Vládní návrh ČÁST PRVNÍ. Změna zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) Čl. I

Vládní návrh ZÁKON ze dne

2012,

kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky: ČÁST PRVNÍ Změna zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) Čl. I Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 312/2006 Sb., zákona č. 108/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 362/2007 Sb., zákona č. 301/2008 Sb., zákona č. 458/2008 Sb., zákona č. 7/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 163/2009 Sb., zákona č. 217/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 285/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 241/2010 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 260/2010 Sb., zákona č. 409/2010 Sb., zákona č. 69/2011 Sb., zákona č. 73/2011 Sb., zákona č. 139/2011 Sb., zákona č. 188/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb. a zákona č. 466/2011 Sb., se mění takto: 1.

V § 82 se na konci odstavce 1 doplňuje věta „Povinnost složit jistotu jako navrhovatel předběžného opatření nemá dlužník.“.

2.

V § 82 odstavec 2 zní: „(2) Předběžným opatřením o insolvenčním návrhu také

může

insolvenční

soud

v době

do

rozhodnutí

a) ustanovit předběžného správce, b) omezit z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c), neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, nebo c) uložit insolvenčnímu navrhovateli, který není zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka vůči dlužníkovi nespočívá pouze v pracovněprávních nárocích, aby složil jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.“.

-23.

V § 82 se na začátek odstavce 4 vkládají věty „Předběžné opatření uložením povinnosti složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, lze nařídit jen na návrh dlužníka podaný při prvním úkonu, který dlužníku přísluší po podání insolvenčního návrhu, a jen tehdy, jestliže dlužník doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že dlužníkův úpadek bude osvědčen, insolvenční soud návrh na nařízení takového předběžného opatření zamítne. Přiměřeně se dále použijí ustanovení § 202 odst. 5 a 6 a ustanovení občanského soudního řádu o jistotě u předběžného opatření.“.

4.

V § 82 se na začátek odstavce 5 vkládá věta „Rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření podle odstavce 2 písm. b) nebo c) doručí insolvenční soud do vlastních rukou dlužníkovi, insolvenčnímu správci, osobě, která takový návrh podala, a insolvenčnímu navrhovateli.“.

5.

Za § 128 se vkládá nový § 128a, který včetně nadpisu zní: „§ 128a Odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost (1) Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud odmítne také tehdy, je-li zjevně bezdůvodný; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. (2) Insolvenční návrh je zjevně bezdůvodný zejména tehdy, jestliže a) insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění jej podat pohledávkou, ke které se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží, b) jde o insolvenční návrh podaný opětovně a insolvenční navrhovatel při jeho podání nedoloží, že splnil povinnosti uložené mu případně předchozím rozhodnutím o insolvenčním návrhu, nebo c) jeho podáním insolvenční navrhovatel zjevně sleduje zneužití svých práv na úkor dlužníka. (3) V rozhodnutí, jímž odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, může insolvenční soud uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby za jeho podání zaplatil pořádkovou pokutu určenou do výše 50 000 Kč se zřetelem ke všem okolnostem věci.“.

6.

V § 133 odst. 1 se slova „O insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze“ nahrazují slovy „Nebyl-li insolvenční návrh odmítnut nebo nebylo-li řízení o něm zastaveno, lze o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka“.

7.

V § 142 se na konci textu písmene a) doplňují slova „nebo pro zjevnou bezdůvodnost“.

8.

V § 142 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje se odstavec 2, který zní: „(2) Byl-li insolvenční návrh vzat zpět proto, že dlužník po zahájení insolvenčního řízení uhradil pohledávku insolvenčního navrhovatele, má se při rozhodování o náhradě nákladů insolvenčního řízení v pochybnostech za to, že dlužník zavinil zastavení insolvenčního řízení.“.

-3-

9.

V § 144 odst. 1 písm. a) se slova „ , která byla zrušena“ nahrazují slovy „nebo družstvem a byl zrušen“.

10.

V § 144 odst. 1 se na konci textu písmene b) doplňují slova „a který v insolvenčním návrhu o vydání takového rozhodnutí požádá“.

11.

V § 144 se odstavce 2 a 3 zrušují. Dosavadní odstavec 4 se označuje jako odstavec 2.

12.

V § 146 se za odstavec 1 vkládá nový odstavec 2, který zní: „(2) V řízení o odvolání proti rozhodnutí podle § 142 se nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně.“. Dosavadní odstavec 2 se označuje jako odstavec 3.

13.

V § 147 odstavec 1 zní: „(1) Bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu.“.

14.

V § 147 odst. 2 se slova „má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel“ nahrazují slovy „lze uplatnit“.

15.

V § 147 odst. 4 se věta první nahrazuje větou „Žalobu, kterou uplatňuje práva podle odstavců 1 až 3, musí dlužník podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiná osoba nejpozději do 6 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí.“.

16.

V § 147 odst. 5 se za slovo „žaloba“ vkládají slova „ o uplatnění práva“ a slovo „dlužníka“ se zrušuje.

17.

V § 147 se doplňuje odstavec 6, který zní: „(6) Je-li zřejmé, že určité osobě vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vinou insolvenčního navrhovatele škoda nebo jiná újma, může insolvenční soud nařídit předběžné opatření, kterým povinné osobě uloží, aby na náhradu této škody nebo jiné újmy složila do úschovy u soudu přiměřenou peněžitou částku19). Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby podaný do 30 dnů od vydání rozhodnutí o zastavení řízení o insolvenčním návrhu, rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu; předběžné opatření však nelze nařídit před nabytím právní

-4mocí takového rozhodnutí. Při nařízení předběžného opatření dále insolvenční soud postupuje obdobně podle § 100 odst. 2 a 3.“. 18.

V § 396 se odstavec 2 zrušuje a zároveň se zrušuje označení odstavce 1.

19.

§ 425 včetně nadpisu zní: „§ 425 Vyškrtnutí dlužníka ze seznamu dlužníků (1) Po uplynutí 5 let od nabytí právní moci rozhodnutí, jímž bylo skončeno insolvenční řízení, vyškrtne insolvenční soud dlužníka ze seznamu dlužníků a údaje o něm v insolvenčním rejstříku znepřístupní. Skončí-li insolvenční řízení rozhodnutím podle § 142 písm. a) až c), vyškrtne insolvenční soud dlužníka na jeho žádost ze seznamu dlužníků a údaje o něm v insolvenčním rejstříku znepřístupní; učiní tak nejpozději do 15 dnů po uplynutí 3 měsíců od právní moci rozhodnutí. (2) Při uchovávání znepřístupněných údajů se postupuje podle zvláštního právního předpisu 58). (3) Je-li podán opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí podle § 142 písm. a) až c), insolvenční soud po dobu projednání opravného prostředku opět zpřístupní zápis dlužníka v seznamu dlužníků a údaje o něm v insolvenčním rejstříku.“.

Čl. II Přechodné ustanovení Zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

ČÁST DRUHÁ Změna občanského soudního řádu Čl. III Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., zákona č. 49/1973 Sb., zákona č. 20/1975 Sb., zákona č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., zákona č. 328/1991 Sb., zákona č. 519/1991 Sb., zákona č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., zákona č. 171/1993 Sb., zákona č. 283/1993 Sb., zákona č. 117/1994 Sb., č. 152/1994 Sb., zákona č. 216/1994 Sb., zákona č. 84/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb.,

