Vo Co De?!

               

Vo Co De?!

     

2015‐ 2016 

                                                                  

Ve spárech reklamy ! Léto už nás opustilo ,nastala škola ,přišel podzim a zima.  Stejně tak přicházejí i noví redaktoři   .Doufáme, že si s námi tento školní rok užijete a budete rádi číst  náš časopis .Dovolte nám, abychom se Vám představili.  Naše šéfredaktorka:  Veronika Husníková  Naši redaktoři:  Vašek Hřebec  Lukáš Trykar  Martin Vachovec  Adéla Sladká   Anička Mudrová                               

 

        Obsah  Úvodní slovo  Podzim  a zima už tu jsou  Úžasné plody naší mysli  Naše japonská návštěva  Dějepisný rozhovor  Co teď frčí v kinech  Workshop a následný rozhovor  Emo  A je tu konec     

 

        Milí čtenáři, držíte v rukou první číslo našeho časopisu pod taktovkou nové redakce. Budeme rádi,  když Vás zaujmou jak práce žáků ,tak naší redakce. Těšíme se na Vaši odezvu. Vaše redakce.   

                                Podzim už je tu!   

                                             Podzim volá, listí padá                                                       slunce  už je za mraky.                                                      Vítr fouká, klobouk sbírá,                                                      děti běží si za draky.                                                         Vem si kabát, nenadávej,                                                      venku hlavně pozor dávej,                                                      abys nám tu neprochlad,                                                      nemoc není tvůj kamarád.                                                                                             Tak ještě jednou do třetice,                                                   vyjdi ven a rozhlédni se.                                                   Pohledˇ na krásy podzimu,                                                   zima už vyčkává  ve stínu.                                                  

Tak podívej se, vyjdi ven, 

                                                

nadechni se a  usmívej. 

                                                                                    

Veronika Husníková  9.C  

                

  Profese spisovatele  Teď  vám  řeknu  něco  o  tom,  jaké  to  je  být  spisovatelem,  vymýšlet  příběhy,  psát  knihy  a  celkově  se  pohybovat  ve  světě  literatury  a  kultury.  Hned  na  úvod  zdůrazním,  že  vše,  co  zde  bude  proneseno,  jsou pouze pomůcky a rady, které jsem se dozvěděl od blízkých osob či z jiných zdrojů a chci se o ně      s vámi pouze podělit, nikoliv vás poučovat. Začnu tedy tím, jak se ke dráze spisovatele dopracovat.  Tím mám na mysli studijní cestu. Problém je v tom, že v České republice není mnoho škol s takovým  zaměřením  a  tady  v  Plzeňském  kraji  není  téměř  žádná,  proto  je  pro  lidi  jako  já  nejlepší  jít  na  gymnázium a později na vysokou školu. Jde to i bez ní, ale po té se hůře uplatňujete, to je ve všech  oborech. Po dokončení škol se musíte rozhodnout, jestli se stanete spisovatelem na volné noze či si  najdete stálé zaměstnání a psaní knih bude pouze váš koníček. Já si myslím, že se zařadím spíše k té  druhé  skupině,  protože  opravdu  nemám  ten  pocit,  že  mám  a  budu  mít  tak  dobré  předpoklady                a  kvality,  že  mě  uživí  pouze  mé  knihy.  Plánuji  si  najít  zaměstnání  typu  novinář,  reportér  ‐  sbírat  informace a zajímavosti  a  psát o nich články do novin. Teď nemám na mysli takové ty bulváry jako  Blesk, Aha a podobné nesmysly, ale opravdu kvalitní noviny, které si lidé kupují, protože je zajímá, co  se děje ve světě, v přírodě a v jejich okolí a ne, jestli se ten rozešel s tou nebo jestli si ta vzala toho.           Teď se přesuneme do té druhé části, v níž vám poradím, jak napsat knihu. Opět dodávám, že jde  pouze o rady a ne o dotěrné poučování. První, zásadní krok, je vybrat si téma, které vás baví, na jaké  byste chtěli psát, rozvinout podle něj děj a následně jej vložit do knihy. Kdybych vám řekl, abyste si  vzali  papír  a  propisku  a  do  týdne  tady  chci  mít  bestseller,  který  strhne  svět,  tak  je  samozřejmě  nemožné napsat to za tak krátkou dobu, ale těm autorům opravdu přijde, že na to mají pouhý týden,  než  jim  jejich  nápad  někdo  vyfoukne.  Pokud  si  ale  myslíte,  že  tenhle  nápad  ještě  nikdo  nepoužil              a v blízké době nepoužije, můžete se dát do psaní. Stačí myslet jen na to, že ta kniha nesmí být příliš  dlouhá,  táhlá  a  nudná,  ale  zase  ani  přehnaný  děj  na  patnáct  stránek.  Jestliže  se  cítíte  být  s  knihou  hotov, ještě před kontaktováním nakladatele doporučuji dát to přečíst někomu, komu důvěřujete, ať  už  to  zkušené  osobě,  jenž  vám  řekne,  jestli  kniha  má  sílu  prorazit  či  ne,  na  místě  je  ale  i  názor  obyčejné osoby, která to posoudí z pohledu čtenáře a odpoví, jestli by si ona sama knihu koupila. Já  mluvím  z  vlastí  zkušenosti,  že  ne  vždy  je  ta  kritika  od  dotyčného  kladná.  Chválen  samozřejmě  také  bylo, ale i připomínky vy toho druhého nesmíte poslat pryč s větou: ,,Hele, víš, co? Jdi si a napiš si  knihu sám, jo? Uvidíme, jestli bude bez chybičky, když se ti ta moje nelíbí.". To jste mu to nemuseli  dávat  vůbec.  Je  třeba  se  zamyslet,  jestli  na  těch  radách  něco  není  a  případně  je  ještě  použít.  Když  máte tohle vše za sebou, je potřeba najít si nakladatele, on vám řekne buďto ,,Ano, tohle vám rádi  vydáme." nebo ,,Ne, na tomhle bychom akorát prodělali.". Jestliže vám někdo poví tohle, nenechte  se  zastrašit.  Ne  všichni  mají  stejný  názor.  Například  Joanne  Rowlingová  šla  s  prvním  dílem  Harryho  Pottera za několika světovými nakladateli, mnozí z nich byli přitom považováni za ty nejuznávanější,  většina jí odmítla a doteďka si rvou vlasy. Takže, nenechat se zaskočit, jít za někým jiným, nakladatelů  je spoustu, jeden z nich určitě bude ochoten vám to vydat, pokud to tedy nebude vyložený propadák.  

