Veškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být publikována v jakékoli formě bez písemného svolení vydavatele

První vydání ® Návrat domů, Praha 2001 Původně vydal Felming H. Revell a division of Baker House Company, P.O.Box 6287, Grand Rapids, MI 49516, USA, jako: Women Who Try Too Hard (Breaking the Pleaser Habits) ® 1987 by Dr. Kevin Leman Veškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být publikována v jakékoli formě bez písemného svolení vydavatele. Překlad: M. Snížková Obálka: ® CALDER, J. Nagy Návrat domů, P.O. Box 25, 150 06 Praha 56 ISBN 80-7255-046-2

Haně Alžbětě Lemanové, narozené 30. června 1987 Hana Alžběta Teplá a něžná pleť dítěte Hebká a jemná, bez poskvrny. Tělíčko ještě neokusilo život, právě do něj bylo narozeno, takový je Boží zákon. Nevinnost dítěte, všichni bychom měli mít, všichni o ni usilovat. Nevinné dítě, nové v Božích očích, odvážně se chystá okusit život. Holly Lemanová, 14 let

úvod „Přičinlivé ženy" jsou možná právě pro vás! na čem budete pracovat nyní, pane doktore?" zeptal se mě moderátor, když se hodinová talk show s telefonickými dotazy a aktivní účastí diváků ve studiu chýlila ke konci. Zaváhal jsem. Dává vůbec téma mé nejnovější knihy smysl? No... a proč to nezjistit? „Je to kniha, se kterou by se ženy mohly ztotožnit," odpověděl jsem. „Mám v plánu ji nazvat Přičinlivé ženy, které neumějí říkat ne, a muži, kteří je ovládají." Na pár sekund zavládlo naprosté ticho. Pak má slova začala účin­ kovat. Publikum, většinou ženy, propuklo v hlasitý potlesk, do kte­ rého se mísily výkřiky jako: „To je skvělé!" „To si musím přečíst!" „Koupím si jich tucet!" a „Už bylo načase!" Pochopitelně mě jejich reakce potěšila. A pak se mi dostalo podob­ né odezvy i od jiných skupin i jednotlivců, kteří chtěli vědět, kdy bude kniha hotová: „Pomůže mi postavit se mužům a umět říct ne?" „Naučí mě, jak se vyhnout pocitům viny a dojmu, že je vždycky všechno moje chyba?" „Dozvím se, jak žít s mužem, který je nesnesitelný, chladný a lho­ stejný?" „Pomůže nám vyjít s manžely, kteří jsou příliš kritičtí, panovační a hrubí?" Doufám, že ve své knize odpovím na tyto otázky i na mnohé další. Přičinlivé ženy nejsou reklamním trhákem ani zábavným čtením. Je to způsob života mnohých žen, pokud ne většiny, které žijí v pro­ středí, jež je jemnými i méně jemnými prostředky vede k tomu, aby „dělaly všechny šťastnými". Počítá se s tím, že přičinlivá manželka bude udržovat vody rodinného oceánu v klidu, zatímco manžel do­ zorce se bude věnovat svým věcem. Ano, je jistě pravda, že ženy v posledních letech prosadily své stanovisko k rovnoprávnosti, a já jim tleskám za to, jaký udělaly pokrok. Avšak má ordinace se stále plní ženami, které neumějí říct ne, které na svých bedrech nesou většinu břemene udržování man­ želství naživu a které si říkají, jestli to vůbec všechno stojí za to. Mnohé se cítí jako v pasti, jiné jsou skleslé. Některé jsou zoufalé.

A

15

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ A jelikož cestuji po celých Státech a pořádám semináře týkající se manželství a rodičovství, sbírám další a další důkazy, že na jednu ženu, která přijde do poradny, připadají stovky, které trpí v pasti přílišné přičinlivosti. Jejich situace jim nepřináší radost, rády by ji změnily, ale nevědí jak. Všem těmto ženám říkám: „Je načase získat trochu více respektu." Tak jako Aretha Franklinová zpívala před pár lety: „RESPEKT ... tak ten mi musíš dát." Přišel čas vyrovnat skóre a poslat všem dozorcům světa zprávu: „Nevadí mi být přičinlivá a starat se o tebe. Vlastně to dělám ráda. Ale nesouhlasím, když po mně šlapeš, bereš mě jako samozřejmost a chováš se ke mně jako k najaté síle, anebo hůře než k ní." „Přičinlivé ženy" jsou pro ženu, která neumí říct „ne" dozorci, jenž odmítá říct „ano" jejím oprávněným požadavkům na lásku, ná­ klonnost a respekt. „Přičinlivé ženy" jsou pro ženu, která skutečně trpí, uvězněná v situaci, kdy je neustále fyzicky a/nebo psychicky zneužívána. „Přičinlivé ženy" jsou pro ženu, která se zapletla se slabochem, jenž ji drží v beznadějném otroctví svých vlastních slabostí a závis­ lého chování. „Přičinlivé ženy" jsou pro ženu, která je unavená z toho, jak se štve, jak se snaží, aby všechno fungovalo, a která má pocit, že všechny její vztahy závisí jen na ní. „Přičinlivé ženy" jsou pro ženu, která touží po větším respektu u benzínové pumpy, u pokladny v samoobsluze, u večerního stolu a především v ložnici. „Přičinlivé ženy" jsou pro tisíce žen, které prošly mou ordinací, s nimiž jsem hovořil a kterým jsem celá ta léta naslouchal. Mám tušení, že „Přičinlivé ženy" jsou možná právě pro vás!

6/

ČÁST PRVNÍ

Portrét ženy zvané „príliš přičinlivá aká tedy je přičinlivá žena toužící se zavděčit? Žene ji strach, anebo trpí komplexem Florence Nightingalové*? Je to špatné být příliš ochotná? Vede snaha zavděčit se tak daleko, že se žena nevyhnutelně stane rohožkou, a tím pádem i otrokem muže dozorce? Existují různé typy přičinlivých žen? Jak jste se stala takovou ženou? Dědí se snaha zavděčit jako modré oči, anebo jste se jí naučila? V prvních třech kapitolách dostanete odpověď na tyto otázky, stejně jako...

J

... ,.. ... ... ...

jaký je životní styl typické přičinlivé ženy? na jakém stupni pyramidy přičinlivých žen stojíte? proč „ne" je nejtěžší slovo, které máte vyslovit? hlavní charakteristiky typů přičinlivých žen. jak jsou přičinlivé ženy od dětství vedeny k tomu, aby byly „hodné dívky"? ... jak „účet lásky" ovlivňuje váš vztah? ... kterým typem přičinlivé ženy jste? To vám zodpoví malý test. ... proč ve vás stále žije dívenka, kterou jste kdysi byla? ... proč váš vztah k tatínkovi byl naprosto rozhodující? ... proč nemůžete změnit svou „přirozenost", ačkoli se můžete změnit? ... kolikátým dítětem v rodině je nejvíce přičinlivých žen? ... proč je nejméně pravděpodobné, že se jimi stanou nejmladší děti v rodině? Florence Nightingalová byla anglická zdravotní sestra a reformátorka žijící v devatenáctém století - pozn. překl.

11

kapitola první

Kterým typem přičinlivé zeny jste? „Stále se snaží, aby všichni byli šťastni." a povrchu působí celkem sebejistě, ale pod snaživým úsměvem se skrývá poněkud skleslá žena. Cítí se, jako by nestačila na to, čím ji život zavaluje, a je v mé ordinaci, aby přišla na to

N

proč. Vychrlí na mě svůj příběh. Je „úspěšná" jako manželka, matka a pracující žena. Má málo času, ach tak málo času. Její denní pro­ gram může soupeřit se zaneprázdněností člověka, který létá sem a tam v Air Force One. Její děti se účastní veškerých aktivit a dělají všechny sporty, a proto i ona. A její manžel? No, ten má také málo času, ještě méně než ona. Pracuje dlouhé hodiny, připotácí se domů mezi půl osmou a tři čtvrtě na deset, někdy příliš unaven na večeři, ale vždycky připraven zhrou­ tit se na pohovku a sledovat televizi. Ona na to nic neříká, samo­ zřejmě, protože kdyby něco řekla, mohl by se rozčílit. Dělá to všech­ no pro mě a pro děti, říká si pro sebe. Zdá se, že tato žena má všechno. „Tak proč," ptá se, „jsem tak smutná? Proč mě děti neposlouchají? Proč neumím říct ne? Kupuji věci dokonce i v prodejních automatech, které lákají zákazníky na­ hranou reklamou. Proč mě všichni využívají? Tak velmi se snažím se zavděčit. Proč všechno visí na mně?" „Pokračujte," odpovím a obvykle vím, co bude následovat. A příběh se začíná rozvíjet. Není tak sebejistá, jak naznačuje její dokonale střižený kostým, dokonale upravená tvář, nehty a vlasy. V práci je úspěšná, ale nemá z toho dobrý pocit. „Všechno si zpětně přehrávám," říká s lítostí, „pochybuji o svých schopnostech, i když se mi něco povede a šéf mě pochválí. Mám pocit, že jsem to měla udělat lépe. Tak dlouho o tom přemýšlím, až začnu vidět chyby."

8/

~ Kterým typem přičinlivé ženy jste? ~ Po práci její balancování na laně pokračuje. Přispěchá do domu své matky, kam obě její dcery obvykle chodí po škole. A tam se to na ni sesype z obou stran. Matka si vždycky dělá starosti o její zdraví. Moc pracuje. Potře­ buje víc odpočívat. A navíc, jak se může starat o rodinu a přitom pracovat? Dcery její odpočinek tolik nezajímá. Vlastně chtějí, aby ještě při­ dala na tempu. Proč zase přišla pozdě? Co je k večeři? Můžou se dívat na televizi do devíti? Půjdou v sobotu do zoo? Sehnala látku na maškarní oblek na večírek? „Někdy si prostě připadám zavalená," přiznává. „Myslím, že to nezvládnu. Možná má matka pravdu. Asi nevím, co je dneska třeba k dobrému manželství. Moje kamarádky na tom nejsou o nic lépe. Vypadá to, že se všechny rozvádějí." „Jaké to bylo, když jste byla malá?" ptám se a ona si vzpomene, jak se musela postavit na vlastní nohy, když jí bylo deset a otec odešel. „Máma ho vyhodila," vzpomíná si. „Miloval mě, to vím jistě, ale nemohl vydržet ty hádky. A když začal pít, tak to bylo. Máma řekla, že musí jít, a on šel. Potom už jsem ho viděla jen párkrát. Chystal se na můj maturitní večírek, ale něco do toho přišlo..." Při dalším vyprávění se schéma nemění. Vždycky měla dobré známky, vždycky přišla domů dříve, než musela. Snažila se pomáhat své matce, která se nikdy znovu nevdala, ale všechno, co dělala, nebylo nikdy dost dobré. „Máma vždycky kritizovala, co nosím a jak vypadám. Tak nebo onak mi vždycky dala najevo, že to opravdu není ono. Jedinou mojí nadějí bylo ulovit muže. Pak jsem si ale nikdy nemohla být jistá, že bude poblíž." Poslušně si osvojila všechny potřebné finty, jak být sexy, přitažlivá a dostupná. To byla jediná cesta, jak mohla doufat, že ji bude někdo milovat. A teď přišla za mnou, protože její balancování na laně je čím dál těžší. Cítí se čím dál méně a méně bezpečně a sebejistě. A začala se obávat, že příčinou manželovy časté potřeby pracovat přesčas nejsou vždycky jen jeho účty.

Přičinlivé ženy se dělí do mnoha kategorií Žena, kterou jsem právě vykreslil, je jakousi směsicí klientek, jaké vidím týden co týden. Představuje širokou škálu druhu, který nazý­ vám „přičinlivá žena". 19

~ Jak se naučit říkat „ne "? ~ Mohou být svobodné, vdané, rozvedené, zvažující nový sňatek ne­ bo čerstvě znovuprovdané, ale stále zůstávají „ve stejně špatných kulisách". Některé na muže úplně zanevřely a utápí se ve své hoř­ kosti s otázkou, jestli vůbec někdy mohou být šťastné. Nezávisle na své momentální situaci chtějí všechny vědět, proč jejich upřímná snaha přičinit se o štěstí druhých nikomu štěstí nepři­ náší, zvláště ne jim samým. Jejich nářky jsou důvěrně známé: „Proč si na mě všichni zasedli? Tak se snažím všem zavděčit, ale oplátkou mi jsou tak akorát hloupé řeči. Od dětí, psa, pokladní v sa­ moobsluze. Ach ano, také od drahouška Harryho, když se uráčí přijít domů z práce." „Proč neumím říkat ne? Ustupuji svým dětem. Říkám ano, budu vybírat pro charitu, i když vím, že u nás v ulici jsou nejméně tři ženy, které tráví většinu dne pitím kafe a sledováním seriálů. Vždyc­ ky jsem to já, kdo vede rodičovské sdružení nebo církevní výbor. Vždycky jsem to já, kdo kupuje tři druhy skautských sušenek anebo bonbóny, které nechci, jenom aby něčí školní kapela mohla jet na Havaj." „Miluji ho příliš." To je oblíbené tvrzení ženy, kterou nazývám „Marta Lutherová", jelikož jejím životním cílem je reformovat svého muže: „Věděla jsem, že Jim nebyl žádná dobrá partie. Pil, neměl stálou práci a rád flirtoval - a to dělá vlastně pořád. Ale viděla jsem v něm něco, co jsem chtěla přivést na světlo. Momentálně mi trhá srdce na kousky, ale já vím, že jednoho dne se změní. Prostě se mu­ sím víc snažit..." „Spí s jinou... po všem, co jsem pro něj udělala. Pomohla jsem mu dokončit školu, vychovala čtyři děti sama nebo jen s malou pomocí, v noci mu ohřívám večeři a ráno podávám horkou kávu, aby ji mohl do sebe rychle hodit a zaměřit se na svou práci. Zaměřil se, to ano, jenomže na Irenu, Alici, Barbaru, a teď to je Gerri." „Musím chodit po špičkách a děti taky. Často vyletí bez varování. Křičí, huláká a strašně nám nadává. Není vždycky takový, umí být milý, a dokonce něžný, ale když na něho v práci dolehne stres, tak je nervózní. Asi i já mu lezu na nervy, jsem tak šťastná, že ho mám, ale mohla bych ho ztratit..." Na úplném dně se potácí přičinlivá žena uvězněná ve svazku s misogynem, nepřítelem žen. Je možné, že ji fyzicky týrá, ale pravdě­ podobnější je, že ji slovně napadá a sráží ji způsobem, který se skoro ani nedá popsat. Uráží jeho přičinlivou polovičku obscénnost urážek?

10/

~ Kterým typem přičinlivé ženy jste? ~ Kdepak, ona se prostě omlouvá za to, že je „nepořádná courá" nebo „sobecká čarodějnice", která myslí jen na sebe.

Přičinlivé ženy mají určité rysy velmi podobné Jak ukazují předcházející charakteristiky, problémy přičinlivých žen jsou různorodé, ale v základě je spojuje společná nit. Některé hlavní rysy osobnosti přičinlivé ženy jsou následující: 1. Naučily se přičinlivosti v dětství. Jsou často perfekcionistkami, které jsou silně ovlivněny tlakem ze strany rodičů. Tento tlak může být aktivní a kritický („Proč nikdy neuděláš něco dobře?"), anebo pasivní a jemně manipulující („To je v pořádku, zlatíčko, já to udě­ lám. Jednou se to naučíš."). 2. Přičinlivé ženy často pocházejí z nešťastných rodin, ve kterých po­ strádaly otcovu pozornost, podporu nebo lásku. Otec v mnoha přípa­ dech odešel od rodiny, když byly ještě malé. Nikdy se nenaučily, jak vycházet s mužem na pozitivním, zdravém základě, a jejich manžel­ ství končí katastrofou. Ve velké většině případů je vztah otce s dce­ rou naprosto klíčový. Toto tvrzení budu znovu a znovu dokládat v celé knize. 3. Přičinlivé ženy jsou ochotny se spokojit s malými laskavostmi. Opravdu toho od života moc nechtějí. Pociťují frustraci, zlost a de­ presi ze způsobu, jak je s nimi zacházeno, ale zvládají to, protože by to mohlo být ještě horší. Nejsou na tom tak zle, jako žena alko­ holika v jejich ulici. Alespoň je jejich život „klidně" rodinný. A kro­ mě toho, ve skutečnosti si nezaslouží víc, než mají, není-liž pravda? A. A to nás přivádí pravděpodobně ke klíčové charakteristice většiny přičinlivých žen: malá sebeúcta. Mnoho přičinlivých žen, zvláště těch, které jsou do malé či velké míry vystaveny negativním situacím, zřídkakdy pociťuje, že mají velkou cenu, že jsou skutečně milovány, oceňovány a respektovány pro ně samotné. Domnívají se, že si musí svou cenu a hodnotu zasloužit, a proto se stále snaží zavděčit. Dalším odrazem malé sebeúcty přičinlivých žen je pocit neustálé zodpovědnosti. Pořád se omlouvají. Vědí, že „je to jejich chyba". Kdyby to jenom udělaly jinak, kdyby to řekly správně, a ne špatně, všichni mohli být spokojeni. 5. Významným rysem přičinlivých žen je snaha každého uspokojit. Pečlivě navádějí loď oceánem života, aby pro všechny na palubě vše běželo hladce. Klid za každou cenu je často jejich mottem, za které pak draze platí.

/II

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ 6. Přičinlivé ženy se obvykle cítí podřadně vůči mužům, anebo alespoň mají silnou potřebu být „hodnými dívkami", aby je muži uznali. Jak William Fezler a Eleanor Fieldová upozornili ve své knize The Good Girl Syndrome (Syndrom hodné dívky), mnoho žen bylo vychováno v atmosféře, která v nich vzbouzela pocit nízké hodnoty či přinej­ menším lehké podřadnosti „... jen proto, že jsou ženy!" (kurzíva au­ torova). 1 „Hodná dívka" se velmi snaží, aby byla poslušná vůči autoritám, zvláště mužům. Je poslušná, „... protože nedílnou součástí syndromu hodné dívky je domněnka, že většina lidí je lepší než ona. To vytváří začarovaný kruh frustrace, kdy se cítí bezcenná, protože je tolik lepších lidí a zároveň si myslí, že ostatní jsou lepší, protože ona se cítí bezcenná." 2 Můj termín pro takové mužské autoritativní postavy je dozorce. Ve své praxi pracuji s mnoha přičinlivými ženami, které jsou vdané za různé typy dozorců.

Dozorci přicházejí v různém balení Už jsme hovořili o dozorci misogynovi, nepříteli žen, který ženě ani tak nedělá dozor, jako nad ní vládne neustálým přívalem vzteku, nadávek a záchvaty zlosti. Je ironií, že často se za své výstřelky kaje, prosí o odpuštění a přísahá svou nehynoucí lásku. Jeho přičin­ livá manželka se nenechá úplně obalamutit, ale snaží se sama sobě říkat: „Hluboko uvnitř to snad myslí vážně. Snad se může změnit..." Jiné přičinlivé ženy mají manžely, kteří by asi lépe zapadli do kategorie „závislý ztroskotanec". Ti své ženy ovládají pomocí souci­ tu a touhy jim pomoci. Závislí ztroskotanci obvykle skončí v man­ želství s „Martou Lutherovou", která si je jistá, že ho může převychovat a vynést na světlo tu úžasnou zlatou žílu, která určitě někde v jejím manželovi dřímá. Ženy provdané za misogyny a ztroskotance jsou klasickými případy pro knihy jako Women Who Love Too Much (Ženy, které příliš milují) od Robina Norwooda a také Men Who Hate Women and the Women Who Love Them (Muži, kteří nenávidí ženy, a ženy, které je milují) 3 z pera Susan Forwardové a Joan Torresové. Ženy, které příliš milují, obvykle trpí a většinu chvil svého života stráví mluvením „o Něm". Omlouvají jeho zlost, lhostejnost a urážky jako důsledek nešťastného dětství. Stávají se jeho terapeutkou. Čtou psychologické knihy a pod­ trhávají pro něj klíčové pasáže.

12/

~ Kterým typem přičinlivé ženy jste? ~ Další ženy jsou provdané za dozorce, kteří je ovládají jemnějším způ­ sobem. Stěžejní zbraní mnoha mužů jsou peníze. V nejlepším případě jsou lakomí a v nejhorším úplní skrblíci. Někdy se to projevuje velice bizarním způsobem. Vzpomínám si na ženu, která mi vyprávěla, jak její manžel tluče na zeď koupelny, když ona anebo dcery příliš plýtvají vodou při sprchování. Vidím čtyři druhy přičinlivých žen potýkajících se se světem do­ zorců. Budeme postupovat od velmi trpící a zoufalé ženy až k ženě, která si slabě uvědomuje, že dává víc, než dostává, ale zvládá to, protože „tak to přece chodí". Zoufale trpící žena přičinlivá Máte podezření (anebo jste si téměř jistá), že váš manžel je misogyn, nepřítel žen, který vás ovládá svým hněvem, zneužíváním, urážkami a za­ nedbáváním. Zřídka sahá k fyzickému násilí, ale jeho slovní útoky jsou sžíravé a zlé. Děláte vše možné, abyste ho upokojila, udělala ho šťast­ ným, zavděčila se mu, ale nic nepomáhá. Čím víc se omlouváte, ustupu­ jete a prosíte za odpuštění, tím víc vás označuje za sobeckou, nedbalou a hloupou. Je mistrem v tom vás ponižovat, zvláště před vašimi přáteli a blízkými. Takový druh vztahu je naprosto negativní. Situace je zoufalá a vy potřebujete profesionální pomoc. Depresivní žena přičinlivá Jste provdána za muže, který vás ovládá svými slabostmi. Jste rozená pečovatelka a snažíte se ve své vlastní rodině šířit takovou lásku a péči, kterou jste nikdy doma jako dítě nepoznala. Jste „Marta Lutherová" snažící se napravit „toulavého Billyho". Svým způsobem jste také určitým druhem dozorce. Váš způsob ovládání je nepřímý, dě­ láte vše, co můžete, abyste se zavděčila, jelikož toužíte alespoň pře­ neseně zažít lásku a stabilitu, kterou jste nikdy jako dítě nezažila. Zdravý, normální muž, který by se k vám choval s láskou a úctou, by vás nezajímal. Byl by příliš nudný. Místo toho dáváte přednost „vzrušení" ze života s někým, kdo je odtažitý, těžko dosažitelný, někým, kým si nikdy nemůžete být úplně jistá. A tak pracujete přesčas a dáváte do vztahu více než padesát procent snahy. Nepřináší vám to kdovíjakou radost. Jste úzkostná, ustaraná, nešťastná. Nefunguje to, ale jste tímto mužem posedlá, jste na něm téměř chorobně závislá. Asi to ještě nějakou dobu budete schopna snášet, ale v dlouhodobém výhledu to nevypadá nijak dobře. Pokud se vám brzo nedostane pomoci, něco povolí, protože vy už jste ze sebe vydala všechno.

/13

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Výše popsaná soužití dozorce a přičinlivé ženy jsou psychology považována za „patologická", nebo jednodušeji za nemoc. Vůbec se nemusí hodit na vaši situaci. Nejste třeba na palubě takové lodi, ale i když se ta vaše nepotápí, může mít nějaké trhliny. Možná se na vás hodí jedna z následujících kategorií: Vyčerpaná žena přičinlivá Pojem „vyčerpaná" vás celkem dobře vystihuje. Někdy jste vyčerpa­ ná fyzicky, jindy psychicky. Životní stres na vás doléhá, obvykle mezi pátou a sedmou hodinou večer. Nazývám tento čas ,,'piraní ho­ dinou", kdy každý chce urvat kousek z mámina těla. Ráda byste se těšila trochu větší úcty u členů vaši vlastní rodiny, stejně jako u dů­ ležitých známých. Využívají vás vaše děti, váš manžel, prodavači, spolupracovníci, rodičovské sdružení, vaše církev, atd... Všichni vě­ dí, že neumíte říct ne, že byste se neozvala na svou obranu, ani kdy­ byste chtěla. Chtěla byste vědět, jak čelit světu, ale máte strach, že byste se někoho dotkla a lidé by vás považovali za agresivní čaro­ dějnici nebo něco ještě horšího. Uvnitř jste rozzlobená a nervózní, ale navenek si po většinu času zachováváte šťastnou tvář. Mírně skleslá žena přičinlivá Možná jste žena, které „všechno dobře šlape", ale přesto cítíte jistou úzkost. Uvědomujete si, že se řadíte k těm, se kterými se ne vždy zachází férově, a už vás to trochu unavuje. Váš život není tak hek­ tický, jako život vyčerpané ženy přičinlivé, ale něco byste ráda změ­ nila. Zajímáte se o svůj osobní růst, ráda byste pokročila ve své zralosti, chcete, abyste vy i vaše rodina žili lépe. Ráda byste něco změnila, nejenom ve svůj prospěch, ale i pro ostatní. Líbí se vám být živitelkou a pečovatelkou, ale ráda byste byla opravdu přesvědčenou radostnou ženou přičinlivou, která si je jistá sama sebou a svou rolí v dnešní „osvobozené" společnosti. Radostná žena přičinlivá Radostné ženy přičinlivé zručně balancují, jak já říkám, „na kladině života". Jsou rády tím, kým jsou, rády poskytují lásku a péči. Do­ sáhly dobré rovnováhy mezi dáváním radosti lidem a jejich jednáním s ní, kdy se k ní chovají s úctou a vracejí jí radost. Radostné ženy přičinlivé mohou být:

14/

— Kterým typem přičinlivé ženy jste? — • asertivní bez neomalenosti • sebejisté bez nafoukanosti • dbalé vlastního uspokojení bez sobectví Pracoval jsem s mnoha ženami, které se domnívaly, že jsou radost­ nými ženami přičinlivými, ale nakonec zjistily něco jiného. Klíčem k tomu být radostnou ženou přičinlivou je správně si uspořádat své priority. Následuje příběh ženy, která si myslela, že dělá všechno, jak by měla. Skončila nejen jako skleslá a vyčerpaná, ale také pro­ žívala skutečné utrpení.

