Privatizace bez konkurence nemá smysl

časopis pro svobodu jednotlivce XV. ročník

Leden–únor 2012

www.nechtenasbyt.cz Vážení čtenáři, časopis Laissez faire vstupuje do XV. ročníku. První číslo vzniklo v roce 1998, když se dali dohromady studenti Vysoké školy ekonomické Mojmír Hampl, Petr Mach, Josef Šíma a Dan Šťastný. Jeden je dnes viceguvernérem centrální banky, další učitelem ekonomie na soukromých školách a předsedou neparlamentní politické strany, další je rektorem soukromé vysoké školy a další proděkanem VŠE. Všichni zůstali věrni principům svobody. V tradici Laissez faire dnes pokračuje další generace autorů a překladatelů a není důvod, aby se časopis měnil. Přesto nový ročník časopisu přináší

L AISSEZ FAIRE [lese fér]

www.facebook.com/CzechLaissezFaire 

drobnou změnu: Místo 10 dvojlistů bude vycházet 5 dvojčísel, každé o osmi stranách. Tato změna zvýší kvalitu distribuce pro předplatitele, kterým časopis chodí poštou. Dvojlist často chodil pomačkaný a dvojnásobný rozsah zaručí příjem časopisu v lepší kvalitě. Dvojnásobný rozsah navíc umožní přinášet čtenářům přibližně o pětinu více obsahu vzhledem k tomu, že při osmi stranách bude reklama na zadní straně, hlavička a tiráž zabírat menší díl celkového prostoru. Změnou je i přidání naší webové adresy www.nechtenasbyt.cz do hlavičky časopisu. Chceme tím čtenáře upozornit na dodatečný obsah, který na webu mohou

www.youtube.com/CzechLaissezFaire

najít. Nejde jen o archiv starých čísel a o možnost dohledání článků. Na webu najdete odkaz na facebookový kanál, kde publikujeme osvětová videa předních světových ekonomů, která šéfredaktor Laissez faire Radim Smetka opatřuje českými titulky. Najdete tam videa Stevena Horwitze, Matta Ridleyho a dalších autorů – od vysvětlení teorie spontánního řádu po teorie komparativní výhody. Příjemné počtení přejí, Petr Mach zakladatel Laissez Faire Radim Smetka šéfredaktor

Privatizace bez konkurence nemá smysl Steven Horwitz

K

lasičtí liberálové často horují pro „privatizaci“ různých vládních aktivit. Jejich argumentem samozřejmě je, že soukromý sektor poskytuje zboží a služby s nižšími náklady a ve vyšší kvalitě, než jak to dokáže vláda. V tom mají klasičtí liberálové nepochybně pravdu. Co mi tedy na privatizaci vadí? Jde o to, že volání po privatizaci samotné nejde ke kořenu poznání, proč

D á le č t ě t e : Russel Roberts Vznik řádu bez uvědomělého panovníka Frédéric Bastiat Chybný axiom: Absolutní principy neexistují Hynek Řihák Recenze: Nový pohled na duševní vlastnictví Radim Smetka Studentská sleva není ztrátou John Stossel Nápady souloží a díky tomu jsme na tom líp

soukromý sektor funguje lépe než státní. Onou výhodou soukromého sektoru není soukromé vlastnictví jako takové, ale to, že soukromí vlastníci si navzájem konkurují. Klasičtí liberálové by neměli ani tak zdůrazňovat „privátní“ versus „státní“, ale „konkurenční“ versus „monopolistický“. Jeli cílem efektivnost při poskytování statků, je soukromé vlastnictví nutnou, nikoliv postačující podmínkou. Než žádat „privatizaci“

vládních aktivit, měli by klasičtí liberálové volat po de-monopolizaci. Soukromý monopol Představme si, že se vaše město rozhodne privatizovat svoz odpadu. To často znamená, že místo aby město přímo popelářskou firmu provozovalo, nabídne monopolní právo sběru odpadu soukromé firmě, která za toto právo nabídne ve výběrovém  (Pokračování na str. 2)

2/

L AISSEZ FAIRE leden–únor 2012

Klasičtí ... (Pokračování ze strany 1)

řízení nejvyšší cenu. Ačkoliv uchazečské firmy spolu soutěží o tuto zakázku ve výběrovém řízení, výsledkem beztak bude získání monopolního práva v dané lokalitě. Z hlediska spotřebitele bude pouze monopol ve veřejném sektoru nahrazen monopolem v soukromém sektoru. Soukromé monopoly mohou být do určité míry efektivnější než veřejné monopoly. Už jen proto, že musí nakonec být ziskové a měly by se snažit, aby získaly zakázku i na další období. Tyto motivace mohou být silnější než motivace veřejného monopolu, které vychází z obavy ze stížností veřejnosti nebo strachu lokálních politiků, že by je voliči podruhé nezvolili. Nezapomeňme ovšem, že takovýto soukromý monopol nakonec musí uspokojit politiky, kteří rozdělují zakázky a nikoliv spotřebitele samotné. Jejich zákazníkem je obec. Kolik nakonec veřejnost získá tím, že místo městského monopolu bude mít soukromý monopol, je ve hvězdách. Představme si, že by místo toho městská rada jednoduše otevřela svoz odpadu komukoliv, kdo by si přál prodávat tuto službu spotřebitelům. Tato „de-monopolizace“ by vedla ke skutečné konkurenci

mezi (potenciálními) poskytovateli a nutila by odpadové firmy sloužit ke spokojenosti spotřebitelům a nikoliv lokálním politikům, kteří udělují monopolní práva. Tržní konkurence vede firmy k uspokojování spotřebitelů službami v lepší kvalitě při nižších nákladech, zatímco soutěž firem o veřejné zakázky vede firmy k uspokojování zástupců radnice. Ano, nemůžeme mít konkurenci bez soukromého vlastnictví, ale samotné soukromé vlastnictví nestačí. Abyste vygenerovali konkurenci, která je jádrem efektivnosti soukromého sektoru, musíte de-monopolizovat. Jednotlivé vlastnictví V některých svých pozdějších spisech F. A. Hayek argumentoval podobně, když tvrdil, že je problematické hovořit o „soukromém vlastnictví“, že by bylo lepší hovořit o „jednotlivém“ vlastnictví. Rozdíl není jen sémantický. Jde o to, že to podstatné na „soukromém“ vlastnictví není to, že je soukromé, ale to, že je rozprostřeno mezi „jednotlivé“ vlastníky, kteří pak soutěží v jeho co nejlepším využití. Neustálé zdůrazňování „privatizace“ může odradit lidi, kterým by jinak myšlenky klasického liberalismu byly sympatické., kdybychom je prezentovali jako protiklad monopolu a nikoliv jako podporu přesunu zdrojů z „veřejných“ do

