VOLEJEM I PEŘEJEMI

1. VYPLOUVÁME Loď se hnala vzdutou řekou kýlem vzhůru, slunce jí zářilo na bílém břiše. Sem tam s ní proud práskl o kamení. „Hele, žralok,“ řekla Lída. Nikdo se nezasmál. Jindy by se přinejmenším Otouš smíchy strhal, ale dnes nic. Za pár dní měli jet na vodu a megaloman Keny demagogicky tvrdil, že parta o pěti lidech je málo. Sumec opáčil, že je to akorát. „Kdyby se někomu něco stalo,“ rozkřikl se Keny, „zbudeme čtyři. Jeden šlápne v řece na rozbitou flašku, druhej dostane průjem, někdo s nima musí k doktoru a co já tady s třema loděma? Kdo mi pomůže?“ „Nesváděj to na průjem,“ zavrčel šedý vlk Křižák. „To si nedovedeš sehnat holku sám? Mám ti ji zas shánět já? Srabe?“ „Já už žádnou holku do party nepotřebuju,“ řekla Sumcova Lída a sevřela svému kormidelníkovi biceps. „Ty snad jo, Sumečku?“ Sumec neřekl nic. Zato překvapil Otouš. „Maruška mi psala,“ odtušil, „že by za mnou přijela z Moravy.“ Řekl to, jako by holky z Moravy jezdily za Otoušem denně. Jenže za ním nejezdily. Odnikud. Otouš nebyl ten typ. Holek se spíš bál a jediný z party měl ve svých pětadvaceti náznak bříška a řídnoucí vlasy. Teď si čistil brejle a hovořil mužným hlasem: „Nemá páru, co je voda. Neví, co ji čeká. Ale já ji provezu. Každou šlajsnou. Každou peřejí.“ „Jenže,“ řekl ustaraně Keny, „Maruška to nevytrhne.“ Čekalo se, co řekne Křižák. Jako vždycky. Křižák byl kmet. Větrem ošlehaný evrgrín. Možná mu bylo už čtyřicet. Jakmile však narazili někde na holky a objevil se Křižák, mohli všichni zbývající 1. V Y P L O U V Á M E

text-PROČ BYCHOM.indd 5

5

1/14/09 8:40:08 PM

muži odejít: ač se vůbec nesnažil, ty zvrhlé buchty vnímaly jen jeho. Křižák samozřejmě řekl, co všichni věděli, že řekne. „Holek,“ povídal, „je všude dost. Horší bude sehnat další lodě.“ V tu chvíli jim osud seslal kánoi s bílým břichem. První se vzpamatoval Keny. Seběhl z mostu i se svými kresličskými deskami a pádil dál. S deskami pod pažím ještě nikdo žádnou loď nechytil, ale to Kenymu došlo až dole. Právě když se před ním objevily ty dvě holky. Jedna lvice, druhá víla. Té první koukal z každého oka ďábel. Druhé koukala z očí poezie, opera či něco ještě horšího. „Ahoj,“ hekl Keny. „Mohla bys mi podržet ty výkresy?“ Aniž zpomalil, vtiskl lejstra do rukou víly. Víla se zapotácela. „Co nám to strkáš?“ houkla lvice. „My jsme na procházce, meloune!“ „Tak jo,“ řekla však víla a objala desky štíhlými pažemi. Bylo po deštích a řeka měla tah. Keny přidal. Proběhl loukou, polem a do cesty se mu připletl domek se zahrádkou. Věšela tam prádlo nejkrásnější dívka, jakou kdy Keny viděl. „Promiň!“ Jediným pohybem strhl prádlo ze šňůry, nacpal je do košíku a šňůru rozvázal. „Já to vrátím,“ křikl za sebe a pádil dál. Už teď, jak později všichni uznali, se Dana projevila jako formát. Neječela, jenom otevřela pusu. Nejsladší pusu, jakou by Keny v životě viděl, kdyby ho právě tenhle druh pusy zajímal. Pak narazil na Bonga. Narazit na Bonga je vždycky nebezpečné: Bongo je svalnatec, ranař a divoch. Ke všemu tam házel klacek vlčákovi velikosti odstaveného telete. „Dovolíš?“ řekl Keny, vyskočil do výšky vedle vlčáka, lapil klacek ve vzduchu, takže pes jen cvakl zuby, a místo aby Kenyho okamžitě skolil, zachoval se stejně jako předtím Dana: strnul s otevřenou mordou. Bongo taky. Keny uvázal na klacek prádelní šňůru a mrskl tím vším k lodi. Samozřejmě se netrefil, takovou trefu by bylo možné vidět pouze ve filmech západního střihu. Přidusali ostatní: Sumec, Lída, Otouš, Křižák a dvě holky, co nesly Kenymu výkresy. Ďáblice Gábina, víla Lucie, a pak ještě ta pěkná Dana. Společně na loď nedosáhli ani dlouhou větví, se kterou přiběhl Otouš, ani když se všichni lovci lodí spojili v hada.

6


Z D E N Ě K Š M Í D • M I R O S L A V A D A M E C / VOL E JE M I P E Ř E JE M I

1/14/09 8:40:09 PM

Jediné, čeho dosáhli, že pod nimi povolila lávka a všichni napadali do jarní vody. Ani jeden ale neprojevil tolik duchapřítomnosti, aby koupel završili dolovením lodi, to musel přijít Křižák! Skočil jak byl a vynořil se jak byl – i s kloboukem na hlavě. Bylo to efektní. Společně pak vytáhli loď k břehu. „Paráda,“ ryčel Bongo. Ačkoli nás tenkrát ještě vůbec neznal. „Pěkná loď.“ „Vodák?“ „Ještě jsem v tom neseděl.“ „Škoda, že to neumíš.“ „Jak to myslíš, neumím?“ zčervenal Bongo. „Sportuju, ne? Když jednou ovládneš nějakej sport, pak už ti jdou ty druhý sporty samy.“ Vyrvali loď na břeh. Byla krásná, dole bílá, nahoře modrá s červeným pruhem. Napřed z ní vylili vodu. „Děkuji vám všem, kamarádi,“ řekl Keny skoro něžně. „Necháme si ji. Zdar! Zdar! Zdar!“ „Zdar,“ zvolala Gábina a Keny pozval všechny do hospody. A všichni šli. Parta byla na světě. Existuje dvojí typ vodáckého bince: binec prvního dne a binec po ránu. Teď je letní poledne, Kenyho parta právě dorazila k řece, a tak se v jejich kempu prostírá binec prvního dne. To jest: stany, prádlo, lodní pytle, konve, kotle, vařiče, ešusy a spacáky jsou čisté, vzorně složené a bez děr, nenašly však dosud místo v řádu vodáckého světa. Dalším znakem bince prvního dne je, že předměty jsou všechny. (Až najdou své místo, půl se jich ztratí. Co se neztratí, bude ušmudlané, pomačkané, utržené a páchnoucí po kouři, trávě a hlíně.) Lucie staví stan s Danou. Třikrát jim spadne, dívky to nezlomí: po každém dalším zřícení vyjme Dana z kabelky opalovací krém s filtrem číslo šest a s rozkoší se natírá. Lucie naopak vždy usedne na spacák a zasněně vnímá bzučení vrcholného léta. Řeka šplouchá do jejího snění. Přivřenýma očima sleduje tance jepic a lituje je, že žijí tak krátce. Pak se obě dívky chopí stanu. První a druhou minutu ho vztyčují dle návodu. Třetí minutu stan spadne. A pořád tak. Keny, Otouš a Bongo právě vztyčili společně stan. Keny napjal šňůry, Otouš zatloukl kolíky. Bongo se nedočkavě vsoukal dovnitř. 1. V Y P L O U V Á M E