        Nyní máte vše hotové, stačí už jen v klidu se dívat, jak se vaše dílo prodává, jak si nad ním lehají  lidé do trávy či sedají do křesla ke krbu. To je tedy stručné přiblížení spisovatelské kariéry a doufám,  že vám to alespoň něco přineslo.                                                                                     Lukáš Trykar  ‐ 9. C   

                                  

Ohlédnutí za Velikou válkou ‐ Československé legie  V naší škole se povedlo uskutečnit dějepisnou přednášku s členy z institutu Československá  obec legionářská a ti také poskytli malé interview  naší redakci školního časopisu. Přednáška  byla hlavně zaměřena pro výuku dějepisu o první světové válce a vzniku Československa.  Československá obec legionářská je institut, který se stará o památku Československých legií  a  připomíná  její  zásadní  důležitost  v  založení  Republiky  československé.  To  připomínají  na  různých  veřejných  akcích,  jako  pro  přiklad  památka  konce  první  světové  války,  nebo  na  přednáškách pro školy. Jejich činností je také, že pomáhají veteránům z války v Afganistánu,  nebo druhé světové války, ale vojáků z těchto řad se do dnešních dnů moc nedožilo.   Teď  se,  ale  vraťme  k  Československým  legiím  a  připomeňme  si,  kdo  to  byly,  co  dokázaly             a  proč  bychom  se  o  nich  měli  učit a  vzdát  jim hold.  Československé  legie  byl  bojový  útvar,  který  vznikl  během  válečné  vřavy  první  světové  války.  Československé  legie  vznikaly  zcela  odděleně a nezávisle na sobě v různých částech Evropy. Ze začátku to ani nebyly legie, ani  armáda Čechoslováků, ale byly to součásti různých armád v různých zemích, a proto se dělily  do tří skupin podle místa vytvoření.   První a také největší byla v carkém Rusku. První články se začaly tvořit z původně  českého         a  slovenského  obyvatelstva,  které  se  převážně živilo  jako  zemědělci,  dostali  zdarma  půdu,        o kterou se starali, protože v těchto oblastech byl velice malý počet obyvatel, který by mohl  obdělával tak ohromnou plochu.      Vraťme se tedy zpět k našim legionářům. První sémě bylo zaseto se spuštěním války, což  vyvolalo naverbování nových posil. Car s potěšením přijal dobrovolné Čechoslováky a s jeho  požehnáním  získali  sbor  složený  z  jejich  řad.  Tím  byla  založena  20.  srpna  česká  brigáda              v Kyjevě, kde získali i svou standartu. Česká družina se od toho dne začala velice rozrůstat.  Bylo  to  nejen  díky  dobrovolníkům,  ale  i  Čechům  bojujících  v  rakousko‐uherské  armádě.  Ti  byli získáváni v zajateckých táborech, nebo tak, že se Čechoslováci oblečení do nepřátelské  uniformy  vplížili  do  nepřátelských  táborů,  kde  díky  znalosti  češtiny  a  němčiny  splynuli                 s  davem,  a  tak  vyzvídali  a  přemlouvali  vojáky.  Vojáci,  kteří  dezertovali  z  řad  rakousko‐ uherských a upsali se k České družině, si podepsali svůj ortel smrti ,pokud by padli do zajetí.  Jenže postupem času se během války stále víc a víc Čechoslováků přidávalo na ruskou stranu.  Nejznámějším  případem  bylo  přeběhnutí  celého  prvního  28.  pluku.  Úspěšně  se  to  dařilo  hlavně také díky tomu, že to bylo již plánované. Absolutní obrat nastal při bitvě u Zborova, 