„soukromých“ rukou. Stojí také za to zdůraznit, že „veřejný“ sektor je ve skutečnosti často mnohem „soukromější“ než soukromý sektor. Vezměme si, jak málo víme o organizacích „veřejného sektoru“, jako jsou CIA nebo centrální banka, a jak hodně víme o organizacích „soukromého sektoru“, jako jsou Apple, Google, a další soukromé společnosti, které pravidelně zveřejňují své výroční zprávy a účetní závěrky. Pokud tedy věříme, že „veřejnost“ v podobě spotřebitelů vydělá na de-monopolizaci, pak přestaňme neustále mluvit o „privatizaci“. Soukromé vlastnictví není cíl, ale prostředek k dosažení cíle – svobody. Podstatné je, jak veřejnost v podobě spotřebitelů nejlépe získá služby, které požaduje. Soukromé vlastnictví to činí nejlépe pouze v institucionálním rámci, který podporuje konkurenci. Jako klasičtí liberálové bychom měli změnit naši rétoriku a místo prosazování privatizace prosazovat konkurenci skrze rušení vládních monopolů všude tam, kde je to možné. Tudy vede cesta k nižším cenám, vyšší kvalitě a větší svobodě. Steven Horwitz je profesorem ekonomie na St. Lawrence University (USA) a přispěvatelem časopisu Freeman. Vyšlo v lednu 2012 na thefreemanonline.org. Překlad Petr Mach.

Vznik řádu bez uvědomělého panovníka Russel Roberts

J

edna z největších předností ekonomie je osvětlení toho, co není vidět. Frédéric Bastiat (1801–1850) ve své klasické práci „Co je a co není vidět“ analyzoval ekonomické důsledky obyčejného vandalismu, rozbitého okna. Vidíme rozbité okno. Vidíme nebo si dokážeme představit důsledky rozbití okna – více peněz pro skláře. Je složitější vidět a představit si to, co není vidět – ekonomickou aktivitu, která se kvůli spravování okna neuskuteční. Tento jednoduchý příklad je zásadní ukázkou toho, že naše volby jsou v každém čase omezeny vzácností. Bastiat použil metaforu s rozbitým oknem ke kritice hospodářských doporučení, která slibovala úspěch, ale často nevěnovala pozornost nevyhnutelné vzácnosti, která je všudypřítomná – zdroje, které byly vynaloženy, nemohou být použity jinde. Bastiat přišel i s další myšlenkou o tom, co je a není vidět, která je však méně doceněná než jeho klasická metafora o rozbitém okně. V osmnácté kapitole Ekonomických sofismat se Bastiat táže, jak je možné, že v Paříži nikdo neusíná

s úzkostí, protože by se strachoval, zdali bude ráno ke koupi chléb a další věci: „Při návštěvě Paříže jsem si řekl: Tady máme milion lidských bytostí, které by všechny zemřely během několika dnů, kdyby zásoby všech druhů neustále neproudily do této obrovské metropole. Namáhal jsem svou představivost, aby byla schopna obsáhnout ohromné množství zboží, které musí zítra projít jejími branami, jestliže její obyvatelé mají být uchráněni hrůz hladu, povstání a drancování. A přesto všichni v tomto okamžiku spali pokojně, aniž by se na moment znepokojovali myšlenkami na tak děsivé vyhlídky. Na druhé straně osmdesát departmánů dnes pracovalo, bez jednotného plánu nebo vzájemné dohody, aby udržely Paříž zásobenou. Jak se každý následující den podaří přinést na tento gigantický trh to, co je právě potřeba - a aby toho nebylo ani málo ani příliš? Co je tou vynalézavou a utajenou silou, která zařizuje úžasnou pravidelnost takového komplikovaného pohybu, pravidelnost, v níž má každý tak implicitní důvěru, ačkoliv na ní závisí jeho prosperita a samotný jeho

život? Tou silou je absolutní princip, princip svobodné směny.“ A opravdu jsou zde dva aspekty, které nejsou vidět. Prvním je jednoduchý úžas nad tím, jak se každý den vyřeší masivní problémy koordinace a kooperace, aniž by existoval jakýkoliv vůdce. Zastavil se někdo ve velkém městě v pekárně, u trafiky nebo v jídelně, aby si vychutnal tento mimořádný úspěch civilizace? Zdrojem nedostatku uznání kvality koordinace je ona sama. Systém funguje tak dobře, že jste si nikdy ani nevšimli, že vůbec existuje. Nepozastavujeme se nad ním, protože se zřídka kdy stane, že selže. Kdy jste naposledy navštívili kavárnu, kde došly koláčky, croissanty nebo bagely? Vždy tam jsou, vždy čerstvé a cenově nesmírně dostupné. Druhým aspektem, který není vidět, je zápas, který musí člověk podstoupit, pokud si všimnul, jak krásně celý tento systém funguje, a chtěl by vysvětlit, jak je to možné, že je takového jevu vůbec dosaženo. Jak je to možné, že milióny lidí každý den spolupracují s milióny dalších lidí, aby do-

