Je 23.09 Sedím ve vraku auta kousek od tábora Abitus. Je tu se mnou ještě několik vojáků z tábora. Byl jsem s nimi poslán na průzkum . Copak se zbláznili? Proč zrovna mě? Ač se to zdá v téhle době neuvěřitelné, tak jsem nikdy nikoho nezabil. Celí život jsem zalezlí v táboře . Střílel jsem jen při civilním cvičení . Vždy když jsem se ocitl v problémech tak jsem měl hodně štěstí, že mě zrovna našel někdo z vojáků odvedl mě do bezpečí. Zase si nemyslete, že jsem nikdy neviděl někoho umírat. Tábor kde žiju patří k místům, kde je největší aktivita banditů a tvorů. Okolní lesy jsou občas plné mrtvých těl, naši vojáci se je snaží odklízet, aby nedávali potravu tvorům , ale stejně jich je plno. Já radši zůstávám furt v táboře a živím se běžnou prací co se v táboře najde. Když jsem se narodil , tak ještě zuřila válka ale armáda držela přivržence ještě dost daleko od našeho domova… Až když jsem byl dospělí tak mě evakuovali do uprchlického tábora. Tam jsem to měli těžký a nejednou jsem se musel poprat kvůli jídlu nebo vodě, ale většinou jsem dostal přes hubu a radši se poslušně odplazil pryč. Když válka skončila a přívrženci se stáhli na východ tak se do tábora začali stahovat vojáci a všichni co přežili. Čekali jsme že příjde pomoct ale nikdo se nehlásil a přivrženci se v okolí furt vyskytovali . Začali jsme si myslet že jsme se spletli , neprohráli přivrženci ale my .Tak jsme se tu začali pořádně opevňovat a snažíme se přežít.Za ty čtyři roky od konce války jsem vážně nevytáhl paty z tábora dál než na dvěstě metrů. Celou dobu jsem dělal spíše manuální práce. Opravoval jsem auta, pomáhal stavět opevnění a podobné věci. A dneska ráno ke mně přijdou vojáci, dají mi do ruky pušku, ze které ani neumím střílet a řeknou mi, že jich je málo, že potřebují s sebou někoho na hlídku . Nejprve jsem myslel že se jedná o vtip a snažil se jim tohle všechno vysvětlit ale vůbec mě neposlouchali . Většina z vojáků jsou naštěstí pohodoví chlapy, kteří mě chápou a vědí, že se mám ještě hodně co učit. Celý den jsme obcházeli tábor. Nepotkali jsme živou duši, kromě pár zatoulaných zmutovaných tvorů, které jsme odehnali střelbou. Teď jsme konečně dostali chvíli času na oddych. KONEČNĚ! Kdybychom šli ještě chvíli, tak bych asi chcípnul. Cestou jsem se rozhodl, že si budu psát tento deník. Popíšu sem přesně všechny způsoby, jak se mi daří v tomhle světě přežít, i když neumím vůbec nic. Snad se to někomu potom bude hodit. I když v dnešní době moc lidí nečte. Ale při nejhorším budu mít aspoň dobrý rozptýlení od denní rutiny, která jak se zdá se po dnešku změnila na hlídkování okolo tábor. Velitel mi právě oznámil, že za pár minut půjdeme dál. Radši si zabalím svůj “deník“ do báglu.
