Vize Evropské unie Motto: Každý si hlídal svou nezávislost, aniž co udělal, aby skutečně existovala Jean Monnet
I. Myšlenková východiska Bezpochyby existuje evropská identita. Evropa je naší duchovní vlastí. Náš duševní život je utvářen evropskou tradicí, hranice mezi zastánci odpůrci v myšlenkových i politických sporech v Evropě o takových věcech jako je svoboda, rovnost, tržní hospodářství, sociální stát, environmentální politika apod. probíhá uvnitř každého národa a tyto základní spory sdílíme v rámci celé Evropy. Tento evropský duch však v naší historické době obaluje tenká slupka národních mýtů a emocí, která určuje rozdělení Evropy do národních států a uspořádání vztahů mezi nimi. Evropané spolu v minulosti sdíleli umělecké směry, podléhali stejným módám, propadli společnému přesvědčení o plné poznatelnosti světa metodami moderní přírodovědy a prosazovali pokrok. Vedli však také spolu vyhlazovací války. Evropská duchovní identita nemůže vyřešit politické problémy uspořádání Evropy a nemůže zabránit válce v Evropě. Politický nacionalismus sílil po celé dvacáté století. V revolucích a válkách po roce 1989 vzniklo víc národních států, než v revolucích a válkách v letech 1918-1920. Nadvládu myšlenky práva národů na sebeurčení jako prakticky výlučné státotvorné ideje v Evropě potvrdilo znovusjednocení Německa na sklonku 20. století. V době znovusjednocení Německa se už téměř půl století rozvíjela evropská integrace. Ačkoliv byla v letech 1950-54 velmi blízko dosažení cíle vytvořit společný stát pro tehdejších šest členů Evropského společenství uhlí a oceli (smlouvami o Evropském obranném společenství a Evropském politickém společenství), politický nacionalismus si zachoval svoji prioritu v politickém uspořádání Evropy. Přes ohromný rozsah integračních agend je Evropa stále tvořena soustavou národních států a bezpečnost Evropy je závislá na spojenectví s USA. Nejctižádostivější politický projekt evropské integrace, společná měna, se dostal do problémů, jejichž základní příčinou je určující vliv národních zájmů prosazovaných vládami členských států při politickém řízení vývoje společné měny. Vývoj potvrdil platnost základních idejí Jeana Monneta. Evropská integrace je zcela nový a originální projekt, který se odmítá přizpůsobit tradičním státoprávním formám. Jeho budoucnost patrně spočívá v dosud nepopsané a neznámé politické formě Podstatou evropské integrace je společný postup evropských států k dohodnutému cíli. Aby tento postup byl efektivní, je nutno společná rozhodnutí vykonávat na evropské úrovni exekutivním orgánem nezávislým na vládách členských států (jak Monnet původně koncipoval Vysoký úřad v Evropském společenství uhlí a oceli). Sjednotit evropské národní státy do jednoho státu se nepodařilo ani v první polovině padesátých let, kdy byly v živé paměti válečné hrůzy vyvolané politickým nacionalismem. Okolnosti pro to byly příznivější než dnes. Evropa se nacházela v ohrožení ze strany mezinárodního komunismu a na integraci se podílelo pouhých šest států. O to nepravděpodobnější je sjednocení evropské integrace do jednoho státu dnes, kdy veřejnost 1
žije v zaujetí konzumem, nepociťuje žádné politické nebezpečí a zásadní změny v integraci se musí dohodnout mezi 28 členskými státy Evropské unie.
II. Hodnocení současného stavu II.1 Vnitřní trh Evropská unie je stále nadnárodní integrací, v níž si rozhodující slovo podržely vlády členských států („páni integračních smluv“). Unie nicméně časem získala velmi mnoho kompetencí, dnes už prakticky ve všech oborech veřejné správy. Stalo se tak především v důsledku integrační metody použité ve Smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství v roce 1957. Tato smlouva přitom zůstává původním základem dnešní Evropské unie (nyní platná Smlouva o fungování Evropské unie je doplněnou, změněnou a přejmenovanou Smlouvou o založení EHS). V době založení EHS byl dohodnut cíl – vytvoření celní unie a její postupná přeměna ve společný trh. Nebylo však jasné, jakými cestami bude tohoto cíle dosaženo a jaké kompetence k tomu bude evropská integrace potřebovat. Proto byl vytvořen mechanismus, který umožňuje předávat kompetence Evropské unii cestou předpisů komunitárního práva (práva Evropské unie). Navrhovat tyto předpisy smí jedině Evropská komise. Schvalují je ministři členských států v Radě Evropské unie a dnes také Evropský parlament. Takto byl vytvořen legislativní princip nadnárodní moci. Dohodou členských států v Radě Evropské unie nevznikají pouhé mezinárodní smlouvy, které by členské státy mohly vypovědět, nýbrž právní předpisy platné na území jednotlivých členských států, které však jednotlivé státy nemohou zrušit. Zrušeny mohou být předpisy evropského práva jedině znovu dohodou členských států a souhlasem Evropského parlamentu, a navíc jedině na návrh Evropské komise. Nadnárodní moc Evropské unie na území členských států je unikátní záležitost, neboť na území suverénních členských států vykonává politickou moc uskupení, které samo státem není. Tento princip se plně osvědčil při vytváření jednotného trhu, kdy bylo nutno preventivně působit proti odstředivým národním hospodářským zájmům a nekompromisně hájit společný zájem svobody pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Po desítkách let se podařilo vytvořit jednotný vnitřní trh, což je skvělým úspěchem evropské integrace. Instituce Evropské unie, především Evropská komise se při rozvíjení jednotného trhu plně osvědčily a v tomto směru není třeba nic zásadního měnit, i když ani dnes není jednotný trh zcela dokončen a jako každé lidské dílo není dokonalý a bez chyb. II.2 Vnitřní politiky Vedle čtyř základních svobod jednotného tzv. vnitřního trhu, tj. svobody pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu náleží do kompetence Evropské unie také společné politiky, nyní nazývané vnitřní politiky. V současné době obsahují zakládací smlouvy EU více než tři desítky vnitřních (společných) politik, povětšinou v oblastech, které s jednotným trhem nesouvisejí. Vznik těchto politik byl projevem snahy o „více Evropy“, ale výsledek této snahy je poněkud 2