zákona zákona zákona zákona zákona

-5č. 160/1995 Sb., zákona č. 238/1995 Sb., zákona č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 31/1996 Sb., zákona č. 142/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 269/1996 Sb., zákona č. 202/1997 Sb., zákona č. 227/1997 Sb., zákona č. 15/1998 Sb., zákona č. 91/1998 Sb., zákona č. 165/1998 Sb., zákona č. 326/1999 Sb., zákona č. 360/1999 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 2/2000 Sb., zákona č. 27/2000 Sb., zákona č. 30/2000 Sb., zákona č. 46/2000 Sb., zákona č. 105/2000 Sb., zákona č. 130/2000 Sb., zákona č. 155/2000 Sb., zákona č. 204/2000 Sb., zákona č. 220/2000 Sb., zákona č. 227/2000 Sb., zákona č. 367/2000 Sb., zákona č. 370/2000 Sb., zákona č. 120/2001 Sb., zákona č. 137/2001 Sb., zákona č. 231/2001 Sb., zákona č. 271/2001 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 276/2001 Sb., zákona č. 317/2001 Sb., zákona č. 451/2001 Sb., zákona č. 491/2001 Sb., zákona č. 501/2001 Sb., zákona č. 151/2002 Sb., zákona č. 202/2002 Sb., zákona č. 226/2002 Sb., zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 476/2002 Sb., zákona č. 88/2003 Sb., zákona č. 120/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 153/2004 Sb., zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 257/2004 Sb., zákona č. 340/2004 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 501/2004 Sb., zákona č. 554/2004 Sb., zákona č. 555/2004 Sb., zákona č. 628/2004 Sb., zákona č. 59/2005 Sb., zákona č. 170/2005 Sb., zákona č. 205/2005 Sb., zákona č. 216/2005 Sb., zákona č. 342/2005 Sb., zákona č. 377/2005 Sb., zákona č. 383/2005 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 56/2006 Sb., zákona č. 57/2006 Sb., zákona č. 79/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 113/2006 Sb., zákona č. 115/2006 Sb., zákona č. 133/2006 Sb., zákona č. 134/2006 Sb., zákona č. 135/2006 Sb., zákona č. 189/2006 Sb., zákona č. 216/2006 Sb., zákona č. 233/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., zákona č. 267/2006 Sb., zákona č. 308/2006 Sb., zákona č. 315/2006 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 104/2008 Sb., zákona č. 123/2008 Sb., zákona č. 126/2008 Sb., zákona č. 129/2008 Sb., zákona č. 259/2008 Sb., zákona č. 274/2008 Sb., zákona č. 295/2008 Sb., zákona č. 305/2008 Sb., zákona č. 384/2008 Sb., zákona č. 7/2009 Sb., zákona č. 198/ 2009 Sb., zákona č. 218/2009 Sb., zákona č. 227/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 285/2009 Sb., zákona č. 286/2009 Sb., zákona č. 420/2009 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 48/2010 Sb., zákona č. 347/2010 Sb., zákona č. 409/2010 Sb., zákona č. 69/2011 Sb., nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 80/2011 Sb., zákona č. 139/2011 Sb., zákona č. 186/2011 Sb., zákona č. 188/2011 Sb., zákona č. 218/2011 Sb., zákona č. 355/2011 Sb., zákona č. 364/2011 Sb., zákona č. 420/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb. a zákona č. 470/2011 Sb., se mění takto: 1.

V § 9 odst. 4 se za slovo „sporech“ vkládají slova „, jakož i ve sporech o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu“.

2.

V § 88 se na konci písmene u) tečka nahrazuje čárkou a doplňují se písmena v) a w), která znějí: „v) v jehož obvodu je obecný soud dlužníka, jde-li o insolvenční řízení, w) u něhož probíhá insolvenční řízení, jde-li o spor o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu53c).“.

-6-

ČÁST TŘETÍ ÚČINNOST Čl. IV Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení.

-7DŮVODOVÁ ZPRÁVA I. OBECNÁ ČÁST a)

Závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů I.

Důvod předložení Předložený návrh zákona reaguje na rozmáhající se praxi podávání návrhů na zahájení

insolvenčního řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to ze strany věřitelů, kteří se svým podáním snaží dotčeného soutěžícího eliminovat z dalšího konkurenčního boje v daném podnikatelském prostředí. Cílem takto tendenčně podávaných insolvenčních návrhů je zejména poškodit jiného soutěžícího na pověsti, na důvěryhodnosti, na možnosti ucházet se o veřejné zakázky, na možnosti a podmínkách pro získání úvěru, apod. Vše se tak děje s vědomím toho, že samotný fakt zahájení insolvenčního řízení (bez ohledu na to, zda bude rozhodnuto o úpadku či nikoliv) stačí dotčený subjekt („dlužníka“) zdiskreditovat a znejistit jeho postavení především v očích smluvních partnerů a veřejnosti. Praxe jednoznačně ukázala, že informace o pouhém zahájení insolvenčního řízení je ze strany veřejnosti automaticky vnímána tak, že daný subjekt se nachází ve finančních problémech (tj. v úpadku). Daný subjekt („dlužník“) pak přestává být relevantním partnerem v dalších obchodních vztazích se všemi důsledky pro chod jeho podniku. Právě reakce veřejnosti na podaný insolvenční návrh způsobuje likvidační následky i pro společnosti, které jsou z ekonomického hlediska zdravé. Cílem předkládaného návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je snaha navrhovanými opatřeními co nejvíce eliminovat podávání návrhů na zahájení insolvenčního řízení ze strany věřitelů, které je iniciováno

-8nepoctivými úmysly, a ve svém důsledku tak zabránit možným negativním dopadům na fungování zdravé společnosti. Název - Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zhodnocení právního stavu Insolvenční návrh je v současné době chápán jako dominantní okamžik insolvenčního řízení, a to nejen proto, že se jeho doručením soudu insolvenční řízení v souladu s ustanovením § 97 insolvenčního zákona zahajuje. Je-li insolvenčním soudem v souladu s ustanovením § 101 insolvenčního zákona vydána vyhláška oznamující zahájení insolvenčního řízení a tato vyhláška je následně zveřejněna v insolvenčním rejstříku (do 2 hodin), jsou s jejím zveřejněním v souladu s ustanovením § 109 tohoto zákona spojeny účinky spočívající zejména v tom, že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou, lze-li je uplatnit přihláškou, dále pak právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, což platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení. Významným účinkem zahájení insolvenčního řízení je i to, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést. Tyto účinky mohou být pro zdravou fungující společnost ve svém důsledku likvidační, a to bez ohledu na to, že informace o zahájeném insolvenčním řízení zveřejněná v insolvenčním rejstříku (potažmo v obchodním rejstříku) neznamená nevyhnutelně úpadek dané společnosti. Nicméně praxe ukázala, že tomu tak není. Insolvenční soud musí v souladu s insolvenčním zákonem po obdržení insolvenčního návrhu vydat do dvou hodin vyhlášku, kterou zahájení insolvenčního řízení jejím vyvěšením v insolvenčním rejstříku oznámí veřejnosti. Z judikatury lze dovodit, že insolvenční soud musí předběžně jak přihlášku pohledávky (věřitel musí podat insolvenční návrh spolu s přihláškou splatné pohledávky, kterou má proti dlužníkovi, v souladu s ustanovením § 105 insolvenčního zákona), tak samotný insolvenční návrh přezkoumat a případně ho rychle odmítnout. Následně,

-9pokud insolvenční soud insolvenční návrh neodmítne, musí do 10 dnů od podání insolvenčního návrhu učinit úkony směrující k rozhodnutí věci. Negativní důsledky zahájení insolvenčního řízení nastávají právě v této době. V souladu s ustanovením § 128 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, odmítnout, jestliže pro tyto vady nelze v řízení pokračovat. Insolvenční soud tak může učinit do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. V situaci, kdy nejsou k insolvenčnímu návrhu připojeny zákonem požadované přílohy, nebo neobsahují-li tyto přílohy stanovené náležitosti, určí insolvenční soud navrhovateli lhůtu k doplnění insolvenčního návrhu. Pokud nebude návrh ve lhůtě 7 dnů doplněn, insolvenční soud jej odmítne (to neplatí v případě insolvenčního návrhu dlužníka podle ustanovení § 98 insolvenčního zákona). Odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady v souladu s ustanovením § 128 novelizovaného zákona považuje insolvenční zákon za jedno z možných rozhodnutí o insolvenčním návrhu. Jako další se v souladu s ustanovením § 142 tohoto zákona nabízí zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit, nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu, dále pak zamítnutí insolvenčního návrhu a jeho zamítnutí pro nedostatek majetku dlužníka. Podle ustanovení § 143 insolvenčního zákona soud zamítne insolvenční návrh především tehdy, pokud nejsou splněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku. Těmito předpoklady jsou v případě platební neschopnosti především a) tzv. mnohost věřitelů, tedy že dlužník má alespoň dva věřitele, b) existence peněžitých závazků, jež mají více než 30 dnů po splatnosti a c) neschopnost dlužníka tyto závazky plnit. V případě předlužení jsou to a) mnohost věřitelů a b) skutečnost, že souhrn dlužníkových závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. K podmínce mnohosti věřitelů je třeba uvést, že insolvenční zákon obsahuje záruku proti umělému vytváření věřitelů, které má ve své podstatě tzv. šikanózní charakter. Podmínka mnohosti věřitelů není splněna v případě, že navrhovatel převedl některou pohledávku za dlužníkem nebo její část na třetí osobu v době šesti měsíců před podáním insolvenčního návrhu anebo po zahájení insolvenčního řízení. Pokud k podobnému účelovému převodu pohledávky nebo její části došlo a neexistují další věřitelé, soud insolvenční návrh zamítne. Podává-li proto insolvenční návrh věřitel, tedy někdo, kdo zcela přesně neví a ani nemůže