3/

leden–únor 2012 L AISSEZ FAIRE stali bagel do kavárny na rohu? Neexistuje žádný úřad, vládní agentura nebo centrální uzel, kde by vznikal veškerý obchod. Síť, která drží všechny tyto spoje dohromady, není vidět. V této práci bych chtěl poukázat na některé z pokusů, které ekonomové v minulosti provedli, aby osvětlili nikým nekoordinovaný řád, který často ponecháváme bez povšimnutí a který vytváří bohatství každodenního života, které tak často bereme za samozřejmé. Bastiat nebyl prvním, kdo na zázrak koordinace upozornil. Koneckonců, kooperace, která je základem pro koordinaci, je založena na specializaci a dělbě práce. Proto není překvapením, že v úvodu Bohatství národů, kde diskutuje o dělbě práce a bohatství, které z ní vyplývá, vyzval Adam Smith (1723–1790) čtenáře, aby žasli nad mocí specializace, dělby práce a neviditelné kooperace tisíců lidí, kteří vyrobí obyčejný vlněný kabát: „Všimněme si, jak vypadá vybavení toho nejobyčejnějšího dělníka ve vzdělané a vzkvétající zemi, a tu zjistíme, že počet lidí, z jejichž práce měla třeba jen malá část podíl na vytvoření jeho majetku, daleko přesahuje všechny představy. Tak například jeho hrubá a humpolácká halena je výsledkem spojené práce velkého množství pracovníků. Pastýř, třídič vlny, česáč nebo mykač, barvíř, tkadlec, valchář, pazderník a mnoho jiných, ti všichni musí dát dohromady svá různá řemesla, aby vznikl i takový prostý výrobek. A k tomu kolik ještě obchodníků a formanů musí být zaměstnáno při převážení materiálu od jedněch výrobců k druhým, kteří často žijí ve velmi vzdálených částech země!“ Henry George (1839–1897), kterého současní čtenáři znají – pokud ho vůbec znají – jako obhájce zdanění půdy místo ostatních daní, byl vynikajícím tlumočníkem tohoto zázraku neviditelné kooperace. V knize „Ochrana, nebo volný obchod“ popisoval venkovskou rodinu, která se chystá u rodinného krbu na oběd v podobě chleba, ryby a čaje: „Osadník nasekal dříví. Ale zapotřebí bylo více než jen pokácet strom, aby bylo vyprodukováno dřevo. Kdyby byl strom pouze pokácen, zůstal by stále ležet tam, kam spadnul. Tahání dřeva byla práce stejně potřebná jako jeho řezání. Taktéž cesta do a ze mlýna je důležitá k výrobě mouky jako pěstování a sklizeň pšenice. K získání ryby musel chlapec chodit k jezeru a plahočit se zpět. A na získání vody v kyblíku nebyla třeba jen námaha dívky, která ji získala z jezera, ale i výroba sudu, ve kterém vodu shromažďuje a výroba onoho kyblíku, ve kterém voda je. Pokud se podíváme na čaj, tak ten byl

vypěstován v Číně, byl přenesen na bambusové tyči na bedrech nějakého člověka k nějaké vesnici u řeky, kde byl prodán u čínského obchodníka, který jej dodává na lodi do smluvního přístavu. Tam byl zabalen pro přepravu po moři, prodán agentuře nějakého amerického domu a poslán parníkem do San Francisca. Odtud se po železnici, dostal do vlastnictví chicagského obchodníka. Ten jej na základě minulého prodeje dodal do vesnice prodejci v krámku, který má čaje odebral tolik, aby osadník mohl dostat to, co chce, ale především kdy chce a v takovém množství, jaké se mu zlíbí, stejně jako je voda z pramene uschována v sudech, aby mohla být použita v případě potřeby.“ George nehovoří ani tak o zázraku neviditelné kooperace jako o důležitosti každého kroku směrem ke konečnému statku, kterého si chceme užít. Často považujeme distributory, překupníky a přepravce za méně důležité než, řekněme, pekaře bagelů. Avšak pekař by žádný bagel neupekl, kdyby mu nikdo nedovezl mouku a někdo jiný nevyrobil pec a podobně. Pro současného čtenáře je patrně nejznámějším příkladem zázraku kooperace úžasná esej Leonarda Reada (1907– 2004) „Já tužka“. Read tvrdí, přičemž mluví v první osobě hlasem tužky, že nikdo neumí tužku vyrobit: „Chce snad někdo z Vás ještě odporovat mému předchozímu tvrzení, že žádný jednotlivec na této planetě by mě bez cizí pomoci nedokázal vyrobit? Milióny lidí se ve skutečnosti podílely na mé výrobě a žádný z nich nevěděl o více než několika svých spolupracovnících. Mohli byste říci, že zacházím příliš daleko, když do své výroby zahrnuji i sběrače kávových zrn v brazilském vnitrozemí. Ale já si musím pevně stát na svém. Nikdo ze všech těch miliónů, nikdo, včetně ředitele firmy na výrobu tužek, se na mé výrobě nepodílel více než malým, malinkatým kousíčkem své specifické znalosti, svého know-how. Z hlediska know-how spočívá jediný rozdíl mezi dělníkem v grafitovém dolu na Cejlonu a oregonským dřevorubcem v typu know-how. Jak dělník, tak dřevorubec je k mému vyrobení potřebný, stejně tak jako chemik v továrně na tužky nebo dělník u ropných vrtů (parafin je totiž vedlejším produktem při zpracování ropy).“ Read zdůrazňuje, že celý tento proces neskutečné kooperace probíhá nikým nekoordinovaný: „Je ale nutné upozornit na jeden ještě pozoruhodnější fakt: mou výrobu neřídil žádný geniální centrální organizátor, který by nařizoval provedení oněch bezpočetných akcí, vedoucích k mému zrodu. Nikoho takového není možné najít. Zato

jsme zde schopni pozorovat při práci slavnou neviditelnou ruku trhu.“ Ano, je to zázrak, že na mě v kavárně čekají bagely. Je úžasné, že si můžu cestou na nákup něčeho jiného koupit na tuctu různých míst tužku. Máme spoustu vlněných kabátů, spoustu čaje a co více, spoustu automobilů, počítačů a televizí, tedy věcí, které jsou nekonečně složitější. Avšak co udržuje pohromadě tuto spolupráci, při které se milióny lidí zapojí do výroby těchto věcí, aniž vůbec tušili, že k této spolupráci dochází? Jedním z nejhlubších pokusů o osvětlení tohoto problému je Hayekův článek z roku 1945 „Využití znalostí ve společnosti“ z American Economic Review. Hayek se nespokojuje s pouhým žasnutím nad skutečností, že máme tužky, chleby, kabáty a televize. Hayek chce čtenářům ukázat něco ještě úžasnějšího, něco co není vidět, a sice jak nekoordinovaný zástup vzájemně spolupracujících lidí, kteří pracují na výrobě těchto věcí, reaguje na nedostatek nebo jiné externí změny. Hayek chtěl osvětlit neuvěřitelnou koordinaci výrazně decentralizovaných znalostí, která nastane při změnách, jakou je například nedostatek. Hayekova odpověď, podobná Bastiatově odkazu na vlastní zájem a směnu a Readově vzývání neviditelné ruky trhu, je systém cen, který následně dopodrobna rozebírá. Chtělo by se říci, že Hayek odkazuje na to, co dnes nazýváme nabídkou a poptávkou. Bohužel, dnešní studenti se až příliš často učí, že nabídka a poptávka vyžadují dokonalou konkurenci a dokonalé znalosti. To vede studenty k představě nabídky a poptávky jako teoretického konstruktu, který je nepravděpodobný a v reálném světě může být aplikován jen na nahodilé a obskurní případy, jakým je například trh s pšenicí. Avšak Hayek se na tento proces dívá úplně jinak. Vidí ho jako nedokonalý, ale efektivní: „Jistě, tato přizpůsobovaní patrně nikdy nejsou „dokonalá“ v onom smyslu, s nímž pracuje ekonom ve své analýze rovnováhy. Obávám se však, že naše teoretické návyky, kdy přistupujeme k problému s předpokladem více či méně dokonalé znalosti ze strany téměř všech lidí, nás jaksi zaslepily vůči skutečnému fungování cenového mechanismu a dovedly nás k tomu, že používáme poněkud zavádějící měřítka posuzování jeho účinnosti. Je zázrak, že v podobných případech, jakým je vzácnost určité suroviny, není zapotřebí žádného nařízení, že stačí, aby jen hrstka lidí znala příčinu, a desetitisíce lidí, jejichž identitu bychom nebyli s to určit ani po měsících zkoumání, začnou využívat daný materiál

