Dóóóst dobrý úlety Vyšlo také v tištěné verzi
www.fragment.cz
Karen McCombieová Dóóóst dobrý úlety – e-kniha Copyright © Fragment, 2014
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Dóóóst dobrý úlety „Jo, a Ali – ještě něco,“ zašeptal Billy tak tichounce, že jsem si sluchátko musela vmáčknout přímo do ucha. „Co?“ vyzvídala jsem najednou taky šeptem – ačkoliv nevím proč, když mě osobně poslouchaly akorát uši, co patřily kočce, co určitě nebyla Colin a o který jsem věděla jenom díky tomu, že někde za zábradlím schodiště se zrovinka ozývalo slabounký předení. „Jenže to ti teď nemůžu říct, co kdyby někdo poslouchal. Povím ti to, až se zejtra večer uvidíme.“ „Jéžiš, běž někam – to není fér! Musíš mi aspoň kapánek naznačit!“ utahovala jsem si z něho. „Tak to zašeptej!“ Hurá – moje kvílení zabralo! Billy mi skutečně ráčil naznačit kapánek – a to obrovský, neuvěřitelný, macatý! „Tak jo,“ sykl nezvykle rozklepaně. „Prostě si jen myslím, že… Myslím, že jsem se zamiloval!“ Zamilovaný Billy? Doopravdy? Fakticky doopravdy? Ne jenom, že se mu někdo líbí? Páni, poražte mě celou otýpkou sovích pírek. Tak to je vážný. A divný. Po pravdě, zrovna teď uslyšet jeho novinku. Jo, přesně tak jsem si připadala – vážně divně…
E-knihy v edici: Dóóóst dobrá rodinka Dóóóst dobrý rande Dóóóst dobrá ségra Dóóóst dobrý kámoši Dóóóst dobrý úlety Dóóóst dobrý šoky Dóóóst dobrý mejdlo Dóóóst dobrej vopruz Dóóóst dobrá schíza Dóóóst dobrý lovestory Dóóóst dobrý zmatky Dóóóst dobrej stresík Dóóóst dobrá partička Dóóóst dobrej hepáč Dóóóst dobrý Vánoce
Dóóóst dobrý úlety Poprvé vydalo nakladatelství Scholastic Ltd, 2002 Copyright © Karen McCombieová, 2002 ISBN 0 439 99351 2 (angl. originál) Z anglického originálu Boys, Brothers and Jelly-Belly Dancing přeložila Petra Klůfová. Obálka Luděk Bárta Jazykovou úpravu provedl Štěpán Kovařík. Jazykovou korekturu provedl Boris Lehečka. Odpovědná redaktorka Alena Špačková Vydalo Nakladatelství FRAGMENT, Pujmanové 1221/4, Praha 4, jako svou 854. publikaci. 1. vydání, 2004. Epub konverzi provedlo Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o. České vydání © Fragment, 2004 Text © Karen McCombieová, 2002 Translation © Petra Klůfová, 2004 Cover © Luděk Bárta, 2004 Epub konverze © Nakladatelství FRAGMENT, s.r.o., 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv. e-mail:
[email protected] http://www.fragment.cz ISBN tištěné verze 80-7200-869-2 (1. vydání, 2004) ISBN e-knihy 978-80-253-2262-8 (1. zveřejnění, 2014)
Obsah Předmluva 1. Mít tak béčka… 2. Osudný křupky 3. Jak být troubou, napsala Alice Loveová, třináct let 4. Kočky spí nejradši na měkkým (člověku)… 5. Noční můra sobotního večera 6. Ptáčci a motýlci (a myši) 7. Billy a superpomoc 8. A raz, a dva, a tři… 9. Zachraňte naše zvířátko (poznávací znamení: malej kluk) 10. Elegantně roztřesený špeky 11. Myši a mišmaš 12. Podej prst a Billy ti urve ruku 13. Smrkání a slídění 14. Hamburgry a cingrlátka 15. Billy a divný pocit 16. Léčivá moc sušenek… 17. Natřásání, vysmívání, špiclování… 18. Nebezpečný čmáranice… 19. Třaslavý břicho v akci 20. Třikrát sláva (a velblouda) Billymu