- 10 vědět, zda je dlužník v úpadku, musí doložit nejen, že jsou zde rozhodné skutečnosti, které nasvědčují úpadku, ale také, že sám má jednoznačnou pohledávku a existuje také další věřitel s pohledávkou za dlužníkem. Insolvenční zákon toto očekává a i proto je výslovnou součástí insolvenčního návrhu věřitele přihláška věřitelovy pohledávky, kterou nutno podat na povinném formuláři (§ 105 insolvenčního zákona). Dále insolvenční soud zamítne insolvenční návrh v případě, když dlužník prokáže, že se dostal do platební neschopnosti v důsledku protiprávního jednání třetí osoby. Nakonec je důvodem pro zamítnutí insolvenčního návrhu situace, kdy se věřitel prostřednictvím tohoto návrhu snaží obejít standardní soudní řízení ohledně jeho sporné pohledávky. Právě podobné insolvenční návrhy mohou mít nepoctivý podtext. Pro nedostatek majetku zamítne insolvenční soud v souladu s ustanovením § 144 insolvenčního zákona insolvenční návrh zejména jestliže a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) žádný majetek ani úkony dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, nebyly nalezeny. Proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku se může odvolat i věřitel, který doloží, že má za dlužníkem pohledávku (§ 144 odst. 3 insolvenčního zákona). Zamítnutí insolvenčního návrhu podle tohoto ustanovení insolvenčního zákona se však nepoužije, pokud navrhovatel v souladu s insolvenčním zákonem zaplatil požadovanou zálohu na náklady insolvenčního řízení (§ 144 odst. 2 insolvenčního zákona). Platná právní úprava obsahuje i ustanovení týkající se nároku na náhradu škody proti insolvenčnímu navrhovateli. To za současné právní úpravy představuje další ochranu dlužníka v souvislosti s podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení ze strany věřitele, kterým věřitel sleduje nepoctivý záměr. Tuto ochranu poskytuje ustanovení § 147 insolvenčního zákona. Podle tohoto ustanovení, jestliže řízení o insolvenčním návrhu věřitele bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel proti navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního

- 11 řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. V pochybnostech se má za to, že navrhovatel zamítnutí insolvenčního návrhu způsobil. Právo na náhradu škody nebo jiné újmy má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut. Toto pravidlo však neplatí, jestliže byl insolvenční návrh zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky způsobující jeho úpadek, nebo že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění závazku, anebo z důvodu protiprávního jednání třetí osoby. Žalobu na náhradu škody musí dlužník podat do 3 měsíců ode dne, kdy bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu. Jistou ochranu v případě nepoctivých insolvenčních návrhů ze strany věřitele představuje i využití institutu předběžného opatření v souladu s ustanovením § 82 insolvenčního zákona. Podle tohoto ustanovení může insolvenční soud nařídit v insolvenčním řízení předběžné opatření i bez návrhu, nestanoví-li insolvenční zákon jinak. Podle současné právní úpravy není navrhovatel předběžného opatření, které může insolvenční soud nařídit i bez návrhu, povinen složit jistotu. Takto upraveným předběžným opatřením však za současné právní úpravy nelze jednoznačně dovodit možnost soudu způsobem stanoveným v předběžném opatření omezit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v ustanovení § 109 odst. 1 anebo jakýmkoliv způsobem uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby složil jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy vzniklé nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Identifikace problému, cílů, kterých má být dosaženo, a rizik spojených s nečinností Návrh zákona je předkládán v reakci na jednání, které v podnikatelském prostředí způsobuje, že jinak zdravá společnost se v důsledku zjevně bezdůvodného návrhu na zahájení insolvenčního řízení ze strany konkurence dostává (může dostat) do provozních problémů. Podávání zjevně bezdůvodných insolvenčních návrhů ze strany věřitelů, byť mnohokrát se jedná pouze o domnělé věřitele, je jednoznačně motivováno eliminací dotčeného subjektu z dalšího konkurenčního boje v daném podnikatelském odvětví. Jelikož je insolvenční návrh a v návaznosti na něj oznámení o zahájení insolvenčního řízení veřejností mylně vykládáno jako důkaz finančních potíží dotčeného subjektu, postačí k vyvolání dojmu nekorektnosti s výše zmíněnými následky pouze podání insolvenčního návrhu.

- 12 Cílem předkládaného návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je snaha navrhovanými opatřeními co nejvíce eliminovat podávání návrhů na zahájení insolvenčního řízení ze strany věřitelů, které je iniciováno nepoctivými úmysly, a ve svém důsledku tak zabránit možným negativním dopadům na fungování zdravé společnosti. Základním smyslem předkládané novely insolvenčního zákona je posílení principů odpovědnosti věřitelů za podávání insolvenčních návrhů s ohledem na možnou odpovědnost za zjevně bezdůvodné insolvenční návrhy a zároveň posílit ochranu dlužníků před takovýmto jednání s ohledem na reálnou možnost dosáhnout nároku na náhradu škody nebo jiné újmy, která jim byla způsobena nepoctivým jednáním ze strany věřitelů. Odůvodnění hlavních principů navrhované úpravy a vysvětlení její nezbytnosti v jejím celku, včetně zhodnocení současného stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k rovnosti mužů a žen Ministerstvo spravedlnosti ve spolupráci s členy expertní skupiny S 22 pro insolvenční právo vypracovalo souhrn legislativních opatření, která by měla co nejvíc minimalizovat podávání zjevně bezdůvodných insolvenčních návrhů, respektive, která by zabránila možným negativním dopadům na fungování zdravé společnosti. Nutno zdůraznit, že tyto základní teze legislativních opatření představují cestu, která nezasahuje do koncepce insolvenčního zákona. Ministerstvo spravedlnosti po dohodě s expertní skupinou S 22 a v zájmu co nejrychlejšího přijetí relevantní úpravy reagující na aktuální potřebu řešit nepoctivé insolvenční návrhy (ze strany věřitelů) přistoupilo k přípravě předkládaného návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Základní teze předkládané novely insolvenčního zákona: 1) Upravit ustanovení insolvenčního zákona tak, aby bylo možné insolvenční návrh věřitele odmítnout pro zjevnou bezdůvodnost (do 7 dnů) a současně stanovit, kdy se jedná o zjevně bezdůvodné podání (např. dokládá-li insolvenční navrhovatel oprávnění podat insolvenční návrh pohledávkou, ke které se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží, apod.).

- 13 -

2) Možnost stanovit sankci – pokutu za zjevně bezdůvodný insolvenční návrh, odmítne-li insolvenční soud insolvenční návrh věřitele pro zjevnou bezdůvodnost. 3) V případě důvodů hodných zvláštního zřetele umožnit soudům předběžným opatřením způsobem stanoveným v předběžném opatření omezit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedený v § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona, a to kdykoliv až do rozhodnutí o insolvenčním návrhu. 4) Umožnit soudu uložit věřiteli povinnost složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, až do rozhodnutí o insolvenčním návrhu; pouze však na návrh dlužníka. 5) Zpřesnit postupy obsažené již ve stávajícím znění § 147 insolvenčního zákona směřující k zajištění náhrady škody v případě, je-li zřejmé, že určité osobě vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vinou insolvenčního navrhovatele škoda nebo jiná újma. Stávající právní úprava nemá bezprostřední, ani sekundární dopady na rovnost mužů a žen a nevede k diskriminaci jednoho z pohlaví, neboť nijak nerozlišuje, ani nezvýhodňuje jedno z pohlaví a nestanoví pro něj odlišné podmínky. Navržená úprava má zcela stejné dopady na muže i na ženy. Konzultace Teze návrhu zákona byly konzultovány v rámci Expertní skupiny pro insolvenční právo S 22, jejímiž členy jsou mimo zástupců Ministerstva spravedlnosti a justice i zástupci akademické obce a obchodní a ekonomické sféry, České bankovní asociace a insolvenčních správců. Samotný návrh zákona byl intenzivně průběžně konzultován s jednotlivými složkami justice. Konzultace přispěly k zapracování některých připomínek a podnětů do výsledného znění návrhu, který je předkládán.

