Virus Zika souèasné poznatky a laboratorní diagnostika

MUDr. Hana Zelená, Mgr. Jakub Mrázek Národní referenèní laboratoø pro arboviry, Centrum klinických laboratoøí Zdravotního ústavu se sídlem v Ostravì

Virus Zika – souèasné poznatky a laboratorní diagnostika Historie a pùvod viru Virus Zika byl poprvé izolován z krve makaka v roce 1947 pøi výzkumu viru žluté zimnice v ugandském pralese s názvem Zika, který se rozkládá na bøehu Viktoriina jezera nedaleko hlavního mìsta Kampaly [1,2]. V místním jazyce, gandštinì, slovo zika znamená „zarostlý“. Odtud novì objevený virus získal své jméno. V roce 1952 byl virus poprvé potvrzen u lidí v Ugandì a Tanzanii a od této doby byly zaznamenány sporadické humánní infekce na rùzných místech Afriky a Asie [3]. Protože virus zpùsoboval pouze nezávažné samoúzdravné horeènaté onemocnìní, nebyl mu pøipisován vìtší význam a zùstával dlouhá léta stranou zájmu lékaøù, vìdcù i veøejnosti. První vìtší hromadný výskyt infekce virem Zika byl zaznamenán v roce 2007 na ostrovì Yap v Mikronésii, kde se tímto virem nakazilo okolo 70 % obyvatelstva, což pøedstavuje pøibližnì 5 000 nakažených pøi celkové populaci ostrova èítající 6 700 osob [4]. Další epidemie se vyskytla v letech 2013–2014 ve Francouzské Polynésii, kdy se nakazilo pøibližnì 60 % populace, tedy pøes 30 000 osob. Jednalo se zde o rozsáhlejší populaci než na ostrovì Yap a bylo zpìtnì prokázáno, že v souvislosti s touto epidemií se zde narodilo více novorozencù s mikrocefalií, než bylo obvyklé v pøedchozích letech [5]. Na západní polokouli se virus rozšíøil v roce 2014, kdy byl nalezen nejprve na Velikonoèním ostrovì [6]. V kvìtnu 2015 byl poprvé detekován v Brazílii, ovšem pøedpokládá se, že ve skuteènosti zde byl 30

Labor Aktuell 04/16

pøítomen již na pøelomu let 2013–2014 [7]. V následujícím období se virus masivnì rozšíøil do celé Latinské Ameriky a Karibiku. V roce 2014 se rozšíøil také do Nové Kaledonie a na další tichomoøské ostrovy a v r. 2016 na Kapverdské ostrovy [8,9]. Bìhem roku 2016 se virus objevil i v jihovýchodní Asii. V èervenci 2016 byly zaznamenány první pøípady autochtonních nákaz v USA na Floridì [10]. Aktuální údaje o rozšíøení viru Zika ve svìtì vèetnì mapy výskytu jsou umístìny na webu ECDC (European Center for Disease Control), tato data jsou pravidelnì aktualizována, viz obr. 1. Virus Zika vyvolal významnìjší zájem až v roce 2015 z dùvodu podezøení na teratogenní úèinky tohoto viru. V Brazílii byl v souvislosti s rozsáhlou epidemií viru Zika zaznamenán neobvykle vysoký poèet novorozencù postižených vrozenými

Obr. 1: Mapa rozšíøení viru Zika ve svìtì (zdroj: ECDC)

vývojovými vadami mozku spojenými s mikrocefalií. Takto postižené dìti se rodily matkám, které v tìhotenství prodìlaly nákazu virem Zika. Následnì byla tato souvislost jednoznaènì prokázána a z toho dùvodu je dnes virus Zika øazen do skupiny agens oznaèované akronymem TORCH, zahrnující infekce s teratogenním úèinkem na plod pøi infekci v tìhotenství. Tradiènì sem patøí toxoplazmóza, rubeola, cytomegalovirus, herpes simplex virus a varicella-zoster virus.

Základní charakteristika viru Zika Virus Zika patøí do èeledi Flaviviridae, rodu Flavivirus. Jedná se o obalený støednì velký RNA virus, viz obr. 2. Virová RNA je nesegmentovaná a stejnì jako u ostatních flavivirù kóduje celkem 10

proteinù, z nichž 3 jsou strukturální (povrchový protein E, matrixový M a kapsidový C) a 7 je nestrukturálních (NS1, NS2A, NS2B, NS3, NS4A, NS4B, NS5), které jsou exprimovány v rùzných fázích replikace viru. Virus je blízce pøíbuzný dalším flavivirùm, mezi nìž patøí napø. virus kl횝ové encefalitidy, žluté zimnice, dengue, západonilské horeèky nebo japonské encefalitidy. Stejnì jako ostatní jmenované flaviviry se virus Zika zpùsobem pøenosu øadí mezi arboviry, tedy viry pøenášené èlenovci. Zika patøí mezi velkou skupinu komáøích arbovirù, jeho pøenašeèem jsou komáøi rodu Aedes, pøedevším tropický druh Aedes aegypti. V laboratorních podmínkách bylo prokázáno, že rovnìž komár Aedes albopictus, invazivní druh tolerující i nižší teploty, je schopen pøenášet virus Zika. Virus Zika byl nalezen i u dalších druhù komárù rodu Aedes, Anopheles, Culex a Mansonia [11].

