VO CO DE. Předprázdninové vydání, červen Co přináší aktuální VO CO DE?

VO CO DE Předprázdninové vydání, červen 2015  Co přináší aktuální  VO CO DE?         

Zkušenosti z přijímacích  zkoušek  Článek bývalé šéfredaktorky o  tom, jak se má na střední  škole, a co se změnilo  Úvahy z našich mladých hlav  Zajímavosti a vtipy: Ha, máme  to za sebou!  Rozloučení se školou  Projektový den 

 

Slovo redakce:  

Ahoj, všichni!   Časopis, který právě držíte v rukou, je posledním číslem letošního školního roku a  zároveň také posledním číslem současného redakčního týmu. Bude se nám velmi  stýskat, ale věříme, že časopis přijde do dobrých rukou.   Bylo by dobré, kdybyste i nadále spolupracovali s novou redakcí přispíváním  zajímavých článků. Však my si to přijdeme zkontrolovat  !   Přejeme příjemné počtení našeho závěrečného vydání.   Užijte si léto a přejeme Vám mnoho štěstí do dalších (školních) let!    Navždy se s Vámi loučí  Eliška a Lucka, 9. A 

 

Obsah:          

 Eliščiny zkušenosti z přijímacích zkoušek  Přijímací zkoušky Lucčinýma očima Bývalá šéfredaktorka Kristýna Žaludová: Očima středoškoláka  Anketa na rozloučenou: Sbohem, školo!   Úvaha Veroniky Pelíškové: Nežijeme, abychom plnili něčí očekávání   Úvaha Marie Lukešové: Život se smrtí ruku v ruce   Projektový den   Významné dny v měsíci červnu   Nakonec (školního roku) něco pro zasmání   Ukončení 9. ročníku ZŠ 

Mé zkušenosti z přijímacích zkoušek Nejspíš si každý, kdo se alespoň trochu zajímá o dění kolem sebe, stačil všimnout, že letos v dubnu proběhly přijímací zkoušky na střední školy. Nás deváťáky čekala tato velká zkouška ve středu 15.4. Ráda bych Vám teď chtěla popsat, jak tento den probíhal u mě. Možná díky tomu budete lépe připravení na svůj velký den, který někoho sice čeká až za delší dobu, ale třeba takové osmáky už za rok. Když jsem se to ráno probudila, docela mě překvapilo, že jsem nebyla skoro vůbec nervózní. V klidu jsem se nasnídala a cítila se vlastně docela normálně. Ovšem tento pohodový pocit netrval příliš dlouho. Nejsem sice žádný „nervák“ a snažím se ve většině případů zachovávat chladnou hlavu, ale lehkému stresu se člověk prostě neubrání. Oblékla jsem si své modré šaty, ve kterých se cítím pohodlně, a za pár minut už jsem seděla v autě směrem Masarykovu gymnáziu. Celou cestu jsem musela zhluboka dýchat a vnitřně se uklidňovat. V kabelce mi ležely dva talismany – malý dinosaurus od mé sestry, které prý vždy přinesl štěstí, a porcelánová sova od babičky. Je zvláštní, že snad nejhorší to bylo v okamžiku, kdy jsme musely s mámou zastavit na červenou. Žaludek mi začal dělat divoké kotrmelce a já jsem si na chvíli myslela, že uvidím svou snídani. Ve vestibulu se se mnou mamka rozloučila a teď už bylo všechno jen na mně. Každý jsme museli najít svou třídu. První byla matematika. Jak mi radil před zkouškami děda, snažila jsem se nejdřív spočítat lehčí příklady a ujistit se, že mám dvanáct bodů, které byly minimem. Potom byla krátká přestávka a po přestávce následoval český jazyk. Na ten jsem se těšila již o něco více. Můj pocit, když jsem vyšla ze dveří, byl smíšený, ale sama se sebou jsem byla vcelku spokojená. Vždyť víc už jsem pro to nemohla udělat, říkala jsem si. Ten den, kdy jsme se dozvídali výsledky, byl pro mě jeden z nejlepších v mém životě! Splnil se mi můj velký sen – budu moct studovat školu, kterou jsem vždycky hrozně chtěla. A když jsem uviděla své evidenční číslo na seznamu, byla jsem ráda především za jednu věc: že jsem na druhém stupni nepolevila, měla tak na vysvědčení samé jedničky a chodila do jazykových soutěží, protože hlavně díky tomu jsem se na Gymnáziu Luďka Pika umístila na třetím a na Masarykově gymnáziu dokonce na prvním místě v pořadí přijatých žáků. Dodnes tomu nemůžu uvěřit, ale ten pocit je skvělý. Za všechno vděčím v první řadě své rodině a učitelům, bez kterých bych to zvládla jen stěží. Eliška Průšová, 9. A

