Ztráta důvěry
VIKTOR DOBAL
Není rozdílu mezi veřejným činitelem, jehož jednání určují partikulární zájmy, a soudcem, který bere úplatky. Podobně jako soudce musí veřejný činitel zvažovat, co je správné, a nikoli, co je prospěšné pro nějakou stranu nebo třídu. Lord Acton Po listopadu 1989 se začala projevovat obecná ztráta důvěry v důsledku přebujelosti jevu, který bývá označován jako střet zájmů.*) Často je pouhým eufemizmem pro korupci, podvod, krádež či naše slavné „tunelování“. Zasahuje všechny vrstvy společnosti, vědeckou a akademickou komunitu nevyjímaje. Nikterak to nepřekvapuje, vždyť i vědci jsou „jenom lidé“, a tak podléhají všem lidským slabostem, včetně touhy po snadném a rychlém zbohatnutí. Na druhé straně, kdo jiný než akademičtí pracovníci by měl být nezávislým zdrojem kritické reflexe ve společnosti a ochráncem vědění bez ohledu na jeho komerční hodnotu? Přičteme-li k tomu rozhodující vliv na formování celých generací profesionálů všeho druhu, nemůžeme pochybovat o jejich výjimečné odpovědnosti za morální stav národa. Veřejnost je k pouhému náznaku střetu zájmů velmi citlivá, přestože ho tak obvykle nenazývá. Prostě jej vnímá jako jednání, které je na štíru s etikou, či dokonce v příkrém rozporu se spravedlností. Přesto se naše akademická obec k serióznější diskusi o střetu zájmů zatím víceméně nedostala, natož aby učinila alespoň nepatrný krůček k jeho potlačení. Chceme-li však být důstojným, seriózním a transparentním partnerem civilizovaného světa, řešení tohoto problému se nevyhneme. Pokusím se naznačit jeho šíři, formulovat základní otázky s ním spojené a na diskusi probíhající ve Spojených státech ukázat některé specifické problémy týkající se vztahu mezi akademickými institucemi a průmyslem. Koneckonců i střet zájmů je americkým „vynálezem“, jak dokládá výrok Lorda Actona z minulého století. Od Solona k dnešku V životopisech slavných Římanů a Řeků mluví Plutarchos [1] o nepříjemnosti, která Solona potkala, když se odhodlal vydat zákon rušící dluhy. Se svým úmyslem se svěřil přátelům, jimž nejvíce důvěřoval, a proto se s nimi pravidelně radíval. Ti toho hned využili, nakvap si od zámožných lidí vypůjčili značnou částku peněz a skoupili rozsáhlé pozemky. Když byl zákon vydán, plynuly jim z pozemků značné zisky, nemuseli však věřitelům nic splácet. Samotný
Solon se stal terčem obvinění, že z toho také těžil. Očistil se, až když vyšlo najevo, že sám byl věřitelem jiných. Jeho přátelům však zůstala přezdívka „dlužní podvodníci“. Nevím, je-li popsaná událost prvním historickým záznamem toho, co dnes nazýváme střet zájmů. Rozhodně je jeho čítankovým příkladem. Starému Plutarchovu příběhu proto stále dobře rozumíme, i když formy problematického jednání jsou rozmanitější. Nejde jen o pár přátel zákonodárce, ale o celé armády státních úředníků, poslanců, senátorů, řídících pracovníků korporací, akciových společností, neziskových organizací, pedagogů na školách všeho druhu, vědců, pracovníků médií, zkrátka všech, kteří spravují nebo ovlivňují cokoli veřejného: instituce, informace či mínění. Sofistikovanější formu střetu zájmů dokládá skandál, který před rokem hýbal britským tiskem [2]. Odstartovala ho zpráva, že si šéfredaktor deníku The Mirror Piers Morgan koupil akcie firmy Viglen Technology za dvacet tisíc liber den předtím, než v jeho novinách vyšla exkluzivní reportáž o této firmě. V důsledku toho stoupla cena inkriminovaných akcií o sto procent, a tak čistý zisk pana Morgana z popsané transakce činil stejnou sumu, jakou do obchodu vložil. Během vyšetřování byli z podobných praktik obviněni další redaktoři zmíněného deníku. Dva z nich dostali okamžitou výpověď. Podobně se zachovala burzovní společnost k svému zaměstnanci, který nákupy akcií s redaktory uskutečňoval. V obou příkladech najdeme jak společné rysy, tak významné odlišnosti. Dlužní podvodníci „pouze“ využili důvěrné informace k svému prospěchu. Redaktoři k tomu ještě připojili svůj vliv na veřejné mínění, a tím i na cenu akcií. První se dopustili podvodu na svých věřitelích, druzí na svých čtenářích. Prostě když si novinář nakoupí levné akcie, příslušnou společnost vzápětí doporučí širokému publiku, a potom akcie se ziskem prodá, fakticky okrádá své čtenáře. Solonovi přátelé ani redaktoři přitom žádný zákon neporušili, v očích veřejnosti se však stejně stali podvodníky. Na rozdíl od Solonových časů stihl redaktory i brokera přísný trest, protože porušili etické kodexy svých profesí. Ztratili nejen lukrativní a prestižní zaměstnání, ale vůbec příležitost se svou profesí dále živit. Kresba © Vladimír Jiránek
*) Přes běžné užívání spojení „konflikt zájmů“ dávám přednost českému „střet zájmů“. Tak to bylo také zavedeno do našeho právního řádu zákonem ČNR č. 238/1992 Sb. o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu.