7

1/14/09 8:40:09 PM

„Kde máme spacáky?“ zařval s hlavou ve stanu. „Ve stanu, ne?“ houkne Keny. „Tady nejsou,“ houkne Bongo. „Tady taky ne,“ houkne Otouš a Bongo vzkypí: „Jak můžeš v tom bordelu poznat, že tam nejsou spacáky?“ V tu chvíli se po trávě houpavou chůzí modelek přiblížila Gábina. Ve dvou prstech jedné ruky svírala spacák za poutko, v druhé ruce další dva. Muži na ni rozlíceně pohlédli. V jejich očích si přečetla vzkaz chladný, až frigidní: To jsou ale blbý fóry! Gábinu to nezkrušilo, neboť žádnou Gábinu v takové situaci nic nezkruší. „Hele, spacáky,“ vydechl Bongo. Gábina si ho útrpně změřila. „Vyměním,“ řekla. „Co nabízíš?“ Bongova tvář se rozzářila tak prostoduše, až by nikdo neuvěřil, že ten chlap je řádně vystudovaný zubař. „Pintu džinu!“ zavýskal.

8



1/14/09 8:40:09 PM

Ďáblice se s opovržením odvrátila. „Co mi dáš, Keny?“ „Já nevím,“ Keny zpanikařil. „Dvacku?“ Čímž jakožto škrt a trouba bez rozletu přestal pro Gábinu existovat. „Co ty, Otouši? Nabídneš mi něco sladšího?“ „Štangli turistickýho salámu,“ vyhrkl Otouš bez váhání, ba vítězně. A zvážněl. „Počkej. To je moc. Půl štangle!“ „S váma si užiju,“ odvětila Gábina o oktávu níž. Chystala se upustit spacáky před duševně nedonošené kormidelníky zcela zdarma, když si všimla Křižáka. Ležel ve stínu olše a nejspíš spal. „Co mi –,“ řekla. Křižák pootevřel jedno oko, „– dáš ty?“ dopověděla šeptem. Náhle si přestala být jistá, že tohle je ta správná legrace. Ten chlap byl démon. Ale správný hráč hraje do konce. Zamávala spacákem. 1. V Y P L O U V Á M E


9

1/14/09 8:40:09 PM

Křižák znova zavřel oči. „Nic,“ odvětil. „Já mám spacák svůj.“ „Tak si ho hlídej,“ zavrčela a mrskla trojnásobnou kořistí do trávy. Ve stejnou chvíli usedla Lída na břeh, aby vymyla pískem ešusy. Byla se Sumcem sehraná, jejich áčko dávno stálo: zavěsili je na vztyčená pádla dřív, než nováčkové stačili vytřepat stany z loďáků. Lída šťastně vzdychla. Řeka šeptala pod jílovým břehem. V zákrutu se objevila loď. „Ahoj!“ „Ahoj!“ Léto praštělo v základech. V tu chvíli zazněl od stanu řev usurpátora Sumce. Pobouřilo ho, že a) půlka stanu, kterou vypínala Lída, je vypnutá mizerně, b) zásoby nejsou k nalezení, c) na vařiči se nevaří. „Mám hlad!“ hřměl Sumec. Lída ho nevnímala, vždyť ze zátočiny vyjížděla loď za lodí: Ahoj! Ahoj! Budiž požehnáno, léto! K řece seběhla Lucie, ručník přes rameno, vrcholně pobouřena. „Sumec ječí, že má hlad,“ vyhrkla. „To ječí na tebe?“ „Asi,“ připustila Lída, aniž přestala mávat. „No ale – copak ty mu takhle sloužíš?“ „Jasně,“ řekla Lída. „Je kormidelník.“ Dřív, než Lucie stačila vyslovit některé zásadní pravdy, obrátila se Lída ke stanu a vzkřikla: „Namaž si chleba!“ „Chleba taky nemáme,“ zavyl Sumec. „Tak pro něj běž do vsi!“ „Teď?“ podivil se Sumec. Lída zavřeštěla: „Ne! O půlnoci!“ Pak se obrátila ke zcela dezorientované Lucii: „Normálně mu sloužím,“ řekla. „My si takhle sloužíme, víš?“ Slunce pálí k nesnesení. Není se kam schovat. Lehnete si do trávy a upečete se. Vsoukáte se do stanu a uvaříte se. A všude jinde se usmažíte… Ale stany stojí: áčka visí na pádlech, dokonale vypnutá. Je první den. Ještě máme páru. Nejhůř vypnutý stan měla Gábina. Odstranila fald na levé straně áčka, pustila se do faldu vpravo. Vypjala stěnu kolíkem, udeřila sekyrkou, kolík uletěl a stan spadl. „Kruci,“ řekla. Otřela si pot s čela.

10



1/14/09 8:40:10 PM

Ve stínu vrby pořád ležel Křižák. Po každém Gábinině „kruci“ pootevřel oko. Nečinil tak z vilnosti. Bavil se. Šestým smyslem, jaký vlastní všechny Gábiny světa, poznala i tahle, že ji Křižák sleduje. Rozhlédla se, napřímila, protáhla si záda. „Kde máš stan?“ oslovila démona. Křižák ani neotevřel oči. Zvedl palec k nebi: „To je můj stan.“ „Co když bude pršet?“ Křižák stejně tak líně ukáže palcem ke břehu: „Zalehnu pod loď.“ „A když bude pršet hodně?“ „Nebude.“ Vzdychla, sehnula se ke kolíku. Udeřila, praštila se do prstu, řekla „au“, aby to Křižák slyšel. Vyšlo jí to. Křižák se potichu, kočičím pohybem vztyčil, přistoupil ke stanu, vypjal ho, zatloukl kolíky. „Děkuju, hombre,“ řekla. Důvěrně, tiše. 1. V Y P L O U V Á M E


