavolá na něj Ptáčková. Sotva to dořekne, zopakuje husarský kousek druhý skateboardista. „Tak zemětřesení…,“ řekne Tkaloun do rachotu prkna. „To jsem rád. Já myslel, že to jsou nervy.“ „Ale mám nový prášky, Pepo. Úplně nenávykový. Pár ti jich dám. Jak vono se to jmenuje…“ To už se nedovíme, protože je oba pohltí hlučící budova školy.
Ve třídě Tkaloun se dívá z okna třídy ven na školní hřiště. V lavicích za jeho zády sedí nebo líně polehává pětadvacet čtrnáctiletých žáků a žákyň. Dusil se zeleným přelivem ve vlasech stojí u tabule a s pomocí vydatné nápovědy ze sebe souká: „Jaroslav Vrchlický se vlastním jménem jmenoval Emil Frída. Pseudonym mu poradil jeho spolužák z gymnázia Thomayer, po kterém máme Thomayerovu nemocnici v Krči.“ „Já tam ležel. Se slepákem,“ podotkne Vágner. „Neruš, Vágnere,“ pozná ho po hlase učitel a ještě pořád hledí ven. „Kdy asi tak se narodil? Nemusíš přesně,“ obrátí se Tkaloun do třídy. „Narodil se…“ „V úterý,“ navrhne Vágner a třídou je to přijato jako dobrý vtip. Tkaloun to přejde a nechá Dusila, aby si letopočet přečetl z papíru, na který to velkými číslicemi napsal Kořínek z první lavice. „Narodil se 1853 v Lounech. Byl velice plodný.“ „Byl to kanec,“ nenechá to bez glosy Vágner a zase má úspěch. „Vágnere, kroť se. Kdyby si každý říkal, co ho napadne, tak se možná pobavíme, ale nic se nenaučíme,“ zkouší to ještě Tkaloun po dobrém. „Posaď se, Dusile,“ dá Tkaloun zelenovlasému žákovi pokoj a pokračuje sám: „Vrchlický napsal přes devadesát básnických sbírek. Kdybychom všechny jeho spisy dali do knihovny, zabraly by tam půldruhého metru.“ V poslední lavici hraje žák Kalista na svém přístroji hru: z nebe se snášejí parašutisté. Úkolem je sestřelit je, než se dotknou země. „My se z celého toho díla naučíme jen čtyři verše. Čtyři řádky. Napsal je jako starý, životem zkoušený a poraněný muž. Jako by nám chtěl říci, co je v životě nejcennější. Pište si.“ Žáci a žákyně znechuceně otevřou sešity a Tkaloun zpaměti diktuje: „Za trochu lásky šel bych světa kraj…“ Propisky šustí po papíru. „…šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý.“ „Pak si bude muset umejt nohy,“ řekne nahlas Vágner a třída se bohužel zasměje. „Proč se mu smějete? Bude si myslet, že je vtipnej. Ale není. Je jenom drzej,“ začíná Tkalounovi docházet trpělivost. „A pitomej, až to bolí,“ přidá se na jeho stranu žákyně Konvalinková. „Kráva mě nemůže urazit,“ kontruje Vágner. „Za trochu lásky šel bych světa kraj,“ diktuje dál učitel. „To už jsme psali,“ nedá pokoj Vágner. „Tak to napíšete znovu. Třetí verš je stejný jako první.“ „Já napíšu: viz první řádek.“ „Nenapíšeš!“ zvýší Tkaloun hlas. „Ty napíšeš: za trochu lásky šel bych světa kraj!“ V tom rozčilení zní ten verš hrozně. Vágner pochybovačně zakroutí hlavou a podvolí se. „Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí,“ dokončí Tkaloun diktování. Když žáci dopíší, řekne: „Všimněte si, že Vrchlický tu nevystupuje jako dobyvačný muž, ale jako někdo, kdo stojí u dveří a prosí. Jak by se dal takový člověk označit jedním slovem?“