- 14 -

II. Návrh variant řešení S ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo vypracováno variantní řešení problémů, které by mělo naplnit výše zmiňované cíle, následujícím způsobem: Varianta A - Ponechat dosavadní stav beze změny Ponechání dosavadního stavu beze změny by znamenalo ponechat stav, který výraznějším způsobem neeliminuje možné podávání návrhů na zahájení insolvenčního řízení ze strany věřitelů s výrazně nepoctivými úmysly. Absence odpovídající legislativní reakce na nežádoucí praxi by nepřispěla ke zvýšení motivace insolvenčních navrhovatelů podávat jenom důvodné insolvenční návrhy, právě naopak, nevůle k co nejrychlejšímu přijetí relevantní úpravy reagující na aktuální potřebu řešit nepoctivé insolvenční návrhy přímo posílí zájem subjektů řešit svoje obchodní problémy nepoctivými prostředky s úmyslem poškodit druhé soutěžitele. Tuto variantu lze bez podrobnějšího zkoumání odmítnout. Varianta B – Změnou insolvenčního zákona umožnit insolvenčním soudům reagovat na zjevně bezdůvodné insolvenční návrhy Zvolením této varianty by došlo k naplnění cílů předkládané novely pouze částečně. Insolvenční soudy by měly možnost v souladu s navrhovaným ustanovením insolvenčního zákona o předběžném opatření z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření omezit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona, neodporuje-li to společnému zájmu věřitelů, a to až do rozhodnutí o insolvenčním návrhu. Rovněž by měly možnost odmítnout insolvenční návrh podaný věřitelem v případě jeho zjevné bezdůvodnosti podle nově navrženého ustanovení § 128a insolvenčního zákona. To vše by se však míjelo účinkem, pokud by navrhovateli zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhů nehrozily žádné sankce za takovéto tendenční podání nebo pokud by dlužník, vůči kterému byl takovýto insolvenční návrh směrován, byl bez jakékoliv šance na reálné zajištění nároku na náhradu škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Právě tato opatření mohou na jedné

- 15 straně odradit ty insolvenční navrhovatele, kteří sledují nepoctivé cíle. Na druhé straně mohou tato opatření motivovat insolvenční navrhovatele k tomu, aby věnovali zvýšenou pozornost při podávání důvodných insolvenčních návrhů. Tato varianta je vzhledem k absenci jakýchkoli ustanovení posilujících odpovědnost věřitele při podávání insolvenčního návrhu neakceptovatelná. Jejím přijetím by byla přijata změna, která by byla bez reálných účinků na jednání sledovaných subjektů. Z těchto důvodů se přijetí této varianty nedoporučuje. Varianta C - Změnou insolvenčního zákona umožnit insolvenčním soudům reagovat na zjevně bezdůvodné insolvenční návrhy a zároveň dalšími prostředky posílit motivaci insolvenčních věřitelů podávat pouze důvodné insolvenční návrhy Má-li mít přijetí opatření umožňující insolvenčním soudům způsobem stanoveným v předběžném opatření omezit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v ustanovení § 109 odst. 1 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona nebo opatření umožňující insolvenční návrh věřitele odmítnout také tehdy, je-li zjevně bezdůvodný, musí být tato opatření podepřena odpovídajícími změnami, které povedou insolvenční navrhovatele směrem k větší zodpovědnosti za jimi činěné úkony a budou působit preventivně před podáváním zjevně bezdůvodných návrhů. To lze dosáhnout pouze přiměřenými zásahy do majetkové sféry insolvenčních navrhovatelů, a to ve formě sankcí za podání zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu, jejíž výši určí se zřetelem ke všem okolnostem věci insolvenční soud v rozhodnutí, jímž odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost. Dalším opatřením, které má ambici minimalizovat podávání zjevně bezdůvodných insolvenčních návrhů, je zpřesnit úpravu týkající se možnosti soudu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby složil jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Všechna opatření sledující posílení odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za svoje činy zasahují do nejcitlivější sféry jakéhokoliv insolvenčního navrhovatele, tj. do sféry majetkové. Jak ukázaly zkušenosti nejen z oblasti úpadkového práva, finanční restrikce jsou častokrát účinnější než hrozba trestně právní odpovědnosti.

- 16 Vzhledem k tomu, že tato varianta v sobě obsahuje souhrn opatření, která jsou ve svém komplexu schopna minimalizovat podávání zjevně nedůvodných a nepoctivých insolvenčních návrhů ze strany věřitelů, lze tuto variantu doporučit. Varianta D – koncepční změna konstrukce počátku zveřejnění oznámení o zahájení insolvenčního řízení Koncepční změna konstrukce počátku zveřejnění oznámení o zahájení insolvenčního řízení (například jejím posunutím na okamžik rozhodnutí o úpadku) by představovala radikální zásah do celé koncepce insolvenčního řízení s nevyhnutelnými důsledky pro všechny dotčené subjekty. V situaci, kdy si společenská situace vyžaduje co nejrychlejší přijetí relevantní úpravy reagující na aktuální potřebu řešit zjevně bezdůvodné insolvenční návrhy, není cesta koncepční změny bez odpovídající podrobné analýzy reálná. Ministerstvo spravedlnosti proto po dohodě s expertní skupinou S 22 pro insolvenční právo přistoupilo k přípravě předkládané novely insolvenčního zákona, přičemž komplexnější řešení, které by mohlo představovat koncepční změnu insolvenčního zákona, bude součástí (pokud si to praxe vyžádá) souhrnné novely insolvenčního zákona (výhledově plánované na rok 2012), pro které bude nutná hlubší analýza insolvenčního řízení a aplikační praxe. K dnešnímu dni jsou vyhodnocovány již shromážděné podněty. III. Vyhodnocení nákladů a přínosů Identifikace nákladů a přínosů doporučovaných variant Při identifikaci nákladů a přínosů navrhované právní úpravy se vycházelo zejména ze statistických přehledů soudních agend Ministerstva spravedlnosti (www.justice.cz) za předcházející období. Především jde o statistický přehled celkového počtu podaných insolvenčních návrhů (podle věřitelů a dlužníků), odmítnutých insolvenčních návrhů, zamítnutých insolvenčních návrhů a zastavených insolvenčních řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), za období let 2008 až 2011 (Tabulka 1).

- 17 Zároveň se při identifikaci nákladů a přínosů doporučované varianty podpůrně vycházelo i ze statistických přehledů o počtu návrhů na zahájení řízení podle subjektu (dlužník nebo věřitel), který návrh podal, a to za období let 2008 až 2011 (Tabulka 2). Tabulka č. 1 – Přehled počtu insolvenčních návrhů a způsob jejich vyřízení Insolvenční návrhy

Rozhodnutí o úpadku

2011* 17 535 2010 16009 2009 9 514 2008 5 300 *data k 30. 9. 2011

13 058 5 845 3 950 1 482

Odmítnuté insolvenční návrhy

Zamítnuté insolvenční návrhy

5 026 2 390 1 799 1 298

4 135 2 365 1 732 764

Zastavená insolvenční řízení

2 726 1 224 1 198 468

Tabulka č. 2 - Přehled počtu insolvenčních návrhů s rozlišením na dlužníky a věřitele

2011* 2010 2009 2008

Celkem nový nápad

Z toho na návrh dlužníka

Na návrh věřitele

17 535 16009 9 514 5 300

15 423 13 606 7 568 4 347

2 112 2 403 1 946 953

*data k 30. 9. 2011 Pro účely orientačního vyjádření nákladů a přínosů předkládaného návrhu zákona lze dále vyčíslit orientační mzdové náklady na 1 pravomocné rozhodnutí v netrestních věcech v roce 2009 (Tabulka 3). Suma platů soudců okresních a krajských soudů rozhodujících „netrestní“ věci v roce 2009 činila 2 145 399 000 Kč, suma platů ostatních zaměstnanců připadající na „netrestní“ soudce činila 1 659 061 000 Kč a mzdové náklady na vyřešení netrestních věcí v roce 2009 činily tedy celkem 3 804 460 000 Kč. Počet pravomocných rozhodnutí v netrestních věcech se v roce 2009 pohyboval na úrovni 450 847 rozhodnutí. Orientační mzdové náklady na 1 pravomocné rozhodnutí soudu v netrestních věcech v roce 2009 lze vyčíslit částkou 8 438 Kč. Tabulka č. 3 - mzdové náklady na 1 pravomocné rozhodnutí soudu v „netrestních“ věcech 1 2

počet soudců okresních a krajských soudů počet ostatních zaměstnanců (soudní čekatelé, asistenti soudců, odborní, administrativní pomocní a obslužní zaměstnanci)