Obr. 2: Virus Zika – transmisní elektronový mikroskop, autor Mgr. Markéta Pomiklová

Na základì drobných genetických odlišností se rozlišují 2 linie viru Zika – linie africká a asijská, které se liší teritoriem výskytu a pravdìpodobnì i svou virulencí. Africká linie byla prozatím nalezena pouze v Africe a nezdá se, že by docházelo k jejímu šíøení mimo pùvodní kontinent. Virus, který je nyní rozšíøen v Latinské Americe, je asijskou linií viru; k jeho rozšíøení do Ameriky došlo pravdìpodobnì z východního Pacifiku, kde je tato linie pøítomna rovnìž, stejnì jako na endemických územích Asie a na Kapverdských ostrovech. Je pravdìpodobné, že právì asijská linie viru je více virulentní než linie africká a má také vìtší potenciál, pokud jde o intrauterinní infekci plodu s následným vývojovým postižením [12].

Tab. 1: Maximální prokázaná doba pøítomnosti viru Zika v tìlesných tekutinách [22–29]

Klinický obraz Inkubaèní doba od okamžiku bodnutí nakaženého komára se pohybuje v rozmezí 3–12 dní. Jen ve 20–25 % probíhá nákaza symptomaticky. Klinické pøíznaky trvají obvykle 4–7 dní [13]. Virémie koreluje s obdobím klinických pøíznakù, ale virus mùže být pøítomen v krvi až 10 dní pøed nástupem symptomù [14]. V pøípadì asymptomatického prùbìhu je rovnìž po dobu nìkolika dní pøítomna virémie. Typickými pøíznaky horeèky Zika jsou náhlý vzestup teploty (zpravidla do 38,5 °C), makulopapulózní svìdivá vyrážka, únava, myalgie, artralgie, retroorbitální bolest a konjunktivitida, nìkteøí nemocní trpí rovnìž gastrointestinálními pøíznaky – nevolností, zvracením nebo prùjmem. Všechny uvedené pøíznaky odezní spontánnì bez léèby zpravidla do 7 dní bez jakýchkoliv následkù [13]. U nìkterých osob je infekce virem Zika komplikována závažným neurologickým syndromem Guillain Barré (GBS), který se projevuje tìžkými chabými parézami. V pøípadì postižení dýchacích svalù mùže konèit smrtelnì. Parézy jsou vìtšinou reverzibilní, avšak u nìkterých osob zùstávají reziduální parézy dlouhodobì. Jedná se o akutní zánìtlivou demyelinizaèní polyneuropatii na podkladì autoimunitní reakce, kterou spouští probíhající infekce. Toto onemocnìní vyvolávají rùzná infekèní agens, nejen virus Zika, nicménì v oblastech s epidemickým výskytem viru Zika byl zaznamenán statisticky významný vzestup poètu pøípadù GBS. U osob s infekcí virem Zika je riziko neurologických komplikací udáváno v rozsahu 1 : 5 000 (ve Francouzské Polynésii) [15] nebo až 1 : 100 (v USA) [16].

Kongenitální infekce Zika Nejvìtší obavy vzbuzuje virus Zika v pøí-

padì infekce vnímavých tìhotných žen, u kterých intrauterinní infekce vyvolává zvýšené riziko kongenitálních malformací, a to i v pøípadì, že u tìhotné probíhá asymptomaticky. Bylo zjištìno, že virémie je u tìhotných žen významnì delší než u netìhotných, virová RNA v krvi tìhotné byla prokázána až 53 dní, zatímco u netìhotných osob trvá maximálnì 7 dní [17]. Pøíèina protrahované virémie u tìhotných ani její význam pro závažnost intrauterinní infekce nejsou zatím jednoznaènì objasnìny. Riziko vzniku kongenitálních malformací u plodù žen nakažených virem Zika v tìhotenství se odhaduje až na 29 %, pøièemž bylo prokázáno, že riziko pro plod existuje pøi nákaze matky v kterémkoliv trimestru gravidity [18, 19]. Pøíèinou poškození vyvíjejícího se mozku je jak pøímý cytopatický úèinek viru, tak pravdìpodobnì i imunitní reakce na infekci, která se uplatòuje v pozdìjších fázích gravidity. Typickými projevy kongenitální infekce virem Zika jsou mikrocefalie, ventrikulomegalie, hypoplazie thalamù, mozeèku, mozkového kmene, ageneze corpus calosum, kalcifikace kortikosubkortikální a v bazálních gangliích, poruchy gyrifikace mozku, chorioretinitida, hypoplazie oèního nervu, katarakta a arthrogrypóza. Byly popsány rovnìž malformace srdce, zažívacího traktu a genitouretrálního traktu [20].

