Vlastimil Vondruška LETOPISY KRÁLOVSKÉ KOMORY VI Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Vlastimil Vondruška, 2011 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2011 ISBN 978-80-243-5758-4
Mé ženě Aleně
OTRÁVENÝ POHÁR I. Kočár písaře královské komory Jiřího Adama z Dobronína se během cesty na hrad Krakovec zastavil v Rakovníku. Tam na něj čekal krajský hejtman Jindřich z Vřesovic, pán na Krušejovicích. Byli s Jiřím Adamem z Dobronína vrstevníci, v mládí spolu studovali a i po dlouhých letech se stále považovali za důvěrné přátele, což bylo v nejistých časech panování krále Ferdinanda I. Habsburského vzácností. Většina úředníků se starala jen o své záležitosti a dávala si dobrý pozor, aby neprojevovala přátelství nikomu, neboť by se to mohlo obrátit proti nim. I když měli tihle dva k sobě velice blízko, byli na první pohled zcela jiní. Jiří Adam z Dobronína byl kultivovaný muž střední, spíše štíhlé postavy, s výraznými rysy ve tváři, s chytrýma očima a krátkou šedivějící bradkou. Jindřich z Vřesovic byl naproti tomu hřmotný vysoký muž, měl širokou kulatou tvář s modrýma očima, plochým nosem a masitými rty. Vypadal spíše jako sedlák na módních obrazech německých malířů než rytíř Českého království. Hovořil hlasitě a bodře, a kdo ho neznal, snadno podlehl dojmu, že to je muž povrchní a hloupý. Ale bylo by velkou chybou podceňovat ho. Přes odlišnost vzhledu měli ti dva jedno společné. Právě proto se navzájem ctili a důvěřovali si. Byli nejen nesmírně vzdělaní a chytří, ale také čestní. Ani to nebyla vlastnost, se kterou by se dalo v královských úřadech setkat často. „Jsem rád, že jsem tě vytáhl z Prahy. Jsi tam zalezlý jako jezevec,“ liboval si Jindřich z Vřesovic, sotva se dal kočár do pohybu. „Dříve jsi za mnou jezdíval častěji.“ „Od té doby, co mi zemřela manželka, jsem rád sám. To přece víš,“ bránil se Jiří Adam z Dobronína přívalu jeho srdečnosti, ale oči se usmívaly. „A pak, mám pořád spoustu práce.“ „Dovol, abych se zasmál. Na pět listin je vás dvacet písařů. Co bych pak měl říkat já? Na všechno mám jen dva písaře. A práce, že nevím, kam skočit dřív. Ani chvíli si neodpočinu, abys věděl. Ani teď ne. Na tu svatbu jedu jako krajský hejtman.“ „A já myslel, že jsi mě pozval, abych si odpočinul. My zatím budeme pracovat.“ „Já budu pracovat. Ty samozřejmě ne. Pro hosty, jako jsi ty, bude na Krakovci uchystaná jenom zábava, věř mi. Hon, hostina a pár zajímavých lidí. A kromě toho myslím, že se ti bude Krakovec líbit. Je to pozoruhodný hrad.“ „Slyšel jsem, ale zatím jsem neměl možnost ho navštívit,“ přikývl Jiří Adam z Dobronína a pohodlněji se uvelebil na lavici uvnitř svého kočáru. Od rána ho trochu pobolívalo koleno, ale mrzutá nálada, kterou měl, ještě než vjel bránou do Rakovníka, ho rychle opustila. V jedné věci měl asi Jindřich z Vřesovic pravdu. Žije jako jezevec. Měl by si najít i v Praze pár přátel. Jenže kde? V královské komoře těžko. „Krakovec postavili těsně před válkami s kališníky, za časů krále Václava IV. blahé paměti,“ začal nadšeně popisovat rakovnický hejtman. „Ale ten hrad uvnitř vypadá spíše jako moderní italský palác. Vůbec nechápu, koho tehdy taková stavba mohla napadnout. Palác je postavený do čtverce a uvnitř najdeš veliké nádvoří. Ze tří stran stojí dvoupatrová budova a na té poslední polokruhová věž. Komnaty v prvním a druhém patře jsou spojené dřevěnými pavlačemi, které se táhnou po vnější straně paláce nad nádvořím. Z nich vedou dveře do jednotlivých místností. Chápeš, ty místnosti nejsou průchozí, lidé mají své soukromí.“ „Jistě, i já byl v Lombardii a znám podobné paláce. A dál?“ optal se Jiří Adam z Dobronína. Nadšení jeho přítele se pomalu přeneslo i na něj. Byl na Krakovec stále zvědavější. „Ovšem pořád ho stavěli jako hrad. Na ty pavlače se dostaneš jen po schodech z nádvoří. V případě
obléhání se daly strhnout. Ale to není všechno. V hradním paláci jsou skoro tři desítky komnat, a tak mohou Krakovští z Kolovrat pozvat celý zástup urozených hostů a každý má své pohodlí. Však uvidíš. Budeš mít noru jen pro sebe, ty starý jezevče.“ „Neříkej mi tak,“ zabručel Jiří Adam z Dobronína. „Nebo nechám otočit koně a vrátím se do Prahy.“ „Nevrátíš,“ smál se přátelsky Jindřich z Vřesovic. „Snad bys nedal přednost práci před starým přítelem? Já totiž vím, že jsi od nejvyššího komořího dostal deset dnů volna. Nebo bys chtěl i volno trávit mezi pulpity a zaprášenými lejstry? Copak ty nejsi na ten hrad zvědavý?“ „Ach jo,“ rozhodil bezmocně rukama královský písař. „Čím jsi starší, tím jsi vychytralejší. Vždycky víš, jak mě přesvědčit. Že já si tehdy na škole nenašel jiného přítele.“ „Nikdo jiný než já by s tebou nevydržel. To jen já byl vždycky tak chápavý a citlivý a…“ „Ty tak. Víš co, mluv chvíli vážně. Proč jsi mě pozval? Ale pravdu! Svateb, jako je tahle, tu přece slavíte tucet do roka. Proč zrovna na Krakovec? A nevykládej, že mi chceš ukázat pozoruhodný hrad. Na to tě znám moc dobře. Co je za tím pozváním?“ „Křivdíš mi. Neviděli jsme se tak dlouho. Vlastně sám nevím, proč zrovna na Krakovec. Najednou mě prostě napadlo, že by nebylo špatné mít tě při té svatbě vedle sebe. Kdyby se náhodou něco stalo, víš?“ „Aha. Tak o co jde?“ „Ale já opravdu nic nevím,“ bránil se rakovnický hejtman. „Je to jen intuice. Nemohu šířit pomluvy o nejvýznamnějších urozených rodech v kraji. Uvidíš sám, že někdy není život tak jednoduchý, jak by se zdálo. Pokud se něco stane, bude to můj problém. Jak říkám, ty se pobavíš. Bude to svatba, o které se bude ještě dlouho vyprávět.