4/ či jeho produkty šetrněji; tj. pohnou se správným směrem. Je to zázrakem i tehdy, pokud ve světě, který se neustále mění, všem plně nedojde, že jejich míra zisku se bude vždy udržovat na téže konstantní či „normální“ úrovni. Záměrně jsem použil slovo „zázrak“, abych vytrhl čtenáře z letargie a klidu, v němž nám fungování tohoto mechanismu připadá zaručené. Jsem přesvědčen, že kdyby toto plánování bylo výsledkem cíleného lidského plánu a kdyby lidé vedení změnami cen chápali, že jejich rozhodnutí má dosah dalece překračující jejich bezprostřední cíl, byl by tento mechanismus prohlášen za jedno z největších vítězství lidské mysli. Na tento mechanismus dopadají dvě rány: za prvé není výsledkem lidského plánu a za druhé lidé, kteří se jím řídí, obvykle nevědí, proč jsou vedeni k tomu dělat to, co dělají. A ti, kteří se dožadují „vědomého směřování“ – a kteří nemohou uvěřit, že něco, co vzniklo bez plánu (ba aniž bychom tomu rozuměli), by mělo vyřešit problémy, které bychom nebyli s to řešit vědomě –, by si měli uvědomit, že problém je právě v tom, jak rozšířit dosah našeho využívání zdrojů tak, aby překročil dosah kontroly jakékoli jednotlivé mysli; problém je v tom, jak se zbavit nutnosti vědomé kontroly a poskytnout podněty, které přimějí jednotlivce dělat žádoucí věci, aniž by jim kdokoli musel říkat, co mají dělat.“

L AISSEZ FAIRE leden–únor 2012 Jednou z předností Hayekova výkladu, i když je stylisticky fádní, oproti jiným příkladům, které jsem zde uvedl, je zdůraznění toho, jak spolupráce, jenž není vidět, řeší ústřední problém moderního ekonomického řádu. Jak rozhodnout, kolik bagelů, tužek nebo aut společnost potřebuje? Jak se odpovědi na tyto otázky mění spolu se změnou okolností a znalostí? Využijme to nyní jako odrazový můstek k příkladu současné kooperace, která není vidět. V průběhu příštích pěti nebo deseti let se očekává, že stovky milionů Číňanů opustí čínský venkov a přestěhují se do měst. Tato mimořádná migraci bude vyžadovat miliony přizpůsobení, abychom si mohli být jisti, že náš život tady v Americe nebude úplně zruinován. Všichni tito noví obyvatelé čínských měst budou používat více tužek, pít více kávy, koupí si jízdní kola, koupí více aut a tak dále. Zbude dost i na nás mimo Čínu? Tato očekávaná migrace jistě způsobí obrovské narušení. Měli bychom se o to starat? Jaká opatření bychom měli učinit, aby přechod proběhl hladce? A přesto, jako Bastiatovi Pařížané, si nebudeme trhat vlasy starostmi nad těmito změnami. Přechod bude řídit nikoliv kongres nebo prezidentská rada zaúkolovaná k odvrácení krize. Přechod zajistí cenový systém a my si ho sotva všimneme. Část mé důvěry v něj pochází

z Hayekova pohledu na to, jak fungují trhy. Ale velká část mé důvěry pochází z důkazů v posledních dvaceti letech, kdy sto milionů Číňanů učinilo stejnou výpravu, o které mluvíme, že nastane v budoucnu. Je to největší migrace v dějinách lidstva a předpokládám, že jste si jí nevšimli. Ve světě kolem nás to změnilo jen velmi málo. Číňané nevykoupili všechna kola nebo cedr na tužky nebo všechnu kávu. Náš hospodářský systém se o tento přechod postaral tak účinně, že většina z nás ani neví, že k němu došlo. Takové změny se dějí neustále. Cenový systém, spolu se ziskem, který výrobcům umožňujeme získat výměnou za účinné reakce na změnu cen, udržuje náš hospodářský život spořádaný tváří v tvář těmto změnám. Učitelé ekonomie, včetně mě, by měli hledat způsoby, jak osvětlit neviditelné fungování tohoto neuvěřitelného systému. Je to systém, který je často popisován jako konkurenční. Přesto je to nakonec systém spolupráce. Nikdo tento systém nevymyslel. Funguje, aniž by se o něj někdo staral. Žasněte. Russel Roberts učí ekonomii na Univerzitě George Masona ve státě Virgina, USA. Přeložil Dominik Stroukal. Text je kapitolou 7 ze souboru Russel Roberts: Deset Klíčových myšlenek. Převzato z mises.cz. Esej Leonarda „Já, tužka“ čtěte na http://www.nechtenasbyt. cz/clanek/clanek-163.html.