Předmluva Milá maminko, stačí jediný slovo: kluci. Proč jsi mi nikdy neřekla, jaký děsný zmatek v člověku vyvolají? Teď nemyslím případy, když se mi líbí nebo kdy se s nima chodí (to je k zbláznění, to vím), ale prostě kluky jako takový. Dokonce i snaha jen se s nima kámošit vede akorát ke zmatkům. Třeba jako poslední dobou já s Billym – v jednu chvíli je to starý potrhlý a prima Billy, hned nato mě dohání k šílenství a za minutku z něho zase mám no… prostě… hodně divnej pocit. A teď? Hádám, že jsme se s Billym vrátili víceméně zpátky k normálu, ale i tak by se mi hodilo, kdybys tu byla a pomohla mi se v tom všem nějak vyznat. Předchozích pár týdnů jsem si nebyla jistá, jestli ho chci nakopat, nebo – echm – mu dát pusu… Jú – radši honem začnu o něčem jiným, než se poblinkám… Teda, jednu věc jsi mi před těmi lety ale říct stačila, a to že nevadí být nešika na sport. Jsem ráda, žes mi dala aspoň tuhle radu, protože pořád jsem sportovec na baterky, ale už se kvůli tomu neužírám. (Asi by tě potěšilo, kdybys tušila, že jsem tohle zrnko moudrosti předala i Torovi, kterýmu se momentálně daří být ve všech školních sportech na posledním místě. Podle babičky, která se zašla podívat na sportovní den, to ale bylo jedině z toho důvodu, že jeho pozornost pořád odváděl nějaký pes v obecenstvu. Tor se babičce později svěřil, že ten pes se na něho v jednom kuse „usmíval“.*) Ale stejně mám pro tebe menší překvapení – možná nejsem zvláštní hvězda přes sporty, ale poslední dobou se snažím vylepšit si trochu kondičku a k tomu patří velbloudi. A jo, když už mluvíme o zvířatech, myslím, že by ses měla dozvědět taky o Torovi a myší básničce, protože se to týká přímo tebe. Ještě pořád v tom máš zmatek? No dobře, tak já na chvilku sklapnu a radši o všem, co se stalo, pořádně napíšu. Ale nejdřív půjdu do kuchyně čmajznout pár palačinek. Jasně, že vím, že se po nich tloustne,
ale stačí pár velbloudů a ty nadbytečný kalorie budou rázem pryč… Mám tě moc ráda.
9/13
Alča (tvý dítě lásky číslo 3) *) Po pravdě řečeno stoprocentně chápu, že je zábavnější oplácet úsměv vlídnýmu psovi než riskovat pád na pusu při běhu v pytlích nadzvukovou rychlostí.
1 Mít tak béčka… „Alííí! Pusť mě dovnitř!“ kvičel Tor přede dveřmi do koupelny. „Ještě pět minut!“ houkla jsem na něho. Ne snad, že bych si tak užívala poležení ve vaně (voda už byla hnusně vlažná – vlastně hnusně studená, abych to řekla přesně), ale mě právě v tom okamžiku zhypnotizoval pohled na můj úplně plochý hrudník, který se zdál ještě plošší než jindy, když jsem ležela na zádech. Z tohohle úhlu jsem připomínala křížence mezi klukem a žehlicím prknem. Ale – víte co? I když nosím akorát podprsenku nulku (pozor, to je obrovská změna po tý mínusový velikosti, co jsem měla ještě nedávno), a dokonce i když se pravidelně přistihnu, jak závistivým pohledem hltám béčka, který na sebe navlíkají moje sestry a kámošky, a toužím po navlas stejných, nikdy mě nenajdete slintat nad reklamními brožurkami plastických chirurgů ani odpočítávat dny, co mě dělí od osmnáctin, kdy už bych si mohla pořídit umělý kozy. Ani ve snu! A mám pro to hned několik důvodů, například: 1) BOLEST. Se sestrami jsme před nějakou dobou sledovaly (a málem se z něj pozvracely) televizní dokument o prsních implantátech a tam ukazovali opravdovou operaci, kde tý holce rozřízli ňadro a potom ho… vycpali. Vážně hnus! Byla u toho hromada krve a takových slizkých kusanců špeku, co vypadaly jako žabí vajíčka, a TOHLE SE MNOU NIKDO DĚLAT NEBUDE! Zvlášť jestli se navíc čeká, že bych za tuhle rozkoš ještě platila. Čímž se dostávám k… 2) CENĚ. Pokud můj taťka nezačne místo obyčejných kol z druhý ruky prodávat kola posázený diamantama, nikdy nevydělá dost peněz, abych si mohla nechat udělat prsa. A pokud nenajdu brigádu typu ranní roznáška novin, za kterou by platili dvě stě babek týdně (neznáte nějakou?), tak si na žádný prsa nenašetřím ani já. A kdyby bolest a nestydatá cena byly málo, pořád ještě zbývá… 3) STRACH. Slyšela jsem, že implantáty můžou v letadle prasknout.
