Víc než malé Déjà vu Berenika Pilařová
1
Víc než malé Déjà vu Berenika Pilařová
Datura 2
Prolog Klidně můžu tvrdit, že jsem naprosto normální holka. To ale nemá cenu, protože moje nejlepší kámoška Terka by vám stejně všechno vyzradila. Řeknu vám to radši sama: Pamatuji si svoje minulé životy! No, spíš si občas nějaký vybavím, zdá se mi o něm, nebo se skrývá v nejzazší části mého mozku a náhodou na něj narazím. Třeba věci, co jsem se naučila v nějakém minulém životě, ještě pořád trochu umím. Teď si asi říkáte: ,,Buď si to všecko vymýšlí, nebo je cvok.“ Já bych se asi přikláněla spíš k té druhé verzi. Někdy mi z toho dost hrabe. Když takhle sedím ve škole a najednou mi připadá, že jsem někde ve středověku, je to dost děsivé. Pak se zase proberu a jsem znovu v lavici a nepřítomně zírám na tabuli. Komu by z toho nehrabalo? V takové chvíli do mě obvykle začne Terka šťouchat a já si uvědomím, kde jsem. Terka je fakt fajn kámoška. I když je hrozně upovídaná. Když přijde na nějaké dobré téma, dokáže klidně dvě hodiny vést monolog. Má i jistou schopnost vyvlíknout se (nebo i mě) z nějakého maléru. To by se mi taky hodilo. Obzvlášť, když jsem myšlenkami několik století zpátky. Učitelka se mě na něco ptá a já neodpovídám. Češtinářka si o mně už myslí, že na tom jsem psychicky dost špatně.
3
1. kapitola Vešla jsem do třídy plné lidí. Adam něco zrovna čmáral na novou tabuli a Viktor se bavil provokováním Kláry. Rozjaření spolužáci si po víkendu sdělovali nejlepší zážitky. Já, také v dobré náladě, jsem došla ke své lavici. Tam už seděla Terka. Studený vítr proudící z otevřeného okna jí pohazoval černými vlasy. ,,Čau Lucko, tak včera to teda bylo hustý. Ani jsem nevěřila, že ten hrob najdeme. Ta štreka stála za to.“ V neděli jsme podnikly cestu do Klatov. Jely jsme autobusem a na konci cesty už mi bylo z těch zatáček dost špatně. Našly jsme tam můj hrob z předminulého života. Tehdy jsem byla muž. Jmenovala jsem se Karel Starosta a dožila jsem se 73 let. Vítězně jsem se usmála. ,,Tak mi rodiče konečně uvěřili, že si minulé životy pamatuju. Po tom, co jsem jim ukázala ty fotky hrobu, už neměli pochybnosti.“ Než jsme s Terkou odjely, řekla jsem jim, jak si myslím, že jsem se jmenovala. A teď se to potvrdilo. To Terka mi věřila už od chvíle, kdy jsem se jen zmínila, že si pamatuji jiné životy. ,,Vybavilo se ti ještě něco?“ vyzvídala dál Terka. ,,Ne, po té svatbě už nic. Ale jak vidíš, stačilo to k tomu, abychom našly hrob. Škoda, že jsme nenašly můj dům. Vidět se s mými potomky by mohla být sranda. Teda, jestli tam ještě bydlí.“ ,,No, ti by ti určitě uvěřili, že jsi jejich pradědeček,“ poznamenala ironicky Terka. ,,Dobře, tak by to asi nebyl tak dobrý nápad.“ ,,Ale možná jsi tehdy neměla tak strašně velkej 4
dům. Věř mi, na tenhle život budeš ještě dlouho vzpomínat. Tak prachatý rodiče už možná nikdy mít nebudeš.“ ,,Nejsme tak moc bohatý.“ ,,Líp už je na tom jenom moje teta.“ ,,No vidíš. Taky to máš v rodině. Jednou ty peníze možná zdědíš.“ ,,Koho tu zase drbete??“ přitočil se k nám Viktor. ,,My? Nikoho...výjimečně,“ odpověděla jsem rychle. ,,O víkendu jsme objevily Lucčin hrob,“ pochlubila se hned Terka, ,,v předminulém životě byla chlap!“ ,,Zase šílíte s těma minulýma životama? Nechápu, jak vám i to minimum lidí může věřit. Tak schválně Lucko: Kdy jsi žila poprvé? Někdy za dinosaurů?“ zasmál se Viktor, ,,a potkal tě tyranosaurus rex?“ ,,Však nám věřit nemusíš. Ale pravda to je,“ odpověděla jsem rozhodně. Hlasitě zazvonilo na hodinu a do dveří rázně vstoupila učitelka, takže naše hádka už nepokračovala. Měli jsme matematiku, což zrovna není můj koníček. Matematikářce říkáme Myška. Jmenuje se Michaela Nosová, ale hlavně proto, že má takový roztomilý a neškodný myší kukuč. Neškodná ale rozhodně není. Poslední dobou nám vždycky vynadá, jak nic neumíme, že se neučíme, a že tuhle školu rozhodně nedokončíme. Na vysvědčení mělo asi jenom pět lidí ze třídy dvojku, ostatní měli něco horšího. Mezi ně patřím i já. Dnes jsme začali brát zase novou látku, kterou samozřejmě nechápu. Snažila jsem se psát si příklady, co nám vysvětlovala, ale pohled mi utkvěl na starořímském obraze na zdi.