Naďa dělala, co bylo v jejích silách, až... Naďa, čilá, přitažlivá, třiačtyřicetiletá brunetka bojující s pár kily nadváhy, byla klasickým příkladem ženy ze staré školy, která říká, že ženino místo je doma, ale mužův domov je jeho hradem. Přebý­ vala v tomto hradu jedenadvacet z dvaadvaceti let trvajícího manžel­ ství. Poslední rok se z něj odstěhovala i s dcerou v důsledku rozluky, která předcházela rozvodu. Jako mnoho přičinlivých žen, které končí u mě v ordinaci, vyrostla s přesvědčením, že „jakmile se dostanu ze střední školy, mým hlav­ ním životním úkolem je najít si muže. Jít na vysokou není špatné, ale nejdůležitější je mít muže". Jednoho našla. Richard dokonale zapadal do požadované formy. Chtěl, aby zůstala doma a „vychovávala děti". Naďa se úkolu zhostila dobře. Vychovala čtyři děti, a jak je typic­ ké pro mnoho matek, které za mnou přicházejí, děti pro ni byly na prvním místě, manžel byl odsunut až na druhé. Všechno začalo nadějně. Richard a Naďa spolu vycházeli, dokonce byli schopni docela dobře komunikovat, ale s přicházejícími dětmi se Nadina pozornost obracela stále více k dětem a Richard také zjišťo­ val, že mu práce zabírá víc a víc času. Brzo měl Richard na konci dne mnohem méně energie, kterou by věnoval Nadě a dětem. A Naďa? To byla supermatka. Byla mezi prvními dobrovolníky na školní oslavu nebo vybírání příspěvků. Ve sboru vždycky mohli počítat, že bude vyučovat v nedělní škole. Odcizení mezi oběma bylo nevyhnutelné. Málo spolu komunikova­ li, a přesto Naďu vyhledávaly ženy z okolí, které si přály mít „tak šťastnou rodinu" jako ona. Pohlížely na ni jako na ženu, která má všechno. Naďa sebe viděla také tak do té doby, než se dozvěděla

/15

~ Jak se naučit fikat „ne"? ~ o Richardových záletech, které začaly během šestého roku jejich manželství. „Jako vždycky jsem se to dozvěděla jako poslední," řekla mi. „Vůbec jsem ho nepodezírala, dokud to nebylo do očí bijící." Ve chvíli, kdy na to Naďa přece jen přišla, když z nepozornosti zvedla vedlejší telefon, právě když Richard volal jedné ze svých „nových přítelkyň", byla zdrcena. Celé ty roky si myslela, že všech­ no „dělá správně". Plnila své povinnosti. Byla zodpovědná a také plná důvěry. Kdyby Richard nedošel do stadia, kdy se nestaral o dis­ krétnost, mohla by se donekonečna domnívat, že jejich manželství je v pořádku. Naďa objevila Richardovy nevěry v době, kdy všechny čtyři děti už odrostly a opustily domov. Byl to příliš velký šok, a protože hnízdo bylo prázdné, Naďa už neměla, co zachraňovat. A tak odešla také. Když přišia za mnou, pracovala jako špatně placená prodavačka v obchodě se smíšeným zbožím. Ani se znovu neprovdala, ani se nevrátila k Richardovi. Nadiny tváře s dolíčky a velké modré oči dostaly tvrdý výraz někoho, kdo byl zraněn a zatrpknul. Její příběh z ní vytryskl jako láva. Život k ní byl naprosto nespravedlivý. Hrála, jak se domnívala, podle správných pravidel. Dělala to, co ji všichni říkali, že má dělat, a co z toho měla?

Richard byl až na posledním místě Když jsem začal zkoumat Nadiny priority, nejdříve se urazila. Ob­ zvláště se jí nelíbilo, když jsem naznačil, že není správné dát děti na první místo. Ale po několika sezeních si začala uvědomovat, že kdyby to všechno mohla vrátit, věnovala by více času svému manže­ lovi. Byla to žena přičinlivá, která se toužila zavděčit všem, kromě svého vlastního muže. Připustila, že často s Richardem jednala, jako by byl jedno z dětí. Neměl jsem možnost s ním hovořit, ale řekl bych, že kdyby za mnou přišel, řekl by: „Jednala se mnou jako s někým, kdo je méně než jedno z dětí." V průběhu rozhovoru s Naďou vyplula na povrch následující fakta: (1) Nikdy nedocházelo k sexu, pokud si Naďa nebyla jistá, že děti jsou pryč anebo tvrdě spí; (2) na prázdniny se jelo tam, kam chtěly děti; (3) Naďa často Richarda před dětmi peskovala, aniž by si uvědomovala, že ho tím zbavuje autority; (4) při sexu „spolupracovala", ale nikdy sama nezačala ani nedala Richar-

16/

~ Kterým typem přičinlivé ženy jste? ~ dovi najevo, že ji sex těší; (5) sex nikdy nebyl spontánní, Ri­ chard musel být trpělivý a čekat „jako hodný chlapec". S rozchody podobnými příběhu Nadi a Richarda se setkávám neustále a považuji je za tragické, protože jsou tak zbytečné. Tito lidé byli na počátku hluboce zamilovaní. Měli dobrý vztah, ale nedbali o něj. Naďa, zjevně žena přičinlivá, věnovala příliš mnoho času nespráv­ ným věcem. Možná si řeknete, že přeháním, když říkám, že věnovat čas dětem bylo nesprávné, ale já si to nemyslím. Když je postavila na první místo a Richarda až daleko na druhé, často až třetí nebo čtvrté za všechny své aktivity, byla pouze jedna možná cesta, jak se to mohlo vyvíjet. Naďa úplně přeházela své priority a zaplatila za to. Samozřejmě, že Richard také nese část viny. Jeho priority se také pomíchaly, když mu začala Naďa věnovat méně a méně pozornosti. Svou pozornost obrátil k práci a k jiným ženám, které obvykle potkával při výkonu svých pracovních povinností. Nenašel jsem lepší způsob, jak popsat, co se přihodilo v Nadině a Richardově manželství, než pomocí „účtu lásky", který použil Dr.William Harley ve své velice přínosné knize His Needs, Her Needs: Building an Ajfair: Proof Marriage (Jeho potřeby, její potřeby: budování manželství odolného proti nevěrám). Podle doktora Harleye je „účet lásky" duševně citovým záznamníkem hluboko v nitru kaž­ dého z nás, který zaznamenává pozitivní a negativní vjemy v průběhu dvaceti čtyř hodin dne. Obrazný „účet lásky" doktora Harleye funguje na principu „vkla­ dů" a „výběrů" určitého množství „citových jednotek" v závislosti na druhu zážitku, který máte s dotyčnou osobou. Předesílá, že jeho systém nemá představovat skutečné vědecké měření, je to pouze jed­ na z možností pohledu na vztah. Účet lásky funguje takto: Vklady + 1 Milý zážitek + 2 Příjemný zážitek + 3 Velmi příjemný zážitek + 4 Naprosto fantastický zážitek

Výběry - 1 Nemilý zážitek - 2 Nepříjemný zážitek - 3 Velmi nepříjemný zážitek - 4 Úplně příšerný zážitek

Ve vaší bance máte mnoho různých účtů lásky, v podstatě pro kaž­ dého, koho znáte, jeden. Vaše rodina, přátelé, známí vkládají do

lil

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ vašeho účtu anebo z něj vybírají, pokaždé když se s nimi setkáte. Jak vidíte, příjemná setkání vedou ke vkladům a nepříjemná k vý­ běrům.

Proč se Nadin účet lásky přečerpal Zkusme aplikovat analogii účtu lásky na Nadino a Richardovo man­ želství. Pokud šlo o Naďu, její banka neuskutečnila z Richardova účtu příliš mnoho výběrů. Jinými slovy, byla se situací celkem spo­ kojená. Věnovala svou energii a své priority dětem a vůči Richardovi se chovala tak, jak považovala za správné. A on si nestěžoval. Krátce řečeno, nepůsobil žádné problémy, které by mohly být vykládány jako nemilý či nepříjemný zážitek. A tak Naďa ve svém jednání bezstarostně pokračovala a myslela si, že manželství je v pořádku. Problém spočíval v tom, co se dělo v Richardově bance s Nadiným účtem. Po několika prvních letech manželství se účet začal rychle vyprazdňovat. Výběry byly téměř na denním pořádku díky tomu, jak se Naďa chovala vůči Richardovi ohledně sexu a v jednání s dětmi, abychom jmenovali alespoň dvě oblasti, které se při terapii ukázaly jako problémové. Podle účetního systému doktora Harleye jsem si jistý, že každá dovolená představovala pro Richarda známku nejméně minus tři. Jelikož Richardovy potřeby zůstávaly nenaplněny, obrátil se jinam. Potkával ženy, s nimiž vstupoval do vztahů, a tím si dle účetního systému lásky okamžitě u nich otevíral nové účty, stejně jako ony u něho. Pokud jedna z Richardových známostí dosáhla určitého stup­ ně (když v jeho bance bylo na jejím účtu dostatek vkladů), došlo k milostnému vztahu. Mohli byste se zeptat, proč Richard nikdy nic neřekl. Z toho, co vyprávěla Naďa, bylo zřejmé, že se pokoušel vysílat nějaké signály, ale ona je nevnímala. To je tak maximum, co jsou muži schopni projevit, zvláště ti, kteří se ožení se ženou přičinlivou. Přenechávají ženě zodpovědnost za mnoho oblastí včetně komunikace. V okamži­ ku, kdy se Naďa přestala pokoušet o komunikaci, protože měla na starosti jiné věci, Richard se vydal vstříc románkům, které mu po­ máhaly naplňovat vlastní potřeby. Jeden ze statistických údajů, který zaznamenává strmý vzestup, je počet párů, které se rozvádějí po dvaceti či více letech manželství. Domnívám se, že hlavním důvodem těchto rozvodů je to, že zvláště ženy, ale i muži, mají své priority na nesprávných místech. Na dě­ tech, domácnosti, práci, apod. Jejich prioritami je všechno možné, jen

18/

~ Kterým typem přičinlivé ženy jste? — ne ten druhý. A manželství se pomalu rozpadá. Často navenek vypadá spořádaně, ale nakonec si vnitřní rozklad vybere svou daň a celá stavba se zhroutí.

Jakým typem přičinlivé ženy jste? Jak vidíte, existuje mnoho způsobů, jak žít s přičinlivostí, a mnoho způsobů, jak dospět k pocitu, že vás váš život příliš netěší. Často se dostávám do prekérní situace, když hovořím na seminářích a v dis­ kusních pořadech a řeknu, že „většina žen se příliš snaží". Taková je naše kultura, tak jsou ženy vychovávány a k tomu jsou vedeny. „Přičinlivá žena" je role, kterou se domnívají, že by měly zastávat, přestože hlásají ženská práva, svobodu, stejný plat a další věci, které jsou výraznou součástí naší dnešní reality. Kam se řadíte v „stupnici přičinlivých žen"? Následující test vám může posloužit jako vodítko.

Obodujte těchto dvacet otázek dle následujícího klíče: 1 2 3 4 5

„To jsem celá já." „To jsem víceméně já." „To nejsem úplně já, ale je tam jistá podobnost." „To opravdu nejsem já." „Já ani náhodou!"

1. Většinu času se necítím příliš bezpečně a sebejistě. 2. Mám pocit, že musím „chodit po špičkách", aby se někdo ne­ rozzlobil. 3. Můj otec byl většinou odtažitý a nemilující. 4. Když platím v obchodě a vrátí mi o pár drobných méně, nežá­ dám o ně. 5. Mám pocit, že můj manžel, přítel anebo snoubenec má nade mnou moc. 6. Mám pocit, že většinu věcí neumím udělat dobře. 7. Stále říkám „měla bych..." 8. Můj manžel a mé děti vědí, jak ve mně vzbudit pocit viny. 9. Mám chuť se schovat a přede vším utéct. 10. Nemám ráda konfrontace. Jsou prostě příliš nepříjemné. 11. Často předstírám, že jsem ráda, když ostatní něco dělají nebo říkají, ale ve skutečnosti tomu tak není. 12. Když si v obchodě vyzkouším šest nebo sedm párů bot, cítím se zavázána alespoň jeden pár koupit. 13. Často cítím, že vlastně nemám svůj život ve vlastních rukou.

/19

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ 14. Od těch, které miluji, se mi nedostává mnoho pohlazení. 15. Snadno se nechám přemluvit k něčemu, co potěší spíše jiné nežli mne. 16. Když převezmu iniciativu nebo se zasazuji o svá práva, pociťuji obavy nebo rozpaky. 17. Pokud mě v obchodě nebo v restauraci ignorují, urazí anebo zle obslouží, nechám to být, přece to nestojí za ty nepříjem­ nosti si stěžovat. 18. Nemám pocit, že mám mnoho možností zlepšit svůj život. 19. Můj partner se ke mně nechová s velkou úctou. 20. Nové úkoly ve mně vyvolávají strach a obavy.

Výsledky: 25 bodů a méně Jste ZOUFALE TRPÍCÍ ŽENA PŘIČINLIVÁ. S naprostou určitostí se nacházíte v rukou dozorce, možná misogyna, jenž vás neustále kriti­ zuje a útočí na vás slovně, někdy i fyzicky. Potřebujete pomoc, pravděpodobně od vnějšího zdroje jako pastora či poradce anebo psy­ chiatra či psychologa. 25-50 bodů Jste DEPRESIVNÍ ŽENA PŘIČINLIVÁ. Máte talent nacházet partnery ztroskotance a katastrofické životní situace. Pravděpodobně jste při­ poutána k „superztroskotanci", který vás u sebe drží, protože „vás potřebuje". Anebo jste obětí manžela sukničkáře, tuláka či povaleče, který nevydrží v žádném zaměstnání. Vší silou se držíte stébla trávy, ale pomalu se začínáte propadat. 50-75 bodů Jste VYČERPANÁ ŽENA PŘIČINLIVÁ. Zvládáte život, ale často se cítíte vyčerpaná, na dně, pod dozorem, jako kdyby stále někdo vy­ trhával kousky vašeho těla. Nechovají se k vám s velkou úctou a vy byste si přála umět se zasadit se o svá práva, ale vlastně nevíte jak. 75-90 bodů Jste MÍRNĚ SKLESLÁ ŽENA PŘIČINLIVÁ. Život není tak úplně zlý. Zažíváte dobré časy, které vyvažují ty zlé, ale vy víte, že všechno by mohlo být mnohem, mnohem lepší. 90 bodů a více Pohybujete se v mezích RADOSTNÉ ŽENY PŘIČINLIVÉ. Ráda posky­ tujete péči, ale máte dostatek asertivity a sebeúcty, abyste si našla

20/

~ Kterým typem přičinlivé zeny jste? ~ naplnění, uspokojení a radost. Vaše rodina vám dává lásku a podpo­ ru, kterou potřebujete, a vaše pečovatelské snahy jsou spravedlivou výměnou za tuto lásku a podporu.

Lemanova pyramida přičinlivých žen Radostná žena přičinlivá Dobrá rovnováha mezi pečovatelskou přirozeností a dostatečnou úctou, láskou a podporou, jež se jí dostává nazpět a po níž touží a potřebuje ji. Mírně skleslá žena přičinlivá Plusy obvykle převažují nad minusy, ale ona ví, že život by mohl být o mnoho lepší, kdyby věděla, jak dát světu najevo, že potřebuje trochu více úcty. Vyčerpaná žena přičinlivá Zvládá život, ale cítí se ve stresu, je unavená a vysílená. Neumí říct ne a ve vztahu je vždycky tím, kdo dává. Depresivní žena přičinlivá Zraněná, zbědovaná a nešťastná, často připoutaná ke ztroskotanci anebo záletníkovi; má pocit, že se o něho musí starat a pomáhat mu. (Povoláním je často zdravotní sestrou nebo jinou profesionální pečovatelkou.) Je možné, že potřebuje odbornou pomoc. Zoufale trpící žena přičinlivá Skutečně trpící, pravděpodobně žije s misogynem. Potřebuje odbornou pomoc. Naprosto na dně

K rozhodnutí, jakou cestou se vydat, je třeba znát, odkud jsme vyšli

Doufám, že nyní přibližně víte, co znamená být přičinlivou ženou a kam se řadíte na stupnici. Mějte prosím na paměti, že žádný test není neomylný nebo absolutně přesný. Velmi záleží na tom, v jakém jste rozpoložení, když ho podstupujete, a někdy můžete získat více bodů než jindy. Ovšem pokud jste získala méně než 80 bodů, pravděpodobně bu­ dete chtít vědět, co by se dalo udělat pro zlepšení vašeho života a dosažení větší vyrovnanosti. Ačkoli být přičinlivou ženou může být vše od neuspokojujícího k bolestnému, jste si jistá, že se nechcete

/21

~ Jak se naučit fikat „ne"? — stát úplným opakem, dozorcem, který způsobuje bolest a nespokoje­ nost ostatním. Jaká je tedy odpověď? Včas se k odpovědi na tuto otázku dostaneme, ale nejdříve musíme zjistit, z jakého důvodu máte příliš přičinlivé sklony. Jaké síly vás formovaly v přičinlivou ženu, kterou jste dnes? Někdo řekl: „Poznej svého nepřítele." Ženy, které právě zakoušejí temnější stránku živo­ ta, si uvědomují, že nepřítelem jim je vlastní „já". Jak dobře znáte sama sebe? Jak jste obeznámena s „dívenkou", která stále žije hluboko ve vašem nitru? Často říkám svým klientkám: „Stále jste dívenkou, kterou jste kdysi byla." Možná to nezní příliš povzbudivě. Snad to i trochu bolí a popuzuje. Podívejme se nyní na „vnitřní dítě" z vaší minulosti a uvidíme, co zjistíme.

Charakteristika přičinlivé ženy Základní rysy přičinlivých žen v závislosti na situaci a prostředí. 1. Máte střední až nízkou sebeúctu. Máte sklony si myslet, že za moc nestojíte, nezáleží na vás, nic si nezasloužíte, a tak dále. 2. Často pocházíte z rodiny, ve které nebyly uspokojeny emocio­ nální potřeby, zvláště ze strany vašeho otce. 3. Snažíte se jako dospělá najít, získat či vytvořit, co vám chybělo v dětství. 4. „Tátovo děvče". Snaha zavděčit se tatínkovi se vyplácela, když jste byla malá, a nyní se stále snažíte zavděčit se mužům ze stejných důvodů. 5. Jste opravářka a reformátorka. Vy ho přece můžete změnit. 6. Máte sklony ke snění. Nedržíte se vždy skutečnosti. Například: „Řekla bych, že je v pořádku s ním žít, a možná se vezmeme později. Je přece tak mimořádný." 7. Jste „dozorce naruby". Máte někoho, o koho můžete pečovat, a pak vzít vztah do svých rukou, aby dobře fungoval. 8. Máte tendence k „pseudomasochismu". Nechcete to připustit, ale dáváte přednost tomu, aby se s vámi zacházelo zle. Hodný muž by byl strašně nudný. 9. Trpíte sebeobviňováním: „Je mi to líto ... to je moje chyba ... to jsem ale hloupá..." 10. Trpíte syndromem chorobné snaživosti. Nedokážete se mu ane­ bo jim zavděčit, ale „budete se víc snažit".

22/

— Kterým typem přičinlivé ženy jste? ~ 11. Jste vděčná za malé laskavosti. Život by mohl být daleko horší. Víte, že vás miluje, přece vás pohladil, poté co vám vyrazil zub. 12. Možná máte povolání, kde je péče hlavní náplní, jako je so­ ciální pracovnice, ošetřovatelka či vychovatelka v mateřské škole. Jste pečovatelkou z celého srdce. 13. Hluboko v sobě cítíte, že si nezasloužíte lásku ani úctu. 14. Pokud máte vztah k Bohu, je přinejlepším dost chatrný. Vidíte ho jako plného zloby a odsouzení, jako „velkého policajta na nebesích", který je připraven vás odprásknout za nejmenší uklouznutí nebo chybu.

/23

kapitola druhá

Dívenka,

která žije ve vás

„Její srdce patří tatínkovi..." dyž za mnou přišla Denisa, hnědovlasá jednadvacetiletá po­ hledná studentka vysoké školy, byla v hluboké depresi s počí­ najícími sebevražednými sklony. Na stupnici sebeúcty od jedné do deseti, kde deset je nejvíc, byla Denisa na minus třech. Od jede­ nácti let, kdy měla první sexuální zkušenost, měla, mírně řečeno, stovku různých sexuálních partnerů, mnohdy na jedinou noc, jiné na pár týdnů či měsíců. Její poslední vztah byl zvláště traumatizující a poprvé ji napada­ ly letmé myšlenky na sebevraždu. „Myslím, že potřebuju cvokaře," chladně si mě změřila, když si zhluboka potáhla z cigarety. „Slyšela jsem, že říkáte věci na rovinu, žádný blbosti, tak jsem přišla." Odpověděl jsem jí, že má naprostou pravdu, a proto by laskavě mohla vzít v úvahu cedule ZÁKAZ KOUŘENI, které jsou vidět po celé mé kanceláři, a uhasit svou cigaretu. Pustila se do vyprávění svého příběhu a bylo hned jasné, že je ženou, která neumí říct „ne", zvláště ne mužům. Snažila se zaplnit giganticky prázdné místo ve svém životě s nálepkou ZDRAVÝ OBRAZ OTCE. Její skutečný otec zmizel, když jí byly tři roky, a matka pak postupně uzav­ řela dalších pět manželství. Matčin čtvrtý manžel, John, se zdál být obrazem otce, který Denisa hledala, ale nepodařilo se jí s ním navázat vztah otce s dcerou. Nezajímal se o ni ani o jejího mladšího bratra a sestru a jedním z důvodů jeho rozvodu s Denisinou matkou byla „nechuť nést zodpovědnost za všechny ty děti". S Denisiným současným nevlastním otcem (pátým manželem její matky) měla velké neshody. Nesouhlasili spolu skoro v ničem. On byl žid, ona byla vychována jako metodistka. On byl demokrat, ona byla členkou univerzitního klubu Mladých republikánů. On si potrpěl na okázalé oblečení a auta, ona byla klasickou představitelkou jed­ noduchého studentského stylu. „Nechováme jeden ke druhému velkou úctu," poznamenala Denisa.

