Velikonoční zvyky a tradice ve Svatém týdnu v oblasti nedašovského Závrší

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Studijní obor: Etnologie

Eva Macháčová

Velikonoční zvyky a tradice ve Svatém týdnu v oblasti nedašovského Závrší Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Terézia Gabrhelová 2015

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou diplomovou práci na téma Velikonoční zvyky a tradice ve Svatém týdnu v oblasti nedašovského Závrší vypracovala samostatně s pouţitím uvedených pramenů a literatury.

………………………… Eva Macháčová

Děkuji Mgr. Terézii Gabrhelové za odborné vedení mé práce a cenné rady při jejím zpracování. Můj dík patří také všem respondentům, kteří mi ochotně poskytli uţitečné informace, zvláště pak PhDr. Aleši Naňákovi z obce Návojná.

1

Úvod .............................................................................................................. 5

2

Zhodnocení použité literatury .................................................................... 6

3

Vymezení oblasti a jednotlivých lokalit .................................................... 8 3.1 Oblast Závrší ............................................................................................. 8

4

3.1.1

Návojná .............................................................................................................. 12

3.1.2

Nedašov .............................................................................................................. 14

3.1.3

Nedašova Lhota .................................................................................................. 15

Velikonoce .................................................................................................. 18 4.1 Postní období .......................................................................................... 19 4.2 Svatý týden ............................................................................................. 21 4.2.1

Květná neděle ..................................................................................................... 21

4.2.2

Škaredá středa .................................................................................................... 23

4.2.3

Zelený čtvrtek ..................................................................................................... 24

4.2.3.1

Průběh řepotání v obci Návojná ................................................................. 26

4.2.3.2

Průběh řepotání v obci Nedašov ................................................................. 29

4.2.3.3

Průběh řepotání v obci Nedašova Lhota .................................................... 31

4.2.4

Velký pátek ........................................................................................................ 35

4.2.5

Bílá sobota .......................................................................................................... 36

4.3 Boţí hod velikonoční .............................................................................. 39 4.4 Pondělí velikonoční ................................................................................ 41 5

Závěr ........................................................................................................... 44

6

Seznam respondentů ................................................................................. 46

7

Literatura, prameny a internetové zdroje .............................................. 47

8

Seznam tabulek .......................................................................................... 52

9

Soupis obrazových příloh ......................................................................... 53

10

Přílohy ........................................................................................................ 55

1 Úvod Náplní mé bakalářské práce jsou velikonoční zvyky a tradice v oblasti nedašovského Závrší, zvláště pak ty, jeţ jsou úzce spjaty se Svatým týdnem. Práce se zaměřuje především na slavení, proţívání a obsah jednotlivých dní ve zmíněném týdnu ve vybrané lokalitě a zahrnuje také období půstu, které Velikonocím předchází. Nedašovské Závrší jsem si vybrala především proto, ţe v obcích, jeţ tuto oblast tvoří, ţije velká část mé rodiny a já sama zde trávím spoustu času, Velikonoce nevyjímaje. Mimo jiné se jedná o zajímavou oblast se silně zakořeněným křesťanstvím, coţ se odráţí i při vnímání velikonočních svátků. Základní metodou pro získání náleţitých dat byl terénní výzkum v obcích Návojná, Nedašov a Nedašova Lhota. Jednalo se především o polostrukturované rozhovory s místními obyvateli, mezi nimiţ se objevili pamětníci, kronikáři obcí, občané zajímající se o tradice v místě svého bydliště a také mladí lidé s mnohdy odlišnými názory na velikonoční tématiku. Další kvalitativní metodu představovalo zúčastněné pozorování, jelikoţ kaţdoročně osobně trávím Boţí hod velikonoční a Velikonoční pondělí ve dvou z těchto obcí. Pouţita byla i kvantitativní metoda formou online dotazníku s otevřenými a uzavřenými otázkami. Dotazníkového výzkumu, jehoţ úkolem bylo zjistit postoje a názory mladých občanů Závrší na téma Velikonoce, se zúčastnilo 33 anonymních jedinců z celé oblasti. Data a informace získané od respondentů jsou doplněny studiem pramenů v podobě místních a farních kronik a odpovídající odbornou literaturou. Práce je rozdělena do jednotlivých kapitol a podkapitol. První část se zabývá otázkou literatury, jak dosavadních děl týkajících se oblasti Závrší, tak i zhodnocením pouţitých zdrojů. Třetí kapitola obsahuje obecné informace a fakta o celé oblasti Závrší, v příslušných podkapitolách je pak blíţe představena kaţdá z obcí. Stěţejní část práce pojednává o proţívání jednotlivých dní Svatého týdne na vybraném území. V závěru jsou aktuálně získané poznatky ohledně udrţování tradic shrnuty a porovnány s jejich dřívější podobou z období druhé poloviny minulého století počínaje 60. lety. Cílem práce je především zachytit dnešní formu tradic a zvyků v dané lokalitě. Věřím, ţe se podaří poukázat na případné změny týkající se průběhu a slavení Velikonoc v posledních letech a zaznamenat přístup místní mladé generace k těmto svátkům. K naplnění vytyčených cílů poslouţí jednotlivé rozhovory s informátory získané během terénního výzkumu a jiţ zmiňovaný dotazník.

5

2 Zhodnocení použité literatury Úvodní část práce se věnuje geografickým polohám obcí a jejich historii. K vymezení a popsání oblasti Závrší a jednotlivých vesnic spolu s významnými údaji z jejich dějin jsem pouţila svazky Vlastivědy moravské1 a místopisná díla Ladislava Hosáka a Rudolfa Šrámka.2 Bakalářská práce se zaměřuje především na Velikonoce, jimiţ se v odborné literatuře zabývá mnoho autorů. Někteří zkoumají jejich průběh v rámci širšího území Čech a Moravy, jiní se soustředí na konkrétní oblasti. Starší podobu velikonočních zvyků a obyčejů, v dnešní době mnohde jiţ zcela vymizelých, zachytili ve svých rozsáhlých dílech Čeněk Zíbrt3, Antonín Václavík4 či Josef Tomeš5, u něhoţ nalezneme mimo jiné i popisy zvyků ze Závrší. Mezi novější díla, která mi byla velkým přínosem, pak patří knihy Velikonoce v české lidové kultuře od Věry Frolcové a Lidové zvyky. Výroční obyčeje z Čech a Moravy Jiřiny Langhammerové. Pro lepší orientaci a ucelení svých znalostí ohledně jednotlivých částí a fází velikonočních svátků jsem zvolila příslušná hesla ze svazků Národopisné encyklopedie Čech, Moravy a Slezska6. Období Velikonoc je spjato s mnoha specifickými pojmy, ať uţ s liturgickými předměty z křesťanského prostředí popsaných v dílech s církevní tematikou7 či specifickými nářečními označeními jednotlivých zvykoslovných objektů, jejichţ význam jsem vyhledala v Dialektickém slovníku moravském Františka Bartoše. Děl zabývajících se velikonočními zvyky a tradicemi na Závrší a celkově touto oblastí bohuţel v odborné literatuře není mnoho. Výše zmíněná díla jsou spíše obecného rázu a této 1

Nekuda, Vladimír: Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1995. Peřinka, František Václav: Vlastivěda Moravská II, Místopis. Val. – Klobucký okres. Brno: 1905. 2 Hosák, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 20042 Hosák, Ladislav – Šrámek, Rudolf: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. A–L. Praha: Academia, 1970. Hosák, Ladislav – Šrámek, Rudolf: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. M–Ţ. Dodatky, doplňky, přehledy. Praha: Academia, 1980. 3 Zíbrt, Čeněk: Veselé chvíle v ţivotě lidu českého. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, spol. s. r. o., 2006. Zíbrt, Čeněk: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky aţ po náš věk. Praha: Nakladatelství Jos. R. Vilímka, 1889. 4 Václavík, Antonín: Jarní obyčeje na Valašsku. In: Lidová kultura východní Moravy. Studie Krajského vlastivědného ústavu v Gottwaldově. Gottwaldov: Krajské nakladatelství Gottwaldov, 1960, s. 11–31. Václavík, Antonín: Luhačovské Zálesí. Příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice, 1930. 5 Tomeš, Josef: Masopustní, jarní a letní obyčeje na moravském Valašsku. Stráţnice: Ústav lidového umění, 1972. 6 Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. svazek. Praha: Mladá fronta, 2007. 7 Šidlovský, Evermod Gejza: Svět liturgie. Slovník základní církevní terminologie. Praha: Fénix, 1991. Vondruška, Vlastimil: Církevní rok a lidové obyčeje aneb kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakoţ i o liturgii katolické. České Budějovice: Nakladatelství Dona, 1991.

6

oblasti se dotýkají pouze okrajově. I v tomto koutu Valašska však existují lidé, kteří se o tamní okolí a ţivot v něm zajímají. Patří mezi ně především současný kronikář obce Návojná a milovník své domoviny Aleš Naňák, autor několika knih a zejména mnoha časopiseckých příspěvků o sakrálních památkách či historii Závrší publikovaných mimo jiné v regionálním sborníku Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka. Samotné velikonoční tradice a jejich podoba se pak objevují v dílech místních rodáků Josefa Káni8 a Vojtěcha Káni9 či v časopiseckých příspěvcích Jany Pospíšilové10 a Josefa Waltera11. Data zjištěná v průběhu terénního výzkumu jsem vedle odborné literatury doplnila také studiem pramenů, a to převáţně z Kroniky jihovalašského Závrší Dušana Naňáka z roku 1985.12 V současných kronikách obcí však mnoho informací ohledně velikonočních tradic a zvyků nenajdeme. Ne snad proto, ţe by zde neprobíhaly, ale jejich průběh a podobu místní lidé povaţují za zcela normální, obyčejný a kaţdoročně se opakující jev, jeţ nemají potřebu detailně do kronik zapisovat.

8

Káňa, Josef: Pověsti. Příběhy a zvyky ze staré dědiny. Návojná: Ateliér umělecko – řemeslného malířství Petr Káňa Návojná, 19992. 9 Káňa, Vojtěch: Velikonoční řepotání v Návojné. Brumov – Bylnice, 2004. 10 Pospíšilová, Jana: Jak sme řepotali. Národopisná revue 9, 1999, č. 2, s. 91–94. 11 Walter, Josef: Velikonoční týden na Valašsku. Zahrada Moravy 2, 1925, č. 7, s. 110. 12 Naňák, Dušan: Kronika jihovalašského Závrší. Rukopis, 1985.

7

3 Vymezení oblasti a jednotlivých lokalit 3.1 Oblast Závrší Nedašovské Závrší je národopisná oblast rozprostírající se v jiţní části etnografického regionu Moravské Valašsko.13 Spadá do Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty a za svůj název vděčí geografickému umístění. Leţí v údolí odděleném od nedalekých Valašských Klobouk vrchy Radošín a Potecký vrch, od Slovenska pak pásmem vrchů Cigán, Kaňúr a Holý vrch. Oblast Závrší tvoří vesnice Návojná, Nedašov a Nedašova Lhota, jimiţ protéká řeka Nedašovka. Území tvořené těmito třemi obcemi se v literatuře označuje především jako kloboucké Závrší.14 V práci je však pouţíván termín nedašovské Závrší, který pro lokaci této oblasti uţívají také místní lidé. 15 Svá specifická pojmenování mají i obyvatelé zdejší oblasti. „Závršané jsou obyvatelé Návojné, Nedašova a Nedašovy Lhoty, poněvadţ jsou směrem od Val. Klobouk za vrchy.“16 Obyvatelé Nedašova jsou navíc nazýváni tarahúni, přičemţ vznik tohoto označení je připisován kombinaci slov Tatar a Hun, tedy kmenům napadající a drancující v minulosti mimo jiné i východní Moravu. Není však vyloučeno, ţe toto pojmenování je moţná odvozeno z výrazu taráňat, jeţ značí hlasitou mluvu či potulování se, stěhování se.17 Obyvatelé horských a podhorských vesnic Valašska byli tak pro ostatní „ti, co přicházejí z hor a kopců, mluví hlasitě a také mluví jinak, jinými výrazy neţ my – taráňajú, tarahúňajú, tarahýňajú – jsou to tarahúni.“18 Obce Návojná, Nedašov a Nedašova Lhota spadaly v 19. století do uherskobrodského okresu. Následně se okresním městem stalo město Valašské Klobouky, a sice do roku 1960, kdy došlo k přiřazení do okresu Gottwaldov, tehdejšího označení města Zlín. V současnosti se vesnice nachází v okrese Zlín, ve Zlínském kraji. Jednotlivé obce Závrší leţí v těsné blízkosti, postupně na sebe navazují, kaţdá z nich má dnes jiţ ale svou vlastní samosprávu. Jinak tomu bylo v roce 1976, kdy byla Návojná a Nedašova Lhota připojena k obci Nedašov. Svou

13

Štika, Jaroslav: Etnografický region Moravské Valašsko, jeho vznik a vývoj. Ostrava: Profil, 1973. Jeřábek, Richard: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, Josef a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 10. Stráţnice – Brno: Národní ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000, s. 25. Drápala, Daniel: Moravské Záhoří. Brno: Česká národní společnost, 2014, s. 9. 15 Na tento termín poukazuje i Jana Pospíšilová ve své práci Tosem čula na vlastní oči…Tradiční vyprávění na nedašovském Závrší. Valašské Klobouky – Brno, 2014, s. 13. 16 Hosák, Ladislav – Šrámek, Rudolf: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. A-L. Praha: Academia, 1970, s. 512. 17 Bartoš, František: Dialektický slovník moravský. Čásť II. Praha, 1906, s. 440. 18 Kolařík, Josef: Tarahún. Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka 13, 2012, č. 1, s. 37–38. 14

8

samostatnost si zpět získaly v 90. letech 20. století; obec Návojná v roce 1991, Nedašova Lhota pak v roce 1992.19 Spolu s dalšími 17 obcemi20 jsou součástí Sdruţení obcí mikroregionu Jiţní Valašsko, vzniklého roku 1999 s novým sídlem ve Valašských Kloboukách, jehoţ cílem je vzájemná spolupráce a rozvoj regionu.21 Všechny tři vesnice patří také do místní akční skupiny (MAS) Ploština, spolku zaloţeného v roce 2005.22 V jednotlivých obcích i mimo ně se nachází drobné sakrální stavby a objekty jako kaple, zvonice, kříţe či sochy a sousoší. Dominantu Závrší představuje kostel se hřbitovem v Nedašově, jehoţ stavba napomohla k vytvoření římskokatolické nedašovské farnosti společné pro všechny obce v této oblasti. Základní kámen kostela byl posvěcen v roce 1909 a stavba, na níţ se podíleli místní obyvatelé, byla dokončena roku 1916.23 Závrší je a vţdy bylo silně věřící oblastí, kde víra tvoří nedílnou součást ţivotů místních občanů. Proto se nyní podrobněji zmíním o vývoji nedašovské farnosti, jejíţ utváření doprovázelo mnoho útrap a sporů. Před samotným vznikem farnosti v Nedašově spadali obyvatelé Závrší pod brumovskou farnost, ke které si přirozeně vybudovali pevný vztah. Do brumovského kostela docházeli věřící ze Závrší na bohosluţby a mnozí měli na zdejším hřbitově pochované své blízké. Proto, kdyţ mělo jiţ roku 1786 dojít ke zřízení samostatné duchovní správy v Nedašově, se obyvatelé nechtěli od farního kostela v Brumově odtrhnout a myšlenka vybudování své vlastní farnosti a kostela se tak neuskutečnila. Počátkem 20. století však díky brumovskému faráři Jakubu Jelínkovi tato idea na Závrší opět oţila a v roce 1907 došlo k zaloţení Jednoty sv. Cyrila a Metoděje v Nedašově, jejímţ účelem bylo postavit na Závrší kostel a zřídit zde samostatnou duchovní správu. O dva roky později stavba nedašovského kostela započala. Její průběh provázelo jiţ od počátku mnoho obtíţí a problémů, mimo jiné nesouhlas Návojských s výstavbou, nedostatek finančních prostředků a další překáţky. Společnými silami však místní muţi budovu kostela v průběhu sedmi let dokončili a 25. března 1916 došlo ke slavnostnímu svěcení kostela Nanebevzetí Panny Marie v Nedašově za účasti většiny obyvatel ze všech tří obcí. V roce 1917 byl pak východně od kostela vybudován hřbitov. V Nedašově tak vznikla expozitura brumovského farního obvodu, kam dojíţděli kněţí z Brumova. Přesto, ţe se v kostele slouţily mše svaté a byly 19

Nekuda, Vladimír: Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1995, s. 530–532. Brumov-Bylnice, Drnovice, Haluzice, Jestřabí, Loučka, Petrůvka, Poteč, Rokytnice, Šanov, Štítná nad Vláří, Študlov, Újezd, Valašské Klobouky, Valašské Příkazy, Vlachova Lhota, Vlachovice, Vysoké Pole. 21 Dostupné z: http://www.valasskeklobouky.cz/mikroregion-jizni-valassko-ma-nove-vedeni-i-sidlo/d457597/p1=5697, cit. 8. 11. 2015. 22 Cílem místní akční skupiny Ploština je zlepšovat kvalitu ţivota na vymezeném území, posilovat ekonomickou stabilitu a zhodnocovat kulturní a přírodní dědictví. Dostupné z: http://mas.plostina.cz/#, cit. 8. 11. 2015. 23 Naňák, Aleš: Kostel Nanebevzetí Panny Marie a farnost Nedašov, 1909–2009. Nedašov: Římskokatolická farnost Nedašov, 2009. 20

