mít si kam promítnout svou vizi

ulžeme lháře jeho vlastní lží! str. 6 lukáš prokop k polemice s vaníčkem str. 9 o liteře a ortenově ceně str. 10 adam borzič uvažuje o ernestu cardenalovi str. 11 o obrazech ivana matouška str. 13 verše m. vávry, r. ropse a j. dynky str. 16, 18 a 19 povídka s. vávry str. 16 www.itvar.cz

12/04/2012; 30 Kč

12

08

mít si kam promítnout svou vizi

rozhovor s jiřinou šiklovou

foto archiv J. Š.

Jiřina Šiklová s celníkem Švagrem – na československo-západoněmecké hranici při převozu „knižního kontrabandu“ 9. 12. 1989

9 770862 657001

08

9 770862 657001

16

Radek Fridrich Na vichry   Do tří kotlů mrtvé vody! Do tří pecí čarodějky! Jámy se mlékem naplní! Dej znamení!   Bez kostí a bez chlupů. Bez kůry a bez suků. Jektat! Jektat!   Kol tří kotlů mrtvé vody! Kol jam s mlékem! Kol pecí jde čaroděj! Znamení? Dej!   Bez chlupů a bez kostí! Bez suků a bez kůry! Jen tak? Jen tak?   A vichry chrú a chrú? Chrují!   (Molchloch, Host, Brno 2004)

Jiřina Šiklová (nar. 1935), socioložka a publicistka, vystudovala historii a filozofii na FF UK v Praze, kde od roku 1960 působila na katedře filozofie jako asis­tentka. V roce 1965 se podílela na obnovení katedry sociologie, přednášela sociologii mládeže a věnovala se problematice studentského hnutí. Za svou politickou angažovanost během pražského jara 1968 byla z Univerzity Karlovy propuštěna, pracovala jako uklízečka a později jako sociální pracovnice na gerontologickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči, kde se věnovala výzkumu stárnutí a problematice starých lidí. V 80. letech byla vězněna za tzv. podvracení republiky ve spojení s cizinou, v roce 1990 se na FF UK vrátila, založila katedru sociální práce, kterou až do roku 2000 vedla, a založila také Centrum a knihovnu pro Gender Studies. Své statě a články publikovala v domácích i zahraničních periodikách, knižně vydala Deník staré paní (Kalich, 2003), Dopisy vnučce (Kalich, 2007), Matky po e-mailu (Kalich, 2009) a Bez ohlávky (Kalich, 2011). REFLEXE A VZDĚLANOST v  Rozmluvách v  Londýně. Dohromady vyšlo V  70. a  80. letech, tedy za tzv. norma- v zahraničí asi 470 titulů knih našich autorů. lizace, jste pomáhala dostávat do Čes- Ven se posílaly i texty do zahraničních časo­ koslovenska literaturu z exilu a naopak pisů a literárních magazínů, např. do Proměn, rukopisy od nás od zahraničí. Můžete které připravoval v  Basileji dr.  Karel Hrubý. připomenout, o  jaký typ knih se jed- Samozřejmě že se sem pašovaly i  časopisy, nalo? např. Listy, které vydával v Římě Jiří Pelikán, Nejednalo se o  určitý typ knih, ale o  ne­ nebo Tigridovo Svědectví, ale třeba i  čtvrt­ oficiální, tedy tajné zasílání rukopisů čes­ letník 150.000 slov, připravovaný v  Paříži kých a slovenských autorů, kteří zde nesměli A. J. Liehmem. K  tomu je třeba připočítat publikovat. A  také o  knihy zde zakázaných curyšskou Konfrontaci, dále různá separátní historiků, politologů, ekonomů a  statě nakladatelství v Paříži či ve Švédsku, a samo­ psané do zahraničních časopisů – exilových zřejmě také knihy Havlovy a odbornou litera­ i odborných. Prostě vše, co se nesmělo poslat turu, zabývající se tématem eurokomunismu, legálně, se posílalo „ven“, tedy do rukou který byl tehdy dost módní. Jen Palach Press našich lidí v exilu touto cestou. Zpět se sem sem posílal zásilky o váze asi 295 kg pětkrát pak postupně přivážely prakticky všechny šestkrát do roka. Stejnou cestou putovaly knihy, které vycházely v  nakladatelství „ven“ i  texty Charty  77, Informací o  Chartě Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých a sborníky jako např. Kritický sborník, Kvart, v Torontu, v Indexu v Kolíně nad Rýnem nebo Fragment apod.

Jak se pak ty publikace dostávaly mezi lidi? Existovala tu celá řada skupin, ke kterým ty knížky „chodily“ a od nichž se pak dostá­ valy dál. Já sama jsem věděla minimálně o  patnácti takových skupinách. Vedle lite­ rárních skupin zde byly skupiny především zaměřené na politické otázky a další na his­ torii. Z literárních kruhů v Praze to byl napří­ klad velmi výrazný okruh lidí kolem Ludvíka Vaculíka a  edice Petlice, dále kolem Jiřího Kantůrka, Rudy Slánského, Petra Pitharta, Libuše Šilhánové či kolem Drahuše Proboš­ tové, pak tu byla skupina ekonomů kolem Zdeňka Jičínského, historiků kolem Milana Otáhala a dalších. Další celé „hnízdo“ skupin bylo v Brně organizované bývalým student­

...4

tvar 08/12/

dvaKRÁT LEGENDA NAPJATÁ NA STRUNÁCH MEZI NUSLEMI A TAHITI

1

Triptych poněkud hrabalovský, v tom nejlepším slova smyslu. Anebo ne? Vladimír Binar (nar. 1941) začal psát první dva oddíly své „mondschein­ sonáty“ (jak sám trio svých próz označuje), nazvané Číňanova pěna, počátkem 70. let. To už měl Hrabal za sebou Taneční hodiny a roz­ bíhal se k  Příliš hlučné samotě a  Anglickému králi. Binarovy prózy místy připomenou styl Hrabalových výsostných opusů svou překot­ ností, přebuzenou extází, sršivým opojením světem. Na rozdíl od Hrabala však Binar není existencialisticky vyhraněn, nepřitahuje ho groteskno a  absurdita situací. Binar je pře­ devším senzualista, u  něhož vše hned pře­ téká přes okraj. Senzualista i  za cenu toho, že by se měl ztratit pod nánosem počitků, ať už evokovaných či lyricky přepodstatněných, že by v  jejich přívalu měl utopit výchozí situa­ci prózy a následně celý text. První „věta“ Binarovy sonáty, próza Měsíc ve žních, začíná nenápadně jako vzpomín­ ková povídka z  prázdnin. Mladý „študent“ přijede na vesnici kdesi ve Slezsku za svým kamarádem z  dětství. Už cestou zažíváme smyslový přetlak krajiny, přírody, léta. K  próze není třeba dlouze hledat klíč, kdy­ bychom však přece jen nějaký chtěli, může jím být Binarovo erbovní slovo „žár“, vyno­ řující se na prvních stránkách textu. „Ten výbuch plamene, v  celé krajině žní, kterou jsem si nesl v  hlavě, mě oslnil, jako kdyby se mi zjevil žár, který jsem po celou cestu vlakem nasával přímo celým tělem…“ O  pár stran dále se objeví i  barva k  žáru komplemen­ tární – černá. Binar se nechává spalovat až k oslnění, zatmění uprostřed nejžhavějšího světla. Záblesk a čerň se posléze synergicky spojí v  „černý blesk“. Zdá se, že v  Binarově závrati musí být vždy nějak přítomna i pro­ pastnost; okraj propasti a  temno na jejím dně jsou když ne vždy, tak aspoň často mírou závratnosti a oslnění. Jsme však stále na začátku, kdy vyprá­ vění, jakkoli žhoucí, plyne ještě pravidelným,

„VLASTNĚ ŽIJEME JEŠTĚ JINÝ ŽIVOT“

2

Trojici próz, které se setkaly v  knize Číňanova pěna, můžeme v  určité jejich rovině vnímat jako avantgardní svědectví doby. Vzhle­ dem k  časovým okolnostem vzniku ruko­ pisů (textové jádro pochází ze 70. a 80. let) je nabíledni jaké doby: doby k  zalknutí nehybné, kdy byla dána výhost dějinám, doby zašlé, šedivé, doby permanentní deprese společenské i individuální. Třebaže Vladimír Binar zdůrazňuje, že se jednot­ livé texty rodily bez předem promyšleného kompozičního rámce, vytvářejí nakonec, podle jeho mínění, propojený celek, pro jehož označení sahá k terminologii z oblasti hudební teorie. Máme tedy před sebou podivuhodnou trojvětou „literární sonátu“ (aluze na Beethovena vymezují dostatečně vznešené estetické „okolí“ díla). Její první „větu“ představuje Měsíc ve žních, nejdelší povídka vyprávěná v  pozvolném adagiu sostenutu, druhá „věta“ Dimanche à Paris je nesena rychlejším allegrettem, zatímco poslední a  zároveň titulní text ukončuje tento triptych v tempu presto agitato. Doslovná aplikace struktury hudební skladby, její „přiložení“ ke struktuře lite­ rární, jehož jsme se nyní dopustili, možná lépe vyjeví podstatné rysy posuzovaného materiálu. Pojmy „povídka“ a  „vyprávění“, které jsme automaticky použili, nalezené rysy příliš nepostihují; nesetkáváme se zde s  plnokrevnou epikou, s  rozvětvenou fabu­ lací a už vůbec ne s takzvanou realistickou věrojatností, psychologicky prokreslenými postavami apod. Jde o texty po okraj napl­ něné lyrickou obrazností, kde právě obraz a tempo, nikoli zápletka, sehrávají roli urču­

tvar 08/12/

VLADIMÍR BINAR: ČÍŇANOVA PĚNA. PRAHA, TRIÁDA 2011 uměřeným tempem. Binar-prozaik následuje a  samota, zatímco z  odvrá­ tu ale naplno vyvstane pro­ svou smyslovost, již postihuje v sugestivních, cené strany, kam nelze přes blém Binarova způsobu, totiž omamných větách, neklidně vibrujících mezi okraj kráteru dohlédnout, že silná lyrizace má sklon impresí a  expresí. „Klasy se těžce, opile kolé- sem doléhá dionýský ryk k  nadbytečnosti a  zdržování. baly v odpoledním slunci, a tak zářily, až jsem „těch druhých“, co zůstali Dimanche à  Paris je v  pod­ musel přivírat oči.“ Hospodská scéna zhruba ve světle a  koupou se v  roz­ statě křehká próza s  tajem­ uprostřed prózy upomene na Hrabala svou koši neznámých radovánek. stvím, již však nakypělá robustností, žvavostí a  groteskní zkratovi­ Vypravěč ztrácí pojem o čase, lyrická deskripce ruší. Pře­ tostí. Ale senzuální rozkoš Binara pohání noční dřina na svazích „zlaté skok k lyricky vlajícímu líčení ještě dál, k vypjatým, překypujícím obrazům, sopky“ se zdá nekonečná přírody zrovna ve chvíli, kdy a  tak je odchod z  hospody líčen již přelud­ a  próza volně levituje k  růz­ vrcholí tajemná milostná ným, téměř delirantním obrazivým proudem. ným reminiscencím, až nako­ scéna, působí jako dokonalý Cestou z  krčmy kamarád Manek vypravěče nec obilná rapsodie plná vůní, literární antiklimax. zatáhne ke své tajné milence. Okny šlehají potu, dunění žoků i  „bolestného“ praskání Je tu ale ještě závěr triptychu, nejkratší, floxy jako „bílé, fialové a  rudé plameny“. Ve klasů vrcholí v  milostném (snovém?) střet­ avšak nejpozoruhodnější próza Číňanova dveřích se „rozsvítí“ plavovlasá hlava, jíž se ve nutí s  místní divoškou Terou. Zasvěcení je pěna. Je-li první věta sonáty prózou iniciač­ vlasech „rozsrší světlo jako vítr“. Tady je ještě dosaženo; v patách však následuje i okamžité ­ní a  druhá příběhem vypravěčova „coming Binarova extáze ochotná pracovat s potlačo­ poznání, že vše je u konce dřív, než vlastně of age“, jeho paradoxního dozrání v  cizince vanými, absurdně deformovanými momenty. začalo. Svítá, měsíc se sluncem jsou na vte­ uvnitř vlastního osudu, pak závěrečná věta Dovede vstřebat hiatus ticha, vzápětí se řinu v  konjunkci. Černý blesk přepólován: je prózou dospělou a zralou. Lyrický vzmach vybouří na zveličeném „sexuálním“ detailu „Zároveň do mě tvrdě narazil její klín, a teď to byl ustupuje a přepouští místo poněkud absurd­ starodávného budíku: „Se dvěma zvonky černý žár, který mě pohltil, a tou černou propastí, nímu, zneklidňujícímu líčení. Objeví se sebe­ a paličkou, která při zvonění do nich tak zuřivě jak ze dna vesmíru, skelně prošlehl bílý blesk.“ referenční motiv: sám vypravěč píše toto a rychle bušila, jako by mezi těmi dvěma blyštiSmyslově košatá erotická scéna však má vyprávění, dokonce se snaží zapamatovat vými polokoulemi kmital černý blesk − “ i  své úskalí. Erotická tenze si totiž zpravi­ si jistou přesnou „ranní“ větu, jež jediná je Návštěva u milenky přinese první zásadní, dla lépe rozumí s náznaky, zámlkami, napě­ s  to jeho vyprávění otevřít, již však záko­ primordiální obraz: zjevení nahé ženy. „Ten tím toho, co si musíme jen domýšlet. Binar nitě během denní odysey ztrácí a s ní i klíč záblesk bělostné nahoty v  zrcadle. A  poprvé!“ naopak atmosféru paradoxně dusí tím, – k  čemu? K  textu jako ozřejmení existence, Zde naplno vytane osa celé Binarovy jak smyslovost stupňuje až k  mytickému lidského času přítomného i minulého? prózy, totiž erotická, tělesná rozkoš z ženy, obrazu. V  úvodním Měsíci ve žních jsou Binarovy nekonečné věty teď nabírají z milostného spojení. Rozkoš, která se bude základní situace a obrazy ještě natolik silné joyceovskou dikci ze závěrečné kapitoly nadále v  různých obměnách vynořovat, ať a režné, že vypjatý erotický třesk dokážeme Odyssea, tu směs vjemů, vzpomínání, opoj­ už v podobě iniciační, v poloze zasvěcení do přijmout. V  druhé próze Dimanche à Paris ných popisů i  náhlých zatrnutí nad živo­ „extáze“ světa (v  první próze triptychu), či však již znejistíme: „Její horké, nahé tělo tem – jak to, že všichni umřem? Próza učiní později v poloze stvrzení vypravěčova sepětí dýchalo, vlnilo se a klouzalo ve tmě, plulo v ní nejzazší, nejnemožnější skok ze zasněžené s krásou světa, „vyvržení“ do jeho bolestné jako tajemný, horečnatý ostrov (…) dusil jsem Prahy až na hořící Tahiti, přičemž tichomoř­ nádhery (v próze druhé). se v  jejích vlasech (…) její ňadra se v  mých ský ostrov tentokrát Prahou prolíná přiro­ Někde tady, po opilém návratu z  krčmy, dlaních nalévala k  prasknutí…“ Tady už se zeněji než Paříž. Původně ztracená věta se Měsíc ve žních zlomí a  místo uměřeného nestoupá do výšin vesmírné extáze, naopak sice zůstane nenalezena, najde však svou vyprávění nastoupí přeludně chrlený text, se překvapivě blížíme spíš načervenalému úsměvnou, podivnou a „marnou“ proměnu místy se vylévající do jediné „nekonečné“ věty. erotickému románku. v  technický textík na spreji holicí pěny; Prozaik zde vskutku nasává skutečnost celým Přitom sama próza Dimanche à  Paris je sladce se otevře prázdnu všech proměn, jež tělem, nechá se jí i  vlastním textem pohltit docela svébytný „rapsodický“ experiment. svět člověku nabízí. jako černým bleskem. Scenérie se promění. Volně se v ní prostupují Praha s Paříží, ostnaté Čert vem námitky. Vladimír Binar je osob­ Obrovský osvětlený stoh, na němž probíhá dráty s volností cest, sálavý erós domova s jeho nost a  triptych Číňanova pěna se z  hloubi noční výmlat, je dalším primordiálním obra­ překvapivě objevenou sladkou cizotou. Úvodní času vynořuje jako zcela osobitá a jedinečná zem, připomínajícím svět-vulkán, na jehož „nuselské“ stránky opět upomenou na Hra­ výpověď. zdejším svahu vypravěči zbývá šílená dřina bala, tentokrát z  období Kafkárny. Zároveň Jan Štolba

jící. A  přestože jde o  texty vyrůstající nej­ v nemocnici U Rytířů byl, a tak mě napadlo, že bývá způsobeno autorovou obavou z  pří­ spíše pod přímým tlakem empirie, možno jsem toho zřejmě už dost zažil, na co jsem úplně lišné otevřenosti, mnohoznačnosti vlast­ dokonce hovořit o  autobiografičnosti, jsou zapomněl, že vlastně žijeme ještě jiný život než ního výtvoru. Mentolová vůně jako most to zároveň texty přiznávající svou literár­ jenom ten, o němž víme, a že v mé paměti jsou sklenutý mezi aktuální situací vyprávějícího nost, texty, jež takříkajíc znají tradici a jež určitě ukryty zážitky, které se mi jednoho dne a vytanuvší vzpomínkou nepůsobí v ukázce samy ustavují literární souvislosti. Už jen stejně takto nenadále zjeví.“ (s.  30) Patrně nijak rušivě. Avšak tím, že je povýšena do fascinace Paříží (nemluvě o  exotice rozzá­ nejvlastnějším motivem Binarových textů, makrostruktury celého textu coby jednotící řeného Tahiti) vytváří v  dnešním čtenáři základním impulzem, který jim uděluje motiv (nadto exponovaný titulem), získá­ téměř nepatřičný pocit kulturní nostalgie „sonátové“ tempo, či imanentním zdůvod­ váme symbol snad až příliš čitelný, až příliš – francouzština, vášeň tvorby, nevratná něním jejich konstrukčního principu je čtenářsky vstřícný, snadno dešifrovatelný, minulost… Onou souvislostí či tradicí pak proustovská mémoire involontaire – náhlé který se pro tvůrce stává nepříjemným máme na mysli kontext toho způsobu psaní, vynoření vzpomínky na základě nečeka­ mementem. Je zajímavé, že na týž problém které Šklovskij pojmenoval vněsyžetové, ného podnětu, vzpomínání, nad nímž upozornil už Bedřich Fučík v dopise (který vysouvající do popředí otázku nesamozřej­ nemáme kontrolu a které má blíž stavu bdě­ je součástí autokomentáře) – nelíbil se mu mosti žánrů a prostupnosti jejich hranic. lého snění nebo, jak říkal Walter Benjamin, „ten trochu náhodný, duchaplnicky zastírající V Binarových textech lze registrovat ten­ penelopské práci zapomínání: vzpomínka pointovaný titul“ (viz s. 255). denci, jež poněkud zabraňuje neuváženě se nevynořuje jako hutná celistvost, nýbrž Fučíkův postřeh nutno zobecnit v  tom konstruovat působivá a recepci usnadňující jako prosvítající, přeludný fragment. směru, že jde o  potenciální hrozbu pro umělecká sousedství či interpretační klíče. Nejen hranice žánrů, nýbrž také hranice každého autora příliš znalého, příliš vědou­ Jako lákavé by se například jevilo čtení mezi vzpomínkou, zapomněním a snem jsou cího. Určitý podíl „temnoty“ bez autorského recenzovaného díla prizmatem próz Hraba­ propustné. Kolmici přehledně oddělující to, vyjasňování a dodatečných zásahů je prostě lových. Jenže zatímco u Hrabala je jedním co „je“, a  to, co „není“, nelze spustit. Naše pro dílo nezbytný. Přes všechnu lyričnost, ze základních principů montáž, odkazující existování je jakoby „napuštěno“ do nádoby přes všechno překračování žánrových ome­ k surrealistickým východiskům jeho tvorby, jsoucího, ale i nejsoucího – jehož součástí je zení, přes všechno experimentování s  vět­ a v pozdějších textech je to „psaní proudem“ například neexistující pěna na holení z Číňa­ nou stavbou to v  Číňanově pěně tu a  tam (Milan Jankovič), podněcující diagonální nova obchodu: „(…) a jak jsem stál před zrca- vypadá, že ona (více faulknerovsky, méně čtení, u Binara se objevuje cosi jako „tekutá dlem, zmáčkl jsem bílý čudlík zeleného spreje hrabalovsky) dlouhá souvětí jsou ve skuteč­ lyrizace“, tj. lyrické popisy zaplavující a zas se ozval do morku kostí pronikající zvuk, nosti velmi pečlivě naaranžována, minucióz­ spodní fakturu textu. Namísto šokujícího který jsem slyšel ráno, když jsem se chtěl oholit ­ně vyvážena. „Všechny ty lesní vůně i  plody spojování nesourodého se místy vyskytuje a místo pěny vyhrklo z aparátku jen pronikavé byly na svém místě, stejně jako stíny a světla, gesto bezmála harmonizační, naturalis­ zasyčení, teď se ozvalo znovu, ani teď z  kovo- v  pasekách vřel hmyz, v  úžlabinách mezi skamus konkrétní situace je překryt kumulací vých útrob bombičky nevyběhla pěna, ale jen lami se daly trhat jahody, ale my jsme kolem barevných přívlastků a  narušen snovým syčivý zvuk a trochu vodnatých bublinek s men- toho všeho procházeli jen jakoby mimochovytržením. Některé momenty zůstávají tolovou vůní, a mě napadlo, že v tom obchůdku dem.“ (s. 36) Tam, kde je v díle „všechno na až marnotratně epicky nevyužity (srov. to vonělo zrovna tak (…).“ (s. 245) svém místě“, počítá se se čtenářem jakoby postavu Tinky v první próze, jejíž rozvedení Citovaný výňatek je příznačný v  dvojím „mimochodem“. Překročení hranice od bás­ by mohlo být dějově nosné). Intence textů ohledu. Jednak zasluhují pozornost for­ nění ke spisovatelství (v  pojetí Šaldových totiž směřuje jinam, jak prozradí následu­ mální aspekty, především větný rytmus, Bojů o zítřek) už nelze považovat za součást jící úryvek: „Až do toho okamžiku, než začala jímž je text nesen; jednak ovšem odhaluje uměleckého experimentu. To však naštěstí Tinka mluvit o  těch jeptiškách, jež se staraly i  možné úskalí Binarových próz. Je jím ještě není případ Binarových próz. o pacienty, jsem vůbec nevěděl, že jsem někdy lákavé pokušení doslovnosti, které obyčejně Roman Kanda

Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně. Host, Brno 2012

969 slov o próze Kateřina Tučková má blíže k novinářce než ke spisovatelce. Literaturu totiž nechápe jako příležitost k  sebepoznání a  sebevyslo­ vení, ale jako produkci úspěšných textů. Její prózy nevyrůstají z nutnosti hledat osobitý výraz pro to, co je nutné pojmenovat a sdě­ lit, nýbrž představují spíše řemeslně pro­ vedenou práci, jejímž primárním úkolem je zaujmout potenciální adresáty. Tučková si je (celkem oprávněně) jistá svou schop­ ností rutinně vyprávět, tedy prostřednic­ tvím slov, vět, jakož i  různých literárních postupů prezentovat libovolný příběh. Vý­­ chodisko i  těžiště jejího tvůrčího snažení proto spočívá především v  hledání čtenář­ sky atraktivního tématu, z něhož lze nějaké to zajímavé vyprávění vygenerovat. Je totiž zjevně přesvědčena, že je to právě vhodně zvolené téma, které je schopno knize (jakož i její autorce) zajistit náležité místo na lite­ rárním Parnasu. Najít takové téma ovšem znamená pro­ vést určitou marketingovou analýzu, která vezme v  úvahu jak aktuální recenzentský vkus, tak i momentální preference širší čte­ nářské obce. Důležité je vyjít vstříc předpo­ kládaným očekáváním a současně adresáty překvapit a zaujmout něčím novým a záro­ veň i  poněkud provokativním – něčím, co nezanikne v informačním šumu tak, jak jej produkují nejen ostatní literáti, ale také média. Autorka tudíž sází na témata spole­ čensky atraktivní, která kresbu privátních lidských osudů propojují s  reálnými histo­ rickými událostmi a opírají se o dokumenty a další doložitelná fakta. Proto také Tučková svoje psaní přiznaně začíná studiem archiv­ ních materiálů a drží se postupů literatury faktu. Těží z emocionální působivosti auten­ tizačních gest, které mají adresáta přesvěd­ čit, že vše, o čem čte, se víceméně stalo, sou­ časně ale naplno využívá prozaické svobody:

jedna otázka pro Jste ředitelem Rumunského kulturního institutu v Praze, jenž stojí za přípravami rumunské účasti na letošním Světě knihy. Na co všechno se mohou návštěvníci těšit? Příprava probíhá intenzívně a  úspěšně. Očekáváme účast významných osobností z  bukurešťské Správy rumunských kultur­ ních institutů a z rumunského ministerstva kultury. Jsou to ins­­­tituce, které tradičně spolupořádají a  koordi­nují rumunskou účast na veletrhu. Už nám potvrdili účast Jejich královské Výsosti, princezna Mar­ gareta Ru­­­munská a kníže Radu Rumunský, kteří se osobně zúčastní prezentací svých knih Královská kuchařka, respektive Provisional Romania v  rámci veletrhu. Účast potvrdili také významní rumunští spiso­ vatelé Mircea Dinescu, Nicolae Prelipceanu, Gabriela Adameşteanová, Petru Cimpoeşu, Simona Popescová, Gabriel Chifu, Adina Rosettiová a  Stefan Caraman. Součástí veletrhu bude i  dílna knižních ilustrací pořádaná Veronicou Neacşovou a  Miha­ elou Paraschivovou z  Klubu rumunských ilustrátorů. Důležitou událostí bude rovněž představení programů Národního knižního centra v  Rumunsku (CENNAC) a  grantů nabízených Rumunským kulturním insti­ tutem pro překládání a  vydávání rumun­ ské literatury. Prezentaci provede Mihaela Ghiţová, programová koordinátorka CEN­ NAC. Jako vždycky, když jde o  prezentaci ru­­munské literatury v  Čechách a  na Slo­ vensku, se těšíme z  výborné spolupráce s  oddělením rumunských studií na FF UK a  s  českými překladateli z  rumunské lite­ ratury. Rád bych touto cestou a  v  tomto ohledu poděkoval Jiřímu Felixovi, Libuši Valentové, Libuši Vajdové a  Jiřímu Našin­ covi za jejich stálou pomoc a podporu. Součástí rumunské prezentace na letoš­ ním veletrhu je celá řada přednášek a  kula­ tých stolů, z  nichž bych se zmínil alespoň o přednášce 130 let od zavedení studia rumun-

je ochotna na faktografii kdykoli zapome­ nout a začít zcela volně fabulovat. Užitečnost a  funkčnost popsaného po­­ stupu Tučkové potvrdil již ohlas románu Vyhnání Gerty Schnirch, k  němuž se inspi­ rovala pohořelickým pochodem smrti, při­­ čemž se od ostatních zpracování tématu poválečného vyhánění Němců (v  součas­ né  české literatuře dosti oblíbeného) vědo­ ­mě odlišovala měrou drsné dokumentár­ nosti. Nepřekvapí proto, že se tento postup pokusila zopakovat i ve své následné knize a  věnovala nemalou péči nalezení takové tematiky, která by byla obdobně přitažlivá a působivá. Našla ji v  doložené existenci tzv. žítkov­ ských bohyň, tedy skupiny vědem či boso­ rek z moravsko-slovenského pomezí, které odpradávna až do doby celkem nedávné s  úspěchem propojovaly tajemné magické rituály a  léčitelství. První část románu při­ tom jako by přímo navazovala na autorčinu předchozí knihu, neboť se tu opět vrací téma ženy, která je nespravedlivě a  krutě pronásledována pro svou odlišnost, tento­ krát pro neochotu vzdát se staleté moud­ rosti a  přizpůsobit se těm, kteří věří ve falešnou modlu pseudopokroku. Postavy tu jsou jednoznačně hodnotově polarizo­ vány. Bohyně jménem Surmena zpodobňuje klad, jenž potěší každého zastánce alterna­ tivní medicíny. Naproti tomu normalizační režim a  jeho netolerance jsou personifiko­ vány v  postavách estébáků, zlých lékařů a zejména psychiatrů, kteří jsou ochotni ve jménu ideologie a moderní medicíny zničit a umučit každého, kdo vybočuje. Surmenin příběh je přitom nahlížen očima Dory: dospívající neteře, kterou vychovávala a která těžko hledá rovnováhu mezi tetinými „pověrami“ a  tím, co ji učí ve škole a co většina považuje za normální.

dana Mirceu Duţu

Surmeninu pravdu i krutost jejích vrahů tak pochopí teprve časem. Třetí výraznou figu­ rou tu pak je Dořin duševně i tělesně pozna­ menaný bratr, za něhož cítí odpovědnost. Při četbě této románové expozice jsem oceňoval promyšlené rozložení postav – o to více jsem však litoval, že autorka navozenou příležitost nevyužila. Neponořila se hlou­ běji do myšlení svých hrdinů a jejich životy nepropojila s evokací magické krajiny, s níž jsou spjaty, natož aby se pokusila postih­ nout subjektivní časoprostor, jejž si utvářejí. Ač autorka vypráví o magii, její text v sobě mnoho magie nemá. Tento můj pocit bohužel ještě zesílil při četbě dalších částí, v nichž se navíc značně proměnila modalita autorčiny výpovědi. Tragický příběh o stádním nepochopení pro odlišnost tu ustupuje a vrchu nabývá próza s tajemstvím, či spíše s mnoha tajemstvími. Snaha Tučkové za každou cenu „prodat“, co v  archivech nastudovala, jakož i  všechny její fabulační nápady vedou k  tomu, že se původní jednota vyprávění rozbíhá do mnoha stran. Nositelkou děje se stává Dora v  roli detektiva, jenž shromažduje a  inter­ pretuje všechny dostupné informace o  žít­ kovských bohyních. Aby tak mohla kompe­ tentně činit, nechala ji Tučková vystudovat etnografii, takže pátrá nejen z  osobního zájmu, ale i z profese. Nezamýšleným důsledkem Dořina obje­ vování je, že úvodní příběh o  komunistic­ kém pronásledování bohyň pro čtenáře ztrácí svou exkluzivitu. Je totiž rychle přebit informací, že bohyně byly pronásledovány a  mučeny vždycky, a  to nejen pokrokáři, ale i  církví. Nadto se ukáže, že Surmenu nezahubil ani tak komunistický režim, jako spíše zarputilý pomstychtivý křivák. Anebo možná ještě hůř: tento ošklivý fašoun a  estébák byl jen nevědomým nástrojem

štiny na Univerzitě Karlově, jíž se zúčastní už zmínění čeští rumunisté, o  přednášce Básník píše román, za účasti Simony Popescové a Gabriela Chifa, o rozhovoru Gabriely Ada­ meşteanové s  Jiřím Našincem o  její knize Ztracené ráno či o přednášce Postkomunistické období reflektované v literatuře za přítomnosti autorů Petra Cimpoieşe a Ovidia Nimigeana, ale také o  dílně Komiksová tvorba naživo s  umělcem Alexandrem Ciubotariem. Zají­ mavým momentem v  rámci rumunského programu je také scénické čtení z  diva­ delní hry Stop the tempo Gianiny Cărbuna­ riové v  podání pražského divadla DivaDno. V neposlední řadě bych se rád zmínil o trhu starých tradičních řemesel, který se letos pořádá současně s veletrhem knih přímo na nádvoří Výstaviště a na němž vystoupí také folklorní Lidový soubor Augustina Beny z župy Alby. Čtenáře Tvaru na všechny pro­ gramy srdečně zvu. miš

kletby, kterou na Surmenu seslala pomsty­ chtivá zlá sestra. Vedle pozitivní bílé magie se tu totiž náhle objeví i důkazy o úspěšném provozování magie černé. A  černá kletba autorce odůvodňuje nejen dávnou smrt Dořiny matky, kterou její manžel ubil seky­ rou, ale pomáhá jí také ukončit text neob­ jasněnou vraždou Dory. K  tomuto motivu se ovšem musíte pro­ číst stovkami stran všelijakého žvatlání, rozmanitých pseudodokumentů, vypravěč­ ských triků a dějových odboček, které mají základní syžet pátrání retardovat a  pro čtenáře zábavně opentlit. K těmto kejklím počítám hrátky s  časovými skoky, utajo­ vání důležitých informací tak, aby je bylo možno vytáhnout v  pravou chvíli, anebo i  přehršel samoúčelných dějových a  moti­ vických atrakcí. (Například motiv Dořiny lesbické lásky, zpestřený i mírně masochis­ tickými sklony partnerky.) Krajový kolo­ rit mají textu dodávat specifická jména. Odvahu postavy individualizovat a nechat je promlouvat autentickým dialektem však Tučková nemá, i devadesátileté stařeny tak proto mluví jako kniha. Autorka totiž píše pro adresáta, který má hltat stránky a kte­ rého by jazykové nezvyklosti jen brzdily. Je přitom otázka, zda si takovýto čtenář vůbec povšimne autorčina závěrečného koketování s nacistickou mystikou: jsou to totiž lidé Heinricha Himmlera, kteří jako jediní z  mocných dokážou ocenit magic­ kou sílu žítkovských bohyní, neboť v  nich vidí strážkyně pradávných germánských rituálů. A Kateřina Tučková tomu de facto přitaká, jen Dořinými ústy dodává, že jde spíše o dědictví slovanské či možná indoev­ ropské. Myslím, že ani ona sama neví, jestli tomu věří. Ale je to efektní. Pavel Janoušek

zasláno Prohlášení odborné komise Ministerstva kultury ČR pro podporu literárních periodik a akcí

foto archiv D. M. D.