kde  čeští  legionářiporazili  velikou  přesilu  s  minimálními  ztrátami.  To  zapříčinilo,  že  byly               s  požehnáním  Trojdohody  založeny  Československé  legie  a  z  České  družiny  se  stal  československý sbor.   Málokdo však ví, jak to bylo se zásobováním a údržbou Československé legie v Rusku. Jelikož  z nichž byla většina zemědělci, kteří na daném území měli své statky, tak dávali svému sboru  potraviny.  Absolutně  se  však  změnila  situace  po  Říjnové  revoluci,  kdy  se  vlády  chopili  bolševici  v  čele  s  V.  I.  Leninem.  Československé  legie  se  však  postavily  na  neutrální  stranu         a nechtěli se vměšovat do vnitřních ruských problémů a chtěli se po uzavření míru dostat na  západní  frontu.  Lenin  však  nařídil  odzbrojení,  což  se  nelíbilo  legionářů,  a  tak  vypukly  osvobozenecké boje, kdy se legie museli probojovat ruským územím až do Vladivostoku, kde  na  ně  čekala  americká  loď.  A  tak  začali  legie  obsazovat  celou  Transsibiřskou  magistrálu  po  celé  své  délce.  To  činilo  9288  km  dlouhou  trať  drženou  v  rukách  legionářů.  Jednalo  se  tak          o  nejdelší  vybojované  území  ovládané  jedinou  armádou,  což  se  nepodařilo  žádné  jiné  armádě v historii! Legionáři, ale také bojovali na straně „bílých“ proti „rudým“, což byl boj  mezi příznivci cara a bolševiky. Čechoslováci se probojovali až k Jaketěrinburgu a málem osvobodili  cara,  ale  ten  byl  však  dřív  než  stačili  dorazit  zabit  bolševiky.  Československé  legie  si  postupně  skupovaly  vagony  a  vlaky  z  nichž  se  stal  ohromný  československý  legionářský  vlak,  ve  kterém  byli  legionáři  přes  Transsibiřskou  magistrálu  převezeni  až  do  Vladivostoku.  Byl  to  dobře  organizovaný  kolos, který se ovšem z drtivé většiny skládal z vozů pro dobytek. Podmínky však také velice ztěžovala  krutá zima a naopak neúnosné vedro na Sibiři. Během cesty se střetli i s konvojem vezoucím víc jak  jeden milion zajatců německých a rakousko‐uherských. Během střetu, kdy vyhráli legionáři, se musel  konvoj  zastavit  a  napřed  přejeli  legionáři.  To  dost  ovlivnilo  válku,  jelikož  nepřišly  posily  a  to  také  pomohlo  porazit    Ústřední  mocnosti.  Také  se  povídá  historka,  že  českoslovenští  legionáři  ukradli  carský poklad, ale to není pravda. Poté co vlak i s pokladem, který získají po střetu, zapečetí a vezou  ho s sebou a  předají ho Rusům ve Vladivostoku. Tady končí naše povídání o Československých legiích  v Rusku, ale jak tomu bylo na západní frontě?     Ve  Francii  žila  spousta  Čechoslováků  hlavně  v  Paříži,  která  byla  ve  své  době  středem  věd,  kultury         a  umění.  Po  vypuknutí  první  světové  války  se  samozřejmě  chtěli  postavit  svým  utiskovatelům                   a  Němcům  a  proto  nastoupili  dobrovolně  do  armády.  Ve  Francii  však  nemohli  nastoupit  jako  Francouzi,  a  tak  se  přihlásili  do  cizinecké  legie,  což  jsou  jednotky  seskládané  z  cizinců,  kteří  chtějí  dostat francouzské občanství a vykonávali těžší úkoly než ostatní vojáci. Čechoslováků bylo tolik, že  se utvořila rota z lidí československé národnosti. Jejich nejznámější bitva byla bitva u Arrasu, kde sice  obsadili nepřátelskou pevnost za cenu fatálních ztrát. Až do vzniku Československých legii byli vojáci  rozmístěni  všude  po  frontě,  ale  pak  byli  přiděleni  pod  Československé  legie  uznané  trojdohodou. 

Jejich  šiky  se  přibližovali  počtu  deseti  tisíc  mužů,  ale  i  tak  byly  nejmenší  složkou  legií. 

          Další byli v Itálii, kde absolutní většina byla ze zajatců Rakouska‐Uherska. Nejvíce si však zasloužili  úctu potom, kdy museli tvrdě bojovat v těžko přístupných místech mezi horskými masivy Alp. Byl to  velice  těžký  boj,  kdy  byly  vysoké  ztráty  na  obou  stranách.    Tito  vojáci  pak  mohli  nosit  speciální  myslivecké klobouky s pírkem na důkaz své neohroženosti.  Čechoslováci bojovali i v jiných armádách, jako pro příklad armády Spojených států amerických, nebo  Velké Británie, ale byli rozmístěni tak, že se neutvořila žádná složka.  Pamatovat a připomínat si jejich odkaz je velice důležité, neboť nebýt jich, nebylo by Československa,  tudíž ani naší republiky  a nejspíš bychom byli doteď součástí Rakouska‐Uherska a nebo kdo ví, jak by  to vůbec dopadlo…                                                                                                                                         Martin Vachovec  ‐ IX.C                 

               