2 832 9 624

- 18 3 4

průměrný počet ostatních zaměstnanců na 1 soudce počet soudců okresních a krajských soudů v netrestní agendě - cca 75 % všech soudců 5 suma platů soudců okresních a krajských soudů 6 suma platů soudců okresních a krajských soudů připadající na „netrestní“ soudce - cca 75 % 7 suma platů ostatních zaměstnanců 8 suma platů ostatních zaměstnanců připadající na „netrestní“ soudce - cca 75 % 9 průměrný plat ostatních zaměstnanců 10 mzdové náklady na vyřešení netrestních věcí celkem 11 počet pravomocných rozhodnutí soudů v netrestních věcech 12 mzdové náklady na 1 pravomocné rozhodnutí soudu

cca 3,39 2 124 cca 2 860 532 000 Kč cca 2 145 399 000 Kč cca 2 212 081 000 Kč cca 1 659 061 000 Kč cca 19 155 Kč cca 3 804 460 000 Kč 450 847 cca 8 438,- Kč

Identifikace hlavních cílů pro hodnocení dopadů navrhované právní úpravy K hlavním cílům patří zejména: 1. Upravit ustanovení insolvenčního zákona tak, aby bylo možné insolvenční návrh věřitele odmítnout pro zjevnou bezdůvodnost, a stanovit, kdy se jedná o zjevně bezdůvodné podání, 2. možnost stanovit sankci – pokutu za zjevně bezdůvodný insolvenční návrh, odmítne-li insolvenční soud insolvenční návrh věřitele pro zjevnou bezdůvodnost, 3. v případě důvodů hodných zvláštního zřetele umožnit soudům předběžným opatřením způsobem stanoveným v předběžném opatření omezit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, 4. umožnit soudu uložit věřiteli povinnost složit jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, až do rozhodnutí o insolvenčním návrhu; pouze však na návrh dlužníka, a 5. zpřesnit postupy obsažené již ve stávajícím znění § 147 insolvenčního zákona směřující k zajištění náhrady škody v případě, je-li zřejmé, že určité osobě vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vinou insolvenčního navrhovatele škoda nebo jiná újma. Pokud jde o samotné návrhy na zahájení insolvenčního řízení ze strany věřitelů, především tedy o insolvenční návrhy, které jsou podávány zjevně bezdůvodně, je situace z pohledu statistických údajů neznámá. Ani v současné době ani po dobu účinnosti zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, se žádné údaje, které by se svým obsahem přibližovaly zjevně

- 19 bezdůvodným insolvenčním návrhům tak, jak je chápe předkládaný návrh zákona, nikdy nevedly. Pro účely identifikace nákladů a přínosů předkládaného návrhu zákona nelze s určitostí zjistit kolik návrhů na zahájení insolvenčního řízení ze strany věřitelů je svým obsahem zjevně bezdůvodných. Lze však s určitostí říct, že problém zjevně bezdůvodných insolvenčních návrhů podávaných věřiteli se ve společnosti vyskytuje v souvislosti s dopady ekonomické krize stále častěji a v posledním čase vykazuje stále nápadnější znaky organizovanosti takového jednání ze strany věřitelů. Toto jednání coby prostředek konkurenčního boje může ve svém důsledku zásadním způsobem deformovat podnikatelské prostření. Lze předpokládat, že počet zjevně bezdůvodných návrhů na zahájení insolvenčního řízení se pohybuje na úrovni maximálně 5 % z celkového počtu věřiteli podaných insolvenčních návrhů. Při odhadovaném vyjádření počtu zjevně bezdůvodných insolvenčních návrhů podávaných ze strany věřitelů vycházíme ze statistických údajů o počtu podaných návrhů na zahájení insolvenčního řízení, které umožňovaly diferencovat podané návrhy podle samotného subjektu (viz tabulka č. 2). Z Tabulky č. 2 vyplývá, že počet návrhů na zahájení insolvenčního řízení podle ze strany věřitelů se pohyboval na úrovni kolem 17 % v roce 2008, na úrovni kolem 20 % v roce 2009, v roce 2010 na úrovni 15 % a za sledované období roku 2011 na úrovni mírně přesahující 12 % ze všech návrhů. Je zřejmé, že statistické údaje vykazují klesající tendenci a lze předpokládat, že za účinnosti nového úpadkového práva se podíl věřiteli podávaných insolvenčních návrhů stabilizuje na úrovni kolem 10 %. Pro účely identifikace nákladů a přínosů lze vycházet z dosavadního průměrného podílu počtu věřiteli podávaných insolvenčních návrhů na zahájení insolvenčního řízení, který se pohybuje na úrovni kolem 16 %. Při počtu 16009 podaných insolvenčních návrhů v roce 2010, z nichž při aplikaci výše uvedených měřítek připadá na věřitele celkem 2 403 návrhů na zahájení insolvenčního řízení, lze za použití předpokládaných 5 % (odhadovaný počet zjevně bezdůvodných návrhů ze strany věřitelů) stanovit počet zjevně bezdůvodných návrhů podávaných věřiteli na 120. To představuje kolem 5 % z odmítnutých návrhů v roce 2010. Opatření, která jsou v souvislosti se snahou eliminovat podávání zjevně bezdůvodných insolvenčních návrhů ze strany věřitelů přijímána, nemají ve svém důsledku bezprostřední dopad státní rozpočet. Aplikace navrhovaných opatření nepředpokládá zásadní dopad ani do samotného procesu vedení insolvenčního řízení, když možnost odmítnout insolvenční návrh insolvenčním

- 20 soudem již ve stávajícím znění insolvenčního zákona obsažena je. Návrh zákona pouze rozšiřuje možnosti soudu odmítnout insolvenční návrh věřitele také tehdy, je-li zjevně bezdůvodný. Zároveň návrh zákona stanoví, kdy je návrh posuzován jako zjevně bezdůvodný. Ani navržená možnost insolvenčního soudu z důvodů hodných zvláštního zřetele způsobem stanoveným v předběžném opatření omezit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona, nepředpokládá ve svém důsledku zvýšené nároky na vedení samotného insolvenčního řízení. V rámci nové možnosti soudu týkající se rozhodování o zjevně bezdůvodném insolvenčním návrhu a s ohledem na právo účastníků řízení podávat opravné prostředky nelze na druhou stranu opomenout i případné mírné dopady na délku insolvenčního řízení v individuálních případech. Jisté dopady z hlediska nákladů na státní rozpočet představují v předloženém návrhu zákona nově navrhovaná ustanovení občanského soudního řádu, na základě kterých budou krajské soudy rozhodovat mimo jiné jako soudy prvního stupně nejen v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, ale nově i ve sporech o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Tato změna je motivována snahou o rychlost rozhodování a návazností na proběhlé insolvenční řízení před insolvenčním soudem. V tomto případě lze předpokládat, že dojde k nárůstu počtu řízení vedených insolvenčními (respektive krajskými) soudy. V případě, že bychom pro účely identifikace nákladů a přínosů doporučované varianty vycházeli z výše uvedeného počtu zjevně bezdůvodných věřitelských insolvenčních návrhů a předpokládali, že v každém takovém případě dojde ke sporu o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vinou insolvenčního navrhovatele, představovalo by to, při aplikaci orientačních mzdových nákladů na 1 pravomocné rozhodnutí v netrestních věcech v roce 2009 (viz Tabulka č. 3), zvýšené nároky na státní rozpočet ve výši 1 012 560 Kč. Pozitivní dopad na státní rozpočet bude mít soudní poplatek za věřitelský insolvenční návrh v samostatně schváleném návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. září 2011. Při zachování

- 21 počtu věřitelských insolvenčních návrhů v roce 2010 (2 403) i pro rok 2012 by příjem státního rozpočtu představoval 48 806 000 Kč. Navrhovaná opatření tak ve svém souhrnu neznamenají zvýšené nároky na státní rozpočet. Lze však hovořit o předpokládaných příjmech do státního rozpočtu plynoucích nejen z povinnosti hradit soudní poplatek za věřitelský insolvenční návrh, ale také z možnosti insolvenčního soudu uložit v rozhodnutí, jímž se odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, insolvenčnímu navrhovateli, aby za podání zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu zaplatil pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč. Závěrem lze shrnout, že předkládaný návrh zákona, kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, předpokládá pozitivní dopad na státní rozpočet. Pozitivně však nutno vnímat také příznivé působení na zdraví podnikatelského prostředí. Implementace a vynucování Za implementaci bude odpovědné Ministerstvo spravedlnosti. Přezkum účinnosti Následné hodnocení dopadů regulace bude provedeno v roce 2014. Kontakty a prohlášení schválení hodnocení dopadů Kontakt na osobu, která provedla hodnocení RIA Mgr. Peter Klein legislativní odbor, Ministerstvo spravedlnosti telefon: 221 997 838 e-mail: [email protected] b)

Zhodnocení souladu návrhu zákona s ústavním pořádkem České republiky Navrhované řešení je v souladu ústavním pořádkem České republiky.