11

1/14/09 8:40:10 PM

„To nic,“ odvětil Křižák a zase si lehl. „Kdybys –,“ zkusila to naposled Gábina, „kdyby třeba jen málo pršelo, tak bys – můžeš si lehnout ke mně. Třeba. Klidně,“ skončila téměř neslyšitelně, neboť s tvrďákem Křižákova střihu neměla zkušenosti. „Nebude pršet,“ řekl Křižák a zavřel oči. V podvečer dostane slunce červené tóny, stíny borovic dosáhnou k řece. Keny shromáždil své věrné, aby určil, kdo s kým zítra pojede. „Nováčkové,“ řekl, „budou potřebovat zkušené kormidelníky. Se mnou jede Lucie.“ Bohužel něžná Lucie, zkažená emancipačním procesem, jaký v Evropě už nejmíň sto padesát let rozvrací harmonické vztahy mezi mužem a ženou, výbojně prohlásila: „A proč? Jsem svobodná občanka! Sama si vyberu!“ A nováček Bongo, místo aby ukázněně poslechl kapitána Kenyho, vzpurně dodal: „Jasně! Jedeš se mnou, Lucko!“ „Abychom se utopili? Ještě jsem nezačala žít,“ vyhrkla Lucka a Bongo se rozběsnil: „To říkáš mně? Víš, kdo já jsem? Hraju fotbal, tenis –“ „Co mi to komplikujete?“ překřikl ho Keny. „Já už vás mám dávno rozesazený! Lucie pojede se mnou, a šmytec!“ „Jak? Šmytec?“ zasípěla Lucie. „Jestli něco nesnáším, tak když mi někdo řekne šmytec! Mohu se utopit s kým chci! A šmytec! Jedu s Bongem!“ „Pěkně to začíná,“ řekl Sumec. Otouš obrátil oči v sloup. „Pro mě za mě,“ ustoupil Keny, „se klidně utopte. Pokračuju: Křižák jede sám, jako vždycky.“ Křižák přikývl a Gábina se zašklebila. Zato Dana, krásné štěně, jemuž bylo s bídou devatenáct, se začala mračit. „Dana jede s Otoušem,“ rozhodl Keny. Dana, aniž se přestala mračit, pokrčila rameny. Pak jí to přišlo vůči Otoušovi surové a usmála se na něj ze všech sil. Ze všech posledních sil. Otouš ji chápal. Neměl o sobě iluze. Možná měl o sobě míň iluzí, než si zasloužil. „Dva dni se mnou vydržíš,“ řekl chlácholivě. „Než mi přijede Maruška.“

12



1/14/09 8:40:10 PM

„Já s tebou pojedu ráda,“ řekla Dana. Ani se k té větě nemusela nutit. Otouš je formát, napadlo ji. Ovládá se a je hodnej. Klidně si jeď na lodi sám, dědku křižácká. Náfuko. Bojíš se holek, co? Poté Keny vzdychl: „No, a s Gábinou holt jedu já.“ Gábinami hned tak něco neotřese. Ta naše Kenyho objala, obřadně a se zářivým úsměvem pro kamery, jako se objímají státníci: „Nebudeš litovat, ďáble!“ Poté se Gábina rozeběhla k svému stanu. „Kam běžíš?“ podivil se. „Dám si k tobě věci!“ „Eh?“ opáčil. „Říkal jsi přece, že háček a kormidelník mají spát pohromadě, aby se ráno zjednodušilo balení!“ „To že jsem říkal?“ 1. V Y P L O U V Á M E


13

1/14/09 8:40:10 PM

„Ty se bojíš? Neboj se! Taky jsi říkal, že na vodě kolikrát spí kluk s holkou ve stanu, a přitom s ní vůbec nespí!“ „To jo, to jsem říkal,“ nejistě přikývl Keny. „A – kdy jsem to říkal?“ Je první noc. Voda, louky a les voní. Parta sedí kolem ohně, Křižák osekává suché kmínky, Bongo rozfoukává oheň, slzí a kašle. Kouř se poprvé zakousne do tepláků. Rosa na dlaních poprvé zastudí. „A je zase pohoda,“ řekne Keny. „Jak by taky nebyla,“ pronese parta sborem slova, která musí být vyslovena. Kdyby vyslovena nebyla, stalo by se něco strašného, nejspíš by se všichni utopili. Lucie hrábne do strun kytary. Už vyplouvá loď Džambí… První písnička toho léta. Kdo ji zná, přidá se. Kdo nezná, poslouchá a bzučí. Nechte mě plout, nechte mě plout, zní slova jako zaklínání. Sil už málo mám, tak nechte mě plout. Křižák doseká, usedne se zkříženýma nohama mezi kamarády. Sekyrkou udává rytmus. „Hele,“ zašeptala Gábina Kenymu, „není ten Křižák divnej?“ „Křižák,“ odvětil Keny upjatě, „nemůže bejt divnej. Křižák je mimo veškerý normy. Mimo soutěž. Sjíždí řeky v Himalájích. Šplhá po ledovcích.“ „Hm,“ řekla. „Jaký hm? Hory, džungle, daleký kraje, o kterých se mi jen zdá – a on tam jede! A on tam leze! Úplně normálně! On žije mý sny, chápeš?“ „Hm,“ řekla znova a Keny potřásl hlavou. „Nechápeš. On to prostě dokázal. Naučil se cizí řeči. Procpal se do nějaký reprezentace. Sehnal si peníze. Ví, jak na to. Není dobrej ani špatnej. Je to Křižák. Jinýmu bych záviděl. Na něj zírám.“ Nejdřív jsem se napil, na zdraví všem připil. Vím, že cesta má konec už má. „A čím on je?“ zeptala se. „Tak různě. Je přes vejšky. A přes hloubky. Komíny. Stožáry. Věže na spadnutí. Taky loví utopence.“ Nechte mě plout, zní píseň nad řekou a lesem, sil už málo mám, tak nechte mě plout.

14



1/14/09 8:40:10 PM

„Hm,“ ušklíbla se. „Je on vůbec na holky?“ Keny se uchechtl. „Pamatuj si: jestli je v týhle partě někdo na holky – tak Křižák.“ „Fakt? Zatím mi nic nepředved.“ „Proč by zrovna tobě měl něco předvádět?“ „A proč by neměl?“ „No – protože patříš do party! Ženská v partě není pro tě! Pamatuj si to už jednou, herdek!“ „A Sumec s Lídou?“ „To je něco jinýho. Ti spolu chodí.“ „Ale taky spolu napřed nechodili, a pak –“ Keny se zachmuřil. „Když si chce někdo takovejma věcma kazit vodu – VODU, chápeš? – tak je to jeho věc.“ Gábina zmlkla. Oheň ozařoval kmeny borovic. Nad jejich korunami se třepetaly hvězdy. Praskot dřeva. Jiskry. Noc pádila jako černý pstruh. Je ráno tak slunečné, že každé stéblo trávy má na sobě zavěšené jedno slunce v kapce rosy. Tráva v okolí stanů je zválená. Gábina si čistila zuby na kamenech v řece, zvedla oči, tomu se nedalo uvěřit. Mávala na ostatní v táboře. „Rychle se pojďte podívat na tu přestřelku!“ Ostatní se nahrnuli na vykotlaný břeh. A uviděli to taky. Stojí proti sobě, dva největší sportovci výpravy, dva nejlepší pistolníci povodí. Křižák a Bongo. Pálí po sobě bahnitými hroudami z umotaných řas. Přitom ranám protivníka nesmí uhnout. Bongo se rozčiluje. „Já, který trefím každý koš, branku, přece musím trefit jednoho vyžilýho vodáka.“ Křižák to tolik neprožíval, o to měl lepší trefy. „Kolikrát jsi komu mířil na hlavu?“ Bongo nechápal, jak moc doopravdy to myslel. „A ty?“ „Jenom když šlo o život!“ Myslel to doopravdy! Tím ještě víc Bonga rozpálil. „Slyšeli jste to! Bojí se, že mu se mnou půjde o život!“ Křižák mu povedenou ranou zavřel oko. „Končíme?“ 1. V Y P L O U V Á M E