24.09 Dneska jsem byl účastník dalšího průzkumu . Skoro celou noc jsme šli. Nevím, k čemu jsem jim tam byl, cestou jsem stejně únavou spíš koukal do země a modlil se, abychom měli co nejdříve pauzu. Moje přání bylo vyslyšeno teprve okolo čtyř hodin ráno, když jsme se zastavili u silnice, která byla plná zničených a rzí prožraných aut. Hned potom co určili hlídky (mě z nich naštěstí vynechali) jsem si mohl lehnout na zadní sedadlo jednoho z aut. I přes hodně velkou nepohodlnost jsem za pár vteřin usnul. O dvě hodiny později mě chlapy probudili, že musíme pokračovat dál. Bylo už světlo a mohl jsem se pořádně porozhlédnout. Kolona zničených aut byla vážně dlouhá, asi dva kilometry a na jejím konci byl vojenský zátaras. To mě připomnělo dobu, když se u nás začal virus šířit. Když začali lidé umírat a ti co přežili se nahromadili před naší policejní stanici a dovolávalo se pomoci. Naše město nebylo z těch Šťastných, kterým přijela na pomoc armáda, tak to musela uhlídat policie, která s touhle situací neměla absolutně žádné zkušenosti. Celé město bylo nahromaděné před stanici a několik policistů se je snažilo uklidnit těmi hláškami, jako jděte domu, uklidněte se a podobné keci, i
když oni sami věděli, že to nepomůže. Já to všechno sledoval ze svého bytu (jak jsem napsal v předchozím zápisku, radši jsem se držel od tohohle odstup), z okna jsem měl parádní výhled na celou situaci. Naštvanost davu byla čím dál větší a potom co se uprostřed davu složil jeden nakažený chlap, tak se to totálně celí posralo. Lidé kteří měli zbraně začal střílet . Zbývající přemohli těch pár policistů a zbraně jim vzali . Celý dav se rozutekl. Někdo do stanice, někdo pryč. Jiní se pokusili ukrást na ulici auto a odjet, ale většinou byli zastaveny střelbou jiných lidí.Ostatní lidé se dali do rabovaní okolních budov a poté co jsem viděl jak nějací tři muži táhnou mladou ženu a její dítě ven z jejich domu a poté je oba střílí do hlavy tak jsem radši od okna ustoupil a běžel zamknout dveře. Měl jsem opravdu strach, že ke mně někdo přiběhne , okrade mě a zabije . Bože takhle posraný jsem nebyl nikdy v životě. Zvlášť když jsem slyšel, že někdo začal bušit do mých dveří. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bylo mi jasný, že se dřív nebo později ke mně dostane. Než jsem se dokázal uklidit a vymyslet co budu dělat, tak bušení přestalo. Řekl jsem si, že ho to nejspíš přestalo bavit, nebo že uviděl jinou a lepší příležitost ke krádeži. Ale ještě asi hodinu jsem si na ty dveře stále dával pozor a při každé větší ráně, která se v baráku ozvala, jsem se vyděsil, jako bych vyděl samotného ďábla. Krčil jsem se s nožem v obýváku jako vyděšený zvíře a občas jsem se koukl ven z okna, abych viděl jaká je situace. Nepokoje pokračovali ve městě celou noc. Nevím, v kolik jsem v té svojí poloze usnul (poslední dva dny jsem vůbec nespal a tak i přes veškerý děs který jsem prožíval jsem prostě odpadl ), poslední co si pamatuju, bylo, že jsem slyšel z venku nějakou přestřelku. Ráno jsem se probral strašně vyděšený a zpocený. První co jsem udělal, bylo, že jsem běžel ke dveřím, když jsem se ujistil, že jsou zavřený a pořád zamčený běžel jsem k oknu a podíval jsem se ven. To co jsem uviděl, mě překvapilo. Zrovna před naším barákem projížděli obrněný transportéry s okolo rozestoupenými vojáky. Armáda dorazila !!! Ihned jsem vyběhl ven, a když jsem otevřel dveře od bytu, tak to se mnou málem seklo. Ten chlap co včera bušil na moje dveře, ležel na chodbě mrtvý. Měl díru v hlavě, která vypadala jako od kulky. Podle prázdného batohu, který měl u sebe, jsem odtušil, že ho někdo sejmul kvůli věcem, co v tom báglu měl. Nezdržoval jsem se dlouho a hned jsem se rozběhl ze schodů. Cestou jsem už nikoho, ani živého, ani mrtvého nepotkal. Jak jsem doběhl ven, tak hned na mě začalo mířit několik vojáků, které jsem nejspíš svým zbrklým vyběhnutím vyděsil. Uposlechl jsem jejich příkazy a dal ruce za hlavu a klekl si na kolena. Jeden z transportérů se zastavil a vyběhl z něj další voják, ten ale neměl zbraň. Místo ní měl v ruce lékařský kufřík. Klekl si ke mně a posvítil mi do očí, poté mi nasadil plynovou masku a odtáhl mě do transportéru. Netušil jsem co to mělo znamenat (ještě jsem nevěděl, že mezi první příznaky patří červené fleky v bělmu oka), tak jsem se zeptal, co to dělal. Odpověděl, že mě testoval. V transportéru byli další čtyři lidi. Ani jednoho jsem neznal a zatím jsem neměl ani náladu se seznamovat. Doktor mi ještě odebral krev a dal jí do nějakého přenosného testovacího přístroje. Když byli výsledky hotové, tak jsem sice nedostal možnost se něco dozvědět, ale doktor nijak nepanikařil a sundal mi masku, takže jsem byl nejspíš čistý. Jeli jsme ještě asi dvě hodiny a konvoj zastavil, ještě šestkrát, ale do našeho vozidla už nikdo nenastoupil. Zastávky trvaly různě dlouho, na jednom místě jsme dokonce stáli necelou půl hodinu. Někdy byla slyšet střelba, ale ta velmi rychle utichla.