sporný. Evropská komise se v mnoha vnitřních politikách EU uchýlila k návrhům nejrůznějších příkazů a zákazů, které mnoho občanů Evropské unie bere jako nelegitimní zasahování do jejich životů a do nezávislosti jejich národních států. Sama o sobě by existence řady vnitřních politik nemusela ničemu vadit a činnost Evropské komise při jejich realizace je v převážné většině případů užitečným hledáním společného zájmu členských států. Potíž nastává tehdy, když se Evropská komise uchýlí k nařizování a zakazování prostřednictvím právních předpisů. Zde se projevují vlastní zájmy byrokratického aparátu Evropské komise a také výrazný nedostatek kontroly Evropské komise ze strany ostatních orgánů Evropské unie. Evropská komise je souborem komisařů řídících rozsáhlý byrokratický aparát. To by samo o sobě nemuselo vadit. Všechny členské státy Unie mají byrokratickou správu, takže nelze očekávat, že by spolu vytvořily na evropské úrovni něco jiného než další byrokracii. Byrokracie má ovšem jako specifická sociální skupina své skupinové zájmy a uspořádání Evropské unie je příznivé k jejich prosazování. Byrokracie chce především růst a rozpínat se, aby utvrzovala svoji nepostradatelnost. Každá nová kompetence Evropské unie znamená novou agendu aparátu Evropské komise. Každá nová agenda vytváří nová pracovní místa v aparátu. Noví pracovníci potřebují dobře placené vedoucí. Lavinovité šíření kompetencí Evropské unie je v naprostém souladu se zájmy bruselského aparátu a ten tomu sám ze všech sil napomáhá. Evropská komise není podrobena potřebné míře kontroly ze strany ostatních orgánů Evropské unie. Je sice politicky odpovědná Evropskému parlamentu, jenomže Evropský parlament má na rozšiřování kompetencí stejný zájem jako Evropská komise. Bobtnáním kompetencí Evropské unie roste vliv a moc Evropského parlamentu na úkor parlamentů členských států, takže nelze očekávat, že by členské státy mohly nalézt v Evropském parlamentu spojence při ochraně národní státnosti. Posledním příkladem takového chování Evropského parlamentu je měrnice o genderové vyváženosti. Ačkoli tento právní předpis otevřeně porušuje rozdělení kompetencí mezi Unii a členské státy podle smlouvy o fungování Evropské unie (sám předpis se drze odvolává na článek, který porušuje), v Evropském parlamentu byl přijat bez problémů. Zájmy národních států by měli chránit zástupci národních vlád v Radě Evropské unie. Jenomže i národní státy jsou spravovány byrokraticky. Nové kompetence Evropské unie obvykle přinášejí i potřebu nových agend na úrovni členských států. Národní byrokracii, která záměr Evropské komise posuzuje v raných stádiích expertní přípravy, není růst jejích agend v zásadě proti mysli. Vlády členských států jsou zavaleny vlastní agendou a evropská politika je pro ně druhořadá. Pak se stává, že ministři na Radě Evropské unie odsouhlasí v Bruselu opatření, která sami doma kritizují. Při kontrole Evropské komise selhávají i národní parlamenty, jimž se návrhy Evropské komise posílají k vyjádření. Parlamenty si málokdy udělají čas na projednání některého evropského předpisu, neboť upřednostňují zákonodárnou a politickou činnost ve svém státu. Nic podstatného nepřinášejí pro kontrolu moci Evropské komise ani zástupci sociálních partnerů v Hospodářském a sociálním výboru ani zástupci regionů ve Výboru regionů. Ochranu svých národních států považují za úkol vlád a nijak se v ní neangažují. To samo o sobě však ještě není příčinou hrubých politických chyb, které Evropské unii vytýkáme. Podstata problému je v legislativní činnosti Evropské komise. Evropská komise má 3
monopol legislativní iniciativy, jinými slovy jediná smí navrhovat evropské předpisy (výjimky z tohoto pravidla jsou nepočetné a nemají význam pro celkovou tendenci). Pokušení rozmnožit vlastní moc, kterému byrokratický aparát jako celek nemůže odolat, přináší aktivistické tendence v Evropské komisi. Ani personální činnost v aparátu Evropské komise není podrobena dostatečné politické kontrole, takže z komisariátů někdy vycházejí návrhy pozoruhodně snoubící fundamentalisticky chápanou ideologii a úzké skupinové ekonomické zájmy, návrhy, které by v demokratickém prostředí národních států neobstály před veřejným míněním. Typickým příkladem takového přístupu je společná energetická politika. Voluntaristicky stanovený cíl 20 % podílu energie získané z obnovitelných zdrojů na celkové produkci vedl k ohromnému plýtvání, ke zdražení energie v Evropě a tudíž ke snížení konkurenceschopnosti evropského průmyslu v době hospodářské krize. V důsledku energetické politiky EU vzniklo v Číně za peníze evropských daňových poplatníků nové průmyslové odvětví, totiž výroba solárních článků. To se nesmí opakovat. Nic proti energii z obnovitelných zdrojů. I Jean Monnet jako autor plánu poválečné rekonstrukce Francie by se nebránil tomu, aby bylo jako cíl určeno oněch 20 %. Nikdy by však tuto hranici nestanovil právním předpisem; byl by to cíl, k němuž mají výrobci dojít