5
2. kapitola Dnes musím zase na trh. Ne kupovat, ale prodávat. Mám s manželem fíkový sad a fíky moc dlouho nevydrží. Nechci, aby se zkazily. Tentokrát jsem vzala s sebou i děti. Bethany, naše nejmladší dcera, chtěla vidět chrám. Ještě tam nikdy nebyla. Tak jsem s sebou vzala i Hakie a Matyase, aby ji tam dovedli a vše ukázali. Doufám, že se budou chovat jak se patří, a já nebudu mít po zemi ostudu. Bydlíme u břehu moře, odkud jsme se vydali na cestu ranním šerem. Děti nesly košíky s fíky a já malý skládací stolek. Za necelou hodinu jsme došli na břeh vodního příkopu, kde se trh pořádal téměř každý den. ,,Tak můžeme už jít?“ zeptala se naléhavě Bethany. Přitakala jsem: ,,Ale dávejte na sebe pozor a do západu slunce se sem vraťte. Budu čekat u Haelonovy sochy. Děti se na mě usmály a rozběhly se k mostu přes vodní kanály. Ještě jsem se za nimi chvíli dívala, jak si vesele vykračují k chrámu. Pak jsem se dala do vyndavání dřevěných rovnoramenných vah. Po východu slunce se začali trousit první kupující. Za 1 češlík jsem chtěla jen 6 sarků. To je dobrá cena. Vyšší dát nemůžu, protože nutně potřebuji všecko prodat. Lidé procházeli okolo, občas si někdo pár češlíků fíků koupil, ale nic moc. Vypadá to, že tu asi budu až do noci, než všechno prodám. Přišel ke mně pán, docela při těle. Zjevně byl z bohaté rodiny. ,,Pěkné ráno,“ zdvořile jsem pozdravila, abych 6
upoutala jeho pozornost. ,,Dobré ráno. Jsou ty fíky dost zralé?“ ,,Rozhodně. Chcete jeden ochutnat?“ ,,To rád,“ odpověděl a vybral si jeden menší fík z košíku. Chvíli si přehazoval sousto v puse a pak rozhodně řekl: ,,Vezmu si je všechny.“ ,,Všechny? Tak to by ale bylo za 593 sakrů a 18 kalků.“ ,,Jak jsem řekl. Kupuji je všecky,“ a podává mi peníze. Přepočítávám je. ,,Děkuji mnohokrát. Mohu se ptát, co budete s tolika fíky dělat?“ ,,Pořádám pro samotného malika hostinu. Jistě chápete, že potřebuji ty nejlepší suroviny,“ odmlčel se ,,Dojdu si pro káru, abych si to mohl odvézt. Vydržte prosím chvilku.“ ,,Samozřejmě.“ Byla jsem štěstím bez sebe. Tak rychle jsem prodala své zboží! To se mi ještě nikdy nestalo. Hned se můžu s dětmi vrátit domů. Začala jsem zase balit stolek a váhy, které téměř nebyly potřeba. ,,Tak jsem zpátky,“ hlásil ten kupec a začal si nakládat košíky s fíky. Najednou se zarazil. ,,Vy chcete ty košíky zpátky, že? No samozřejmě, že je chcete zpět, to je normální.“ ,,Tak si je nechte. Ušetřil jste mi tolik času, co bych tu jinak strávila.“ ,,Kdepak, to nejde. Vezmu si je, ale zaplatím za ně,“ podává mi 150 sakrů, ,,nic nenamítejte, nic mi nevracejte! Na brzkou shledanou.“ A projíždí se svou károu trh dál. Poslechla jsem ho a nic nenamítala, ale ty košíky neměly zdaleka takovou cenu. Dosbalila jsem si svoje věci, do ruky vzala 7
skládací stoleček a vydala se za dětmi k chrámu. Netušila jsem, kde je najdu, ale doufala jsem, že budou u kašny před chrámem. *** Došla jsem ke kašně, ale nikde jsem je neviděla. Kamenný lev na mě plival vodu a příjemně mě chladil. Slunce bylo přece jenom už vysoko a bylo horko. Vydala jsem se do chrámu. Třeba tam ještě budou. Prošla jsem chrámovou lodí a chvíli se kochala tou krásou. Na zemi byly nádherné mozaiky bohů. Vtom jsem si znovu uvědomila, proč jsem sem vstoupila. Hledám své děti. Jestli se ztratily... Snad nepřešly přes most nad kanálem na druhé straně chrámu! Jestli ano, jak je najdu? Tolik nepřehledných uliček. Odtamtud by se nedokázaly vrátit. Ještě tam nikdy nebyly.