“ Od vesnice Krakovec cesta stoupala k hradu po širokém návrší. Byla pohodlná a dobře udržovaná. Kočár projel mezi roubenými statky a kolem vrchnostenského dvorce. Odtud se cesta stáčela k hradu, který ležel na konci skalního ostrohu. Byl konec léta a noc přicházela pomalu. Kočár dojel před masivní hranolovou věž s bránou. Přes příkop vytesaný do skály vedl spuštěný padací most. U cesty se popelily slepice a hrálo si několik dětí ve špinavých košilkách. Byly zpocené a zadýchané soustředěným úsilím. Ve vjezdu do hradu stál strážný s halapartnou v ruce. Kočí na něj houkl jména urozených hostů a ani nezpomalil. Strážný uskočil a kočár vjel s hrkotavým zvukem kol po mostě do chladného a kyselou vlhkostí páchnoucího klenutého průjezdu. Celý hrad byl postavený z tmavých štípaných kamenů, jen rohy zpevňovaly pravidelně tesané světlejší kvádry. Vjezd působil ponuře a Jiří Adam z Dobronína se zachvěl chladem. Bezděčně se otočil a malým okénkem ještě zahlédl poslední paprsky podvečerního slunce. Vzápětí mu zmizely. Zastavili na stísněném nádvoří vedle studny. Ještě dříve, než otevřeli dvířka kočáru, se objevil purkrabí. Měl na sobě volné hnědé šaty tradičního střihu, kolem krku zašívaný krejzlík a na hlavě baňatý klobouk s pérem. Představil se jako František Týřovský. Doprovázeli ho dva služebníci, kterým poručil, aby do paláce odnesli cestovní truhlice obou hostů. Ty byly přivázané vzadu nad koly. Kočímu nařídil, aby kočár otočil a vrátil se do vrchnostenského dvorce na kraji vesnice, kde může koně ustájit. Znovu se uklonil a zamířil k úzké brance v protilehlé věži. „Na vnitřní nádvoří se kočárem vjet nedá,“ poučoval rakovnický hejtman Jiřího Adama z Dobronína. „Ta malá branka byla součástí obranného systému. Pokud já vím, ani kališníci Krakovec nedobyli.“ „Možná proto, urozený pane, že se o to nikdy nepokusili,“ upřesnil purkrabí zdvořile. Jindřich
z Vřesovic se zamračil a chtěl něco nepřívětivého odseknout, ale purkrabí nečekal. Prošli úzkým průchodem a ocitli se na druhém nádvoří. Jiří Adam z Dobronína se zvědavě rozhlížel. V jedné věci měl rakovnický hejtman pravdu. Krakovec byla skutečně neobvyklá stavba, ale do paláců lombardských šlechticů měla daleko. Ty italské byly prozářené světlem, jenže tady všude vládlo šero. Vysoké budovy paláce stínily nádvoří a slunce si sem našlo cestu snad jen v poledne. I když bylo všude pečlivě uklizeno, ve vzduchu byla cítit jakási podivná zatuchlost. Jiří Adam z Dobronína si bezděčně stáhl cípy pláště, jako by se chtěl chránit před zimou. To místo se mu nelíbilo. Necítil tu jen chlad, ale téměř hmatatelnou přítomnost nebezpečí. Kolem nich prošli nahrbení hradní služebníci a po širokém dřevěném schodišti vláčeli těžké cestovní truhlice na pavlač. „Vaše ložnice budou v prvním patře,“ vysvětloval purkrabí. „Tam jsou pokoje pro hosty. V tom křídle vlevo a před vámi. V pravém je hodovní síň a kaple. Náš pán a jeho rodina mají pokoje v horním patře. Prosím, pojďte za mnou.“ „Můžeme dostat pokoje vedle sebe?“ chytil ho za rameno rakovnický hejtman. „Nu,“ zaváhal purkrabí a začal si rozpačitě mnout ruce. „S urozeným panem královským písařem jsem nepočítal. Našemu pánu se neohlásil a já už mám ložnice rozdělené. Myslel jsem, že by mohl dostat komnatu na druhé straně…“ „Nechceš náhodou skončit na pranýři?“ vyjel na něj ostře Jindřich z Vřesovic. Další důvod, proč mu byl František Týřovský protivný. „Můj přítel zastupuje českého krále! Ostatní hosty si ubytuj, kde chceš, ale nám dáš ty dva pokoje na nároží. Ten, co mu říkáte modrý, a ten sousední, rozumíš?“ „Měl bych se optat pána,“ váhal purkrabí s obavami v hlase. „Co se tady děje?“ ozvalo se za jejich zády. Otočili se. Od věže k nim mířil postarší urostlý muž v modré kazajce vyšívané stříbrem. Měl široké fialové nohavice, bílé punčochy a černé střevíce s mosaznými přezkami. U pasu se mu houpala úzká dýka s fialovým ametystem. Byl prostovlasý, pod vysokým čelem měl husté obočí a tmavé oči. Tvářil se zvědavě a hosty si pozorně měřil. „To je Albrecht Krakovský,“ představil ho rakovnický hejtman svému příteli. Pak květnatými slovy zdůraznil význam královského písaře. Skončil s teatrálně zvednutým prstem: „Urozený pán Jiří Adam z Dobronína je mým dávným druhem a dalo mi hodně práce, než jsem ho přesvědčil, aby dodal svatbě vašeho bratra na lesku. O tomhle svatebním veselí se bude vyprávět ještě léta.“ „Kéž dá Bůh! Vítejte na Krakovci,“ usmál se Albrecht Krakovský a oba objal na znamení, že je přijímá pod svou střechu. Pak nařídil purkrabímu, aby zařídil všechno tak, jak si přeje urozený pán krajský hejtman. „S večeří na vás samozřejmě počkáme. Jste tu první, ostatní hosté přijedou až zítra. O to milejší mi bude pohovořit si s vámi.“ Komnaty, které rakovnický hejtman vybral, byly skutečně nejlepší. Modrý pokoj byl rohový a jeho okna skýtala výhled jak na vesnici, tak dolů pod hrad, kde ležely hospodářské budovy a malý pivovar. Modrý se pokoji říkalo podle maleb na stěnách, které napodobovaly látkovou draperii se zlatými hvězdami. Nábytek byl z tmavého leštěného dřeva. Jiří Adam z Dobronína odemkl cestovní truhlici a vytáhl čistou košili z jemného plátna. Převlékl se a vyšel ven. Jeho přítel tam ještě nebyl. Opřel se o zábradlí a se zájmem si prohlížel pavlač. Byla z opršelého dřeva, ale část nedávno opravovali a tam bylo dřevo světlejší. Měl rád poctivou tesařskou práci. Tahle poctivá byla. Dlaní pohladil okraj zábradlí. Muselo pamatovat ještě časy, kdy na Krakovci žil a kázal Mistr Jan Hus. „Ty ses nepřevlékl?“ uslyšel za sebou udivený hlas rakovnického hejtmana. Ohlédl se. Jindřich z Vřesovic si oblékl brokátový kabátec a na krku mu visel masivní stříbrný řetěz. Na hlavě měl široký černý klobouk švihácky posunutý do strany.
