PRIVATIZACE VODNÍCH ZDROJŮ

PRIVATIZACE VODNÍCH ZDROJŮ Michaela Čermáková

ÚVOD 1

Voda je nezbytným předpokladem života. V současnosti podle zprávy o lidském rozvoji OSN z roku 2006 trpí 31 států nedostatkem vody, přibližně 1,1 miliardy lidí nemá fyzický přístup k nezávadné pitné vodě a další 1,6 2 miliardy lidí trpí ekonomickým nedostatkem pitné vody . Do roku 2025 by se množství lidí bez adekvátního přístupu k pitné vodě mělo podle některých prognóz zvýšit až na dvě třetiny světové populace. Růst populace, jejích nároků na zemědělské produkty a celková spotřeba produktů a vody, zvyšuje tlaky na limitované vodní zdroje a aktualizuje otázku, jakým způsobem s vodou v 21. století nakládat. Jedním z nejmocnějších a zároveň nejkontroverznějších záměrů je ustanovit vodu jako čistě ekonomický statek, podléhající tržním pravidlům, tržně stanoveným cenám, zájmu nadnárodních korporací a mezinárodního obchodování. Za posledních dvacet let byl tento plán částečně uveden v praxi na stovkách míst a měl vliv na miliony lidí. Soukromé společnosti vstoupily do odvětví vodních služeb, které bylo na většině míst v minulosti spravované 3 veřejně a často bezplatně. Voda se stala předmětem komerčního globálního obchodu ve formě balené vody. Podle některých odhadů pak má voda potenciál stát se nejdůležitější komoditou 21. století. KOMODIFIKACE VODY Proces globalizace a privatizace směřuje k tomu, aby se s vodou a vodními službami nakládalo jako se zbožím voda tak prochází procesem komodifikace. Komodifikace je proces, při kterém se statek původně spravovaný netržními principy stává předmětem tržních pravidel. I přes současnou všudypřítomnost peněžní ekonomiky existují statky a služby, které jsou obchodované nebo vyměňované mimo trh. Voda je jedním ze zdrojů, které jsou díky své přirozenosti tradičně spravovány společně a podléhají komplexním sociálním pravidlům, které omezují např. způsob užití i množství čerpání vody, či nastavují limity přístupu. Současný ekonomický systém vyžaduje, aby byla voda těchto tradičních pravidel a vztahů zbavena a byla podřízena tržním principům. Komodifikace vody probíhá na několika úrovních, z nichž nejviditelnější je obrovský nárůst v obchodování balené vody, privatizační strategie vodních služeb posledních dvou dekád. Přesun k chápání vody jako komodity je patrný zejména patrný v nárůstu v obchodování balené vody, který se od začátku 70. let, kdy byla balené vody prodána celosvětově přibližně jedna miliarda litrů, zvýšil v roce 2007 až na 200 miliard litrů. Masivní nárůst v prodejnosti přinesl i obrovské zisky nadnárodním korporacím (mezi nimiž na celosvětovém trhu dominují firmy Nestlé, Danone, Coca-Cola a PepsiCo), jejich příjem pouze z balené vody 4 odhaduje na 100 miliard dolarů ročně. Z důvodu špatně nastavených regulačních podmínek a legislativní úpravy vztahující se k přítomnosti velkých korporací s sebou čerpání vody pro účely balení často přináší zvýšenou zátěž pro místní ekosystémy i komunity. Za odčerpávání podzemních zdrojů pitné vody se obvykle platí velmi nízké částky (nebo se neplatí vůbec), často bývá porušována environmentální legislativa v množství odčerpávané vody i způsobu nakládání s odpady 5 výroby.

PRIVATIZACE VODY Privatizace vodních zdrojů je zastřešujícím termínem, zahrnujícím různou míru participace soukromého sektoru na zajišťování vodních služeb. Existuje množství možných kombinací od parciální privatizace, která dává vzniku tzv. „public-private partnerships“ (PPP), kdy dochází k pouhému kontraktování soukromé firmy na provoz vodní infrastruktury až po kompletní zprivatizování veřejné vodní sítě, při které je účast veřejného sektoru na vodních službách dokonale eliminována.