9

povoleny křty a oddavky, nebyla stále zřízena samostatná nedašovská farnost. Všechny tři obce Závrší měly být přifařeny do Nedašova a tudíţ vyloučeny z obvodu fary v Brumově, s čímţ se především obyvatelé Návojné nemohli dlouho smířit a chtěli být nadále součástí brumovské farnosti.24 Po několikaletém období sporů a soudních procesů ze strany Návojňanů byla však 1. listopadu 1948 dosavadní nedašovská expozitura povýšena na samostatnou farnost, do níţ patřily všechny tři obce Závrší.25 Kněze a kaplany působící v Nedašově tvoří duchovní správci a kooperátoři z Brumova dodnes a od roku 1992 docházejí na Závrší polští duchovní z Kongregace kněţí Mariánů. Současným, v pořadí jiţ šestnáctým, knězem v Nedašově je příslušník této kongregace Marek Martiška MIC26 a trvalým jáhnem se v roce 1994 stal pan Jan Jelínek z Návojné.27 Vedle kněţí, na něţ zdejší obyvatelé nedali dopustit, působili v Nedašově i jednotlivci, se kterými občané a především mládeţ moc dobře nevycházeli. Jedná se například o nesrovnalosti s nejmenovaným panem farářem, který mimo jiné vystupoval proti mikulášským a velikonočním obchůzkám tragačníků, čímţ tehdejší mladou generaci od víry a návštěvy kostela spíše odrazoval.28 Ať uţ byli v průběhu let vztahy mezi kněţími a občany Závrší jakékoliv, jejich víru a účast na bohosluţbách to téměř nijak neovlivnilo, i kdyţ mnozí z nich navštěvují mše svaté jiţ pouze ze zvyku. „Nedašovská farnost patří mezi farnosti tradičně zboţné. Má to své přednosti i stíny. Zvykovost je zde dosti důleţitým faktorem doma i v kostele.“29 Katolictví na Závrší přeţilo celých čtyřicet let totality, kdy tu chodila naprostá většina lidí pravidelně do kostela. Ještě v době normalizace drţel Nedašov celostátní prvenství s 90 % účastí zdejších ţáků na hodinách náboţenství.30 Procentuální vyjádření počtu věřících občanů v jednotlivých obcích v letech 1991, 2001 a 2011 znázorňuje následující tabulka:

24

Naňák, Aleš: Kostel Nanebevzetí Panny Marie a farnost Nedašov, 1909–2009, c. d., s. 7–39. Káňa, Petr: Případ faráře Půčka. Události ve farnosti Nedašov v roce 1949. Břeclav, 2012, s. 27. 26 Zkratka polského řádu Kongregace kněţí Mariánů. 27 Posloupnost duchovních správců: Eduard Čmejrek (1923/4–1927), Vincenc Kovář (1928–1934), František Půček (1934–1949; 1951–1959), Antonín Masopust (1949–1951), Karel Hernych (1959–1961), Jan Glogar (1961–1964), Josef Tomáš Martinec OSA (1964–1969), Rudolf Adámek (1969–1973), Karel Vítek (1973– 1978), Jan Janýška (1978–1992), Jiří Gapsky MIC (1992–1994), Wladyslav Ciaglo MIC (1994–1998), Richard Wojciechovski MIC (1998–2009), Jerzy Cymanowski MIC (2009–2013), Grzegorz Tanderys MIC (2013–2015), Marek Martiška MIC (2015–doposud). Dostupné z: http://ananak.wix.com/farnostnedasov#!historie-farnosti, cit. 9. 11. 2015. 28 Pospíšilová, Jana: Jak sme řepotali. Národopisná revue 9, 1999, č. 2, s. 93–94. 29 Pamětní kniha nedašovské farnosti. Svazek VI, s. 19. 30 Třešňák, Petr: V ráji pravých katolíků. Respekt 40, 2009. Online dostupné na: http://www.respekt.cz/tydenik/2009/40/v-raji-pravych-katoliku, cit. 8. 11. 2015. 25

10

Počet věřících (v %) Návojná

94,2

94,3

73,2

Nedašov

97,7

97

70,7

Nedašova Lhota

98,5

96,9

68,6

rok 199131

rok 200132

rok 201133

Tabulka č. 1: Vývoj počtu věřících v jednotlivých obcích Závrší od roku 1991. Z uvedených údajů vyplývá, ţe zastoupení věřících ve všech vesnicích v průběhu posledního desetiletí klesá. Je však potřeba poznamenat, ţe ne všichni lidé svoji víru ve sčítacích formulářích uvádí, coţ potvrzují i statistiky zejména z posledního sčítání lidu v roce 2011: Počet obyvatel s nezjištěným vyznáním Návojná

12

176

Nedašov

21

395

Nedašova Lhota

11

217

2001

2011

Tabulka č. 2: Nárůst počtu obyvatel s nezjištěným vyznáním v jednotlivých obcích Závrší počátkem 21. století. Důvodů, proč se takové mnoţství lidí v posledních letech veřejně nepřihlásilo ke své víře, můţe existovat několik. Přesto však Závrší stále zůstává náboţensky zaměřenou oblastí, kde se katolická víra a ti, kteří ji zde šíří, ve velké míře podílí na ţivotě obcí. Kaţdoroční průvod Boţího těla, poutě, poboţnosti a slavnosti pod širým nebem u zdejších sakrálních památek či farní tábory a spolky pro děti a mladistvé jsou toho důkazem. Při kostele v Nedašově působí schola sloţená z dětských a mladých zpěváků a společenství mládeţe pořádající jiţ kaţdoročně noční kříţovou cestu na Velký pátek, farní plesy a tábory. Do ţivota farnosti se tak na Závrší zapojují všechny věkové skupiny obyvatel, kteří svými duchovními aktivitami doplňují kulturní dění v jednotlivých obcích.

31

Výsledky sčítání lidu, domů a bytů 1991 v okrese Zlín. Brno: Okresní statistická správa Zlín, 1992, s. 15. Dostupné z: https://www.czso.cz/staticke/sldb/sldb2001.nsf/okresy/cz0724, cit. 10. 11. 2015. 33 Dostupné z: https://vdb.czso.cz/vdbvo2/faces/cs/index.jsf?page=uziv-dotaz, cit. 10. 11. 2015. 32

11

3.1.1 Návojná Obec Návojná se nachází 9 km jihovýchodně od Valašských Klobouk a vytváří jakýsi vstup do oblasti Závrší. Leţí v nadmořské výšce 370 m a její katastr činí 801 ha. Počet obyvatel z nedávného sčítání lidu je 740 občanů.34 O původu pojmenování obce se traduje následující pověst: „V době napoleonských válek, kdy neměla Návojná ještě svoje jméno, přijeli k vesnici tři generálové prý samotného Napoleona. Sesedli z koní a uloţili se pod dubem u cesty, aby se poradili. Na druhý den začali chodit po Nedašově a okolních dědinách verbíři. Chytali mladé ogary na vojnu a neměli slitování. Brali všechny, které našli. Chlapci se schovávali, kde se dalo. Někteří utíkali do hor a tak se jim podařilo uniknout. Pomáhali jim všichni závršané a údolím se neslo varování: "Na vojnu verbujů, na vojnu berů". Taky po vesnici, která je bránou do celého Závrší. Od té doby se na památku toho verbování nazývá Návojná.“35 Samotný název Návojná ale můţe být odvozen i od staročeského slova „návoj“, tedy místa, kde se zhotovovalo tkalcovské vratidlo. Další moţnou variantou je podobnost se staročeským osobním jménem Návoj, příbuzným s pojmem „vojín“.36 Podoba názvu vsi se od 16. století poměrně často měnila, a to aţ do roku 1924, kdy se ustálila na jejím současném znění.37 První písemná zmínka o obci pochází z roku 1503, kdy byla součástí soupisu brumovského panství, stejně jako ostatní dvě vesnice Závrší.38 Obec Návojná spadala do panství Brumov III a ocitla se v drţení hned několika rodů.39 Podle rodu Friedenthalů, který Návojnou drţel ve druhé polovině 19. století, byla obec nazývána Friedenthal, tedy „klidné údolí“.40

Po neustálých změnách na pozici majitele obec konečně v roce 1835

odkoupila rytířská rodina Mannerů, později Centner-Mannerů, v jejímţ vlastnictví zůstala po několik generací aţ do roku 1945.41 Právě v této době začala také výstavba jejich sídla 34

Údaje ze sčítání lidu k 1. 1. 2015. Dostupné z: http://www.risy.cz/cs/vyhledavace/obce/detail?Zuj=585521, cit. 11. 11. 2015. 35 Původ Návojné – Závrší. Dostupné z: http://archiv.fos.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=106329, cit. 29. 1. 2015. 36 Hosák, Ladislav – Šrámek, Rudolf: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. M-Ţ. Dodatky, doplňky, přehledy. Praha: Academia, 1980, s. 121. 37 1503 – Návojné, 1517 – z Návojného, 1520 – ves Nawogne, 1575 – ves Nawoyne, 1670 – Nawogne, v průběhu 18. století – Nawognie, Newoigna, Newogne, v 19. století – Nawoyna, Nawogna, Nawojna, Navojna, Návojná (1881), Friedenthal, od roku 1924 Návojná. 38 V roce 1662 bylo brumovské panství rozčleněno na pět dílů, od roku 1731 pak po sloučení několika dílů tvořily panství celkem tři části, a sice panství Brumov I, Brumov II a Brumov III. 39 V 17. století získali část panství s Návojnou Selbové, v 18. století se mezi majiteli vystřídali rodina Hetzerova z Aurachu a Josef Bernard Zhořský ze Zhoře. Po draţbě v roce 1802 se panství v krátké době vystřídalo ve vlastnictví Scharfů, Chorynských z Ledské a Friedenthalů. 40 Hosák, Ladislav – Šrámek, Rudolf: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. M-Ţ. Dodatky, doplňky, přehledy. Praha: Academia, 1980, s. 121. 41 Nekuda, Vladimír: Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1995, s. 529-530.

12

zámku, dokončena roku 1851, jeţ stojí v obci dodnes. Budova zámku slouţila ve 40. letech minulého století na několik měsíců jako továrna na výrobu hodinek, po roce 1949 pak prostory vyuţíval brumovský podnik MEZ, který zde zřídil byty pro své zaměstnance.42 Ty se zde nachází dodnes; v roce 2009 navíc došlo k rekonstrukci levého křídla zámku v rámci projektu Centrum volného času v obci Návojná a vznikl polyfunkční dům s dalšími byty. V objektu se nachází patnáct nových bytových jednotek a zbylá část je vyuţívána pro vyplnění volného času. Prostory slouţí rovněţ ke konání schůzí a voleb či činnosti zájmovým spolkům. V současnosti se v obci nachází obecní úřad, ve kterém je umístěná také místní knihovna. Centrum obce tvoří místní hasičská zbrojnice vystavěna v roce 1986. Nedaleko zbrojnice stojí hospoda a obchod s prostranstvím pro dětské hřiště a dům sociálních sluţeb, komplexně zrekonstruován v letech 1998–2003. V obci funguje jednotřídní nově opravená mateřská škola, která přijímá i děti vyţadující speciální péči. Nedaleko vsi je ţelezniční trať se zastávkou a Návojským tunelem na trase Bylnice – Vsetín, jehoţ stavba byla dokončena v roce 1927. Další moţností spojení nejen pro Návojnou, ale celé Závrší s okolním světem je doprava autobusová, která funguje ve všech třech obcích. Zdejší kulturní ţivot je poměrně bohatý a mezi oblíbené a hojně navštěvované události v průběhu sezony patří nedělní zápasy místního fotbalového týmu Tělovýchovná jednota (TJ) Sokol Návojná. Kromě fotbalových utkání naskýtá hřiště prostor pro další akce v průběhu jarních a letních měsíců jako je dětský den, pálení čarodějnic a jiné. V období zimy je moţné vyuţívat vytvořené kluziště vedle hřiště. Mezi další místní organizace patří Český červený kříţ, Sbor dobrovolných hasičů (SDH) Návojná, Myslivecké sdruţení Návojník, Lesní svaz, Český svaz včelařů a národopisný soubor Závršan.43 Téměř všechny tyto sloţky se v různé míře podílí na kulturním dění v obci a organizují akce jako fašankové průvody, pochovávání basy, plesy, vítání občánků a zabijačky. Významnou sakrální památkou v obci je poměrně nově opravená Kaple Nejsvětější Trojice pocházející pravděpodobně z druhé poloviny 19. století, u níţ se kaţdoročně koná mše svatá právě na Slavnost Nejsvětější Trojice. Na návsi se kromě zmíněné kaple nachází i jediný kamenný kříţ v obci, jehoţ autorem je významný regionální kameník Štěpán Minařík, další tři kříţe jsou v okolí.44

42

MZA Brno, SOkA Zlín, MNV Návojná, inventář, s. 3. Dostupné z: http://mas.plostina.cz/uploads/Anal%C3%BDza-%C3%BAzem%C3%AD-Spole%C4%8Dn% C4%9B-2014-2020-1.pdf, s. 53, cit. 10. 11. 2015. 44 Naňák, Aleš: Památky Závrší. Nedašov: Římskokatolická farnost Nedašov, 2013, s. 33–43. 43

13

3.1.2 Nedašov Druhá obec Závrší s názvem Nedašov se nachází 1,6 km od Návojné a leţí v nadmořské výšce 405 m. Svým počtem obyvatel (1374) i rozlohou katastru (1245 ha) celé oblasti dominuje. 45 Etymologických významů názvu vesnice je hned několik. Jedním z nich by mohla být podobnost s osobním jménem Naděš, coţ v překladu znamená naději.46 Další variantou je podle Jiřího Kohoutka odvození od „ves, osada lidí Nedašových“47 a existuje také eventuální spojitost se jménem Nedaš, coţ je hovorový výraz osobního jména Nedamír.48 Samotná podoba názvu obce se během staletí měnila jen nepatrně. V letech 1520–1681 se postupně střídalo označení Nedaschow a Nedassow aţ do druhé poloviny 19. století, kdy se definitivně zavedl současný název Nedašov.49 Záznamy o této oblasti sahají hluboko do dějin lidstva. „Z pravěkého období máme doklady o přítomnosti člověka v oblasti Závrší jiţ od mladší doby kamenné, i kdyţ zde dosud nejsou doloţeny stopy trvalého osídlení.“50 Z pozdní doby kamenné pak pochází keltská bronzová sekerka a pazourkový nůţ, jeţ byly nalezeny nedaleko Babí hory v dubovém háji. Tato hora byla místem, kam se prý přinášely oběti pohanským bohům.51 První písemná zmínka o Nedašově pak pochází z roku 1424, kdy byl zastaven Miroslavovi z Cimburka jako součást brumovského panství.52 Nedašov byl, na rozdíl od Návojné, součástí většího dílu panství Brumov I, a to aţ do roku 1945.53 Roku 1537 získal Nedašov spolu s dalšími pěti vesnicemi54 od Adama z Lomnice právo odúmrtí, coţ znamenalo, ţe v případě úmrtí bez závěti zemřelého nepřipadl jeho majetek vrchnosti, jak tomu bylo dříve, nýbrţ rodině. Navíc bylo Nedašovu uděleno právo ţaludové a bukové. Poddaní tak mohli v panských lesích za odvedení jedné slepice a jedné měřice ovsa tyto plody sbírat.55 Kromě robot na polích a lesích pracovali poddaní ze Závrší na brumovské faře, v brumovském pivovaru 45

Údaje ze sčítání lidu k 1. 1. 2015. Dostupné z: http://www.risy.cz/cs/vyhledavace/obce/detail?Zuj=585530, cit. 11. 11. 2015. 46 Dřívější název obce byl Naděšov. Peřinka, František Václav: Vlastivěda Moravská II, Místopis. Valklobucký okres. Brno: 1905, s. 203. 47 Nekuda, Vladimír: Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1995, s. 532. 48 Hosák, Ladislav – Šrámek, Rudolf: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. M-Ţ. Dodatky, doplňky, přehledy. Praha: Academia, 1980, s. 124. 49 Tamtéţ, s. 124. 50 Více o pravěkých nálezech z Nekuda, Vladimír: Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1995, s. 533. Informace jsou shrnuty i na webových stránkách obce: http://www.nedasov.cz/historieobce/, cit. 30. 1. 2015. 51 Dostupné z: http://www.nedasov.cz/historie-obce/, cit. 30. 1. 2015. 52 Hosák, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 20042, s. 436. 53 Nekuda, Vladimír: Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1995, s. 533. 54 Brumov, Bylnice, Návojná, Nedašova Lhota a Štítná. 55 Dostupné z: http://www.nedasov.cz/historie-obce/, cit. 30. 1. 2015.