Chybný axiom: Absolutní principy neexistují Frédéric Bastiat

M

ůžeme jenom žasnout nad tím, s jakou lehkostí jsou někteří lidé ochotní oddat se nevědomosti v záležitostech, které je nanejvýš důležité; a můžeme mít jistotu, že jsou odhodláni zůstat neporazitelně ignorantští, pokud prohlásí za svůj axiom, že neexistují absolutní principy. Navštivte jednání parlamentu a naslouchejte debatě o otázce, jestli by měl zákon zakázat mezinárodní směnu nebo jestli by měl povolit volný obchod. Poslanec vstane a prohlásí: „Pokud bezmezně povolíte tuto mezinárodní směnu, cizinci nás zaplaví svým zbožím – Angličané textilem, Belgičané uhlím, Španělé vlnou, Italové hedvábím, Švýcaři hovězím, Švédové železem a Prusové pšenicí, takže v této zemi již nebude možné provozovat žádný průmysl.“ Druhý odpoví: „Pokud zakážete tuto směnu, tak se již nebudeme moci podílet na bohatství,

které Příroda rozdělila mezi různé země. Nebudeme moci využít mechanickou zručnost Angličanů, bohatství belgických dolů, úrodnosti polské půdy, šťavnatosti švýcarských pastvin, nízké ceny španělské práce a horkosti italského klimatu; a budeme si sami muset produkovat v horších podmínkách to, co bychom mohli mít, skrze směnu, za výhodnějších podmínek.“ Jeden z těchto poslanců se určitě musí mýlit. Ale který? Je dobré to zjistit, protože to není pouhá akademická otázka. Jste na křižovatce; musíte se rozhodnout, kterým směrem půjdete, a jeden z nich nevyhnutelně vede k chudobě. Aby se lidé tomuto dilematu vyhnuli, říkají, že absolutní principy neexistují. Tento axiom, který je dnes tak módní, podporuje nejen lhostejnost, ale také vládní ambice. Pokud převládne jedna z teorií, ať už protekcionismus, nebo doktrína volného

obchodu, náš celý celní zákoník se v obou případech smrskne do velmi jednoduchého zákona, který v jednom případě vyhlásí: Veškerá směna s cizími zeměmi se zakazuje; a v druhém: Veškerá směna s cizími zeměmi se povoluje, a mnoho ctihodných mužů tak ztratí svou důležitost. Pokud však směna nemá sama o sobě žádný zvláštní charakter; pokud se neřídí žádným přirozeným zákonem; pokud je někdy prospěšná a někdy škodlivá; pokud podnět k ní nevychází z dobra, které poskytuje a její limit neleží v dobru, které odnáší; pokud je její efekt mimo pochopení těch, kteří se jí účastní; zkrátka pokud neexistují absolutní principy, pak musíme vážit, bilancovat a regulovat každou transakci, musíme vyrovnat podmínky pro výrobu a snažit se udržet zisky na průměrné úrovni – kolosální úkol, který velmi dobře zajistí těm, kteří ho budou provádět slušné platy a velkou autoritu.

5/

leden–únor 2012 L AISSEZ FAIRE Při návštěvě Paříže jsem si řekl: Tady máme milion lidských bytostí, které by všechny zemřely během několika dnů, kdyby zásoby všech druhů neustále neproudily do této obrovské metropole. Namáhal jsem svou představivost, aby byla schopna obsáhnout ohromné množství zboží, které musí zítra projít jejími branami, jestliže její obyvatelé mají být uchráněni hrůz hladu, povstání a drancování. A přesto všichni v tomto okamžiku spali pokojně, aniž by se na moment znepokojovali myšlenkami na tak děsivé vyhlídky. Na druhé straně lidé v osmdesáti venkovských departmánech dnes pracovali, bez jednotného plánu nebo vzájemné dohody, aby udržely Paříž zásobenou. Jak se každý následující den podaří přinést na tento gigantický trh to, co je právě potřeba – a aby toho nebylo ani málo ani příliš? Co je tou vynalézavou a utajenou silou, která zařizuje úžasnou pravidelnost takového komplikovaného pohybu, pravidelnost, v níž má každý tak implicitní

důvěru, ačkoliv na ní závisí jeho prosperita a samotný jeho život? Tou silou je absolutní princip, princip svobodné směny. Vkládáme takovou víru do vnitřního světla, které Prozřetelnost umístila do srdcí všech lidí, a jemuž bylo svěřeno uchování a neomezené zlepšování našeho druhu, světlo které nazýváme vlastním zájmem, které je tak jasné, tak stálé a tak pronikavé, když je mu ponechána volnost. Jak byste dopadli obyvatelé Paříže, kdyby si nějaký ministr usmyslel nahradit důvtip této síly svým vlastním vynálezem; pokud by navrhl podřídit tento zázračný mechanismus svému nejvyššímu velení, převzít kontrolu toho všeho do svých vlastních rukou, určovat komu, kde, jak a za jakých podmínek by všechno mělo být vyráběno, dopravováno, vyměňováno a spotřebováno? Ačkoliv může existovat mnoho utrpení uvnitř Vašich hradeb, ačkoliv nouze, zoufalství a možná hladovění způsobují prolití více slz, než Vaše srdečná dobročinnost může usušit, je pravděpo-

dobné, a troufnu si říci je jisté, že svévolná vládní intervence takového druhu a rozsahu by nekonečně rozmnožila toto utrpení a mezi všechny rozšířila tato neštěstí, která nyní postihují jenom malé množství Vašich spoluobčanů. Pokud máme důvěru v tento princip, co se týče našich domácích transakcí, proč bychom ho neměli mít, když se to týká našich mezinárodních transakcí, které jsou méně početné, méně citlivé a méně komplikované? A pokud neexistuje potřeba, aby Pařížský magistrát reguloval místní průmysl, aby vyrovnal naše příležitosti, naše zisky a ztráty, aby se zabýval odplýváním peněz z Paříže nebo vyrovnáním podmínek pro výrobu mléka v Paříži a mimo Paříž, proč by potom mělo být nezbytné, aby celnice vykonávaly protekcionistické funkce nad naším mezinárodním obchodem? Frédéric Bastiat (1801–1850), francouzský ekonom. Přeložil Vladimír Krupa. Převzato z www.bastat.kvalitne.cz

