Florida (23.10. - 1.11.92) Pár slov úvodem: Jelikož jsme tuto cestu nepodnikli s českou cestovní kanceláří a neměli ani české cestovní příručky, tak se mnohá označení míst, památek a i jména osob vyskytují ve formách, jak jsem je získal např. z cizojazyčného Baedekera či Polyglotta. Není tudíž vyloučeno, že mnohá označení nejsou v češtině naprosto korektní. Možná to byly první podzimní mlhy, možná první námraza na autě, ať tak či onak, nějak nás to zase začalo táhnout za sluncem a já měl tentokrát dokonce i konkrétní představu. Buď Jemen, nebo Sri Lanka. V nabídkách cestovních kanceláří ale nebylo nic, co by mne na první pohled upoutalo. Stále ovšem zůstávala naděje, že se něco objeví v inzerátech turistických příloh novin. Jednou v sobotu jsem si krátil chvíli do snídaně listováním v našem plátku a koukal kdo co nabízí. Jemen ani "Ceylon" jsem nenašel. Koutkem oka jsem sice zahlédl okružní cestu Floridou, ale cena nebyla žádnou výhodnou nabídkou. Noviny jsem dočetl a teprve chvíli poté mne napadlo, že na té Floridě bylo něco úplně jinak než na všech dosavadních nabídkách cest do USA. 99% všech nabídek měly pouze let a přenocování. Často i bez snídaně. Tady ale byla poznámka "all inclusive". Tzn., že let, nocleh, polopenze, vstupy a dokonce i jízda autobusem z domova do Frankfurtu na letiště už byly v ceně a mimoto byl termín dokonce o prázdninách. Teď už vše začalo vypadat docela jinak, cena se začala jevit přijatelněji, ale přeci jen zůstávala. V tom celém byl ale ještě jeden vtip. Kdysi dávno jsem si slíbil, že se podívám na palmy, na pyramidy a do Ameriky. Palmy jsem viděl, u pyramid bych už mohl dělat pomalu průvodce a pouze USA jsem si stále ještě „dlužil“. Mimoto jsem jednou juniorovi slíbil, že se pojedeme podívat na Mickey Mouse. Celou sobotu mi vše vrtalo hlavou a v neděli ráno jsem s tím vyrukoval. Mojí spolucestující se nápad moc líbil a byla ráda, že jsem s ním přišel já, protože ona by při té ceně vůbec nezahákla. Pak jsme chvíli počítali, každý se šel podívat co má "pod matrací" a v pondělí jsme zamluvila tři místa. Bylo celkem jen dvacetpět míst k dispozici a my si museli pospíšit. Juniorovi jsme zatím nic neřekli, protože toho měl ještě dost ve škole a museli jsme počkat, až byly napsané všechny písemky. Dozvěděl se to jako obyčejně v sobotu při snídani, těsně před cestou. Zeptali jsme se ho jen tak mimochodem, jestli by neměl chuť se jet podívat na myšáka Mikyho. Byl nadšením bez sebe a hned zvěstoval, že si bude cvičit francouzštinu, protože měl za to, že míříme do Euro Disney u Paříže. Nápad jsme mu sice pochválili, ale jsme zároveň zvěstovali, že se s francouzštinou asi daleko nedostane. Zmlknul, vykulil očí a jen se zeptal jestli máme za lubem Euro Disney či Disney World. Když slyšel že Disney World, tak nebyl k udržení, vrhnul se na všechny informace které jsme měli doma a jeho nadšení nebralo konce.
Pro nás to bylo také něco úplně nového, protože všechny naše dosavadní cesty vedly do zemí, kde je životní úroveň daleko nižší než u nás. Tentokrát tomu bylo trochu jinak. Moje přípravy se omezily na koupení Polyglotta a silné baterie na video, protože jsem počítal s tím, že dost natočím. V práci jsem si ještě předem vytisknul titulky na video a tím moje přípravy skončily. Informace z cestovky slibovaly cestu nejen pestrou, ale i náročnou. Časově byla opravdu nabitá a pouze na konci jsme měli dva dny volno a možnost rekreovat se u Mexického zálivu. Plán naší cesty vypadal následovně: Pátek, 23.10. Sraz účastníků v 5:00 hodin ráno u cestovky a odjezd autobusem do Frankfurtu - v 11:10 hodin odlet Delta Airlines - přistání 16:20 hodin v Miami - hotel. To vypadalo sice docela pohodlně, ale nebylo. Přistávalo se pochopitelně 16:20 místního času, který je o šest hodin opožděn za naším. Sobota 24.10. Dopoledne: prohlídka Miami - návštěva Seaquarium (Delphin show) Odpoledne: národní park Everglades - večer u Kubánců (konec blíže neurčen) Neděle 25.10. Celodenní výlet na Key West - prohlídka – výlet lodí ke korálovým útesům – večeře tamtéž (konec blíže neurčen) - návrat do Miami (259 km) Pondělí 26.10. Cesta z Miami na Cape Canaveral - prohlídka Kenedy Space Center - jízda areálem – výstava exponátů - IMAX kino - jízda do Orlanda - večeře u Brazilců (konec blíže neurčen) Úterý 27.10. Celodenní výlet do Walt Disney World (Magic Kingdom ) Večer: noční Orlando (konec blíže neurčen) Středa 28.10. Celodenní výlet do Walt Disney World (EPCOT Center ) Navečer odjezd do Clearwater – večeře v hotelu Čtvrtek 29.10. – pátek 30.10. Rekreace umoře Sobota 31.10. 14:00 hodin odjezd na letiště do Orlanda – odlet Delta Airlines 19:30 hodin Neděle 1.11. Přistání ve Frankfurtu 10:35 hodin – autobusem domů - příjezd cca. 15:00 hodin Jak je vidět, měli jsme naplánováno dost a naším jediným štěstím bylo, že jsme nic nevěděli ani o "blíže neurčených koncích" ani o vstávání ještě před slepicemi. Vstávání jsme si mohli vyzkoušet hned první den. Přesto jsme si ale libovali, protože naše jiné cesty už začínaly i krátce po půlnoci. 2
Pátek 23.10. Krátce před pátou nás vyklopil taxík na srazu, kde čekal autobus. Okukovali jsme skupinu a dohadovali se jaká bude, protože na tom hodně záleží. Autobus se s námi vydal na cestu a my si dělali legraci, že jedeme do ČSFR, protože jel směrem na Würzburg. Cesta ubíhala zpočátku dobře, ale nebylo radno chválit den před večerem. Kousek před cílem byla zácpa. Věčnost jsme stáli a byli rádi, že s tím autobusák počítal a měl velkou časovou rezervu. Ztratili jsme dobrou hodinu. Vše zavinil řidič auta, který najel na dálnici v protisměru. Daleko se nedostal a srazil se s náklaďákem, který jeho auto na dálnici doslova rozložil na díly. Nebyl to pěkný pohled. Jinak byla cesta víc než příjemná. Žádné starosti s vlakem, s kufry a s hledáním check in. Cestoval s námi jeden z cestovky, který vše vyřídil. Měl i naše letenky. Jediné, co nás zdrželo, byla kontrola do letadla. Kufry byly podány hned, ale americká security zřejmě konkuruje izraelské. Kontrola nebrala konce a když uviděl naše pasy s arabskými klikyháky, tak jsem měl dojem, že do Miami dorazíme nejdříve na Vánoce. Vyptávání nebralo konce. Kdy, jak často a kde jsme u Arabů byli, zda jsme balili kufry sami, jestli nám někdo s sebou nedal nějaký balíček a zda jsme měli naše zavazadla stále na očích. Nakonec s našimi pasy i někam odešel. Nijak nás to nevzrušovalo, nebylo to poprvé a mimoto to bylo i uklidňující. Šance doletět s bombou v letadle zase jen někam nad Anglii byla zanedbatelná. Letadlem jsme byli poněkud zklamaný. Tristar pro 280 lidí a místa poskrovnu. Letušky byly typické "ami". Krásou sice neoplývaly, ale byly sympatické a bezprostřední. Tato sympatičnost a bezprostřednost nás pak provázela celou cestu, moc se nám zamlouvala a je zřejmě typickým rysem amíků. Z přesného odletu nic nebylo. Oznámili nám, že je nad Atlantikem ve vzduchu narváno a odlet se zpozdí o dvě hodiny. Mohla nás ranit mrtvice. Dvě hodiny čekat na start v letadle a pak ještě deset hodin letět, bylo přeci jen trochu moc. Nakonec nám přidělili místo severní trasy jižní a my ve 13:00 hodin odstartovali. Let se nám snažili zpříjemnit jídlem, filmem a hlavně alkoholem, ale moc se jim to nepovedlo. Ke specialitě amerických linek patří i to, že na celé letadlo byly jen 3 - 4 řady pro kuřáky. Takže se kouří za kuchyní "na balkoně". Přistáli jsme v 18:00 hodin místního času, pasová kontrola a lov kufrů časově také něco zabraly a my byli nakonec rádi, když jsme seděli v autobusu do hotelu. Podle našeho domácího času bylo kolem půlnoci. Hotel Miami Beach Ocean Resort na nás udělal dobrý dojem, ale moc jsme se nerozhlíželi. Moje spolucestující a junior dokonce odmítli jít i na večeři. Vysprchovat se a spát bylo cílem většiny. První, čeho jsme si na pokoji všimli, byla cedule zvěstující, že nocleh stojí 155 US$, takže se dalo čekat slušné bydlení. Pokoj byl velký, koupelna, klima, TV, telefon, vrtule u stropu a dvě dvojité postele. Tzn., že junior bude spát jako král a my se zase budeme prát o deku. Mě jsem toho za den sice také dost, ale spát se mi přeci jen nechtělo a přestože bylo našeho času po jedné hodině v noci, jsem se vydal na večeři. Trochu jsem se porozhlédl v hotelu a pak se seznámil s jejich zvykem v jídelně. Nejdříve se čeká u vchodu na servírku. Čeká se sice jen pár vteřin, ale čeká se. Servírka se pak zeptá jestli kuřáci či nekuřáci, zda 3
