Vo Co De?!
2015‐ 2016
Ve spárech reklamy ! Léto už nás opustilo ,nastala škola ,přišel podzim a zima. Stejně tak přicházejí i noví redaktoři .Doufáme, že si s námi tento školní rok užijete a budete rádi číst náš časopis .Dovolte nám, abychom se Vám představili. Naše šéfredaktorka: Veronika Husníková Naši redaktoři: Vašek Hřebec Lukáš Trykar Martin Vachovec Adéla Sladká Anička Mudrová
Obsah Úvodní slovo Podzim a zima už tu jsou Úžasné plody naší mysli Naše japonská návštěva Dějepisný rozhovor Co teď frčí v kinech Workshop a následný rozhovor Emo A je tu konec
Milí čtenáři, držíte v rukou první číslo našeho časopisu pod taktovkou nové redakce. Budeme rádi, když Vás zaujmou jak práce žáků ,tak naší redakce. Těšíme se na Vaši odezvu. Vaše redakce.
Podzim už je tu!
Podzim volá, listí padá slunce už je za mraky. Vítr fouká, klobouk sbírá, děti běží si za draky. Vem si kabát, nenadávej, venku hlavně pozor dávej, abys nám tu neprochlad, nemoc není tvůj kamarád. Tak ještě jednou do třetice, vyjdi ven a rozhlédni se. Pohledˇ na krásy podzimu, zima už vyčkává ve stínu.
Tak podívej se, vyjdi ven,
nadechni se a usmívej.
Veronika Husníková 9.C
Profese spisovatele Teď vám řeknu něco o tom, jaké to je být spisovatelem, vymýšlet příběhy, psát knihy a celkově se pohybovat ve světě literatury a kultury. Hned na úvod zdůrazním, že vše, co zde bude proneseno, jsou pouze pomůcky a rady, které jsem se dozvěděl od blízkých osob či z jiných zdrojů a chci se o ně s vámi pouze podělit, nikoliv vás poučovat. Začnu tedy tím, jak se ke dráze spisovatele dopracovat. Tím mám na mysli studijní cestu. Problém je v tom, že v České republice není mnoho škol s takovým zaměřením a tady v Plzeňském kraji není téměř žádná, proto je pro lidi jako já nejlepší jít na gymnázium a později na vysokou školu. Jde to i bez ní, ale po té se hůře uplatňujete, to je ve všech oborech. Po dokončení škol se musíte rozhodnout, jestli se stanete spisovatelem na volné noze či si najdete stálé zaměstnání a psaní knih bude pouze váš koníček. Já si myslím, že se zařadím spíše k té druhé skupině, protože opravdu nemám ten pocit, že mám a budu mít tak dobré předpoklady a kvality, že mě uživí pouze mé knihy. Plánuji si najít zaměstnání typu novinář, reportér ‐ sbírat informace a zajímavosti a psát o nich články do novin. Teď nemám na mysli takové ty bulváry jako Blesk, Aha a podobné nesmysly, ale opravdu kvalitní noviny, které si lidé kupují, protože je zajímá, co se děje ve světě, v přírodě a v jejich okolí a ne, jestli se ten rozešel s tou nebo jestli si ta vzala toho. Teď se přesuneme do té druhé části, v níž vám poradím, jak napsat knihu. Opět dodávám, že jde pouze o rady a ne o dotěrné poučování. První, zásadní krok, je vybrat si téma, které vás baví, na jaké byste chtěli psát, rozvinout podle něj děj a následně jej vložit do knihy. Kdybych vám řekl, abyste si vzali papír a propisku a do týdne tady chci mít bestseller, který strhne svět, tak je samozřejmě nemožné napsat to za tak krátkou dobu, ale těm autorům opravdu přijde, že na to mají pouhý týden, než jim jejich nápad někdo vyfoukne. Pokud si ale myslíte, že tenhle nápad ještě nikdo nepoužil a v blízké době nepoužije, můžete se dát do psaní. Stačí myslet jen na to, že ta kniha nesmí být příliš dlouhá, táhlá a nudná, ale zase ani přehnaný děj na patnáct stránek. Jestliže se cítíte být s knihou hotov, ještě před kontaktováním nakladatele doporučuji dát to přečíst někomu, komu důvěřujete, ať už to zkušené osobě, jenž vám řekne, jestli kniha má sílu prorazit či ne, na místě je ale i názor obyčejné osoby, která to posoudí z pohledu čtenáře a odpoví, jestli by si ona sama knihu koupila. Já mluvím z vlastí zkušenosti, že ne vždy je ta kritika od dotyčného kladná. Chválen samozřejmě také bylo, ale i připomínky vy toho druhého nesmíte poslat pryč s větou: ,,Hele, víš, co? Jdi si a napiš si knihu sám, jo? Uvidíme, jestli bude bez chybičky, když se ti ta moje nelíbí.". To jste mu to nemuseli dávat vůbec. Je třeba se zamyslet, jestli na těch radách něco není a případně je ještě použít. Když máte tohle vše za sebou, je potřeba najít si nakladatele, on vám řekne buďto ,,Ano, tohle vám rádi vydáme." nebo ,,Ne, na tomhle bychom akorát prodělali.". Jestliže vám někdo poví tohle, nenechte se zastrašit. Ne všichni mají stejný názor. Například Joanne Rowlingová šla s prvním dílem Harryho Pottera za několika světovými nakladateli, mnozí z nich byli přitom považováni za ty nejuznávanější, většina jí odmítla a doteďka si rvou vlasy. Takže, nenechat se zaskočit, jít za někým jiným, nakladatelů je spoustu, jeden z nich určitě bude ochoten vám to vydat, pokud to tedy nebude vyložený propadák.