„Převlékl jsem se,“ pousmál se Jiří Adam z Dobronína. „Vzal jsem si čistou košili.“ „Ale šaty sis nechal cestovní. To se nehodí.“ „Mám jenom tyhle. A kromě nich ještě jeden lehký oblek na hon. Co bych si měl s sebou brát víc? Přijel jsem si odpočinout, ne se pořád převlékat. A pak, tyhle šaty nosím do úřadu.“ „No právě! Tak pojď,“ řekl přátelsky rakovnický hejtman a objal ho kolem ramen. Vydali se po pavlači na opačnou stranu paláce, kde se nacházel vchod do hodovní síně. Zdobil ho honosný kamenný portál s vytesanými vinnými hrozny a listy. Jiří Adam z Dobronína měl na sobě černý oděv tradičního střihu, jaký nosívali zemští úředníci od nepaměti. Neviděl jediný důvod, proč by si kupoval šaty z drahých látek, jaké si oblékali zámožní hejskové. Takových se pohybovalo na královském dvoře mnoho. Netušil ovšem, že tahle móda pronikla už i na venkov. Věděl však, že jeho přítel si potrpěl na módní oblečení už v době studií. Jindřich z Vřesovic pocházel ze zámožné rodiny a měl peněz dost. Na rozdíl od mladého Jiřího Adama. I když byl teď k stáru i on zámožný, zvyk šetřit na věcech, které nebyly nezbytné, mu zůstal. Setmělo se a pavlač osvětlovaly plameny lamp, které visely na kovových hácích. Vzduch voněl létem, v kuželech světla poletovaly můry a ve tmě bzučeli komáři. Obdélné nádvoří obešli po pavlači beze spěchu a vstoupili do hodovního sálu.
II. Jiří Adam z Dobronína musel změnit názor, že Krakovec má do paláců lombardské šlechty daleko. Komnata, kterou obdržel jako ložnici, byla zařízená s vytříbeným vkusem. Ale to ještě nebylo nic proti hodovnímu sálu. Byl skvostný a s italskými si skutečně v ničem nezadal. Sál byl rozlehlý a strop měl sklenutý nádhernou křížovou klenbou. Okna byla moderní obdélníková a zasklená malovanými barevnými kolečky vsazenými do olova. Na stěně mezi okny visely flanderské a vlámské tapiserie. Proti vchodu se nacházel honosný krb obložený mramorem, podlaha byla krytá kožešinami a celý sál osvětlovaly desítky svící ve vysokých mosazných svícnech. U stěny proti oknům stály dva misníky s vyřezávanými sloupky po stranách, na jejichž policích byly pečlivě vyrovnané cínové konvice a skvostné skleněné číše. Uprostřed místnosti stál dlouhý stůl pokrytý červenými tkanými koberci, na kterých byly rozložené bělostné ubrousky, cínové talíře a nože se střenkami vykládanými českými granáty. Kolem stolu byly v nepořádném sledu rozmístěné dva tucty křesel s vyřezávanými opěradly. Na všech ležely brokátové polštáře. Obsazená však byla jen čtyři křesla v čele stolu. Tam seděli dva muži a dvě ženy. To byla celá rodina Krakovských. Albrecht vstal a vydal se svým vzácným hostům vstříc. Uvedl je ke stolu a posadil na čestné místo proti sobě. Po pravici seděla jeho manželka. Jmenovala se Matylda z Chrástu a byla asi o patnáct let starší než on. Když si ji před lety Albrecht Krakovský bral, byla vdovou a její peníze zachránily jeho zadlužené panství. Byla to na první pohled panovačná, ale zřejmě chytrá a trpělivá žena. Měla kulatou tvář, malé rty a přísný pohled. Oblečená byla do tmavého prostého šatu a Jiří Adam s potěšením zaregistroval, že se na jeho oblečení dívá s mnohem větším zalíbením než na výstřední kabátec jeho přítele. Vlevo seděli snoubenci. Jindřich z Vřesovic po cestě královskému písaři prozradil, že o obou sice hodně slyšel, ale osobně je nezná. Marie ze Všesulova byla mladinká půvabná dívka a byla vzdálenou příbuznou manželky pana Albrechta. Paní Matylda vlastní děti neměla, proto se Marie ujala a vychovala ji. A jak už to bylo v šlechtických rodinách obvyklé, aby se nemusel dělit rodový majetek, rozhodla se provdat svou schovanku za mladšího bratra svého manžela. Jan Krakovský byl vysoký hubený muž, měl ostře řezanou tvář a černé nepoddajné vlasy. Nebyl už nejmladší, ale vypadal velice dobře. Na sobě měl stejně výstřední kabátec jako rakovnický hejtman, ale ze zeleného brokátu. Střihem byl podobný, možná pocházel od stejného krejčovského mistra. U pasu mu visela dýka s pozlacenou rukojetí, a jak si Jiří Adam z Dobronína s nelibostí všiml, Jan Krakovský voněl kyperskou stolní vodou. Královský písař nedůvěřoval mužům, kteří se voněli jako prodejné ženské na jarmarcích. Zato nevěsta byla okouzlující. Měla tmavé šaty, stejně jako její zámožná pěstounka. Nebyly to však splývavé šaty tradičního střihu, ale živůtek přiléhal těsně k tělu a zdůrazňoval její půvaby. Sukně se v pase rozšiřovala a splývala až na zem. Vlasy měly barvu zralé slámy, byly vyčesané do vysokého vrkoče a ovázané prostým panenským vínkem z bílé látky. Na krku jí visel malinký zlatý křížek. Měla souměrný obličej, hodně podobný své pěstounce Matyldě, ale s mnohem srdečnějším výrazem. V očích se jí zrcadlil jakýsi plachý výraz. Jakmile se společnost navzájem představila, všichni si připili drahým vínem ze štíhlých číší z nazelenalého skla. U jednoho z misníků čekala půvabná černovláska s velikou cínovou konvicí v ruce a okamžitě číše dolila. Pak paní Matylda tleskla a ve dveřích se objevil zpocený kuchmistr a v natažených rukách nesl podnos, na němž byl dozlata vypečený špikovaný kančí hřbet. Za ním kráčel pomocník s mísou švestkové omáčky. Dvě dívky v prostých bílých suknicích přinesly ošatky s plackami a mísu s řeřichovým salátem.