Ing. Viktor Dobal (*1947) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Do r. 1990 se zabýval chemií a termodynamikou paliv, plynovou chromatografií, farmakokinetikou a metabolizmem léčiv. Od června 1990 do prosince 1991 byl ředitelem Ústavu geotechniky ČSAV (dříve Hornický ústav ČSAV, nyní Ústav struktury a mechaniky hornin AV ČR). V období 1990–1992 byl poslancem České národní rady, po rozštěpení republiky poslancem parlamentu ČR. V letech 1996– 1998 se jako náměstek ministra Pavla Bratinky také účastnil práce Rady vlády pro výzkum a vědu. Nyní je tajemníkem Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. V posledních letech se kromě jiného zabývá politologií a právem. http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, březen 2001
127
KOMENTÁŘE A NÁZORY
Úvod ke střetu zájmů
KOMENTÁŘE A NÁZORY
V české kotlině máme navíc svá vlastní specifika střetu zájmů, která nás přibližují spíše časům Solonovým než civilizované společnosti dnešních dnů. Omezíme-li se na publikované případy z vědeckých kruhů, pak typickým reprezentantem je případ Karla Bauera a jeho firmy REAT, která zprostředkovávala granty za úplatu. Být vlastníkem takovéto firmy by samo o sobě nic neznamenalo, kdyby tento dobrý muž nebyl zároveň zaměstnancem ČVUT a, což je možná ještě horší, nebyl jedním z těch, kteří rozhodují o udělování grantů v Grantové agentuře ČR [3]. Již tato mezaliance ztvárněná jedinou osobou svádí k mnoha otázkám. Ke komu je Karel Bauer loajální? Ke své firmě, nebo ke studentům a své vědecké práci? K nestrannému a nezaujatému posuzování projektů jiných, nebo k projektům svých klientů? Proč měl být právě Karel Bauer zvýhodněn možností seznamovat se s projekty svých konkurentů? Zjednávání řádu mezi zájmy Ústřední otázkou střetu zájmů není rozlišování mezi zájmy dobrými a špatnými. Vždyť i běžný život se spíše odehrává v napětí mezi věcmi, z nichž každá sama o sobě je vnímána pozitivně. Tak například soupeří právo lidí na soukromí se svobodou tisku, svobodné podnikání s ochranou veřejnosti, svoboda projevu s národní bezpečností [4]. Na snaze podnikatele maximalizovat zisk není nic špatného, pokud neohrožuje stabilní fungování společnosti jako celku. Přílišná ochrana veřejnosti může zase působit proti hospodářskému rozvoji [5]. Starost o zabezpečení vlastní rodiny je zajisté chvályhodná. Problémem se však stává v momentu, kdy tak činí veřejný činitel na úkor své nestrannosti, a tím i na úkor jiných. Podobných příkladů je mnoho a jejich společným jmenovatelem je existence mnoha zájmů, které se dříve či později mohou dostat do konfliktu. Spravedlnost může být v tomto kontextu nahlížena jako umění urovnávat konflikty mezi nejrůznějšími zájmy, nikoliv však jako snaha tyto zájmy vymýtit nebo redukovat. Střet záKresba © Vladimír Jiránek
128
VESMÍR 80, březen 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
jmů pak lze chápat jako předcházení konfliktním situacím tím, že se pro určité situace zavede mezi zájmy hierarchie a transparentní řád. Střet zájmů se obvykle definuje [6–8] jako situace (podmínky, okolnosti), v níž by profesní úsudek (rozhodování) ohledně primárního zájmu mohl být natolik ovlivněn zájmem sekundárním, že by byla ohrožena jeho nezávislost a nestrannost. Pro vznik střetu zájmů je tedy klíčový souběh tří faktorů: profesní odpovědnost, nezávislost v rozhodování a existence nějakého dalšího, často finančního, osobního nebo soukromého zájmu. Jestliže se omezíme pouze na akademickou obec, potom je primárním zájmem odpovědnost za integritu vědecké práce, za vzdělávání studentů, popřípadě za zdraví pacientů apod. Tyto povinnosti jsou považovány za nadřazené vůči jakémukoli jinému zájmu. Nezávislost v rozhodování souvisí s důvěrou, kterou má veřejnost k objektivnímu a nestrannému posuzování konkrétních otázek a problémů. Zde je na místě zdůraznit, že profesionální úsudek není rutina. Vyžaduje znalosti (odbornost), umění rozlišovat (bystrost) a důvěryhodnost (na soudy v něm činěné je spolehnutí) [9]. V konkrétních případech nebývá vždy jednoduché rozpoznat, jestli vůbec o střet zájmů jde. Dobrou pomůckou pro každého, kdo se chce s touto záležitostí poctivě vyrovnat, je test důvěry [6]. Spočívá v odpovědi na otázku, zda by někdo mohl důvěřovat mým rozhodnutím nebo soudům, pokud by přesně znal mou situaci. Druhou možností je konzultovat své postavení s někým jiným. Vždy bývá snazší rozeznat střet zájmů u druhých než u sebe. Dostaneme-li se však do situace, která jen trochu zavání střetem zájmů, pak je nejlepší co nejrychleji z ní vycouvat. Pokud to z nějakých důvodů nejde, je rozumné o svém soukromém zájmu alespoň informovat. Sepětí vědy a praxe „Středně velké evropské země bez významnějších přírodních zdrojů musí svoji prosperitu, a tím i spokojenost svých občanů zakládat především na rychlém
tečnou a důvěryhodnou. Tím však zároveň vytvořili podmínky pro aktuální nebo virtuální střet zájmů, jehož výsledkem je vždy ztráta důvěry. Ztráta, která může mít vážné následky nejen pro vědce, ale také pro společnost. Při všech těchto otázkách bychom si měli uvědomovat, že lidé, vědomě či nevědomě, velmi přesně rozeznají a vycítí, kdo jedná skutečně svobodně a za koho mluví jenom nějaké jiné zájmy. Dosti pregnantně to formuloval nedávno zesnulý Milan Mejla Hlavsa, když vyslovil obavu, zda politická totalita nebyla nahrazena jenom totalitou ekonomickou. Vědec, který se nehodlá svému poslání zpronevěřit, se nemůže podílet na žádné totalitě. Střet zájmů je navíc varováním: podle selhání nemnohých budou posuzováni všichni. Je tudíž v zájmu vědecké komunity, v zájmu její důvěryhodnosti, aby tyto otázky vzala docela vážně v potaz. ¨ LITERATURA [1] Plutarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů I., Odeon, Praha 1967, s. 143 [2] The Time 4., 5., 6., 8., 11., 18. a 19. 2. 2000 [3] Adéla Knapová: Dostat grant je věda, Respekt 52, 1999; Grantové financování české vědy, pořad ČT 2 „21“, 31. 1. 2000; Martin Uhlíř: Stane se ČR velmocí ve výzkumu? Lidové noviny 18. 11. 2000 [4] José E. Trías: Conflict of Interest in Basic Biomedical Research, De Lange Conference, Institute of Biosciences and Bioengineering, Rice University, Houston, Texas, 1. 3. 