Zpùsob pøenosu Dominantnì se virus Zika pøenáší na èlovìka prostøednictvím štípnutí infikovaného komára rodu Aedes, podobnì jako je tomu u øady dalších arbovirových nákaz pøenášených komáry (napø. dengue, chikungunya nebo žlutá zimnice). Na rozdíl od nich se však virus Zika mùže šíøit i pohlavním stykem, øadí se tedy novì také mezi sexuálnì pøenosné choroby (STD). Sexuální pøenos byl prokázán nejen z muže na ženu, ale i z ženy na muže a také pøi Labor Aktuell 04/16

31

homosexuálním styku mezi dvìma muži. K nákaze mùže dojít pøi vaginálním, análním i orálním sexu. Zdrojem infekce mùže být èlovìk se symptomatickým i asymptomatickým prùbìhem nákazy. Epidemiologicky významnou skuteèností je dlouhá doba vyluèování viru spermatem a vysoká virová nálož, která byla ve spermatu zjištìna až 100 000x vyšší než v krvi [21]. Infekèní virus byl ze spermatu izolován po 24 dnech, virová RNA až 188 dní [22]. Aèkoliv pøítomnost viru byla prokázána i v dalších tìlesných tekutinách po rùznì dlouhou dobu, viz tab. 1, pøenos nákazy byl potvrzen zatím pouze prostøednictvím spermatu, cervikálního hlenu nebo krve pøi krevní transfuzi.

Metody laboratorní diagnostiky V diagnostice nákaz virem Zika se využívají metody pøímé i nepøímé, pøièemž každá z nich má své výhody i limity a z toho plynoucí uplatnìní. Pøímý prùkaz: RT-PCR K pøímému prùkazu virové RNA se používá metoda RT-PCR. Jedná se o metodu s vysokou citlivostí i specificitou. Toto vyšetøení se provádí z plazmy, séra, moèi nebo spermatu, v odùvodnìných pøípadech lze vyšetøit i jiné vzorky (napø. likvor, sliny, plodovou vodu nebo sekèní materiál). Krev je vhodným materiálem k vyšetøení metodou RT-PCR pouze v prvních dnech onemocnìní, maximálnì do 7. dne, protože po této dobì již vìtšinou virémie není pøítomna. V moèi bývá virus pøítomen o nìco déle, proto je moè vhodným materiálem k vyšetøení po dobu až 14 dní od nástupu pøíznakù. Sperma vyšetøujeme pouze u mužù, kterým byla infekce virem Zika potvrzena jinou metodou, napø. pozitivitou RT-PCR v krvi nebo v moèi nebo prùkazem specifických protilátek. Avšak ani jediné vyšetøení spermatu s negativním výsledkem nezaruèuje nulovou pravdìpodobnost pøenosu viru pohlavním stykem, protože nelze vylouèit intermitentní vyluèování viru do ejakulátu. Vhodnìjší je proto opakované vyšetøení spermatu. U asymptomatických osob nemá vyšetøení metodou RT-PCR žádné opodstatnìní, protože pravdìpodobnost správného naèasování odbìru vzorku na pøímý prùkaz pøi nepøítomnosti pøí32

Labor Aktuell 04/16

znakù je mizivá. V odborné literatuøe lze nalézt popis celé øady metodik prùkazu RNA viru Zika metodou PCR, nicménì ne všechny jsou ovìøeny také pro asijskou linii viru Zika [30–33]. Dalším možným pøístupem je amplifikace univerzální sekvence NS5 genu spoleèné pro širokou skupinu flavivirù a následná sekvenaèní identifikace konkrétního druhu viru [34], kterou jsme využívali zvláštì v poèátcích epidemie, kdy nebyla dostupná jiná komerèní diagnostika. V souèasné dobì je na trhu již k dispozici celá øada souprav pro prùkaz RNA Zika viru metodou real-time RT-PCR. Centrum pro kontrolu nemocí a prevenci (CDC, Atlanta, USA) poskytuje Trioplex Real-time RT-PCR Assay, detekující souèasnì kromì Zika viru také virus horeèky dengue a chikungunya, které se vyskytují ve stejných oblastech jako virus Zika. Vzhledem ke krátké a v èase klesající virémii je pro maximalizaci pøínosu této diagnostiky dùležitá dostaèující citlivost tìchto souprav. V období 2–10/2016 jsme mohli pracovat s 6 rùznými systémy pro detekci RNA viru Zika s následujícími zkušenostmi (porovnání souboru o 20–25 vzorcích).

