Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Finance a právo
Viktor Kožený a Česká kupónová privatizace Viktor Kozeny and the Czech voucher privatization Bakalářská práce
Vedoucí práce:
Autor práce:
Ing. Luděk Benada
Lukáš Hönig
Brno, 2013
Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta
Katedra financí Akademický rok 2011/2012
ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE
Pro:
HÖNIG Lukáš
Obor:
Finance a právo
Název tématu:
VIKTOR KOŽENÝ A ČESKÁ KUPÓNOVÁ PRIVATIZACE Viktor Kozeny and the Czech voucher privatization
Zásady pro vypracování:
Cíl práce: Analýza aktivit Viktora Koţeného v procesu kupónové privatizace v ČR Postup práce a použité metody: 1. Úvod a cíl práce 2. Vymezení pojmu kupónová privatizace 3. Právní prostředí v procesu kupónové privatizace 4. Asset Stripping a kupónová privatizace 5. Aktivity Viktora Koţeného spojené s kupónovou privatizací 6. Závěr a diskuse definovaných cílů Pouţité metody: analýza, komparace, dedukce
Rozsah grafických prací:
dle pokynů vedoucího práce
Rozsah práce bez příloh:
35 - 45 stran
Seznam odborné literatury: FILER, RANDALL - HANOUSEK, JAN. Efficiency of price setting based on a simple excess demand rule: the natural experiment of Czech voucher privatization. Prague: CERGE-EI, 1997. 30 s. HANOUSEK, JAN - LAŠTOVIČKA, RADEK. Incorporating information into models: a methodology and an estimation using Czech voucher privatization data. Prague: CERGE-EI, 1994. 33 s. RICHTER, TOMÁŠ. Kuponová privatizace a její vlivy na správu a financování českých akciových společností. Vyd. 1. V Praze: Univerzita Karlova,2005. 132s. ISBN 80-246-10124. Kupónová privatizace ve faktech a číslech. [Praha]: Centrum kupónové privatizace, 1995.28 s. PLÍVA, STANISLAV. Privatizace majetku státu:restituce, malá privatizace, mimosoudní rehabilitace, vlastnické vztahy k půdě, velká privatizace, kupónová privatizace, osnova privatizačního projektu. Praha: Prospektrum, 1991. 275 s. ISBN 80-85431-18-1. HANOUSEK, JAN - KROCH, EUGENE. The two waves of voucher privatization in the Czech Republic: a model of learning in sequential bidding. Prague: CERGE-EI, 1995. 33 s.
Vedoucí bakalářské práce:
Ing. Luděk Benada
Datum zadání bakalářské práce:
28. 11. 2011
Termín odevzdání bakalářské práce a vložení do IS je uveden v platném harmonogramu akademického roku.
......................................... vedoucí katedry
V Brně dne 28. 11. 2011
........................................... děkan
Jméno a příjmení autora:
Lukáš Hönig
Název bakalářské práce:
Viktor Koţený a Česká kupónová privatizace
Název práce v angličtině:
Viktor Kozeny and the Czech voucher privatization
Vedoucí práce:
Ing. Luděk Benada
Katedra:
Katedra financí
Rok obhajoby:
2013
Anotace Předmětem bakalářské práce Viktor Koţený a Česká kupónová privatizace je analýza aktivit Viktora Koţeného v procesu kupónové privatizace v ČR. První kapitola práce se zabývá privatizačními metodami pouţitými v české transformaci a blíţe se zaměřuje právě na kupónovou privatizaci. Ve druhé kapitole je vymezeno právní prostředí a jeho neduhy v období kupónové privatizace. Třetí kapitola je věnována asset strippingu, tedy podobám vyvádění aktiv z privatizovaných podniků. Závěrečná část práce přibliţuje aktivity Viktora Koţeného v souvislosti s tunelováním Harvardských fondů. Annotation The aim of the thesis Viktor Kozeny and the Czech voucher privatization is to analyse Viktor Kozeny's activities during the process of Czech voucher privatization. The first chapter deals with privatization methods used in Czech transformation, especcially with a focus on Czech voucher privatization. The second chapter defines legal issues during Czech voucher privatization. The third chapter occupies with asset stripping, which means forms of asset stealing from privatize companies. The last part is devoted to Viktor Kozeny's activities in connection with Harvard funds tunneling. Klíčová slova Kupónová privatizace, privatizační vlna, investiční privatizační fond, asset stripping, tunelování, Viktor Koţený Keywords Voucher privatization, privatization wave, investment privatize fund, asset stripping, tunneling, Viktor Kozeny
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci Viktor Koţený a Česká kupónová privatizace vypracoval samostatně pod vedením Ing. Luďka Benady a uvedl v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 17. května 2013 ______________________ vlastnoruční podpis autora
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Ing. Luďku Benadovi za jeho čas, ochotu a cenné rady, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.
Obsah Úvod ...................................................................................................................................................... 8 1 VYMEZENÍ POJMU KUPÓNOVÁ PRIVATIZACE .................................................................. 10 1.1 Malá privatizace................................................................................................................................. 11 1.2 Restituce ............................................................................................................................................... 12 1.3 Velká privatizace ............................................................................................................................... 12 1.4 Kupónová privatizace ...................................................................................................................... 15 1.4.1 Důvody pro volbu kupónové privatizace ......................................................................................... 16 1.4.2 Mechanismus kupónové privatizace.................................................................................................. 17 1.4.3 Základní údaje o kupónové privatizaci ............................................................................................. 19 2. 4. 4 Argumenty proti kupónové privatizace ......................................................................................... 20
2. Právní prostředí v procesu kupónové privatizace ....................................................... 23 2.1 Porevoluční právní vakuum .......................................................................................................... 23 2.2 Právní úskalí zákona o velké privatizaci .................................................................................. 24 2.3 Problematika investičních privatizačních fondů v kupónové privatizaci .................... 26
3 Asset stripping a kupónová privatizace ............................................................................ 31 3.1 Údolí smrti ........................................................................................................................................... 31 3.2 Vyvádění aktiv z privatizovaných podniků ............................................................................. 32 3.3 Tunelování investičních privatizačních fondů ....................................................................... 33
4 Aktivity Viktora Koženého spojené s kupónovou privatizací .................................... 35 4.1 Vzestup Viktora Koženého ............................................................................................................. 35 4.2 Období tunelování Harvardských fondů .................................................................................. 38 4.3 Pád Viktora Koženého ..................................................................................................................... 40
Závěr .................................................................................................................................................. 42 Seznam použitých zdrojů ........................................................................................................... 43 Seznam tabulek, grafů a obrázků ............................................................................................ 45
Úvod Transformace přísně centralizovaného hospodářství na trţní ekonomické prostředí byla bezesporu jednou z nejdůleţitějších úloh pro porevoluční vlády. I kdyţ tento transformační proces započal před více neţ dvaceti lety, nebyl do dnešního dne zcela ukončen a jeho výsledky se odráţí v ekonomické situaci země i po tak dlouhé době. Je nezbytné si uvědomit, ţe mnoţstvím privatizovaného majetku se jednalo o unikátní, doposud nikým nerealizovaný experiment, který zasluhuje náleţité pozornosti a objektivní kritiky. Ekonomická transformace vytvořila nové vlastnické vztahy, trţní prostředí a dala vzniknout rodící se společenské vrstvě podnikatelů. Jako prostředek pro co nejrychlejší a nejspravedlivější převod státního majetku do rukou soukromníků byla vytvořena kupónová metoda privatizace. Její autoři v ní spatřovali nezvýhodňující nástroj, pomocí kterého se kaţdý občan dle svého uváţení stane spolumajitelem privatizovaných podniků. Zkušenost ukázala, ţe bohulibý záměr nenaplnil očekávání do něj vkládaná a místo rozptýleného vlastnictví co nejširší skupiny jednotlivců došlo k nezamýšlené koncentraci kapitálu do rukou finančních skupin a dravých jedinců. Cílem práce je zaměřit se na kupónovou privatizaci a aktivity Viktora Koţeného během jejího trvání. Dílčími cíly jsou prozkoumat další privatizační metody a vyvodit pozitiva i negativa z průběhu kupónové privatizace. Pro co nejnázornější pochopení působení Viktora Koţeného v privatizačním procesu si kladu za cíl přiblíţit čtenáři právní prostředí v období privatizačních vln a moţné způsoby vyvádění aktiv z privatizovaných podniků. Práce sestává ze čtyř dále členěných kapitol. První kapitola nastiňuje privatizační metody vyuţité v české transformaci. Zabývá se okrajově pojmy jako velká privatizace, malá privatizace, restituce. Hlavní důraz v této kapitole je dán kupónové privatizaci, kde zdůrazňuji důvody její volby, základní údaje, samotné její provedení a stěţejní argumenty vůči ní se vymezující. Pro oţivení textu si dovoluji zmínit své názory na kupónovou privatizaci, nabyté mnohaletým zájmem o danou problematiku. Druhá kapitola je věnována právnímu prostředí, v němţ kupónová privatizace probíhala. Zaměřuji se především na jeho nedostatky, související se zákonem o velké privatizaci, nepruţností privatizačních zákonů a problematikou investičních privatizačních fondů, které vedly k nespokojivému nahlíţení veřejnosti na kupónovou privatizaci. Snaţím se o zdůraznění těch neúspěchů zákonodárců, které nezabránily ovládnutí investičních privatizačních fondů jejich zakladateli. Ve třetí kapitole zkoumám jednotlivé způsoby asset strippingu, tedy vyvádění aktiv z podniků, které byly vyuţity k tunelování společností právě v období kupónové privatizace a bezprostředně po ní. Tato kapitola je úzce provázána s předchozí kapitolou, jelikoţ dokonalejší právní úprava by vyloučila, nebo přinejmenším omezila a postihla některé nelegální způsoby vyvádění aktiv z privatizovaných společností a investičních privatizačních fondů.
8
Čtvrtá kapitola se snaţí objasnit roli Viktora Koţeného v kupónové privatizaci. Z důvodu mála relevantních veřejně dostupných informací o jeho obchodních aktivitách a sloţitosti případu, coţ potvrzuje i více neţ patnácti roční délka projednávání jeho kauzy u českých soudů, se nejedná o lehký úkol. Přičteme-li kladné hodnocení role jeho osoby z úst několika tvůrců kupónové privatizace, coţ se naprosto vylučuje s jeho mediálním vnímáním, jeví se objektivní vědecké kategorické soudy o osobě Viktora Koţeného prakticky jako nemoţné, coţ ovšem otevírá moţnost pro vlastní úvahy a hodnocení.
9
1 VYMEZENÍ POJMU KUPÓNOVÁ PRIVATIZACE Pro lepší vysvětlení a pochopení kupónové privatizace provedené na počátku 90. let v České, resp. Československé republice, musíme vzít v úvahu nejen ekonomickou, ale i společenskou situaci v tehdejším Československu. Po sametové revoluci bylo zřejmé, ţe s příchodem nového politického smýšlení a novou orientací na západní země bude mimo jiné nutné v co nejkratší době provést transformaci celého ekonomického systému, tedy přeměnit socialisticky nadále jiţ neudrţitelnou centrálně plánovanou ekonomiku na ekonomiku kapitalistickou, trţní. Tohoto cíle nemohlo být dosaţeno ze dne na den, k jeho naplnění vedl sloţitý proces vytváření nových institucí a institutů, z nichţ za nejdůleţitější lze povaţovat obnovu soukromého vlastnictví. Privatizace, obecně chápaná jako převod majetku z rukou státu do vlastnictví občanů, se stala podle Dyby (1997) „od roku 1990 úhelným kamenem československé a později české ekonomické transformace. Na rozdíl od Polska a Maďarska zahájilo Československo svůj transformační proces za situace prakticky úplného státního vlastnictví ekonomiky – pouze 1,2% pracovních sil, 2% všeho registrovaného majetku a zanedbatelná část HDP pocházely v roce 1989 ze soukromého sektoru.“1 Důleţitým východiskem pro úspěšnou privatizaci byla makroekonomická stabilita země. K této stabilitě paradoxně přispělo předchozích čtyřicet let komunistického vládnutí, během něhoţ se země stále více dostávala do hospodářského úpadku, klesala produktivita práce, devastovalo se ţivotní prostředí, ale tvrdé upevňování hierarchických struktur a skepse k zásadní změně vyústilo aţ v pozitivum, ţe Československo se oproti ostatním zemím východního bloku nezadluţilo v zahraničí, hospodařilo s nízkým rozpočtovým deficitem a prakticky neexistovala inflace, došlo k tzv. „spořádanému úpadku.“ Toto se ukázalo být velkou výhodou, makroekonomická politika na počátku transformačního procesu bez problémů zvládla reformy jako devalvaci měny, liberalizaci cen a daňovou reformu, aniţ by čelila výraznějším protestům či nesouhlasům.2 Tabulka 1: Chronologie reformních opatření do roku 1990 Reformní opatření
Maďarsko
Polsko
Československo
Zrušení závazných plánů
1968
1982
1990
První kroky k liberalizaci 1968 cen
1957, 1975
1991
Svoboda podnikání
bez omezení
1991
1983
1991, 1992
Zákonodárství
1982 o 1986
1
DYBA, K. Srovnávací studie ekonomického rozvoje v České republice, In: ŠVEJNAR, J. Česká republika a ekonomická transformace ve střední a východní Evropě. Vyd. 1. Praha: Academia, 1997. 359 s. ISBN 8020005684, s.33 2 Tomáš Jeţek k tomu v knize Budování kapitalismu posměšně dodává, ţe by čeští komunisté půjčené peníze neuměli efektivně utratit, ale zároveň si je vědom výhod, s kterými Československo do transformace vstoupilo, s. 20-21
10
bankrotech Pramen: zpracováno dle KORNAI, J. Placení účtu za gulášový komunismus: maďarský vývoj a makroekonomická stabilizace z pohledu politické ekonomie. Praha: Institut ekonomie ČNB, 1996. 99 s., s. 48
Výše uvedenou zjednodušenou tabulkou chci podpořit tvrzení, ţe na startu transformace po pádu ţelezné opony mělo Československo v porovnání se zeměmi Visegrádské čtyřky nejdále k trţní ekonomice. Naproti tomu z makroekonomického hlediska se zdálo být nejstabilnější, nepotřebovalo tak nutně zahraniční kapitál, proto si mohlo dovolit jistou formu experimentu v nestandardní metodě kupónové privatizace. I kdyţ kupónová privatizace hrála v privatizačním procesu dominantní roli a moje práce se na ni z větší části zaměřuje, pro její bliţší pochopení musíme v krátkosti nastínit i další způsoby privatizace, které se vzájemně doplňovaly a přispěly ke konečnému provedení privatizace české ekonomiky. V další části práce si dovolím okrajově zmínit a objasnit některé informace, které povaţuji za nejdůleţitější, zejména o malé privatizaci, restitucích a v neposlední řadě o velké privatizaci, v rámci které kupónová privatizace probíhala.