11/13
No dobře, možná to je akorát další bajka z velkoměstský mytologie (jako třeba mrňaví aligátoři spláchnutý do záchodu, ze kterých vyrostou zmutovaný stvůry, co se plíží kanalizací – fúúúúj!), jenže jestli to je fakt pravda, tak představa explodujících ňader mi připadá nejen příšerná, ale i bolestivá a člověk pak v bikinách určitě nevypadá nijak úchvatně. A když už mluvím o strachu, je tu navíc… 4) MOJE BABIČKA. Babička je tisíciprocentně proti plastický chirurgii. Chci říct, že ji považuje za fajn a důležitou, když jednomu trčí uši tak kolmo, že mu je každou chvíli uskřípnou dveře výtahu nebo tak něco, ale jakmile se nejedná o takhle tragický případ, upřímně věří, že lidi by si měli spíš nechat vyšetřit kebuli. A navíc, když jsem si jednou u ní pobrekávala nad mrňavostí svých ňader, usadila mě prohlášením, že prsa holkám rostou až do dvaceti a občas ještě i nějakou dobu potom. Umíte si představit, že se obrátíte na chirurga, aby vám připumpoval pár čísel navrch, a potom koukáte, že vám ještě poporostly samy od sebe? Nakonec skončíte s devítkami a pokaždý, když půjdete z kopce, vám bude hrozit nebezpečí, že přepadnete dopředu a namelete si. Taková ženská pak musí pořád tahat na zádech batoh, čistě aby to vyvážila. „Alíííí!!“ „Za minutku dvě jsem venku!“ zahulákala jsem na bratříčka. Kdepak, usoudila jsem při pohledu na svý trapný zárodky ženských ňader schovaný pod vodou, kdyby mě to někdy moc trápilo, budu si muset pořídit podprsenku s vycpávkami. Položila jsem ruce ze stran na ty svoje nulky a zmáčkla je směrem k sobě, což po pravdě vypadalo dost nepřitažlivě. Ale zdaleka ne tak odpudivě jako něco jinýho, co se mi právě vylouplo na obzoru… Vytřeštěně jsem zírala na obrovskou bublinu, která zrovna vykoukla z napěněný vody: Že by to byl přefouklý růžový balónek? Nebo rochnící se velryba? Ostražitě jsem z vody vytáhla ruku a ukapávajícím prstem do tý věci opatrně dloubla. Rozklepala se. Roztřásla se jako huspenina. Kristova noho. Já, Alice Loveová, mám – brrr – rosolovitý břicho. To je tak nespravedlivý! Jak je to možný? Vždyť mám přeci dost pohybu! (No, tu a tam jdu vyvenčit psy.) Jím zdravě! (Echm, kromě občasnýho jednoho až šesti sáčků křupek, to se rozumí.)
12/13
„Alíííí!“ „Co je?!“ houkla jsem načuřeně směrem ke kníkavýmu hlásku na chodbě. (Ačkoliv já se vlastně nezlobila na bratříčka, ale akorát na to rosolovitý břicho, co na mě civělo stejně tupě jako já na něj.) Tor neodpověděl. Prostě jen klepal a klepal a pořád furt klepal jako zmagořený datel. Se šplouchnutím jsem vylezla z vany, drapla svůj bílý froté župan, hodila ho na sebe a prudce rozrazila dveře. „Copak hoří?“ zavrčela jsem a přísně koukla na vážný obličejík. Nejspíš mi to mělo být jasný už z toho, v jaký pozici stál. S jednou rukou zvednutou, aby zaklepal, a nohama divně zavinutýma do sebe fakt připomínal datla – datla, co provádí složitý jógový cviky. „Musím HNED!“ kvikl a protáhl se kolem mě. Začala jsem se smát, ale hned jsem se zarazila. Nemělo smysl řehtat se bratříčkovi, že vypadá srandovně. Chci říct, že s ním bylo v nepořádku akorát to, že se mu děsně chtělo čurat. Zatímco já, s nulovými ňadry a rosolovitým břichem… No, stoprocentně jsem vypadala jako maxihruška v županu. A to, čistě pro případ, že byste to nevěděli, není extra hezký pohled…
@Created by PDF to ePub