HISTORIE PRIVATIZACE

1

Privatizace vodních zdrojů má ve většině zemí OECD dlouhou historii a spíše než o jedné privatizaci můžeme mluvit o procesu privatizace a deprivatizace vodních zdrojů v průběhu posledních 200 let. Ve Francii bylo například vodárenství od svého vzniku v 19. století řízeno soukromými firmami (některé jako Veolia a Vivendi se na trhu udržely až do současnosti a dnes patří mezi největší nadnárodní korporace obchodující s vodou). USA měly na počátku svého vodárenství přibližně 94% podíl privatizovaných vodárenských zařízení. Na sklonku 19. století pak došlo k rozsáhlé deprivatizaci vodárenství a ve 30. letech se množství soukromých subjektů snížilo až 6 na 30 %. Ve většině evropských zemí byly vodárenské systémy původně zakládány soukromými firmami, postupně však přešly na veřejnou správu – mezi hlavními důvody se uvádí neefektivita systému při soukromém 7 vlastnictví, velké náklady na infrastrukturu a korupce. V 80. letech s příklonem k neoliberální politice došlo i k nové ideologické privatizační vlně, která přinesla privatizace vodárenství do množství západních zemí ale i zemí globálního jihu. Vlajkovou zemí v Evropě se stala Velká Británie, která za vlády Margaret Tatcher v roce 1989 kompletně zprivatizovala vodárenskou síť. Mezi dalšími zeměmi s vysoce zprivatizovaným vodárenstvím patří Česká Republika s až 70% zprivatizovaným 8 9 vodárenstvím , či Francie s více než 70% podílem soukromého sektoru na vodárenských službách. V rámci rozvojové snahy o rozšíření dostupnosti pitné vody pro všechny jedince vyhlásila OSN léta 1981 – 1990 za Dekádu pitné vody a sanitace s cílem zajistit pitnou vodu a adekvátní sanitační systém pro všechny jedince 10 do roku 1991. Tento cíl se ale nepodařilo naplnit. V návaznosti na nesplněných cílech dekády pitné vody OSN se v celosvětovém měřítku privatizace vodárenských služeb začala propagovat na začátku 90. let a zásadním mezníkem se stal summit OSN v Dublinu v roce 1992, jehož hlavním výstupem bylo doporučení nakládat s vodou jako s ekonomickým statkem. Světová banka, mezinárodní finanční instituce a rozvojové agentury přestaly podporovat veřejné vodárenství v zemích globálního jihu a přiklonily se k prosazování participace soukromého sektoru. Hlavním motivem bylo přesvědčení, že zapojení soukromých subjektů v zajišťování vodních služeb přispěje k větší efektivnosti systému, vyšší finanční samostatnosti a zlepšení kvality služeb a řízení. Privatizací vodárenství se tak měla vyřešit současná neuspokojivé situace v zajištění vody pro všechny jedince bez rozdílu. Množství organizací zabývající se vodou a vodními právy či mapující situaci privatizace, upozorňují na fakt, že privatizace vodárenství, byla od samého počátku provázena velkou lobby ze strany vodních korporací, tzv. vodních baronů. Mezi nimi figurují zejména tři nadnárodní korporace Vivendi, Veolia a Thames Water of 11 England (operující pod skupinou RWE) , které ovládají světový trh s vodními službami. Na těchto nadnárodních korporacích se stalo za poslední dvě dekády životně závislých více než 300 miliónů lidí. 12 Podle studie Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ) spravovaly tyto korporace před deseti lety vodu pouze 12 států, v současnosti toto číslo vzrostlo na 56. Pokud bychom započítali i správu odpadních vod i úpravu vod, jsou tyto korporace v současnosti přítomny ve více než 100 zemích. Nárůst participace soukromého sektoru je hojně podporován nově vzniklou mezinárodní institucí Světovou vodní radou - World Water Council (WWC), založenou v roce 1997 (Světovou bankou, Organizací spojených národů, rozvojovými agenturami některých bohatších států a nadnárodními vodními korporacemi). Některými nevládními organizacemi je přezdívaná také jako „Pán vody“ („the Lord of Water“) pro svoji velkou moc diktovat vládám globálního jihu podmínky rozvojové pomoci. Podmínkou získání půjčky u Světové banky je obvykle sada kroků typicky obsahující závazek zprivatizovat státem vlastněné společnosti, zmenšení obchodních bariér pro zahraniční import, snížení státních výdajů či implementace nových legislativních a regulačních opatření. Některé z kontroverzních podmínek Světové banky se pak staly terčem mezinárodní kritiky, neboť znamenaly útok na státní suverenitu a znamenaly sníženou demokratickou schopnost vlády. Jednou ze zemí, ve které proběhla privatizace vodní infrastruktury v důsledku nastavení podmínek půjčky Světové banky, je Tanzánie. PRIVATIZACE – DAR EL SALAAM, TANZÁNIE

"Young plants need rain, businesses need investment. Our old industries are like dry crops and privatisation brings the rain." 13 píseň mediální kampaně na podporu privatizace vody Tanzánie je jednou z nejchudších zemí světa, v žebříčku indexu lidského rozvoje (HDI) ji patří 151. příčka mezi 14 182 státy. Je tedy zařazena mezi státy rozvojové s velkým mezinárodním dluhem.