14

a v pánských sklárnách ve Sv. Štěpáně a v Sidonii. Ţivot lidí se mírně ulehčil aţ se zrušením robot v polovině 19. století.56 Dnes má Nedašov vlastní úřad, mateřskou a základní školu, kde se nachází také zdejší knihovna. Své sídlo má v obci i ordinace praktického, dětského a zubního lékaře a dům s pečovatelskou sluţbou. Místní matriční úřad a pošta v dolní části obce jsou společné rovněţ pro okolní vesnice, Návojnou a Nedašovu Lhotu. Kulturní ţivot v obci je velmi bohatý a pestrý. Svědčí o tom ocenění v soutěţi Vesnice roku, v níţ Nedašov v roce 2010 obdrţel bílou stuhu za činnost mládeţe a o tři roky později stuhu modrou za společenský ţivot. Aktivních sloţek, které se na společenském ţivotě podílí, je hned několik. Vyţití v oblasti sportu zastávají Sbor dobrovolných hasičů (SDH) Nedašov a fotbalový oddíl Tělovýchovná jednota (TJ) Nedašov, jejichţ soutěţe a zápasy jsou na místním hřišti v letních měsících s oblibou navštěvovány. V obci působí Branný klub, Myslivecké sdruţení či hokejový oddíl HC Tara a své sdruţení si zde v roce 2007 vytvořili také starší občané s názvem Senior klub Nedašov, o. s. Zmíněné spolky a sdruţení se společně s obecním úřadem podílí na kulturních akcích v obci jako Nedašovský jarmark s rozsvěcováním vánočního stromku, plesy, fašankový průvod s pochováváním basy, dětské dny, doţínky a mnoho dalších. Výrazný architektonický prvek obce a celého Závrší je zdejší kostel Nanebevzetí Panny Marie. V obci a jejím okolí se nachází největší počet sousoší, soch a kříţů v této oblasti spolu s jedinou výklenkovou kapličkou ve zdejší farnosti, která byla po jejím zbourání v první polovině 20. století znovu vybudována roku 2009.57

3.1.3 Nedašova Lhota Poslední a nejvýše poloţenou obcí na Závrší je Nedašova Lhota s katastrem 933 ha, která se v roce 1993 po rozdělení Československa stala obcí pohraniční. Od sousedního Nedašova je vzdálena 2,1 km a počtem 712 obyvatel58 se řadí mezi nejméně osídlenou obec v této oblasti. Název obce se během jejích dějin příliš neměnil. Prvotní pojmenování Lhota Malá vystřídal na konci 17. století tvar Lhota Nedassowska, který se koncem 19. století stabilizoval

56

Naňák, Dušan: Kronika jihovalašského Závrší. Rukopis, 1985, s. 7–8. Naňák, Aleš: Památky Závrší. Nedašov: Římskokatolická farnost Nedašov, 2013, s. 6–31. 58 Údaje ze sčítání lidu k 1. 1. 2015. Dostupné z: http://www.risy.cz/cs/vyhledavace/obce/detail?Zuj=585548, cit. 11. 11. 2015. 57

15

na podobě Nedašova Lhota odvozené od sousední vesnice Nedašov. Lidově je někdy nazývána také Závršská Lhota nebo pouze Lhota.59 Nálezy z katastru obce sahají aţ do období pravěku. Jedná se o ploché kamenné sekerky se zaobleným týlem a bronzové sekerky s tulejí.60 Je pravděpodobné, ţe území dnešní obce bylo osídleno jiţ koncem 13. století, kdy se přesně určovaly hranice, které následně museli pastýři – Valaši hlídat. Jako další obce Závrší, tak i Nedašova Lhota, jejíţ první písemná zmínka se datuje do roku 1503, byla součástí brumovského panství, konkrétně části Brumov I. Její osudy jsou spjaty s rodem Podmanických a se jmény Václav Bernard Bartodějský a Josef Iléšházy, který drţel Lhotu aţ do roku 1848.61 Vesnici v minulosti suţovaly mnohé poţáry. Tím největším byl v roce 1895 velký poţár, při kterém shořelo asi čtyřicet domů a místní škola. V období druhé světové války osídlila pohraničí německá finanční stráţ. V obci pak na tento popud vznikla ilegální odbojová skupina, která převáděla studenty a důstojníky na Slovensko. V květnu 1945 osvobodila obec Rumunská armáda, jeţ byla součástí Rudé armády.62 Obec byla středně velkou, zemědělskou oblastí s pastvinami a pasekami. Obyvatelé se ţivili zemědělstvím, částečně pastevectvím a ovocnictvím. Řemesel však v obci mnoho nebylo.63 Po válce v roce 1945 byl v obci, stejně jako v Návojné a Nedašově, vytvořen místní národní výbor, který se snaţil o obnovení válkou postiţených mostů, cest, budov a celé obce. V následujících čtyřiceti letech tak byla postavena nová hasičská zbrojnice, sportovní hřiště, autobusová točna, mosty, proběhlo několik rekonstrukcí a vzniklo mnoho dalších nových významných staveb, coţ vedlo k postupnému zvelebení vesnice.64 V současnosti se v centrální části obce nachází budova obecního úřadu s prostory pro plesy a jiné kulturní akce, hospoda a mateřská škola s místní knihovnou. Celá tato část se bude revitalizovat a mají zde vzniknout například dětské hřiště či malý park. Obec má své vlastní hřiště s nově zastřešeným areálem, který je vyuţíván především v létě při tanečních zábavách, dnech dětí a fotbalových či hasičských soutěţích. Mezi místní spolky a organizace patří fotbalový tým Tělovýchovná jednota (TJ) Nedašova Lhota, Sbor dobrovolných hasičů

59

Hosák, Ladislav – Šrámek, Rudolf: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. A-L. Praha: Academia, 1970, s. 512. 60 Více o pravěkých nálezech a archeologii v Nekuda, Vladimír: Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1995, s. 531. 61 MZA Brno, SOkA Zlín, Obú Nedašova Lhota, Archiv obce 1852–1945, inventář, s. 1. 62 Nekuda, Vladimír: Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1995, s. 532. 63 SOkA Zlín, Obú Nedašova Lhota, Archiv obce 1852–1945, inventář, s. 2–3. 64 Dostupné z: http://www.nedasovalhota.cz/informace-o-obci/historie/, cit. 3. 2. 2015.

16

(SDH) Nedašova Lhota, Myslivecké sdruţení Janovec a Český zahrádkářský svaz.65 Některé z těchto spolků a sdruţení organizují jednotlivé plesy a spolu s obcí a mateřskou školou pořádají další akce jako karnevaly, taneční zábavy, hasičské soutěţe, vánoční besídky či hody. Lidová architektura je v obci zastoupena typickými dřevěnými domy roubené konstrukce66, mezi zdejší sakrální objekty pak patří tři kříţe a socha sv. Jana Nepomuckého. V dolní části vsi se nachází kaple sv. Cyrila a Metoděje, za níţ stojí dřevěná zvonice. Ta je zakreslena ve vojenských mapách jiţ ve druhé polovině 18. století, čímţ se řadí k nejstarším doloţeným sakrálním památkám na Závrší.67 V katastru obce nalezneme také významné přírodní památky chráněné státem, konkrétně tři staré duby, lokality chráněných jalovců či oskeruše a keře dřínky. 68

65

Dostupné z: http://mas.plostina.cz/uploads/Anal%C3%BDza-%C3%BAzem%C3%AD-Spole%C4%8Dn% C4%9B-2014-2020-1.pdf, s. 54, cit. 10. 11. 2015. 66 V obci se nachází sedm dřevěných domků, nejstarší z nich s č. 27 pochází z roku 1826. 67 Naňák, Aleš: Památky Závrší. Nedašov: Římskokatolická farnost Nedašov, 2013, s. 45–53. 68 Dostupné z: http://www.nedasovalhota.cz/informace-o-obci/prirodni-zajimavosti/, cit. 1. 2. 2015.

17

4 Velikonoce Stěţejní část práce je věnována průběhu a proţívání jednotlivých dní ve velikonočním období. Před samotným popisem zaniklých či stále udrţovaných tradic a zvyků ve vybrané lokalitě je potřeba se krátce věnovat obecnému úvodu o Velikonocích. Pojem Velikonoce vychází ze základu veliká noc, coţ je noc největšího tajemství v duchovních dějinách lidstva, a sice tajemství Jeţíšova zmrtvýchvstání. Je tedy patrné, ţe etymologie tohoto staročeského slova, jeţ má paralely ve slovenském a polském jazyce, vypovídá o jeho křesťanském původu.69 Velikonoce jsou svátky pohyblivé, nejsou pevně určeny datem, proto se čas jejich slavení kaţdoročně liší. Nejdříve mohou být slaveny 22. března, nejpozději pak 25. dubna. Tato časová odlišnost je dána měsíčním cyklem a kombinací solárního a lunárního kalendářního systému. „První všeobecný koncil v Niceji 325 ukončil spory ohledně data Velikonoc předpisem, ţe se Velikonoce mají slavit vţdy v neděli po prvním jarním úplňku.“70 Čtyřicet dní po Velikonocích následuje slavnost Nanebevstoupení Páně a padesátý den od neděle Zmrtvýchvstání pak Seslání Ducha svatého, čímţ velikonoční doba zcela končí.71 Význam Velikonoc, jednoho z nejvýznamnějších úseků zvykoslovného roku, je vnímán ve více rovinách. Celý křesťanský svět je povaţuje za největší církevní svátky v roce, kdy si připomínáme ukřiţování a zmrtvýchvstání Jeţíše Krista. „O velikonocích si připomínáme Kristovy poslední chvíle s apoštoly v jeruzalémském večeřadle, smrt na kříţi a zmrtvýchvstání. Proto jsou velikonoce vrcholem celého liturgického roku a nejstarším křesťanským svátkem.“72 Z výsledku výzkumu je patrné, ţe na Velikonoce jako na největší křesťanský svátek v roce nahlíţí také většina obyvatel Závrší všech věkových kategorií. Vedle toho jsou Velikonoce vnímány i jako oslava příchodu jara, obnova ţivota či procitnutí přírody ze zimního spánku, neboť spadají do období jarní rovnodennosti. „Především lidová tradice zformovala svátky jara do výrazné podoby radostných oslav začátku nového ţivota, obnovování ţivotních sil, rašení a rození, lásky. Pro tvůrčí invenci venkovského člověka byly právě tyto podněty silnou inspirací.“73 Ţivotodárnou sílu, svěţest či zdraví a krásu si lidé v tomto období zajišťovali obřadním koupáním a modlením

69

Frolcová, Věra – Šťastná, Jarmila: Velikonoce. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. Svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 1123. 70 Adam, Adolf: Liturgický rok: Historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, spol. s. r. o., 1998, s. 63. 71 Šidlovský, Evermod Gejza: Svět liturgie. Slovník základní církevní terminologie. Praha: Fénix, 1991, s. 16. 72 Misál na neděle a význačné dny liturgického roku. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008, s. 176. 73 Skopová, Kamila: Velikonoční svátky o století zpátky aneb Jarní tradice v české domácnosti. Praha: Nakladatelství Akropolis s. r. o., 2007, s. 5.

18

před východem slunce u pramene. Novou sílu a energii symbolizují i zelené ratolesti a mladé vrbové pruty, jeţ jsou s velikonoční dobou úzce spjaty. Symbolem zrození a nového ţivota je vejce, jeţ tvoří nemalou součást výsluţky při sobotních obchůzkách tragačníků, stejně jako na Velikonoční pondělí, kdy jsou koledníci obdarováváni barevnými a jinak zdobenými vejci. V dobách, kdy byli lidé svou existencí mnohem více závislí na přírodním cyklu, znamenal příchod jara začátek nového zemědělského roku. Provozovali lidové obyčeje ochranné magie a věřili v sílu pověr a magických praktik k zajištění hojné úrody a blahobytu rodiny a hospodářského dobytka. „Na oficiálně náboţenské obřady (svěcení kočiček na Květnou neděli, kříţová cesta, Boţí hrob, svěcení nového ohně, svěcení mazanců, beránků, vajec, event. dalších pokrmů) se napojily projevy mimokřesťanské víry (polykání svěcených kočiček, obyčeje se dřevem či uhlíky posvěcenými novým ohněm, kropení svěcenou nebo pramenitou vodou a šlehání dobytka a interiéru ratolestí, zastrkování svěcených ratolestí a vajec do polí).“74 Obě tyto roviny, duchovní stránka Velikonoc i obřady a motivy vyšlé z přírodní pohanské magie v období jarní rovnodennosti, se v tento čas prolínají a navzájem prostupují. Zatímco období půstu je spjato s motivy jarní přírodní magie, následující pašijový týden s vyvrcholením o Boţím hodu velikonočním je chápán téměř zcela náboţensky a na závěr svátků přichází opět uvolnění v podobě veselé koledy. Na Velikonocích je tedy příkladný synkretismus, kdy dochází k prostupování několika různorodých sfér duchovního ţivota a jejich reálnému vyústění do chování lidí, různých obřadních úkonů a atributů.75

4.1 Postní období S Velikonoci je neodmyslitelně spjat také čtyřicetidenní půst, který jim předchází. Postní doba odkazuje na stejně dlouhý pobyt Jeţíše na poušti, kde se postil a duchovně připravoval na vyvrcholení svého pozemského ţití. Půst začíná Popeleční středou, kdy končí období veselí a zábav. V kostele se při mši svaté v tento den ţehná popel připravený ze spálených ratolestí poţehnaných loni na Květnou neděli. Kněz po evangeliu tímto popelem vyznačí věřícím na čelo znamení kříţe jako připomenutí, ţe jsme všichni z prachu a opět se v něj navrátíme.76 Následuje období šesti neděl, během nichţ se křesťané v čase 74

Frolcová, Věra – Šťastná, Jarmila: Velikonoce. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard: Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. Svazek. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 1123. 75 Langhammerová, Jiřína: Lidové zvyky. Výroční obyčeje z Čech a Moravy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 45–46. 76 Kněz nanáší popel (=popelec) věřícím na čelo se slovy: Čiňte pokání a věřte evangeliu (srov. Mk 1,15) nebo Pamatuj, ţe jsi prach a v prach se navrátíš (srov. Gn 3,19).

19

klidu, pokání a odříkání připravují především na Boţí hod velikonoční. V odborné literatuře se jednotlivé postní neděle označují lidovými názvy, jeţ mají s příslušným obdobím určitou spojitost.77 Lidé v oblasti Závrší jsou obeznámeni pouze se spojením Smrtná a Květná neděle. Zatímco na Květnou neděli přinášejí do kostela posvětit vrbové větvičky, tzv. kočičky, které si následně odnášejí do svých domovů, zvyk vynášení smrti čtrnáct dní před Velikonocemi se zde neprovozuje a jeho praktikování nepamatují ani starší generace. Právě starší informátoři ze Závrší mají předvelikonoční období spojeno především s půstem, který se v tomto období přísně dodrţoval. Jedlo se především zelí, kyselice, brambory, kaše a jiné bezmasé pokrmy. V kronice Závrší se dočítáme, ţe lidé dokonce nepouţívali k přípravě jídel ani sádlo a kaţdý den půstu se modlili růţenec.78 Na zábavy se v období půstu vůbec nechodilo. „Tady třeba ogaři ani nic nepořádali, protoţe věděli, ţe by tady vůbec nikdo nepřišel.“79 Dnes je situace ohledně zábav a diskoték podobná. Drtivá většina mladých občanů zapojených do dotazníkového šetření potvrdila, ţe se plesů či zábav v období půstu neúčastní vůbec, nebo jen výjimečně. Omezování v jídle je dnes však naprosto individuální záleţitostí a závisí především na přístupu a výchově v kaţdé rodině. V průběhu celé postní doby se v kostele konají kříţové cesty, a to kaţdý pátek půl hodiny přede mší svatou a kaţdou neděli o půl třetí odpoledne. Účast na nich bývá vysoká, především ty nedělní hojně navštěvují rodiny s dětmi. Stejně tomu bylo také v minulém století, o čemţ svědčí záznam z farní kroniky z roku 1986. „V době postní farníci chodívali v hojném počtu na mši svatou a na kříţovou cestu, kterou v pátek mívali střídavě p. Jan Jelínek z Návojné a p. František Cícha z Nedašova. Farníci téţ hojně přistupovali k sv. přijímání.“80 Kříţové cesty vede většinou kněz nebo místní jáhen Jan Jelínek, v posledních letech se však aktivně zapojují sami farníci. Téměř kaţdou cestu tak vede jiná skupinka zájemců, např. místní mládeţ, maminky či ţáci základní školy. Dvacetiletou tradici zde mají také hrané kříţové cesty v podání místních ţáků základní školy. Pod vedením katechetek a pana Petra Káni nacvičují děti především z prvního stupně základní školy scénář Kristova odsouzení, umučení a smrti. Nazkoušenou kříţovou cestu pak v dobových kostýmech předvedou v průběhu postní doby v místním kostele. V případě zájmu se svým představením objíţdí města v okolí, s vystoupením jiţ zavítali dokonce i do Čech. 77

Langhammerová, Jiřina: Lidové zvyky. Výroční obyčeje z Čech a Moravy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 48–49. V díle jsou uvedena jednotlivá označení pro šest po sobě následujících postních neděl spolu s jejich odůvodněním: neděle černá neboli pučálka, praţná, kýchavná, druţebná neboli liščí, smrtná a květná. 78 Naňák, Dušan: Kronika jihovalašského Závrší. Rukopis, 1985, s. 25. 79 Marie Šerá, nar. 1956, Nedašov. 80 Pamětní kniha nedašovské farnosti. Svazek VI, s. 74.

20

„My sme jezdili i do Čech nebo v Němčicích na Hané sme byli, tak nějak kde byli známí. Kdyţ byl nějaký zájem i tady v okolí, tak se oslovili ochotní rodiče, sešlo se několik aut, podle toho, kolik bylo dětí, a jela se hrát kříţová cesta.“81

4.2 Svatý týden Postní doba vrcholí šestým tzv. Svatým, neboli pašijovým či Velkým týdnem. Jedná se o první velikonoční týden, v jehoţ průběhu se křesťané připravují na největší církevní svátek v roce, a sice zmrtvýchvstání Jeţíše Krista. Začíná Květnou nedělí, graduje svatým třídenním, tj. Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem a Bílou sobotou, na jejímţ konci při večerní a následující nedělní ranní slavnosti Vzkříšení Páně končí. „Jsou to dny očisty skutečné i symbolické a dny střídmosti; půstu, klidu, ticha i mlčenlivosti, soustředění. Od „Gloria“ na Zelený čtvrtek kostelní zvony nezvoní, svíce nesvítí, oltáře se nezdobí, varhany nehrají. Ve Svatém týdnu vystupuje význam slova; modlitby pod širým nebem a v kostele, čtení nebo zpěvu pašijí, koledy.“82 Po čas celého týdne probíhá jak intenzivní očista ducha a těla, tak také očista v podobě úklidu domů, dvorů či hospodářských stavení. Příprava na velikonoční svátky je spjata mimo jiné s návštěvou kostela, kde si křesťané připomínají Kristovy poslední pozemské dny, jeho umučení, smrt a pohřbení skrze pašije.83 Především hudební ztvárnění těchto popisů utrpení Jeţíše Krista podle apoštolů umocňuje celkovou atmosféru jednotlivých mší svatých a dává věřícím prostor k zamyšlení. Mezníkem ukončení Svatého týdne a začátkem Velikonoc je Bílá sobota, den sváteční a přelomový, kdy křesťané očekávají vrcholný akt celého velikonočního období. Právě toto velikonoční mysterium, vzkříšení Jeţíše Krista, potvrzuje samotnou podstatu víry a představuje pro křesťany novou naději ve spásu.