8
3. kapitola ,,Kaucká!!! Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč mi neodpovídáš?!“ Terka do mě strkala loktem a vysílala na mě šeptem: ,,Lucko, dělej! Prober se!“ Konečně jsem se na učitelku podívala. ,,Kaucká, k tabuli! Jsi zkoušená.“ zařvala rozčileně. Došla jsem k tabuli a ona mi zadala snad ten nejtěžší příklad na světě. Nejspíš mi chtěla oplatit mojí nevnímavost. Když jsem se otočila do třídy pro radu, všichni na mě omluvně koukali. Ti, co se to snažili vypočítat, nechápavě vrtěli hlavami. ,,Nevím jak se to vypočítá,“ řekla jsem třesoucím se hlasem. ,,Tak bys snad měla dávat pozor, abys to věděla!“ rozčilovala se učitelka. ,,Když se tě na něco ptám, tak bys mi mohla odpovědět, nebo se na mě alespoň podívat.“ ,,Bylo mi špatně.“ ,,Mně je teď špatně z tebe.“ ,,Bylo mi nevolno“ ,,Tak ji nechte, vždyť je celá zelená,“ vykřikla Terka v lavici. ,,Kdo to řekl?“ zeptala se matikářka. ,,Já,“ přihlásila se Terka, ,,Lucka trpí epilepsií. Nemůže za to,“ vymyslela si rychle mojí obhajobu. Terka je v matice jednička a taky oblíbenkyně Myšky. ,,Aha... Tak to jsem nevěděla...To tě omlouvá Kaucká. Sedni si,“ vykoktala matikářka. Třídou to pobaveně zašumělo. 9
S úlevou jsem se posadila. Tohle může vymyslet jen Terka. Epileptik. Ještě, že na to Myška skočila. To by jinak mohl být ještě větší průšvih. Po zbytek hodiny jsem usilovně počítala, aby si na mě nezasedla ještě víc, než je nutné. Když se rozřinčel zvonek na přestávku, byla jsem štěstím bez sebe, že můžu z téhle třídy vypadnout. Vrhla jsem se do davu na chodbě, ale Terka mě zastavila. ,,Hele, když jsem tě vytáhla z takovýho průšvihu, tak bys na mě taky mohla počkat a říct mi, co víš nového o tom minulém životě,“ přeřvávala dav. ,,Počkej! Na češtině,“odpověděla jsem, ,,chci vypadnout z téhle pitomé třídy.“ Hnaly jsme se do druhého patra do třídy češtiny. Shodila jsem batoh ze zad na lavici a zbrkle si vyndavala učebnici. Přitom jsem na ní chrlila informace: ,,To byl jiný život než předtím. Byl hrozně dávno. Vypadalo to jako starověké Řecko, Řím, nebo něco takového. Asi někdy z Antiky nebo co. Nevím. Prodávala jsem fíky na trhu. Byl tam takový chrám. Víš, jak byly v Řecku. Viděla jsem zříceniny podobného na Krétě v Knossosu. Teda ne, že by byl úplně stejnej, ale něco na ten styl. Už jsem byla dospělá. Měla jsem 3 děti. Dvě holky, jednoho kluka...“ ,,Zaraž! Mluv prosím tě trochu souvisleji a po-pořa-dě. Řekni mi to celé od začátku.“ Začala jsem znovu. Jak jsem šli na trh, jak si jeden muž koupil všechny moje fíky najednou, jak mi za košíky dal mnohem víc, než jakou měly cenu, i jak jsem nemohla najít své děti a pak jsem se probrala. ,,Takže ty myslíš, že by to mohlo být v Řecku?“ ,,Nebo v Římě.“ 10
,,Tak to asi moc nemá cenu tam jezdit. Hrob nenajdeme, všechno, co si pamatuješ, už budou tak nanejvýš vykopávky...“ ,,Asi tak. Zajímavé je jen to, že si pamatuji tak vzdálený život.“ Dveře třídy rozrazil Viktor. ,,Tak Lucka má epilepsii jo? Bacha ať nedostaneš záchvat.“ ,,Ale docela dobrá výmluva. Dobře ty Terko,“ usmál se na ni Marek. Klára jako vždycky také musela mít slovo: ,,Kdybych něco takového prohlásila já, nikdy by mi na to neskočila. No jo, Myška zase jednou někomu nadržuje.“ Klára nikdy nikomu nepřeje nic dobrého. A mě s Terkou nemá ráda ještě víc než všechny ostatní ve třídě. Není divu, že se s ní nikdo moc nebaví. ,,Takže co nového v minulých životech?