Nyní máte vše hotové, stačí už jen v klidu se dívat, jak se vaše dílo prodává, jak si nad ním lehají lidé do trávy či sedají do křesla ke krbu. To je tedy stručné přiblížení spisovatelské kariéry a doufám, že vám to alespoň něco přineslo. Lukáš Trykar ‐ 9. C
Ohlédnutí za Velikou válkou ‐ Československé legie V naší škole se povedlo uskutečnit dějepisnou přednášku s členy z institutu Československá obec legionářská a ti také poskytli malé interview naší redakci školního časopisu. Přednáška byla hlavně zaměřena pro výuku dějepisu o první světové válce a vzniku Československa. Československá obec legionářská je institut, který se stará o památku Československých legií a připomíná její zásadní důležitost v založení Republiky československé. To připomínají na různých veřejných akcích, jako pro přiklad památka konce první světové války, nebo na přednáškách pro školy. Jejich činností je také, že pomáhají veteránům z války v Afganistánu, nebo druhé světové války, ale vojáků z těchto řad se do dnešních dnů moc nedožilo. Teď se, ale vraťme k Československým legiím a připomeňme si, kdo to byly, co dokázaly a proč bychom se o nich měli učit a vzdát jim hold. Československé legie byl bojový útvar, který vznikl během válečné vřavy první světové války. Československé legie vznikaly zcela odděleně a nezávisle na sobě v různých částech Evropy. Ze začátku to ani nebyly legie, ani armáda Čechoslováků, ale byly to součásti různých armád v různých zemích, a proto se dělily do tří skupin podle místa vytvoření. První a také největší byla v carkém Rusku. První články se začaly tvořit z původně českého a slovenského obyvatelstva, které se převážně živilo jako zemědělci, dostali zdarma půdu, o kterou se starali, protože v těchto oblastech byl velice malý počet obyvatel, který by mohl obdělával tak ohromnou plochu. Vraťme se tedy zpět k našim legionářům. První sémě bylo zaseto se spuštěním války, což vyvolalo naverbování nových posil. Car s potěšením přijal dobrovolné Čechoslováky a s jeho požehnáním získali sbor složený z jejich řad. Tím byla založena 20. srpna česká brigáda v Kyjevě, kde získali i svou standartu. Česká družina se od toho dne začala velice rozrůstat. Bylo to nejen díky dobrovolníkům, ale i Čechům bojujících v rakousko‐uherské armádě. Ti byli získáváni v zajateckých táborech, nebo tak, že se Čechoslováci oblečení do nepřátelské uniformy vplížili do nepřátelských táborů, kde díky znalosti češtiny a němčiny splynuli s davem, a tak vyzvídali a přemlouvali vojáky. Vojáci, kteří dezertovali z řad rakousko‐ uherských a upsali se k České družině, si podepsali svůj ortel smrti ,pokud by padli do zajetí. Jenže postupem času se během války stále víc a víc Čechoslováků přidávalo na ruskou stranu. Nejznámějším případem bylo přeběhnutí celého prvního 28. pluku. Úspěšně se to dařilo hlavně také díky tomu, že to bylo již plánované. Absolutní obrat nastal při bitvě u Zborova,
kde čeští legionářiporazili velikou přesilu s minimálními ztrátami. To zapříčinilo, že byly s požehnáním Trojdohody založeny Československé legie a z České družiny se stal československý sbor. Málokdo však ví, jak to bylo se zásobováním a údržbou Československé legie v Rusku. Jelikož z nichž byla většina zemědělci, kteří na daném území měli své statky, tak dávali svému sboru potraviny. Absolutně se však změnila situace po Říjnové revoluci, kdy se vlády chopili bolševici v čele s V. I. Leninem. Československé legie se však postavily na neutrální