4.2.1 Květná neděle Poslední z postních nedělí a zároveň prvním dnem Svatého týdne je Květná neděle. Tak jako kaţdou neděli se v Nedašově v kostele slouţí celkem tři bohosluţby. Ranní mše svatá začíná o půl osmé, následující pak v devět hodin, která je určena především dětem. Začátek poslední dopolední mše je v půl jedenácté. Na všech třech bohosluţbách si věřící

81

Michaela Rašková, nar. 1988, Nedašov. Frolcová, Věra: Velikonoce v české lidové kultuře. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 2001, s. 80. 83 Šidlovský, Evermod Gejza: Svět liturgie. Slovník základní církevní terminologie. Praha: Fénix, 1991, s. 34. „Pašije je umělecké, zvláště hudební zpracování textů evangelií o utrpení Jeţíše Krista. Při bohosluţbách se zpívají na Květnou neděli a Velký pátek.“ 82

21

v tento den připomínají Kristův vjezd do Jeruzaléma, kde ho početné zástupy lidí vítaly palmovými ratolestmi. Proto se i zde při nedělní dětské mši svaté názorně odehrává tento výjev z Písma. Děti se v úvodu mše seřadí v zadní části kostela do zástupu a průvodem pak společně nesou své větvičky kočiček směrem k oltáři, přičemţ všichni přítomní zpívají antifonu Hosana na výsostech. „Děcka jdou v průvodu, je to pro ně takové symbolické. Oni sami si tak proţijí, co se tam tehdy stalo.“84 Kromě dětí si kaţdoročně nosí jívové větvičky, takzvané kočičky, na mši svatou také ostatní věřící. Pro ty, kteří si nepřinesou vlastní, je v kostele připraveno několik kusů navíc. Kněz v úvodu bohosluţby všechny kočičky posvětí a lidé si je pak odnesou do svých domovů. Větvičky posvěcených kočiček jsou povaţovány za symbol jara a Velikonoc a v dnešní době jsou stále součástí domácností. Stejně tomu bylo v 80. letech minulého století, o čemţ svědčí záznam v kronice Závrší. „Týden před velikonocema, na Květnou neděli se v kostele světily kočičky, jívové ratolesti. Kočičky se dávaly na zeď za svatý obrázek. Na Květnou neděli se také na kraj pole a nad dveře chlévů dával dřevěný kříţek, pro zajištění a ochranu úrody.“85 Zatímco umísťování posvěcených kočiček za domácí kříţky či svaté obrázky se zde praktikuje dodnes, zastrkování dřevěných kříţků do polí či jejich přikládání nad dveře chlévů jiţ zcela vymizelo. V této oblasti se stejně tak nezachoval ani další dříve praktikovaný magický způsob ochrany, a sice polykání posvěcených poupat kočiček s přesvědčením, ţe si člověk zajistí ochranu před nemocemi. Smysl všech těchto praktik, jeţ lidé provozovali, byl v jejich očích pozměněn. Posvěcený předmět totiţ nemá ţádný magický účinek, jde především o přímluvu církve za Boţí pomoc při ohroţeních člověka a jeho spásy. „Poţehnané, resp. posvěcené předměty však mají symbolický význam, jsou znameními. Jsou výrazem víry, naděje a lásky a přivádějí k nim, rozhodně nejsou však nositeli magických sil.“86 Posvěcené vrbové větvičky si místí lidé přinášejí do svých domovů s pocitem, ţe v nich jejich prostřednictvím bude celý rok přebývat Boţí přítomnost. Odpoledne se jiţ tradičně za příznivého počasí koná venkovní kříţová cesta v Návojné, kdy zástup věřících v čele s knězem prochází obcí a rozjímá u jednotlivých zastavení rozmístěných po vsi. Účast bývá hojná, na kříţovou cestu pod širým nebem dojíţdí mnohdy i lidé z okolí. V týdnu po Květné neděli kaţdoročně probíhá velká velikonoční zpověď, nejčastěji v pondělí. Do nedašovského kostela se v tento den sjedou kněţí z blízkého okolí a spolu 84

Michaela Rašková, nar. 1988, Nedašov. Naňák, Dušan: Kronika jihovalašského Závrší. Rukopis, 1985, s. 25. 86 Adam, Adolf: Liturgický rok: Historický vývoj a současná praxe. Vyšehrad: Vyšehrad, spol. s.r.o., 1998, s. 113. 85

22

s místními duchovními udělují téměř po celý den svátost smíření. Obyvatelům obcí se tak nabízí moţnost duševní očisty těsně před velikonočními svátky. Tuto příleţitost vyuţívají ve velké míře starší i mladší generace. „Děcka jdou do školy a po škole v podstatě tři čtvrtě děcek jde ke zpovědi, takţe pořád se to tu jakţ takţ drţí.“ Hojnou účast mladých lidí u zpovědi dokazují rovněţ výsledky z vyplněných dotazníků.

4.2.2 Škaredá středa Po úterním dni, v jehoţ průběhu se nic specifického neděje, následuje středa, k níţ se váţe několik názvů. Nejčastěji pouţívaným přívlastkem je slovo škaredá. Pod pojmem Škaredá středa však v literatuře nalezneme jak středu před Zeleným čtvrtkem, tak středu Popeleční. Právě pro první den předvelikonočního postního období se zejména v lidovém prostředí tento název na mnoha místech Čech a Moravy vţil.87 Také středa, jeţ je součástí Svatého týdne a předchází Zelenému čtvrtku, je většinou nazývána Škaredá či Sazometná. První zmíněné označení najdeme například v díle J. Jindřicha Chodsko88, který jej však pouţívá ve spojení s oběma středami. Jako součást Svatého týdne řadí Škaredou středu i autorka Jiřina Langhammerová. Ve svém díle připisuje význam tohoto názvu zradě a morálně křivým lidem, neboť podle Písma to byla právě středa po Květné neděli, kdy Jidáš za třicet stříbrných zradil Jeţíše a udal ho velekněţím.89 Pro středu před Zeleným čtvrtkem uţívá ve svém díle název Sazometná také Čeněk Zíbrt90 a uvádí, ţe je stále nedopatřením zaměňována za středu Popeleční. Tento omyl zde vyvrací několika doklady z příslušných děl, která se touto problematikou zabývají. V nich se jasně píše, ţe středa Sazometná (Škaredá) je ta před nedělí velikonoční, nikoliv Popeleční. Tu naopak autor nazývá Černá či Bláznová. V oblasti Závrší se uţívání tohoto názvu velmi různí nejen mezi jednotlivými vesnicemi. Rozdílné názory jsem zaznamenala také v rámci jedné obce. Někteří dotázaní pouţívají odjakţiva název Škaredá pro středu v postním období, jinak zvanou Popeleční, coţ potvrzuje i zmínka v závršské kronice: „Škaredou středou začal půst, trvající čtyřicet dní, v to

87

Frolcová, Věra: Velikonoce v české lidové kultuře. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 2001, s. 51. Tomeš, Josef: Masopustní, jarní a letní obyčeje na moravském Valašsku. Stráţnice: Ústav lidového umění, 1972, s. 61. 88 Jindřich, Jindřich: Chodsko. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1956, s. 52–54. 89 Langhammerová, Jiřina: Lidové zvyky. Výroční obyčeje z Čech a Moravy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 68. 90 Zíbrt, Čeněk: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky aţ po náš věk. Praha: Nakladatelství Jos. R. Vilímka, 1889, s. 71.

23

se nepočítají neděle, takţe Škaredá středa je šest neděl před Velikonocemi.“91 Při rozhovorech mi však několik respondentů potvrdilo, ţe spojení Škaredá středa pro tu v týdnu po Květné neděli běţně pouţívají. Nedá se tedy jednoznačně určit, pro kterou středu se na Závrší tento název více vţil. Na čem se však všichni informátoři shodli, je skutečnost, ţe se jedná o naprosto běţný všední den, jehoţ průběh se nevyznačuje ţádnými zvláštními zvyky či tradicemi.

4.2.3 Zelený čtvrtek Čtvrtý všední den Svatého týdne se na Závrší vyznačuje především dvěma důleţitými událostmi. První z nich je večerní účast na mši svaté, která je pravidelně navštěvována velkým počtem věřících ze všech tří obcí. Druhá, u všech věkových kategorií velmi oblíbená, je tradiční velikonoční řepotání, jeţ se zde koná kaţdoročně. Zelený čtvrtek, jenţ je součástí tzv. tridua neboli svatého třídenní92, byl pro starší generaci, tak jako celý Svatý týden, dnem půstu. „Odjakţiva byl půst čtyřicetidenní a v tom Svatém týdni uţ od tej Květnej neděle celý týden, to uţ my sme doma měli celý týden půst, protoţe ani ve čtvrtek uţ sa nejedlo maso a tak zkrátka celý týden. Jedla sa kyselica, zelí, zemňáky, česnečka a všecky moţné takové jídla“93 V dnešní době se dle slov respondentů pohled na dodrţování půstu v rodinách liší. Někdo maso v tento den běţně konzumuje, jiný se postí. V rodinách není zvykem v tento den připravovat speciální zelené pokrmy, nejsou dána ani ţádná jiná typická jídla. Někteří však význam slova zelený v názvu tohoto dne připisují návaznosti na pokrmy a zelené rostliny, jeţ jsou motivem postních a velikonočních jídel. „Prv jedli enom zelený salát a pečené maso na ohni, to bylo jako ve Starém zákoně, takový eště zvyk. A ty hořké zelené byliny sa jedly a od toho je Zelený čtvrtek.“94 Jiní v něm vidí spojitost se zeleným rouchem kněze při čtvrteční mši svaté. Mše svatá v tento den začíná v šest hodin odpoledne a účast na jejím slavení bývá za přítomnosti všech věkových kategorií velmi hojná. Kostel je vţdy zcela zaplněn, část lidí dokonce stojí. „Nejvíce lidí je podle mě ve čtvrtek na mši, lidé stojí aţ tak do půlky kostela.“95 Součástí mše svaté jsou dvě čtení z Písma svatého a evangelium podle apoštola Jana, v němţ 91

Naňák, Dušan: Kronika jihovalašského Závrší. Rukopis, 1985, s. 23. Adam, Adolf: Liturgický rok: Historický vývoj a současná praxe. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, spol. s.r.o., 1998, s. 68. Velikonoční triduum ukřiţovaného, pohřbeného a vzkříšeného Pána je vrcholem celého liturgického roku. Začíná večerní mší na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek, vrcholí při velikonoční vigilii a končí nešporami neděle Zmrtvýchvstání Páně. 93 Anastázie Kozubíková, nar. 1935, Nedašov. 94 Anastázie Kozubíková, nar. 1935, Nedašov. 95 Michaela Rašková, nar. 1988, Nedašov. 92

24

při poslední večeři umývá Jeţíš svým apoštolům nohy. „Nazýváte mě Mistrem a Pánem a říkáte to dobře, neboť jím jsem. Jestliţe jsem vám tedy já, Pán a Mistr, umyl nohy, musíte i vy jeden druhému umývat nohy.“96 Tato Jeţíšova slova následují také kněţí v nedašovském kostele, kde byl obřad umývání nohou zaveden poměrně nedávno, a sice v roce 2014 otcem Řehořem97. Tímto gestem kněz vyjadřuje vybraným dvanácti muţům pokoru a sluţebnou lásku, stejně jako kdysi Jeţíš svým učedníkům. Ústředním aktem liturgie Zeleného čtvrtku je ustanovení eucharistické oběti Jeţíše. „Kristus podal při Poslední večeři apoštolům prostřednictvím chleba a vína své Tělo a Krev. Přikázal, aby se tato oběť konala na jeho památku stále.“98 Proto se v tento den podává svaté přijímání pod obojí způsob a kromě těla Kristova v podobě hostie tak věřící přijímají v podobě vína i Jeho krev. Po mši svaté se oltář obnaţí a zůstává prázdný, proměněné hostie se přenesou do vedlejšího svatostánku. Následuje adorace, kdy mají věřící moţnost v kostele setrvat a modlit se. Vedle oslavy poslední večeře Páně je pro místní obyvatele Zelený čtvrtek také dnem, kdy začíná zdejší mnoholetá a velmi oblíbená velikonoční tradice, tzv. řepotání. V první polovině minulého století o ní píše Vincenc Nesázal z Nedašova, který se celý svůj ţivot zajímal o lidovou kulturu na Závrší. Články Lidové zvyky ze Závrší – Nedašov 198299 a Tragačníci100 v regionálních časopisech popisují průběh a podobu řepotání ve 20. století. Klepačníky ze Závrší zahrnuli do svých děl také Josef Tomeš101, Antonín Václavík102 a pracovnice Etnologického ústavu Akademie věd České republiky

v Brně Jana

Pospíšilová103, která v Nedašově a okolí uskutečnila v roce 1998 v rámci grantového projektu o kultuře dětí a mládeţe svůj výzkum. Osobní záţitky a účast při obchůzkách zmiňují v příslušných knihách a článcích i rodáci z této oblasti Josef Káňa, Vojtěch Káňa či kronikář Dušan Naňák. Je tedy zřejmé, ţe řepotání zde pamatují i starší generace a v celé oblasti Závrší je dodrţováno dodnes. Jedná se o náhradu kostelních zvonů v čase, kdy „odletěly do

96

Jan 13, 14–15. Jeruzalémská bible. Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou. Praha: Krystal OP, 2009, s. 1867. 97 Grzegorz Tanderys MIC, polský kněz působící v nedašovské farnosti v letech 2013–2015. 98 Vondruška, Vlastimil: Církevní rok a lidové obyčeje aneb kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakoţ i o liturgii katolické. České Budějovice: Nakladatelství Dona, 1991, s. 3. 99 Pavlištík, Karel: Vincenc Nesázal a jevištní prezentace zvykoslovných aktivit Valašského souboru Závršan z Nedašova. Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka 8, 2007, č. 1, s. 16–17. 100 Nesázal, Vincenc: Tragačníci. Naše Valašsko 13, 1950, s. 59–60. 101 Tomeš, Josef: Masopustní, jarní a letní obyčeje na moravském Valašsku. Stráţnice: Ústav lidového umění, 1972, s. 73. 102 Václavík, Antonín: Jarní obyčeje na Valašsku. In: Lidová kultura východní Moravy. Studie Krajského vlastivědného ústavu v Gottwaldově. Gottwaldov: Krajské nakladatelství Gottwaldov, 1960, s. 17–18. 103 Pospíšilová, Jana: Jak sme řepotali. Národopisná revue 9, 1999, č. 2, s. 91–94.

25

Říma“, tedy od Gloria104 na Zelený čtvrtek do Gloria sobotní vigilie Vzkříšení. Funkci zvonů, které v obcích pravidelně zvoní v šest hodin ráno, v poledne a v šest hodin večer, přebírají místní chlapci školního věku se svými řepotáky, tragači a klepači. Velikonoční idiofony většinou chlapci dědí po svých dědečcích, otcích nebo starších bratrech. V obci Nedašova Lhota je dokonce pan Jan Vaněk stále vyrábí. Právě od pojízdných a ručních dřevěných nástrojů, které chlapci k vydávání zvuku pouţívají, jsou odvozeny názvy této velikonoční tradice, a sice řepotání, tragačování či klepačování. Od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty chodí skupinky hochů po vsi a v určené hodiny ohlašují čas namísto zvonů. Obchůzek se účastní pouze chlapci základních škol, kteří si sami celý průběh akce organizují. Výsluţku za tuto sluţbu obci pak obdrţí v průběhu sobotního rána, kdy vjíţdí do jednotlivých dvorů domů. Dnešní podobu řepotání jsem zaznamenala během řízeného rozhovoru s ţáky osmých a devátých tříd základní školy v Nedašově, kteří se jej zúčastnili v letošním roce. Z jednotlivých výpovědí vyšlo najevo, ţe kromě daných časů klepání a průběhu obchůzek, se tato tradice v jednotlivých obcích mírně liší. Na zmíněné odlišnosti postupně poukáţu v následujících podkapitolách. Na základě rozhovorů s informátory, kteří se v minulých letech tradice sami účastnili, získaných dat z dotazníků a studiem příslušných pramenů a literatury srovnám současnou podobu obchůzek s těmi v minulých letech. Podařilo se mi také získat velmi cenný pramen, a sice deník pánů z obcí Nedašov a Nedašova Lhota. Do těchto kronik, které si páni mezi sebou postupně předávají, zapisují především docházku členů obchůzek, výši výsluţky či počet vykoledovaných vajíček. Nachází se zde samozřejmě i vtipné osobní příspěvky na adresu jednotlivých tragačníků, jeţ jsou veřejnosti nepřístupné. Jsem velmi ráda, ţe jsem měla moţnost do těchto pramenů nahlédnout a inspirovat se v nich. Zvláště pak kdyţ je v deníku z Nedašova, který vedou zdejší páni jiţ od roku 1981, několikrát zdůrazněno, ţe do deníčku smí nahlíţet jen Pán! 4.2.3.1 Průběh řepotání v obci Návojná V Návojné je velikonoční tradice řepotání provozována jiţ několik desetiletí a má pevná pravidla, která se stále dodrţují. Jedná se především o věkovou hranici zúčastněných. Obchůzky se, na rozdíl od zbylých dvou obcí, mohou účastnit pouze chlapci šestých, sedmých a osmých tříd základní školy. Ještě na konci minulého století se tradice účastnili pouze chlapci šestých a sedmých tříd, k nimţ se v následujících letech přidali ještě o rok starší ţáci. 104

Chvalozpěv k oslavě Boha.

26

Nejstarší chlapci z nejvyššího ročníku jsou tzv. páni, dříve zvaní přijímači.105 Bývají většinou dva, celou akci organizují, zajišťují nocleh a rozdělují výsluţku. Páni mají teda jakési vyšší postavení, proto jezdí s pojízdnými řepotáky neboli tragači. Mladší účastníci pak většinou pouţívají ruční klepače. V obci Návojná chodí kaţdoročně pouze jedna skupina tragačníků. První klepání, které má nahrazovat zvonění v šest hodin odpoledne, začíná z důvodu začátku mše ve stejný čas se zpoţděním. Chlapci se totiţ čtvrteční mše, nebo alespoň její části, dle svých slov účastní a obchůzka tak většinou začíná kolem půl osmé večer. I v druhé polovině minulého století bylo zvykem, ţe se na Zelený čtvrtek začínalo řepotat aţ po mši svaté, jak popisuje Vojtěch Káňa ve svých vzpomínkách z roku 1977: „Jiţ se všichni těší jak půjdou na zelený čtvrtek do kostela a pak poprvé půjdou vesnicí od kapličky po Nedašov, pak po obrázkovou hrušku a zase ke kapličce.“106 Trasa obchůzky tedy vţdy začíná u místní kapličky Nejsvětější trojice107 ve středu obce, kde pánové s tragači obkrouţí tři kolečka okolo klepáčů. Odtud následně skupinka chlapců za zvuku klepaček a řepotáků projede od jednoho konce vesnice po druhý a pokračují dál mimo obec aţ po kamenný kříţ, který leţí asi kilometr a půl za obcí. Tam totiţ dříve stával domek zámeckého zahradníka, který ještě patřil k obci Návojná. Poté se vrací zpět ke kapličce ve vsi. Tuto trasu absolvují tragačníci při kaţdé pochůzce. Po prvním čtvrtečním klepání tráví společnou noc u jednoho z pánů. Právě noci jsou mnohdy pro chlapce tím největším záţitkem. Často místo spaní provádí nejrůznější neplechy, kdy zaţívají veselé a nezapomenutelné chvíle. Nejinak tomu bylo také u jejich předchůdců. „V noci ogařiska ale vyváďali všelijaké kůsky jeden druhému. Nejeden chodil na druhý deň olíčený krémem, trnkama a nekerý sa ešče týdeň po velikej noci nadarmo umýval od kolomaze.“108 Dodrţování společného noclehu se přes pár výjimek traduje stále. Co se v dnešní době ovšem zcela vytratilo, je půlnoční umývání tragačníků v řece v noci ze čtvrtka na pátek. Tento očistný akt byl účastníky řepotání hojně provozován v minulém století. Informátoři, kteří řepotali v 70., 80. a počátkem 90. letech 20. století, tento zvyk ve svých výpovědích uvedli. „To nevím, jestli to ti ogaři dodrţujů, ale my sme sa umývali, kdyţ sme řepotali, tak sme sa umývali ze čtvrtka na pátek v potoce, ano.“109 Věřilo se, ţe v ten večer teče krev Krista Pána, který při poslední večeři měnil právě vodu ve víno. Tato „zázračná“ voda měla chlapce omladit a dodat jim sílu. O půlnočním umývání je zmínka 105

Káňa, Josef: Pověsti. Příběhy a zvyky ze staré dědiny. Návojná: Ateliér umělecko – řemeslného malířství Petr Káňa Návojná, 19992, s. 82. 106 Káňa, Vojtěch: Velikonoční řepotání v Návojné. Brumov – Bylnice, 2004, s. 2. 107 Naňák, Aleš: Památky Závrší. Nedašov: Římskokatolická farnost Nedašov, 2013, s. 33–34. 108 Káňa, Josef: Pověsti. Příběhy a zvyky ze staré dědiny. Návojná: Ateliér umělecko – řemeslného malířství Petr Káňa Návojná, 19992, s. 85. 109 Václav Zicha, nar. 1973, Nedašova Lhota.