1.1 Malá privatizace Po volbách v červnu roku 1990 společnost očekávala, ţe se co nejrychleji započne s deklarovanou obnovou soukromého vlastnictví. Proto se představitelé Občanského fóra v České republice a Veřejnosti proti násilí na Slovensku dohodli, ţe privatizovat se začne rychle metodou snáze realizovatelnou, organizačně rychle proveditelnou, tedy malou privatizací. Její příprava byla přenesena na nově vzniklé ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci (dále jen ministerstvo privatizace). Ministerstvo privatizace vytvořilo federálním zákonem č. 427/1990 Sb. právní prostředí pro převod věcí ve vlastnictví státu, k nimţ měly právo hospodaření státní podniky, rozpočtové a příspěvkové organizace a národní výbory. Na nové vlastníky, vydraţitele, přecházely jen movité a nemovité věci těchto organizací, nikoliv jejich závazky, coţ je specifické jen pro tento privatizační způsob. Konkrétní privatizované provozní jednotky dostaly za úkol vyhledat a sepsat za tímto účelem vytvořené okresní privatizační komise, personálně obsazené lidmi napojenými na Občanské fórum a Veřejnost proti násilí. Tyto komise musely předloţit ministerstvu privatizace seznam privatizovaných provozních jednotek (nejčastěji různé obchody s potravinami a smíšeným zboţím, restaurace, ale třeba i pivovar Bernard3), a po jeho schválení přistoupily k organizaci veřejných draţeb těchto jednotek ze seznamu. Veřejná draţba byla jedinou moţnou metodou převodu majetku v rámci malé privatizace, o novém vlastníkovi tedy rozhodovala nabízená výše ceny za draţenou provozní jednotku. Jelikoţ ve společnosti panovala silná obava z přílivu movitých cizinců, kterým českoslovenští občané nebudou moci se svými prostředky konkurovat, byli cizinci z veřejných draţeb vyloučeni, zúčastnit se mohli aţ v dalším kole za předpokladu, ţe o draţební jednotku nikdo neprojevil zájem.4 3
Ipodnikatel.cz. Příběh zkušeného podnikatele: Rodinný pivovar Bernard. [on-line]. Dostupné z ˂http://www.ipodnikatel.cz/Podnikatelske-pribehy/pribeh-zkuseneho-podnikatele-rodinny-pivovarbernard.html˃ (cit. 10. 5. 2012). 4 JEŢEK, T. Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická, 2006. 142 s. ISBN 8024510693, s. 36-40
11
Jsem přesvědčen, ţe malá privatizace splnila svůj účel nastartovat privatizaci, alespoň povrchně seznámila veřejnost s fungováním trhu, a vytvořila nový stav středních a menších podnikatelů, který byl nezbytný pro plynulé fungování trţní ekonomiky. Za dobu od 26. ledna 1991, tento den je obecně povaţován jako začátek československé privatizace, do konce roku 1993, kdy byly úkoly malé privatizace splněny a okresní privatizační komise rozpuštěny, se zprivatizovalo přes 30 tisíc provozních jednotek v účetní hodnotě 31,8 mld. Kč, přičemţ příjem z prodejních cen dosáhl 30,7 mld. Kč.5 Osobně hodnotím spolu s odbornou veřejností malou privatizaci pozitivně, i kdyţ mnozí ji vyčítají, ţe v situaci, za které jsou průměrné domácí úspory obyvatel velice nízké, musí noví vlastníci být nutně jen ti, kteří disponují špinavými penězi nashromáţděnými v minulém reţimu a různé organizované skupiny. Tento argument lze se zkušenostmi s tzv. holandskými draţbami jen stěţí vyvrátit, nicméně v tehdejších podmínkách rodícího se kapitalismu nebyly vytvořeny mechanismy schopné těmto negativním jevům zabránit. Přikláním se k hypotéze, ţe většina nových vlastníků privatizovaných jednotek získala prostředky z bankovních úvěrů, za které ručili právě těmito provozními jednotkami, coţ mohlo být sice v budoucnu riskantní, ale pro úspěch malé privatizace nezbytné.
1.2 Restituce Restituce musely reagovat na očekávání občanů, ţe s obnovou soukromého vlastnictví dojde i k navrácení znárodněného majetku za minulého reţimu původním vlastníkům nebo jejich dědicům. Od začátku byly chápány jako náprava majetkových křivd z minulého reţimu, tedy naplňovaly jakýsi spravedlnostní rozměr, ale mnozí pravicoví myslitelé s nimi nesouhlasili, z různých důvodů chtěli udělat tlustou čáru za listopadem 1989 a obávali se, ţe se restitucemi fatálně zbrzdí privatizační proces, a tudíţ celý proces transformace.6 Pro provedení restitucí bylo rozhodné, od jakého data se bude znárodněný majetek navracet. Zákon č. 403/1990 Sb., označovaný jako malý restituční zákon, začal navracet drobný majetek znárodněný komunisty aţ po roce 1959, nakonec se dohodlo, ţe navrácen bude všechen majetek znárodněný po 25. únoru 1948, s výjimkou církevních a ţidovských restitucí, které zaměstnávají veřejnost i po více neţ 20 letech. Tento zákon je povaţován za jeden z nejvydařenějších transformačních předpisů, jelikoţ poloţil základy podoby českých měst.7
1.3 Velká privatizace Do velké privatizace vstoupily větší průmyslové podniky a banky, dále hospodářské jednotky, které nepodléhaly restitucím ani malé privatizaci, převedením aktiv ve vlastnictví státu na města a obce nebo transformaci druţstev. Tyto podniky v odhadované hodnotě zhruba 1200 miliard Kč byly buďto likvidovány (aktiva těchto podniků dále přeprodána), nebo 5
Tomáš Jeţek v knize Zrození ze zkumavky: svědectví o české privatizaci 1990-1997 na s. 76-77 uvádí více neţ 30 tisíc privatizovaných jednotek, Ondřej Vychodil v díle Privatizace bez kapitálu na s. 82 aţ 22 000 takto zprivatizovaných jednotek, přičemţ příjmy do státního rozpočtu se u obou autorů nerozcházejí 6 Dušan Tříska v knize Kupónová privatizace: sborník textů na str. 28 uvádí, ţe restituční problém se stal smrtelným nebezpečím doby, přičemţ tyto útoky byly vedeny zprava politického spektra 7 JEŢEK, T. Zrození ze zkumavky: svědectví o české privatizaci 1990–1997. Vyd. 1. Praha: Prostor, 2007. 224 s. ISBN 9788072601837, s. 60-61
12
privatizovány v jedné ze dvou vln velké privatizace, popř. byla jejich privatizace prozatím odloţena.8 Pro přehlednější rozčlenění podniků a dle poţadavku federálního zákona č. 92/1991 Sb., zkráceně jen zákon o velké privatizaci, byly vytvořeny 4 rozsáhlé seznamy státního majetku. První dva seznamy obsahovaly názvy podniků a jejich nejdůleţitější charakteristiku, jednalo se o podniky, které budou privatizovány ve dvou privatizačních vlnách. Třetí seznam obsahoval názvy podniků, které jiţ neměly být součástí privatizace a mělo být přistoupeno k jejich likvidaci. Čtvrtý seznam jasně vymezoval podniky a instituce, které nadále zůstanou v majetku státu. Jednalo se o různé instituce z oblasti kultury, zdravotnictví, bytových fondů, rozpočtových a příspěvkových organizací apod. Tyto seznamy publikoval deník Večerní Praha9, jejich publikace poslouţila jako výzva k předkládání privatizačních projektů na podniky zařazené do prvního a druhého seznamu. Je zřejmé, ţe celý proces velké privatizace byl od počátku přizpůsoben potřebám kupónové privatizace, která díky potřebě jasně definovaného začátku a konce (časového harmonogramu) časově tlačila na celkový průběh velké privatizace.10 Na rozdíl od malé privatizace, která jako jedinou privatizační metodu stanovila veřejné draţby, velká privatizace těchto metod nabízela několik. Kromě kupónové privatizace se počítalo s přímým prodejem předem vybranému vlastníkovi, dále s veřejnou soutěţí a aukcemi, s bezúplatným převodem majetku na obce a města, s prodejem akcií po transformaci podniků na akciové společnosti na postupně se formujícím kapitálovém trhu, a velké debaty vyvolala i privatizace pomocí zaměstnaneckých akcií. Prvním krokem pro většinu podniků byla přeměna na akciové společnosti, které dále byly privatizovány nejčastěji smíšeným způsobem, tj. jeden podnik byl privatizován více privatizačními metodami (např. část akcií se poskytla na kupóny a zbytek byl bezúplatně převeden na obec).11
8
KOUBA, K., VYCHODIL, O., ROBERTS, J. Privatizace bez kapitálu: zvýšené transakční náklady české transformace. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2005. 177 s. ISBN 8024609541, s. 83 9 JEŢEK, T. Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická, 2006. 142 s. ISBN 8024510693, s. 62 10 Tamtéţ, s. 61-62 11 ŢÍDEK, L. Transformace české ekonomiky: 1989-2004. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. 304 s. ISBN 807179-922-X, s. 168-169
13
Obrázek 1: Česká privatizace v číslech – Strom velké privatizace
Pramen: KOUBA, K., VYCHODIL, O., ROBERTS, J. Privatizace bez kapitálu: zvýšené transakční náklady české transformace. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2005. 177 s. ISBN 8024609541, s. 84
Údaje (v miliardách Kč) této tabulky značí účetní hodnotu podniků, které byly dále privatizovány jednotlivými metodami. Kvůli doposud nerozvinutým trţním principům ţádná přesnější data neţ účetní hodnota majetku nebyla k dispozici. Analýzou tabulky zjistíme, ţe stát si rozhodl ponechat stoprocentní vlastnickou kontrolu ve společnostech, které tvořily 25% všech aktiv velké privatizace. Jednalo se zejména o ty podniky, které měly pro stát strategický význam nebo dosahovaly určitého monopolního postavení (např. ocelářské, chemické, energetické společnosti apod.). Kupónovou metodou bylo privatizováno 45-50% z výchozích 1200 miliard určených pro velkou privatizaci.12 O osudu hospodářské jednotky rozhodovaly tzv. privatizační projekty, stěţejní dokumenty velké privatizace. Tyto mohl vypracovat prakticky kdokoliv, dokonce i cizinci.13 V předloţeném privatizačním projektu předkladatel navrhoval restrukturalizaci státních podniků jako celků, nebo jen částí, případně několika podniků, definoval zde své záměry s hospodářskou jednotkou. Velmi chytrým způsobem tedy stát přenesl nutnost restrukturalizace podniků na nové vlastníky, sám do tohoto procesu zasahoval jen schvalováním nejlepších projektů. Bohuţel od počátku předkládání privatizačních podniků docházelo k informačním nerovnostem a zvýhodněním ve prospěch tzv. insiderů, čili osob 12
KOUBA, K., VYCHODIL, O., ROBERTS, J. Privatizace bez kapitálu: zvýšené transakční náklady české transformace. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2005. 177 s. ISBN 8024609541, s. 84-85 13 Tamtéţ, s. 85
14
zevnitř podniku (nejčastěji management podniku), a k znevýhodnění tzv. outsiderů, osob zvenku. Tato informační nevýhoda byla navíc ze začátku prohloubena slabou ochranou outsiderů, kteří neměli v ruce prostředek dozvědět se o privatizovaných podnicích více. Managementy podniků navíc musely povinně předkládat privatizační projekty, tedy mohly plně vyuţít své informační výhody k ovládnutí podniků, naštěstí tato výhoda byla částečně eliminována velkým mnoţstvím předloţených privatizačních projektů ze strany outsiderů (uvádí se průměrně 5 projektů na podnik), mezi kterými bylo i mnoho zahraničních předkladatelů. Právě příliv zahraničního kapitálu byl zpočátku (a stále je) občany i některými vládními představiteli velmi kritizován, z této doby pochází i památná věta, ţe se jedná „o výprodej rodinného stříbra“14, ale postupem času se ukázalo, ţe umoţnění účasti zahraničního kapitálu na velké privatizaci bylo veskrze pozitivní, jak dokládá i výkonnost privatizovaných podniků do zahraničních rukou (např. Škoda Mladá Boleslav, Rakona Rakovník a mnohé další).15
1.4 Kupónová privatizace Úvodem je třeba uvést na pravou míru, ţe kupónová privatizace není českým vynálezem, originální je pouze průběh kupónové privatizace v Československu. Sám jeden z autorů16 československé kupónové privatizace Tříska (2002) zmiňuje, ţe pro historii bude mít význam především studie pánů J. Lewandowského a J. Szomburga z roku 1989, kde publikovali tyto myšlenky: „Strategie spočívá v tom, ţe mezi všechny dospělé obyvatele budou zdarma rozdány poukázky, které budou moci být vyměněny za akcie privatizovaných podniků. … cílem je zde především mobilizační efekt spočívající v následném odporu proti kaţdé případné renacionalizaci. Naopak pokusy o rozprodej akcií za peníze by, vzhledem k nízké úrovni finančních prostředků obyvatelstva, trvaly mnoho let a nemohly by být tedy povaţovány za skutečný posun. … Zaměstnanci podniků by mohli mít právo získat preferenčně akcie svého podniku.‘‘17 Myšlenka, ţe by česká privatizace měla primárně probíhat metodou kupónové privatizace, vznikla na semináři ekonomických odborníků dne 3. února roku 1991 v Kolodějích, kde se hojně diskutovalo o strategii budoucího transformačního procesu, tedy o privatizaci. Jak uvádí Husák (1997): „o polední přestávce jsme s Dušanem Třískou chodili po parku a tehdy nás napadla myšlenka kupónové privatizace. My uţ jsme o tom problému několikrát předtím mluvili. Pořád jsme řešili problém, ţe kdyby se to všechno prodalo, tak ţe moc státu zůstane stejná, nebude mít domy, továrny atd., ale bude mít peníze. A my jsme si přece přáli, aby moc státu dramaticky poklesla. Pak jsme si řekli, ţe lidé peníze stejně nemají, a co by se stalo, kdybychom všechen majetek rozdali? K tomu účelu by bylo moţno pouţít něco jako
14
Kritika směřovala k tomu, ţe zahraničním zájemcům jsou prodávány strategické a velice výkonné podniky, zatímco ty horší jsou nabízeny např. kupónovou metodou. 15 JEŢEK, T. Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická, 2006. 142 s. ISBN 8024510693, s. 64-65 16 Za architekty československé privatizace povaţuji Dušana Třísku a Tomáše Jeţka, někdy je uváděn i Václav Klaus, kterého spíše neţ za tvůrce lze povaţovat za hlavního propagátora této myšlenky. 17 TŘÍSKA, D. Kupónová privatizace: sborník textů. Praha: CEP Centrum pro ekonomiku a politiku, 2002. 151 s. ISBN 8086547027, s. 43-44
15
potravinové lístky. Tímto způsobem jsme formulovali základy slavné metody kupónové privatizace.‘‘18 Je třeba říci, ţe v porovnání s tím, jak je myšlenka kupónové privatizace originální, z jistého úhlu pohledu radikální a zcela určitě zásadní pro budoucí ekonomický vývoj, nalezla jak mezi politiky, tak i ve společnosti velkou podporu. Nikdo nedokázal v této porevoluční době předloţit jiné smysluplné privatizační řešení19, a jelikoţ bylo potřeba jednat rychle a rozhodně kvůli nebezpečí spontánní privatizace a společenské frustrace, na podzim roku 1991 mohla být zpuštěna. Na tomto místě zaslouţí obdiv tvůrci a hlavní organizátoři kupónové privatizace, ţe v tak krátkém čase (v listopadu 1991 začíná registrace občanů) byli schopni oţivit velice obecnou myšlenku o způsobu privatizace a přetavit ji na konkrétní výstupy. Za velký přínos kupónové privatizaci povaţuji i vytvoření kapitálového trhu s dvěma organizátory – Burzou cenných papírů Praha a RM-systémem. Jsem přesvědčen, ţe nastalé problémy na rodícím se kapitálovém trhu nelze přičítat kupónové privatizaci, ale nedostatečnému právnímu rámci kolektivního investování a nízkému morálnímu kreditu některých „velkých hráčů“.