1994 [5] R. C. Clark: Firemní právo, Victoria Publishing, a. s., 1992 [6] Michael McDonald: Ethics and Conflict of Interest, 1995 http:/www.ethics.vbc.ca/mcdonald/conflict.html [7] Dennis Thomson: Understanding financial conflict of interest, New Engl. J. Med. 329, 573–576, 1993 [8] David Blumenthal: Ethics Issues in Academic – Industry Relationships in the Life Science: The Continuing Debate, Academic Medicine 71, 1291–1296, 1996 [9] Michael S. Pritchard: Conflicts of Interest: Conceptual and Normative Issues, Academic Medicine 71, 1305–1313, 1996 [10] Národní politika výzkumu a vývoje České republiky. Příloha k usnesení vlády ze dne 5. ledna 2000 č. 16 [11] Richard Balon: Lékaři a farmaceutické firmy, Vesmír 79, 574– 575, 2000 [12] Mark S. Frankel: Perception, Reality, and the Political Context of Conflict of Interest in University – Industry Relationships, Academic Medicine 71, 1297–1304, 1996 [13] Arnold S. Relman: Fraud in science: causes and remedies, Scientific American 126, April 1989
V novém století: pacient, klient, nebo zákazník? „Co je ve jménu“ – tak zní titul úvodníku britského časopisu The Lancet v posledním čísle roku 2000. Na mnohých klinikách v USA se opouští termín doktor a pacient, zdravotní zařízení se totiž „zamilovávají do řeči byznysu“. Podle článku pojmy pacient a doktor vyjadřují staré autoritářské pojetí medicíny. Pacient je prý ten, kdo hledá pomoc a je pasivní a submisivní. Název pochází z latinského slova patiens – trpělivý, snášející utrpení. Slovo doktor pochází též z latiny a původně znamená učenec i učitel, tedy mocný rozdělovač moudrosti. Pacient by se měl nahradit slovy klient nebo zákazník (customer), doktor pak názvem „poskytovatel zdravotní péče“. Jaksi stranou zůstalo slovo lékař (physician), ve slovnících uváděné též jako „medical man“ – to ovšem připomíná medicinmana z písničky Michala Tučného. Naštěstí se Britové, dříve než nové termíny převzali, zeptali nemocných, kterým z těchto pojmů by dali přednost: 77 % se líbí název pacient, pouze 23 % by chtělo být klientem. Název klient se nezamlouvá 47 % tázaných, naproti tomu 14 % se nelíbí slovo pacient. Většina lidí, když už musí stonat, se tedy cítí být spíše pacienty. Původní průzkum byl proveden u ambulantních nemocných psychiatrického oddělení, takže The Lancet doporučuje, aby si lékaři různých oborů sami zjistili, jak by jejich nemocní chtěli být nazýváni. Tento článek vyšel sice v silvestrovském čísle, ale snad to není jen žert, cituje zdroj toho průzkumu: Psychiatric Bulletin 24, 447, 2000. Vratislav Schreiber http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, březen 2001
129
KOMENTÁŘE A NÁZORY
a efektivním získávání poznatků a na jejich uplatnění v nových výrobcích, technologiích a službách“ je typická věta vládní mluvy o vědě a výzkumu [10]. Slovíčkům „rychlý“, „efektivní“, „prosperita“, „spokojenost občanů“ jakož i převádění poznatků do praxe rozumí snad každý, a tak se zdá, že jde o obecně pochopitelný a přijímaný politický program. Málokdo se však zamýšlí nad možnými dopady tohoto přístupu na chování obou partnerů: akademické obce i průmyslu. Nad tím, do jakého pokušení jsou uváděni jednotlivci i celé instituce a jaká může být reakce veřejnosti. Čtenáři Vesmíru se mohli nedávno s některými aspekty tohoto problému seznámit v článku Richarda Balona [11]. Velmi inspirativní je také článek Marka Frankela [12], s jehož myšlenkami by se měl seznámit snad každý akademický pracovník i politik. Implicitní kontrakt mezi vědou a společností se datuje od druhé světové války. S výjimkou několika projektů, např. projektu Manhattan za 2. světové války, se však od vědy nevyžadoval specificky viditelný prospěch. Podpora vědy z veřejných prostředků byla vyvážena veřejně produkovaným a sdíleným poznáním. K radikálnější změně tohoto přístupu došlo v osmdesátých letech, kdy politici a vládní úředníci začali spatřovat stagnaci průmyslového růstu a ztrátu konkurenceschopnosti v bariérách mezi akademickým a průmyslovým výzkumem. Vláda i Kongres začaly podporovat užší spolupráci mezi univerzitami a průmyslem, např. Bayh-Dole Act z r. 1980 dával univerzitám právo používat federální fondy také na výzkum, jehož výsledkem měl být patent. V důsledku toho vzrostl zájem průmyslu o univerzitní prostředí. National Science Foundation zavedla grantové programy na podporu vzniku společných center mezi univerzitami a průmyslem. Uvedená opatření skutečně znamenala zvýšení ekonomické výkonnosti země, rychlejší šíření a uplatnění technologií, podpořila malé a střední podnikání. Byla prospěšná pro mnohé kdysi chudší regiony a znamenala také významný přísun peněz pro vědecké instituce. Ale! Nestrannost a finanční zájmy jsou neslučitelné. Kde jsou peníze, tam se objeví také střet zájmů nebo alespoň podezření z něj. Je vědecký výzkum prováděný na objednávku skutečně svobodný? Nejde v lepším případě o marketing, v horším o prostituci vědy pro zisk? Mimoděk se vnucuje vzpomínka na časy ne tak dávno minulé, kdy vás novopečený člen (kandidát) KSČ ujišťoval, že není žádná k..., že to dělá jenom pro peníze, a nechal vás lámat si hlavu nad příslovcem „jenom“ a nad tím, pro co to vlastně ta k... dělá. Je tedy nutno klást si otázku, do jaké míry peníze mají vliv jednak na problémy a otázky, jimiž se věda zabývá, jednak na interpretaci dat a předkládání výsledků. Nezpronevěřuje se věda ve svazku s průmyslem svému veřejnému poslání například tím, že svou produkci musí v zájmu firem tajit nebo že učí studenty spíše tržnímu chování než kritickému myšlení? V neposlední řadě je zde problém nepoctivosti ve vědě a výzkumu. Arnold Relman nevidí kořeny selhání pouze v lidské nedokonalosti, ale také v podmínkách, v nichž moderní vědci pracují [13]. Je to tlak na počet publikací, tlak na rychlé zavádění výsledků do praxe, aniž by základní výzkum dokázal odpovědět na mnohé nedořešené otázky. To je případ genové terapie, geneticky upravených potravin, neschopnost vědy dát jasnou odpověď na vliv mobilních telefonů apod. Toto vše činí vědu a vědce nevěrohodnými, toto vše vede k podezření, že vědecká práce je byznys jako kterýkoli jiný. Kruh se uzavírá. Politici si kdysi vymysleli sepětí vědy s praxi, aby učinili vědu v očích občanů uži-
KOMENTÁŘE A NÁZORY
Lidská práva zvířatům?