mé, že systémy 5 a 6 nejsou dostateènì citlivé a nezachytí velmi nízké koncentrace viru (0 ze 4, resp. 1 ze 4, vzorky s Ct > 36), které jsou v rutinní diagnostice velmi èasté. LightMix® Modular Zika Virus poskytoval výborné a dostateènì citlivé výsledky jak s použitím systému LC480, pro který je tento test urèen výrobcem, tak se systémem LC96. V obou pøípadech byly zachyceny 3 ze 4 velmi slabì pozitivních vzorkù, a to i pøesto, že byly pøed analýzou delší dobu skladovány (-80 °C), a nelze tedy vylouèit jejich èásteènou degradaci. V rámci testovaného souboru byly zaøazeny také vzorky obsahující RNA viru horeèky dengue a chikungunya. V žádné testované komerèní soupravì nebyla zjištìna zkøížená reaktivita mezi tìmito viry. Nepøímý prùkaz: sérologie Protilátky tøídy IgM se objevují nejdøíve 3. den od nástupu pøíznakù a vymizí do 3 mìsícù. Protilátky tøídy IgG nastupují o 1–2 dny pozdìji než IgM, ale pøetrvávají dlouhodobì, snad i celoživotnì, jako je tomu u jiných flavivirových infekcí. Pro stanovení specifických protilátek ve tøídì IgG a IgM se využívá metoda ELISA nebo nepøímá imunofluorescence

Tab. 2: Srovnání rùzných systémù pro detekci RNA viru Zika

Obr. 3: Záznam real-time PCR LightMix® Modular Zika Virus na pøístroji LC480

Jako referenèní hodnoty byly použity výsledky získané v rámci rutinního testování na pøítomnost RNA viru Zika soupravou „Výrobce 1“. Pøestože testovaný soubor vzorkù nebyl pøíliš rozsáhlý, bylo zøej-

(NIF). Výhodou tìchto metod je rychlost provedení, bezpeènost, možnost automatizace, standardizace a rozlišení jednotlivých tøíd protilátek. Jako antigen se v tìchto metodách využívá buï nativní

antigen, rekombinantní E protein, nebo nestrukturální NS-1 antigen, nìkteøí výrobci rùzné antigeny kombinují. Soupravy NIF a ELISA založené na nativním antigenu nebo E proteinu se vyznaèují vysokou citlivostí, ale vykazují vysokou míru zkøížených reakcí s jinými flaviviry (napø. dengue, žlutá zimnice nebo kl횝ová encefalitida), a to pøedevším ve tøídì IgG. Séra osob oèkovaných proti nìkterému z flavivirù nebo po prodìlání flavivirové infekce reagují v tìchto testech èasto falešnì pozitivnì. ELISA soupravy založené na NS-1 antigenu mají výraznì zredukovanou zkøíženou reaktivitu s jinými flaviviry, ovšem za cenu nižší citlivosti tìchto souprav. Pøi infekci reaguje imunitní systém tvorbou protilátek namíøených proti strukturálním i nestrukturálním antigenùm, ale protilátek proti strukturálním antigenùm a zejména proti epitopùm E proteinu se tvoøí nìkolikanásobnì více než proti nestrukturálnímu antigenu NS-1. Z toho dùvodu jsou soupravy s NS-1 antigenem ménì citlivé než ty obsahující nativní antigen nebo E protein [35]. Z uvedených dùvodù je pro co nejpøesnìjší výsledky nutno provést u všech vzorkù i konfirmaèní vyšetøení virusneutralizaèním testem (VNT), který je nejspecifiètìjší a souèasnì velmi citlivou sérologickou metodou. Pomocí VNT se stanovují neutralizaèní protilátky, nelze jím však rozlišit jednotlivé tøídy protilátek. Akutní infekci lze prokázat pouze pomocí párových sér nebo kombinací VNT s jinou sérologickou metodou, která dokáže urèit jednotlivé tøídy protilátek. Nevýhodou VNT je jeho zdlouhavost (celý test trvá 5–7 dní) a nutnost práce s infekèním virem a bunìènými kulturami, test je proto vyhrazen pouze pro specializované virologické laboratoøe. V pøípadì viru Zika se pro VNT používají bunìèné linie CV-1 (buòky opièích ledvin) nebo PS (praseèí ledviny) a jako virová suspenze slouží prototypový kmen viru Zika MR766. Samotný test provádíme v mikromodifikaci na sterilních 96jamkových mikrotitraèních destièkách. Vyšetøované sérum dávkujeme ve dvojnásobných øedìních a stanovujeme nejvyšší øedìní séra, které ještì neutralizuje cytopatický efekt viru minimálnì z 50 %. Pøevrácená hodnota tohoto øedìní se oznaèuje jako virusneutralizaèní titr. Pro vizualizaci reakce používáme neutrální èerveò, která obarví pouze vitální

buòky, u kterých nenastal cytopatický efekt, což nám umožòuje makroskopické odeèítání výsledkù bez nutnosti používání mikroskopu [36], viz obr. 4.

oblastí laboratorní vyšetøení nepodstoupí, je doporuèená doba tìchto ochranných opatøení minimálnì 6 mìsícù po návratu. 6mìsíèní ochranná lhùta platí i pro osoby s pozitivním výsledkem sérologického vyšetøení. Doporuèené diagnostické postupy v rùzných situacích jsou shrnuty v tabulce 3.