1.4.1 Důvody pro volbu kupónové privatizace Volba právě této nestandardní metody privatizace byla ovlivněna ekonomickými důvody veřejně deklarovanými, ale nejde odhlédnout i od důvodů skrytých, zvláště politických. Nejčastěji zmiňovaným ekonomickým důvodem pro pouţití kupónové metody se jeví rychlost této metody, která dokáţe zprivatizovat velký objem národního majetku. Zejména za situace, kdy lidé byli nedočkaví, jak bude privatizace probíhat a kdy se konečně stanou těmi „novými vlastníky“, hraje tento faktor veledůleţitou roli. Je nemoţné si představit, ţe by stát hledal kaţdému podniku ideálního vlastníka, to by trvalo několik (moţná i desítek) let, a stát ani tuto ambici od počátku transformace neměl, šlo mu zejména o rychlé odstátnění státního majetku. Na tento důvod logicky navazuje teze, ţe co nejrychleji provedená privatizace omezí také co nejrychleji a nejvíce vliv státu na ekonomiku. Zvláště vezmeme-li v úvahu, ţe takto si mohly snáze a rychleji najít nové vlastníky i podniky, které by nikdo přímo koupit nechtěl, v horším případě např. aţ po státním oddluţení, čímţ by se zvýšily transformační náklady. Za nakonec rozhodující ekonomický důvod pro volbu kupónové privatizace lze jednoznačně povaţovat nedostatečnou akumulaci domácího kapitálu. Další důvod, který velkou měrou přispěl k volbě kupónové privatizace jako dominantní privatizační metody, byl ten, ţe Československo mělo tu velkou výhodu, ţe na rozdíl od dalších transformujících se států nebylo zatíţeno zahraničními dluhy, proto nemuselo tak striktně lpět na privatizačních výnosech, a mohlo si dovolit rozdávat státní majetek bez hrozby větších makroekonomických problémů. Řada autorů dodává, ţe kupónová privatizace jako proces vylučuje a znemoţňuje moţnost korupce, ke které jsou jiné privatizační techniky náchylnější. Jsem přesvědčen o správnosti tohoto
18
HUSÁK, P. Budování kapitalismu v Čechách: rozhovory s Tomášem Jeţkem. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 1997. 293 s. ISBN 8072070967, s. 102 19 Levicovými politiky navrhované zaměstnanecké spoluvlastnictví podniků nepovaţuji za relevantní protinávrh ke kupónové privatizaci, zcela jasně zvýhodňuje určitou skupinu obyvatel, opouští princip spravedlnosti a rovnosti, na kterém je kupónová metoda vystavěna a u mínění veřejnosti by patrně podporu nenašel.
16
názoru, ale nesmíme zapomínat, ţe právě tato privatizační metoda otevřela cestu k bující finanční kriminalitě.20 Při hledání politických faktorů pro volbu kupónové privatizace si musíme poradit sami, pochopitelně ţádný politik nepřizná, ţe tuto privatizační metodu pouţil jako prostředek v politickém boji. Bezpochyby kupónová privatizace nabídla moţnost koupit si přízeň a hlasy voličů bezplatným převodem státního majetku voličům. Prohlášení, ţe kaţdý občan se stane ze dne na den majitelem určité části do té doby státního majetku, osloví jistě větší masu, neţ mnohdy efektivnější prodej státního majetku jednomu nabyvateli. Nezanedbatelný přínos lze spatřovat v příleţitosti získat voliče pro nově se formující myšlenky volného trhu, a zároveň je seznámit s fungováním trhu metodou „learning by doing“. Za politický faktor si dovolím označit i jistou averzi k zahraničnímu kapitálu vládnoucích elit (zevšeobecněl pojem „Česká cesta‘‘ Václava Klause), která mohla plynout z vlastního přesvědčení i ze snahy zalíbit se voličům. S tím úzce souvisí i vůle umoţnit rychlou domácí akumulaci finančního kapitálu, coţ by se dalo s výjimkou privatizačních nešvarů označit za splněné. Vybereme-li z politických faktorů jeden rozhodující, zásadní význam mělo neprivatizovat pomocí zahraničního kapitálu, ale snaţit se o vytvoření českého kapitálu.21 Otázkou zůstává, zda to byla volba správná.
1.4.2 Mechanismus kupónové privatizace Proces kupónové privatizace je moţno rozdělit do dvou privatizačních vln, přičemţ kaţdá vlna probíhala v několika fázích. V první fázi došlo k registraci investičních privatizačních fondů. Tuto registraci provádělo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci (přechodné ministerstvo vytvořené pro účely privatizace), které na zakladatele fondů nekladlo ţádné poţadavky, jednalo se spíše o formální registraci (k z toho vzniklým problémům blíţe v kapitole 2). V druhé fázi se registrovali jednotliví účastníci. Kupónové privatizace se mohl účastnit kaţdý občan Československa (pro druhou vlnu jen České republiky) starší 18 let s trvalým bydlištěm na území státu. Za poplatek 1035 korun, coţ se v té době rovnalo zhruba týdennímu platu, nabyl kupónovou kníţku s body v nominální hodnotě 1000 bodů. S občana se pořízením kupónové kníţky stal tzv. DIK (drţitel investičních kupónů) a potenciální investor. Ve třetí fázi byly investorům (DIKům a fondům) poskytnuty seznamy nabízených podniků s jejich základními údaji, jednalo se o údaje jako počet zaměstnanců, trţby, zisky, počet akcií, počet akcií připadajících na kupónovou privatizaci, zadluţenosti a další. Ve čtvrté fázi se uskutečnilo tzv. nulté kolo, ve kterém mohli DIKové svoji kupónovou kníţku nebo její část svěřit investičním privatizačním fondům. Neučinili tak, museli jiţ v dalších kolech investovat na vlastní pěst.
20
RICHTER, T. Kuponová privatizace a její vlivy na správu a financování českých akciových společností. Vyd. 1. V Praze: Univerzita Karlova, 2005. 132 s. ISBN 8024610124, s. 22-23 21 Tamtéţ, s. 23-24
17
Pátou fázi tvořila jednotlivá kola kupónové privatizace. Průběh kaţdého kola se vyznačoval několika kroky. Nejprve bylo oznámeno mnoţství akcií, které bude v daném kole na prodej (cenu tvořil poměr akcií a bodů). DIKové a investiční privatizační fondy si u poštovních přepáţek objednali akcie, tyto objednávky se shromáţdily v registračních místech a odeslaly se k centrálnímu zpracování prováděnému Centrem pro kupónovou privatizaci. Teď mohlo nastat několik situací: 1. Poptávka byla v rovnováze či niţší neţ nabídka, proto všechny objednávky vyřízeny v původním objemu. 2. Poptávka byla vyšší neţ nabídka, ale o méně neţ 25%. Za tohoto stavu byly poptávky investičních privatizačních fondů zkráceny tak, aby došlo k vyrovnání nabídky s poptávkou. 3. Poptávka byla vyšší neţ nabídka a krácení nešlo uplatnit, proto byly všechny investice zrušeny a investorům byly vráceny jejich body. U společností, které nebyly zcela prodány, se stanovily nové ceny do příštího kola. Tyto ceny vycházely z výsledků kol předešlých a stanovovala je cenová komise Centra pro kupónovou privatizaci na základě interního algoritmu. Po stanovení cen začínalo další kolo.22 O ukončení privatizační vlny rozhodlo Ministerstvo financí tehdy, kdy došlo k rozumné míře konvergence (pokračování v nabízení akcií by dále postrádalo smysl). Neuplatněné kupóny propadly, po ukončení celé vlny došlo k předání akcií DIKům, investiční privatizační fondy vydaly své akcie. Je třeba zdůraznit, ţe k předávání akcií nedocházelo z ruky do ruky, ale akcie se nacházely v zaknihované (dematerializované) podobě. Kaţdý DIK a investiční privatizační fond měl svůj privatizační účet, na kterém měl uloţeny své akcie. Je obdivuhodné, ţe tak sloţitý proces zaznamenal jen málo reklamací a stíţností na svůj průběh, a i ty malé nedostatky byly brzy odstraněny.23
22
ŢÍDEK, L. Transformace české ekonomiky: 1989-2004. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. 304 s. ISBN 807179-922-X , s. 172-173 23 Tamtéţ, s. 173
18
Obrázek 2: Časový harmonogram kupónové privatizace
Pramen: ŠVEJNAR, J. Česká republika a ekonomická transformace ve střední a východní Evropě. Vyd. 1. Praha: Academia, 1997. 359 s. ISBN 8020005684, s. 144
1.4.3 Základní údaje o kupónové privatizaci Technickou podporu kupónové privatizaci zajišťovalo za tímto účelem vytvořené v červnu roku 1991 Centrum pro kupónovou privatizaci. Jiţ v listopadu 1991 tedy mohla být zahájena registrace DIKů. Před spuštěním registrace se odhadovalo, ţe se registruje zhruba 4 miliony občanů ČSFR. O to větší překvapení nastalo, kdyţ jen v České republice se zaregistrovalo 5, 95 milionu občanů ze 7, 4 milionu moţných. Tento zájem vzbudila zvláště reklamní kampaň ze strany investičních fondů (známý příklad fondů Harvardské skupiny lákající investory na tzv. jistotu desetinásobku ad.). V první vlně kupónové privatizace bylo nabídnuto celkem 1491 akciových společností, o které se investoři mohli ucházet od února 1992 do ledna 1992, přičemţ 31. leden byl oficiálně vyhlášen za poslední den první privatizační vlny.24 V první vlně se ukázalo, ţe zhruba 72% všech kupónů bylo svěřeno investičním privatizačním fondům, přičemţ 10 nejúspěšnějších fondů získalo 56% všech bodů upsaných fondům. Většina investičních příkazů se odehrávala uvnitř kaţdé z ekonomik, ale obecně lze tvrdit, ţe 24
ŢÍDEK, L. Transformace české ekonomiky: 1989-2004. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. 304 s. ISBN 807179-922-X, s. 174-176
19
Slováci více investovali v České republice neţ obráceně. První vlna skončila ziskem pro stát ve výši 6 mld. Kč, tvořeným převáţně z peněz utrţených za prodané kupónové kníţky.25 Druhá vlna privatizace probíhala v důsledku rozdělení federace jiţ pouze v České republice. Občané se mohli registrovat od října do prosince roku 1993. Privatizace se účastnilo ještě více občanů neţ v první vlně, celkem 6 169 tisíc. Nulté kolo proběhlo od prosince roku 1993 do března roku 1994, následující kola byla vyhlašována mezi dubnem a prosincem roku 1994. Oficiální den ukončení druhé privatizační vlny a můţeme říci, ţe procesu kupónové privatizace vůbec, se stal 31. prosinec 1994. V druhé vlně bylo fondům svěřeno méně bodů neţ v první vlně – 63,5%. Příčiny lze hledat v odkladu vydávání akcií fondy po první vlně a v nedodrţení některých slibů. Na rozdíl od první vlny byly body rozděleny rovnoměrněji mezi fondy, 10 nejúspěšnějších získalo 35% všech bodů upsaných fondům.26 Tabulka 2: Základní údaje o kupónové privatizaci Údaje
1. vlna
2. vlna
Registrace DIKů
11/1991 – 2/1992
10 – 12/1993
Nulté kolo
2 – 4/1992
12/1993 – 3/1994
Kola
5 – 12/1992
4 – 12/1994
Počet kol
5
6
Oficiální konec
31. 1. 1993
31. 12. 1994
Počet investorů
8, 54 mil. (ČR – 5, 95 mil.)
6, 16 mil.