„Dnes bude večeře jen prostá,“ omlouval se Albrecht Krakovský s hranou skromností a pokynul hostům, aby si nabrali. „Každý v kuchyni, kdo má ruce a nohy, připravuje svatební hostinu. Ale slibuji, pak si vše vynahradíte.“ „To maso však voní báječně,“ souhlasil rakovnický hejtman a nožem si odřízl široký plátek. Pak vrhl nenápadný pohled na Jiřího Adama a s vážným výrazem pokračoval: „Nemůže být každý den posvícení. Chápu, že se musíme uskromnit.“ „To nebylo zdvořilé,“ zabručel bratr hradního pána Jan. „Ale můj milý, on jen žertuje,“ upozornila jeho snoubenka. Hovořila příjemným kultivovaným hlasem. Přitom se mu pokusila pohladit ruku. Ucukl a ostře se ohradil, že nemá rád, když ho poučuje. „Já zase nemám ráda, pokud se utrhuješ na mou schovanku,“ napomenula ho okamžitě paní Matylda. Hovořila přísně a z výrazu její tváře se dalo těžko odhadnout, co si doopravdy myslí. „Marie si prožila trápení už dost. Na to nezapomeň! I ty jí hodně dlužíš, tak se podle toho chovej!“ „Jistě,“ zabručel s přemáhaným vztekem Jan Krakovský, natáhl ruku pro číši vína a celou ji do sebe obrátil. Pak sklopil pohled ke stolu a věnoval se jídlu. Na dlouho se přestal zapojovat do hovoru. Zato jeho bratr Albrecht nebyl k zastavení. Byl to rozšafný a hovorný muž a zjevně nebyl hloupý. Když na nádvoří tvrdil, že se těší na večer se svými hosty, určitě nepřeháněl. Jedl a pil málo, zato se zvědavě vyptával na všechny novinky z Prahy a sám přidal, co věděl. Jiří Adam z Dobronína musel ocenit jeho přehled. „Nemůžeš se chvíli věnovat také jídlu? Pořád bys mluvil. Jsi horší než trhovec,“ přerušila ho konečně paní Matylda. Jiří Adam z Dobronína postřehl, že nepoužila přirovnání, že by byl horší než inkvizice, oblíbené mezi kališnickou šlechtou. Byla zřejmě stoupencem papežského tábora. Matylda přísně pokračovala: „Dovol hostům alespoň chvíli vydechnout. Ani v klidu dojíst bys je nenechal. Ještě si je užiješ.“ Pak se obrátila na Jindřicha z Vřesovic, kterého zjevně dobře znala, a přátelsky pokračovala: „Kde máte manželku? Myslela jsem, že ji přivezete také.“ „Přepadla ji nemoc,“ odpověděl nepřesvědčivě rakovnický hejtman. Pravdivá odpověď byla nasnadě. Manželku nevzal s sebou proto, že tu měl přítele z mládí. Matylda z Chrástu to pochopila okamžitě. Dobromyslně mu pohrozila prstem a podotkla cosi mravokárného. Pak se obrátila na svou schovanku: „Vidíš to, má milá? Pamatuj, pokud si chceš zachovat svobodu, nesmíš nikdy dovolit, aby o tvém majetku rozhodoval manžel. I kdybys ho milovala sebevíc. Jedině majetek ti zaručí práva urozené ženy. Čím více ho budeš mít, tím budeš svobodnější. Pokud vím, urozený pán Jindřich z Vřesovic byl vždycky zámožný. Na rozdíl od své ženy. A proto ji nechal doma. Kdyby byla bohatší ona, nikdy by si něco takového nedovolil.“ Rakovnický hejtman jen povytáhl obočí a špitl tiše k Jiřímu Adamovi z Dobronína, aby si těch řečí nevšímal, podobné hlouposti paní Matylda pronáší často. Chtěla by být spravedlivá jako první křesťané. Padni, komu padni. Jenže zapomněla, že už nežijeme mezi prvními křesťany. Ale on se na ni nezlobí. „To všechno je moc hezké,“ ozval se nečekaně Jan Krakovský a odložil nůž. „Ale jak to bude s věnem?“ „Už jsem ti řekla. Věno dostane má schovanka až po řádné, křesťanské a Bohem posvěcené svatbě. Do té doby neuvidíš ani měďák,“ opáčila Matylda z Chrástu. „A nemíním se o tom už dohadovat. Podmínky sňatku znáš a přistoupil jsi na ně.“ „Nerozčiluj se, moje milá, víš, že ti to nedělá dobře,“ uklidňoval ji rychle manžel a přísným pohledem šlehl po svém mladším bratrovi. „Platí všechno tak, jak jsme se dohodli.“ „Mně se vůbec nelíbí, že o mém majetku nemohl rozhodovat můj manžel,“ ozvala se s dívčí tvrdohlavostí Marie ze Všesulova. Obrátila se ke svému snoubenci a rychle pokračovala: „Já tě miluji
a věřím ti. Neslušelo by se, abych já měla plné truhlice a ty prázdný měšec.“ „Můj bratr chudý není,“ bránil ho Albrecht Krakovský. „Patří mu třetina Krakovce. A tři vesnice. To není málo.“ „Ale proti věnu mé schovanky je to almužna,“ nedala se Matylda z Chrástu. „Jsi zamilovaná a hloupá, Marie. Ale neboj, já ti nedovolím dělat pošetilé kroky.“ „Jsi nádherná,“ zabručel Jan Krakovský, naklonil se ke své snoubence a políbil ji na tvář. Zrudla a rychle se odtáhla. „Až po svatbě,“ špitla, ale Jiří Adam z Dobronína byl přesvědčený, že to je jen divadlo pro její zbožnou pěstounku. Marie ze Všesulova, navzdory křížku na svém krku, nenosila zřejmě v duši pokoru prvních křesťanů. Nezdálo se, že by ji dotek mužských rtů uváděl ve skutečnosti do rozpaků. A ještě něčeho si Jiří Adam z Dobronína všiml. I když Jan Krakovský líbal svou snoubenku, žádostivě si prohlížel černovlasou sklepnici. „Neměli bychom unavovat hosty našimi rodinnými záležitostmi,“ napomenul Albrecht Krakovský rozmrzele svou ženu. Zdálo se, že mu spor o věno připadá trapný. „Tys je unavoval celý večer,“ hádavě mu oponovala manželka. „Ale já hovořím o praktických záležitostech. Co si o tom myslíte vy, urozený pane královský písaři?“ Jiří Adam z Dobronína se na ni překvapeně podíval. Rychle uvažoval, co odpovědět. Neměl nejmenší chuť dát se zatáhnout do malicherných sporů. Věno bylo vždycky nejožehavější otázkou každého sňatku. Jenže něco odpovědět musel, ignorovat hradní paní by bylo vrcholně nezdvořilé. „Já bych dal za pravdu vaší schovance,“ řekl opatrně a sám si dolil víno z konvice. „V jakém smyslu?“ překvapeně opáčila Matylda z Chrástu. Její manžel se na ni káravě zadíval, ale nevšímala si ho. „V tom, že hodlá svému manželovi věřit. Zbožné knihy přece tvrdí, že manželé mají držet při sobě v dobrém i zlém. A to jistě platí i ve věcech majetkových.“ „Překrucujete slova! V dobrém a zlém jistě, ale o majetku platí, že co je božího, patří Bohu, co je manželovo, manželovi, a co manželčino, patří ženě. Nebo jste snad studoval v jiných knihách, než jsou známé nám, kteří se nevěnují úřední práci? Jak to máte v manželství vy?“ „Žena zemřela už před mnoha lety. Ale dokud žila, ctili jsme zásadu, že manželé nemají mít před sebou žádné tajemství. Co je mé, je i tvé.“ „Užíváte hodně nevhodné příměry. Prý co je mé, je i tvé! Něco takového tvrdili ti kališničtí kacíři, pokud já vím,“ odsekla upjatě. „To jsou slova z evangelia,“ stejně upjatě opáčil Jiří Adam z Dobronína. „Vaše žena byla nejspíše světice,“ usmála se nečekaně Matylda z Chrástu. Dosavadní spor ji vůbec nevyvedl z klidu. „A vy jste zřejmě světec. Jenže ne každý křesťan může být světcem. A já rozhodně trvám na tom, že bratr mého manžela světcem nikdy nebude. Můžete mi věnovat chvíli, pane královský písaři? Chtěla bych si s vámi promluvit soukromě.“ Vstala, do ruky uchopila číši s vínem a zamířila k oknu, kde stála nádherně zdobená lavice. Královský písař se vydal za ní. Svou číši nechal stát na stole. Postřehl, že si Albrecht Krakovský oddechl hned, jak jeho žena opustila stůl. Matylda z Chrástu se pohodlně usadila na lavici a rukou ukázala, aby si sedl vedle ní. „Jako královský písař máte zkušenosti s tím, jak formulovat smlouvy,“ začala bez úvodu. „Byla bych vám vděčná, kdybyste si pročetl svatební smlouvu mé schovanky a poradil, jestliže by v ní bylo něco nejasného nebo sporného.“ „Jistě, to udělám rád. Musím však vědět, čeho se obáváte, abych prověřil, zda na takový případ smlouva pamatuje,“ odpověděl trochu překvapeně Jiří Adam z Dobronína. Domníval se, že svatební smlouva je už dávno dohodnutá, vždyť byly tři dny před sňatkem.