Výsledky

Obr. 4: Virusneutralizaèní test

Vyšetøení asymptomatických osob po návratu z endemických oblastí Asymptomatiètí cestovatelé jsou ve vìtšinì pøípadù vyšetøováni na vlastní žádost jako samoplátci. Laboratorní vyšetøení má opodstatnìní pouze u tìhotných žen, jejich sexuálních partnerù a u párù plánujících graviditu. V prvé øadì je nutno žadatelùm vysvìtlit možnosti a limity laboratorního vyšetøení a odbìr vzorku správnì naèasovat. Je nutno také vylouèit zbyteèná vyšetøování u lidí, kteøí se pohybovali pouze v neendemických oblastech – aktuální situaci lze ovìøit na webu ECDC. U asymptomatických osob není indikováno vyšetøení metodou RT-PCR, protože dobu virémie bez pøítomnosti pøíznakù nelze urèit. V tìchto pøípadech provádíme pouze vyšetøení protilátek v séru, a to detekci IgG a IgM metodou ELISA (popøípadì NIF) vždy souèasnì s konfirmací metodou VNT. Odbìr krve se provádí nejdøíve za 3 týdny po návratu z endemické oblasti. Až do obdržení definitivních negativních výsledkù (IgG, IgM i VNT) je nutno dodržovat opatøení pro zabránìní sexuálního pøenosu nákazy, tedy sexuální abstinenci nebo chránìný pohlavní styk s kondomem. Pokud cestovatelé z endemických

V období od února do øíjna 2016 bylo v NRL pro arboviry vyšetøeno celkem 227 vzorkù metodou RT-PCR na detekci RNA viru Zika, z toho bylo 163 vzorkù krve, 57 vzorkù moèi, 6 vzorkù spermatu a 1 vzorek z pitvy. Pozitivních bylo 12 vzorkù od 8 pacientù – 4 vzorky krve, 6 vzorkù moèe a 2 vzorky spermatu. Na stanovení protilátek IgG a IgM proti viru Zika bylo za stejné období vyšetøeno 769 vzorkù krve. Byly použity ELISA soupravy využívající NS-1 antigen. Z toho bylo ve tøídì IgG pozitivních 26 vzorkù, hranièních 13 a negativních 730. Ve tøídì IgM bylo pozitivních 25 vzorkù, 9 hranièních a 735 negativních. Metodou VNT bylo za stejné období vyšetøeno 733 vzorkù, z toho u 44 byl pozitivní výsledek, u 38 hranièní a u 651 negativní výsledek. Akutní infekce virem Zika byla dosud prokázána u 16 pacientù, z nichž 7 se podaøilo diagnostikovat na základì pozitivity RT-PCR z krve nebo z moèi, pøièemž 5 pacientù s pozitivitou RT-PCR mìlo souèasnì již pøi prvním odbìru pozitivní protilátky – 2 mìli v prvním vzorku pozitivní IgM i VNT, 3 pouze VNT, zbývající 2 mìli VNT hranièní, IgM i IgG negativní. U 9 pacientù byla akutní infekce Zika prokázána pouze na základì sérologie. Výsledky pacientù s akutní infekcí pøi prvním odbìru shrnuje tabulka 4. Porovnáním s klinickými údaji vyšetøených osob a s výsledky konfirmaèního

Tab. 3: Doporuèené diagnostické postupy

Labor Aktuell 04/16

33

testu VNT byly pro použité sérologické metody stanoveny hodnoty specificity, senzitivity, pozitivní prediktivní hodnoty (PPV) a negativní prediktivní hodnoty (NPV) pomocí vzorcù uvedených pod tabulkami 4 a 5. Do hodnocení byly zaøazeny pouze vzorky, u kterých byly provedeny všechny 3 sérologické testy (IgG/ELISA, IgM/ELISA a VNT). Vyøazeny byly vzorky s hranièními výsledky. Do hodnocení bylo zaøazeno 724 vzorkù pro IgG/ ELISA a 726 vzorkù pro IgM/ELISA. Výsledky jsou uvedeny v tabulkách 5, 6, 7.