K

24/

~ Dívenka, která žije ve vás ~ Vztah Denisy k matce osciloval od vřelého k chladnému v téměř jednodenních cyklech. Jeden den spolu vycházely báječně, druhý den se hádaly a křičely na sebe. Například jí Denisa zavolala, že nefun­ guje auto. Matka ji obvinila z toho, že je nezodpovědná a že se o auto pořádně nestará. Zavěsily telefon, a potom jedna z nich za­ volala později, aby se omluvila. „Máma pořád chce, abych byla otevřená a všechno jí říkala," po­ kračovala Denisa. „Ale když s ní v něčem nesouhlasím, vříská a ječí a strašně se pohádáme." Přesto měla Denisa k své matce vztah a měly se rády. Po čem Denisa skutečně toužila, byla láska od muže, něco, co nikdy nezaži­ la. Denisa toužila po mužské lásce tak moc, že by udělala cokoliv, aby získala pozornost mužů a to, co mylně chápala jako náklonnost. Ve škole se o ní proslýchalo, že půjde do postele s každým, a to se můžete vsadit, že takový „každý" se hned objevil za dveřmi. Všichni tito mladíci se Denise zdáli dobří. S kým je také mohla srovnávat? A tak se pouštěla do obchodu. Byla ochotná podstoupit všechny druhy zneužívání, ponižování a dokonce sexuální perverze, aby zakusila objetí, pohlazení a slyšela pár hezkých slov. Denisini přátelé s ní mohli zacházet jako se špínou, ale ona je stále přijímala zpět, pustila je do své postele a vyhověla jejich sexuálním potřebám. V jednom rozhovoru jsem se Denisy zeptal: „Kolik z těchto sexu­ álních zážitků bylo pro vás skutečně uspokojujících?" „Uspokojujících? Co tím myslíte?" zeptala se. „Když jste šla do postele s těmi muži, cítila jste rozkoš? Zažila jste orgasmus?" „Nevím, možná. Nejsem si jistá, že vím, jaké to ve skutečnosti je..." Ač se to zdá neuvěřitelné, přestože zažila sex s více jak stov­ kou partnerů, s některými z nich mnohokrát, nebyla si jistá, co zna­ mená mít orgasmus. Ovšem šlo jí o to, aby z toho měla nějaký požitek, což pro ni znamenalo najít muže, který by ji objímal, líbal a dotýkal se jejího těla. To bylo vše, co Denisa rozuměla pod poj­ mem sex. Netušila, že to má být oboustranná záležitost. Pro ni bylo důležité, aby jí muž říkal, že mu na ní záleží. Dokonce i na první schůzce slova jako „jsem do tebe blázen" apod. na ni působila jako kouzlo a přiměla ji „jít do toho se vším všudy". Denisa, stejně jako mnoho přičinlivých žen, si ve velké míře „ra­ cionálně" zdůvodňovala své chování a zapírala sebe sama, aby se mohla vyrovnat se situací. Obzvláštní talent prokazovala ve vysvět­ lování svých opakovaných epizod s „příživníky", kteří ji chtěli jen 125

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ využít, nebo se „slabochy", kteří ji ovládali tím, že v ní vzbuzovali lítost anebo pečovatelské sklony. Denisa měla obzvláštní schopnost přitahovat životní ztroskotance, protože sama ve svém životě utrpěla velké ztráty. Poté, co ve věku tří let ztratila otce, šlo všechno z kopce dolů. Matka jí nemohla pomoci, protože byla zaneprázdněna svou vlastní sbírkou ztroskotan­ ců a kopáním stále hlubší jámy pro sebe a svou dceru. Denisa vy­ rostla s dívenkou ve svém nitru, která zoufale toužila po lásce a ná­ klonnosti, a to obzvláště mužské. Zatímco některé čtenářky se mohou s Denisou identifikovat, jiné ne, protože mají úplně jinou zkušenost. Nicméně všichni se s ní můžeme ztotožnit v uvědomění si „dítěte z minulosti", které žije hluboko v nás a různorodě ovlivňuje náš život. Jak už jsem se zmínil v první kapitole, často říkám svým klient­ kám: „Malá dívenka, kterou jste kdysi byla, ve vás stále žije." Ně­ které pochopí hned, jiné jsou zmatené nebo se dokonce cítí uraženy. Domnívají se, že už vyrostly a nechaly všechno za sebou. Ale nikdy nemůžete nechat za sebou to malé děvčátko, protože ve vás stále žije. Stále hledá zacházení a zážitky, na které si zvyklo, když bylo malé. Většina z nás přijímala rannou péči a první zážitky od svých ro­ dičů. I když si uvědomuji, že v dnešní době se vede velká diskuse o matkách a dcerách - například v bestselleru Nancy Fridayové My Mother, My Self (Moje matka, moje já) - myslím si, že v nejhlubším smyslu srdce každé ženy „stále patří tatínkovi". Podstatnou část významného výzkumu vztahu mezi otcem a dcerou podnikli takoví odborníci jako Dr. Michael Lamb z University v Uta­ hu. V posledních letech se objevilo několik populárních pojednání o otcích a dcerách, např. Like Father, Like Daughter: How Father Shapes the Woman His Daughter Becomes (Jaký otec, taková dcera: Jak otec utváří ženu ve své dceři) od Suzanne Fieldsové a Fathers and Daughters (Otcové a dcery) od Williama S. Appletona. Suzanne Fieldsová vypozorovala, že první dívčin dojem z opačného pohlaví pochází z jejího otce. On utváří dceřino očekávání, jak by měl jednat muž. Držel ji za ruku, když se učila chodit? Pomáhal jí bojovat s násobením a se zlomky? Dával najevo svou náklonnost lehce a přirozeně? Objímal ji? Staral se o to, jak vypadá, a všiml si, 1 kdy se začala zaobalovat? V knize Daddy's Girl, Mama's Boy (Tatínkovo děvče, maminčin chlapec) spoluautoři James J. Rue a Louise Shanahanová uvažují nad složitou záhadou, jak jedna lidská bytost začne být přitahována k dru-

26/

~ Dívenka, která žije ve vás ~ hé. Lidé se párují pro téměř nekonečný počet příčin a motivů, které ale mají jednoho společného jmenovatele: vybíráme si takového part­ nera, jenž nám pomůže zaplnit mezery, které v sobě pociťujeme. Snažíme se doplnit sebe sama sexuálně, psychologicky, esteticky i duchovně a „... postava rodiče opačného pohlaví je naším podvě­ domým modelem pro všechny naše budoucí partnerské vztahy". 2 Pokud dívka vyroste ve zdravém domově, kde otec je stálou a mi­ lující osobou, která ji učí tomu, že ženám patří úcta, láska a pozor­ nost, má štěstí. Jen velmi málo žen, které měly takové dětství, za mnou vůbec někdy přijde. Naneštěstí vyrostly v domově, který je velmi vzdálen obvyklému rodinnému prostředí. V Denisině případě otec odešel, když byla ještě velmi malá. Mohla si pouze představovat, jaký by asi milující otec byl. Nikdy žádného neměla a snažila se zaplnit tuto obrovskou prázdnotu tím, že se dá­ vala mužům výměnou za pár teplých pohlazení a trochu pozornosti.

Marie omlouvala Billovu nevěru V jiných případech otec neodejde, ale nikdy neposkytuje náklonnost, kterou malá dívenka potřebuje. A ona vyroste a provdá se za Billa, prezidenta stavební společnosti. Marie, drobná brunetka s dolíčky ve tvářích a nervózníma rukama, byla velice přičinlivou ženou, která se snažila najít někoho silného, kdo by ji poskytl péči a lásku, kterou otec nikdy nedal najevo. Bili se zdál být dokonalou volbou. Byl dobrý organizátor, výkonný a aktivně orientovaný člověk. Bili byl schopen věci rozhýbat a jeho velmi nejistá žena, toužící se mu zavděčit, k němu byla přitahována jako můra k plameni. Marie cítila, že to prostě sama nezvládne. Potřebovala podporu a sílu někoho, jako byl Bili. Ukázalo se, že Bili ji také potřebuje. Marie měla brzy na krku tři malé děti a k tomu částečný úvazek jako účetní v manželově společ­ nosti. Měla za úkol starat se o peníze firmy, ale nikdy nedostala od Billa na útratu své vlastní. Musela vykazovat každou penci, ať už doma nebo v práci. Bili ovšem nespatřoval žádný problém v tom, jak peníze utrácel on. Kupoval si mnoho osobních hraček pro sebe a také dělal větší nákupy pro celou rodinu: televize s velkoplošnou obrazovkou, videopřehrávače, satelity pro sebe a pro děti. Vždycky to převrátilo ro­ dinný rozpočet na hlavu, ale Marie měla porozumění. Chtěla se za­ vděčit, takže to omlouvala, aby vše běželo hladce.

121

~ Jak se naučit říkat „ne"? — Marie byla dokonce tak přičinlivá, že omlouvala Billovy románky s jinými ženami. Chvíli jsem nevěřícně poslouchal, jak Marie odů­ vodňuje své jednání. „No, já vím, na konci dne jsem tak vyčerpaná a nemám čas ani energii, abych se mu věnovala sexuálně," říkala. „Chápu, proč si bere do postele sekretářky a realitní agentky." Když jsem s Marií hovořil, vyplynulo na povrch, proč se smířila se špatným zacházením dozorce Billa. Její matka trpělivě snášela všechny možné druhy zneužívání od Mariina otce, člověka, který nikdy nezacházel se svou ženou či svými dětmi ani se špetkou ná­ klonnosti. Rozhodně nelze tvrdit, že by Mariin otec nebyl klíčovou osobou v jejím životě. On byl velice klíčovou osobou, ovšem jeho vliv byl téměř jen záporný. V první kapitole jsem se zmínil, že téma špatného vztahu otce a dcery se bude objevovat znovu a znovu. Dovolím si tvrdit, že nejhlubší vztah v rodině je mezi otcem a dcerou. William Appleton ve své knize Fathers and Daughters píše: Je překvapující, že otcové ovlivňují ženství svých dcer více než mužnost svých synů. Výzkumníci a teoretikové se shodují a z mé vlastní klinické a výzkumné praxe vyplývá, že dobrý vztah s lás­ kyplným a přijímajícím otcem, který nemá strach z její sexuality, je pro malou dívenku krajně důležitý. Někdo, kdo se může rado­ vat z její krásy, jejího úsměvu, hezkých šatů, prvních pokusů s líčením a šperky, jí dává důvěru, že může přitahovat, okouz­ 3 lovat a zajímat muže. Marii otec nikdy neujistil v ničem, co kdy dělala, od hraní ve škol­ ním orchestru až po působení v týmu roztleskávaček na střední škole. Vždycky měla pocit, že ji otec nemá rád a že si jeho lásku ničím nezaslouží. A koho si Marie našla za manžela? Dosáhla toho, že „okouzlila muže", ale toho nesprávného. Provdala se za muže, u kterého „mohla počítat" s tím, že ji nikdy nedá všechnu svou lásku stejně jako její otec. Je snadnější potýkat se s důvěrně známým než s neznámým, i když je to bolestivé.

Když Marie vyměnila zámek, Billa popadl amok Ale i Marie poznala své meze. Situace vyvrcholila, když Marie zjis­ tila, že Bili má poměr s její mladší sestrou Jeannine, která byla také vdaná. Dokonce i ženy přičinlivé jako Marie mají svou mez, kdy se

28/

— Dívenka, která žije ve vás ~ ucho utrhne. Jakmile se dozvěděla tuto novinku, šla domů, vzala všechno Billovo oblečení a další věci, dala je do garáže a nechala vyměnit všechny zámky v domě. Když Bili přišel v jedenáct hodin večer domů, zjistil, že jeho klíč do zámku nepasuje. Nejdříve si pomyslil, že to je těch pár piv navíc, které do sebe hodil cestou domů. Ale jakmile mu svitlo, že je vymě­ něný zámek, popadl ho amok. Doslova vytrhl dveře z pantů a vyděsil Marii tak, že zavolala policii. Rád bych řekl, že jakmile se Marie rozhodla místo smířlivých slov a upokojujících omluv pro akci, Bili se ukáznil. Ale nebylo tomu tak. Tohle manželství nevydrželo, ale s radostí mohu říct, že Marie další běh věcí zvládne. Když jsem s ní mluvil naposledy, plánovala, že si doplní kvalifikaci a začne ve svých jedenatřiceti letech nový život sama pro sebe. Ví, že se třemi malými dětmi to nebude snadné. Bude se muset pachtit a rvát o to, aby připravila sobě i svým dětem lepší život. Je však lepší se rvát, než si jednoduše lehnout a nechat život, aby jí nadále dával rány pod pás. Stále znovu a znovu se slyším, jak zejména příliš přičinlivým že­ nám říkám: „Tak dobře, život vám dal jednu do zubů. Nebylo to vůči vám fér, chovali se k vám špatně, využívali vás. Ale otázka nyní zní, co s tím uděláte." Když přičinlivá žena pochopí, že žije ve světě dozorců a že se jim musí postavit, potom a jedině potom může začít hledat štěstí a napl­ nění, které jí vždycky chyběly.

Nemůžete změnit jádro své osobnosti, ale změnit se můžete Když naléhám na přičinlivé ženy, po většinu svého života podváděné, zneužívané, ovládané, šikanované a manipulované, aby s tím něco udělaly, nemám na mysli to, aby náhle „vyrostly" a zbavily se „malé dívenky", kterou si celá ta léta nesly v sobě. Mnoho populárních psychologických příruček říká, že se můžete změnit a stát se „novým člověkem". Je mi líto, ale novým člověkem se stát nemůžete. Můžete změnit své jednání, ale nemůžete změnit, kým jste. Jako jádro kmenu, váš základní temperament a osobnost máte na celý život. Můžete ho tvarovat, brousit, malovat, lakovat a leštit, ale jádro se nezmění. Když používáme staré klišé „to je proti mé přirozenosti", říkáme, že něco nebo někdo je naprosto v rozporu s tím, jak pohlížíme na život. V jedné ze svých dalších knih jsem popsal, jak se každý z nás 129

— Jak se naučit říkat „ne"? — v dětství učí „životnímu stylu" tím, že přijme jako pravdivé určité „životní zásady". Všechny tyto zásady začínají slovy: „Stojím za něco, jen pokud..." Typickými životními zásadami přičinlivých žen, kterým poskytuji rady, jsou následující: • • • • • • •

Stojím za něco, jen pokud všechno udržuji v klidu a rovnováze. Stojím za něco, jen pokud dělám všechny šťastnými. Stojím za něco, jen pokud mě všichni mají rádi. Stojím za něco, jen pokud všichni souhlasí s tím, eo dělám. Stojím za něco, jen pokud odvádím dokonalou práci. Stojím za něco, jen pokud mohu pečovat o ostatní. Stojím za něco, jen pokud pro ostatní trpím.

Jak se učíme těmto životním zásadám, které určují jádro naší osob­ nosti, jež si neseme životem? Největší vklad dostáváme ve svých nejranějších letech od rodičů. V závislosti na rodinné situaci učitelé, trenéři, spolužáci a přátelé, i dědeček či babička anebo oblíbený strýc či teta mohou přispět vel­ kou měrou. Později dělají na našem životním stylu poslední tahy štětcem. V době, kdy jsme na střední škole, jsou naše zásady již pevně za­ kotveny. Naučili jsme se, že za něco stojíme, jen pokud děláme a říkáme určité věci, které se zdají být pro nás vhodné. Stojíme za něco, jen pokud a jestliže fungujeme určitým základním způsobem. Uvádíme se v soulad s naším okolním světem. Jelikož přenášíme své životní zásady a styl rovnou do dospělosti, neseme si s sebou také dítě, které si tyto zásady osvojilo na prvním místě. Mnoho terapeutů a poradců nazývá tohoto malého chlapce či dívku „vnitřní dítě z minulosti", což je termín, který zavedl Dr. W. Hugh Missildine při své práci v Dětském středisku duševního zdraví v Columbu v Ohiu. Missildine, dětský psycholog přednášející psychiatrii na univerzitní úrovni, používal tři základní zásady: 1. Vaše vnitřní dítě z minulosti stále existuje a ovlivňuje váš dospělý život. 2. Musíte se naučit, jak být rodičem dítěti, které je stále ve vás. Vašemu malému chlapci či dívce se asi rodičovský přístup líbit nebude, ale pokud vůči němu nebudete pevný, ovládne vás.

30/

~ Dívenka, která žije ve vás ~ 3. Vzájemná úcta je jedinou cestou, jak vycházet se svým vnitřním dítětem, stejně jako s kýmkoli jiným. (Toto je vynikající zásada pro přičinlivé ženy, které obvykle žijí bez vzájemné úcty ze strany svých partnerů, dětí, přátel a ostatních.)

Jací byli vaši rodiče? Hugh Missildine se domnívá, že nás formuje několik typů rodičov­ ských osobností. Jsou to následující: Hledači chyb jsou rodiče perfekcionisté, kteří silně dbají na discip­ línu, výkon a kritiku. Rodiče perfekcionisté nemusí dítě plácnout nebo mu dokonce hlasitě nadávat. Místo toho řeknou: „Sedni si rov­ ně, zlatíčko. Mužům se nelíbí dívky, které se hrbí." Nebo: „Ano, drahoušku, to jsou pěkné šaty, ale opravdu si myslím, že na ten večírek by sis měla vzít ty šedivé." Chyby hledající rodič dělá ze všeho, čím dítě je a co dělá, předmět neustálé starosti. Výsledkem je, že dítě vyroste a do dospělosti si nese s sebou vnitřní dítě z minulosti, které stále šeptá: „Můžeš to udělat lépe, mohl bys to udělat lépe, měl bys to udělat lépe, nedo­ sahuješ nejlepší úrovně." Teenageři se sebevražednými tendencemi mají nejčastěji rodiče hledající chyby. Bachař je autoritativní a příliš nátlakový rodič, který je stále dítěti za zády a vyštěkává rozkazy a příkazy. „Vstávej, jdeme... Vyčistil jsi si zuby?... Večeře stydne... Udělal sis si domácí úkoly?... Nemumlej... Nemluv s plnou pusou... Žádná televize, dokud neuděláš úkoly... A do postele, žádná výjimka, musíš spát! ... Jak chceš být velký a silný, až vyrosteš? A teď dojez tu mrkev!" Děti vychované přílišným drilem si často vytvoří cyklus „rezistent­ ního životního stylu". Místo aby běžely rychleji a více spěchaly, zpomalí. Zadrhnou se a lelkují. Nesou si tento postoj do dospělosti a jejich vnitřní dítě z minulosti jim stále říká: „To nemusíš dělat... Nenech se do něčeho tlačit... No jasně, potřebuješ práci, ale počkej ještě... Můžeš to udělat za chvíli, tak nač ten spěch?" Měkoňové jsou příliš hodní a poddajní rodiče, kteří nechají své dítě, aby jim skákalo po hlavě. Dítě vychované příliš poddajnými rodiči slyší poznámky jako: „Ale jo, můžeš jít, když chceš... No, když chceš zůstat vzhůru trochu déle, tak dobře... Nechápu, proč vám ti učitelé dávají tolik

/31

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ úkolů... Dobře, dobře, když ti nechutná hrášek, nemusíš ho jíst. Prostě ho nech na talíři." Dospělí vychovaní příliš hodnými a poddajnými rodiči si vytvoří velice náročné vnitřní dítě z minulosti, se kterým lze těžko vyjít. Přičinlivé ženy jsou zřídkakdy vychovány příliš poddajnými rodiči, mnohem spíše takoví rodiče vychovají dozorce, kteří chtějí, aby bylo po jejich, mají výbušnou povahu a dopřávají si cokoliv, o čem se domnívají, že je udělá šťastnými. Pokud se u takové osoby vyvinou nějaké přičinlivé sklony, jsou ve své podstatě manipulativní. Bude se chtít zavděčit, aby dosáhla svého, ale pokud jí její manžel nebo přátelé zkříží cestu, tak pozor! Pán a paní Mikulášovi jsou příliš přející rodiče, vlastní bratranci rodičů poddajných a hodných. Tento způsob výchovy má za výsledek „tatínkovo děvčátko", které často slyší: „Chtěla bys tohle? Koupíme to hned teď... Jaké báječné vysvědče­ ní! Tři dvojky a jedna jednička. Co bys chtěla za odměnu?... To nic, že jsi propadla z matematiky, stejně si dneska všechno můžeš spočítat na kalkulačce." Dítě vychované příliš přejícími rodiči se stane dospělým, který je často znuděný, apatický a neschopný dokončit, co začal. Malé děv­ čátko z minulosti říká dospělé ženě: „Zasloužíš si mnohem více, než dostáváš v téhle mizerné práci... Tvoje spolubydlící (tvůj manžel) nemají rozum, když toho po tobě tolik chtějí... Lidé jsou nudní, proč se víc nezajímají o tebe?" Rodiče typu zlá macecha jsou ti, kdo nadměrně trestají své děti. Dítě vychovávané v takovém domově slyší: „Jsi k ničemu... Nic z te­ be nevyroste... Proč jsi takový hajzlík?... Jsi lajdák... Jsi líný... Ne­ umíš něco udělat dobře?" Nadávky jsou doprovázeny spoustou fyzického násilí: pohlavky, výprasky, bití. Dítě vychované v takové atmosféře vyroste v dospě­ lého, jehož vnitřní dítě z minulosti je motivováno vinou a strachem. Takové vnitřní dítě, se kterým bylo zle zacházeno, stále hledá cestu, jak se pomstít těm, kdo jsou vůči němu na pozici autority. Někdy je těžké porozumět, proč dospělý člověk jedná tak dětinsky, ale vnitřní dítě ženy vychované „zlou macechou" může šeptat: „No dobře, když on má právo mě potrestat, tak já mám právo potrestat jeho." Jelikož vnitřní dítě chce vrátit ránu autoritě, stejně se zachová i dospělý, když se nechá ovládnout svým vnitřním dítětem. Žena, která se ohlíží do svého dětství plného trestů, nemůže niko­ mu důvěřovat. Stále cítí strach. Může se stát přičinlivou ženou ze

32/

— Dívenka, která žije ve vás ~ strachu a pocitu viny a strávit svůj život v mučednickém sebeznevažování. Často jsem poskytoval rady ženám, které si koupily novou blůzu nebo svetřík, odnesly je domů, na pár dnů pověsily do skříně, a pak je odnesly zpátky do obchodu prohlašujíce, že si je „nemohou dovolit". Ve skutečnosti se domnívají, že si nové věci zkrátka neza­ slouží, nemohou si je nechat a radovat se z nich. Chronicky nepřítomní je můj název pro rodiče, kteří zanedbávají své děti a nějakým způsobem se vyvlékají z péče o ně. Někdy jsou rodiče nepřítomní z důvodu extrémních okolností, které nemají pod svou kontrolou, jako je smrt, rozvod, zaměstnání, které vyžaduje dlouhou nepřítomnost. Nicméně v mnoha případech žije rodič s dítě­ tem ve stejné domácnosti, ale ve skutečnosti „absentuje", co se týče skutečného zájmu o dítě. Dítě, které vyrůstá se zanedbávajícími rodiči, často slyší poznámky typu: „Nemám čas, neotravuj... Nemůžu ti pomoct s úkoly, musím telefonovat... Co to bylo? Ať si myslíš, co chceš, opravdu nemám čas o tom teď mluvit." Zanedbávající rodiče zřídka, pokud vůbec, sdílejí něčí city. Prostě nechtějí být obtěžováni. Mezi své děti a sebe staví hráz a jejich děti jsou potom nuceni vyrůstat z psychologického hlediska „na vlastní noze". Dítě vychované zanedbávajícím „absentujícím" rodičem vyroste v dospělého, jehož vnitřní dítě stále varuje před navázáním blízkého vztahu ke komukoliv. Zena se může stát přičinlivou ženou, která svou přičinlivostí vykořisťuje ostatní, aby získala lásku, náklonnost, pozornost a podporu, kterou postrádala jako dítě. V krajním případě se zanedbávaná dívka může stát prostitutkou. Denisa, která byla jako dítě zanedbávaná, skončila tak, že spala s každým, kdo šel okolo. Jedním z malým rozdílů mezi Denisou a prostitutkou bylo, že pros­ titutka dostává zaplaceno. Denisa si vybírala svou „taxu" tím, že se snažila získat jakoukoli formu pozornosti. „Pryč z mého života" nejlépe vystihuje odmítajícího rodiče, který se doslova ve všem zříká svého dítěte. Eartha Kittová, populární barová a kabaretní zpěvačka a tanečnice, ve své autobiografii Thursday's Child (Čtvrteční dítě) vypráví klasický příběh odmítnutí matkou a jejím novým manželem. Earthin otec její matku opustil, a když se matka znovu pro­ vdala, její druhý manžel požadoval, aby dala Earthu k příbuzným, aby spolu mohli žít „nezatíženým" životem. Příbuzní ji však také nechtěli, a tak vyrůstala s pocitem, že je břemenem, že k ničemu není a slouží za terč ústrků a pohrdání.

/33

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Není překvapením, že se Eartha Kittová stala „přičinlivou ženou" v oblasti zábavy, kde se snaží získat přijetí a sebepotvrzení, které nikdy neměla jako dítě. Dospělý, který byl jako dítě rodiči odmítnut, stále slyší své vnitřní dítě šeptat: „Něco je s tebou špatně... Nemůžeš být opravdu milován... Musíš si vydobít, aby tě přijali a dokázat, že máš cenu... Nevěř mu, říká, že tě miluje, ale pravděpodobně tě dřív nebo později opustí..." Žena, která byla jako dítě odmítnuta, často hledá místo lásky bez­ pečí. Bývá samotářkou, kterou jejích pár přátel považuje za sebestřednou a lehce zranitelnou. Může být známá tím, že si od druhých drží odstup. Výše uvedené popisy ukazují několik základních rodičovských po­ stojů určujících životní zásady, které nakonec přijmeme jako pravdi­ vé a nasloucháme jim celý život. Slyšíte se, jak si stále pro sebe říkáte: „Stojím za něco, jen pokud to a to udělám opravdu dobře"! Je pravděpodobné, že vaši rodiče byli perfekcionisté. Máte na všechno dost času? Míváte obvykle zpoždění? Říkáte si: „Není proč spěchat, jen ať počkají"? Je celkem pravděpodobné, že jste měla autoritářské rodiče, kteří na vás vyvíjeli veliký tlak. Říkáte si: „Nevím, proč se na to nemůže podívat z mého hlediska; možná nemá smysl snažit se pokračovat v tomhle vztahu"? Je nanej­ výš zřejmé, že vaši rodiče byli příliš hodní nebo přející. Jedním slovem vás rozmazlili a dívenka ve vás dochází k rozhodnutí, že si posbírá hračky a půjde domů. Jste samotářka? Jsou vašimi nejlepšími přáteli knihy? Anebo, jste-li sportovně založená, dáváte přednost individuálním sportům, jako je běh či cyklistika? Možná se přistihnete, jak si říkáte: „Nevěřím mu: kéž by se přestal chovat tak velitelsky, ale co můžu čekat? Proč by mě někdo chtěl doopravdy milovat?" Pokud jednáte či smýšlíte výše popsaným způsobem, s velkou pravdě­ podobně jste dítětem příliš trestajících, zanedbávajících anebo odmítavých rodičů. Byla jste obětí slovních i fyzických útoků a v některých případech vás úplně ignorovali nebo prostě u někoho nechali, protože s vámi ne­ chtěli mít nic společného. Není divu, že se cítíte bezcenná a neschopná skutečné a úplné důvěry a lásky k někomu jinému. Nikdo vás nemiloval jako dítě a vy nemůžete uvěřit tomu, že by vás nyní chtěl někdo opravdu milovat.