„Jako žebrák,“ uhodne to Konvalinková. „Výborně,“ je Tkaloun vděčný za jednu vnímavou duši. Vágner spolužačce posměšně zatleská a řekne: „Jsem čet v novinách, že jeden žebrák v Praze si za den vydělá děsný prachy. Má prej barák a fáro.“ „Proč se nehlásíš, Vágnere, když chceš něco říct?“ „V Americe se ve škole nehlásej. Mají normálně debatu.“ „Ale my n e j s m e v Americe! To sis nevšim?“ „Všim,“ řekne Vágner. „Zkus nám báseň přečíst, Machová,“ vyzve Tkaloun žákyni z předposlední lavice. Zatímco Machová čte, žák Janda vyťuká na displej mobilu „MACHOVA MA PRSA TROJKY“ a ukáže zprávu sousedovi. Ten přikývne. Tentokrát se Vágner přihlásí: „Učej se vo Vrchlickým v Americe? To by mě zajímalo.“ „Ne, v Americe se o něm neučí,“ odpoví po vteřině zaváhání Tkaloun. „A proč?“ „Protože o něm nevědí.“ „To by snad měli, když je tak dobrej.“ „V Americe nevědí o spoustě dobrých spisovatelů!“ To už je mezi těmi dvěma afektovaná hádka. „Kdyby byl dobrej, tak vo něm natočej film.“ „To je magor,“ řekne Konvalinková. „Jak chodil Vrchlický bos a nastyd a skončil v Thomayerově nemocnici!“ Třídu navrhovaný děj filmu pobaví. „Klid! Ticho!!!“ zakřičí učitel, až mu přeskočí hlas a žíly na krku mu naběhnou. „Dokončíme rozbor básně!“ Třída se toho záchvatu trochu lekne a ztichne. A my u Tkalouna zaznamenáme nervový tik, který se do této chvíle neprojevil. Jde o prudké škubnutí hlavou doprava, jak to děláme, když nás škrtí límec u košile. „Verše, které jste si zapsali, vypadají obyčejně, ale svou prostou upřímností patří k tomu nejlepšímu z české literatury a já tě žádám, Vágnere, já žádám tady, abys už nic neříkal. Nic!“ „Je svoboda, ne?“ nemůže Vágner přestat. „Je svoboda, ale ty… ty ne… takoví jako ty… nebudou, aby se… nesmějí…“ to už učitel mluví z cesty a škubance hlavou jdou jeden za druhým. Při tom sáhne na poličku pod tabulí pro namočenou houbu. Přistoupí k Vágnerovi a tu smrdutou houbu mu vyždíme na hlavu. Zajímavé je, že se tomu nikdo moc nesměje. „Tak!“ oddychne si očividně nepříčetný učitel. „Tak!!“ Pak si houbou otře orosené čelo a odloží ji na katedru. „Můžeš si stěžovat,“ vypustí ještě z přetopeného kotle zbytek páry. „To teda budu,“ svléká si Vágner umokřenou bundu. Tkaloun vezme ze stolu svou starou aktovku a odejde, ačkoli ještě nezvonilo.
V učebně s počítači Asi pětatřicetiletý zástupce ředitele Landa přechází za zády počítačových začátečníků a nahlíží jim do monitorů. „Odentruj,“ poradí Horáčkové a její prst stiskne příslušnou klávesu. „A teď si na liště najeď formát, odrážky a číslování.“ „Na liště?“ zvedne k němu dívka zdánlivě bezelstné oči. Landa tedy uchopí její myš, ale vzápětí to chce udělat i žákyně, takže její ruka se octne na učitelově a setrvá tam. Landa neví, co s tím. „Jé, promiňte!“ ucukne konečně Horáčková. Její sousedka se tomu zachichotá. Landovo periferní vidění zaznamená, že někdo vešel. Je to kolega Tkaloun. Rukou dává žákům znamení, aby pokračovali v práci. Landa mu vyjde naproti a zvednutím obočí se zeptá, co se stalo. Tkaloun přistoupí až k němu a něco mu zašeptá do ucha, přičemž zatne ruce v pěst a naznačí ždímání. „Zase?“ řekne udiveně Landa. „Zase,“ přikývne starý kolega nešťastně. „Na koho?“ zeptá se Landa. „Na Vágnera,“ zaševelí Tkaloun a jeho nervy předvedou svůj tik. „Vytočil tě, koukám.“ „Jo.“ „Mně to zmizelo,“ ukazuje Horáčková na ztemnělý monitor. Landa ťukne do levé horní klávesy a obrazovka se rozsvítí. Je na ní další provokace – prsa z internetu. Holky jsou zvědavé, jak bude Landa reagovat a dusí se smíchy. „To si odstraň. Dej to do koše,“ řekne Landa dívce u počítače a ukáže na jakousi ikonu na jejím monitoru. Tkaloun stojící bokem vidí vedle klávesnice ohryzek jablka a zmuchlaný obal od tatranky. Je mu divné, že žákyně nereaguje. Ukáže na ty odpadky a řekne: „Neslyšelas, Horáčková? Upaluj s tím do koše!“ Holky se rozeřvou smíchy. „To my tady máme jinej koš,“ usměje se Landa a ukáže na ikonku. Pak Tkalounovi stiskne rameno: „Já to se starou to… předjednám.“ Školou se rozlehne zvonek.