969

Pro rok 2012 vyčlenilo MK ČR ze státního rozpočtu na podporu českých literárních periodik a  různých literárních akcí částku 11,2 mil. Kč. V roce 2011 to bylo 14 mil. Kč a o rok dříve 14,7 mil. Kč. Státní podpora této významné oblasti kulturního dění tedy rok od roku klesá, přestože komise, jež navrhuje rozdělení vyčleněné částky mezi jednotlivé žadatele o podporu a je jmenována minister­ stvem z řad nezávislých odborníků, každým rokem konstatuje nedostatečnost této pod­ pory a doporučuje její podstatné zvýšení. My, členové uvedené komise, musíme bohužel konstatovat, že velké letošní snížení státní podpory (meziročně o 20 %), k němuž navíc dochází v okamžiku, kdy se česká peri­ odika musejí vyrovnat se zvýšením DPH, je pro řadu literárních aktivit likvidační. Při svém rozhodování jsme se dostali do obtížné situace, kdy jsme se museli roz­ hodnout, zda přijmout roli při rozdělování nedostatečných prostředků a podílet se tak na realizaci kulturní politiky, s  níž nesou­ hlasíme, nebo na rozdělení nedůstojné částky rezignovat, ale nechat tak v nejistotě řadu redakcí a organizátorů kulturních akcí, pro něž je dotace MK ČR životně důležitá. Rozhodli jsme se nakonec pro první varian­ ­tu, a to i s plným vědomím, že náš návrh na rozdělení nemůže být dobrý, neboť odsu­ zuje řadu důležitých a  potřebných kultur­ ních aktivit, jakými jsou literární večery, autorská čtení, přednášky, literární soutěže či výstavy, k tomu, že se neuskuteční, a že i  pro většinu z  těch, jimž se dotace z  pro­ středků MK ČR dostane, budou přidělené prostředky nedostatečné. Žádáme ministryni kultury a  celou vládu, aby revidovaly svůj postoj k podpoře české slovesné kultury a  nalezly urychleně

ve  státním rozpočtu či v  rozpočtu MK ČR dodatečně prostředky, které by zabránily ochuzení literárního dění v  České repub­ lice. Nejedná se přitom o žádnou závratnou částku – podle našeho odhadu by mohlo sta­ čit 5–7 mil. Kč. Praha 29. února 2012 Za odbornou komisi: Pavel Dominik (předseda) Vladimír Pistorius (místopředseda)

poznámka



Znovu k dandismu. Hana Bednaříková, inspirována redakční opravou své recenze, uva­ žovala v  minulém čísle Tvaru, zda psát dan­ dysmus, či dandismus. Při korekturách jejího textu jsem se opíral o analogické případy lobby– lobbismus (třebaže tento tvar přechytralý Word automaticky opravuje na lobbyismus), tory–torismus či ragby–ragbista, preferuje přitom před etymologickým hlediskem hledisko systémové: k základovému slovu přidáme komponent -ismus (-ista), a ježto je spojení grafémů y+i v češtině vyloženě neústrojné, poslední grafém základového slova vypustíme. Je pravda, že jak Příruční slovník jazyka českého, tak Slov­ ník spisovného jazyka českého uvádějí tvar s ypsilonem, avšak ruku na srdce – tyto slovníky už současný úzus hezkou řádku let neodrážejí. Novější reprezentativní příručky (Akademický slovník cizích slov, též Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR, ale i  Klimešův klasický Slovník cizích slov) uvádějí pouze variantu dandismus. Rozkolísanost úzu však nejlépe dokazuje 1,5miliardový Český národní korpus, kde nalezneme obě varianty (pravda, 45:15 výskytů ve prospěch dandysmu). Dandismus/dandysmus je tedy jeden z  těch (neřídkých) případů, kdy se dva rodilí mluvčí kloní každý k jiné variantě, aniž by některý nutně hřešil proti jazykové správnosti. Michal Škrabal

tvar 08/12/

rozhovor ...1

mít si kam promítnout svou vizi rozhovor s jiřinou šiklovou ským vůdcem z  roku l968 Jiřím Müllerem a  také kolem Boženy Komárkové a  evange­ lické církve českobratrské. A samozřejmě na Slovensku okruh lidí kolem Mira Kusého a Milana Šimečky a později i Jána Čarnogur­ ského, spojeného s katolickou církví. Tehdy se někteří intelektuálové a umělci uzavírali do tzv. vnitřní emigrace. Jak jste na tom byla vy? Já jsem se do žádné vnitřní emigrace ne­­ uzavírala, protože jsem měla nejen smyslu­ plnou práci a dost přátel, ale i možností psát. Neznala jsem kolem sebe nikoho z  intelek­ tuálů nebo umělců, kdo by se takto izoloval. Srovnám-li to se současností, tak tehdy jsem v podstatě měla možnost komunikovat o lite­ ratuře s daleko větším počtem lidí než dnes. Vezměte si třeba ty známé bytové semináře. Jenom v Praze jich státní bezpečnost sledo­ vala asi čtyřicet! Velmi dlouho jsme se schá­ zeli asi dva roky v  Cukrovarnické 14, kam chodili například Petr Pithart, Petr Příhoda, Jiří Hermach, profesor Jiří Křeček z  Fyzio­ logického ústavu a  další. Jeden čas se tam dokonce objevoval i  Miloš Zeman. Nevzpo­ mínám si, že bych se s lidmi, kteří se těchto seminářů účastnili, bála mluvit. Samozřejmě že jsem nemluvila o  spojení se zahraničím, to by ohrožovalo toto ilegální spojení. Ale jinak jsme byli názorově zcela otevření. Ter­ mín vnitřní emigrace považuji za poněkud módní slovo, které to jen zkresluje. Budeme-li pojem „vnitřní emigrace“ chápat jako uzavřenost, jak je na tom v  tomto smyslu naše společnost? Obehrané klišé říká, že jsme sice otevřená ekonomika, ale jsme otevření i pohledu do minulosti a z něj vyplývající reflexi? Domnívám se, že naše společnost je dost otevřená a že jedinců, kteří by byli uzavření a žili někde v ústraní, psali si něco do šuplíku a vy jste je musela hledat, je velice málo. Co se té minulosti týče, tak o té se dnes mluví hodně, i když ne vždy na úrovni. Většinou se to bulvarizuje, protože lidé se zajímají spíš o  jednotlivé případy nebo selhání jedinců, třeba o to, co a jak vyzradili StB. To je takové odporné voyeurství. Že by tu ale nebyl dostatečný přístup k materiálům, o které by měl člověk zájem, to bych neřekla. Já sama mám tu zkušenost, že když jsem něco potře­ bovala najít v  Ústavu pro studium totalit­ ních režimů (ÚSTR), tak jsem dostala veš­ keré informace, které jsem chtěla, a dokonce jsem si je za určitý poplatek mohla odnést na cédéčku domů. To může udělat kterýkoliv občan této republiky. Stejně tak se domní­ vám, že pokusů o reflexi i studií na toto téma je napsáno nebo natočeno poměrně dost – například zde existují pořady jako televizní Historie.cs, dokumenty o  Heydrichovi nebo materiály, které zpracovává pro festival Jeden svět Karel Strachota nebo Adam Drda, a také pořady typu Paměť národa. Je ovšem pravda, že se při takovém zpracovávání nevyhnete poněkud zkreslujícímu osobnímu pohledu. Člověk nemá jinou možnost reflexe minulosti než skrze sebe. To je také otázka paměti – buď opravdu vidíte některé věci jinak, anebo je ze své paměti vytěsníte. Vez­ měte si, co všechno se připomínalo jenom na podkladě toho, že jsme v určitém období byli nuceni vyplňovat různé dotazníky s  otáz­ kami typu: Jaký je váš postoj k titoismu? Byli vaši rodiče ve Vlajce? Jakého třídního původu byl váš dědeček? Generace jen o  něco málo starší než vy tohle všechno znala. Zajímavou a  hlubokou reflexí je také komiks a film Alois Nebel. Myslím si ale, že řada mladých lidí nemůže úplně všemu

tvar 08/12/

rozumět, protože nezná kontext, na jehož základě ten příběh vznikl. Patrně je to oslo­ vuje nějakým jiným způsobem. Jakým, to tu bohužel nikdo nesleduje. V  Dopisech vnučce v  kapitole nazvané O tom, co bys měla číst a že vzdělání není totéž co znalosti se zamýšlíte nad mladou generací a  jejím vztahem k  literatuře a ke studiu. Kromě jiných rad doporučujete četbu Ericha Fromma a Alexandra Solženicyna. Čím mohou zrovna tito dva autoři oslovit mladou generaci? Erich Fromm může být podle mě pro mladé lidi přitažlivý svými úvahami o  svo­ bodě a strachu před svobodou, a také svou, zejména dnes velmi aktuální, otázkou být, nebo mít?, přestože ji kladl už někdy před půl stoletím. Mám zkušenost, že právě tyto jeho úvahy považují pro sebe studenti za zajímavé. A vklad Alexandra Solženicyna? Na základě jeho četby by si mladí lidé mohli uvědomit, že reflexe nezačíná dneškem. Nemůžete jim dost dobře vysvětlit problémy současnosti, aniž jim vysvětlíte problémy předchozího období – nikoliv jen z hlediska historického, ale především z hlediska morálky. Nicméně uznávám, že jak k četbě Fromma, tak k četbě Solženicyna je nutný výklad. Dopisy vnučce jsou ale primárně určené generaci dospělých, tedy rodičů a  prarodičů, aby věděli, o  čem se vůbec mohou a  mají s  generací mladých bavit. Je důležité, aby svým dětem a  vnu­ kům dávali náměty, které je mohou oslovit. Zároveň se tak před nimi budou prezentovat jako někdo, kdo něco ví.

vyšší úrovni ve studiu magisterském. Stu­ denti, kteří do tohoto magisterského studia přicházejí z různých oborů či fakult, ale tyto rozdíly už nerozlišují. Celé je to důsledek koncepce terciálního vzdělávání, které jsme přejali. V žádném případě bych z toho tedy neobviňovala mladé lidi. Přesto máme z úrovně našich škol mezinárodní ostudu. Co s tím? Jakoupak mezinárodní ostudu?! Z  čeho zjistíte, že naši studenti mají nižší úroveň než v  jiných státech? To je jen takový náš masochismus. Kdybyste viděla úroveň ame­ rických vysokých škol, tak ty mnohdy odpo­ vídají sotva úrovni našich gymnázií. Jsou tam samozřejmě tzv. břečťanové univerzity, což jsou superelitní školy jako například Stanford, Harvard, Columbijská univerzita a  podobně, jinými slovy – vavříny ověn­ čené školy, kterých je jenom asi sedm. Těm ostatním se říká prérijní univerzity. Nicméně na jedné straně přispívají obecně ke vzdě­ lanosti populace, na druhé straně pak také k mobilitě lidí. Jestliže máte vyšší vzdělání, máte také delší čas na vlastní dospívání – ať už jste specializovaná na cokoliv. Tím, že člověku prodloužíte jeho schopnost absor­ bovat informace, bude dnes dělat v jednom oboru a  dejme tomu za čtyři roky přejde hravě do oboru jiného. Schopnost učit se či studovat v  něm zůstane. Takže bych varo­ vala před zjednodušujícími soudy. Jestliže se ale nějaký blb domnívá, že se podle testů dá zjistit vzdělání, tak to považuji nesmysl. Něco jiného je přece vzdělání a něco jiného znalosti a  informace, ty můžete získat na internetu. Tvrdit, že máme mezinárodní ostudu, je přehnané. Já to vnímám jenom jako slogan, který má upoutat pozornost.

V  současnosti se stále přetřásá otázka úrovně vzdělanosti mladých lidí. Také vy české školství dlouhodobě kritizujete. Co vás nejvíc pálí? Tady se od roku 1990 zvýšil počet vyso­ TŘICÁTÁ LÉTA koškoláků 4,6krát, zatímco pedagogů na A MULTIKULTURALISMUS vysokých školách máme víc jen 1,6krát „Masový pobyt na vysokých školách má a  navíc samozřejmě stárnou. To se přece tendenci zničit vědu jako vědu. Ta se má musí někde projevit. Dalším problémem je, přizpůsobit davu, který chce svůj prak­ že mladí lidé berou vysokoškolské studium tický cíl, zkoušky a  s  nimi spojené opráv­ jenom jako součást své základní kvalifikace. nění; výzkum má být podporován jen po­­ Takže ano, v současné době u nás k určitému tud, pokud slibuje hodnotitelné výsledky. poklesu vzdělání dochází, ale s tím se potý­ Potom se věda redukuje na rozumu při­ kají i jinde ve světě. Souvisí to s tím, že vyso­ měřenou objektivitu naučitelného.“ Tyto koškolské vzdělání bývalo výsadou nepatrné věty napsal už v roce 1931 Karl Jaspers skupiny lidí, kdežto dnes je široce dostupné ve své knize Duchovní situace doby... a  předpokládá se u  30–40  % obyvatelstva. Jakkoli mám Jasperse ráda, tak si mys­ Já osobně to považuji nejen za nesmyslné, lím, že neříká nic nového. Před sto lety mělo ale i za nemožné, přestože se zvýšila schop­ v  zemích, které dnes zařazujeme do tzv. nost lidí vzdělávat se. Výzkumy provedené střední Evropy, sotva 1,5 % lidí maturitu. po druhé světové válce ukázaly, že jenom Když pak v  polovině 20. století tento počet asi 8–12 % populace je schopno získat, tedy vzrostl na 4 %, ten nárůst způsobil asi takový přijmout, vysokoškolské vzdělání. Pokud ale šok, jako když se dnes bavíme o 40 % matu­ my máme požadavek na oněch 30–40 %, pak rantů. V  důsledku toho se zcela zákonitě je zcela zákonité, že toto vzdělání musí mít změnil samotný charakter maturity. Zdůraz­ v průměru nižší úroveň. ňuji ale, že má-li jiný charakter, pak to ještě Typickým pro české školství navíc je, že neznamená, že by maturanti měli znalosti, přejímá řadu trendů ze Západu – například které by neodpovídaly tomu, co je v  dané ono dělení na bakalářské a magisterské stu­ době považováno za významné a  důležité dium. Já chápu, že se tak děje proto, aby vědět. Já sama si ještě pamatuji, že zatímco vzdělání bylo srovnatelné, ale podle mě není pro mé rodiče bylo běžné učit se řečtinu, takovýto postup ideální. V  některých obo­ velice důkladně latinu a  pochopitelně fran­ rech to považuji přímo za nesmyslné. Tady couzštinu, tak já jsem už chodila na gymná­ se přešlo na bakalářské studium i  v  tako­ zium, kde byly pouhé čtyři roky latiny. Rodiče vých oborech, jejichž absolventi pak vůbec se jen shovívavě dívali a říkali si: Co se dá dělat, nenacházejí uplatnění. (Například – jste-li jste už holt jiná generace. Znalosti se zkrátka bakalářem medicíny, tak nejste ani na úrovni přesouvají do jiné oblasti a výroky o tom, že kvalifikované zdravotní sestry.) To považuji mladí lidé jsou hloupí, považuji za ageismus za nedomyšlené. Nesouvisí to ale s  tím, že – to znamená odsuzování jiné věkové sku­ úroveň vzdělání by nutně musela být nižší. piny z pozice těch starších. Takže si nedělejte A už vůbec to nesouvisí s tím, že by dnešní iluze, že ageismus je pouze to, když se řekne, mladí lidé byli horší než generace těch před že děda s bábou jsou pitomí. Platí to i obráceně, nimi. Jsou prostě jenom jiní. Dál – spousta když se říká, že ti dnešní mladí lidé nic neumějí. vysokých škol vzdělání dubluje. To, co učí Z Jaspersova výroku bych tedy usuzovala, že v bakalářském studiu, opakují pak jakoby na měl na mysli něco podobného.

Jaká je vůbec „duchovní situace“ naší doby? Nepodobá se až příliš třicátým letům minulého století? Bezesporu situaci, jaká zde byla nejen ve třicátých letech, ale už v  letech dvacátých, dokázal zachytit Ortega y Gasset v Psychologii davu nebo Julien Benda ve Zradě vzdělanců. Šlo vlastně o jakési první záznamy toho, že vzdělanost se rozšiřuje, ale její úroveň se musí de facto snížit, a  že intelektuálové chtějí být populární, tedy že se i  podbízejí. Navíc tito spisovatelé reflektovali počáteční fáze fašismu a komunismu. Například Elias Canetti varoval před masami ve svém spise Masa a moc. Tedy znovu: Každá společnost, která poskytuje masové vzdělání, musí snížit jeho úroveň. Je ovšem nutné ujasnit si, co to ta úroveň vlastně je, co pod tímto slovem chápeme. Když se ještě v dobách Marie Tere­ zie ustanovilo, že se děti budou ve školách učit tzv. trivium (číst, psát a počítat), tak to bylo také některými chápáno jako znevažo­ vání vzdělání, které bylo do té doby pouze doménou duchovních. A  kdybychom se podívali ještě dál do historie, tak si můžeme znovu připomenout výrok kardinála Piccolo­ miniho o tom, že v Čechách každá husitská žena umí číst a vykládat Bibli lépe než kardi­ nálové z Říma. Čili něco, co bylo vyhrazeno jen nepatrnému množství lidí, se najednou rozšířilo a bylo přístupné i ostatním. Pokud se na to ale podíváte z hlediska vzdělanosti celé společnosti, pak je nepochybně pokro­ kem, že lidé přestávali být analfabety. To bylo nesmírně pozitivní. Ve mně ty představy, že v současnosti jde vývoj stále dolů, vyvolávají pocit, že u stárnoucích lidí se projevuje čím dál silnější tendence mladé lidi podceňovat. A tím, že je podceňují, jako by chtěli zdůraz­ ňovat, že oni v jejich věku byli lepší. Ano, oni byli lepší, ale v jiné oblasti toho, co se tehdy považovalo za vzdělání. Především byli jiní. Tím přirovnáním ke třicátým letům jsem neměla na mysli jen vývoj vzdělanosti, ale právě i vzestup fašismu, který vedl k  vypuknutí druhé světové války. Proto mě zaujalo, jak si v  jedné své úvaze nad knihou rozhovorů německé novinářky Ute Scheubové Mírotvorkyně (proFem, 2005) uvědomujete v  souvislosti s  výpověďmi z  války v  bývalé Jugoslávii, „jak »mužsky« (jen skrze historické události) vnímáme historii. Opomíjíme traumata, předávaná přes generace. I ta nevyslovená. Kdyby právě je a  jejich genezi někdo sledoval, snad by se dalo odhadnout, zda a jak přichází moment, kdy se lidé začnou vraždit…“ Já jsem k té knížce, kterou připravila Saša Lienauová, byla dost kritická, protože pat­ řím ke generaci, jež byla zdůrazňováním míru poněkud jinak deformována než gene­ race Saši, která žila v  západním Německu. U nás bylo slovo mír naprostá fráze, nic víc. Proto jsem napsala, že kdyby se to vzalo přes prožitek, tak by to bylo úplně jiné. Obecně si myslím, a to je velký přínos gender studies, že byly-li dějiny psané vždycky z  hlediska diplomacie, území, válek či ekonomických výdobytků, tak dnes zdůrazněním postavení ženy a jejího významu ve společnosti je lze reflektovat daleko více přes lidský subjekt a jeho prožívání. To považuji za něco úplně odlišného od dosavadní praxe, protože his­ torická fakta se mohu naučit, ale teprve reflexi přes konkrétní osobnost, její utrpení, ale i radost můžu plně pochopit. I z tohoto důvodu považuji za výborný projekt Paměť žen, který realizovaly Gender Studies a Pavla Frýdlová. Od roku 1995, kdy jsme s  ním začaly, vyšlo už asi osm svazků. Výjimečnost pohledu žen spočívá v tom, že tuto dobu vní­ mají jiným způsobem, než jak je to v učebni­ cích. To je na tom to nové a oslovující. Souvisí to nějak s  feministickým hnutím a  bojem za lidská práva z  konce šedesátých let? Ano, souvisí. Tehdy se ženy začaly dozvídat: Ty máš právo vidět to skrze svůj subjekt jinak. A najednou tu bylo vysvětlování světa nejen

podobná třicátým letům: Ano, v tomto smys­ l­ u jí podobná je.

foto Tvar

z pohledu Evropy, ale třeba i z pohledu Ban­ gladéše, což nás zpočátku zaráželo. Například: Nevím sice nic o druhé světové válce, ale vím, že u nás v téže době probíhaly války kmenové. Je tato znalost horší než ta naše? Není. Je pouze jiná. Toto je tedy na současné době plusem, ale i  minusem, protože se nám to nedaří sjednotit. Nejsme schopni se domluvit, co vlastně je pro naši současnost relevantní. A  jsme u  problematiky multikulturalismu, který já přijímám, ale zároveň si uvědomuji jeho problematičnost. Vztáhneme-li ho na celý svět, tak se asi budeme těžko domlou­ vat. Takže určitý kánon pro určitou kulturní oblast je potřeba stanovit – nejen co je nutné pro pochopení evropské kultury, ale také co je nutné pro pochopení kultury současné Indie, Latinské Ameriky a dalších zemí. Toto v  oblasti náboženství praktikuje například Tomáš Halík, který uznává právo člověka mít svoji víru, ale na druhé straně zdůraz­ ňuje, že musím něco vědět o těch ostatních, abych vůbec byla schopná ocenit svoji zvlášt­ nost, tedy to, co je pro mou kulturu typické. Určité duchovní a meditační věci, zamyšlení a reflexe včetně morálky mohu stejně dobře získat z  křesťanství jako z  různých křesťan­ ských denominací, ale také z  buddhismu či z animistických pojetí světa. Veliká chyba sou­ časné doby je, že vinou starších generací byla v očích mladých lidí naše kultura několikrát devalvována, takže mladí lidé si říkají: Tak my se budeme otáčet někam jinam. Důležité podle mě tedy je najít pro oblast, v níž se nacházím, to, co je pro ni typické a k čemu náležím. Pak se nebudu zaobírat často opětně módně styli­ zovanými úvahami o identitě. Ještě k té vaší úvaze nad Mírotvorkyněmi a včasnému rozpoznání onoho momentu, od kterého se lidé začnou vraždit… Dá se takový moment vytušit či vycítit? Ano, samozřejmě. V  určité chvíli prostě poznáte, že už toho lidé mají dost a  že by se to mohlo zvrtnout – použiji-li myšlenku z  dialektiky – ve smyslu přeměny kvantity v  kvalitu, ať už ve smyslu pozitivním či negativním. V dnešní době mám pocit, že už těch protestů, deklarací a deklamací, stejně jako naštvanosti mezi lidmi na celém světě je tolik, že by k  nějaké opravdové vzpouře mohlo dojít. K  téhle naštvanosti ale může docházet buď proto, že situace ve světě je opravdu tak špatná, anebo že se jedná o pro­ testy generační. Já osobně se přikláním k té druhé variantě – tedy pro vysvětlení vzpour v euroatlantické civilizaci. Současné vzpoury, které sledujeme v  posledním roce, těžko hledají vizi, která by je spojovala a zároveň pojmenovala změnu, kterou požadují. Heslo o tom, že zisky mají být rovnoměrněji rozdě­ lovány, je zjednodušující. Není pojmenován nositel té změny, tedy společenský subjekt změny. Chybí i vize prostoru, ve kterém by se měla či mohla realizovat ideální společ­ nost. Dnešní „revolucionáři“ ani nemají pro­ stor, do kterého mohou promítnout reali­

zaci svých vizí. Ještě donedávna bylo možné říkat si: Nám se to tady nelíbí, ale Sovětský svaz, to je ta země budoucnosti! Čili byl zde prostor, kam jste si své představy mohla promítat. Podobně jste se mohla dívat na Mao Ce-Tun­ govu Čínu a  jeho koncepci o  permanentní revoluci jako na vizi stálé přeměny společ­ nosti k lepšímu. Nebo vidět ideální socialis­ mus na Kubě. Třeba Fidel Castro nebo Che Guevara byli pro tehdejší mladé Američany doslova ikonami, ukazujícími jim určitou alternativu. Pak bylo období, kdy se se stej­ nou nadějí vzhlíželo ke třetímu světu a jeho původní, příliš nesofistikované kultuře, jež mohla být změnou, kterou mnozí chtěli.

ROZHOŘČENÍ A KONTINUITA

Opravdu si dnes nelze svou vizi nikam promítnout? Prakticky ne. Ani do Číny, ani do Afriky, možná trochu do Jižní Ameriky, do Vene­ zuely, ale i tak je to těžké. Navíc – všem těm protestům a  vzpourám v  současném světě chybí nejen výrazní protagonisté, ale i jasný cíl, co vlastně chtějí. Účastníci těchto pro­ testů považují sami sebe za rozhořčené, ale samotné rozhořčení nebo naštvání není program, to už přece nějakých pár let víme. A považují se ovšem také za vyloučené. Jest­ liže se ale považuji za vyloučenou z něčeho, na čem ostatní participují, pak to také znamená, že chci dovnitř. Jsem-li vyloučena z  blaho­ bytu a  konzumu, potažmo z  povrchní spo­ třební společnosti, chci patřit dovnitř, abych se na tomhle všem mohla také podílet. Jinými slovy: Tito dnes demonstrující mladí lidé např. ve Španělsku nebo na Wall Streetu se vlastně chtějí mít stejně dobře jako ti bohatší. Chtějí se podílet a  sdílet. Je to pak ještě revoluce, tedy změna současného pořádku? To není zamítnutí současného, ale jen žádost o vstup do téhož. Ti lidé svoje vyloučení považují za nespravedlivé. Je to pak ale „revoluce“? Pokud tedy budu patřit „dovnitř“, přestanu protestovat? Ano. Celé to vychází z  toho, že zde není vize ani alternativa opravdu jiného uspořá­ dání společnosti. Možná že existuje, ale není jasně pojmenována. Tato protestující gene­ race se chce mít minimálně stejně dobře jako ta předchozí, anebo jako se mají jiní. V tom je rozdíl od protestů ve 20. století, kdy se pro­ testovalo proti kapitalismu jako takovému, protože zde byla alternativa jinak strukturo­ vaného světa: socialismus, komunismus, ale pozor! – i fašismus. Mladí lidé dnes netouží po něčem jiném, ale po tomtéž. V  tomto smyslu by se tedy dalo říct, že celý sovětský blok se zhroutil proto, že ztratil svou jinakost. Stejně tak o svou jinakost dnes přichází Čína. Nicméně ta velká naštvanost lidí tu je a já se obávám, že první inteligentní demagog, který tyto lidi osloví vhodně primitivními hesly, tak je získá a oni za ním půjdou. Takže ještě zpět k  té vaší otázce, zda je současná situace

Bavíme se tu o mladých a rozhořčených, ale co generace seniorů? Není pro naši západní společnost stále typičtějším jevem, že se chová ke své nejstarší generaci jako k přítěži? Mezigenerační vztahy byly vždycky problematické. Nedělejme si iluze a  vzpo­ meňme na naše obrozence, ti všichni přece psali stále o  tomtéž – o  střetech rodičů a dětí kvůli majetku. Jenomže tehdy se tato problematika týkala jen nepatrné skupinky, protože většina lidí se nedožívala vysokého věku a byla navíc tak chudá, že neměla ani reflexi svého postavení. To se začalo měnit teprve ve druhé polo­ vině 19. století. Dnes je ten problém ale hlubší a  týká se velkého počtu lidí, kteří zestárli a kteří budou od svého odchodu do penze žít ještě dalších dvacet pět let. To ale není minus, to je pouze změna, prodloužení života, o  kterém snily všechny předchozí civilizace. V  současnosti se to podařilo. A zase jsme z toho nešťastní? To, co dnes vidíme jako střet generací, bude eskalovat. Staří lidé, tedy ti, kterým je dnes sotva dvacet let, pak budou víc určovat rytmus života, očekávání i způsob vnímání kultury, kterou budou vytvářet i  přijímat. Základní problém ale vidím v  tom, že sou­ časní staří lidé nemají žádoucí vzor, jak by měli prožívat svoje stáří. Nemají vzor pozi­ tivního stáří. Myslíte kult „věčného mládí“? Ne, to není o tom, jestli budu chodit do fit­ ness centra, ale o tom, jak své stáří budu umět prožívat a  čím naplním to období, kdy můj život nebude určovat rytmus práce a nutnost vydělávání peněz. Tuto otázku nemusely předchozí generace řešit, protože se vyššího věku nedožívaly. Nejde tedy jen o střetávání ekonomické, ale i kulturní. A opět – za tímto současným střetáváním nemusí být averze, ale jen nepochopení. A  interpretovat tuto otázku tak, že staří jsou přítěží, je nesmysl. Člověk, který si na stáří najde nějaký pro­ gram, je pak daleko spokojenější a  shovíva­ vější k ostatním, a naopak: pokud se nemáte čím zabavit, začnete si svou vnitřní nespoko­ jenost promítat do své ekonomické situace a myslet si, že kdybyste si mohla koupit víc věcí, tak si také víc užijete. Proto považuji za nejdůležitější nabídnout už dnešním stárnoucím lidem zajímavý a  je obohacu­ jící model prožívání stáří. Oni pak zároveň budou vzorem pro svoje děti – dokladem, že i  ve stáří se dá žít docela příjemně. Pokud jim tento model nabídnut nebude nebo si ho sami nebudou schopni najít, tak se to bude promítat jen do vzájemného obviňování. A jsme zase zpátky u těch rozhořčených. Japonský autor Jasutaka Cucui ve své knize Konec stříbrného věku (Eurome­ dia Group – Odeon, 2011) nastínil, jak by také mohla vypadat důchodová reforma – staří se mají kvůli tomu, aby nezatěžovali státní rozpočet, sami mezi sebou pozabíjet. Přiznám se, že mě podobná literatura děsí… Tuhle knížku jsem nečetla, ale viděla jsem německý film Vzpoura starců, který je o tom, že příbuzní nebo státní instituce najímají pro staré a nemocné lidi pečovatele z ciziny, především z tzv. dosud chudých států, tedy pečovatele ze zemí  třetího světa. Jelikož se ale společnost obává, že tito cizinci se v „našem“ světě zabydlí a zůstanou natrvalo, raději zvolí jinou variantu: Staří lidé jsou umisťováni do léčeben, které jsou přímo v  těchto „třetích zemích“. Tam jsou často uměle udržováni při životě, protože dokud žijí, dostává na ně ta která země peníze. Napadne-li podobná věc nějakého spisovatele či scenáristu, není pak jen otázkou času, kdy se to překlopí do reality? Ano, to je bohužel velice blízká záležitost. Mladí lidé se nebudou moci o své rodiče sta­

rat a budou si na tuto péči zvát profesionály z  jiných zemí. To již dnes existuje. Mnoho pečovatelek o staré lidi, které u nás pracují, jsou ženy z  Ukrajiny, Moldávie a  dalších zemí. To souvisí se změnou života – s dlou­ hověkostí, s rozpadem rodin, se stěhováním, s globalizací. Něco podobného ale prožívaly generace rodičů v  devatenáctém století, když jejich synové, místo aby dále praco­ vali na gruntu, odcházeli vydělávat peníze do továren do měst. My jsme si jen vytvo­ řili určitou představu o tom, jak by to mělo být, a  tu udržujeme, případně vnucujeme mladým lidem. Takže otázku, kterou dnes kladou někteří novináři, zda by děti měly připlácet svým rodičům, považuji za zjed­ nodušující. Za tím jsou přece ukryté zase jenom banky, které chtějí peníze – stejně jako v případě školného. Má společnost, která dává najevo, že by se nejraději lidí v důchodovém věku nějakým způsobem zbavila, vůbec perspektivu? Samozřejmě, má perspektivu, ale jinou, než je tomu nyní. Taková společnost nebude mít jasnou kontinuitu. Lidé, kteří v ní budou žít, budou ještě individualističtější, než jsme nyní my. Dominovat bude daleko více sobectví. Již dnes mají lidé žijící v bohatých státech např. západní Evropy méně dětí než ti chudí. Je zde také nižší sňatečnost. Nao­ pak čím chudší je země, lokalita, kraj, tím se tam rodí více dětí. Zase je za tím indivi­ dualismus, představa, že život si mám uží­ vat, a ne sloužit nějakému cíli. Všeho kromě dětí se můžete zbavit nebo to něčím nahra­ dit, ale vztah matka–dítě nebo otec–dítě je trvalý. Mnozí v naší společnosti ale nejsou ochotni přijímat odpovědnost a  vytvářet něco nezrušitelného, něco, k  čemu budou trvale vázáni. Současný člověk – vím, že generalizace je nesprávná – si chce všechno pořídit hned a  pokud možno jen na chvíli. Nechce se trvale vázat, ale pořád měnit. Vzhlíží sám k sobě, místo aby se „dělil“ s dal­ šími. I o prožitky. Jakýmsi prototypem toho, jak to v takové společnosti funguje, jsou už zmíněná fitness centra. Lidé tam „komuni­ kují“ pouze se stroji, do sluchátek si pouštějí hudbu, při tom si něco čtou a hýbou nohama. Takový člověk je přece totálně izolován. Čili přestože je ve fitness centru mezi lidmi, je v podstatě sám… Ano. Není tam smysluplná komunikace. Srovnáte-li to například se skautingem, Sokolem, YMCA nebo s  různými spolky před více než sto lety, ať už s  baráčníky nebo ochotníky, tak tam se přece jednalo o  spolužití více generací. A  jen vícegene­ rační skupiny si mohou vzájemně předávat kulturní a  intelektuální hodnoty. Skupiny generačně vymezené mají spíše obranný charakter – nevytvářejí generačně struk­ turovaný celek. A právě toto dělá současná společnost „ve velkém“. Samozřejmě že jsou výjimky. I  dnes existují občanská sdružení, ve kterých se stýkají a spolupracují lidé růz­ ného věku. I dnes existují noví podnikatelé, kteří chtějí vytvořit něco dobrého, pro lidi ve svém okolí. Vezměte například matematika Karla Janečka, který vymyslel algoritmus pro sledování a odhad vývoje burzy. Vydělal peníze a daruje je na obecně prospěšné věci. Nebo podnikatel Leoš Válka, který vydělal peníze někde v  Austrálii a  za ně pak z  roz­ bité továrny v Holešovicích vytvořil součas­ nou Galerii DOX. A takoví lidé zde také již existují. Jaká by měla být v  takové společnosti úloha literatury? Úloha? To není vhodné slovo. Literatura má vytvářet nové hodnoty a  také reflekto­ vat – tedy nepřímo pojmenovávat – pro­ blémy, jež se v té které společnosti objevují. Čtenáři si je potom buď přes tuto literaturu také uvědomují, nebo je zamítají. Ale litera­ tura není totožná s pedagogikou. Kdo by to pak dobrovolně četl? Připravila Svatava Antošová

tvar 08/12/

diskuze

ulžeme lháře jeho vlastní lží!

Jan Kubíček

V pondělí 30. ledna 2012 proběhla na Akademii výtvarných umění diskuze na téma Proč potřebujeme angažovanou poezii. Uvedl ji Michael Hauser rekapitulací své stejnojmenné stati, která vyšla ve Tvaru č. 20/2010 a na internetu je dostupná jak na www.itvar.cz, tak na www.sok.bz. Svůj příspěvek začal tím, že vymezil polyper­ spektivismus jako určující rys postmoderny. S ním souvisí „nedostatek prázdného místa“, vyděleného z přediva socioekonomických vztahů, které by mohlo zaplnit umění. Důsledkem je současná krize umění. Proti polyperspektivismu klade Hauser angažovanost, která zaujímá jednotnou perspektivu.

Úskalí angažovanosti Pojem angažovanosti podle mého v  disku­ zích o  angažované poezii napáchal spoustu neplechy. Angažujeme se totiž za něco, nebo proti něčemu. To dovedlo jak mnohé kritiky angažované poezie, tak samotné tvůrce k  tomu, že se angažovanost často ztotož­ ňuje s tématem. Přitom ale skutečně v každé poezii nejde o CO, nýbrž o JAK, a to včetně té angažované. Angažovat se za něco a proti něčemu je i  základním schématem v  aktivi­ tách občanského odporu. Dělají neonacisté demonstraci? Tak uděláme protidemonstraci. Když nás bude víc, vyhráli jsme. Podobné závody probíhají i ve virtuálním světě, pode­ pisují se petice a  protipetice, na Facebooku se zakládají pro-skupiny a  proti-skupiny. Angažovanost se tak podobá fotbalovému zápasu. Mám jisté pochybnosti o  skutečné efektivnosti tohoto zápasení, neboť v  pod­ statě zůstává uvězněno v pasivitě hlasování, fandění a demonstrování názoru. Prvního října loňského roku se na Palac­ kého náměstí v  Praze konala Demonstrace proti obrácené diskriminaci. Dvě stě demonst­ rantů, proti nim stovka protidemonstrantů a  mezi nimi zeď policistů. Se třemi přáteli jsme tam uspořádali jakýsi minihappening s názvem Němý hlas bílého lidu. Nabílili jsme si obličeje a  rozdávali jsme speciální dotaz­ ník Otázky k  řešení romské otázky. Inspirací k  němu byla báseň – kvízová otázka Egona Bondyho z 50. let: Milujeme generalissima Stalina 1) protože nosí vousy 2) protože není trockista 3) protože i on nás miluje 4) protože milujeme všechny Rusy Vytvořili jsme tedy osm podobných otázek, například: Slovem „nepřizpůsobiví“ označujeme: a) Romy, kteří nepracují, protože nechtějí b) Romy, kteří nepracují, protože to neumějí c) Romy, kteří nepracují, protože jim nikdo nedá práci d) Romy S nabílenými obličeji jsme se pohybovali zcela svobodně po obou stranách barikády, dotaz­ níky si od nás brali jak demonstranti, tak protidemonstranti. Pouze policisté uprostřed nechtěli mít s dotazníky nic společného. Volba ze dvou není žádná volba. Teprve třetí možnost znamená skutečnou svobodu. Domnívám se, že úkol, před nímž stojí jak současná poezie, tak aktivní občanská společ­ nost, je hledání oné třetí cesty, která překročí onu pasivitu hlasování pro něco a proti něčemu a  která umožní pohybovat se svobodně po obou stranách barikády.