 Emo   Výraz "emo" pochází z anglického "emotions" (emoce). Jde o životní styl. Dříve (asi v polovině 80.let)  bylo  emo  považováno  hlavně  za  hudební  styl  (emocore)  vycházející  z  hardcoru,  rocku  a  punku.  Příslušníci tohoto stylu vyjadřují emoce svým vzhledem tzn. vyznačují se nošením převážně černého  oblečení,  obarvenou  hlavou  a  patkou,  nošením  tmavšího  make‐upem  než  je  u  "normálních"  lidí  zvyklé (týká se holek i kluků bez ohledu na orientaci), posloucháním tvrdší hudby (metal, hardcore,  hard  rock,  hardcore,  screamo...)‐  za  emo  kapely  se  dnes  považují  třeba  Black  Veil  Brides  nebo  My  Chemical Romance. Emo písničky se od ostatních liší především melancholickými pochmurnými texty  o osobních problémech (šikana, neštěstí v lásce, rozvod rodičů...).   Spousta lidí si myslí, že k emu neodmyslitelně patří  sebepoškozování... Ale proč vlastně? Nejspíš to  způsobila ona moudrá "emo pravidla", která se zřejmě i autorovi zdála trochu moc, a tak se pod ně  radši ani nepodepsal. Nesmyslů typu:  "Alespoň jednou v životě se pokus o sebevraždu  (ale jen tak,  abys neumřel), povolené je podřezání žil," je tam celkem 58 a jsou volně dostupná na internetu... Po  přečtení "emo pravidel" by si člověk měl spíš zaťukat na čelo, než se podle nich řídit. Bohužel si ale  dost  malých  a  naivních  dětí  myslí,  že  si  říznou  do  ruky  a  hned  budou  hrozně  cool  emo,  což  není  pravda. I když se to nezdá, emo nemá k sebepoškozování o moc blíž než country, dechovka nebo hip  hop.  Můj  názor  je  tedy  takový,  že  by  nikdo  neměl  ztrácet  soudnost,  neřídit  se  podle  kdejakých  blbostí, co kdekdo zveřejní na internetu a zastávat názor, že emo je především o hudbě.                                                                                                                                                            Adéla Sladká, 7.B   

                   

               

 

Jak nás ovlivňuje reklama?  Nejednou jsme již slyšeli , že když chceme něco najít, musíme to hledat.  Jenže  není  hledání,  jako  hledání.  Vše  začíná  otázkou  „Kde  to  hledat?“  No,  přece  „Tam,  kde  nám rozumějí“.Tak to přece jen moc dlouho netrvalo. Jde se na internet.  Hned „Vím víc“. Už jsem na domovské stránce a hned se dozvídám, že mě neminulo kulaté  výročí  vynálezu  osvěžujícího  a  jiskřivého  nápoje.  Díky,  Johne  Pembertone,  nejslavnější  narkomane.  Nejrozsáhlejší  encyklopedie  světa  mi  už  zase  nabízí  „Vědět  víc“  –  jak  jinak‐  zkrátka  „Radost  otevřít“.  Čtu dál a hned se divím, také moje oblíbené bonbony  obsahují tuto báječnou příchuť.  Hans Riegel se svým bratrem Paulem  ‐ ti blažení lidé – kteří tyto medvídky vymysleli   („und Erwachsene Ebenso“).  Kilovka medvědů v akci – tak to je „Správná volba“ .Objednám si je přes internet až domů!  A  jelikož  je  internetový  košík  pořádně  velký,  přihodím  ještě  „Vaří  za  Vás“,  „Skvrn  a  špíny  se  zbavíš“, „Dát to nejlepší“ dále „Energii sbalenou na cesty“, pak budu „Následovat  instinkt“,  protože „Image je na nic“ a nakonec partičku „Orosené odměny“ a třeba „Poctivou kávu“.  A mám nakoupeno……ale…….ale nechtěl jsem přece něco jiného ..(– třeba něco najít?)                                                                                                                                         Václav Hřebec, 9.C                             

 

Pohádka zcela prostá reklamy  Král povstal a prohlásil: ,,Nápadníků je mnoho, a proto jsem se rozhodl, že nechám svoji dceru odvézt  na druhý konec království a kdo se k ní dostane jako první, ten ji dostane za ženu."   Nato se všichni rozeběhli ven, však náš princ nijak nechvátal. Pohodlně se usadil ve svém Hyundai i30  a  rozjel  se.  Během  chvíle  všechny  předjel,  jenže  pár  mil  od  cíle  si  uvědomil,  že  nezná  cestu  k  princeznině hradu. Nezaváhal však, zapnul si svojí chytrou navigaci Garvin, kterou auto disponovalo,  a podle ní dojel až k princezně.   A pak byla svatba, na které se podávaly jen vybrané pokrmy z XXL týdnu v Lidlu.                       

                                                                  Lukáš Trykar, 9.C      

 

