DISKUSE OPRAVDU OBJEVIL HEVEROCH DYSLEXII? Václav Mertin
V
příspěvku o dyslckticích minulosti (Mertin 2000) jsem se zabýval úvahou, z d a j e možné věrohodně přidělit diagnózu dyslexic konkrétním historickým osobám. Ve shodě s uvedenou literaturou jsem dospěl к závěru, že to možné není, protože nemáme dostatek podkladů; ty, které jsou к dispozici, umožňují několikerou interpretaci, často jsou vytržené z kontextu a nepostihují relevantní údaje, které jsou v dnešní době zapotřebí к přidělení diagnózy dyslexie. Při zpracování příspěvku jsem si znovu pročítal charakteristiky jedinců z přelomu století, kteří již byli diagnostikováni jako dyslektici nebo jsou za ně dnes pokládáni (Witmer 1907/1996, Hevcroch 1904-5/ /1997, posléze i Anderson, P.L.; Meier-Hedde, R. 2001). Oživil jsem si pochybnosti, získané při zběžném čtení kazuistiky Boženky Kr. od A. Heverocha, která je pokládána za první rozbor případu dyslexie v celé tehdejší oblasti německé a francouzské odborné literatury (Matějček 1972), či dokonce na evropském kontinentě (Matějček 1997). Šturma je zdrženlivější, i on však uvádí, že „objevitelem dyslexie v české jazykové oblasti byl... Antonín Hevcroch" (Říčan; Krejčířová 1995, s. 124). Oba se tedy shodují v tom, žc Hcveroch dyslexii objevil. Nechtěl bych přeceňovat význam historických poznatků pro současnost. Minulost slouží v řadě případů pouze jako zdroj otázek při zkouškách nebo jedna z nezbytných úvodních kapitol v příslušných monografiích. Již Broca v roce 1861 zjistil, že... Jak P E D A G O G I K A roč. Lili, 2003 68
dlouho se zabýváme dyslexiemi? Kdo první použil termín dyslexie? Kdy se poprvé objevil popis dyslexie v českých zemích ? Na druhé straně je evidentní, že pochopení vývoje konkrétní oblasti v minulosti nám umožní porozumět lépe dnešku. Neměli bychom také zapomínat na to, že dlouhá a bohatá minulost slouží mj. к tomu, aby se zvýraznil význam a závažnost zkoumané oblasti. V našem případě posiluje relativně dlouhá historie samozřejmost, že se v případě dyslexie jedná o nezpochybnitelnou realitu. Jak slabý, a dokonce směšný se ve světle této více než stoleté historie bude jevit názor, že dyslexii si vymysleli v posledních letech psychologové v pedagogicko-psychologických poradnách, aby měli co dělat. My můžeme odvětit: ne poradny, ale již Broca a Wernicke před 150 lety, oční lékaři, neurologové, učitelé, školní psychologové a prof. Heveroch před sto lety, vážení profesoři Matějček a Langmeier před padesáti lety... se zabývali dyslexii. V případě dyslexie, kde celá historie odráží převahu kategoriálního medicínského paradigmatu, zní otázka, kdy byla dyslexie objevena. V kontextu nekategoriálního uvažování pak stejná otázka zní: kdy byly poprvé některé potíže se čtením pojmenovány jako dyslexie (Mertin 2000). Počátky moderního dyslcktologického bádání jsou zpravidla datovány přibližně do poloviny 90. let 19. století (např. Snowlingová 1996, Rawsonová 1997, Matějček 1997). Z té doby také pocházejí popisy prvních „dyslektiků". Jsou napsány vesměs lé-