Na školní chodbě Tkaloun prochází mezi dětmi, hemžícími se o velké přestávce na chodbě. Když míjí automat, který žákům prodává nápoje a bagety, opět mu to dvakrát po sobě zacvičí hlavou. Jeden z nich ten tik obstojně napodobí. Chodbou se rozlehne řehot.
V ředitelně Jsou tu tři: ředitelka školy Málková, udržovaná padesátnice menší postavy, její zástupce Landa a provinilec Tkaloun. Muži se posadili ke stolku pro návštěvy, na němž jako corpus delicti spočívá vlhká houba. Ředitelka sedí za svým moderním dlouhým stolem s telefonem, faxem a počítačem. „Tak já nevím, Pepo,“ vzdychne ředitelka a pak pokyne zástupci, aby zavřel dveře do vedlejší místnosti, odkud sem zvědavě pokukuje sekretářka. „Víš, jak ti děti říkají? Jakou máš přezdívku?“ „Vím. Ždímal,“ přikývne Tkaloun. „Ne. Ždímák. To je horší. Jako češtinář to cítíš, ne?“ „Cítím.“ „To už je potřetí s tou houbou…“ sundá si ředitelka brýle, aby si promnula oči, a ztratí na tu krátkou chvíli úřední vizáž. „Počtvrtý,“ přitíží si Tkaloun. „No vidíš, počtvrtý. Ten otec jeho… je náš sponzor, to víš, ne?“ Tkaloun přikývne a nechá hlavu sklopenou. „A co já mu mám říct, až sem přijde? Pane Vágner, my jsme vám vděčni, že jste nám zafinancoval tu běžeckou dráhu, ale na vašeho syna budeme ždímat smradlavou houbu. Víš, jak to smrdí?“ „Strašně,“ uzná Tkaloun. „Ale je to lepší, Maruško, než dát tomu jeho hajzlovi pár facek,“ vmísí se Landa. „Není to klasickej tělesnej trest, si myslím.“ „To už tady bylo, Roberte,“ odmávne ho ředitelka. „To už jsme řešili a došli jsme k závěru, že to tělesný trest je.“ „Ale můžeme bejt rádi, ty vole, že se Pepa udržel a nedal mu přes hubu,“ hájí kolegu Landa. „Roberte, neříkej mi ty vole, to je něco hroznýho, jak ty mluvíš,“ kroutí hlavou ředitelka. „To jsem řek? Ne!“ obrátí se Landa na Tkalouna a ten nerad přikývne. „Tak promiň, to mám od těch dětí. Člověk tím načichne,“ omluví se Landa. „Můžeme bejt rádi, že se Pepa udržel!“ opakuje po Landovi ředitelka. „Prosím tě, Pepo, to mi vysvětli, co tě k tomu pudí, k tomu ždímání? Vždyť to není normální!“ „Já ti nevím. Jako že ho chci zchladit, aby přestal, nebo co. Prostě mě v tom rozčilení nic lepšího nenapadne a sáhnu po tý mokrý houbě jako po nějakým hasicím přístroji. Tak bych to asi popsal,“ řekne Tkaloun a škubne hlavou. „Já to nevidím jinak než jako písemnou omluvu rodičům, Pepo,“ usoudí ředitelka. „Co říkáš, Pepo, to by šlo, ne?“ řekne Landa. Tkaloun ještě jednou předvede svůj tik a pak tichým hlasem pronese: „To ne, Maruško, omlouvat já se nebudu. Já to vyřeším jinak. Já už to nebudu dělat.“ „To už jsi slíbil minule, Pepo,“ vzdychne nešťastně ředitelka. „Nemyslím to ždímání. Já už nebudu učit, jsem se rozhod. Já už tu nejsem rád.“ Ticho po těchto slovech rozčísne školní zvonek. Ředitelka pohlédne tázavě na svého zástupce. Ten pokrčí rameny.