Přijímací zkoušky mýma očima Je opravdu zvláštní, jak rychle čas ubíhá. Vždyť ještě nedávno jsme usedli do lavic na semináři o tom, čím chceme být a najednou stojím před gymnáziem v davu mladých studentů v mém věku. Když se jim podívám do tváře, vidím smíšené pocity. Někdo je nervózní, jiní se smějí. Probíhá živá konverzace. Já osobně už nervózní nejsem, to jsem si vytrpěla včerejší den. V osm hodin se zástup začne hrnout dovnitř a poté, co si odškrtají naše jména, míříme s kamarádkou do učebny A03. Rychle zabereme místa až vzadu. Je docela ticho, atmosféra je napjatá. Místnost se pomalu plní. V půl deváté přichází učitelka, která přestože vypadá přísně, se nás snaží uklidnit. Když dokončí dlouhý, snad nekonečný proslov o pravidlech, konečně začínáme psát. První je matematika, druhá čeština, mezi tím asi hodinová pauza. Nesmíme u sebe mít nic kromě psacích a rýsovacích potřeb, pití a kapesníčků. Po celé dvě hodiny jsem měla pocit, že slyším i tlukot srdce lidí v místnosti. Opravdu až takové tam bylo ticho. O přestávce si stíháme přečíst hororovou povídku, protože moje kamarádka má s sebou vždycky nějakou knížku, taktéž podlézáme pásku a tiše se krademe na záchody. Když končí i hodina češtiny, rychle zaškrtnu poslední otázku a pak konec. Odcházíme. Bylo to, jako když se strhává náplast. Přijímací zkoušky byly za námi a my jsme šly na zmrzlinu. Nebylo to tak těžké. A teď, když znám výsledky, mi to přijde jako legrace. Byla jsem druhá (!) v pořadové listině na obou gymnáziích, kam jsem se hlásila. Lucie Matějková, 9. A