Recenze: Obžaloba duševního vlastnictví

Nový pohled na duševní vlastnictví Hynek Řihák

J

ako druhou knihu vydal Ludwig von Mises Institute „Obžalobu duševního vlastnictví“ od N. S. Kinselly. Útlá kniha amerického patentového právníka a libertariána představuje nový pohled na duševní vlastnictví založený na přirozeném právu. Ten si nyní ve zkratce přiblížíme. Odmítnutí utilitarismu Výklad začíná Kinsella vysvětlením toho, co je a co není copyright, patent, obchodní tajemství a obchodní značka (trademark). Dále se zabývá libertariánským a utilitaristickým pohledem na vlastnictví. Podle jednoho z libertarianských pohledů, který vychází z teorie přirozených práv: „...mají produkty mysli nárok na ochranu stejně jako hmotný majetek. Obojí je produktem jedincovy práce a mysli.”. A to proto, že jedinec vlastní svoje tělo a práci. Díky tomu vlastní i to, co jeho tělo a práce vynáší, a to včetně intelektuální tvorby. Utilitaristický pohled spočívá v předpokladu, že je nutné volit takové zákony a politiky, které maximalizují bohatství (užitek). Více uměleckých a technických „inovací“ vede k většímu bohatství. Garantováním privilegií ve formě copyrightu nebo patentu, tak lze podporovat autory ve vynalézání a tvorbě, a díky tomu bude množství bohatství optimalizováno nebo alespoň navýšeno. Dle Kinselly však: „Maximalizace bohatství není cílem

práva - jeho cílem je spravedlnost, která dá každému, co mu náleží“. Utilitaristický pohled také stojí na nepřípustném meziosobním srovnávání užitku. A navíc je empiricky neprokazatelný: „...při zapojení standardních utilitaristických měřících technik není vůbec jasné, zda duševní vlastnictví vede k nějaké změně – ať nárůstu nebo poklesu – celkového bohatství. Je diskutabilní, zda jsou patenty a copyrighty skutečně nezbytné k podpoře tvorby a výzkumu, popř. zda přírůstek inovací převáží ohromné náklady systému duševního vlastnictví. Ekonometrické studie neukazují přesvědčivě čistý nárůst bohatství.“ Vzácnost Autor staví svůj výklad na vzácnosti. Všichni libertariáni uznávají vlastnická práva k hmatatelnému majetku. Kinsella si klade otázku proč tomu tak je a odpovídá, že: „Krátká úvaha nám ukáže, že je to vzácnost těchto statků - skutečnost, že o tyto statky může existovat konflikt více lidských účastníků.“ To se však netýká myšlenkových předmětů chráněných dnes zákony o duševním vlastnictví, protože tyto nejsou vzácné a nedají se zcizit. „Pokud vynaleznu techniku pro sběr bavlny, vaše používání této techniky mě o ni nepřipraví. Pořád mám svoji techniku (a také svoji bavlnu). Vaše používání nevylučuje moje používání;

oba můžeme používat moji techniku k sběru bavlny. Neexistuje ekonomická vzácnost a žádná možnost konfliktu nad vzácným zdrojem. A tedy není potřeba pro exkluzivitu“. To je základní sdělení Kinsellovy knihy. Autor zdůrazňuje, že není důležitá vlastní tvorba, ale důležité je vlastnictví zdrojů (tj. jejich přivlastnění), z kterých tvoříme nějakou věc. Lockeovo smísení práce s přírodou indikuje, že první uživatel smísil svoji práci se svým majetkem. Samotná tvorba není při ustavení vlastnictví ani nezbytná ani postačující. Teorie opírající se o tvorbu (vynaloženou práci) spočívají na stejné chybě jako vyvrácená pracovní teorie hodnoty. Hodnota není odvozena od samotného aktu tvorby - tj. práce. Navíc člověk může vlastnit pouze věc a nikoliv její (objektivní) hodnotu. Pokud uděláme shrnutí, tak pak platí: „Tedy protože myšlenky nejsou vzácnými zdroji v tom smyslu, že při jejich užití je možný fyzický konflikt, nejsou řádným předmětem vlastnických práv, která jsou vytvořena k vyhýbání se takovým konfliktům.“. Autor upozorňuje, že zákony o duševním vlastnictví umožňují tvůrcům myšlenek částečně ovládat hmatatelný majetek jiných lidí. Pokud shrnu autorův názor, tak de facto tvůrci na majetek ostatních lidí uvalují regulace, které ostatním lidem

6/ částečně znemožňují nakládat se svým majetkem dle jejich uvážení. Zákony o duševním vlastnictví tak porušují principy soukromého vlastnictví. A také ruší Lockeovo pravidlo o prvním přivlastnění a místo něho zavádějí jiná arbitrární pravidla pro vlastnictví. Jinými slovy ten, kdo vynucuje zákony o duševním vlastnictví, je dle mého z pohledu přirozených práv útočníkem. Problém smlouvy Autor se zabývá i teorií smlouvy ohledně copyrightů. Zde kritizuje i pojetí M. N. Rothbarda. Dle Kinselly smlouva uzavřená mezi dvěma stranami nezavazuje a nemůže zavazovat třetí strany. Smlouva (ani ta o nás bez nás) se prostě na třetí strany nevztahuje: „Tedy pokud kupující knihy B [písmenem A je označen prodejce, pozn. autora] prozradí třetím stranám zápletku zakoupené novely, tyto třetí strany T nejsou obecně vázány původním smluvním závazkem mezi A a B.”. Z toho důvodu lze předpokládat, že takové smlouvy by měly ve svobodné společnosti malý význam a těžko by vedly k něčemu, co bylo podobné dnešním patentům a copyrightům. Domnívám se, že by stačilo jen někoho požádat (uplatit), aby si koupil například knihu s copyrightem a pak ji nenápadně „ztratil“, což je pak obtížně prokazatelné. Protože myšlenky nejsou vzácné a nemohou být předmětem lidského jednání a nemohu být tedy vlastněny (vlastněny jsou pouze vzácné zdroje), můžeme myšlenky využívat pro úpravy předmětů, které jsou v našem vlastnictví, pokud jsme se sami smlouvou nezavázali jinak. Mohu si tak vylepšovat karburátor svého vlastního auta, používat svůj inkoust k tisku slov na můj papír atp. Obchodní tajemství a obchodní značka Co se týká obchodního tajemství, tak Kinsella uznává, že za jistých okolností (například aktivní přemlouvání zaměstnance vázaného smlouvou o obchodním tajemství) může být toto vynucováno. Domnívám se, že pokud třetí strana nalezne dokumenty s nějakým obchodním tajemstvím nějaké firmy anebo něco zaslechne a zapamatuje si nebo poznamená, platí z logiky věci i v této otázce výše Kinsellou uvedený příklad s copyrightem a knihou. Pak nemůže být třetí strana nijak trestána. O obchodních značkách autor tvrdí, že poškozený je zde především spotřebitel a nikoliv konkurent, jehož značka byla využita. Spotřebitel si koupil výrobek (v knize Rothbardovy hamburgery), který se tvářil jako výrobek zavedené firmy, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo, a tak byl na spotřebiteli spáchán podvod: „A tedy by se zdálo, že pod libertarianismem by trademarkové právo mělo dávat spotřebitelům, nikoliv uživatelům