dobrovolně na základě národohospodářské koordinace, vládní podpory výzkumu a vývoje technologií a veřejných investic do infrastruktury. A tento cíl by nebyl chápán dogmaticky jako povinnost stanovená právním předpisem, ale pružně podle měnících se okolností a bez nedostatku odvahy jej přizpůsobit nebo změnit. Proslulý zákaz žárovek jako projev společné energetické politiky ukazuje na další problém. V návrzích směrnic a nařízení pro Radu Evropské unie a Evropský parlament je Evropská komise štědrá sama k sobě při zmocněních pro vydávání tzv. prováděcích nařízení Evropské komise. Takto byly zakázány žárovky, tedy bez jakékoli politické kontroly. Těžko říci, jestli by se demokraticky odpovědná vláda odhodlala navrhnout zákaz žárovek, aniž by se zalekla halasu opozice a nechuti veřejného mínění. Monopol legislativní iniciativy a vydávání tzv. prováděcích nařízení samotnou Evropskou komisí má za následek, že nikdo jiný kromě Evropské komise nemůže navrhnout, aby dříve vydané předpisy byly zrušeny a tím se rozhodovací kompetence vrátily na národní úroveň, byť by byly zkušenosti s ingerencí EU do dané věci sebevíce odstrašující. Monopol legislativní iniciativy a vydávání prováděcích nařízení byly původně určeny pro legislativu zajišťující čtyři základní svobody vnitřního trhu a zde se plně osvědčily. Ve vnitřních politikách, často zasahujících do každodenního života občanů a do svérázu jednotlivých národů, však tato oprávnění Evropské komise vedou k zesměšnění a ztrátě důvěryhodnosti Evropské unie a podkopávají legitimitu celé evropské integrace. Ve vnitřních politikách by nemělo platit „více Evropy“, ale „méně je někdy více“. Omyly ve společných politikách někdy dostávají fíkový list nesprávně vykládané zásady subsidiarity. Skutečnost, že některé členské státy nechtějí nějakou regulaci uskutečnit, ještě neznamená, že věc může být lépe upravena na úrovni Evropské unie. Argument, že některé členské státy odmítaly provést požadovaný zásah, posloužil jako odvodnění souladu se zásadou subsidiarity např. v nechvalně proslulé směrnici o genderové vyváženosti. Zásada subsidiarity nesmí být vykládána extenzivně (tj. rozšiřujícím způsobem), neboť to mění celkovou rovnováhu mezi Evropskou unií a jejími členskými státy dohodnutou v zakládacích smlouvách. 4
Příklad směrnice o genderové vyváženosti dobře ilustruje situaci, kdy sice je rovnoprávnost mužů a žen cílem Evropské unie, ale vydávat v genderových otázkách závazné právní předpisy může Evropská unie jen ve věcech práce a zaměstnanosti v rámci společné sociální politiky. Evropská komise přesto navrhla směrnici, která řeší obsazování míst v dozorčích a správních radách z genderového hlediska a tvrdí, že je to v souladu se zásadou subsidiarity. Nu – až bude obsazování dozorčích a správních rad akciových společností kotovaných na burze patřit do sociální politiky, tak bude mít záchranná sociální síť teprve ty správné parametry. Příliš široký výklad zásady subsidiarity jde ruku v ruce se zásadou nadřazenosti evropského práva nad národním. Obě tyto zásady reagují na příliš obecné a příliš pružné („gumové“) rozdělení kompetencí mezi EU a členské státy v zakládacích smlouvách a často slouží jako odůvodnění k rozšiřování kompetencí EU. Zásada nadřazenosti evropského práva, která se plně osvědčila jako nástroj proti pokusům národních vlád obcházet a narušovat jednotný trh, působí ve společných politikách kontraproduktivně. Zde by mělo být rozdělení kompetencí co nejpřesnější a v eventuálních kompetenčních sporech mezi EU a členskými státy by se mělo rozhodovat podle zásad práva a spravedlnosti a nikoli podle zásady nadřazenosti evropského práva nad národním. Méně je někdy více však neplatí ve měnové politice a ve společné zahraniční a bezpečnostní politice. Tady je naopak více Evropy nutností, protože členské státy nemají dostatečné nástroje a reálné možnosti, jak dosáhnout žádoucích cílů v měnové, zahraničně politické a vojenské oblasti. Pokud evropské národní státy chtějí zachovat politickou nezávislost a navyklé sociální standarty, musí v těchto záležitostech postupovat společně. II.3 Měnová unie Dnes již nemá smyslu meditovat, jestli rozhodnutí o zavedení společné měny v roce 1992 bylo správné či nikoli. Společná měna tu je a problémy eurozóny musí být politicky nazírány z hlediska nutnosti společnou měnu udržet. Zánik společné měny by mohl být začátkem rozpadu celé evropské integrace v dnešní podobě, tedy společného trhu se svobodou pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu a společného prostoru práva a spravedlnosti. V důsledku krachu eurozóny by totiž zmizely důležité duchovní zdroje evropské integrace, hlavně vůle národních vlád dohadovat společná řešení a vyvažovat přitom vzájemné ústupky. Krach eurozóny by jednotlivé národní vlády postavil před řešení tak velkých politických a hospodářských problémů, jaké nemusely řešit od období bezprostředně po druhé světové válce, a politický nacionalismus by patrně eskaloval až k napětí a konfrontaci mezi evropskými státy. Po zániku společné měny by brzy vypukla měnová válka, tedy závody mezi národními vládami v devalvaci měny v zájmu zachování konkurenceschopnosti. Tyto závody by brzy eskalovaly do obchodních válek. Lavina by se utrhla v okamžiku, kdy by první vláda jednostranně přestala dodržovat některý z předpisů komunitárního práva upravujících fungování celní unie a společného trhu. Po rozpadu EU by v Evropě vznikla velmi rychle situace připomínající 30. léta 20. století, která pro český národ skončila Mnichovem.