„Jde přesně o to, o čem vy tvrdíte, že vás a vaši zemřelou ženu netrápilo. Ze smlouvy musí být jasně, jak spravovat majetek mé schovanky. Jan Krakovský není podle mne zlý nebo špatný rytíř, ale je zcela nezodpovědný. Zvláště při správě panství. Vím, o čem mluvím. Abyste rozuměl, můj manžel má bratry dva, kromě snoubence mé schovanky ještě Hynka, který je nejmladší. Hynek kdysi zdědil tvrz a panství Kolešovice. Protože byl nezletilý, jeho poručníkem se stal Jan. Jenže v Kolešovicích hospodařil tak mizerně, že panství zadlužil a nakonec ho musel prodat. Koupil ho Jeroným Hrobčický, zítra ho poznáte, také jsme ho pozvali. Všechno vám do posledního písmene potvrdí. Já nemyslím, že by to panství zadlužil Jan úmyslně, i když ho z toho můj manžel podezíral. Podle mne je prostě neschopný a hloupý. Proto chci, aby neměl právo nakládat s věnem mé schovanky, rozumíte?“ „Jistě. Ale Hynek měl přece právo požadovat náhradu. Zvláště pokud Janu Krakovskému nějaký majetek zbyl. Udělal to?“ „To je jiný příběh,“ odsekla ostře Matylda z Chrástu. Hovořila tak zlostně, že to královského písaře zarazilo. V jejím hlase slyšel opovržení a nenávist. Zjevně nemínila víc vysvětlovat. „Podívám se na tu svatební smlouvu,“ změnil téma hovoru. „Pak vám povím svůj názor.“ „Budu vám vděčná,“ pousmála se a vstala. Už byla zase klidná. Vstal i Jiří Adam z Dobronína. Společnost u stolu se zatím nenuceně bavila. Jan Krakovský si přesedl do křesla vedle rakovnického hejtmana a něčemu se srdečně smáli. Marie ze Všesulova stála vedle křesla, v němž seděl Albrecht Krakovský. Držel dívku za ruku a cosi jí tiše vykládal. Marie přikývla, pak se sklonila a políbila ho. Nikoli na tvář, ale na rty. Matylda z Chrástu se zastavila a královský písař postřehl v její tváři překvapení. A také stín žárlivosti. Marie zůstala skloněná a cosi Albrechtovi pošeptala. Pak se vrátila na místo. Byla uzarděná a ve tváři měla dychtivý výraz. Zvedla číši s vínem a žíznivě se napila. Jiřího Adama z Dobronína napadlo, jak by o svatební smlouvě své schovanky mluvila Matylda z Chrástu teď. Ve tváři měla pobouřený výraz a rty zlostně stisknuté. Ale jemu do záležitostí téhle rodiny nic nebylo. Přijel na svatbu, aby se pobavil a odpočinul si. Poslední dobou ho o klid připravila každičká maličkost a doufal, že tady si vyčistí hlavu. Místo toho cítil zvláštní neklid, jako by se před jeho očima odehrávalo drama, v němž se za klidnými úsměvy skrývala nenávistná zloba. Znal tenhle pocit. Už mnohokrát ho varoval, protože obvykle předcházel zločinu. Dříve si říkával, když ho tenhle pocit přepadl, že by měl okamžitě něco podniknout. Měl přece povinnost chránit nevinné křesťany. Jenže časem pochopil, že zločinu se zabránit nedá. „Na co myslíte?“ optala se Matylda z Chrástu. Ve tváři měla už zase svůj obvyklý povýšený klidný a přísný výraz. „Trochu se bojím příštích dní,“ odpověděl jí po pravdě. „Všichni jsme v rukách božích. Vaše obavy jsou zbytečné. Stačí nepodlehnout hříchu a modlit se.“ „Možná, ale přesto prosím, buďte opatrná.“ Nepatrně se usmála a přikývla. Došla ke svému manželovi a oznámila, že je unavená a půjde spát. Albrecht Krakovský vstal, popřál jí dobrou noc a chtěl ji políbit. Ale nedovolila mu to. Rezolutně se odvrátila a zamířila ke dveřím na pavlač. Její manžel zůstal stát a překvapeně ji sledoval. Teprve když zmizela, zvedl ze stolu dvě číše a zamířil k Jiřímu Adamovi z Dobronína. Jednu mu podal a připil mu. „Nemyslete si prosím o mé ženě nic špatného,“ začal trochu rozmrzele. „Ona už je prostě taková. Dělá si zbytečné starosti i tam, kde o nic nejde. Já si všiml, jak vás spor o věno rozladil. Ale my už si zvykli. Tohle slýcháváme pořád. Matylda není lakomá. Ze svých peněz platí školu tady ve vsi, v Rakovníku zřídila při oltáři své patronky štědré obročí. A pravidelně rozdává almužny chudým. Není lakomá, je jen opatrná. Bral jsem si ji jako vdovu. První manželství se jí nevyvedlo. Její manžel byl opilec, bil ji a spoustu peněz prohýřil. Naštěstí je Matylda skvělá hospodářka. Mnohem lepší než já.