I ta nejlepší vůle, garantovaná vzdělanými odborníky, kteří jsou za to placeni, může mít zcela nečekaný opačný efekt. Zmatky do vztahů lidí a zvířat totiž nevnášejí zvířata, ale lidé. Jsme to my, kdo jsme uvěřili, že máme jakousi „povinnost nadřazených“ rozhodovat i za tyto němé tvory, a to zjevně pouze proto, že jsou němí. Jinak bychom si asi o sobě vyslechli velmi nepěkné věci – o malý příklad se pokusili filmoví tvůrci americké verze dr. Doolitla. Tato zvrácená logika se nabízí už i v seriálech pro děti, zde pochopitelně v balení ideální verze šťastného konce. Tak například v televizním seriálu „Pod africkým sluncem“ správně environmentálně vychované dívky přemluví své společníky, aby vypískali vystoupení potulného umělce s cvičenou opičkou, protože umělec prý opičku vězní. Zní to asi tak pěkně jako příběhy Pavky Korčagina, který se ocelově zakaloval v sovětském Rusku. Neboť (jak později vyjde najevo) opička se v zajetí již narodila a její majitel je pro ni nejbližším tvorem, odpovědným za její obživu. Není třeba rozmazávat detaily, protože jde o to, že móda přenášení problematiky zvířat z roviny biologické do roviny sociální začíná postupně překračovat hranici reality a stává se neúnosnou fikcí. Tou je následně naše realita zpětně „přistřihována“ podle neživé vzorové konstrukce. Jistě si mnozí všimli závěrečných titulků v hollywoodských filmech, kde se uvádí, že „v tomto filmu nebyla při natáčení zraMakak rhesus (Macaca mulatta) patří mezi primáty v biomedicínském výzkumu k „nejzasloužilejším“. Všechny snímky k článku G. Murína © V. J. Staněk
GUSTÁV MURÍN
něna žádná zvířata“. Zajímavé! Nenapadne je ujistit nás, že při natáčení nebyli poraněni žádní herci! Jak jsem se dozvěděl od spisovatele Roberta M. Davise z Oklahomy, hollywoodští filmaři to dopracovali tak daleko, že kvůli scéně, při níž měl lev napadnout zebru, vyjeli až do Mexika, aby měli méně problémů. Problémům se však přesto nevyhnuli, protože lev vybraný pro tuto „kaskadérskou“ úlohu byl ze zoologické zahrady a zebry se bál, natož aby po ní na povel skákal. Klasickým příkladem takového nenormálního poručnictví nad zvířaty u nás byl socializmus a dnes jsou to fanatičtí ochránci zvířat. Svobodu zvířatům i bez „Svobody zvířat“ Aktivita organizací typu „Svobody zvířat“ má logiku do té míry, do jaké na sebe dobrovolně berou odpovědnost za osudy zvířat, která jiní lidé zavlekli do nenormálního prostředí, a potom opustili. „Člověče, napravuj, co člověk způsobil!“ To sedí. Ale jakmile se tito komsomolci demokracie začínají vehementně plést do přirozeného řetězce vztahů a závislostí, které člověk respektoval po staletí a kde pro své přežití vytvořil potravinový a jiný užitný řetězec, je to ono pověstné šlápnutí do hovna. Nejscestnějším příkladem jsou jejich militantní intervence do vědy a výzkumu všude tam, kde se při pokusech používají zvířata. Zdá se, že aktivisté „Svobody zvířat“ by dali přednost pokusům na lidech. Ve Washingtonu se 24. 6. 1996 uskutečnila třítisícová demonstrace proti utrpení zvířat, na níž zazněla i hesla jako „Pro výzkum aidsu nejsou pokusy na zvířatech nutné”. Dosti sebevražedná logika ve městě, kde počátkem devadesátých let stoupl počet nakažených HIV ve věku 13 až 19 let o pět set procent! Ve Velké Británii zašli tak daleko, že na protest proti profesorovi, který dělal pokusy na zvířatech, vložili bombu do jeho auta a ta mu zmrzačila dcerku. To je ta nejtragičtější stránka věci. Ochrana komárů před lidmi patří naopak asi k té komičtější stránce. Obdobně je tomu s bouřlivými protesty proti býčím zápasům (mimochodem v Portugalsku je zakázáno zabíjet při nich býky) a koňským dostihům, ačkoli obě aktivity podporují chov, a tím přežití býků a koní v těch nejlepších možných podmínkách. Zajímavé je, že se tyto hysterické protesty soustřeďují na mediálně atraktivní scény, kde si ve světle kamer někteří aktivisté připadají asi jako filmoví hrdinové. Tomuto postoji dávají přednost před každodenní prací, například na zmírnění otřesných podmínek zvířat ve velkochovech. Tam by se totiž naši hrdinové museli brodit blátem a hnojem farem, a to s vyhlídkou, že jim někdo zapíchne vidle do zadnice a nikdo tu „událost“ ani nevyfotografuje. Světlou výjimkou je dohoda ministrů zemědělství členských zemí Evropské unie o zřízení sítě „zvířeRNDr. Gustáv Murín, CSc., (*1959) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. V Ústavu buněčné biologie UK se zabývá reparací DNA a bioindikací genotoxicity v znečištěném životním prostředí. Napsal knihu esejů s biologickou tematikou Náhradný koniec sveta (1994), podle níž byla připravena televizní relace Kto príde po nás, ak nie potopa (1995).
130
VESMÍR 80, březen 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
Kresba © Vladimír Jiránek
Mont Blanc – čtyřicet mrtvých) a v Rakousku (Tauernský tunel – dvanáct zaživa uhořelých), přesněji druhé z nich. V Rakousku prý ochranáři zabránili výstavbě paralelního tunelu, který by zvýšil bezpečnost průjezdu. Když porovnáme lidské oběti, které se v tunelech zaživa uškvařily, s chladnou argumentací několika aktivistů ochrany přírody, svádí to k zásadnímu odsouzení aktivistů, ale tomu bych se rád vyhnul. Environmentální hnutí jako korektor průmyslové a konzumní expanze musí samo projít korekcemi v konfrontaci s takovými zřejmými důkazy. Ochránci zvířat tvoří v celém ochranářském spektru relativně čerstvý extrém. Zelený socializmus – rodný bratr rudého Tak je nadepsán článek Miroslava Ondruše s podtitulkem „O zhoubnosti ideálů přivedených do extré-
Z kampaně do kampaně... Rozsáhlé záplavy holandských polderů připisovali postižení obyvatelé ochranářům, kteří bránili budování nových hrází. S ochranáři jsou spojována i nedávná neštěstí v hořících tunelech ve Francii (tunel http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, březen 2001
131
KOMENTÁŘE A NÁZORY
cích motorestů“ podél evropských dálnic. Podle přijatého předpisu musí každá země na svém území vybudovat zvláštní místa, kde by se přepravované krávy, ovce, vepři, ale i koně mohli pod veterinárním dohledem uklidnit a odpočinout si. Rozhodnutí ministrů se chápe jako vítězství ochránců práv zvířat, přičemž oficiální zpráva konstatuje, že jejich protesty jsou někdy „velmi divoké”. Dodejme, že příliš často nadělají víc škody než užitku. Například v anglickém Onneley aktivisté Fronty za osvobození zvířat (Animal Liberation Front) vypustili v roce 1998 z farmy šedesátiletého Lena Kelsalla dva tisíce norků do volné přírody. Dalších pět tisíc se bezradně toulalo po pozemcích farmy. Výsledkem byla panika mezi místními obyvateli. Norek totiž preventivně útočí na každé cizí zvíře, které se náhodou ocitne v blízkosti, a ve stresu může skočit i po člověku. V celém Staffordshiru se lidé zabarikádovali v domech, dokonce utěsnili i komíny. Dokonalá scéna pro Hitchcocka. Stovky norků zastřelili farmáři, přejela je auta nebo je roztrhali psi. Mrtví norci byli prakticky všude. Ti, co se vrátili na farmu, hynuli v dalších dnech následkem nadměrného stresu. Nebyli schopni přijímat ani potravu, na niž byli z farmy zvyklí, natož si ještě nějakou shánět ve volné přírodě. Ros Vanesová, mluvčí Královské společnosti pro prevenci týrání zvířat, prohlásila: „Vypuštění velkého množství norků, kteří vyrostli na farmě a nejsou schopni se sami živit, je samo o sobě týráním.“ S „osvoboditeli“ zvířat mají své zkušenosti také ve Francii, kde již v roce 1985 bylo z neurofyziologické laboratoře francouzského Národního střediska pro vědecký výzkum (CNRS) v Gif-sur-Yvette u Paříže podle ochránců „osvobozeno“, podle badatelů „odcizeno“ 17 paviánů. Prováděly se na nich pokusy, při nichž jim do hlavy zaváděli elektrody. Celou akci ochránci připravili tak, aby se o ní dověděla co nejširší veřejnost. Pozvaná televize celé „osvobození“ natáčela a následující den odvysílala. Vedoucí laboratoře protestoval s odůvodněním, že šlo o výzkum epilepsie, jíž navíc tyto opice přirozeně trpěly. Zavedení elektrod v umělém spánku označil za bezbolestné. Obě strany nakonec rozsoudil Nejvyšší francouzský soud, který ochranářské argumenty neuznal a sedm aktivistů odsoudil k podmíněným trestům až do šesti měsíců vězení. To však nestačilo, protože někteří z nich se zúčastnili dalšího, daleko většího útoku, kdy bylo z Národního lékařského a zdravotnického výzkumného střediska (INSERM) v Lyonu odcizeno přes sto zvířat, mezi nimi 38 opic. Tentokrát si aktivisté dělali reklamu sami. Celý útok nahráli na video, což druhý den odvysílala francouzská televizní stanice Antenne 2, a navíc dala zástupcům skupiny příležitost vystoupit s prohlášením. Škody za několikaleté zdržení výzkumu byly odhadnuty na statisíce franků. Nejvyšší francouzský odvolací soud opět rozhodl v neprospěch aktivistů.