Diskuze a závìr Dosavadní výsledky potvrzují, že laboratorní diagnostika infekcí virem Zika musí být komplexní a opírat se o pøímé i nepøímé metody prùkazu infekce. Metoda RT-PCR je vzhledem ke krátké dobì virémie vyhrazena pouze pro akutní symptomatické infekce a vždy musí být doplnìna i sérologickým vyšetøením vèetnì VNT. Použité ELISA soupravy mají díky použití NS-1 antigenu vysokou specificitu, avšak potvrdila se nižší citlivost tìchto testù, které musí proto být vždy doplnìny i o VNT, který je citlivìjší metodou ve srovnání s testy ELISA. Vzhledem k tomu, že nᚠsoubor obsahuje jen velmi malý podíl pozitivních vzorkù, mohou být vypoètené hodnoty ponìkud zkreslené. Do hodnoceného souboru nebyly zaøazeny vzorky s hranièními výsledky, protože jejich interpretace je nejas-

Tab. 4: Výsledky vyšetøení pacientù s akutní infekcí Zika pøi prvním odbìru

Tab. 7: Vypoètené hodnoty senzitivity, specificity, PPV a NPV

ná. V pøípadì hranièních výsledkù požadujeme odbìr dalšího vzorku, avšak v praxi je druhý vzorek zaslán jen u malého poètu osob, proto nelze jednoznaènì urèit, zda je hranièní výsledek odrazem nízké hladiny protilátek, nebo jde o nespecifickou reakci. S hranièními výsledky se ne-

Tab. 5: Výsledky IgG/ELISA

Tab. 6: Výsledky IgM/ELISA

Hodnota senzitivity = a/(a+c)

Hodnota specificity = d/(b+d)

Pozitivní prediktivní hodnota (PPV) = a/(a+b)

Negativní prediktivní hodnota (NPV) = d/(c+d)

a = poèet správnì pozitivních výsledkù

c = poèet falešnì negativních výsledkù

b = poèet falešnì pozitivních výsledkù

d = poèet správnì negativních výsledkù

34

Labor Aktuell 04/16

zøídka potýkáme i u konfirmaèního testu VNT, v tìchto pøípadech je pro interpretaci zásadní informací údaj o absolvovaném oèkování proti jiným flavivirùm a o prodìlaných flavivirových infekcích, protože tyto okolnosti mohou zpùsobovat zkøížené reakce i v testu VNT. Hranièní výsledek u osoby s negativní anamnézou stran pøedchozí expozice flavivirùm pøedstavuje vìtší pravdìpodobnost, že se skuteènì jedná o nízkou hladinu protilátek proti viru Zika, což se potvrdilo u nìkolika pacientù v èasné fázi infekce Zika. Otázkou je, zda pøi asymptomatické infekci je virémie nižší než u symptomatických prùbìhù a zda i množství vytvoøených protilátek je u tìchto osob nižší. To by vysvìtlovalo nízce pozitivní až hranièní výsledky VNT u nìkterých asymptomatických jedincù po návratu z endemických oblastí. Vzhledem k tomu, že tyto otázky nejsou zatím zodpovìzeny, doporuèujeme zachovávat preventivní opatøení proti sexuálnímu pøenosu nákazy po dobu 6 mìsícù u osob s pozitivními i hranièními výsledky v testu VNT.

Literatura: 1) Dick G. W., Kitchen S. F., Haddow A. J. Zika virus I. Isolations and serological specificity. Trans R Soc Trop Med Hyg. 1952; 46(5): 509–20. 2) Dick G. W. Zika virus II. Pathogenicity and physical properties.Trans R Soc Trop Med Hyg. 1952; 46 (5): 521–34. 3) Macnamara F. N. Zika virus: a report on three cases of human infection during an epidemic of jaundice in Nigeria. Trans R Soc Trop Med Hyg. 1954; 48(2): 139–45. Epub1954/03/01 4) Duffy M. R., Chen T. H., Hancock W. T., et al. Zika virus outbreak on Yap island, Federeted States of Micronesia. N Engl J Med 2009; 360: 2536. 5) Cauchemez S., Besnard M., Bompard P., et al. Association between Zika virus and microcephaly in French Polynesia, 2013–15: a retrospective study. Lancet 2016; 387: 2125. 6) Gatherer D., Kohl A. Zika virus: a previously slow pandemic spreads rapidly through the Americas. J Gen Virol 2016; 97: 269. 7) Faria N. R., Azevedo Rdo S., Kraemer M. U., et al. Zika virus in the Americas: Early epidemiological and genetic findings. Science 2016; 352: 345. 8) National Environment Agency (Singapore). Zika cases & clusters [Internet]. National Environment Agency (Singapore); 2016. Available from: http://www.nea.gov.sg/public-health/vector-control/overview/zika-cases-clusters 9) 32. Queensland Health (Australia). Quarterly report – Overseas aquired mosquito borne diseases in Queensland [Internet]. Brisbane, AU: Queensland Government; 2016. Available from: https:// www.health.qld.gov.au/publications/clinicalpractice/guidelines-procedures/diseases-infection/surveillance/reports/mosquito-borne/ mbd-report-quarterly.pdf 10) Florida Department of Health. Department of Health daily Zika update – October 21, 2016 [Internet]. Tallahassee, FL: Florida Department of Health; 2016. Available from: http://www.floridahealth.gov/newsroom/ 2016/10/102116-zika-update.html 11) Diallo D., Sall A. A., Diagne C. T., Faye O., Faye O., et al. (2014) Zika Virus Emergence in Mosquitoes in Southeastern Sene-