5
Kdyby se EU rozpadla, pravděpodobně jedinou oblastí Evropy, která by si zachovala dílčí nezávislost a nedostala by se do zájmové sféry některé mimoevropské mocnosti, by bylo Německo s oblastí na něm závislých států (např. Benelux, Rakousko, Maďarsko, Polsko, Dánsko), do níž by připadla i Česká republika, pokud by ji nepotkal horší osud a nebyla by znovu zavlečena do sféry ruského vlivu. Moderní český národ však vznikl v přímém boji proti germánské kulturní nadvládě a s politickou hegemonií Německa má ty nejhorší historické zkušenosti, takže přímou závislost na Německu nelze uvést do souladu s českými dlouhodobými národními zájmy. Českým národním zájmem je bojovat proti partikularizaci Evropy, jejímž výsledkem by byla naprostá závislost českého národa na Německu. Česká republika by proto měla usilovat o zachování eurozóny a Evropské unie. Eurozóna má však velký problém, o němž se mluvilo již v době, kdy bylo o vytvoření společné měny rozhodnuto. Otázka zní, jestli může měnová unie fungovat bez politické unie. Dosavadní zkušenosti s eurem ukazují, že dlouhodobě nikoli. Vlády sice vytvořily společnou měnu, ale nevytvořily politické instituce potřebné ke zdárnému fungování společné měny. Obrazně řečeno národní vlády vytvořily eurozónu jako mrzáka, který se belhá na jedné zdravé noze, což je Evropská centrální banka. Druhou nohu by měla tvořit instituce, která by politicky spolupracovala s centrální bankou obdobným způsobem, jako v národním státu spolupracuje s centrální bankou vláda. Místo druhé zdravé nohy má eurozóna jenom protézu v podobě mezivládní spolupráce. Skutečnost, že samotná Evropská centrální banka nestačí k politickému řízení eurozóny, vyplývá z povahy peněz v moderní době. Evropská centrální banka sama o sobě politickou unii nevytvoří, ale společná měna přitom nemůže bez politické unie úspěšně existovat. Proč tomu tak je? Protože euro je stejně jako všechny ostatní měny v Evropě vnitřně bezcenná papírová měna s nuceným oběhem. Takovou měnu udržuje v oběhu pouze politická moc a nikoli nějaká vnitřní hodnota bankovek a mincí. V eurozóně tato politická moc chybí, a to z jednoho zásadního důvodu – jakékoli efektivní řešení předpokládá přenést exekutivní kompetence k politickému řízení měny na skutečně evropskou úroveň mimo vliv národních vlád. Nenechme se mýlit, že rozhodující pravomoci pro politické řízení vývoje eura mají formálně orgány Evropské unie. Těmito orgány jsou však Evropská rada a Rada Evropské unie, tvořené zástupci národních vlád, což ve svých důsledcích vede k prosazování národních zájmů a neschopnosti dohodnout se na skutečně efektivním společném řešení. Národní vlády jsou při politickém řízení společné měny ochotny dohodnout jakákoli pravidla, neboť dopředu vědí, že ony samy budou rozhodovat o tom, jestli a na koho se pravidla použijí. Takto funguje politické řízení eurozóny již od maastrichtských kritérií pro zavedení eura. Euro bylo zavedeno i v zemích, které maastrichtská kritéria nesplňovaly. Předlužení členských států eurozóny odkrývá problém nedostatečného politického řízení měny. Vlády nemohou použít k sanaci veřejných financí devalvaci. Dluhopisy vydávané vládami eurozóny ztratily důvěryhodnost státních obligací, protože onu poslední jistotu věřitelů státu, že vláda v nejhorším případě vytiskne nové peníze, již národní vlády v eurozóně neposkytují. Vlády přitom nedodržují vlastní závazky ke zkrocení rozpočtových deficitů. Národní vlády dostaly měnovou unii do paradoxní a bezvýchodné situaci. Vytvořily společnou měnu, která však nemůže dobře fungovat, protože národní vlády se nechtějí vzdát části své politické moci a předat ji orgánu, který by mohl zajistit politické řízení měnové unie. 6
Bankovní unie v EU – bude-li vůbec nakonec přijata – neřeší dva zásadní politické problémy spojené s finančním fungováním Evropské unie. Evropská unie ani eurozóna nemají dostatečný politický kapitál k tomu, aby v dlouhodobé perspektivě zabránily vnitropolitickým třenicím a oživování nacionalismu při zachraňování krachujících států za peníze daňových poplatníků z jiných států. Němečtí daňoví poplatníci nechtějí dávat peníze (údajně) nezodpovědným Řekům. Slováci se diví, proč mají přispívat na to, aby řecký důchodce měl o hodně vyšší důchod než slovenský důchodce. V samotném Řecku radikálové a chuligáni pokreslují fotografie Angely Merkelové hákovým křížem. Tyto ve své podstatě nacionální emoce neutlumí ani společné dluhopisy ani nakupování dluhopisů ohrožených států Evropskou centrální bankou (které je navíc výslovně zakázáno ve Smlouvě o fungování Evropské unie). Druhým velkým politickým problémem je závislost národních států na nadnárodních bankách a finančních skupinách. Finanční instituce jsou stále rozhodujícím věřitelem členských států eurozóny, ačkoli členské státy se zavedením eura přišly o rozhodující pravomoci v měnové politice. Oslabené národní státy tak čelí nadnárodním finančním skupinám, jejichž bilanční sumy mnohdy překračují sumu příjmů státního rozpočtu. Banky na druhou stranu investují značnou část vkladů veřejnosti do státních dluhopisů, místo aby se zabývaly investicemi do reálné ekonomiky. Dosud dohodnutá opatření k řešení fiskálních problémů států EU (především Fiscal compact a stabilizační fond) nechávají národní státy v područí nadnárodních bank. Po zkušenostech s Paktem stability a růstu nelze ani očekávat, že Fiscal compact bude vládami členských států dodržován. Navíc kritéria dohodnutá vládami ve Fiscal compact jsou příliš měkká, aby problém opravdu vyřešila – jenom ho odsouvají do budoucna. II.4 Obrana Evropské unie Američané odcházejí z Evropy. Příčinou není jen dnes již historické vítězství USA ve studené válce a pád železné opony. V samotných USA dochází v posledních desetiletích k vnitřním změnám, posunujícím těžiště hospodářské moci z východního pobřeží USA na západní pobřeží. Tento proces je akcelerován změnami spojenými s nástupem globalizace, především s prosazením se Číny jako dílny světa. Největší koncentrace hospodářské a finanční síly se dnes nachází na březích Tichého oceánu, nikoli na březích Atlantického oceánu, jako tomu bylo v desetiletích studené války. Proto Američané dnes stále více nacházejí své nejdůležitější zahraničně politické zájmy a obchodní zájmy na protilehlém břehu Pacifiku a obrana Evropy se pro ně stává záležitostí druhořadého významu. Američané byli vždy věrnými spojenci v transatlantickém poutu. Realita světa 21. století však mění povahu tohoto pouta. NATO neskončí, ale skončí jeho specifická podoba vyvolaná studenou válkou, kdy USA nebyly jenom spojencem, ale reálně zajišťovaly bezpečnost evropských států umístěním vojenských jednotek v Evropě a nesly břemeno rozhodující části nákladů na evropskou bezpečnost. Geopolitické změny týkající se bezpečnosti v Evropě zdaleka nekončí v severním Atlantiku. Rostou aspirace Číny a Indie na pozici světové velmoci. V severní Africe a na Blízkém východě začala doba revolucí, které dlouhodobě budou destabilizovat blízké okolí Evropy. Své imperiální ambice obnovilo Rusko. Považujeme za mimořádně znepokojivé, že v této situaci, kdy se objevují nové bezpečnostní hrozby pro státy sdružené v Evropské unii, naopak 7