34/

— Dívenka, která žije ve vás -

Co si počnete s dívenkou ve svém nitru? Uvědomuji si, že asi zní dost děsivě, když říkám, že nemůžete změ­ nit, kým skutečně jste. Ve své poradenské praxi se setkávám s mnoha lidmi, kteří byli vychováni v silném náboženském přesvědčení nebo kteří mají za sebou zkušenost „znovuzrození" a vložili svou víru na Krista. Konzervativní křesťanské učení často klade důraz na přerod „v úplně nové stvoření", kdy „staré pominulo, hle, je tu nové!". 4 A rovněž tu je často citovaná pasáž z „kapitoly lásky" (1, Korint­ ským 13), kde apoštol Pavel říká: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské." 5 Je možné citovat tyto verše a prohlásit, že „vnitřní dítě z minu­ losti" je pouze součástí psychologické hatmatilky. Já jsem ale hovořil s mnoha pacienty, kteří vyrostli v křesťanských rodinách a založili svůj vlastní křesťanský domov, abych věděl, že ani ten nejupřímnější věřící se žádným kouzlem nezmění. Jádro kme­ nu je dáno a všichni s ním celý život bojují. Nikdo není dokonalý ani úplně zralý. Když Pavel říká, že člověk věřící v Krista je „nové stvoření", domnívám se, že má na mysli nové volby a závazky žít podle učení a moci přislíbené díky novému a dynamickému vztahu k Bohu. Mů­ žete a měli byste odložit „dětinské jednání", ale nemůžete se zbavit svého vnitřního dítěte, dívenky, která bude navždycky vaší součástí. Je třeba, abyste s ní naložili takto: Přijměte dívenku žijící ve vašem nitru. Připusťte, že tam je a že hraje klíčovou roli ve vašich pocitech a myšlenkách, ve vašem základním vnímání života. Když si říkáte „stojím za něco, jen pokud mám úspěch a ostatním dělám radost", mluví vaše vnitřní dítě. Pamatujte si, že své zásady „stojím za něco, jen pokud..." jste si osvojila ve svém dětství, ne v dospělosti. Určete hranice dívence ve vašem nitru. Je vaší součástí, ovšem pou­ ze součástí. Nyní jste dospělá a máte zodpovědnost, pokud ji chcete mít. Nemůžete změnit jádro svého kmenu, ale můžete změnit svůj přístup. A především, můžete změnit své jednání, když něco „jde proti vaší přirozenosti", když vaše vnitřní dítě začne prskat a soptit vztekem. Hlavní zásady pro výchovu dívenky ve vašem nitru jsou stejné jako zásady pro výchovu vašich dětí. Buďte pevná, ale láskyplná, když

/35

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ ukázňujete své vnitřní dítě, stejně jako ukázňujete svého tříletého syna nebo dceru. Neznevažujte ani nešikanujte své vnitřní dítě a nedovolte, aby ono totéž dělalo vám. Netrestejte dívenku, která je ve vás. Místo toho se ji snažte ukázůovat, vychovávat a učit. Můžete používat mnoho ze zásad reálné dis­ ciplíny, které doporučuji, když radím rodičům ve výchově dětí. Ve svých knihách, filmech a seminářích vysvětluji, jak reálná disciplína učí děti být zodpovědnými a nést důsledky svých činů. Věřím, že můžete naučit své vnitřní dítě, aby bylo zodpovědné a neslo důsledky. Proces dozrávání v úplně dospělého člověka vede přes přijetí „dětských pocitů", které chováte hluboko ve svém nitru. Respektujte tyto pocity, ale nenechte se jimi ovládnout. Naučte se s nimi žít, ale na svém (dospělém) základě. Mějte na paměti moudrá slova kohosi, kdo řekl: „Dítětem můžete být pouze jednou, ale nezralým můžete zůstat navždy." Pokud nechá­ te dívenku ve vašem nitru vládnout, zůstanete nezralou po celý život. Často říkám svým klientkám: „Nemůžete prostě následovat své poci­ ty ... musíte používat svou hlavu a vědomě se ukázňovat svým myš­ lením." Zbytek této knihy se bude snažit vám pomoci používat myšlenko­ vou sebekázeň, abyste zvládla dívenku ve svém nitru, zvláště tu při­ činlivou dívenku, která se buďto snaží manipulovat život, anebo je jím manipulována a je s ní špatně zacházeno. Rozdíl mezi reálnou disciplínou a myšlenkovou sebekázní tkví v tom, že reálná disciplína je systém zaměřený na děti (viz moje kniha Making Children Mind Without Losing Yours - Jak vštípit dětem rozum a sami ho neztratit). Myšlenková sebekázeň je systém pro dospělé a zvláště pro přičinlivé ženy.

Jak začít pracovat s dívenkou ve vašem nitru Pocházíte z rodiny, kde byla uplatňována velká míra perfekcionismu, nařizování a autoritářství? Pak první, co musíte udělat, je sledovat, kdy na sebe začínáte klást nároky. Berte si ze života menší sousta. Perfekcionismus je pomalá sebevražda. Nadešel čas říct dívence ve vás, že se prostě nemůže zavděčit všem. Pocházíte z rodiny, kde vás hodně trestali, nadávali vám a bili vás? Potřebujete být na sebe hodnější. Budete mít tendenci mluvit se sebou trestajícím a urážlivým způsobem:

36/

~ Dívenka, která žije ve vás ~ „Nemůžeš se to naučit, ty náno?" „Nikdy to před ostatními neřekneš správně." „Jsi nula, kdo by se chtěl s tebou otravovat?" „Nikdy z tebe nic nebude." „Proč ze sebe vždycky uděláš takovou hloupou nánu?" Vědomě dejte dívence ve vás na srozuměnou, že takové řeči nezabe­ rou. Řekněte si, že se stále učíte, že máte svoji cenu, že jste milo­ vána. Nepoužívejte ani takové výrazy jako „nejsem hloupá", které ve vaší mysli stále zakládají negativní myšlení. Místo toho si řekněte „to zvládnu" nebo „to bylo skvělé - už se to více podobá mému skutečnému já". Stále hovořte o svých přednostech, silných stránkách a oblastech, kde jste úspěšná a rostete. Procvičujte si schopnost být radostnou ženou přičinlivou a zkuste dělat radost pro změnu sama sobě. Vychovali vás příliš přející nebo příliš poddajní rodiče? Možná se přistihnete při snaze hrát roli manipulátora. Budete se snažit zavděčit svému manželovi nebo svým přátelům, ale pouze po určitou mez. Pokud se postaví na odpor, vybuchnete a doslova začnete soptit. Je třeba, abyste si na sebe kladla větší nároky. Stanovte si meze pro svou výbušnou přirozenost. A především respektujte práva a pocity ostatních. Rodiče vás zanedbávali anebo vás dokonce odvrhli? Věnoval vám zvláště otec málo pozornosti? Vyklidil prostor anebo z nějakého dů­ vodu odešel? Jste nyní provdána za muže, který se chová stejným způsobem? Bývám poradcem mnoha žen, které vyrostly ve špatně fungujících rodinách, z nichž si odnesly velice negativní představu o tom, jací jsou muži. Jejich otcové je opustili, zneužívali je anebo prostě nedo­ kázali dát najevo žádnou vřelost či náklonnost. Neuvěřitelné je, že takové ženy si pro manželství nacházejí stejný typ muže. Téměř jako by se rozhodly, že si nic jiného nezaslouží. A kromě toho je pro ně tento model důvěrně známý a pohodlnější. V jiných případech je žena obětí hrozného paradoxu. Přísahá si, že unikne obrazu otce, kterého tak nesnášela v dětství. Nikdy se neprovdá za muže, který by jen trochu připomínal jejího otce. Ovšem nechápe, že otcův nesmazatelný obtisk nelze tak snadno smýt. V mnoha případech skončí s mužem, který má mnoho otcových rysů anebo u kterého jako by se vyvinuly později. Teprve když žena dozraje,

/37

— Jak se naučit říkat „ne"? ~ pochopí svou potřebu muže, který je podobný jejímu otci. Ale potom už je často pozdě. Co se dá dělat, pokud jste provdána za muže, který vás zanedbává či dokonce odmítá? O tom budeme hovořit ve třetí části knihy, ale prozatím si zapamatujte, že nějakou radost si můžete poskytnout i sa­ ma. Trochu si dopřejte, když můžete, a především neskočte na kri­ tické urážky, které slýcháte od svého partnera. To je způsob, jak vás ovládat, dominovat a dotlačit k plnění jeho vlastních nezdravých po­ třeb. Nepouštějte se do sebekritiky. Říkejte si: „Jsem zvláštní: Nemusím být dokonalá ani prokazovat svou hodnotu. Jádro mého kmenu je dáno, ale krásné a jsem na ně hrdá!" Jelikož kladu silný důraz na potřebu vytvořit si spolu s duševními, fyzickými a citovými stránkami i duchovní aspekt života, jsem hlu­ boce přesvědčen, že obraz sebe sama je ve skutečnosti otázkou víry. Pokud opravdu věříte, že jste boží stvoření (že jste originál), máte v onom vědomí obrovskou podporu a útěchu. Tato kapitola vám nabízí, jak já říkám, polovinu příběhu o tom, „proč jste taková, jaká jste", proč se uchylujete k příliš přičinlivému chování v nějaké oblasti. Druhá polovina tkví v pořadí vašeho naro­ zení v rodině, na jaké místo vašeho rodinného stromu patříte. Pořadí vašeho narození vám může mnoho říct o vás a vašem přičinlivém či nepřičinlivém chování. Jste prvorozená anebo jedináček? To se může snadno odrážet ve vašem perfekcionismu a důvodu, proč se soustavně snažíte dosáhnout met, které se stále zdají nedosažitelné. Jste prostředním dítětem? To by mohlo vysvětlovat, proč se stále snažíte působit jako prostředník a usmiřovatel. Jste rodinný benjamínek? Také máte svůj způsob, jak se chovat přičinlivě, ale jednáte chytře a nevyzpytatelně. Jedináček, prvorozená, prostřední dítě nebo benjamínek, čímkoli jste, má velký vliv na dívenku, kterou si v sobě nesete dnes. Proč tomu tak je, vám povím v následující kapitole.

38/

kapitola třetí

Proč se přičinlivou ženou může stát kterékoli dítě v rodině ON: „Vypadáš dnes úžasně... jako kolikátá ses narodila?" ONA: „Je mi líto, ale nechci být tak důvěrná na první schůzce." edním z mých oblíbených poradenských nástrojů je „sourozenecká konstelace" (větev rodinného stromu, na které jste se narodi­ la). Alfred Adler, který založil psychologickou „školu", kterou jsem studoval, jednou řekl: „Často obracíme svou pozornost na fakt, že dříve, než je možné posoudit lidskou bytost, musíme poznat situ­ aci, ve které vyrostla. Velice důležitým momentem je pozice, kterou jako dítě zaujímala v rodinné konstelaci." 1 Po dvaceti letech praxe v poradenství a psychoterapii jsem poznal moudrost Adlerových slov. Když hovoří o „posuzování" lidí, ve sku­ tečnosti má na mysli porozumění. A jedním z nejlepších způsobů je: „... poznat, zda-li je onen jedinec prvorozeným dítětem, jedináčkem, 2 nejmladším dítětem, a tak podobně." Pokud rychle načrtneme hlavní sourozenecké konstelace, uvidíme následující charakteristické rysy:

J

Jedináčci a prvorození jsou obvykle perfekcionisté, spolehliví, svědo­ mití, dělají si seznamy, systematičtí, kritičtí, vážní a studijní typy. Také se velmi touží zavděčit, zaměřují se na cíl a respektují autority. Rozdíl mezi jedináčkem a prvorozeným je obvykle v míře těchto vlastností. Jedináček je superperfekcionista, superrealista, atd... Prostřední děti mají tendenci být prostředníky, bývají nezávislí a vy­ hýbají se konfliktům. Jsou velmi vázáni na skupinu svých vrstevníků a mají hodně přátel. Dalším shodným rysem u prostředních dětí po­ pisovaných na seminářích o sourozeneckých konstelacích je skuteč­ nost, že v rodinných albech mají nejméně fotek!

/39

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Nejmladší neboli „benjamínci" rodiny se obvykle charakterizují jako manipulátoři, okouzlující, schopní rychle svalit vinu na ostatní, umějí se předvádět, jsou společenští, předčasně vyspělí, přitažliví. Pokud bychom si měli vybrat z výše uvedených čtyř skupin (jedináčky a prvorozené řadím do zvláštních kategorií), kde si myslíte, že najdeme nejvíce přičinlivých žen? Obecně řečeno, větší počet jich nalezneme mezi jedináčky a prvorozenými, ovšem neznamená to, že různé druhy přičinlivých osobností nemůžeme najít ve všech hlavních sourozeneckých konstelacích. Ukáži vám proč.

Jak se mohou cílevědomé prvorozené stát přičinlivými ženami? Na první pohled se nezdá, že by jedináčci a prvorozené zapadaly do vzorce přičinlivosti, jelikož jsou tak cílevědomé (agresivní). Hlavním rysem mnoha jedináčků a prvorozených je tendence přebírat zodpo­ vědnost, organizovat věci a „dávat je do pohybu". Jak jsem se zmínil v Sourozeneckých konstelacích, mým oblíbeným cvičením na souroze­ neckých seminářích je rozdělit účastníky na čtyři skupiny. Jedináčci do jednoho rohu, prvorození do druhého, prostřední děti do třetího a benjamínky (ty předčasně vyspělé rodinné mazlíčky) do toho nejvzdálenějšího rohu, kde doufejme nebudou dělat moc velký virvál. Nedávám mnoho instrukcí. Prostě řeknu lidem ve skupinách, aby si povídali a poznávali jeden druhého. Potom obcházím místnost a přidám se ke každé skupině na kus řeči. Dříve než skupinu opus­ tím, nenápadně ponechám na zemi list papíru lícem dolů. Když ukon­ čím svou cestu po místnosti, každá skupina má pod nohama list pa­ píru. Stále nemají žádné instrukce, co dělat dál. Na každém listě je napsáno následující: Blahopřeji! Jste vůdcem této skupiny. Představte se prosím vaší skupině a požádejte ostatní, aby udělali totéž. Při společném rozhovoru vypracujte seznam osobnostních rysů, které sdílíte. Připravte se na to, že se podělíte s ostatními účastníky semináře o „složený obraz" vás všech. Prosím začněte pracovat okamžitě. Toto cvičení jsem již dělal s více než dvěma stovkami různých skupin a vždy je fascinující, jak sourozenecká konstelace projeví svou při­ rozenost. Téměř vždy se jako první skloní a zdvihne papír někdo ze skupiny jedináčků anebo prvorozených. Obvykle následují prostřední děti a brzy se tyto tři skupiny ponoří do plnění svého úkolu.

40/

~ Proč se přičinlivou ženou může stát kterékoli dítě v rodině ~ A nejmladší děti? Dosti často nepřestávají přecházet na místě, za­ tímco papír zůstává na zemi nedotčený. Minutu či dvě počkám a pak oznámím: „Už máte pouze dvě minuty na dokončení svého úkolu. Po uplynutí této doby si poslechneme váš referát!" Je téměř viditelné, jak jedináčci a prvorození poskočí a zdvojná­ sobí své úsilí dokončit úlohu. Prostřední děti jsou trochu pozadu, ale také se drží. Co se týče benjamínků, v mnoha případech se tak dobře baví, že ani neslyší, co říkám. Nikdy nezapomenu na jeden seminář, kde se benjamínci promeno­ vali ve vzdáleném rohu místnosti a v dobrém rozmaru poznávali jeden druhého. Nikdo ovšem nezapisoval žádné „charakteristické ry­ sy členů skupiny". Bylo to tím, že si nikdo nepřečetl list papíru, který skončil pod nohama jednoho obzvlášť žoviálního pána, který byl pravděpodobně nejlepším obchodním zástupcem své firmy. Pokud jste nejmladším výhonkem své rodiny, neurazte se prosím. Nedělám si legraci z benjamínků, jelikož jsem jeden z nich. Vyprá­ vím tuto příhodu, abych ilustroval praktickou, svědomitou, „akční" náturu jedináčků a prvorozených. Vzpomínáte na jejich charakteris­ tiku? Perfekcionisté, spolehliví, svědomití, dělají si seznamy, syste­ matičtí, kritičtí, vážní a studijní typy. Také byste k tomuto seznamu mohli přidat cílevědomí, úspěšní, obětaví, konzervativní, dbalí záko­ na a pořádku, mající důvěru v autoritu a rituály, zákoničtí, loajální a spoléhající sami na sebe. Co nutí jedináčky a prvorozené hnát se takovou přímou a úzkou stezkou? Existují přinejmenším dva pádné důvody: 1. Prvorozený je výsledkem prvního úsilí svých rodičů o tajemné umění rodičovské výchovy. Mnoho novopečených rodičů vychovává malou Gladys paradoxním způsobem. Jedna část jim říká, že by měli být ochranářští, úzkostliví, opatrní a nedůslední. Ale druhá jim říká: „Buďte přísní, vychovávejte to dítě správně." Pokud jste prvorození, musíte prostě přijmout realitu. Upřímně řečeno, maminka s tatínkem se na vás učili! Výsledkem bylo, že jste byli často podrobováni po­ žadavkům, tlačeni a povzbuzováni k lepšímu a lepšímu výkonu. Jestliže rodiče chtějí být upřímní, jejich prvorozené dítě je expe­ riment. Všechno, co malá Gladys udělá, ať už je to dobré či zlé, se stává hlavní událostí dne. A většina z toho je zaznamenána na dia­ pozitivech, barevných fotografiích nebo videokazetách.

/41

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ 2. Díky těžkému břemenu zodpovědnosti na svých bedrech prvorození často zvážní. Mnohokrát jsem o tom přemýšlel a není divu, že podle výzkumů prvorození chodí a mluví dříve než ostatní děti z rodiny. Se vší tou pozorností a očekáváním od dospělých to pravděpodobně dělají v sebeobraně. Prvorození se rychle naučí dávat věci do pohybu a rádi vědí, co a kdy se s nimi děje. Nejsou moc na překvapení. Mají rádi uspořá­ danost, včasnost a stálost. Pamatujte, že prvorození vzhlédnou a nevidí nikoho kromě mamin­ ky a tatínka. Nemají žádné starší bratry a sestry, od kterých by se mohli učit. Musejí se učit od těch zdánlivě dokonalých velikánských vzorů: od maminky a tatínka, babičky a dědečka a dalších dospělých. Prvorozeným by se snadno mohlo říkat „malí dospělí", jejich osudem je stát se úspěšnými a vůdčími osobnostmi ve společnosti. Není pře­ kvapením, že z dvaceti tří prvních kosmonautů bylo jednadvacet pr­ vorozených. Studie ukazují, že prvorození dosahují nejlepších vý­ sledků v testu akademických schopností, že pravděpodobně dostanou výběrové stipendium nebo se dokonce stanou prezidenty Spojených států. A co jedináčci? S rizikem zevšeobecňování můžete prostě připojit předponu „super" nebo „ultra" ke všem charakteristickým rysům pr­ vorozeného, a máte jedináčka. Často říkám, že jediná osoba, vedle které může prvorozený vypadat lehkomyslně, je jedináček. „Osamělí jedináčci" často vystupují jako sebevědomí, schopní a mající situaci pod úplnou kontrolou, ale nenechte se tím zmýlit. Jedináček je téměř vždy superperfekcionista, který nikdy nemůže do­ běhnout tak rychle, správně a tak daleko, aby dosáhl svých extra vysokých požadavků. Jelikož životní laťka je vždy trochu z dosahu, jedináčci často trpí hlubokým pocitem méněcennosti. Navenek vypa­ dají jako milí lidé, ale dělají to, aby skryli svou největší bolest pocit, že nestačí.

Prvorození se dělí na dva tábory Jak tedy vypátráme přičinlivou osobnost v celém tom prvorozeneckém cílevědomém chování, v jeho asertivitě a úspěšnosti? Ve skuteč­ nosti je to celkem jednoduché, protože žádná teorie osobnosti neškatulkuje lidi do nehybných forem. Jedináčky a prvorozené je možné rozdělit do dvou základních typů. Buď jsou vstřícní, anebo energičtí. Jednodušeji řečeno, plaší, anebo asertivní.

42/

~ Proč se přičinlivou ženou může stát kterékoli dítě v rodině ~ Vstřícní jedináčci a prvorození jsou spolehlivé a poslušné děti, které stále říkají: „Ano, mami... Jasně, tati... To víš, že to udělám." Prvorození a jedináčci obvykle dobře prospívají ve škole a jsou spolehlivými a uvědomělými zaměstnanci. Důvodem, proč se vstřícní prvorození tak snaží vše v životě dělat rychle a správně, je možná jejich touha po ocenění. Nejdříve se chtějí zavděčit rodičům, pak zaměstnavatelům, učitelům, trenérům, přátelům a nakonec svým part­ nerům a vlastním dětem.

Vstřícná prvorozená versus ovadlé sushi Ve svých výzkumech jsem se velmi zabýval prvorozenými a většina mých klientů jsou prvorození a jedináčci. Nejlepší výzkum ovšem provádím doma, protože jestli je někdo vstřícná přičinlivá prvoroze­ ná, tak je to moje žena Sande. Často vyprávím příběh o setkání Sande s nedovařeným lososem v jedné z nejlepších místních restaurací. Po­ malu z něho uždibovala, ale vlastně pořádně nejedla. Po mých něko­ lika ustaraných dotazech připustila, že „uprostřed je trochu nedova­ řený". „Trochu nedovařený" nebyl ten správný výraz. Ten losos by se dobře uplatnil v baru s použitým sushi. Rychle jsem zavolal číšníka a upozornil ho na problém. Se zděšením sklidil Sandin talíř ze stolu a zmizel do kuchyně, kde se brzy nato šéfkuchař zděsil dvakrát tolik. Za pár minut už se mé ženě nesl nový talíř s veskrze upraveným lososem, později následován obrovským aljašským koláčem jako po­ zorností a omluvou podniku. Sande si pochutnala na svém druhém lososovi, který byl připraven dokonale, ale ještě byla v rozpacích z celého incidentu. Jako vstřícná a přičinlivá prvorozená by si raději nestěžovala, ale prostě „by to strpěla". Sande byla vždy trpělivá, starostlivá a pečující. Ale přesto se jí podařilo vyhnout se pasti a nestát se zklamanou perfekcionistkou, mezi kterými je mnoho jedináčků nebo prvorozených. Když se nad tím zamyslíme, Sande je klasickým příkladem radost­ né ženy přičinlivé, ženy, která se vyrovnala se svou přičinlivou osob­ ností a žije ve šťastném naplnění. O Sande ještě více uslyšíme v po­ slední kapitole této knihy, kde se zabývám tím, jak přičinlivé ženy mohou najít štěstí ve světě dozorců. A všude kolem je svět dozorců. Vlastně se ve svém poradenství často setkávám s přičinlivými manželkami provdanými za manžely dozorce. A velice často jsou oba jedináčci anebo prvorození, což je jedna z nejrizikovějších kombinací pro manželství. Vstřícné prvoro-

/43

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ zené manželky obvykle snášejí své prvorozené manžely dozorce, kte­ ří se ukáží jako skrblíci ve všem, počínaje penězi, přes náklonnost až po trávení času se svou rodinou. Takové ženy po sobě léta nechá­ vají šlapat, tiše v sobě živí zášť, ale když vybuchnou, většinou do­ spějí k definitivnímu rozhodnutí.