15

1/14/09 8:40:11 PM

Bongo si zaplácl i to druhé. „To by se ti hodilo, házíme ještě jednou! Mně stačí, když budeš mluvit, trefím tě líp podle sluchu.“ Křižák se otráveně rozhlédl. „Tak teda mluvím, mluvím, mluvím –“ střela letěla až někam do tábora. Bongo se spokojeně rozkřičel. „Lízlo tě to, co?“ Křižák zalhal. „Jo, lízlo!“ „Zavři oči, mám teď mluvit já?“ Ta otevřená pusa Křižáka magicky přitahovala, všichni tušili, když hodí, bude Bongo po snídani. „Jak chceš!“ Ale řasou říznul jen kus před sebe. Bongo zajásal. „Netrefa! To muselo být vedle jako jedle!“ Protřel si oči. Ohlédl se na břeh, kde stála zkoprnělá parta! „Viděli jste to! To byl zápas pistolnickej! Jeden střelenej, druhej špatně trefenej!“ Dana zavrtěla hlavou. „Bongo, o co se snažíš?“

16



1/14/09 8:40:11 PM

A Sumec neušetřil Bonga nepříjemné pravdy. „Křižáka žádný chlap neporazí… Jenom ženská!“ Tohle zatím ani Křižák nevěděl. Slunce stojí povážlivě vysoko a dává nám nahlédnout do situace číslo dvě, binec po ránu. Keny prochází mezi bincem a pokřikuje: „Máme lodě na nádraží, takže: kormidelníci jdou pro lodě. Holky vaří tradiční zahajovací guláš. Až skončí, my připlujem. Dají nám najíst a vyrazíme. Musíme sebou hodit, protože poplujem výjimečně pomalu. Proč? Protože je málo vody, jedna posádka se skládá z nováčků a do třetice tu loď, o který mluvím, kormidluje Bongo!“ „Co se bojíš?“ vzplanul Bongo. „Já na vás vždycky počkám!“ Keny tu nehoráznost ignoroval: „Když jsme u nováčků,“ zvolal, „extra pro ně vyhlašuju vodáckej rychlokurs!“ „Bez lodí?“ vyhrkl Otouš. „Máme teorii! Tohle,“ zvedl do výše základní vodáckou pomůcku, „je pádlo! Nikdo tomu nesmí říkat veslo! Kdo řekne veslo, není vodák!“ „Není vodák,“ přikývli Lucie, Gábina, Dana a Bongo. „Vodáci,“ pokračoval Keny, „se zdraví ahoj! Kdo řekne nazdar, taky není vodák. Je to Sokol. Kdo řekne dobrý den, je pitomec.“ „Hoď sem pádlo, ahoj!“ řekla Lucie. „Je to tak dobře? Jsem už vodákem?“ „Jen se smějte,“ trpce zvolal Keny. „Ještě mě budete prosit, škemrat budete v řevu peřejí, abych vám zopáknul svoje zkušenosti. Ale já se na vás vykašlu a váš nářek mnou neotřese! Kormidelníci, za mnou,“ zvolal, s pádlem v ruce vykročil pěšinou k lesu. „Opakujem vodácké výrazivo! V rytmu rapu, teď! Hep, hap, hip, hou! Loďák, zabalák, vracák, hák, bevarex, bagáž, líh!“ Za ním, pádlo v ruce, rapuje Otouš: „Otvírák, zavírák, táborák, epoxyd, laminát, klíh!“ „Kontra, porcelán, traverz, bort,“ navazuje Sumec. „Ve šlajsně nesraz vaz!“ rapuje Keny. Křižák se přidá: „Spáchá zabalák mokrej mord na tom, kdo nezabral včas.“ 1. V Y P L O U V Á M E


17

1/14/09 8:40:11 PM

A Bongo rapuje: „Na co já potřebuju nějakej rychlokurs? Na nic! Já mám přece koordinovaný pohyby, mně stačí říct – a vykonám!“ Nádražíčko zalévalo dopolední slunce. V ohradě za nástupištěm šplhala parta cizích vodáků po hromadě lodí a vzájemně se informovali: „Máš?“ – „Ne. A ty?“ – „Já taky ne.“ Zoufalejší dialog si lze těžko představit. „Teď, milý Bongo,“ řekl Keny otcovsky, „zažiješ pozoruhodný přírodní jev. Nikdo neví, proč tomu tak je, ale kdykoli sem přijdem vyzvednout lodě, jsou všechny v té hromadě úplně až dole.“ Bongo pohlédl na zoufalce šplhající po hoře plavidel: „A co lodě těch ostatních?“ „Ty jsou taky až dole,“ ujistil ho Sumec. „No a – čí lodě jsou teda nahoře?“

18



1/14/09 8:40:11 PM

Sumec pokrčil rameny: „To nikdo neví.“ „Nahoře jsou lodě státních drah,“ řekl Keny. „Železničáři jimi schválně přikrývají ty naše, aby se pomstili, že se nám s nima musejí vozit.“ Otouš zatím zjistil, že všecky jejich lodě jsou výjimečně na vrcholu hromady. „Zlý znamení,“ šeptal zbledlými rty. „Tahle voda nedopadne dobře. Stane se něco strašnýho, uvidíte.“ Stáhli lodě z hromady. Ale nebyly všechny. Chyběla ta Kenyho. Keny odchytil železničáře, ukázal mu papír na loď a položil mu řečnickou otázku, jak je to možný? Železničář prohlédl papír a odvětil, že je to v pořádku: Kenyho loď přijede v šestnáct třicet. „V šestnáct třicet,“ zavyl Keny. „budeme o patnáct kilometrů níž!“ Železničář se sebejistě usmál, poklepal prstem na Kenyho lejstro a řekl: „Nebudete. Kdepak. Vy ne.“ Keny usedl na kolejnici a vzdychl. Opožděná loď měnila situaci. Nikdo netouží plout po řece v noci. Proto nikdo nezačíná plavbu v půl páté večer. Hlavně ne parta se čtyřmi nováčky. Naštěstí tady byl Sumec, kamarád. Šoupl si do čela klobouček se sumci a zahučel: „To zvládnem. Já tady s Kenym počkám. Když zaberem, hravě vás dohoníme. Křižák pojede s Lídou –“ „Nehejbejte s posádkama,“ rozčílil se Keny. „Nezačínejte už zase! Nervěte mi s tím nervy!“ „Sumec má pravdu,“ řekl Křižák. „A taky se bude bát, že mu Lídu utopím, takže pojede jak torpédo. Do tmy nás doženete.“ „Tak jo,“ vzdychl Keny. „No a – díky, Sumče.“ „Ještě abys nadával,“ zavrčel Sumec. Dívky zatím rozdělaly dva ohně pod trojnožkami s obstarožními kotlíky. Za kuchyňský stůl jim posloužila pádla. Souhra byla dokonalá: Dana krájela cibuli, Lída přidávala sůl, papriku, koření z pytlíků, Lucie přikládala dříví. Gábina u vedlejšího ohně bodala do brambor vidličkou. Kromě toho bez ustání vrtěla hlavou. „Cvokhaus,“ řekla. „Končí dvacátý století. Proč to vaříme takhle, když máme vařiče?“ „Zahajovací guláš,“ odsekla Lída, „se v týhle partě odjakživa vaří na ohni.“ 1. V Y P L O U V Á M E