Proto jsem souhlasil, aby se o veškerý majetek starala ona. Vím, že já bych to lépe neuměl.“ „Odpusťte mi prosím prostořekou poznámku. Pokud jsem pochopil, schopnost spravovat dobře majetek nebyla dána ani vašim bratrům.“ „Ona se vám o tom zmínila?“ pohoršil se Albrecht Krakovský. Dopil víno a chvíli přemýšlel. O poznání upjatěji pokračoval: „Co vám vlastně vyprávěla?“ „Nic, co by v dnešních časech nebylo neobvyklé. Jan prohospodařil majetek bratra Hynka. Tohle bývá často úděl nezletilých dědiců.“ „A dál?“ „Co by mi měla ještě vykládat? Chtěl jsem jen vědět, zda Hynek žádal později náhradu. Ale odbyla mě.“ „Hynek neměl právo náhradu požadovat. Jako hlava rodu jsem ho vydědil a vyhnal. A už o tom nechci nic slyšet!“ „Jak si přejete,“ přikývl Jiří Adam z Dobronína. „Strýčku, doprovodíš mne do mé komnaty?“ zaprosila Marie ze Všesulova, která se znenadání objevila vedle nich. Uchopila Albrechta Krakovského za ruku a odváděla ho ven ze sálu. Její snoubenec zvedl hlavu a bez zájmu to zaregistroval. Hned se však zase věnoval vtipkování s rakovnickým hejtmanem. Protože královský písař v hodovním sále osaměl, zamířil k nim. Chtěl se rozloučit, protože měl za sebou celý den v kočáru a toužil po lůžku. „Konečně si můžeme v klidu pohovořit,“ vítal ho Jan Krakovský. Když se usmíval, měl hezké oči. Jako by se celý změnil. Podobal se šťastnému chlapci a byl už trochu přiopilý. „Ne nadarmo se tvrdí, že zlá tchyně je horší než rota krvežíznivých Turků. Inu, každý si neseme svůj kříž. Ale Marie za ty její protivné řeči stojí, nemyslíte?“ „Hovoříte o její kráse, anebo o penězích?“ zabručel Jiří Adam z Dobronína. Tenhle mladík si jeho sympatie nezískal. Jan Krakovský se neurazil. Hlasitě se rozesmál, jako by zaslechl ten nejlepší vtip. „Víte, kolik je krásných panen v tomhle království? Stačí jen sáhnout. Ale bohatých, to je jiná věc. Těch už tolik nenajdete. A většina je ošklivá. Pokud však jde krása a bohatství ruku v ruce, jen hlupák by odmítl. I přes všechno, co tomuhle sňatku předcházelo.“ „I když jsem hejtman, o ničem jsem neslyšel,“ vstoupil do jejich hovoru Jindřich z Vřesovic. „Povězte mi víc, co se stalo?“ „Vlastně to nestojí za řeč,“ okamžitě se stáhl Jan Krakovský. Jeho oči si je měřily s ostražitou opatrností. Pak se trochu nuceně zasmál a navrhl: „To tu budeme sedět jen tak? Co kdybychom si zahráli kostky?“ Jiří Adam z Dobronína neměl hazardní hry rád. Nikdy se jich neúčastnil. Byl však zvědavý, a tak se ležérně optal, jaký by byl nejnižší vklad. Jan Krakovský ožil. „Řekněme pět stříbrňáků? Na každý vrh by se přihazovalo řekněme tak dvacet. Pro začátek, samozřejmě. Pokud byste ale chtěli, můžeme jít i výše.“ „Jsem krajský hejtman,“ upozornil přísně Jindřich z Vřesovic. „Hazardní hry jsou v Českém království přísně zakázané, to nevíte? Vy asi tenhle zákon příliš nectíte.“ „Nikdy nehraji v krčmách. Jen pro radost s přáteli,“ odsekl Jan Krakovský. „A to není zločin. V zákonu se praví, že hazardní hry v kostky jsou zakázány ve městech. Tady jsme na hradě, který mi zčásti patří. Ale nic, půjdeme spát.“ Vstal, uklonil se a zamířil ven. Přitom se významně obrátil na černovlasou sklepnici, která odložila konvici a opustila sál spolu s ním. „No a my půjdeme asi také,“ navrhl Jindřich z Vřesovic, vstal a protáhl se. „Nezdá se ti trochu
zvláštní, a možná dokonce nezdvořilé, že nás tu jako hosty nechali samotné?“ „Obávám se, že tohle nebude poslední překvapení, které nás čeká,“ povzdechl si královský písař. Neodbytný pocit blížící se tragédie byl stále silnější.
III. Když se ráno Jiří Adam z Dobronína probudil, stálo slunce už vysoko na obloze. Celou noc spal jako zabitý. Probudil se ve skvělé náladě. Postel byla pohodlná a na rozdíl od předchozích týdnů ho nebolelo vůbec nic. Zhluboka se nadechl, oknem proudil svěží vzduch s vůní lesů, které hrad do nedohledna obklopovaly. To bylo něco úplně jiného než vzduch pražský. Královský písař měl dům v Kaprové ulici na Starém Městě pražském a o vůni lesa si mohl nechat jen zdát. Každé ráno pod jeho okny drncala kola povozů o nerovnou kamennou dlažbu, ozývaly se hihňavé hlasy děveček, které chodily s putnami ke kašnám pro vodu, a pokřikovali na sebe studenti, kteří zrovna jeho ulicí chodívali na lekce do školy U Týna. Tady bylo božské ticho. Jediný zvuk, který k němu dolehl, patřil ptáku, který vysoko na blankytně modré obloze zpěvem chválil Boha. Protáhl se a váhal, zda vstane. Chtěl si tohle nádherné ranní probuzení pořádně užít. Cítil mír v duši a připadal si mladší. Vůbec nechápal chmurné pocity, které ho předešlého večera přepadly. Vždyť to, co se na Krakovci dělo, bylo v podstatě normální. V téměř každé urozené rodině to bylo stejné. Spory se vedly o majetek. Umínil si, že obavy hodí za hlavu. Prostuduje svatební smlouvu, jak slíbil, ale jinak se bude věnovat odpočinku a zábavě. Proto sem přece přijel. Tohle předsevzetí ho definitivně uklidnilo. Rychle se oblékl a po pavlači se vydal do hodovního sálu. Teď, když slunce vrhalo do hradního nádvoří své paprsky, vypadal Krakovec mnohem přívětivěji než včera večer. Kromě paní Matyldy z Chrástu byli v hodovní síni všichni. Marie ze Všesulova seděla v křesle mezi oběma bratry a o něčem s nimi vážně diskutovala. Rakovnický hejtman Jindřich z Vřesovic si vybral místo na lavici u okna. V ruce držel číši s medovinou a byl na první pohled rozmrzelý. Královský písař se rodině hostitele nepatrně uklonil, jak se slušelo, a pak zamířil ke svému příteli. Posadil se vedle něj a optal se, proč se mračí, když je tak krásný den. „Tys v noci neslyšel ten hluk?“ odsekl nakvašeně Jindřich z Vřesovic. „Už dlouho jsem tak dobře nespal,“ přiznal se po pravdě Jiří Adam z Dobronína, aniž chtěl provokovat. Rakovnický hejtman to však pochopil jinak. Zaklel a upil ze své číše. Chvíli mlčeli, ale Jindřich z Vřesovic nikdy nevydržel trucovat dlouho. Od mládí to bylo stejné. Býval to on, kdo dělal první krok k usmíření. Bez úvodu začal vysvětlovat: „Já byl půlku noci vzhůru. Přímo nad mou ložnicí se někdo strašně hádal. Teprve když mě napadlo zavřít okno, usnul jsem.“ „Škoda, že tě to nenapadlo hned,“ přikývl s nevinným výrazem královský písař. „O co se hádali?“ „Nerozuměl jsem jim, to dá rozum. Zdi jsou silné. A navíc, mně bylo jedno, o co se hádají. Já chtěl spát, rozumíš! Hlavně tu ženu jsem slyšel. Příšerně ječela, až mně zvonilo v uších. Dal jsem si přes hlavu polštář, teprve pak mě napadlo zavřít okno. Jenže pak jsem měl v ložnici zase strašné horko a dusno. Já jsem zvyklý spát při otevřeném okně.