uvnitř či na terase a když se člověk rozhodne, tak ho odvede ke stolu a předá jako štafetový kolík číšníkovi, který se stará dál. Číšník má na starosti jen pár stolů, chodí stále dokola a ptá se, jestli je vše v pořádku a jestli jsou nějaká přání. Večeře byla ve formě buffetu a je těžké popsat co bylo k mání. Byl to zatím nejbohatší buffet jaký jsem kdy viděl. Byl dokonce bohatší než na Sinai v Gazale a to už je co říci. Nejvíc mě fascinovaly mořské potvory a koše tropického ovoce. Kolem druhé hodiny v noci už doma ale moc nejím, a tak jsem spíše jen ze zvědavosti uždiboval a ochutnával. Seděl jsem na terase v zahradě, šťoural se v jídle a připadal si jako v Jiříkově vidění. Z celého dne jsem byl vytočený a ani se mi nechtělo spát. O to lépe spali moje spolucestující a junior. Ráno jsem se probudil před šestou a divil se, že jsem vyspalý. Nebyl jsem sám. Za chvíli se začala vrtět i moje spolucestující, koukla na hodinky a začala si stěžovat, že nemůže spát. Ani jsem se jí nedivil, protože jsme se podle našeho domácího času probudili přesně v poledne. Tím byly obavy z potíží s posunutým časem vyřízené a nedělalo nám tam problém vstávat se slepicemi. Sobota 24.10. Po prima snídani s horou míchaných vajec, vypečeným špekem, buřtíky, salámy, sýry, několika druhy džusů, horkými houskami, palačinkami a další horou věcí pro lidi, kteří radši snídají věci sladké, jsme se odebrali na zahradu s poolem a barem, si vše před odjezdem okouknout. Byli jsme v typické turistické čtvrti Miami Beach. Nekonečná řada hotelů oddělených od pláže jen zahradou a dřevěným chodníkem, na kterém se buď poflakovali turisté jako my, nebo domácí pěstující ranní sport. Přesně jak to známe z filmů. Zážitek jsme měli hned tam - z ničeho nic jsme zaslechli slovenštinu. Potkali jsme kanadské Slováky. Autobus nakonec dorazil a my se vydali po Miami. Počátkem našeho století byl šestnáct kilometrů dlouhý a tři kilometry široký proužek země před Miami pouze divočinou. John Collins pak přišel na nápad, že by se na tom dalo vydělat a pustil se do vysušování bažin, zakládání prvních plantáží a posléze i hotelů. Během 2. světové války tam trávili vojáci dovolenou, to byla nejlepší reklama jakou si Miami Beach mohla přát a od té doby patří mezi světová letoviska. Historických zajímavostí v našem slova smyslu tam moc nemají. Pouze čtvrť Art Deco, s budovami postavenými slohem dvacátých let, je trochu pozoruhodnější. Jinak je vše poměrně nové a je vidět, že žijí jen z letních hostů. Nekonečné řady hotelů, jedinečné vily s nezbytnou jachtou a přístav plný zámořských lodí. Miami je totiž východiskem pro výlety na Bahamy. Vše jsme viděli jen z autobusu, protože tam nikdo pěšky nechodí. Zastavili jsme pouze dvakrát. Poprvé u vody, podívat se přes Biscayne Bay na městskou skyline, kde jsou převážně banky či pojišťovny a jedinou zajímavostí byli supi, kroužící kolem místního berňáku. Přezimují tam a je pozoruhodné, že si vybrali právě berňák. Druhá zastávka byla ve "starém" městě. Pojem „starý“ si ale v USA musí Evropan trochu zrevidovat. V naší skupině byli lidé starší než místní historické památky. Takže jsme spíše sbírali jen dojmy z ulice. Měli jsme také trochu volno a po prohlídce výloh zamířili 4
k vodě okukovat trosky jachet, které nepřežily nedávný hurikán Andrew. Ten se tam podepsal správně. Po celém městě jsme mohli vidět poničené vily a hromady klestí - zbytky zničené tropické zeleně. Nejvíce si snad liboval náš průvodce Waren. Ten se v jednom kuse radoval, že konečně vidí i rezidence, které byly dříve schované za bariérou zeleně. Muselo to tam být dřív zarostlé zoufale, protože i teď zbylo zeleně víc než dost. Projížděli jsme jednotlivými čtvrtěmi a koukali kdo má větší vilu a kdo nejlépe sestříhaný trávník. Nejupravenější byla čtvrť Coral Gables. Bylo vidět, že nevznikla jen tak "na divoko", ale byla naplánovaná. Zastavili jsme u hotelu Biltmore, jedním z nejstarších místních hotelů. Je postavený v "cukrářském slohu", který s velkou oblibou kopíroval Stalin a podívali jsme se i dovnitř. Mávnutím kouzelného proutku jsme se dostali do dob, kdy našim babičkám ještě všichni tykali. Interiér jak ze starého filmu a úplně jsem čekal, že odněkud vyjde Al Capone. Ze všeho dýchalo bohatství a luxus zašlých dob. Hotel měl dokonce i vlastní golfové hřiště a bazén o kterém tvrdí, že větší neexistuje. O to zpustleji na nás pak zapůsobila čtvrť zvaná "Malá Kuba", kde žijí kubánští emigranti, kteří si ponechali svoji mentalitu a zvyky a podle toho tam všechno vypadá. Takový Coral Gable naruby. Zastavili jsme se na kafe a ovocný pohár a junior u Mc Donald's na hamburgera. Cítil jsem se opravdu jako na dovolené, protože tam na mně jeden děda loudil cigaretu. Tudíž jsem dal bakšiš (arabský výraz pro almužnu) i v USA. Opustili jsme Miami a vydali se do národního parku Everglades. Má rozlohu 5667 km² a zabírá celou jihozápadní špičku Floridy. Byl založen roku 1947 a je to největší subtropická divočina USA. Něco málo jsme už o něm věděli z přírodovědeckých filmů a z filmů s agentem 007 - James Bondem. Everglades jsou bažiny s malými ostrůvky tzv. hammrocks, které jsou El Doradem vodního ptactva a aligátorů. Za těmi jsme se vydali air boatem, což jest člun s plochým dnem a dvěma leteckými motory s vrtulí. Normální motory se použít nemohou, protože je vše tak zarostlé, že má člověk chvílemi dojem, že nejede po vodě, ale po louce. Motory dělaly takový kravál, že nebylo slyšet vlastního slova. Není divu, protože měly místo tlumiče pouze asi metrovou rouru. Dohromady měly šestnáct válců, které už nějaký randál nadělají. Po kobercích leknínů na kanálech mezi rákosím jsme nakonec dojeli k jednomu ostrůvku, kde místní domorodci, seminolští indiáni, ukazují turistům jak dříve - a ještě i dnes, žijí v souladu s přírodou, jak si co vyrábí a pochopitelně přišli na řadu i aligátoři. Bylo jich několik. Jednoho vytáhnul zřízenec na palouk a začal vysvětlovat jak výborně slyší, že má osmdesát zubů, může být i sto let starý a že má mozek velikosti lískového oříšku. Na aligátorovi přitom klečel a ten si to od něj nechal líbit jak vesnický Voříšek. Po kanálech jsme se potom vydali za aligátory na svobodě. Nemuseli jsme dlouho hledat, brzy vidíme krabatící se hladinu a máme možnost prvního aligátora fotit a druhý na sebe nenechal dlouho čekat. Batolili se kolem našeho člunu na dosah ruky a mně moc připomínali vrabce v Karlových Varech. Aligátoři také žebrali o žrádlo a dostali housku. Nemyslím, že se nějak moc nacpali. Eveglades jsme poté opustili a jeli se podívat do Fort Lauderdale. Historie města začala roku 1838, kdy major Lauderdale nechal za války se seminolskými indiány postavit opevnění. Tam, kde 5