2

Přístup k pitné vodě má v Tanzánii méně než 40 % venkovského obyvatelstva a 70 % obyvatelstva městského. Ostatní obyvatelé jsou nuceni nakupovat drahou vodu z cisteren a od soukromých prodavačů nebo čerpat vodu nepitnou s následky v podobě častých cholerových epidemií a dalších nemocí způsobených špatnou kvalitou vody. Ženy a děti jsou pak nuceny chodit pro vodu i 15 km vzdálenou. Na konci 90. let doporučili Světová banka a Mezinárodní měnový fond Tanzánii program pro snížení vládních výdajů – zejména pak redukcí státní účasti na poskytování služeb a zvýšením participace soukromého sektoru mimo jiné i ve vodárenství - za podmínky, že tanzanská strana přijme potřebnou legislativu pro privatizaci vodárenství a zvýší ceny vody, pak Tanzánie obdržela půjčku 61,5 miliardy USD. V srpnu 2003 tanzanská vláda uzavřela kontrakt s firmou City Water, což byl společný podnik firmy Biwater Gauff Ltd. a tanzanské firmy Superdoll Trailer Manufacturers Ltd. na spravování vodní infrastruktury v hlavním 15 městě Dar El Salaam. Původně desetiletý kontrakt trval pouze dva roky, po kterých se jej tanzanská vláda rozhodla rozvázat. Hlavími důvody byly neuskutečněné investice do vodní infrastruktury a neplnění dalších závazků plynoucích z kontraktu, 16 zároveň zvyšování ceny vody bez podstatných zlepšení vlastních služeb. Biwater následně Tanzánii zažalovala u britského Nejvyššího soudu a soudu zřízeného Světovou bankou (International Centre for Settlement of Investment Disputes) o kompenzaci budoucích profitů 20 – 25 milionů USD. Původní kontrakt byl nastaven tak, že nejchudší části Dar El Salaam, nebyly vůbec zahrnuty do vodárenských služeb – kontrakt tedy umožňoval maximalizaci zisku s minimálními náklady na rozšiřování či udržování infrastruktury. Místa s nejchudšími obyvateli tzv. „nevýdělečné oblasti“ byly přenechány neziskovým organizacím. Zajímavostí je, že privatizace byla podpořena z britských peněz pro rozvojovou pomoc, z nichž polovina (přibližně 250 tisíc liber) byla použita liberálním think tankem Adam Smith International na mediální a komunikační strategii, která obsahovala i propagační video s písní uvedenou v začátku textu. V lednu 2008 vyhrála tanzanská vláda spor s firmou Biwater, která by z rozhodnutí soudního tribunálu měla v kompenzaci zaplatit 8 milionů USD (cena připojení přibližně 50 tisíc lidí v Dar es Salaam na vodovodní infrastrukturu).