Žena, která riskovala vše  Ve  středu  dne  11.  listopadu  se  jako  každý  rok  konal  na  Homolce  u  památníku  obětem  světových  válek  Den  veteránů.  Redakce  našeho  školního  časopisu  se  vydala  spolu  s 8.  třídami a jejich dějepisáři k památníku vzdát hold padlým. Podařilo se nám napsat rozhovor  s paní Lýdií Kovářovou, jejíž rodina schovávala za války partyzány.    Proč si myslíte, že vůbec vznikla válka?  Bylo  to  tím,  že  Němci  chtěli  větší  kus  země,  který  chtěli  rozšířit  na  úkor  našich  národů                a začalo to přepadením Polska, a potom nám vzali naše pohraničí a válka byla natotata, no          a skončila až v roce čtyřicet pět./Paní Kovářová žila v té době na Slovensku,pozn. redakce/  Myslíte si, že by se jí dalo vůbec zabránit, nebo byla nevyhnutelná?  Takhle,  osobně  si  myslím,  že  pan  prezident  Beneš  neměl  vůbec  abdikovat,  on  abdikoval            a utekl do velké Británie, když Němci nás obsadili, dokonce až k Plzni se dostali. Kdybyste šli  přes Borský park a za mostem vpravo, tam je památník a až tam byly hranice Sudet. Nedávno  byl ten památník odhalen. Kdyby byli dali na to, že je jasné, že bude válka, mohlo být všechno  jinak, vždyť vezměte si, že se splnilo to, co říkal Hitler a to, že neudělají nic, což byla pravda a  získali  v prvních  dnech  války  obrovský  kus  země,  než  se  vůbec  kdokoliv  dokázal  seskupit  či  odhodlat k nějaké akci. Právě proto v prvních letech vyhrávali Němci, protože nikdo nebyl na  válku  připraven.  Až  teprve  potom  se  to  zformovalo  a  začal  se  klást  tvrdý  odpor,  což  si  vyžádalo strašně mnoho obětí.  Abyste věděli, já jsem válečný veterán. Nebojovala jsem se zbraní v ruce, ale my jsme doma  schovávali  prakticky  devět  lidí,  zachránil  jsme  je,  poněvadž  byli  smrtelně  ohroženi.  Tři  byli  zahraniční vojáci z druhé partyzánské brigády. Kdybyste se více o to zajímali, tak na Slovensku  bylo povstání, /Slovenské národní povstání 1944, pozn. redakce/přišli na pomoc lidé i vojáci  z SSSR,  kteří  tam  utekli  od  nás  a  byla  z   nich  postavená  armáda.  No  ale  potom  povstání  skončilo,  neboť  ho  Němci  potlačili.  Povstalci  pak  skončili  v horách  a  my  jsme  je  pomohli  zachránit,  tedy  mí  rodiče  jim  pomohli,  aniž  by  za  to  dostali  nějakou  odměnu.  Zajistili  tedy  úkryt čtyřem lidem, což byl manželský pár a dvě děti, kluci. A přežili tam až do konce války. Já  jsem žila na vesnici a tam jsme měli stodolu, kde jsme ukrývali  tři vojáky. Ještě  jsme měli   doma dceru důstojníka, který bojoval ve Slovenském národním povstání , toho ale zajali. Můj  tatínek  dostal  povolení  nosit  jídlo  vojákům  do  hor,  poněvadž  tam  bylo  v jedné  chatě  třicet  dva  vojáků,  kteří  bojovali  v SNP  a  byli  tam  z bezpečnostních  důvodů  nahnáni  a  už  dva  dny  nejedli. Tak ty právě potom zajali a mezi nimi byl právě ten otec té mé přítelkyně, která byla      u  nás  na  prázdninách,  protože  se  nechodilo  do  školy  deset  měsíců  a  škola  byla  jen  dva  měsíce.   

  To byly zřejmě ty nejdelší prázdniny v historii?  Ano nejdelší. Prvního května začínala škola, třicátého prvního května bylo pololetí a třicátého  června byl konec školy. Tak právě celou tu dobu byla u nás. Oni ji pak dali do školy ve vedlejší  vesnici. Tatínek si vzal na sebe dvoje šaty, protože byl stejně vysoký a štíhlý jako její otec a šel  tam za ním. Nesl jídlo, to Němci dovolili, a vešel tam do té  třídy, kde je drželi, svlékl si ten  horní oděv a dal to tomu důstojníkovi, který si také sundal to vojenské oblečení a oblékl se do  civilu.  Dal  mu  druhou  tašku,  rozdělili  si  kastroly  a  odešli.  Tak  ho  vlastně  zachránil  před  vězněním, vyslýcháním, možná i smrtí, protože to byl důstojník.  A v současnosti  jsem zůstala jako jediná z rodiny,kdo o tomhle ví, protože mí rodiče již dávno  zemřeli,  můj  starší  bratr  také  a  má  o  jedenáct  let  mladší  sestra  si  nic  nepamatovala.  Ale  já  jsem alespoň dostala, protože si na mě po těch sedmdesáti letech vzpomněli, že jsme něco  udělali, ocenění válečného veterána.  Chtěl bych se zeptat na to, že vlastně Slovensko se připojilo k Německu, osamostatnilo se,  takže tam musela být úplně jiná situace?  Ano, ale můj názor je jiný a to takový, že Slovensko mělo úplně z mapy zmizet. Kdyby ses     o to více zajímal, tak při zabírání Sudet bylo Slovensku zabráno Maďarskem Velké Žitno, což  byla  vlastně  nejúrodnější  část  Slovenska,  Polsko  nám  ze  severu  taky  ubralo,  takže  ze  Slovenska  zbyla  taková  nudle.  Ještě  Podkarpatskou  Rus  si  vzali  Maďaři  a  tu  jim  pak  vzali  Rusové, takže ta je teď Ukrajinská, tuším. No a ze Slovenska zbyla jen taková nudle. Hitler pak  zavolal Tisa, to byl kněz a slovenský prezident, do Berlína a tam mu řekl: „Chcete stát, nebo  zmizet z mapy?“ Tak co si myslíte, že řekl Tiso, stát. Nezapomeňte, že Slovensko bylo tisíc let  v područí  Rakouska‐  Uherska.  Pro  příklad  moje  maminka  chodila  do  školy,  kde  nesměli  ani         o  přestávce  říci  slova  slovenského.  Moje  maminka  uměla  perfektně  maďarsky  a  dobře  německy,  což  zachránilo  mému  bratrovi  život,  když  přemluvila  vojáky,  proč  má  na  sobě  maďarskou  uniformu.  Pro  příklad,  po  potlačení  SNP  bylo  na  Slovensku  vyhlášeno  stanné  právo, což znamenalo, že jsme se mohli venku pohybovat jen od šesti do šesti, museli jsme  zatemnit okna v noci a trvale se venku střídali vojáci. Protože když se podíváte na mapu, tak si  najděte Jasenie, Báňskou Bystrici, Dubovou, Predajňou, pak se vydejte na sever a tam najdete  Jaseně, to je ta vesnice, kde jsem se narodila a za námi už jsou jen Nízké Tatry. Takže to bylo  takhle.  Já jsem žila na vesnici, chodila jsem samozřejmě do školy jako vy. Pro příklad ti řeknu, abych  mohla  vystudovat,  musela  jsem  čtyři  roky  den  co  den  chodit  osm  kilometrů.  Čtyři  do  školy         a čtyři domů. Bylo to tři na nádraží a jeden ke škole, i v zimě, když jsme měli po pas sněhu.  Museli jsme nosit náhradní punčochy, protože jsme je měli úplně mokré. Někdy se nad námi      i  smilovali  rodiče  a  vyšlapávali  nám  cestu,  když  napadlo  tři  čtvrtě  metru  sněhu.  Ráno  jsme  odcházeli  v šest  hodin  a  deset  minut  a  domů  jsem  přišla  v půl  čtvrté.  A  tak  jsem  musela 