Ideologie a poezie Pokusím se proti požadavku angažovanosti jakožto bytostného ručení za věc předložit jinou koncepci antisystémové subverze. Sla­ voj Žižek často vyzdvihuje subverzivitu Haš­ kova Švejka. Ideologie podle něj vyžaduje vždy určitou míru distance. Ve chvíli, kdy tato distance mizí, ideologie ztrácí svou moc. Každá ideologie je totiž falšováním světa a ve chvíli, kdy se do ideologie zcela ponoříme, začneme odhalovat tuto faleš jako absurditu. Švejk slepě plní veškeré příkazy a  tím vyvo­ lává totální zmatek. Stává se tak podvrat­ nějším než například Václav Havel, který se staví do přísné morální opozice. Domnívám

tvar 08/12/

se, že podobný postoj ztráty ztráty distance od ideologie, kterou Žižek oceňuje u Švejka, zau­ jali v  50. letech Egon Bondy a  Ivo Vodseďá­ lek v dílech totálního realismu a trapné poezie. V nich těžili z estetiky a ideologie stalinismu. Již nějaký čas přemýšlím o  poezii, která by stejným způsobem odhalovala absurditu estetiky a ideologie kapitalismu. Nuže, základní teze zní: Estetická zkuše­ nost s ideologií neutralizuje působnost této ideologie. Je-li polyperspektivismus základní ideologií postmoderny, ztráta ideologické distance by zde znamenala zmnožení tohoto polyperspektivismu, jeho vyhnání ad absur­ dum skrze jisté sémiotické běsnění. V zimě loňského roku způsobila v  literárních kru­ zích rozruch báseň Jana Těsnohlídka Rasistická poezie. Byla publikována na stránkách Tvaru č. 20/2010 a  pak byla zařazena do Těsnohlídkovy nové básnické sbírky Rakovina (JT‘s, 2011). Navrhuji k  rasistické poezii přidat fašistic­ kou poezii, komunistickou poezii, kapitalis­ Ivan Matoušek: Velký tanec Smrti, olej, 75 x 75 cm, 1978 tickou poezii, feministickou poezii, ekotero­ ristickou poezii, sociálně nepřizpůsobivou poezii, politicky nekorektní poezii, politicky v  tomto příběhu nemá žádnou roli, a  pře­ o nás samých. Trapnost obnažuje tu část sku­ hyperkorektní poezii, pravičáckou poezii, sto je nucen se ho účastnit. V  básni malé tečnosti, na níž se podílíme, ale nechceme levičáckou poezii atd. atd. Klidně se mohou „já“ nahlíží na velké „my“, jehož by mělo být o  ní vědět. Trapnost otevírá průchod do setkat v jedné básni. součástí, ale není toho schopno. Je hlasem temných zákoutí našeho nitra. Proto je zapo­ Cítíme zde samozřejmě jisté morální někoho, koho ideologie odsuzuje k  mlčení. třebí trapnost vyvolávat, pokoušet se o setr­ zábrany. Ty však můžeme bez obav odho­ Z básně můžeme abstrahovat metodu, kterou vání v trapnosti, neboť díky ní může dojít ke dit, přisoudíme-li těmto aktivitám herní nazývám zaujetí pozice outsidera. Tato metoda katarzi. Naše společnost se musí začít cítit status. Hra osvobozuje od morálky, hra je dává pocítit manipulujícímu, jaké je to být trapně. Vodseďálek objasňuje sílu trapnosti amorální. To ovšem neznamená „nemorální“ manipulovaným. Pocítit tomu, kdo je in, jaké v jedné básni z 80. let: ve smyslu morálně pochybná, nýbrž „mimo­ je to být out. morální“ – etické hodnoty jsou pro hru zcela Domnívám se, že za využití této metody Již před čtyřiceti lety irelevantní. Morálka a hra jsou vzájemně dis­ lze destruovat všechny diskriminující ideo­ jsem tvrdil parátní. Vysloví-li postava dramatu větu „Židi logické diskurzy, které vykazují odlišnost od že nejmocnějším zážitkem je trapnost do plynu“, není to důvod odsoudit autora jako našeho střetu, od participace na demokra­ Je projevem studu za jiné antisemitu. Hra má svoje hřiště, kam morálka tickém dialogu a demokratickém životě. Lze je projevem pocitu nezasahuje. Ve hře neexistuje morálka, ve hře tak dekonstruovat diskurz proti Romům, totální zodpovědnosti existují pouze pravidla hry. Výzva k rasistické komunistům, levičákům, intelektuálům, Za vše a jiné poezii není tedy než herní strategií: Para­ odborářům, studentům atd. Sestavil jsem lyzujme ideologii tím, že z ní uděláme poezii. takto „báseň“, která je dekonstrukcí diskurzu Je-li tomu tak, znamenalo by to, že trapnost prosazujícího školné, ve kterém jsou studenti je tím nejúčinnějším prostředkem společen­ Zaujetí pozice outsidera označováni za lenochy a parazity. ské kritiky, neboť způsobuje pocit totální Další návrh, který se v diskuzi na AVU objevil, odpovědnosti za vše. A to včetně těch, proti přišel od Jakuba Stejskala. Ten navrhoval vzít Jsem parazitem této společnosti nimž se vymezuji a protestuji, i těch, kteří se slovník utlačovaných a  udělat z  něj slovník Rozhodl jsem se totiž studovat vymezují a  protestují proti mně. Znamená poezie. To však není nic nového, o něco tako­ nalezení oné třetí možnosti. Až by se chtělo vého se pokoušela proletářská poezie i socia­ Je to jen moje rozhodnutí zvolat: V  trapnosti je jednota a  síla! Domní­ listický realismus, jiným způsobem pak autoři investovat svůj kapitál vám se, že kategorie trapnosti by se měla Skupiny 42. Já bych měl jiný návrh. Vezměme do svého příštího života stát výrazným strategickým momentem pro slovník mocných, udělejme z něj slovník utla­ v němž budu i já ekonomicky produktivně dramaturgii aktivní kritické společenské čovaných a  z  něj pak učiňme jazyk poezie. zvyšovat činnosti, která chce být skutečně účinná. Na Příkladem budiž báseň Iva Vodseďálka, kte­ HDP státu, který je ke mně nyní tak milosrdný poli poezie se o to pokouším v připravované rou nalezneme v  prvním svazku jeho Díla sbírce Kapitalistické básně, která vyjde na s názvem Zuření: Do té doby si však nezasloužím jaře v nakladatelství Petr Štengl, pochází z ní než výsměch a opovržení i citovaná sociálně parazitující báseň. Jsem malý mrzáček, jaký se zřídkakdy narodí v Sovětském svazu. Mohu přitom zcela svobodně mlčet Kolonizace spektáklu Moje matka je vzorná pracovnice žijeme přece ve svobodné zemi Své návrhy k systémové subverzi skrze ztrátu v továrně za naším městečkem. Je to moje svobodná volba ideologické distance se pokusím osvětlit ještě Odchází každé ráno v 6 hodin z domova Každý přece odpovídá sám za sebe prostřednictvím teorie spektáklu, kterou před­ a vrací se až pozdě večer. stavil v 60. letech Guy Debord v knize SpolečSvého otce neznám. Zapomínám však na to někdy, nost spektáklu. Klíčová věta knihy zní: „Vše, Jsem totiž jedno z těch dětí proto vždy děkuji a tleskám těm, co bylo dříve prožíváno přímo, se nyní vzdálilo zplozených těsně po revoluci, kteří mi neustále připomínají, že v reprezentaci.“ Jinými slovy, vše se stalo svým kdy mladí lidé neuzavírali sňatky. jsem parazitem této společnosti vlastním obrazem. Spektákl označuje svět, Trochu se stydím za tu nehodu, který je určen pro dívání, který uvězňuje člo­ která potkala moji matku v době těhotenství, Trapnost věka v pasivitě životního diváctví. La spectacle za časů intervenční války. Tato sociálně parazitující báseň je samo­ znamená podívaná, divadlo, představení. SpekAno, jistě je to vinou zřejmě trapná. Motto Vodseďálkovy sbírky tákl pohlcuje i vlastní kritiku, protože ji činí těch zlotřilých kapitalistů, Trapná poezie z  50. let zní: „Poezie buď bude též pouhým obrazem, pouhou podívanou. že se dnes nemohu zúčastnit trapná, nebo nebude vůbec.“ Vodseďálek pový­ Debord usiloval o  zničení spektáklu. To se vší té radostné práce, o níž mi vypráví matka. šil trapnost „na nejvyšší ideologickou hodnotu“. však ukázalo jako marná romantická snaha, Trapnost je něco nepříjemného: cítíme-li neboť se nelze navrátit do neposkvrněného Báseň je vyprávěním velkého příběhu „budo­ se trapně, usilujeme co nejrychleji z  tohoto světa před spektáklem. Domnívám se, že vání nového světa“ z  pozice někoho, kdo stavu uniknout. Je to uhýbání před pravdou jediná možnost, jak se utkat se spektáklem, je



slintblok jeho kolonizace skrze hru. Tak jako stávající spektákl postupně kolonizoval/zfalšoval sku­ tečnost světa, aby si ji podmanil, tak je nyní třeba kolonizovat ne-skutečnost spektáklu. Můj návrh podporuje i  teorie moderních mytologií dalšího francouzského teoretika Rolanda Barthese. Mýtus podle Barthese způsobuje, že politické, konsenzuální a  his­ torické se jeví jako věčné a  přirozené. Bar­ thesův mýtus tedy podobně jako Debordův spektákl falšuje skutečnost. A podle Barthese je nejúčinnější obranou proti mýtu mytizovat mýtus, vytvářet artificiální mýtus. Obrátit jeho zbraň proti jemu samému. Mytizujme tedy mýty, v nichž žijeme! Debord dále píše: „V totálně obráceném světě je pravda jen momentem nepravdy.“ Je-li tomu tak, musí platit i  tvrzení, že v  totálně obrá­ ceném světě se nepravda stává momentem pravdy. Znamená to, že smíříme-li se s funda­ mentální nepravdivostí světa, v němž žijeme, můžeme tento svět přetvářet záměrným vytvářením nepravdivých tvrzení, k  nimž budeme přistupovat, jako by byla pravdivá. To umožňuje právě situace hry. Spektákl je podle Deborda lhář, který obelhává sám sebe. Usvědčme ho tedy tím, že se k této lži budeme chovat jako k pravdě. Ulžeme lháře pravdou vytvořenou ze lži. Ulžeme lháře jeho vlastní lží! Hrajme!

Permanentní hra Michael Hauser zakončil svou úvahu tím, že angažovaná poezie je odsouzena k  rozpolce­ nosti, bude-li jí chybět pozice či idea reality, v níž není privilegovaných, a táže se, zda není na místě oživit ideu komunismu. To je však návrh dosti problematický. Přihlášením se k  ideji komunismu se zavazujeme k  něčemu, co by mělo nastat kdesi v daleké budoucnosti, je to přijetí vize. Následovat vizi znamená jít za matným světlem kdesi v dáli a nedívat se pod nohy. K čemu to může vést, víme z histo­ rie. Nepotřebujeme vizi – co potřebujeme, je cesta. Cestu si může zvolit každý svou. Třeba se nakonec sejdeme na stejném místě a s udi­ vením ho pojmenujeme jako komunismus. Táži se tedy: Není pozicí, v níž není privile­ govaných, kromě komunismu právě hra? Ve hře se všichni nacházejí na stejné rovině. Hra

je demokratická. Usedne-li ke hře bezdomovec a americký prezident, oba mají stejnou šanci na vítězství. Herní pozice je navíc přístupná tady a teď, nevztahuje se k  mlhavému bodu kdesi v budoucnosti. Co když cestou z krize umění a  krize postmoderny není znovuvy­ tvořit prázdné místo, které by zaplnilo umění, nýbrž rozšířit toto prázdno na veškerou sku­ tečnost? Jinými slovy, začít vnímat celý svět jako herní prostor? Není potřeba smířit se s koncem umění a přijmout jeho definitivní nahrazení hrou? Není právě hra způsobem, jak učinit několik kroků, aniž bychom museli vědět, kam vlastně jdeme? Není herní postoj způsobem, jak překonat pasivní stav život­ ního diváctví? Není cestou k jinému společen­ skému uspořádání nikoliv revoluce, ale evo­ luce jakožto postupná kolonizace světa hrou? Není místo palácové revoluce třeba uvažovat o palácové mytizaci? Není permanentní revo­ luce vlastně permanentní hrou? P.S.: Ve chvíli, kdy jsem dokončoval tento text, zahájila provoz cestovní kancelář Corrupttour: Cestujeme za korupcí. Nesmírně jsem se nadchl, neboť tento projekt se mi jevil jako potvrzení výše uvedené teze o kolo­ nizaci spektáklu hrou. Přihlásil jsem se hned na okružní jízdu Tři pražská nej. Corrupttour vyvolala masivní vlnu mediálního zájmu, a to i v zahraničí. Domnívám se, že agentura zatím funguje jako skutečná cestovní kan­ celář s právním statusem, která má zaměst­ nance a  vykazuje zisk. Od ostatních ces­ tovních kanceláří se skutečně liší jen svým obsahem. Je to tedy hra, která už není jenom hrou. Sledujme pozorně, zda vlna zájmu časem opadne, nebo Corrupttour trvale zakotví na trhu turistického průmyslu. P.P.S.: Moje vždy dobrá rádkyně, redaktorka Psího vína Jana Sieberová, je toho názoru, že cesta, kterou nabízím v  tomto textu, jakož i v Kapitalistických básních, je příkladem toho, co může poezie udělat pro angažovanost, nikoliv však toho, co může angažovanost udělat pro poezii. Neříkám, že se s tímto tvr­ zením zcela ztotožňuji, avšak nabízím ho jako možný klíč ke čtení mých návrhů, který snad může předejít mnohým nedorozuměním.



k čemu jsou vám vůbec knihy? Michal Köpping, reprodukční grafik

Kniha je pro mě především zdrojem dobré zábavy a  odpočinku. Čtu tedy beletrii. A vlastně asi i různé paměti nebo literaturu faktu. Člověk se posadí do vlaku, rozevře na založené dvoustraně, dobře se baví, a k tomu všechno lépe utíká. V  dnešní době nemůžu říct, že bych v  knihách hledal poznání, pro­ tože máme internet, a i běžná hádka v hos­ podě o  nějaký zanedbatelný fakt končí tím, že to kumpáni vyhledají přes mobil a  Goo­ gle. Už se ani nepamatuju, kdy mi někdo oponoval tím, že pravda je na jeho straně, protože to tak četl v knize. Jiný důvod, proč potřebuju (papírové) knihy, je ten, že jsou krásné. Tedy některé. Pokud mají hezkou obálku, odpovídající vazbu, jsou vysázeny hezkým a vhodným písmem, kvalitně vytiš­ těny na odpovídajícím papíru – prostě pokud Polaroidové foto Marek Musil je někdo připravoval s láskou a snažil se tak naplnit podstatu knižního řemesla. Mnohdy i banální blbost vyvedená do zdařilé knižní podoby mě zláká ke koupi. Takto jsem kdysi sáhl v Brightonu po soupisu životních inspirací Tommyho Hilfigera All American. Brilantně vyve­ dené, špičkově vytištěné, naplněné barevným efektním obsahem a podnětnou grafikou. Pro mě jako pro úpravce tiskovin inspirativní, ačkoliv mi je móda ukradená. No a za sedm liber... Kolik jsi ochotný za knihu vysolit? Zobecnit to nedokážu, ale i knihy se kupují očima – na stránky, rozměr a kila... Za dob­ rou, krásně vypravenou beletrii klidně dám i 500 korun. Říct, kolik bych už nevysolil, je snadnější. Svými přízemními hokynářskými měřítky jsem onehdy potěžkával Ecovy Dějiny krásy, ale 1200 bylo i na mě moc. Vložit tolik peněz do jednoho ze zbytečných stavebních kamenů vlastního snobství se mi zdálo příliš. Pokusím se to dohnat někde v antikvariátu levnou koupí omšelého výtisku Joyceova Odyssea nebo Musilova Muže bez vlastností – ale nesmíš to na mě nikomu říct. Připravil Dalibor Demel

taravos anike Replika sochy byla odhalena 18. listopadu 1989. Pouhý den poté, co odstartovala družice COBE s  úkolem zjistit měřením reliktního záření, zda se vesmír donekonečna rozpíná nebo ne. Tento příběh právě odstartoval, s chutí zjis­ tit měřením reliktního záření konkrétního slova, zda produkt velkého třesku jeho prv­ ního vyslovení – a tím produktem je vesmír vztahů mezi označujícím a označovaným – se donekonečna rozpíná, nebo ne. Každá věc, než dostala jméno, byla pro intelekt jako to nic před velkým třeskem. A  příběh nemůže být víc než sondou sleto­ vanou z hmoty slov, sondou, která letí proti proudu času až tam, kde se taví znaky jako kvarky. Ale sonda už letí a zpátky na odpa­ lovací rampu ji nedostanu, i  kdyby odpo­ věď nepřinesla, však teď po letech víme, že nedopadne – zkuste z oběžné dráhy družici tahat – ani párem volů! Ale stačí navázat spojení a hned na druhý den bude odhalena. Ta socha, která není ani statná, co je tohle za raketu?? Z palubního počítače už leze první hlášení: ABSTR Toto budiž příběh o  dvou ženách a  dvou mužích. Slyšte příběh o dvou tvůrcích a dvo­ jím zobrazení. Příběh jednoho města a jedné Evropy. A je to příběh, jenž sám zapadá za svůj obzor, příběh lidí stoudných. Ten příběh se bude chtít ztratit v bolesti, neboť vždy, když kdosi vytvoří vně sebe něco, co měl vytvo­ řit uvnitř, ozve se bolest. Bolest toho místa uvnitř, které bylo ošizeno. – Následuje povel zapnout stěrače, bolest je krabí mlhovina. INTROD Anike iš Taravos je socha dívky, postava celá černá, asi metr třicet vysoká. Má levou nohu zlehka nakročenou dopředu – sestupuje z  naznačeného mírného svahu. Pravá ruka ohnutá k hrudi drží květinu. Květ s mělkým kalichem. Levá ruka se trochu za tělem dotýká šatů a  přidržuje jejich cíp. Hlava, nachýlena slabě dopředu, upírá pohled na květ v ruce. Troufalé tvrzení vypadá takto: „Tato socha je obestřena právě takovým kouzlem jako Mona Lisa a  je na pohled daleko při­ tažlivější.“ Když někdo přijíždí zdaleka do onoho města a podívá se do brožury zvědav na informaci, dostane se mu jen troufalého tvrzení. A on, neb je člověk kulturní a ví, co si má myslet o Moně Lise, vyloudí na tváři (a to je přitom zrovna o samotě!) cosi, co by bylo asi nazváno: ÚSMĚV.

Pavel Ctibor

lem  – a  co je důležitější – nic tělesně neade­ kvátního tvůrci obrazu. On stál bez pohnutí, stál modelem a pracoval zároveň. Spojil body v  obraze po drahách ve svém těle. Štětcem spojoval v  těle obrazu místa oživená v  těle svém. Vážil pohnutí světa na koutcích úst. Lidé potřebují odpalovací rampy. Na kte­ rých čeká socha, ta přesná schránka pro jejich bolest. Potřebují to prázdné místo v  sobě moci obklopit na podstavci sochy. Ze všech stran zahltit svou bolestí něco tělesně adekvátního tvůrci sochy. Přijíždějí do onoho města za něčím, co koutky úst neunesou. Doufají, že stvořitel sochy, ten hrdina, spojil body ve svém těle skrze dráhy v soše. Že socha sřetězí body v jejich tělech. Spojí body v  oběžné dráhy, po nichž oni uprchnou z koutků. Lidé do onoho města přicházejí – jdou k  soše dotýkat se nedostatku a  žene je ta síla, která ví, že nedostatek leží vždy uvnitř a nikdy vně. KONKRE Autor troufalého tvrzení uvádí, že předlo­ hou pro sochu byla patrně Anna Neanderová, dcera evangelického pastora z Tharau, do níž byl zamilován a  také si ji vzal Simon Dach. Ten pro ni tehdy složil píseň „Anchen von Tharau“ a  tou písní předurčil sochu, kterou kdosi vytvořil až v roce 1912, tedy 253 let po smrti básníka Dacha a  nejméně tolik let po vzniku písně. Socha později zmizela – kdosi ji ve válečné vřavě ukradl – a až na základě foto­ grafií byla vytvořena replika. Nějakých 50 let po ztrátě původní sochy a byla odhalena – už dávno víme kdy: 18. 11. 1989. Takhle se bolest skrývá v nedostatku: Socha podle písně. Replika podle fotek. A  troufalé tvrzení navrch. Prostě tenhle kamenný por­ trét je nastražen právě tak, aby jakákoli pří­ padná nepřesnost byla omluvitelná. A  to je právě škvíra v mysli, kterou vchází OPAK.

PRAKT Při zaujímání pozice zkus začít tou levou rukou, co se přidržuje cípu šatů, tou rukou, která neví, co by činila, jak by se zaměstnala v  zakrývání rozpaků. Ruka hledající gesto, v němž by rozpaky přerostly v zdrženlivost, a ta se stala vyjádřením cudnosti. Ta socha se musí umět chytit cípu sukně obratněji než píseň vzduchu. Veškerá šikovnost stra­ nou – zde tápe sama hmota. Radši snad začít pravou rukou, držet si před očima kalíšek květu. Všudypřítomný trychtýř, úběžník pohledů šilhajících i soustředěných. Pozdvihnout jej k hrudi nečekaně, sama sebe překvapit tou prudkostí. Přenést pozornost Záškuby koutků. na nohy, levou zlehounka podpořit stabilitu, aby se z té vůně nezatočila hlava. Ohnisko O koni řekneme, že řehtá, a člověk, když má pozornosti spočine za krkem, ucítí chladivý hubu od ucha k  uchu, neví, že ten nevidi­ vánek od moře, nachýlí hlavu mírně dolů telný vozka zrovna mocně zatahal: PRRR! vpřed a ucítí ho JEŠTĚ. A víčka očí přivřou Koutky úst vede hastidžihvá nádí a  aku­ pohled tak, aby snad jen spodní, od slunce punkturní dráha žaludku. Po levé straně odvrácená strana okvětních lístků byla vidět. vede koutkem úst šánkiní nádí a  aku­ A máme před sebou sochu, jež je sřetězením punkturní dráha tenkého střeva. Jestli ne klidu i  způsobu, jak jej dojít. A  navíc ještě nějaká zbloudilá armatura od rovnátek – smíme doufat. k  přímidlům?! Hlavně tam vede takzvaná akupunkturní dráha tlustého střeva, scho­ SUM vaná někam pod knírek výčepního – ta umí Družice ztrácí rychlost, ztrácí výšku, svíjí se zatahat! Chudák Kašpárek, co se ta loutka její dráha. Unavená padá na zem. Pád směřuje dřevěná jenom nasměje. do bodu, kde se zapíchne hluboko pod kůži. Úsměv se za nás vydal. Pro spásu světa Přesně do akupunkturního bodu. Je to už se dal přibít na dřevo. Ale co ty punkturní třetí z bodů, které se nám ukázaly na pokožce dráhy  – kam se po nich chodí? – Ty davy světa. Socha Taravos Anike stojí v  Klajpedě, v Louvru před portrétem Giocondy se chodí městě ležícím přesně v  koutku úsměvu dívat. Stojí a zírají s pootevřenými ústy, jak písečné kosy ve vodách Baltu. Dokážeme ty bílá paní po cimbuří vynořujících se bodů body pospojovat? bezchybně a plavně kráčí, nikoliv náměsíčně, Už máme za sebou jako vyzkoušený ten nýbrž zcela vědíc. S jistotou našlapuje. Kráčí postoj: Obstoupit svou bolestí sochu Země těsně pod kůží tam, kde šeptáme: „Mona v životní velikosti. Zahltit to prázdné místo Lisa.“ v  sobě, jež je tělesně adekvátní tvůrci této Leonardo se štětcem dotýkal plátna jak sochy. fakír hřebem těla – tak vzklíčila tíha. Portré­ Smíme doufat, že dokážeme stvořit něco toval skutečnou osobu a v portrétu není nic uvnitř, co nebude bolestné venku? Stát mode­ tělesně neadekvátního ženě stojící mode­ lem a pracovat zároveň?

tvar 08/12/



kruhem knih

k jádru, k řeči Jan Zábrana je autor, jehož dílo se štěpí nání  – kombinace hry a  popuštěné sexua­ na linii próza a poezie. Výbor z jeho deníku, lity, vyslovená v  duchu lidové sprostoty, od nazvaný Celý život, posloužil v raných deva­ níž si autor rozhodně nedrží žádný odstup. desátých letech k  nejrůznějším kritickým Naopak, zcela ji přijme za svou: přijdou-li do výpadům – jednou byl čten jako dokument, lokálu studenti, jsou vzápětí vykázáni, neboť podruhé jako součást Zábranova básnic­ vedli „intelektuálský žvejky“ a  „recitovali ňáký kého díla, vždy z něj však vyvstávalo něco, zasraný básně jako v rozhlase“. Na stole se hrají co bychom mohli pojmenovat jako morální karty, pod stolem se osahává manželka v pří­ monument autora; autor jako by ve všem žil tomnosti jejího chotě. Na mol opilý řidič líbá a  psal navzdory – především pak navzdory upocené chodidlo houslistky a jeho kamarád době a navzdory jazyku. Přitom je v Zábra­ v  tom vidí podivné „gusto“. Nejde přitom nově literární pozůstalosti vše pěkně roz­ jenom o jednotlivé momenty hospodské scény, tříděno, vedle básní či věhlasného deníku v centru pozornosti neustále zůstává vypreci­ je možno sáhnout i po textech prozaických. zovaný jazyk. Jan Šulc tvrdí, že Zábrana svůj A přesto! Dokonce i řadu sedmi povídek je text mnohokrát redigoval, aby co nejpřesněji možné vnímat v  kontextu básnického díla. zachytil obraz doby, aby ji zdokumentoval  – Editor Jan Šulc píše v  doslovu ke knize „důraz na jazyk, na mluvenou češtinu, používání Sedm povídek, že Zábrana, podobně jako kratších vět, snaha maximálně věrně zachytit Deml, byl autorem jediné knihy, deníku, do každodenní řeč a  neodchýlit se od ní v  žádné nějž lze včlenit vše, co za svůj život napsal, formulaci“. Jedině na bázi tohoto dokumentu a to včetně esejů. Oba literární druhy, tedy můžeme vytvořit onoho totálního člověka, próza i poezie, spolu v Zábranově díle sou­ který nebude uvězněn v kleci individualismu; visejí – ještě dříve, než se má stát básníkem, a Zábrana to snad věděl, když se tolik snažil si autor chce podmanit básnickou formu, „ovládnout“ prozaický žánr, tzn. převést „zrajtovat ji jako kobylu“, protože teprve poté do textu proud slov okolního světa a  právě se může vyjevit jeho tvůrčí naturel. Totéž jenom v  tomto proudu popsat celou scénu, by při dobré vůli bylo možné říci i o prózách včetně vlastních úvah vypravěče. zahrnutých do Sedmi povídek. Nesmíme přitom ztrácet ze zřetele sku­ Jsou to třebas texty Peklo peněz, Psovod tečnost, že ještě v  tomtéž textu zároveň Gerža a  především Srdce ženy, z  nichž se zůstává osten jisté reflexe, v níž si vypravěč, můžeme učit formální zákonitosti vzájem­ tedy jeden z  protagonistů povídky, ucho­ ného ozařování realistických a  lyrických vává svou subjektivitu a  nerozpouští se do pasáží. V  souvislosti s  povídkou Peklo peněz pouhého plynutí řeči. „Proč mezi tuhle partu lze odhadovat, že Jean-Paul Sartre by byl chodím?“ ptá se opakovaně, aby okamžitě nadšen, neboť si asi jen stěží mohl představit usvědčil svou nepřítomnou partnerku, že to dokonalejší naplnění své koncepce totálního dělá jen kvůli ní, protože právě ona mu tak člověka. Vezměme si následnost jednotlivých strašně komplikuje život tím, jak „blbne“. To aktů: začíná se šílenou pitkou v lokále, během se už pohybujeme mimo prostor realistické níž je ozvučeno to nejpřirozenější lidské jed­ metody a  dostáváme se k  jádru povídky

Srdce ženy, v  níž graduje to, o  čem Zábrana píše snad ve všech textech knihy a  co tvoří onu nevydělitelnou a  v  realistickém umění vždy nutně přítomnou linku: heterosexu­ ální či homosexuální vztah (v  předkládané knize najdeme obě varianty). Toto penzum, tedy jen pro zopakování: zasazení člověka do reálně zpodobeného sociálního prostředí a  intimní mezilidské svazky, si pak už jen můžeme postavit na pozadí politické situace, což nakonec Zábrana také činí. Jsou to právě jeho povídky, ve kterých se ukazuje, že tako­ váto realistická metoda může nechat pro­ lnout vnitřní s  vnějším, tak aby obojí dalo vzniknout obrazu člověka ve skutečnosti  – a  o  tom, že prachobyčejná, mizerná jevová skutečnost byla nárokem, z  nějž Zábrana nehodlal ustupovat, se můžeme přesvědčit

v  celém jeho díle. Co víc, jeho krátké prózy můžeme číst i jako jedinečný pokus tuto sku­ tečnost zachytit kriticky, a přitom se nejistit lanem ironie – téže ironie, se kterou se dnes tak často shledáváme v „lidové“ reflexi minu­ lých časů, ať už jde o  texty Petra Šabacha anebo v poslední době třebas o román Josefa Moníka (o němž jsem se ve Tvaru č. 3/2012 zmiňoval v  souvislosti s  Tolstého Vojnou a mírem). Měrou vrchovatou se nám dostává důkazu, že kritický osten lze namířit nejen proti ideologickým vzorcům, ale i proti lidem, kteří je svým životem neustále narušují  – a  v  případě takového psovoda Gerži, jakož i  jiných protagonistů Sedmi povídek nejde jen o  život samotný, jako spíše o  potřebu osobního, individuálního profitu, obohacení se na úkor ostatních. Takto je „zrajtována forma“ na úplný základ, na špínu ulice a od tohoto základu se posléze může odvíjet naše chápání Zábranova literárního odkazu, napl­ něného vypjatými emocemi. Emocemi, které podle soudu Libora Magdoně unášejí i zdán­ livě dokumentární deník do „těsné blízkosti Zábranových básnických textů“. Obloukem zpět k  polistopadové recepci Zábranova díla: právě ona ukazuje, že tato linie, na níž se prolíná poezie s  prózou, může v jistých historických zlomech působit téměř magnetickou silou, ať už přitažlivou, či odpudivou. To se ukázalo ve sporech, jak přijmout Zábranovy deníky, které – nezapo­ meňme – vytvářejí jeden monolit se všemi jeho ostatními texty. Komunisté či kato­ líci se museli vůči Zábranovi vymezit, kří­ dlo formované kolem tehdejších Lidových novin Zábranu naopak přijalo, nejspíš jako někoho, kdo stál vně ideologických struktur. Strategie to byla vskutku geniální: nejprve se dostat k  jádru skutečnosti, zachytit řeč ulice a na té založit vlastní, silně subjektivi­ zovaný výklad světa. Jakub Vaníček

A

acheron převalili kapustňáka na koberec táhli ho zechcanýho přes práh kde stála bábi a ječela

Ivan Acher: Děda Schneider, fotografie VII. Dědek měl velkej smysl pro vzácnost věcí u stolečku před barákem číhával jak mravkolev seděl tam podřimoval před sebou láhev a dvě skleničky se zlatým lemem zaslechl cvrčka od kola a už nalejval menovalo se to

tvar 08/12/

líčení na selata každej kdo se přiblížil k tomu jeho stánku se z úcty ke kmetovi totálně zničil a odplazil se zemřít pod ridodenrón dědek se pak zaklonil naposledy poklepal na dno sklínky aby vysypal slzičku za nebožku nohy plastový židle se rozjely dědek udělal strašnej kotoul vzad a ležel a my zkřížili dědkovo nohy na iksáka

třeba jak lapil toho Romana1 kterej přijel a měl přesně dva dny na tu hudbu do Německa ale dědek ho zhypnotizoval jak kobra poď poď pozdravit patriarchu poď poď Románku koukej jak to řetízkuje a já miluju Šostakoviče znáš ty Šostakovičovy věci pro malej dechovej orchestr? co já si u toho užil za parádu Románku podívej jak to bublá napi se no napi se pěkně mámo! jídlo! sušenky! koláč! vajíčka! a teď poď poď Románku nalejem si nalejem pěkně a teď chvilku počkáme počkáme a vidíš ale počkáme počkáme a nalejem si tak pěkně a už už to klouže do střívka viď ale to musej bejt ale u toho voči Románku voči voči vidí pozor voči poslyš ale ty v tý televizi to musí bejt spousta nudy co ty zažiješ né? neni to takový na sílu ta zábava? víš Románku já sem často přemejšlel když mě herec musí na lusknutí prstů umět pobavit tady třeba na mně vidíš že já si počkám já ty vtipy neřikám hned já vám to nezávidim jak je to mezi těma hercima to je řehole já dycky s chlapama počkám pěkně rozdáme první kolečko druhý kolečko když dáme první dva prcky po prvních slanejch tyčinkách Románku pak se to teprve rozeběhne

a dycky to přišlo já znám vtipů jéje a písniček Románku napi se napi tak tak promaž střívko ale necukej se už ale žádný žádný nahrávání tma když padá tma Románku jéje tma to je fenomén viď podivej já dycky když tady sedim dlouho do večera sám tak to já už sleduju vod baráku jak se nám zavíraj stíny vod těch vořechů víš a to já už vim přesně kolik je hodin ale na minutu Románku protože už slyšim babičku jak pustí Ordinaci a to já přesně vim že v červnu zmizí stín z vořechů když bába pustí Ordinaci už ti leju to víš tý eště pěkně no á šup á šup á šup sem šup tam nám už je to šechno jedno šup sem šup tam pocem tý můj klůkukukudrnatá vžů vžů vžů vžů makovičkou sem a tam co nezpíváš? vžů vžů vžů vžů a já tě to naučim vý v tý Praze vý nic neumíté poslouchej poslouchej mě vžů vžů makovičku tý táda dáááá! a v ten okamžik se dědkovi rozjedou nohy od tý plastový židle hodí kotoul vzad a leží

Acher/Novotný

Poznámka: 1 Roman Zach – zpěvák, hráč vodního pó­­la a herec Divadla Komedie

to na jazyku

polemika

kdyby ty muziky nebyly... Ze dvou reakcí – Jaromíra Typlta a Adama Borziče ­ – na článek Jakuba Vaníčka Experiment na pozadí Pinochetova puče (Tvar č. 5/2012) o  Medových kuželkách Petra Krále jsme mnohé vyčetli. Nejenže jejich pisatelé vidí – a to ne snad ani tolik v článku, nýbrž přímo v osobě autora – víc, než Vaníček sám předkládá, ale většinou si vystačí i s povšechnými a neuváženými názory. Reakce vyrůstají z oblasti odposlouchaného, jaksi dávno střiženého a málem neosobního.

Ivan Matoušek: Tento svět a Ďábel Otec náš, olej, 70 x 90 cm, 1979 Jsou pravidla i  mínění, která platí děj se co děj. Takovou neproměnnou je jistě bás­ nická svoboda, o niž se obává Adam Borzič, jak vyplývá z jeho polekané věty (ve Tvaru č. 7/2012): „To už by nás všechny mohl Jakub Vaníček rovnou úkolovat, co že máme zaznamenat a o čem následně psát.“ Takový požadavek vlastní svobody je nanejvýš správný a neza­ datelně přirozený. Jakub Deml ve Šlépějích XVIII přepisuje v  do­­pisu Jaroslavu Durychovi Březinův vý­­ rok: „Básník má býti vždycky tam, kde je men­ šina.“ Vyžaduje to několik zamyšlení, z nichž plyne: 1. potřeba trvalé tematicko-motivické pro­­­­měnlivosti básnického textu, změna postojů, stanovisek i  hodnot, které text tlumočí a básník třeba zastává. Když Adam Borzič píše o  subverzivitě básnické citli­ vosti, pak tato citlivost, má-li být skutečná, měla by nasměrovat autora do určité oblasti, spolu s Otokarem Březinou řekněme k menšině. Vím, co Adam Borzič myslí nutností určovat si témata svého zájmu sám, tam spočívá jeho pojetí svobody. V  tom jsme zajedno. Měl by si však položit otázku, je-li toto opravdu „ono“ vnitřní a  neopakova­ telné; 2. podoba toho, co k  básníkovi přichází z  venku. A  nejen to. Básník by měl pro­ hlédnout, jakým jazykem o své skutečnosti, kterou si svobodně zvolil, referuje. Do jaké míry je na mluvě svého okolí závislý. Angažovanost je pro takové úvahy dobrým pojmem: nutí položit si otázku mnohem upřímněji, zodpovědět si, co z  toho, co utváří můj život, je skutečně mé, a  tedy vnitřní (je-li vůbec něco takového), a  co přichází od ostatních, a je tedy vnější (tře­ bas nějaká objednávka). Skoro by se řeklo, že odpověď by mohlo přinést přiblížení výkladu básnické inspirace. Z  Březinova citátu také plyne, že básník má určitý úkol („Jakub Vaníček by nás mohl rovnou úkolovat…“), a ten si „dává“ sám jed­ nak svou inspirací (inspirace znamená vdechovat), jednak přesunem k přeskupující se menšině. Vzpomeňme si tady na text Edgara Allana Poea o pečlivě promyšlené a na účinek zaměřené struktuře Havrana – co je tu inspi­ rací? Vzpomeňme si i  na německé roman­ tiky, na jejich úvahy o  projektech vlastních

prožitků! Texty, které dnes pociťujeme jako zprávy o  silně zakoušených stavech, byly texty záměru a vůle, snu, projektu a stylizace. Tuším, co se takovému závěru vytkne: moje vůle přece jde tím směrem, který jsem si sám svobodně zvolil, a není ovlivněna zvenčí. Strach, jakkoliv oprávněný, vede básníka k tomu, že si ztotožní dva druhy požadavku. Pomíchá to, co považuje za vnější, s tím, co je pro něho právě vnitřní. Předpokládá, že každý záměr či úkol anebo „projekt“, snad jen kromě touhy psát, je lží. Končívá to tak, že nezbývá než básnit o  nezdaru a  trápe­ ních. Paul Valéry říká spolu s Degasem, že se pak dokončenou básní stane to, co mělo být cvičením. Jako by jediná možná pravda měla být ta o neúspěchu, zhroucení a kata­ strofě, cokoli si předsevzít v rámci nejasného vnitřně-vnějšího vztahu je v  očích básníka klamem. Tak myslím uvažujeme i o všem, co není niterné. Považujeme to samo sebou za neupřímné – a tady si, pane Adame Borziči, vypůjčím vaše slovo –, považujeme to přímo za úkolování. Může se zajídat přítomnost vůle ve volbě tématu pro budoucí báseň, zvláště když ho bude někdo doporučovat! A  inspirace by měla být synonymem nezáměrnosti. Před­ stavme si teď, jak je to se slovy. Doba má svou módu a je možné, že slova neoznačují naše prožitky, jen nás strhávají v té síle, jak jsou nová či neobvyklá atd. Básník, mluví-li o svobodě, měl by si uvědomit, nakolik mu jazyk jako stále se ozvláštňující systém dik­ tuje zrovna i postoje vzhledem k jeho osobě docela vnější. Je to totiž dokonce možná tra­ dice uměleckých textů a vyjadřování, jak píše T. S. Eliot, která ho nutí psát právě určitým způsobem. Básník si tedy zřejmě nevybírá, jak bude psát, ale ozvláštnění si ho nasta­ vuje a  pootáčí, jak potřebuje. Z  toho pak vyplývá, že osoba, která by takto psala, by byla vynikajícím mluvčím své doby či gene­ race – tak často o  básnících také mluvíme. Avšak mně se jednalo o  oddělení vnitřního a  vnějšího úkolu. K  tomu ten, kdo nastalý stav rozebírá, musí být zvláště pozorný. Neboť je tu mnoho neosobního a nesvobod­ ného. Adam Borzič jako by tedy zcela při­ rozeně nechtěl slyšet kritikova doporučení, přicházející k němu tak jednoznačně zvenčí. Ale, pane Adame Borziči, to, co pokládáte

za svůj vnitřní hlas, uvažujete-li o tom takto, považte, zřejmě ani vnitřní není. A  navíc  – opravdu Jakub Vaníček úkoluje, anebo jen zaujímá stanovisko? Kolik tam čtete rozka­ zovacích vět? Velmi zajímavý je v  tomto případě dal­ ­ší Valéryho esej, tentokrát o  Stendha­ lovi. Valéry přemýšlí o  romantikově snaze dosáhnout a  nalézt upřímnost, a  to nejen v  tvářích a  jednáních druhých, ale také u sebe samého. Uvědomuje si, že vyslovení a  hlásání upřímnosti je už hrou na hlá­ sání upřímnosti a  pravdy, kterou pravdo­ mluvný dávno nevědomky odkoukal. A  to, co vydává za odhalení, je jen maska, kterou si právě opět nevědomky nasadil (i  o  tom jsou Medové kuželky). To nebezpečí opět tkví v jazyce a v tradici. Člověk používá jistá slova v jistých kontextech v naději, že vyslo­ vuje pravdu o sobě samém, ale ta slova jsou jen „módní“, zvláštní a  cizí a  lidská bytost stále hraje a  hraje, a  to hru na sama sebe. I  to Stendhal dobře věděl, smysl díla mu spočíval v  působivosti vždy v  rámci určité vyjadřovací tradice, tak definoval romantis­ mus oproti okoukanému klasicismu. Skrze polemiku s jednou vaší větou, pane Adame Borziči, jsem chtěl tedy říct jediné: To, co Jakub Vaníček dělá a  za což sklízí tolik kritiky, je fakt, že mluví, že nemlčí, že pojmenovává požadavky, které spolu s Jaromírem Typltem z nějaké příčiny zatím neslyšíte, nejsou pro vás zatím dostatečně vnitřní. Kdyby k vám však tento hlas přišel skrytě a třeba i daleko zákeřněji a zdánlivě niterněji, na tu objednávku, která se bude lišit od hlásaného programu jen stupněm otevřenosti či skrytosti, myslím, kývnete. Ano, mechanismy tohoto příchodu jsou na­­ nejvýš matoucí! A o to právě jde. A  než úplně skončíme, ještě trochu kon­ krétněji: Pane Jaromíre Typlte, pojďte také na slovíčko. Ve Tvaru č. 6/2012 píšete, že ironií osudu podobným útokům, jakých se dnes dopustil Vaníček, čelí Petr Král již podruhé: po roce 1968 před nimi totiž unikl do Paříže. Dobře, ale stejně tak platí, že Paříž nakonec opustil, jak se svěřuje v kniž­ ním rozhovoru Úniky a  návraty (Akropolis, Praha 2006), především proto, „že v Čechách je pro mne snazší přežívat a  oddalovat svůj hmotný pád, kdežto ve Francii mi začal hrozit dost drasticky“. Vaníčkův článek je z tohoto pohledu nejen pojmenováním takového sta­ ­vu věcí, ale i přiléhavým, originálním a inspi­ rujícím textem. Předpokládám, že také Petr Král, který dobře ví, jak psát zevnitř věcí (což mis­ trovsky dokázal právě krásnými Medovými kuželkami), si musel všimnout, že tam, kde Ladislav Salepko hraje na foukací harmo­ niku svou klopotnou písničku (viz Tvar č. 6/2012), Jakub Vaníček přijel s celým big bandem. Nadto Vaníčkův požadavek mířící k výrazné zakotvenosti společenské, myslím, přesně vystihl směr, kudy se ubírá nebez­ pečí hrozící právě Královým textům. Jejich jazyková vytříbenost a slovní šmrnc se mů­­ ­že stát brilantním ornamentem, jen šatem a  drahocenným knoflíkem, démantovou vážkou na kapsičku, hereckým malováním zvláštního vnitřního nic („těkavé identity“) a člověk jenom „živým stojanem na klobouk“ či „anonymní siluetou na obzoru, kterou proniká déšť“, jak Petr Král velmi přesně píše. Nevytýkám nehmatatelnost subjektu – pro mne tolik přitažlivou –, ale zaměnitelnost publikovaných textů. Ano, Jakub Vaníček, který požaduje něco tak exteriorního, jako je zájem o ostatní, napovídá, že tvorba mu je výrazem TOUHY, že umělecké dílo není z  oblasti reprezentace. (Nakonec i  Adam Borzič prozrazuje ve své reakci, kam ho nohy nesou.) Soudím, že na niterný expe­ riment Medových kuželek odpověděl Jakub Vaníček podobně z  nitra – velmi chytrým konkrétním experimentem. Lukáš Prokop