reálná vojenská síla evropských států klesá. Evropa vynakládá na svoji obranu obrovské finanční prostředky, plně srovnatelné třeba s Čínou nebo Ruskem, ale při porovnání vojenského potenciálu s těmito zeměmi Evropa slábne. Příčinou je rozdrobení vojenských výdajů do mnoha národních států. Klíčovým problémem přitom není počet vojáků nebo tanků, raket či letadel. Těch mají armády evropských států relativně dost. Evropa však zaostává ve výzkumu a vývoji nejnovějších vojensky využitelných technologií, takže výhledově se vojenské schopnosti Evropy budou ve srovnání s nejsilnějšími světovými velmocemi dále snižovat. Státy Evropské unie dávají na vojenské účely dohromady druhou nejvyšší sumu na světě po USA. Vojensky se však nemohou postavit takovým velmocem jako Rusko nebo Čína, protože vojenské potenciály jednotlivých států EU jsou dosud zcela nedostatečně propojeny. Dochází k ohromnému plýtvání veřejnými penězi na národní armády, které již dnes nejsou schopny uplatnit nejpokročilejší způsoby bojové činnosti. Nůžky mezi efektivností a bojeschopností evropských armád a armád globálních velmocí se budou dále rozevírat v důsledku technologického zaostávání. Již dnes se rýsují průlomové metody bojové činnosti založené na nových technologiích při využívání kyberprostoru a vesmíru. K jejich vývoji a použití v praxi jsou však zapotřebí ohromné investice, přesahující možnosti vojenských rozpočtů evropských národních států. Jedná se o investice do výzkumu a vývoje, vyznačující se mimořádně vysokým obchodním rizikem, takže nelze vážně uvažovat o tom, že by hlavní tíhu těchto investic mohl nést soukromý sektor. Tyto výdaje do vojenského výzkumu a vývoje jsou však současně šancí. Prosperita a konkurenceschopnost USA ve druhé polovině dvacátého století byla do značné míry založena na systému, ve kterém federální vláda pumpovala velké částky do vojenského (a kosmického – což má k sobě velmi blízko) výzkumu a vývoje, ale výsledky – tj. v praxi využitelné technologie – po určité době uvolňovala velmi levně do civilního sektoru. Průmyslová práva k výsledkům vládou financovaného výzkumu a vývoje pak zajišťovala, že tyto výsledky dostával přednostně k dispozici americký civilní sektor. Velké sumy do riskantních a dopředu neodhadnutelných výzkumů – nikdy dopředu nelze říci, s jakým výsledkem výzkum skončí – tedy byly financovány z veřejných rozpočtů, aby později posloužily k prosperitě soukromého sektoru a tím i celé společnosti. Takový postup se dá politicky obhájit v podstatě pouze u obranných výdajů a v této souvislosti jsou obranné výdaje na výzkum a vývoj jednou z nejperspektivnějších cest, jak obnovit konkurenceschopnost evropských výrobců a prosperitu v Evropě. Neoliberální cesta k obnovení konkurenceschopnosti snižováním nákladů na pracovní sílu by v Evropě vedla jen k bídě a pádu do bezvýznamnosti. Problém bezpečnosti je úzce svázán s úspěšností zahraniční politiky. Bez vlastních ozbrojených sil s dostatečným odstrašujícím potenciálem hrozí Evropské unii, že při zajišťování svých obchodních zájmů ve světě bude nucena ustupovat před vojenským nátlakem globálních velmocí. Evropská unie má sice společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, má pro tuto politiku Vysokého komisaře a má novopečený diplomatický sbor, ale tyto instituce nejsou dostatečně akceschopné a v podstatě pouze zakrývají skutečnost, že zahraniční politika a obrana v Evropské unii zůstává plně v rukách národních států. Ty jsou sice ochotné projednávat zahraniční politiku a obranu na společných schůzích v Evropské radě a v Radě Evropské unie, ale za slovy a usneseními obvykle nenásledují činy. Společný jmenovatel národních zájmů je tak malý, že zůstává jen u deklarací a proklamací. Za společnými zahraničně politickými 8
postoji EU nestojí reálná vojenská síla a tomu odpovídá jejich malý reálný vliv na globální politiku. Příčinou tohoto stavu jsou tradiční představy o státní suverenitě a národní neodvislosti. Zahraniční politika a obrana zůstává v Evropské unii poslední baštou vlády a správy, do níž direktivně nezasahuje Evropská unie. Zkušenosti z dosavadního vývoje Evropské unie ukazují, že tato fakta je nutno maximálně respektovat. Evropa se stále skládá z národních států, které mnohostrannou smlouvou nad sebou sice ustavily nadnárodní moc, ale nevzdaly se tím své suverenity. Jak opakovaně konstatoval Spolkový ústavní soud, německá ústava (Grundgesetz) má stále v Německu přednost před zakládajícími smlouvami Evropské unie. Nastal čas ke společné akci evropských států pro zajištění vlastní bezpečnosti. Tato akce však musí být provedena takovým způsobem, aby nevyvolala obavy ze ztráty národní státnosti. V opačném případě nemůže skončit úspěchem.
III. Žádoucí stav Evropské unie III.1 Vnitřní trh Ve věcech vnitřního trhu není třeba uskutečňovat zásadní změny. Podporujeme prohloubení vnitřního trhu a jeho rozšíření do oblastí, v nichž zatím nefunguje. Politické a právní zásady svobodného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu jsou osvědčenými vodítky i pro budoucno. Také institucionální rámec vnitřního trhu se osvědčil a Evropská komise jako jeho jádro plní své úkoly. Podstatné je zachovat monopol legislativní iniciativy Evropské komise ve věcech vnitřního trhu. III.2 Vnitřní politiky Stav, kterého chceme dosáhnout, lze vyjádřit heslem „více aktivit, méně direktiv“. Činnost Evropské unie ve vnitřních politikách je užitečná a prospěšná, je však třeba obnovit důvěru občanů, která byla ztracena prováděním legislativních malicherností a hloupostí. Naším cílem je vyžadovat po Evropské komisi co nejvíce aktivní užitečné činnosti ve prospěch národních států, občanské společnosti a veřejnosti vůbec, jako jsou celoevropská srovnávání a analýzy, doporučení a koordinace činností. Nově je však nutno přistupovat k legislativnímu procesu jako zdroji direktiv. Základem je vedení hranice mezi vnitřním trhem a vnitřními politikami, která není vždy zřetelná. Vnitřního trhu nesmí být zneužíváno k argumentaci ve prospěch direktiv vnitřních politik. Pro příklad – na vnitřním trhu s potravinami je třeba unifikovat standarty hygieny. To však nezdůvodňuje, aby Evropská unie upravovala ohřívání jídel uvařených v restauracích. Uvaří-li hostinský ve své hospodě guláš, nebude jej vyvážet za hranice svého státu. Není proto důvodu, aby pro ohřívání guláše byl evropský předpis nahrazující národní legislativu. Takový evropský předpis navíc nemůže vyhovovat po věcné stránce pro celou Unii s jejími velkými rozdíly v klimatu, stravovacích zvyklostech a národních tradicích.