stranu a nechtěli se vměšovat do vnitřních ruských problémů a chtěli se po uzavření míru dostat na západní frontu. Lenin však nařídil odzbrojení, což se nelíbilo legionářů, a tak vypukly osvobozenecké boje, kdy se legie museli probojovat ruským územím až do Vladivostoku, kde na ně čekala americká loď. A tak začali legie obsazovat celou Transsibiřskou magistrálu po celé své délce. To činilo 9288 km dlouhou trať drženou v rukách legionářů. Jednalo se tak o nejdelší vybojované území ovládané jedinou armádou, což se nepodařilo žádné jiné armádě v historii! Legionáři, ale také bojovali na straně „bílých“ proti „rudým“, což byl boj mezi příznivci cara a bolševiky. Čechoslováci se probojovali až k Jaketěrinburgu a málem osvobodili cara, ale ten byl však dřív než stačili dorazit zabit bolševiky. Československé legie si postupně skupovaly vagony a vlaky z nichž se stal ohromný československý legionářský vlak, ve kterém byli legionáři přes Transsibiřskou magistrálu převezeni až do Vladivostoku. Byl to dobře organizovaný kolos, který se ovšem z drtivé většiny skládal z vozů pro dobytek. Podmínky však také velice ztěžovala krutá zima a naopak neúnosné vedro na Sibiři. Během cesty se střetli i s konvojem vezoucím víc jak jeden milion zajatců německých a rakousko‐uherských. Během střetu, kdy vyhráli legionáři, se musel konvoj zastavit a napřed přejeli legionáři. To dost ovlivnilo válku, jelikož nepřišly posily a to také pomohlo porazit Ústřední mocnosti. Také se povídá historka, že českoslovenští legionáři ukradli carský poklad, ale to není pravda. Poté co vlak i s pokladem, který získají po střetu, zapečetí a vezou ho s sebou a předají ho Rusům ve Vladivostoku. Tady končí naše povídání o Československých legiích v Rusku, ale jak tomu bylo na západní frontě? Ve Francii žila spousta Čechoslováků hlavně v Paříži, která byla ve své době středem věd, kultury a umění. Po vypuknutí první světové války se samozřejmě chtěli postavit svým utiskovatelům a Němcům a proto nastoupili dobrovolně do armády. Ve Francii však nemohli nastoupit jako Francouzi, a tak se přihlásili do cizinecké legie, což jsou jednotky seskládané z cizinců, kteří chtějí dostat francouzské občanství a vykonávali těžší úkoly než ostatní vojáci. Čechoslováků bylo tolik, že se utvořila rota z lidí československé národnosti. Jejich nejznámější bitva byla bitva u Arrasu, kde sice obsadili nepřátelskou pevnost za cenu fatálních ztrát. Až do vzniku Československých legii byli vojáci rozmístěni všude po frontě, ale pak byli přiděleni pod Československé legie uznané trojdohodou.
Jejich šiky se přibližovali počtu deseti tisíc mužů, ale i tak byly nejmenší složkou legií.
Další byli v Itálii, kde absolutní většina byla ze zajatců Rakouska‐Uherska. Nejvíce si však zasloužili úctu potom, kdy museli tvrdě bojovat v těžko přístupných místech mezi horskými masivy Alp. Byl to velice těžký boj, kdy byly vysoké ztráty na obou stranách. Tito vojáci pak mohli nosit speciální myslivecké klobouky s pírkem na důkaz své neohroženosti. Čechoslováci bojovali i v jiných armádách, jako pro příklad armády Spojených států amerických, nebo Velké Británie, ale byli rozmístěni tak, že se neutvořila žádná složka. Pamatovat a připomínat si jejich odkaz je velice důležité, neboť nebýt jich, nebylo by Československa, tudíž ani naší republiky a nejspíš bychom byli doteď součástí Rakouska‐Uherska a nebo kdo ví, jak by to vůbec dopadlo… Martin Vachovec ‐ IX.C