19

1/14/09 8:40:11 PM

„Prapředkové téhle party,“ přikývla Lucie, „patrně rozdělávali oheň třením dvou suchých dřev.“ „To nevím,“ řekla Lída. „Já jezdím se Sumcem teprv dva roky.“ Gábinu to zaujalo: „Pořád se Sumcem?“ „No tak – “ znejistěla Lída, „ty dva roky jo.“ „A předtím?“ S tebou se tak o tom budu bavit, kozo, napadlo Lídu. Nahlas řekla: „To už je dávno.“ Gábinu ta odpověď neotrávila: jde přece o jiné věci. A pak položila dívkám zásadní otázku: „Ještě tady někdo s někým chodí?“ Pohlédly na ni s lehkým podivením. „Vidíš tu snad někde ještě jinou holku?“ vyjela Lída. „Kromě vás nových?“ „Já jen – jestli třeba některá jejich holka nezůstala doma. Jestli není marod, nebo tak. V tom bychom my, nové holky, měly mít jasno!“ „Nikdo není marod,“ řekla Lída. „Za Otoušem přijede z Moravy Maruška a to je všechno.“ Gábině to nestačilo: „Pochop! Jen bych ráda věděla, co se ode mě čeká?“ „Abys hlídala ty brambory!“ houkla Lída a nefalšovaně zrudla. V té vteřině padl na dívky stín. Zvedly hlavu. Nad nimi stáli čtyři mladíci se založenýma rukama a šklebili se šklebem, který nejspíš považovali za neodolatelný. „Čau buchty,“ řekl ten první. Lídu, rozběsněnou hovorem s Gábinou, to oslovení vytočilo až k nebi. „Kdo je u tebe čaubuchta, hurvínku?“ vyjela. „Čaubuchty,“ podpořila ji Lucie s nehybnou tváří, „vaří guláš v docela jiným kempu.“ „Slabých sedm kilometrů po proudu,“ řekla Dana. Otřela si oči uslzené od cibule. Ctitelé zvážněli. Poté znovu vypukli v neodolatelný škleb a jeden z nich při pohledu na Danu zněžněl: „Ale copak, copak, taková pěkná? Ona nám pláče?“ „Trhni si,“ odvětila Dana, aniž zvedla zrak. Otrlé lovce to neodra-

20



1/14/09 8:40:11 PM

dilo. Ten čtvrtý vymyslil: „Samotné jste – uplakané – nepotřebujete s něčím pomoct?“ „Můžete nanosit dříví,“ navrhla Gábina. „Tady už žádný není.“ Dívky strnuly. Lída zrudla podruhé. „Jasně, kočky, jdeme na to,“ zaradovali se ctitelé a rázným krokem se ztratili v lese. „Nepotřebujem dříví,“ marně volala Lída. „Máme vařič! Spoustu vařičů! Tuny dřeva!“ „Sekyrka je za posledním stanem,“ zradila ji Gábina. „A pilka taky!“ Lída se obrátila ke Gábině: „Jsi blbá?“ „Ukradnou nám sekyrku,“ řekla vyčítavě Dana. „Neplašte se,“ smála se Gábina. „Copak jim jde o sekyrku?“ „A pilku taky,“ řekla Dana. Ctitelé volali z lesa, že se brzy vrátí. „Opovažte se,“ rozkřičela se Lída. Po jejím válečném pokřiku se rozhostilo ticho. Dívky na sebe bezradně pohlédly. „Co uděláme?“ špitla Dana a Lída zasyčela: „Nejdřív utopíme Gábinu!“ „Proč?“ užasla Gábina. „Nerozumíte legraci?“ Kormidelníci dopravili lodě k řece a spustili je na vodu po nízkém břehu se zdupanou trávou. Řeka se tam rozlévá, proud ztrácí rychlost. Proto tady zahajují plavbu i notoričtí nešikové a nováčci. Křižák už byl na řece s oběma loděmi: v jedné seděl, druhou, Sumcovu, přidržoval za bort. „Jestli ji odřeš, odřu tě taky,“ hrozil mu z břehu Sumec. Otouš obrátil příď lodi po proudu. Keny na něj teskně hleděl: bude tu se Sumcem čekat do odpoledne. Doufal aspoň, že ne marně. Pak nastal historický okamžik: poprvé v životě nasedl do lodi Bongo. I když výraz „nasedl“ není přesný. Neohrožený zubař se do kanoe vrhl tygřím skokem. „Pusťte mě na to,“ zaryčel, zaklekl, zabral pádlem a zarazil loď do křoví na protějším břehu. „Kontruj!“ řve za ním Sumec. 1. V Y P L O U V Á M E


21

1/14/09 8:40:11 PM

Bongo se zmítal v křoví. Rozháněl se pádlem, ve strhujícím tempu použil všechny vodácké grify, o kterých se kdy doslechl. „Nic mě nevytočí,“ pokřikoval do ohromené přírody. „Nezastaví! Kontra? Správně! Kontra! Pozor, vyléhám na pádlo! Odkopnu! Přitáhnu! Paráda! A znova! A jsem z křoví venku!“ Zazněla ohlušující rána. Bongo strnul: „Odřel jsem to? Neodřel?“ Vyklonil se do strany, aby zvnějšku ohmatal spodek lodi. Loď si lehla na bok, levou stranou nabírala vodu. Bongo stál na ponořeném bortu, hlavou a rameny převažoval kánoi zpátky. Nakonec loď těžce žuchla na hladinu, aniž z ní Bongo vypadl. Jeho výkon neměl na středoevropských řekách obdoby. „Nervák, co?“ řekl. „Pro mě sranda!“. Kormidelníci zavřeli oči. Bongo mocnými rozmachy hnal loď k levému břehu, potom k pravému. A pořád tak. „Co koukáte?“ rozkřikl se na zkoprnělé kamarády. „Neflákám se, jedu!“ Ctitelé nezaháleli. Jeden nesl náruč klestí, druhý táhl strom. Třetí táhl strom i klestí. Gábina se na ně usmála, což ctitele povzbudilo. „Jakpak se nám odměníte?“ zubil se ten nejdrzejší. „My si vás neobjednaly,“ odsekla Lída. „To nevadí, to my jen tak z lásky ke kráse,“ předvedl se druhý svůdník. Třetího napadlo: „Víte co? Pojďte s náma na houby!“ Čtvrtý se rozkročil před Danou a s filmovým úsměvem pravil: „My dva půjdem spolu! Znám to tady! Vím, kde rostou!“ „Já po houbách zvracím,“ řekla Dana. Její ctitel se však evidentně nacházel ve stadiu, kdy by mu nevadilo, ani kdyby se mu Dana vyzvracela do klína. Naštěstí zasáhla Lucie. „Ona jen tak říká, že zvrací,“ zašeptala. „Ona se ve skutečnosti bojí. Je zasnoubená s řezníkem. On poráží voly holou pěstí.“ „On jak vidí vola,“ řekla Lída, ale Gábina to zase zkazila. „Zasnoubená?“ zajásala. „S řezníkem? Že to ani nevím!“ „Abyste rozuměli,“ překřikla ji Lucie. „My jsme tady každá s někým. Naši chlapci jsou boxeři z tělocvičné jednoty mladých řezníků