DR. LEMAN SE ZEPTAL: „Co byste si přála?" AUDREY ODPOVĚDĚLA: „Pryč!" Audrey a Frank jsou pár, který přesně vyhovuje tomuto popisu. Frank, prvorozený dozorce, přivedl Audrey, přičinlivého jedináčka, až na pokraj zoufalství. Tiše trpěla po dobu devíti let a pěti dětí, žijíc s Frankovou černobílou technickou mentalitou inženýra. Audrey se musela zodpovídat z každého halíře rodinného rozpočtu a sama vychovávala pět dětí ve věku od devíti let do osmnácti měsíců. Frank tam prostě nebyl. Pokud mu večer nezabraly obchodní záležitosti jeho vysoce moderní letecké společnosti, věnoval se sportu. V létě to byl softball, v zimě košíková. Nebyl doma nejméně pět ze sedmi večerů a zbývající dva se zhroutil k televizi a nechtěl být rušen triviálními rodinnými záležitostmi. Když jsem se Audrey zeptal, co by si přála, odpověděla: „Pryč." Věděla, o čem mluví. Žila na poměrně malém městě, kde si nemohla najít mnoho přátel. Cítila se izolovaná a v pasti. Snažila se zavděčit Frankovi a dětem a dostávala na oplátku jen velmi málo. Cítila se přehlížená a ačkoli Frank se k ní fyzicky vůbec nechoval hrubě, jeho chyby hledající technická povaha jí dávala často na vědomí, že ne tak docela dostačuje jeho představě o manželce. Jeho pojetí by vlast­ ně lépe odpovídal výraz „hospodyně". Ve skutečnosti Audrey opustil a ponořil se do svého vlastního světa. Naštěstí se mi podařilo Audrey přesvědčit, že touha odejít pryč není řešením. Přece jen by se ještě musela starat o děti a Frank by měl právo děti navštěvovat. Také by se musela potýkat s vyděláváním na živobytí, třebaže nemá žádné schopnosti uplatnitelné na trhu prá­ ce. Co se týče Franka, ten potřeboval jen správným způsobem zara­ zit. Opravdu neměl ani ponětí o tom, jak má vypadat starostlivý a pečující otec. Jeho rodiče byli perfekcionisté, kteří ho vychovávali tak, aby poslouchal jako hodinky, a pak vyrazil na start a staral se sám o sebe, jak uměl. Nejde snad v životě o tohle? Jak bývá v těchto případech časté, sex mezi nimi byl na bodu mrazu, a i když Frank nesháněl jiné ženy, byl ponořen do své práce a do svých aktivit.

44/

~ Proč se přičinlivou zenou může stát kterékoli dítě v rodině ~ „Snažila jste se zavděčit Frankovi," řekl jsem Audrey, „ale ne tím správným způsobem. Zkuste se mu přiblížit sexuálně, a uvidíte, co to udělá." Audrey si neuvědomovala, že mají s Frankem rozdílný „jazyk lás­ ky". Muži mají sklon ukazovat svou lásku pomocí sexu a zajišťování rodiny. Je pro ně důležitý obdiv a úcta. Až někde na konci seznamu je komunikace a vzájemné doteky. Ovšem ženy kladou komunikaci a citovou blízkost na první místo. Proto je tak důležité, aby se part­ neři podívali na svět očima toho druhého. Myšlenková sebekázeň může být velkým přínosem ve vědomé snaze potěšit partnera. Frankovi jsem sdělil, že větší část snahy těšit druhé byla na bed­ rech jeho ženy. A co je připraven dělat on? Frank porozuměl a začal trávit víc času doma. Nepracoval tak dlouho do večera a své spor­ tovní aktivity omezil na polovinu. Zdá se až podivné, že velice jednoduché řešení typu „každý se bude snažit více přičinit o štěstí toho druhého" v tomto případě za­ fungovalo. Naštěstí za mnou Audrey přišla, ještě než se manželství úplně rozpadlo. Audrey se domnívala, že ji sex příliš nezajímá, ale jako svědomitá prvorozená se rozhodla plnit svůj úkol. Když se jejich sexuální vzta­ hy oteplily, začali Audrey a Frank mluvit o svých citech a Frank rozpoznal chybu ve svém jednání dozorce. Jakmile byl k Audrey pozornější, začal ji více přitahovat. Sex už nebyl povinností, ale poprvé jí působil potěšení.

Vyčerpaná perfekcionistka Mabel Před poradenstvím byla Audrey na nejlepší cestě stát se „zklamanou perfekcionistkou", což je problém, se kterým se setkávám u mnoha prvorozených a jedináčků. Zvláště si vzpomínám na Mabel, sedmatřicetiletou matku tří dětí, která vedla vlastní obchod s oblečením a snažila se ještě poskytovat „taxislužbu" svým třem dcerám, které byly členkami všech tanečních kroužků, skautských a softbalových oddílů ve městě. V pyramidě přičinlivých žen (viz první kapitola) Mabel přesně zapadala do obrazu ženy na úrovni „vyčerpanosti". Její perfekcionismus a touha „všechno zvládnout" ji přivedly na pokraj zdravého rozumu. Kdykoli mám podezření, že mám proti sobě zklamanou perfekcionistku, dám jí jednoduchý test, ve kterém porovnává svoje skutečné já s ideálním. U Mabel se dal předpokládat výsledek. V ideálním případě by chtěla být systematická a výkonná, ale ve skutečnosti se

/45

~ Jak se naučit říkat „ne"? — její obchod zmítal ve finančním chaosu. Měla talent pro design a aranžování, ale její účetnictví bylo pro každého účetního noční můrou. Na teoretické rovině chtěla Mabel využívat svůj čas rozumně, ale ve skutečnosti si toho vždy naplánovala příliš a pak nestíhala. Místo, aby pevně kráčela za svým cílem, otálela, odkládala věci na poslední chvíli a pak se snažila všechno zvládnout v neuvěřitelném návalu aktivity, který každého unavil, vyčerpal a rozčílil. Čas nebyl jedinou oblastí, ve které měla Mabel nerealistické oče­ kávání. Chtěla, aby její manželství bylo romantické „tak jako před svatbou". Chtěla být krásná, sexuálně výbojná a působivá. Ve sku­ tečnosti byl ovšem sex mezi ní a jejím manželem Georgem mecha­ nický a krátký. Mabel se uvnitř chtěla cítit krásná a schopná o všechny a o všech­ no se postarat a „všechno zvládnout". Skutečná Mabel ale byla frus­ trovaná, naštvaná a prostě unavená. Především se Mabel chtěla cítit sebejistá, sebevědomá a v bezpečí. Skutečná Mabel musela vidět, že je extrapřičinlivá žena, jelikož po­ třebovala potvrzení ostatních. Mabel potřebovala, aby ji někdo potře­ boval. Mohl jsem Mabel pomoct, ale jen poté, co se naučila říkat ne, nejprve sama sobě, a pak ostatním, kteří na ni vyvíjeli nátlak. Jak­ mile získala lepší kontrolu nad svým časem, život všech se stal méně hektickým. Prvorozené přičinlivé perfekcionistky jako Mabel si musí uvědomit, že touha být dokonalou není přínos, ale brzda. Muži často užívají perfekcionismus, aby byli nejlepší ve všem, co dělají. Ale ženy ho užívají, aby se vyhnuly kritice, aby se zavděčily a získaly potvrzení pro své konání. Přičinlivé perfekcionistky by měly pracovat obzvláště na tom, aby se nedaly srazit, když je ostatní kritizují. Přiznejte si, že jste citlivá. Je ve vás stále ta dívenka snažící se získat souhlas od kritických rodičů nebo možná kritického učitele. Když slyšíte kritiku, vaší přirozenou reakcí je začít kritizovat sama sebe a souhlasit: „Má pravdu... mají pravdu... zase jsem to zkazila. Proč to někdy nemůžu udělat dobře?" Přičinlivé perfekcionistky mají sklon k pesimismu. Vidí sklenici jako poloprázdnou místo zpoloviny plnou. V podstatě dávají přednost situacím, které potřebují poopravit anebo „zaplnit". A jestli toto poopravování či naplňování zpackají, užírá je to jako leptavá kyselina.

46/

- Proč se přičinlivou ženou může stát kterékoli dítě v rodině — Pro přičinlivou perfekcionistku by se skvěle hodila reklamní nálepka: JEDNA CHYBA MŮŽE ZNIČIT CELÝ MŮJ DEN! Pokud máte podezření, že byste mohla spadat do přičinlivo-perfekcionistické kategorie, zkuste si, až zase příště něco pokazíte, říct sama sobě: „Chyby se dělají. Dávám povolení dívence ve svém nitru dělat chyby. Co se může stát tak hrozného, když udělám chybu? Nikdo není dokonalý. Proč bych se zrovna já měla snažit být prvním na světě, kdo bude dokonalý?" Když uděláte chybu nebo se něco pokazí, nepozastavujte se u toho. Zkuste se podívat na sklenici jako na z poloviny plnou. Myslete na dvě nebo tři dobré věci, které se staly ten den předtím či dokonce minulý týden. Budeme více hovořit o tom, jak ovládat perfekcionismus v dalších kapitolách, zvláště v šesté. Prozatím, zde je jedna z dalších klíčových myšlenek pro ty, které se obávají, že by mohly být vstřícnými, nic­ méně perfekcionistickými přičinlivými prvorozenými: Nezapomínejte trénovat odpuštění. Kdykoli slyšíme slovo odpuštění, myslíme na to, že máme odpouštět ostatním. Můžeme si vybavit nedělní školu a uče­ ní o odpouštění „sedmdesátkrát sedmkrát". Odpouštění ostatním je velice potřebná praxe a dovednost, ale odpouštět sama sobě je ještě důležitější. Samy sobě byste měly odpouštět sedmsetkrát sedmkrát. V podstatě, pokud neumíte odpustit sama sobě své chyby a nedostat­ ky, pravděpodobně se vám nebude příliš dařit odpouštět druhým.

Přičinlivé prostřední děti udržují hladký chod Abychom mohli porozumět prostředním dětem, musíme mít na pamě­ ti, že se zřídka podobají svým starším sourozencům, spíš se často liší „jako noc a den". Jaký člověk vyroste z prostředního dítěte, záleží na způsobu, jakým vnímá svého prvorozeného sourozence. Je­ jich životní styl se vyvíjí jednak tím, jaký druh rodičovské výchovy dostává (viz kapitola druhá), a jednak, jakým způsobem „odráží" prvorozeného. Pokud je prvorozená poddajná a přičinlivá, prostřední se může stát manipulátorkou či dozorcem. Pokud prvorozená vystupuje tvrdě, prostřední dítě může skončit jako oběť, mučednice anebo jako stará dobrá přičinlivá žena, která se prostě snaží vyhýbat problémům a za­ chovávat klid. Všechny studie týkající se sourozeneckých konstelací se shodují na obecném závěru ohledně prostředních dětí: s velkou pravděpodobnos­ tí jsou opakem prvorozených.

/47

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Proto není moudré označovat všechny narozené uprostřed jako při­ činlivé ženy, které nevyhledávají problémy. Některé prostřední děti mohou být netrpělivé, lehce frustrované, velmi soutěživé, rebelující, útoční bojovníci či obětní beránci. Jiní jsou společenští, přátelští, otevření a mají hodně přátel. Berou život lehce a uvolněně a umí v něm chodit. Nejsou tak soutěživí, udržují mír a slouží jako pro­ středníci a vždycky touží vyhnout se konfliktu. Nikdy jsem nedělal žád­ nou studii, ale řekl bych, že mnozí velvyslanci a diplomaté na celém světě se narodili jako prostřední děti a milují své poslání vyhýbat se konfliktům a urovnávat spory. Pokud jste se narodila jako prostřední dítě, které se snaží zavděčit a „urovnávat" kontrolující a chaotický svět, čtěte dál, abyste pocho­ pila proč. Obecně se dají popsat charakteristické rysy prostředních dětí takto: 1. Prostřední dítě cítí tlak z obou stran. V typické rodině se třemi dětmi je obvykle prvorozený úspěšné „kápo" a nejmladší je okouz­ lující a strhává na sebe pozornost svým klaunstvím. Prostřední dítě nicméně nemá tolik pozornosti a často se nakonec cítí mimo, zane­ dbávané a, dospěle řečeno, „málo respektované". Téměř zaručený způsob, jak se zasmát při semináři o sourozeneckých konstelacích, je nadhodit prostředním dětem v publiku pojem „rodinné album". Chvíli sedí zaraženě a pak se začnou pochechtávat. Uvědomí si, že v něm je několik stovek obrázků prvorozených a té­ měř stejně tolik fotek benjamínků, ale z jakéhosi podivného důvodu jen několik fotek jich samotných. 2. Jelikož jsou „pátým kolem", prostřední děti si často pro respekt a po­ zornost jdou mimo rodinný kruh. Přátelé a společenské aktivity jsou obyčejně pro prostřední dítě velice důležité. Aby se vyhnulo bolesti a frustraci z pocitu „outside­ ra" rodiny, obvykle opouští domov nejdříve. Nemyslím tím, že se nejdříve odstěhují, ale zůstávají často u přátel a první začnou chodit na rande a večírky. 3. Prostřední děti jsou pověstné tím, že více „ hrají samy na sebe" než ostatní děti. Tím myslím, že jsou často tajnůstkáři. Jakkoliv je to ironické, i když mají hodně přátel, mnoha z nich se nesvěřují. Jsou ze všech nejvíce monogamní. George Burns a Bob Hope byli pros­ třední děti, a podívejte se na dlouhověkost jejich hollywoodských manželství!

48/

— Proč se přičinlivou ženou může stát kterékoli dítě v rodině ~ Tendence nesvěřovat se lidem s sebou nese to, že nevyhledávají pomoc poradců, psychologů nebo knězů. Druhorození jsou obvykle ti poslední, kdo za mnou přijdou. Prvorození a jedináčci přijdou nejdříve, protože chtějí něco „napravit". Benjamínci si přijdou pro pomoc, protože jsou zvyklí dostávat péči a rady. Ale prostřední děti si vyvinuly určitou duševní odolnost a nezávislost, která vzniká z to­ ho, že jsou v dětství pod tlakem ze dvou stran. Raději něco „skous­ nou sami" a sami si zklidní oceán svého života. 4. Podle statistik jsou prostřední děti nejlepší volbou pro setrvání v man­ želství.3 Je to pravděpodobně přirozená reakce na to, že vyrostly v rodi­ ně, kde se necítily důležité ani vítané. Chtějí, aby jejich manželství fungovalo a nejspíše by setrvaly i ve svazku s nevěrným, hrubým, domi­ nujícím a dozorcovským partnerem až do trpkého konce.

Případ „přičinlivé dýmky míru" Ale i prostřední děti mají své meze. Nedávno jsem poskytoval poradenství Marianě, narozené jako prostřední dítě, extrapřičinlivé manželce, a Hen­ rymu, jejímu manželu dozorci, jedináčkovi, který byl chirurgem na orto­ pedii. Byli manželé dvacet tři let a posledních pět let si Mariana vedla o svém manželovi deníky plné hořkosti. Trpěl typickým syndromem lé­ kařů, byl přepracovaný, příliš plánující a zřídkakdy doma. Mariana zvládala urovnávat věci osmnáct let, ale pak zatrpkla. V té době si začala psát poznámky, které svému manželovi nikdy neposlala, ale ukládala si je do šuplíku. Psaní bylo prostředkem, jak se vypořádat se svou frustrací. Byla unavená z neustálého udržování míru v rodině, která zahrnovala dva teenagery. Když se o tom po­ koušela mluvit s manželem, odpovědí jí bylo pouze zamručení nebo věta: „Já vím, že se o to postaráš." Tento pár za mnou mimochodem přiletěl z dosti vzdáleného města. To je obvyklé pro přičinlivé osob­ nosti, které nechtějí, aby někdo věděl, že mají problémy a jejich život není dokonalý. A co si Mariana psala do svých hněvivých záznamů? Vylévala si vztek na to, jak si „z ní každý vždycky chtěl urvat kousek". Musela zvládnout celou domácnost a udržovat své dva chlapce šťastné. V podstatě se stala, jelikož její manžel byl často z domu kvůli práci, poněkud příliš přející matkou, která byla ochotna uzavírat mír za každou cenu. Výsledkem bylo, že měla dva syny, kteří byli všechno, jen ne přičinliví. Svou mámu ovládali a na všechnu její poddajnost a přejícnost reagovali tím, že s ní jednali jako s kusem bláta.

/49

~ Jak se naučit říkat „ne"? — Nakonec toho Mariana měla dost a přišla za mnou. Nějakým způ­ sobem přiměla svého muže, aby ji doprovodil, a vyřešili jsme to. Prvním důležitým krokem k uzdravení manželství bylo spálit všechny záznamy jedovatého pera, které psala svému manželovi posledních pět let. Dále Mariana spálila všechny příručky, které vám radí, jak být úplnou a naplněnou ženou bez jakéhokoliv úsilí. Řešení bylo opravdu velice jednoduché (pokud terapie funguje, všechno vypadá jednoduše) . Řekl jsem Marianě, že pokud chce udě­ lat skutečný pokrok a najít životní vyrovnanost, musí zapomenout na variantu, že by opustila své manželství, a tak se „zbavila problému". Stále ještě by musela zápasit se svými syny. A i když ji manžel šíleně vytáčel, připustila, že ho stále ještě velmi miluje. Mariana tedy učinila rozhodnutí: „Tohle je mé manželství. Nikam neodcházím. Opravdu Henryho miluji a chci být pozitivní. Začnu se dívat na jeho dobré stránky." A tak po jednom nebo dvou sezeních přišla za Henrym a řekla: „Henry, jsi opravdu milý. Jsi oddaný a pracovitý manžel a ceníš si naší rodiny. Opravdu oceňuji, co pro nás děláš." Zavrčel na ní Henry a řekl jí, aby mu zmizela z očí? Ani náhodou! Nadmul se jako krocan a první věc, na kterou se mě příště zeptal, bylo: „O čem jste mluvil s mojí ženou?" „Nemám žádnou kouzelnou hůlku," řekl jsem mu. „Sama se roz­ hodla to říct." Když Mariana pokračovala ve svém pozitivním přístupu k manže­ lovi, učinila mnoho zajímavých objevů. Ve své ryzí přičinlivosti se ho vždycky ptávala: „Co se děje?" „Nic se neděje!" odsekával. „Tak chceš, abych zařídila tohle nebo udělala tamto?" ptávala se. „Ne, prostě mě nech na pokoji," vyštěkával Henry. Henry zkrátka toužil po větším fyzickém vyjádření lásky - jedním slovem, chtěl sex. Ale místo, aby to Marianě řekl, zvolil si mlčenlivou strategii a ponořil se do práce. Zeptal jsem se Henryho, co by si přál, aby jeho žena udělala, když se mu „protáhne čelist" a začne se uzavírat do své ulity. Odpověděl: „Kdyby prostě jen přišla a dotkla se mě, to by bylo bezva." „Ale to jsem zkusila, a ty jsi mě odstrčil," zaprotestovala Mariana. Henry se trochu začervenal a připustil, že to byla jeho typická, nezralá reakce. Jak už jsem řekl dříve, jádro kmenu už nezměníte.

50/

— Proč se přičinlivou ženou může stát kterékoli dítě v rodině ~ Ale můžete změnit své chování. Mariana začala více naléhat a donu­ tila Henryho vyjít z ulity. Jakmile se Henry ocitl venku z ulity, začal aktivněji pomáhat s chlap­ ci, kterým bylo mezi patnácti a dvaceti lety. Jeden z nich byl ještě příliš mladý na řidičský průkaz, tak si přál terénní motorku. V minulosti by mu ji Mariana pravděpodobně povolila, protože její syn by byl rozhořčen a začal by předvádět svou vlastní verzi „pro­ táhlých čelistí" doprovázenou hlasitými stížnostmi, jak ho nikdo ne­ má rád. Celé roky, kdykoliv to v rodinném soukolí zaskřípalo, Marianina okamžitá reakce byla rychle vytáhnout svou dýmku míru a nádobku na olej plnou chlácholení. A skutečně, její manžel měl větší smysl pro reálnou disciplínu vůči dětem než ona. Jedním z pozitivních dů­ sledků terapie byla skutečnost, že se Mariana začala podřizovat své­ mu manželovi ve výchově synů. Henry řekl chlapci, který chtěl terénní motorku: „Ne, je mi líto, ale nekoupíme ji." Předtím chlapec vždycky čekal, že mu máma přijde na pomoc. Ale ona se nyní stáhla do pozadí a nechala Henry­ ho, aby více mluvil do výchovy. A pochopitelně Henry se toho, jako správný jedináček, chopil s rozhodným postojem „udělám to správ­ ně". Oběma teenagerům se to zpočátku moc nelíbilo, ale jakmile viděli, že už nemohou využívat matku k dosažení svých cílů, uklidnili se a rozhodli se s tím žít. Výsledkem je, že celá rodina je šťastnější a přičinlivá Mariana zjišťuje, že její manžel dozorce se také umí trochu přičinit.

Tipy pro přičinlivé prostřední děti 1. Uvědomte si, že vaše síla je nejspíše vaší slabostí. V dětství jste se naučila vyjednávat, dělat prostředníka a uhlazovat spory. Možná jste jako Mabel, „přičinlivá dýmka míru", která byla ochotná vyhýbat se problémům téměř za každou cenu. Nechcete se stát „zápasnicí Wilmou", ale už nechcete být ani „nemotorou Wandou". Využívejte svých schopností vyjednávat spíše ke konfrontacím než k usmiřování. 2. Uvědomte si, že chránit pokojnost plavby životem může být skutečná past. V této kapitole jsem se zmínil o ironii přičinlivé druhorozené, kterámůže být velice společenská, ale není příliš dobrá v komunikaci na hlubší úrovni. Pod klidným povrchem se mohou stahovat různé mraky, protože nekomunikujete.

/51

~ Jak se naučit říkat „ne "? — Pokud je pro vás těžké vyjádřit slovně vaše hluboké a silné pocity, zkuste psát svému partnerovi psaníčka (samozřejmě pozitivní, milu­ jící, ne jako Mariana psala Henrymu, ale nikdy mu je neposlala). Vzpomínám si na to, jak jsem pomáhal dvěma druhorozeným, kteří měli v manželství problém komunikovat. Žena začala psát své polo­ vičce malá pozitivní psaníčka a strkala mu je do kufru, když odjížděl na cesty. Také mu posílala lístky častěji než jen na Vánoce a naro­ zeniny. Tato jednoduchá snaha o komunikaci novým způsobem a na hlubší úrovni jí pomohla cítit se méně v pasti jako matka dvou ma­ lých dětí a její manžel přicházel mnohem dychtivěji s otázkou: „Jak bych ti mohl pomoci?" Vím, že taková řešení působí značně zjednodušeně, ale pravdou je, že řešení problémů jsou jednoduchá. Těžší je ovšem uvádět je do praxe. I když něco zní bláznivě a „vůbec ne pro vás", zkuste to alespoň jednou. Možná budete překvapena výsledky.

Přičinlivost benjamínků může být manipulativní Děti narozené v rodině jako poslední se obvykle snaží zavděčit z ve­ lice odlišných důvodů než jejich starší sourozenci. Malý benjamínek pohlédne vzhůru a vidí nad sebou lidi, kteří jsou větší, rychlejší, silnější a výmluvnější. Proto se benjamínek často stává okouzlujícím manipulátorem, komediantem, který se rád předvádí a je vždycky k smíchu. Není to tím, že by všichni četli životopis Billa Cosbyho a rozhodli se stát komikem. Malí klaunové ve skutečnosti chtějí být bráni vážně, ale jediným způsobem, jak donutit svět, aby si jich všiml, je roze­ smát ho. Já sám jsem toho klasickou ilustrací. Ve věku osmi let, když jsem se snažil vést roztleskávací skupinu školního basketbalového týmu (byl jsem jejich maskotem), jsem to celé pokazil a celá hala se do­ slova otřásala salvami smíchu. Styděl jsem se? Jako osmiletý jsem to považoval za skvělé! Rozhodl jsem se, že bude mým životním posláním rozesmívat lidi a upoutávat jejich pozornost svým úděsným chováním. Jinak toho v můj prospěch opravdu mnoho nehovořilo, anebo jsem si to alespoň myslel. Moje prvorozená starší sestra Sally byla vzorná jedničkářka, dokonalá od hlavy k patě. Do dnešního dne se jejím do­ mem pohybujete po vinylovém běhounu, který překrývá světle modrý koberec. A Pán Bůh s vámi, když stoupnete mimo běhoun zabláce­ nými botami!