kdysi stála pevnost, se dnes rozkládá město s přízviskem Benátky Floridy. Převážná většina domů, resp. mnohamilionových vil, stojí podél přírodních i umělých kanálů a loď je tam stejně nezbytná jako auto. Město žije převážně z lidí trávících tam dovolenou. Někdy to ale může být i na obtíž. Studenti z celé Ameriky tam s oblibou tráví vánoční a velikonoční prázdniny a pokaždé postaví město na hlavu. My jsme ale jeli za jiným cílem, než se opíjet na pláži. Mířili jsme do Ocean World. Původně jsme měli jet v Miami do Seaquarium, ale protože i na něm se podepsal hurikán Andrew a bylo ještě zavřené, tak jsme jeli do Ocean World. Mně se to zamlouvalo, protože jsme poznali i jeden kout navíc. Ocean World je zábavní park, směs zologické a botanické zahrady, ochucená vystoupením delfínů a lachtanů. Nejdříve jsme ale nastoupili na loď a vydali se po místním "Canale Grande" (Canale Grande je hlavní kanál v Benátkách). První, co nás upoutalo, byli pelikáni. Těch je tam jako vrabců a všichni vypadali jako by se přes ně před pěti minutami přehnal hurikán. Loď nejdříve zamířila do kouta, kde si postavila letoviska prominence minulá i nynější. Bylo to na všem vidět a ceny tomu odpovídaly. Pět milionů US$ byla běžná cena a často tam stála i ještě dražší jachta. Pak jsme jeli do přístavu a připadali si jak trpaslíci vedle zaoceánských lodí. Mně ale víc zajímaly ponorky, které tam byly ukotvené. Vrátili jsme se pak k Ocean World a šli na drezuru delfínů, kde bylo nač koukat. Dělali psí kusy a měl jsem dojem, že z toho mají sami legraci. Neustále štěbetali a když k nim vlezl trenér do vody, tak byli úplně u vytržení. Není divu, že tam prasklo dost filmu. Nakonec jsme se šli podívat trochu po areálu, okukovali mluvící papoušky, žraloky v bazénu a všelijaké tropické šťovíky a posléze šli na vystoupení lachtanů. To bylo poněkud cirkusové s balancováním míče a chytáním kroužků. Vystupoval tam ale i delfín a ten nás stál opět dost filmu. Nakonec lachtan ještě pusinkoval diváky a představení bylo u konce. Ještě jednou jsme parkem prošli a pak se vrátili k autobusu, kde se náš průvodce Waren sušil. Půjčili si ho do představení s delfínem, který ho pořádně zlil. Vrátili jsme se do Miami a po cestě s obdivem sledovali, jak tam řidiči ukázněné jezdí. Náš bus byl rychlejší než všichni ostatní. Dálnice mají deset proudů a přesto se ucpávají. Mají zvláštní nařízení, že v "nejlevějším" proudu smí jezdit pouze ti, kteří mají v autě víc lidí. Vůbec jsou jejich dálnice jiné. Svodidla mají jen na nejnutnějších místech, protože mezi oběma směry není jen nudlička zeleně jako u nás, ale často velká louka. Stejně je tomu i za příkopem. Výjezdy na odbočování doleva jsou také jiné. Žádné nadjezdy či podjezdy, prostě se provoz kříží jako na normální silnici. Být tomu tak v Evropě, tak bude vedle dálnice stát nemocnice a šrotiště. Zřejmě co ušetřili na dálnicích, to vrazili do dálničních křižovatek u měst. To jsou zase úplně nordické uzle. Po návratu do hotelu jsme se nejdříve hnali pod sprchu a potom trochu vychutnávali klid krátkého volna. Junior trápil televizi a já listoval v prospektech, nabízejících nejrůznější kratochvíle v okolí. Mezi jiným jsem našel i Viktor's Cafe, kam jsme měli namířeno na večeři. Leží v kubánské čtvrti a je svou kuchyní vyhlášené. Na žvanec se snad nejvíce těšil náš průvodce Waren, který byl 6
hrozně prožraný. Mohli jsme si vybrat buď rybu nebo biftek a Waren doporučil biftek. Ze všeho nejdříve jsme dostali nůž jak od řezníka. Nůž byl tak ostrý, že jsem si dělal starosti s měkkostí masa, ale bylo dobré. Hospoda byla dost rozlehlá a měla několik místností a sál, kde zrovna domácí něco slavili. Vyhrával jim kubánský folklór a posléze přišli muzikanti potrápit i nás. Po jídle jsem se trochu toulal kolem a zjistil celkem tři velké rozdíly mezi hospodou tam a doma. V první řadě to bylo parkování aut. Přijede se až před dveře, klíčky se předají portýrovi a ten se o auto se zaparkováním postará. Druhá věc byl policajt u dveří a třetí byli tři ramenatí vyhazovači. Napadlo mne, že kdyby k biftekům dávali obyčejné nože a ne mačety, tak si mohli celé to vojsko ušetřit. Zábava začala pomalu váznout, protože podle našeho vnitřního času do svítání už moc nechybělo. Domácí ale ještě neměli ani půlnoc. Večerní Miami jsme se vrátili do hotelu, já ještě dobíjel baterie a junior sledoval televizi. Buzením jsme si hlavu nelámali. Jednak jsem si nařídil hodinky, budík jsme měli také, jako budík fungovalo nejen rádio ale i TV a mimoto se ještě budilo telefonem. Nebezpečí zaspání bylo tudíž minimální. Neděle 25.10. Vstávalo se v 5:30 hodin a byl z toho trochu zmatek, protože se jim měnil letní čas na zimní. Snídali jsme opět jako dřevorubci a pak pospíchali k autobusu. Ten ale nedorazil, protože řidič zaspal. Tak jsme se poflakovali na pláži a krátili si chvíli okukováním hotelů. Autobus nakonec přijel a my vyjeli na celodení výlet na Key West (259 km). Opustili jsme Miami směrem na jih a brzy se dostali do míst, kde hurikán Andrew napáchal největší škody. Orvané palmy a poničené domy byly svědkem nedávné katastrofy a není se čemu divit, protože je ničivá i rychlost větru kolem 100 km/h a tam naměřili víc jak dvojnásobek. Nejvíc hurikán poničil okolí Homestead, kde z domů zbylo často jen rumiště. Z trawlerů (pojízdné domy) nezbylo nic, z vilek zůstala často jen třetina bez střechy a zděným domům to nejen odneslo střechy, ale vyrvalo i díry do zdí. Naštěstí zahynulo jen pár lidí, což byl dost zázrak. Největší potíže však teprve přišly. Trvalo čtyři dny než dorazila první pomoc, což lidi dost dopálilo a na prezidenta Busche pak měli pořádnou pifku. Další potíž byla s drancováním, což mne dost překvapilo, protože tam má každý doma flintu. Varování pro zloděje, napsaná na zbytcích zdí, působila někdy dost komický. Nápis "Okradeš mne - zastřelím tě!" byl velice běžný a tam, kde pomoc přišla moc pozdě a lidí už neměli co jíst, se objevil i černý humor ve formě: "Okradeš mne - sním tě". Z Homestead jsme jeli dál na jih do Key Largo, které nám bylo pojmem podle stejnojmenného filmu. Vývoj Key Larga začal roku 1912, kdy přišel Henry Flagler na nápad propojit ostrovy s pevninou železnicí. Stavěli až do roku 1935, kdy je ničivý hurikán přinutil kapitulovat. Roku 1938 se rozhodla vláda postavit Overseas highway z Key Largo do Key West. Dá se říci, že navlékli ostrůvky na silnici jako perly na šňůru. Technicky to nebylo jednoduché, protože silnici tvoří převážně mosty z nichž nejdelší má sedm mil, což jest cca. jedenáct kilometrů. Přes Grassy Key, odtud pochází Flipper z televizního seriálu, a Marathon, jsme dorazili do Key West. 7
Dnes jsou všechny ostrovy středisky turismu, ale nebylo tomu tak vždycky. Dříve žili domácí z lovu mořských hub a "zachraňováním" nákladů z lodí, které falešnými majáky úmyslně navedli na skaliska. Dá se říci, že historie Key West začala roku 1822, kdy tam komodor Porter umístil jeho lodě, snažící se zlikvidovat řádění pirátů. Malá vojenská posádka se posléze rozrostla na 25000 město, které je teď "terorizováno" několikanásobným množstvím turistů. Moc si ale nestěžují, protože to jsou pro domácí tzv. „easy money" – lehce vydělané peníze. Key West je městem triček. Nikde jinde není tolik obchůdků s T-shirt jako tam a dalším artiklem jsou mušle. Od jedné z nich "conch" - pochází i přezdívka města a kraje. Je to město bohémů, majících někdy dost divné nápady. Přišli i na to, že by mohli udělat vlastní "conch"-republiku, ale nakonec jim to rozmluvili. My jsme se jeli nejdříve podívat na nejjižnější cíp USA. Celkem tam nebylo nic pozoruhodného, pouze betonový sokl a cedule se šipkou a nápisem, že je Kuba vzdálená jen devadesát mil. Slovo „nejjižnější“ je tam velmi oblíbené a kdekdo se jím chlubí. Ať už je to nejjižnější hospoda, obchod či čistírna. Město je známé i tím, že tam s oblibou přezimují umělci. Nejznámějším z nich byl Ernest Hemingway. Říkají mu "papa Hemingway" a jsou na něj hrozně pyšný. Pořádají dokonce každý rok soutěž o jeho nejlepšího dvojníka. Dům, kde v letech 1931 - 1961 Hemingway bydlel, je přístupný veřejnosti, pochází z roku 1851, je ze dřeva a vše, včetně zahrady, dělá dojem, že se papá Hemingway každým okamžikem vrátí z nějaké jeho cesty. V zahradě se musí dávat pozor kam se šlape, protože je plná koček, na které byl zatížený. V domě by se dalo z fleku bydlet, vše je zařízené a je plný trofejí. V jedné skříni byl malý výběr jeho knížek a vedle německého vydání "Stařec a moře" leželo české vydání "Komu zvoní hrana". Na zahradě je velký pool, první v celém Key West a v zahradním domku jeho