mu“, kde komentoval koaliční dohodu Strany zelených na Slovensku se Stranou demokratické levice z roku 1994. Ve svém komentáři však jde podstatně dál, když píše: Marxisté tak dlouho opěvovali pracující a chránili jejich práva, až je v zemích, kde se dostali k moci, zcela ožebračili. Mám obavu, že stejný osud by mohl postihnout i naši přírodu a zvířata, kdyby se k moci dostali zelení. V obou případech je řešení stejné – co má být dobré, musí být v soukromých rukou. Ne naopak, jak se nám to snaží namluvit zelená a rudá levice. Příkladů je možno uvést mnoho, poukážu pouze na ty nejvýstižnější. V Zimbabwe privatizovali stáda slonů a využívali je k ekonomickým účelům. Zimbabwe se tak záhy stalo zřejmě jedinou zemí na světě, kde počet slonů neklesá, ale naopak roste. Autoři projektu přijeli v dobré víře na ekologický Summit Země do Ria, možná se chtěli i trochu pochlubit. Tam je však ekologičtí politruci obvinili z „ekologického imperializmu“ (termín jinak dost nepochopitelný)
132
VESMÍR 80, březen 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
a dávali je za odstrašující příklad. Čili přesně to, co známe i my – na Západě byl dělník vykořisťován, ale dovolenou trávil na Mallorce, u nás dělník vládl a o dovolené dělal melouchy, aby měl na ojeté embéčko. Sloni v Zimbabwe jsou vykořisťováni, ale mají se docela dobře, sloni v Keni vykořisťováni nejsou, ale pomalu tam už vůbec nežijí. Podle levicových ideologů ti druzí jsou na tom ovšem lépe. I s odkazem na tento citát je zjevné, že k extrémním činům a kampaním těchto aktivistů vedou čistě lidské úvahy a lidská kritéria. Tzv. „ochránci zvířat“ v konečném důsledku žádají pro zvířata lidská práva, což je logický nonsens. Skutečné orgie absurdnosti však spustili pověstní američtí právníci, kteří se rozhodli, že se rovněž svezou na módní vlně ochrany zvířat, a hlavně vydělají. V sedmadvaceti amerických státech se totiž přestupky proti zvířatům povýšily na zločin, za který hrozí pachatelům pokuta až 100 000 dolarů. Podle reportáže Oty Ulče v Lidových novinách prý již proběhla „řízení ve věci krutosti vůči želvám“. U soudu svědčil veterinář v roli znalce a oprávněnost žaloby potvrzoval zrychleným tepem a dýcháním předmětného tvora. K precedentu došlo také v soudním sporu ohledně šimpanze jménem Barney. Spor pokračuje i po jeho smrti. Barney byl totiž mezitím zastřelen, protože utekl z klece a ohrožoval návštěvníky zoologické zahrady. Původní žalobu s ohledem na zákon Federal Animal Welfare Act podal jiný návštěvník, „jemuž se předmětné opice zželelo, poněvadž byla v kleci sama bez druha či družky a tím trpěla...“ Příroda takové právní eskamotáže samozřejmě nezná a zvířata jako přírodní tvorové ani nejsou tímto směrem orientována. Ona prostě jsou, existují. To jen my jim dodatečně přisuzujeme lidské (nám a našemu chápání přizpůsobené) aspekty chování. Je to kompletně falešná, umělá, účelově vytvořená personifikace němých tvorů. Může působit mile u osamělé staré dámy, která se identifikuje se svým pejskem málem jako s partnerem, ale když totéž masově produkují organizace „ochránců zvířat“, může to být velmi nebezpečné. Je nezpochybnitelné, že zejména pro staré a opuštěné lidi mají domácí zvířata obrovský význam jako psychická podpora. Stejně tak lze připustit, že nekritickými milovníky zvířat jsou často lidé, kteří mají problémy v komunikaci s jinými lidmi. Zvířata jim prostě neodporují, neberou jim jejich fixní ideje, nekonfrontují jejich názory s realitou. Potud je všechno v pořádku. Právo na soukromí se má zachovávat. Něco jiného ovšem je, když někteří z těchto nadšenců vyrazí ze svých příbytků a po vzoru náboženských fanatiků jdou každého bez pardonu obracet na „pravou víru“. Všichni jistě známe ty příšerné fotografické záběry raněných zvířat, které mají tito aktivisté v oblibě. Vystavují tak zvířata na odiv jako tvory týrané, a proto vyžadující naši pomoc. Jde však (stejně jako v případě feministické propagandy typu „každý muž je potenciální pachatel znásilnění“) o vědomě vyfabrikovanou generalizaci. Ta má celou společnost kriminalizovat a na principu „dědičného hříchu“ (tak dokonale rozpracovaného katolickou církví) uvést drtivou většinu občanů do pozice naivních občanů města Ženevy. Ty terorizoval fanatik Kalvín kvůli „nedostatečné zbožnosti“ (měli nakonec zakázáno pestré oblečení, tanec i zpěv). Přitom se akt násilí vůči zvířatům týká promile lidské populace a drtivá většina společnosti takové násilí vždy automaticky odsuzovala. Efekt „dědičného hříchu“ nás má ovšem přivést na myšlenku „vykoupit se“ (viz odpustky) příspěvkem na některý útulek pro zvířata.