Emo Výraz "emo" pochází z anglického "emotions" (emoce). Jde o životní styl. Dříve (asi v polovině 80.let) bylo emo považováno hlavně za hudební styl (emocore) vycházející z hardcoru, rocku a punku. Příslušníci tohoto stylu vyjadřují emoce svým vzhledem tzn. vyznačují se nošením převážně černého oblečení, obarvenou hlavou a patkou, nošením tmavšího make‐upem než je u "normálních" lidí zvyklé (týká se holek i kluků bez ohledu na orientaci), posloucháním tvrdší hudby (metal, hardcore, hard rock, hardcore, screamo...)‐ za emo kapely se dnes považují třeba Black Veil Brides nebo My Chemical Romance. Emo písničky se od ostatních liší především melancholickými pochmurnými texty o osobních problémech (šikana, neštěstí v lásce, rozvod rodičů...). Spousta lidí si myslí, že k emu neodmyslitelně patří sebepoškozování... Ale proč vlastně? Nejspíš to způsobila ona moudrá "emo pravidla", která se zřejmě i autorovi zdála trochu moc, a tak se pod ně radši ani nepodepsal. Nesmyslů typu: "Alespoň jednou v životě se pokus o sebevraždu (ale jen tak, abys neumřel), povolené je podřezání žil," je tam celkem 58 a jsou volně dostupná na internetu... Po přečtení "emo pravidel" by si člověk měl spíš zaťukat na čelo, než se podle nich řídit. Bohužel si ale dost malých a naivních dětí myslí, že si říznou do ruky a hned budou hrozně cool emo, což není pravda. I když se to nezdá, emo nemá k sebepoškozování o moc blíž než country, dechovka nebo hip hop. Můj názor je tedy takový, že by nikdo neměl ztrácet soudnost, neřídit se podle kdejakých blbostí, co kdekdo zveřejní na internetu a zastávat názor, že emo je především o hudbě. Adéla Sladká, 7.B
Jak nás ovlivňuje reklama? Nejednou jsme již slyšeli , že když chceme něco najít, musíme to hledat. Jenže není hledání, jako hledání. Vše začíná otázkou „Kde to hledat?“ No, přece „Tam, kde nám rozumějí“.Tak to přece jen moc dlouho netrvalo. Jde se na internet. Hned „Vím víc“. Už jsem na domovské stránce a hned se dozvídám, že mě neminulo kulaté výročí vynálezu osvěžujícího a jiskřivého nápoje. Díky, Johne Pembertone, nejslavnější narkomane. Nejrozsáhlejší encyklopedie světa mi už zase nabízí „Vědět víc“ – jak jinak‐ zkrátka „Radost otevřít“. Čtu dál a hned se divím, také moje oblíbené bonbony obsahují tuto báječnou příchuť. Hans Riegel se svým bratrem Paulem ‐ ti blažení lidé – kteří tyto medvídky vymysleli („und Erwachsene Ebenso“). Kilovka medvědů v akci – tak to je „Správná volba“ .Objednám si je přes internet až domů! A jelikož je internetový košík pořádně velký, přihodím ještě „Vaří za Vás“, „Skvrn a špíny se zbavíš“, „Dát to nejlepší“ dále „Energii sbalenou na cesty“, pak budu „Následovat instinkt“, protože „Image je na nic“ a nakonec partičku „Orosené odměny“ a třeba „Poctivou kávu“. A mám nakoupeno……ale…….ale nechtěl jsem přece něco jiného ..(– třeba něco najít?) Václav Hřebec, 9.C
Pohádka zcela prostá reklamy Král povstal a prohlásil: ,,Nápadníků je mnoho, a proto jsem se rozhodl, že nechám svoji dceru odvézt na druhý konec království a kdo se k ní dostane jako první, ten ji dostane za ženu." Nato se všichni rozeběhli ven, však náš princ nijak nechvátal. Pohodlně se usadil ve svém Hyundai i30 a rozjel se. Během chvíle všechny předjel, jenže pár mil od cíle si uvědomil, že nezná cestu k princeznině hradu. Nezaváhal však, zapnul si svojí chytrou navigaci Garvin, kterou auto disponovalo, a podle ní dojel až k princezně. A pak byla svatba, na které se podávaly jen vybrané pokrmy z XXL týdnu v Lidlu.