kafí (např. W. Pringle Morgan), ze stejné doby jsou к dispozici velmi pěkné popisy z pera prvního klinického a školního psychologa Ligtnera Witmera (1907). Autoři jsou američtí, angličtí, němečtí... Nás však zajímá, kdy poprvé diagnostikoval dyslexii český odborník. Profesor Matějček před lety prostudoval práci doc. Heverocha vydanou v České škole v roce 1905 a došel к závěru, že Heveroch popsal právě vývojovou dyslexii (Matějček 1972). Jak jsem se již zmínil, Matějček připsal Heverochovi prioritu na kontinentu. Když pak v roce 1997 zásluhou prof. Matějčka vyšlo druhé vydání původního Heverochova textu (Heveroch 1904-5/1997) a my jsme si přečetli, co vlastně napsal, mohli jsme konfrontovat j e h o nálezy a interpretaci prof. Matějčka či kolegy Šturmy s dnešními poznatky a názory na dyslexii. V současnosti uplatňujeme v České republice řadu obecných kritérií pro přidělení diagnózy dyslexie (např. Zelinková 1994, Mertin 1994). Zjednodušeně řečeno, dítě musí mít výrazné nedostatky v příslušné oblasti (čtení anebo psaní), mezi školními výkony a úrovní rozumových schopností má podstatné rozdíly, nedostatky ve čtení nemohou být prvotní a zcela vysvětlitelné nedostatečnou vzdělávací příležitostí, postižením zraku, sluchu, hybnosti, mentálním postižením, známým poškozením mozku. Očekáváme rovněž, že budou výraznější rozdíly ve výkonnosti v jednotlivých školních předmětech, že se porucha projeví od počátku formálního vzdělávání, že bude vzdorovat běžným pedagogickým přístupům. V Heveroehově článkuje žádoucí rozlišit tři roviny. Jednak údaje, které Heveroch vyčetl z literatury (literárně přehledová část), dále to, co zjistil u samotné Boženky Kr. (data) a jak získané údaje následně interpretoval. V některých bodech jsem nedokázal spolehlivě odlišit, zda Heveroch uvádí ná-
68
zor jiného autora, svůj vlastní názor získaný na základě studia literatury, či jde o údaj získaný pozorováním dívky. Heveroch přečetl řadu p ř í s p ě v k ů od n ě m e c k ý c h autorů a z nich vychází při některých hodnoceních. Např. tradičně opakovaná věta „Jsem přesvědčen, že v praxi školní případů takových zastihne se dosti, jen bojím se, že nezískají u pedagogů případy ty toho interesu jako u neurologů", se nevztahuje ani na Boženku Kr., ani na dyslektiky, ale reaguje na literární kazuistiky jedinců, kteří nebyli schopni „čisti a psáti, při schopnosti opisovati" (Heveroch 1904-5/1997, s. 42) aktéři nebyli dyslektici. Na některé otázky neumíme na základě Heverochova textu odpovědět vůbec. Jedenáctiletá Boženka navštěvovala druhou třídu. Je možné, že několikrát opakovala ročník, nebo pro vážné opoždění nastoupila do školy později. Jestliže chodila do školy víc než dva roky, pak jsou její výsledky velmi chatrné nejen v češtině, ale i v matematice. Pokud nastoupila později (v devíti letech), signalizuje to, že její opoždění bylo významné. Případný odklad vstupu do školy nemohu připsat špatnému zdravotnímu stavu nesouvisejícímu s mentálním rozvojem, Heveroch tuto skutečnost nikde nenaznačuje. Z Heverochova výkladu je zřejmé, že dívka má (velmi) slušnou mechanickou paměť. Několikrát zopakovaný text se naučí nazpaměť, podobně se naučila všechna písmenka a všechny spoje v oboru do dvaceti (pravda, po možných čtyřech letech školní docházky nejde o tak báječný výsledek). Tuto znalost potom mechanicky aplikuje zcela nevhodně i na sčítání víceciferných čísel. Pojem čísla nemá vytvořen, číslice píše jako písmenka, tedy jako obrázky. Zná jednotlivá písmenka, umí je přečíst (spíše pojmenovat) i napsat (opět spíše nakreslit, asi jako když obkreslují předškoláci v Jiráskově Orientačním