Počet fondů
429
349
% bodů umístěných do fondů
71, 9
63, 5
Počet nabízených společností
1491 (988 v ČR)
861
Majetek společností
nabízených 299, 39 mld. Kč (212, 49 155 mld. Kč v ČR)
Majetek na jednoho investora
35 057 Kč
25 162 Kč
Pramen: ŢÍDEK, L. Transformace české ekonomiky: 1989-2004. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. 304 s. ISBN 80-7179-922-X, s. 174
2. 4. 4 Argumenty proti kupónové privatizace Jak jiţ jsem uvedl začátkem této kapitoly, v době rozhodování zda privatizovat pomocí kupónů nebo ne, bylo jasné přesvědčení o správnosti této metody. S faktem, ţe tato metoda nepřinese státu závratný kapitál, muselo být počítáno a byl hned od počátku zmiňován, vţdyť 25 26
Tamtéţ, s. 175 Tamtéţ, s. 175-176
20
právě na principu bezplatnosti, anebo jako v našich podmínkách moţnost nákupu nepoměrně většího státního majetku jen za malý finanční obnos, je kupónová metoda vystavěna. Na námitku, ţe vzniknou ze dne na den miliony nových vlastníků, bylo reagováno vytvořením investičních privatizačních fondů, které měly více koncentrovat vlastnictví (jak byly v této činnosti úspěšné, je stále předmětem sporu). Co je tedy kupónové privatizaci nejčastěji a nejvíce vytýkáno? 1. Kupónová privatizace nepřinesla nový management ani kapitál. Tento problém byl, co se týče kapitálu, vysvětlen jiţ dříve. U hledání nového managementu jsem přesvědčen, ţe úlohou státu při transformaci v trţní ekonomiku není vykonávat správu podniků po najití nového vlastníka, jeho úlohou je právě a jen najít tyto nové vlastníky, kteří si podnik budou řídit sami, a stát zasáhne aţ v případě porušování jím stanovených norem. 2. Kupónová privatizace nenapomohla k restrukturalizaci podniků. S touto výtkou nemohu souhlasit. Restrukturalizaci pomohly privatizační projekty, které určily, jak velká část akcií připadne na kupóny a dostatečně rozčlenily nekonkurenční celky státních podniků. Navíc si myslím, ţe restrukturalizace v trţní ekonomice není věcí vlády, ale aţ nových soukromých vlastníků, jinak bychom se vrátili do dob centrálního plánování. 3. Kupónová privatizace byla čistě formální, neboť nenašla konkrétní vlastníky. S tímto argumentem souhlasím, ale nevidím v něm problém. Privatizace je sice proces odstátnění, hledání nových soukromých vlastníků, to ano, ale ne konkrétních. Ty by si měl najít aţ trh, úkolem státu je tento trh vytvořit. Kdyby stát hledal sám konkrétní vlastníky, opět bychom na něj přenesli aţ moc pravomocí, s kterými by neuměl efektivně naloţit. Domnívám se, ţe tento argument nabývá na síle aţ po zkušenostech z tzv. „třetí vlnou“ privatizace v České republice, kdy různé zájmové skupiny ovládly pololegálními technikami velké mnoţství podniků. Tady stát zaspal ve své kontrolní činnosti, pak je teprve nasnadě otázka, zda by stát nenašel lépe konkrétního vlastníka, neţ ho našel zdeformovaný trh? 4. Kupónová privatizace byla prováděna bez právního rámce, coţ umoţnilo pozdější tunelování. Bohuţel, tato výtka je z mého pohledu naprosto oprávněná. Jsem přesvědčen, ţe stát zde pochybil nejméně dvakrát. Poprvé při tvorbě privatizačních předpisů, které vytvořily prostor pro pozdější tunelování, a poté při regulaci kapitálového trhu, kdy k tunelování docházelo a stát mu nezabránil, protoţe na to neměl prostředky (zákony, instituce, znalosti, finance atd.). 5. Kupónová privatizace vytvořila rozptýlené vlastnictví, coţ neumoţnilo efektivně vykonávat vlastnická práva. Problém u tohoto argumentu nevidím v rozptýleném vlastnictví, ve vyspělém kapitalistickém světě je obvyklé, ţe jednu firmu vlastní několik vlastníků, akcionářů. Navíc většina autorů zabývajících se tímto problémem shodně udává, ţe většina českých podniků našla do roku 1997 svého strategického vlastníka díky tzv. „třetí vlně“ privatizace.27 Jako problém spíše neţ rozptýlenost vlastnictví vidím v struktuře vlastníků, 27
LOUŢEK, M. Buďme hrdí na kupónovou privatizaci, In.: TŘÍSKA, D. Kupónová privatizace: sborník textů. Praha: CEP Centrum pro ekonomiku a politiku, 2002. 151 s. ISBN 8086547027, s. 128
21
kteří neměli zájem podnik dále rozvíjet, ale pouţili jej jako prostředek k jiným svým aktivitám. 6. Kupónová privatizace nepřinesla ţádný fiskální efekt. V předchozím textu jsem zmínil, ţe touto metodou byly privatizovány podniky průměrné aţ podprůměrné. Kdyby zůstaly i nadále státní, stát by je musel sanovat, zachraňovat, coţ by nakonec mohlo přinést i negativní fiskální efekt. Takto stát přenesl tuto zátěţ na nové vlastníky, kteří případné ztráty ponesou jako soukromé osoby.
22
2. Právní prostředí v procesu kupónové privatizace V této kapitole se zaměřím na právní prostředí dotýkající se kupónové privatizace, které bylo povaţováno za nedostačující a slabé, a které výrazně napomohlo k negativnímu hodnocení privatizace jako celku. Osobně největší problémy vidím na poli práva kolektivního investování, jehoţ se týká i nejzávaţnější kritika. Nemám ambici blíţe popisovat jednotlivé transformační zákony, budu vycházet z hypotézy, ţe právní prostředí bylo nedokonalé, proto bych se rád na podporu tohoto holého konstatování zmínil o nejpalčivějších legislativních problémech, které vedly k tomuto zápornému hodnocení. Tuto část práce rozdělím do tří podkapitol, ve kterých se budu postupně zabývat výchozím stavem před počátkem kupónové privatizace (můţeme jej charakterizovat jako právní vakuum), dále právní problematikou zákona o velké privatizaci ukotvujícího metodu kupónové privatizace, a nakonec a v největší míře přejdu k sloţité problematice investičních privatizačních fondů a investičních společností, jejichţ ţivelná existence vytvořila podmínky pro masivní rozkrádání majetku zejména v poprivatizačním období, kterému bude věnována kapitola následující a kapitola poslední, mapující konkrétní nelegální aktivity Viktora Koţeného.
2.1 Porevoluční právní vakuum Líbí se mi myšlenka, ţe kaţdý ekonom by měl mít povědomí o právu a obráceně. Tento předpoklad na začátku 90. letech zvláště u právníků chyběl. I přes to, ţe transformace je jistě problémem jak ekonomickým, tak i právním, jen marně bychom na jejím počátku hledali právníky vyzbrojené znalostmi a představami o právních normách nutných pro vytvoření trţního prostředí. Bylo to dáno jednak výukou na právnických školách za minulého reţimu neumoţňující výuku obchodního práva a dalších právních odvětví, jejichţ znalost v době minulé postrádala smysl, a dále nevolí podrobit přezkumu socialistické zákony, které se těšily účinnosti a neměnnosti po desítky let, navíc z právního hlediska nic nenapovídalo blíţícím se společenským změnám. Proto rozhodující roli v privatizaci hrála skupina ekonomů, kteří se na akademické půdě nebo za zdmi Prognostického ústavu Akademie věd za relativní svobody oddávali studiu západní literatury a čekali na svoji šanci, vědomi si neudrţitelnosti stávajícího reţimu (V. Klaus, D. Tříska, T. Jeţek, V. Dlouhý...). Tato jejich svoboda plynula z roku 1968, kdy si samotní komunisté uvědomili potřebu hospodářských změn, a právě ekonomové měli nalézt návod k řešení hospodářských problémů. Moţná vedeni určitou nedůvěrou k právním institutům, moţná jen přesvědčením o své pravdě, vytvořili transformační prostředí, které na právní normy kladlo jen malý důraz. Jejich cílem bylo vytvořit co nejrychleji volný trh, soukromé vlastnictví, a byli přesvědčeni, ţe instituty chránící tyto principy vzniknou tak nějak svévolně, v průběhu transformace, ex post. Obávali se, ţe by pravidla zasazená do privatizačního procesu s předstihem zabrzdila celý privatizační proces, a tedy napáchala jen více škod neţ uţitků. Tomuto myšlení typickému pro počátek 90. let uplatňovanému v Československu a později i krátce v České republice se začalo říkat neoliberalismus, nebo i poněkud hanlivěji falešný liberalismus.28 Zároveň s tím, na tyto ekonomy byla převedena i odpovědnost za nedostatečné právní zázemí privatizace, kterou odmítají a argumentují
28
JEŢEK, T. Zrození ze zkumavky: svědectví o české privatizaci 1990–1997. Vyd. 1. Praha: Prostor, 2007. 224 s. ISBN 9788072601837, s. 22-23
23
nezbytností provést privatizaci rychle, poukazujíc na pošetilost těch, kteří v té době mlčeli, a teď patří k nejhlasitějším kritikům.29 Hned úvodem práce jsem se v krátkosti pokusil nastínit výchozí podmínky Československa a dalších zemí na začátku transformace, kdy Maďarsko i Polsko mělo jiţ několikaleté zkušenosti se soukromým podnikáním, zatímco v Československu bylo stále ještě soukromé podnikání trestným činem, coţ mj. přispělo k volbě kupónové privatizace jako dominantní privatizační metody. Proto bezprostředně po sametové revoluci počátkem roku 1990 musely být přijaty dva základní zákony ukotvující soukromé podnikání: zákon č. 104/1990 Sb., o akciových společnost, a zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, které umoţnily občanům soukromě podnikat a vytvářet za tímto účelem obchodní společnosti. Současně s tím byly zahájeny práce na obchodním zákoníku, který nabyl účinnosti aţ k 1. 1. 1992. Autoři tohoto zákona, mezi kterými nebyl ani jeden ekonom, neměli ţádný kontakt z kolegy tvořícími zákony privatizační, daňové, účetní a další, coţ vedlo k tomu, ţe tento zákon nebral ohledy na potřeby ekonomiky a podnikatelů.30 Tato nespolupráce pramenila z toho, ţe porevoluční Československo jako federální stát rozdělilo transformační kompetence jak na federální orgány, tak i na orgány obou zemí. Tyto orgány vedené partikulárními zájmy a osobními spory byly mnohdy neschopny kooperace, z čehoţ vznikaly problémy, i kdyţ cíl měly společný - úspěšnou transformaci.
2.2 Právní úskalí zákona o velké privatizaci Po vytvoření vlády v roce 1990 se nejprve jako předvoj k hlavní části privatizace začaly privatizovat především menší provozní jednotky nezbytné k vytvoření podmínek pro menší a střední podnikání. Rostoucí potřebu společnosti po startu privatizování majetku uspokojily několik měsíců po vytvoření nové federativní vlády federální zákon č. 427/1990 Sb., o převodech a vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, a zákon České národní rady č. 500/1990 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby. Na základě těchto zákonů mohly okresní privatizační komise začít vyhledávat vhodný majetek pro potřeby malé privatizace, občané se mohli účastnit veřejných draţeb státního majetku a vláda získala čas pro vytvoření legislativního prostředí pro zbývající privatizaci většiny státního majetku. Krátce po vypuknutí malé privatizace se začaly rýsovat obrysy privatizace zbývající (větší) části majetku. Všem bylo jasné, ţe na rozdíl od malé privatizace, kdy na nabyvatele byla převáděna jen aktiva privatizovaných jednotek, v případě privatizace větších státních podniků a přenechání jejich závazků státu, by byl tímto činem stát neúměrně zatíţen, proto se na nového majitele musela převést celá bilance podniku, tedy aktiva i pasiva. Shoda také panovala o nutnosti provedení privatizace co nejrychleji, přičemţ za dominantní privatizační metodu byla zvolena kupónová privatizace. Na základě logiky kupónové privatizace se velká privatizace měla odehrávat ve dvou vlnách, přičemţ bylo nejprve potřeba vymezit přesné 29
Za tyto kritiky lze povaţovat levicově orientované myslitele jako Jana Švejnara či Jana Mládka, kteří se ke kupónové privatizaci stavěli rezervovaně, poukazovali na moţnost problémů s nedostačujícím právním prostředím, ale sami s ţádnými konkrétními, aplikovatelnými a prosaditelnými návrhy nepřišli 30 HUSÁK, P. Budování kapitalismu v Čechách: rozhovory s Tomášem Jeţkem. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 1997. 293 s. ISBN 8072070967, s. 23
24
mnoţství majetku, které bude velkou privatizací privatizováno. Dále bylo nutné konkrétně vymezit začátek a konec tohoto procesu. Tyto úvahy vyústily k vytvoření federálního zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a pro podmínky České republiky v přijetí zákona České národní rady č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky (zjednodušeně zákony o velké privatizaci). Na tomto místě je nutné zmínit, ţe zákon České národní rady jen federální zákon konkretizuje, provádí pro potřeby České republiky, přičemţ se od něj nesmí odchýlit. Tento národní zákon předjímal vytvoření právnické osoby Fond národního majetku, jenţ měl za úkol spravovat státní podniky do jejich přeměny v akciové společnosti, a dále vykonávat správu těch podniků, v nichţ si stát ponechal určitý majetkový podíl.31 Technická stránka kupónové privatizace byla upravena v Nařízení vlády ČSFR č. 383/1991 Sb., o vydávání a pouţití investičních kupónů pro první vlnu kupónové privatizace, pro druhou vlnu novým Nařízením vlády ČR č. 222/1993.32 Za začátek velké privatizace lze povaţovat výzvu podle §41 federálního zákona o velké privatizaci k pokusu sepsat veškerý majetek státu. Tento pokus vyústil v publikaci jiţ zmiňovaných čtyř seznamů majetku státu, přičemţ první dva obsahovaly vţdy název státního podniku a jeho nejdůleţitější charakteristiku. Zároveň poslouţily jako výzva k předkládání privatizačních projektů ve vyhlášených termínech. §6 odst. 1 písm. g) tohoto zákona stanovil předkladateli povinnost, ţe v projektu musí uvést i údaje o tom, zda a v jakém rozsahu bude na privatizovaný podnik pouţito investičních kupónů.33 A v tomto okamţiku dochází k první citelné legislativní chybě. Zatímco federální zákon stanovil povinnost pro vedení státního podniku předloţit privatizační projekt, občané i cizinci mohli privatizační projekt předloţit dobrovolně, přičemţ dle vhodnějšího projektu se přistoupilo k privatizaci daného podniku. Z povahy věci je jasné, ţe v případě, ţe v privatizačním projektu měly být vylíčeny budoucí záměry s podnikem a na základě těchto záměrů bude vybrán vhodnější projekt, informační výhoda leţí na straně těch, kteří znají chod podniku, tedy na straně jeho vedení, managementu. Tato informační nevýhoda předkladatelů zvenčí, tedy občanů a cizinců nemajícím do té doby s podnikem nic společného, byla ještě prohloubena tím, ţe vedení podniku nemělo povinnost informovat ostatní předkladatele o stavu podniku a taky této výhody patřičně vyuţívalo, takţe osoby zvenku zjednodušeně řečeno kupovali „zajíce v pytli“. Na tuto hrubou chybu bylo reagováno novelou federálního zákona o velké privatizaci č. 92/1992 Sb., kdy byla podnikům uloţena povinnost poskytnout autorům privatizačního projektu z řad osob mimo podnik písemné informace nezbytné k vypracování privatizačního projektu. Takovéto ochrany se ale dostalo aţ těm osobám, které privatizační projekt předkládali aţ pro druhou vlnu privatizace. Navíc zákon obsahoval ustanovení, ţe přezkum rozhodnutí o schválení privatizačního projektu nepodléhá správnímu
31
K úloze Fondu národního majetku blíţe např. jeho bývalý prezident Tomáš Jeţek v knize Zrození ze zkumavky 32 Kuponová privatizace ve faktech a číslech. Praha: Centrum kuponové privatizace, 1995, 28 s. 33 JEŢEK, T. Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická, 2006. 142 s. ISBN 8024510693, s. 73
25
řádu, čímţ bylo předkladateli znemoţněno odvolání v zájmu zachování plynulosti privatizačního procesu a dodrţení harmonogramu velké privatizace.34 Další chybou federálního zákona o velké privatizaci byl jeho §15 odst. 3. Tento paragraf stanovil, ţe Fond národního majetku ručí svým majetkem za splnění závazků nabyvatelem privatizovaného majetku. Tímto ustanovením vznikl závaţný střet mezi speciálním zákonem o velké privatizaci a principy obchodního zákoníku. Tvůrci zákona o velké privatizaci nepochopili význam tohoto transformačního zákona, nepřijali myšlenku privatizace jako způsobu transformace české společnosti. Vycházeli pouze z toho, ţe privatizace narušuje zavedené dodavatelsko-odběratelské vztahy mezi státními podniky. Smysl tohoto ustanovení spočíval v tom, ţe privatizace sice ano, ale Fond národního majetku bude ručit za nové vlastníky, ţe zaplatí dluhy vůči státním podnikům. Toho podnikaví noví vlastníci začali vyuţívat, začali své dluhy nesplácet a dovolávat se právě tohoto ustanovení, ţe Fond národního majetku vše zaplatí. I tato chyba byla brzy objevena a odstraněna dříve, neţ bylo na Fond národního majetku převedeno tolik závazků, ţe by pod jejich tíhou nebyl schopen dále fungovat a došlo by k zpomalení celého privatizačního procesu.35 K zamyšlení vybízí i §22 odst. 1 federálního zákona o velké privatizaci, který stanovuje, ţe investiční kupón je nepřevoditelný cenný papír. Drţitelé investičních kupónů je tedy mohli pouţít jen na nákup akcií společností nebo svěřit investičním privatizačním fondům, nemohli je například darovat či prodat. Kritici v tom vidí promarněnou příleţitost k dřívějšímu vytvoření kapitálového trhu, dle mého názoru by mohlo docházet k tomu, ţe mnozí neinformovaní občané by byli o tyto kupóny obráni různými způsoby ještě před tím, neţ by je měli moţnost investovat. Aţ na tyto nedostatky lze zákon o velké privatizaci hodnotit vesměs pozitivně, jeho ekonomický dopad byl enormní a hlavně jen stěţí předvídatelný, navíc samotný proces kupónové privatizace probíhal bez potíţí, za organizačně i legislativně zvládnutých podmínek. K největším nehodám začalo docházet aţ po připuštění investičních fondů a investičních společností do procesu kupónové privatizace, s kterými litera zákona o velké privatizaci jiţ počítala, ale jejichţ úpravu svěřila zvláštním zákonům.