Lukáš Trykar, 9.C
Žena, která riskovala vše Ve středu dne 11. listopadu se jako každý rok konal na Homolce u památníku obětem světových válek Den veteránů. Redakce našeho školního časopisu se vydala spolu s 8. třídami a jejich dějepisáři k památníku vzdát hold padlým. Podařilo se nám napsat rozhovor s paní Lýdií Kovářovou, jejíž rodina schovávala za války partyzány. Proč si myslíte, že vůbec vznikla válka? Bylo to tím, že Němci chtěli větší kus země, který chtěli rozšířit na úkor našich národů a začalo to přepadením Polska, a potom nám vzali naše pohraničí a válka byla natotata, no a skončila až v roce čtyřicet pět./Paní Kovářová žila v té době na Slovensku,pozn. redakce/ Myslíte si, že by se jí dalo vůbec zabránit, nebo byla nevyhnutelná? Takhle, osobně si myslím, že pan prezident Beneš neměl vůbec abdikovat, on abdikoval a utekl do velké Británie, když Němci nás obsadili, dokonce až k Plzni se dostali. Kdybyste šli přes Borský park a za mostem vpravo, tam je památník a až tam byly hranice Sudet. Nedávno byl ten památník odhalen. Kdyby byli dali na to, že je jasné, že bude válka, mohlo být všechno jinak, vždyť vezměte si, že se splnilo to, co říkal Hitler a to, že neudělají nic, což byla pravda a získali v prvních dnech války obrovský kus země, než se vůbec kdokoliv dokázal seskupit či odhodlat k nějaké akci. Právě proto v prvních letech vyhrávali Němci, protože nikdo nebyl na válku připraven. Až teprve potom se to zformovalo a začal se klást tvrdý odpor, což si vyžádalo strašně mnoho obětí. Abyste věděli, já jsem válečný veterán. Nebojovala jsem se zbraní v ruce, ale my jsme doma schovávali prakticky devět lidí, zachránil jsme je, poněvadž byli smrtelně ohroženi. Tři byli zahraniční vojáci z druhé partyzánské brigády. Kdybyste se více o to zajímali, tak na Slovensku bylo povstání, /Slovenské národní povstání 1944, pozn. redakce/přišli na pomoc lidé i vojáci z SSSR, kteří tam utekli od nás a byla z nich postavená armáda. No ale potom povstání skončilo, neboť ho Němci potlačili. Povstalci pak skončili v horách a my jsme je pomohli zachránit, tedy mí rodiče jim pomohli, aniž by za to dostali nějakou odměnu. Zajistili tedy úkryt čtyřem lidem, což byl manželský pár a dvě děti, kluci. A přežili tam až do konce války. Já jsem žila na vesnici a tam jsme měli stodolu, kde jsme ukrývali tři vojáky. Ještě jsme měli doma dceru důstojníka, který bojoval ve Slovenském národním povstání , toho ale zajali. Můj tatínek dostal povolení nosit jídlo vojákům do hor, poněvadž tam bylo v jedné chatě třicet dva vojáků, kteří bojovali v SNP a byli tam z bezpečnostních důvodů nahnáni a už dva dny nejedli. Tak ty právě potom zajali a mezi nimi byl právě ten otec té mé přítelkyně, která byla u nás na prázdninách, protože se nechodilo do školy deset měsíců a škola byla jen dva měsíce.
To byly zřejmě ty nejdelší prázdniny v historii? Ano nejdelší. Prvního května začínala škola, třicátého prvního května bylo pololetí a třicátého června byl konec školy. Tak právě celou tu dobu byla u nás. Oni ji pak dali do školy ve vedlejší vesnici. Tatínek si vzal na sebe dvoje šaty, protože byl stejně vysoký a štíhlý jako její otec a šel tam za ním. Nesl jídlo, to Němci dovolili, a vešel tam do té třídy, kde je drželi, svlékl si ten horní oděv a dal to tomu důstojníkovi, který si také sundal to vojenské oblečení a oblékl se do civilu. Dal mu druhou tašku, rozdělili si kastroly a odešli. Tak ho vlastně zachránil před vězněním, vyslýcháním, možná i smrtí, protože to byl důstojník. A v současnosti jsem zůstala jako jediná z rodiny,kdo o tomhle ví, protože mí rodiče již dávno zemřeli, můj starší bratr také a má o jedenáct let mladší sestra si nic nepamatovala. Ale já jsem alespoň dostala, protože si na mě po těch sedmdesáti letech vzpomněli, že jsme něco udělali, ocenění válečného veterána. Chtěl bych se zeptat na to, že vlastně Slovensko se připojilo k Německu, osamostatnilo se, takže tam musela být úplně jiná situace? Ano, ale můj názor je jiný a to takový, že Slovensko mělo úplně z mapy zmizet. Kdyby ses o to více zajímal, tak při zabírání Sudet bylo Slovensku zabráno Maďarskem Velké Žitno, což byla vlastně nejúrodnější část Slovenska, Polsko nám ze severu taky ubralo, takže ze Slovenska zbyla taková nudle. Ještě Podkarpatskou Rus si vzali Maďaři a tu jim pak vzali Rusové, takže ta je teď Ukrajinská, tuším. No a ze Slovenska zbyla jen taková nudle. Hitler pak zavolal Tisa, to byl kněz a slovenský prezident, do Berlína a tam mu řekl: „Chcete stát, nebo zmizet z mapy?