“ zajímal se Marek. Ten, asi jako jediný ze třídy, nám věří. Na dějepise si rád sedá před naší lavici, protože já mu vždycky poradím. Většinu věcí jsem si sama prožila, takže toho vím ještě víc, než co nám učitel říká. ,,Tentokrát něco asi z antiky. No, bylo to hodně dávno.“ ,,Myslel jsem, že si pamatuješ jen ty nedávné životy,“ pochybovačně se na mě podíval. ,,Jo. To já taky,“ usmála jsem se. ,,Tak to ti to možná pomůže i v češtině. Dneska nejspíš budeme probírat antiku. Přemýšlím, jestli si taky nemám sednout před tebe.“ ,,Klidně, ale nemyslím, že by ti to bylo něco platné. V žádné tehdejší knihovně jsem nebyla. A asi jsem ani neuměla číst.“ ,,Tak moment,“ vložila se do toho Terka, ,,před Luckou sedím já. Už od začátku školního roku. Takže 11
smůla. Můžeš si sednout za ní, tam je volno.“ Marek se tedy rychle přestěhoval do lavice za mnou. Do třídy vešla češtinářka a vzápětí zazvonilo. Opravdu jsme probírali antiku, ale nic z toho mi nebylo jasnější než předtím. Naposledy jsme se to učili na základce. Anakreon, Homér, Ezop, Hérodotos, Sokratés, Platón... U Platóna se učitelka pozastavila a sáhodlouze povídala o Atlantidě. Pak pokračovala římskými: Vergilius, Ovidius, Gaius Julius Caesar, Cicero... Celkem nudná hodina. Stejně jako zbytek dopoledne. Další informace o minulých životech se naštěstí nedostavily, takže jsem nemusela dál rozšiřovat: ,,Jsem epileptik! Jsem epileptik!“ Před odpoledkou jsem ve školní jídelně snědla pár gumových knedlíků s UHO. A na odpoledním vyučování jsem si odseděla ty dvě hodiny chemických laborek. Když nás konečně pustili ze školy, pospíchala jsem rychle na hodinu příčné flétny. Obula jsem se, hodila na sebe bundu a vyrazila ze školy. Marek mě dohnal. ,,Kam ten spěch? Nešla bys ven?“ ,,Mám příčnou flétnu.“ ,,Ty hraješ na flétnu?“ držel se mnou krok, ,,To jsem nevěděl. Proč nechodíš na soubor?“ ,,Co to, že seš tak informovanej? Ty taky na něco hraješ?“ ,,Na lesní roh. Choď tam, je to tam docela sranda,“přemlouval mě. ,,Možná, kdy to je?“ ,,Zítra. Vždycky v úterý od pěti do šesti.“ ,,Jo... Zkusím se tam přihlásit, třeba mě ještě vezmou.“ 12
,,Určitě tě vezmou,“ usmál se, ,,tak čau. Já jdu tudy.“ Ukázal na odbočku doprava. ,,Ahoj.“ Zamávala jsem mu a šla svou cestou. Došla jsem přes náměstí až k ZUŠce, odkud se linuly skřípavé zvuky i pěkné melodie. Otevřela jsem dveře a stoupala po schodech do prvního patra. Na chodbách byly na zdech pověšené výkresy a obrázky, co namalovaly děti na výtvarce. Vstoupila jsem do provětrané třídy se stále otevřeným oknem. Zula jsem se a šla po hrubém koberci k mému učiteli. Učitel je moc hodný. Měla jsem ho i předtím na zobcovou flétnu. Proto jsem se ho hned zeptala, jestli bych mohla chodit i na soubor. ,,To víš, že bys mohla.“ To byla jeho okamžitá odpověď. ,,Když jsi byla menší, vždycky jsi říkala, že tam nikdy chodit nebudeš. Tak jsem se ani neptal,“ odmlčel se, ,,Asi jsem měl. Člověk své názory mění. “ Usmál se. ,,Přijď zítra v 17:00.“ ,,Můžu už zítra?“ vykřikla jsem plná nadšení. ,,No jistě. Flétnu s sebou.“ ,,Jojo, děkuju.“ Pak už jsem hrála. Doma jsem cvičila několik etud, které jsem si tady ještě zopakovala. Nemohla jsem se ale pořádně soustředit, pořád jsem musela myslet na minulý život. Až jsem z toho dostala chuť na fíky. Byla jsem docela ráda, když hodina skončila. Obvykle mě to baví, ale tentokrát jsem se nedokázala soustředit. Šla jsem rovnou domů. Byla jsem unavená. Toužila jsem po posteli s měkkými peřinami a po poctivém spánku. Jediný problém byl, že nám ve škole naložili fůru úkolů a zítra píšeme asi tři písemky. Došla jsem domů a dělala si věci do školy. Ještě 13