52/

~ Proč se přičinlivou ženou může stát kterékoli dítě v rodině ~ Můj starší bratr Jack byl dobrým, rozumným prostředním dítětem s velmi dobrým prospěchem, byl kapitánem školního fotbalového klu­ bu a měl mnoho přátel - kromě mě. Jackovou oblíbenou zábavou bylo ztrácet mě v lese, když jsem se lepil na něj a na jeho kumpány. Se vší tou bojovou silou nade mnou se zdálo, že nic nemůže fun­ govat. Škola nebyla velká zábava, protože jsem nemohl soupeřit se Sally a s Jackem. Pamatujete si, jak učitelé rozdělovali žáky podle čtení? Ti, kdo četli velmi dobře, byli Slavíci, pak byli Skřivánci, kteří nečetli špatně, a nakonec Vrány. Ve čtecí skupině mi říkali Kevin Vrána, ale doma jsem si vysloužil přezdívku „štěně", která mi zůstala dodnes. Mláďata jsou roztomilá, umí lidi rozesmát, a to je stále mou oblíbenou životní zálibou. Rád poskytuji poradenství a po­ máhám lidem vrátit jejich rodiny do rovnováhy. Ale co mě oprav­ du bere, je postavit se před publikum a vyprávět příběhy, anekdoty a přirovnání, které jednak rozesmějí a jednak poučí. Takže kde se bere přičinlivost, pokud jste rodinným benjamínkem? S nejmladšími holčičkami se často zachází jako s „princeznami". Neříkají si tolik: „Já jim ukážu!" Spíše si říkají: „Dovolím jim uká­ zat, jak moc mě milují." Nejmladší holčička se často stává „tatínko­ vou princeznou", a pokud s ním má dobrý vztah, pokud je přítomný a miluje ji bez přílišného rozmazlování, naučí se těšit muže okouz­ lujícím způsobem. Alfred Adler vypozoroval, že mnoho nejmladších dětí touží uspět, ale chybí jim sebedůvěra, jelikož jejich starší sourozenci se vždycky zdají mnohem silnější a schopnější. Adler se domnívá, že tyto „po­ ražené" mladší děti se vyhýbají úkolům a zdráhají se přebírat zod­ povědnost. Takové uhýbání nemusí nutně znamenat nedostatek ambi­ cí, spíše se jedná o jiný druh ambicí, vyznačující se vykračováním se z náročných situací a problémů, aby „... se pokud možno vyhnuli nebezpečí skutečného testu schopností". 4 Ve své praxi nevídám příliš mnoho žen benjamínků, avšak pokud některá přijde, je to obvykle proto, že její kouzlo na dozorce, za kterého se provdala, nefunguje. Neustále zdůrazňuji, že žádný typ osobnosti není neomylný a nic nefunguje stejně v každém páru. Jak by vám řekla mnohá žena, on byl zářící rytíř a naprosto vstřícný, milující, okouzlující chlapík - dokud nedozněl hlas svatebních zvonů. Někdy vyjde pravda najevo už při líbánkách, často se ukáže v prv­ ních měsících manželství. Okouzlující princ je často ve skutečnosti dozorce v přestrojení a ničí život tatínkově holčičce, jejíž kouzlo vždycky fungovalo - až dosud.

/53

— Jak se naučit říkat „ne"? ~

Princeznička a zubař se dali dohromady

Mám na mysli Nancy, nejmladší dítě a jedinou dceru v rodině se čtyřmi dětmi. Umíte si představit, jak po třech chlapcích maminka s tatínkem jednali s malou Nancy. Nebyla pouhou princezničkou, byla královnou domácí říše. Dokonce i její bratři ji zbožňovali a cho­ vali se k ní mile a laskavě. A Nancy se provdala za Bruče, prvoro­ zeného zubaře, který v průběhu jejich chození dělal i říkal všechno správně. Protože se k Nancy všichni chovali tak dobře, stala se velmi dů­ věřivou k okolí. Uměla řešit situace s grácií, přehledem a zdravým rozumem. Ale jak se objevily děti a jejich koliky a jedna probdělá noc následovala druhou, Bruceova výbušná povaha začala probublávat na povrch. Za léta své poradenské praxe jsem viděl, že nejnáročnější lidé jsou prvorození, zubaři a chirurgové. Vždycky mají nabitý program, jsou pod velkým tlakem a chtějí, aby jejich svět byl uspořádaný, pečlivě rozvržený a nikdy chaotický. Nancyin život se brzy stal jednou velkou návštěvou u zubaře. Když Bruče přišel domů po těžkém dni plném vrtání, plombování a brou­ šení, neměl vůbec náladu na pronikavé chichotání a hádky jejich dvou holčiček. Nancy a její dcery se brzo naučily kolem tatínka „chodit po špičkách", což nakonec Nancy přivedlo za mnou. Naštěstí ačkoliv měl Bruče výbušnou povahu, měl hodně daleko do misogyna nenávidícího ženy. Když jsme ho konečně přiměli, aby za mnou přišel, a měli jsme za sebou první sezení, abychom získali jeho důvěru, začal jsem druhé sezení otázkou: „Bruci, když jsem minulý týden hovořil s Nancy, řekla mi, že někdy ztrácíte nervy. Umím si představit, že existují faktory, které výbuchy hněvu spouštějí. Neva­ dilo by vám podělit se o váš pohled? Rád bych slyšel vaši verzi." Bruče připustil, že celý život takovým způsobem ovládal ostatní, od své příliš poddajné matky po učitele a přátele. Jeho otec utekl s jinou ženou, když byl velmi malý, a Bruče nikdy nenavázal vztah s mužem, za něhož se poté provdala jeho matka. Jeho nevlastní otec „se do toho nepletl", když se Bruče vztekal, takže Bruče vyrostl s tím, že hněv je způsob, jak dosáhnout, aby lidé dělali, co on chce. Stačilo dát najevo trochu své síly a hněvu a oni se stáhli a dali mu, co chtěl, místo aby se mu postavili. Přiměl jsem Bruče, aby si uvědomil, že používá svůj hněv k tomu, aby držel Nancy a děvčata v hrsti, aby mu zůstaly podrobené. Měl

54/

— Proč se přičinlivou zenou múze stát kterékoli dítě v rodině ~ základní potřebu ovládat Nancy, a jak jinak ovládat přičinlivou „tá­ tovu holčičku" než hněvem? Bruče také uznal, že pečlivě a přesně kritizuje. Velmi dobře uměl obviňovat Nancy za každý nedostatek a každou nedokonalost, kterou našel doma po náročném dni. Ve zlepšování svých rodinných vztahů začali dělat velké pokroky, když se Bruče začal opravdu snažit ne­ používat svůj hněv jako zbraň a Nancy s děvčaty mohly přestat chodit okolo něj po špičkách a mohly s ním navázat vztah jako s milujícím manželem a otcem, jakým opravdu chtěl být. Bruceovi pomohlo také zjištění, že ve svém povolání zubaře má tendenci akumulovat velké množství napětí a hněvu. Potřeboval „vy­ pouštět páru", což je pochopitelné, nesmí ji ale ventilovat na svou rodinu. V posledních letech někteří psychologové prohlašovali za zdravé ventilovat své emoce a „pustit ven všechen hněv". V příliš mnoha případech to ovšem poslouží člověku jako výmluva, že může vylít svůj vztek na ostatní, zvláště na členy rodiny. „Je mnohem lepší," řekl jsem Bruceovi, „svěřit se Nancy, že jste měl špatný den a cítíte napětí a stres. Vždycky je důležité s ní komunikovat, místo abyste se ji snažil ovládnout svým hněvem."

Tipy pro přičinlivé benjamínky 1. Pokud je vaše manželství něco jiného, než jste čekala, zkoumejte motivy svého přičinlivého chování. Zkoušíte svým manželem manipu­ lovat nebo prostě jen upoutat jeho pozornost? Zvažte, zda své osobní návyky nevyvažujete přičinlivým, milým chováním. Například mnozí benjamínci jsou nepořádníci. Pokud jste provdána za prvorozeného perfekcionistu, vaším základním problé­ mem bude pořádek v domě při jeho příchodu domů. A jestli jste si náhodou vzala benjamínka, tak pozor! Jedny z největších problémů, které vidím ve své poradenské praxi, jsou u párů, které se narodily ve stejné sourozenecké konstelaci. Jedináčci a pr­ vorození mají největší problémy, následují je prostřední děti, ale benjamínci se také mohou dostat do rozporů. Předpokládejme, že váš manžel je také nepořádník. Kdo bude udržovat v pořádku váš byt? Já sám jsem nepořádný benjamínek, ale měl jsem tolik štěstí, že jsem se oženil s přepečlivou prvorozenou, která se naučila, jak mi pomoci vyrůst. V prvních letech manželství jsem nechával hromádky oblečení po celém bytě. Sande to nakonec začalo unavovat a jala se vršit hromádky na sebe. Pak přišel den, kdy jsem kvůli nim nemohl otevřít dveře ložnice, a právě tehdy mě Sande informovala, že je má

/55

~ Jak se naučit říkat „ne "? ~ žena, a ne matka. Nyní už se mi daří mnohem lépe uklízet po sobě, ale musím uznat, že u nás doma je Sande ta pořádná a já ten nepo­ řádný. 2. Další oblastí, ve které se benjamínci dostávají do problémů, jsou finance. Chození dvou benjamínků je často zlatými časy, ve kterých zamilovaní žijí ze dne na den a sází vše na jednu kartu, a pak, když dotichnou svatební zvony, mají tendenci v tom pokračovat. Jelikož kreditní karty jsou lehce dostupné, dva benjamínci se mo­ hou rychle dostat do finančního chaosu. Vzpomínám si na jeden pár dvou benjamínků, kteří za mnou přišli kvůli „manželskému napětí". Při prvním rozhovoru jsem objevil, že nebyli ani tak rozčileni na sebe, jako na úředníky upomínající je o nezaplacené účty, kteří je pronásledovali dnem i nocí. Jakmile se podařilo svěřit je do péče finančního poradce, jejich manželské napětí se rychle vytratilo. 3. Pokud jste benjamínek a manželka, která se považuje za příliš přičin­ livou, zvažte svoje motivy. Ačkoli jsou benjamínci rodinné typy, uvnitř často bojují se sebestředností. Pokud máte přirozený talent být zá­ bavná, okouzlující a přesvědčivá, buďte si jistá, že se snažíte zavdě­ čit se svému manželovi a zbytku rodiny. Zeptejte se sama sebe: „Chovám se přičinlivě, protože bažím po dobrém zacházení a vždyc­ ky potřebuji poplácat po zádech? Snažím se lidem zavděčit, protože mi jde o to, co to přinese jim, anebo mě ve skutečnosti zajímá, co to přinese mně?" Dejte si také pozor na lásku stavěnou na odiv. Benjamínci si mo­ hou plést přičinlivé a zábavné chování se strháváním veškeré pozor­ nosti na sebe sama. Možná to, co považujete za přičinlivé chování, je ve skutečnosti neurvalost obtěžující ostatní. Soustřeďte se na to, aby se do centra pozornosti dostali také jiní lidé, a zajímejte se o jejich myšlenky a pocity.

Sourozenecká konstelace je pouze částí obrazu Rád bych opět zdůraznil, že pořadí vašeho narození v rodině je pouze částí obrazu vaší osobnosti. Pomůže vám rozeznat, jak si vaše vnitřní dítě z minulosti vyvinulo své dílčí návyky a proč jste nyní ve vztahu, který vám prospívá, anebo vás ničí. Alfred Adler se domnívá, že sourozenecká konstelace je přinejmen­ ším tak důležitá jako dědičnost, možná i důležitější. Vaše zvlášt­ ní pozice v rodině, říká Adler, utvořila a zabarvila instinkty, růstové vzorce a schopnosti, se kterými jste se narodila. 5

56/

~ Proč se přičinlivou ženou může stát kterékoli dítě v rodině ~ Tuto kapitolu, stejně jako kapitolu druhou, jsem zařadil, abych vám poskytl stručný kurs vývoje osobnosti a temperamentu, protože se domnívám, že tyto informace jsou klíčové k porozumění, jak jedná žena přičinlivá. Zde jsem shrnul hlavní body k zapamatování: 1. Jste tím, kým jste. Ani čtení, terapie či studium nezmění základní „jádro vašeho kmenu". Nicméně můžete změnit své chování a vní­ mání sebe sama a svých blízkých. 2. Stále jste dívenkou, kterou jste kdysi byla. Ve své paměťové bance si s sebou nesete dítě z minulosti, které stále dává pociťovat svou přítomnost požadavky, stížnostmi a názory. Vzpomíná si vaše vnitřní dítě, jak bylo malou princezničkou? Možná si vaše dítě pamatuje, jak bylo prvorozeným děvčátkem, které se muselo starat o benjamínka i o ostatní a cítila, že se na ní všechno shazuje. Ať už vám vnitřní dítě přináší cokoliv, nikdy se nepokoušejte je umlčet. Přijměte ho, dejte mu, co mu náleží, ale nenechte ho ovládnout hřiště. Buďte mu rodičem, jako jste rodičem svým dětem. 3. Vztah mezi dcerou a otcem je klíčový. Podle mého názoru má celo­ životní důsledky a dozvuky. Dcery, které mají negativní zážitek s ot­ cem, protože je vzdálený a odtažitý anebo odejde z důvodu smrti, rozvodu či rozchodu, budou přitahovány k úplně stejnému typu muže, až přijde čas na vdávání. Znovu a znovu slyším, jak ženy v mé kanceláři říkají: „Přísahala jsem si, že si nikdy nevezmu muže, jako byl můj otec, a teď mám přesně takové manželství, jaké jsem nechtě­ la. Proč? Co je se mnou v nepořádku?" Nic s onou ženou není „v nepořádku". Musí pochopit, že být trpělivou přičinlivou ženu, která si den co den nechává dávat do zubů, není řešením. Existuje mnoho věcí, které můžete udělat, abyste nebyla zneužívána a měla dostatek úcty ve světě dozorců, a další dvě části knihy vám řeknou, jak na to. V následujících kapitolách budeme zkoumat největší mýty a lži, které drží přičinlivé ženy v pasti jako oběti, které se bojí riskovat změnu a jsou příliš ochotné přijmout roli mučednice nebo oběti, protože „si nic jiného nezaslouží". Zasloužíte si od života mnohem více a snad vás přesvědčím, že toho nedosáhnete, pokud vaše oblíbené mýty, kterým věříte, protože jsou „pohodlné a bezpečné", nevyletí do vzduchu. Ač je to s podi­ vem, mnohé ženy si volí pohodlí a bezpečí, i když je ve skutečnosti bolestivé a nebezpečné. Říkají si samy pro sebe: „Všichni mě musí mít rádi." „Nezasloužím si mnoho, mám štěstí, že to není horší."

151

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ „Je mi líto, je to moje chyba." „Když se budu víc snažit, bude to dobré." „Měla bych to... měla bych ono... ale radši vsadím na jistotu." Jsou vám některé z těchto vět blízké? Pojďme se na ně podívat a zjis­ tit proč.

58/

ČÁST DRUHÁ

Proč přičinlivé ženy neumí říkat „ne"

okud existuje společný jmenovatel všech přičinlivých žen, je to neschopnost říkat ne světu, který je udržuje v obranném postoji, nutí je cítit se pod tlakem a pod dozorem. Následující tři kapi­ toly se zabývají největšími problémy většiny přičinlivých žen, a těmi jsou: nízká sebeúcta, pocity viny a perfekcionismus. Pokud přičinlivá žena zápasí s kterýmkoli z těchto nepřátel, anebo se všemi třemi, stává se lehkou kořistí dozorce, který ví, jak s ní manipulovat, vy­ užívat ji nebo zastrašovat. Naštěstí existují mnohé cesty, jak může přičinlivá žena oplatit úder a žít pozitivnější život. V této části se dozvíte...

P

... proč přičinlivé ženy chtějí, aby je měl každý rád. ... jak si může přičinlivá žena zvýšit reputaci u dozorce, když je ochotna se mu postavit. ... jak učíme děti - a zvláště dívky - nikdy neříkat „ne". ... jak vás „myšlenková sebekázeň" může přivést na cestu zlepšení obrazu sebe sama a vyšší sebeúcty. ... proč obraz sebe samaje v podstatě otázkou víry. ... jak používat pozitivní samomluvu k posunu od života bez síly k životu se silou říkat NE! ... jak se přičinlivé ženy stávají odbornicemi na střádání viny. ... co očekávat od dozorce, když se pokoušíte o změnu. ... proč vás perfekcionismus pokaždé odsoudí k neúspěchu. ... rozdíl mezi perfekcionismem a touhou vynikat. ... jak se stát „praktickou perfekcionistkou", která užívá života.

159

kapitola čtvrtá

Přičinlivé ženy bojují se špatným obrazem sebe sama „Chci, aby mě měli všichni rádi..." e svých jedenačtyřiceti letech vypadala Sally starší a vyčerpa­ ná. Velké modré oči měla začervenalé a hnědé vlasy hladce stažené dozadu do praktického uzlu, který naznačoval: „Ne­ mám čas na hlouposti." „Já prostě nejsem schopná říct ne," přiznala se Sally, když se natáhla pro kapesníček. „Proč to dělám? Nechám se využívat, až je to směšné. Moje sousedka Pamela si se mnou dělá, co chce. Požádá mě, abych jí pohlídala děti, než si skočí do obchodu, a pak tam zůstane dvakrát tak dlouho, než slíbila. A nejen to, ještě si na to půjčuje moje auto! Vím, že je to neuvěřitelné, ale je to tak. Zrovna dneska jsem věděla, že mám tuto schůzku, ale stejně jsem Pamele půjčila auto a musela jsem přijet autobusem. Se třemi přestupy!" „Jak často Pamela používá vaše auto?" zeptal jsem se. „Dá vám vědět dopředu, když ho potřebuje?" „No, ona a její manžel mají jen jedno auto a on s ním jezdí do práce. Ona si půjčuje moje od té doby, co se před půl rokem přistě­ hovali vedle nás. Někdy to je dvakrát třikrát týdně... Někdy zavolá večer předtím, ale dneska viděla v novinách zvláštní výprodej a chtě­ la tam rychle jet. Jak bych mohla říct ne?" „Velmi snadno, kdybyste nebyla tak přičinlivá žena," odpověděl jsem. „Už jste za mnou byla několikrát a stále to je stejná šablona. Prostě nechcete riskovat, že byste se Pamely, anebo někoho jiného, dotkla. Ve vašem nitru běží nahrávka, která stále opakuje: ,Stojím za něco, jen pokud uspokojuji ostatní, a kdybych řekla ne, tak mě nebudou mít rádi, a já budu velká nula.'" Sally chvíli přemítala nad mými slovy a pak řekla: „No, nevím, jak to je s tou nulou, ale možná to, co říkáte, vysvětluje, proč jsem na střední škole dělala zápisky pro své spolužáky, kteří se ulili z ho-

V

60/

— Přičinlivé ženy bojují se špatným obrazem sebe sama ~ diny. Pamatuji se, jak jsem psala spoustu jejich referátů z povinné četby a slohů jen proto, abych byla jednou z ,party'." „A nejspíš vám dalo práci udržet si chlapce, se kterým jste cho­ dila, ne?" Sally na mě upřeně pohlédla. „No ano, vlastně jsem chodila s jed­ ním klukem na střední škole a několikrát jsem ho nechala zajít příliš daleko, jen aby se na mě nevykašlal. Nepřišla jsem do jiného stavu, ale znám spoustu holek, které při tom otěhotněly." „Sally, z toho, co jste mi pověděla dnes i na předešlých sezeních, vysvítá, že máte klasické znaky přičinlivé ženy. Znamená to, že ne­ umíte říct ne. Necháváte ostatní, aby s vámi mávali, jen proto, aby vás přijímali a měli vás rádi. Naštěstí se svým problémem můžete hodně udělat." „A co třeba?" podivila se. „Nejdříve si uděláme malé cvičení, které dělám se všemi klienty. Obvykle to dělám na dřívějších sezeních, ale u vás jsem se domníval, že dosud nejste připravená. Nazývám to ,minitest životního stylu', který je založen na předpokladu, že každý z nás je výsledkem pro­ středí, ve kterém vyrostl a ve kterém žije nyní. Učíme se být, kým jsme, od těch, kteří nás obklopují a žijí s námi. Takže bych byl rád, kdybyste začala u své rodiny. Pro začátek mi popište vaší matku nebo vašeho otce. Zkrátka si vyberte jednoho z nich..."

Sallyinu otci se stačilo jen podívat Malé cvičení o životním stylu, které jsem dělal se Sally, je založeno na některých principech Alfreda Adlera, pionýra individuální psycho­ logie, který se domníval, že naprostou prioritou pro porozumění cho­ vání člověka jsou jeho cíle. Podle jeho teorie každý z nás následuje individuální „životní linii" nebo stezku směřující za určitými cíli a skutečně bychom nevěděli,- co si se sebou počít, kdybychom 1 „... nebyli orientováni na nějaký cíl". Když jsem si vytvářel svůj vlastní přístup k adleriánské psycholo­ gii, začal jsem sledovat životní linii každého klienta, abych určil jeho nebo její životní styl či způsob života. Dnešní populární definice pojmu životní styl není příliš daleko od toho, o co mi jde, když dávám klientovi minitest životního stylu. Chci zjistit, jak a proč určitý člo­ věk žije a jedná určitým způsobem; Podstatná část odpovědi na tuto otázku leží v cílech, tedy v tom, co člověk dělá proto, aby dosáhl uspokojení a naplnění, tzn. aby dosáhl „štěstí".

/61

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Alfred Adler řekl: „Nemůžeme myslet, cítit, něco chtít či jednat 2 bez toho, abychom měli na mysli nějaký cíl." Kde získáme své osobní cíle, záleží na tom, kdo a co na nás zanechalo stopu. Není překvapením, že se obvykle musíme vrátit do svého dětství, abychom to zjistili, a proto jsem požádal Sally, aby mi popsala buď svého otce, nebo matku. Nyní pokračujme v jejím minitestu životního stylu. Abych vám pomohl pochopit, jakým způsobem funguje, budu průběž­ ně kurzívou zaznamenávat své poznámky. Svým požadavkem vybrat si matku nebo otce jsem chtěl, aby Sally okamžitě posoudila, který z jejích rodičů měl na její život větší vliv. „Asi budu mluvit o svém otci," řekla. „Chcete jeho fyzický popis, nebo osobní charakteristiku?" Okamžitě jsem si všiml, že Sally je velmi soustředěná na to, aby se mi zavděčila, i když prováděla test svého vlastního životního stylu. Ve skutečnosti se ptala: „Jak se to dělá správně? Chci se vám zavděčit, chci to udělat správně." „Zkrátka popište svého otce, jak chcete." „No, byl velmi přísný. Můžete si být jistý, že jsme věděli, co je dobré a co zlé. A vždycky jsme dávali pozor na to, co říkal. Vlastně na nás nemusel vztáhnout ruku. V životě jsem nedostala výprask. Mému otci stačilo se na mě podívat, a už jsem sebou mrskala..." Všiml jsem si, že užívá zájmeno my, které odkazovalo také na její dvě mladší sestry. Byla prvorozená. „Řekněte mi více o svém otci. Čím se živil?" „Můj táta byl inženýr. Pracoval na mnoha dálničních projektech," pokračovala Sally. „Byl velice náročný a přesný. Očekával hodně od sebe i ode všech ostatních." „Kritizoval vás často?" „To ani ne, ale byl extrémně přísný a jakoby odtažitý. Všechny jsme věděly, že opravdu musíme dostát jeho nárokům, nebo budeme mít velké potíže." Kdykoli dávám klientům minitest životního stylu, pozorně naslouchám slovům jako velice a opravdu. Dávám pozor, na co klienti kladou důraz, tedy na osoby či zážitky, které jsou pro ně důležité. Všimněte si také, že její otec byl velice náročný člověk, pravděpodobně perfekcionista. Vyrostla s tím, že musela splňovat jeho vysoké nároky ve všech oblastech života. „Povězte mi něco o dalších členech rodiny," navrhl jsem jí. „Maminka nás opravdu milovala a hodně se pro nás obětovala. Byla pro nás vždycky opravdovou mámou, dobrou a tolerantní. Nikdy

62/

~ Přičinlivé ženy bojují se špatným obrazem sebe sama — neměla s nikým nějaké větší rozepře a vždycky ustupovala tátovi a snažila se ho dělat šťastným." A tak jsme se dozvěděli, že matka nebyla pro Sally hlavní psycholo­ gickou silou v jejím životě. Ve skutečnosti pro ni byla vzorem role, která Sally naučila, jak být pasivní v přítomnosti autoritativního manžela do­ zorce. „Popište mi sebe sama jako malou holčičku mezi, řekněme, pěti a dvanácti lety. Co si o sobě pamatujete?" „No, vždycky jsem si dávala velký pozor. Vždycky jsem se snažila dělat, co mi řekli. Milovala jsem školu a téměř vždycky jsem dostá­ vala dobré známky. Nikdy jsem vlastně rodičům nedělala žádné prob­ lémy, v podstatě jsem byla ,vzorná'. Přesto si pamatuji, že jednou jsem mamince zalhala ohledně nějakých drobných, které se záhadně ztratily z její peněženky. Ale nikdy jsem nezalhala tatínkovi - ni­ kdy!" Sallyino přičinlivé schéma se pak utvářelo dále, podle toho, jak po­ pisovala svůj život mladé dívky ve škole. Nikdy neměla absence, všeho se účastnila, vždycky znala správné odpovědi, aniž by byla ctižádostivá nebo ovládala ostatní. Byla žákyní, kterou mají učitelé rádi ve třídě, protože jim připomíná, že nepracují v zoologické zahradě. „Ve školce jsem dostala hlavní roli v představení pro rodiče," vzpomínala Sally. „Vždycky si mě učitelé vybírali pro takové věci." „Povězte mi více o té příhodě, kdy jste zalhala své matce," pobídl jsem ji. „No, vlastně to byly mé sestry, kdo sebral ty peníze, ale já jsem to vzala na sebe, protože jsem nechtěla, aby měly problémy," vyprá­ věla Sally. „Já sama bych nikdy z matčiny peněženky nic nevzala. Neměla jsem na to nervy. Vždycky jsem si dělala starosti, abych dělala, co je správné, a abych říkala pravdu. Ale máma věděla, že jsem zalhala ve chvíli, kdy jsem řekla, že jsem ty peníze vzala já. Tak nás potrestala všechny. To byl jeden z mála případů, kdy nás vůbec potrestala." Pokračovali jsme v jejím minitestu životního stylu a Sally se se mnou podělila o další zážitky ze svého dospívání. Velká část jich docela jasně a přesně naznačuje, jak se stala přičinlivou ženou. Zvláště vynikla pří­ hoda z jednoho Dne otců, na kterou si vzpomněla... „Vzpomínám si, když mi bylo asi osm nebo devět let, udělala jsem pro mámu s tátou snídani do postele ke Dni otců. Opravdu se mi to moc nepovedlo. Myslím, že jsem spálila slaninu a vejce byla nedo­ pečená, ale máma s tátou řekli, že to bylo báječné. Když jsem o tom

/63

~ Jak se naučit říkat „ne"? — přemýšlela o několik let později, uvědomila jsem si, že toho vlastně moc nesnědli a jenom ke mně chtěli být milí, když mi tu snídani pochválili." Sallyiny vzpomínky dokonale sedí na charakteristiku prvorozeného dí­ těte, které je často mnohem zranitelnější vůči kritice a vede ho touha být dokonalé v očích rodičů, učitelů a dalších autorit. Prvorození často všechno berou na svá bedra. Například, když Sally kryla své sestry, stala se „ ledoborcem na hladině života". Anebo, řečeno fotbalovou termino­ logií, často vedla míč a zároveň bránila své sestry. Později jsme se při minitestu životního stylu přenesli z dětství do přítomnosti... „Sally, podívali jsme se na vaše dětství a nyní bych chtěl mluvit o tom, co děláte jako dospělá kromě válčení s Pamelou. Asi pracujete na částečný úvazek..."