Nejsem z těch, kteří by se oháněli tím, co „jde z našich daní“, nerozumím tomu, kolik má stát kilometr dálnice. Ale někdy se stane, že vás poznání osvítí... Nezlobte se, že to vezmu oklikou. Loni jsem si všiml, že na webu Ústavu pro jazyk český AV ČR se postupně objevují články ze starých ročníků Naší řeči a Slova a slovesnosti. Občas mě do tohohle archivu nasměroval Google, občas jsem v něm štrachal sám od sebe. Veřejná služba, jak se patří. Když jsem časem objevil, že k mání na webu má být i Mluvnice češtiny (trojsvazková, takzvaná akademická) a  že se v ní má dát snadno orientovat a hledat, hned jsem klikal, abych to užuž viděl. V  tomhle? Snadno? Rychle? Výsledek zklamal. Páni akademici vzali v knihovničce tři svazky a včetně razítka té knihovny je našišato okopírovali a plác s tím do světa. Starý dobrý obsah a rejstřík tam jsou, tak co. Jak digitalizace časopisů, tak mluvnice probíhá, jak jsem se dočetl, v rámci téhož projektu. Jmenuje se Informační zdroje pro výzkum a  výuku češtiny. Trval dva roky, stál čtyři milio­­ny, končil loni. A  má krásný podtitul: Uživatelsky univerzální rozcestník s  kombi­ novanými vyhledávači a  průhledy. „Kombinované vyhledávače a  průhledy“ znamená, že data jsou zpracovaná stylem každý pes jiná ves. Přirozeně, šlo o různé texty: časopisy, slovníky, mluvnice, některé digitalizované nově, některé k oprášení, vylepšení a hlavně vyvěšení. Výsledky se však liší v  řádech. Na jedné straně solidně udělané čtení z  tisíců časopisových stran, utříděné, probrousitelné vyhledávačem. Na druhé... kopírka. Fascinující je, jak autoři projektu dokázali pružně čelit náhle vyvstavším problémům  – podle závěrečné zprávy mělo být digitalizováno víc mluvnic. Když se však ukázalo, co zřejmě nebylo lze zjistit s předstihem, totiž že proti tomu jsou držitelé práv, rychle se oskenovala aspoň práce Frekvence slov, slovních druhů a  tvarů v  českém jazyce. Je, pravda, z  roku 1961, možná trochu zastarala, ale hlavně, že to má náležitý počet stran. Podobně: když se ukáže, že nepůjde zveřejnit slovník Vášův a  Trávníčkův, vyvěsíme slovník Kottův. Je ostatně o dost větší, hurá, splnili jsme plán vysoko nad sto procent. Ach ano, šlo taky o  slovníky. V  závěrečné zprávě o projektu se říká, že kromě jiných byl veřejnosti na webu zpřístupněn Slovník spi­ sovné češtiny, tedy poslední výkladový slovník vznikající (v sedmdesátých letech) na půdě Akademie. Nebyl zpřístupněn. To je asi největší škoda. Ale ono se toho vůbec ve zprávě namluví. Ta mluvnice, od které jsem začínal, je podle ní už také rozpitvaná a  vybavená všemožným prohledávacím zařízením – a  ve skutečnosti to holt vypadá jinak. Ale OK. Projekt byl za drobné, za čtyři miliony, mám z  něj pěknou databázi časopisů, to je k nezaplacení, zřejmě v  jeho rámci se objevil na webu Slovník spi­ sovného jazyka českého, to je taky k nezaplacení. (A třeba to nebude trvat roky, než k němu někdo přilepí takové ty nepodstatné věci, jako je zmínka o  autorech a  vysvětlivky použitých zkratek a symbolů; u dříve zpřístupněného Pří­ ručního slovníku jazyka českého to zhruba tolik trvalo.) A dost, už o tom nebudeme mluvit. Taky proč – už se blíží kladivo, takže co dumat o ťukání. Když existujou takové fajnové zprávy, řekl jsem si pak, půjdu se podívat, jak se dařilo největšímu projektu Ústavu pro jazyk český AV ČR – Lexikální databázi, která má být přípravou na nový slovník. Jako výsledky tohoto projektu jsem našel vypsanou řádku odborných článků. Na druhý pohled je však patrné, že většina z  nich jsou drobnice na stránku či dvě v Naší řeči nebo „turistické“ články, tedy články ve sbornících z  konferencí. O  samotné databázi si třeba povíme jindy. Teď se omezíme na to, jak mi prosté číslo dalo ránu: databáze je přípravná práce, jestli je za námi půlka cesty ke slovníku, možná přeháním. A  zatím je účet někde kolem devadesáti milionů? Vím, jsou v  tom platy, technika – ale půl práce na slovníku za devadesát milionů? Kolik bude stát celý? Podsadíme a řekneme sto padesát? Gabriel Pleska

tvar 08/12/

ceny

litera a ortenovka kdo z čeho co Do jaké míry vypovídají literární ceny o kvalitě literární produkce? Věčný problém, který by se dal lstivě vyřešit tak, že ceny vypovídají o dobovém vkusu, možná dokonce i o mravech, resp. o modelech chování a myšlení jisté části kulturních pracovníků v tom kterém čase a prostředí. Slavnostní vyhlášení několika finalistů a poté jednoho vítěze (toho „nejlepšího z nejlepších“) je nepochybně zajímavé. Ovšem stejně zajímavou informací, na kterou však v masovějších médiích nezbývá místo, je i to, kdo „ty nejlepší“ vybral a z čeho vybíral, kdo svou knihu do soutěže přihlásil sám, koho přihlásil nakladatel a koho naopak jeho nakladatel nepřihlásil. A do třetice není ani nezajímavé, kdo vybral porotce, kteří rozhodují o ceně. Jaká práce (autorita), jež by měla opravňovat k oceňování literární tvorby, za tím vším vybíráním stojí? – Rozhodli jsme se nechat tuto otázku koňovi a uveřejnit pouze základní skutečnosti; případnou lačnost po dalších faktech nechť ukojí pan Google nebo někdo takový. Zde otištěné seznamy titulů, ucházejících se o dvě z cca pěti nejprestižnějších českých literárních cen, buďtež tedy alespoň částečným přehledem české poezie a prózy (na ostatní kategorie Litery jsme vědomě rezignovali) vydané v loňském roce. I to je, doufáme, forma podpory a popularizace literatury. Pevně věříme, že ostříleného čtenáře Tvaru můžeme nechat napospas celé té nezhodnocené záplavě údajů, ba že si možná „zatápe“ docela rád. bs, uoaa

Magnesia Litera Uděluje se od roku 2002; posláním výročních knižních cen Magnesia Litera je podpora a popularizace kvalitních knih, původních českých i překladových. Ceny mohou být uděleny pouze těm knihám, které mají v  tiráži jako datum prvního vydání uvedeno datum před­ cházejícího roku, resp. roku, na který se vztahuje udílení cen Litera. Za uzávěrku bude považováno datum 31. ledna příslušného roku, pokud nebude pořadateli veřejně ozná­ meno jiné datum. Knihy, které budou přihlášeny po tomto datu, nebudou do soutěže zařazeny ani v případě, že v jejich tiráži bude uveden jako datum vydání předcházející rok. Knihy mohou přihlašovat fyzické i právnické osoby. Ceny v jednotlivých kategoriích udělují pětičlenné odbor­ ­né poroty, složení odborných porot je plně v  kompetenci níže uvedených organizací a  sdružení. Žádný člen poroty nesmí v porotě pracovat nepřetržitě déle než tři roky. Odborné poroty mají právo nominovat tři kandidáty v příslušných kategoriích. V kategorii Litera za prózu může být nominací šest. Každý rok se ve všech kategoriích postupuje bez ohledu na výsledky uplynulého ročníku. Zdroj: webová stránka Magnesie Litery

Porota pro rok 2012 Litera za poezii (porotu nominuje Obec spisovatelů a PEN klub) Jiří Dědeček (básník, písničkář a předseda českého PENu) Karla Erbová (básnířka a prozaička) Věra Fojtová (básnířka a prozaička) Ivo Harák (literární kritik, básník a vysokoškolský učitel) Jan Štolba (literární kritik, básník, prozaik a hudebník) Litera za prózu (porotu nominuje Obec spisovatelů a PEN klub) Vladimír Karfík (literární kritik) Marta Ljubková (literární a divadelní kritička) Roman Ráž (prozaik a scenárista) Pavel Weigel (prozaik, básník a překladatel) Tomáš Zmeškal (prozaik) Zdroj: webová stránka Magnesie Litery a Wikipedia

Přihlášené tituly v roce 2012 (seznam je doplněn číslem Tvaru, v němž lze najít recenzi přihlášeného titulu, ukázku z tvorby daného autora či rozhovor s ním) Poezie Elsa Aids: Trojjediný prst (Rubato); ukázka 1/2012 Vlasta Bakalová: Koně mého otce (Marek Belza) Jan Borna: Na dosah (Dybbuk) Kamil Bouška: Oheň po slavnosti (Fra); recenze 12/2011, ukázka 4/2010 Ondřej Buddeus: 55 007 znaků včetně mezer (Petr Štengl); recenze 2/2012 Ondřej Buddeus, Martina Kupsová, Alžběta Skálová: Oran­ gutan v zajetí má sklony k obezitě (Napoli) Pavel Ctibor: Cizivilizace/Zvířátka z pozůstalosti (Dybbuk); recenze 14/2011, ukázka 16/2009, rozhovor 16/2009 Radek Fridrich: Krooa krooa (Host) Martin Gauner, Martin Hodulík: 2012 (nakl. jsme nezjistili) Adam Georgiev: Třepotavý zvuk ptačích křídel (Petrklíč) Adam Georgiev: Ve jménu (Petrklíč) Vít Janota: Jen třídit odpad nestačí (Dauphin); recenze 12/2011, ukázka 2/2011, 11/2011, rozhovor 11/2011 F. Ř. Jemnický: Hroby divadelních herců (Kniha Zlín) Tereza Ješátková: Intimyty (Dokořán) Lubor Kasal: Dvanáct (Druhé město); recenze 12/2011

tvar 08/12/10

Jiří Kuběna: Pramen Bítova (Host) Martin Kučera: Očima neviditelných (Věra Nosková) Michaela Mařinková: Čeření aneb Veršovaná kronika sou­ časnosti (Nová Forma) Petr Mazanec: Zachtělo se mi (Dauphin) Jan Morav: Nechte věci, ať se stanou (Šimon Ryšavý) Lenka Mrázková: Levný mozek (Aula/Kant) Miroslav Olšovský: Průvodce krajinou (Dauphin) Lukáš Ondřej: Lemra v láhvi (FreeCom) Jiří Pištora: Básně a brundibásně (Host); dvojrecenze 7/2012 Anna Pleštilová: Ovoce čok (vlastním nákladem) Kamil Princ: Sonáta pro rezavou harfu (Plot) Tomáš Přidal: Pikantní poldové (Druhé město); recenze 8/2012 Jan Riedlbauch: Obsidiánoví šílenci (Literární salon); Výlov 18/2011 Pavel Řezníček: Mizející ve voliéře (Dybbuk); dvojrecenze 15/2011 Božena Správcová: Východ (Trigon); recenze 15/2011 Vít Slíva: Račí mor (Host); dvojrecenze 16/2011 Filip Špecián: Nejvíc plivanců je na střídačce hokejistů (Klub přátel Psího vína); ukázka 3/2009, 15/2009, 5/2010, 5/2012, rozhovor 5/2012 Jan Těsnohlídek ml.: Rakovina (JT‘s); recenze 17/2011, ukázka 9/2008 Karel Trinkiewitz: Jak jsem potkal básníky (Galerie města Plzně); Výlov 17/2011 Ondřej Zajac: Kafegrafie (Petr Štengl); recenze 4/2012 Próza Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada (Druhé město); dvoj­ recenze 3/2012, ukázka 15/2008 Bianca Bellová: Mrtvý muž (Host); recenze 17/2011 Eva Brabcová: Žena v (Kon)kursu (Metafora) Pavel Brycz: Tátologie (Mladá fronta) Blanka Čechová: Totál Balkán (O. S. N.) Petr Čichoň: Slezský román (Host); recenze 2/2012 Radka Denemarková: Kobold (Host); dvojrecenze 17/2011 Irena Dousková: Darda (Druhé město); recenze 8/2012 David Drábek: Aby se Čechům ovary zachvěly (Akropolis) Sylva Fischerová: Pasáž (Fra); recenze 2/2012, ukázka 19/2011, rozhovor 19/2011 Josef Formánek: Umřel jsem v sobotu (Smart Press); recenze 3/2012 Jiří Gruša: Beneš jako Rakušan (Barrister & Principal) Jiří Gruša: Život v pravdě aneb Lhaní z lásky(Barrister & Principal) Jaroslav Haidler: Prokletá setba (Jota) Kateřina Hejlová: Fimbul (JaS) Tomáš Hokeš: Destine, s.r.o. (Sklářský ateliér); recenze 1/2012 Jiří Holub: Zádušní mše za hraběnku (Knižní Klub) Jiří Kamen: Kinžál (Mladá fronta) Eva Kantůrková: Nečekej, až zajde slunce (Dauphin) Radim Klekner: Čas metání kamení (Arista) Pavel Klempera: Absurdní interview s Václavem Havlem (Brána) Tomáš Klvaňa: Marina (Paseka); recenze 7/2012 Kol. Ctirad John – Štěpán Svačina (eds.): O duši medika (Triton) Jiří Kratochvil: Kruhová leč (Druhé město); recenze 18/2011, ukázka 21/2008. 17/2009, 20/2010 Jaroslav Kříž: Hotel. Posel. Loď. (Pistorius & Olšanská) Zdeněk Mahler: Muž, který přežil Lidice (Jota) Josef Moník: Schweik it easy (Argo); recenze 6/2012 Lubomír Müller: Světlo mé samoty (Lubomír Müller) Jan Musil: Les (Antonín Drábek) Jan Němec: Nepodávej ruku číšníkovi (Torst) Jan Novák: Aljaška (Plus); recenze 11/2011 Jan Pavel: Proč blijou sloni (Slovart)

Ivan Matoušek: Pieta vchází, olej, 97 x 54 cm, 1979 Monika Petrlová: Hafni! a jiné povídky (JaS) Richard Popel: Gajstova smrt (Akropolis) Aleš Prager: Mezi tím (vlastním nákladem) Zdeněk Primus: Ich bin tot – Jsem mrtev (Aula/Kant) Vlasta Redl: My tři a já (Daranus) Daniel Rušar: Jaro kriplů (Paskuda books); recenze 11/2011, ukázka 8/2011 Martin Sichinger: Smrt krále Šumavy (Nakladatelství 65. pole) Miroslav Skačáni: Prokletá knížata (Miroslav Skačáni) Jiří Slavíček: Dálnice (Isla nakladatelství) Jiří Slavíček: Bonako (Isla nakladatelství) Zdenek Slouka: Útěky (Torst) Petra Soukupová: Marta v roce vetřelce (Host); recenze 19/2011 Jiří Stránský: Tóny (Hejkal); recenze 1/2012 Zdeněk Svěrák: Nové povídky (Fragment) Marek Šindelka: Zůstaňte s námi (Odeon) Mirka Šimková: Devátý dotek (Dryada) Viktor Šlajchrt: Bankrot (Revolver Revue); recenze 6/2012 Milan Tesař: Deník rodícího se otce (Daranus) Marek Toman: Frajer (Argo); recenze 6/2012 Eva Tvrdá: Viva la revolución? (Littera Silesia) Michal Viewegh: Mafie v Praze (Druhé město); recenze 18/2011 Petr Vysloužil: Dokonale ulítlý rok (Jonathan Livingston) René Vaněk: Soma secundarium (Mezera); recenze 3/2012, ukázka 20/2011, rozhovor 1/2012 David Zábranský: Edita Farkaš (JT‘s); recenze 19/2011 David Zábranský: Kus umělce (Petr Štengl) Zdroj: Pavel Mandys, zakladatel a organizátor Litery (P. Mandys dále uvádí, že seznam není zcela kompletní, chybí v něm 9 titulů z poezie a 8 z prózy, jejichž přihlášky došly až po termínu uzávěrky, k porotě se však přesto dostaly; porotci také mají právo přidat jakoukoli knihu podle vlastního uvážení, pokud vyhovuje statusu ceny.)

Nominace Poezie Kamil Bouška: Oheň po slavnosti (Fra) Pavel Ctibor: Cizivilizace/Zvířátka z pozůstalosti (Dybbuk) Radek Fridrich: Krooa krooa (Host) – vítěz v kat. poezie

 Próza Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada (Druhé město) – vítěz napříč kategoriemi Sylva Fischerová: Pasáž (Fra) Jiří Kratochvil: Kruhová leč (Druhé město) Josef Moník: Schweik is easy (Argo) Marek Šindelka: Zůstaňte s námi (Odeon) – vítěz v kat. próza Jiří Stránský: Tóny (Hejkal) Objev roku (uvádíme pouze beletrii) Kamil Bouška: Oheň po slavnosti (Fra) Ondřej Buddeus: 55 007 znaků včetně mezer (Petr Štengl) Zdroj: webová stránka Magnesie Litery •••

cena jiřího ortena Udílí se od roku 1987 autorovi básnického či prozaického díla, jemuž v době vydání nebylo více než třicet let. Podmín­ kou nominace je první knižní vydání nominovaného díla nebo alespoň časopisecké otištění jeho části během posled­ ního kalendářního roku před uzávěrkou. Žádný autor nesmí získat Cenu Jiřího Ortena více než jednou. O  udělení ceny rozhoduje pětičlenná porota, jejíž členy jmenuje každý rok Svaz českých knihkupců a  nakladatelů. Porotci jsou jmenováni na tři roky, během nichž nemohou být odvoláni. Každý rok se vymění jeden, resp. dva porotci. Díla mohou do soutěže o  udělení Ceny Jiřího Ortena nominovat kromě členů poroty buď nakladatelé, kteří dané dílo vydali, nebo veřejné knihovny, redakce deníků a časo­ pisů, rozhlasové a televizní stanice a instituce zabývající se podporou literatury a jejím šířením. Zdroj: webová stránka Svazu českých knihkupců a nakladatelů

Porota pro rok 2012

Julie Miletínová: Anděl z města En (Středisko východočes­ kých spisovatelů Pardubice) Andreas Patenidis: Veslovat ve slovech (GRASP) Miloš Říha: Duše skladem (Junák) Ondřej Zajac: Kafegrafie (Petr Štengl); recenze 4/2012 Janele z Liků: Ze starých mýdel (H_aluze); recenze 13/2011, ukázka 13/2008

(porotu nominuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů) Markéta Hejkalová (nakladatelka, překladatelka a prozaič­­ka) Petra Hůlová (prozaička) Tomáš Kubíček (vysokoškolský učitel a literární vědec) Jiří Peňás (novinář a literární kritik) Michal Škrabal (redaktor literárního časopisu a překladatel) Zdroj: Michal Škrabal

Přihlášené tituly v roce 2012 (seznam je doplněn číslem Tvaru, v němž lze najít recenzi přihlášeného titulu, ukázku z tvorby daného autora či rozhovor s ním) Poezie Elsa Aids: Trojjediný prst (Rubato); ukázka 1/2012 Ondřej Buddeus: 55 007 znaků včetně mezer (Petr Štengl); recenze 2/2012 Ondřej Buddeus, Martina Kupsová, Alžběta Skálová: Oran­ gutan v zajetí má sklony k obezitě (Napoli) Miroslav Boček: Některé mraky letí pomaleji (Dauphin); recenze 19/2011, ukázka 16/2008, 7/2012 Adam Georgiev: Ve jménu (Petrklíč) Adam Georgiev: Třepetavý zvuk ptačích křídel (Petrklíč) Ondřej Holubec: Vady na kráse (Klub přátel Psího vína); recenze 19/2011 Ondřej Hložek: Tížiny (Malina); recenze 11/2011, ukázka 1/2012 Lucie Hyblerová: Na štěrcích (Klub rodáků a přátel Kutné Hory) Michaela Keroušová: Nemístnosti (Za tratí); recenze 3/2012 Žaneta Lichtenbergová: Ptáci vykolejili z brázd (H_aluze); recenze 3/2012 Michaela Mařinková: Čeření aneb Veršovaná kronika sou­ časnosti (Nová Forma)

Próza Jaroslav Balvín: Lásko, teď! (Novela bohemica); recenze 4/2012 Pavel Bušta: Expres Praha–Radotín (Mladá fronta) Kateřina Hejlová: Fimbul (JaS) Agáta Kestřánková: Tam za velkou louží hejno supů krouží (Work in progress) Kateřina Kvapilová: Nikomu nevěř! (Czechopress Agency) Libor Konopka: Mezi kapky (Repronis) Tereza Ludvíková: Cesta na Golgotu (Beletris) Vratislav Maňák: Šaty z igelitu (Host); recenze 5/2012, ukázka 12/2008 Radovan Menšík: Moucha v kleci a jiné povídky (Naklada­ telství Franze Kafky) Monika Petrlová: Hafni! a jiné povídky (JaS) Jakub Pribiš: Třináctá hodina (Družstvo Dialog) Dana Špatenková: Blázinec (KAVA-PECH) René Vaněk: Soma secundarium (Mezera); recenze 3/2012, ukázka 20/2011, rozhovor 1/2012 Zdroj: webová stránka Svazu českých knihkupců a nakladatelů

Nominace Ačkoliv nominované knihy již známe, jejich vyhlášení přenecháváme organizátorům ze Svazu českých knihkupců a nakladatelů, kteří je plánují oficiálně sdělit veřejnosti dne 17. 4. 2012.



záblesky Revolucionář jemně tříbící verše Začnu básní: Nečetlas, má lásko, v Novedades O STRÁŽCI MÍRU, GÉNIU PRÁCE PEVNÉM ČLÁNKU AMERICKÉ DEMOKRACIE, OBHÁJCI KATOLICKÉ VÍRY V AMERICE, OCHRÁNCI LIDU, DOBRODINCI? Vykrádají lidu jeho řeč. Falšují slova, jež patří lidu. (Stejně jak peníze, jež patří lidu.) Proto my básníci tak jemně tříbíme báseň. Proto mají váhu mé milostné verše.“ Autorem těchto veršů (v  překladu Jana Hlouška) je nikaragujský básník, katolický kněz a  revolucionář a  v  jisté etapě také ministr kultury v sandinovské vládě – Ernesto Cardenal (nar. 1925). V jeho osobnosti se velmi přirozeně skloubila poezie psaná jakoby na okraj dramatického života (přes­ ­to teoreticky promyšlená a  vědomě pěsto­ vaná), katolická nekonformně pojatá víra a  radikální politická angažovanost. Nechci v  tomto Záblesku zdrtit čtenáře přemírou biografických dat, která lze ostatně nalézt ve znamenitém doslovu k českému výboru z  jeho poezie (Nultá hodina, Odeon, Praha 1987). Nicméně několik údajů si povězme. Cardenal původně studoval v  Mexiku filologii a literární vědu na Národní univer­ zitě, v  téže době v  kroužku mladých bás­ níků doslova hltal severoamerickou poezii, zvláště Ezru Pounda, Williama Carlose Wil­ liamse a  Kennetha Patchena. Pod vlivem těchto básníků (ale později také čínských a  japonských mistrů, řecké a  římské sati­ rické poezie, biblické imaginace a  sv. Jana od Kříže) formuloval spolu s  básníkem Cornolem Urtechtem základy exterioristic­ kého básnictví, které kladlo důraz na objek­ tivitu, anekdotičnost, zemitost a  zevnost a  užívalo přímého jazyka (vida, sekulari­ zace poezie není nic nového pod sluncem).

Cardenal tyto zásady pochopitelně ve své tvorbě později přerostl, byť je nikdy zcela neopustil. Vášeň pro poezii šla u  Carde­ nala od počátku ruku v  ruce se zájmem o  sociální a  politickou realitu. Začátkem padesátých let se zapojil (se zbraní v ruce) do hnutí odporu namířenému proti nika­ ragujskému diktátorovi Anastaziovi Somo­ zovi, který byl, jak jinak, podporován vlá­ dou USA (k  tomu viz také skvělou knihu Grace Livingstoneové Zadní dvorek Ameriky). Slavné „dubnové spiknutí“ bylo roz­ prášeno, hlavní iniciátoři popraveni a  Car­ denal se musel nějaký čas skrývat. V  této době zažívá osobní krizi, která ho poněkud překvapivě přivede do kláštera. Odchází do trapistického kláštera Lady of Getsemani v Kentucky, kde tehdy působil slavný mys­ tik, básník, průkopník mezináboženského dialogu a mírový aktivista Thomas Merton. Klášter sice opustil, s  vědomím, že není povolán pro klasickou řeholnickou dráhu, nicméně si odtud odnesl hlubokou mystic­ kou zkušenost, která ho přivedla ke studiu teologie a  následně ke kněžskému svěcení (bylo mu tehdy 40 let). I nadále se věnoval básnictví a v této době publikuje svá nejvý­ znamnější díla, sbírky Žalmy a Modlitba za Marylin Monroevou a jiné básně. Nějaký čas pracoval na pozoruhodném experimentu v rybářské vesnici Solentiname, kde založil bezmála utopickou evangelijní komunitu, v  níž Písmo vykládají a  bohoslužbu spolu­ utvářejí chudí negramotní rybáři. V komu­ nitě se rovněž pěstuje naivistické umění a  poezie. Připomeňme, že v  tomto období se šíří po celém latinsko­americkém kon­ tinentu teologie osvobození (mezi jejíž nejvýraznější představitele patří Cardena­ lovi přátelé Peruánec Gustavo Gutierrez a  Brazilec Leonardo Boff). Praxe v  Solenti­ namu byla jen důslednou aplikací principů této radikálně angažované teologie (která Latinskou Ameriku silně poznamenala). Skupina mladých členů komunity se v roce 1977 rozhodla zúčastnit přepadení kasáren somozovské Národní gardy, k čemuž je sice jejich básnivý kněz nepodněcoval, nicméně jim v  tom ani nebránil. Vesnice později lehla popelem. Po revoluci (1979) se Carde­

foto Roman Bonnefoy

Ernesto Cardenal nal ztotožnil s  novým levicovým režimem a  stal se na čas ministrem kultury k  neli­ bosti některých konzervativců ve Vatikánu. I v této době se intenzivně věnoval poezii, do níž začaly silně pronikat ekologické motivy, starost o „zeleň světa“ a také fascinace kos­ mem. Později se politicky rozešel se sandi­ novským vůdcem Danielem Ortegou pro jeho autoritářské sklony, přesto i  nadále důsledně trval na svých levicových pozicích (zatímco Ortega se poněkud překvapivě po vzoru brazilského prezidenta Luly přiklonil k  softverzi kapitalismu). Co se týče posta­ vení Ernesta Cardenala v  rámci latinskoa­ merické poezie, mnohými je vedle Octavia Paze považován za snad nejdůležitějšího básníka druhé poloviny 20. století. V  roce 2005 byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Připomněl jsem život tohoto muže, protože asi sotva lze nalézt tak vzo­ rové spojení poezie a angažovaného politic­ kého postoje. Vrátím se nyní k úvodní básni, která spa­ ­dá do raného, „anekdotického“ období jeho

tvorby. Báseň je to až průzračně prostá: nej­ prve Cardenal nakupí epiteta, kterými tisk velebí nejmenovaného politika (zřejmě se jedná o  pověstného komunistobijce sená­ tora Josepha McCarthyho), pak nám pří­ močaře sdělí, že mocní vykrádají řeč patřící lidu, tak jako kradou lidu peníze. Zázrak básně se odehraje v posledních dvou verších „Proto my básníci tak jemně tříbíme báseň. / Proto mají váhu mé milostné básně“ a  tyto verše pak zpětně zjeví zázrak prvního verše „Nečetlas, má lásko, v  Novedades“. Milostná a  angažovaná rovina paradoxně prorůstají, tvoří jediný organismus. Báseň ústí v oslavu váhy milostných veršů následkem odhalení „špatného“, totiž zneužitého jazyka, který jak víme od Konfucia i  Pounda, je nejen znamením špatných vlád, ale špatné vlád­ nutí spoluvytváří. Tomuto špatnému jazyku nestaví Cardenal do cesty agitku, ale jemné tříbení veršů. Je to dvojitý paradox. Protože Cardenalova báseň je krystalickou ukázkou angažované básně, která si bere na mušku politický jazyk. Současně její pointa tento koncept přerůstá. Jemné tříbení poezie a milostné verše se stávají protiváhou zneu­ žitému, a proto zneužívajícímu jazyku. Bás­ níkovo poslání se před našima očima svléká a tato nahota je čirá. Básníkova péče o jazyk, o jeho přesnost, o jeho čistotu není únikem ze stávající skutečnosti, ale hygienickým opatřením proti prznitelům významu, proti nadvládě špatného jazyka. V  celku Cardenalovy poezie nalezneme básně politicky bojovné (především Žalmy), verše milostné (před kněžským obdobím) i  motivy mystické. Ostatně on sám řekl v jednom rozhovoru, že ho k revoluci nepři­ vedla četba Marxe, ale mystická hloubavost a  evangelium. U  Cardenala prostě pohoří ti, kdo slepě trvají na dualitě vnějšek–vni­ třek, sakrálno–sekularita, angažovanost– subjektivita, důraz na co – a  důraz na jak. Celoživotní angažovanost tohoto velkého básníka ve prospěch chudých a trpících uka­ zuje, že jemnost a  citlivost (zde projevená i zacházením s řečí) není v žádném ohledu luxusem, ale podmínkou lidsky velkých, tj. smysluplných činů. Adam Borzič

tvar 08/12/11



Haló, tady čistička! V  jedné pražské kavárně jsem zasle­ chl od vedlejšího stolku slova zmanipulovaná mystifikace. Za normalisace, kdy frčely výrazy jako positivní konstruktivní satira, bych se nad takovým spo­ jením zděsil: I  tu mystifikaci nám chtějí sebrat. Ani dnes však se tomu nemohu zasmát. Dokladem toho je i  hlasování na webu Ádvojky o  cause Romana Týce. 27 % čtenářů má za to, že jde o promyšlenou marketingovou strategii, 42 % má za to, že jde o mediální kýč, a 9 %, že vlastně o nic nejde. Názor, že jde o omezování umělecké svobody, je v menšině. Tak tedy vidí průměrný český intelektuál stav společnosti a stav umělecký: zmanipulované mystifikace, mystifikované manipulace a kdovíjak ještě. Ale nemyslete si, ono i ti dělníci, před sto lety hybná síla pokroku (jak soudil i Jiří Karásek ze Lvovic), jsou dneska všelijaký. Právě dnes jsem byl v nákupním centru Olympie a vrazila do mě rozběhlá solvína. Střihoun si mě ani nevšiml, jen zavolal: „Jedu, mamino, jedu!“ A za ním si to přihasila usmýkaná nanopička s  vozí­ kem a dvěma běsnícími kindoši. Všechnu tu chamraď postřílet! Architekt Kammler by pro ně vymyslel bydlení. Tristní ekonomické vyhlídky, alespoň podle toho, jak mě o  tom ujistila všechna, a  bohužel nejen česká, média, mě při­ měly, abych se zblízka podíval na finanční výsledky své činnosti tzv. umělce na volné noze. Je tu však potíž. Jakmile se mám podívat na výpis z konta, stihne mne hyste­ rická slepota. Naprosto nevím, jak si stojím, mám pouze pocit, že žádná sláva to nebude. Je dokonce možné, že mi ještě nikdo za nic nezaplatil, a  sama Prozřetelnost mi podobně jako tomu malíři v Životu bohémy posílá něco na přilepšenou. Ničemu jinému už totiž nevěřím. Z  toho plyne poznání: v jak báječném světě to žijeme! Přítelkyně Lucie pracuje jako krupiérka, onehdy poučovala nového kolegu slovy: „Pamatuj, že jejich prohra [hráčů] není tvým úspěchem.“ Napadlo mě, že totéž by mohlo platit i  pro vztah autor–čtenář. Čtenářova prohra (pozvracel se, nedočetl, umřel, chce vrátit peníze) není, autore, tvým úspěchem. U řady autorů mám vskutku dojem, že to za úspěch považují. Mmchd. zajímavé je, že microsofťácká kontrola pravopisu označila výraz krupiér­ ­ka jako nesprávný (či neznámý) a  krupiér klidně prošel. Jaká to nespravedlnost a při­ takání světu mužů od těch prasáckých chau­ vinistů od Gatese. A  nadto – slovo trakto­ ristka projde kupodivu stroji pod obvody bez povšimnutí. Americký selfmademan se obklopuje komouši! Od zvířat a televise se máme hodně co učit. Například jsem zaznamenal vysoce pouč­ nou upoutávku na film s  neuvěřitelným Hughem Jackmanem: Zveme vás na návštěvu budoucnosti, kdy boxerské zápasy ovládnou nemilosrdní roboti. A jelikož se všechny děsivé vise dříve či později vyplní, je škoda, že se toho nedočkáme. V  budoucnu třeba nebude jen boxující robot Emil s  tváří Lar­ ryho Holmese, ale stát se může, že i svět lite­ rárních aplikací opanuje třeba nemilosrdná Radka Denemarková Reloaded. Naštěstí i my žijeme ve fantastickém světě. Nedávno jsem potkal bývalého kolegu (Jihočecha), který se mnou pracoval na zušlechtění bez­ domovců v Cisterciáckém opatství v Oseku. Zhroutil se v  práci a  zavolal si na linku důvěry. Nic divného, zarážející je jen to, že na lince důvěry dělal. Nerad propůjčuji svůj hlas klevetám, ale ani pravda není adekvátní kámoš. Pokusím se tedy o  aurea mediokritas a  vylíčím zážitek z facebooku. Zdá se totiž, že konečně našel

tvar 08/12/12

svůj ideální face. Přišlo mi oznámení od jis­ tého gentlemana, který půjčil jisté osobě, již jsem si „dal do přátel“, nemalý obnos. Tento gentleman nepřišel na nic lepšího, než pro­ střednictvím fcb požádat všechny „přátele“ dotyčného, aby pokud možno laskavě dluh onoho pána uhradili. Je to fascinující způ­ sob komunikace, který se této sociální síti nabízí. Docela jasně vidím naivní dívčinu, která si básníka (ano, jde o  dlužícího bás­ níka a  vice versa) šoupne do přátel – a  teď aby cálovala. Ale ona má určitě nějaký ulítlý nick. Kdosi mi navíc vyprávěl, že per­ sonalisté projíždějí statusy nejen zájemců o  práci, ale i  stávajících zaměstnanců. Pro dobrého personšpióna není těžké odhalit i maskovaný status. V  roce 2005 vyšla ve Spojených státech bizarní kniha – respektive bizarní je na tuto zemi – Moderní pijan od Franka Kelly Riche. V zemi, kde se vás přátelé po čtyřech deci vína ptají, jestli si o tom nechcete pro­ mluvit, je to úctyhodný počin. Kniha vedle desítek návodů, jak ztratit víkend, proč je dobré pít sám a jak si najít důvod k napití každý den, obsahuje i  reprodukce reklam a  časopisů ze 30. a  40. let, kdy bylo pití alkoholu nejen povolené, ale nebylo ani démonisované. Časopis válečné éry s  dvoj­ smyslným názvem Zatmění inseroval dvojici opivených vykuků s textem: Jestli piješ vodu, piješ ji s  Hitlerem! Tehdy dokonce nabízeli i vkusný dárek pro malého kutila: Hej, malý Johny, udělej tatínkovi radost a postav mu destilační přístroj. Vkusná byla i reklama v New Yorkeru na Studentskou whiskey profesora Hickoryho – na obrázku je přiopilý štúdent s bublinou: Piju se svým profesorem. A ještě douška ze současnosti. Politicky korektní odpověď na výtku manželky či nadřízeného na floskuli zase máš kocovinu: „To je velmi ošklivé slovo, preferuji označení post-party syndrom, jehož jsem obětí.“ Není k  zulíbání tahle Amerika? Pořád mi nejde z hlavy, jestli by svět byl stejný, kdyby se Ladislav Klíma narodil v Americe.