L AISSEZ FAIRE leden–únor 2012 trademraku, právo žalovat trademarkové piráty.” Konkurent sám totiž není poškozen, protože jeho majetek nedoznal újmy. Dle mého názoru by však tato skutečnost (poškození spotřebitele) byla platná jen tehdy, pokud by někdo prodával například bulku se slámou nebo obložený chleba jako (v knize zmíněné) Rothbardovy hamburgery. Pokud by se však jednalo o hamburger ze stejných anebo velmi podobných surovin a se stejnou úpravou anebo velmi podobnou úpravu, tak by bylo obtížné tvrdit, že to není Rothbardův hamburger nebo alespoň hamburger à la Rothbard. Logicky dotaženo do konce ani obchodní značka nemůže být v tomto případě vynucována. Pak by pravděpodobně mnohem větší význam než značka mělo označení sídla výrobce (výrobny), certifikace atp.

Závěr Kinsellova kniha představuje pohled na duševní vlastnictví, který je založený na přirozeném právu a vlastnictví. Vychází z toho, že myšlenkové předměty nejsou vzácné a nedají se zcizit, při jejich užití nehrozí riziko fyzického konfliktu. Zákony o duševním vlastnictví jako je copyright a patenty jsou tedy z pohledu přirozeného práva nesmyslné a samotné jejich vynucování znamená porušení principů vlastnictví a útok na majetek ostatních lidí. Kinsella S.: Obžaloba duševního vlastnictví, 42 stran, Ludwig von Mises Institut CZ&SK, Praha 2011 Recenze původně vyšla na stránkách Liberálního institutu (www.libinst.cz)

( Nejhl o u p ě j š í ) v ý r o k m ě s í ce „Česká republika si bude muset vymyslet své vlastní fiskální pravidlo. Vsadím se, že bude podobné tomu, které jsme právě odmítli … a navíc budeme mít – na rozdíl od zbytku EU – velké problémy s vynutitelností neb nad námi nebude stát společně upletený bič.“ Tomáš Sedláček (Hospodářské noviny, 15. 3. 2012) Ekonom Tomáš Sedláček si posteskl, že se Česká republika nepřipojila k Fiskálnímu paktu. Realita je však zcela opačná. Zatímco Fiskální pakt může signatářská země kdykoliv vypovědět, ústavní pravidlo – kdyby si ho Česká republika přijala, by bylo možné změnit jen komplikovaně – třípětinovou většinou v obou komorách parlamentu. Redakce Laissez Faire si přeje, aby Česká republika měla v ústavě zákaz státního zadlužování. Pak by zkrátka nemohla vláda navrhnout parlamentu deficitní rozpočet, stejně jako dnes nemůže navrhnout zákon o trestu smrti nebo zrušit volby. Pane Sedláčku, Ústava je víc než mezinárodní smlouva. Naštěstí. (pm)

Chcete pracovat pro leadera ve svém oboru? Chcete zázemí silné a úspěšné společnosti? Chcete mít možnost seberealizace a kariérního růstu? Hledáme kandidáty na pozici

OBCHODNÍ MANAŽER/KA Pracovní náplň:

• Rozvoj současných obchodních aktiv a zisk nových příležitostí v rámci celé ČR

Požadavky:

• VŠ/SŠ – obchodního, ekonomického, technického směru • Vyjednávací a komunikační dovednosti • Obchodní myšlení a organizační schopnosti • Potenciál udržet a rozvíjet vztahy se zákazníky • Znalost MS Office • Komunikační znalost AJ / NJ • Řidičský průkaz sk. B • Výhodou je zkušenost a prokazatelné úspěchy na podobné pozici

Životopis zašlete: [email protected]

7/

leden–únor 2012 L AISSEZ FAIRE

Studentská sleva není ztrátou Radim Smetka

S

e vstupem společnosti RegioJet na trh nastalo na železnici takové malé zemětřesení. Zažili jsme první projevy konkurenčního boje a poměrně zásadní změnu chování Českých drah. Další změna je na pořadu dne nyní – zrušení dotací na lince Praha – Ostrava. Doprava má být tedy provozována takzvaně na podnikatelské riziko. Média však upozorňují, že stát ­nemusí na zrušení dotací vůbec ušetřit. Na tržně poskytovaných linkách totiž stát nařizuje provozovatelům poskytovat slevy pro studenty a pro důchodce, údajnou ztrátu z těchto slev potom dopravcům dotuje. Proč údajnou ztrátu? Protože o žádné ztrátě nemůže být řeč. Stačí se podívat do

jiných oborů lidské činnosti. Knihkupectví či sítě rychlého občerstvení nabízí slevy studentům, Microsoft nejen jim, ale i celým domácnostem. Dělají to snad z čirého altruismu? Ale kdepak, nejsou charita. Abychom pochopili smysl slev, musíme se zamyslet nad tím, čím se odlišuje student či důchodce od člověka v produktivním věku. Nebo čím se odlišuje domácnost od firmy. Tím rozdílem je jiná kupní síla, nebo chcete-li - jiná poptávková křivka. Ekonomové to nazývají cenová diskriminace. Rozdělení zákazníků podle jednoduše definovatelných pravidel podle toho, kolik jsou ochotni zaplatit. Následně účtovat více těm, kteří jsou ochotni více platit

a méně těm, kteří si nemohou dovolit platit tolik. Firmy na studentech či důchodcích netratí, jen mají menší marže, protože při standardních maržích by měly problém své produkty udat. Jednoduchou úvahou musíme dospět k závěru, že slevy pro studenty a pro důchodce jsou racionálním tržním krokem, který by dopravci pravděpodobně uskutečnili, i kdyby slevy státem nebyly dotovány. Proto k těmto dotacím není důvod, především však není důvod k poskytování slev dopravce nutit. Radim Smetka je studentem NF VŠE a místopředsedou Svobodných