9
Zdrojem legislativních nešvarů ve vnitřních politikách je výlučné právo Evropské komise na podávání návrhů. To by bylo právně možné změnit pouze cestou změny zakládacích smluv, což je zdlouhavý postup s nejistým výsledkem, jakkoli se jej nevzdáváme. Ke změně musíme proto dojít politickými prostředky, především politickým tlakem na Evropskou komisi v těchto směrech: - změnit trend ve výkladu zásad subsidiarity a proporcionality, které jsou vykládány ve prospěch Unie a v neprospěch členských států (posledním velmi výrazným příkladem je návrh směrnice o genderové vyváženosti), - nahradit zásadu nadřazenosti evropského práva nad národním právem zásadou rovnocennosti evropského a národního práva, v jejichž střetech by se mělo rozhodovat, komu daná kompetence náleží podle zásad práva a spravedlnosti, a nikoli podle zásady nadřazenosti, - tvrdě vyžadovat politickou odpovědnost Evropské komise za návrhy ideologických a aktivistických kroků, u nichž je často přání otcem myšlenky, a to již na začátku volebního období při hlasování o důvěře Evropské komisi v Evropském parlamentu, jak s tímto přístupem začal Evropský parlament ve volebním období 2009-2014; politická kritika a vyvozování politické odpovědnosti by mělo začít již v nejranějších stádiích legislativního procesu při tvorbě legislativních záměrů, - aktivizovat kontrolní činnost národních vlád v Radě Evropské unie i Evropského parlamentu vůči Evropské komisi v legislativním procesu, a to cestou aktivizace politických stran a jejich evropského propojování. Legislativní působení vlád v Radě Evropské unie nesmí zůstat závislé na národních byrokraciích jako převažujícího zdroje informací pro rozhodování politiků. Stručně řečeno, naším cílem je odstranit demokratický deficit evropské legislativy, dotýká-li se navržený předpis každodenního života občanů. Znovu je třeba zdůraznit, že tato opatření by se týkala vnitřních politik, nikoli vnitřního trhu. Samotnou legislativní iniciativu Evropské komise je nutno postavit pod nejpřísnější kontrolu propojením činnosti politických stran, nezávislých expertů a občanské společnosti. Cílem je dosáhnout takového stavu, aby Evropská komise v oblastech vnitřních politik předkládala pouze takové legislativní návrhy, u nichž je zřetelné, které politické síly a politické ideje za nimi stojí. Evropská komise se nesmí schovávat za technokratické zdůvodňování svých návrhů rádoby vědeckými (objektivními) důvody. Velmi vhodným nástrojem k této kontrole Evropské komise je spolupráce s národními parlamenty, které mohou udělovat jejím návrhům žluté karty. Pro národní parlament je však obtížné koordinovat svůj postup s jinými vnitrostátními parlamenty, což je podmínkou pro udělení „žluté karty“. Zde musí sehrát svoji roli především politické skupiny v Evropském parlamentu, které před své domácí politické strany mají komunikační kanály do národních parlamentů. III.3 Evropská fiskální unie Realistické řešení měnových a fiskálních problémů Evropské unie (netýkající se jenom členských států eurozóny) se musí obejít bez účasti všech států Evropské unie a bez změny zakládacích smluv Evropské unie – jinak se jakékoli návrhy přesunou do říše politické fantazie. Současně je žádoucí, aby toto řešení maximálně využilo již existující instituce Evropské unie a vznik nových institucí omezilo na minimum.
10
Naše vize je inspirována historickými zkušenostmi Velké Británie a USA při řešení obdobného problému. Vytváření společné měny po americké revoluci bylo završeno tím, že americká Unie, tedy federální vláda, se zavázala proplatit všechny dluhopisy vydané vládami členských států Unie za války za nezávislost. Podobně vláda Velké Británie vyřešila na konci 18. století dramatický pokles důvěry občanů ve státní dluh, vyvolaný kumulací dluhu po válkách ve druhé polovině 18. století, tím, že vládní dluh převedla do umořovacího fondu, kam se zavázala posílat pravidelné splátky. Společná měna eurozóny nabízí příležitost pro obdobné řešení. Již dohodnutá opatření k fiskální stabilizaci nechť jsou doplněna umořovacím fondem, na který by byly převedeny všechny státní dluhy členských států. Tento umořovací fond by byl založen smlouvou mezi zúčastněnými státy. Státy by se na oplátku za převzetí jejich dluhů zavázaly ke dvojímu: 1. splácet převedené dluhy podle splátkového kalendáře dohodnutého v zakládací smlouvě umořovacího fondu, 2. rozpočtový deficit by byl přípustný jedině se souhlasem umořovacího fondu a směl by být v případě nedostatku vlastních finančních zdrojů daného státu financován výlučně na základě spolupráce s umořovacím fondem. Stát by nesměl k financování schodků využít financování na finančních trzích, jinými slovy oddlužený stát nesmí mít možnost znovu se zadlužit. Umořovací fond by splácel převzaté dluhy. Zdrojem jeho financování by byly splátky států, spolupráce s Evropskou centrální bankou (při emisi peněz a úvěrování) a refinancování na finančních trzích. Umořovací fond by byl řízen předsedou eurosummitu zvoleného podle Fiscal Compact. Umořovací fond by vznikl obdobně jako Fiscal Compact smlouvou mezi státy, které se chtějí zapojit, tedy bez přímé vazby na zakládací smlouvy EU. Přístupný by byl pro členy eurozóny a pro členské státy EU, které se zavázaly přijmout euro. K řádnému plnění závazků, které zúčastněné státy přijaly ve vztahu k umořovacímu fondu (zejm. závazky ke splácení převedených dluhů a závazky při schvalování a financování rozpočtových deficitů) je třeba zavést účinné a odstrašující sankce; tak odstrašující, aby jejich pouhá hrozba zabránila porušení povinností. Toto je tradiční slabé místo všech pravidel dohadovaných vládami ve společné měnové politice. V případě umořovacího fondu se nelze obejít bez toho, aby umořovací fond mohl v případě porušení závazků vyslat do provinilého státu komisaře, který bude oprávněn pozastavit státní platby (samozřejmě ne zcela – to by byl bankrot, ale v potřebném rozsahu). V případě rozpočtového deficitu by tento musel být schválen umořovacím fondem. Umořovací fond by pomáhal státům s potížemi s platbyschopností na základě vzájemné dohody. Umořovací fond nabízí následující výhody a možnosti: 1. Umořovací fond by představoval finančně nesmírně silného partnera pro trhovce na finančních trzích. Samotná jeho finanční síla by vyloučila spekulační útoky proti společné evropské měně. 2. Vzhledem k objemu akumulovaných dluhů by umořovací fond učinil z eura globální měnu; obligace umořovacího fondu by nabyly na světových finančních trzích podobné postavení jako americké vládní obligace.