testu školní zralosti předtištěný text Ci yl osn), leč nedá z nich dohromady slovo, zřejmě vůbec nepochopila, o co ve čtení a ve psaní jde. Není mi jasné, kde získal Matějček informaci, že „počty a ostatní školní vědomosti byly přiměřené věku a školnímu zařazení." (Matějček 1972, s. 14). Heveroch se podle mcho soudu к této okolnosti vůbec nevyjadřuje. Pouze uvádí, že vzhledem к dobré paměti si pamatuje a umí odříkat náboženství. Úroveň rozumových schopností se mi u dívky jeví v pásmu mentální retardace. Souhlasím s názorem (Kuchařská 1997), že nelze přijímat Heverochovy pojmy ve striktním (dnešním) slova smyslu. Podobně z přibližně stejné doby zmiňuji např. Berkhamovo označení Halbidioten (poloviční idioti) pro pomaleji se učící koktavé žáky (Anderson; Meier-Hedde 2001). Beru tedy jako možnou nadsázku, že dívka byla „slabomyslná", na druhé straně pokládám za stejnou nadsázku, že měla znamenitou paměť. Paměť byla snad relativně lepší ve srovnání s jejími celkově opožděnými výkony. Je jistě možné, že dívka nebyla opožděná, že měla pusu otevřenou ne proto, že by byla slabomyslná, ale proto, že měla ucpaný nos, a ten měla ucpaný, protože neuměla smrkat. Heveroch však ani slůvkem nenaznačuje, že by její rozumové schopnosti byly dobré, píše pouze o dobré (mechanické) paměti. Je známo, že dyslektici mívají problémy s pamětí na symboly, naproti tomu u některého dítěte s mentální retardací může být velmi dobrá mechanická paměť. Současně píše Heveroch jasně a opakovaně o získané slabomyslnosti, imbecilitě. Svůj názor zesiluje i značně plastickým líčením dívky: „Oslabenou intelligenci viděti již na j e j í m zevnějšku; ústa drží pootevřena, v nich jazyk se převaluje, z nosu hrne se hlen" (Heveroch 1904-5/1997, s. 40). Velmi tím oslabuje obrázek, který nám tradičP E D A G O G I K A roč. Lili, 2003
ní literatura nabízí o nadprůměrném či alespoň průměrném intelektu dyslektika. Jak jinak zní popis dyslektika, který uvádí W. Pringle Morgan (podle Shaywitz 1996): „Čtrnáctiletý Percy F. byl bystrý, inteligentní chlapec, pohotový při hrách, nebyl v žádném směni opožděný oproti vrstevníkům. Nebyl a dosud není schopen naučit se číst." Podobně popisuje Lightner Witmer své klienty z prvních let fungování psychologické kliniky (Witmer 1907/1996). I u nich konstatuje nápadný rozpor mezi evidentně dobrou inteligencí a problémy v osvojování některé vzdělávací oblasti. Instruktivní je případ mladého muže, jehož úroveň dovedností v angličtině byla při přechodu na vysokou školu na úrovni třetí třídy. I první čeští dyslektici z první poloviny padesátých let měli průměrný nebo nadprůměrný intelekt (Jandourek; Elblová; Chvátalová 1999). Nález nadprůměrné inteligence byl u prvních dyslektiků velmi hojný (Anderson; Meier-Hedde 2001), takže se posléze stal pevnou součástí klinického obrazu dyslexie i její nezbytnou podmínkou. Heverochova dívka vyrůstala v prostředí, které z hlediska vzdělávání nepůsobilo jako dostatečně podnětné. Do pěti let se údajně vyvíjela normálně. V tomto věku onemocněla „zánětem mozkovým". Heveroch uvádí, že poškození mozku bylo difuzní. Rozhodně však podle mého soudu nelze jeho slova interpretovat tak, že se jedná o lehkou mozkovou dysfunkci, a že jde tedy o poruchu čtení „na podkladě lehké dětské encefalopatie p o s t e n c e f a l i t i c k é " (Matějček 1972, s. 14). Heverochovy hypotézy vnímám tak, že předpokládá poškození (ložiska) na více místech, ale neumí je spolehlivě lokalizovat. On sám mluví v souvislosti s popisem Boženky Кг. o Littleově chorobě (DMO). Nevylučuje však ani tradiční možnost poškození v místech levého gyru angularis.