pracovna. Projeli jsme městem, kde není ani památky po nějaké moderní stavbě. Vše maximálně jednopatrové a stavěné ze dřeva, jako by se čas zastavil. Vůbec se nedivím, že je Key West tak oblíbené a je velice lehké nakazit se tou prima atmosférou. Mezi obchůdky s tričky je plno hospůdek, v každé hraje nějaká muzika a že by někde hrál jen gramofon jsem neviděl. Buď to byl band, nebo přinejmenším kytarista. Nejpopulárnější ze všech hospod je pochopitelně Sloopy Joe's, kam chodil "papa" na skleničku, resp. skleničky, protože pití dost holdoval. Pak nám stále hladový Waren zvěstoval, že se jede na oběd, čímž nás ale nijak nenadchnul. Jednak nebyl hlad a mimoto je to ztráta času. Nedalo se ale nic dělat. Byl jsem jako na trní a jen výborné chobotnice mi byly malým odškodněním za ztracené dvě hodiny. Proto jsem se po obědě vzbouřil. Nemám sice nic proti obědům, ale mělo by se to dělat jinak. Někde dát na dvě hodiny rozchod a každý se může jít najíst kam chce. Jeden chce jíst na stříbře, druhý si koupí jen buřta na ulici, jiný je spíš na mořské potvory v kiosku u vody a další je spokojený s ovocem. Skupina souhlasila a od té doby už nebylo zdržování s obědem. Po obědě jsme se vrátili do centra města a měli volno. Courali jsme po obchodech a zašli i do místní "Krásné jizby". Zvláštnost byla v tom, že bylo všechno z mušlí. Bylo 8
tam hodně kýčů, jako třeba růže, ale měli ve skříních i mušle velké ceny pro sběratele. Kam se člověk podíval, nic než mušle všech velikostí, tvarů a barev. Pro mne by byl největší trest dát mi za úkol všechny mušle spočítat. Byly jich totiž plné proutěné koše. Potom jsme ještě bloumali kolem hospůdek a barů a nakonec skončili u vody. První, co nás upoutalo, byly dvě malé vzducholodě. Slouží jako radary při pronásledování pašeráků drog, jejichž rychlé čluny a nízko letící letadla není lehké v bludišti ostrůvků objevit. Vrátili jsme se k autobusu a jeli k přístavišti výletních lodí. Na plánu byl výlet ke korálovým útesům. Jízda lodí byla příjemným osvěžením a mimoto jsme měli možnost podívat se na město z vody. Zanedlouho jsme minuli ostroh se starou pevností a brzy poté jsme byli na širém moři. Plavba netrvala dlouho a my sestupujeme do podpalubí. Vtip byl totiž v tom, že pod vodoryskou byla v trupu lodě okna a my mohli pěkně v suchu sledovat svět pod mořskou hladinou. Čekali jsme něco jako v Sharm el Sheikhu, ale byli jsme dost zklamaný a pouze ti, kteří neměli srovnání, byli nadšený. Na zpáteční cestě jsme měli příležitost zúčastnit se jejich tzv. Sunset festivalu. Každý den se při západu slunce všichni sejdou u vody a slaví konec dne. My jsme s posádkou oslavili západ slunce sektem na lodi. Když jsme se vrátili do přístavu, tak byl na břehu festival v plném proudu. Poněkud mi vše připomínalo kejklířský trh v Marakeši. Sunset jsme oslavili, ale den ještě nebyl u konce a šlo se do hospody na večeři. Byla to typická místní hospoda, zachovávající ráz dob minulých. Nejvíce fascinoval bar s baterií lahví. Bylo jich tolik, že by zabraly nejméně manželskou postel. Jídlo bylo dobré a mně pouze zarazilo, že jsem ke krabům dostal jako přílohu i velké fazole. Všude si tam potrpí na nějaké typické jídlo či nápoj a tam to byl citronový koláč a Pinia cabada. Kyselá buchta nás nijak nenadchla, ale Pinia cabada zachránila reputaci. Je to pohár zmrzliny velkoryse "ředěné" alkoholem. Zatím co všichni pilně lízali cabadu, jsem se usadil na terase, sledoval pouliční dění nočního Key West a snímal na video poslední záběry dne. Když jsme opouštěli hospodu, tak byla naše společnost na konto cabady o dost hlučnější než obvykle. Autobus se s námi vydal na zpáteční cestu a monotónní hučení nakonec uklimbalo i mně a probudil jsem se až v Miami. Mžoural jsem do světel nočního města a docela se těšil na postel. Nebylo divu, konec dne byl opět "blíže neurčen" a vyklubala se z toho půlnoc. Tzn., že se vstáváním v 5:30 hodin, jsme za sebou měli osmnácti a půl hodinový "pracovní" den. Pondělí 26.10. Den začal ranním kalupem s balením, protože dnes Miami opouštíme. Použitím osvědčené metody "žaves" jsme vše zvládli nad očekávání dobře a hlavně rychle a měli ještě dost času v klidu vychutnat špek a hromady míchaných vajec na snídani. Vždycky, když na cestách končí nějaký úsek cesty, tak člověk neví, jestli se má těšit na nový, či být smutný, že jeden skončil a tak tomu bylo i tam. Bývali bychom tam ještě klidně nějaký den vydrželi, ale zároveň jsme se těšili až vypadneme, protože nás čekala nejzajímavější část celé cesty. Naším cílem bylo Orlando se zastávkou a prohlídkou na Cape Canaveral, což znamenalo připravit 9
se na víc jak 400 km jízdy autobusem. Výhodu jsme měli jako vždy v tom, že jsme jeli v nejrychlejším pruhu dálnice a nebylo nebezpečí, že se dostaneme do zácpy. Při množství pruhů, co tam mají, se zdá být nemožné aby se provoz ucpal, ale v USA je možné všechno a směrem do Miami by neproklouzla na dálnici ani myš. Při pohledu na mnohakilometrovou zácpu jsme si jen libovali, že jedeme v protisměru. Bylo zajímavé sledovat, jak si v zácpě lidé krátili dlouhou chvíli. Někdo snídal, jiný četl noviny a další už začal s jeho denní práci, soudě podle množství papírů, které v autě kolem sebe měl. My na tom byli nesrovnatelně lépe. Žádná zácpa a do práce jsme také nejeli. Jediné co nás rušilo, byla klimatizace v autobusu. S tou neznají míru a nebránit se, tak jsme v autobusu drkotali zubama. Jediným zpestřením cesty byly pauzy. Vše je tam v jejich domácích měřítkách. Nejen dálnice, ale i odpočívadla, která zaberou tolik místa, že by se tam jinde vešla celá vesnice. Z domova jsme zvyklí na pumpu, nějaký ten kiosek a parkoviště. Amíci tam mají pumpu také jednu, ale skoro od každé firmy a s kiosky je to stejné. Mc Donald's včetně všech jeho konkurentů a když někdo zastaví, tak není vyloučené, že by měl chuť i nakupovat, a proto má každá pumpa malou samoobsluhu a co se nedostane tam, to se určitě sežene v obchodním středisku hned vedle. My nezastavili ani u Mc Donald's, ani u Burger King, ale u Perkin's. Všechno je stavěné podobně a ani ty karbanátky se moc neliší. Přesto ale měli něco nového. Člověk je zvyklý, že když si někde sedne na buřta, tak obyčejně kouká buď do zdi, nebo na protisedícího, jak se cpe. Tam se sedělo kolem terárií a akvárií a při jídle se nekoulo na druhého, jak si kecá kečup na kravatu, ale na barevné rybičky. Na parkovišti jsme toho dost naběhali, poněvadž junior zahlédl pasáž s obchody kde měli boty a ty si nenechal ujít. V pasáži jsem objevil jejich další typické zařízení. Malý vodotrysk s pitnou vodou. Mají ho všude a často i na místech, kde by to člověk nečekal. Jako třeba v hotelových halách. Bot i vodotrysků jsme měli ale brzy dost a upalovali k autobusu. Koneckonců jsme mířili za něčím úplně jiným než jsou boty. Našim cílem byl Cape Canaveral s J. F. Kennedy Space Center. Místa známá z televize byla dříve divočinou, kde si v bažinách libovali pouze aligátoři. Američané poněkud zaspali dobu a probudili se až když kolem zeměkoule kroužil Sputnik. O nějakém programu se v USA nemohlo mluvit a ani neexistovalo žádné středisko ala Bajkonur. To, že je Rusové předběhli, se jim pochopitelně vůbec nelíbilo a pustili se do věci podle ruského hesla "dohnat a předehnat". Vznikla NASA a prvním cílem bylo přistání člověka na měsíci. Nejdříve šlo ale o to, odkud létat. Diskutovalo se o Floridě, ale ke slovu se hlásil Texas. Po delších tahanicích se dohodli na obou místech. Huston a Cape Canaveral. Dnes se raketové středisko a Air Force Station rozkládá na 57000 ha. NASA tam skoupila co se dalo, protože jednak nevěděli kolik místa budou potřebovat a také šlo o to, aby jim nikdo tzv. nekoukal přes plot. Proto z nákupu pozemků dneska profituje i příroda a co neslouží vesmírným letům, to je přírodní reservace. Takže díky raketám se daří výborně i civilizací ohrožené flóře a fauně. Příroda ale našim cílem nebyla.