11
3. Vysoká kredibilita umořovacího fondu by umožnila dosahovat minimálních úrokových sazeb při refinancování na finančních trzích. K tomu může posloužit také spolupráce umořovacího fondu s Evropskou centrální bankou, která by umožnila umořovacímu fondu získávat v případě potřeby finanční zdroje i jinak, než od soukromých investorů na finančních trzích. 4. Oddlužení zúčastněných států a přerušení jejich dlužnických vazeb k finančním trhům by jim umožnilo věnovat se ve fiskální politice fungování státu a veřejných služeb a veřejným investicím do infrastruktury a nikoli financování státního dluhu. 5. V umořovacím fondu lze uplatnit skutečnou solidaritu při vzájemné pomoci mezi státy EU, která by nevyvolávala nacionální vášně. Fiskálně silnější státy by pomohly slabším tím způsobem, že silnější by splácely své dluhy rychleji, než slabší, čímž by slabší získaly více času na finanční konsolidaci. Skupina členských států EU, kterou bychom mohli nazvat Evropskou fiskální unií, potřebuje evropskou legitimitu ke svému vzniku i fungování, aby mohla být vnímána jako součást Evropské unie, i když nebyla zřízena zakládajícími smlouvami a nejsou v ní všechny členské státy. Tyto vazby je nutné upevnit s ohledem na riziko „dvourychlostní Evropy“, jejíž dynamika by mohla ohrozit přetrvání Evropské unie jako vnitřního trhu a společného prostoru práva a spravedlnosti. Evropskou legitimitu svého vzniku získá umořovací fond tím, že jeho zakládací smlouva bude schválena Evropským parlamentem. Legitimita fungování by byla založena na politické kontrole činnosti umořovacího fondu ze strany Evropského parlamentu, který by mohl vyslovit nedůvěru předsedovi eurosummitu pro jeho činnost ve věcech Evropské fiskální unie. Otázku, jestli by se na této kontrole měli podílet všichni poslanci Evropského parlamentu, tedy i ze států nezapojených do Evropské fiskální unie, nebo zda by tuto politickou kontrolu vykonávali pouze poslanci zvolení ve zúčastněných státech, lze ponechat na konkrétní politická rozhodnutí při zakládání umořovacího fondu. III.4 Evropská politická unie V otázkách společné evropské obrany vystupují odlišnosti mezi členskými státy EU do popředí více, než v jakékoli jiné společné politice EU. Pokud by vznikla společná obrana, bezpodmínečně by spojené vojenské síly musely převzít závazky v NATO. Členem EU jsou ale neutrální státy, pro něž by to znamenalo opuštění neutrálního statutu, přičemž v případě Finska a Rakouska by porušení neutrality znamenalo porušení jejich závazků k Rusku. Kromě toho máme v EU Velkou Británii, která z důvodů specifického vnitropolitického uspořádání má výraznou nechuť k prohlubování evropské integrace. Zatímco německý ústavní soud může prohlásit, že německá ústava má v Německu vyšší právní sílu, než zakládací smlouvy EU, žádný britský soud to prohlásit nemůže z toho prostého důvodu, že Velká Británie nemá psanou ústavu. Mezinárodní závazky plynoucí ze zakládacích smluv EU jsou nadřazeny jakémukoli zákonu, který schválí britský parlament – a z toho pochází ostražitost a hluboká nedůvěra, se kterou Angličané přistupují k legislativním výplodům z Bruselu. Ve věcech politicky integrované evropské společné obrany je třeba dopředu se smířit s tím, že Velké Británie se týkat nebude. Koneckonců dnes se stává spornou samotná příslušnost Velké Británie k Evropské unii a nelze vyloučit, že Angličané nakonec skončí v Evropském hospodářském prostoru mimo Unii. 12
Zde se princip skupiny států, jakési podmnožiny Evropské unie, vnucuje více než kde jinde v evropské integraci. Cílem je odstranit vojenskou slabost Evropské unie a tohoto cíle může být dosaženo bez toho, aby se vojenské integrace účastnily všechny členské státy. Skupina zakladatelských šesti států doplněná případně o Polsko a Španělsko vytváří dostatečně populačně, hospodářsky, vojensky i politicky silný blok na to, aby se mohl měřit s jakoukoli světovou supervelmocí. Vojenské síly ostatních států EU kromě uvedených osmi nic zásadního pro vojenskou sílu tohoto bloku osmi nepřinášejí a může být ponecháno na nich, jako se rozhodnou ohledně společné obrany. Bude-li skupina států společné obrany součástí struktury Evropské unie, ostatní svět nebude vnímat, že v ní chybí takové státy jako Irsko, Rakousko, Finsko apod. Při absenci Velké Británie hraje rozhodující roli při utváření evropské obrany partnerství Francie a Německa, do něhož by Francie mohla vložit statut jaderné mocnosti a křeslo v Radě bezpečnosti OSN a Německo své průmyslové a finanční zdroje a které by samo o sobě vytvořilo novou velmoc. Naše chápání obrany Evropy však respektuje, že bojový étos vojáků je založen na národním charakteru armády a službě národnímu státu. Pokud má voják riskovat život a umírat v boji, nelze to zajistit jenom žoldem. Každá armáda v Evropě vyrůstá z vlastních tradic a národních válečných legend, každá si střeží bojové prapory z minulých válek, na něž přísahají noví vojáci. Idea evropské integrace tento étos nevyvolává, takže není reálné očekávat vznik armády Evropské unie. Společnou obranu je schůdné řešit vyčleněním vybraných bojových jednotek ze států zúčastněných v Evropské politické unii pod společné velení. Toto společné velení by řídilo vojenský výzkum a vývoj, vyzbrojování jednotek pod společným velením a vojenské zpravodajství, provádělo by operační plánování, zajišťovalo by systém velení, výcvik a další činnosti potřebné pro bojové akce. Společný velící jazyk je již dnes zaveden v NATO. Národním armádám by byly ponechány nevyčleněné jednotky a ohledně vyčleněných jednotek by řídily takové věci, jako využívání vojáků k civilním potřebám, určování stejnokroje, systému hodností, systému vyznamenání apod. Cílem tedy není voják v uniformě Evropské unie, ale voják oblečený do své národní