27

i v kronice Závrší110, kde se však dočítáme, ţe se zvyk provozoval v noci z pátku na sobotu. V posledních zhruba dvaceti letech účastníci obchůzky tento zvyk nedodrţují, dnešní generace řepotáků dokonce ani netuší, ţe se v minulosti provozoval. O půlnoci však stále na obchůzku chodí, v Návojné se jí účastní všichni členové skupiny. Tím čtvrteční program končí. Na Velký pátek se začíná řepotat časně z rána. Na rozdíl od ţáků základních škol, kteří mají v současnosti v tento den prázdniny, museli jejich starší předchůdci po ranní obchůzce v šest hodin ještě do školy. Za jejich školních let probíhalo vyučování i na Velký pátek, coţ mělo ve spojitosti s nutnou účastí na obchůzkách své kouzlo. „Ve škole uţ sme byli nervózní, abysme stihli o poledni řepotat, protoţe také zvony nezvoníja…vím, ţe sme učitelom sa omlůvali, ţe aby nás pustili a ţe keřísi oknama skákali ven, aby to stihli.“111 Dnes se začíná chodit stejně jako dříve v šest hodin ráno, v poledne a ve tři hodiny odpoledne, v hodině Kristovi smrti. Tehdy vjíţdí skupinka do dvorů, kde udělají řepotáci kolečko a klepačníci klepou. Na velkopáteční obřady, které začínají v šest hodin odpoledne dnešní tragačníci však většinou nechodí. Účastník ze 70. let minulého století naopak uvádí: Šli sme zas na ty obřady velkopáteční, ne jak dneska, ţe uţ nechodíja. To je škoda, to je právě špatně… takţe my sme šli také na ty obřady velkopáteční a také sme čekali do konca uţ nervozní, abysme to všecko stihli, protoţe zas po tych obřadoch sa šlo po dědině, sa moselo, místo zvonění, klekání, sa mosela dědina obletět.“112 Dnes se chlapci schází na odpolední pochůzku v šest hodin opět u kapličky a jednotlivci, kteří se obřadů v kostele účastní, se k nim v průběhu připojí. Poslední páteční objíţďku o půlnoci jiţ mnohdy zcela vynechají. Následuje další společná noc, při níţ si chlapci navzájem provádí různé lumpárny. Potírání zubní pastou či oblepení lepicí páskou ve spánku patří k častým vtípkům. Bílou sobotou velikonoční obchůzka končí. Páni a starší chlapci odloţí své tragače a všichni členové skupinky jdou pouze s klepačkama. Za svou téměř dvoudenní sluţbu obci, kdy svými nástroji v danou dobu nahrazovali zvuk zvonů, si po jednotlivých domech vyslouţí příslušnou odměnu. Někdo nese pokladničku, někdo košík na vajíčka, která patří mezi tradiční velikonoční dary. Dnes jich však uţ nedostávají tolik, převaţuje spíše peněţní odměna. V kaţdé obci zpívá skupina klepačníků při sobotní obchůzce po domech příslušnou písničku.

110

Naňák, Dušan: Kronika jihovalašského Závrší. Rukopis, 1985, s. 26. Vladimír Káňa, nar. 1960, Návojná. 112 Vladimír Káňa, nar. 1960, Návojná. 111

28

„V sobotu ráno sa ide enom s klepačkami, udělá sa kolo ve dvoře a poví sa: Poslali nás naši páni, abyste nám dali něco od klepání. Pár vajíček na rendlíček a pár kaček od klepaček. A všeci začnů klepat. Hospodář nebo hospodyňa dá vajíčka a peníze. Pán Bůh zaplať všeci povíme a ide sa do dalšího dvora.“113 Text písně se v průběhu let nezměnil a pro obec Návojná je tato píseň typická, neboť v dalších dvou obcích téměř nezaznívá. Vykoledovanou výsluţku poté páni rozdělí mezi všechny členy skupiny. Nejvíce peněz dostanou právě páni, méně pak řepotáci a nejméně klepáči. Stejné je to i s dělením vajíček. Klepáči si tak musí počkat na další rok, aţ vstoupí do sedmé třídy a stanou se řepotáky či pozdějšími pány. Po rozdělení pak ještě naposledy v poledne objedou celou ves. Tím jejich sluţba končí, protoţe večer při Vzkříšení se v kostele opět rozezní zvony. Tradice velikonočního tragačování je v obci Návojná velmi oblíbená a stále udrţovaná. Chlapci chodí klepat kaţdoročně a téměř za kaţdého počasí. „Letos nás bylo sedm. Sedm je nejvíc a jináč sme chodívali většinů po čtyřech nebo po pěti.“114 Časy a trasa obchůzek se v průběhu let nezměnil, účastníci však v době řepotání nenavštěvují mše svaté tak hojně, jak tomu bylo v letech minulých. „Bývalo to krásné, my sme sa na to těšili a bylo to takové pěkné, ale škoda ţe ti ogaři uţ dneska nechodíja na ty obřady no…ţe není tam cítit takový ten vztah k tomu duchovnu, ale tak to záleţí na kaţdém…ale jako zatím sa to dodrţuje.“115 4.2.3.2 Průběh řepotání v obci Nedašov Velikonoční obchůzky tragačníků mají v Nedašově dlouholetou tradici. Provozovaly se i v době, kdy bylo mnoho aktivit a tradic vlivem reţimu potlačeno či zakázáno. „Byla válka, potom za komunistů sa vlastně nedělo nic, nesmělo sa skoro nic dělat, takţe to bylo takové enom co potajnu a tak povymizelo kde co. Ale klepáčníci chodili pořád, oni to brali spíš jako takový folklor.“116 Dnes je řepotání oblíbené nejen ze strany samotných účastníků, ale také mezi místními obyvateli. „To sa mně líbí strašně, na to sa vţdycky těším. Ať je

113

Pavel Macháč, nar. 1960, Návojná. J. Ř., ţák 9. třídy ZŠ Nedašov. 115 Vladimír Káňa, nar. 1960, Návojná. 116 Anastazie Kozubíková, nar. 1935, Nedašov. 114

29

jakékoliv počasí, tak prostě fakt chodíja.“117 Důkazem obliby tradice je kaţdoroční poměrně vysoký počet zúčastněných. I kdyţ letos byl podle slov jednoho z účastníků hodně slabý rok, kdy se sešlo 15 chlapců, ze starších záznamů v deníku nedašovských pánů je patrné, ţe se jejich počet stabilně pohyboval v rozmezí mezi 25 aţ 30 členy. Po rozhovorech s letošními členy řepotání jsem zjistila, ţe se v jednotlivých obcích věková hranice účastníků liší. Zatímco v Návojné mohou být součástí obchůzkové skupiny pouze ţáci šestých, sedmých a osmých tříd, v Nedašově takto pevně dané pravidlo není. Zde je zvykem, ţe se mohou zapojit chlapci základní školy od první aţ po devátou třídu, případně i zájemci předškolního věku. Pánem se pak stávají v okamţiku, kdy sluţbu odchodí sedm let nepřetrţitě za sebou. Roli pána zastávají většinou dva, maximálně tři chlapci. Ti jsou členy jednotlivých skupin a jiţ tradičně se starají o společný nocleh a s tím spojené občerstvení. V Nedašově, rozlohou největší obci Závrší, chodí celkem dvě skupiny řepotáků. První z nich, ta hlavní, má na starosti dolní část obce. Na začátku se skupina rozdělí na dvě menší party, z nichţ kaţdá vyjíţdí na opačný konec vesnice. Obě se poté sejdou v jejím středu u kamenného kříţe na rozcestí u Ivánků118 a pokračují dále do vsi. Jejich úsek končí u sochy „sv. Antoníčka“119 naproti zdejší hospody. Tuto trasu jezdí chlapci v dané časy v průběhu celého třídenního řepotání. Druhá skupina začíná právě na tomto místě, odkud pokračuje dál po horní konec obce. „Tam hore od té hospody, tak tam si chodíja kopaničářé zvlášť navrch na Paseky a tady chodíja dvě skupiny. Jedna ide vlastně sem na Návojnů, jedna na Lhotu a pak sa spojíja a uţ jedů aţ po tu hospodu navrch.“120 Jedná se o dvě odlišné skupiny. Kaţdá z nich, dolní i horní, má vlastní pány, jiné místo nocování a výsluţku si dělí pouze mezi své členy party. Průběh řepotání popisovali účastníci z dolní, tedy hlavní skupiny. Ve čtvrtek přede mší svatou se chlapci sejdou u budovy fary místního kostela. V úvodu mše před bohosluţbou slova zazpívá kněz úvodní větu z chvalozpěvu Sláva na výsostech Bohu, kdy se varhany a zvony naposledy na delší dobu rozezní. Po téměř minutovém nepřetrţitém zvonění utichnou, „odletí do Říma“, a opět se rozezvučí aţ v průběhu vigilie na Bílou sobotu. V tu chvíli objedou chlapci několikrát kostel se svými tragači, rozdělí se a pokračují kaţdý svým směrem do vsi. Časy obchůzek se nemění. Po prvním odpoledním čtvrtečním výjezdu následuje další o půlnoci, které se účastní všichni

117

Aneţka Vaculíková, nar. 1962, Nedašov. Naňák, Aleš: Památky Závrší. Nedašov: Římskokatolická farnost Nedašov, 2013, s. 24–25. 119 Socha sv. Antonína Paduánského. Tamtéţ, s. 15–16. 120 Marie Šerá, nar. 1956, Nedašov. 118

30

členové. „Kdo nedojde, nedostane peníze.“121 Noční umývání v řece v současnosti nedašovští tragačníci neprovozují. Po mnohdy bezesné společné noci ze čtvrtka na pátek u jednoho z pánů mají obchůzky na Velký pátek totoţný harmonogram jako v kaţdé z obcí. Jednotlivé skupiny prochází své úseky ráno, v poledne, ve tři hodiny odpoledne se zajíţďkou do dvorů a znovu v šest hodin odpoledne. Obřadů na Velký pátek se místní chlapci stejně jako na Zelený čtvrtek neúčastní, protoţe by danou obchůzku nestihli včas. O půlnoci z pátku na sobotu chodí dnes jen výjimečně. Sobotní klepání začíná v ranních hodinách. Páni odloţí své tragače a společně s ostatními členy obchází domy ve vsi pouze s klepačkama. Obchůzky jsou i zde doprovázeny zpěvem, text písně se však liší. Nedašovem tak dopoledne na Bílou sobotu ve dvorech zní: Daj (Vstaň) matičko, daj vajíčko, za naše klepání, co my sme sa naklepali od (z) rána do svítání. Tuto typickou píseň nedašovských klepačníků pouze zřídka doplňuje píseň návojské skupiny z předešlé podkapitoly. Vyslouţenou odměnu tvoří převáţně peníze a syrová vajíčka, jejichţ počet se pohybuje v řádu dvou aţ tří stovek. Chlapci z Nedašova uvedli, ţe v době sobotních pochůzek dostanou občas i pozvání na čaj či sladkosti. Výsluţka je poté rozdělena na dvě poloviny. Jednu si mezi sebe rozdělí páni, zbylou pak podělí ostatní účastníky podle zásluh. Kaţdoročně darují tragačníci dolní skupiny z Nedašova určitou částku z vybraných peněz také na místní faru. 4.2.3.3 Průběh řepotání v obci Nedašova Lhota I v poslední z obcí na Závrší kaţdoročně velikonoční tragačování probíhá. Tradice je stručně zachycena v místních veřejně přístupných kronikách. Po jejich prostudování jsem zaznamenala zápis o obchůzkách z let 2012 a 2013. V prvním zmíněném roce chodilo na Bílou sobotu vybírat po domech sedm chlapců, o rok později i přes špatné počasí chlapci čtyři. Tato čísla však nevyjadřují celkový počet tragačníků, ale pouze pány a polopány, kteří se v této obci jako jediní sobotní dopolední obchůzky a půlnočních výjezdů účastní. V předešlých letech tak někdy docházelo k tomu, ţe se v noci sešlo sotva pár chlapců. „Přes

121

J. K., ţák 9. třídy ZŠ Nedašov.

31

den sme chodili všeci prostě, aj malí, ale tehda nás bylo málo. My sme byli enom dva, protoţe tam nebyl nikdo jiný ani pán ani polopán, enom já s ním, tak sme chodívali sami v noci.“122 Jak je jiţ z předchozího textu patrné, v Nedašove Lhotě existují v rámci celé skupiny celkem dvě vyšší pozice. Nejstarší chlapci osmých tříd základní školy zastávají funkci pána, zástupci ze tříd sedmých jsou polopáni. Toto pravidlo je pevně dané a dodrţovalo se i u starších generací. Ţáci devátých tříd se řepotání jiţ neúčastní, spodní věková hranice však určena není, a tak se můţe zapojit kdokoliv z niţších ročníků. Na rozdíl od Návojné není v obcích Nedašov a Nedašova Lhota pevně určeno, kdo ze členů bude pouţívat jaký nástroj. Je tak zcela běţné zahlédnout i ty nejmenší příslušníky skupin s pojízdnými tragači. V rámci celé obce chodí celkem dvě skupiny tragačníků, jejichţ úseky od sebe přibliţně na půli cesty dělí část vsi zvaná Na Výpustě. Trasa první skupiny „z Dolňácka“ vede od spodní části vesnice zvané Podelhotí spolu s přilehlými ulicemi aţ po danou hranici Na Výpustě. Odtud pak vychází druhá skupina „z Horňácka“, která končí na točně, horním konci obce. Podobně jako v Nedašově se jedná o dvě odlišné skupiny obcházející pouze tu svoji vymezenou část. Při rozhovoru s ţáky na základní škole byli přítomni zástupci z horní i dolní skupiny, získala jsem tedy kompletní informace ohledně obchůzek v obou částech obce. Chlapci řepotající na Dolňácku se mše svaté na Zelený čtvrtek neúčastní. Čekají na začátku obce u kamenného kříţe na Podelhotí123, kde se pomodlí, a po skončení mše svaté se odtud rozjedou hlouběji do vsi. „No tak u nás sa chodí od kříţku vlastně ve Lhotě, jak začíná, tak od tama od kříţku berem kaţdů ulicu. Po hospodu jede jedna skupinka, a kdyţ chcem, tak sa rozdělíme, ţe jedni idů hore do Říček a druzí na Výpustu. Od Výpusty navrch jezdí druhá skupina.“124 Půlnoční objíţďky se účastní pouze páni a polopáni, kteří v tomto sloţení tráví kaţdoročně společné noci na chatě. Tam si jiţ dopředu chodí chystat dřevo na oheň, v noci pak opékají a hrají hry. Půlnoční zvyk umývání v řece dnes zdejší chlapci vůbec neznají, ještě před pěti lety jej však jeden z pánů dolní skupiny pamatuje. V jedné z odpovědí v dotazníku, který byl vyplňován anonymně, tehdejší účastník řepotání z Nedašovy Lhoty uvádí: „Ve čtvrtek v 0:00 se ogaři při řepotání chodí umývat do říky a odříkajů modlitbu: Vitaj voděnko čistá z boka Pána Jeţíša Krista. Obmýváš hory, kamení, obmyj mňa, hříšné stvoření.