“ Tak co si myslíte, že řekl Tiso, stát. Nezapomeňte, že Slovensko bylo tisíc let v područí Rakouska‐ Uherska. Pro příklad moje maminka chodila do školy, kde nesměli ani o přestávce říci slova slovenského. Moje maminka uměla perfektně maďarsky a dobře německy, což zachránilo mému bratrovi život, když přemluvila vojáky, proč má na sobě maďarskou uniformu. Pro příklad, po potlačení SNP bylo na Slovensku vyhlášeno stanné právo, což znamenalo, že jsme se mohli venku pohybovat jen od šesti do šesti, museli jsme zatemnit okna v noci a trvale se venku střídali vojáci. Protože když se podíváte na mapu, tak si najděte Jasenie, Báňskou Bystrici, Dubovou, Predajňou, pak se vydejte na sever a tam najdete Jaseně, to je ta vesnice, kde jsem se narodila a za námi už jsou jen Nízké Tatry. Takže to bylo takhle. Já jsem žila na vesnici, chodila jsem samozřejmě do školy jako vy. Pro příklad ti řeknu, abych mohla vystudovat, musela jsem čtyři roky den co den chodit osm kilometrů. Čtyři do školy a čtyři domů. Bylo to tři na nádraží a jeden ke škole, i v zimě, když jsme měli po pas sněhu. Museli jsme nosit náhradní punčochy, protože jsme je měli úplně mokré. Někdy se nad námi i smilovali rodiče a vyšlapávali nám cestu, když napadlo tři čtvrtě metru sněhu. Ráno jsme odcházeli v šest hodin a deset minut a domů jsem přišla v půl čtvrté. A tak jsem musela
chodit čtyři roky, tedy já jsem chtěla chodit, chtěla jsem vystudovat. Když dneska vidím, jak jsou děti líné jet jednu zastávku tramvají, tak se tomu velice divím. Dokonce nám i zrušili studentský vlak, naštěstí to trvalo jen pět týdnů, ale představte si, že jsem musela každý den chodit šestnáct kilometrů. To jsem přišla ze školy, najedla jsem se a šla jsem si lehnout. Nezapomeň, že mi bylo jedenáct let. A k tomu jste ještě musela v létě pomáhat rodičům!? No pokud byla škola, tak ne, ale v létě ano a to jsme pomáhali rádi. U nás platilo to, že to, co se v životě naučíš, to zůstane tvou znalostí. Já umím i zemědělské práce a nestydím se za to. Já jsem byla na škole do patnácti, poté jsem šla na učitelskou akademii, tady v Plzni jsem si udělala vysokou školu pedagogickou a musím se pochlubit, že s červeným diplomem. Můj obor je přírodopis a tělesná výchova a učila jsem na Švarcově ZŠ. A jak jste to měli v domácnosti, bylo to hodně těžké? Hodně těžké jsme to měli, protože tři lidi jsme schovávali nahoře v seně, dále jsme nerozhodovali o tom, zdali u nás někdo bude. Museli jsme dát k dispozici jednu místnost, kde by se ubytovali dva důstojníci nebo jsme museli ubytovat šest vojáků. Takhle to bylo v každé domácnosti po SNP. Takže my jsme ukrývali tři lidi v seně a jídlo jsme jim tam museli dávat, protože nikam nemohli. Někdy ani jídlo nedostali, protože tam byly neustále kontroly Němců. Po válce se vrátili domů a měli i rodiny, takže to dopadlo dobře. Začalo to tak, že jednoho dne jsme dostali lístek od paní Režďovičové, to byla jedna sousedka, a řekla mi: ,,Pojď, já ti dám lístek." Ona to byla spojka partyzánů a vždycky nám nosila zprávy, a dala mi ho a v něm bylo: „Strýčku, jsem doktor Zvoleň ze Zvolena, jsme tví vzdálení příbuzní, je nás tady dvanáct, už nemáme co jíst, pijeme jenom odvar z borůvkového listí, nemohl byste nám poslat nějaké jídlo?“ A tak začala naše činnost. Samozřejmě, že jsme jim nosili jídlo, jednou nás požádali, jestli by nemohli sejít dolů, tak jsme pro ně připravili skrýš pro sedm lidí. Tři se schovávali v seně, čtyři manželské páry se dvěma dětmi, těm jsme udělali úkryt v jámě na brambory. My jsme měli v obývací místnosti jámu, kde se schovávali při každodenních prohlídkách. Museli jsme mít seznam, ve kterém se psalo, kdo kde je a v jaké místnosti. A takhle jsme žili do 20. března 1945 a 21. března jsem uviděla prvního ruského vojáka. A všech těch devět lidí se dožilo osvobození. No a moji rodiče jsou mrtví, můj starší bratr také a má sestra to nezažila, takže jsem si zažádala o uznání, oni mi ho uznali a dostala jsem veterána. Dále jsem členkou protifašistického odboje. Měla jsem 88 let, snažím se ještě být užitečná. Jednu věc vám ale řeknu, nikomu by nemělo být lhostejné to, co se děje s národem, víte, svoboda se ztratí rychle a k tomu ji získat zpět musí mnoho lidí zaplatit svým životem. Já vám řeknu, že dosud se nemohu smířit s tím, že jednou našly děti ruský šupinkový granát, byly jim teprve čtyři, chtěly vědět, co je uvnitř, a tak do toho tloukly kamenem, až to bouchlo a přinesli nám je do chalupy. Byl krásný den a přinesli je k nám v prostěradle, protože byl u nás lékař, kterému maminka došla pro průkaz, že může být veřejný lékař, protože se tam zotavoval po