Očima středoškoláka Přesně před rokem na mě čekalo jedno z důležitých životních rozhodnutí a sice výběr střední školy… Nikdy by mě nenapadlo, kolik se toho za necelý rok může semlít. Ještě v dubnu jsem dělala životní rozhodnutí ohledně výběru střední školy. Tehdy to pro mne byl opravdu velký oříšek. Nakonec jsem se vydala směrem sportovního gymnázia. Poslední školní den ve 21. ZŠ jsem obrečela. Bylo mi to tak strašně líto, když jsem si uvědomila, že už ty známé tváře nebudu potkávat každý den. Spolu s námi žáky to obrečeli i někteří učitelé, dokonce i ti, do kterých bych to za celých devět let neřekla. Byl to velmi emotivní den, smutný ale zároveň šťastný. Ano, bylo smutné, že jsme museli za kusem našeho života udělat tlustou čáru. Ale daleko šťastnější bylo to, že se před námi otevíraly dveře k novému životu. 1. září začala nová etapa mého života. Na střední škole se k vám přistupuje zcela jinak. Jedná se s vámi (ve většině případů) jako s dospělými lidmi. Nevím, zda je to tím, že na škole jsme všichni sportovci, ale na naší škole se nevyskytuje šikana. Všichni se bereme jako tým, jsou tu více populární a méně populární jedinci, jako na každé škole. Výuka probíhá také odlišným způsobem. Učitelé vás mohou kdykoliv z čehokoliv nečekaně vyzkoušet. Učitelé chodí pozdě do hodin. Učitelé neřeší, zda rodiče ví o tom, že vám odpadla hodina… Každý den vás straší s maturitou, která je podle nich za dveřmi. Neřeší, zda máte zavedený sešit. Každý z nás jede sám za sebe a je za své činy odpovědný. Tenhle nový životní styl mi moc vyhovuje. Na střední škole je člověk všemu blíž. Zbývají mu pouhé 2 roky do osmnáctin, do řidičáku, do maturity. Otevírá se před ním nový a lepší svět. Já osobně jsem se vždy těšila na dospělost. Když si ale teď řeknu, že za rok a půl oslavím 18, přijde mi to neuvěřitelné a nevěřím tomu. Kdyby mi teď někdo nabídl, abych se na jeden den vrátila zpět do 21. ZŠ mezi své bývalé spolužáky a učitele, neváhala bych! Zažít hodinu přírodopisu s pí. uč. Kleinovou, další skvělou hodinu dějepisu s paní zástupkyní Machovou, hodinu matematiky s pí. uč. Davidovou, kde si na mě moji spolužáci sázeli, za jak dlouho vypočítám příklad u tabule… 21. ZŠ byla nádherná etapa mého života. Poznala jsem několik úžasných lidí z řad žáků i učitelů, se kterými stále setrvávám v kontaktu. Čas bohužel vrátit nemůžu, nejspíš ani nechci. Do 21. ZŠ se s láskou vracím nadále a nabízí se mi na ni pohled z jiné perspektivy. Když vidím, jak mě někteří učitelé rádi vidí a mají ze mě radost, motivuje mě to. Od září jsem se sem vrátila několikrát a pokaždé se mi dostalo stejně vřelého přivítání. Vždy odsud odcházím vděčná, potěšená a nabuzená. Chtěla bych znovu poděkovat všem učitelům a mým bývalým spolužákům, za nádherných devět let! Děkuji, že se mám kam vracet. Kristýna Žaludová, sportovní gymnázium

Anketa na rozloučenou Bohužel nadešel čas, kdy se my, žáci devátého ročníku, budeme muset navždycky rozloučit se školou, kterou většina z nás celých devět let navštěvovala. A když říkám se školou, nemyslím tím samozřejmě jen samotnou budovu, ale hlavně také spolužáky a učitele. I přestože se nám moc bude stýskat a odcházíme neradi, již se všichni těšíme na vysněné střední školy. Začíná nám nová životní etapa, významný krok k dospělosti. Ale ještě předtím, než se rozutečeme, prozradíme Vám, po čem se nám bude nejvíce stýskat a co vám jakožto „zkušenější deváťáci“ vzkazujeme. Ema Švingerová, 9. B Nejvíce mi určitě budou chybět kamarádi. Když se s někým prakticky každý den vídáte devět let, je jasné, že vám chybět bude. A co bych vzkázala mladším spolužákům? Hlavně, aby zvládli přijímací zkoušky a nebáli se. Klára Bochňáková, 9. B Bude se mi moc stýskat po spolužácích a po společně prožitých zážitcích. Samozřejmě budu také vzpomínat na učitele, kteří mi toho hodně dali. Ostatním studentům naší školy vzkazuji, aby si hlavně užívali společné chvíle, protože i když jste někdy na svou třídu naštvaní, vše jednou skončí. A také se v deváté třídě úplně „nevykašlete“ na učení. Kačka Krejčová, 9. A Nejtěžší pro mě určitě bude rozloučit se s kolektivem. A moje rada zní: Zůstaňte na této škole a na žádnou jinou základní školu nepřestupujte!  Majda Orlová, 9. A Mně se bude hrozně moc stýskat po učitelích. Proto ostatním radím, ať jsou rádi za to, jaké učitele mají. Věřím, že na střední škole budou profesoři určitě také dobří, ale na ty naše je tak někdo nemá!