69
Pokládám za užitečné pokusit se zařadit publikovanou kazuistiku do kontextu Heverochova vývoje a myšlení v té době. V roce 1904 přednesl a následně i publikoval docent Heveroch přednášku pro učitele v Českých Budějovicích Duševní odchylky mládeže školní (1904). Heveroch velmi dobře svým textem medicinizuje kdejakou odlišnost, nic v textu podle mého soudu nenaznačuje, že by mohl uvažovat o neschopnosti číst ve smyslu dnešní dyslexie. Mj. popisuje řadu „idiotů" s pamětí na písničky, jména, data, s výbornými výkony v oblasti mechanických počtů. Přes řadu mně sympatických názorů ukazuje Heveroch psychopatologii na počátku své cesty. Připouštím sice, že v těchto dobách šlo všechno mnohem rychleji, že tedy Heveroch mohl v následujícím roce prostudovat literaturu, sepsat a publikovat kazuistiku Boženky Kr., z kontextu a logiky předcházejících prací nic takového nevyvozuji. Podle mého soudu nebyla dívka dyslektická tak, jak ji chápeme v posledním čtvrtstoletí. Její prokazatelné potíže bych vyložil především mentálním postižením na bázi organického poškození. Stejný problém se objevuje v monografii Critchleye (1970). Uvádí dva autory (s. 6), kteří byli příležitostně zmiňováni jako pionýři v historii vývojové dyslexie. Podle Critchleye je to nepravděpodobné, protože jejich pacienti byli údajně mentálně postižení a neschopnost číst představovala pouze jeden aspekt celkového defektu učení. Proč tedy Heveroch článek napsal, byl v něčem přínosný? Domnívám se, že upozorňuje na případy, kdy stejné poškození působící u dospělých ztrátu dovednosti čtení má u dětí za následek to, že se číst nenaučí. Protože tyto děti docházejí do školy, měli by jim věnovat pozornost učitelé. Požadavek na změnu v myšlení společnosti naznačuje sám Heveroch: „Stále ještě každá odchylka v chování či jednání platí za důkaz
70
špatnosti." (Heveroch 1904, s. 36). V tomto kontextu chápu i práci Dítě neposeda (Heveroch 1905/1998), kde j d e podle m é h o 0 totéž: pochopit, že neposednost může vzniknout i následkem slabomyslnosti a že nejde o morální defekt. Měl bych tendenci interpretovat nález Heverocha následovně: dosud převládal názor, že číst se nenaučili pouze idioti. Pokrok byl, že odborníci začali analyzovat 1 fakt, že čtení se ztratí následkem úrazu, poškození mozku. Teď si všímají, že existují jedinci, kteří nejsou hloupí, a nenaučí se číst. Proč? Protože mají poškozené určité partie m o z k u . H e v e r o c h d o k l a d u j e u Boženky Kr. mnohočetné poškození (roztroušené změny). Posun v tehdejších názorech představuje i poznatek, že u neschopnosti naučit se číst se může jednat o stejný následek poškození jako u těch, kteří ztratili tuto dovednost následkem úrazu v pozdějším věku. Nejde o to připravit české dyslektiky ani český národ o prvního dyslektologa. Je také jasné, že současnou situaci těchto dětí neovlivní nijak zvlášť ani jedna varianta. Zůstaňme tedy u toho, že první odborníci, kteří v českém kontextu rozpoznali (stanovili) dyslexii, byli Langmeier a mírně později Matějček a první, kteří ji popsali v tom smyslu, jak ji přibližně používáme dnes, byli Kučera (1955), Seeman (1955), později i Langmeier s Matějčkem. Přijměme, že prvním českým dyslektikem nebyla Boženka Kr., ale o 50 let později Langmeierův Karel Zelený (Jandourek; Elblová; Chvátalová 1999). Připusťme i to, že tehdejší pedagogičtí psychologové a pedagogové o poruše čtení patrně nevěděli (Jiránek, F. a kol. 1955). Nechrne Heverocha na cestě mezi Brocou a Wernickem a prvními moderními dyslektology, mezi které jsou tradičně zařazováni Hinshelwood, Pringle Morgan... a další.