nemám ani polovinu hotovou a mamka mě volá na večeři. Měli jsme rizoto. ,,Fakt výborný, mami,“ ocenila jsem její kulinářské umění, ,,jako vždycky,“ dodala jsem. ,,Co vlastně ve škole?“ zajímá se táta. ,,Nic moc. Jenom se mi vybavil další život.“ ,,A pojedete s Terkou zase hledat tvůj hrob?“ ptá se pobaveně brácha. ,,Tak to asi ne. Za prvé: ani nevím, kde ho hledat a za druhé: už by tam dávno nebyl. Bylo to někdy v antice v Řecku nebo Římě. Takže...“ ,,A to si to můžeš pamatovat tak dlouho? Víš co je to staletí?“ pochybuje mamka. ,,Jo, hodně. Já vím. Je to divný, ale je to tak.“ ,,Sorry ségra, ale tentokrát ti vážně nevěřím.“ ,,Na to máš plné právo,“ odpověděla jsem. ,,A co ty ve škole Vašku?“ chce vědět máma. ,,Trojka z dějáku,“ přiznal zasmušile brácha. ,,Lucka je starší a má samé jedničky. Snaž se taky trochu,“ vyčítá mu máma. ,,No jo, jenže Lucka to všechno zažila a pamatuje si to,“ stěžuje si brácha, ,,já si chci taky pamatovat minulé životy.“ ,,Zkrátka se budeš muset učit stejně jako všichni ostatní,“ uzavřel to táta. Všichni jsme dojedli a já si dodělávala úkoly a učila se. Byla jsem už vážně hodně unavená. Když jsem konečně měla vše hotové, rychle jsem se umyla a zalezla do postele. Usínám, když v tom si uvědomím, že máme ještě úkol na matiku. Nééé. Donutím se zvednou se a nařídit si budík o čtvrt hodiny dřív. Okamžitě usínám. 14
4. kapitola Je to zvláštní. A nevěští to nic dobrého. Už téměř týden jsou úplně vyschlé studny. Voda došla, lidé ve městech jsou žízniví. Tam na vodu ze studen spoléhají. Teď není dost vody ani v potocích. Nám lidem, kteří bydlíme u úpatí našeho pohoří, voda z potoků stačí. Mnoho lidí z města teď bydlí u svých známých na vsi. To aby měli vodu. Snad nenastane ještě větší sucho. Vyjdu před náš domek, abych skočila do sadu pro několik fíků. Zadívám se ale na břeh moře. Voda ustupuje. Kdysi se mi vybavil nějaký minulý život. Voda u moře ustupovala, pak přišla veliká vlna. Ta vše pohltila a v ní jsem zemřela. Zmocnila se mě panika. Vběhla jsem zpátky do domu a popadla děti za ruce. Manžel se ke mně přidal a utíkali jsme pryč. Stoupali jsme na Posvátnou horu, která je k našemu domu nejblíž a zároveň je dost vysoká. ,,Utečte všichni!!“ zakřičela jsem. ,,Kam jdeme,“ ptá se vyděšeně Matyas. ,,Pryč!“ odpovídá manžel. ,,To půjdeme až k Bílému vodopádu?“ táže se nespokojeně Bethany. ,,Ještě výš. Nejvýš, kam to půjde.“ ,,A proč?“ zajímá se Hakie. ,,Přijde obrovská vlna a přelije se přes celou zemi. Všichni se utopí. Na horu určitě nedosáhne. Přežijeme,“ vysvětluji udýchaně. Běžíme vzhůru, jak nejrychleji to jde. ,,Jak to všecko víš?“ ,,Už se mi to stalo. V minulém životě. A nepřežila jsem.“ 15