chodit čtyři roky, tedy já jsem chtěla chodit, chtěla jsem vystudovat. Když dneska vidím, jak  jsou  děti  líné  jet  jednu  zastávku  tramvají,  tak  se  tomu  velice  divím.  Dokonce  nám  i    zrušili  studentský vlak, naštěstí to trvalo jen pět týdnů, ale představte si, že jsem musela každý den  chodit  šestnáct  kilometrů.  To  jsem  přišla  ze  školy,  najedla  jsem  se  a  šla  jsem  si  lehnout.  Nezapomeň, že mi bylo jedenáct let.  A k tomu jste ještě musela v létě pomáhat rodičům!?  No pokud byla škola, tak ne, ale v létě ano a to jsme pomáhali rádi. U nás platilo to, že to, co  se v životě naučíš, to zůstane tvou znalostí. Já umím i zemědělské práce a nestydím se za to.  Já jsem byla na škole do patnácti, poté jsem šla na učitelskou akademii, tady v Plzni jsem si  udělala  vysokou  školu  pedagogickou  a  musím  se  pochlubit,  že  s červeným  diplomem.  Můj  obor je přírodopis a tělesná výchova a učila jsem na Švarcově ZŠ.  A jak jste to měli v domácnosti, bylo to hodně těžké?  Hodně  těžké  jsme  to  měli,  protože  tři  lidi  jsme  schovávali  nahoře  v seně,  dále  jsme  nerozhodovali o tom, zdali u nás někdo bude. Museli jsme dát k dispozici jednu místnost, kde  by se ubytovali dva důstojníci nebo jsme museli ubytovat šest vojáků. Takhle to bylo v každé  domácnosti po SNP. Takže my jsme ukrývali tři lidi v seně a jídlo jsme jim tam museli dávat,  protože nikam nemohli. Někdy ani jídlo nedostali, protože tam byly neustále kontroly Němců.  Po válce se vrátili domů a měli i rodiny, takže to dopadlo dobře.  Začalo to tak, že jednoho dne jsme dostali lístek od paní Režďovičové, to byla jedna sousedka,  a řekla mi: ,,Pojď, já ti dám lístek." Ona to byla spojka partyzánů a vždycky nám nosila zprávy,  a  dala  mi  ho  a  v něm  bylo:  „Strýčku,  jsem  doktor  Zvoleň  ze  Zvolena,  jsme  tví  vzdálení  příbuzní,  je  nás  tady  dvanáct,  už  nemáme  co  jíst,  pijeme  jenom  odvar  z borůvkového  listí,  nemohl byste nám poslat nějaké jídlo?“ A tak začala naše činnost. Samozřejmě, že jsme jim  nosili jídlo, jednou nás požádali, jestli by nemohli sejít dolů, tak jsme pro ně připravili skrýš  pro sedm lidí. Tři se schovávali v seně, čtyři manželské páry se dvěma dětmi, těm jsme udělali  úkryt  v jámě  na  brambory.  My  jsme  měli  v obývací  místnosti  jámu,  kde  se  schovávali  při  každodenních prohlídkách. Museli jsme mít seznam, ve kterém se psalo, kdo kde je              a  v jaké  místnosti.  A  takhle  jsme  žili  do  20.  března  1945  a  21.  března  jsem  uviděla  prvního  ruského vojáka. A všech těch devět lidí se dožilo osvobození.  No  a  moji  rodiče  jsou  mrtví,  můj  starší  bratr  také  a  má  sestra  to  nezažila,  takže  jsem  si  zažádala  o  uznání,  oni  mi  ho  uznali  a  dostala  jsem  veterána.  Dále  jsem  členkou  protifašistického odboje. Měla jsem 88 let, snažím se ještě být užitečná. Jednu věc vám ale  řeknu,  nikomu  by  nemělo  být  lhostejné  to,  co  se  děje  s národem,  víte,  svoboda  se  ztratí  rychle a k tomu ji získat zpět musí mnoho lidí zaplatit svým životem. Já vám řeknu, že dosud  se  nemohu  smířit  s tím,  že  jednou  našly  děti  ruský  šupinkový  granát,  byly  jim  teprve  čtyři,  chtěly vědět, co je uvnitř, a tak do toho tloukly kamenem, až to bouchlo a přinesli nám je do  chalupy.  Byl  krásný  den  a  přinesli  je  k nám  v prostěradle,  protože  byl  u  nás  lékař,  kterému  maminka  došla  pro  průkaz,  že  může  být  veřejný  lékař,  protože  se  tam  zotavoval  po 