10
Projeli jsme Security Gate a jedeme do Spaceport USA - turistického střediska. Tam jsme dostali rozchod a informaci, kdy a kde se sejdeme na okružní cestu celým areálem. Spaceport USA je něco mezi muzeem a technickou výstavou. Byli jsme v místech, odkud Alan B. Shepard roku 1961 v Mercury Freedom 7 poprvé startoval do vesmíru, odkud o rok později John H. Glen obletěl zeměkouli a odkud roku 1969 Neil A. Armstrong, Edwin E. Aldrin a Michael Collins startovali k letu na měsíc. Vydali jsme se areálem a nejdříve zůstali u Space Shuttle. Z nepoužitých dílů smontovali jeden pro turisty, kteří mají nyní možnost podívat se jak vypadá uvnitř a přestože tam byla fronta, nenechali jsme si příležitost ujít. Hned vedle byla další atrakce - Rocket Garden. Je to vlastně louka, kde stojí a leží rakety všech druhů a velikostí, kde jsme si mohli prohlédnout vystavené trysky raket, různé satelity a kovové "pavouky" sloužící na přistání. Měli tam i rampu používanou dříve v Apollo programu k nastupování astronautů. Byla u ní i jejich kabina a my se zděsili, jak bylo vše malé a těsné. Roku 1981 začala nová éra vesmírných letů - Space Shuttle. S tím jsou spojeny nejen největší úspěchy NASA, ale i největší katastrofa - exploze Challenger roku 1986 a kousek od turistického střediska je památník zahynulých astronautů. Vše je opravdu velkorysé a jen ten Astronauts memorial zabírá plochu dvou fotbalových hřišť. Zbytek volného času jsme okukovali v pavilonech a nakonec zůstali u suvenýrů. Ukořistil jsem tričko a kšiltovku a pak už byl čas na okružní cestu vlastním areálem. Náš autobus jsme použít nemohli, protože tam smí jezdit pouze jejich vlastní od NASA. Celá jízda trvala dvě hodiny a první zastávka byla u tréningového centra astronautů. Zavedli nás do haly, kde byla dvě projekční plátna a řada řídících pultů. Světla zhasla, plátna a řídící pulty ožily a my sledovali simulovaný start Apolla na měsíc. Vše probíhalo přesně jako v roce 1969, včetně obrazu a zvuku. Dnes tato hala slouží už jen turistům, ale pak jsem se na všechny ty zaprášené pulty a židle koukal úplně jinak. Další představení nás čekalo hned vedle - přistání na měsíci. A opět promítání a originální zvuk. Vše udělalo velký dojem, protože v hale byl exponát přistávací lodě, všechny přístroje, měsíční auto a nechyběl ani "přistávací pavouk". Některé exponáty byly originály, jiné nikoliv. Nic ale nebylo pouhou atrapou. Všechno totiž stavěli do rezervy nejméně dvakrát a co nepoužili, to teď ukazují turistům. Opustili jsme Flight Crew Training Building a vydali se k Vehicle Assembly Building největší hala na světě, sloužící k montáži raket. Hned vedle stál transportér, což jest pásová obluda na transport raket k rampám. Největší dojem na mne ale udělala raketa Saturn V. Měří 111 metrů a opět to byl originál. Jen ji postavit a odpálit. Není divu, že na mne autobus musel čekat. Pak jsme se vydali k odpalovacím rampám a litovali, že jsme nepřijeli o týden dřív. Byli bychom zastihli Space Shuttle na startu. Vrátili jsme se k Spaceport a šli do kina. To znělo dost obyčejně, protože jsme nevěděli co nás čeká. Kanadská firma IMAX, produkující superširokoúhlé filmy, se dohodla s NASA, astronauti s sebou dostali kameru a úkol točit vše, co jim přijde před čočku. Výsledkem je film, při kterém člověku naskakuje husí kůže jak hřebíky. Nemá cenu se pokoušet o popsání. Plátno má na 11
výšku pět pater a tomu odpovídající šířku. Byli jsme z toho nejdříve vykulený a nevěděli kam dřív koukat. Po chvíli jsme přestali vnímat okolí, seděli sami ve vesmíru a iluze byla jedinečná. Pochopitelně jsem všude pilně točil video a IMAX nebyl výjimkou. Film na nás působí i doma v televizi, přestože se s originálem nedá ani v nejmenším srovnat. Tím naše návštěva Cape Canaveral skončila a my se vydali do Orlanda. V Orlandu jsme skončili v hotelu Holiday Inn. Moderní stavba s dvoranou plnou zeleně a vodotrysků a pokoje odpovídaly ceně 145 US$ za noc. Nechybělo nic, spíše přebývalo. V koupelně byl i zářič a voda ze sprchy se dala seřizovat podle chuti. Od kropící konve až po intervalovou masáž proudem vody. Hodinu volna do večeře jsme trávili prohlížením obchodů nedaleko hotelu. Převládala trička a fotopotřeby a do hotelu jsme to stihli právě do večeře. Nečekalo nás ale žádné poklidné stolování v hotelu. Zase lezeme do autobusu a jedeme do hospody podívat se na Carneval Brazil. Byl to turistický cirkus s hlučnou a barevnou show ala Brazílie. Na podobné věci si moc nepotrpíme a koukali se na to jako na kuriozitu. Také ta hospoda měla specialitu, která je u domácích moc oblíbená. Jídlo se podává hodinu a během jídla je pití zadarmo. Ať cola, pivo či víno. Všichni pijí jako o život a Waren nám prozradil i jejich často používaný trik. Plná sklenice se postaví pod stůl a číšník okamžitě přinese novou. Tak se lze zásobit pitím na celý večer. Moc pochopení jsme pro to ale neměli a mně spíš vadilo, že přede mne postavili pivo a o vodu jsem si musel říci. Koukali na mne dost divně. S tím pitím to nebylo lehké, protože byla sklenice stále plné. Kolem stolu běhali se džbány a ať bylo upito sebeméně, okamžitě dolili. Představení nebylo špatné, ale moc mi připomínalo různá masopustní vysílání doma v televizi. Pochopitelně nechyběly ani různé kratochvíle s hosty a tomu se všude koukám vyhnout. Ke všemu se pak ještě přihnala jedna fotografka, nasekala haldu fotek a prodávala je zarámované v přívěsku na klíče. Být psem, tak jsem ji určitě pokousal. Úterý 27.10. Dnes jedeme na celý den do Walt Disney World. Když byl v roce 1955 u Los Angeles otevřen Disney Land, tak měl takový úspěch, že se rozhodli postavit něco podobného i na Floridě, jenže v jiném měřítku. Walt Disney se poučil z chyb v Kalifornii a začal na Floridě úplně jinak. Koupil daleko více pozemků a tím zabránil tomu, aby se v bezprostřední blízkosti mohli usadit různí Mac Donaldové a další konkurence. Dá se říci, že WDW je dnes jakýmsi Monakem na Floridě, kde kraluje Mickey Mouse. Člověk pozná že je na místě jen podle toho, že zmizí veškeré „cizí“ reklamní tabule, označení silnic se změní a vše dostane Disneyův punc - pořádek a upravenost, což jest typické pro všechny jeho podniky. Potrpí si na uniformy, řád jako na vojně a jakákoliv ležérnost je neznámým pojmem. Proto je třeba nepředstavitelné, aby trpěli dlouhé vlasy, vousy či náušnice u mladíků. Vše je okamžitě důvodem k vyhazovu. Když jsem o tom poprvé slyšel v souvislosti s Eurodisney u Paříže, tak mne to dost zarazilo. Dnes se už ale ničemu nedivím. Při tak 12
obrovském podniku to snad ani jinak nejde. Vše je založené na perfektním fungování a kdyby nevládli železnou rukou, tak to mohou zabalit. Mají tam sice 100% diktaturu, ale takovou, že mohu všem demokratickým politikům jen doporučit jet tam na školení. Když se Disney rozhodl postavit "myšákovo království", tak bylo jeho cílem vytvořit něco, kde mohou rodiny zapomenout veškeré denní starosti a odpoutat se na nějakou dobu od všedního života a starostí. Proto je vše tak perfektně organizované, nic není ponecháno náhodě a přitom si to člověk ani neuvědomí a až při bližším pohledu se objeví jednotlivé podrobnosti. Tak třeba se tam nikde nedostane alkohol. Všude je brán ohled na děti (půjčují "golfáky") a na tělesné postižené, kteří mají k dispozici normální i elektrické vozíčky a všechny atrakce jsou dělané tak, že je mohou navštívit i tělesně postižení. Návštěvníci jsou sice stále pod dohledem, ale víc než diskrétním. Ať se stane cokoliv, během okamžiku je o vše postaráno. Odhozený špaček cigarety je v minutě smeten, babce na vozíčku, mající potíž s rejdováním, je okamžitě pomoženo, ztracené dítě je u mámy ještě dřív, než zjistilo že se ztratilo, u atrakcí stojí stále někdo, kdo při nastupování a vystupování dává pozor, aby nikdo neupadl atd. Jeden zážitek pro ilustraci. Malé dítě se poblinkalo přímo přede mnou, ale protože jsem se právě zabýval kamerou, tak jsem to přehlédl a reagoval až na juniorovo varování. Když jsem se otočil, podívat se na tu spoušť, už bylo vše posypané pískem a zřízenec zametal. Na člověka udělaly dojem nejen jejich atrakce, ale i tohle vše kolem. Vlastní WDW se rozkládá na ploše jedenácti čtverečních kilometrů a skládá se ze tří zábavních parků. Magic Kingdom, EPCOT Center und MGM Studios. K tomu ještě patří řada hotelů se vším příslušenstvím a další atrakce, jako třeba Typhoon Lagoon (Aquapark) či Pleasure Island (Taneční klub ). Rádi o sobě tvrdí, že tam může žít člověk rok, aniž by cokoliv postrádal. Rád tomu věřím, v Monaku to lidé také bez problému vydrží. Jen mě vrtalo hlavou, co se dá zvládnout za dva dny. Dnes vím, že se toho dá zvládnout hodně, za předpokladu, že je na organizovanou část schopný průvodce a na volný čas se ve famílii zavede disneyovská diktatura. První klaplo bez problému a to druhé malém také, nebýt menší revoluce s následkem ztráty času při jedení buřta. První den byl ve znamení návštěvy Magic Kingdom. Když jsem si doma listoval v průvodci, tak jsem zjistil, že popisu věnovali asi deset řádků na jedné stránce. To bylo velmi málo, ale dnes už vím, proč tomu tak je. Bud' se vše popíše krátce jen v náznacích, nebo se musí napsat celá kniha. Magic Kingdom je centrem celého areálu, kam patří i dvě umělá jezera a několik hotelů. Z obrovského parkoviště se do Kouzelného království člověk dostane buď lodí přes Seven Seas Lagoon, nebo vysutou jednokolejkou spojující hotely na břehu jezera. Jeden hotel je ve viktoriánském stylu, druhý ve formě polynéské vesnice a třetí je futuristický, kde jednokolejka projíždí halou a jídelnou. Poprvé jsem z vlaku viděl sedět lidí u snídaně. Centrem království je zámek Šípkové Růženky, jako výseče kruhu jsou uspořádány jednotlivé části parku s atrakcemi a kolem všeho jezdí vláček jako z divokého západu. Jednotlivé části parku