To je však opět socialisticky zmechanizovaná myšlenka generalizace problému na všechny (i na ty, kteří zvířata nikdy neměli a ani nikdy nic neměli s nimi). Přitom skutečným problémem není týrání zvířat (svým výskytem zanedbatelné, zato vydatně skandalizované), ale fakt, že opravdu velké množství lidí si zvíře přinese domů a za nějakou dobu neví, co s ním. Přitom to nejsou žádní vagabundi, ale slušní a pořádní občané, kteří ve většině případů podlehli naléhání svých dětí. Je známo, že nejvíc domácích zvířat se octne na ulici začátkem školního roku, když v rodinách najednou není nikdo, kdo by se o zvíře staral. Pod tlakem dětí (a paradoxně i osvěty o vztahu lidí a zvířat) se rodiče tedy dostanou do problému a chtějí z něj vyjít se ctí. Jelikož se však aktivisté „Svobody zvířat“ zaměřují na skandalizaci a kriminalizaci těchto lidí a stát ani obce se o problémy nezajímají, řeší se „na divoko“ a řetězec neštěstí se uzavírá. K tomu, že nechtěného psa uvázal ke kandelábru a zbaběle utekl, se přiznal veřejně i Jan Werich. A jistě bychom toho laskavého komika a lidového filozofa nepodezírali z nějakých ďábelsky „zvlčilých” úmyslů vůči zvířatům. Kdyby se organizace jako „Svoboda zvířat“ zaměřily na lidi, kteří jsou z dané situace v podstatě nešťastní, a poskytly jim za rozumný poplatek řešení, pomohlo by to všem třem zúčastněným stranám – občanům, aktivistům, a především zvířatům. Nemluvě o tom, že by bylo slušné, aby obce z poplatků, které jim majitelé zvířat odvádějí, vytvořily „rizikový fond“, z nějž by bylo možné stavět pro opuštěná zvířata tolik žádané útulky. Když už jsme si tak rychle zvykli na potřebu řešit problém bezdomovců, proč by nám konečně nemělo dojít, že je potřeba institucionálně řešit i problém zvířat bez domova? Mimochodem, tyto dvě kategorie bytostí bez vlastní střechy nad hlavou se velmi dobře snášejí. Možná by útulek pro zvířata v areálu ubytovny bezdomovců dal nečekaný životní impulz jedněm i druhým. Prozatím jsme u řešení problému soužití lidí a zvířat bohužel spíše svědky oné okázalé agresivní stránky. U „ochránců zvířat“ je to často jakási radikální póza. Chtějí rozhodovat o zvířatech bez zvířat, aniž by vyslechli názor lidí, kteří se zvířatům věnují soukromě i profesionálně a představují drtivou většinu ve srovnání s touto hrstkou fanatiků. Myšlení militantních ochránců zvířat vychází paradoxně z pocitu lidské nadřazenosti a z fetišizace „jediné pravdy“. V konečném důsledku to spěje k jednání, jež věci zjednodušuje, vykládá je jednostranně a v krajnostech vede k absurditám. Na Západě tomu říkají ekofašizmus. ¨
/Upraveno z rukopisu knihy „Vědecko-fantastická biologie“, připravované pro vyd. Ivo Železný; přeložila Jarmila Wankeová./
Hodnotenie zdravotníctva Je zdravotníctvo v USA, v ČR alebo v SR skutočne v horšom stave ako v Albánsku? EMIL GINTER
Nedávno sa v našich denníkoch objavila senzačná správa o veľmi zlom hodnotení slovenského, českého, ale aj amerického zdravotníctva Svetovou zdravotníckou organizáciou (WHO), podľa ktorej je výkonnosť zdravotníctva v týchto štátoch na nižšej úrovni ako na Kube, v Chile či v Albánsku. Na Slovensku bola táto správa dokonca politicky zneužitá v súvislosti s ochorením prezidenta Schustera. Pokúsime sa uviesť tieto tvrdenia na správnu mieru. WHO v správe nazvanej World Health Report 2000 prvýkrát analyzovala zdravotné systémy svojich 191 členských štátov. Správa obsahuje obrovské množstvo dôležitých najčerstvejších (často pre rok 1999) údajov a odhadov, ako je dĺžka života, pôrodnosť, pravdepodobnosť úmrtia vo veku pod 5 rokov či vo vekovom intervale 15–59 rokov a zavádza menej používaný ukazovateľ zdravotného stavu, tzv. DALE (Disability-Adjusted Life Expectancy), ktorý vyjadruje nádej na dožitie v relatívne plnom zdraví. Správa kladie dôraz na sociálne aspekty zdravia populácie, napr. na zdravotné nerovnosti v populácii, úroveň zodpovednosti (citlivosti) zdravotného systému voči rôznym skupinám obyvateľstva (napr. chudobným a starým ľudom, ženskej časti populácie, menšinám) a distribúciu finančnej záťaže na zdravotnícku starostlivosť (t. j. kto tieto náklady financuje). Najdôležitejšou časťou správy je tabuľka, v ktorej sú členské štáty zoradené podľa celkovej úspešnosti zdravotného systému. Poradie štátov vychádza z piaRNDr. Emil Ginter, DrSc., (*1931) vyštudoval biochémiu na Prírodovedeckej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Na Ústave preventívnej a klinickej medicíny v Bratislave sa zaoberá úlohou výživy a antioxidantov v prevencii chorôb a epidemiológiou. (e-mail:
[email protected])
Tab I. Celková úroveò zdravotného systému (poradie WHO pre r. 1997) 1. Japonsko 2. Švajèiarsko 3. Nórsko 4. Švédsko 5. Francúzsko 6. Kanada 7. Holandsko 8. Ve¾ká Británia 9. Rakúsko 10. Austrália 11. Taliansko 12. Belgicko 13. Nemecko 14. USA 15. Španielsko
16. Dánsko 17. Fínsko 18. Grécko 19. Izrael 20. Írsko 21. Nový Zéland 22. Singapur 23. Slovinsko 24. Èeská republika 25. Portugalsko 26. Chile 27. Po¾sko 28. Kórejská republika 29. Chorvátsko 30. Slovenská republika
31. Kuba 32. Kolumbia 33. Maïarsko 34. Spoj. arab. emiráty 35. Kostarika 36. Kuvait 37. Estónsko 38. Argentína 39. Uruguaj 40. Mexiko 41. Litva 42. Bielorusko 43. Filipíny 44. Malajzia 45. Trinidad a Tobago
46. Thajsko 47. Omán 48. Ukrajina 49. Saudská Arábia 50. Kazachstan 51. Venezuela 52. Dominikánska rep. 53. Lotyšsko 54. Jamajka 55. Panama 56. Rumunsko 57. Paraguaj 58. Bulharsko 59. Gruzínsko 60. Tunisko
61. Bosna a Hercegovina 62. Srí Lanka 63. Arménsko 64. Jordánsko 65. Albánsko 66. Macedónsko 67. Maurícius 68. Moldavsko 69. Libanon 70. Maroko 71. Juhoslávia 72. Turecko 73. Líbya 74. Alírsko 75. Rusko