tuberkulóze.  Maminky  tam  přinesly  ty  polštáře,  a  z  toho  mi  vždycky  zamrazí,  když  někdo  začne mluvit o válce, položily jeden na stůl, já jsem ho rozbalila a najednou jsem ucítila něco  teplého, podívala jsem se na nohy a měla jsem je celé od krve, až do bot mi natekla, žádné  z nich  nepřežilo.  Byly  úplně  poseté  těmi  střepinami  z toho  granátu.  Viděla  jsem  sedmnácti  letého chlapce umírat. Proto nemám ráda válku a vždycky budu proti ní a vy také, snažte se,  aby  to  bez  ní  šlo,  protože  se  při  ní  stává  hrozně  krutostí.  Jeden  můj  spolužák  byl  spojkou  partyzánů, nebyl z téhle vesnice, oslepili ho a přede všema ho oběsili, všichni se museli jít na  něj dívat. Takže válka není hezká, je krutá. Na to nezapomeňte, nezapomeňte vždycky mluvit  proti válce.  Takže vám přeji hodně dobrého a pamatujte, že svobodu snadno ztratíte a těžce jí získáváte  na zpět. Pokud můžete pracovat proti válce, pracujte. A až budete mít děti, milujte je, protože  je to jedna z nejlepších věcí, kterou můžete mít. Mějte se všichni dobře, ahoj.                                                                 Rozhovor uskutečnili Lukáš Trykar a Martin Vachovec z IX. C                                 

 

Básnička o přátelství    Přátelství je denní potřeba,  tak jako máslo na chleba.  Dva lidé jeden ke druhému patří,  jako z rodiny sestry a bratři.  Kdyby ses o podporu bála,  přátelství je pevné jako skála.  A pokud někdo ze skály padá,  přítel mu vždycky ruku podá.  Ani hrom či zahřmění,  přátelství ti nezmění.                                                                                                Anna Mudrová, 8.B 

                                                   

Naše návštěva z Japonska  V druhé polovině měsíce října k nám přijela vážená návštěva z Japonska. My jsme u toho byli a rádi  bychom  vám  ji  představili.  Mluvilo  se  anglickým  jazykem  ,a  tak  tady  máte  anglickou  i  českou  verzi.  Alespoň si vyzkoušíte, jak už umíte mluvit anglicky.    

 

Sayaka Otani‐chemical engineer from Takasaki in Japan.It was her first journey abroad,she started to  learn English six months ago,she tries to learn Czech as well‐both languages are difficult for her.  Interwiew:  Why are you in Pilsen?  I’m  here  because  the  city  where  I  live,Takasaki,has  the  partnership  with  Pilsen.My  stay  is  for  one  month and it’s a working stage.    Where do you work?  I’m  working  at  a  town  hall  in  the  Environment  Department.I’m  chemical  engineer  so  I  check  the  pollution  of  water  and  air  and  I  prepare  also  the  educational  programmes  concerning  the  enviroment.    What was your favourite subject at school?  I’ve studied the enviroment chemistry at university and I think that it’s very important to project our  nature.    Is there any difference between the Japanese schools and the Czech ones?  The Japanese schools are more strict,I think.I’ve visited all types of schools in Pilsen,also the Waldorf  teaching,and I saw that pupils in Czech school have the own opinion and the work,for example the  teamwork,is also more free.    Do you know the Scout Organisation?  No    Do you like the Czech Republic in Pilsen?  Yes,the people here are very kind,the nature is beautiful and I love the Bohemian classical music. 

Překlad:  Sayaka Otani‐chemická inženýrka z města Takasaki v Japonsku. Byla to její první cesta do zahraničí,  začala učit angličtinu před půl rokem, snaží se naučit co nejlépe i česky Oba jazyky , jak čeština tak,  angličtina jsou pro ni těžké.  Proč jste v Plzni?  Jsem  tady,  protože  město,  kde  žiji,  Takasaki,  má  partnerský  vztah  s Plzní.  Můj  pobyt  potrvá  jeden  měsíc formou pracovní stáže.    Kde pracujete?  Já  pracuji  na  radnici  v oddělení  životního  prostředí.  Jsem  chemická  inženýrka,  takže  kontroluji  znečištění vody a vzduchu, také připravuji vzdělávací programy, týkající se životního prostředí.    Jaký byl váš nejoblíbenější předmět ve škole?  Studovala jsem environmentální obor v oblasti chemie a myslím si, že naše příroda je velmi důležitá.    Je nějaký rozdíl mezi japonskými školami a těmi českými?  Japonské  školy  jsou  přísnější,  myslím.  Navštívila  jsem  všechny  typy  škol  v  Plzni  i  Waldorfské  školy           a viděla jsem, že žáci v české škole mají vlastní názor. A jejich školní práce formou týmové spolupráce  je volnější a samostatnější.    Znáte skautskou organizaci?  Ne.    Líbí se vám Česká republika a Plzeň?  Ano, lidé tady jsou velmi laskaví, příroda je krásná a já mám ráda českou klasickou hudbu.                                                                                                                                          Veronika Husníková  – 9.c         