Doma Tkaloun bydlí v druhém patře žižkovského domu. Přímo pod okny má železniční trať. Venku prší. Tkaloun hledí na lesklé střechy vagonů osobního vlaku, který se pomalu jako tlustý mokrý had sune mezi korunami akátů, než nabere rychlost. Když projede poslední vagon, Pepa se skloní k podlaze a zapne vysavač. Beze spěchu, pečlivě, kousek po kousku vysává koberec. Ne jako člověk, který musí rychle vysát, protože ho čeká jiná práce, ale jako člověk, kterého žádná jiná práce nečeká, a tak si ji užívá. Aby dostal prach ze škvíry mezi kobercem a stěnou, sundá vysavači nástavec a šmejdí tam jen koncem roury. Ta má tak skvělý tah, že když ji dá Tkaloun výš, vcucne do sebe i konec bílé záclony. To se Pepovi zalíbí, a tak zkouší, z jaké vzdálenosti je vysavač schopen si záclonu přitáhnout a hladově ji pozřít. Tkaloun netuší, že jeho počínání s rukama v bok pozoruje manželka Eliška, ušlechtilá žena jeho věku. Ta po chvíli vytrhne šňůru ze zásuvky, čímž si zjedná ticho, do něhož může říct: „Nesmíš to dávat k tý zácloně tak blízko. Jinak ti ji vcucne.“ „Jo,“ souhlasí Tkaloun a paní Eliška mu pustí do stroje proud. Ne však na dlouho. Ačkoli vysávající už přestal se záclonou blbnout, znovu vyškubne zásuvku ze zdi a řekne: „Pepo, pak bys měl konečně namazat ty panty. Slibuješ to už deset let.“ A na důkaz, že je to nutné, zapohybuje dveřmi do předsíně, které skutečně zavržou. Muži je nepříjemné, že ho takhle žena vypíná a zapíná, kdykoli se jí zachce, a tak ji upozorní: „Eli, nevytrhávej mi to ze zdi. To není dobrý pro ten vysavač.“ Jenže to už je Tkaloun zase pod proudem, takže mu není rozumět. „Co říkáš?“ ptá se Eliška, a aby slyšela, opět šňůru vytáhne. „Abys to furt nevytrhávala ze zásuvky,“ řekne Tkaloun už zvýšeným hlasem, a dovětek „Do prdele…“ přidá až pod zvukovou clonu vysavače. Po chvíli se Pepa pustí do plnění dalšího úkolu. Zatímco Eliška krájí pažitku, vysadil těžké dveře a z olejničky kape krůpěje oleje na vyschlé panty. „Eli, pojď, nasadíme je. Hlídej mi spodní pant.“ „Vidíš, co teď naděláš doma práce. Taky budeš chodit na procházky…“ Eliška přiklekne a sleduje dolní závěs, jehož pouzdro je trochu vedle. „Procházky…,“ zafuní Tkaloun. „Dobře by se ti spalo, víš, po procházce.“ „Já to mám nahoře dobrý. A ty?“ ptá se Tkaloun. „Já myslím, že taky.“ Tkaloun tedy vysune nohu v trepce, na které dveře spočívají. Pouzdro dolního závěsu sjede mimo pant. „Vedle,“ konstatuje Eliška. „Jak to vedle?“ nechápe Tkaloun. „Vždyť jsi říkala, že je to u tebe dobrý.“ „Bylo to dobrý, ale paks to tou nohou podtrh. Neměls ji vyndávat.“ „Jak, neměl vyndávat? To ji tam mám nechat nadosmrti? Znova,“ s námahou muž dveře opět vysadí. „A co ty tvoji kamarádi? Ty se nescházej někde, že bys s nima šel?“ „Mí kamarádi jsou buď senilní nebo mrtví. U mě dobrý.“
„Trochu k oknu, kdyby to šlo…“ požaduje Eliška. „Takhle?“ „Myslím, že jo.“ „Určitě?!“ ujišťuje se Pepa. „Určitě.“ Tkalounova trepka se vysune a dveře opět kecnou mimo dolní závěs. „Zase vedle,“ hlásí Eliška. „Panebože!“ zaúpí Tkaloun a vyrazí k oknu, aby svůj vztek rozchodil. „Víš, co to je, držet ty dveře na noze? Mělas někdy dveře na noze?“ mrskne Pepa trepkou a tře si nárt. „Neměla. Josefe, víš, jak se chováš? Přesně jako tvůj otec. Přesně. Takhle on řval na maminku kvůli malichernostem, a tys to odsuzoval. A teď si s ním můžeš podat ruku,“ řekne Eliška. „Třetí pokus,“ uchopí Pepa znovu prokleté dveře. „Já naleju polívku, najíme se a ty se uklidníš…“ přejde Eliška do kuchyně. „Já se nepotřebuju uklidňovat, já jsem klidnej,“ cukne to Tkalounovi hlavou, což způsobí, že závěsy správně zapadnou. „No prosím!“ „Tak si sníš polívku, abys byl ještě klidnější,“ odtuší žena a sběračkou nalije kouřící polévku do talíře.