91. Brazília 76. Nikaragua 77. Azerbajdan 92. Tadikistan 93. Honduras 78. Indonézia 94. Turkménsko 79. Ekvádor 80. Uzbekistan 95. Bangladéš 96. Èína 81. Egypt 97. Pakistan 82. Sýria 98. Kirgizsko 83. Guatemala 99. Mongolsko 84. Irán 100. Ghana 85. Peru 86. Bolívia 87. Senegal 88. India 89. Salvádor 90. Irak
http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, březen 2001
133
Albánsko Juhoslávia Rumunsko Macedónia Rusko Bosna Bulharsko Lotyšsko Moldavsko Bielorusko Litva Ukrajina Po¾sko Slovensko Estónsko Maïarsko Chorvátsko Èesko Slovinsko 0
10
20 30 40 50 poèet úmrtí na 1000 obyvate¾ov
60
1. Pravdepodobnosť úmrtia chlapcov vo veku pod 5 rokov v posttotalitnej Európe – odhad WHO pre rok 1999
tich zložiek, ktoré sa brali do úvahy v zátvorke uvedenom pomere: úroveň zdravia (25 %), distribúcia zdravia v populácii (25 %), citlivosť zdravotného systému (12,5 %), distribúcia jeho citlivosti naprieč populáciou (12,5 %) a adekvátnosť i transparentnosť financovania zdravotníctva (25 %). Autori si uvedomovali, že mnohé údaje sú nepresné a v budúcnosti im bude treba venovať viac pozornosti. Dovolil som si údaje WHO zjednodušiť a pre štatistické analýzy zobrať do úvahy iba tie štáty, ktorých počet obyvateľov prevyšoval milión (WHO uvádza dokonca údaje pre ostrovný štátik Niue, ktorý má 2000 obyvateľov). Počet štátov v novom súbore takto poklesol na 149. Tab. 1 obsahuje sto štátov v poradí vytvorenom na základe spomínaných piatich kritérií (socialistické a postsocialistické štáty sú vytlačené výraznejšie). Prvých 22 miest patrí podľa očakávania bohatým krajinám s rozvinutou ekonomikou. Tabuľku vedie Japonsko, ktorého populácia je v súčasnosti najzdravšia na zemeguli. Nasleduje Švajčiarsko, škandinávske krajiny Nórsko a Švédsko, potom Francúzsko (najmä vďaka vynikajúcemu zdravotnému stavu francúzskych žien). Po Kanade nasledujú ekonomicky najrozvinutejšie štáty Európskej únie. USA, zrejme v dôsledku horšieho zdravotného stavu časti 2. Nádej na roky zdravého života mužov (DALE) v posttotalitnej Európe – odhady WHO pre roky 1997 a 1999
Èesko Slovinsko Juhoslávia Slovensko Bosna Chorvátsko Po¾sko Macedónia Bulharsko Litva Maïarsko Rumunsko Ukrajina Moldavsko Estónsko Lotyšsko Albánsko Bielorusko Rusko 55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
65
66
nádej na zdravý ivot [roky]
134
VESMÍR 80, březen 2001 l http://www.cts.cuni.cz/vesmir
černošskej a hispánskej populácie, sú až na 14. mieste. Poradie 22 najlepších uzatvára Singapur. Na dobrom 23. mieste je Slovinsko a na 24. Česká republika, ktorá predbehla Portugalsko. Poľsku patrí 27. miesto, Chorvátsku 29. a Slovensko je na 30. mieste. Tesne za nimi je Kuba (31. v poradí), ktorá predbehla Maďarsko a všetky štáty Latinskej Ameriky s výnimkou Chile. Tu sa zrejme prejavila prezieravosť Castrovej vlády, ktorá si v prvých rokoch, v období silnej podpory celého socialistického tábora, postavila ako dve priority zvýšenie vzdelanostnej úrovne (likvidáciou negramotnosti) a zvýšenie zdravotnej úrovne obyvateľstva. Nasledujú bohatšie arabské a juhoamerické krajiny a na 37. mieste sa objavuje Estónsko ako prvé zo štátov bývalého Sovietskeho zväzu. Až v druhej päťdesiatke sa nachádzajú postsocialistické balkánske štáty (v poradí Rumunsko, Bulharsko, Bosna a Hercegovina, Albánsko, Macedónsko a Juhoslávia). Ruská federácia je až na 75. mieste. Prvú stovku uzatvára Ghana. Nižšie umiestnené štáty, ktoré nie sú uvedené v tabuľke, patria geograficky hlavne do Ázie (Vietnam, Severná Kórea, Laos) a do subsaharskej „čiernej“ Afriky. Veľmi dôležitým ukazovateľom úrovne zdravotníctva je detská úmrtnosť. Materiály WHO uvádzajú úmrtnosť chlapcov a dievčat vo veku pod 5 rokov. Z týchto údajov vychádza obr. 1, ktorý prezentuje situáciu v európskych posttotalitných krajinách. Albánsko má stále detskú úmrtnosť extrémne vysokú, oveľa vyššiu ako ostatné balkánske či postsovietske štáty. Veľmi dobré postavenie má podľa tohto ukazovateľa Česká republika a Slovinsko, predstihli dokonca Holandsko, Francúzsko, Veľkú Britániu, Francúzsko a USA. Česká republika vedie túto skupinu aj v nádeji mužov na počet rokov prežitých v pomernom zdraví (DALE) – obr. 2. Treba však zdôrazniť, že podľa tohto ukazovateľa ČR i SR zaostáva za vyspelými krajinami: údaje pre Českú republiku 65,2, Slovensko 63,5, ale pre Japonsko 72, pre Európsku úniu 68–69 a pre USA 67,5 roka. Hlavnou príčinou tohto stavu v bývalých socialistických krajinách je veľmi vysoká úmrtnosť mužov vo veku 15–59 rokov na srdcovo-cievne a nadorové ochorenia. Z obr. 3 vidno, že pravdepodobnosť úmrtia vo veku 15–59 rokov určuje strednú dĺžku života mužov pri narodení. Extrémne postavenie Albánska vyplýva z toho, že Albánci síce zomierajú vo veku 15–59 rokov v porovnateľnom počte s obyvateľmi Českej republiky, ba dokonca ich úmrtnosť v strednom veku je nižšia ako na Slovensku, v Poľsku, Maďarsku, Rumunsku a všetkých postsovietskych republikách (k tomuto zaujímavému javu sa ešte vrátime), na druhej strane však je tam extrémne vysoká úmrtnosť detí, takže výsledná stredná dĺžka života albánskych mužov sa pohybuje iba okolo 65 rokov. Ako však prispela správa WHO k tvrdeniu, že účinnosť zdravotníctva v Albánsku je lepšia ako u nás či v USA? Cieľom jej autorov bolo vytvoriť index výkonnosti zdravotníckych služieb a zostaviť poradie krajín podľa toho, ako sa financie vložené do zdravotníctva odrážajú na zdravotnom stave obyvateľov krajiny. Celková účinnosť zdravotníckeho systému sa vypočítala zložitým spôsobom, ale v podstate vyjadruje pomer medzi dosiahnutými výsledkami v zdravotníctve a objemom financií vložených doňho. Na základe takéhoto rátania sa krajiny vkladajúce do zdravotníctva veľa finančných prostriedkov dostali na nižšie priečky rebríčka. Napríklad účinnosť amerického zdravotného systému (USA bolo na 72. mieste) bola hodnotená oveľa nižšie ako účinnosť zdravotníctva vo Venezuele, Turecku, Alžírsku, Tunisku,