Co teď frčí v kinech?  Poslední lovec čarodějnic  Armády  lovců  čarodějnic,  bojovníci  „Sekery  a  kříže",  vedou  svou  válku  proti hrozivému nepříteli po celá staletí a bojují s čarodějnicemi na všech místech Země. Jeden z nich,  Kaulder,  zničí  samotnou  čarodějnickou  Královnu  a  ta  ho  s  posledním  dechem  prokleje  k  věčnému  životu. Navždy odtržen od své rodiny pak Kaulder tráví stovky let tím, co umí nejlépe – loví   a zabíjí  čarodějnice.  Dnes je posledním svého druhu a prořídly i řady nadpřirozených nepřátel.  Jeho příběh  ani  boj  ale  nemají  konec,  zlé  čarodějnické  síly  tu  stále  jsou,  ukryty  našim  zrakům.  Navíc  se  jim  konečně povedlo přivést zpět k životu svou Královnu a ta žije jedinou myšlenkou. Rozpoutat na Zemi  peklo,  ukončit  Kaulderovu  nesmrtelnost  a  postavit  lidstvo  tváří  tvář  zkáze.  Posledního  lovce  čarodějnic čeká v knize jeho života epická a bojem naplněná kapitola. Bude poslední?  Epický  film  Brecka  Eisnera  s  Vinem  Dieselem  (Rychle  a  zběsile)  a  Elijahem  Woodem  (Pán  prstenů)            v hlavních rolích.  Spectre James Bond dostane záhadný odkaz z minulosti, který ho přivede na stopu známé zločinecké  organizace.  Postupně  rozplétá  složitou  pavučinu  lží,  aby  nakonec  odhalil  děsivou  pravdu                         o SPECTRE.Pro ty z vás, kteří jste se loučili s Bondem již v předešlém Skyfallu, bude tohle jistě velkým  překvapením. Ať už příjemným, nebo ne, to záleží na vás. Daniel Craig, Ralph Fiennes či Andrew Scott  se  ale  jistě  budou  co  nejvíce  snažit,  aby  vás  film  strhnul  stejně  tak,  jako  všechny  předchozí.  Do  riskantního režisérského křesla se opět usadil Sam Mendes.  Hotel  Transylvánie  2  Zdá  se,  že  Hotelu  Transylvánie  se  začíná  dařit...  Dracula  konečně  ustoupil  ze  svých  striktních  zásad  ubytovávat  v  hotelu  pouze  příšery,  a  ten  se  proto  otevírá  i  lidským  návštěvníkům. Za zavřenými dveřmi krypty ale Draculu sžírají pochybnosti o tom, zda se jeho napůl  lidský  a napůl upíří vnuk Dennis vůbec někdy stane upírem. Když tedy Mavis ve společnosti Johnnyho  vyrazí  na  návštěvu  lidské  části  příbuzenstva  ‐  na  které  ji  ostatně  také  čeká  nejedno  překvapení  ‐  požádá "Děda" Drac o pomoc své přátele Franka, Murrayho, Waynea a Griffina a společně Dennisovi  nachystají  "kurz  pro  strašidla".  Nemají  ale  nejmenší  tušení,  že  se  k  návštěvě  své  rodiny  v  hotelu  chystá také Dracův rozmrzelý a velmi, velmi, velmi staromódní otec Vlad. Když se tedy Vlad dozví, že  jeho pravnuk není čistokrevný upír , a ještě k tomu teď do hotelu Transylvánie mohou jezdit i lidé ‐  nastane mela, ze které by dost možná i upírovi ztuhla krev v žilách.    Kromě  úžasných  hereckých  výkonů  se  nyní  podíváme  i  na  něco  z  animovaného  světa.  Pokračování  všemi  oblíbeného  Hotelu  Transylvánie  je  toho  příkladem.  Je  prostě  senza  vidět  legendární  strašidla  opředená všemožnými pověstmi zde v hotelu, jak se nemotorně snaží řešit všelijaké problémy.      Mimoni  Příběh  těchto  žluťoučkých  postav  se  odehrává  mnoho  let  před  tím,  než  začali  sloužit  padouchu Gruovi, v tzv. letopočtu p.G. (před Gruem). Jednoho dne se prostě vynořili z hlubin oceánů  a  jejich  první  myšlenka  byla  najít  si  nějakého  padoušského  šéfa.  Díky  jejich  nešikovnosti  však  o  něj  velmi brzy přišli. Vystřídali takto např. T‐rexe, hraběte Drákulu nebo císaře Napoleona, až přišel čas,  kdy jiný padouch nebyl na dosah. A tak Mimoni vyslali tři průzkumníky, kteří se nakonec dostali až do  New Yorku, kde našli královnu všech padouchů, Scarlett Odkráglovou. Ale budou u ní šťastní? 

Nezařadit tyhle tvorečky sem, to by byl zločin. Konečně mají zaslouženou hlavní roli.                                                                                                                                                 Lukáš Trykar – 9.C                                                     Pokud tohle čtete a říkáte si, že byste rádi také něco napsali do školního časopisu, jsme otevření  Vašim nápadům. Budeme jen rádi,když  přispějete svými díly a tvorbou..                       Pokud nám chcete  kontaktujte jednoho z nás a proberte to s ním. 

                                                                                                                      Děkujeme, Vaše redakce.               A máme tu konec!  Snad se vám tohle číslo líbilo,a pokud ano,jistě sáhněte po dalším,budeme jen rádi.  Do příštího čísla jistě někde něco vyhrabeme,seženeme a sepíšeme,aby se to dalo číst.