2.3 Problematika investičních privatizačních fondů v kupónové privatizaci Investiční privatizační fondy v Československu lze chápat jako vynález, který měl přispět k zlepšení určité situace, v tomto případě chápejme pod pojmem situace velkou privatizaci, ale nakonec se z něj stal vynález zkázy. K rozhodnutí vpustit do kupónové privatizace investiční privatizační fondy došlo aţ po zahájení její přípravné fáze a stanovení pravidel. Tímto mělo být vyhověno kritikům, ţe kupónová privatizace přinese miliony akcionářů a dojde k obrovskému rozptýlení vlastnictví. To by mělo za následek nemoţnost výkonu jejich vlastnických práv, coţ by vedlo ke špatné správě privatizovaných podniků. Na tomto místě si dovolím podotknout, ţe mnohé velké a prosperující firmy mají miliony akcionářů a k problémům s jejich správou z tohoto důvodu nedochází. Kritické hlasy navíc tvrdí, ţe i 34
JEŢEK, T. Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická, 2006. 142 s. ISBN 8024510693, s. 63 35 Tamtéţ, s. 105
26
přítomnost investičních privatizačních fondů nenapomohla vyřešit problém rozptýleného vlastnictví. Rozporuplnost právní úpravy potvrzuje i novela zákona o velké privatizaci, která stanovila, ţe investiční privatizační fond můţe investovat do jednoho cenného papíru jen 10% svého kapitálu a nemůţe vlastnit více jak 20% akcií zprivatizovaného podniku. Dochází aţ k schizofrenní situaci, kdy na jednu stranu tedy lze sledovat určitou snahu zákonodárce o vytvoření koncentrace vlastnictví, na druhou stranu je tato snaha tímto ustanovením omezena. Namísto toho vznik investičních privatizačních fondů přinesl podle Jeţka (2006) hned dva problémy nové: 1. „problém chování majoritních akcionářů investičního privatizačního fondu vůči minoritním, rovněţ vzešlým z kupónové privatizace“ a 2. „problém chování investičního privatizačního fondu jako majoritního akcionáře privatizované společnosti k jejím minoritním akcionářům rovněţ vzešlým z kupónové privatizace.“36 Tyto problémy v sobě obsahují obavu, ţe neexistující právní úprava neochrání minoritní akcionáře před majoritním. To se ukázalo jako zcela relevantní problém, kdy řada investičních privatizačních fondů si po ovládnutí společností počínalo tak, aby maximalizovalo v co nejkratší době své výnosy a na dlouhodobou perspektivu podniku dbala pramálo. Příčinu negativní role investičních privatizačních fondů lze hledat jiţ v počátcích jejich vzniku, kdy na jejich vznik byly kladeny malé nároky. První a ukázalo se, ţe rozhodující problém vznikl z velice uspěchané situace, kdy investiční privatizační fondy byly registrovány „jako na běţícím pásu“, aby jiţ v první vlně kupónové privatizace mohli DIKové investovat právě pomocí investičních privatizačních fondů. Zaloţit investiční privatizační fond si mohla takřka kaţdá akciová společnost nebo společnost s ručením omezením, postačoval ji k tomu základní kapitál 1000 000 Kč pro kaţdý zakládaný fond a smlouva mezi zakladatelem investičního privatizačního fondu (investiční společností) a tímto fondem. Ministerstvo financí ČSFR dále provedlo licenční řízení o jeho vzniku, díky velké libovůli pro schvalování předkládaných návrhů připomínající spíše registraci. Jedním z důvodů pro benevolentní zakládání investičních privatizačních fondů bylo přesvědčení o nutnosti fondů k provedení koncentrace vlastnictví a dále nechuť ke svazování soukromých podnikatelů ze strany státu, typické pro doby minulé. Právně byly investiční privatizační fondy organizovány jako akciové společnosti se základním kapitálem 100 000 Kč, spravované jejich zakladateli, tedy investičními společnostmi. Nízký počáteční kapitál, ţádné odborné a personální poţadavky na management, nedůkladná lustrace investičních společností, v tom spatřuji velkou chybu při procesu povolování investičních privatizačních fondů zvláště na začátku tohoto procesu. Opačný názor zastává Tříska (2002), ţe podrobnější licenční řízení by bylo velkou chybou, protoţe stát nemohl ochránit „několik nepozorných DIKů před nepoctivci.“37 Další nešvar spočíval v tom, ţe tyto investiční privatizační fondy registrované pro první vlnu kupónové privatizace neměly oporu v zákoně, byly zakládány na základě legislativního 36
JEŢEK, T. Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická, 2006. 142 s. ISBN 8024510693, s. 110 37 TŘÍSKA, D. Kupónová privatizace: sborník textů. Praha: CEP Centrum pro ekonomiku a politiku, 2002. 151 s. ISBN 8086547027, s. 51 Pozn. Těch několik nepozorných DIKů odhaduji na desetitisíce okradených.
27
provizoria „Postup pri zakladaní investicních privatizacních fondov v procese kuponovej privatizácie.“ Toto provizorium bylo předzvěstí připravovaného zákona o investičních fondech a investičních společnostech a platilo do jeho přijetí. Na rozdíl od zmiňovaného zákona ale toto provizorium obsahovalo veledůleţité ustanovení, které Jeţek (2006) uvádí v původním znění: „Po ukončení vlny kupónovej privatizácie zvýši správca IPF základný kapitál a.s. o objem akcií zakúpených za investičné body majitelov investičných kupónov, ktorí ich odevzdali v predkole na IČO investičného privatizačného fondu. Súčasne sníţi základný kapitál o peňaţnú sumu, ktorú zakladateľ IPF vloţil do IPF ako základný kapitál pri jeho zaloţení. Základný kapitál IPF budú v tom čase teda tvoriť výlučne akcie zakúpené za investičné body majitelov investičních kupónov, ktorí ich odovzdali na IČO investičního privatizačního fondu. Majitelom investičných kupónov vydá IPF svoje akcie v pomere počtu ním odovzdaných investičných bodov k celkovému počtu investicných bodov odovzdaných tomuto IPF.“38 I přes zdůrazňovanou důleţitost tohoto ustanovení nově přijatý federální zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, výše zmíněné ustanovení neobsahoval. Zde je na místě otevřeně říci, ţe moţné vlivy zájmových skupin, které od počátku vytvářely investiční společnosti spravující investiční fondy s úmyslem tímto způsobem minoritní akcionáře „odříznout“ od vloţených prostředků, vytvořily na Federální ministerstvo financí takový tlak, ţe i přes urgence jiných politických činitelů bylo na toto ustanovení pozapomenuto. To způsobilo, ţe zakladatelé se místo spravování fondu cítili jako jeho vlastníci, a podle toho zvláště fondy ovládané finančními skupinami s ním tak jednaly, nehledě na to, ţe si „hrají“ s cizím majetkem. Myšlenka, ţe by se měl sníţit základní kapitál o vklad zakladatele je naprosto zásadní. Tím by zakladatel nedisponoval ţádnými hlasovacími právy na valné hromadě a mohl by vykonávat jen funkci správce fondu, nikoliv vlastnická práva. Ovšem zákon o investičních společnostech a investičních fondech naopak zavedl tzv. zakladatelské akcie, které zakladateli umoţní pomocí malého základního kapitálu 100 000 Kč ovládat veškerý majetek fondu, tedy i ten, který patřil bývalým DIKům, nyní jiţ akcionářům. Tyto zakladatelské akcie zjednávaly majoritu při kaţdém rozhodování, protoţe vedle zakladatelů stáli jen osamocení spoluakcionáři, bývalí DIKové, kaţdý s nepatrným procentem hlasovacích práv.39 Investiční privatizační fondy byly nejčastěji spravovány bankovními institucemi a finančními skupinami. I přes to, ţe jako důvěryhodnější se od počátku kupónové privatizace jevily fondy spravované bankami, tato skutečnost vyvolávala určité kontroverze. Nejčastěji je v této souvislosti zmiňován problém, ţe stát si kromě přímého vlivu na podniky prostřednictvím Fondu národního majetku ponechal i touto cestou státní podíl v privatizovaných společnostech, jelikoţ privatizace bank byla odloţena aţ na dobu pozdější a u hodně bank byl stále stát majoritním vlastníkem (v České spořitelně vlastnil 40% akcií, v Komerční bance 44% akcií, v Investiční a Poštovní bance 45% akcií). Ukázalo se, ţe navíc 38
JEŢEK, T. Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická, 2006. 142 s. ISBN 8024510693, s. 119 39 Tamtéţ, s. 119-120
28
fondy spravované bankovními institucemi získaly největší důvěru DIKů, je proto otázkou, zda opravdu došlo k odstátnění majetku?40 Na omezení vlivu bank reagoval aţ jiţ zmíněný zákon o investičních společnostech a investičních fondech, který zakázal fondům zaloţeným bankami investovat do akcií privatizovaných bank (ani své mateřské banky, ani ostatních) s obavy před vznikem kříţového vlastnictví právě mezi bankami, kdy by mohlo dojít k nebezpečné situaci, ţe banky by se ovládaly navzájem. Bohuţel inovativnímu managementu banky k obejití zákona stačilo, aby ne přímo banka, ale investiční společnost vlastněná bankou spravovala investiční privatizační fond a kříţové vlastnictví se mohlo dále legálně rozvíjet.41 Historie ukázala, ţe toto nebezpečí zůstalo jen potenciální, a to zvláště díky pozdější striktní právní úpravě oblasti podnikání bank. Jedním z důvodů, proč tolik vzrostl význam investičních privatizačních fondů v kupónové privatizaci, je i do té doby nevídaná masivní reklamní kampaň. Tuto dravou kampaň prováděly zvláště investiční společnosti vlastněné finančními skupinami s cílem nalákat co nejvíce DIKů, jejichţ investiční kupóny k ovládnutí privatizovaných společností nutně potřebovali. Známý je případ investiční skupiny Harvard Capital&Consulting, který sliboval potenciálním investorům jistotu desetinásobné návratnosti investice. Dnes by takové jednání bylo moţno označit za klamavou reklamu a porušení ochrany spotřebitele, v té době ţádný zákon na takové jednání nepamatoval. Změna přišla aţ s přijatým zákonem o investičních společnostech a investičních fondech, kdy uţ investiční privatizační fondy měly nashromáţděno více neţ 70% všech investičních bodů vydaných do první vlny kupónové privatizace. Za největší legislativní chybu po ukončení procesu kupónové privatizace povaţuji zcela legální moţnost transformace investičního privatizačního fondu do holdingu. Dle Jeţka (2006) je: „Holding z hlediska účetního podnikovou kombinací, v níţ jedna osoba drţí takový počet akcií kaţdé ze skupiny společností, který jí umoţňuje tyto společnosti kontrolovat a mít z nich prospěch. Transformace investičních privatizačních fondů na holdingy znamenala, ţe majoritní akcionář fondu jako jedné akciové společnosti byl formálně právním aktem přeměněn na majoritního akcionáře jiné akciové společnosti, která byla nově zaloţena a u obchodního soudu zaregistrována. Tato nová akciová společnost však uţ nebyla investičním fondem, nýbrţ obyčejnou akciovou společností, v níţ staronový majoritní akcionář, stejně tak jako před transformací, kontroloval majetek společnosti, který sestával, stejně jako před transformací, z akciových podílů na jiných společnostech.“42 Motivem pro přeměnu v holdingy bylo vyhnout se přísnější kontrole ze strany regulátora kapitálového trhu, jemuţ holdingy na rozdíl od investičních privatizačních fondů nepodléhaly a hlavně se vyhnout pro ně nepříznivým dopadům novel zákona o investičních společnostech a investičních fondem, účinným od 1. července 1996. Tyto novely dávaly ministerstvu financí 40
KOČENDA, E., LÍZAL, L. Český podnik v české transformaci 1990-2000. Vyd. 1. Praha: Academia, 2003. 232 s. ISBN 8020010394, s. 172-178 41 KOUBA, K., VYCHODIL, O., ROBERTS, J. Privatizace bez kapitálu: zvýšené transakční náklady české transformace. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2005. 177 s. ISBN 8024609541, s. 88-89 42 JEŢEK, T. Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická, 2006. 142 s. ISBN 8024510693, s. 123
29
pravomoc zavést nucenou správu u investičních společností nebo investičních privatizačních fondů, kladly mnohem větší nároky na správce fondů, zakázaly transformaci fondů na holdingy a obecně dávaly státu větší pravomoci k jejich kontrole. Málokoho dnes překvapí, ţe zvláště fondy ovládané soukromými finančními skupinami moţnost přeměny na holdingy vyuţily mezi prvními a zápis do obchodního rejstříku zvládly nejčastěji právě k 28. červnu 1996. Objektivně je nezbytné dodat, ţe většina fondů této moţnosti nevyuţila, jednalo se především o fondy ovládané bankami, které byly od počátku zakládány s poctivými úmysly (z 555 fondů se takto transformovalo 152).43 Za velkou chybu povaţuji benevolentní přístup ze strany státu na poli regulace a dohledu kolektivního investování, kdy pět let na tuto oblast takřka nikdo nedohlíţel. Dohled nad kapitálovým trhem vykonávalo pouze jako jednu z mnoha činností ministerstvo financí. Teprve aţ k 1. dubnu roku 1998 vznikla instituce Komise pro cenné papíry, která převzala kompetence ministerstva financí, přičemţ i přes její zvýšené pravomoci a důkladnější právní zázemí v tomto čase jiţ mohla jen začít sčítat škody, důvěra v kolektivní investování byla nenapravitelně pošramocena. Jako neuvěřitelně podceněná právní oblast se mi jeví ochrana minoritních akcionářů, kdy nebyl nikdo, kdo by hájil jejich zájmy. S tím souvisí i práce policie, státních zástupců a soudů, které v devadesátých letech spíše teprve sbíraly zkušenosti a stále se formovaly, bohuţel hlavně zpočátku nebylo v jejich silách postihnout nové metody finanční kriminality. Za zcela nepochopitelný povaţuji benevolentní přístup proti manaţerům a správcům fondů, kdy nebyly kontrolovány jejich profesní a osobní kvality, natoţ pak jejich majetkové poměry.