Když jsme zastavili, vyvedli nás a všechny lidi i z ostatních transportérů ven a rozdělili do dvou skupin. Před námi byla nějaká nemocnice obehnaná ostnatým drátem a okolo obcházeli vojenský hlídky. Celé to vypadalo jako zajatecký tábor. Nejspíš to ale bylo léčebné středisko, o kterém jsem už párkrát slyšel. Oficiální zprávy zněly, že se zde snaží o nemocné postarat a vyléčit je. Jeden reportér na internetu zveřejnil (to ještě internet a elektřina fungovali), že se zde spíš snaží nemocné utěšit
koňskými dávkami morfia a různých léků proti bolesti, ale někdy je prý rovnou popraví nebo je oddělí od ostatních a nechají je umřít na nemoc jako zvířata, aby při pitvě měla těla „čistá“. Jak jsme byli rozdělný do těch dvou skupin, tak nám všem opět prověřili oči. Já jsem stejně jako všichni z mojí skupiny byl čistý a šel jsem na nedalekou louku. Tam nám řekli, že brzo přistanou vrtulníky typu Pegas, kteří nás vezmou do nedalekého města, které je zatím bez výskytu viru. Druhá skupina byla odváděná do zdravotního střediska. Jeden z nešťastníku se pokusil utéct, voják se ho pokusil varovat ale on nereagoval tak jeho běh rázem přerušili dvě kulky, které mu přistáli do zad. Lidé se trochu rozrušili, ale okolní vojáci, kteří na ně zamířili, je rychle uklidnili. Asi deset minut jsme tam potichu všichni stáli a po chvíli jsme uslyšeli hluk motorů . Na obzoru byli najednou vidět tři vrtulníky na tryskoví pohon kteří přímo nad loukou nedaleko nás otočili trysky směrem dolů a tak zastavili na místě a pomalu přistávali . Když Pegasové přistáli. Tak nás několik vojáků rozdělilo, aby bylo v každém stroji přibližně stejný počet lidí. Stroje se zvedli a letěli jsme pryč. Poprvé za poslední dva dny jsem se cítil aspoň trochu v bezpečí. Ve střílně nebyl kulomet, tak jsem skrz ní viděl na zem, a když jsme se blížili do města, uviděl jsem kolonu aut, skoro stejně dlouhou jako jsem viděl dneska ráno na hlídce. Očividně tahle panika nebyla jen u nás, ale každý dělal cokoliv proto, aby přežil.
Pane bože! Teď u mě v pokoji byl zase velitel, že potřebují venku mimo tábor nějakou pomoct. Oni se snad fakt zbláznili!
29.09 Konečně mám jeden den volno, posledních pár dní jsem neměl vůbec čas si odpočinout. Pořád jen samí hlídky. Naštěstí pomalu začínám zapadat do kolektivu v družstvu a začínám se učit pořádně ovládat všechny zbraně a další věci. Ještě jsem teda nezažil pořádný boj, ani jsem vlastně nikoho nezabil. Za ty poslední dny ani nebylo koho. Jen párkrát jsem střílel, když mě to dovolili na střelnici, ale vystřílené náboje jsem si musel odpracovat. Většinou jsem byl v dílně, kde jsem pomáhal vyrábět novou výbavu nebo opravovat tu starou. Ale kolikrát mě to prostě odečtou z žoldu. Ano se to zdá neuvěřitelné tak peníze stále nějakou hodnotu mají (i když už ne takovou jako náboje nebo jiné věci) ovšem už se počítají pouze mince, které mají všechny stejnou hodnotu a je jedno co je na nich vyraženo. To mě připomíná, dobu když jsem byl v „čistém“ městě. Bylo tam pár namyšlených, kteří si na této katastrofě chtěli nějako nahrabat. Tak sehnali nějaký lidi a začali prodávat nějaký prášky (netuším, na co doopravdy byli) Jako preventivní léčbu proti viru. Já jim na tohle neskočil ale spousty lidí ano a dávali jim svoje životní úspory a všechno co měli, jen aby měli ty „Léky“ a ti chlapy žili s vidinou, že tato epidemie jednou skončí a že peníze opět získají svojí hodnotu a že oni si budou žít v luxusu (jo kdyby tenkrát věděli) … Ale jak se virus projevil i v tomto městě tak jim začalo jít do tuhého. Nikdy se tu sice neprojevila taková epidemie, jako jinde ale také tu byli spoustu nemocných a občas na nějakých