22



1/14/09 8:40:11 PM

a stěhováků. Oni se tu léčí, protože mají z těch ran do dobytka i do sebe nervy nadranc. Jsou chorobně vznětliví a –“ „Co je to, chacha, za blb –“ zasmála se Gábina. Dana ji dloubla pod žebra. Gábina vyjekla. Lída jí pohrozila velkým kuchyňským nožem. „My bychom s vámi třeba i rády šly,“ dál se svěřovala Lucie. „Ale kdyby nás tu chlapci nenašli, to by bylo hrozné.“ „A ještě horší by bylo,“ řekla Dana, „kdyby nás tu s vámi našli.“ Ctitelé mírně zrozpačitěli. „Kecáte, co?“ řekl s nadějí v hlase jeden. Dívek se to podezření dotklo. „No nic,“ řekl druhý. „Tak se tu mějte. Pobavili jsme se –“ „Co je vám?“ zasmála se Gábina. „Nevidíte, že holky jen blbnou?“ Ctitelé se nad jejími slovy zamysleli. Lída Gábině znovu pohrozila kuchyňským nožem. V té chvíli od řeky zazněl hluk. Plácání pádel do vody. Rány lodních kýlů o kamení. Ze zátočiny vystřelila Bongova loď. Křižák s Otoušem zůstali daleko vzadu. Příď Bongovy lodi byla obalená hlínou, vyrvanými kopřivami, uschlou větví. „To je on,“ Lucie roztřeseně ukázala na Bonga. „Řezník volů Bongo! Ten je ze všech nejnebezpečnější!“ Seběhli dolů na malou lávku vedoucí do vody právě ve chvíli, kdy ji Bongo i s lodí vítězně a s rachotem přejel. „Zíráte, co?“ houkl Bongo. Rozkrojil dav diváků spravedlivě na dvě půle, dívky i ctitelé s hrůznými výkřiky padali do řeky. Bongo ohromen civěl. Všude kolem něj se nořili z vody šokované dívky a úplně neznámí chlapi. Dana se marně pokoušela vyšplhat po jílu na břeh. Její mokré tričko zbavilo ctitele posledních zbytků soudnosti. Jeden z nich objal Danu v pase pod záminkou, že ji zachraňuje: „Ten řezník je fakt šílenec,“ šeptal jí do ucha, „jak s ním můžeš chodit?“ Dana se zuřivě zmítala ve ctitelových prackách. „Nesahej na mě! Vzpomeň si, co jsem vám říkala!“ Ctitel si vzpomněl, pustil Danu a Dana sjela po jílu zpátky do vody. Nejveselejší z přítomných byla Gábina. Stála po kolena ve vodě a volala. „Pomóc! Kde je někdo? Sakra! Já se taky topím!“ 1. V Y P L O U V Á M E


23

1/14/09 8:40:11 PM

Ze zátočiny vyplul Křižák. Vyhodnotil situaci a zařval: „Co je tady? Vodáckej festival?“ „Tak ahoj,“ vzpamatovali se ctitelé, vyšplhali na břeh a ztratili se navždycky. Bongo stál ve vodě a útočně si partu prohlížel. „Co koukáte?“ vyjel na holky. „Je vám doufám jasný, že jsem to udělal jen tak pro zasmání!“ U nádraží je vodácká hospoda. I Keny se Sumcem do ní s úlevou vkročili, v ruce pádla, přes rameno báglíky pro jednodenní plavbu. Už ve dveřích je zasáhl zpěv, libé zvuky kytary. U prostředního stolu seděla vodácká parta a celá hospoda, okna, stoly i zlaté půllitry na nich, vše se otřásalo v rytmu staré dobré písně. Řeka hučí v klínu rozervaných skal –

24



1/14/09 8:40:11 PM

Vedle u stolu zpívali tři domorodci s železničářem, v rytmu polky třískali o stůl pivními tácky. Vodáci spatřili Sumce a Kenyho, rozjasnili tváře a přestali hrát: „Ahóój!“ Podali jim kytaru: „Hrajete na to? My umíme akorát Řeka hučí a už to nemůžeme ani slyšet!“ „Puč to sem,“ řekl Keny a kytaru si vzal. „Sumče: ááá, dva, tři!“ Hospodou hřměly chorály, jeden za druhým. „Umí,“ jásali vodáci. „Krčmáři, pivo! Těm novejm taky dvě piva!“ „Rum pro mladý,“ vzkřikl železničář. „Piš to na mě, Franto! Řeka hučí, tu mám rád!“ „My nemůžem,“ bránil se Sumec. „My řídíme.“ „Neřídíme,“ řekl Keny. „Nepřišla nám loď.“ Na stole přistála čerstvá piva. Sklenice třeskly. „Ahoj! A ať dlouho nečekáte!“ Ticho blaženého pití. Pak si všichni otřeli fousy. „Prej se tady někdy čeká na loď až tři dni,“ řekl chmurně cizí vodák. Železničáře vedle u stolu to urazilo. „Tři dni?“ vyjel. „Tejden! Měsíc! Dráha, chlapci – to je GIGANT!“ „Tejden? To snad není možný?“ pípl Keny rozechvěle. Na tábořišti v tu chvíli nasedá parta do kánoí. Lodní kýly syčí po písku. Zadáci roztlačí lodě, naskakují. Háčkové obracejí přídě do proudu. Noví háčci pádlují poslušně a nejistě. Hlavně se snaží nic nepokazit. Odmlouvat začnou až později. Břehy se rozeběhnou. Poprvé. Lída jede s Gábinou, Otouš veze Danu, Bongo Lucii. Křižák jede poslední a sám. Nechvátají. Není proč. Zdraví je stvoly kopřiv, větve olší. Řeka je nese. Přesně v šestnáct třicet dorazili Keny a Sumec na nádraží. Šest piv a čtyři rumy je zajisté nepřemohly, dodaly jen jejich slovům a pohybům mírnou vláčnost. Na hromadě lodí žádná nepřibyla: ani nahoře, ani dole. Keny pohlédl na zápěstí pravé ruky. Hodinky nenašel. Zkusil totéž se zápěstím levým. Tam byly. „No prosím,“ řekl. „Půl pátý pryč a loď pořád nikde. Takhle já to nenechám. To si za rámeček nedají.“ 1. V Y P L O U V Á M E