43
JEŢEK, T. Zrození ze zkumavky: svědectví o české privatizaci 1990–1997. Vyd. 1. Praha: Prostor, 2007. 224 s. ISBN 9788072601837, s. 182-186
30
3 Asset stripping a kupónová privatizace Asset stripping v kupónové privatizaci lze vnímat jako důsledek nedostatečné právní regulace na poli investičních privatizačních fondů. Tento negativní jev zapříčinil záporné hodnocení kupónové privatizace jako celku, přičemţ k němu z větší části začalo docházet aţ po skončení dvou vln kupónové privatizace v souvislosti s výkonem vlastnických práv zprivatizovaných podniků. Samotný pojem asset stripping lze volně přeloţit nelegální zcizování aktiv firmy. Pro účely mé práce toto slovo nahradím českým výrazem tunelování, který lze chápat pouze jako jednu ze součástí asset strippingu, ale je typický pro dění ve druhé polovině devadesátých let v České republice. Zvláště je typický tím, ţe v České republice díky nepropracované legislativě byly mnohé formy tunelování dlouho legální, moţná neetické, zatímco ve vyspělých ekonomikách je asset stripping nelegální a zároveň vysoce neetický. Příhodná se mi jeví definice tunelování podle Lásky (2005) jako „souhrn finančních operací a transakcí, kterými osoby, smluvně nebo zákonem pověřené správou cizího majetku, přeměňují spravovaný majetek cizí na majetek svůj vlastní způsobem, který je v rozporu se zákonem nebo s uzavřenou dohodou, a to ke škodě jiných osob nebo státu.“44 V následujícím textu bych se rád zaměřil na konkrétní způsoby tunelování, tedy jakými prostředky docházelo k zcizování aktiv. Pozornost zaměřím na praxi tunelování privatizovaných podniků prostřednictvím investičních privatizačních fondů, které díky velkému mnoţství nashromáţděných investičních kupónů získaly později takový počet akcií, který jim prakticky umoţnil tyto podniky ovládat. Úvodem nastíním počátky tunelování státních podniků ještě před startem kupónové privatizace a na závěr přiblíţím samotné tunelování investičních privatizačních fondů, čímţ došlo k obohacení jejich zakladatelů na úkor akcionářů, právě díky absenci ustanovení o oddělení majetku zakladatelů a ostatních podílníků.
3.1 Údolí smrti První známky tunelování můţeme spatřovat v době, kdy jiţ bylo rozhodnuto o privatizování státních podniků, ale zatím nebylo přistoupeno k jejich vlastní privatizaci. Toto období je charakteristické bezvládím, kdy stát jiţ pomalu tyto podniky opouští, přenechává je novým soukromým vlastníkům, ale ti se ještě nezhostili svých vlastnických práv a povinností. Nad podnikem mají kontrolu manaţeři, často sympatizanti bývalého reţimu, kteří si uvědomují hrozbu dočasnosti svého zaměstnání. Proto neţ podnik vstoupí do privatizace, snaţí se přečerpat jeho aktiva do jimi zaloţených obchodních společností převodem zakázek a pohledávek stále ještě státního podniku. Tato nekalá činnost byla umoţněna nezájmem úředníků odvětvových ministerstev, kteří měli povinnost do uskutečnění převodu státních podniků na Fond národního majetku dohlíţet. Právě rychlost provedení privatizace měla velký vliv na skoncování s těmito praktikami dříve, neţ bude zprivatizovaný podnik vytunelován. Nesmíme zapomenout i na roli státu, který aby předešel bankrotům některých podniků mnohdy způsobených právě špatným hospodařením manaţerů, do těchto podniků
44
LÁSKA, V. Jak se zavírají tuneláři. Vyd. 1. Brno: Jota, 2005. 191 s. ISBN 8072173669, s. 8
31
nalil finanční prostředky, čímţ zabránil masivnímu krachu zprivatizovaných podniků, ovšem za cenu zvýšení transakčních nákladů privatizace.45
3.2 Vyvádění aktiv z privatizovaných podniků První model vyvádění aktiv z privatizovaného modelu můţeme nazvat „odsátí finančních prostředků.“46 Investiční privatizační fond po získání rozhodujícího vlivu v privatizovaném podniku zaloţí společnost A. Následně investiční privatizační fond díky jím dosazenému managementu privatizovaný podnik přiměje, aby přijal nabídku společnosti A na poskytování různých poradenských sluţeb, sluţeb v oblasti marketingu, jejichţ cena je přemrštěná a privatizovaný podnik je ani nepotřebuje. Pro zakrytí tohoto jednání vznikal celý řetězec společností, které s privatizovaným podnikem uzavíraly pro něj nevýhodné smlouvy. K odsátí finančních prostředků z privatizovaného podniku docházelo mnoha způsoby, přičemţ všechny mají společné, ţe za normálních okolností by je privatizovaný podnik nikdy neprovedl. Další model vyvádění aktiv nazvěme „prodej aktiv.“47 Výchozí situace je podobná jako u předchozího modelu. Investiční privatizační fond získá rozhodující vliv v privatizovaném podniku a zaloţí řetězec spřátelených společností. Opět prostřednictvím dosazeného managementu do privatizovaného podniku rozhodne o prodeji jeho lukrativních aktiv (pozemky, budovy, stroje atd.) za nízkou cenu, přičemţ prodej je často nepotřebný a zájemcem je spřátelená společnost. Častý způsob tunelování privatizovaných podniků se udál pomocí „směnečného rukojemství.“48 Privatizovaný podnik po ovládnutí investičním privatizačním fondem zákládá dceřiné společnosti. Zároveň investiční fond zaloţí další společnosti, které si půjčují od bank peníze s tím, ţe ručitelem z těchto úvěru je vţdy privatizovaný podnik nebo jeho dceřiné společnosti, tyto společnosti jsou jen příjemci úvěrů. Následně je nalezen neinformovaný zájemce o koupi dceřiné společnosti, jenţ nemá informace o ručení směnek touto společností, je mu tato skutečnost zatajena, a jelikoţ se toto rukojemství nepromítá do rozvahy ani výsledovky, je uvedeno jen v podrozvahové evidenci, nemá o ručení ani tušení. Pak jen stačí příjemci úvěru odmítnout zaplatit směnku a banka si můţe vybrat k zaplacení pohledávky ručitele, který musí směnku zaplatit. Pro získávání finančních prostředků z privatizovaných podniků těmito způsoby hovoří zvláště rychlost a snadnost jejich obstarání. Investiční privatizační fondy pro svoje přeţití potřebovaly co moţná nejdříve likvidní peněţní prostředky, na jejich dosaţení pomocí prosperity privatizovaných podniků neměly mnohdy čas ani prostředky, čímţ ale nejde omlouvat toto jednání. K tunelování privatizovaných podniků bezesporu přispěla i státem podporovaná benevolentní úvěrová politika bank, kdy velké podniky získávaly obrovské úvěry ve snaze podpořit jejich hospodářský růst, ale tyto úvěry byly vyuţity na jiné účely a navíc byly často nedostatečně zajištěny. 45
JEŢEK, T. Zrození ze zkumavky: svědectví o české privatizaci 1990–1997. Vyd. 1. Praha: Prostor, 2007. 224 s. ISBN 9788072601837, s. 58-59 46 KOUBA, K., VYCHODIL, O., ROBERTS, J. Privatizace bez kapitálu: zvýšené transakční náklady české transformace. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2005. 177 s. ISBN 8024609541, s. 139-141 47 Tamtéţ, s. 142-143 48 Tamtéţ, s. 143-144
32
3.3 Tunelování investičních privatizačních fondů Základní podmínkou pro tunelování investičních privatizačních fondů byl vliv na jejich správu, kterým disponoval jen management a zakladatelé fondu jakoţto kontrolující akcionáři fondů. Proto se tunelování nemohli dopouštět jednotliví minoritní akcionáři, ti byli naopak takovým jednáním poškozováni. Začněme od nejjednoduššího způsobu tunelování privatizačních fondů. Manaţer zaloţí jemu spřízněnou společnost, nejčastěji prostřednictvím jiné osoby, aby nebyl v podezření. Investiční privatizační fond čile nakupující akcie prodá této společnosti akcie za cenu obvyklou či dokonce vyšší, ale do kupní smlouvy se vloţí odstavec o odloţené splatnosti za 50 let, ale k předání akcií dojde okamţitě. Modifikací tohoto postupu je zaplacení za akcie směnkou. I u této směnky se splatnost nastaví tak, aby v době splatnosti směnky společnost jiţ byla v konkurzu či v likvidaci. V českém prostředí byly tyto praktiky prováděny pomocí společností zaloţených v daňovém ráji, čímţ se ztíţil následný postih tohoto jednání.49 Dalším pouţívaným postupem vykrádání investičních privatizačních fondů bylo vyplácení dividend jiným osobám neţ fondu. Postup spočíval v krátkodobém prodeji akcií, u nichţ budou vypláceny dividendy, na dobu v níţ proběhne den rozhodný pro vyplácení dividend. Dividendu zinkasuje tedy ten, kdo je vlastníkem akcií právě v den vyplácení, a poté akcie opět převede na fond. Sofistikovanější způsob spočívá ve zneuţití informací z obchodního styku. Manaţer fondu převede akcie podniku, o němţ ví, ţe se o jeho koupi uchází jiný podnikatel, který je ochoten nabídnout vysokou cenu, na spřízněnou společnost. Ta sice fondu zaplatí vyšší cenu neţ je trţní cena těchto akcií, ale přeprodejem na jinou společnost vydělá, přičemţ tento zisk je ztrátou fondu. I kdyţ cena akcií je na trhu proměnlivá a obchodování s akciemi je byznys rizikový, investiční privatizační fond spravuje široké portfolio cenných papírů a všechna tahle rizika bere na sebe, manaţer fondu jen inkasuje zisky z těchto transakcí a ztrátu platí akcionáři fondu.50 Jsme v situaci, kdy fond vytvoří zisk. Aby tento zisk nebyl pouţit na vyplacení dividend akcionářů, vytvoří správce fondu disponující generální plnou mocí na všechny transakce fondu jemu spřízněnou společnost, pro lepší krytí sídlící v nějaké exotické destinaci. Tuto společnost formálně vlastní nastrčené osoby, které poslouchají příkazy správce fondu. Tento správce zároveň vlastní i obchodníka s cennými papíry, který vykonává všechny transakce fondu. Ten má přehled o akciích fondu i o případných zájemcích na jejich koupi. Jakmile se objeví váţný zájemce, odkoupí od fondu tyto akcie na svůj účet a prodá je zájemci, čímţ opět je poškozen fond tím, ţe je takto připraven o zisk z prodeje. V případě, ţe správce fondu spravuje více investičních privatizačních fondů, prostřednictvím obchodníka s cennými papíry sjednává obchody mezi těmito fondy, za coţ si obchodník bere provizi, která opět připadne správci fondů jako jeho vlastníkovi, přičemţ z těchto fondů jsou takto přelévány prostředky akcionářů do jeho kapsy.51 49
LÁSKA, V. Jak se zavírají tuneláři. Vyd. 1. Brno: Jota, 2005. 191 s. ISBN 8072173669, s. 169-170 Tamtéţ, s. 171-172 51 Tamtéţ, s. 172-175 50
33
Velmi rozšířenou technikou tunelování fondů bylo sjednávání velmi vysokých smluvních pokut, které opět inkasovaly společnosti napojené na správce fondů. Docházelo i k bezplatnému půjčování bez zajištění cenných papírů fondů dluţníkovi, který opět čerpal zisk a ztrátu z obchodování nesl fond. Správci fondů nakupovali od spřízněných akciových společností různé nelikvidní akcie, pochybná know-how, nedobytné pohledávky, čímţ se zvýšily závazky fondu a naopak došlo na jeho úkor k očištění těchto společností.52 V obou vlnách kupónové privatizace nashromáţdily investiční privatizační fondy a podílové fondy53 zhruba 60% majetku z celkové nabídky v účetní hodnotě 320 miliard Kč, tedy po vydání akcií fondům disponovaly majetkem v účetní hodnotě přibliţně 190 miliard Kč. Trţní hodnota tohoto majetku poklesla v roce 1996 na 140 miliard Kč, jelikoţ účetní hodnota, s níţ do kupónové privatizace vstupovaly všechny společnosti, byla jen odhadem. Kvalifikovaný odhad ředitele odboru kolektivního investování na Komisi pro cenné papíry uvádí, ţe z investičních privatizačních fondů bylo ukradeno z majetku ve výši 140 miliard nejméně 49,6 miliard Kč. Z uvedených 49,6 miliard asi 40 miliard Kč bylo ukradeno z fondů v souvislosti s jejich převodem na holdingy, zbytek byl vytunelován přímo z netransformovaných fondů. Jeţek (2006) upřesňuje, ţe „tento odhad vychází z toho, ţe na veřejných trzích se obchodovalo s akciemi fondů, jejichţ kurz vykazoval diskont v řádu několika desítek procent, coţ je na vyspělých trzích jev zcela neobvyklý. Diskontem trh takto oceňoval míru znehodnocení (rozkradení) majetku ve fondu.“ 54
52
JEŢEK, T. Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická, 2006. 142 s. ISBN 8024510693, s. 126-129 53 Ty se účastnily aţ druhé vlny kupónové privatizace a tunelování se jich prakticky netýkalo, navíc objemem nashromáţděného majetku zdaleka nedosahovaly vlivu investičních privatizačních fondů, proto dále o nich nebude zmínka. 54 JEŢEK, T. Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická, 2006. 142 s. ISBN 8024510693, s. 124
34
4 Aktivity Viktora Koženého spojené s kupónovou privatizací Viktor Koţený je bezesporu nejvýraznější postavou kupónové privatizace. I po více neţ patnácti letech od skončení kupónové privatizace na sebe stále poutá pozornost české veřejnosti a médií. Byl to právě on, kdo nalákal miliony investorů, aby své investiční kupóny svěřili investičním privatizačním fondům. Zároveň se z něj stal symbol odvrácené strany kapitalismu a neúspěchu české privatizace, kdy v důsledku jeho aktivit byly okradeny desítky tisíc akcionářů a zlikvidovány přední podniky české ekonomiky.