- 22 -

c)

Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, její slučitelnosti s předpisy Evropské unie, judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva Evropské unie, popřípadě i s legislativními záměry a s návrhy předpisů Evropské unie Návrh zákona není transpozicí aktů Evropské unie a je zcela v souladu s požadavky

vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Z předpisů Evropské unie a dalších dokumentů, které mají dopady na oblast insolvenčního práva a s nimiž není navrhovaná právní úprava v kolizi, jde zejména o nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení. II. ZVLÁŠTNÍ ČÁST A. K části první - Změna insolvenčního zákona K bodům 1. až 4. (změny § 82):

Praktické poznatky z průběhu některých insolvenčních řízení dokládají, že v některých případech se vyskytují pokusy zneužít transparentnosti insolvenčního řízení a účinků spojených s jeho zahájením k poškození zájmů třetích osob nebo dlužníka. Přitom může jít jak o záměr sledovaný dlužníkem (blokace exekučních řízení insolvenčními návrhy, jež nejsou míněny vážně), tak o záměr sledovaný jiným insolvenčním navrhovatelem. Jedním z opatření, jež mají přispět k efektivnímu zásahu soudu proti takovým postupům, je rozšíření pravomocí insolvenčního soudu při vydávání předběžných opatření. Nově se tedy přiznává insolvenčnímu soudu (v § 82 písm. b/ návrhu zákona) možnost z důvodů zvláštního zřetele hodných předběžným opatřením způsobem stanoveným v předběžném opatření omezit některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jak jsou uvedeny v ustanovení § 109 odst. 1 insolvenčního zákona (pojistka pro účinky uvedené v ustanovení § 111 insolvenčního zákona je zakotvena přímo v textu ustanovení § 111). Tím se tedy soudu otevírá možnost (při respektu k zásadám insolvenčního řízení vyjádřeným v ustanovení § 5 insolvenčního zákona) např. povolit v exekuci dokončení exekuce (s omezením nastaveným tak, aby například

- 23 výtěžek dosaženého zpeněžení majetku byl po dobu probíhajícího insolvenčního řízení k dispozici v tomto řízení). Předejít pokusům o šikanózní postupy lze také požadavkem, aby insolvenční navrhovatel složil jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (§ 82 odst. 2 písm. c/ návrhu zákona). Tím se posiluje odpovědnost insolvenčních navrhovatelů za výsledek insolvenčního řízení v těch případech, kdy je prostřednictvím insolvenčního návrhu sledováno (více než cokoli jiného) přenesení prostého „sporu o pohledávku“ do insolvenčního řízení, v němž nemá své místo. K tomu se využívá odkazů (§ 202 odst. 4 až 6 insolvenčního zákona) na postupy zavedené novelou insolvenčního zákona, provedenou zákonem č. 69/2011 Sb. Předpokládá se, že předběžné opatření podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. c) návrhu zákona bude vydáno jen na návrh dlužníka (§ 82 odst. 4 věta první návrhu zákona), který jediný má na takovém postupu zájem a v této souvislosti se doplněním textu ustanovení § 82 odst. 1 insolvenčního zákona staví najisto, že dlužník jako navrhovatel předběžného opatření sám není povinen skládat jistotu ve smyslu ustanovení § 75b občanského soudního řádu (takový postup by v insolvenčním řízení vedeném na celý majetek dlužníka neměl ekonomického smyslu). V rámci textu § 82 odst. 4 návrhu byly definovány požadavky, za kterých může dlužník o nařízení takového předběžného opatření žádat (jestliže dlužník doloží, že mu nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu zjevně hrozí vznik škody nebo jiné újmy). Současně byla jako důvod zamítnutí takového návrhu výslovně pojmenována situace, kdy „podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že dlužníkův úpadek bude osvědčen“. Z možnosti uložit složení jistoty k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by dlužníku vznikla nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, jsou vyloučeni (stejně jako z možnosti uložit zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení) zaměstnanci dlužníka, jejichž pohledávka vůči dlužníkovi spočívá v pracovněprávních nárocích. Doplnění textu ustanovení § 82 odst. 5 insolvenčního zákona je technickým provedením výše rozebraných změn ve vazbě na doručování předběžného opatření.

K bodu 5 (nový § 128a):

- 24 Možnost soudu operativně zasáhnout a neprodleně ukončit řízení o formálně bezvadném insolvenčním návrhu věřitele, jenž zjevně nemůže mít šanci na úspěch, je v současné době silně omezena požadavkem, aby o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka bylo rozhodováno zásadně po jednání soudu (srov. § 133 insolvenčního zákona). Prolomit tento požadavek se jeví účelným (ospravedlnitelným se zřetelem ke sledovanému cíli), půjde-li o insolvenční návrh „zjevně bezdůvodný“.

V tomto ohledu se návrh zákona inspiroval i historickou úpravou. Možnost

zamítnutí věřitelského návrhu na prohlášení konkursu bez slyšení označených osob, byl-li „zřejmě neodůvodněný“, znal již zákon č. 64/1931 Sb., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (srov. § 69 tohoto zákona). Obrat „zjevná bezdůvodnost“ je v českých procesních poměrech tradiční (srov. dikce platného znění § 243b odst. 1 o. s. ř.). Způsob vyřízení věci „odmítnutím“ a nikoli „zamítnutím“ insolvenčního návrhu zvýrazňuje fakt, že v těchto případech jde (zjednodušeně řečeno) zpravidla o ukončení řízení bez zkoumání věcné podstaty předmětu „sporu o úpadek“ vyvolaného insolvenčním návrhem. Tímto způsobem (odmítnutí namísto zamítnutí dovolání) ostatně nakládá s přípustným dovoláním i úprava obsažená pro tento procesní prostředek v ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu. Způsob vyřízení věci „odmítnutím insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost“ se tudíž liší od „zamítnutí insolvenčního návrhu“ na základě postupů dle § 131 a násl. insolvenčního zákona tím, že z množiny skutečností rozhodných dosud výlučně pro zamítnutí insolvenčního návrhu (typově v podobě závěru, že insolvenční navrhovatel nedoložil /neosvědčil/ v insolvenčním návrhu /a přihlášce pohledávky/ řádně tvrzenou pohledávku za dlužníkem, respektive závěru, že insolvenční navrhovatel neosvědčil v insolvenčním návrhu řádně tvrzené znaky dlužníkova úpadku), vyjímá (režimu odmítnutí dle § 128a návrhu zákona podrobuje) ty, z nichž je bez požadavků na další zkoumání (bez nutnosti podrobit je např. testu pravdivosti požadavkem, aby se k nim dlužník vyjádřil) zjevné (očividné, zřejmé), že vylučují rozhodnutí o úpadku dlužníka (že z tvrzení obsažených v insolvenčním návrhu, případně z přihlášky pohledávky nebo z listin připojených k insolvenčnímu návrhu lze učinit závěr o zjevné /očividné, zřejmé/ bezdůvodnosti insolvenčního návrhu, aniž by bylo zapotřebí zjišťovat stanoviska dalších účastníků insolvenčního řízení k obsahu takto formulovaného insolvenčního návrhu a k jeho přílohám). Ustanovení § 128a odst. 1 a 2 návrhu zákona tak postihuje situace, kdy spor o dlužníkův úpadek nemá být veden proto, že obsah insolvenčního návrhu a/nebo jeho příloh dovoluje uzavřít, že jde o návrh zjevně bezdůvodný. Příkladem takové situace je např. to, že k formálně bezvadnému insolvenčnímu návrhu a přihlášce své pohledávky doloží insolvenční navrhovatel jako listinný důkaz doklad o tom, že dlužník mu tvrzenou pohledávku již uhradil nebo to, že insolvenční navrhovatel připojí