gal, 2011. PLoS ONE 9(10): e109442. doi: 10.1371/journal.pone. 12) Lanciotti R. S., Lambert A. J., Holodniy M., Saavedra S., Signor Ldel C. Phylogeny of Zika Virus in Western Hemisphere, 2015. Emerg Infect Dis. 2016 May; 22(5): 933–5. 13) http://ecdc.europa.eu/en/healthtopics/zika_virus_infection/factsheet-health-professionals/Pages/factsheet_health_professionals.aspx 14) Cao-Lormeau V. M., Blake A., Mons S., Lastere S., Roche C., Vanhomwegen J., et al. Guillain-Barre Syndrome outbreak associated with Zika virus infection in French Polynesia: a case-control study. Lancet. 2016; 387(10027): 1531-1539. doi: 10.1016/ S0140-6736(16)00562-6 15) Musso D., Nhan T., Robin E., Roche C., Bierlaire D., Zisou K., et al. Potential for Zika virus transmission through blood transfusion demonstrated during an outbreak in French Polynesia, November 2013 to February 2014. Euro Surveill. 2014; 19(14). 16) Dirlikov E., Ryff K. R., Torres-Aponte J., Thomas D. L., Perez-Padilla J., Munoz-Jordan J., et al. Update: Ongoing Zika Virus Transmission – Puerto Rico, November 1, 2015-April 14, 2016. MMWR Morb Mortal Wkly Rep. 2016; 65(17): 451–5. doi: 10.15585/mmwr.mm6517e2 17) Meaney-Delman D., Oduyebo T., Polen K. N., White J. L., Bingham A. M., Slavinski S. A., et al. Prolonged detection of Zika virus RNA in pregnant women. Obstet Gynecol. Epub 2016 Jul 29. 18) Brasil P., Pereira J. P. Jr., Raja Gabaglia C., Damasceno L., Wakimoto M., Ribeiro Nogueira R. M., et al. Zika Virus Infection in Pregnant Women in Rio de Janeiro – Preliminary Report. N Engl J Med. 2016. E-pub ahead of print. doi: 10.1056/NEJMoa1602412 19) Soares De Souza A., Moraes Dias C., Fernanda Del Campo Braojos Braga, et al. Fetal Infection by Zika Virus in the Third Trimester: Report of 2 Cases. Clinical Infectious Diseases [online]., ciw613- [cit. 2016-1109]. DOI: 10.1093/cid/ciw613. ISSN 1058– 4838. Dostupné z: http://cid.oxfordjournals.org/lookup/doi/ 10.1093/cid/ciw613 20) Klase Z. A., Khakina S., Schenider A. D. B., Callahan M. V., Glasspool-Malone J.,

Malone R. Zika Fetal Neuropathogenesis: Etiology of a Viral Syndrome. PLoS Negl Trop Dis 2016 Aug; 10(8): e0004877 doi: 10.1371/journal.pntd.0004877 21) Mansuy J. M., Dutertre M., Mengelle C., et al. Zika virus: high infectious viral load in semen, a new sexually transmitted pathogen? Lancet Infect Dis 2016; 16: 405. 22) Nicastri E., Castilletti C., Liuzzi G., Iannetta M., Capobianchi M., Ippolito G. Persistent detection of Zika virus RNA in semen for six months after symptom onset in a traveller returning from Haiti to Italy, February 2016. Euro Surveill [Internet]. 2016; 21(32). Available from: http:// www.eurosurveillance.org/ViewArticle.aspx?ArticleId=22554#aff1 23) Besnard M., Lastere S., Teissier A., Cao-Lormeau V., Musso D. Evidence of perinatal transmission of Zika virus, French Polynesia, December 2013 and February 2014. Euro Surveill [Internet]. 2014; 19(13): [pii=20751 p.]. Available from: http:// www.eurosurveillance.org/ViewArticle.aspx?ArticleId=20751 24) Freour T., Mirallie S., Hubert B., Splingart C., Barriere P., Maquart M., et al. Sexual transmission of Zika virus in an entirely asymptomatic couple returning from a Zika epidemic area, France, April 2016. Euro Surveill [Internet]. 2016; 21(23). Available from: http://www.eurosurveillance.org/images/dynamic/EE/V21N23/art22500.pdf 25) D'Ortenzio E., Matheron S., Yazdanpanah Y., de Lamballerie X., Hubert B., Piorkowski G., et al. Evidence of Sexual Transmission of Zika Virus. N Engl J Med. 2016 Jun 2; 374(22): 2195-8. 26) Barzon L., Pacenti M., Berto A., Sinigaglia A., Franchin E., Lavezzo E., et al. Isolation of infectious Zika virus from saliva and prolonged viral RNA shedding in a traveller returning from the Dominican Republic to Italy, January 2016. Euro Surveill [Internet]. 2016; 21(10). Available from: http:// www.eurosurveillance.org/ViewArticle.aspx?ArticleId=21409 27) Prisant N., Bujan L., Benichou H., Hayot P.-H., Pavili L., Lurel S., et al. Zika virus in the female genital tract. Lancet Infect Dis. 2016; 16(9): 1000–1. pokraèování na následující stranì