Srdečně jsem se nasmál výroku Jeffreyse zvaného krvavý soudce, který obžalovanému řekl: „Jen si moc nevyskakujte, ten poslední tanec si vždycky necháváme na Tyburn,“ a přes­­to nerad přihlížím popravám, zvláště těm literárněkritickým. Vždycky je mi těch nebožáků líto. I  když později v  rozhovoru třebas řeknou, že jim to vykrákání náramně helflo, tak i  ta vyťukaná písmenka jsou pěkně vytikaná. A  kromě toho mám jeden závažný důvod. V  noci se mi zdál mendě­ lejevovský sen (takový, ve kterém se zjeví pravda jako na dlani, žádné prasárny o Ale Pugačevové). Hlas ve snu řekl: Skutečně dobří spisovatelé píšou jen sračky. A skutečně, hned ráno jsem jich v  knihovně našel celé pluky. Uznávám však – bez kritiky to nejde. To by se nám ti naši krtčí pisálci stahovali do svých ghett ještě víc. I na pohřbu může srdce pozůstalého pookřát. Předně je to i  ten prostý fakt, že poslední rozloučení neproběhne jen v  rodinném kruhu a  zesnulý neskončí ve špajzu mezi kompoty. Slzy na pohřbu Romana Poláka mi nevytryskly jen díky neobyčejně pevné vůli (která mi pomáhá i proti ejaculatio praecox), ale zároveň jsem byl i  nesmírně potěšen: kolik že lidí se dostavilo (a zdaleka to nebyli jen Pražané). Nemám žádné údaje pro srovnání, ale troufl bych si říct, že to bylo téměř jako na pohřbu nějakého cikánského barona. V  análech z  minulosti se až příliš

často dočítáme, že za rakví člověka, který si stejně jako Roman Polák nehleděl jen osobního prospěchu, kráčela pouhá hrstka přátel. Je mírně přitroublé říci o někom, že si takový či onaký pohřeb zasloužil (samo­ zřejmě s výjimkou Daladiera), a proto skon­ čím takto: Romane, kdybych měl na věnec se stuhou, nechám na ni napsat: Na shledanou, protože tímhle to rozhodně nekončí. Patrik Linhart

báseň

Michal Maršálek Zvyk prohrát památce Romana Poláka † 8. 3. 2012 Hlasitost začne řvát, křižovatka se překříží, lesk se zableskne a v každém tvrdém okně se vší sílou bude odrážet nesouhlas slunce se zapadáním a za ním rudý vykřičník. Na konci všeho zůstane zvyk zas prohrát.

literární život

Řada myslitelů a literátů se s větším či men­ ším i  nejmenším sukcesem pokouší formu­ lovat své myšlenky do aforismů. Potěšily mě aforismy Petra Bakaláře (pro googlisty: hle­ dat pod titulem Mengele české vědy/psychologie) – například: On chodil do KFC, ona do Mekyho. Bylo jasné, že jim to dlouho vydržet nemůže. Řízné kousky má však i  druhá strana vyrábějící aforismy ve formě sloganů. Nejkrásnější měla kdysi Bundesbanka: Ideje měníme v  trhy. Teď se kochám výtvorem řetězu Globus: U nás je svět v pořádku. Jestli to je opravdu tak, neměli bychom se začít bát? Četba knihy o Moderním pijanu mě přivedla do rozjímání nad alkoholem. A  po dvou či třech dnech jsem byl schopen své uzávěry shrnout. Lepší je chlastat než nechlastat vůbec, protože pak začne jeden zase chlas­ tat a  bude to ještě horší chlastání, než kdyby chlastal permanentně v  turbulentní době, tak tomu také v  mnoha případech bývá a někdy tomu dokonce tak je, jak říká moudrý clown pan Werich. Proto i já, člověk, který skutečně zná míru věcí a  decentně hledá jen to malé vychýlení z  rovnováhy, nijak nechlastá a vůbec nikdy nic nepřehnal, tedy člověk, který je všeobecně uznávaný profesně i  v  osobním a  rodinném životě co modla nejvyššího sebeobětování, tak tento člověk, to jest já, poznal, že chlastání není tak tragická věc. Chlastáme všichni, kromě těch, kteří v  minulém životě roz­ poutali takovou bouři příčin a následků, že mají stopstav. Nelze ani hovořit o nějakém trendu vedoucím ke zvýšené konsumaci, neboť víc se toho na osobu vypilo i za Poea, což doloží publikace CHLASTING OD POEA PO POSTPOSTMODERNU, kterou hodlám napsat pro potěchu všem ubohým, alkoho­ lem týraným duším. Sebekriticky doznávám, že lepší než všechny moje knihy je moje kniha s půllitrem Aussiger Goldquelle.

Dne 21. března 2012, shodou okolností v den, který UNESCO prohlásilo za Světový den poezie a po Praze se skutečně rojilo bezpočet básníků, mířících kamsi cosi číst či poslou­ chat, se v kavárně Řetězová konala delikátní slavnost na počest skvostného vydání Cesty Slovenskem s A. Calmetem Ord. S. B. aneb Theorie wampyrismu od Josefa Váchala. Šuměl sekt, šustily šaty krásných dam a z oslavované knihy podmanivě předčítal básník Ivan Wernisch. Váchalův rukopis z roku 1930 má 652 stran; editoři Anna Kareninová a Petr Hruška od původního plánu vydat tuto knihu jako reprint upustili a rozhodli se vyjít čtenářům vstříc tím, že text připraví v tištěné podobě. V Památníku národního písemnictví se jim nečekaně podařilo objevit identický opis (ovšem s jinými kresbami), který Josef Váchal vyrobil pro svou přítelkyni Annu Mackovou a jenž byl dlouho považován za nezvěstný. Kniha, kterou letos vydalo nakladatelství Gallery, tedy obsahuje vedle vlastního textu a cenných vysvětli­ vek také bohatou obrazovou přílohu s rozsáhlým výběrem kreseb z obou zmíněných exem­ plářů. bs



výtvarné umění

poutník zelených vanutí Péčí kurátora Jeana Gasparda Páleníčka vznikla výstava souborného malířského díla básníka, prozaika a výtvarníka Ivana Matouška nazvaná Mezi obrazy/Entre les Tableux 1973–1996. Uděláte-li si květnový výlet do Paříže, nezapomeňte na datum 3. 5. 2012 v 19.00 hod. Právě tehdy proběhne vernisáž v Českém centru (18, rue Bonaparte), kde bude výstava umístěna do 9. 6. 2012. Grafické podoby celkového konceptu se ujal Přemysl Havlík a vstupního katalogového textu, který vám nyní přetiskujeme v českém jazyce, básník a dokumentarista Martin Langer. red

Ivan Matoušek na fotografii Přemysla Havlíka Ve slovesném díle patří Ivan Matoušek k  tomu nejlepšímu v  současné české litera­ tuře, ale pouze v  okruhu nejbližších přátel je vnímán i jako svébytný výtvarník. To, co vytvořil pomalou a soustavnou prací v malbě i  grafice v  časovém období dvaceti čtyř let, není nijak v  rozporu s  knihami, které píše. Jeho výtvarné dílo je světem zcela soběstač­ ným, transformujícím všednost prostřed­ nictvím symbolů a  malby do posvátného režimu. Leckdy je přítomno ironizující gesto v  groteskním ztvárnění postav nebo zobra­ zováním idolů na novodobých oltářích. Zmi­ ňované gesto nalezneme například na Oltáři svaté konzumace a ve ztvárnění Utrpení svatého Šebestiána, kde tohoto „nejkrásnějšího z  křesťanských mučedníků“ malíř odívá do spodního prádla a  místo šípů umísťuje po stranách detaily svých obrazů. Vznešenému či posvátnému světci (jeho jméno pochází z řeckého slova sebastos) tak přisuzuje bolest v podobě výtvarného díla, které sám stvořil. Pozoruhodné je navíc i měřítko a nahota mladé ženy (té, jež Šebestiána vyléčila z ran), která obrovského muže z  jeho utrpení „vyrušuje“ plaše erotickým dotekem. Ivan Matoušek biblickými aluzemi nijak nešetří. Podivuhodné významy nabízí už pouhá volba barevnosti. Modrý Kristus na Golgotu se vrací k samotné podstatě mužství a nevě­ domého ženského protějšku, neboť modrá barva v dějinách výtvarného umění přísluší spíše Panně Marii. Zde se mi vybavuje auto­ rova básnická skladba Marie z  roku 1982, kontemplativní halucinační pásmo, ve  kte­ rém autor promlouvá právě k Madoně:

o mnoho let později rozhodne vztah k otci literárně zpracovat v próze Oslava. V malířské cestě Ivana Matouška můžeme spatřovat paralelu s  dílem ve Francii etab­ lovaného experimentálního básníka Ladi­ slava Nováka, který výtvarný svět obohatil o  alchymáže a  froasáže. Formálním zpraco­ váním jsou Matouškovým obrazům vzdálené, ne však svým spirituálním směřováním. Novák dospěl k  interpretaci přítomnosti božského v labyrintických čárách vzniklých po zmuchlání samotné matérie papíru. Matou­ šek se prvku náhody zcela vzdává ve prospěch svých vnitřních labyrintů a  malby samotné. Možná právě touto volbou získává tvůrce dra­ hocenný čas pro svůj rozhovor s Bohem. Martin Langer

Umístění banneru na Českém centru v Paříži, vizualizace od Přemysla Havlíka

Musel se rozhodnout, o co teď prosit: Vem si mou lásku a nedej mě smrti! Náhle v ústech ucítil hořkou chuť samoty To nemohlo znamenat nic jiného než: Plním tvé přání! Zelená barva je zase na obrazech často spo­ jována s tématem putování (Rozcestí, Svatý František rozmlouvá s  ptáky, Plody samoty, Poutník ve světě masek, Strom poznání v zeleném větru, Budoucnost, přítomnost, minulost). Dá se snad dokonce tvrdit, že v zelené barvě jako nepřetržitým vanutím umělec prochází svou duchovní cestu. Rostlinné cáry zele­ ného větru se na dalším obraze dostávají do lidských končetin, aby nakonec vystou­ pily z temnoty v Tváři otce. Portrét člověka z nejbližších je sice zvolenou barevností pře­ ludný, ale zároveň takto promlouvá o důvěr­ ném synovském vztahu. Ivan Matoušek se

Ivan Matoušek: Pozdravme se, olej, 47 x 63 cm, 1980

tvar 08/12/13

na pokračování

jeremiášův vztek /8 7 Tak teď už možná dokážete pochopit, proč se o mě otec tak málo staral v letech mého nejútlejšího dětství. Abych pravdu řekl, to všechno mě sice trápilo, ale docela to vyvážila svoboda, kterou jsem si svým podi­ vuhodným počínáním vysloužil. Těch několik zvláštních let jsem se hou­ pal jako na vlnách mezi záchvaty vzteku, o  jejichž nadpozemském původu jsem měl zatím jen nejasné tušení, a  dlouhými chví­ lemi opojného štěstí, kdy jsem mohl naplno vychutnávat euforii dětství. Slídil jsem s Hla­ vonožkou a  Ropuchou po krajině, prolézal tajemná zákoutí naší zahrady, prohlížel si v zrcadle své milované vlasy a sledoval divoký růst toho tvrdohlavého bimbáska, co mi už tak brzy začal dělat neplechu, nebo jsem jen tak dlouhé a dlouhé hodiny vydržel ležet na Mariině klavíru a nechával se unášet hudbou. Od jisté doby se začalo žít spokojeně i tátovi. Jako by se se mnou nějak smířil, jak to jen říct, prostě si zvykl na moje zvláštní vrtochy; aspoň se mi zprvu zdálo, že za tím nic jiného nevězí. Dokonce se na mě čas od času dokázal i usmát, i když tak nějak dvoj­ smyslně. Do našeho vztahu se vloudilo něco ještě zvláštnějšího. I  nadále mi dopřával absolutní svobodu, ale od jisté doby dokonce jako by si mě začal všímat, jako bych ho snad začínal zajímat… Když jsme se náhodou někdy sešli u společného stolu, nějak divně si mě prohlížel a  mně se zdálo, že si snad pod stolem mne ruce; no ano, to jsem začí­ nal pomalu tušit, že nenadálá změna v jeho přístupu ke mně má nějaké hlubší příčiny. Že mu moje existence přestala být břeme­ nem, protože se mu možná najednou docela nečekaně začala vyplácet. Zakopaného psa jsem měl ale objevit až později. Jednoho dne dokonce úplně přestal pra­ covat a od té doby už zůstával doma s Marií. Zpočátku jsem nad tím nijak nehloubal, ale přesto mi brzy začalo být divné, že ačkoliv už nevydělával, mohl si dopřávat čím dál mar­ notratnějšího života, což u  něj dosud bylo nemyslitelné. Vždycky byl takový pracant a  pořád hopsal okolo domu; každou chvíli něco opravoval nebo se staral o  zahradu… najednou si ale kvůli kdejaké maličkosti začal volat řemeslníky, a  to dokonce až z  města! Taková rozmařilost samozřejmě brzy vzbu­ dila zvědavost a nevoli našich sousedů. Přes Hlavonožku se mi donesly různé zvěsti. „Ať se třeba závistí propadnou! Prostě se teď máme se dobře,“ říkával Marii a přitom na mě dvojsmyslně mrkal, „všecko zlý je k něčemu dobrý. Viď, mladej?“ Po malých krůčcích si teď začínal dopřá­ vat věci, o kterých by si dříve mohl nechat jen zdát. Začalo to novou střechou; ani na ni nesáhl a  jenom zezdola spokojeně při­ hlížel, jak řemeslníci vyměňují tu naši sta­ rou vetchou stříšku za novou, umělohmot­ nou, lesklou a  tak hladkou, že už se na ní ani kočky neudržely. Pak na mě jednoho dne vybafnul zpoza keříku trpaslík; kdepak u nás dříve trpaslík, a ještě takový honosný, s pozlátkovou čepicí, hotová socha! Ano, zdálo se, že otec si začal libovat dokonce i  v  umění, o  kterém přitom dříve prohlašoval, že je to ten nejzbytečnější pře­ pych na světě. Tak se jednou u našich dveří zčistajasna objevil malíř Kerda s kočárkem plným těch svých krajinek, jako vždy ožralý pod obraz, a můj otec nejen že ho nevyprás­ kal, ale dokonce ho pozval k sobě na sklenku. Za nějakou chvíli se Kerda vypotácel, mával rukama a provolával „slávu svýmu novýmu mecenáši“ a já si všiml, že všechny ty jeho malůvky z  kočárku zmizely. Od toho dne k  nám malíř docházel pravidelně, teď už nevozil kočárky, ale přinášel vždycky něco „extra špeciálního, šitýho přímo na míru“. Z těch jeho obrázků si potom táta na půdě vytvořil hotovou galerii; sice je jenom hro­ madil a nahoru se vyšplhal nanejvýš jen aby

tvar 08/12/14

tam pověsil zas další exemplář, ale nesmírně mám s tímhle obludným dílem cosi společ­ se tou sbírečkou honosil a  s  oblibou o  ní ného, že já sám s tím nějak souvisím. „Tak Fára,“ přemítal jsem nahlas, „ten pra­ prohlašoval: „To je taková moje kunstko­ mora. Víš, co to je kunstkomora, mladej? To šivej marnotratník že by se spřáhnul s mým tátou? Tomu nemůžu věřit.“ je taková cimra, kterou si pořizovali císaři.“ „A kde myslíš, že by tvůj otecko nahrabal Zkrátka začaly se s ním dít ty nejdivnější věci. Začalo to střechou, trpaslíkem, kunst­ tak najednou tolik prachů?“ „Ale proč, proč by je měl brát právě od komorou… ale nezastavilo se to ani u náhr­ delníku pro Marii a umělohmotného hradu Fáry?“ „Tak to mi právě nejde na můj votoče­ pro mě, o kterém stejně musel předem vědět, že ho zuřivě rozcupuju na kousky (tentokrát nej mozek, kamaráde. Ale ta souvislost je se tomu ale jen docela nevzrušeně zasmál!). jasná.“ „Pojď, něco ti ukážu,“ řekl najednou a hop­ Nezastavilo se to ani u nového auta, kterým sal směrem k našemu zápraží. se teď vozil po vesnici jako pán. Tam leželo několik prázdných lahví od A  když se zrovna nevozil, posedával jen tak celé dny na zápraží a  cpal se šunkou, koňaku, kterým si můj táta od jisté doby kterou jsme dříve mívali leda tak v  neděli, proléval hrdlo. Na jednu z nich Hlavonožka a navíc si začal libovat ve vybraných koňáč­ významně poklepal a mně začalo docházet, cích. Brzy mu narostl odporný břich. Seděl co mi chtěl naznačit. „To je přece…“ vydechl jsem. na zápraží, krkal nahoru dolů a  udílel roz­ „Jasně, to je slavnej koňáček milionáře kazy dělníkům, kteří teď sváželi na naši Fáry. Zásobuje teď svýma lahvinkama tvýho zahradu stavební materiál. Ano, najednou už to nebyla jenom nová tatíka. Tak co, už mi věříš?“ „Věřím,“ řekl jsem sklesle, „ale pořád střecha, ale na plácku přímo u  cesty se začalo pod velením mého táty cosi stavět. nechápu, co se to tady děje.“ Od rána do večera sem teď auta přivážela tuny a  tuny cihel, kamenů, prken a  písku; Od té doby, co se u nás začaly dít ty podivné po nějaké době se tu začala zvedat podivu­ věci, jsem byl stále zkroušenější. Už jsem tak hodná stavba, o jejímž účelu jsme se mohli často nepobíhal se svými kumpány po krajině, jen dohadovat. Ani Marie o tomhle novém často jsem jen celé dny pozoroval hemžení na otcově vrtochu nevěděla, anebo snad staveništi a usilovně přemýšlel. Stavba den ode dne stoupala, brzy už mě nechtěla říct nic bližšího. Z toho všeho mi šla hlava kolem; mě, který přerostla a začala nabírat tvar, ale její pravý jsem se tolik děsil marnosti, obklopovala účel mi stále unikal. Taky mi ležela v hlavě teď marnost ze všech stran, marnost okolo nenadálá pozornost, kterou mi teď mé okolí mě rostla jako obrovská temná pevnost, ze věnovalo; čím dál častěji se tu ochomýtali které už brzy nebylo úniku. A  té hnusné různí, mně nepříjemní lidé a  podivně si marnosti vládl můj vlastní otec, jako by se mě prohlíželi. Viděl jsem, že se o  mě teď mi chtěl za něco mstít; můj otec byl dirigent všichni zajímají, ale pranic mě to netěšilo. té marnosti. Cítil jsem, jak se nade mnou Jistě, už od první chvíle na tomto světě mi bylo jasné, že nejsem jen obyčejný člověk, smráká, a srdce se mi svíralo úzkostí. „Já to nechápu,“ svěřil jsem se Hlavonož­ že tu mám nějaký velice závažný úkol, ale kovi, když jsme spolu zkoumali tu divnou přece jsem se tolik snažil svou výlučnost stavbu, která teď už vyrostla až do výšky skrývat! A přesto se mi zdálo, jako by se na našich očí. Bylo to navečer, dělníci už odjeli, mojí existenci začali přiživovat různí lidé, v zahradě jsme zůstali sami. „Copak tu táta na kterých mi ani trochu nezáleželo, jako staví další barák? A proč s tím nadělá tako­ by je ke mně hnala nějaká nevysvětlitelná, odporná vypočítavost. A  tak jsem poprvé vejch tajností?“ „Každopádně je to divný,“ zabručel a pahýl­ pocítil opravdovou samotu. Čím víc očí se kem potěžkával cihlu, „a  navíc myslím, že na mě upíralo, čím víc podlézavých tváří se to tvůj starej otecko nemá tak úplně ze svý na mě šklebilo, tím hlouběji jsem upadal do své vlastní opuštěnosti. V těch časech jsem hlavy.“ se stal melancholickým dítětem. „Počkej,“ podivil jsem se, „jak to?“ Jednou ráno (myslím, že to byla neděle) „No… copak sis toho vážně ještě nevšim? Nějak moc často se tu vochomejtá ten pra­ mi přišel otec oznámit, že nás jedna důležitá osoba pozvala na oběd. Radost jsem z toho cháč.“ neměl, zrovna jsem se chystal strávit den „Pracháč?“ „Jo, jasně. Fára, ten milionář, cos mu meditací v  zahradě, ale nemohl jsem ještě kdysi tak nasupeně poflusal penízek, když odmítnout. Ačkoliv oba dva byli nastrojení jako na candrbál, mně otec přikázal, abych ti přišel za kmotra.“ „Hm,“ zamyslel jsem se, „je pravda, že jsem na sebe hodil ty nejošuntělejší hadry. „Ať to má hodně děr,“ řekl, „ať je to šedivý ho tu párkrát zahlíd.“ „Párkrát zahlíd? Dyť tady šmejdí dnem a  roztrhaný. A  pořádně špinavý. Jestli to je potřeba, můžeš se ještě vyválet v hlíně.“ nocí.“ A to už mě vedli jako boží ubožátko nahoru „A ty myslíš…“ „Jo, to teda myslim. Nějak mu na tomhle do svahu; ano tam, kde se nad naší vesnicí baráku až moc záleží. Leze tady a  voči mu tyčilo pozlátkové království marnotratníka svítěj čím dál víc, jak se ta barabizna zvedá Fáry. Jak jsem to ohavné prase nenáviděl! vod země. Hele, kamaráde, tuhle sem zahlíd, Ale byl jsem ještě příliš malý, než abych směl jak před tvým tátou vybalil nějaký papíry, v takových věcech projevovat svou absolutní nějaký jakoby plány nebo co, a celej rozjíve­ vůli. Šoural jsem se za otcem a Marií a vláčel za sebou svůj krucifix, který jsem už v poslední nej do nich píchal prstem.“ „Takže Fára,“ vydechl jsem a už mi začínalo době jen zřídkakdy odkládal; tentokrát si ho svítat, „ty myslíš, že von s tím má teda něco otec doslova vyžádal jako nezbytný doplněk mého asketického hábitu. společnýho…“ „A  moc nemluv,“ poučoval mě po cestě, „No aby ne!“ chechtal se Hlavonožka. „Tos „chovej se divně a buď i trochu vzteklej, když na to teda káp, soudruhu.“ Obcházeli jsme základy té stavby kolem na to přijde, prostě buď takovej jako vždycky. dokola; nevypadalo to na normální barák. Tentokrát se na tebe nebudu zlobit, když sem Ale co to vlastně mohlo být? Proč by Fára tam něco rozdupáš nebo popliveš. A ten kříž stavěl na naší zahradě, když mu patří celá drž na vočích, aby byl pořádně vidět.“ To už jsme stáli před bránou marnotratní­ louka u lesa… Mělo to obdélný půdorys, na východě zakončený takovým půlkruhovým kova kýčovitého hradu. Mříž z kočičího zlata výklenkem, jako by to snad byla nějaká střežili z obou stran dva kamenní lvi, od nich podivná stodola. Brodili jsme se v nedopal­ se do nedohledna táhla odporná, zářivě bílá cích, které tu po celém obvodu navršili děl­ balustráda, odvěký laciný symbol zbohatlic­ níci, a na mě z té stavby dýchala nevysvětli­ tví. Otec chvíli bezvýsledně volal, pak zazvo­ telná tíseň. Nějak jsem cítil, že snad já sám nil na zvonek ve tvaru diamantu.

Milan Urza „Průmyslník Fára,“ ozvalo se po chvíli snad odněkud ze chřtánu jednoho z těch lvů. Otec se trochu nervózně představil a brána se zni­ čehonic začala sama od sebe otevírat. „No tohle,“ podivila se Marie (vzpomínám si, že jí to tehdy strašně slušelo; když jsem se k ní přitiskl, její tělo vydávalo tak vzrušující vůni, až mi zas pyjíček tam dole nadzvedával kutnu), „ta brána se snad otvírá sama!“ „Ženská nešťastná, co se divíš,“ odsekl otec, ale já viděl, že nad tím sám užasl, „to přece dneska není nic neobvyklýho. Až dostavíme ten… ehm, tu stavbu, tak si to taky poří­ díme. Je to normálně na dálkový ovládání, jako televize, no.“ Kráčeli jsme do vršku po dokonale udržo­ vaném chodníčku, otec s  Marií si div hlavy neukroutili, jak zírali po zahradě plné roz­ todivných zákoutí, která se podobala spíš zámeckému parku, ale mně z  toho všeho bylo nanejvýš na zvracení. Umělé rybníčky s umělými čápy, cizokrajné dřeviny dovezené snad až odněkud z Prahy, dokonce bazén se skokanským můstkem… srdce se mi svíralo hrůzou z marnivosti. Najednou se ozval zběsilý štěkot, po cestě se proti nám hnali dva obrovští černí psi. Marie vykvikla a začala couvat, otec uskočil a rychle hledal u cesty nějaký klacek, aby se mohl bránit. Jen já pomalu kráčel dál. Psi se přede mnou zastavili, chvíli ještě štěkali a  vrčeli, až jim pěna lítala od huby, pak si lehli k mým nohám a položili hlavy na pracky. Klekl jsem si k nim a pohladil je po velikých žíhaných hřbetech. „Já to věděl,“ chechtal se Fára, spěchající k nám po chodníčku, až mu sádlo nadskako­ valo, „jsou to docela zabijáci, ale já tušil, že před Jeremiášem zkrotnou jako dva andílci.“ „Promiň, chlapče,“ stál teď nade mnou a položil mi svou tučnou pazouru na temeno, jako by mi snad žehnal, „omlouvám se, jestli jsem tě vystrašil. Ale musel jsem to vyzkou­ šet. Řek jsem si, jestli je moje víra vopravdová, tak se nemůže nic stát. Jak jsem šťastnej, že mě ani tentokrát moje prozřetelnost nezkla­ mala! Koukej na ty potvory, jsou z tebe úplně vedle. A takhle před tebou jednou budou kle­ čet i tamti… tamti, pochybující.“ Nechápal jsem, co to ten tlusťoch plácá, jen jsem se zalykal hnusným octovým pachem, který se linul z jeho propocené kytičkované košile. Čuměl na mě blaženě, jako by byl sám na sebe bůhvíproč nějak zvláštně pyšný. „Tak vítejte,“ zvolal a  jeho pazoura mě konečně propustila, „copak nevíte, že s  tímhle dítětem se nemusíte ničeho bát, leda sami sebe? Ale pojďte, už jsme se vás nemohli dočkat. Marie,“ uklonil se a nemo­ torně vzal do dlaně její ručku; viděl jsem, jak na ni samým chtíčem uslintnul. Možná to nejsem jen já, koho si ten hnusák nadchází, napadlo mě. Usadil nás na zápraží svého velikého a  mimořádně příšerného domu; jestli něco v  tomhle stylu vyrůstá i  u  nás na zahradě, napadlo mě, tak za sebe neručím. Strmou střechu lemovalo cimbuříčko, jako by to byl nějaký směšný hrad, zápraží stínily vzrostlé túje a  marnivost tu čišela z  každého před­ mětu, z  pozlacených hrníčků a  rokokových talířků, z  barevného kostýmku smutně visí­ cího na povadlém těle paní Fárové, která se na mě plaše usmívala, zatímco boháč si připíjel s mým otcem. Seděli jsme naproti sobě a ona se nezmohla na slovo, snad proto, že jsem se rozhodl hledět na ni mimořádně nepřívětivě. Vypadala jako pravý opak svého hřmotného manžela: byla vyzáblá a  kostnatá, ve tváři strašně stará a  velice, velice smutná. Marie stála opodál u  klece s  velikým barevným papouškem, chichotala se a  prstem mu kle­ pala o mříž, otce si Fára vzal stranou a něco si s ním vykládal u aperitivu; nedalo mi práci domyslit si, že se baví o mně a o stavbě na naší zahradě. Paní Fárová byla tedy odsou­ zena k mojí nevrlé přítomnosti; dovolil jsem jí dolévat mi studenou limonádu, kterou

 jsem pokaždé schválně vysrkl tak rychle, aby nemohla v klidu posedět. A  tu se do mého melancholického srdce prudce zabodl paprsek světla. Zpoza klece, kde Marie v  bílých let­ ních šatech škádlila netečného papouška, vykoukla najednou střapatá hlavička dívky. Chvíli jsem myslel, že se mi to jenom zdá, že už mám z  toho všeho cukrkandlu okolo vidiny. Ale ty veliké oči, drze si mě poměřující skrz mříže klece, byly skutečné. Za papouš­ kem stála holka s rozcuchanými vlasy a divo­ kým obočím korunujícím zvědavou a  velmi hezkou tvářičku. Usoudil jsem, že nemůže být o moc starší než já. Kdoví proč jsem se začal chvět po celém těle. „To je Pepa,“ zaštěbetala náhle a prudce pře­ jela prstem přes mříže, až to zařinčelo, „náš papouch Pepa. A umí mluvit.“ Fára teď přerušil horlivou rozmluvu s otcem, přistoupil k holčině, položil jí dlaň na temeno (patrně jeho oblíbené gesto, jímž dokázal svou oběť spolehlivě přivést do roz­ paků) a pronesl s očividnou hrdostí: „Přátelé, a tohle je zase naše milá Magda, ozdoba tohoto ponurého zámku. Magdo, představuju ti svoje nový přátele, a zejména mladýho pána.“ Holka na mě mrkla zpoza klece napůl škádlivě a napůl výsměšně, a už si zase hrála s  papouchem, jako bych jí nestál za špetku pozornosti. Já ale dobře věděl, že ji zajímám stejně jako ona mě. Děti se vždycky poznají v tom velikém světě, kde dospělí si k sobě tak těžko hledají cestu, jako se poznají psi, po čichu, spiklenecky. Taky jsem předstíral, že je mi docela ukradená, ale vždycky, když jsem po očku kouknul tím směrem, setkal jsem se s jejím drzým pohledem. „Ale umí jenom jedno slovo,“ horlivě vysvět­ lovala Marii a já věděl, že chce, abych to slyšel hlavně já, abych se nervózně zachvíval jejím provokujícím hlasem. „Protože je to blbej papouch. A blbí papouchové se dokážou nau­ čit jenom jedno slovo, který slyšej nejčastějc.“ „Vážně?“ Marie předstírala zájem a  já už zase v  jejích očích zahlédl tu posmutnělou

něhu nenaplněného mateřství. „A řekne mi Pepa něco?“ „To neni jen tak. Von je hrozně línej. Musí se vyprovokovat.“ A vytáhla zpod šatiček (netušil jsem, jaká tajná království si holky schovávají pod šatič­ kami, a myslím, že žádný kluk to ještě nikdy nerozluštil – vždyť se jim tam vejde víc než nám do kapes, v  čem to ale všechno nosí, kam to zavěšují? Někdy před spaním jsem si představoval, že si všechny ty věci schová­ vají v  trubičkách) veliké ptačí pero, kterým teď papouška začala popichovat. Ten po něm chvíli lapal zobanem, pak se rozvzteklil (všiml jsem si, jak holku jeho vztek škodolibě těší) a jal se zběsile poskakovat po kleci. „Peníze,“ zakdákal po chvíli a  jeho výkřik holku upřímně pobavil, „peníze, peníze, peníze!“ I Marie se smála, bílými prsty si podepřela svá krásná prsa, aby jí snad ze samého smí­ chu neuletěla; ještě dnes mám před očima tu kouzelnou scénu: u  klece s  papouškem dvě smějící se první lásky mého života! Ale to předbíhám, s tou láskou. K té jsem měl ještě daleko, rozhořčený nad nejapným třeštěním té bláznivé holky a  na nejvyšší míru pobouřený přiblblým vřeštěním papou­ cha, který tak lapidárně odhalil bezbřehou ubohost tohoto domu. Peníze: jediné slovo, které se tu hloupému ptáku mohlo zarýt do paměti. „Magdaléno!“ zařval konečně Fára, znepo­ kojený mým odmítavým gestem. „Nech těch pitomostí a mazej ke stolu. Bude se podávat.“ A skutečně, paní Fárová (kterou jsem si pro sebe nazval jednoduše Kostra) teď už přichá­ zela s  podnosy a  pokládala je před nás na stůl. Holka si sedla schválně co nejdál ode mě a házela okolo sebe drzými pohledy. Posadil se už i otec a já viděl, že si s marnotratníkem

zatím stačili dát do nosu. Koňáček bohatce opíjí snáz než pálenka chudákova, napadlo mě a  snad bych to i  nahlas pronesl, kdyby přede mě Kostra nepoložila talíř s jídlem. Měl jsem už docela hlad a poprvé jsem si hodlal užít něco z  bohatcovy přízně, jenže na talíři mě čekalo veliké zklamání. Zatímco ostatní si dychtivě ukrajovali z  pečínky a  kusy masa kydali ke knedlíkům se zelím (holka se nahnula nad stůl, zápasila s peče­ nou nohou a já si s trochou lítosti povšiml, že pod poodhrnutou blůzkou ještě nenosí žádná prsíčka), přede mnou ležela jen jakási suchá skýva. „Mladej pán omluví naši rozmařilost,“ pro­ nesl Fára poněkud rozpačitě, když si všiml mého zklamání, „ale my zatím nejsme zvyklí na nějakou tu askezi. Myslel jsem, že pečínka by pro tebe…“ „Každému, co jeho jest,“ odsekl jsem a píchl vidličkou do svého nuzného přídělu. „Dobrou chuť všem,“ dodal po chvíli, „Pán Bůh požehnej tuhle pečínku,“ – od chřtánu už mu odkapávala slina a ruce se mu samou nedočkavostí škubaly – „i  tuhle skývu. Děkujeme našemu Otci za dary, které nám ve své nekonečné dobrotivosti poskytuje.“ Omluvně na mě pohlédl a pustil se do své porce tak divoce, až omastek vystříkl. „Jeremiáš je samozřejmě zvyklej na suchej chleba,“ přispěchal otec, aby odvedl pozor­ nost od ztrápeného pohledu, který jsem teď vrhal na roztrhané maso na míse. „Kolikrát mu doma nabízíme pečeni, ale on vždycky odmítne. Někdy se dokonce celý tejdny živí jen kořínkama, který vyhrabe na zahradě. I  my jsme si zvykli na skromnou stravu, kořínky, to snad ještě ne, ale poslední roky si docela vystačíme s  obilnou kaší. Taková hostina, to jen abychom neurazili, že jo, ale jinak…“ A snad by žvanil dál, kdyby ho pod

obrázky z přítmí zámeckých knihoven Trosečníci, nebo ztroskotanci?

ejhle slovo Podhánění Tahle věc se Michalu Vieweghovi povedla, a až se ho jednou svatý Šalda u bran k ne­ smrtelnosti zeptá, proč by právě jeho měl vpustit, možná toto slovo bude tím pravým argumentem: podhánění. V  češtině existo­ valo už dříve, ale pouze jako název jaké­ hosi technického procesu při vaření cukru a  pak také v  zemědělství – podhánění luk, tj. umělé zaplavování. Teprve Michal Viewegh (ve svých romá­ nech, ale i na četných besedách se čtenáři) začal razit a  na příkladech vysvětlovat použití tohoto termínu pro jistou komu­ nikační figuru, která do té doby neměla v  českém jazyce své vlastní pojmenování. Jde o rafinované lhaní pomocí pravdy, spe­ ciální druh přehánění (většinou vlastních špatných vlastností, případně mrzkých činů). Chcete-li například odvrátit pozor­ nost od toho, že kradete či každé úterý tajně odcházíte za milenkou, zvýrazněte svou činnost až k absurditě a ještě tu a tam spiklenecky mrkněte, aby si všichni mys­ leli, že si děláte legraci. Bojíte-li se, že vás někdo bude podezírat z  hlouposti, svěřte se mu, jak jste hloupý, a přežeňte to tak, až tomu nebude možno uvěřit. Na gymnáziu, tedy v době předvieweghovské, jsme tomu říkali nepřesně a jazykově podezřele umění masku. Pokud jde o  slovotvorbu – dobrá práce, Michale. Zbývá otázka filozofická (nebo magická?): Když už něco získá své jméno, znamená to, že se to v  naší realitě zabyd­ lelo a může se to začít nestoudně množit? Anebo naopak že pojmenovaný „nepřítel“ je zřetelnější, a tedy méně nebezpečný? Božena Správcová

stolem Marie nerýpla, jako že zachází už trochu daleko. To budu skutečně po celý život jenom trpět? myslel jsem si, zatímco se od stolu linulo spokojené chrochtání. Omastek jim mlaskal na jazyku, maso šplouchalo v  žaludcích, a  holka, snad aby mě ještě víc potrápila, pustila se teď i  do obraných kostí, jazýčkem po nich rejdila a  vysávala poslední zbytky šťávy. To musím skutečně pykat za život, který jsem si nevybral? Vždyť i proroci mají chuť na pečínku; proč já mám trpět za všechny svoje předchůdce, kteří mi připravili tak trnitou cestu, za všechny ty vyzáblé pitomce v jeskyních, na sloupech, na křížích… Kdo se je o  to pro­ sil? Já jsem přišel na svět v moderní době, v  době blahobytu a  dostatku, a  i  když se mi to všechno z  povinnosti hnusí, zrovna teď bych si zatraceně rád docela po lidsku nacpal teřich! Abych se jim pomstil za tu nedobrovolnou askezi (kterou ve skutečnosti mysleli jenom dobře), otřel jsem si po jídle ústa svým kru­ cifixem. Ulpěly na něm drobty od skývy, smíchané s  limonádou, a  já ho schválně položil před sebe na stůl, přímo vedle mísy s  kostmi. Upřímně jsem se bavil jejich roz­ paky. Co znamená takové rouhavé gesto? přemýšleli usilovně, až se jim z hlav kouřilo, co je to jenom zase za symbol? „Ani jsem netušila, že máte dcerku,“ pro­ nesla Marie hbitě, aby tu trapnou odmlku zamluvila (má drahá, duchapřítomná Marie!), „nebo snad už vnučku?“ „Ale kdepak!“ vydechl Fára. „Kdepak dcerku, a nedej bože už vnučku, na to snad ještě nemáme věk, nebo jo? Magdalénka je moje neteř a tohle léto u nás bude na prázd­ ninách.“ (pokračování příště)

Obrázek trosečníka strýčka Pepy pochází z dětské knihy Illustriertes Seemans-Buch vydané nakladatelem Otto Spamerem v Lipsku ve druhé polovině 19. století.