místech propukli nepokoje, ale armáda je vždy rychle ukončila. Jednoho dne jsem slyšel nějaký křik a střelbu podíval jsem se z okna pokoje, na kterém jsem byl ubytovaný (s dalšími pěti lidmi)a na místě kde dřív prodávali, leželi ti podvodníci každý s prostřelenou hlavou a rukama svázanýma za zády a nad nimi vyseli nápis VRAZI. Druhý den ráno tam samozřejmě hned byl někdo od armády a vyšetřovali to tam, ale vrahy nikdy nechytli. Po pár týdnech se v „Čistém“ městě začali objevovat infikované zóny a hodnota peněz se rychle vytrácela a mrtvých lidí na ulicích
přibývalo ovšem ne nemocných ale zavražděných (většinou umlácených k smrti). Když se armádě podařilo někdy zatknout vraha tak ho ihned popravili. Nato aby ho věznili, nebylo místo ani prostředky protože i přes všechny problémy a nedostatky do města pořád dováželi další a další lidi. Jednou cestou z práce (každý ve městě měl nějakou práci, já pracoval v továrně na zbraně) jsem uviděl titulek v místních novinách, že v jiném čistém městě objevují neznámí tvorové, kteří vraždí lidi.(Tenkrát jsem to ještě nevěděl ale mysleli tím přivržence kteří se pomalu ale jistě blížili k našemu městu ) Tyto noviny nebyli moc důvěryhodný a tak jsem to moc neřešil a spíš jsem si lámal hlavu s tím, že jsem na té samé cestě potkal další čtyři mrtví a okolo mě projížděli dva vojenské náklaďáky, které měli na korbě mrtvé lidi (tentokrát už kuli viru). Okamžitě jsem vytáhl roušku z brašny, kterou jsem nosil sebou a dal jsem si jí na pusu (vím, asi mě to nebylo moc platný, ale měl jsem aspoň lepší pocit). Zašel jsem za roh do vedlejší ulice, kde jsem už bydlel, ale tam mě zastavil voják, který mě řekl, že v několika budovách se vyskytl virus a že je na celou ulici vyhlášena karanténa na dobu neurčitou.
Co jsem teď měl sakra dělat?!. Byl jsem hodně naštvaný. Skoro jsem na toho vojáka začal křičet a chtěl jsem si zajít aspoň pro svoje věci. Ale potom co se otevřeli hlavní dveře naší bytovky a začali odtamtud vynášet mrtví, mezi nimiž jsem poznal svoje spolubydlící (Ani si nedali práci s tím je zakrývat) tak jsem si to hodně rychle rozmyslel. Už jsem chtěl odejít a vyřešit kde se vyspím, ale mojí pozornost upoutala mladá žena, která vyběhla z budovy vedle té naší. Bylo na ní vidět, že je nemocná. A věděla, co se sní, stane, ale stejně se pokusila utéct. Voják, který mě zastavil, si ihned všiml, kam se koukám a ihned se otočil, zvedl pušku a vystřelil několik ran. Žena padla mrtvá k zemi. Byl jsem udiven. Voják nevaroval. Nevyzval dotyčnou, aby se zastavila tak jako to bylo tenkrát u léčebného střediska. Ale otočil se a ihned vystřelil. Další udivení přišlo za okamžik, když k tělu přiběhla další skupina vojáků. Místo toho aby jí zvedli a někam odvezli, jako to dělali s nemocnými dřív tak jí něčím polili a zapálili.
Říkal jsem si. „Pane bože co se to děje?! Armáda už musí být zoufalá. Nepodaří se to udržet pod kontrolou.“
Armáda tehdy byla opravdu zoufalá. Co jsem později zjišťoval tak v té době už bylo 30% populace U.S.W. A. (Unite State West Aliance … Když vypukla válka tak se všechny země NATO a další země na západě spojili pod jeden stát s názvem U.S.W.A. a zavedli jednoutnou výbavu armády a všeho) buď mrtvých, nebo nemocných a s ostatními na východě se nedařilo navázat kontakt. Opravdu se divím, že Přívržencům trvalo tak dlouho, než nás porazili. Ale teď jim to chceme, vrátím, slyšel jsem, že náš tábor Abitus a nedaleký tábor Campus budeme utočit na konvoj přívrženců, který by zde měl za pár týdnů projíždět (tento konvoj zde jezdí vždy jednou za půl roku). Myslím si, že i kuli tomu se zvětšil počet hlídek, na které nás vysílají. Něco se děje ……