Zrovna jsme běželi vzhůru kolem Bílého vodopádu. Byl vysoký a nádherný jako vždycky. Bohové zvolili moc dobré místo pro obětovávání postižených dětí. Dochází nám síly, ale vyškrábeme se až na vrchol hory. Zjevil se před námi krásný výhled na celý hřeben pohoří. Ohlédnu se, ale nikdo mě neposlechl. Všichni zůstali dole na rovině. Viděla jsem, jak lidé běhají k pobřeží podívat se na moře. Místo toho, aby běželi pryč. Moře už pokleslo snad o metr nebo víc. Nešťastně jsem hleděla dolů. Ti všichni veselí lidé nejspíš zemřou. Země se začala mírně třást. Všichni jsme se chytili za ruce a snažili se udržet rovnováhu. V dálce na moři jakoby voda spadla do nějaké náhle vytvořené jámy a pak znovu vystříkla jako gejzír do vzduchu. S klepajícíma se nohama jsem se dívala na vodní hladinu. Obrovská vlna se už zvedala. Byla ještě v dálce, ale byla ohromná. Země se začala ještě více třást. Měla jsem dojem, jako by se propadala. ,,Propadáme se!!!“ zařvala Bethany. Tak to nebyl jenom můj dojem. Opravdu jsme se propadali a celé pohoří s námi. Veliká vlna už dorazila na pobřeží a právě pohltila náš domek. Lidé tam dole křičeli, že to doléhalo až sem, a utíkali do vnitrozemí. Neměli šanci se zachránit. Vlna se, nad moje očekávání, u úpatí hory nezastavila. Plazila se zuřivě vzhůru. To už šlo do tuhého. Celý ostrov byl pod vodou. Kromě tohoto pohoří už všude kolem nás bylo jen zuřivé moře. Vlna se vyšplhala až k nám. Byla tak vysoká. Asi jako polovina této hory. Valila se na nás slaná voda a nebylo kam utéct. Děti křičely. Nebylo to nic platné. Vlna si mě chvíli přehazovala v náručí a pak mě nechala utonout. 16
5. kapitola Lapala jsem po dechu, kopala nohama. Zvoní budík. Probudila jsem se, celá zpocená, a vyděšeně otevřela oči. Byla jsem tak ráda, že před sebou vidím jen můj pokoj. Byla mi zima, jako bych plavala ve studené vodě, ale přitom jsem ležela zamotaná v teplé peřině. Vypnula jsem budík a donutila se vstát a vypočítat úkol z matiky. Myslím, že mi vyšel špatně. Ve škole se ještě zeptám Terky, jak ho vypočítala. Něco jsem hodila na sebe a snědla trochu müsli k snídani. Po cestě do školy jsem nemohla myslet na nic jiného, než na zlý sen. Šla jsem známou cestou s pohledem upřeným do země. ,,Čekej!“ ozvalo se za mnou. Terka dnes jde do školy asi trochu později než obvykle. Většinou se nepotkáme. ,,Učila ses na tu čtvrtletku z matiky?“ ,,To píšem dneska?“ zeptala jsem se otráveně. ,,Jo, ale neboj, budu ti radit.“ ,,Hmm...“ ,,Co seš dneska taková?“ ,,Umřela jsem,“odmlčela jsem se, ,,zase tsunami.“ ,,Cože? Umřela? Jak ZASE??“ ,,Zdálo se mi o tom životě co minule. Měla přijít tsunami a já jsem to poznala. Protože v nějakém minulém životě jsem v ní umřela a pamatovala jsem si to. Vylezli jsme s rodinou na největší horu v okolí, ale tsunami dosáhla až tam. Všichni umřeli.“ Terka chvíli mlčela. ,,Ty sis pamatovala jiné životy už dřív?“ ,,Asi jo... Je ale divné, že se celý ostrov jakoby 17
propadal.“ ,,Propadl do země? To se ale nikdy nestalo, nebo jo??“ ,,Myslím, že ne. Můžeme se zeptat dneska na dějáku.“ Došly jsme ke škole. Rychle jsme se vydaly ke skříňkám a do třídy. Za pět minut nám začíná vyučování. Všichni se na Terku udiveně podívali, co to, že jde tak pozdě. U mě už je to normální. Hned první hodinu máme dějepis, taková odpočinková hodina. Zazvonilo a učitel vstoupil do třídy. Hned jak zapsal, Terka na něj vybalila naši otázku. ,,Že by se země doslova propadla? To se, pokud vím, ještě nikdy nestalo,“ odpověděl nám. Vrtalo mi to hlavou skoro celou hodinu. O přestávce jsme se přesunuli na biologii, která mi celkem jde. Mnoho rostlin a zvířat znám z dřívějších životů, takže je to pohoda. ,,Tak to je dobrý. Nikdy se to nestalo a já to zrovna musela zažít.