Labor Aktuell 04/16

35

pokraèování z pøedchozí strany 28) Zhang F.-C., Li X.-F., Deng Y.-Q., Tong Y.-G., Qin C.-F. Excretion of infectious Zika virus in urine [Correspondence]. Lancet Infect Dis. 2016; 16(6): 641–2. 29) Dupont-Rouzeyrol M., Biron A., O'Connor O., Huguon E., Descloux E. Infectious Zika viral particles in breastmilk. Lancet. 2016; 387(10023): 1051. 30) Pyke A. T., Daly M. T., Cameron J. N., Moore P. R., Taylor C. T., Hewitson G. R., Humphreys J. L., Gair R. Imported zika virus infection from the cook islands into australia, 2014. PLoS Curr. 2014 Jun 2; 6 PubMed PMID: 24944843. 31) Tappe D., Rissland J., Gabriel M., Emmerich P., Gunther S., Held G., Smola S., Schmidt-Chanasit J. First case of laboratoryconfirmed Zika virus infection imported into Europe, November 2013. Euro Surveill. 2014 Jan 30; 19(4). pii: 20685. PubMed

PMID: 24507467 32) Lanciotti R. S., Kosoy O. L., Laven J. J., Velez J. O., Lambert A. J., Johnson A. J., Stanfield S. M., Duffy M. R. Genetic and serologic properties of Zika virus associated with an epidemic, Yap State, Micronesia, 2007. Emerg Infect Dis. 2008 Aug; 14(8): 1232–9. doi: 10.3201/eid1408.080287. PubMed PMID: 18680646; PubMed Central PMCID: PMC2600394 33) Faye O., Faye O., Diallo D., Diallo M., Weidmann M., Sall A. A. Quantitative realtime PCR detection of Zika virus and evaluation with field-caught mosquitoes. Virol J. 2013 Oct 22; 10: 311. doi: 10.1186/1743422X-10-311. PubMed PMID: 24148652; PubMed Central PMCID: PMC4016539 34) Scaramozzino N., Crance J. M., Jouan A., DeBriel D. A., Stoll F., Garin D. Comparison of flavivirus universal primer pairs

Aplikace ICU LAB Na zaèátku letošního roku vás v èasopise Labor Aktuell informoval prof. MUDr. Vladimír Èerný, Ph.D., FCCM, o vývoji aplikace pro mobilní telefony ICU LAB, který podpoøila firma Roche. Je nám potìšením oznámit, že aplikace ICU LAB je již dostupná ke stažení jak pro systém Android (v APPLE STORE), tak pro systém iOS (v GOOGLE PLAY).

36

Labor Aktuell 04/16

Aplikace je urèena lékaøùm a umožòuje rychlou orientaci v interpretaci nejèastìjších patologických laboratorních výsledkù. Pomáhá s urèováním diagnózy a usnadòuje proces práce lékaøe u lùžka pacienta. Aplikace byla oficiálnì pøedstavena v øíjnu na konferenci ÈSARIM. Vyzkoušejte ji i vy.

and development of a rapid, highly sensitive heminested reverse transcription-PCR assay for detection of flaviviruses targeted to a conserved region of the NS5 gene sequences. J Clin Microbiol. 2001 May; 39(5): 1922-7. PubMed PMID: 11326014; PubMed Central PMCID: PMC88049. 35) Chao D. Y., Galula J. U., Shen W. F., Davis B. S., Chang G. J. Nonstructural Protein 1-Specific Immunoglobulin M and G Antibody Capture Enzyme-Linked Immunosorbent Assays in Diagnosis of Flaviviral Infections in Humans J. Clin. Microbiol. February 2015 vol. 53 no. 2 557–566 36) Zelena H., Januska J., Raszka J. Micromodification of virus-neutralisation assay with vital staining in 96-well plate and its use in diagnostics of Tahyna virus infections. Epidemiol Mikrobiol Imunol 2008 Aug; 57(3): 106–10.