Literatura: ANDERSON, P.L.; MEIER-HEDDE, R. Early Case Reports of Dyslexia in the United States and Europe. Journal of Learning Disabilities, 2001, roč. 34, č. 1, s. 9-21. CRITCHLEY, M. The Dyslexic Child. London : Heinemann, 1970. HEVEROCH, A. Ditě neposeda. Pacdagogické rozhledy, 1505, 18, s. 29-33. In KUCHAŘSKÁ, A. (ed.). Specifické poruchy učeni a chování. Praha : Portál, 1998, s. 41-^3. HEVEROCH, A. Duševní odchylky mládeže školní. Praha : Eduard Grégr a syn, 1904. HEVEROCH, A. O jednostranné neschopnosti naučiti se čisti a psáti při znamenité paměti. Česká škola, 1904-05. In KUCHAŘSKÁ, A. (cd.). Specifické poruchy učení a chování. Praha : Portál, 1997, s. 38-45. JANDOUREK, J.; ELBLOVÁ, M.; CHVÁTALOVÁ, H. Zdeněk Matějček: Naděje není v kouzlech. Praha : Portál, 1999. JIRÁNEK, F. a kol. Psychologické otázky počátečního čtení. Praha : SPN, 1955. KUČERA, O. Vývojová dyslexie. Československá neurologie a psychiatrie, 1955, roč. 51, č. 6, s. 359-365. KUCHAŘSKÁ, A. Okénko do historie. In KUCHAŘSKÁ, A. (ed.). Specifické poruchy učení a chováni. Praha : Portál, 1997, s. 38. MATĚJČEK, Z. Péče o dyslektiky v České republice, aneb co jsou naše osobitosti. In KUCHAŘSKÁ, A. (ed.). Specifické
P E D A G O G I K A roč. Lili, 2003
poruchy učeni a chování. Praha : Portál, 1997, s. 10-15. MATĚJČEK, Z. Vývojové poruchy čtení. Praha : SPN, 1972. MERTIN, V. Diagnostická kritéria pro specifické vývojové poruchy učení a chování. Specifické poruchy učení a chování. Příloha Sborníku 1994. Praha : IPPP, s. 28-36. MERTIN, V. Slavní dyslektici dyslektiky nebyli. Psychologie dnes, 2000, roč. 6, č. 9, s. 23-24. MERTIN, V. Změny v pojímání specifických poruch učení. Sborník z 1. mezinárodní konference к problematice osob se speciálními potřebami. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2001, s. 42-45. RAWSONOVÁ, M. Hinshelwood 1996. In KUCHAŘSKÁ, A. (ed.). Specifické poruchy učeni a chování. Praha : Portál, 1997, s. 10. ŘÍČAN, P.; KREJČÍŘOVÁ, D. Dětská klinická psychologie. Praha : Grada, 1995. SEEMAN, M. Poruchy dětské řeči. Praha : SZN, 1955. SHAYWITZ, S.E. Dyslexia. Scientific American, 1996, 275, 5, s. 98-104. SNOWLING, M. Dyslexia : A hundred years on. British Medical Journal, 1996, 313, 7065, 1096. WITMER, L. Clinical Psychology. The Psychological Clinic, 1907, roč. 1, č. 1, s. 1-9. American Psychologist, 1996, 51, 3, s. 248-251. ZELINKOVÁ, O. Poruchy učení. Praha : Portál, 1994.
71