V americkém filmu Cast Away (2000) – u nás uváděném pod názvem Trosečník – si hlavní postava vytrhává zub bruslí. Působivý záži­ tek – na to by Daniel Defoe nepřišel. Hrdina filmu Chuck Noland (hraje ho Tom Hanks), systémový inženýr firmy FedEx, se po havá­ rii letadla ocitne naprosto sám na opuštěném ostrově. Z vraku letadla vyplaví moře různé balíky. Trosečník kupodivu nechá některé neotevřeny. Že by respekt k právům klientů přepravní společnosti? Profesio­nální etika manažera „balíčkové přepravní společnosti“ podrobená nejtvrdší zkoušce? Když byl režisér Trosečníka Zemeckis dotázán, co bylo v  neotevřeném balíčku, odpověděl, že vodo­ těsný satelitní telefon na solární napájení. Film samozřejmě končí happy endem, hrdi­­na je po čtyřletém trosečníkování za­­ chráněn, pak už zbývá jen pár desítek minut sladkobolu, to když se setkává se svou lás­ kou  Kelly, jejíž podobenku si na ostrově vystavoval na improvizovaném oltáříčku. Kelly se však ve víře, že Chuck nepřežil havá­ rii, v mezičase dost konvenč­­ně provdala za přičinlivého zubaře, s  nímž má již dvě roz­ tomilé dětičky. Při srdceryvném setkání dáv­ ných milenců, které se částečně odehrává v  kašírovaném luxusním domově zubařovy rodinky, nemůže nepadnout slo­­­­­vo hypotéka. Štěstí se prostě náhodně nepotuluje, ale sys­ témově vychází vstříc připraveným. Jak zřejmo, robinzonády stále přitahují tvůrce i publikum. Vtírá se však otázka, zda ještě dnes existují ostrovy, na nichž by osamělý muž mohl léta žít tak jako Robin­ son Crusoe či Chuck Noland. Skoro hodina a  půl čistého času filmu Trosečník musela být znovu ozvučena – v  podstatě všechny scény natočené na ostrově měly nekvalitní zvuk kvůli rušnému životu nedaleko místa filmování. Jako by už naše doba nepřála tro­ sečníkům, ale jen ztroskotancům… Luboš Antonín

tvar 08/12/15

beletrie

martin vávra Vlas

Nad hlavou

Je to jen vlas v polévce krásný vlas v krásné polévce hrozné setkání krásných věcí na talíři

Nad hlavou udýchaná patra domu se závratí půdy ale tady dole sklep co shrbeně čeká na kroky ze schodiště

omlouváš se dvě hodiny u plotny neděle a pak tohle ale z člověka pořád něco padá tělo se obnovuje a nehlučně stárne jsi stále krásná a dobrá i bez tohoto vlasu krásná a dobrá je i tato polévka svým způsobem

Když je co jíst Když je co jíst stejně se najde čím si to znechutit Třeba stejk by mohl být míň propečený (anebo víc) Pivo není jak ze sedmého schodu Obsluha nereaguje na pohyby žaludku a množství slin Na záchod se musí

tvar 08/12/16

Táhne se s taškou brambor zas o kousek výš

Pánové zvedáme se řekla když dávala židle na stůl

Kdysi sem zavedl jednu dívku z domu Byli tak mladí tak málo romantiky mohli si dovolit život ještě byl zadarmo a na lásku nestály se fronty

Takhle končí co nestihlo začít uprostřed neznámé ženy plné návrhů kurážných opilců která obrací židle a přísahy manželkám přesnými pohyby hladkých paží

Dělali to na uhlí starém miliony let pak nenápadně vyfárali každý sám s plným uhlákem

Tak jsme tedy zvedli bolavé údy

Teď na zem pokládá poloprázdnou tašku zkouší ty vrzavé panty maže je olejničkou prsty kloužou a kloužou její podobu už neudrží v paměti ale kdyby tu stála jako tenkrát jistě by ji poznal

stanislav vávra Mravenci putují. Nemluví, když k  jejich proudu, který teče zatvrzele stále stejnou rychlostí i cestou, přiložím mikrofon a nala­ dím zesilovače na maximum, mohu slyšet lehounký šumot jejich drobných nožek, jejich zvědavých tykadel a  vražedných kusadel. Když jim položím do cesty jako překážku prst, někdy ho obejdou, většinou přejdou, aniž by i jen maličko změnili směr. Když zaklepu na desku stolu, pokoušou mě, aniž by se zastavili. Pozoruji je, děsí mě ta neměnnost v jejich počínání. V  lese nad chalupou máme také mrave­ niště. Obejít ho je pěkná procházka a vyjít na jeho vrcholek je horolezecký výkon. Svět je příliš hotový, četl jsem nedávno v  novi­ nách článek moudré spisovatelky. Vědí to mravenci? Každý rok je jejich mraveniště větší a vyšší, ale oni stále staví, a jak se zdá, tak nikdy hotoví nejsou. Je ten náš svět i jejich světem? Asi ne, protože ten náš je už hotový až příliš. Když tak nad mravenci přemýšlím, jestli myslela všechny ty vymoženosti, které nás obklopují, tak se zajisté mýlila, ale možná myslela na něco mnohem důležitějšího, na vývoj osobnosti člověka a jeho ducha. V tom případě by však vyšla ze dvou omylů. Svět – lidský svět – je totiž již hotový nějakou tu tisícovku let a  od té doby, řekněme pět tisíc let, se prakticky nic nezměnilo. To, že technika a jiné vědní lidské obory se dostaly až tam, kde jsme v roce dva tisíce dvanáct, podle našeho letopočtu, ještě nic nezna­ mená, když se člověk od té doby, kdy byl

Zamyká sklep i tyto vzpomínky patra nad ním rostou den co den

U dveří se jménem a vrzáním starý pán vkládá do tašky brambory odvažuje kolik unese ruce jsou váhy i závaží

Když je co jíst

Podobenství o mravencích a malém pštrosovi

Lovecká sezóna

vyhnán z  ráje anebo slezl ze stromu (jak kdo chce), vůbec nezměnil. Není chlupatý a  holí se, nebydlí v  jeskyních, které mu nabídla příroda, ale bydlí v jeskyních, které si postavil sám. Má však stále stejné vlast­ nosti i  ctnosti a  nectnosti jako před těmi tisíci lety. Přičemž nectnosti stále převažují. No a budoucnost? O jaké budoucnosti se dá na začátku jednadvacátého století mluvit? Jakou máme představu, co to je? A jaksi se také zapomíná, že dříve, než přijde budouc­ nost, ať již jakákoli, musí nejdříve být pří­ tomnost, a  kde je nějaká přítomnost? Ta naše je stále ještě uzavřená v  minulosti. O přítomnosti jsem nic neslyšel. Máme na stole kalendář 2012, stejně však bychom tam mohli mít kalendář 1812 anebo 1912. Náhodný chodec by nic nepoznal. Neustále se jen pachtíme za jakousi lepivou vidinou. Jako takoví mravenci. Mravenec mě neděsí, děsí mne ta zarpu­ tilost, nesnášenlivost k  cizím mravencům i  jinému hmyzu a  z  toho pramenící zloba i  nenávist, vycházející z  jeho nepatrnosti a malosti. Že je to pud? Stačí přimáčknout nehet palce a  mravenec není. Sypu jim do cesty otrávený cukr Formitox a odkudsi se mi vkrádá myšlenka, že lidé i  mravenci si jsou podobní. Udělal jsem pokus. Do hrana­ tých sklenic jsem nachytal různé druhy mra­ venců z různých míst. Nechal jsem je pár dní ve tmě, pak jsem je dal na světlo a do každé sklenice nasypal vrstvu všech možných suchých zbytků smíchaných s hlínou. Začali okamžitě kutit a  za několik dní již bylo možné vypozorovat v jejich počínání snahu o  vybudování mraveniště. Pak jsem posta­

Lokální balada

Noc s černou kasírtaškou čekala venku jako by nestačilo zaplatit jen jednou jako by nestačilo vyklouznout se z té ženské pasti Když jsem ji míjel naposled voněla z posledních sil a zdála se ztracená V tom lese dřevěných nohou ale zabloudil jsem sám

Ležela v rezavém listí Přímo na komoru chválil se jeden z mužů Za noci nakládali její tělo Ráno u domu v cestě krev ráno z komínu šedý zákal kouře V kuchyni ženy mezi snídaní a obědem mezi postelí a ložem milostí a výstřelem V kuchyni ženy zakleté další říjen Muži zatím v pokoji čistili své zbraně Byla to dobrá rána řekl jeden z nich

foto archiv M. V.

Martin Vávra (nar. 1969) absolvoval kurz tvůrčího psaní Dar slova pod vedením lek­ tora a  redaktora Jiřího Poláka. Je členem Klubu autorů Jižního Města KAJMAN; s výjimkou internetu dosud nepublikoval.

vil sklenice tak, aby každá sousedila s  kaž­ neznámý cizinec. Prodával vajíčka. Oby­ dou a  mravenci na sebe viděli. Pozorovali čejná slepičí vajíčka jakosti A. Abych byl se a  krátce nato začali jevit známky nepo­ přesný, vajíčka prodávala panička, přib­ koje. Začali se přeskupovat. Část jich vytvo­ ližně staršího středního věku, cizinec stál řila obraný val proti sousedícím sklenicím za ní a  dohlížel. Za jeho zády byla police, a  ostatní horečně stavěli mraveniště a  hle­ na které ležela průhledná litrová láhev od dali v tom humusu, co jsem jim tam naházel, vína a  v  ní slepičí vejce. Vedle láhve pak nějakou potravu. Musel jsem je přikrmovat ležela vajíčka od docela maličkých a různě zbytky jídla a na stravu si nikdy nestěžovali. zbarvených až po velké pštrosí. Obchodní Po rozporcování všechno natahali do pod­ reklama? Zaujat těmi podivnostmi jsem zemí. Z  toho jsem usoudil, že mravenec je se zastavil. Cizinec se přátelsky usmíval skromný a v jídle si nevybírá. Jednoho rána, a lehce kýval tělem dopředu a dozadu. Pak jako na povel, začali mravenci z obranných ještě začal kroužit hlavou, kolem které se valů na sebe přes skleněnou stěnu dorážet, mu rozzářil barevný kruh spektra, jako nejspíš si vyhrožovali a  nadávali nějakou kolem rozsvícené svíce. Dívali jsme se do řečí, které rozuměli jen oni sami. Doráželi očí. Zeptal jsem se, jestli je pštrosí vejce na skleněné překážky, snažili se je rozlep­ na prodej a  co stojí. Nějakým omylem tat, rozkousat, rozdrtit asi z toho jediného jsem přitom ukázal na vajíčko v  té řadě důvodu, aby se k těm ostatním dostali. Na nejmenší. Cizinec nic, ale panička, která ta snahu o  spřátelení to nevypadalo. O  mra­ vajíčka prodávala, řekla: sto. Podivil jsem vencích se říká, že jsou chytří a vynalézaví, se té ceně a  zeptal se, co stojí to malé? pracovití a  bojovní a  vytrvalí, tihle však, A zase, jak se tam u stánku vytvářel chumel jak jsem mohl pozorovat, se uměli zabývat lidí obhlížejících vajíčka, zase jsem ukázal i činností marnou a zbytečnou. Stejně, jako špatně, na pštrosí. „Dám vám ho za pět, i mnoho lidí.(?) řekla panička a  cizinec se kýval a  kolem Rád se procházím tržnicí a z toho všeho hlavy měl to kulaté spektrum. Chvíli jsem spěchu kolem, na mne padá božský klid, přemýšlel a  pak jsem jí dal pětikorunu nevnímám hluk, koupím si pomeranč, a  ona mi podala pštrosí vajíčko. „Ale já utrhnu kuličku vína a ochutnám, pak zajdu jsem…“ Chtěl jsem říct, že jsem chtěl to do cukrárny, sličná paní mi uvaří kávu, maličké, ale když mi dala pštrosí, tak jsem vybere zákusek. Kávu ochutnám, zákusek ho vzal. Všimla si mého malého zaváhání. nabídnu sličné paní, pochválím její krásu „Zdá se vám to hodně? Dám vám ho za a  odcházím. Procházím kaštanovou alejí, tři koruny, jako slepičí. Ať se toho krámu naslouchám, co mi říká řeka, kolem níž jdu, zbavím.“ Cizinec se vyděsil, když pochopil, a  pak si sedám na lavičku ukrytou zdivo­ jaký prodej se tu domlouvá. Panička jenom čelými křovisky. Ticho, jen řeka se chvěje mávla rukou. „Dej pokoj. Co s tím?“ Obrá­ nedočkavostí na chvíli, kdy vydá břehu tila se znovu ke mně. „To vajíčko už s sebou utopence, jehož jméno již bylo dávno zapo­ taháme po trzích kolik let, a kdoví jestli je menuto a o němž věděla jen ona, chránící vůbec pravý. Ho potěžkejte, je jako ze sádry.“ ho před světem v kořenech starých stromů, Tím o  mne ztratila zájem a  dál prodávala jimiž jsou její břehy ozdobeny. Jednoho plata čerstvých vajíček. To pštrosí bylo dne si v  tržnici otevřel stánek dosud zde opravdu podivně těžké a skořápka opravdu

Noční jízda

Volný den

Něco svítilo vysoko v kopci nad městem

Umýt nádobí vyprat vyžehlit hromadu povlíknout postele posekat zahradu utřít v celém domě prach

Ženu napadlo to dřív on jenom pokýval hlavou co jiného by to bylo taky na to mohl přijít sám Nepoučitelně ptával se dřív než bylo nezbytně nutné ale ta otázka byla zoufalým pokusem jak na okamžik prolomit monotónní zvuk motoru jejich společného života Na rozbité silnici která kdekoli mohla končit betonovou zdí

jako ze sádry. Cestou domů jsem dumal, co s ním budu dělat? Hodím ho do popelnice! Ne, to je nápad, dám ho mravencům. Mravenci mezi tím, co jsem vyřizoval své záležitosti a  vedl neplodné rozhovory, již vyřešili problém, jak se dostat ze sklenice. Byl jsem svědkem masakru mravenčích ras. Nikam to nevedlo a  to mne zklamalo. Měl jsem ideu, že vypěstuji velkého mravence, kterého si připravím na domácím grilu, k němu si dám bílou veku a zapíjet ho budu červeným vínem. Ze všech koutů pracovny se táhl zdánlivě nekonečný proud dalších mravenčích branců. Vyčistil jsem pole postři­ kem proti hmyzu, posily se někam stáhly, udělali to i mravenci ze sklenic, které jsem zakryl skleněnými víčky. Padlé jsem smetl a hodil sousedovi na balkon. Pštrosí vajíčko jsem postavil mezi sklenice. Mravenci nevraživě pozorovali, co to je. Mohl jsem je informovat, nebylo proč. Po ohledání, když jsem zjistil, že by to vajíčko opravdu mohlo být pštrosí, jsem do jeho špičky vyvrtal asi centimetrový otvor. Uvařil jsem si kafe, ze sklenic sundal víčka, usadil se do křesla, v kávě jsem si máčel sedmikorunový loupák a čekal, co se bude dít. Zdecimovaní mravenci sbírali síly a s vej­ cem se nic nedělo, i když jsem měl dojem, že se nepatrně kýve. Asi po půl hodině se mra­ venci začali probírat k životu. První hlídky vyrazily, aby vyšetřily, jestli to monstrum, co se tam najednou objevilo, by se dalo nějak využít. Prvních několik mravenců vylezlo ze sklenic, nejdřív se servali a  pak začali zkoumat otvor do vajíčka. Vycházel z  něho nepříliš odpudivý zápach. Mraven­ cům nevadil. Zapsal jsem si další poznámku do záznamu o mravencích: „pravděpodobně, na rozdíl od lidí, nemají čich.“ Část prů­ zkumníků se vrátila se zprávou a  ostatní pronikli do vajíčka, které se zakymácelo.

Než přijdou děti umýt se tajně na protest odspoda na chvíli nebýt ničí stihnout půl kafe bez cukru a kousek řeči

Raději

Válka, která se nekonala

Raději zapomenout na Vaše neskutečné bílé nohy v portálu noci na zdi plné čmáranic o významu Vašeho ústrojí na pomatené zástupy udavačů svých končetin všechny ty opilce moci jimiž jste vládla

Mám u spánku budík jenž spolehlivě odstřeluje moje sny

To je mi milejší se dívat na zoufalé vrahy s jedinou zásadní chybou na rezavé kolotoče s úředním rozsudkem smrti na rozbité pendlovky s tichým tikáním červotočů na zbytečné výhybky a hořící pražce na dřevěná ramínka umaštěných nádražáckých kabátů na vyhaslé polykače ohně a bezruké vrhače nožů na zubní kartáčky a slipy prokouřených básníků na bývalé krásky s groteskně vypnutými krky na anorektická stvoření živící šílené sny

Ivan Matoušek: Utrpení sv. Šebestiána, olej, 80 x 47 cm, 1985

Přebrat popel a hrách nasypat holoubkům

Asi tě vypnu plechový příteli neboj neudělám z toho pravidlo jen zítra brzy nevstanu nebudu se jí motat v koupelně a na záchodě Nerozliju mléko Až se probudím budu jako válka která se nekonala

To je mi milejší šťourat se klacíkem v hovně nežli Vás znovu políbit

Usoudil jsem, že se mravenci opět začali vzadu. Cizinec, když viděl, co jsem přinesl, likvidovat. Trvalo to sotva několik vteřin začal máchat rukama a  kupodivu docela a  vajíčko bylo obsypané rvoucími se mra­ slušně česky sprostě nadávat. Dělal rámus, venci, hrnoucími se současně do vajíčka. lidi se sbíhali, odněkud se přiloudal i  poli­ Během dalších dvou vteřin se vajíčko roz­ cajt. Šel jsem domů. Cestou jsem se zastavil běsnilo. Jednak sebou tlouklo na všechny v prodejně s exoty. Vyrazili se mnou dveře. strany a  třískalo o  sklenice, které zvonily Ten pštros byl opravdu odporný. Kdyby jako umíráček. Při tom se z  vajíčka ozý­ z něho aspoň šla sloupat skořápka, ale buď val zvuk, připomínající klepání kladívkem. byla přilepená anebo přirostlá, a  ještě ke Frekvence klepání se stále zrychlovala. všemu stále hnusně páchl. Co s ním? Hodil Proud mravenců ženoucích se do otvoru jsem ho i s igelitkou k sousedovi a zavřel za vajíčka neslábl, ven však nelezl ani jeden. sebou dveře. Vajíčko mělo být teoreticky plné a dovnitř Po tom příběhu s  mravenci a  pštrosem se již neměl vejít ani jediný. Mravenci po byla káva se štrúdlem velmi příjemná. jeho povrchu běhali jako zběsilí, uvnitř však Ponořil jsem se do klidu a přemýšlel o tom, nastal náhle klid. Netrval dlouho. Kolem co mne v  příštích dnech čeká, když mne otvoru se začaly objevovat praskliny, otvor náhle vyrušil hlasitý, až vášnivý rozho­ se zvětšoval a pak se ukázala malá pštrosí vor od vedlejšího stolu, kde se dva literáti hlava a  za ní dlouhý krk. Hlava setřásla dohadovali, jak řešit pokračování jaké­ a hned sezobla několik mravenců. Začala se hosi románu, určitě trháku jednoho z nich. napínat a protahovat krk. Ozval se praskot Z jejich výkřiků jsem vytušil, že jde o dílo a celé vajíčko se zvedlo na dlouhých nohách. již předem společensky velmi významné. Ve vajíčku byl však ještě stále neklid. Bylo Poslouchat je mne však brzy unavilo. Vstal slyšet zvuk miniaturní brusky, odpadlo jsem a vysvětlil jim, že je absolutně nezají­ ještě kousek skořápky a  ven se vyklubal mavé jak pro mne, tak i pro celé lidstvo, co pštrosí zadek. Mravenci se sešikovali do a jak budou psát, že by bylo mnohem zají­ nového útoku, marně. Asi pětadvaceticen­ mavější, když už jsou sepisovateli těch soci­ timetrový pštros je v poklidu stačil sezobat. álně naučných příběhů, kdyby také někdy Chutnali mu. Mravenců neubývalo, pštro­ místo toho napsali, co si opravdu myslí, sovi se již pod skořápku nedostali, a tak po co nikdy nikomu neřeknou, co pečlivě něm jenom lezli a snažili se mu škodit, ten před světem ukrývají, a  vůbec, že by bylo je však stačil vyzobávat. Když se pštros oto­ nejlepší, kdyby to zůstalo utajeno navždy. čil a vypustil do sklenic strávené mravence „Jste jen takoví malí páchnoucí pštrosíci, co a ještě při tom jednu z nich převrátil, navíc zobou mravence.“ Vyšel jsem na balkon a  vidím, že soused začal páchnout a vytvářet na stole a kolem mne chlívek, měl jsem jich všech právě dost. poskakuje kolem zakrslého pštrosa a  hýká Mravence jsem vyhubil biolitem, pštrosa nadšením, že má ohromnej nápad, že ho jsem strčil do igelitky, zametl jsem a  svin­ použije v nové novele. Co s ním? Je to spi­ stvo hodil k sousedovi. sovatel. Do zápisníku jsem si poznamenal: Panička ve stánku s  vajíčky nechtěla se mravenci o tom, že by byl svět příliš hotový, pštrosem mít nic společného. Řekla, že pro­ nic nevědí. dává vajíčka a  tu potvoru ať ukážu tomu 20. 2. 2012

foto archiv S. V.

Stanislav Vávra (nar. 7. 4. 1933 v  Praze) bydlí v Brandýse nad Labem. V padesátých letech byl členem surrealistické skupiny, které se později říkalo Libeňští psychici. Publikovat začal až na začátku devadesá­ tých let v Haňťapressu, v Salonu; v Pražské imaginaci vydal knihu Snovidění (1992); na objednávku Prahy 8 napsal knihy Perpetuum mobile, Zvířený prach a  Mlčenlivá věž. Do knihy věnované památce Bohu­ mila Hrabala Nad Hrází věčnosti napsal text U  hotelu Krása. Psal také pro ČRo–Vltava: jeden dvouhodinový pořad o poezii v pade­ sátých letech, eseje a  také recenze. Je edi­ torem Sborníku Libeňských psychiků (Concordia, 2009), v posledních letech vycházejí některé jeho texty v  sešitkovém vydání v Edici SV.

tvar 08/12/17

beletrie

za protektorátu

Roman Rops

pochodem vchod to byla teprv svoboda! za budoucnost! za novou mírovou Evropu! jsme házeli bomby na Bělehrad! na Araby na beduíny pak na Peršany abychom je nemuseli házet sami na sebe vyhladili jsme celé vesnice zamořili města strachem pochodem vchod říkali mi povolaní historici o jiných povolaných historicích jak říhali své zápočty za čárku za čajovou strusku ve virtuálním studiu se skutečným mluvícím potkanem když nadávali na husity a mlčeli o Fučíkovi a Vančurovi a Černém o Kosíkovi o Svitákovi úplně pomlouvali doktora Kriegela nadávali mrtvým odpařovali živé ostatně Dubčekova smrt poučila každého a Kohout s Vaculíkem splácejí svůj život dodnes mezi psacími aktivisty na plachtách protektorátního tisku a ostatní strach spokojili se s tím že paralyzovali školy proudem ohebných blbů takže nebyl důvod je zakázat pochodem vchod neslyšel jsem zato ani slovo o nejlepších z mladé generace protože se nacházeli na okraji společnosti jestli se nepolili benzínem jako Zdeněk Adamec z Humpolce a další po něm kdo shořeli neviditelným ohněm aby měla kolaborace o čem státotvorně mlčet a nejdůležitější! nedělat následovníky uchránit mládí před jeho skutečnou elitou nadělat z nich blázny sociopaty extremisty naivisty z rozvrácených rodin rozvráceného státu slyšel jsem přijíždět černá saka disciplinárního dozoru na bílém koni

foto archiv R. R.

Roman Rops (nar. 1985 v Třebíči) studuje FF UK, mezi jeho (relevantní) záliby patří Vítězslav Nezval, Ivo Vodseďálek, Samir Hauser, hudba a Petr Vitásek.

tvar 08/12/18

Ivan Matoušek: Čekající smrti, olej, 33 x 68 cm, 1978

jsem slyšel německé noviny česky nadávat a bavit a párat a transformovat prcat a buzerovat slyšel jsem dobře jak jejich mužstva proškoleně panáčkovala s udavači v posledních montérkách od Armaniho zfetovaní tiskařskou černí s potištěným svědomím vyšlechtěným bezvědomím tiskli jako když tiskne v tajných špajzech mezi buřty historie rozvrátili Československo do dvou Štátů aby si ty nejřidší splašky post-humanity mohly uspořádat diskotéku s veksláky keťasi a prodavači hodinek mezi náhrobky národních hrdinů které ani nedokázali přečíst

vjíždět hlavní branou duše po slaných sarkasmech k podatelně úst pochodem vchod slyšel jsem se říkat i ty sám dokaž že nic nedlužíš žes nikomu nic že sám jsi nic nikdo nezaregistroval tichou výměnu lékořicových pendreků za teleskopické jen jejich chuť je s novou recepturou tož pochodem slyšel jsem že vystavěli hladovým koncentráky pro ty kteří stále odmítají přijmout svoje místo v životě a požrat se navzájem pro ty hodnější ještě zbylo žrádlo odpadků a náhražek na úřední příděl kyselý chléb a buřty jen vzdáleně připomínající uzeniny jako neklamná známka blížící se fronty kdo prošel pod okny kuchyně stal se vegetariánem takže se radši těšili až nebude už nic než kobylky červi a hmyz granulované a levnější syrové a pod poklopem inverze jsem slyšel dávících se miliónů kašel výfukových plynů popravčích automobilů efektivně obrácených naruby jen ti nejšťastnější z chudých dřeli pod opravdovou oblohou na přežranou šlechtu aby pak na úhledně zabalenou náplň aristokratických septiků mohli stát dlouhé fronty ušlapat se za úsvitu zlevněných státních svátků a tohle byli ti nejšťastnější o těch jsem slyšel pouze šustit zato kolaboranty jsem slyšel lepit denně chudině nejprve slovo: „NEPŘIZPŮSOBIVOST!“ vyřvávané těmi germanizovanými zobáky jako rozsudek k neprodlenému vykonání nucené práce reflexní vesty a pak koncentrák pro chudinu hned vedle spalovny odpadků a vzápětí přidali úředně na každé pokladně zřetelný jasný cejch žlutou kartou místo peněz tak aby to každý slyšel a pak přihodili zákaz posedávání na obrubníku zákaz zakrývání tváře zákaz zastavení na veřejném prostranství pro pěšáky aby nepřekáželi jezdcům dámám králů okupantů

ale pátý jezdec – poskokem vskok do obav neslyšel jsem žádné politické hovory nebyly přísně zakázány tedy na slušných pracovištích ale protože červená karta v práci byla předstupněm žluté bez práce tedy porozumění jsme přece jen lidé souhlasíš příteli že že strach že příteli ...? pochodem! ale nemůžu zapomenout na tu slepou uličku mezi baráky v Osvětimi jeli jsme tam místo školy kde prý věšeli ženské tak aby se všem zvedl žaludek prostě z toho jen že my ještě žijem pouštěli nám o tom filmy celý život průběžně a dokola ta průvodkyně byla židovka a na bolesti si nestěžovala ale fuj ty nechutné vlasy všude cizí vlasy! vchod! (když jsem jako dítě byl na prohlídce zámku měl jsem studentku co nás prováděla za princeznu z toho zámku po Osvětimi už jsem ohledně princezen dosti na vážkách) ale pokračujem ve výkladu ať to stihnem do zvonění komu tobě na nic se mě neptejte venku přešlapovali arizátoři z rozhodnutí soudu konfiskovali majetky rozdělovali si je na uzavřených dražbách nadělovali příbuzným jak prezidenti lup a kamarádům musíme si pomáhat tak se jmenoval film o tom všem takový hezký točil ho ten režisér jak hrál v reklamě na výhodný úvěr wir müssen zusammenhalten to věděli moc dobře moc a z dálky to všechno jeden svorník s uvážlivým knírkem nebo pár rodin kolem něj mimochodem Hitler byl všude neustále vždy však zbyl aspoň jeden kanál na přepnutí s reklamou na vysoce účinné hygienické potřeby to všechno jsem slyšel jak to bylo divné tisíckrát za sebou že už mi to přijde docela normální že strach že je snad lepší psát o lásce POCHODEM VCHOD snad ani nic jiného nezbývá vzhledem k tomu že odboj ist streng verboten proto nikdy žádný (strach?) fronta se blíží

25. února 2012

psaníčka

Jiří Dynka

Jsem dlouholetý ctitel Tanizakiho: od dob četby Deníku bláznivého starce… esemeskuji JAP… paměti Poundovy dcery Mary de Rachewiltz: Diskrétnosti čtu… kdo nerozumí podstatě peněz, nemůže porozumět poezii… prohlašuje Pound.

V antikvariátu Aurora zakoupen Laxnessův Svobodný lid — dočkáme se podříznutí jehňátka… telátka… a nakonec krávy-ženy; ať nikdo nemá hlad… dojez se chlebem: krajíce… knih... Laxnessových… Světlo světa (koupené v antikvariátu Aurora) o géniovi… o básníkovi Ó. Kárasonu Ljósvíkingovi… Možná, že jméno Dynka působí na Islandu stejně svůdně a strašidelně — esemeskuje JAP.

Zhoršil se mi zrak… esemeskuji JAP; Jara a podzimy — devět básníků staré Číny čtu… novými brýlemi… list za listem… opadává…

Vazba mých Proustů začíná být ohmataná jak vazba mé Bible... přerušuji četbu Chrámu divokých husí Cutomu Minakamiho… uprostřed kapitoly kvůli Proustovi; ihned esemeskuji JAP i to, že jsem koupil první vydání Sonetů Orfeovi R. M. Rilka v 1. podzemním antikvariátu.

Národní osvobozenecká armáda, Uganda… Irská republikánská armáda (IRA)… Mučednická brigáda Al-Aksá, Betlém… Rozhovory s teroristy čtu… esemeskuji JAP. Pro kravičku J. Š. Baara čtu: chodské… ach! Tak to bylo, tak to dál nepůjde! Účtuje v Ulicích Istanbulu Aziz Nesin — esemeska JAPovi nedoručena!

Trojdílnou Stehlíkovu Zemi zamyšlenou: s pompou… jsem vroucně vměstnal vedle Proustova Hledání ztraceného času v mé domácí knihovně… esemeskuji JAP… raději jihočeské kroniky Ladislava Stehlíka, než Paula Celana…! Esemeskuji JAP…

Ivan Matoušek: Tvář Otce, olej, 84 x 68 cm, 1980

Doteď mi vždycky vadily mušketýrské širáky s chocholy… jen pomyslet na chocholy a už… ale teď, Vladimíre Morávku, Rostandův Cyrano vyznamenán položením nad Coetzeeho trilogii: Chlapectví, Mládí, Zrání…

JAP esemeskuje: Stehlík je kronikář a malý utýraný básník českého jihu… Já esemeskuji: Stehlíkova sbírka — kronikářsky stručných, i seifertovských slok — Vratečín… Ticho v oranicích… sociálně-sexuálně… i Veselský i Whitman… i Li Po jižních Čech… je Jíní na trnkách… i Halas — jen hrobem jist, jen hrobem jist! Ladislav Stehlík…

Čtu… čtu… čtu… biografie, je-li bibliografií… Abych jej měl stále na očích — Modrý květ Novalisův položen nad Hledání ztraceného času i nad Knihu Zjevení — koupenou v antikvariátu Aurora… Cyrano! Cyrano! Cyrano!

JD esemeskuje (posílá psaníčko) JAP: hry I–IV Thomase Bernharda vtěsnány vlevo: vedle Tvé veleknihy Všecko napsané s věnováním — Milému liliovému… Modlitba před spaním (à la Vrchlický): Bože, když vidím Bernhardů svých řad, já mohu klidně spát… když vidím Ztroskotance… Rozrušení… Mýcení (Rozčilení)… Vyhlazení (Rozpad)…

foto archiv J. D.

Jiří Dynka se narodil 4. 10. 1959 v  Luhačovicích; vydal sbírky: Minimální okolí mrazicího boxu (Větrné mlýny, 1997), wrong! (Petrov, 1998), líviový lenkový (Klokočí a  Knihovna J. Drdy, 2000), Sussex Superstar (Petrov, 2002), Tamponáda (Druhé město, 2006), naučná stezka olšanské hřbitovy (Větrné mlýny, 2010).