DŮSLEDKY PRIVATIZACE VODY Tanzanský případ neúspěšné privatizace není ojedinělý. Přechod k privatizaci vyvolal množství otázek a v některých zprivatizovaných oblastech i násilnou opozici. Jednou z hlavních příčin nesouhlasu, byly a jsou pochybnosti, zda je čistě tržní mechanismus schopný zajistit různé aspekty vody v její komplexnosti a zda přístup nadnárodních korporací neznamená snižující se možnost demokratického rozhodování o komunitě v komunitě. Největší potřeba rozvoje vodárenství je v zemích, ve kterých je veřejný sektor slabý – z dosavadních zkušeností se ve většině případů jedná i o země s vysokým rizikem neúspěchu privatizace. Mezi hlavní problémy privatizace v zemích globálního jihu patří exkluze chudých komunit ze služeb. A to i přes fakt, že jedním z explicitních cílů privatizačních snah je zajištění vody pro všechny jedince bez rozdílu. Tradičně byly příměstské - semi-urbánní komunity z přístupu k pitné vodě vyloučeny z důvodu nedosatečných finančních prostředků a malé politické moci. Případ tanzanské privatizace tak nebyl ojedinělý, zóny bez poskytování služeb 17 se objevují i v dalších privatizacích, např. ve městě El Alto (Bolívie). Zásadní námitkou proti privatizaci jsou vesměs nízké investice soukromých subjektů do vodní infrastruktury. Například v celém subsaharském regionu a Východní Asii (což je území zahrnující tři čtvrtiny jedinců potřebujících připojení k vodě podle Rozvojových cílů tisíciletí) bylo za 15 let trvající privatizace vytvořeno pouhých 600 000 nových přípojek k vodě, rozšiřujících tak přístup k vodě dalším přibližně 3 milionům lidí. Podle 18 zprávy výzkumné organizace PSRIU z roku 2006 by se tento počet měl vyrovnat množství lidí, kteří kvůli neschopnosti platit soukromým společnostem vysoké ceny za vodu o připojení přišli. Zároveň tyto počty zveličují rozsah zahraničního kapitálu užitého pro vytvoření nových přípojek. Pokud by se odečetly případy, ve kterých byly vytvořeny za pomoci místního kapitálu, kleslo by množství nově připojených domácností díky západním penězům až na 250 000 přípojek. I v koncesích, ve kterých byly nové přípojky vytvořené, vyžadovaly soukromé firmy státní podporu, zároveň se však ani v těchto případech nepodařilo přitáhnout slibované množství investic, které byly slíbené v době podepisování kontraktů. Ve všech případech pak byl originální 19 kontrakt znovu vyjednáván s cílem snížení požadavků na soukromý sektor. Privatizace často zvyšuje ekonomickou nerovnost a snižuje dostupnost vody. Otázka ceny vody je nejzásadnější pro chudší komunity a jedince v místech privatizace. Zajímavé je, že obvyklým argumentem pro privatizaci vodárenských služeb je snížení cen vody po zprivatizování systému – argumentované zavedením expertního řízení, snížením nákladů na zaměstnance či zvýšením efektivity práce. Častějším výsledkem je naopak zvýšení cen za vodu bez podstatného zvýšení kvality či dostupnosti. Tento trend je patrný jak v zemích rozvinutých 20 např. v USA, kde se podle zprávy organizace Food and Water Watch v závislosti na státu a typu privatizace