uniformy, na jejímž jednom rameni je označení národní armády a na druhém rameni je dvanáct zlatých hvězd v modrém poli jako výraz příslušnosti tohoto vojáka k silám vyčleněným pod společné velení. Problém zajištění obrany členských států Evropské unie do budoucna je součástí komplexu tří politik. Již po dlouhá desetiletí je výlučnou kompetencí Evropské unie (dříve EHS a ES) zahraničně obchodní politika. Protože se však skutečně jedná o politiku, nikoli jen o obchod, je zahraničně obchodní politika poněkud omezena ve svých možnostech, není-li doprovázena obecnou zahraniční politikou, která dosud reálně v Evropské unii chybí. Jakákoli zahraniční politika se ve svých praktických důsledcích omezuje na pouhou diplomacii a slova, jež nejsou jinými respektována, jestliže za ministrem zahraničí nestojí vojenská moc jeho státu. Naopak nelze v demokratickém státu vytvořit armádu nezávislou na civilní politické moci, armádu, jež by sama rozhodovala o válce, míru a účasti ve vojenských aliancích. Evropská unie má sice tzv. společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, ale ta nijak nepřesahuje úroveň deklarací, které nikdo v mimoevropském světě nemusí brát vážně, neboť za těmito deklaracemi nestojí skutečná vůle členských států něco společně udělat a ani dostatečná vojenská síla. Armády členských států EU jsou sice spojené do vojenské aliance 13
(NATO), ale tato aliance výrazně přesahuje hranice Evropy a hlavní slovo v ní má armáda a vláda USA. Problém obrany Evropské unie nelze řešit bez integrace zahraniční politiky. Nelze mít vojenské síly pod společným velením a současně naprosto nevyhovující politickou strukturu mezivládní spolupráce členských států EU v tzv. společné zahraniční a bezpečnostní politice, která by reálně nebyla schopná rozhodnout, co mají společné vojenské síly dělat. Skupina států zde nazývaná Evropská politická unie musí přenést na unijní úroveň své kompetence v zahraniční politice. Národní armádu by si mohly zúčastněné státy ponechat, ale zahraniční politiku nikoli. Zdrojem potřebné síly je jednotné rozhodování o vypovězení války, o uzavření míru a o vstupu do vojenských aliancí. Samotná armáda je jenom nástrojem k provádění těchto politických rozhodnutí. Podobně jako ve vizi Evropské fiskální unie se zde nabízí pro politické vedení integrované zahraniční politiky a společných ozbrojených sil již existující instituce - Vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Vysoký představitel by i nadále plnil své úkoly vyplývající ze zakládacích smluv Evropské unie pro celou Evropskou unii. Současně by v EU zastupoval státy sdružené do Evropské politické unie. Tato dvojjedinost jeho funkce by zajišťovala přetrvání Evropské unie jako celku. Vysoký představitel by vystupoval jako ministr zahraničí států Evropské politické unie také ke státům mimo Evropskou unii v těch věcech, kde v platných zakládacích smlouvách EU státy jednají samostatně (což je v oblasti zahraniční politiky prakticky všude). Jemnou nuanci mezi Evropskou unií a Evropskou politickou unií by mimoevropský svět nepovažovat za důležitou, pokud by Evropská politická unie sdružovala rozhodující část vojenského a hospodářského potenciálu evropských států. Evropská politická unie by byla založena smlouvou mezi zúčastněnými státy. Evropskou legitimitu by tato smlouva získala schválením Evropským parlamentem, když toto schválení by bylo vyjádřením souhlasu zástupců občanů všech členských států EU se samostatnou akcí skupiny států. Legitimitu fungování by Evropská politická unie čerpala z politické kontroly Evropského parlamentu. Vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku je již dnes odpovědný Evropskému parlamentu, ale tato odpovědnost se týká pouze záležitostí, které Vysoký představitel vykonává podle zakládacích smluv pro celou EU. Zatímco ve věcech společné měnové politiky jsou potřebné základy legislativní úpravy obsaženy v zakládacích smlouvách EU, ve vojenské oblasti právní reglementace v unijním právu chybí. Se vznikem Evropské politické unie nutno spojovat i vydání nezbytných právních předpisů. Schvalovány by byly Evropským parlamentem, přičemž vyčlenění poslanců zvolených v zainteresovaných státech pro toto rozhodování patrně bude mnohem naléhavější, než je tomu ve fiskální politice. Provázanost podvojné funkce Vysokého představitele pro Evropskou politickou unii a pro celou EU bude vyžadovat, aby zakládací smlouva obsahovala klausuli, že poslanci Evropského parlamentu mohou schválit jakékoli rozhodnutí nebo normativní akt závazné pro státy sdružené v Evropské politické unii, pokud budou rozhodnutí orgánů EU jako celku nevhodné nebo nedostačující pro Evropskou politickou unii. Pro příklad – EU jako celek může zablokovat volbu Vysokého představitele nebo do této funkce zvolí osobu, která je pro vedení Evropské politické unie nevhodná. Financování společné obrany by bylo zajištěno příspěvky zúčastněných států na základě dohody jejich vlád, přičemž do zakládací smlouvy Evropské politické unie by bylo vloženo obecné pravidlo o rozložení finanční zátěže na jednotlivé státy (např. podle počtu obyvatel nebo podle HDP, event. kombinace těchto kritérií apod.) a také pravidla pro postup v případě, 14
že by se vlády zúčastněných států na návrhu vojenského rozpočtu nedohodly. Obranný rozpočet by podléhal schválení poslanci Evropského parlamentu. Politická integrace skupiny členských států v EU ve fiskální a vojensko-politické oblasti (přičemž tyto skupiny se nemusí skládat ze stejných států a Evropská fiskální unie by pravděpodobně měla více členů než Evropská politická unie) zachovává dosavadní povahu Evropské unie jako společenství států vykonávajícího nadnárodní moc. Nevede ke vzniku Spojených států evropských či nějakého „superstátu“.
15