122

Vašek Šerý, nar. 1992, Nedašova Lhota. Naňák, Aleš: Památky Závrší. Nedašov: Římskokatolická farnost Nedašov, 2013, s. 49–50. 124 Š. F., ţák 9. třídy ZŠ Nedašov. 123

32

Dokonce necháváme v kýblu vodu pro ty kdo sa v chalupě neobudil a pro dobytek. Je to připomenutí utrpení Krista v Getsemanské zahradě.“125 Co se týká časů a podoby obchůzek, páteční program se nijak neliší od zbylých dvou obcí. V sobotu však obchází lhotští tragačníci vesnici také ve čtyři hodiny ráno, poté následuje tzv. vyklepávání, kdy chodí po výsluţce opět pouze páni a polopáni, a to jenom s klepačkama. Píseň, kterou za jejich zvuku zpívají, je totoţná s písní v Nedašově: Daj (Vstaň) matičko, daj vajíčko, za to naše klepání, co my sme sa naklepali od (z) rána do svítání. V Nedašove Lhotě si kromě peněz, které si rozdělují pouze páni, vyslouţí chlapci i velké mnoţství vajíček. Ty si rozeberou převáţně polopáni. Letos si jeden z nich domů přinesl zhruba 150 kusů vajec. Za vybrané peníze kupují mladším účastníkům menší občerstvení. „Vţdycky kdyţ vyklepáváme v sobotu ráno, kdyţ vybereme nejaké peníze, tak odloţíme si třeba 300 Kč a kůpíme tym malým kofolu a tyčinky.“126 Průběh jedné z velikonočních obchůzek dolní skupiny z Nedašovy Lhoty zachycuje videozáznam z roku 2005.127 Na Horňácku probíhá řepotání velmi podobně. Skupinka chlapců, která se čtvrteční mše také neúčastní, se před kaţdým chozením schází u dřevěného kříţe Na Výpustě128, kde se společně pomodlí. Odtud pak vyjedou po své trase v zástupu po dvou. Ten vedou páni, za nimi následují polopáni a ostatní řepotáci, pak nejmladší klepačníci a celý průvod ukončuje opět jeden z pánů. V tomto rozestavení chodí obě lhotské skupiny. Všichni dělají ve svém úseku na daných místech tzv. kolečka. Při nich stojí klepači uprostřed a klepou, během čehoţ je ostatní chlapci s tragači několikrát obkrouţí. Harmonogram obchůzek je stejný, nočních výjezdů se účastní i v této části obce pouze páni a polopáni, stejně jako sobotního vyklepávání po domech. Noci však na rozdíl od skupiny na Dolňácku tráví členové horní skupiny kaţdý ve svých domovech, a tak se na půlnoční výjezdy schází na předem určeném místě. V sobotu začínají páni a polopáni chodit v osm hodin ráno po domech za zpěvu totoţné písně jako dolní skupina a za svou sluţbu dostávají peníze a vajíčka. „Ve 12 pak

125

Muţ, 20 let, Nedašova Lhota. J. P., ţák 8. třídy ZŠ Nedašov. 127 Tragače, Nedašova Lhota, 2005. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=USi4mJx8FJg, cit. 10. 11. 2015. 128 Naňák, Aleš: Památky Závrší. Nedašov: Římskokatolická farnost Nedašov, 2013, s. 53. 126

33

rozdělujeme peníze malým. To dáváme tak 10 aţ 15 Kč a zbytek si rozdělíja páni a polopáni.“129 O průběhu a organizaci tradičního velikonočního řepotání se chlapci z celé oblasti Závrší během rozhovoru velmi ochotně rozmluvili. Podělili se i o osobní záţitky a historky, kterých během necelých tří dnů nejen na obchůzkách, ale zejména při společném proţívání nocí nasbírali nespočet. Všichni se této tradice zúčastňují rádi a těší se především na dobu, kdy se stanou pány. Na rozdíl od svých starších předchůdců však nenavštěvují po dobu řepotání mše svaté, které představují v oblasti Závrší důleţitou součást Velikonoc. „Trochu mňa mrzí, ţe ti řepotáčníci, kdyţ sa vrátíme zpátky k tym řepotákom, ţe uţ sa jim do kostela nechce. Ţe oni uţ tam nejdů, aby to stihli, uţ sů pohodlní a uţ to berů tak prostě…není to ono. Oni to berů moţná jako zábavu a není to jako takové od srdce, upřímné, protoţe vlastně Velikonoce sů ty najvětší svátky církevního roku, takţe by to chtělo trochu víc sa nad tým zamyslet no.“130 Zvyk očistného rázu spjatý se Zeleným čtvrtkem v minulém století byl v této kapitole ve spojitosti s tragačníky nejednou zmiňován. Jedná se o půlnoční umývání v řece v noci ze Zeleného čtvrtku na Velký pátek, které kromě tragačníků vykonávali i místní občané. Zaznamenán je v kronice Závrší a vzpomíná na něj také autor návojských Pověstí.131 I kdyţ se v současnosti jedná jiţ o zcela vymizelý jev, v průběhu 20. století byl hojně provozován. Ve svých výpovědích si na něj starší informátoři velmi dobře vzpomínají: „Jak jeli o půlnoci klepačníci, tak uţ sa chodilo na potůček umývat. Bylo to takové jarní oţivení, nebo ţe po tej zimě to bylo takové vzkříšení celkem aj toho těla. Modlilo sa přitom: Vitaj vodičko čistá, tečeš od Pána Krista. Obmýváš hory, kamení, obmyj mě, hříšné stvoření… Je to krásný zvyk, prvej letěly všecky tetičky, prve byla plná říka bab. Všecky sa umývaly.“132 Také další obyvatelka obce Nedašov líčí své osobní záţitky: „My eště jako malé děti, tak my sme si s maminků chodili vlastně v tych dvanáct do říky umývat nohy. My sme měli říku vlastně kůsek…a to bylo chladné, to taká zima člověka obešla, ţe aţ hrůza. Člověk si to snaď aj v tom asi nejak tak uvědomil, ţe sa děje něco zvláštního, protoţe sa to jindy nedělá, enom na ten Zelený čtvrtek. Teďka uţ ne.“133

129

D. K., ţák 9. třídy ZŠ Nedašov. Vladimír Káňa, nar. 1960, Návojná. 131 Káňa, Josef: Pověsti. Příběhy a zvyky ze staré dědiny. Návojná: Ateliér umělecko–řemeslného malířství Petr Káňa Návojná, 19992, s. 85. 132 Anastazie Kozubíková, nar. 1935, Nedašov. 133 Marie Šerá, nar. 1956, Nedašov. 130

34

Mnozí respondenti znají tento zvyk z vyprávění svých rodičů. „Ano, to znám z vyprávění od mojej maminky. Ta nám to vykládala také vţdycky, ţe jestli chceš projít pěkně pubertů, mět čistý obličej, tak ze čtvrtka na pátek, běţ sa pořádně vyumývat do potoka.“134

4.2.4 Velký pátek Den přísného půstu, pracovního klidu a modlitby. Tak vnímají obyvatelé Závrší druhý den svatého tridua. Jeho průběh proţívají v tichosti a rozjímání, během velkopátečních obřadů si v kostele připomínají Kristovo ukřiţování a smrt. Velký pátek má mnoho lidí, bez ohledu na víru, spojeno s půstem. V oblasti s převahou křesťanů, kterou Závrší bezpochyby je, se v tento den dodrţuje půst i dnes, a to především od masa. Starší lidé se mnohdy postí zcela, během dne se zasytí nanejvýš chlebem a vodou či jiným postním pokrmem. Dodrţování půstu u mladší generace je velmi individuální záleţitostí. Většina se však v celém postním období snaţí omezit alkohol, sladkosti a maso. Někteří z nich navíc dodrţují půst újmy ve formě odříkání častého uţívání počítače či televize, jiní se naopak neomezují téměř v ničem. Záleţí tedy především na přístupu kaţdého jedince. Přestoţe se stále nejedná o státní svátek a lidé tak většinou musí v tento den do práce, ve všech třech obcích se pevně dodrţuje zákaz hýbání se zemí, kde odpočívá Kristus. Na Velký pátek tak lidé nechodí na pole, nepracují ve svých zahrádkách a celkově se jedná o velmi tichý den. „V pátek sa nemělo hýbat zemů, ani sme nikdy nic v ţivotě nesadili, ani nic.“135 Páteční klid narušují v dané hodiny pouze zvuky klepaček a tragačů při jednotlivých obchůzkách. Ve tři hodiny odpoledne pak navíc řepotáci postupně vjíţdí do dvorů a ohlašují hodinu Jeţíšovy smrti. Ve stejnou hodinu začíná také kříţová cesta136 v nedašovském kostele za hojné účasti občanů. Velkopáteční program pak pokračuje jednotlivými obřady, klasická mše svatá se neslouţí. Obřady mají tři části: bohosluţba slova, uctívání kříţe a svaté přijímání. Bohosluţba slova se skládá ze dvou čtení z Písma svatého, po nichţ následují pašije z Janova evangelia a přímluvy. Následuje obřad uctívání kříţe. Ministranti přinesou zahalený kříţ ze zadní části kostela k oltáři, kde jej kněz pomalu odhaluje. Poté se jdou všichni postupně kříţi poklonit a uctít ho. Následují modlitby a celý páteční program je ukončen svatým přijímáním. 134

Aneţka Vaculíková, nar. 1962, Nedašov. Anastazie Kozubíková, nar. 1935, Nedašov. 136 Šidlovský, Evermod Gejza: Svět liturgie. Slovník základní církevní terminologie. Praha: Fénix, 1991, s. 24. „Kříţová cesta je umělecké ztvárnění utrpení Páně při cestě na Kalvárii o 14 zastaveních buď ve formě kříţů nebo obrazů v kostele, anebo samostatně stojících malých staveb v přírodě s vyobrazeními.“ 135

35

Poměrně novou záleţitostí spjatou s Velkým pátkem je noční kříţová cesta. S touto myšlenkou přišlo v roce 2009 nedašovské společenství mládeţe sloţené z mladých lidí ze všech tří obcí, které navíc ve farnosti pořádá dětské tábory a farní ples. „My kdyţ sme to plánovali, kdyţ sme začínali, tak sme byli takoví nesví, jak to vůbec bude fungovat. Protoţe lidé na to nebyli zvyklí, tady vţdycky byla poslední kříţová cesta ve tři hodiny a pak uţ byl takový klid, uţ se bdělo jenom u toho hrobu. A my sme to tak nějak jak kdyby zkusili, abysme natáhli víc třeba aj těch mladých nebo vysokoškoláků, kteří třeba ještě v ten pátek byli ve škole nebo chlapi přijíţděli třeba pak navečer z práce domů, tak sme chtěli udělat ještě něco takového. Tak sme právě vymysleli tu noční kříţovou.“137 Akce má od svého prvního konání stále větší ohlasy, v posledních letech se jí pravidelně účastní aţ tři sta lidí. Jiţ tradičně začíná v deset hodin večer u kamenného kříţe na rozcestí u Ivánků138 v Nedašově, odkud zástup věřících v čele s mládeţí vychází směrem ke kostelu. Rozmístěné čajové svíčky na celkem čtrnácti místech v průběhu cesty symbolizují jednotlivá zastavení, u nichţ skupinka v tichosti nebo při krátkém zamyšlení rozjímá. Po celou dobu se v průvodu nese i dřevěný kříţ, který si zájemci z řad přítomných postupně předávají a mají tak moţnost zakusit tíhu kříţe na vlastní kůţi. Celkovou atmosféru doplňuje světlo svíček a lampionů, které si lidé na tuto akci přináší. Po příchodu do kostela následuje bdění u Boţího hrobu. Do jedné hodiny ranní vede adoraci mládeţ, čtou se texty a zpívají písně. Poté zůstává kostel aţ do sobotních večerních obřadů otevřen a lidé zde podle rozpisu, do něhoţ se v případě zájmu předem zapíší, hlídají hrob a rozjímají. Hodinový rozpis je v kostele umístěn po celý Svatý týden, jednotlivci se tak mohou postupně zapisovat, aby byla v průběhu noci z pátku na sobotu v kostele zajištěna stálá adorace a bezpečnost. „To sa chodí vlastně to sa tam zostane uţ v ten pátek prostě, tam večer někdo je a je to rozdělené, aby ten kostel nezostal prázdný. Já třeba chodím od třů ráno a su tam aj dvě a půl hodiny, dokud mám tu touhu sa modlit, dokud mám potřebu modlit sa, tak su tam. Věřící lidí ze všeckých obcí sa tam střídajů a trvá to celů sobotu aţ do toho Vzkříšení.“139

4.2.5 Bílá sobota V průběhu celé soboty navštěvují obyvatelé Závrší otevřený hrob s tělem Jeţíše Krista v místním kostele, kde se v tichosti modlí a rozjímají aţ do večerní vigilie. Dopoledne chodí v jednotlivých obcích skupinky řepotáků po výsluţce, v poledne pak obchází obce naposledy. 137

Michaela Rašková, nar. 1988, Nedašov. Naňák, Aleš: Památky Závrší. Nedašov: Římskokatolická farnost Nedašov, 2013, s. 24–25. 139 Marie Šerá, nar. 1956, Nedašov. 138

36

V domovech většinou v tento den probíhá také velikonoční úklid či jeho dokončování. Nejdůleţitější částí dne je ovšem podvečer, kdy oslavou Jeţíšova zmrtvýchvstání končí velikonoční triduum a celý Svatý týden. Bílá sobota je časem úklidu a příprav na slavení Velikonoc. Hospodyně dělají pořádky ve svých domácnostech v průběhu celého týdne, v sobotu pak dolaďují poslední úpravy, aby bylo na neděli a pondělí všechno nachystáno. Ráno se peče beránek a buchty, v mnohých rodinách se připravuje tradiční velikonoční zapečené nadívání z uzeného masa, vajíček, kopřiv, kousků rohlíků a mléka. V dnešní době se však sloţení a příprava velikonočních jídel v rodinách poměrně liší, neexistuje proto konkrétní pokrm, který by byl typický pro všechny domácnosti. Jednotlivé pokrmy pak lidé nosí dopoledne posvětit do kostela. „Na Bílou sobotu od 10. 00 do 12.00 hod. bude svěcení pokrmů co půl hodiny. Je to stará křesťanská tradice, ţe věřící v košíku přinášejí symbolické pokrmy určené ke společné rodinné snídani. Např. beránek, chléb, vajíčka, bábovka a podobně.“140 Lidé si mohou přinést zkrátka cokoliv, co si poté odnesou do svých domovů k nedělnímu stolu. Odpoledne pak přichází na řadu barvení vajíček. Oblíbené je přírodní barvivo, kdy se vajíčka nechají vyvařit v cibulové slupce, pouţívají se však i klasická potravinářská barviva všech barev. Hotová nabarvená vajíčka pak zdobí větve kočiček ve váze či u vstupních dveří, v neděli a v pondělí slouţí jako výsluţka při mrskačce. V některých rodinách si chlapci stále pletou tatary z vrbového proutí, na Závrší zvané karabáče či korbáče, mnozí si je však dnes kupují. „Tatary sme si plétávali, eště sem plétál aj třeba mojem synovi, nebo spolu sme to dělali. Jak je to teďka… já osobně uţ si ho kůpím.“141 Po celodenních přípravách vrcholí celý den i liturgický rok večerní slavností Zmrtvýchvstání Páně. Velikonoční vigilie začíná v sedm hodin odpoledne a má celkem čtyři části: slavnost velikonoční svíce, bohosluţba slova, bohosluţba křestní a eucharistická. Obřady první části začínají před kostelem, kde jiţ hodinu předem udrţují oheň v plechovém stojanu krojovaní, především členové Valašského krúţku Závršan. Úvod vigilie se tedy odehrává venku, zatímco věřící zůstávají na svých místech v kostele, kde se vypne veškeré osvětlení. Kněz před vchodem do kostela posvětí oheň, od něhoţ zapálí velikonoční svíci, paškál142. Do ní postupně vyrývá kříţ, řecká písmena Alfa a Omega a současný letopočet. Poté zasadí do svíce pět kadidlových zrn na způsob kříţe. V průvodu pak společně 140

Úryvek z farních ohlášek z roku 2006. Farní kronika 2006 – 2014. Václav Zicha, nar. 1973, Nedašova Lhota. 142 Šidlovský, Evermod Gejza: Svět liturgie. Slovník základní církevní terminologie. Praha: Fénix, 1991, s 34. „Paškál je svíce velikých rozměrů, která se světí o velikonoční vigilii a stojí u oltáře na zvláštním svícnu od Bílé soboty aţ do slavnosti seslání Ducha svatého.“ 141

37

s ministranty a krojovanými přináší nové světlo, posvěcený paškál, do ztemnělého kostela. Při průvodu k oltáři kněz celkem třikrát zvolává Světlo Kristovo, zatímco ministranti všem přítomným zapalují svíce, v jejichţ světle se kostel postupně rozzáří. Následuje bohosluţba slova, kdy se čte několik čtení z Písma svatého. Po posledním z nich se za zpěvu Sláva na výsostech Bohu kostelem opět rozezní zvony na oslavu vítězství Jeţíše nad smrtí. V další části mše kněz ţehná vodu a přítomní věřící si obnovují své křestní sliby. Poslední částí je slavení eucharistie a přijímání zmrtvýchvstalého Krista. V úplném závěru sobotní slavnosti se koná průvod kolem kostela. V jeho čele kráčí ministranti se sochou vzkříšeného Pána, následuje kněz s monstrancí spolu s krojovanými, kteří nad ní nesou baldachýn, a za nimi zástup všech věřících se svíčkami. Po návratu do kostela kněz na závěr všem udělí slavnostní poţehnání spolu s vítězným aleluja. Po sobotní vigilii končí čtyřicetidenní půst a lidé si tak mohou dopřát jídla, která si v předešlých dnech odříkali. „V sobotu večer, jak sa přišlo ze Vzkříšení, toţ první letěli tatinek na hůru uřezat kus slanin, protoţe uţ byli všeci vyhládlí.“143 V půstu se na Závrší obvykle jedlo zelí a kyselica. A právě na důkaz konce postního období věšeli dříve mladí chlapci škopky od zelí na stromy. „Na Bílou sobotu večer věšajú oplaniska144 škopky od zelí na stromy, ţe prý přestává půst. Nebude se jest kyselica, ale maso.“145 Zvyk, který se prováděl v noci na Bílou sobotu, tak dostal název věšání kyselice. Také Josef Tomeš uvádí jeho průběh v obcích Nedašov a Nedašova Lhota ve svém díle.146 Ve dvou zmíněných vesnicích se tento zvyk na Bílou sobotu dodrţuje jiţ dlouhá léta, v Návojné se jedná o mladší záleţitost posledních zhruba čtyřiceti let. Název zůstal stejný, ovšem jeho smysl se postupem času zcela vytratil. Nakonec tak nezůstalo pouze u škopků od zelí, ale jiţ v polovině minulého století se věšelo kde co. V posledních letech probíhá věšání kyselice zcela jinak a většina obyvatel ani původní význam zvyku nezná. Zhruba před padesáti lety se jednalo o to, ţe chasa, navracející se v sobotu pozdě večer z hospody, brala ze dvorů domů všechno, co si jejich majitelé přes den neposklízeli na svá místa. Šlo o nejrůznější nádoby, koše či vozy. „Dřív eště za mojého mládí, tak naproti nás byla vyvlečená mlatička, to sem viděla na vlastní oči. Teďka koza nekde uvázaná byla, vůz, táčky a dokonca nekolik baráků nad nama, tak normálně sloţili prostě na chlévy na střechu vůz, tak to všeci obdivovali.“147 Dnes berou mladí hoši zkrátka všechno, co není nijak přivázané či připevněné, tedy popelnice, branky 143