nádej na zdravý ivot celej populácie v rokoch
Stredná dåka ivota muov pri narodení
Iráne alebo Albánsku. ČR dopadla 73 o niečo lepšie a zaujala 48. miesto. Juhoslávia Èesko Je pravda, že obyvateľstvo štátov, ktoBosna 71 ré vydávajú na zdravotníctvo menej ako 60 USD na osobu za rok, nedostáva adeChorvátsko Macedónia kvátnu zdravotnícku starostlivosť. Na Slovensko 69 druhej strane však obr. 4 dokazuje, že Po¾sko aj pre zvyšovanie nádeje na roky zdraLitva Bulharsko 67 vého života podľa tohto ukazovateľa Maïarsko existujú limity – keď náklady na zdravotníctvo dosiahnu 1000–1500 USD, náRumunsko 65 Estónsko Albánsko dej na roky zdravého života už ďalej neMoldávia Ukrajina stúpa. Obyvatelia Grécka, ktoré vynaklaLotyšsko 63 dá na zdravotníctvo menej ako 1000 Rusko USD, majú dokonca mierne vyššiu náBielorusko dej na dlhší zdravý život ako americká 61 populácia, hoci USA vydávajú na zdra120 160 200 240 320 360 400 280 votníctvo takmer štvornásobok. SenzáPravdepodobnos úmrtia vo veku 15–59 rokov na 1000 obyvate¾ov ciechtiví západní novinári si z vynikajúcej štúdie WHO vybrali, bohužiaľ, iba 3. Strednú dĺžku života mužov v európskych postsocialistických kraparameter „účinnosť zdravotníctva“ a zosmiešňovali jinách určuje pravdepodobnosť úmrtia vo veku 15–59 rokov. Extrémporadie USA, ktoré je nižšie ako napr. poradie Marone postavenie Albánska je spôsobené vysokou úmrtnosťou detí ka. Podobne interpretovali slovenskí novinári 88. v tomto štáte. miesto Slovenska, z čoho im vyplynulo, že zdravoturčuje zloženie výživy, kvalita životného prostredia nícka starostlivosť v SR je horšia ako v Albánsku. Zá(neznečisteného priemyslom) a nie vysoká výkonnosť kladnou chybou pri zostavovaní rebríčkov „účinnoszdravotného systému. Naopak katastrofálny zdravotti“ zdravotníctva je to, že sa neberú do úvahy ďalšie ný stav obyvateľov Ruska nemožno pripísať na vrub činitele, od ktorých závisí zdravotný stav populácie. zdravotníctva (ktoré bezpochyby nie je ideálne), ale Nejde iba o zdravotnícku starostlivosť a výšku výdavhlavne pandémii alkoholizmu. kov na zdravie, ale aj o mnoho ďaľších faktorov, ako Cieľom tohto príspevku nie je apológia kvality sysje životný štýl, vzdelanie, výživa, znečistené životné protému zdravotníctva v posttotalitnej Európe. Porovstredie a pod., ktoré nie sú ovplyvniteľné výškou finaním počtu lekárov a počtu nemocničných postelí nančných prostriedkov vynaložených na zdravotníctvo. na obyvateľa v západnej a východnej Európe sa nám Na príklade porovnania Albánska a Slovenska sa podarilo rozšíriť Murphyho zákony: „So zvyšovaním pokúsim vysvetliť nespoľahlivosť podobných rebríčpočtu lekárov a nemocničných lôžok v jednotlivých kov. Výdavky na zdravotníctvo v prepočte na osobu štátoch štatisticky signifikantne klesá dĺžka života boli v roku 1997 v Albánsku 63, na Slovensku 574 obyvateľov týchto štátov“. Zdravotníctvo posttotalitUSD. Počet nemocničných lôžok na obyvateľa bol ných štátov skutočne nedostatočne využíva zdroje, v SR trojnásobne vyšší a počet lekárov na obyvateľa ktoré má k dispozícii. Na druhej strane by však bolo dvojnásobne vyšší ako v Albánsku. Napriek tomu nespravodlivé podceňovať úspechy, ktoré sa dosiahli, predčasná úmrtnosť mužov do veku 64 rokov, zanapr. extrémne nízka dojčenská úmrtnosť, trvalý príčinená srdcovo-cievnymi a nádorovými ochorepokles včasnej kardio-vaskulárnej mortality a konniami, bola na Slovensku 2–3 násobne vyššia ako tinuálny nárast strednej dĺžky života občanov Česv Albánsku. Pre porovnanie, v ČR bola onkologická kej republiky. o úmrtnosť mužov i žien do veku 64 rokov tiež viac ako dvojnásobná v porovnaní s Albánskom. Podľa LITERATÚRA rebríčka WHO je teda účinnosť zdravotného systé1. WHO: The World Health Report 2000, WHO, Geneva 2000, s.1– mu v Albánsku lepšia (poradie 64) ako v USA (pora215 die 72) a na Slovensku (poradie 88). Albánsko bolo 2. FAOSTAT Nutrition Database, Food and Agriculture Organization, Rome, updated June 2000 dlho akoby hermeticky uzavreté, izolované od ostatného sveta a dodnes je najchudobnejšou krajinou Európy. Úmrtnosť detí 80 v Albánsku je jedna z najvyšších, no na Francúzsko UK Austrália druhej strane úmrtnosť dospelej popuUSA Fínsko Chile lácie je jednou z najnižších v Európe. 70 Švajèiarsko Po¾sko Nemecko Dánsko Hlavnú úlohu v tom pravdepodobne Ukrajina hrajú protektívne účinky stredomorskej ÈESKO 60 diéty, o ktorej je známe, že má ochranBrazília SLOVENSKO né účinky voči srdcovo-cievnym aj iným chronickým ochoreniam. 50 V Albánsku je nízka spotreba nasýGabon Sudan tených živočíšnych tukov, bravčového Togo Juná Afrika 40 mäsa a destilátov a na druhej strane vysoká spotreba olivového oleja, obilnín, 4. Vzah medzi výdavkami na zdravie Botswana červeného vína, čerstvého ovocia (v dolároch na osobu za rok) Malawi 30 a oèakávanou dåkou zdravého ivota (DALE) a zeleniny, ako aj rýb. Najnižšia úmrtSierra Leone je nelineárny, graf poukazuje na jeho zloitos. nosť je v južných častiach Albánska, ktoré sa približujú Grécku a kde je naj20 vyššia produkcia i spotreba olivového 0 500 1000 1500 2000 2500 3000 3500 4000 oleja, ovocia a zeleniny. Relatívne dobzdravotné výdaje na hlavu v amerických $ rý zdravotný stav dospelých Albáncov http://www.cts.cuni.cz/vesmir l VESMÍR 80, březen 2001
135