Nápady souloží a díky tomu jsme na tom líp John Stossel Myšlenka vejde do baru. U baru sedí nápad. Dají se dohromady a za devět měsíců (možná u myšlenek je to za 9 sekund nebo devět minut) se narodí nova myšlenka. Novorozená myšlenka má to nejlepší z obou rodičů. Čím častěji se myšlenky páří, tím lepší máme znalosti a tím se máme lépe. Ještě jste neslyšeli, že myšlenky mají sex? Zní to podivně, ale čím víc o tom přemýšlím, zdá se mi to logičtější. Mám to od britského novináře Matta Ridleye. Ridley, autor knihy The Rational Optimist, tvrdí, že důvodem, proč se život lidí v čase zlepšuje, je, že myšlenky se pohlavně rozmnožují. „Myšlenky se šíří prostřednictvím obchodu,” řekl mi Ridley. „A když se potkávají, můžou se spářit a můžete vytvořit kombinace různých myšlenek. Dobrým příkladem je polykací kamera, která snímá vaše útroby od polknutí po opuštění těla na druhé straně. Myšlenka na polykací kameru vznikla z konverzace mezi gastroenterologem a konstruktérem naváděných střel. Takovýto vznik nové myšlenky je podobný pohlavnímu rozmnožování v biologii. Při biologickém pohlavním rozmnožování se potkávají a rekombinují geny a výsledkem je nová kombinace genů. To samé, co vytváří inovace v biologii, vytváří inovace ve světě idejí a kultury.”

A život se zlepšuje. „Naše životní úroveň během našeho života dramaticky vzrostla. Průměrný příjem na hlavu upravený o inflaci je třikrát větší, než když jsem se v roce 1958 narodil. A střední délka života je o 30 let delší.” Toto zlepšení nenastalo díky centrálnímu plánování. Tento pokrok pohání spontánní trh tvořený svobodnými lidmi. Ridley argumentuje, že dokonce i sex myšlenek mezi dvěma hloupými lidmi přináší lepší výsledky, než s jakými může přijít nadprůměrně inteligentní centrální plánovač. „Pohled do minulosti ukazuje, že skupina lidí, kteří spolu hovoří v místnosti, ať jsou jakkoliv málo chytří, může dosáhnout mnohem víc, než skupina velmi chytrých lidí, kteří spolu nepromluví. Takže rozhodující není inteligence jednotlivců, ale způsob společenského fungování. Je to o tom, jak lidé komunikují a vyměňují si navzájem myšlenky.” Připomíná mi to skvělého ekonoma Juliana Simona, autora knihy The Ultimate Resource (český název Největší bohatství), který léta stál proti všem a vysvětloval výhody populačního růstu, svobodné směny a mísení myšlenek. „Měl jsem plné zuby pesimistů,” vysvětluje Ridley. „Když jsem byl student v 70. letech, dospělí nám říkali, že budoucnost je ponurá, ropa dochází, populační exploze nezastavitelná a hladomory nevyhnutelné.

Nebyl nikdo, kdo by říkal optimistickou myšlenku o nevyčerpatelnosti zdrojů. Díky Simonovi víme, že zdrojů může být více a více díky lidské vynalézavosti. Cena přírodních zdrojů může dokonce v čase klesat a díky tomu může životní úroveň růst i při menším zatížení životního prostředí a čistších řekách i ovzduší! „To vše nastalo. Když se ohlédneme do historie, uvidíme, že celosvětově jsou lidé dnes zdravější, čistší a dokonce ohleduplnější, méně násilničtí a rovnoprávnější než dříve.” Bill Gates v jedné debatě Ridleyho optimismus vyvracel. Podle něj řešení může generovat i obava z katastrofy. Ridley takový argument nepřijímá. „Když se podíváme, odkud inovativní řešení přicházejí, přicházejí od optimistických lidí žijících v bohatých místech - Steva Jobse v Americe nebo Archimeda ve starověkém Řecku či Leonarda v renesanční Itálii. Pesimisté nemohou přinášet řešení, ti jsou spokojení se současným stavem, podle nich už lépe bylo.” John Stossel je televizním moderátorem. Článek vyšel v časopise Freeman, April 2012. Překlad Petr Mach. Laissez Faire přináší videozáznam přednášky Matta Ridleye: Když nápady souloží. Navštivte youtube.com/CzechLaissezFaire

Zájemci o zaslání knihy Obžaloba duševního vlastnictví se mohou obrátit na redakci Laissez Faire na e-mail:

[email protected]

Laissez-Faire_0412_inz 6.4.12 14:05 Stránka 1

Nakladatelství

C. H . B E C K

Nové trendy v personálním managementu ■ ■

■

■

Personální práce v podniku Vnější prostředí podniku a personální činnosti Management lidí ve specifických podmínkách Souhrn současného poznání o řízení lidí v malých podnicích, neziskových organizacích a transnacionálních společnostech

Brožované, obj. č. BEK 44 cena dle rozsahu

DE VYJĚTNU V VK

C.H.BECK

BECKOVA EDICE EKONOMIE

Jiří Dvořáček Peter Slunčík PODNIK A JEHO OKOLÍ JAK PŘEŽÍT V KONKURENČNÍM PROSTŘEDÍ

Jak využít změny okolí k posílení konkurenceschopnosti ■

■

■

■

Analýza mikrookolí a konkurenční schopnosti Jak správně reagovat na změny v lokálním, národním a globálním okolí podniku Důsledky a rizika procesu globalizace Základní metody měření konkurenceschopnosti výrobků, odvětví, zemí

Brožované, obj. č. BEK 40 cena dle rozsahu

Publikace lze objednat s 5% slevou v e-shopu na adrese www.beck.cz, nebo písemně na adrese: Nakladatelství C. H. Beck, Řeznická 17, 110 00 Praha 1 tel.: 225 993 959, fax: 225 993 920, e-mail: [email protected] Laissez-Faire, měsíčník pro svobodu jednotlivce. Čte se [lese-fér]. Vydává: občanské sdružení Laissez Faire. Adresa: Anny Rybníčkové 1, 155 00 Praha 5. tel.: 777 848 037, [email protected]. Redakční rada: Petr Mach, Radim Smetka, Jaroslav Bachora. Internetový archiv: http://www.nechtenasbyt.cz. číslo účtu: 1011153517/5500. Náměty, články, reakce, zájem o předplatné, zájem o inzerci uvádějte na výše uvedený kontakt. Registrace MK 8183. ISSN 1212-8597