VÝLOV Dnes si dovolím lovit, či přesněji cestovat v čase. O malý návrat do sedmdesátých let minulého století se totiž postaralo nakladatelství Novela bohemica, které v  loňském roce vydalo nikoliv nezajímavý rozhovor dvou intelektuálů – atomového fyzika Františka Janoucha (1931) a  jeho tchána, profesora filozofie a  někdejšího ředitele Filozofického ústavu ČSAV Arnošta Kolmana (1892– 1979). Publikace nazvaná Jak jste tak mohli žít? s  podtitulem Dialog generací, jejíž text vznikal v  letech 1977–1978, tak nabízí sebereflexi jednoho z  protagonistů budování komunismu, který v  jakémsi zpětném zrcátku bilancuje svůj život, své názory a také své chyby. Kolmanův život byl bohatý především na nečekané zvraty. Nejprve byl coby čerst­ ­vý absolvent FF UK odvelen na východní frontu, kde v roce 1915 padl do zajetí. O tři roky později už vstupuje do Komunistické strany Ruska (bolševiků), je zvolen členem Moskevského výboru KSR(b) a  stane se komisařem Rudé armády. Od roku 1923 vyvíjí ilegální činnost v  Německu, posléze se dostane na pozici ředitele nakladatelství Moskevský pracující a od té doby střídá jednu nomenklaturní funkci za druhou. Do Prahy se vrací až po roce 1945 jako řádný profe­ sor filozofie, v  roce 1948 je zatčen a  pře­ vezen opět do Moskvy, kde stráví tři roky

v pověstné Lubjance. Nakonec je propuštěn, tikami (např. Bucharina a  Solce), něco ztrácí přednáší o  kybernetice, vrací se znovu do na objektivitě.“ Na jiném místě zase hovoří Prahy, ale v roce 1962 rezignuje na všechny o  Solženicynovi jako o  hrdinském bojovní­ své funkce, odchází do důchodu a  odjíždí kovi za lidská práva a pokračovateli tradice s manželkou (v pořadí již třetí) Jekatěrinou Lva Tolstého a  Dostojevského, ale zároveň zpět do Sovětského svazu. mu nemůže odpustit, že kategoricky popřel Co se Kolmanových názorů týče, ty už své původní politické přesvědčení a obrátil tolik zvratů jako jeho život nezaznamenaly. se ve svých názorech jako naruby otočená Kolman byl nadšeným stoupencem socia­ rukavice. „Vždyť byl nejdřív přesvědčeným listické revoluce, agitoval pro ni na všech komunistou a osvojil si marxismus sotva jinak úrovních a skálopevně věřil, že marxistická než dogmaticky a nekriticky (jako já a vůbec my teorie je ve své podstatě správná, jenom všichni bez výjimky). Nyní však vidí jen černě se holt v  praxi nějak nepovedla. Navzdory vše, co přinesla říjnová revoluce, vše v  SSSR, tomu byl však do poslední chvíle přesvědčen, vše v  socialismu. A  to je nespravedlivé, předže i  „v  západní Evropě je nenásilný přechod pojaté, fanatické.“ Jak si pak ovšem vysvět­ k socialismu nejen možný, ale nanejvýš pravdě- lit postoj samotného autora těchto řádků, podobný. To znamená, že se tu »násilí« omezí který v roce 1976 konečně dostal povolení na čistě ekonomické prostředky – zdanění, zná- navštívit rodinu své dcery ve Švédsku a oka­ rodnění nejdůležitějších odvětví výroby, ome- mžitě požádal o  politický azyl? Vždyť jeho zení podnikatelských práv.“ první věta na letišti ve Stockholmu, jak Nicméně ekvilibristikou Kolmanových uvádí Janouch, byla: „Nechci se do toho vězení úvah o literatuře se jako červená nit táhne vracet.“ A už o pouhý týden později, zbaven kritika Alexandra Solženicyna, jehož Souos- všech iluzí o  podstatě sovětského režimu, troví Gulag v  době vzniku rozhovoru právě napsal otevřený dopis Leonidu Brežněvovi: četl. „Jistě byla krutost v boji proti nepřátelům „Oznamuji Vám, že vystupuji z KSSS. Je mi 84 sovětského státu často zbytečná a  zavržení- let, členem komunistické strany jsem byl 58 let. hodná. To se dnes lehko řekne, nebylo to však Vstoupil jsem do ní, abych bojoval za sociální snadné poznat tenkrát v boji, když nepřátelé – spravedlnost, za šťastný život lidí. Nyní, po bělogvardějci, vojska Dohody – chtěli zardousit dlouhém a  bolestném přemýšlení, jsem došel mladou republiku a  přitom prováděli stejné k tomuto nelehkému pro mne rozhodnutí… Mé krutosti. O této stránce Solženicyn mlčí a tím rozhodnutí vystoupit z  komunistické strany jeho obraz hrůzovlády, stejně jako některými nikterak neznamená, že se zříkám ideálů jednostrannými, předpojatými charakteris- socialismu, s nimiž jsem se seznámil již v roce

1910 a  které od té doby tvořily hlavní náplň mého dlouhého a  bouřlivého života. Právě naopak. Dospěl jsem k  pevnému přesvědčení, že mé setrvávání v  řadách KSSS by bylo zradou ideálů sociální spravedlnosti, humanismu a  vybudování nové, dokonalejší společnosti, jichž jsem se snažil dosáhnout, přes všechny své chyby a omyly, během celého svého života.“ A tak raději tráví poslední roky svého života na kapitalistickém Západě, na jehož adresu právě Solženicyn dávno předtím kriticky poznamenal: „Jste sytí, a  proto jste ztratili vůli a rozum.“ A  Kolmanovy chyby? Jedna za všechny: Velmi těžko se srovnával s pocitem, že je zod­ povědný, byť nepřímo, za popravu Rudolfa Slánského: „Je ironií dějin – nebo skromněji mého života –, že jsem byl v září 1948 v Praze zatčen a  dopraven do Lubjanky právě proto, že jsem obvinil Slánského, že vede politiku distancování se od SSSR a KSSS (toto tvrzení nebylo bez podkladu). Cítil jsem se tehdy víc sovětským než československým občanem, víc členem KSSS než KSČ. A tak jsem také jednal. I když jsem ve svém obvinění Slánského neřekl ani slovo o špionáži, zradě a podobném, zač byl roku 1953 oběšen (nic takového mi ani nepřišlo na mysl), bylo pro mě těžkou ranou, když jsem roku 1952 vyšel z  vězení a  slyšel o  obludném procesu. Vždyť jsem si nemohl být jist tím, že právě má tehdejší slova nesloužila později jako impuls sovětským dirigentům.“ Svatava Antošová

tvar 08/12/19

RECENZE ARCHITEKTUROU KE ŠTĚSTÍ Alain de Botton: Architektura štěstí Z angličtiny přeložila Eva Dejmková Kniha Zlín, Zlín 2010 Švýcar Alain de Botton (nar. 1969) žije momentálně v  Británii a  téměř dvacet let zásobuje knižní trh, televizi a rozhlas svými esejistickými úvahami. Vybaven univerzitní znalostí anglického a francouzského jazyka, kultury i  filozofie opustil vědeckou dráhu a  od prvního okamžiku se úspěšně obrátil k  masovému publiku. Botton má diplomy z Cambridge a Londýna, jeho vzdělání však není „celebritní“, ale systematické a  hlu­ boké. Odchod z akademické půdy nepůsobí jako nutnost outsidera, je spíš výsledkem ztráty víry v  komunikativnost současných univerzit. Botton se prezentuje jako esejista, který si klade za cíl vybavit postmileniální společ­ nost „návody na použití“ emocí, literatury (s  Proustem v  čele), náboženství, archi­ tektury. K  posledně jmenovanému oboru vede Bottona vášeň aktivisty. Jeho projekt Living Architecture se neuzavírá do odbor­ ného světa jako náš Archiweb, ale propaguje současnou architekturu také formou budo­ vání inovativních domů a  jejich pronájmu publiku. V  aktivismu soupeří Bottonova společnost s  princem Charlesem, který je významným hráčem v  britském diskurzu, jehož trumfy nejsou plané debaty, nýbrž urbanistická rozhodnutí a  architektonické realizace. Narážku na staromilství lze shle­ dat v Bottonově knize na straně 218. Archi­

VAKUUM TOUHY Patrick Lapeyre: Život je krátký a touha bez konce Z  francouzštiny přeložil Tomáš Kybal Odeon, Praha 2011 Kniha Život je krátký a  touha bez konce ote­ vírá věčné téma milostného trojúhelníku. Patrick Lapeyre (nar. 1949) se však rozhodl, že milostný propletenec nezobrazí tak, aby každý druhý čtenář začal o  osudové lásce snít a podvědomě toužit po tragédii z toho vzešlé, která je v  knihách samozřejmě vždycky krásnější a  vznešenější než to, co žijeme… Lapeyre chtěl poukázat na to, že láska a  vztahy bývají mnohdy více umou­ něné než velkolepé. Bolest, kterou zákonitě tento vztahový propletenec nese, autor nezobrazuje v  jejích vyšších katarzních rovinách. Hrdinové díky ní neplodí geniál­ ­ní myšlenky, ani se jejím prostřednictvím nedokáží lépe obeznámit s tím, kdo vlastně jsou. A  jejich vášeň? Ta je ubitá strachem a nedefinovatelnou nutností. Louis Blériot žijící v Paříži a Murphy pře­ bývající v  Londýně, dva muži, kteří visí na „pupeční šňůře“ Nory, nejsou zajímaví − a ani Nora nevykazuje žádné rysy démonického charismatu či nebezpečné krásy. Naopak: je přihlouplá a  neurotická. Hlavní postavy tedy nepatří k  těm románovým hrdinům, se kterými bychom se chtěli ztotožnit. Jsou nejapní a  mnohdy trapní. Autor chladně, bez emocí, s  přesností chirurga popisuje v několika styčných bodech jejich chvilkové společné životy do okamžiku, kdy se cesty Murphyho a Blériota protnou, protože musí. Nutnost však v této knize neznamená řešení. Jejich vztah se pak rozsype jen kvůli tomu, že se rozsype jejich představa o Noře. Do té doby se život obou mužů dělí na úseky s  Norou a  bez ní. „Po dva roky, uzavřený v  kruhu svého smutku, se metodicky věnoval stárnutí. (…) Když mu zavolala, byl ostatně skoro mrtvý.“ Bytí Blériota a  Mur­ phyho v  době nepřítomnosti Nory pak probíhá mimoděk, jako by trpěli poruchou zvanou depersonalizace. Onen štípanec, který si člověk s touto nemocí uštědří, aby

tvar 08/12/20

tektura hraje také důležitou roli ve filmech britských režisérů, včetně Alfreda Hitch­ cocka. Asi není náhodou, že Botton v  tele­ vizní prezentaci své knihy esejů Architektura štěstí uspořádal helikoptérový nálet na lon­ dýnskou Okurku ve společnosti Normana Fostera a ve stylu Jamese Bonda. Architektura štěstí je přeložena Evou Dejm­ kovou se zjevnou znalostí myšlenkového světa autora i  jeho literárních inspirací (včetně Oscara Wilda). Bestsellerová čtivost není dána povrchností textu, ale sebevědo­ mím Alaina de Bottona, který nepřetěžuje čtenáře faktografií, nekonfrontuje ho se složitostmi realizace, nejde prvoplánově po nejslavnějších realizacích a  pečlivě vybírá obrazový materiál. Britskému čtenáři vychází vstříc soustředěním na problema­ tiku tamější architektury, rozhojněnou o kontinentální příklady od Holandska přes Francii s nezbytným Corbusierem až k Itálii. Z našeho prostředí vybírá Miesovou brněn­ skou realizaci a  náměstí v  Telči, zatímco americké publikum může postrádat F. L. Wrighta. Nejde o  encyklopedii, ale o  čtivý esej, rytmizovaný otázkami a  odpověďmi. Obrazová část, stavějící na kontrastech a  analogiích, umožňuje samostatné, para­ lelní čtení. Černobílé fotografie jsou znám­ kou šetrnosti, ale také záměrem, soustřeďu­ jícím pozornost na podstatu. Autor se lehce přenáší přes kánony sou­ časných diskurzů. V  éře post-postmoderní se opovažuje uvažovat o  „dobré“ či „špatné“ architektuře a označit za „kýč“ to, co se mu takto jeví. Jen opatrně definuje pojem „krásy“. Spoléhá, že čtenář, očekávající definice v dneš­

ním univerzitním stylu, knihu odloží. Zbude dost milovníků architektury, kteří budou knihu vnímat jako proud vybraných analogií a protikladů, doprovozených textem. V úvodní kapitole nastiňuje autor stendha­ lovskou tezi o vztahu architektury ke štěstí. Architektura nepostihuje realitu života, ale pokud v její význam věříme, poskytuje nám obraz toho, čím bychom chtěli být. Sama architektura je vůči svým uživatelům indife­ rentní, ale může je ovlivnit. Na podobné tezi je postavena Bottonova představa o užiteč­ nosti církví pro nevěřící i věřící, kterým může církevní architektura předat duchovní ideál navzdory aktuální kondici své církve. Kapi­ tola Jakým stylem máme stavět prezentuje zásadní architektonický diskurz 19. století. V  Británii šlo také o  střet tamějšího palla­ dianismu a  romantické neogotiky. Pro čes­ kého čtenáře bude asi překvapením auto­ rův respekt k estetické vytříbenosti autorů eklektické architektury. Výsledkem této mnohosti je chaos a  východiskem funkční inženýrská architektura. Její „vědeckost“ je však pro Bottona jen zástěrkou estetického jazyka, který umožňuje architekturu „číst“ stejně jako dříve. Navzdory proklamované funkčnosti se estetice musí podřídit i funk­ cionalistická architektura Corbusierovy Vily Savoye s nemilými důsledky pro stavebníka. Živý styl Bottonovy knihy vede publikum k  doporučení číst současnou architekturu na bázi volného umění a  psychoanalýzy. I čtenář neznalý Adriana Stokese a Herberta Reada se může poddat bottonovským asocia­ cím architektur jakožto souborů náznaků fyziognomie bytostí, politických myšlenek

i  jiných realizací. Toto asociativní vnímání má v  sobě každý jedinec, ale náš systém vzdělávání je potlačuje. Ideály, sdělované architekturami, se s  dobou proměňují. Mohou být vyšší než chování jejich uživa­ telů, ale i tak jsou potřebné pro společnost. Architekt a  uživatel mohou hledat v  archi­ tektuře styl, který jim nahrazuje jejich osobní deficit, a proto v případě rozporných postojů nelze odsuzovat jednu stranu. Autor na závěr sděluje čtenáři „tajné umění“ kritérií pro čtení a posuzování kvality archi­ tektury. „Ctnostmi budov“ jsou řád, rovnováha, elegance, za nectnosti a nebezpečí považuje autor plošné přežívání internacio­nálního a  nedomyšlené vytváření „domácího“ stylu. Neinformovanost stavebníků a neschopnost architektů vnímat architekturu jako pro­ stor pro „štěstí“ udržují současný neblahý stav, který je možné zvrátit iniciativou jed­ notlivců. V  současnosti je však základním problémem to, aby se místo staré, průměrné stavby nepostavilo něco ještě horšího. Bottonova kniha se díky nepříliš přilé­ havému názvu a  podtitulu (Architektura štěstí − tajné umění zařídit si život) jeví jako další návod na cokoliv. Ve skutečnosti její pozorné čtení a  paralelní vyhodnocování ilustrací vytváří provokativní text, který vede k asociativnímu vnímání architektury. Opatrné výroky o  různoběžnosti architek­ tury a  společnosti vyvažuje nakažlivá víra v  její čitelnost a  sdělnost. Architektura se může stát médiem ideálů do ní vložených a  může k  nim vhodně disponovaného jedince i přivést. Pavel Ondračka

se přesvědčil, zda je na živu, představuje ve vypjatých chvílích u  Blériota poslouchaní Massenetova Werthera a  u  Murphyho četba Bible a  Leibnitzových spisů. Díky této poloze odcizenosti a  maximální neú­ časti na postavách se autor vyhnul tomu, aby musel své dva mužské hrdiny rozebí­ rat a vdechnout jim jiné cesty myšlení než ty, které se ubírají k Noře. Takové omezení má dvě příčiny, první je zcela jasná: jde o  záměr. Zobrazit atmosféru, která plyne z tohoto utrpení, se mu skutečně podařilo a mohl uplatnit čistý, vybroušený styl. Dru­ hým důvodem je možná ten, že Lapeyre ani neumí vytvořit plastické postavy. Aspoň ty hlavní. Žena, která všechno zapříčinila, je líčena z  bezpečné vzdálenosti ústy přátel nebo očima obou mužů. Ona sama se pří­ liš neprojevuje a její povahu lze určovat jen z náznaků, které ji někdy až karikují. Blériot a  Murphy vzbuzují spíše nechuť. Všechny tři sledujeme výhradně v  jejich neschop­ nosti, jako by nikdo z  nich neměl žádnou dobrou vlastnost; dá se říct, že celou dobu známe jen jednu stranu mince a  zbytek si musíme domýšlet. Naopak vedlejší postavy, které mají prostoru přirozeně méně, jsou vykresleny daleko plastičtěji. Lapeyre se jeví jako chirurg, jenž zná jen diagnózu a  místo bolesti, umí to vše pojmenovat, ale o  člověku, který leží pod jeho rukama, neví nic. Určité vodítko před­ stavují autorovy břitké komentáře, jimiž obdařuje své postavy, celý „věčný problém“ shazuje a  otevírá tak ještě další rovinu tohoto textu, ze které vyplyne, že více než o lásku jde mnohdy jen o zabředlost v sobě. Všechno v  této knize se odehrává totiž za. Jako když sundáte ze zdi obraz, který nechal na zašlé omítce stopu doby, kdy bylo čerstvě vymalováno. Zároveň je v  románu přítomno i  etické poselství, neboť Blériot zničí život své ženě a Nora sobě i milencům. Jejich činy autor neomlouvá horoucí láskou. Postavy nás totiž obelhávají, stejně jako samy sebe, a jejich tvůrce to čas od času pro­ zradí. „Kdyby chtěl, mohl by zmizet beze stopy, změnit si jméno, začít nový život v  nějakém ztraceném údolí, oženit se s  nějakou pastýřkou. (Blériot si někdy s oblibou nahání strach).“

Škoda jen, že se autor o skutečnou podstatu svých hrdinů nepodělil častěji. Pomocí těchto poznámek autor předvádí, že mnohdy nejvíc milujeme své představy o  sobě a  o  svém životě, který v  takové podobě reálně neexistuje. Lapeyre pole­ mizuje s  láskou, nepatetizuje ji, nedémo­ nizuje. Ví, že jeho postavy hrají svůj oblí­ bený tragický kus se sadomasochistickou rozkoší. Utrpení, které líčí, neplyne jen ze vztahu, který ve skutečnosti nechce nikdo řešit, i  když řešitelný je, ale také z  vlastní ne­­ochoty se k  něčemu postavit, o  něčem skutečně přemýšlet v rovinách, které se ne­­ omezují jen na omlouvání a romantizování své situace. A  ona banální Nora? Nakonec se zhroutí, ale to neznamená, že se změní. Právě tak zůstávají po jejím definitivním zmizení stejní Murphy a Blériot. Nora byla sice spouštěč sžírající touhy, ale prohrála, vždyť složitý vztah už byla poloviční hra, fikce všech tří účastníků. Dokládá to třeba scéna Blériotova zděšení z  Nořina přání

mít s  ním dítě, které by poněkud upravilo směr tohoto vztahu, a Nora by se najednou stala trvalou součástí jeho života. Když se Nora zhroutí, muži už o ni nestojí, tento kaz v  podobě nemoci by narušil jejich vlastní představu o vztahu k ní a o ní samé. Autor je ke svým postavám nezvykle tvrdý, neod­ pouští jim nic a na závěr je totálně zesměšní. Nora skončí jako manželka svého tlustého psychiatra a ve volných chvílích se vybavuje s kočkami. Život je krátký a  touha bez konce je kniha v  mnoha směrech nevyvážená a  postavy zamlžené, atmosféra má však takovou sílu, že to dílo (sice s kotrmelci) nakonec ustojí. Výrazný autorský vklad přestavuje přede­ vším neotřelý pohled na problematiku a bri­ lantní styl psaní, který do češtiny přesvěd­ čivě převedl Tomáš Kybal. Ona motivační záhadnost nás bude alespoň nutit ke knize se vracet a vymýšlet nové a nové variace, jak to vlastně „ve skutečnosti“ bylo. Zuzana Kůrová



inzerce

tóny barvy vůně

klub obchod čajovna

Mánesova 87, Praha 2

(metro A, stanice Jiřího z Poděbrad)

www.rybanaruby.net, e-mail:[email protected]

BOSORKA S KŘÍDOU V OČÍCH Jitka N. Srbová: Někdo se loudá po psím Dauphin, Praha 2011 Vstoupil jsem na rozpálený plech mezi peč­ livě vyřezané kousky rituálního cukroví. Po přečtení asi tuctu básní se měním ve vnitřní požár. Před očima mi zůstávají stopy po úryvcích barev, konkrétních předmětů, míst, momentek, komorních scén, konden­ zovaných, ostře řezaných slovních spojení. Autorka, již podezírám, že se ztotožňuje s  titulem básně Bosorka („To ona čmárá po obloze křídou“), nepotřebuje mnoho slov, aby přikládala na hranici. Ocitl jsem se při pálení čarodějnic, i  když v  obrácené roli. Obětí jsem já, dobrovolný čtenář, zatímco původce slavnosti bere polena-verše a  při­ kládá. Nejčastěji v  délce jednoho až pěti slov, čím kratší, tím lepší. Ani dřevěné konstrukce-básně, které z  nich staví, nebo raději vyškrtá, vykrátí a disciplinuje z počá­ tečního chaosu, nepřesáhnou formát minia­ tury o několika verších. Jedná-li se o báseň dělenou na oddíly, postačí v jednom i verše tři, nebo veršů šest. Průměrná délka se pohybuje mezi osmi až dvanácti verši. Co zvláštního je na pohled na těchto slo­ vech: „Sedím na čepici čerstvé hlíny / Vidím do kraje: / Z  města obnažené žíly / Kameny drolené do překotných domů // A  z  každého člověka je majitel / A  z  každé duše / Je zahrádka // Upravená po německém vzoru // A nic nikam nepřerůstá / A nic nikde nechybí“? Dobře se zobrazují, objekty k  sobě nená­ silně lnou, líčení nemůže být přirozenější, metafory přístupnější, chce se říct „oby­ čejnější“. Jde o  to, co v  básni z  tisíce věcí k  pojmenování zbylo, jak se na sebe nená­ padně poskládaly a  čím zaklaply. Ukázka není popisem toho, co by se v  posedlosti světem namanulo pod ruku. Je významem, který si pro své zhmotnění nabral z nutné vnější podoby, zvýraznil každé jednotlivé slovo, ale který zde byl před ní, vnitřně nezávislý. Ne docela, neboť bez světa a jeho pozorovatele by nebylo významů; přesto zvýznamnění předmětnosti, přítomnost

PAMĚTNÍK Z PAMÁTNÍKU Stephen Weeks: Daniela Z  angličtiny přeložila Dagmar Štěpánková Kniha Zlín, Zlín 2011 Angličan S. Weeks žije od roku 2003 v  Čechách, kde se zabývá rekonstrukcí architektonických památek. V Británii nato­ čil několik filmů, dokumentárních i  hra­ ných. V  současné době pracuje na filmové podobě svého detektivního románu Hraběnka v nesnázích odehrávajícího se v Praze. Román Daniela má podtitul V lásce a válce nic není, jak se zdá a je prvním dílem zamýšlené trilogie, jejíž druhá část vyjde v tomto roce. „Pražský hrad byl vpravdě pohádkový: kdo ho vlastnil, vlastnil také zemi. Bohužel byl právě v rukou nacistů, ani pohádkoví čerti nebyli tak nevýslovně zlí jako oni.“ Těmito slovy vyjádřil své okouzlení z Hradčan vypravěč a hlavní hrdina příběhu, ukrajinský Žid Sergej (pra­ vým jménem Nikolaj), jemuž se po dobu války podařilo svůj původ utajit. Složitým a chaotickým vývojem válečných událostí se Sergej dostává v roce 1944 do Prahy v uni­ formě wehrmachtu coby tajemník generála Vlasova. Tady se zamiluje do  české prosti­ tutky Renaty (pravým jménem Daniela), což mu způsobuje značné utrpení – vždyť ta něžná kráska tráví většinu nocí s němec­ kými důstojníky. Tento mladý muž je velmi kultivovaný − poznáme to snadno i  podle toho, že vášnivě rád čte Plutarcha, kterého si uchoval i během válečného běsnění u Sta­ lingradu, kde se dostal do německého zajetí. Svou lásku k antickému mysliteli připodob­

myšlenky, implikovaného postoje ke světu šem s jedním dvěma slovy. Ta nabývají tím, vzhlížet k  němu, prožívat s  ním, a  přitom zde považuji za primární. jak přebírají rostoucí váhu celku, jímž jsou zahánět občasné pochyby o  vlastní nepat­ Sbírka je souborem vymodelovaných zároveň vyzdvihována. Například: „Pečuj řičnosti, o možnostech sblížení. Bez samoty okamžiků vyhroceného vnímání, epifanií o  to cos budoval / I  když to byl omyl / Pečuj není reflexe, uvědomuje si autorka. Ví, že v hořící pyramidě či pagodě. Bývají nepate­ o  to co miluješ / I  když −“ nepůsobí zvlášť jako lyrický subjekt je i není sama. Ve druhé ticky expresivní („Střecha naproti je mapou vzrušivě, byť v  okolním tichu konflikt a třetí osobě (jež jasně převažuje nad první) světa / A světadíly hrozí zhroucením“), umís­ vynikne. Avšak závěr se vzepne geometric­ si přibližuje a zpřítomňuje obraz partnera − těné do všednodenních kulis („Marie stojí kou řadou: „Přinejhorším / Mezi rozedněním objekt reflexe, přičemž nezbytně ustupuje na zastávce v kožíšku / (...) / Myslí na tramvaj a probuzením / Je otvor v realitě // Tudy lze do své samoty, aby jej tam přebírala, probí­ která nepřijíždí / Myslí na marného milence vystrčit palec / A ucítit // Jiný vítr.“ Kolikrát rala, možná na něj i „kula pikle“. Společné / (...) / Marie − touha“), přírody („V útlém mi probíhaly hlavou implikace dvojverší prožitky jsou ztvárněny nejen jako záznam příšeří narychlo vztyčeného stanu / Neprší // „Ale nevolej mi / Jenom piš // (...)“, nebo jsem o  sdíleném světě, jeho plnosti, případně Deštěm prosycený vzduch / Jak mokrý pes se opakovaně postával nad expozici Scény o  jeho rozdílném vidění a  nedostatku, ale tlačí do plic // Vděčně olizuje plicní sklípky / („Sotva ji nalezne v průčelí domu / Jak marně i  jako materiál určený k  reflexi pro další Za dva dechy doživotně / Ochočený“), do ply­ fotí sníh / Proti slunci // Na půl dne zmizí mu vývoj vztahu. Příznačně se zde stýká sku­ tečné s touženým, v něžné a citlivé formě je nutí ročního cyklu ( „Přeju si jíst z  ramen jako kouzlem“). sůl / A  z  obočí // Najednou jako když utne − Kde se lyrický subjekt „loudá“? Především realita kladena vedle výhledů do budoucna. // Po jaru je každé zvíře smutné“), a  zvlášť vztahem k  milostnému objektu. Milostné Intenzita, s  jakou je subjekt zaujat svým často mají původ v  přetavené intimní chvíle, jejich různé fáze, stejně jako fáze vztahem, a  palčivá skutečnost, že v  tomto smyslovosti a  smyslnosti („Jsem z  nočního společného prožívání, naplnění i  čekání, rozhovoru, alespoň na ploše básní, vyhře­ dřeva // (...) // Napni vzteklé struny / Na mé obavy, nostalgická ohlédnutí, konflikty zává jeho původní samota, je důležitým tělo z  mizerného kmene // Poprvé s  tebou // a samota jsou stěžejními motivy sbírky. Do prožitkovým vkladem sbírky. − „Zatímco se Vydám nízký tón“). Několik motivů, jimž složitějších symbolických rovin se dochází slunci podařilo / Strčit jazyk do ložnice / Prokontext dodá symbolický význam a souvis­ po psychologických zákrutách vztahu. − vádím nedovolené hloubení / Ve starších geololost, stačí k evokaci myšlenkového podloží („Myslel že taková je samota / Ale to jen ticho gických vrstvách / Tvojí duše“; „Vytvořil dokobásně. Za povrchovou strukturou je vždy nafouklo tváře // Myslel že petlicí a vypnutou nale kulaté hnízdo / Z  kapesníků / Koberce / tento ostrý cíl, směřování k uchopitelnému elektřinou / Ho zapudí // Ale kurýr se žlutým A nesmazaných zpráv // Nakladl pochybnosti konkrétnímu významu. Z  množství mate­ vakem přelezl plot / A zásilku položil na práh − // Osm minut po půlnoci / Vyklíčily“ Jitka N. Srbová (nar. 1976) není autor­ riálu jsou nad úroveň běžného vnímání // Už třetí den nevyšel z domu / A ano: // Ještě vytlačeny špičky ledovců, jimž náleží sedm stále tam leží“) − Extrovertní projekce do kou novou, byť představuje svoji prvo­ osmin neviditelného těla básně, její vnitřní krajiny a prostředí mají ve sbírce protiváhu tinu. Její básně se objevují na internetu prostor, bílé místo za hranicí slov. Jednot­ v komorních, do zátiší umístěných citových již několik let. Mnohé se do knihy (tvoří ji livé součástky, zaoblené, přesně oddělené, introspekcích. O  vyzrálosti autorky svědčí, necelých 50 titulů) nedostaly. Označil bych se nenásilně vnucují k obrazotvornosti – až že se nikdy neuchyluje k  sentimentálním ji proto za výběrový dokument stylově je po chvíli poznat, že zde přeci musí být gestům, povzdechům, slzám „od srdce“ vyhraněné, dovršené poezie. Její ucelenost něco více, než kolik se navenek ukazuje. apod. Dávka metafyzického vhledu a pozice však může být nebezpečím do budoucna. Tuším, že tato kondenzace je jádrem jejich uvědomělého reflektora, jakkoliv ten nepře­ Tvůrčí princip se autorce zažil stejně silně, tepelného účinku. Vícevrstevnatost a  krát­ stává být citově a smyslově obnažený, ji od jako se do mě vypaloval jeho výsledek. Sty­ komluvnost jsou v přímé úměře. I přestože laciných a povrchních efektů chrání. („Pole lová variabilita, jakkoliv na její nedostatek je tvar uzavřený, nelze se básně zcela zmoc­ v zimě je kulisa / svázaná mrazem // Tápu po tentokrát nepoukazuji, by mi příště přišla nit, podřídit si ji. Zbývá působivý, nezje­ stéblech: / Starý klas / Zapomenuté žně // Str- čtenářsky zajímavá. Například změnou vený nepřesah. niště proťaté silnicí je úzké jak bolest // A řidič pohybu subjektu vůči světu. Namísto lou­ dání běžet, poskakovat, či radikálně pro­ Nezáleží na jednotlivém výroku („A nic projíždějící krajinou se nikdy neotočí“) nikde nechybí“; „Nic nebylo skutečné“), nýbrž Jedna z  os napětí vede mezi rozdílným měnit taneční figuru. Vím, že bez vnitřní na tom, jak se do stavebnice dostane. Síto vědomím samoty a  přítomnosti dru­ nutnosti to možné není. A příběh subjektu houstne s  každým zapsaným slovem. hého, v  dialogu, jehož druhou stranu buď se může vyvíjet i na jiných rovinách, nejen Autorka se k básni doloudá, dočichá, dovětří neslyšíme, nebo známe jen zprostředko­ na té stylové. S napětím budu čekat, jak to nebo k ní elegantně dotančí – nenásilnost vaně. Vnímáme neutichající potřebu sub­ dopadne. Ladislav Selepko pohybu bych rád zdůraznil –, a skončí ver­ jektu vyhlížet jej ze svého vnitřního světa,

ňuje k  náklonnosti ostatních lidí k  jejich psům a  kočkám. V  zajetí dostal od Němců nabídku ke spolupráci a  stal se z  něj tzv. hiwi. Vyprávění v  ich-formě je orámováno prologem a epilogem, v němž se představuje zestárlý Sergej-Nikolaj padesát let po válce jako správce památníku v Zaháni na místě bývalého německého zajateckého tábora. Próza se pohybuje na pomezí několika žánrů i  stylů: válečný román, historický román, milostný román. A  náš hrdina je oddaný ctitel, žárlivý milenec i  zhrzený zoufalec. „Rázem jsem měl pocit, že se mi celý hotel se vším tím okázalým luxusem vysmívá. Že se vysmívá mým planým nadějím na noc, kdy jsme se Daniela a  já měli spojit v  jedno, probudit se jeden druhému v náručí, v našem vlastním svrchovaném státě proti diktátorům tohoto světa.“ I  půl století po válce zůstal Sergej-Nikolaj poněkud prostoduchým hrdinou. Historická fakta a  postavy jsou zde spíš prostředkem, který autor použil k napsání milostného příběhu – vlastně to tedy není válečný román, i když o hrůzách a krutostech války se toho nedočteme málo. Půvabná Daniela německé okupanty nenávidí − a  zrovna tak české kolaboranty. Nikolaje přesto miluje, i  když tento mla­ dík v  uniformě wehrmachtu s  okupanty spolupracuje pilně a  svědomitě (dokonce je přijat v  Černínském paláci tajemníkem K. H. Franka). Koncem roku 1944 dostává v  souvislosti se vznikem Ruské osvoboze­ necké armády generála Vlasova důležitý úkol: má se jako poradce podílet na vzniku propagandistického filmu na záchranu Říše, který se připravuje v  barrandovských ate­ liérech. Dění, jež se kolem tohoto filmu (za

přítomnosti Miloše Havla, generála Vlasova a německých i českých scenáristů) odehrává, je jakási černá komedie či poněkud žalostný pokus o  ni. Odborný poradce Sergej-Niko­ laj během pár minut vymyslí název a vyřeší několik dalších problémů spojených s natá­ čením. Svou „zasvěceností“ a  pohotovostí českému čtenáři připomene proslulého Brouka Pytlíka. „Nyní promluvil muž, kterého jsem si pamatoval z Filmového klubu (…), Miloš Havel. Byl to uhlazený, klidný a očividně vysoce inteligentní člověk. (…) „Musíme se vrhnout na dějovou linku. Jakmile ji budeme mít, zajdu s  ní za státním tajemníkem Frankem a bude to v suchu. Ujmeš se toho, Otto?“ Ačkoli je Nikolaj skromný a  nenáročný, přijímá ochotně všechny výhody, které mu nová funkce přinesla – včetně vozu s osob­ ním řidičem, bytu po židovských obyvate­ lích apod. Vůči nacistické tyranii se v  něm vše vzpírá, dále však hraje hru o přežití, při níž ho jen občas znepokojí cosi jako připo­ mínka svědomí, ten hlas pak vždy spoleh­ livě ztichne, po letech na frontě a  v  zajetí ho život v  luxusu okouzlil, především tím, že mu dává možnost trávit čas s  Danielou v  drahých restauracích a  hotelových poko­ jích. Mohl vzniknout román-dokument, příběh o jedinci deptaném krutostmi války, o tom, že láska vzniká i za zdrcujících pod­ mínek a  okolností. Fiktivní příběh posta­ vený na historických faktech, událostech, autentických místech. Tak to autor zřejmě zamýšlel. „Jeho“ vypravěč mu to však vytr­ vale kazí − své zážitky rozmělňuje únav­ nou mnohomluvností a  popisnou doslov­ ností. Je patetický a  nabubřelý, nepoužívá zkratku nebo náznak. Všechno vysvětluje

a  opakuje. Trpí potřebou pronášet moud­ rosti. Protektorátní milostná romance je slepena z banality a slizkého líčení dávných sexuálních a erotických prožitků. Možná se autor domnívá, že starcovy vzpomínky na erotická dobrodružství musí být popsány do detailů až komických, protože stařec by to takhle líčil (není vyloučeno, že je stižen senilní demencí), anebo si myslí, že tak se o sexu v soudobé literatuře má psát. „Sténala a vzdychala a mě to opětovně vzrušovalo. Byla vlhká a já byl připraven do ní vstoupit. Lenka nachystala prezervativ z  jehněčího střívka, lehl jsem si na záda a ona mi ho navlékala. (…) »Vážně máš neobyčejný penis,« zašeptala mi.“ Grafická úprava – jejíž autor není v tiráži uveden – má jednu zvláštnost, která při čtení docela překáží: místo obvyklého nového odstavce pro uvedení přímé řeči jsou zde odstavce zrušeny a  nahrazeny mezerami. V případě dialogů o několika slo­ vech, což není v textu výjimkou, je stránka dost „děravá“. Možná už neplatí, že dobrá knižní grafika se nevnucuje a neodvádí tak čtenářovu pozornost od textu rušivými neobvyklostmi. Čtyřsetstránkový román (jeho 1. díl) končí nacistickou oslavou Nového roku 1945 na Staroměstském náměstí. Nikolaj se při zpěvu obludné varianty Tiché noci oslavující vůdce noří do pochmurných úvah o nejbližší budoucnosti. Pro další díl si autor ještě pone­ chal jakési hrozivé tajemství, jež se skrývá v  bytě po židovských obyvatelích v  Dlouhé ulici. A v něm se možná dozvíme, jak napo­ vídá výše uvedený podtitul, že ani Daniela nebyla tím, kým se Nikolaji zdála být. Eva Škamlová

tvar 08/12/21

RECENZE MEZI PAMFLETEM A TAJNOU ZPRÁVOU František Dryje: Devět způsobů jak přijít o rozum Pulchra, Praha 2012

jsou uvedeni výš. Vedle Aleny Nádvorní­ kové, u níž se jaksi vyprázdněná řeč změní sama v  nový zdroj básnické hypnosy, se s  devalvací řeči podnětně vyrovnává také František Dryje.

ních Jakuba Řeháka – zní v Dryjeho básnic­ kém cyklu převážně tvrdší a  sušší hřmot sarkasticky skřípavé dechovky. Tajemství naštěstí nezmizelo ani z  jeho nové sbírky; přesunulo se ale převážně do její druhé části a  do deníkových záznamů, skutečných nebo fiktivních, které tu (vedle hádankovitých aforismů a  „definic“) tvoří protějšek k pamfletickým prózám – a v nichž se skrývají také další básně. V těch se vrátí i volnější a méně průhledné polohy autorovy imaginace, aspoň v  podobě sugestivních náčrtů: „Vzdálení příbuzní, i když jen dýmají / Na tváři modrý prach, i my jsme to, co budem / (...) výtah se utrhl i s kočkou na rameni, nápadník na štaflích zatlouká skobu do tmy“.