“ „Vzpomínám si. Když jsme spolu bydleli v době studií, uši mi kvůli tobě omrzly…“ „Minule jsi tvrdil, že ti omrzl nos. Měl by sis cvičit paměť, příteli!“ zarazil ho rakovnický hejtman. „…a nos taky,“ dodal významně Jiří Adam z Dobronína. „Kdybys mi pořád neskákal do řeči, dořekl bych to celé. Zjistil jsi, kdo tam tak ječel? Paní Matylda, nebo její schovanka?“ „Ptal jsem se. Víš, co mi pan Albrecht odpověděl? Že prý se mi něco muselo zdát. Nad námi jsou komnaty prázdné. Celá jeho rodina má ložnice nad hodovní síní. Udeřil jsem na purkrabího a ten to potvrdil. A co povíš teď?“ „To je skutečná záhada,“ připustil s hranou vážností Jiří Adam z Dobronína. Jeho oči se ale pobaveně smály. „Jednu hypotézu bych měl. Jeden z urozených bratrů si tam nejspíše přivedl nějakou půvabnou hradní děvečku. Je to ideální místo pro zálety, leží přece na opačné straně paláce, než jsou
ložnice rodiny. Zdá se, že ani purkrabí si ničeho nevšiml. Anebo všiml, ale mlčí, protože si nechce pohněvat svého pána. Je ovšem ještě jedna možnost, milý příteli. Třeba tam straší! Měl bys z moci svého úřadu zahájit vyšetřování.“ „Jdi mi k šípku,“ ušklíbl se rakovnický hejtman, ale dobrá nálada se mu pomalu vracela. Ve dveřích se objevila Matylda z Chrástu. S hrdě vztyčenou hlavou zamířila ke stolu a na pozdrav svého manžela odpověděla hodně vlažně. Jiří Adam z Dobronína se významně zadíval na svého přítele a ten povytáhl obočí na znamení, že si toho všiml také. Vstali z lavice a přesedli si ke společnosti u stolu. Kuchmistr se svým pomocníkem donesli misky s masovou kaší, ještě teplý chléb, který nádherně voněl, a hrudku másla. Podle pokynů purkrabího je rozložili před urozenou společností. Černovlasá sklepnice stála na svém místě vedle misníku s konvicí vína v ruce. „Jak se jmenuje ta dívka?“ optal se tiše Jiří Adam z Dobronína purkrabího a ukázal na černovlásku. „To je má dcera,“ odpověděl hrdě František Týřovský. „Jmenuje se Adléta.“ „Hezké jméno. A moc hezká dívka,“ pochválil ji královský písař. „Jistě,“ souhlasil ostražitě purkrabí. Chtěl ještě něco dodat, ale svá slova polkl. Přemýšlivě si královského písaře změřil, pak se vydal ke své dceři a něco jí důrazně šeptal. Ta se pobaveně rozesmála a zavrtěla hlavou. Urozená společnost u stolu se dala do jídla a zábava se nenuceně rozproudila. „Co myslíte, který z hostů přijede první?“ vyptávala se dychtivě Marie ze Všesulova. „Já bych sázel na rakovnického děkana Ignácia. Je to vyžírka a určitě přijede před obědem, aby mu nic neuteklo,“ zasmál se Jan Krakovský. Matylda po něm přísně šlehla pohledem a upjatě opáčila, že bratr Ignácius tu má přece spoustu práce a je logické, že bude spěchat, aby vše stihl. A že si nepřeje podobné neuctivé poznámky. „Nerozčiluj se,“ uklidňoval ji shovívavě manžel. „To byl jen žert. Já bych sázel na Jeronýma Hrobčického. Když jsem s ním nedávno mluvil, tvrdil, že i on tu má nějakou práci. Neprozradil mi sice jakou, ale tvářil se strašně důležitě.“ „Ten se tváří vždycky důležitě,“ souhlasila Matylda z Chrástu a poprvé se na svého manžela usmála. „Skoro jako ty.“ „Nemáte pravdu ani jeden,“ odporovala s plnými ústy Marie ze Všesulova. Rychle polkla, když postřehla káravý pohled své pěstounky. „Jsem si jistá, že jako první se tady objeví pán na Chříči.“ „Šebestián Lažanský? Má to sem ze všech nejdále. Proč zrovna ten?“ podivil se její snoubenec. „Ty to opravdu nevíš?“ opáčila s rozmarným výrazem ve tváři. „Když jsem byla malá, byl do mě zamilovaný a…“ „Tak dost!“ okřikla je Matylda z Chrástu. „Až se najíme, ukládám ti za trest pokání. Odejdeš do kaple a tam se pomodlíš celý růženec, rozumíš?“ „To se nám vůbec nehodí! Proč by vás měla Marie pořád poslouchat?“ postavil se na stranu své snoubenky Jan Krakovský. „Chtěli jsme si vyjet na projížďku.“ „Protože o ní až do svatby rozhoduji já,“ opáčila klidně paní Matylda, odstrčila od sebe prázdnou misku a zbožně se pokřižovala. „Půjde do kaple a bude se modlit. Nedovolím, abyste spolu byli sami. Vidím ti na očích, co bys od ní chtěl. Na to zatím právo nemáš.“ „Ale tetičko,“ ozvala se Marie ze Všesulova s pohledem cudně sklopeným k zemi. „Víš dobře, že já bych nikdy nedovolila… Vždycky jsem dbala na tvé rady. Jsem stejně dobrá křesťanka jako ty, a proto vstoupím do manželského lože jako panna.“ „To bych ti radila,“ přikývla s chladným varováním její pěstounka. Pak se její výraz náhle změnil. Zjihla, naklonila se k Marii a pohladila ji po tváři. „Já ti přece věřím, má holčičko. Ale právě proto, že
tě mám ráda, půjdeš se teď modlit, protože jsi zhřešila slovem. I to je hřích, pamatuj si to! Zvláště po tom, co se stalo.“ „To je dávno pryč!“ skočil jí do řeči Albrecht Krakovský. „A už dost o hloupostech! Marie půjde do kaple a Jan zkontroluje, zda v pivovaru navařili dost piva a jak jsme na tom s ležákem. Ty, má milá, si naopak modlitbu odepřeš a budeš se věnovat kuchyni. Já zatím počkám na naše hosty.“ Všichni si připili, a právě když chtěli vstát od stolu, otevřely se s hlučným prásknutím dveře a na prahu se objevil výstředně oblečený mladík. Na sobě měl sametovou halenu vyšitou stříbrem, dvoubarevné nohavice a přes ramena přehozenou krátkou pelerínu. Hlavu mu zdobila malá plochá čapka, upevněná k hustým černým vlasům dvěma sponami v podobě ptáků. Byl středně vysoký, oči mu netrpělivě těkaly a kolem rtů mu pohrával ironický úsměv. „Co ty tu děláš?“ vykřikla Marie ze Všesulova zděšeně a tvář ukryla za široký rukáv své pěstounky. „Nikdo tě nezval,“ přidal se Albrecht Krakovský, vstal a ruku položil na jílec své dýky. „To je Hynek, nejmladší bratr,“ pošeptal rakovnický hejtman královskému písaři. „A proč by mne měl někdo zvát?“ ušklíbl se Hynek Krakovský. „Jsem tu přece doma. Stejně jako ty nebo můj povedený bratříček. Tak co, Jane, ty zloději, spí se ti dobře? Ale já nezapomněl, jak jsi mne okradl, to si pamatuj!“ „Já se nenechám urážet!“ vykřikl Jan Krakovský a vyskočil od stolu tak prudce, že povalil křeslo. Sáhl k pasu a tasil dýku. Jeho bratr Hynek tasil rovněž. „To by stačilo!“ oznámil úředním hlasem rakovnický hejtman a postavil se mezi oba bratry. „Okamžitě schovejte zbraně, nebo vás poženu k soudu!