25

1/14/09 8:40:12 PM

„To se ví,“ řekl Sumec a šoupl si klobouček se sumci do čela. Prkenným krokem přešli nástupiště a vešli do kanceláře. „Pane výpravčí,“ pravil Keny naléhavě, „my chceme naši loď tady. A když ta loď nebude tady, my si budeme stěžovat tam. Kudy se tady jde k telefonu?“ Telefon byl na stole. „Haló, haló. Čekám tu na loď, co tady měla být v půl páté a půl páté už tady bylo a loď tu ještě není, co v tom máte za nepořádek. Kdybychom to všichni vedli takhle stejně, tak kde bychom všichni byli?“ I přes to, že byl Sumec zmožený, dokázal zřetelně napovědět kde – „Ano tam!“ navázal Keny. „Já si na vás budu stěžovat, vždyť na mě s tou mou lodí čeká celá celá parta… to jim nemůžete dělat, to máme jít podél břehu pěšky? Jo, číslo!“ Keny vyjmul zmačkaný papír z kapsy, prohlédl ho, jako by se nepoznávali: „Dva sedm nula pět. No? Čekám.“ Sumec se teskně zahleděl oknem na nástupiště. A ožil. „Tamhle,“ Sumec ukázal na peron. „Není to tvoje?“ Keny pohlédl tím směrem. Naprosto ohromen zavěsil. Loď ležela na kraji nástupiště. „Měla nahnáno, baba,“ pohlédl vítězně na Sumce. „Ještě jsem neskončil, a loď je tady!“ Sešoupli loď ze břehu, příď se dotkla vody. Potom sklouzla záď a loď se zhoupla. Nasedli, odrazili. Za navigací se vnořili do meandrů. Pádla plácala do ticha, nejkrásnější vodácká hudba. „Máme zpoždění,“ zavelel Keny. „Píchej.“ Rytmus pádel se zrychloval. Za lodí se táhla neklidná brázda. Vyhýbali se kamenům ve vodě, zápasili s proudem. Předjeli už řadu lodí. Před západem slunce je napadli komáři. Sumec zavyl a začal se plácat. „Kašli na komáry,“ řekl Keny. „Jsou tu těsně pod vodou kmeny přes celý řečiště. Dávej na ně pozor!“ Tupý náraz je zastavil na místě. Loď hrozivě zasténala.

26



1/14/09 8:40:12 PM

„Zaber,“ zavyl Keny. Opřeli se do pádel. Loď se nepohnula. Seděla na trámu celou vahou. „Je pod tebou,“ řekl Keny. „Stoupni na něj. Musíme loď odlehčit.“ Sumec zvedl těžiště, nahrbil se. Nohu vytrčil z lodi, hledal kmen. Odlehčená příď se zvedla. Loď se zhoupla. Keny udržoval rovnováhu. „Mám ho,“ hlásil Sumec, špičkou nohy se zapřel o kmen. „Stojím!“ sunul loď vpřed. Ale pod Kenym se loď zadrhla. „Musíš taky vystoupit,“ řekl mu Sumec. „Máš těžkej zadek.“ „Napřed se vrať ty dopředu,“ vymyslil Keny. Sumec poslechl, sunul se k přední sedačce. Keny vstal, nohou nahmatal kmen. V tu chvíli bodl Sumce komár. Sumec zařval, plácl se a sletěl do vody. Loď se zhoupla. Keny na kmeni uklouzl, padl do vody po hlavě. Odlehčená loď se rozejela. Pochytali pádla, kraulovali ze vší síly k lodi. S pádly v ruce se 1. V Y P L O U V Á M E


27

1/14/09 8:40:12 PM

krauluje špatně, ale dokázali to. Než z lodě vylili vodu, setmělo se. „Musíme se převlíct,“ řekl Sumec. „Než rozvážeš bágl, bude ráno,“ řekl Keny. „Je horko. Pojedem nahý.“ Pod loubím z dubových větví nejsou vidět břehy, hvězdy, nic. Jen pás řeky se matně leskne. Voda je nehybná, jako by v těch místech řeka zmlkla bázní. V lese práskne větev, houkne sova. Zanaříká noční pták. Tmou se sune loď. Šplouchne pádlo. Sykne písek pod kýlem. Sumec přestal pádlovat a začal čichat. „Cítím kouř,“ hlásil. Keny vjem upřesnil: „Špekáčky, uzený, okouni na rožni. Polívky: gulášová, čočková, zelňačka. Kemp je blízko.“ Les ustoupil. Proti sivému nebi se tměly stíny stanů. Při břehu žhnulo pár skomírajících plamínků. Přistáli opodál. Oheň uhasínal pod kuchyňským plátem, nejspíš položeným na cihlách. Foukaly do něj dvě holčičky. Jak plameny oživly, všiml si Sumec umouněných tváří. Pod lodí v tu chvíli lehce skřípělo kamení. Holčičky strnuly. „Slyšelas to?“ „Já nic neslyšela!“ „Třeba jsou tu – výrostci!“ Obě si v úleku položily dlaň na pusu. Sumec nejistě hmatal kolem sebe. „Ztratil jsem trenýrky,“ zašeptal. „Přestaň už konečně blbnout,“ tiše se rozčílil Keny. „Stačí, že jsme se cvakli kvůli tvým pitomým komárům!“ „Necvakli jsme se,“ syčel Sumec uraženě. „Jenom jsme vypadli. A nebyli to moji komáři.“ „Tak čí asi?“ šílel Keny. Šílel příliš nahlas. Obava holčiček, že u vody někdo je, se změnila v jistotu. „Stůj,“ řekla jedna roztřeseným hláskem. „Kdo je tam?“ „To jsme my, děvenko,“ odvětil Keny vesele. „A tam je kdo?“ „Tady je táta, máma, Vomáčkovic a my dvě! My a kluci Vomáčkovic se střídáme na hlídce, aby nám někdo nerozboural kamna!“

28



1/14/09 8:40:12 PM

Keny se teď hlavně snažil získat čas. Vsedě a potmě se snažil dostat do nohavic džínsů. „To je správný, děvenko,“ rozhovořil se. „My teď vylezeme ven a kouknem se, jestli tu nekempujou naši kamarádi.“ „Sem nikdo nesmí,“ řekla druhá holčička. „Já mám píšťalku! Nejste výrostci?“ „Kdepak, děvenko,“ řekl Sumec, „my jsme přece vodáci!“ „A nejste vodáci – výrostci?“ Během hovoru se Keny pořád trefoval do nohavice. Nakonec vystoupil z lodě, nahý se pokusil znovu vsoukat nohu, kam patřila, ztratil rovnováhu a s rachotem upadl přes loď. „Co tě napadá,“ řekl Sumec, aby od Kenyho odvrátil pozornost. „Výrostky my nemůžeme ani cítit.“ „Tak se sem pojďte podívat, ale honem! My sem nikoho nesmíme pustit!“ „Hned, děvenky, my teď nemůžem.“ „Proč ne?“ „Protože, herdek, jsme nahý!“ Sotva zazněla tmou ta strašlivá pravda, děvenky se rozječely. Jedna z nich zadula do píšťalky. „Tatíííí,“ pištěla druhá. „Pane Vomáčkááá!!! Jsou tu nahý výrostci a chtějí séém!!!“ S bojovným svištěním se rozevřely zipy stanů. Soukaly se z nich hrozivé postavy v teplácích. Holčičky piští dál. Kdosi osvítil křoví na břehu. Dobře živená dáma ukazuje: „Vidím je! Tam!“ Muž uchopil klacek a rozeběhl se k řece. Druzí ho následovali: za pět vteřin rozebrali hromadu klacků, kterou si někdo připravil na topení. Kameny začaly svištět vzduchem a bohudík pleskaly zatím jen o vodu. Křižák, Otouš, Bongo a jejich háci tábořili níž po proudu. Teď seděli kolem ohně a nic neslyšeli, neboť se právě něčemu smáli. Až po chvíli Dana varovně zvedla prst. Ztichli. Nocí zněl zlobný ryk: „Někde se tu schovávají! Nebojte se, jsou jen dva!“ 1. V Y P L O U V Á M E