Sallyiným skutečným problémem nebyla Pamela Sally se zhluboka nadechla a pustila se do popisu svého nynějšího života. Jak už to často bývá, vše, co mi až dosud o sobě řekla, byla pouze zkouška toho, jaký jsem člověk. Může mi důvěřovat? Opravdu měla pro­ blém se sousedkou, ale ta nebyla jejím hlavním problémem. Tím, kdo skutečně využíval její přičinlivou povahu, byl její manžel Tom. „Řekla bych, že lidé by mě nazvali typickou supermatkou," ušklíb­ la se Sally. „Stále se mě ptají, jak to dělám. Prostě jim říkám, že o tom moc nepřemýšlím a snažím se, aby všechno v rodině klapalo, ale už to na mě doléhá. Zrovna teď mám pocit, že se snažím, aby všechno běželo hladce pro každého, koho znám. A začínám být una­ vená. Vlastně jsem troska." V dalších třiceti minutách jsem se dozvěděl, že Sally si vykasala ru­ kávy a neúnavně pracovala po celých čtrnáct let, co byla provdána za Torna. Měli tři děti ve věku jedenáct, osm a pět let. Tom měl svou firmu zabývající se obklady keramickými dlaždicemi. Kromě toho, že Sally částečně pracovala jako kadeřnice, vedla Tomovi účetnictví a zároveň udržovala domácnost bez poskvrny, děti dobře živené a oblečené a ještě se starala o rodinný účet. „Jak s Tomem vycházíte? Jak byste ohodnotila váš manželský vztah?" „Není to špatné, řekla bych. Jediná věc, která je skutečně těžká, je jeho úzkostlivost, pokud jde o peníze. Musím dávat pozor na každou penci, kterou utratím na rodinné záležitosti, a samozřejmě účetní knihy jeho firmy musím udržovat v naprostém pořádku. Ale

64/

~ Přičinlivé ženy bojují se špatným obrazem sebe sama — myslím, že by to mohlo být horší... Máme štěstí, že se o nás někdo tak dobře stará jako Tom." Bylo čím dál tím zřejmější, že Sally je jako mnoho přičinlivých zen. Její sebeúcta, která nikdy nebyla příliš vysoká, byla přinejlepším chatr­ ná. „Povězte mi trochu více o tom, jak musíte zacházet s penězi," zkoušel jsem ji. Po další chvilce zápasu vyšlo najevo, co Sally doopravdy užírá. Vždyc­ ky musela žebrat o každou penci, ať už to bylo na oběd s přítelkyní nebo na nové boty. Na jakýkoli výdaj musela mít Tomovo svolení. Říkávala mu: „Miláčku, na účtu je hodně peněz a já potřebuji napsat šek na nové boty." Tomovou běžnou odpovědí bylo: „Ne, na účtu nejsou žádné pení­ ze. Ty si myslíš, že peníze rostou na stromě?" „Tak to chodí od chvíle, kdy jsme se vzali," Sally zprudka po­ kračovala. „Někdy změní taktiku a dovolí mi utratit nějaké peníze. A pak později pronáší skrblické poznámky, jak všechno moc stojí. Jako kdybych fanaticky nakupovala a kdovíjak utrácela. Přitom se nám finančně vede dobře. Zrovna včera jsem zjistila, že Tom kon­ taktoval banku bez mého vědomí a zařídil rezervní úvěr na našem účtu ve výši deset tisíc dolarů. A já jsem musela žadonit o šek na boty za dvacet osm dolarů! Ani nemůžu nechat opravit pračku. Po­ slední měsíc jsem tahala špinavé prádlo do prádelny, protože Tom říká, že nemáme žádné peníze!" „Vy mi, Sally, říkáte, že Tom v podstatě zařídil desetitisícovou rezervu v bance pro nepravděpodobnou událost nekrytého šeku, ale nechtěl, abyste to věděla. Chtěl, abyste si myslela, že musíte sledovat každou penci ze strachu, že šek nebude krytý." „Tak to vidíte. A kdybyste'se náhodou divil, kde jsem vzala pe­ níze na toto sezení, dávám to na VISA kartu a doufám, že to Tom nezjistí." „Sally, obávám se, že tu máme klasické spojení přičinlivé ženy a dozorce. Ve svém dospívání jste se naučila, jak se zavděčit druhým lidem. Pamatujete si, jak jsem vás požádal, abyste mi popsala buď otce, nebo matku? Jako prvního jste si vybrala otce a z vašeho popisu je zřejmé, že pro váš život byl mnohem důležitější osobou. Opravdu jste se snažila poslouchat jako hodinky, ačkoli vám nikdy nevěnoval příliš pozornosti ani lásky. A vaše matka vám byla vzorem, jak být přičinlivou ženou manželu dozorci." Jakmile jsme pronikli do Sallyina života a zjistili, jak funguje jejich vztah s Tomem, najednou se jí to začalo dotýkat... 165

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ „Víte, ani tomu nemůžu uvěřit, ale jak o tom teď mluvíme, začíná mi být jasné, že se Tom celkem podobá mému otci. Dosud jsem o tom moc nepřemýšlela..." „Sally, v tom není žádná záhada, že jste vyrostla a našla si právě takového muže, jako je váš otec. Mnoho žen, které za mnou přicházejí, se provdá za muže, kteří se nějakým způsobem podobají jejich otci, zvláště pokud jejich otec je typ dozorce. Tom je jako mnoho mužů. Chce vás ovládat a dělá to pomocí peněz, což je velmi typické." Sally jen beze slova seděla a dívala se na mě. Ale začalo jí svítat. Pokračoval jsem... „Sally, vaše sousedka Pamela není vaším skutečným problémem. Vaším skutečným problémem je Tom a způsob, jakým vás ovládá, zvláště, co se týká peněz. Řekl bych, že vám dlouho trvalo, než jste se rozhodla za mnou přijít, ale teď jste připravená udělat něco, aby se věci změnily." „V tom máte pravdu... prostě jsem si říkala, je ti už přes čtyřicet, a pořád tě někdo peskuje jako malé dítě... " „Často říkám svým klientkám, že nemůžou změnit, kým ve sku­ tečnosti jsou. Dívenka, která se tenkrát v dětství chtěla zalíbit učite­ lům a rodičům, je stále s vámi. Jádro vašeho kmenu je dáno, ale z terapeutického hlediska je dobrá zpráva, že pokud jste se naučila jednat tímto způsobem, můžete se naučit jednat odlišně. Můžete změ­ nit své chování. Nemusíte být rukojmím svých starých návyků." „Tak co myslíte, že bych měla dělat?" chtěla vědět Sally. „Místo slov jednejte. Zavolejte opraváře, ať opraví pračku. Neří­ kejte o tom Tomovi, prostě to udělejte, když je v práci, však on brzo uvidí účet." „Ale on se bude strašně vztekat," protestovala Sally. „Bude mi to vyčítat, bude zuřit a dělat scény. To za to nestojí..." „Ale ano, stojí to za to," odpověděl jsem. „Tom celé roky spoléhal na to, že nejste schopná se mu postavit a zasadit se o sebe. Už toho máte dost, jinak byste za mnou nepřišla. Teď přišel čas postavit se na odpor tímto jednoduchým způsobem. Myslím, že byste to měla udělat předtím, než se situace zhorší a vy se rozzlobíte natolik, že uděláte něco vážného."

Sally řekla, že „se pokusí o změnu". Jenže... Sally odešla mumlajíc, že nejspíš zničím její manželství, ale že se pokusí. Nelíbil se mi tón slova pokusím. Obvykle naznačuje, že lidé si přejí změnu, ale nejsou o tom nevyhnutelně přesvědčeni.

66/

~ Přičinlivé ženy bojují se špatným obrazem sebe sama ~ Moje předtucha byla správná. Následující týden Sally zrušila své sezení a neslyšel jsem o ní další čtyři týdny. Nakonec zavolala a do­ mluvila si schůzku na příští středu. „Konečně jsem sebrala odvahu se před vámi ukázat," řekla mi. „Prostě jsem to nemohla udělat. Dokonce už jsem objednala opravá­ ře, ale pak jsem zbaběle vycouvala a odvolala jsem ho. Prostě se bojím, co by Tom řekl nebo udělal." „Sally, mně se nemusíte omlouvat, protože mně se nemusíte za nic zodpovídat. Já jsem jen poradce, který se vám snaží pomoct udělat důležitá rozhodnutí, která jsou ale jen na vás. Já vám mohu říct jen tolik, že bez nějaké změny z vaší strany budete pokračovat v kolotoči postupující frustrace." Celé tehdejší sezení se Sally bylo víceméně naplněno povzbuzová­ ním, abych jí pomohl udělat rozhodující krok k tomu, aby se stala radostnou místo vyčerpané až depresivní přičinlivé ženy. Když se zvedla k odchodu, její velké modré oči hleděly přímo do mých, a řekla: „Tentokrát to udělám." Očekával jsem další setkání se Sally s velkou zvědavostí. Příliš jsem si nedělal starosti, jak bude Tom reagovat. Bezpochyby by lá­ teřil a nafukoval se, ale o moc dál by to nezašlo. Podle toho, jak mi Sally Toma popisovala, byl typickým dozorcem, ale ne skutečně hru­ bým nebo zlým člověkem. Ukázalo se, že mám pravdu. ,Sally se nemohla dočkat, aby mi řekla, co se stalo. „Nechala jsem opravit pračku, jak jste mi poradil," vysvětlovala. „Tom byl opravdu rozzlobený, ale poznala jsem, že z velké části to bylo jen naoko. Chtěl, abych se vrátila ke svému: Ano, Tome, sa­ mozřejmě, Tome, které mu bylo tak důvěrně známé. Prostě jsem mu řekla, že už nemůžu dále pracovat, starat se o dům a zároveň vláčet špinavé prádlo do prádelny. A také jsem mu dala najevo, že vím o té desetitisícové rezervě v bance." „Blahopřeji hned dvakrát!" řekl jsem jí. „Udělala jste velký krok správným směrem. Téměř všichni ve vašem životě vás zbavovali vy­ rovnanosti a nutili chodit po špičkách. Nyní jste konečně trochu oku­ sila, jaké to je, potěšit pro změnu sama sebe." „No, abych řekla pravdu, měla jsem dobrý pocit, ale vyvstal jiný problém. Jakmile Tom zjistil, že ničeho svým vztekem nedosáhne, ponořil se do mrazivého mlčení. Moc spolu teď nemluvíme. A když přijela moje matka na víkend, dal si záležet na tom, aby mě párkrát

/67

~ Jak se naučit říkat „ne"? — pěkně usadil. Obzvlášť důležitě řekl, že jeho matka nosila prádlo do prádelny celé roky..." „Klobouk dolů před jeho matkou," odpověděl jsem. „Ale on není ženatý se svou matkou. Je ženatý s vámi a vy si přejete větší úctu a lepší zacházení. Držte se svých zbraní." Sally pokračovala v terapii další dva měsíce, což je o trochu déle než průměrná klientka, protože já považuji za důležité provést krát­ kou terapii, která pomáhá lidem převzít iniciativu a změnit jejich jednání co nejdříve. Ale Sally byla natolik zamotaná do pasti přičin­ livého životního stylu, že potřebovala zvláštní povzbuzení apodporu. A navíc se musela postavit silnému odporu svého muže, protože jemu se jako typickému dozorci změna jejího chování nelíbila. Řekl jsem jí, že když se přičinlivá manželka začne zasazovat o svá práva, i kdyby jen trošku, tak může počítat s tím, že manžel dozorce se ještě zhorší, alespoň dočasně. Ale ujistil jsem ji, že když vytrvá, všechno se zlepší. Mnohým lidem může připadat, že Sally měla problémy natolik váž­ né, že ji mohly dovést až na dno pyramidy přičinlivých žen, o které jsme mluvili v první kapitole. Ale ve srovnání s mnoha ženami v mé poradenské paxi byla Sally daleko od zoufale trpící ženy přičinlivé. Umístil jsem ji někam mezi ženu vyčerpanou a depresivní. Mohlo se však stát, že by zanedlouho skončila na úplném dně stupnice, kde by opravdu velmi trpěla. Mým cílem bylo pomoci Sally šplhat vzhůru k radostné úrovni, aby zůstala milou přičinlivou osobou, ale zároveň získala respekt a slušné zacházení, po kterém toužila a jistě si i zasloužila, zvláště od své rodiny. V průběhu několika týdnů Sally dělala malé, ale definitivní kroky ke zlepšení. Ve skutečnosti Tom pochopil její nové chování více, než předpokládala. Když nechala opravit pračku, Tom protestoval všemi možnými způsoby, nicméně v jeho očích stoupla a začal si ji více vážit. Samozřejmě, že by to nepřiznal, a velké množství jeho připo­ mínek a výtek mělo za účel, aby si Sally stále myslela, že on to má stejně „pod kontrolou" jako vždycky. A pochopitelně, co se týče Sally, jeden smělý čin byl následován dalšími. Například si udělala volné odpoledne a pozvala přítelkyni na oběd. Když se Tom zeptal, kde byla, odpověděla mu, a on na to nic neřekl. Bylo téměř vidět, jak Sallyino sebevědomí po týdnu vzrostlo. Celý život jí říkali, že nesmí říkat ne, že jediné slovo, které může ostatním

68/

~ Přičinlivé ženy bojují se špatným obrazem sebe sama — odpovědět, je ano, že ona nesmí nikdy „dělat vlny", i když všichni ostatní si dělají, co chtějí. A nyní zjistila, že může ostatním říct ne a sobě ano bez pocitu viny.

A copak se stalo s arogantní Pamelou? A co Pamela, sousedka bez auta, která si stále půjčovala auto od Sally? Zanedlouho potom, co se Sally postavila Tomovi a nechala opravit pračku, opět zavolala Pamela a chtěla si půjčit auto: „Sally, je mi líto, že tě o to prosím tak pozdě, ale opravdu si potřebuji půjčit tvoje auto, abych mohla zajet za matkou. Právě vo­ lala a chce, abych se podívala na její novou pohovku. Dneska ji přivezli." Sally se zhluboka nadechla a řekla: „Pam, dneska budu auto skoro celý den potřebovat. Proč nezavoláš matce, jestli by pro tebe nemoh­ la přijet? Anebo můžeš jet autobusem, jednou jsem tak jela, když jsi měla půjčené moje auto a já musela k doktorovi." Pamela se trochu nafoukla a urazila a dala Sally na vědomí, že to tedy bude „velký problém". Ale vzala to. Asi o týden později to Pamela zkusila znovu. Jako obvykle nedala vědět dopředu tak, že by to stálo za řeč. Potřebovala si půjčit auto, aby si mohla dojet do obchodu. „Pam, zkus počkat do odpoledne," navrhla Sally. „Potřebuji tam také, můžeme jet spolu." „Ale proč si ho nemůžu půjčit teď?" chtěla vědět Pamela. „Odpo­ ledne se mi to tak nehodí." „Ne, Pam, mohla bych ho dopoledne potřebovat. Raději bych ti půjčovala auto jen tehdy, když je to opravdu naléhavé. Ráda tě od­ poledne vezmu s sebou, ale to je všechno, co pro tebe můžu udělat." Velice brzo nato si Sally všimla posledního modelu malého autíčka před Pamelinou garáží. Ukázalo se, že je to druhé auto, které Pamelin manžel plánoval koupit, ale „prostě se k tomu nemohl dostat". Když Sally začala být jemně asertivní vůči Pamele, věděl jsem, že je na dobré cestě stát se radostnou ženou přičinlivou. Asi bude stále bojovat s Tomem a jeho jízlivostmi ohledně peněz, ale získala novou rovnováhu sil v manželství a opravdu vyrostla v manželových očích. V den, kdy končila terapii, měla namířeno do obchodního domu kou­ pit novou velikonoční výzdobu. „Je to překvapení pro Torna," zamr­ kala na mě. „Určitě se mu bude líbit!"

Proč je tak těžké říct „ne"? Mnoho mých klientek se velmi podobá Sally. Diví se, proč je pro ně tak těžké říkat „ne". Všude se konají kurzy asertivity, zvláště pro

/69

~ Jak se naučit říkat „ne"? — ženy. Knihy jako Don't Say Yes, When You Want to Say No (Neříkejte 3 ano, když chcete říct ne) a How to Be an Assertive (Not Aggressive) Woman in Life, in Love, and on the Job (Jak být asertivní - ne agre­ sivní - ženou v životě, v lásce a v práci) 4 jsou bestsellery. Řekl bych, že existuje mnoho komplikovaných příčin, proč někteří lidé (a zvláště mnoho žen) neumí říkat ne, anebo se jim neříká moc lehce. Ze své zkušenosti mohu říct, že jedním z důvodů je způsob, jakým jsou ženy vychovávány. Jejich rodiče, ostatní členové rodiny a další autority často učí děti, že ne ve skutečnosti znamená něco jiného. Znám mnoho rodičů (včetně mě a mé ženy), kteří alespoň občas řeknou svým dětem: „Co tím myslíš, že nel Neopovažuj se mi říkat ne!" Mnohem lepší odpovědí dítěti, které si dupne nožkou a řekne „Ne!", když má jít domů a hraje si, je: „Zlatíčko, vím, že si pěkně hraješ, ale teď musíš jít domů. Za chvilku budeme večeřet." Když dítě stále odmlouvá, popadněte ho a doneste dovnitř. Jeden konkrétní čin je tisíckrát lepší než marná slova a navíc nemusíte záměrně pro­ gramovat své dítě, aby nikdy neříkalo ne. Existuje výchovná metoda, já ji nazývám „výchova realitou" 5 , kte­ rá dětem pomáhá vyrůst v zodpovědné osobnosti se zdravým sebevě­ domím a učí je nést důsledky svých rozhodnutí. Upřímně řečeno, jsou chvíle, kdy by děti měly umět říct ne - v nebezpečí, cizím lidem, v situacích, které pro ně nejsou dobré. Čím budou mít větší sebeúctu, tím lépe obstojí pod tlakem. Sebeúcta je komplikovaná oblast a nedají se zde dělat žádné rychlé černobílé závěry, proč některé děti vyrostou s dobrým obrazem sebe sama a velkou sebeúctou, zatímco jiné mají ze sebe krajně negativní pocity. V předchozích kapitolách jsme se zabývali možnými důvody nízké sebeúcty. Mnoho dospělých v sobě nese vnitřní dítě z minulos­ ti, které si pamatuje rodiče hledače chyb, bachaře nebo zlé macechy. Příliš nátlakoví rodiče mohou velice rychle zhasit svíčku dětské se­ beúcty. Ironií je, že také rodiče, kteří dětem nadmíru dovolují (měkoňové a Mikulášové), v nich mohou vzbudit nízkou sebeúctu. A proč? Dítě si myslí, nezáleží jim na tom, co dělám, tak asi nejsem moc důležitýl Pokud pociťujete vážný nedostatek sebeúcty, není třeba obviňovat své rodiče a říkat si: „To ve mně je dívenka z minulosti. Jádro mého kmenu je dáno a ostatní po mně budou dále šlapat. Nikdy nebudu schopna říct ne." Místo toho pracujte na zlepšování obrazu sebe

70/

~ Přičinlivé ženy bojují se špatným obrazem sebe sama ~ sama, svého vnímání, kým ve skutečnosti jste, kým můžete být a co můžete dělat. Změna vlastního obrazu a zvýšení sebeúcty nenastává ze dne na den. Existují tisíce knih, které poskytují užitečné informace o sebeúctě. Podle mého názoru nejlepší cestou k získání lepšího obrazu sebe sama a zvýšení sebeúcty je „myšlenková sebekázeň". Váš vlast­ ní obraz a vaše sebeúcta se nezlepší, dokud nezačnete myslet a ná­ sledně jednat prostě jinak. Myšlenková sebekázeň je pouze jiný výraz pro to, abyste používali svou hlavu a přemýšleli o tom, proč děláte to, co děláte. Abyste pečlivě přemýšleli a vědomě uvažovali. Pokud žena přičinlivá začne používat myšlenkovou sebekázeň, nezapadne do starého schématu přičinlivosti a příslušného chování bez toho, aby se řádně zamyslela. Abyste změnila své chování, je nutné se zamyslet a zeptat se sebe sama: Je to pro mě dobré? Je to pro mě správné? Jak se mám nejlépe zachovat v takovéto situaci? Když jste konfrontována se společenskou situací, je užitečné trénovat myšlenkovou sebekázeň. Zeptejte se sama sebe: Jak by reagovalo „staré já" v takovéto situaci? Jak bude reagovat „nové já" ? Když začnete měnit své chování, vaše postoje, emoce a pocity se změní také. Ale dokud neprovedete tyto změny, budete stále vidět sebe sama jako... ... někoho, kdo si ve skutečnosti nezaslouží ničí respekt. ... někoho, kdo nemůže být velmi důležitý. ... někoho, kdo vždycky všechno pokazí a je v každé situaci na vině. Dále si opakujte tyto lži, a váš obraz sebe sama zůstane na dolní hranici stupnice, stejně jako pocit vlastní hodnoty.

Udělejte první krok víry Prvním krokem ke zvýšení sebeúcty je uvědomit si, že váš obraz sebe sama by neměl vycházet z toho, co si o vás myslí ostatní. Uvědomuji si, že pro mnoho žen (a v této otázce i pro mnoho mužů) je obtížné tomu porozumět. V dnešní „yuppie kultuře" klademe velkou váhu na to, co si ostatní myslí o nás, o naší image, o tom, jak vypadáme. Zvláště ženy jsou nuceny se starat o to, aby vypadaly mladistvě, elegantně a aby byly „in". Dokud budete získávat svůj obraz z vnějších zdrojů, nikdy nebudete skutečně sama sebou a budete odkázána na milost ostatních, co vám budou říkat a jak s vámi budou jednat. Bohužel je na světě daleko více 771

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ lidí, kteří by s vámi rádi manipulovali a používali vás pro své vlastní cíle, než lidí, kteří by vám rádi pomohli a podpořili vás. Po téměř dvaceti letech poradenství jsem došel k závěru, že obraz sebe sama je v podstatě otázkou víry. Mít dobrý obraz sebe sama předpokládá boj s otázkou, co vůbec je život a o co v něm jde. To nás vede do duchovní oblasti, která, jak často zjišťuji, mnoho klientů vyvádí z míry. Říkají mi: „Nechci mluvit o náboženství." Já na to odpovídám: „Já také ne. Chci mluvit o vaší duchovní stránce. Koneckonců, vaši osobnost tvoří tělesná, citová, duševní a sociální stránka. Ale co váš duch?" Někteří z mých klientů jsou překvapeni, když se dozví, že věřím ve Stvořitele. Věřím tomu, že každá lidská bytost na této planetě byla stvořena Bohem a je tu, aby sloužila jeho účelu. Nikdy se nemohu oprostit od myšlenky, že všichni proto máme dokonce své vlastní otisky prstů. Možná to je Boží způsob, jak říct: „Ano, skutečně jsi jedno z mých dětí. Jsi jedinečný, zvláštní a nemusíš se porovnávat s nikým jiným na světě. Miluji tě právě takového, jaký jsi."