3

ceny zvýšily až o 80 %, tak v zemích globálního jihu. V některých případech nárazové zvýšení cen vody vyvolalo silný odpor a sociální nepokoje, které mnohdy vyústily ve zrušení kontraktů se soukromými firmami a zpětnou deprivatizaci vodní infrastruktury. Příkladem mohou být privatizace v Argentině v městě Tucuman, ve kterém se během prvních měsíců po privatizaci zvýšily ceny vody až na dvojnásobek, místní obyvatelé reagovali pasivní 21 rezistencí a odmítli za vodu platit. Zvyšování cen vody až o 150 % přineslo v bolivijské Cochabambě v letech 22 1998-2000 protesty, které vyústily v zásah bolivijské armády s několika mrtvými a stovkami zraněných lidí. Častým jevem pak je přerušení dodávek domácnostem, které si cenu vody nemohou dovolit a následky přerušení ve formě šířících se infekčních nemocí - jako například epidemie cholery, která propukla v Jihoafrické 23 republice v roce 2000 a vyžádala si na 300 mrtvých a více než 250 000 nakažených. Soukromí poskytovatelé vody nemají dostatečné ekonomické pobídky zabývat se chronickými problémy spojenými s mírně zvýšeným výskytem některých znečišťujících látek. Často berou jejich hrozbu za podružnou a jako takovou ji i reprezentují místním obyvatelům. V případech, kdy neexistuje dostatečná regulace, může privatizace vést ke snížení kvality vody. Naopak existují i případy ve kterých se kvalita vody po zprivatizování 24 zvýšila, ale pouze v případě přísného dohledu a dobře nastavených pravidel. Privatizací vodárenství je značně snížená možnost dohledu veřejnosti i účasti veřejnosti na rozhodovacích procesech. To v důsledku může vést k přehlížení veřejného zájmu, oslabování demokratického rozhodování na komunální úrovni a oslabování komunity vůbec. Díky nadnárodnímu charakteru většiny soukromých společností často dochází i k transferu místního bohatství – např. ve formě zisků ze zajišťování vodních služeb, které odtékají do zahraničí. Privatizace vodárenství může vést ke ztrátě místního vlastnění vody. Kontrola vodních práv je zásadní pro všechny společnosti a privatizační vzorec ji zásadně narušuje. Tato kulturní, sociální i legální pravidla se vyvíjela historicky a zaměřovaly se na některé aspekty veřejného vlastnictví, kontroly a participace na vodní politice (například zajišťují spravedlivý přístup k vodě, minimalizují dopady na uživatele vody po proudu, chrání kvalitu vody a řeší konflikty). Zatímco množství případů privatizace nevede k žádným formálním změnám ve vodních právech, většina případů ať vědomě či nevědomě mění vnímání vody jako společného zdroje, s různými kulturně-společenskými souvislostmi. V současnosti nejsou výjimkou ani případy explicitního převodu práv na 25 vodu z komunity na soukromou společnost. Právě otázka vodních práv byla jednou z příčin násilí probíhajícího v Cochabambě v Bolívii, které bylo z části vyvolané snahou omezit nemonitorované čerpání vody venkovským 26 obyvatelstvem a jejich zahrnutí do soukromého systému. V neposlední řadě vedou privatizační snahy k přesunutí povinností vlád dohlížet na zajištění základních služeb (jako jsou služby vodovodní, kanalizace či energie) pro občany své země na soukromé subjekty. Mezinárodní instituce, které se v minulosti zaměřovaly na pomoc vládám se zajištěním základních služeb, svoji pozornost v současnosti přesunuly na privatizaci jako způsob řešení problému. Privatizace s sebou dále přináší oslabování pozice vlád, tedy i určitou ztrátu kontroly, zároveň v některých případech může dojít k celkové ztrátě schopnosti poskytovat vodu. Množství kontraktů je podepsáno na dobu velmi dlouhou, výjimkou nejsou ani kontrakty na 30 let. Za tuto dobu je snadné ztratit manažerské dovednosti, inženýrské znalosti a další vědění, které je nutné pro úspěšné vedení vodárenských služeb. Při možné následné deprivatizaci pak nemá veřejný sektor dostatečnou zkušenost.

ZÁVĚR Přístup k vodě je zásadní pro udržitelný rozvoj lidstva a ekologickou stabilitu, na které rozvoj stojí. Většina výzkumů privatizace vodních zdrojů však ukazuje, že vstup soukromého sektoru do vodárenských služeb, nemá výrazně pozitivní důsledky. Pojí se s ním množství negativ od zvýšené finanční zátěže pro místní komunity, přes nízkou efektivitu a snižující se investice do vodní infrastruktury až po zhoršování kvality dodávané vody. Tržní mechanizmus hospodaření s vodou tedy selhal v nejdůležitějších aspektech - v ochraně sociální a ekologické role vody. Pokud je voda chápána pouze jako ekonomický statek, není z dosavadních zkušeností možné dosáhnout udržitelného rozvoje, Rozvojových cílů tisíciletí i výhledově zpřístupnit pitnou vodu všem jedincům bez výjimky. Předání správy vody do rukou soukromého sektoru se tak nezdá být vhodnou variantou správy vodních zdrojů pro 21. století.