29

1/14/09 8:40:12 PM

Současně u břehu šplouchla pádla. Loď zarachotila na oblázkovém dně. „To je Sumec,“ hlesla Lída. Vymrštila se, pádila ke břehu. Za ní Bongo s Otoušem. Rozlícené hlasy se blížily. „Sumče, Keny, sem,“ vykřikl Otouš na břehu. Sumec s Kenym z posledních sil vytáhli loď na břeh, přičemž Sumec konečně nahmatal trenky na bortu. S ručníkem na bocích, s trenkami v ruce pádil za Kenym ke stanům. Otouš překlopil loď dnem vzhůru. V tu chvíli se přihnali pronásledovatelé a chopili se Otouše. „Pusťte mě,“ bránil se Otouš. Bongo se vlámal mezi ně. „Co se na něj hrabete?“ zahřměl. „Co jste zač?“ Mužové Otouše zmateně pustili. „To nejsou voni,“ řekl jeden. „Tamti byli nahý.“ Křižák si muže s odporem změřil. „Nač ty klacky?“ řekl studeně. „Na devianty,“ vykřikl ten nejvzteklejší. „Napadli naše děti! A ujeli v lodi! Čí je tahle loď?“ „Naše,“ řekl Křižák. „Už tomu rozumím,“ Lída se ťukla do čela. „Vy myslíte ty dva nahý na kánoi, jak tu teď projeli?“ „Projeli?“ děli chlapi zaraženě. Pohlédli na sebe a ten nejvzteklejší zvolal: „Za nima!“ Jistěže to Kenymu se Sumcem jen tak neprošlo. „Takže vy osaháváte holčičky?“ řekl Bongo. „A svlíkáte se před nima?“ přidala se Gábina. „Fuj,“ otřásla se Dana. Čekali, co ti dva odseknou veselého, ale nedočkali se. Že by se Sumec a Keny urazili, podivili se. Přece rozumějí legraci? Správně. Neurazili se. Opírali se o kládu a tvrdě spali. Den jak vymalovaný. Dana vylézá se stanu, snad aby bylo ráno ještě hezčí. Bongo cvičí, předvádí hru svalů. Křižák lepí Sumcovu loď. A všude se rozkládá binec po ránu. Jak vodáci strhávají stany,

30



1/14/09 8:40:12 PM

balí lodní pytle, pěchují konve a převlékají se z nočního do denního a z denního do plavek, binec bují a sílí. A to navzdory skutečnosti, že věci mizí v igelitkách, igelitky v loďácích a loďáky v lodích. Dvojice snášejí lodi k vodě. Na písku u břehu si hrály holčičky. Přilákali je sem legrační vodáci, tolik jiní, než jejich tátové a mámy. Pekly bábovičky z písku, právě v místech, kudy parta snášela lodě k řece. Keny s loďákem na zádech o ně div nezakopl. „Dovolíte, děvenky?“ řekl vychovaně. Holčičky na sebe tázavě pohlédly: něco jim to oslovení připomnělo. „Děvenky?“ zašeptala ta starší. V tu chvíli Sumec a Lída nesli kolem holčiček svou loď. Sumec zavrčel a rozplácl komára. „Herdek!“ zvolal. „Herdek?“ zpozorněla druhá holčička. „Herdek a děvenky?“ „Výrostci!“ zakvílela ta první. Obě se rozeběhly k maxistanům rodičů. „Tatííí! Pane Vom –“ Keny a Sumec strnuli. Vyměnili si pohledy. Průšvih. Ale holky naráz ztichly. Cestu jim zastoupil legrační hodný pán. Starý vodák – Melounek. Měl kulaté bříško, bílé fousy, tričko modrobíle pruhované jako námořník. Stařičká dřevěná kánoe na břehu byla jistě jeho. A kdyby existoval vodácký pánbůh právě seslaný z vodáckého nebe v tu správnou chvíli – vypadal by přímo takhle. „Kam běžíte, holky?“ řekl. „Počkejte! Něco pro vás mám!“ Sáhl na dno lodě pro sklenici s návnadou: měl v ní rybky, malé, čilé, s kulatými pusinkami. Holčičky hned zapomněly na výrostky. „Jé, rybičky,“ zajásaly. „Můžete je pustit do vody,“ řekl děda. „Budete mít v řece kamarádky!“ Holčičky zalovily drobnýma rukama ve sklenici. A pak daly rybkám svobodu. „Tak,“ řekl dědeček spokojeně. „Teď se už nikdy neutopíte.“ „Nikdy?“ užasla holčička. Vodácký pánbůh mrkl na Kenyho se Sumcem. Tak co? řekl ten pohled. Jak jsem to zvládl? Holčičky ještě chvíli hledaly ve vodě stopy po svým nových 1. V Y P L O U V Á M E


31

1/14/09 8:40:12 PM

přítelkyních. Dočista zapomněly na včerejší naháče. Melounek si prohlížel loď Křižáka, tu nalezenou, bílo-modrou s červeným pruhem. Pohladil ji. Usmál se vstříc zbytku party, která se už chystala nastoupit do lodí. Najednou měl Melounek v rukou starý foťák. „Mužové, stůjte! Udělám vám fotku, chcete? Vím, jak jsou na tom vodáci s fotkama… Když mi řeknete adresu, pošlu vám ji! A vy vypadáte jako dobrá parta, co dlouho vydrží, budete mít vzpomínku!“ Lída se fotila ráda. „Kam si máme stoupnout?“ Keny chtěl organizovat i tohle. „Stoupněte si každý, jak pojedete –“ Ale z vodáckého nebe to bylo vidět jinak. Melounek je přeorganizoval. „Vy sem a vy tam –“ Lídu se Sumcem nechal, jak byli, ale Kenyho pošle za Lucií. „Vy dva k sobě, stejně se jednou vezmete –“ Keny s Lucií se na sebe udiveně podívali, na krátkou chvíli jim

32



1/14/09 8:40:12 PM

ten dědek přestal být k smíchu. Nešťastný Otouš hořekoval. „Škoda, že tu není Maruška. Mohli jsme mít společný foto!“ Melounkova kompozice se bez Marušky obejde. „Není tady, její chyba, tahle slečna by vám možná rozuměla líp…“ A k překvapení všech poslal k Otoušovi udivenou Gábinu. Jenom Křižák zůstal stát stranou. Věděl líp než kdo jiný, že každá fotka je jednak vzpomínka, jednak usvědčující materiál. Melounek si ho vyžádal. „Hej vy tam, mořský vlku… Jděte blíž k tý krásce!“ Myslel tím Danu. „Takový holce je škoda utíkat… A myslím, že se vám to stejně nepodaří.“ Křižák se ušklíbl, ale Dana ho už držela kolem krku. Melounek zkontroloval obraz v hledáčku. „Teď to zmáčknu a po pár letech uvidíte!“ byl si jistý svou pravdou. Vodácké album je tenčí než peněženka před výplatou. A tak po chvilce kratší než je třeba, aby háček s kormidelníkem sladili svá tempa, se v něm každá fotografie najde. Jednou si na ni Keny vzpomene. A ukáže se, jestli se Melounek zmýlil nebo ne…

33


1/14/09 8:40:13 PM

VOLEJEM I PEŘEJEMI

Recommend Documents