13
jsou: Main Street U.S.A., Adventureland, Frontierland, Fantasyland, Tomorrowland a Mickey's Starland My jsme vše navštívili trochu na přeskáčku, protože první část návštěvy byla oganizovaná a druhá část bylo volno. Vezmu to ale popořadě, spíše se pokusím jen o vyjmenování co jsme viděli a popis jednotlivých atrakcí vynechám. Jsou věci, které se dají popsat, jiné se musí vidět a další vidět a slyšet. Do této třetí kategorie patří WDW. Převážná většina atrakcí je dělána tak, že se projíždí lodičkou či vláčkem halami plnými pohybujících se figurín. Iluze je dokonalá a člověk má dojem, že cestuje pohádkou či dobrodružnou knihou. Adventureland Nejdříve jsme navštívili Pirates of the Caribbean - karibské piráty. Přežili jsme námořní bitvu a byli svědky přepadu města a pirátské oslavy. Další atrakcí byl Swiss Family Treehouse - dům ve větvích stromů. Vše umělé, ale udělané v takovém měřítku, že by tam mohl člověk z fleku začít bydlet. Tak jsem si vždycky představoval obydlí Tarzana. Pak jsme jeli lodí na Jungle Cruise – plavba džunglí. Divá zvěř se na nás sápala, domorodci nás ohrožovali z houštin, sloni vyhrožovali sprchou a tajuplné rozvaliny svědčily o starých kulturách. Frontierland Zde jsme nejdříve navštívili nově otevřenou atrakci Splash Mountain. Jelo se po vodě ve vydlabaných kmenech starým dolem s výjevy z pohádek. Poklidné cestování však skončilo pádem z vysokého jezu, šimráním v břiše a trochu namočeným šatstvem. Pak jsme se toulali po Liberty Square a nakonec skončili v Hounted Mansion - starém anglickém zámku, kde strašilo. Tam využili veškeré techniky včetně hologramů a iluze byla dokonalá. Půlnoční bouřka ohlásila hodinu duchů, mrtví se hlásili ze záhrobí, průhledná strašidla tančila dvoranou, alabastrové busty ožily a nakonec jsme se viděli v zrcadle a měli jako spolujezdce strašidlo. Další atrakcí byla Frontierland Shooting Arcade - střelnice, kde jsme si trochu zastříleli a nakonec zašli na Country Bear Jamboree - country show, kde hráli a zpívali medvědi. Přestože jsme věděli, že jde jen o pohyblivé loutky, byl bych se vsadil, že žijí. Největší „loutka" měřila dobré dva metry. Byla to legrace a nejkrásnější byly vycpané hlavy bizona a losa na zdi saloonu, které se nečekaně do show míchaly svými komentáři. Fantasyland Zde jsme nejdříve navštívili It's a Small World - cesta kolem světa v říši pohádek, kde nebyly žádné speciální efekty. Spíše to bylo pohyblivé hračkářství, provázející nás na cestě kolem světa. Každá atrakce má nějakou svoji typickou melodii, tak tomu bylo i tam a hráli ji ve všech možných variacích. Trvalo pak dost dlouho, než nám ona melodie přestala bzučet v hlavě. Jen mne ještě napadlo, jak na tom s onou melodií musí být ti, kteří tam celý den pracují a neslyší nic jiného. Ti aby měli vlastního psychiatra. Lanovkou jsme se pak vydali do budoucnosti: 14
Tomorrowland Samotná jízda lanovkou byla zážitkem, protože jsme měli celý park jako na dlani. Po cestě jsme zahlédli jezero s ponorkou a měli náš další cíl. V Zemi zítřka jsme spíše jen okukovali a nakonec skončili u Mission to Mars - simulované cestě na Mars. Co nám ale nešlo z hlavy, byla ona ponorka. To už jsme chodili na vlastní pěst a proto jsem se vydali za novým dobrodružstvím. Jmenovalo se 20000 Leagues Under the Sea a provázeli jsme kapitána Nema při jeho cestě hlubinami moře. Museli jsme sice trochu čekat ale stálo to opravdu za podívanou. Jelo se skutečným Nautilem a protože bylo pod vodou děláno vše ala Jules Verne, tak to byla pěkná podívaná. Zbytek času jsme se jen toulali areálem, udělali si projížďku vláčkem, zastavili se v bance jako z minulého století, vyměnili si tam jako suvenýr jeden disneyovský dolar, který v WDW skutečně platí a následně bezcílně courali po Main Street a okukovali suvenýry v nesčetných obchodech. Ve tři hodiny odpoledne byl disneyovský průvod. Figurky známé z filmů jsme viděli v několikametrové velikosti a nejzajímavější bylo, že než se diváci stačili rozejít, už se odevšad vyrojily pojízdné vysavače a luxovaly ulici, což byl nejlepší příklad toho, jak si vše udržují. Náš den v Magic Kingdom se pomalu chýlil ke konci a byl čas se vrátit k autobusu. Že se nám ani moc nechtělo, není nutné zdůrazňovat. Nazpátek k parkovišti jsme nejeli jednokolejkou, ale parníkem přes jezero. Byli jsme plni dojmů a měl jsem stále pocit, že se mi vše jen zdá. Nebyl jsem sám a i u ostatních tomu bylo obdobné. Zážitků jsme měli opravdu hodně a byl jsem moc rád, že jsme tam nejen fotili, ale i točili na video, což má proti popisu a fotkám ještě výhodu zvuku. Jako informaci ještě co ta legrace stojí. Nás nic, protože bylo vše v ceně cesty. Jinak ale stojí denní vstupenka 34 US$, což není málo, ale také ne moc. Zaplacením vstupného je totiž vše vyřízené a v zábavním parku se platí už jen jídlo a pití. Jinak jsou všechny atrakce v ceně vstupenky a když se přihlédne ke všem možnostem, co tam jeden má, tak není vstupné nijak přehnaně vysoké. Mimoto mají lístky i na víc dní a ty jsou pochopitelně procentuálně levnější. Den jsme měli opravdu nabitý a ještě nebyl dávno u konce. Před večeří jsme se všichni tři vydali na obhlídku obchodů u hotelu. Většina výpravy se sešla v kšeftě s textilem, kde měli opět jednu místní specialitu. Když se koupí jedno tričko a připlatí se jeden cent, tak člověk dostane trička dvě. Nakupovalo se proto jako ve výprodeji. Ten den se sice večeřelo v hotelu, ale večer byla na plánu prohlídka nočního života v Orlandu, což znamenalo, že se do postele před půlnocí zase nedostaneme. Po celodenním běhání se nám sice od večeře špatně vstávalo, ale kdo se dal na vojnu, ten musí bojovat. Autobus nás odvezl do centra města k Church Street Station. Jméno pochází ještě z doby, kdy bylo Orlando pouze malou železniční zastávkou a to jediné co zůstalo, je železniční trať, vedoucí prostředkem města. To se celkem málo vidí. Chvíli jsme mašírovali, trochu i reptali kam nás Waren zase táhne, ale pak z nás únava úplně spadla, když jsme skončili v ulici plné restaurací a zábavních podniků. Ale tam, kde 15
bychom v Mnichově či Hamburku čekali varieté s nahotinami, jsme nic takového nenašli. Něco podobného, jako bylo tam, se hned tak nevidí. Obrovské haly plné schodiští, ochozů, táflování a světel a všude live muzika. V Cheyene Saloon & Opera House hráli country, v Orchid Garden rock a u Rosie O'Grandy's ragtime. Nejvíc se mi pochopitelně líbila country. Doma mne nikdo do hospody nedostane, ale mít doma něco podobného, asi bych do hospod začal chodit. Courali jsme z jednoho podniku do druhého a navštívili i přilehlé obchody, kde prodávali nejen suvenýry, ale i jezdecká sedla, sombrera a pravé historické colty. Prostě „Krásná jizba“ pro cowboye. Pak jsme se šli nechat strašit. Už odpoledne jsme se po návštěvě strašidelného zámku s průvodcem dohodli, že půjdeme na něco podobného i na Church Street. Rozdíl byl ale v tom, že zde nebyly figuríny, ale skuteční lidé. Celkem sedm nás vandrovalo husím pochodem temnými sklepy, kde se na nás přes mříže sápali nejrůznější zoufalci, tajuplní mniši nás odrazovali od další cesty, dostali jsme se i do výjevů z filmu Exorcista, navštívili Frankensteina se zakrvácenými mrtvolami v pytlích ve vykachlíkované chladírně, vystrašil nás jeho asistent v bílé košili a vyhřezlými střevy a nakonec nás honil po řetězovém mostě šílenec s motorovou pilou. Vypadli jsme odtamtud jak cukráři a skončili v obchodě s hrůzostrašnými suvenýry. Prodavač měl tvář proraženou šroubem, jiný měl v čele zařažený nůž a takových lahůdek tam byly plné regály. Nakonec jsme skončili u Rosie's, kde hráli ragtime. Bylo to vlastně celé představení včetně americké hymny a mávání vlajkami. Prostě show přesně podle amerických představ. Tam se nám moc líbilo a ke spokojenosti přispěla i místní specialita - Burning huricane. Kokteil planoucí jak pochodeň a mající odpovídající účinky. Sklenice byla pěkně tvarovaná, ozdobena podvazkovou gumou a mohli jsme si ji nechat jako suvenýr. Dokonce nám ji vyměnili za čistou. Těch huricanů „shořelo" hodně a zanedlouho všichni zpívali s muzikou včetně mojí spolucestující a juniora. Není tudíž divu, že se nám odtamtud ani nechtělo a zjistili jsme, že se amici umí i jinak bavit, protože bylo poznat, kde sedí domácí a kde turisté. Amíci tleskali do taktu a zpívali i bez huricanu a jen cizím turistům trvalo dost dlouho než se osmělili. Na ulici jsme ještě chvíli okukovali vystavené automobilové veterány a pak se vrátili k autobusu. Shodli jsme se na tom, že ten den byl zatím nejpestřejší jaký jsme za celý život zažili. Nevím, jestli byl junior z celého dne tak rozběhaný, ale ani v noci nedal pokoj. Vandroval ve spánku po pokoji a když jsem se na něj obrátil s dotazem co hledá, tak byl dost vyjevený. Středa 28.10. Ten den se nám dobře nevstávalo a ani u bufetu snídaně jsme nijak neožili. Byli jsme ucapaný ze včerejška a ani junior moc neposkakoval. Posedával před hotelem na schodech a po všem flámovaní byl rád že sedí. Ten den byla na plánu prohlídka druhého zábavního parku EPCOT, což je zkratkou pro Experimental Prototype Community of Tomorrow a má celkem dvě části. Future World člověka seznámí nejen s vynálezy dob minulých, ale i s věcmi, které jsou zatím jen hudbou budoucnosti. Druhá část, World Showcase, jsou různé země světa v miniatuře. Jednotlivé atrakce 16