tuberkulóze. Maminky tam přinesly ty polštáře, a z toho mi vždycky zamrazí, když někdo začne mluvit o válce, položily jeden na stůl, já jsem ho rozbalila a najednou jsem ucítila něco teplého, podívala jsem se na nohy a měla jsem je celé od krve, až do bot mi natekla, žádné z nich nepřežilo. Byly úplně poseté těmi střepinami z toho granátu. Viděla jsem sedmnácti letého chlapce umírat. Proto nemám ráda válku a vždycky budu proti ní a vy také, snažte se, aby to bez ní šlo, protože se při ní stává hrozně krutostí. Jeden můj spolužák byl spojkou partyzánů, nebyl z téhle vesnice, oslepili ho a přede všema ho oběsili, všichni se museli jít na něj dívat. Takže válka není hezká, je krutá. Na to nezapomeňte, nezapomeňte vždycky mluvit proti válce. Takže vám přeji hodně dobrého a pamatujte, že svobodu snadno ztratíte a těžce jí získáváte na zpět. Pokud můžete pracovat proti válce, pracujte. A až budete mít děti, milujte je, protože je to jedna z nejlepších věcí, kterou můžete mít. Mějte se všichni dobře, ahoj. Rozhovor uskutečnili Lukáš Trykar a Martin Vachovec z IX. C
Básnička o přátelství Přátelství je denní potřeba, tak jako máslo na chleba. Dva lidé jeden ke druhému patří, jako z rodiny sestry a bratři. Kdyby ses o podporu bála, přátelství je pevné jako skála. A pokud někdo ze skály padá, přítel mu vždycky ruku podá. Ani hrom či zahřmění, přátelství ti nezmění. Anna Mudrová, 8.B
Naše návštěva z Japonska V druhé polovině měsíce října k nám přijela vážená návštěva z Japonska. My jsme u toho byli a rádi bychom vám ji představili. Mluvilo se anglickým jazykem ,a tak tady máte anglickou i českou verzi. Alespoň si vyzkoušíte, jak už umíte mluvit anglicky.
Sayaka Otani‐chemical engineer from Takasaki in Japan.It was her first journey abroad,she started to learn English six months ago,she tries to learn Czech as well‐both languages are difficult for her. Interwiew: Why are you in Pilsen? I’m here because the city where I live,Takasaki,has the partnership with Pilsen.My stay is for one month and it’s a working stage. Where do you work? I’m working at a town hall in the Environment Department.I’m chemical engineer so I check the pollution of water and air and I prepare also the educational programmes concerning the enviroment. What was your favourite subject at school? I’ve studied the enviroment chemistry at university and I think that it’s very important to project our nature. Is there any difference between the Japanese schools and the Czech ones? The Japanese schools are more strict,I think.I’ve visited all types of schools in Pilsen,also the Waldorf teaching,and I saw that pupils in Czech school have the own opinion and the work,for example the teamwork,is also more free. Do you know the Scout Organisation? No Do you like the Czech Republic in Pilsen? Yes,the people here are very kind,the nature is beautiful and I love the Bohemian classical music.
Překlad: Sayaka Otani‐chemická inženýrka z města Takasaki v Japonsku. Byla to její první cesta do zahraničí, začala učit angličtinu před půl rokem, snaží se naučit co nejlépe i česky Oba jazyky , jak čeština tak, angličtina jsou pro ni těžké. Proč jste v Plzni? Jsem tady, protože město, kde žiji, Takasaki, má partnerský vztah s Plzní. Můj pobyt potrvá jeden měsíc formou pracovní stáže. Kde pracujete? Já pracuji na radnici v oddělení životního prostředí. Jsem chemická inženýrka, takže kontroluji znečištění vody a vzduchu, také připravuji vzdělávací programy, týkající se životního prostředí. Jaký byl váš nejoblíbenější předmět ve škole? Studovala jsem environmentální obor v oblasti chemie a myslím si, že naše příroda je velmi důležitá. Je nějaký rozdíl mezi japonskými školami a těmi českými? Japonské školy jsou přísnější, myslím. Navštívila jsem všechny typy škol v Plzni i Waldorfské školy a viděla jsem, že žáci v české škole mají vlastní názor. A jejich školní práce formou týmové spolupráce je volnější a samostatnější. Znáte skautskou organizaci? Ne. Líbí se vám Česká republika a Plzeň? Ano, lidé tady jsou velmi laskaví, příroda je krásná a já mám ráda českou klasickou hudbu. Veronika Husníková – 9.c