4

POZNÁMKY 1

WATKINS, K. et al. Human Development Report 2006. Beyond scarcity: Power, poverty and the global water crisis. UNDP, New York, 2006. ISBN 0-230-50058-7. [online]. [cit. 27. června]. Dostupné na WWW: http://hdr.undp.org/en/media/HDR06-complete.pdf 2 Ekonomický nedostatek vody vzniká v případě, kdy obyvatelstvo určité oblasti nemá dostatečné finanční prostředky k využití existujícího zdroje vody. Mapa ekonomického a fyzického nedostatku viz zpráva Water for Food, Water for Life. [online]. [cit. 24. června 2010]. Dostupné na WWW: http://www.iwmi.cgiar.org/assessment/files_new/synthesis/Summary_SynthesisBook.pdf str.11 3 více GLEICK et.al. The New Economy of water. The Risks and Benefits of Globalization and Privatization of Fresh Water. [online]. [cit. 24. června 2010]. Dostupné na WWW: http://pacinst.org/reports/new_economy_of_water/new_economy_of_water_ES.pdf str. 11 - 20 4 BARLOW, M. Our Water Commons. [online].[cit. 23. června]. Dostupné na WWW: http://www.canadians.org/water/publications/water%20commons/water%20commons%20-%20web.pdf 5 BARLOW, M. Blue Gold. [online]. [cit. 23. června 2010]. Dostupné na WWW: http://www.ratical.org/coglobalize/BlueGold.pdf str. 46 - 47 6 PÉRARD, E. Water supply: Public or private? An approach based on cost of funds, transaction costs, efficiency and political cista. Policy and Society 27 (2009) 193–219. s. 195 - 196 7 JUUTI & KATKO (2005) 8 více o privatizaci v ČR: Transaprency International. Privatizace vodárenství v České republice: kam odtékají zisky? [online]. [cit. 23. června 2010]. Dostupné na WWW: http://www.transparency.cz/pdf/TIC_vodarenstvi_cz.pdf 9 PÉRARD, E. Water supply: Public or private? An approach based on cost of funds, transaction costs, efficiency and political cista. Policy and Society 27 (2009) 193–219. s. 193 - 194 10 Na následující konferenci Světovém summitu pro děti byl univerzální přístup k pitné vodě a sanitaci ustaven jako cíl roku 2000, který se také nepodařilo naplnit. V roce 2000 se pak pitná voda a sanitace pro všechny objevily v plánu Rozvojových cílů tisíciletí, jejichž cílem ve vztahu k vodě je snížit na polovinu počet lidí bez přístupu k pitné vodě a sanitaci do roku 2015. 11 BARLOW, M. Blue gold: the battle against corporate theft of the world´s water. 1. vyd. Toronto: Stoddart Publishing, 2002. 278 s. ISBN 0-7737-3306-X 12 ICIJ .[online].[cit. 23. června 2010]. Dostupné na WWW: http://projects.publicintegrity.org/water/ commons.org/resource/our-water 13 FIIL, M. Tanzania: Thirsty for Justice. [online]. [cit. 23. června 2010]. Dostupné na WWW: http://www.multinationalmonitor.org/mm2008/112008/front.html 14 Human Development Index.[online]. [cit. 23 června]. Dostupné na WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_Human_Development_Index 15 ACTION AID. Turning of the Taps: Donor conditionality and water privatisation in Dar es Salaam, Tanzania. [online].[cit. 23. června 2010]. Dostupné na WWW: http://www.actionaid.org.uk/_content/documents/TurningofftheTAps.pdf 16 VIDAL, J. Flagship water privatisation fails in Tanzania. UK firm's contract cancelled amid row over supply. The Guardian. Wednesday 25 May 2005. [online]. [cit. 23 června]. Dostupné na WWW: http://www.guardian.co.uk/politics/2005/may/25/uk.world 17 vice o privatizaci v El Alto např. Food and Water Watch. Dried up sold out. [online]. [cit. 23 června]. Dostupné na WWW: http://documents.foodandwaterwatch.org/worldBank.pdf 18 HALL, D .& LOBINA, E. Pipe Dreams. [online]. [cit. 23 června]. Dostupné na WWW: http://www.psiru.org/publicationsindex.asp s. 37 19 více ve zprávě Pipe Dreams viz. výše 20 Food and Water Watch. Money Down the Drain: How Private Control of Water Wastes. Public Resources [online].[cit. 22. června 2010]. Dostupné na WWW:

5

21

. Food and Water Watch. Dried up sold out. [online]. [cit. 23 června]. Dostupné na WWW: http://documents.foodandwaterwatch.org/worldBank.pdf 22 GLEICK et.al. The New Economy of water. The Risks and Benefits of Globalization and Privatization of Fresh Water. [online]. [cit. 24. června 2010]. Dostupné na WWW: http://pacinst.org/reports/new_economy_of_water/new_economy_of_water_ES.pdf 23 MARSDEN, B. Cholera and the Age of the Water Barons. [online].[cit. 22. června 2010]. Dostupné na WWW: http://projects.publicintegrity.org/water/report.aspx?aid=44 24 více v GLEICK et.al. The New Economy of water. The Risks and Benefits of Globalization and Privatization of Fresh Water. str. 40 - 42 25 otázka práva na vodu např. PETRELLA, R. Le Manifeste de l‘eau : pour un contrat mondial. 1. vyd. Bruxelles: Labor, 1998. 150 s. ISBN: 2-8040-1374-X 26 více o Cochabambě např. Watson, C, Sell the rain How the privatization of water caused riots in Cochabamba, Bolivia. [online].[cit. 22. června 2010]. Dostupné na WWW: http://www.cbc.ca/news/features/water/bolivia.html

6