A co vzkazuji já? Moc Vám všem přeji, abyste úspěšně složili přijímací zkoušky tam, kam Vás srdce táhne… Abyste se ničeho nebáli a cílevědomě si šli za svým. Abyste neházeli flintu do žita a nikdy v sebe nepřestávali věřit. A především – aby Váš život provázelo co nejvíce zdraví, štěstí, lásky a úspěchů!!

Eliška Průšová, 9. A

Úvaha Veroniky Pelíškové: „…, protože nežijeme, abychom plnili něčí očekávání.“ Velmi chytrá rada . Ráda bych se podle toho řídila. Dělat, co chci a ne plnit to, co od vás ostatní čekají, ale mě vždycky pak napadne, že je zklamu. Budou ze mě zklamaní, protože já si dělám, co chci. A co já? Proč zklamáváme sami sebe? Mělo by nám být jedno, co si o nás lidé myslí, což já například nedokážu, proto nejsem schopná být ke komukoli stoprocentně upřímná. Nejspíš ani k sobě samé. Měli bychom se mít rádi za to, jací jsme a ne se nenávidět. Neměli bychom se nenávidět, protože máme velký nos, protože máme takovéto emoce. Tvé tělo to tak vytvořilo. Jsi naštvaný? Buď, ale nemusí z toho být takový rozruch. V tomhle není přetvařování, ale ovládání se. Přetvařování je na něco skvělá věc, ale ve většině případů nakonec jen trpíme. Přetvařujeme se, aby ostatní nevěděli, co si myslíme, jak se cítíme apod., ale když to nikdo neví, jak pak můžou být s námi, když je nám nejhůře? Nakonec se cítíme akorát tak sami. Lidé, kterí nás obklopují, by nás měli mít rádi, jací jsme, že? Ale co když nás ani neznají? Jak nás mají mít rádi, když znají jen naši přetvářku, abychom splnili jejich jakési očekávání? Kdo nechce, aby ho lidé měli rádi? Někteří lidé proto udělají cokoli, dokonce i změní sebe samé.

Veronika Pelíšková, 9. A

Úvaha: Život se smrtí ruku v ruce Každý se někdy sám sebe ptá, co následuje po smrti? Existuje posmrtný život? Myslím, že každý se vlastně bojí vlastní smrti. Nedivím se. Také se jí bojím. Zároveň mě ale zajímá, co je po ní. Opravdu se žije znovu? Jak se člověk cítí, když umírá? Třeba si říká, že za chvíli bude konec. Vzpomíná na to, jak žil, na všechno hezké, co ho potkalo, i na ty špatné vzpomínky. Vzpomíná na lidi, které měl rád, na společné zážitky i na věci, které jim chtěl říct, ale nikdy se k tomu neodvážil. A všechno má skončit? Někdo zemře z vteřiny na vteřinu. Někdo s pocitem, že umírá třeba měsíc i déle. Zajímalo by mě, jak se budou chovat moji blízcí po mé smrti. Alespoň se ukáže, kdo mě měl opravdu rád a komu na mně skutečně záleželo a kdo to jen hrál. Ale k čemu mi to potom bude? Stejně už s tím nic nenadělám. Kdo mě má rád a ještě mi to neřekl, měl by to udělat teď, dokud mi to ještě k něčemu bude. Když umřu a on mi bude chodit na hrob s pláčem zalévat květiny, bude na vyjádření citů už trošku pozdě. Proč se vlastně lidé rodí, když nakonec stejně umřou? Někdo si říká, že jeho život nemá smysl, že nemá pro co žít. Někdo svůj smysl života ještě hledá. Někdo ho hledá celý život. A někdy ho ani nestihne najít... Spousta lidí si během svého života plní sny a své životní cíle. Jeden z mých velkých snů je letět na Nový Zéland. Doufám a pevně věřím, že se mi to vyplní. Myslím, že na žádnou z těchto otázek nikdo nezná odpověď. Ale třeba se je jednou všichni dozvíme, až se náš čas naplní.