4.1 Vzestup Viktora Koženého Český emigrant Viktor Koţený vyrůstal za vlády minulého reţimu v Německu, odkud šel studovat ekonomii na Harvardskou univerzitu. Zde získal bakalářský titul a krátce poté nastoupil v Londýně do investiční společnosti Robert Fleming, kde získává zkušenosti s kapitálovým trhem a správou fondů. Po sametové revoluci se vrací do Čech, kde od roku 1990 uplatňuje své vědomosti jako neoficiální poradce autora myšlenky české kupónové privatizace Dušana Třísky na ministerstvu financí. Ten si jeho rad velice cenil, dokonce i po více neţ deseti letech od jejich spolupráce Tříska (2002) tvrdí, ţe: „neexistuje jediný důkaz, ţe Viktor Koţený někoho okradl. Z podnikatelských hledisek se pak zdá, ţe jeho jediným skutečně váţným omylem byl Ázerbájdţán. Nemůţe být tedy pochyb o tom, ţe kdyby akce Ázerbájdţán vyšla, a ona vyjít mohla, z Viktora Koţeného by dnes byl investor světového formátu. A to by nám všem umoţnilo rychle zapomenout na všechny bolístky, které nám snad způsobil.“55 Na tomto místě si dovolím poznámku, ţe autor myšlenky má na mysli oním omylem v Ázerbájdţánu nepovedenou privatizaci ázerbájdţánského ropného průmyslu z konce devadesátých let, v níţ Viktor Koţený připravil americké investory o stovky milionů dolarů, které mimo jiné pouţil na podplácení ázerbájdţánských státníků a úředníků, jak sám mnohokrát přiznal. Ale vraťme se na začátek devadesátých let do Prahy, kde Viktor Koţený zakládá jako jeden z prvních soukromých investorů investiční společnost Harvard Capital&Consulting pojmenovanou po své alma mater, která do první vlny kupónové privatizace vstupuje se šesti spravovanými investičními privatizačními fondy. Bohuţel v této době neexistuje jediné legislativní ustanovení stanovující povinnost prokázání původu finančních zdrojů, které dle mého názoru by v tomto případě ukázalo propojení na organizovaný zločin a počáteční rozjezd podnikání pomocí špinavých peněz. Vznik těchto fondů provází celorepubliková reklamní kampaň (opět neprůhledně financovaná desítkami milionů Kčs), která láká investory pomocí televize a rozhlasu na jistotu desetinásobku počátečních vkladů do jednoho roku díky znalostem jejich zakladatelů získaných na západních trzích ve spolupráci s odborníky z Harvardské univerzity.56 Takovéto nezávazné slibování výnosů nalákalo důvěřivé investory a ve velké míře začali svěřovat svoje kupónové kníţky Viktoru Koţenému. Zákonodárce si uvědomil nedostatečnou regulaci této oblasti a zákonem o investičních společnostech a 55
TŘÍSKA, D. Kupónová privatizace: sborník textů. Praha: CEP Centrum pro ekonomiku a politiku, 2002. 151 s. ISBN 8086547027, s. 79-80 56 Tomáš Jeţek v knize Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky na s. 116-117 k tomu uvádí, ţe Viktor Koţený byl vyšetřován Úřadem pro ochranu ústavy (pozdější Bezpečnostní informační sluţba), právní zástupkyně Harvardské univerzity se distancovala od spolupráce s Harvard Capital&Consulting a označila pouţití jména Harvard za neoprávněné
35
investičních fondech tyto nezávazné sliby zakázal, to jiţ však byla první vlna kupónové privatizace v plném proudu a z Viktora Koţeného se stal opěvovaný velkopodnikatel.57 Tabulka 3: Pozice nejvýznamnějších investičních privatizačních fondů v první vlně Zakladatel fondu
Počet shromáţděných bodů
Podíl na trhu % Kumulativní podíl na trhu %
Počet investičních privatizačních fondů ve skupině
15,494
15,494
1
11,631
27,126
11
Harvard 565 170 000 Capital&Consulting
9,209
36,334
6
V+B Invest, a.s.
500 668 100
8,158
44,492
1
IKS KB spol. s.r.o.
465 708 300
7,588
52,081
1
Kapitálová investiční společnost, a.s.
334 234 900
5,446
57,527
1
Slovenské investice, s.r.o.
188 041 300
3,064
60,591
1
Creditanstalt, a.s.
138 924 800
2,264
62,584
1
Prvá slovenská 136 348 800 Investiční, a.s.
2,222
65,076
11
Česká spořitelna První a.s.
státní 950 918 800
investiční, 713 837 100
Pramen: KOČENDA, E., LÍZAL, L. Český podnik v české transformaci 1990-2000. Vyd. 1. Praha: Academia, 2003, 232 s. ISBN 8020010394, s. 182-183
Z následující tabulky je patrné, ţe Harvardské fondy přilákalo neuvěřitelné mnoţství střadatelů, přičemţ zdatně konkurovaly investičním fondům zaloţeným bankami, které jiţ měly ve státě etablovanou síť poboček. Harvardské fondy zvolily ale zcela jinou strategii investování do podniků. Zatímco fond České státní spořitelny investoval do akcií 514 privatizovaných podniků a snaţil se tak co nejvíce diverzifikovat své portfolio, Harvardské fondy zvolily odlišnou cestu. Investovaly pouze do 51 podniků, tedy jejich hlavním cílem bylo získat co největší vliv v podniku. Na tomto příkladu je moţné demonstrovat záměry zakladatelů fondů. Zatímco bankovní instituce se snaţily spíše drţet akcie podniků, neovlivňovat jejich chod a pobírat dividendy, Harvardské fondy měly eminentní zájem na 57
Památná je věta Václava Klause na adresu Viktora Koţeného „jen více takových podnikatelů“
36
získání kontroly v podnicích a s tím související moţnost řídit proces nakládání s jejich majetkem.58 Druhá vlna kupónové privatizace byla poznamenána větší důvěrou jednotlivých investorů ve své schopnosti, proto shromáţdily investiční privatizační fondy menší počet investičních bodů.
Tabulka 4: Pozice nejvýznamnějších investičních privatizačních fondů v druhé vlně Zakladatel fondu
Počet shromáţděných bodů
Podíl Kumulativní Počet investičních na trhu podíl na trhu % privatizačních fondů % ve skupině
A-Invest, a.s.
309 234 300
7,896
7,896
2
Expandia, a.s.
306 290 600
7,820
15,716
3
Harvard Capital&Consulting
292 170 900
7,460
23,176
23
O.B.Invest, s.r.o.
198 351 200
5,064
28,240
3
Kapitálová investiční 188 697 800 společnost, a.s.
4,767
33,007
3
Investiční společnost 159 263 500 podnikatelů, a.s.
4,066
37,073
2
Linh Art, s.r.o.
156 432 100
3,994
41,067
3
Czech Investment 151 666 300 Company, s.r.o.
3,872
44,939
1
Spořitelní investiční 124 161 800 společnost, a.s.
3,170
48,110
1
Investiční kapitálová 124 063 500 společnost KB, a.s.
3,168
51,277
1
PPF, a.s.
119 703 700
3,056
54,334
2
První investiční, a.s.
97 629 000
2,493
56,826
5
C.S. Fond, a.s.
94 007 200
2,400
59,226
7
58
MEJSTŘÍK, M. Czech investment funds as a part of financial sector and their role in privatization of the economy. Praha: Univerzita Karlova, 1994. 25 s., s. 12-13
37
Moravská agrárně 89 932 800 potravinářská, a.s.
2,296
61,523
1
Pramen: KOČENDA, E., LÍZAL, L. Český podnik v české transformaci 1990-2000. Vyd. 1. Praha: Academia, 2003, 232 s. ISBN 8020010394, s. 184-185
V druhé vlně, která proběhla pouze na území České republiky a jíţ se účastnily jen české investiční privatizační fondy, přinesla srovnání nashromáţděných investičních bodů jednotlivými fondy. V této vlně hrály významnější roli fondy zaloţené soukromými skupinami neţ ve vlně první. Koţeného investiční skupina získala prostřednictvím 23 fondů zhruba 290 milionů investičních bodů, coţ je přibliţně polovina toho, kolik jich získala v první vlně prostřednictvím 6 fondů. Během roků 1993 a 1994 Fond národního majetku vydal Harvardským fondům akcie zprivatizovaných podniků v hodnotě zhruba 40 miliard Kč, a za stále velice liberálního legislativního prostředí mohl Viktor Koţený začít tunelovat tyto fondy z pozice jejich generálního správce.
4.2 Období tunelování Harvardských fondů Nad Viktorem Koţeným se krátce po skončení druhé vlny privatizace začaly stahovat mračna. V dodnes neobjasněném případu byl obviněn, ţe od bývalého komunistického agenta státní bezpečnosti Václava Wallise kupoval tajné vládní informace. I kdyţ nebyl obţalován, narychlo si obstaral irské státní občanství a s celou rodinou přesídlil na Bahamské ostrovy. Investiční společnost Harvard Capital&Consulting převádí na za tímto účelem zaloţenou společnost sídlící v Holandských Antilách, kterou vlastní Koţeného matka. Zde se setkává s americkým finančníkem nevalné pověsti Michaelem Dingmanem, jejichţ spolupráce bude mít pro akcionáře Harvardských fondů neblahé důsledky. Dingman zakládá společnost Stratton Group sídlící na Kypru, a společně s Koţeného Harvardskými fondy zakoupí akcie osmi předních českých podniků. Portfoliová skladba Harvardských fondů se rázem mění, místo akcií 51 podniků drţí tyto fondy rozsáhlé podíly v osmi velkých firmách, na coţ reaguje burza poklesem ceny akcií Harvardských fondů. V tomto okamţiku je jasné, ţe Viktor Koţený vedený snahou ovládnout firmy, na které se spolu s Dingmanem zaměřili, zachází s financemi Harvardských fondů jako s penězi vlastními. Koţený začíná prodávat akcie Harvardských fondů hluboko pod cenou, čímţ poškozuje akcionáře investičních fondů, přičemţ na druhé straně těchto operací z této transakce mají prospěch právě firmy nastrčené Koţeným. Pozornosti ministerstva financí neujde ani transakce, při níţ je z Harvardských fondů vyplaceno 11 milionů dolarů jako záloha za zprostředkování prodeje akcií spřízněné makléřské společnosti, přičemţ k ţádnému prodeji nedojde a tyto prostředky nejsou vráceny. Dále ministerstvo financí usoudilo, ţe 8 milionů dolarů na reklamní kampaň v západním tisku je částka přemrštěná a udělilo Harvardským fondům maximální pokutu v té době činící přibliţně 37 tisíc dolarů. Toho času zákonodárce chystá novelu zákona o investičních společnostech a investičních fondech, kterou by mohl díky nekalému nakládání s majetkem fondu uvalit nucenou správu na investiční privatizační fondy.59 59
WALLACE, C. The Pirates of Prague an exiled fund prodigy and his brash Wall Street mentor promised to teach Czech industry western management methods. Instead, investors learned a painfull lesson about the perils of emerging markets (1996). [on-line]. Dostupné z ˂http://money.cnn.com/magazines/fortune/fortune_archive/1996/12/23/219833/index.htm˃ (cit. 10. 5. 2012).
38
Na tuto situaci Viktor Koţený reaguje bleskurychle. Za stále klesající ceny akcií vyhlašuje, ţe hodlá sloučit Harvardské fondy do Harvardského holdingu. Narychlo je svolána valná hromada akcionářů do malé vesnice blízko rakouských hranic, jelikoţ v Praze nebylo moţno nikde najít vhodné prostory. I kdyţ Koţený v této chvíli ještě nemá právo samostatně rozhodovat nad akciemi těchto fondů, vytvoření holdingu je schváleno. Po prosazení přeměny zavládla panika, investoři začínají masivně Harvardské fondy opouštět a v průběhu týdne hodnota akcií klesá o 22 %. To je okamţik pro Viktora Koţeného. Masivně začíná levné akcie nakupovat, aţ získává 51 % akcií teď uţ svých fondů. V červenci roku 1996 dochází k přeměně všech harvardských fondů v jediný subjekt, Harvardský průmyslový holding. K tomuto holdingu je připojena společnost Sklo Union Teplice, v té době jiţ plně kontrolována Dingmanem a Koţeným, a jiţ zmíněná kyperská společnost Stratton Group sídlící na Kypru. Tím vzniká další holdingová společnost, Daventree Ltd., jejíţ správní radu tvoří Viktor Koţený a Michael Dingman. Představenstvo Harvardského průmyslového holdingu rozhoduje, ţe veškerý majetek bude převeden právě do této společnosti a Harvardský průmyslový holding jako protihodnotu obdrţí její akcie. Minoritní investoři v teď jiţ Koţeného fondech se nepřímo stávají majiteli této společnosti zaregistrované opět na Kypru, kde nemají moţnost tuto firmu jakkoliv kontrolovat a i české úřady jsou vůči ní bezzubé. S akciemi této firmy se jiţ veřejně neobchoduje, ani není ochotna poskytnout ţádné účetní údaje.60 Harvardský průmyslový holding těmito operacemi dále ztrácí svoji hodnotu a důvěru, na coţ nejvíce doplácí zbylí akcionáři a na valné hromadě v srpnu roku 1997 je rozhodnuto hlasy Viktora Koţeného o její likvidaci. Jako likvidátor je jmenován Boris Vostrý, blízký spolupracovník Viktora Koţeného. Boris Vostrý vzápětí vyhlašuje krajně podezřelou veřejnou obchodní soutěţ na prodej veškerého majetku Harvardského průmyslového holdingu. Podmínky zakládající účast na této soutěţi jsou sloţení půlmiliardové kauce v hotovosti a to jen v kanceláři likvidátora, teprve poté je moţno nahlédnout do účetních dokladů Harvardského průmyslového holdingu. Soutěţe se nakonec zúčastní jen Koţeného firma Harvard Capital Management Worldwide se sídlem na Bahamách, a údajně další firma, která si prý přeje zveřejnit jméno aţ v případě úspěchu. Soutěţ vyhrává Koţeného firma a Koţený s Vostrým uzavírá kupní smlouvu, přičemţ ta stanovuje, ţe Koţený má do konce roku 1999 vyplatit Harvardskému průmyslovému holdingu přibliţně 10 miliard Kč. Koţený v průběhu roku 1998 uhrazuje koupi Harvardského průmyslového holdingu dvěma směnkami v hodnotě 9,8 miliard Kč, přičemţ ručení poskytuje společnost Daventree Ltd. a další Koţeného firmy. Tyto směnky nejsou nikdy proplaceny, mezitím je odvolán likvidátor Vostrý po rozepři s Koţeným a Harvardský průmyslový fond prostřednictvím Koţeného firem dosazuje nového likvidátora. Ten uzavírá u rozhodčího soudu smír s Koţeného firmou disponující majetkem přes 15 miliard Kč ručící za směnky v hodnotě 9,8 miliard Kč, čímţ tyto směnky prakticky znehodnocuje a namísto nich přebírá od Koţeného 44 bezcenných firem. Na tuto situaci reaguje Komise pro cenné papíry dne 8. 2. 2001 pozastavením 60
WALLACE, C. The Pirates of Prague an exiled fund prodigy and his brash Wall Street mentor promised to teach Czech industry western management methods. Instead, investors learned a painfull lesson about the perils of emerging markets (1996). [on-line]. Dostupné z ˂http://money.cnn.com/magazines/fortune/fortune_archive/1996/12/23/219833/index.htm˃ (cit. 10. 5. 2012).