leží kolem jezera v centru areálu. EPCOT je pravým opakem Magic Kingdom, kde se necestuje světem pohádek, nýbrž světem historie a techniky. S popisem jednotlivých atrakcí nemá cenu začínat. Systémem projekcí, optických klamů, pohyblivých křesel a rafinované zvukové techniky lze zažít vše. Cestu lidským tělem, let vesmírem či závratný pád do jícnu sopky. Proto se omezím jen na zmínky o tom, kde jsme byli. Future World má několik pavilonů jejichž architektura je atrakce sama pro sebe. Horizons – zde se vidí budoucí styl života v 21. století World of Motion – veselá cesta vývojem dopravních prostředků Wonder of Life - ohromující cesta lidským tělem Universe of Energy – výlet do světa energie Spaceship Earth - cesta vývojem komunikace a let do vesmíru Living Seas – výlet pod mořskou hladinu Journey into Imagination – 3D-film Captain EO. (M. Jackson) Popsat všechny triky a klamy je naprosto nemožné a opět jsem byl rád, že jsem měl s sebou videokameru, která sice nemůže zachytit vše, ale přeci jen nesrovnatelně víc, než se dá zachytit na fotku či papír. Future World jsme si prohlíželi z velké části společně a World Showcase na vlastní pěst. Kolem jezera jsou postavené typické budovy nejrůznějších zemí světa a je to vždycky pár domů a někdy i kousek přírody. Dá se říci, že žádná země není větší než fotbalové hřiště, ale přesto má člověk pocit, že právě v té či oné zemi skutečně je, když chodí po ulici s typickými fasádami a v obchůdcích může koupit jejich speciality. Nejdříve jsme se byli podívat v Kanadě, kde smíchali sruby zlatokopů s anglickým a francouzským stylem staveb. Pak jsme se dostali do Anglie s typickými telefonními budkami a puby a poté přišla na řadu Francie, která byla, oproti Anglii, úplný mumraj. Oni se totiž snažili přiblížit divákům nejen budovy a krajinu, ale i životní styl. K tomu třeba patřily i hospody s jejich specialitami. Kde jsme se cítili jako doma bylo Maroko. Opět jsme si prošli Marakeš s bazarem a mešitou Kutubií a na souku (bazaru) to dokonce i podobně vonělo kůži a kořením. Z Maroka jsme se dostali do Japonska, kde nás nejvíc ohromila dřevěná pagodovitá stavba, kde byly k dostání bonzaje a hlavně porcelán. Také tam otvírali mušle a měli přednášku o perlách. V čele všech zemí byla pochopitelně Amerika, kde bylo vše provedené v barvě bílé a zlaté. Tam jsme chvíli zůstali a koupili si malou vlajku. Z Ameriky jsme se po pár krocích dostali do země známé - Itálie - na náměstí v Benátkách s kostelem Sv. Marka i dóžecím palácem. Dokonce nezapomněli ani na sloupy se lvy. Samozřejmě nemohlo chybět ani Německo a měli jsme pocit, jako kdyby nás někdo na létajícím koberci přenesl přímo do Bavorska. Přispěly k tomu i německé nápisy na obchodech a hospodě a typická muzika. Tak tomu bylo s muzikou všude, což iluzi té které země ještě zesilovalo. Z Německa jsme se vydali do Číny, kde stálo pomalu celé náměstí Nebeského míru. Nejvíc se ale vyřádili na čínském porcelánu. Po Číně bylo na řadě Norsko se srubovitými stavbami a folklórem a 17
po chvíli jsem čekal, že odněkud z fjordu začne foukat a přijde sníh. Vánice ale, zřejmě s ohledem na mexické sousedy, nepřišla. Mexiko se nám líbilo nejvíc, protože bylo udělané jinak než ostatní země. Doposavad jsme všude chodili po typických ulicích, ale v Mexiku měli jen jednu stavbu ve formě pyramidy. Vešli jsme dovnitř a dostali se do sálu s výstavou prastarých skulptur. Prošli jsme dál a nestačili se divit. Vyšli jsme nejen do jiné země, ale i do jiného denního času. Byli jsme na náměstí mexické vesnice někdy pozdě večer. Hvězdy na obloze, na obzoru mexické pyramidy a sopka a ve vesnici právě slavili fiestu. Krámky trhovců, muzika, no prostě jarmark. Mexiko na nás udělalo největší dojem. Na chvíli jsme si sedli v "Cantine" u jezera a odpočívali. Klid ale nebyl. Kdejaký pták tam obtěžuje a žebrá. Ať už to byl kačer s kachnou či modrá "vrána", která hopkala po stole a netrvalo to dlouho a zobala mi drobky z ruky. Čas ubíhal a bylo na čase se vrátit k autobusu. V EPCOT jsme strávili skoro celý den a utekl jako voda. Prohlédli jsme kde co a to jediné, nač nám čas nezbyl, byla kina. Každá země pochopitelně promítala i nějaký informační superfilm, ale průvodce nás varoval, že představení zaberou moc času, kterého nebylo nazbyt. K východu areálu jsme se mohli vrátit kolem celého jezera a všech zemí místní okružní dopravou - starým anglickým dvoupatrovým autobusem. To bylo sice lákavé, ale časově nemožné. Proto jsme pěšky dokončili okruh kolem vody a zbytek času jsme posedávali v parku a okukovali suvenýry. K autobusu jsme sice dorazili jako poslední, ale ještě zbývalo pět minut do smluveného času. Bylo nutné být přesní, poněvadž nás ještě čekala cesta na do Clearwater, které leží na západním pobřeží Floridy. Při jízdě jsme zažívali dojmy a tloukli špačky. Okružní cesta s prohlídkami byla vlastně u konce a před námi bylo už jen volno na rekreaci. Autobus nás vyklopil u hotelu, ze kterého se vyklubal Sheraton mající hvězdiček jak Velký vůz. Už po cestě jsme byli ujištěni, že večer nikam na flám nepůjdeme a proto jsme se mohli v klidu zabydlet. Večeřelo se v hotelu, ale do postele jsme se kvůli povídání stejně před půlnocí nedostali. Čtvrtek 29.10. Ráno jsme trochu vyspávali a při snídani jsem přemýšlel co budu dělat. Převážná většina kolegů se těšila k vodě. Buď k poolu, nebo na pláž, mající opravdu americké rozměry. Od hotelu se lidi u vody skoro nerozeznali, jak to bylo daleko. Den jsme začali vydrancováním snídaňového buffetu a teprve pak uvažovali co dál. Junior se nejdříve vydal za tenisem, protože jsme kurty viděli už z pokoje a chyběly jen rakety. Z výzvěd se vrátil nadšen. Může hrát kdy chce a to, že tenis patří k servisu hotelu a je zadarmo, ho přímo nadchlo. Dohodli se, že budou hrát večer a nejdříve půjdou k vodě. Na pláž jsem chtěl sice také, ale ne hned. Nejdříve jsem se vydal s kamerou po okolí na výzvědy. Byli jsme na poloostrově, kde mimo hotelů stály jen domy s apartmenty. Nedaleko hotelu jsem okoukl pasáž s řadou obchodů a pak se jen tak bez cíle toulal. Coural jsem pomalu celé dopoledne a nakonec jsem se vrátil do hotelu k moři, kde se už od rána vyvalovala celá skupina a chyběli pouze dva. Mimo mne ještě jeden, který také nedokáže na cestách posedět. Probírali jsme zážitky cesty a dohadovali se co budeme podnikat v pátek. Od průvodce jsme věděli, že 18
v Clearwater mají prima obchoďáky, kde se dá dobře nakoupit a potíž byla jen v tom, že stály na druhé straně města a muselo se k nim taxíkem. V hotelu u informací jsem se už ráno zásobil materiálem s popisem města a mapkami a zjistil, že existuje hotelová doprava směrem k pevnině. Jezdil autobus, ale to by nebyli amíci aby zase neměli něco zvláštního. Vzali podvozek autobusu, namontovali na něj karoserii staré, „pražské" tramvaje a výsledek vypadal opravdu velmi disneyovsky. Pochopitelně byla i tahle rarita hotelovou samozřejmostí, službou zákazníkům a tudíž bezplatná. Probrali jsme všechny možnosti, udělali hrubý plán na pátek a potom se věnovali oblíbené místní kratochvíli - krmení racků. Z těch se brzy vyklubaly drzé mrchy a celé krmení se nakonec zvrhlo do hollywoodského filmového hororu "The Birds". Navečer hrála moje spolucestující s juniorem tenis, ale moc spokojeni nebyli, protože jim vypůjčené rakety vůbec nevyhovovaly. Mne sice napadlo, jestli mají na svědomí všelijaké ty šmajdavé údery opravdu je tamní rakety a někdy jsem měl pocit, že jim také občas překáželo ono štrykované, co bylo na hřišti mezi nimi, ale zdržel jsem se jakéhokoliv komentáře. Pátek, 30.10. Ráno jsme po snídani vyrazili nejdříve do pasáže s obchůdky, kde byla banka a kde jsme měli zážitky hned dva. Nejdříve nás mohla ranit mrtvice když jsme tam vlezli. Tou dobou slavili halloween a my místo v bance skončili u Adam's family - televizní seriál se strašidelnou rodinou, skládající se z různých Frankensteinů a upírů. Měli z toho velkou legraci když viděli jak v nás hrklo. Druhý zážitek byl na banku víc než překvapující. Po zjištění, že chceme měnit peníze, proti tomu sice nic neměli, ale poradili nám, že když nevyměníme u nich, ale v hotelu, tak že tím ušetříme poplatek 10 US$, což mne dost vyvedlo z míry. Nevím kde jinde existuje něco podobného, aby člověku ušetřili vydání posláním ke konkurenci. Podobných věcí byla celá řada. O přívětivostí číšnic jsem se už zmínil. Tam ale zlomily rekord jejich bezprostředností. Tak třeba zapomněla na můj čaj a když pak chodila kolem a poptávala se zda je vše v pořádku, tak jsem se přihlásil s dotazem jak to vypadá s mým čajem. Koukla na mne, rozesmála se a plácla mě přátelsky do zad s poznámkou: "Vidíš, tak na ten jsem úplně zapomněla.