Marie Lukešová, 9. A

Projektový den Jak jistě víte, 17. 6. proběhl na naší škole projektový den. Cílem projektového dne je pojmout zábavnou formou látku a předměty, které se do rozvrhu dětí po celý rok nevejdou. Každá třída měla letos o něco jinačí program. VO CO DE poskytne jen malou ukázku z programu šestého ročníku. Schválně, jestli uhodnete, co bylo náplní jejich projektového dne.

Lucie Matějková, 9. A

Zajímavost: Významné dny v měsíci červnu Takový den dětí, který se koná 1. 6., ten zná přece každý. Ale věděli jste třeba o Mezinárodním dni oceánů? A o Dni trpaslíků nemluvě…  Přinášíme vám přehled významných dnů v červnu, které vás možná zaujmou a možná se i dozvíte něco, o čem jste neměli ani tušení.

Zdroj: http://svatky.centrum.cz/svatky/vyznamne-dny/cerven/ Na tomto odkazu si můžete vyhledat různé podrobnosti o těchto významných dnech i o významných dnech jiných měsíců. Doporučuji proti nudě. Lucie Matějková, 9. A

Na konec (školního roku) něco pro zasmání Co si budeme povídat? Na konci školního roku se už chodíme do školy jenom nudit a lenivět. A sama vím, jaká je to otrava, koukat šest hodin v kuse na filmy. Proto alespoň přinášíme nějaké rozptýlení v podobě vtipů na téma konec školního roku, které vám možná zkrátí chvíli. 

Lucie Matějková, 9. A

Mé vyjádření k ukončení 9. ročníku základní školy Milí spolužáci, vážení učitelé, drahá školo, dnešek, tedy poslední den školního roku, je pro nás všechny velice důležitý den, na který bychom měli v dobrém vzpomínat. Tuto školu navštěvujeme již devět let. A počínaje zítřkem bude těchto devět let oficiálně ukončeno. Dnes ještě užívám pojem spolužáci, zítra se k tomuto slovu přidá takové malé, ozdobné, byť ne příliš hezky znějící přídavné jméno. Bývalí spolužáci. Devět let je opravdu dlouhá doba. Je to více než polovina našeho života. Přesto, když tu teď stojím, zdá se mi, že to byla jen chvilka. Během této chvilky jsem ale zažila spoustu radostných i nehezkých okamžiků, potkala jsem skvělé přátele a mimo jiné jsem i dospěla. S touto školou jsem ale byla spokojená a kdyby to šlo, zůstala bych ještě déle. Ale to nejde. Jeden ze čtyř indiánských zákonů spirituality zní: „Vše, co končí, je ke konci předurčeno a skončit má.“ Přesně to si stále opakuji, protože vím, že když jedno nádherné období končí, pak končí jen proto, aby mohlo začít ještě něco ještě lepšího. A i když je těžké přijmout, že možná některé spolužáky už nikdy neuvidím, bez ohledu na to, jestli mi k srdci přirostli více nebo méně, odcházím se vztyčenou hlavou a otevřeným srdcem. Ráda bych teď vyslovila několik poděkování, která mi leží na jazyku. Možná se nebudou shodovat s vašimi názory, ale… Já to cítím jako svoji povinnost. Předem děkuji svým rodičům, za to, že mne přihlásili na tuto školu. Děkuji učitelům, přestože ne s každým jsem si rozuměla, za to, že nás všechny dovedli až k přijímacím zkouškám. Děkuji Ti, školo, za to, že i přes jistou nenávist jsem právě zde zažila zatím svých nejlepších devět let života. A především děkuji svým spolužákům a kamarádkám, za všechny krásné zážitky, vzpomínky, radost i smutek, za všechno dobré i špatné, protože to všechno mě utvořilo tím, kým jsem, a právě tomu se říká život. S některými z vás jsem za ta léta prohodila jen pár slov, ale… Budete mi chybět, lidi. Všichni. Lucie Matějková, 9. A