Anastazie Kozubíková, nar. 1935, Nedašov. Oplaniska = chlapci, kteří uţ vyšli školu. 145 Walter, Josef: Velikonoční týden na Valašsku. Zahrada Moravy 2, 1925, č. 7, s. 110. 146 Tomeš, Josef: Masopustní, jarní a letní obyčeje na moravském Valašsku. Stráţnice: Ústav lidového umění, 1972, s. 62. 147 Marie Šerá, nar. 1956, Nedašov. 144

38

nebo kolečka. Jednotlivé věci pak pověsí na strom, čekárnu či jiné vyšší místo kdekoliv v obci a následující ráno si pak majitel musí své odcizené věci najít. Jde tedy o jakýsi druh zahanbení, kdy si člověk před zrakem sousedů hledá a následně odnáší domů jednotlivé kusy svého majetku, čímţ dává najevo, ţe neměl na svém dvorku řádně uklizeno, jak by tomu správně před Velikonocemi mělo být. S církevním svátek sice tento zvyk ţádnou spojitost nemá, na Závrší se ovšem traduje jiţ mnoho let a zřejmě ještě dlouho bude. „Ze soboty na nedělu sa věšá kyselica, coţ je také jeden, myslím si, ţe ze zvyků tady enom na Závrší. Je to takové jedinečné…myslím si, ţe to není nikde. Toto sů zvyky prostě, které tady nevymizíja.“148

4.3 Boží hod velikonoční Neděle velikonoční se nese v duchu oslav a veselí. Ticho a smutek v kostele střídá zpěv a radost z vítězství Krista nad smrtí. Dalším důvodem k radosti je zcela jistě i konec postní doby. Načíná se posvěcený beránek, nadívání a jiné pokrmy, které se pro tuto příleţitost v předešlých dnech připravovaly. Nedělní oběd, většinou uzené maso a zelí, bývá slavnostní, stejně jako pohoštění pro návštěvy během celého dne, kdy se sjíţdí členové širší rodiny a známí. Boţí hod velikonoční otevírá sváteční období osmi neděl, které vrcholí svátkem Seslání ducha svatého. Obyvatelé obcí se během dopoledne shromaţďují na celkem třech mších svatých. V polovině minulého století bylo běţné se na velikonoční mši co nejlépe vystrojit. „To vţdycky na Velikonoce sme moseli mět něco nového, buď boty, nebo šaty. Sa neobuly dřív boty aţ na Velikonoce, kdyţ sme měli nové, anebo oblečení, aţ na Velikonoce a pak sa v tom uţ mohlo chodit.“149 Dnes se tento zvyk tak striktně nedodrţuje, přesto zde však lidé stále chodí do kostela ve svátečním oděvu. S tímto dnem byla spojena také jedna z mnoha magických praktik, kterými si zde lidé zvláště v první polovině 20. století zajišťovali hojnost a ochranu. Hospodáři a hospodyně si na Boţí hod velikonoční zhotovovali kříţky z lískových dřívek, jeţ si předešlý večer na Bílou sobotu napalovali v posvěceném ohni. Na velikonoční neděli pak obcházeli svá pole a jednotlivé kříţky do nich zapichovali, aby si tak zajistili dobrou úrodu. Starší informátorky ze Závrší vzpomínají: „To byly takové paličky z lísek. Jedna sa rozštípla na půlky a tá druhá sa rozštípla uplně a vsadila sa tam tá půlka do toho a byl to kříţek. Tatinek mně dal pár tych kříţků

148 149

Václav Zicha, nar. 1973, Nedašova Lhota. Anna Šerá, nar. 1942, Nedašova Lhota.

39

a kočiček a řekl: Dáš na začátek a pomodlíš sa u toho otčenáš a zdrávas, dáš v prostředě a zas sa pomodlíš a dáš nakonec a zase. To sa dělalo, pokud měli naši pole. Za komunismu uţ byly pole státní a to sa přestalo dělat.“150 „Prvej hospodář s hospodyňů v nedělu odpoledňa udělali si kříţíčky, k tomu kočičku a svěcenů vodu a uţ hospodář s hospodyňů šli a světili pole, modlili sa kde měli zaseté obilí, toţ to sa v tů nedělu dělávalo.“151 Boţí hod velikonoční je v této oblasti spjat také s pomlázkou, kdy chodí mrskat děvčata. V souvislosti s velikonočním mrskáním v podání děvčat je v literatuře spojováno především úterý, v obcích na Závrší je tomu jinak. „V nedělu je to také specifikum víceméně enom naše, nepatří to do širšího jiţního Valašska a v nedělu na pomlázku nebo na mrskačku chodíja u nás cérky a v pondělí potom ogaři.“152 Obyvatelka Nedašova narozená ve 30. letech 20. století tuto tradici za jejího mládí nepamatuje a tvrdí, ţe tehdy chodívali mrskat pouze chlapci na Velikonoční pondělí. Neví se tedy, kdy přesně dívčí mrskání započalo, ve druhé polovině minulého století však jiţ bylo velmi rozšířené. „My sme chodívali v nedělu po mrskačce. Kdyţ sme byli starší, toţ ty kamarády sme sa domluvily cérky co sme chodívali a šli sme jich pořádně pooblévat. Sme věděli, ţe nám to stejně v pondělí oplatíja.“153 Podobné odpovědi jsem slýchávala od všech informátorek, které za svých mladých let chodívaly ve skupinách mrskat své známé a kamarády. Tato tradice se ve všech třech obcích udrţela dodnes, na koledu po vsi chodí však pouze malá děvčata. Dospívající dívky a ţeny mrskají chlapce a muţe pouze v rámci rodiny, přátel a dobrých sousedských vztahů. Já osobně trávím pravidelně Boţí hod velikonoční v Návojné a Nedašove Lhotě, kde kaţdoročně všechny muţské členy rodiny vymrskám. Oblíbeným prostředkem, který k velikonočnímu mrskání ve zdejším kraji neodmyslitelně patří, je kromě tataru také voda. Tou se v různém mnoţství polévá kaţdý, bez rozdílu. V neděli večer se pravidelně koná v jedné ze tří obcí zábava. Zatímco během dne to byly ţeny, kdo měl „právo“ mrskat, po půlnoci začíná Pondělí velikonoční a role se otáčejí.

150

Anna Šerá, nar. 1942, Nedašova Lhota. Anastazie Kozubíková, nar. 1935, Nedašov. 152 Aleš Naňák, nar. 1981, Návojná. 153 Eva Macháčová, nar. 1963, Nedašova Lhota. 151

40

4.4 Pondělí velikonoční Nedělním hodováním končí církevní oslava vzkříšení Krista, následující Pondělí velikonoční tedy s křesťanskými svátky jiţ nijak nesouvisí. Tradice a zvyky v tento den jsou spjaty s jarním veselím a symbolizují radost, svěţest a proudící ţivot. V oblasti Závrší se Velikonoční pondělí těší větší oblibě spíše u muţské části obyvatel. Dopoledne se však stejně jako v neděli slouţí tři mše svaté. Je zvykem, ţe kaţdý pouţívá při mrskání vodu, proto i kněz na konci kaţdé mše smočí smeták ve svěcené vodě a pokropí všechny přítomné. Oblévání vodou patřilo k Velikonocím na Závrší podle slov respondentů odjakţiva. V průběhu minulého století bylo naprosto běţné, ţe děvčata skončila ve splavu nebo pod pumpou, a to jiţ od samotné půlnoci. „V nedělu byla zábava, z neděle na pondělí, to sa chodilo na zábavu, ţe. A uţ kolikrát nás o půlnoci házali do vody. Mňa kdysi hodili v Návojné do potůčka ve všeckém.“154 Celý pondělní den pak pro děvčata probíhal velmi podobně, v potoce skončila mnohdy několikrát za den. „Zaţila sem třeba to…my sme měli na dvoře studňu a to kdyţ zapumpuješ, tak z tama ide strašně ledová voda. A to chodili chlapi, co eště třeba na máti chodili, a tak kdyţ uţ viděli, ţe uţ sem byla větší, tak to dycky uţ mrskali kaţdého, kdo byl doma, ţe. Tak ňa strčili pod tu studňu a na holý pupek a já sem z toho pak aj onemocněla, to bylo strašné, ale to sa běţně odehrávalo. A já sem eště zaţila tu éru, kdy vlastně nás házali do potoka. Tos třeba šestkrát za den sas tam octla, to bylo fakt nehorázné. A je to jedno v kterů denní hodinu, třeba kolikrát přišli ti mrskáči o půl desáté večer. To pondělí bývalo nekonečný den.“155 Ještě vloni se údajně několik dívek v řece ocitlo, v posledních letech jde však jiţ o výjimky. Namísto toho je v současnosti velmi oblíbené házení děvčat do napuštěné vany s vodou. Kromě polévání vodou patří k Velikonocům samozřejmě i obyčej šlehání děvčat vrbovými pruty, na Závrší zvané mrskačka. Právě šleháním neboli mrskáním mladými jarními proutky se přenáší zdraví, vitální síla a krása na člověka. „Prvej pravili abys neoprašivěla, no, takţe sa to mrská, aby tak oţivil sa člověk nebo co, aby nebyla ta cérka taková nijaká.“156 Ve spojení s poléváním se v dnešní době dívka mrská a polévá především „aby neuschla“ a aby zůstala po celý rok zdravá, mladá a krásná. Mrskat chodí během celého dne ve všech třech obcích chlapci a muţi téměř kaţdého věku. Se svými ručně upletenými nebo koupenými tatary, karabáči či korbáči procházejí vsí buď jednotlivě, nebo ve skupinkách. Dříve nosila skupinka hochů dlouhý několikametrový karabáč, na který jim děvčata uvazovala stuhy, 154

Eva Macháčová, nar. 1963, Nedašova Lhota. Aneţka Vaculíková, nar. 1962, Nedašov. 156 Anastazie Kozubíková, nar. 1935, Nedašov. 155

41

mašle či vázanky. V dnešní době je k vidění pouze zřídka. Kaţdý z mrskáčů má většinou svůj vlastní menší korbáč ozdobený stuhami a mašlemi od dívek, které během dne navštíví. Cesty mrskáčů míří převáţně ke svým milým, známým či sousedům. Po otevření dveří následuje mrskání a polévání předem vytipovaných „obětí“ za radostného kvílení a jásotu. Zaznívají různé velikonoční říkanky a básničky, z nichţ převaţují dvě následující: Hody hody doprovody,

Mrskačka, mrskačka,

dejte vejce malovaný,

kdo nemá korbáčka,

nedáte-li malovaný,

tomu je zle.

dejte aspoň bílý,

A my mrskat nepřestanem,

slepička vám snese jiný.

dokud neco nedostanem.

V dotaznících se objevila také novodobá verze klasické říkanky Hody hody doprovody v její vtipně pozměněné podobě: Hodky hodky doprovodky, dejte aspoň litr vodky. Nedáte-li litr vodky, poblijem vám všecky schodky. Mrskáči jsou následně zváni do domu, kde na ně jiţ čeká menší občerstvení. Mladší koledníci dostávají

převáţně

nabarvená

a

čokoládová

vajíčka

spolu

s dalšími

sladkostmi

s velikonočními motivy, případně obdrţí i menší peněţitou odměnu. Výsluţku dospělých tvoří především zdejší velmi oblíbená slivovice a něco málo k zakousnutí. Po posilnění pak pokračují dál. V posledních téměř deseti letech se na Velikonoční pondělí začaly v ulicích obcí objevovat skupinky mrskáčů v kroji. Ze starších respondentů nikdo nepamatuje, ţe by účastníci velikonočních obchůzek v kroji někdy chodili. Jde tedy o poměrně novodobou záleţitost, která se v posledních letech objevuje stále častěji. Důvodem nošení valašského kroje při této příleţitosti je dle slov jednoho z aktérů především fakt, ţe se to líbí nejen jim samotným, ale i ostatním lidem, coţ je velmi těší. „Vloni jich bylo asi 12 krojovaných a byly aj s harmošků. Před tým domem něco zahráli a bylo to velice pěkné.“157 Několik členů těchto velikonočních skupinek jsou zároveň členy místních valašských krouţků. Prvním z nich je Valašský krúţek Závršan, který vznikl v Nedašově v roce 1948 pod vedením pana Vincence Nesázala. Soubor, v současnosti sloţen zhruba z pětadvaceti aktivních členů, funguje pod 157

Marie Šerá, nar. 1956, Nedašov.

42

vedením Vladimíra Káni dodnes. Závršan v obci pravidelně pořádá doţínky a ţivý Betlém, kaţdoročně se účastní i okolních akcí, např. Mikulášského jarmarku v nedalekých Valašských Kloboukách, Stráţnických slavností či vystoupení v Roţnově pod Radhoštěm. Druhým je pak čerstvě zaloţený taneční soubor z Nedašovy Lhoty, který vznikl letos v březnu v návaznosti na předchozí lhotské taneční krouţky. Oficiální název tento soubor zatím nemá, vystupuje pod jménem Valašský soubor z Nedašovy Lhoty. Místní obyvatelé jej neoficiálně nazývají Oselka. Soubor se skládá z osmi stabilních párů a několika náhradníků, jejichţ vedoucím je František Vaněk. Svou premiéru v předvedení tanců si krouţek odbyl letos v létě v rámci programu Pouťové zábavy, která se konala 5. července v Nedašove Lhotě. Snad i vlivem působení v těchto souborech se část členů rozhodla pojmout chození s pomlázkou v důstojnějším stylu, ve valašském kroji. Krojované skupinky mrskáčů však netvoří pouze členové zmíněných souborů, ale také ostatní zájemci. Na Závrší chodí celkem dvě aţ tři skupinky krojovaných chlapců namíchaných ze všech tří obcí. Za doprovodu hudebních nástrojů, které tvoří většinou harmonika a ozembuch, obchází své rodiny a známé. Před domem zahrají písničku, na níţ si zatančí s paní domu nebo jejími dcerami a po občerstvení pokračují dál. Místním občanům se tento nápad velmi líbí, v dalších letech se tak moţná bude počet krojovaných mrskáčů zvyšovat. „Souvisí to s tím, ţe tak jak ten Valašský krúţek Závršan nabírá silu, nabírá mladé lidi, tak ti mladí lidi uţ majů potom takový sami elán, ţe si ten kroj oblečů a uţ nemosíja byt nijak organizovaní, ale uţ idů enom proto, ţe chců, protoţe vidíja tu váţnost toho kroju. A ono to taky vypadá uplně jinak, kdyţ k vám přijde skupinka veselých krojovaných.“158

158

Aleš Naňák, nar. 1981, Návojná.

43

5 Závěr Cílem práce bylo zjistit dnešní podobu velikonočních tradic a zvyků a náplň jednotlivých dní Svatého týdne v oblasti nedašovského Závrší. Studie měla za úkol také srovnat tradice a jejich průběh v letech minulých a současných a poukázat na případné změny. Závrší se s vysokým počtem věřících řadí k nejvíce zboţným místům v České republice. Proto jsou zde Velikonoce, největší církevní svátky v roce, slaveny především jako křesťanský svátek s hojnou účastí všech věkových skupin na velikonočních obřadech a bohosluţbách. Bylo zjištěno, ţe v průběhu druhé poloviny minulého století se stejně jako dnes dodrţovaly ve všech třech obcích tradice velikonočního tragačování, věšání kyselice, či nedělní a pondělní mrskačka. Jejich podoba se v průběhu let výrazně nezměnila, došlo pouze k mírným úpravám a inovacím. Ve výše zmíněném období se však provozovaly i zvyky, které se do dnešní doby nezachovaly. Jedná se o zvyk zapichování posvěcených dřevěných kříţků do polí pro zajištění úrody na Boţí hod velikonoční, jehoţ zánik však souvisí s vývojem doby a nastoleným reţimem, kdy lidé o svá vlastní pole přicházeli. Dalším nedochovaným obyčejem, který jednoduše postupem času sám od sebe vymizel, je umývání v potoce v noci ze Zeleného čtvrtku na Velký pátek. Dříve se pro uchování zdraví, síly a krásy v této „zázračné“ vodě umývali jak tragačníci, tak i občané jednotlivých obcí. Dnes se tento zvyk neprovozuje a místní mládeţ o jeho dřívější existenci nemá téměř ţádné povědomí. Na základě většiny obdrţených odpovědí z dotazníku vyšlo najevo, ţe se v současnosti ze strany mládeţe objevuje zájem o zachovávání tradic a zavádění nových akcí, jeţ s Velikonocemi souvisí. Příkladem je lehce pozměněná podoba pondělní obchůzky mrskáčů. Vybrané skupinky mladých muţů ze všech tří obcí jí v posledních letech dodali jakousi důstojnost tím, ţe chodí po pomlázce v kroji, coţ starší generace dříve nepamatují. Fakt, ţe i mladí lidé vnímají velikonoční období z křesťanského hlediska, potvrzuje jejich aktivní zapojení do ţivota farnosti. Společenství mládeţe při nedašovském kostele přišlo před šesti lety s myšlenkou vytvoření noční kříţové cesty na Velký pátek a nápad nakonec uskutečnili. Akce se od svého počátku koná kaţdoročně a těší se velkému zájmu ze strany místních věřících. Závěrem bych ráda dodala, ţe i kdyţ tradiční myšlení spolu se zachováváním zvyků ke kraji Závrší bezpochyby patří, k jejich šíření a proţívání má generace 21. století mnohdy poněkud odlišný a individuální přístup. V obcích Návojná, Nedašov a Nedašova Lhota jsem

44

se však setkala i s nadšením a zápalem ze strany mladých občanů ve vztahu k velikonočním tradicím, coţ se mi jeví jako dobrý základ pro jejich přeţití a udrţování v následujících letech.