“ Nejprve, velice váhavě, poslechl starší Jan, teprve pak Hynek. Ale urážlivý výraz z jeho tváře nezmizel. Neměl strach. „Mám ti opakovat, že tě tady nechceme? Já, ani můj bratr,“ prohlásil Albrecht. Jako nejstarší byl hlavou rodu. „Odejdi. A hned!“ „O veškerý majetek jste mne okradli, ale třetina hradu je stále má,“ bránil se pobouřeně Hynek. „Nemáš právo něco mi nařizovat. Pane královský hejtmane, obracím se na vás se žádostí o ochranu mých práv. Jsem spolumajitelem Krakovce a mám tedy právo pobývat tu. Zařiďte prosím, aby mne tu nechali. Neboť tak je to podle zákona.“ „Je to tak,“ souhlasil Jindřich z Vřesovic, i když značně neochotně. „Kde jsi nechal svědomí, ty Antikriste?“ vykřikla Matylda z Chrástu. „Po tom, cos spáchal, ses neměl už nikdy vratit! To jsi rytíř? Chceš Marii zkazit sňatek, když už jsi jí tolik ublížil?“ „Právě proto se chci na její svatbu podívat,“ ušklíbl se Hynek zlomyslně. „Prosím, odjeď!“ sepjala Marie ruce a rozplakala se. „Ne! Mne se už nezbavíš. Ty ani ten tvůj povedený ženich,“ zasyčel nenávistně, pak se otočil a vyšel z hodovního sálu ven. „Co budeme dělat?“ začala naříkat Marie a padla svému snoubenci kolem krku. „Hlavně musíme zachovat klid,“ uklidňoval ji Albrecht Krakovský. Pak se obrátil na rakovnického hejtmana: „Řekněte mi, urozený pane z Vřesovic, jak je možné, že královská spravedlnost hájí lotry, jako je náš bratr?“ „Královská spravedlnost hájí před zločinci nevinné, bezbranné a čestné,“ trochu upjatě vysvětloval rakovnický hejtman. „Váš bratr Hynek se dosud neprovinil ničím proti zákonu a má právo pobývat na hradě, který mu podle odkazu vašeho otce patří stejně jako vám dvěma. Pokud mezi vámi třemi k něčemu došlo, je to vaše věc. K mému úřadu však dosud nikdo žalobu nevznesl. Proto jste všichni tři v očích královské spravedlnosti mužové poctiví a já mám povinnost chránit práva vaše stejně jako Hynkova.“
„Na co chcete čekat?“ křičela v hysterickém záchvatu Marie ze Všesulova. „Kdy hodlá královská spravedlnost zasáhnout? Až Hynek někoho zabije?“ „Jistě,“ přikývl rakovnický hejtman naštvaně. „Úřady nemohou trestat zlé myšlenky, jen zlé skutky. Zlé myšlenky potrestá Bůh. Já jsem jen krajský hejtman.“ „A já vám říkám, že jste povinen zasáhnout. Hned a teď!“ přidala se Matylda z Chrástu. „Vznáším žalobu na pana Hynka Krakovského.“ „V jaké věci?“ „Ne, prosím, ne!“ vykřikla Marie a vrhla se na kolena. Objala svou pěstounku kolem boků a přitiskla tvář k její suknici. „Nedělej to, Matyldo!“ varoval ji manžel. „Ostudy bylo už takhle dost! Mysli na svatbu.“ „Já si to s ním vyřídím sám,“ sykl výhrůžně Jan Krakovský. „Jsem rytíř a tohle se týká jen nás dvou.“ Matylda pomohla vstát bledé a uslzené Marii, objala ji a zamířila s ní ven. Přitom oznámila manželovi: „Vezmu ji k sobě a postarám se, aby se trochu uklidnila. Na kuchyň si dohlížej sám!“ Jí v patách opustili hodovní síň oba urození bratři. Polohlasně se o čemsi dohadovali. Jiří Adam z Dobronína spolu s rakovnickým hejtmanem osaměli. „Rozumíš tomu, proč se tak pohádali?“ optal se královský písař. „Abych se přiznal, moc ne. Jan kdysi prohospodařil majetek, který zdědil Hynek.“ „To mi včera paní Matylda prozradila. O tom ví zřejmě každý.“ „Ale nejspíše se stalo ještě něco. Co, to přesně netuším, ale fakt je, že ti dva Hynka vyhnali a on se nebránil. Ta věc se však k soudu nedostala. Ututlali to. No, doufejme, že se do svatby nic nestane.“ „Kéž by,“ souhlasil Jiří Adam z Dobronína. Nepříjemný pocit, který ho přepadl předešlého dne, se s plnou silou vrátil. Královská spravedlnost měla chránit nevinné, jenže kdo tu byl viník a kdo oběť? Přes všechnu jízlivost a urážlivé Hynkovo chování měl totiž Jiří Adam z Dobronína nejasný pocit, že se ten mladík dožaduje čehosi právem. A nešlo zřejmě jen o majetek. Jako by se na Krakovec vloudil záhadný stín z minulosti. Chvíli poté, co Jiří Adam z Dobronína opustil hodovní síň, ho zastavil purkrabí František Týřovský. Zdvořile se uklonil a podal mu malý balíček zabalený do hedvábí. Byl ovázaný červenou šňůrkou a na ní byla pečeť Matyldy z Chrástu. „Urozená paní vám posílá svatební smlouvu,“ vysvětloval celkem zbytečně. „Nemohla přijít sama, stará se o svou schovanku.“ „Jak na tom je? Myslím Marii ze Všesulova.“ „Jsem purkrabí, ne ranhojič,“ pokrčil neurčitě rameny František Týřovský. „Ale řekl bych, že to není nic vážného. Většina holek před svatbou brečí a dělá scény. I ty urozené. To už tak nějak patří k věci.“ „Až se bude vdávat tvá dcera, bude také brečet a dělat scény?“ „Proč vás to zajímá? Nic ve zlém, vy žijete na královském dvoře, urozený pane, a tak si asi myslíte, že si můžete k poddaným dovolit všechno. Aby bylo jasno, má dcera se stará o sklepy, ne o zábavu hostů. Přestaňte se o ni zajímat, k ničemu vám to nebude!“ „Nejsi zrovna uctivý,“ upozornil Jiří Adam z Dobronína. V duchu se smál. Celkem mu lichotilo, že ho i při jeho šedinách purkrabí podezíral z milostných spádů. „Možná bych tě měl potrestat. Ale odpustím ti, protože otce šlechtí, že dbá o počestnost své dcery. Doufám jen, že stejně ostražitý jsi vůči všem nápadníkům.“ „Co tím chcete naznačit?“
„Spala tvá dcera dneska v noci doma?“ „Spí v čeledníku s ostatními děvečkami. Noc strávila na svém lůžku, stejně jako jindy. A bude to tak i nadále, urozený pane! Klidně mne potrestejte, ale nedovolím, aby se k vám přiblížila!“ Uklonil se a s důstojně vztyčenou hlavou zamířil ke schodům, které vedly z pavlače dolů na nádvoří. „Počkej ještě!“ křikl za ním Jiří Adam z Dobronína. „To si opravdu myslíš, že když se tě někdo ptá na dceru, má hned necudné spády?“ „A jaké jiné by měl? Proč by vás jinak zajímala?“ „Nevyptával se tě dneska ráno rakovnický hejtman na to, kdo spí v komnatách nad jeho ložnicí? A proč tam byl v noci takový rámus?“ „Jak to souvisí s mou dcerou?“ „Možná víc, než sám tušíš.“ František Týřovský stiskl zlostně rty, pokrčil rameny a beze slova odešel. Jiří Adam z Dobronína ho sledoval a byl spokojený. Měl rád pořádek a ctil řád křesťanského světa. Otec, který dbal na mravy své dcery, mu byl vždycky sympatický. To, že většina ve svém bohulibém úsilí neuspěla, byla jiná písnička. Staré české úsloví tvrdilo, že snáze se udrží voda v cedníku, než otec uhlídá počestnost své dcery. Nepochyboval totiž, že právě sklepnice vzbudila v noci jeho přítele, a věřil, že díky jeho zásahu tomu purkrabí učiní do budoucna rázně přítrž. Rozlomil pečeť a zvědavě rozbalil listinu se svatební smlouvou.