- 25 k insolvenčnímu návrhu a přihlášce pohledávky listiny, z nichž plyne, že podání insolvenčního návrhu není (nebylo) motivováno vnitřním přesvědčením insolvenčního navrhovatele o tom, že dlužník je v úpadku, nýbrž snahou přimět dlužníka podáním insolvenčního návrhu k úhradě pohledávky insolvenčního navrhovatele. Charakteristickým rysem, který odlišuje usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost od usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu, tedy je, že insolvenční soud posuzuje v úzkém časovém rámci 7 dnů „věcnou opodstatněnost“ insolvenčního návrhu jen podle údajů v něm obsažených a příloh k němu připojených, přičemž k vydání usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu přistoupí jen tehdy, je-li odtud bezdůvodnost insolvenčního návrhu „zjevná“. Riziko spočívající v tom, že insolvenční navrhovatel mohl insolvenční návrh doplnit o další tvrzení nebo k němu mohl připojit i další listiny, které by úsudek o „zjevné bezdůvodnosti“, založený na dosavadním stavu insolvenčního návrhu a jeho příloh, znemožnily, nese insolvenční navrhovatel, jehož zvýšená pečlivost se při podávání návrhu, jímž se toto kolektivní řízení zahajuje, předpokládá (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Od usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu dle § 128 insolvenčního zákona se pak usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost liší tím, že důvodem pro jeho vydání nejsou vady insolvenčního návrhu nebo jeho povinných příloh. Zkoumání ve smyslu § 128a návrhu zákona lze insolvenční návrh podrobit, jen jde-li o insolvenční návrh projednatelný ve smyslu § 128 insolvenčního zákona. Předpokládá se, že soud bude reagovat na důvody pro takové odmítnutí neprodleně, ve stejné lhůtě, ve které zkoumá projednatelnost insolvenčního návrhu (srov. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona a § 128a odst. 1 návrhu zákona). Výčet příkladů, kdy má insolvenční soud takový postup zvolit (kdy je insolvenční návrh zjevně bezdůvodný), je příkladmý (§ 128a odst. 2 návrhu zákona). První z uvedených příkladů (§ 128a odst. 2 písm. a/ návrhu zákona) postihuje situaci, kdy je aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu dokládána pohledávkou ve smyslu § 129 odst. 2 nebo § 143 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. i návrh změn § 143 odst. 2 insolvenčního zákona), případně pohledávkou, která není splatná. Druhý z uvedených příkladů (§ 128a odst. 2 písm. b/ návrhu zákona) dopadá na situaci, kdy insolvenční návrh znovu podal někdo, kdo v souvislosti s předchozím neúspěšným řízením o jeho

- 26 insolvenčním návrhu byl zavázán k určitým platebním povinnostem (např. zaplacení nákladů řízení, uhrazení pořádkové pokuty ve smyslu § 128a odst. 3 návrhu zákona), které dosud nesplnil (což výrazně signalizuje možnost, že šlo a jde o šikanózní postup). Uplatnění třetího z uvedených příkladů (§ 128a odst. 2 písm. c/ návrhu zákona) se prosadí jen v těch případech, kdy příslušný záměr bude patrný již z insolvenčního návrhu samotného. Tato úprava logicky navazuje (s tou změnou, že vede k odmítnutí a nikoli k zamítnutí insolvenčního návrhu) na způsob, jakým by se insolvenční soudy již dnes měly (mohly) vypořádat se šikanózními insolvenčními návrhy za použití zásad, na nichž spočívá insolvenční řízení (srov. zejména § 5 písm. a/ insolvenčního zákona) a zprostředkovaně (přes přiměřenou aplikaci ve smyslu § 7 odst. 1 insolvenčního zákona) též za použití § 2 o. s. ř. (podle kterého soudy dbají aby /procesních/ práv nebylo zneužíváno na úkor fyzických a právnických osob). K možnosti přímé aplikace § 2 o. s. ř. jako důvod odepření procesních práv tomu, kdo je zneužívá, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněné pod číslem 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen zn. 29 NSČR 13/2001 a sp. zn. 29 Cdo 3013/2010 a 29 Cdo 3222/2010 (dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu) Úprava obsažená v ustanovení § 128a odst. 3 návrhu zákona předpokládá nově možnost insolvenčního soudu sankcionovat toho, kdo podal zjevně bezdůvodný insolvenční návrh, pořádkovou pokutou podle ustanovení § 53 občanského soudního řádu a má být dalším nástrojem odrazujícím od zneužívání insolvenčního řízení k účelům, jež jeho prostřednictvím sledovány být nemají. Přitom v pojetí insolvenční úpravy nejde o procesní sankci, jejímž prostřednictvím by byl insolvenční navrhovatel postihován za podání návrhu na zahájení řízení, jehož prostřednictvím se domáhá uplatnění svého individuálního nároku. K prosazování individuálních nároků věřitele slouží žaloba (jiný návrh na zahájení řízení). Zaváděná procesní sankce se odvíjí od kolektivního charakteru insolvenčního řízení, jehož základním účelem není pouze vymožení individuálního nároku insolvenčního navrhovatele, nýbrž řešení dlužníkova úpadku se všemi jeho věřiteli (srov. I argumentace obsažená k povaze insolvenčního řízení v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, vyhlášeném pod č. 241/2010 Sb.).

- 27 K bodu 6 (změna § 133 odst. 1): Zde jde o zpřesňující formulaci, jejímž prostřednictvím se (i ve vazbě na § 128a návrhu zákona) staví najisto, že odmítnout insolvenční návrh nebo řízení o něm zastavit lze i bez nařízení jednání. K bodům 7 a 8 (změna § 142): Text ustanovení § 142 písm. a/ insolvenčního zákona se terminologicky přizpůsobuje nově zavedené možnosti odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost (§ 128a návrhu zákona). Nový odstavec 2 zavádí pro účely rozhodnutí o nákladech insolvenčního řízení, jež skončilo jinak než rozhodnutím o úpadku, vyvratitelnou domněnku obdobnou té, jež je nastavena v § 147 odst. 1 insolvenčního zákona. Otázka, kterou navržená změna řeší, souvisí s tím, že podání insolvenčního návrhu nesměřuje k individuálnímu uplatnění navrhovatelovy pohledávky, jejíž doložení je pouze jedním z předpokladů, za nichž lze s insolvenčním návrhem uspět. Skutečnost, že insolvenční návrh byl vzat zpět, protože dlužník uhradil pohledávku insolvenčního navrhovatele, tak bez dalšího nemusí vést k logicky odvoditelnému úsudku o původní opodstatněnosti insolvenčního návrhu (takový závěr by zpravidla přijal soud ve sporném řízení za použití pravidla obsaženého v § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.); lze jej také vykládat jako důkaz dlužníkovy schopnosti platit své splatné závazky a tedy jako důkaz neopodstatněnosti podaného insolvenčního návrhu, přičemž ne vždy bude možné rozptýlit pochybnosti o významu úhrady dluhu dlužníkem poukazem na okolnosti plynoucí z obsahu spisu. Jelikož ovšem úhrada pohledávky insolvenčního navrhovatele dlužníkem dokládá, že zde byl splatný peněžitý závazek dlužníka, jeví se spravedlivým zatížit v případě přetrvávajících pochybností povinností k úhradě vzniklých nákladů insolvenčního řízení dlužníka. K bodům 9 až 11 (změna § 144): V souvislosti se záměrem odstranit nedůslednosti umožňující manipulace insolvenčního řízení nežádoucím směrem, se napravují legislativní nedůslednosti uvedené v život textem ustanovení § 144 insolvenčního zákona ve stávající podobě.