45

6 Seznam respondentů Anastázie Kozubíková, nar. 1935, Nedašov. Mgr. Jan Jelínek, nar. 1936, jáhen v nedašovské farnosti, Návojná. Anna Šerá, nar. 1942, Nedašova Lhota. Marie Šerá, nar. 1956, Nedašov. Vladimír Káňa, nar. 1960, Návojná. Pavel Macháč, nar. 1960, rodák z Návojné. Aneţka Vaculíková, nar. 1962, současná kronikářka obce Nedašov. Eva Macháčová, nar. 1963, rodačka z Nedašovy Lhoty. Václav Zicha, nar. 1973, současný kronikář obce Nedašova Lhota. PhDr. Aleš Naňák, nar. 1981, současný kronikář obce Návojná. Michaela Rašková, nar. 1988, Nedašov. Václav Šerý, nar. 1992, Nedašova Lhota. J. Ř, ţák 9. třídy ZŠ Nedašov. J. K., ţák 9. třídy ZŠ Nedašov. Š. F., ţák 9. třídy ZŠ Nedašov. D. K., ţák 9. třídy ZŠ Nedašov. J. P., ţák 8. třídy ZŠ Nedašov.

46

7 Literatura, prameny a internetové zdroje Literatura: Adam, Adolf: Liturgický rok: Historický vývoj a současná praxe. Vyšehrad: Vyšehrad, spol. s.r.o., 1998. Bartoš, František: Dialektický slovník moravský. Čásť II. Praha, 1906. Berger, Rupert: Liturgický slovník. Vyšehrad: Nakladatelství Vyšehrad, spol. s. r. o., 2008. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. Svazek. Praha: Mladá fronta, 2007. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 3. Svazek. Praha: Mladá fronta, 2007. Cícha, František – Nesázal, Vincenc – Surý, Karel: Valašský rok na dědině. Praha: Tomos, 1987. Doušek, Roman a kol.: Úvod do etnologického výzkumu. Brno: Masarykova univerzita, 2014. Drápala, Daniel: Moravské Záhoří. Brno: Česká národní společnost, 2014. Frolcová, Věra: Velikonoce v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, spol. s.r.o., 2001. Hosák, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 20042. Hosák, Ladislav – Šrámek, Rudolf: Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. A-L. Praha: Academia, 1970. Hosák, Ladislav – Šrámek, Rudolf: Místní jména na Moravě a ve Slezsku II. M-Ţ. Dodatky, doplňky, přehledy. Praha: Academia, 1980. Jančář, Josef a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 10. Stráţnice – Brno: Národní ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000. Jeruzalémská bible. Písmo svaté vydané Jeruzalémskou biblickou školou. Praha: Krystal OP, 2009. Jindřich, Jindřich: Chodsko. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1956. 47

Káňa, Josef: Pověsti. Příběhy a zvyky ze staré dědiny. Návojná: Ateliér umělecko-řemeslného malířství Petr Káňa Návojná, 19992. Káňa, Petr: Případ faráře Půčka. Události ve farnosti Nedašov v roce 1949. Břeclav, 2012. Káňa, Vojtěch: Velikonoční řepotání v Návojné. Brumov-Bylnice, 2004. Kolařík, Josef: Tarahún. Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka 13, 2012, č. 1, s. 37–38. Langhammerová, Jiřina: Lidové zvyky. Výroční obyčeje z Čech a Moravy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. Misál na neděle a význačné dny liturgického roku. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. Naňák, Aleš: Návojná: 500 let: 1503–2003. Návojná: Obec Návojná, 2003. Naňák, Aleš: Památky Závrší. Nedašov: Římskokatolická farnost Nedašov, 2013. Naňák, Aleš: Kostel Nanebevzetí Panny Marie a farnost Nedašov, 1909–2009. Nedašov: Římskokatolická farnost Nedašov, 2009. Naňák, Aleš: Dva příběhy z historie návojského zámku. Odchod rodiny Centner-Mannerů za zámku Návojná a osudy vlasteneckého hodináře Arnošta Horny. Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka 6, 2005, č. 1, s. 18–23. Nekuda, Vladimír: Zlínsko. Vlastivěda moravská. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1995. Nesázal, Vincenc: Tragačníci. Naše Valašsko 13, 1950, s. 59–60. Nováková, Aneta: Národopisný profil subregionu Závrší. Diplomová práce. Olomouc: Pedagogická fakulta UP, 2013. Pavlištík, Karel: Vincenc Nesázal a jevištní prezentace zvykoslovných aktivit Valašského souboru Závršan z Nedašova. Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka 8, 2007, č. 1, s. 14– 25. Pospíšilová, Jana: Jak sme řepotali. Národopisná revue 9, 1999, č. 2, s. 91–94. Pospíšilová, Jana: Tosem čula na vlastní oči…Tradiční vyprávění na nedašovském Závrší. Valašské Klobouky – Brno, 2014. 48

Pospíšilová, Jana – Uhlíková, Lucie: Folklor dětí a jeho etnologický výzkum. Metodologická příručka. Praha – Brno, 2014. Peřinka, František Václav: Vlastivěda Moravská II, Místopis. Val.-Klobucký okres. Brno: 1905. Románková, Eva: Výroční obyčejový cyklus v ţivotě současné vesnice na jihu Valašska (na příkladu obcí Francova Lhota a Valašská Senice). Magisterská diplomová práce. Brno: Filozofická fakulta, 2008. Skopová, Kamila: Velikonoční svátky o století zpátky aneb Jarní tradice v české domácnosti. Praha: Nakladatelství Akropolis s. r. o., 2007. Šidlovský, Evermod Gejza: Svět liturgie. Slovník základní církevní terminologie. Praha: Fénix, 1991. Štika, Jaroslav: Etnografický region Moravské Valašsko, jeho vznik a vývoj. Ostrava: Profil, 1973. Tomeš, Josef: Masopustní, jarní a letní obyčeje na moravském Valašsku. Stráţnice: Ústav lidového umění, 1972. Urbanová, Svatava (eds.): Valašsko: historie a kultura. Ostrava – Roţnov pod Radhoštěm: Filozofická fakulta Ostravské univerzity – Valašské muzeum v přírodě, 2014. Václavík, Antonín: Jarní obyčeje na Valašsku. In: Lidová kultura východní Moravy. Studie Krajského vlastivědného ústavu v Gottwaldově. Gottwaldov: Krajské nakladatelství Gottwaldov, 1960, s. 11–31. Václavík, Antonín: Luhačovské Zálesí. Příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. Luhačovice, 1930. Vondruška, Vlastimil: Církevní rok a lidové obyčeje aneb kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakoţ i o liturgii katolické. České Budějovice: Nakladatelství Dona, 1991. Výsledky sčítání lidu, domů a bytů 1991 v okrese Zlín. Brno: Okresní statistická správa Zlín, 1992.

49

Walter, Josef: Velikonoční týden na Valašsku. Zahrada Moravy 2, 1925, č. 7, s. 110–111. Zíbrt, Čeněk: Veselé chvíle v ţivotě lidu českého. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, spol. s.r.o., 2006. Zíbrt, Čeněk: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní pokud o nich vypravují písemné památky aţ po náš věk. Praha: Nakladatelství Jos. R. Vilímka, 1889.

Prameny: Deník panů Nedašov, vedená od roku 1981 po současnost. Farní kronika obce Nedašov, vedená od roku 2006. Kronika lhotských tragačů, vedená od roku 2001 do roku 2007. Kronika obce Nedašov, vedená od roku 2008, uloţena na obecním úřadě v Nedašově. Kronika obce Nedašova Lhota, rok 2012 a 2013, uloţena na obecním úřadě v Nedašove Lhotě. Naňák, Dušan: Kronika jihovalašského Závrší. Rukopis, 1985. Pamětní kniha nedašovské farnosti, svazek VI, vedená od roku 1970 do roku 2004. Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Zlín: MZA Brno, SOkA Zlín, MNV Návojná, inventář. Pamětní kniha obce Nedašova z roku 1948. Kronika obce Nedašova od roku 1973 do roku 1982. MZA Brno, SOkA Zlín, Obú Nedašova Lhota, Archiv obce 1852–1945, inventář. Kronika Nedašovy Lhoty od roku 1961.

50

Internetové zdroje: Český statistický úřad. Dostupné z: https://www.czso.cz/. Český statistický úřad. Veřejná databáze. Dostupné z: https://vdb.czso.cz/vdbvo2/fa ces/index.jsf. Internetový server YouTube. Dostupné z: http://youtube.com/. Mapový portál Seznam Mapy. Dostupné z: http://www.mapy.cz/. Místní akční skupina Ploština. Dostupné z: http://mas.plostina.cz/. Regionální Informační Systém. Dostupné z: http://www.risy.cz/. Týdeník Respekt. Dostupné z: http://www.respekt.cz/. Webové stránky farnosti Nedašov. Dostupné z: http://ananak.wix.com/farnostnedasov. Webové stránky města Valašské Klobouky. Dostupné z: http://www.valasskeklobouky.cz/. Webové stránky obce Návojná. Dostupné z: http://navojna.cz/. Webové stránky obce Nedašov. Dostupné z: http://www.nedasov.cz/. Webové stránky obce Nedašova Lhota. Dostupné z: http://www.nedasovalhota.cz/.

51

8 Seznam tabulek Tabulka 1: Vývoj počtu věřících v jednotlivých obcích Závrší od roku 1991. Tabulka 2: Nárůst počtu obyvatel s nezjištěným vyznáním v jednotlivých obcích Závrší počátkem 21. století.

52

9 Soupis obrazových příloh Obrázek 1: Letecký snímek obcí Závrší. Převzato z: http://mapy.cz/letecka-2006?x=18.07 67077&y=49.1128868&z=14, cit. 13. 11. 2015. Obrázek 2: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Nedašově. Foto: Eva Macháčová, 2015. Obrázek 3: Účastníci hrané kříţové cesty u nedašovského kostela 22. března 2015. Převzato z: http://navojnan.rajce.idnes.cz/Hrana_Krizova_cesta_22.03.2015/#P117080 3.jpg, cit. 13. 11. 2015. Obrázek 4: Ţáci Základní školy Nedašov během scény ukřiţování Krista při hrané kříţové cestě v nedašovském kostele 22. března 2015. Převzato z: http://navojnan.raj ce.idnes.cz/Hrana_Krizova_cesta_22.03.2015/#P1170884.jpg, cit. 13. 11. 2015. Obrázek 5: Průvod věřících během kříţové cesty na Květnou neděli v roce 2013 v obci Návojná u kaple Nejsvětější Trojice. Převzato z: http://navojnan.raj ce.idnes.cz/Krizova_cesta_v_Navojne_24.3.2013_foto_Fr._Sanek/#P1170129.jp g, cit. 13. 11. 2015. Obrázek 6: Rozjímání u jednoho ze 14 zastavení kříţové cesty na Květnou neděli 2013 v obci Návojná. Převzato z: http://navojnan.rajce.idnes.cz/Krizova_cesta_v_Navoj ne_24.3.2013_foto_Fr._Sanek/#P1170139.jpg, cit. 13. 11. 2015. Obrázek 7: Kresba pojízdných řepotáků dvojího typu. Převzato z: Káňa, Josef: Pověsti. Příběhy a zvyky ze staré dědiny. Návojná: Ateliér umělecko – řemeslného malířství Petr Káňa Návojná, 19992, s. 83. Obrázek 8: Velikonoční ruční klepač. Foto: Eva Macháčová, 2015. Obrázek 9: Velikonoční pojízdný tragač/řepoták. Foto: Eva Macháčová, 2015. Obrázek 10: Řepotáci u kapličky v Návojné v roce 1968. Převzato z: Káňa, Vojtěch: Velikonoční řepotání v Návojné. Brumov – Bylnice, 2004, s. 5. Obrázek 11: Řepotáci u kamenného kříţe na návsi v Návojné v roce 2013. Převzato z: http://nasevalassko.rajce.idnes.cz/Navojna_Tragacovani_na_Velky_patek_ 29.3.2013#P1130652.jpg, cit. 13. 11. 2015. Obrázek 12: Ogar z Nedašova s velikonočním tragačem. Foto: K. Langer, 1930. Převzato z: Nesázal, Vincenc: Tragačníci. Naše Valašsko 13, 1950, s. 60. Obrázek 13: Řepotáci během obchůzky v Nedašově v roce 2013. Převzato http://nasevalassko.rajce.idnes.cz/Nedasov_Tragacovani_na_Velky_patek_ 29.3.2013#P1130680.jpg, cit. 13. 11. 2015.

z:

Obrázek 14: Tragačníci z Nedašovy Lhoty u kamenného kříţe na Podelhotí v roce 1975. Soukromý archiv Vítězslava Šerého. Obrázek 15: Tragačníci z Nedašovy Lhoty u kamenného kříţe na Podelhotí v roce 2004. Autor fotografie: Vítězslav Šerý. 53

Obrázek 16: Tragačníci z Nedašovy Lhoty při „kolečku“ v jednom ze dvorů v roce 2004. Autor fotografie: Vítězslav Šerý. Obrázek 17: Deníček pánů z Nedašova (1981–2015). Foto: Eva Macháčová, 2015. Obrázek 18: Notový zápis písně tragačníků z 80. let 20. století. Převzato z: Cícha, František – Nesázal, Vincenc – Surý, Karel: Valašský rok na dědině. Praha: Tomos, 1987, s. 27. Obrázek 19: Začátek noční kříţové cesty na Velký pátek u kamenného kříţe na rozcestí u Ivánků v roce 2010. Autor fotografie: Michaela Rašková. Obrázek 20: Chvíle rozjímání u jednoho ze 14 zastavení noční kříţové cesty na Velký pátek po cestě k nedašovskému kostelu v roce 2010. Autor fotografie: Michaela Rašková. Obrázek 21: Zakončení noční kříţové cesty v nedašovském kostele na Velký pátek v roce 2010. Autor fotografie: Michaela Rašková. Obrázek 22: Skupinka krojovaných při hlídání ohně na Bílou sobotu před kostelem v Nedašově v roce 2014. Převzato z: http://navojnan.rajce.idnes.cz/Obrady_Bi le_soboty_2014_foto_Fr._Sanek/#P1190055.jpg, cit. 13. 11. 2015. Obrázek 23: Svěcení paškálu na Bílou sobotu před kostelem v Nedašově v roce 2014. Převzato z: http://navojnan.rajce.idnes.cz/Obrady_Bile_soboty_2014_foto_ Fr._Sanek/#P1190064.jpg, cit. 13. 11. 2015. Obrázek 24: Kněz s nejsvětější svátostí při zahájení průvodu na Bílou sobotu v nedašovském kostele v roce 2014. Převzato z: http://navojnan.rajce.idnes.cz/Obrady_Bi le_soboty_2014_foto_Fr._Sanek/#P1190072.jpg, cit. 13. 11. 2015. Obrázek 25: Průvod kolem kostela se sochou zmrtvýchvstalého Krista na Bílou sobotu v roce 2014. Převzato z: http://navojnan.rajce.idnes.cz/Obrady_Bile_sobo ty_2014_foto_Fr._Sanek/#P1190073.jpg, cit. 13. 11. 2015. Obrázek 26: Velikonoční beránek s nabarvenými vajíčky. Soukromý archiv Evy Macháčové. Obrázek 27: Věšání kyselice v obci Nedašova Lhota v roce 2015. Autor fotografie: Václav Zicha. Obrázek 28: Věšání kyselice v obci Nedašova Lhota v roce 2015. Autor fotografie: Václav Zicha. Obrázek 29: Mrskačka na Velikonoční pondělí v obci Návojná. Foto: Eva Macháčová, 2015. Obrázek 30: Skupinka krojovaných mrskáčů během pondělní obchůzky v roce 2015. Autor fotografie: Alena Nováková.

54

10

Přílohy

Obrázek 1: Letecký snímek obcí Závrší.

Obrázek 2: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Nedašově.

55

Obrázek 3: Účastníci hrané kříţové cesty u nedašovského kostela 22. března 2015.

Obrázek 4: Ţáci Základní školy Nedašov během scény ukřiţování Krista při hrané kříţové cestě v nedašovském kostele 22. března 2015.

56

Obrázek 5: Průvod věřících během kříţové cesty na Květnou neděli v roce 2013 v obci Návojná u kaple Nejsvětější Trojice.

Obrázek 6: Rozjímání u jednoho ze 14 zastavení kříţové cesty na Květnou neděli 2013 v obci Návojná.

57

Obrázek 7: Kresba pojízdných řepotáků dvojího typu.

Obrázek 8: Velikonoční ruční klepač.

Obrázek 9: Velikonoční tragač/řepoták.

58

pojízdný

Obrázek 10: Řepotáci u kapličky v Návojné v roce 1968.

Obrázek 11: Řepotáci u kamenného kříţe na návsi v Návojné v roce 2013.

59

Obrázek 12: Ogar z Nedašova s velikonočním tragačem.

Obrázek 13: Řepotáci během obchůzky v Nedašově v roce 2013.

60

Obrázek 14: Tragačníci z Nedašovy Lhoty u kamenného kříţe na Podelhotí v roce 1975.

Obrázek 15: Tragačníci z Nedašovy Lhoty u kamenného kříţe na Podelhotí v roce 2004.

61

Obrázek 16: Tragačníci z Nedašovy Lhoty při „kolečku“ v jednom ze dvorů v roce 2004.

Obrázek 17: Deníček pánů z Nedašova (1981– 2015).

62

Obrázek 18: Notový zápis písně tragačníků z 80. let 20. století.

63

Obrázek 19: Začátek noční kříţové cesty na Velký pátek u kamenného kříţe na rozcestí u Ivánků v roce 2010.

Obrázek 20: Chvíle rozjímání u jednoho ze 14 zastavení noční kříţové cesty na Velký pátek po cestě k nedašovskému kostelu v roce 2010.

64

Obrázek 21: Zakončení noční kříţové cesty v nedašovském kostele na Velký pátek v roce 2010.

Obrázek 22: Skupinka krojovaných při hlídání ohně na Bílou sobotu před kostelem v Nedašově v roce 2014.

65

Obrázek 23: Svěcení paškálu na Bílou sobotu před kostelem v Nedašově v roce 2014.

Obrázek 24: Kněz s nejsvětější svátostí při zahájení průvodu na Bílou sobotu v nedašovském kostele v roce 2014.

66

Obrázek 25: Průvod kolem kostela se sochou zmrtvýchvstalého Krista na Bílou sobotu v roce 2014.

Obrázek 26: Velikonoční beránek s nabarvenými vajíčky.

67

Obrázek 27: Věšání kyselice v obci Nedašova Lhota v roce 2015.

Obrázek 28: Věšání kyselice v obci Nedašova Lhota v roce 2015.

68

Obrázek 29: Mrskačka v obci Návojná.

na Velikonoční

pondělí

Obrázek 30: Skupinka krojovaných mrskáčů během pondělní obchůzky v roce 2015.

69