V parku Park je zalit sluncem. Korzují tu staří pánové. Jdou v rojnici, takže zabírají celou širokou cestu. Někteří o holi, někteří s rukama na zadku. Tkaloun sedí na lavičce, čte noviny, ale přes jejich okraj penzisty sleduje. Jeden z nich něco vypráví. Když příběh dospěje k vrcholu a má přijít rozuzlení, všichni se zastaví, někteří s dlaní u ucha, a teprve když se dočkají pointy, pokračují v promenádě. Teď se dostali až k jeho lavičce. Tkalouna tu ještě neviděli. Několik párů starých uslzených či obrýlených očí si ho za chůze měří, jako by říkaly: Copak že nejdeš mezi nás? Už k nám patříš, starochu. „Zdravíčko! Neprojdete se s náma? Trochu rozhýbat kolena?“ hodí mu drobný důchodce udičku. „Ne,“ řekne Tkaloun a rychle sklopí oči k novinám, aby zabránil dalšímu plkání.
V ulicích Tkaloun bloumá pražskými ulicemi. Mine dvě hezké holky, a otočí se za nimi. Poslechne si hudební skupinu chilských indiánů a hodí jim do kytarového futrálu minci. Potom mžourá do výkladu a prohlíží si, co všechno by si mohl nechat vytetovat na záda nebo na stehno. Pak se musí vyhnout průvodu holohlavců v bílých nočních košilích. Jeden má v batůžku reproduktor, jeden tluče do bubnu. Všichni v poklusu zpívají Hare Krišna, Hare, Hare, jiná slova píseň nemá. Nakonec se dostane k rohovému domu, na jehož průčelí jsou oprýskané zbytky nápisu VEŘEJNÁ KNIHOVNA. Tkaloun trochu odstoupí, aby nápis přečetl, a vtom ho vyleká cyklista v přilbě se žlutým tlumokem na zádech. Vzepne se v sedle tak, že za jízdy zvedne přední kolo a vyhoupne se na chodník těsně před ním. Dojede ke vchodu do knihovny a neslézaje z kola stiskne zvonek na zlaté desce. Pak vyloví z ruksaku tlustou obálku a čeká. Tkaloun poslíčka osloví po způsobu lidí, kteří nevědí, co s volným časem: „To jsem se chtěl zeptat: kolik taková spěšná zásilka…“ Ale kluk se věnuje usměvavé dívce v bílém plášti, která otevřela prosklené dveře knihovny, aby přijala zásilku. „Prosím vás, slečno, já mám celkem obstojný přehled o literatuře,“ vmísí se Tkaloun. „O čem?“ podepisuje se slečna messengerovi do kolonky příjemce. „O literatuře, zejména o české. Tak jestli nepotřebujete… “ „My knihy nekupujeme, pane,“ řekne dívka. „To není veřejná knihovna?“ diví se Tkaloun. „Byla, pane. My jsme studio Happy Smile. Bělení chrupu. Omládnete o deset let,“ ukáže mu slečna na rozloučenou celý svůj vybělený chrup. „Jo takhle,“ odtuší Tkaloun. Cyklista s batohem se chystá k odjezdu. „Za jak dlouho vy musíte takovou zásilku…“ otravuje znovu Tkaloun. Ale přeruší ho vysílačka na poslových prsou. Ženský hlas drmolí do šumu dlouhou litanii jmen a čísel. Když konečně přestane, řekne posel do mikrofonu: „Pětka bere Jungmannovu na Smíchov a Arbesák–Karlín.“ „Jestli vy to musíte stihnout… Nezdržuju vás?“ dotírá Pepa. „Teď jste na to káp,“ zabodne mu mladík prst do prsou, a než si hodí žlutý ruksak s nápisem MESSENGER na záda, podá mu z něj leták téže barvy.