- 28 -

Neexistuje důvod, pro který by z režimu uvedeného ustanovení měla být vyloučena družstva. To se napravuje změnou dikce § 144 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. Změna ustanovení § 144 odst. 1 písm. b/ souvisí se zrušením nelogické podoby ustanovení § 144 odst. 2 insolvenčního zákona. Jestliže likvidátor o vydání rozhodnutí podle ustanovení § 144 insolvenčního zákona žádá, nemá smysl jej vyzývat k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, k čemuž nepřímo vybízel text ustanovení § 144 odst. 2 insolvenčního zákona. Ustanovení § 144 odst. 3 se ruší jako nadbytečné a zčásti nepřesné. Pro dalšího insolvenčního navrhovatele (který další návrh podá po rozhodnutí podle ustanovení § 144 insolvenčního zákona) upravuje možnost podání odvolání ustanovení § 107 insolvenčního zákona a text ustanovení § 144 odst. 3 naopak pracuje s nepřijatelnou myšlenou, že odvolání může podat někdo, kdo se ještě nestal insolvenčním navrhovatelem (a ani nepřihlásil pohledávku do insolvenčního řízení). K bodu 12 (změna § 146): Vložením nového odstavce 2 se sjednocují postupy v odvolacím řízení (srov. pro rozhodnutí o úpadku ustanovení § 141 odst. 1 poslední větu insolvenčního zákona), jež mají zabránit (v případě jiných rozhodnutí o insolvenčním návrhu) protahování insolvenčního řízení přenášením nových skutečností do fáze odvolacího řízení (při jinak vyloučené přiměřené aplikaci ustanovení upravujících neúplnou apelaci). K bodům 13 až 17 (změna § 147): Změny promítnuté v textu ustanovení § 147 odst. 1 až 5 insolvenčního zákona sledují ten cíl, aby náhradu příslušné újmy mohl uplatnit každý a nikoli jen dlužník nebo dlužníkův věřitel (újma se může projevit i v poměrech třetí osoby, jež dosud dlužníkovým věřitelem nebyla). V odstavci 4 se navrhuje prodloužit prekluzivní lhůtu k uplatnění práva na náhrady škody z 3 na 6 měsíců. V praxi se ukazuje, že tato lhůta je příliš krátká. Doplnění ustanovení § 147 o odstavec 6 rozšiřuje možnosti následné nápravy újmy vyvolané nedůvodně vedeným insolvenčním řízením o předběžném opatření obdobné tomu, jež se

- 29 dosud prosazovalo jen v poměrech § 100 insolvenčního zákona, a to s příslušným časovým omezením co do nabízených postupů. K bodu 18 (změna § 396): Odstavec 2 uvedeného ustanovení se ruší jako neúčelný (sankcionovat dlužníka, jehož se může tato úprava týkat, pro tento případ nemá smysl, když s celým majetkem jde stejně do konkursu). K bodu 19 (změna § 425) Uvedený návrh stanovuje „výjimku z pravidla“, že dlužník je z insolvenčního rejstříku vymazán až po uplynutí 5 let od skončení insolvenčního řízení. Jedná se o výčet rozhodnutí o insolvenčním návrhu, která nevypovídají o úpadkové situaci dlužníka. Jedná se o rozhodnutí vydaná po podání insolvenčního návrhu s výjimkou rozhodnutí o úpadku a usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku. Pouhé zahájení insolvenčního řízení, ve kterém nebylo rozhodnuto o úpadku, by mělo mít pouze informativní charakter, a to v aktuálním čase. Není zde důvod pro 5 leté povinné zveřejnění tohoto údaje. Pro posuzování osob (bezúhonnosti, spolehlivosti, atd.) je relevantní buď rozhodnutí o úpadku (např. zákon o insolvenčních správcích) nebo prohlášení konkursu (např. obchodní zákoník), příp. též skončení oddlužení (např. zákon o podnikání na kapitálovém trhu). Zveřejnění údaje o insolvenčním řízení dlužníka, které skončilo jinak než rozhodnutím o úpadku nebo rozhodnutím, jež má takový charakter, po dobu 5 let může mít pro dlužníka svůj význam (jeho prostřednictvím dlužník může svým obchodním partnerům doložit, že insolvenční řízení bylo vůči němu vedeno od počátku neoprávněně). Proto se rozhodnutí o tom, zda bude dlužník vyškrtnut ze seznamu, ponechává na vůli dlužníka (předpokladem výmazu je jeho žádost). Uvedený návrh současně nebrání aplikaci ustanovení § 326 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, podle kterého je důvodem pro zamítnutí návrhu na řešení úpadku dlužníka reorganizací skutečnost, že v posledních pěti letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek, a to v závislosti na výsledku takového řízení [podobně § 395 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona v případě oddlužení]. Zde má být soudu i věřitelům dána k dispozici pět let informace o tom, že již byl u „posuzovaného“ dlužníka v rozhodném období řešen úpadek a výsledek takového řešení.

- 30 Také v rámci těchto ustanovení by neměla být důležitá informace o v minulosti pouze zahájeném insolvenčním řízení. Lhůta 3 měsíců (po jejímž uplynutí má k výmazu dojít) minimalizuje možnost procesní újmy způsobené výmazem tomu, kdo by chtěl z insolvenčního rejstříku čerpat údaje pro podání mimořádného opravného prostředku (dovolání, žaloba pro zmatečnost, ústavní stížnost) a poskytuje dostatek času pro přípravu na takový úkon. K článku II. (Přechodná ustanovení):

Jde o tradiční vyjádření nepravé zpětné účinnosti zákona. Ve shodě s tím, jak Nejvyšší soud vyložil typově shodné ustanovení čl. V bodu 1 zákona č. 94/1996 Sb., kterým se mění a doplňují zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pod bodem XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 179-180 (355-356), z tohoto přechodného ustanovení mimo jiné plyne, že odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost (§ 128a návrhu zákona) bude možné jen u insolvenčních návrhů podaných ode dne účinnosti tohoto zákona; pro insolvenční návrhy podané dříve tato úprava nebude uplatnitelná.

B. K části druhé - Změna občanského soudního řádu K bodu 1 (změna § 9 odst. 4): S přihlédnutím k povaze sporů o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, je žádoucí, aby se projednávaly v prvním stupni u krajského soudu (jejich podstata tkví ve výkladu insolvenčního práva). U této změny úpravy věcné příslušnosti soudu ani u níže zdůvodněné změny místní příslušnosti soudu není potřebné se vymezovat co do účinnosti přechodným ustanovením, vzhledem k pravidlu zakotvenému v § 11 odst. 1, které u dříve zahájených řízení zachová dosavadní věcnou nebo místní

- 31 příslušnost bez ohledu na absenci přechodného ustanovení. Podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ostatně při absenci přechodných ustanovení platí nepravá zpětná účinnost. K bodu 2 (změna § 88): Doplnění písm. v) v ustanovení § 88 o. s. ř. staví (ve spojení s ustanovením § 7 odst. 2 insolvenčního zákona) najisto otázku místní příslušnosti insolvenčního soudu k projednání a rozhodnutí insolvenční věci dlužníka, čímž překlenuje především možné potíže s výkladem ustanovení § 84 o. s. ř. u dlužnického insolvenčního návrhu, kde rozdělení rolí ve smyslu „žalobce“ (insolvenční navrhovatel) proti „žalovanému“ (dlužníku) schází. Navržená změna tedy zakotvuje pravidlo, jež soudní praxe dovozovala v dřívějších konkursních poměrech výkladem (srov. bod II. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 171 (347). Obecný soud dlužníka – fyzické osoby se takto určuje podle § 85 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 85a o. s. ř. Uvažovat o obecném soudu dlužníka – fyzické osoby, která je podnikatelem, určeném (opět ve spojení s § 85a o. s. ř.) podle § 85 odst. 2 o. s. ř., je vyloučeno, když insolvenční řízení ani u takového dlužníka nelze charakterizovat jako (pouze) řízení „ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů“. Obecný soud dlužníka – fyzické osoby se takto určuje podle § 85 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 85a o. s. ř. Doplnění písm. w) v ustanovení § 88 o. s. ř. navazuje (opět ve spojení s ustanovením § 7 odst. 2 insolvenčního zákona) na navrženou změnu § 9 odst. 4 o. s. ř. Je žádoucí, aby pro tyto spory byla založena místní příslušnost insolvenčního soudu. C. K části třetí - Účinnost zákona Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů.

- 32 -

V Praze dne 25. ledna 2012

RNDr. Petr Nečas, v.r. předseda vlády

JUDr. Jiří Pospíšil, v.r. ministr spravedlnosti