“ Usmála jsem se. ,,Třeba o té zemi nikdo moc nevěděl. A pak se prostě propadla a zmizela,“ argumentovala to Terka. ,,No jasně, jako Atlantida,“ poznamenala jsem ironicky. ,,To není tak marný nápad...a víš, že by to tak mohlo být? Víš, jak nám včera češtinářka říkala o Atlantidě? Jedno z míst, kde by mohla být, je na Krétě v Řecku. Antika + Ostrov + Řecko. Neříká ti to něco?“ Chvíli jsem přemýšlela. ,,Možné to je Atlantida. Myslím ale, že ten ostrov byl mnohem menší.“ ,,Zdání klame! Našli jsme Atlantidu!“ ,,Nechci tě zklamat, ale nenašly jsme ji my. Že je na Krétě si už myslí nevímkolik vědců.“ 18
,,Můžeme najít potvrzující důkazy!“ ,,Já osobně si myslím, že to na Krétě není. Tam jsem byla a rozhodně to tam nevypadá jako na tom mém ostrově. Na Krétě jsou tak holé hory, že stáda už nemají co žrát a žádné stromy. Na tom mém ostrově bylo všechno krásně zelené a spousta lesů. Jestli je to Atlantida, tak ne na Krétě.“ ,,V Maroku je teď taky poušť a kdysy tam byly lesy a lovili se tam lvi do cirkusů. Před tisíci lety to na Krétě klidně mohlo být celé zeleně porostlé. Atlantida je určitě na Krétě!“ ,,Nechápu, že si seš tak jistá, že jsem žila na Atlantidě.“ ,,Víš co? Po škole půjdeme k vám a prohledáme celej internet, dokud nenajdeme nějaké důkazy.“ ,,Od kdy ráda chodíš do našeho ,až moc velkého' domu?” ,,Řekla bych...,že od té doby, co máš o hodně rychlejší počítač než já. Nemáš dneska odpoledne nic?“ ,,Jenom od pěti soubor.“ Dneska máme jen do půl druhé, takže bude dost času. Zbytek dopoledne probíhal obvyklým způsobem. Jen z matematiky jsme psali čtvrtletní test, na který jsem úplně zapomněla, a ten úkol jsem samozřejmě měla špatně. Na oběd dnes byla docela dobrá žemlovka, kterou jsem s radostí celou snědla. Terka říká, že mi to jen prospěje. Prý bych měla trochu přibrat. Pak už jsme se vydali k nám domů. Venku se dost ochladilo, takže jsem ráda, že už jsem v teplém domě. Hned jsme si zapnuly počítač. Terka něco začala hledat a zahlcovala mě otázkami: ,,Jak byl ten ostrov velký? Jak daleko od pobřeží jsi bydlela Velikost a vzdálenost toho velkého města? Jak se 19
jmenovalo?...?......“ Na všechno jsem se jí snažila odpovídat, ale pak dostala katastrofický nápad. ,,Zkus to město nakreslit! A tu horu taky. Nedokážu si představit, co vlastně hledáme.“ Dala jsem na její radu a snažila se město načrtnout. Dopadlo to opravdu hrozně, ale Terka byla nadšená.
,,No jasně, že je to Atlantida. Ty kruhové vodní příkopy! To přesně češtinářka včera říkala.“ Rychle na klávesnici vyťukala ATLANTIDA a projížděla spousty obrázků. Některé vypadaly přibližně jako můj nákres. ,,Nakresli ještě něco! Ty hory, něco typického na nich. Něco, co tam může ještě pořád být.“ Zářily jí oči radostí, že se nám daří na něco přijít. Nakreslila jsem mohutný Bílý vodopád i s jeho ,mávající rukou'. Terka hledala nějaké informace. ,,Kde na Krétě by to mohlo být? Ukaž, co jsi vlastně nakreslila,“ zvědavě se podívala na můj obrázek, ,,takže vodopády, jo?“ 20
,,Na Krétě vodopády nenajdete,“ ozval se z vedlejšího pokoje můj starší brácha Lukáš. Studuje na vysoké škole v Liberci geologii. Nevěděla jsem, že má dnes přijet. Asi jim dali volno, když je zítra ten svátek.