Co teď frčí v kinech? Poslední lovec čarodějnic Armády lovců čarodějnic, bojovníci „Sekery a kříže", vedou svou válku proti hrozivému nepříteli po celá staletí a bojují s čarodějnicemi na všech místech Země. Jeden z nich, Kaulder, zničí samotnou čarodějnickou Královnu a ta ho s posledním dechem prokleje k věčnému životu. Navždy odtržen od své rodiny pak Kaulder tráví stovky let tím, co umí nejlépe – loví a zabíjí čarodějnice. Dnes je posledním svého druhu a prořídly i řady nadpřirozených nepřátel. Jeho příběh ani boj ale nemají konec, zlé čarodějnické síly tu stále jsou, ukryty našim zrakům. Navíc se jim konečně povedlo přivést zpět k životu svou Královnu a ta žije jedinou myšlenkou. Rozpoutat na Zemi peklo, ukončit Kaulderovu nesmrtelnost a postavit lidstvo tváří tvář zkáze. Posledního lovce čarodějnic čeká v knize jeho života epická a bojem naplněná kapitola. Bude poslední? Epický film Brecka Eisnera s Vinem Dieselem (Rychle a zběsile) a Elijahem Woodem (Pán prstenů) v hlavních rolích. Spectre James Bond dostane záhadný odkaz z minulosti, který ho přivede na stopu známé zločinecké organizace. Postupně rozplétá složitou pavučinu lží, aby nakonec odhalil děsivou pravdu o SPECTRE.Pro ty z vás, kteří jste se loučili s Bondem již v předešlém Skyfallu, bude tohle jistě velkým překvapením. Ať už příjemným, nebo ne, to záleží na vás. Daniel Craig, Ralph Fiennes či Andrew Scott se ale jistě budou co nejvíce snažit, aby vás film strhnul stejně tak, jako všechny předchozí. Do riskantního režisérského křesla se opět usadil Sam Mendes. Hotel Transylvánie 2 Zdá se, že Hotelu Transylvánie se začíná dařit... Dracula konečně ustoupil ze svých striktních zásad ubytovávat v hotelu pouze příšery, a ten se proto otevírá i lidským návštěvníkům. Za zavřenými dveřmi krypty ale Draculu sžírají pochybnosti o tom, zda se jeho napůl lidský a napůl upíří vnuk Dennis vůbec někdy stane upírem. Když tedy Mavis ve společnosti Johnnyho vyrazí na návštěvu lidské části příbuzenstva ‐ na které ji ostatně také čeká nejedno překvapení ‐ požádá "Děda" Drac o pomoc své přátele Franka, Murrayho, Waynea a Griffina a společně Dennisovi nachystají "kurz pro strašidla". Nemají ale nejmenší tušení, že se k návštěvě své rodiny v hotelu chystá také Dracův rozmrzelý a velmi, velmi, velmi staromódní otec Vlad. Když se tedy Vlad dozví, že jeho pravnuk není čistokrevný upír , a ještě k tomu teď do hotelu Transylvánie mohou jezdit i lidé ‐ nastane mela, ze které by dost možná i upírovi ztuhla krev v žilách. Kromě úžasných hereckých výkonů se nyní podíváme i na něco z animovaného světa. Pokračování všemi oblíbeného Hotelu Transylvánie je toho příkladem. Je prostě senza vidět legendární strašidla opředená všemožnými pověstmi zde v hotelu, jak se nemotorně snaží řešit všelijaké problémy. Mimoni Příběh těchto žluťoučkých postav se odehrává mnoho let před tím, než začali sloužit padouchu Gruovi, v tzv. letopočtu p.G. (před Gruem). Jednoho dne se prostě vynořili z hlubin oceánů a jejich první myšlenka byla najít si nějakého padoušského šéfa. Díky jejich nešikovnosti však o něj velmi brzy přišli. Vystřídali takto např. T‐rexe, hraběte Drákulu nebo císaře Napoleona, až přišel čas, kdy jiný padouch nebyl na dosah. A tak Mimoni vyslali tři průzkumníky, kteří se nakonec dostali až do New Yorku, kde našli královnu všech padouchů, Scarlett Odkráglovou. Ale budou u ní šťastní?
Nezařadit tyhle tvorečky sem, to by byl zločin. Konečně mají zaslouženou hlavní roli. Lukáš Trykar – 9.C Pokud tohle čtete a říkáte si, že byste rádi také něco napsali do školního časopisu, jsme otevření Vašim nápadům. Budeme jen rádi,když přispějete svými díly a tvorbou.. Pokud nám chcete kontaktujte jednoho z nás a proberte to s ním.
Děkujeme, Vaše redakce. A máme tu konec! Snad se vám tohle číslo líbilo,a pokud ano,jistě sáhněte po dalším,budeme jen rádi. Do příštího čísla jistě někde něco vyhrabeme,seženeme a sepíšeme,aby se to dalo číst.