Výřečnost a skepse Běžná literární kritika současnou surrealis­ Třebaže není v  českém surrealismu bez tickou poesii v podstatě nekomentuje, snad předznamenání (u  Karla Hynka a  Vrati­ ani neví, že existuje. Loňské zvláštní číslo slava Effenbergera, také však u  mladších Welesu a  teď i  katalog výstavy Jiný vzduch autorů okruhu UDS), je Dryjeho způsob v pražské Staroměstské radnici přitom uka­ ve svých konkrétních realizacích nezamě­ zují, že básnická produkce surrealistů je nitelný. Odcizení, které vyprázdněná řeč pořád rozsáhlá, až tím vybízí k  obnovené představuje, tu proniká přímo do surrealis­ bilanci. Také se ostatně dál vyvíjí; tam, kde ticky spontánního projevu, který by mu měl se před časem zdála invenční hlavně v bás­ unikat (do záblesků zázračna a  vnitřního nických prózách, teď přináší nové polohy dobrodružství) a který sám nabývá podoby přímo v básních, k posunům dochází i u jed­ zmechanizovaného, dutě rétorického pro­ Báseň a materiál notlivých autorů. Vzdor teoriím samotných slovu. Výrazně rytmizovaný a ostentativně Druhá část knihy obsahuje také sérii „zásle­ surrealistů (aspoň některých z  nich) je (takřka jarmarečně) výřečný slovní proud chů“, záznamů odposlouchaných hospod­ jejich poesie také rozrůzněnější, než se má tu není výmluvný bezprostředně, tím, co ských řečí se vší zlomkovitostí a  nedoslo­ za to; kde ji programově chtějí převádět říká, ale až „na druhou“: tím, že ač má vnější veností, která je jim vlastní. Autor je uvádí na nejmenšího společného jmenovatele, znaky proslovu – dokonce brilantního −, „programovým“ citátem z textu, v němž pře­ jímž má být imaginace – co všelidská vloha neříká téměř nic; plodí ponejvíc jen hlu­ kladatel Adolf Kroupa staví Apollinairovy – oproštěná od všeho tvárného („umělec­ šinu a  podivné slovní zmetky, nebo aspoň básně-rozhovory – podobně odposlouchané kého“) úsilí, zabírá ve skutečnosti značně výroky a obrazy na půl cesty mezi sdělením a významově nejisté – proti „lyrické syntéze“, široké spektrum osobních poetik: Nádvor­ a  blábolem. Občas se přitom mezi zmetky dírou v zhasínajícím moři / s rukama plnýma jíž je podle něj Pásmo. Lze za tím číst, co sym­ níková, Dryje, Jakub Effenberger, Gabriel, najde i  přitažlivější slovní shluk, sdělení vodních skel / složených úhledně v  houstnou- patickou sebekritiku, i  Dryjeho odstup od Janda, Solařík, Telerovský, Žáčková, co a  smysl náhle vyvstanou rovnou z  blábolu, cím dešti...“ To jsou podle mne Dryjeho nej­ jednolitosti básní z  titulního cyklu. Háček jméno, to odlišný přístup k jazyku, k obraz­ jehož nejapnost se lehkým posunem změní šťastnější polohy, obsažné právě svou ambi­ je jen v  tom, že protiklad mezi Pásmem nosti i k racionálním procesům, které spolu­ v „ujetou“, ale sugestivní tajnou zprávu. I na valencí a významovou mnohoznačností. a  básněmi-rozhovory je příliš schematický, určují její vyznění. takových momentech se nicméně dál podílí Básně titulního cyklu Devíti způsobů jak podobně jako ten, jejž jistí komentátoři vidí Trvalá je i snaha surrealistických básníků pochybnost o jejich reálné hodnotě, o tom, přijít o  rozum bohužel takovou obsažnost u  Blatného mezi „korektností“ básnických vztahovat se k současnému světu; kde noví zda zpráva je pravá nebo falešná; a  právě nemají; snad s  výjimkou čtvrté z  nich tu sbírek a jurodivostí textů z blázince. mladí militanti křísí program „angažované“ tím jsou působivé a výmluvné. Apollinaire totiž není nejsilnější – a  nej­ zcela převážil „posměšný“ smysl vyprázd­ poesie v co nejprimitivnější a nejvíc vnější V  předchozích Dryjeho sbírkách dospěla něného řečnění, obrazné evokace, pokud podnětnější – ani v  Pásmu, ani v  čistých podobě, surrealisté ho spontánně naplňují tato poetika ke zvlášť účinnému vyznění se tu najdou, jsou většinou spíš racionálně básních-rozhovorech; mluví naplno až zevnitř, v  míře, v  jaké společenská kritika třeba v  perfidní ódě z  Šalamounova hadru střiženy a  podřízeny jednotícímu tématu, v  básních žijících napětím mezi završeností přirozeně patří k  tomu vzpurnému – ale (2002), kde je oslavovaný „předmět“, mladí které mají jen dobarvovat. Básně se tak prvního a  matoucí otevřeností druhých. komplexnímu – postoji, jenž je ke psaní při­ lidé, vzýván ve verších jako „Prý mají ve stru- zužují do pamfletů na daný námět, ať je Podobné napětí je nejpůsobivější i  u  Dry­ vedl. Současnost tak u nich není přítomná nách korunní prince / (...) / ti MLADÍ LIDÉ jím lidský hyenismus, láska nebo nepřítom­ jeho, momentálně však jako by se jeho dvě jen tím, čím její spektákly sytí jejich obraz­ stejní jak zamlada / zastara zanova lupénku nost Boha (vzrůstající význam „metafysic­ složky od sebe oddělily: na jedné straně nost (třeba u  Jandy nebo Jakuba Effen­ na očích / na tvářích suché větve“. Óda při­ kých“ témat je tu nicméně pozoruhodný), ucelené, ale významově zredukované básně, bergera), ale i  přímo v  jazyce, kterým se tom není jen posměšná, proud dryjovského tajemné zprávy a  jejich víceznačnost ustu­ na druhé syrová mnohoznačnost náčrtů vyjadřují. Hlavním problémem surrealismu, dryáč­nictví tu vyplaví také hypnotickou pují rétorice a  cílené demonstraci. Lyrická a záslechů, jimž zas hrozí rozpad do drobků původně neseného hledáním co nejauten­ evokaci „černé jízdy zlatou noční tramvají / dimenze básně zkrátka zcela mizí ve pro­ a anekdot pouhého materiálu. Možná se tu tičtějšího lidského projevu (a vztahu člověka když ze tmy parku mlčí mrtvý skřivan“. Zvlášť spěch kritické skepse, vzdor tomu, že podle o básníka perou i skryté tvůrčí ambice, které ke světu), se od druhé světové války stále víc podivuhodný je závěrečný Epilog ze sbírky Dryjeho a  jeho generačních druhů až oni v  rámci surrealistického programu vědomě stávala nutnost sloučit své úsilí s postupují­ Vlci (2010) – trpící jinak svým monote­ českému surrealismu – po generaci 60. let potlačil, a surrealistická víra ve všemocnost cím vyprazdňováním řeči (a  všeho lidského matickým zaměřením −, v  jehož vlnách se – tuto dimenzi vrátili... Místo nočních medi­ imaginace v  surovém stavu. Až po novém sdílení), při nejmenším právě ve společen­ prázdná a  plná řeč převracejí jedna ve  dru­ tací a  jam sessions, jak jsou vlastní raným propojení obou složek, zdá se mi, nám Dryje ské rovině. Na tom, jak tento problém řeší, hou jako rub a  líc téhož Moebiova pásu: básním takového Dvorského – a  jak dnes v každém případě svou zprávu předá celou. lze měřit i přínos každého z básníků, kteří „nehmotný císař šeroslepý jantar / prolézá modře rozsvěcejí pražskou tmu třeba v bás­ Petr Král

„PODĚKUJ ŽE MÁLEM JSI“ František Listopad: Curricula Dauphin, Praha 2011 V loňském roce vydalo nakladatelství Dauphin útlou knížku Františka Listopada (nar. 1921) Curricula. Mohlo by se zdát, že jde o  knížku bilancování, text, ve kterém se nám nabízí suma lidského života proto, aby nás básník nenápadně přivedl k tématům, která bychom si s jeho jménem měli pama­ tovat. Cosi jako básnické memoáry. V  Lis­ topadově knížce tomu tak je − a  naštěstí také není. Za prvé je třeba říci, že jde o  knížku odvážnou, opět se u  nás vydala kniha básní, ve které se slovům věří. Ne naivně, jako zbraním, jako bojůvkám, jako tětivám, na které nakládáme své zásadní mínění o  tomto světě. Spíš jako vyčištěným, omy­ tým tvářím, a  tyto tváře, jejich zapamato­ vatelné odlesky v  nakřáplých už zrcadlech, si nás najednou berou a  není jasné, kdo koho vlastně píše. Jistěže je v  tom i  kus čistého a  bezproblémového lyrismu, ale je v tom i fundament lidské zprávy podávané jako ruka: „a slova si mě vymýšlela / tak jako stromy kreslí kraj / jsme na kousky a  duše celá / a slovo všechno prosypává / peklo i nebe chybí ráj // Překládám z  češtiny do češtiny / to co bych byl jsa přesto jiný / hledaje rozštípnuté kmeny / Chodíme smutně po trávníku / já ještě s verši nepřestal.“

tvar 08/12/22

I  proto nemůže Listopad sepisovat své životaběhy. Nepíše jedno curriculum, ale život se nám tu dává jako skládačka cur­ ricul, tedy: skrze životné a  životodárné momentky opisovat svět jako předškoláci – tečky, které se mohou (ale také nemusí) spojit v souvislý celek. To je dobře vidět na básních, které pracují s  podstatnými udá­ lostmi ať už biografie osobní nebo obecně historické či národní. Kolikrát už jsme četli o  odchodu z  Čech, mají ty odchody různé fasety, je v nich ukryto mnoho básnické síly i  malosti, ale nevzpomínám si na žádnou, ve které by tak naléhavě zněl – ptačí zpěv: „Kdo mě to poklepal na rámě / čí duše to byla nebo Duch / spokojen se mnou či varuje / kolem však prázdno / jenom vzduch // znamení divná mě provázejí / během života dosavad / zrcadla osleplá provazy / krákají bukáči / odcházím na západ.“ Bukač, ta zvláštní skorovolavka bez krku a se zavalitým tělem, to je nejspíš ten nejpřesnější korektiv seifertovské melan­ cholie první ukázky. Jenže tato sbírka nám ukazuje, že teprve kombinací obého vzniká smysluplné východisko pro básnický hlas – okouzleni slovem, slyšíce zároveň už také krákání tohoto světa, vydáváme svůj počet. A je to účet spíše s pasivy, nicméně vědět to, a přesto nepovolit, to je hodnota, třebas nedávaná na odiv hřmotně: „Sklíčen s klíčem v  ruce… / Hrát si se slovy / avšak hra je vážnější / než si představoval / slova potměšile klamou / šijí rubáš básníkovi / zaplatí si to // Pane vrchní platit.“

Už slyším haldu hlasů, že to už tu bylo, že to už známe, že je to tisíckrát obehrané a ozpívané, no a?: „Jsem šťasten / no a co?“ Jen do takto nastaveného, otevřeného a připraveného světa se pak vejdou ramena paní Hnátkové, jak opřena o  necky pere, jedině takto lze zpívat o nepochopitelném svinstvu napáchaném na Židech, jedině takto si připodobňujeme a  adorujeme matku, otce, takto básněmi fičí fukar dějin.

inzerce

Že je to hraniční podoba poezie? Že je to patetické? Aťsi, patos býval kdysi též atri­ butem těla, tak jako slovo, tak jako poezie. A  knížka Františka Listopada toto staré souručenství velkolepým způsobem připo­ míná: „Bylo to včera já našel / to co jsem ztratil dnes / kapradí časových vidů / syntax se rozední // verši můj poslední.“ Jakub Chrobák



OZNÁMENÍ NA SHLEDANOU V LEPŠÍCH ČASECH Irena Dousková: Darda Druhé město, Brno 2011 „Velbloudi a  lamy / mají hebký tlamy / Jen žerou a kadí / budou věčně mladí.“ Anebo: „Já mám IQ lamy – jsem po tobě, mami.“ A ještě: „Mladý pěkný lamy / nikdy nespěj samy / Starý lamy ať jsou rády / když maj aspoň kamarády.“ Takovéto říkanky prokládají novou prózu Ireny Douskové Darda (2011) − prezen­ tovanou jako závěrečný díl trilogie, zahá­ jené Hrdým Budžesem (1998) a  pokračující románem Oněgin byl Rusák (2006). Dá se přitom říct, že vystihují nejen některá zásadní témata prózy, ale působí také jako „poznávací znaky“ stylu Ireny Douskové v té podobě, v jaké se představila v předchozích dvou dílech zmíněné trilogie. Ty charakte­ rizovala snaha o upřímnou zpověď autobio­ grafické vypravěčky, snaha proložená ironií, humorem a  nadsázkou, nejprve podaná optikou naivního dětství, posléze skrze naštvanou revoltu dospívajících v  reálném socialismu. Ve třetím díle, s  postupujícím věkem vypravěčky, s její další životní etapou i proměnou společenského systému, ovšem toto vše ustupuje hořkosti a pocitům křivdy. Ne že by hlavní hrdinka Helenka Souč­ ková, tentokrát matka dospívajících dětí žijící ve „žhavé současnosti“, na něco tako­ vého neměla právo – stíhá ji jedna „darda“ za druhou. Rozpadá se jí manželství a jako herečka zažívá neshody v  domovském divadle, protože není ochotná ztotožnit se s módní feministickou angažovanou drama­ tikou. Podobně není ochotná se smířit ani

SÁM SOBĚ NASADIT LAŤKU Tomáš Přidal: Pikantní poldové Druhé město, Brno 2011 Nová sbírka Tomáše Přidala (nar. 1968) Pikantní poldové zaujme na první pohled. Divokou obálku nelze přehlédnout, i název byl v  tomto ohledu zvolen velmi dobře. O to víc se divím, když zjistím, že byl stře­ len jen tak od boku, právě tak by to mohla být kterákoliv jiná citace ze sbírky. Barevná kresba na obálce, imitující dětské malůvky, mě omrzí také, a  to ve stejnou chvíli, kdy se na mě podobných čmáranic vynoří tolik – ke každé básni jedna. Nutno dodat, že autor (mimo jiné učitel výtvarné výchovy) si knihu ilustroval sám, což má ostatně ve zvyku. V poslední sbírce se však do toho pus­ til opravdu s vervou. Tím víc jsem z obrázků v rozpacích… Některé mě i trochu děsí. Netuším, proč něco (tím myslím texty), co má takový potenciál, aby rozehrálo čtenářovu představivost, musí být skoro až ničeno konkrétním obrazem. Přesto bychom si na obludárium měli zvyknout. Bude to možná trvat déle, ale nakonec to stejně Přidalovi odpustíme. Nelze mu totiž upřít smysl pro několik zásadních věcí, a to zejména vydatně pokřivený humor, vydatně pokřivený pohled na ten chaos, který nás obklopuje, a jeho domyšlenou podobu. Svět věcí a myšlenek je svým vlastním svě­ tem. Vše, co by se nemuselo zdát běžným, je ve sbírce denním chlebem: „Zvýšení nájemného / donutilo obyvatele bytu / přestěhovat se na strop“ (s. 49). Nebo: „Bonbony mě olizují /



s  úpadkem současné politiky a  celé společ­ Ačkoliv v  textu lze najít vícero zdařilých nosti. A poslední obrovskou „dardou“ je pro momentů – nejsilnější jsou ta místa, v nichž ni objevený rakovinový nádor a  následná vítězí nadhled, humor, často v  kombinaci léčba, kterou musí absolvovat. Logicky tak se záležitostmi obvykle neradostnými, až přichází těžká životní krize se vším všudy. tragickými –, je výsledný pocit z  celku Tou nejproblematičtější „dardou“ nejen spíše rozpačitý. Z prózy přímo čiší, že přes pro vypravěčku, ale i pro čtenáře a celkové všechnu snahu o  svébytné umělecké dílo vyznění prózy je ovšem postava románo­ se text stal spíše prostředkem k  uvolnění vého manžela, ostatně také nazvaná Darda emocí, k  psychoterapeutickému „vypsání“ (Jindřich). Základní problém tkví v tom, že motivovanému touhou doložit svá trápení spíše než věrohodný protagonista příběhu a ospravedlnit se před sebou i okolním svě­ se tu čtenáři předkládá nápadně plochá tem. A co hůř: vyprávění vyvolává pocit, že a tezovitá karikatura lidské ubohosti. není tak úplně fér. Problém totiž nastává, Na jedné straně manželského souboje když pocit křivdy a  ublížení, lidsky zcela tu stojí autorčina hrdinka, která je z  roz­ jistě pochopitelný, začíná připomínat jakési vodu hluboce nešťastná, nedokáže zapo­ vyřizování účtů. Čtenář má nakonec od pří­ menout na společných dvacet let, o  dvou běhu větší odstup než sám spisovatel a po dětech nemluvě, každá zmínka o ztraceném přečtení v něm zůstává spíše jakási pachuť, manželovi ji rozpláče a vyvolá neveselé vzpo­ která bohužel přebije i to povedené. mínky i pocity viny. Na druhé straně on, pre­ Kdyby autorka zvolila takový žánr zentovaný jako nejprimitivnější machistické (a  nakladatel takový doprovodný text), hovado, které s rodinou komunikuje pouze který by zdůraznil, že nejde o  očekávaný řvaním, sprostými nadávkami a  urážkami, závěrečný díl trilogie, ale pouze o  jakýsi svým dětem při náznaku nespokojenosti literární deník, prostřednictvím něhož se dává rány, až padají na zem, synovi dokonce Irena Dousková pokouší vyrovnat s  osu­ schválně zlomí nos. Je zcela sobecký, ješitný dem, mohla by jako spisovatelka třeba a  nafoukaný, děti ho nenávidí, stejně jako dostat time-out. Nebo ještě lépe, kdyby se rodiče a  přátelé hrdinky, kteří ho ostatně rozhodla napsané nepublikovat, počkat, prokoukli už dávno. K  tomu všemu je to až od osobního tématu získá větší odstup ještě rasista, kariérista, pokrytec a pochází a nadhled, mohl třeba vzniknout opravdový, z  antisemitské rodiny. Dostatečnou účast autentický a věrohodný román, který by tri­ neprojeví ani při hrdinčině nemoci (jeho logii zakončil tak, jak by si zasloužila. Čte­ návrh, že ji navštíví v nemocnici, je tu inter­ nářský a kritický úspěch, který provázel její pretován spíše jako projev sobectví a majet­ předchozí knihy, tentokrát bude − řekněme nictví) a  v  nejtěžších životních chvílích ji − o něco skromnější. opouští kvůli mladší milence. Vypravěčka, Dousková se rozhodla takto a měla pro to rekapitulující všechny tyhle hrůzy, ale záro­ zřejmě své důvody. Nezbývá než jí popřát veň stále doufá – v intencích dané charakte­ a doufat – na shledanou v lepších časech. ristiky naprosto nelogicky – v jeho návrat. Alena Fialová

Bonbony mě koušou / Bonbony mě vysávají // Vybral jsem si / špatný pytlík / nebo možná / měly prošlou / záruční lhůtu // V reklamačním / se na mě dívají / trochu s nedůvěrou / trochu vyděšeně // Pak otevřou sáček // Bonbony / se zdvořile usmívají“ (s. 101). Navštívit tento svět absurdity není vůbec od věci, odpočinete si od toho našeho, kde se kdeco bere smrtelně vážně a  kde jsou všichni hrdí a  úzkoprsí. Budete-li číst Při­ dalovy knihy, dostanete se někam, kde je jakákoliv myšlenka i  názor osvobozující, kde můžete být sami sebou a kde každému bude úplně jedno, že na vodítkách místo psů máme knihy a  že violoncellista bude mít při hraní nohy v  lavoru. Poukazováno je nejen na paradoxy lidského chování, ale také přemýšlení. Osobitost nelze auto­ rovi upřít: „Dnes zaklepu bačkorama / řekne si královna po probuzení / nebaví mě pořád dokola / nazývat věci pravým jménem“ (s. 11). Nebo: „Člověk přemýšlí v autobuse: / Mám si cvaknout lístek? / Co když je támhleto revizor // Jiný člověk stíhá: / Proč na mě tak čumí? / Doufám že nevypadám jako revizor // Oba raději rychle vystoupí u nemocnice // Ostatní je sledují z  okna / Kurvy doktorský myslí si / Jenom tahají z lidí prachy“ (s. 15). Spatřujeme komickou stránku věci, cítíme výsměch těm žabomyším válkám člověka se sebou samým. Nejsem si však jistá, zda je to pro poezii dostačující. Navíc − všechno tohle už u  Přidala známe. Takže v  čem to celé vězí? Originalita a  bohatství tkví zejména v osobnosti autora a v esenci, která je obsažena v jeho díle, procházíme-li jím napříč. V poslední sbírce snad zčásti ve

stránce obsahové. Ale provedení, provedení sbírky i výrazová stránka básní, to už tolik nenadchne. Zkrátka se mi stýská po Kokosové opici, pro­ nikavé sbírce Všechno má barvu mýdla nebo třeba Hlasech v  sušence. Nedá se nic dělat, ale po tomhle všem jsou pro mě Pikantní poldové vcelku zklamáním. Nebo spíš jinak – po všech těch sbírkách by konečně mělo při­ jít něco trochu nového. Přidal jako básnická osobnost je nenahraditelný, ale s  poslední knížkou to úplně nevyšlo. Sám sobě nasadil autor už dávno laťku velmi vysoko. V  knize se nepochybně najdou zajímavé momenty, ale většinou je něco převálcuje, blízkost dalšího verše jako by už hrozila roz­ mělněním. Třeba již citovaná báseň, v  níž se  objeví motiv stěhování na strop (s.  49), se dál „vyčerpává“ doslovným domýšlením tohoto nápadu až k  inflaci: „Domnívají se / že takový způsob bydlení / je vyjde levněji // a  taky: / lépe se jim prokrví mozek / aby si mohli rozmyslet co v  případě / že se zvýší i nájem stropu // Zatím je nic nenapadá / snad jenom to / že lustr v  této pozici by mohl být strom.“ Ještě mě napadá – proč Tomáš Přidal dodnes nevydal nějakou opravdu pořád­ nou knihu pro děti? Takovou cestu bez­ břehou fantazií, která přináší spousty dob­ rodružství i  životních názorů, cestu, která otevírá třinácté komnaty, tu by dětský čte­ nář jistě ocenil. Publikace by určitě neměla chybu, vždyť Přidalova hravost po takové výzvě přímo volá. Už teď vidím ty zářící, trochu vykulené dětské oči. Michèle Baladránová

Tvar lze objednat telefonicky, poštou nebo e.mailem [email protected] Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1 tel.: 234 612 398, 234 612 399 cena pro předplatitele 25,– Kč

Čtení v  café Fra: 19. 4. 2012 se představí Mila Haugová a Jakub Řehák, 24. 4. 2012 Justin Quinn a Petr Halmay a 25. 4. 2012 budou číst Kafku, Borgese, Sabata a Lustiga Věra Koubová, Markéta Mališová, Mariana Gil Herrera a  Anežka Charvátová. Začátek všech pořadů je vždy v 19.30 hod. Dne 24. 4. 2012 se v  kavárně Libresso na Vinohradech v  Praze představí Svatava Antošová v „literárně-hudební performanci“ nazvané Hej, blogeři, tak todle sem já / novým nickem pokřtěná... Svatavu bude doprovázet improvizacemi na saxofon Julie Gübelová. začátek v  19.30 hod. Dne 25. 4. 2012 zde vystoupí na již 8. večeru poezie Mirek Kovářík, Blanka Koutská a Radek Bláha v  pořadu věnovaném Waltu Whitmanovi a Allenu Ginsbergovi. Výstavu nazvanou Něžný fotoerotikon s podtitulem Touha, něha, erotika ve fotografiích 20. a 21. století najdete v pražské Artinbox Gallery (Perlová ulice). Představeni tu budou mj. fotografové Vladimír Birgus, František Drtikol, Roman Franta, Eva Fuka, Václav Chochola, Dana Kyndrová, Jaroslav Rössler nebo Jindřich Štreit. A ještě do kdy: výstava končí 10. 5. 2012. Jiří Švestka Gallery Prague slibuje pod společným názvem Echolog práce Jiřího Franty a Davida Böhma. Výstavu můžete navštívit do 12. 5. 2012. Jak vypadá Národní obrození na fotogra­ fiích Štěpánky Steinové a  Salima Issy, poznáte v  pražském Ateliéru Josefa Sudka do 10. 5. 2012. Fotografie a  filmy nabízí kolektivní výstava nazvaná Punctum / Barthesův deník. Figurují zde jména jako Josef Bolf nebo Lubomír Typlt, kteří mají vztah zejména k figurální malbě. Výstavou se můžete potě­ šit do 28. 4. 2012 v pražské Galerii 1. patro. Galerie VŠUP v  Praze představí na výstavě nazvané Androgynekologie „ženský a  mužský model v  dílech studentek Ateliéru tělového designu FAVU“. Vystavují mj. Kateřina Knoppová, Kristýna Nytrová, Sára Peková, Klára Břicháčková, Petra Růžičková, Barbora Trnková nebo Gabriela Zigová. Do 5. 5. 2012. V  Galerii Havelka (Martinská 4, Praha 1) vystavuje Jakub Špaňhel akryly na plátně, inspirované sbírkou básní Bohuslava Reynka Had na sněhu. Do 12. 5. 2012. Galerie Kabinet Střítež zahajuje letošní čin­ nost výstavou z  malířského díla Martina Kuriše. Hledejte pod názvem Navarana a Lola Martina Kuriše do 10. 5. 2013. České výtvarné umění ze sbírek Augusta Švagrovského přináší do 6. 5. 2012 výstava v kroměřížské Galerii v podloubí.

 tvar 08/12/23



za okraj literatury /8 SERVÍT JE VŮL Servít je vůl je nejznámějším domácím pří­ kladem folklorního žánru latrinálie, ano­ nymního textu šířeného na veřejných toa­ letách, jak tuto svébytnou formu lidové tvořivosti nazval americký folklorista Alan Dundes již v  roce 1966. Latrinálie, které na sebe berou podobu jak lidové prózy, tak poezie, se většinou dotýkají tématu souvi­ sejícího s prostředím jejich vzniku a šíření, tedy vyměšování, popřípadě jeho svérázné kombinace s  (auto)erotikou. Nápisy na veřejných toaletách jsou tak ryzím ztěles­ něním bachtinovského lidového humoru, příležitostně se ale dotýkají i  témat jiných. Je například zajímavé porovnávat filozo­ fické úvahy a stesky nad obtížemi studia na vysokoškolských toaletách s  obecněji ladě­ nými a často politicky zabarvenými prokla­

macemi na toaletách restauračních zařízení. Poměrně pestrý přehled tematické šíře čes­ kých latrinálií ostatně před lety publikoval Patrik Ouředník ve své útlé sbírce Klíč je ve výčepu. Z folklóru WC (Praha 2001). Servít je vůl ale byl něčím více než pouhou latrinálií, byť k tomuto způsobu užívání lid pravděpodobně naváděl skatologicky znějící počátek tohoto nápisu. Již od doby svého vzniku na konci 50. let 20. století byl celo­ společenským fenoménem, jakousi obecnou proklamací vyjadřující existenciální pocity z marnosti a komplikovanosti světa. Z desí­ tek veřejných toalet – a později i zdí a plotů – v Praze, kde vznikl, se rozlétl po celém Čes­ koslovensku a brzy překročil i jeho hranice. Přitom zároveň překročil i hranice psaného folkloru a  stal se efemérní legendou; his­ torky o tom, kde všude byl či je k nalezení, je totiž velice obtížné empiricky ověřit. Pří­

běhy, že se tento nápis již v 60. letech ocitl na Eiffelově věži v  Paříži, Velké čínské zdi, Empire State Building v New Yorku, jídelně sovětské polární základny Mirnyj v Antark­ tidě, či dokonce v měsíčním prachu, kam jej vyryl americký astronaut českého původu Eugene Cernan, jsou dnes neodmyslitel­ nou součástí servítské legendy a  dodávají tomuto nápisu doslova mytický rozměr. Díky tomuto rozměru mohl nápis vždy aktivně reagovat na aktuální události veřej­ ného prostoru; v  roce 1968 během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Českosloven­ ska je tak krátkodobě nahrazen omluvnými nápisy Servít už není vůl a  Servíte, promiň; v  období normalizace se pak nápis znovu

VÝROČÍ

Jaroslav Med

*19. 4. 1932 Havlíčkův Brod Dívčí trojportrét

Rybí ploutvičkou zabrání alchymii slz a hlavně – to neskromné přání: být nepromokavá! (Dokořán 64, bulletin mladé literatury, červen–srpen 1964)

V každém oku olejovku a v srdci stoh igelitu.

V dubnu si dále připomínáme tato vý­­ro­ ­čí narození: 7. 4. 1932 Antonín Líman 7. 4. 1962 Miroslav Wanek 8. 4. 1962 Leonard Medek 9. 4. 1922 Jan Gregor 11. 4. 1902 F. A. Elstner 13. 4. 1902 František Markup 14. 4. 1882 Oskar Donath 14. 4. 1962 Iva Málková 16. 4. 1882 Jaromír John 16. 4. 1922 Olga Pražáková 16. 4. 1932 Přemysl Blažíček 17. 4. 1962 Irena Obermannová 18. 4. 1922 Vladimír Stuchl 18. 4. 1952 Josef Vondruška 19. 4. 1912 Marie Chudá

někdo udělá divadlo. Ale hrozné je pomyslet, co se s aférou, jak se bude rozvíjet, a s aférami příštími na nás vyvalí ne snad anglismů, postů, nožů na krku, frází a  floskulí různého druhu, na ledacos jsme si zvykli. Hrozné bude, co se na nás vyvalí zdrobnělin, mazlivosti a něžných přezdívek! Některé budou taky správně chlapské, ale jejich původ bude i tak zejména v dětské četbě. Není to tak dávno, co mně polští přátelé, ostatně čechofilové, říkali, jak legračně ta čeština všechno zdrobňuje. Jejich mateřština to umí ovšem také, ale kam se hrabe – z  hospodské mluvy – jejich piwko či ještě kawusia a  kawunia! Polština všech svých teoretických možnosti snad ani nevyužívá, takový gula­szek z  kiełbaską se na  internetu vyskytuje, ale v číšnické mluvě zatím vzácně. Podobně v rozhovoru mezi hostem a číšníkem ještě rozhodně převažuje kawa. I  tak jsem se tehdy nechtěl dát a  připomněl jsem, co je dávno popsáno: zatímco na Čecha působí polština, než k  ní pronikne blíž, mazlivě, dětsky a šišlavě, působí na Poláka čeština alespoň při prvním poslechu jako řeč mazlivá, dětská a zdrobňující – i tam, kde nezdrobňuje. Přeli jsme se o to v hospodě a  ponížení mě nakonec vystavil číšník, dobrý Čech. Když mi Poláci aspoň trochu uvěřili, chtěli jsme platit. A číšník řekl: „Takže to byly čtyři polívečky, čtyři gulášky a  osm piveček…“ Bylo třeba se vzdát, Poláci triumfovali.

Citát z Karla Poláčka jsem nevybral ani tak kvůli jeho nedávným významným narozeninám. Měl posloužit čtenáři i  pisateli těchto řádků jako zabezpečení proti nemoudrému předpokladu, že to bylo před osmdesáti lety jiné. Ale podezření, že jsme zatím zdrobnili docela všechno, se člověk těžko zbavuje. Když se dětství díky dobrým dospělým vydaří, může být krásné. Ale zdětinštění? Zdětinštění jako návrat ke žvatlavosti v  neodpovídajícím věku, opuštění humoru, jenž předpokládá vidění kontrastu mezi ideálem a  skutečností, ve prospěch veselí, vřískavosti a  náhlých proměn nálady? Věci veřejné nejsou výstřelek, voličský omyl, ale předvoj nebo chcete-li špička ledovce. Pod hladinou je nepochybně legrace ještě mnohem víc, mňamek, grilování zahradního a i grilování politiků a taky vaření a plácání po zádech a reality show a přezdívek a vzájemného hodnocení kuchyní a ložnic. Věci veřejné si voliče ostatně získaly také klikáním, jež mělo přinést vyšší míru demokracie svou hravostí. Kdysi velmi dávno bych jistě rád hlasoval pro stranu, v jejímž čele by stál Strýček Jedlička. Uměl napodobovat tolik zvuků, lidských i docela nelidských, a na nás děti byl vlídný. Víc jsme stejně ničemu nerozuměly, děti. Ale nejvíc se bojím dalších přívalů něhy a mazlivosti. Václav Burian

Rétorika hromu ji nedojímala, znala lyriku jen od Channela, ale blesk magnézia pokládala za hněv boží a Gérarda Phillipa za anděla. Ejhle zázrak! Anděl na fotografii. Ani v matematice nelze z ničeho dedukovat něco. Ale ona hovoří o všem s tajemnou přesností chybné násobilky. A co smrt? Jen pár snítek popela zůstane mezi stránkami Saganové.

Michal Jareš

mění na Servít už je zase vůl. Desítky dalších variací pak byly spíše jazykovými či lokálně specifickými, byť z dnešního pohledu velice zajímavými hříčkami. Po roce 1989, se záplavou nových forem nápisů ve veřejném prostoru, jako jsou tagy, graffiti a  nejrůznější formy street artu, byl nebohý křídou či tužkou psaný Servít poně­ kud zatlačen do ústraní. Přesto stojí za to si na něj občas vzpomenout, už proto, jak výrazně ovlivnil imaginaci obyvatel Čes­ koslovenska v  dobách své největší slávy v  60.  letech 20. století. O  jeho původu, vzniku, předchůdcích a souputnících proto budeme meditovat ještě příště. Petr Janeček

fejeton Gulášek Mladý muž zavrtěl hlavou a upjatě odpově­ děl: „Mně dejte dvě vajíčka ve skle, chleba s máslem a malé pivo.“ „Dvě vajíčka ve skle, chlebíček s máslíčkem a malé pivečko,“ opakoval číšník a vzdálil se. Karel Poláček, Vše pro firmu Televizní reality show s  lidmi dusícími se ve vlastní šťávě a v jednom baráku, sledovanými kamerami a mikrofony, se v nejdrsnější podobě na našich obrazovkách dlouho neudržela. Svědčilo by to o nás dobře, kdyby se žánr nerozpustil a  neprostoupil všechno. Brzy bude nepochopitelné, co strašného připadalo publiku na jazyce Antonína Novotného, ba i sláva jedné nahrávky Miloše Jakeše přestane být pochopitelná. Ona diktatura byla ohavná, ale – budeme-li se držet jazyka a  stylu – tolik papalášství a  arogance přímo, každodenně a v přímém přenosu demonstrovat nemohla. Jak těžko se mi to píše a  vyžadovalo by to mnoho upřesnění… Tehdejší arogance byla zajisté přesněji institucio­ nalizovaná a  jazyk ritualizovaný natolik, že ani k  vyjádření upřímné lásky nemohl člověk říci třeba, že SSSR miluje k zbláznění, Sověty fakt žere a na VŘSR ujíždí. Hihňání vedle sprosťáren, zdrobněliny srdečně kriminální, někomu se zachce kopnout si do zkaženého dítěte, kdejaký spor připomíná

padesátá léta a  politické procesy. Dnes už by asi i osvětimská lež, použitá hulvátem v banálním sporu, zapadla. Jazyk a styl české pravice začíná připomínat lidovou postmoderní architekturu 90. let, tehdy snad míněnou dobrotivě, první smělé rodinné domy, obchody se dvěma mohutnými sloupy podél nárožních dveří na periferii. Prvky od gotiky po secesi, smělá sousedství hmot a  barev, kuchyně, krajky na piáně, lucerničky, balustráda z gypsu, cimbuří z  plastu. Mramor ale taky, nejdražší možný. Takové sídlo vlády: ohromný areál, který by připomínal všechno, mateřskou školku, káznici, veřejný dům, chrám taky, krytý bazén, aquapark, skleník zeleninový i oranžérii a sídlo krajského výboru KSČ a cirkus, panelák i sídlo s bazénem na břehu Tichého oceánu. Karel Poláček – na počátku 30. let – pokračuje takto: Místnost byla nádherně zařízena podle vkusu minulého století. Křišťálové lustry, pozlacený bronz, bílá, poněkud oprýskaná štukatura, židle potažené olez­ lým plyšem a  množství ornamentů. Stěny zdobily obrazy, jež představovaly jakési mytologické výjevy. Na všem ležela melan­ cholická ošumělost, která vzbuzuje důvěru u  lidí konzervativního založení. Dnes by to bylo celé ještě prošpikované mikrofonky, protože by se tam scházela elita. Nechce se citovat výroky z  poslední velké aféry, a ani z těch dřívějších; on z toho stejně

Ročník XXIII. Vydává Klub přátel Tvaru. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky. Šéfredaktor Lubor Kasal. Redaktoři: Svatava Antošová, Wanda Heinrichová, Michal Jareš, Božena Správcová (zá­­­­­­stupkyně šéfredaktora), Michal Škrabal. Tajemnice Andrea Bláhová. Korektorka Petra Patáková. Předseda Klubu přátel Tvaru Pavel Janoušek. Adresa redakce: Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, telefon 234 612 398, 234 612 399. E-mail : [email protected]. Redakcí nevyžádané rukopisy, kresby a fotografie se nevracejí. Grafický návrh Lukáš Pertl. Sazba a zlom programy Adobe® InDesign® CS2 a Adobe® Photoshop® CS2 Lubor Kasal. Tisk Calamarus, s. r. o., Praha. Rozšiřuje A. L. L. Production, spol. s r. o., Mediaservis, a. s., PNS, a. s., Mediaprint-Kapa a redakce. Předplatné ČR: Call Centrum, tel. 234 092 851, fax 234 092 813, e-mail: [email protected], http://www.predplatne.cz; redakce Tvaru. Předplatné SR: L. K. Permanent, s. r. o., P. P. č. 4, 834 14 Bratislava, tel. 00421 7 444 537 11, fax 00421 7 443 733 11. Objednávky do zahraničí: A. L. L. Production, spol. s r. o., Hvožďanská 3-5, Praha 4 a redakce Tvaru. Předplatné může být hrazeno v eurech. Distribuce pro nevidomé: Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR - SONS - Na Harfě 9, P. O. Box 2. 190 05 Praha 9, tel. 266 03 87 14, http://www.braillnet.cz

2012/08 tvar 08/12/24

www.itvar.cz • MK ČR E 5151 • ISSN 0862-657 X • F 5151 46771 • 30,- Kč • 12. dubna 2012