21
,,Proč nemůžou být vodopády na Krétě?“ nespokojeně se ptala Terka. ,,Kréta je celá vápencová. Když je někde voda na vodopád, tak proteče do vápence dovnitř a žádný vodopád se nekoná. Když tak hledejte nějakou vyvřelinu, třeba čedičovej kopec uprostřed oceánu, aby tam víc pršelo. To máte větší šanci na vodopád.“ ,,Takže, tím se Kréta vylučuje.“ ,,A kde teda ta Atlantida může být?“ vrtalo hlavou Terce. ,,Nenapsal Platón něco o tom, že to má být za Gibraltarským průlivem?“ zeptala jsem se opatrně. Chvíli něco hledala. ,,Takže to může být Madeira, na jih od ní jsou Kanárské ostrovy, nebo až dál Azory...“ Hledaly jsme ještě pěkně dlouho. Nakonec jsme dospěly k názoru, že Atlantida byla na Azorech. Konkrétně jsou její zbytky ostrov Flores. Bílý vodopád je poblíž dnešního města Faja Grande. Svým tvarem i velikostí odpovídá, takže není pochyb, že jsme se nezmýlily. Byly jsme nadšené. Hledaly jsme další a další důkazy, že je to pravda. My jsme našly Atlantidu! Běžely jsme do obýváku, kde se můj táta díval na televizi. ,,Ahoj Terko. Co jste dělaly, že se usmíváte, jako když jste objevily Lucčin hrob?“ chechtal se. ,,Máme něco lepšího,“ pronesla vážně Terka. ,,Já jsem žila v Atlantidě!“ vykřikla jsem, ,,a víme, kde je!“ ,,Na Azorech na ostrově Flores. Teda to jsou její zbytky,“ přidala se Terka. ,,Co to, že jdete tak najisto?“ zajímá se taťka. ,,Nakreslila jsem obrázek vodopádu a na Googlu jsme našly fotku úplně stejného. Navíc si pamatuji město 22
s kruhovými vodními příkopy. Přesně, jako měla Atlantida.“ ,,No, jestli byste měly tak přesné odhady, jako při tom hledání hrobu, tak byste mohly být i slavné. Atlantida se hledá už tak dlouho...“ ,,Tati, prosím, mohla bych jet na Azory a najít Atlantidu?“ žadonila jsem. ,,Jsem zásadně proti!“ ozvala se máma z kuchyně. ,,Proč? Víš přece, že jsem našla ten hrob. Vidím do minulých životů a žila jsem v Atlantidě!“ odmlčela jsem se, ,,A musím ji najít, protože ti neschopní vědci to nikdy nedokážou.“ ,,Až se zlepšíš v matice, tak možná.“ Posmutněla jsem, ale taťka mě povzbudil: ,,Souhlasím. Tak se koukej snažit, sláva čeká!“ Terka se spiklenecky usmála. ,,To nebude problém.“
23
6. kapitola
Atlantida objevena! Šestnáctiletá češka Lucie Kaucká se svojí kamarádkou inspirovaly skupinou badatelů, kteří pak objevili bájnou Atlantidu. Nachází se na Azorech na ostrově Flores. Bájné město bylo objeveno v hloubce 2km pod mořem u západního pobřeží ostrova. Mořští archeologové při sonarovém průzkumu objevili struktury na mořském dně v pravoúhlém rastru Pravidelný rastr napoprvé identifikovali jako artefakt digitálního zpracování dat, ale při následném kamerovém průzkumu ponorkou Alwin zjistili, že rastr není artefakt a odpovídá rozteči ulic ve starověkých městech. Následně byly objeveny základy budov, trosky chrámu, hrad a řada dalších objektů. Objevené sídlo vnitřní strukturou odpovídá Platónovu popisu Atlantidy, i když bylo mnohem menší. Vodní příkopy, obkružující město, byly meandry a slepá ramena řeky. Informace o mimořádné velikosti města nejspíš odrážejí jeho bohatství vzniklé námořním obchodem, podobně jako o pár tisíc let později v případě Benátek. Otázka lokalizace Atlantidy je tedy vyřešena. Další z pohádkových mýtů se zařadil mezi historické popisy.
24
25
Epilog Jsme s Terkou slavné! Terka vše, co jsme o Atlantidě zjistili, řekla své tetičce. Ta píše do magazínů, novin atd. a napsala o Atlantidě do National Geographic. Na její článek zareagovaly spousty vědců. Ti sestavili tým, který se vydal na Azory a objevil důkazy o existenci Atlantidy. Teď se o mně píše v kdejakých novinách. Nejspíš se o mně budou další generace učit jako o „objeviteli Atlantidy”.
26
Obsah: Prolog...........................................................................3 1. kapitola.....................................................................4 2. kapitola.....................................................................6 3. kapitola.....................................................................9 4. kapitola...................................................................15 5. kapitola...................................................................17 6. kapitola...................................................................24 Epilog..........................................................................26
27
Víc než malé Déjà vu autor: Berenika Pilařová ilustrátor: Berenika Pilařová vydal: Datura..., Brandýs n/L 1.vydání, 2013 vytiskl: Datura..., Brandýs n/L Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného svolení majitele práv.
28
Lucka si pamatuje své minulé životy. Se svou kamarádkou Terkou se o nich snaží zjistit co nejvíc. Lucce se vybaví život až z antiky. Zjistí, že si pamatuje události, které ale nejsou vůbec zapsané v historii lidstva...
29