39
obchodování s cennými papíry Harvardského průmyslového holdingu na veřejném trhu. V této době se jiţ začíná o dění v Harvardském průmyslovém holdingu zajímat policie a je zahájeno trestní stíhání uprchlých Koţeného a Vostrého, jenţ se v roce 2001 stává občanem Belize.61
4.3 Pád Viktora Koženého Dne 9. 7. 2010 u Městského soudu v Praze dosáhli okradení akcionáři vytunelovaných Harvardských fondů satisfakce v podobě nepravomocného odsouzení Viktora Koţeného k 10 letům trestu odnětí svobody. Soud Viktora Koţeného uznal vinným z podvodu, z porušování správy cizího majetku za účelem obohatit se a ze způsobení škody velkého rozsahu. Této činnosti se dopouštěl opakovaně v letech 1995 aţ 1996 jako osoba zplnomocněná k rozhodování o nákupech a prodejích cenných papírů investičních fondů, přičemţ jim způsobil škodu zhruba 8,3 miliard Kč. Tuto škodu způsobil tím, „ţe uděloval pokyny k účelově ztrátovým převodům likvidních a veřejně obchodovatelných cenných papírů tak, ţe uskutečnil tyto převody výhradně ve prospěch majetkově či personálně propojených offshore společností se sídlem na Kypru, jejichţ jménem jednal rovněţ, úmyslně a záměrně bez toho, aby za převáděné cenné papíry byla poskytnuta jakákoliv přiměřená a likvidní protihodnota, místo toho přijímal účelově vydávané směnky společnosti Stratton Group se sídlem na Kypru nebo veřejně neobchodovatelné cenné papíry společnosti Daventree Ltd. Se sídlem na Kypru, jejichţ hodnotu nebylo moţno ověřit a tímto způsobem odčerpal z portfolií Harvardských investičních fondů majetek.62 Další způsob poškozování Harvardských fondů byl prováděn tím způsobem, ţe Viktor Koţený jako manaţer fondu dal příkaz k nákupu akcií konkrétního podniku za předem stanovenou cenu, přičemţ ještě tentýţ den tyto akcie prodal za cenu niţší, čímţ opět fond zaznamenal ztrátu. Jeho drzost a suverenita došly aţ tak daleko, ţe od určité spřízněné firmy nakoupil do portfolia fondu akcie, aby je vzápětí této firmě prodal za cenu niţší. Konkrétním příkladem můţe být jednání Viktora Koţeného jako ,,fond managera" Harvardského růstového investičního fondu a.s., kdy 16. 3. 1995 vystavil a podepsal příkaz k nákupu 319.815 ks akcií SPT TELECOM, a.s., za limitní cenu 2.710,- Kč za akcii do portfolia tohoto fondu, tentýţ den uzavřel se spřízněnou společností ZENKO Trading Co., Ltd., kupní smlouvu, kde společnost ZENKO figurovala jako prodávající a Harvardský investiční růstový fond jako kupující výše zmíněného počtu akcií za cenu 866.698.650,- Kč, přičemţ následně 23. 3. 1995 vystavil příkaz k prodeji 319.815 ks akcií SPT TELECOM, a.s., a to za limitní cenu 2.215,- Kč za akcii, kdy na základě tohoto příkazu byla téhoţ dne uzavřena kupní smlouva mezi Harvardským investičním růstovým fondem a společností ZENKO jako kupujícím, kterou za Harvardský investiční růstový fond podepisuje Viktor Koţený a za
61
Hph-likvidace.cz: Harvardská historie [on-line]. Dostupné z ˂http://www.hph-likvidace.cz/old/historie˃ (cit. 10. 5. 2012). 62 Osma1997.cz: Protokol ze soudního jednání u Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2010 [on-line]. Dostupné z ˂http://www.osma1997.cz/informace/protokol-z-jednani-ve-veci-46-t-17-2006-ze-dne-9.-cervence2010.aspx˃ (cit. 10. 5. 2012).
40
společnost ZENKO Juraj Široký, přičemţ výše prodejní ceny činí 708.390.225,- Kč, čímţ způsobil škodu Harvardskému růstovému investičnímu fondu ve výši 158.308.425,- Kč.63 Celkem mu bylo dokázáno 98 takových protiprávních dílčích jednání souvisejících právě s nevýhodnými nákupy a prodeji cenných papírů prostřednictvím fondů, přičemţ soud nezkoumal další tunelování Harvardských fondů způsoby jako placení přemrštěných provizí spřízněným obchodníkům s cennými papíry, mimořádně vysoké náklady na správu investičních privatizačních fondů, na jejich reklamní kampaň, na poradenskou činnost či na odměny manaţerům. Spolu s Viktorem Koţeným byla projednávána věc obţalovaného Borise Vostrého, jehoţ podvodné jednání na základě podobného scénáře a za spolupráce Viktora Koţeného způsobilo škodu takřka 8 miliard Kč Harvardskému průmyslovému holdingu, a oba byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v délce trvání 10 let a k náhradě způsobené škody Harvardskému průmyslovému holdingu - v likvidaci. Ani jeden z obţalovaných se jednání nezúčastnil, Viktor Koţený jiţ od roku 1993 pobývá trvale na Bahamských ostrovech, přičemţ je s jeho osobou vedeno více soudních řízení jak na Bahamách, tak ve Spojených státech v souvislosti s okradením amerických investorů při neúspěšné privatizaci ázerbájdţánského ropného průmyslu. Boris Vostrý naopak trvale pobývá ve státě Belize, s nímţ nemá Česká republika ţádnou smlouvu o vydávání občanů, proto je jeho předání do České republiky prakticky vyloučeno. Oba se proti rozhodnutí Městského soudu v Praze prostřednictvím svých právních zástupců na místě odvolali, rozsudek tedy zatím není pravomocný a čeká se na jednání u Vrchního soudu v Praze. V rozsudku je popsáno i nekalé jednání dalších osob, mezi jinými je hlavně slovenské veřejnosti znám Juraj Široký, miliardář a šéf svazu ledního hokeje, který ovládal společnosti, pomocí nichţ spolu s Viktorem Koţeným vyváděl finanční prostředky z Harvardských fondů, a dále finančník Michael Dingman, Koţeného velký podnikatelský vzor a rádce, který se vzdal amerického občanství a stal se občanem Baham, aby se vyhnul jurisdikci amerických úřadů právě po nepovedené ázerbájdţánské privatizaci. Kauza Harvardských fondů je neuvěřitelně sloţitá a táhne se jiţ dlouhá léta. Rozsahem způsobené škody a hlavně formou páchání finanční trestné činnosti nemá v České republice obdoby. Viktor Koţený dokonale vyuţil znalostí kolektivního investování nabytých na západních trzích, přičemţ tyto znalosti zneuţil k vlastnímu obohacení a přelstění nedokonale stanovených pravidel na rozvíjejícím se poli kolektivního investování. Domnívám se, ţe stát v této uspěchané době, kdy právní normy tvořené za pochodu zpravidla reagovaly aţ na jiţ nastalé excesy, měl jen málo prostředků, jak mu v tomto jednání zabránit.
63
Hph-likvidace.cz: Rozsudek ve věci Koţený a Vostrý ze dne 9. 7. 2010 [on-line]. Dostupné z ˂http://hphlikvidace.cz/upload/2%20Historie%20spolecnosti/2_02%20Kozeny,%20Vostry%20%20rozsudek%20v%20trest ni%20veci/2_02_01%20Rozsudek%20z%209.7.2010.pdf˃ (cit. 10. 5. 2012).
41
Závěr I kdyţ převáţná většina práce je cílena na negativa a slabá místa kupónové privatizace, nelze ji celkově hodnotit jako nepovedenou. Nezaujatě je nutné autorům této metody přiznat odhodlání a jasnou vizi, se kterou se jim podařilo během velmi krátké doby převést státní podniky do rukou soukromníků, čímţ naplnili své cíle. Čas ukázal, ţe jejich neoliberální ekonomické přesvědčení, myšlenka minimálních státních regulací a co největší prostor volnému trhu, se v nově vznikající demokratické kapitalistické společnosti neobejde bez problémů. Věřili, ţe prvořadé je v co nejkratší době nastartovat privatizační proces a ţe instituce tento proces regulující a chránící budou vytvořeny v jeho průběhu. Moţná toto jejich myšlení bylo aţ příliš sebevědomé, ale na druhou stranu omluvitelné nezkušeností a jedinečností české privatizace. K naplnění cíle práce bylo nezbytné objasnit nešvary kupónové privatizace, které daly vyniknout postavě Viktora Koţeného. Tyto nedostatky lze zobecnit na nedokonalé právní zázemí kupónové privatizace, umocněné neschopností státu zabránit nekalému jednání některých investičních privatizačních fondů, ochránit poctivé investory či zmírnit rozsah skrze nich napáchaných škod. Státní instituty byly na začátku devadesátých let o krok pozadu, reagovaly aţ na jednání těch, často ještě nedokonale, proti kterým měly působit. Působení Viktora Koţeného v kupónové privatizaci bezesporu přispělo k nespokojenosti společnosti s českou privatizací jako celkem. Teprve po více neţ patnácti letech od ukončení kupónové privatizace vydaly soudy odsuzující rozsudky, ve kterých zhodnotily tyto jeho aktivity jako hospodářskou kriminalitu. Výši uloţené náhrady škody ani zdaleka neuspokojí mnoţství zajištěného majetku na účtech Harvardských fondů, které jsou i nadále spravovány likvidátorem či postiţení osobního majetku Viktora Koţeného. Výsledkem jeho práce jsou tisíce poškozených podílníků Harvardských fondů, kteří ze svých investovaných kupónů neuvidí nic. Nemá cenu spekulovat, jestli Viktor Koţený od začátku vzniku Harvardských fondů měl v úmyslu vyvést z nich majetek, nebo byl jen nastrčenou figurou uskutečňující zájmy jiných, krytý státními institucemi. Je nepochybné, ţe způsob a rozsah tunelování podniků ovládaných investičními fondy Harvardské skupiny, by v dnešní době fungujícího dohledu nad kapitálovým trhem nebyl v tak značné míře moţný, za coţ lze přičíst vinu opět nedokonalé legislativě a špatné práci bezpečnostních sloţek, které jeho aktivity monitorovaly, ale neuměly či nemohly proti nim zakročit. Bohuţel odkaz Viktora Koţeného si občané České republiky nesou jiţ dlouho. Důkazem můţe být neochota lidí dávat soukromé finance na kapitálový trh, investovat ve fondech kolektivního investování či zajímat se o dění na kapitálových trzích. Irský státní občan trvale ţijící na Bahamách si pomocí promyšlených marketingových tahů získal přízeň občanů, aby ji v zápětí ztratil sérií finančních transakcí, které daly vzniknout jednomu z největších podvodů porevoluční éry.
42
Seznam použitých zdrojů Literatura [1] HUSÁK, P. Budování kapitalismu v Čechách: rozhovory s Tomášem Jeţkem. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 1997. 293 s. ISBN 8072070967 [2] JEŢEK, T. Privatizace české ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky. Vyd. 1. V Praze: Vysoká škola ekonomická, 2006. 142 s. ISBN 8024510693 [3] JEŢEK, T. Zrození ze zkumavky: svědectví o české privatizaci 1990–1997. Vyd. 1. Praha: Prostor, 2007. 224 s. ISBN 9788072601837 [4] KOČENDA, E., LÍZAL, L. Český podnik v české transformaci 1990-2000. Vyd. 1. Praha: Academia, 2003. 232 s. ISBN 8020010394 [5] KORNAI, J. Placení účtu za gulášový komunismus: maďarský vývoj a makroekonomická stabilizace z pohledu politické ekonomie. Praha: Institut ekonomie ČNB, 1996. 99 s [6] KOUBA, K., VYCHODIL, O., ROBERTS, J. Privatizace bez kapitálu: zvýšené transakční náklady české transformace. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2005. 177 s. ISBN 8024609541 [7] Kuponová privatizace ve faktech a číslech. Praha: Centrum kuponové privatizace, 1995, 28 s [8]
LÁSKA, V. Jak se zavírají tuneláři. Vyd. 1. Brno: Jota, 2005. 191 s. ISBN 8072173669
[9] MEJSTŘÍK, M. Czech investment funds as a part of financial sector and their role in privatization of the economy. Praha: Univerzita Karlova, 1994. 25 s. [10] RICHTER, T. Kuponová privatizace a její vlivy na správu a financování českých akciových společností. Vyd. 1. V Praze: Univerzita Karlova, 2005. 132 s. ISBN 8024610124 [11] ŠVEJNAR, J. Česká republika a ekonomická transformace ve střední a východní Evropě. Vyd. 1. Praha: Academia, 1997. 359 s. ISBN 8020005684 [12] TŘÍSKA, D. Kupónová privatizace: sborník textů. Praha: CEP Centrum pro ekonomiku a politiku, 2002. 151 s. ISBN 8086547027 [13] ŢÍDEK, L. Transformace české ekonomiky: 1989-2004. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. 304 s. ISBN 80-7179-922-X
43
Internetové zdroje [1] Hph-likvidace.cz: Rozsudek ve věci Koţený a Vostrý ze dne 9. 7. 2010 [on-line]. Dostupné z ˂http://hphlikvidace.cz/upload/2%20Historie%20spolecnosti/2_02%20Kozeny,%20Vostry%2 0%20rozsudek%20v%20trestni%20veci/2_02_01%20Rozsudek%20z%209.7.2010.pdf˃ (cit. 10. 5. 2012). [2] Hph-likvidace.cz: Harvardská historie [on-line]. Dostupné z ˂http://www.hphlikvidace.cz/old/historie˃ (cit. 10. 5. 2012). [3] Ipodnikatel.cz. Příběh zkušeného podnikatele: Rodinný pivovar Bernard. [on-line]. Dostupné z ˂http://www.ipodnikatel.cz/Podnikatelske-pribehy/pribeh-zkuseneho-podnikatelerodinny-pivovar-bernard.html˃ (cit. 10. 5. 2012). [4] Osma1997.cz: Protokol ze soudního jednání u Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2010 [on-line]. Dostupné z ˂http://www.osma1997.cz/informace/protokol-z-jednani-ve-veci-46-t-17-2006ze-dne-9.-cervence-2010.aspx˃ (cit. 10. 5. 2012). [5] WALLACE, C. The Pirates of Prague an exiled fund prodigy and his brash Wall Street mentor promised to teach Czech industry western management methods. Instead, investors learned a painfull lesson about the perils of emerging markets (1996). [on-line]. Dostupné z ˂http://money.cnn.com/magazines/fortune/fortune_archive/1996/12/23/219833/index.htm˃ (cit. 10. 5. 2012).
44
Seznam tabulek, grafů a obrázků Tab. 1 - Chronologie reformních opatření do roku 1990..................................................11 Tab. 2 - Základní údaje o kupónové privatizaci............................................................... 21 Tab. 3 - Pozice nejvýznamnějších investičních privatizačních fondů v první vlně.......... 37 Tab. 4 - Pozice nejvýznamnějších investičních privatizačních fondů v druhé vlně......... 38
Obrázek 1: Česká privatizace v číslech – Strom velké privatizace.................................. 15 Obrázek 2: Časový harmonogram kupónové privatizace................................................. 20
45