“ Byl jsem z toho janek a přitom to nebylo ani v nejmenším nějaké ordinérní, protože tam byli všichni jako ta číšnice. Vše sice víc než přátelské a bezprostřední, ale stále v mezích a nebylo tomu tak jen u cizinců, ale i u domácích. Viděl jsem, jak paní dávala číšnici tuzér a ta odmítla. Nenechala si ho vnutit a vše skončilo tím, že na ní paní nakonec vyplázla jazyk. Také měli haldu nezvyklých vybavení. Tak třeba na patře měli automat na colu a na led. Led byl službou zákazníkům a cola z automatů byla lacinější než u baru. To také neznáme. Nebo tam třeba měli i malý kšeftík, který byl otevřen 24 hodin a kde se dalo koupit kde co. Ještě jsem nikde neviděl, že by měli v hotelu kiosek, kde se dostanou nejen cigarety, ale i koláče a obložené housky. Nebo třeba jen ten teátr jinde s oblékáním. Je jasné, že tam nikdo nepřišel na večeři v plavkách, ale jinak si mohl každý obléci co chtěl. Od triček, přes saka až po smoking se nosilo vše. Každý jak se mu líbí a hlavně jak je mu co pohodlné. 19
Podle rady v bance jsme peníze vyměnili v hotelu a pak čekali na křížence autobusu a tramvaje. Dojeli jsme k přístavu, kde byla i řada obchodů. Nejdříve jsem si koupil boty na surf a pak ještě junior ukořistil triko. Potíž byla jen v tom, že sháněl speciální boty a ty nikde neměli. Nakonec vše skončilo chycením taxíka a jedeme přes město do Clearwater Mall - nákupní středisko. Trochu jsme se nejdříve porozhlédli, protože jejich obchoďáky vypadají jinak než u nás. Zvenku vypadaly jako hangár, ale uvnitř nebylo po hangáru ani stopy. Sklo, mramor, mosaz, vodotrysky, palmy a vše pochopitelně klimatizované. Také tam nebyla jednotlivá oddělení jako doma, ale řady malých obchůdků a nebýt pompézního interiéru, tak vše velmi připomínalo arabský trh. Junior byl u vytržení, když poletoval mezi obchody se sportem a vybíral. Nakoupili jsme dobře a pak už jen očumovali. Není divu, že jsme skončili i u zlatníka, spíše jen pro zajímavost, jak to u nás obyčejně začíná. Mojí spolucestující ale padl do oka prsten, slovo dalo slovo a už jsem pro ni měl vánoční dárek. Alespoň jsem si to myslel, jenže nám nestačily peníze. To se ale nezdál být nějaký problém, protože hned vedle byla banka. Jenže kámen úrazu byl v tom, že nám nevyměnili peníze. Ono se tam hotově skoro vůbec neplatí a každý má nějakou tu Credit Card. To jsem věděl a proto se před odletem zabýval myšlenkou nechat si ji vystavit také, ale po ujištění, že se tam s hotovostí dá bez problémů vyjít, jsme od toho upustili. Ono to opravdu šlo, ale jen pokud jde o malé částky. Pak nám dali tip, že "10 minut" odtamtud je jiná banka, která mění. Šlapali jsme dost dlouho, protože když amík udá vzdálenost časovým údajem, tak vždycky myslí jízdu autem. Do banky jsme došli, ale měli smůlu i u nich. Zakousli jsme se, zarytě mašírovali dál a hledali banku, kde by nám vyměnili. Měli jsme ale smůlu a mimoto už jsme byli od kšeftu i dost daleko. Slunce pralo, my byli dalekoširoko jedinými chodci, protože všichni jezdí jen auty a po taxíku ani vidu ani slechu. Také jsme vyhlíželi místní autobus, protože jsem při pohledu na autobusovou zastávku konečně pochopil co mi taxikář říkal. Po příjezdu jsem se ptal kde nějaký taxík splaším na cestu zpátky. Řekl mi to a zároveň dodal, že mohu použít i ...... - a tomu jsem nerozuměl. Teprve když jsem viděl označení autobusové zastávky, tak jsem pochopil, že použil místo "bus" či "coach" místního výrazu pro jejich "ČSAD". Ale ani autobus nejel a my šlapali. Zastavili jsme se u Mac Donald's na svačinu a pokračovali směrem k centru města. Došli jsme k vodě, zastavili se u pomníku legionářů a šlapali dál na náš poloostrov. Nakonec jsme dorazili ke stanici autobusotramvaje a kousek se svezli. Jednou jsme museli přestupovat a když jsme nakonec byli u hotelu, tak jsme toho měli tak akorát. Není divu. Taxíkem jsme jeli skoro půl hodiny a jel převážně po předměstské dálnicí. Po návratu do hotelu jsem nejdříve mazal s kýblem pro led a pak se chvíli "léčil" frťanem. Moje spolucestující s juniorem se odebrali do termálního bazénu, kde si moc lebedili. Mně ale bazén nijak nelákal. Jednak byl termální, mimoto do člověka ještě buší voda z trysek jako masáž a já byl spíš pro studenou sprchu. Do večeře jsme pak polehávali u televize, ani já už neměl chuť někam jít a to je co říci. Ten den se večeřelo v hotelu na zahradě u poolu. Vesele se grilovalo a tentokrát mi poprvé chybělo pivo. Měli ho sice dost, ale přestože nejsem pivař, to 20
jejich mi nikde nechutnalo a nezbylo než zůstat u vody a limonád. Po večeři se společnost rozešla ale jen proto, aby se část zase sešla u baru. Nějakou dobu se ještě povídalo a pak jsme šli na kutě. Sobota 31.10. Dopoledne jsme ještě využívali příjemností hotelu, byli u poolu a pak zabalili kufry a ve dvě hodiny odpoledne jsme nastoupili do autobusu, který s námi zamířil na letiště v Orlandu. Tam jsme byli zase vyjevený, protože obchoďáky a hotely se vším vybavením byly proti letištním halám úplnými pastuškami. Není se čemu divit, protože má být Orlando druhým největším letištěm USA. Mezi jednotlivými halami jezdí lokálka a moc jsme si libovali, že je o nás postaráno a nemusíme nic hledat. Letadlo startovalo navečer a duševně jsme se začali připravovat na cestu. Doufal jsem, že tím, že nám nefungovala lampička, blblo rádio a nedal se vypnout větrák, jsou veškeré poruchy letadla vyčerpané. Na zpáteční cestu jsme se nijak netěšili. Nebylo na co. Deset hodin letu plus šest hodin posunutý čas, znamenalo, že přistaneme až zítra dopoledne. Nejrozumnější, co se dalo udělat, bylo sníst v letadle večeři a co nejdříve usnout. Obojí se mi k závisti spolucestujících podařilo velmi brzy a proto jsem byl ve Frankfurtu poměrně čiperný. Druhým ale do vtipkování moc nebylo a jen jsme si libovali, že se nemusíme o nic starat. Autobus domů na nás už čekal, dálnice byla prázdná a ve tři hodiny odpoledne jsme drkotali zubama doma před kanceláří cestovky. Začala honička po taxíku, ale bezvýsledně. Zastávka autobusu ale byla na dohled a my nakonec jeli domů "trojkou". Moje spolucestující a junior, kteří toho v letadle moc nenaspali, usínali na počkání a juniora jsem ve vaně, po zkušenostech z jeho školního výletu do Anglie, radši hlídal, aby neusnul ve vodě. Nakonec jsem neodolal, vybalil kameru a pustil televizi. Přestože jsme všude v hotelech měli televizi, nikde jsem si nemohl záběry prohlédnout, protože mají v USA jiné kabely a i jiný systém. Byl jsem zvědav jak video dopadlo a jestli z filmování vůbec něco je. Vše dopadlo nad očekávání dobře a je plno záběrů, při kterých nám naskakuje husí kůže ještě dnes. Jaké je resumé celé cesty? Je zbytečné dohadovat se o tom, která z našich cest byla zatím nejhezčí, protože nelze srovnávat. Jedno je ale jisté. Co se pestrostí týče, tak získala Florida prvenství. K tomu je nutno dodat, že na tom má zásluhu hlavně NASA a Walt Disney. V neposlední řadě sehrála svou roli skutečnost, že jsme byli v zemi, kde si pod pojmem civilizace představují přeci jen něco jiného než Arabové. Další věcí bylo, že samotná Florida je i pro Američany trochu raritou. Něco jako Azurové pobřeží pro Francouze, Sylt pro Němce či Brighton pro Angličany, kam se nejezdí za prací a starostmi, ale na dovolenou. Co jsme viděli z USA my, by se dalo nejlépe srovnat s K. Vary. Viděli jsme kolonádu a na ošumělá předměstí jsme se nedostali. Cesta na nás udělala velký dojem a nejvíc byl pochopitelně nadšený junior. Je na něm vidět, že je už otrkaný, nebyly ani sebemenší potíže, dokonce i „flámování" přežil dobře a je vidět, že už je, co se létání a hotelů týče, otřílený zajíc. Pocvičil se opět v angličtině, dokonce začal chytat i ten jejich přízvuk a poznali to na něm ve škole v hodině angličtiny.
21
Také se mi líbilo, že celou cestu nebral jako samozřejmost, ale byl si vědom toho, že to byl pro nás dost velký finanční nápor. Jak nám s jeho možnostmi nabízel peněžní pomoc, bylo někdy až dojemné. Jen mě jednou blesklo hlavou, že je vlastně ještě školáčkem, a bylo pak dost zajímavé vzpomínat na dobu, kdy jsem byl v jeho stáří a vzpomínal jsem na „cesty“, které jsem mohl tenkrát podnikat. Jen mne ještě napadlo, jak dalece je v tomto směru oprávněné ono „staré zlaté časy“.
22