Doma Tkaloun se v předsíni přezuje do trepek a vejde do obýváku. Nikdo tu není. Z vedlejšího pokoje zní televize. „Jsem doma!“ ohlásí se Pepa. „Ahoj!“ odpoví Eliška, která žehlí a sleduje při tom telenovelu. „Pamelo, ty víš, že bych neodjížděl, kdybych nemusel,“ říká Diego. „A kdy se vrátíš?“ táže se Pamela. „Jakmile dám do pořádku záležitost s naší haciendou.“ „Pepo, v lednici máš jogurt,“ vmísí se do dialogu paní Tkalounová. Tkaloun otevře lednici a vyndá jahodový jogurt ve sklenici. „Miluješ mě ještě?“ zajímá se Pamela. „Cože?“ volá Tkaloun. „V lednici máš jogurt! Slyšíš mě?“ volá znovu manželka. „Jo!“ odpoví Tkaloun, míchaje jogurt odspoda, aby se jahodová přísada promísila s bílou hmotou. „A co Adriena?“ ptá se Pamela. „Prý se s ní vídáš.“ „S Adrienou se stýkám jen kvůli kakaovým bobům, je to obchodní styk.“ „Ve které bance jsou uloženy?“ „Myslíš mé peníze, nebo mé spermie?“ nerozumí Diego otázce. „Je jahodovej. Ten máš nejradši, ne?“ „Jo! Díky,“ odpoví Tkaloun a přikousne si housku. „A vem si k tomu housku,“ poradí mu žena. V televizi zazvoní telefon. Pepa zvedne sluchátko. „Tkaloun! Haló?“ řekne. „Co říkáš, Pepo?“ ptá se manželka. „Zvonil telefon, a nic.“ „A kdo volal?“ „Právě že nikdo.“ „A co chtěl?“ Pamelin telefon zvoní dál. To už se Tkaloun dostal s jogurtem v ruce k žehlící manželce a zadívá se na obrazovku. „Ty to nevezmeš?“ ptá se Diego. „Ne,“ řekne Pamela. „Bojíš se, aby to nebyl Fabián. Vím, že ti telefonuje,“ žárlí Diego. „Diego,“ vrhne se Pamela Diegovi do náruče. „Bojím se, že Fabián ví o kakaových bobech všechno.“ „Že se na takový kraviny díváš. Při svým vzdělání,“ zakroutí hlavou Tkaloun. „Žehlils někdy? Nežehlil,“ odbude ho paní Tkalounová s očima na telenovele. „Diego… miluješ mě?“ zajímá se Pamela. „Miluji tě tak…“ odpoví Diego. „…jak jsem žádnou ženu nemiloval,“ řekne s úsměvem paní Tkalounová. „…jak jsem žádnou ženu nemiloval,“ zopakuje po ní Diego. „No není to krásný?“ rozesměje se žehlící žena, napůl pobavena a napůl dojata tím, že se tu
mluví o lásce tak, jak už to dlouho neslyšela. Tkaloun si všimne, že jí v kaštanově obarveném účesu odrůstají od kořínků šedivé vlasy. Vrátí se do jídelny a usedne ke knížce. Jako záložku v ní má žlutý leták. Čte si v něm. Pak vstane a přejde k oknu. Žádný vlak nejede, vidí jen lesklé koleje přikované k betonovým pražcům.