Přestaňte si dělat starosti s tím, co dělají ostatní Dalším důležitým krokem k větší sebeúctě je uvědomit si, že opravdu nemůžete za to, co dělají ostatní lidé. Nejste za to zodpovědní. Jediné chování, které můžete změnit, je vaše. Když pracuji se ženami, jako je Sally a jako jsou všechny ostatní přičinlivé ženy, které popisuji v této knize, snažím se je přimět, aby uvěřily ve svou jedinečnost. Jakmile se odhodlají ke změně, mohou na sebe začít pohlížet objektivním způsobem. A co je ještě důležitěj­ ší, mohou začít pohlížet objektivněji na ostatní a odhalit past, kterou pro ně připravují dozorci. Přičinlivé ženy vcházejí do pasti dozorce z vlastní vůle, po vlast­ ních nohou, krok za krokem. Ale také se mohou naučit zastavit se, zhodnotit situaci, vycouvat z pasti nebo se jí vyhnout. Pro ženu přičinlivou je klíčové zastavit se a zamyslet se nad tím, co se děje. Reagujete svým „normálním" přičinlivým způsobem? Například když Sally trápil její manžel kvůli penězům, vždycky se podřídila a snažila se vyjít s málem nebo s ničím. Nejspíš by vláčela špinavé prádlo do prádelny po zbytek života, kdyby si neřekla dost. Mohla půjčovat své auto Pamele několik dalších let, kdyby nebyla schopná konečně říct: „Věci se musejí změnit. Já se musím změnit. Budu jednat jinak a nebudu reagovat svou obvyklou ochotou, abych se ujistila, že mě lidé mají rádi."

72/

~ Přičinlivé zeny bojují se špatným obrazem sebe sama — Když poskytuji poradenství příliš přičinlivým ženám, vždycky je ujišťuji, že uvědomit si „čeho je moc, toho je příliš" neznamená, že musejí přestat být milé a starostlivé. Jsem pevně přesvědčen, že na světě se může uplatnit mnoho radostných žen přičinlivých, které žijí proto, aby těšily ostatní, ale které to dělají ze správných důvodů. Radostná žena přičinlivá dává ostatním, ale také se jí dostává úcty a starostlivosti, kterou si zaslouží všichni. Radostná žena přičinlivá se nemusí spokojovat s pár drobky, které jí předhodí, aby byla šťast­ ná a „nedělala problémy".

Přičinlivé ženy se často spokojí s drobky pozornosti Před pár lety svět šokovala vražda Dr. Hermana Tarnovera, známého tvůrce tzv. „Scarsdaleské diety". Spáchala ji Jean Harrisová, se kte­ rou měl Tarnover asi čtrnáct let blízký vztah. Novinářka Ellen Goodmanová výstižně popsala Jean Harrisovou jako ženu, která „se příliš dobře naučila, jak polykat ponížení za drobky pozornosti". Ale tyto drobky nikdy nebyly dostatečné a její hněv nakonec vyústil v tra­ gédii. Jean Harrisová byla „vděčná za malé laskavosti", dokud jí nepřes­ taly stačit. Rozhodla se, že čeho je málo, toho je příliš málo, a ve­ dena vztekem, ponížením a frustrací sáhla na cizí život. Ne všechny přičinlivé ženy jdou až za hranici jako Jean Harrisová, ale poskytoval jsem poradenství mnoha ženám, které polykaly hněv a ponížení, protože se domnívaly, že „něco je lepší než nic". Platí za to vředy, bolestmi hlavy, střevními záněty, špatným žaludkem a mnoha dalšími potížemi. Neustále potlačovat hněv a ponížení je stejně tak zlé jako polykat jed. Když jste „vděčná za malé laskavosti", máte vážný problém se svými prioritami, což je způsobeno malou sebeúctou a špatným ob­ razem sebe sama. Místo toho, abyste dostávala, co chcete a potřebu­ jete (respekt, lásku, naplnění a dobré duševní i tělesné zdraví - a to se nezmiňujeme o dostatku peněz, které můžete utratit na sebe a na domácnost), spokojíte se s neúctou, zanedbáváním a lhostejností. Možná snášíte i skutečnou bolest a trápení, pokud jste tak nešťastná, že jste se zapletla s misogynem nebo závislou osobností (viz devátá a desátá kapitola). Přičinlivá žena s chabou sebeúctou hraje hru na „alespoň mám ně­ co". Její manžel může být dozorce, který ji ovládá zadržováním pe­ něz, jako to dělal manžel Sally. Anebo může být mnohem horší: sukničkář, opilec či troska, která nemůže najít práci a ani se o to nesnaží.

/73

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Může to být lhář, tyran, nedbalý otec stejně jako nedbalý manžel. Ať už se přičinlivá žena potýká s čímkoli, říká si: Alespoň mám muže. Alespoň na tom nejsem tak špatně jako Mary Ellenová z naší ulice... Nezáleží na tom, na jakém poschodí pyramidy popsané v první kapitole se přičinlivá žena nalézá, ona nechává ostatní do určité míry řídit svůj život. V práci je smířená s tím, že jí kolegové využívají a šéfové jí nakládají práci navíc, protože vědí, že ona ji udělá. Ko­ neckonců, je vděčná za malé laskavosti. Je ráda, že má práci. Kromě toho ví, že by nejspíš nesehnala lepší pozici. No proč, tuhle o tom mluvila s Marjorií. Marjorie už měsíce nemá práci, a má mnohem lepší kvalifikaci. Byla by blázen, kdyby si myslela, že může změnit práci nebo získat něco lepšího. Vždycky, když žena začne srovnávat, dostává se do velkých prob­ lémů. Porovnávala se s ostatními celý život a nevycházela ze srov­ nání dobře. Proto se chce zavděčit a uspokojovat ostatní. Stále se podvoluje ostatním, protože nakonec ten druhý má vždycky pravdu, je vždycky chytřejší, jak by v životě mohla ona - přičinlivá žena mít lepší názor nebo myšlenku? A tak je ochotna spokojit se s menší polovinou krajíce. Sbírá drobky a je za ně vděčná. Další hra, kterou žena přičinlivá s malou sebeúctou často hraje, je: „Jsem moc stará", „Jsem moc tlustá", „Nejsem dost hezká", atd... Opět se chytila do pasti obrazu o sobě samé a vlastnoručně si zhotovila mříž. Když vidíte sebe sama jako příliš starou, nehezkou, neschopnou, už nemáte, kam jít. Domníváte se, že se musíte držet toho, kde jste, a co nejvíce se snažit.

Tipy pro přičinlivé ženy, které touží po změně Spatná zpráva ohledně malé sebeúcty a špatného obrazu sebe sama je, že tento dvojitý problém nevyřešíte jen tak, protože vytvořit malé soukromé vězení pocitů méněcennosti vám trvalo léta. Dobrá zpráva je, že jste toto vězení vybudovala sama, a proto ho můžete také sama rozebrat, mříž po mříži. Zde jsou některé pozitivní kroky, se kterými můžete začít hned: 1. Rozviňte duchovní stránku svého života. Oslovte Boha a poděkujte mu za to, že nedělá chyby, tedy ani vás nestvořil omylem. Pokud už máte osobní vztah k Bohu, prohlubte ho větší aktivitou ve společen­ ství, kde se cítíte dobře nejen, pokud jde o teologii, ale také pokud jde o způsob života ostatních členů. Zákonická, farizejská, superperfekcionistická atmosféra není prostředí pro přičinlivou ženu, která se snaží zvýšit svou sebeúctu.

74/

~ Přičinlivé ženy bojují se špatným obrazem sebe sama ~ 2. Užívejte pozitivní vnitřní řeč. Vypněte negativní nahrávku, která vám běží v hlavě. Pravděpodobně má svůj původ u dívenky z minu­ losti, kterou máte v sobě. Řekněte jí, ať je zticha a začněte k sobě mluvit pozitivním způsobem. Termín vnitřní řeč je běžný výraz pro to, co říkáte sama sobě po celý den, někdy nahlas, ale častěji ve svých myšlenkách. Psychologové rozlišují, jak rychle jsme schopni mluvit sami se sebou, někteří říkají čtyři sta až šest set slov za minutu, jiní až třináct set slov za minutu. Ať už je rychlost jakákoli, začněte si říkat pozitivní věci. Mně se obzvláště líbí pasáž z Nového zákona, ve které apoštol Pavel pokládá nejlepší základ pro pozitivní vnitřní řeč: Přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodno lásky, co má dobrou pověst, 'co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.6 K tomu bych jenom dodal: „Přemýšlejte o tom, co je příjemné a dob­ ré ve vás." Vypněte starou vnitřní nahrávku, která vám připomíná, že jste nedostatečná, že za to nestojíte, abyste se sobě líbila, že se musíte snažit udržovat každého ve spokojenosti, aby vás lidé měli rádi. Místo starých lží si řekněte nové a osvěžující pravdy: „Bůh mě stvořil a miluje mě stejně tak jako všechny ostatní na Zemi." „Co já si myslím, je také důležité." „Nemusím být dokonalá... Prostě jen musím být sama sebou!" „Když chci respekt, musím se chovat, jako kdybych chtěla být respektována." „Jsem dobrý člověk." „Jsem jedinečná bytost. Nikdo na světě není úplně přesně stejný jako já." 3. Přestaňte se srovnávat se svými přítelkyněmi, sousedkami a jinými. Zatímco jejich pocity a práva jsou určitě důležité, to, co si myslí o vás, důležité není. Co si myslíte sama o sobě je mnohem důleži­ tější. Začněte mluvit hlasitěji a předkládejte své názory. Nemusíte být hrubá a urážet druhé. Prostě buďte sama sebou, příjemná, při­ činlivá, ale buďte pevná ve svých myšlenkách. Užasnete, o kolik lépe se budete cítit a o kolik více respektu si získáte. Líbí se mi, co má přítelkyně Sonya Friedmanová, autorka knihy Smart Cookies Don't Crumble (Chytrá kvítka nevadnou), říká o říkání „ne". 7 Příliš mnoho žen jde životem bez síly místo síly říct NE! Není

115

— Jak se naučit říkat „ne"? ~ na tom nic přínosného ani obdivuhodného žít život bez síly. Pokud máte sílu říct NE, dokážete se ve vší slušnosti postavit za svá práva a dostáváte svůj podíl respektu a starostlivosti bez utlačování či zra­ ňování druhých lidí. Se silou říct NE můžete provést skutečně důle­ žité změny. Se silou říct NE můžete dosáhnout vzájemného respektu, který hledáte. Nejlepší ze všeho je, že síla říct NE zlepší vaše man­ želství, vaši schopnost být dobrým rodičem i všechny ostatní vztahy. Zkuste to. Udělejte jeden malý krok, který se může stát obrovským skokem k lepšímu životu. Řekněte ano síle říct NE!!

76/

kapitola pátá

Střadatelky

pocitů

viny

„Měla jsem... Měla bych... Je to všechno moje vina!" polehlivým znakem nízké sebeúcty přičinlivých žen je jejich ochota vinit sebe sama téměř ze všeho. Ať už se jedná o ob­ chodního partnera, přítelkyni nebo někoho z rodiny, přičinlivá žena si bere na sebe zodpovědnost za fungování vztahu. Když nastane problém anebo krize, říká si: „Měla jsem to zvládnout lépe - je to všechno moje vina." Přičinlivá žena je, pobízena přespříliš citlivým svědomím, specia­ listkou na to, čemu já říkám „střádání viny". Jelikož vždy hrála podle pravidel někoho jiného (autorit, které ji nutily držet krok), vrší na sebe jeden přestupek za druhým, až je zavalena nesmírným nákla­ dem falešné viny. Přičinlivá žena střádající vinu často dovolí svým dětem chovat se k ní s despektem. Například malá Zuzanka si tři večery po sobě neudělala domácí úlohu. A pak se referát z četby má odevzdat druhý den ráno, je 21.20 a do postele má jít za deset minut. Zuzanka se dívala na své oblíbené sitcomy a nyní se chystá začít pracovat na své úloze. „Mami, pomohla bys mi s referátem? Táta říkal, že nemá čas..." „Zlatíčko, je mi líto, ale posledních pár dní jsi byla vzhůru do deseti nebo do půl jedenácté a potom jsi nevstávala včas. Nemyslíš, že bys měla jít pro změnu do postele v půl desáté?" „Táta říkal, že mě asi pošleš do postele," naříká Zuzanka. „A teď propadnu. Ty mi nikdy nepomůžeš..." Zuzanka vztekle odkráčí do postele a maminka cítí, jak se neza­ nedbatelný černý oblak viny pomalu snáší na její hlavu a ramena. „Jsi špatná matka," šeptá malý černý oblak. „Dobré matky vždycky pomáhají svým dětem." Všimněte si, že v tomto případě má matka natolik pevnou páteř, že řekne Zuzance ne a nechá ji nést zodpovědnost za lepší plánování času. Nejlepší, co by se Zuzance mohlo stát, je dostat z referátu

S

/77

~ Jak se naučit říkat „ne"? — špatnou známku, protože promarnila spoustu času sledováním televi­ ze, ale o tom matka nejspíš nepřemýšlí. Je příliš zaneprázdněná svým střádáním viny. A další týden, když se situace nevyhnutelně opakuje, matka se možná vzdá a zůstane se Zuzankou vzhůru dlouho do noci, aby dokončily zanedbanou úlohu. Matka by měla důsledně odmítat vytahovat Zuzanku z louže, když dělá úkol na poslední chvíli, a nechat ji nést důsledky. A nejen to, měla by zavolat do školy Zuzančině učitelce a říct jí, co se děje. Tak bude učitelka vědět, že se matka snaží na Zuzanku uplatňovat starou dobrou výchovu realitou, a budou ji moci společně učit větší zodpovědnosti. Zároveň matka pracuje na tom, aby se stala radost­ nější přičinlivou ženou, kterou méně ovládají pocity viny. Přičinlivá žena má mnohá tlačítka viny, která jsou tak dobře známá jejím nejbližším: jejím dětem, manželovi, blízkým přátelům a každo­ denním spolupracovníkům. Povím vám o dvou velmi rozdílných že­ nách, které měly stejný problém. Dovolily svým milovaným, aby jimi manipulovali pomocí pocitů viny, protože si myslely, že musejí hrát podle určitých, ne svých vlastních, pravidel, aby udržovaly hladinu oceánu života v klidu. Pro všechny ostatní, jen ne pro sebe, samo­ zřejmě.

Clarissa - sebevědomá putka Clarissa se už ve třiceti sedmi letech stala manažerkou místní banky. Štíhlá žena s hnědými vlasy, velkýma hnědýma očima a milým úsmě­ vem byla obrázkem kultivovanosti, vytříbenosti a dokonalého vkusu. Vyzařovala sebedůvěru a jistotu. Zmátlo mě to, protože když si Clarissa sjednávala schůzku, pro­ hlásila, že je unavená z „neustálého využívání a zastrašování". Byl jsem zvědav, proč se tato zdánlivě sebejistá a silná žena cítí tak využívaná a plná strachu. „V práci dělám celý den různá důležitá rozhodnutí," řekla mi. „Musím schvalovat úvěry, posuzovat všechno od charakteru člověka až po jeho finanční potenciál. Zvládla jsem všechno od malicherných osobních rozmíšek až po hromadný protest zaměstnanců kvůli pra­ covním podmínkám. A byla jsem to já, kdo neztratil hlavu, když jsme byli přepadeni..." „Vypadá to, že život v bance zvládáte dobře," odhadl jsem. „Po­ vězte mi, jak je to doma."

78/

~ Střadatelky pocitů viny — Při zmínce o životě doma se Clarissina sebedůvěra jakoby vytrati­ la. Její oči, které na začátku sezení pevně hleděly do mých, se sklo­ pily a naplnily slzami. „Změním se na hadr na podlahu a nevím proč," pronesla lámaně. „Můj manžel mě peskuje jako malou holku. Dělám všechno proto, abych se mu zavděčila, ale on se chová, jako by mu to bylo jedno." „Můžete mi dát nějaké příklady?" požádal jsem ji. Už nyní jsem měl podezření, že tato v práci zdánlivě nezávislá, vzdělaná a sobě­ stačná žena je vlastně ve skrytu přičinlivá žena provdaná za dozorce, který ví, jak ji přinutit, aby doma tancovala, jak on píská. „Jsou to různé drobnosti," odvětila, „ale větší konflikt jsme měli zrov­ na minulý měsíc, kdy jsem si v práci naplánovala týden dovolené. Zaří­ dila jsem to s dostatečným předstihem, jak je to zvykem v naší společ­ nosti. Jim se také chystal vzít si pár dní volno, ale několik dní předtím, než jsme měli odjet, začal přemýšlet, že nepojede." „On vám to neřekl?" „Ne, až večer předtím, než jsme měli odjet. Potom mi řekl, že ho šéf požádal o novou zprávu, která měla být hotová do další středy. Takže jsem byla, sbalená a připravená jet na dovolenou, ale bez manžela." „A tím chcete říct, že takové věci nejsou neobvyklé?" „No, není to vždycky něco tak závažného, jako když mě nechal na holičkách sedm dní samotnou na dovolené, ale vždycky chodí domů pozdě a neobtěžuje se zavolat. Očekává ode mě, že půjdu domů a připravím večeři, ale často zapomíná na čas. Když se mu o tom zmíním, rozčílí se a nakonec se omlouvám já, i když je to on, kdo způsobil potíže. Stěžuje si, že mu zapomínám říct, v kolik máme večeři, anebo že si neuvědomuji, jak je zaneprázdněný a pod jakým je tlakem. Když o tom tak přemýšlím, dokonce i ta nepříjemnost s dovolenou byl můj problém a moje chyba, protože jsem mu zapo­ mněla připomenout datum. Ve skutečnosti nebyl pevně rozhodnutý jet, nezařídil si to, a když ho šéf požádal o zvláštní zprávu, nemohl se odvolat na ohlášení své dovolené." Jak Clarissa pokračovala, vyvstalo jasné schéma. Když jsem s ní dělal minitest životního stylu, nepřekvapilo mě, že popsala jako prv­ ního svého otce. Tak velmi se snažila, dokonce i jako malé dítě, se mu zavděčit, ale on měl pro ni jen kritická slova. Vždycky to byl on, kdo jí říkal, že to měla udělat tak nebo tak, vlastně jakkoli - jen ne tak, jak se o to snažila. Zřídkakdy ji pohladil nebo nějak projevil náklonnost. Daleko více se zajímal o jejího bratra a jeho aktivity.

119

- Jak se naučit říkat „ne"? — Často jí říkal: „Měla by ses snažit být jako Bili, ten to má v hlavě srovnané." Na opačném konci rodiny se její mladší sestře dostávalo všemožné pozornosti a péče. Malá Joyce byla princeznička a nemohla udělat nic špatně a velký bratr Bili byl plavý rytíř kulatého stolu. Clarissa se cítila uvězněna v typickém „presu prostředního dítěte". Dobře se naučila urovnávat spory, vyjednávat, dělat prostředníka a „držet krok". Matka nebyla Clarisse velkou oporou. Byla sama dosti kritická. V mnoha ohledech vyrostla Clarissa s pocitem, jako by většinu času byla pod dohledem a palbou kritiky. Od své matky ji zvládala, ale otec ji ničil sžíravým sarkasmem. „Dokonce i když jsem udělala něco dobře, říkal: ,No konečně, Clarisse se něco povedlo. Copak zázraky se ještě dějí?'" Byl jsem zvědavý na to, jak se Clarisse podařilo tak uspět v ob­ chodním světě. Jedním důvodem bylo to, že byla prvorozená dívka v rodině a měla typické soutěživé tendence, které pocházejí ze snahy udržet krok se starším bratrem, tedy někým, kdo je stále lepší. Clarissina soutěživost se starším bratrem Billem jí nejspíše dala ambice uspět v pracovní oblasti. Když jsem se jí zeptal, jak s ní lidé za­ cházeli v práci, vyšlo najevo, že měla veliké štěstí. Začala pracovat v bance brzy po svatbě, zhruba v pětadvaceti a v prvních dvou letech byla naštěstí podřízena dvěma ženám, které měly pochopení a dobře se s nimi pracovalo. A nyní, když byla manažerkou místní pobočky, měla nad sebou viceprezidenta, který ji měl opravdu rád a respekto­ val ji. Přesto doma žila Clarissa ve strachu, úzkosti a pocitech viny. Ve dne ve své práci kráčela pevnou nohou plná sebedůvěry, večer a o víkendech chodila po špičkách. „Čemu nerozumím," divila se, „je, proč za všechno svaluji vinu na sebe. Proč se vždycky cítím tak provinile, když nezodpovědný a bezohledný je Jim?" Z Clarissina popisu vypadal Jim téměř jako určitý typ misogyna, tedy nepřítele žen, který umí přesouvat vinu na druhé a nutí svou ženu, aby se cítila provinile kvůli jeho špatnému chování. V knize Muži, kteří nenávidí ženy, a ženy, které je milují autorka Susan Forwardová radí ženám, které pravděpodobně žijí s misogynem takto: „Takoví muži upřímně a s přesvědčením argumentují, že jejich úděsné chování je pochopitelná reakce na nějaký hrozný nedo-

80/

~ Střadatelky pocitů viny ~ statek či provokaci z vaší strany. Tak se misogyn vyhýbá nutnosti zvážit možnost, že má nějaké vážné chyby. Tím, že přesouvá vinu na vás, chrání sám sebe ve dvou důležitých ohledech: oprostí se od nepohodlného uznání vlastního podílu na problému a přesvěd­ čí vás, že vaše charakterové nedostatky jsou skutečnou příčinou problémů vašeho soužití. Jakákoliv kritika anebo zpochybňování je okamžitě obráceno proti vám jako další důkaz vaší nedokona­ losti. al Zda Jim byl či nebyl plně rozvinutým misogynem, bylo těžko tvrdit. Více se budeme zabývat misogyny v deváté a desáté kapitole. Já jsem se snažil pomoci Clarisse potýkat se s jejími pocity viny a nakonec se jich zbavit úplně. „Pravděpodobnou příčinou, proč se často cítíte provinile a jste přesvědčena, že je to ,všechno vaše vina', je kritika, které se vám dostalo jako dítěti. Z toho, co mi říkáte, vyplývá, že váš otec do vás vtloukl pocity viny svými neustálými připomínkami a shazováním. Je pravděpodobné, že v blízkosti muže, který není uznalý a ohleduplný, budete cítit, že za všechno špatné, co se stane, můžete vy. Měla jste veliké štěstí, že jste měla nadřízené, které nechaly rozkvést vaše schopnosti, ale měla byste něco udělat se situací doma, nebo se bude jenom zhoršovat." „Ale co mám udělat?" chtěla vědět Clarissa. „Jim ví, jaká tlačítka ve mně zmáčknout. On vyvolá rozepři, ale já to vezmu na sebe a omlouvám se! Potom je opravdu milý. Obvykle se políbíme, usmí­ říme se a pomilujeme se a všechno je zase v pořádku. Vím, že omlouvat by se měl on, ale alespoň je to způsob, jak udržet klidnou hladinu vztahu." „Slyšela jste, co jste právě řekla?" zeptal jsem se jí. „Děláte si starosti, jak udržet klidnou hladinu. Víte, že chybu udělal Jim, ale vinu na sebe berete vy a omlouváte se, protože přinejmenším to je způsob, jak získat trochu projevů náklonnosti od muže, kterého mi­ lujete. Ovšem musíte pochopit, že my muži máme sklon řešit prob­ lémy se svými ženami sexem. Pro nás může problém zmizet, ale ne pro naše ženy. Jim je jako ostatní muži, které vídám ve své praxi problémy řeší sexem." „Co tím myslíte, že řeší problémy sexem?" „Scénář vaší vnitřní řeči asi zní takto: ,Můj manžel mě nerespek­ tuje a nebere na mě ohled. Vznikne z toho problém. Jsem zklamaná, možná dokonce rozzlobená, ale pak se cítím provinile, jako kdyby to

/81

~ Jak se naučit říkat „ne"? byla moje chyba. Aby mě můj manžel miloval, oceňoval, objímal a choval se ke mně láskyplně, omlouvám se za jeho nevhodné chová­ ní. A potom se pomilujeme a usmíříme se.' Clarisso, váš manžel je dozorce a má vás přečtenou jako manuál k jednomu z počítačů, se kterými pracuje. On prostě ví, jaká tlačítka zmáčknout, abyste se mu dál toužila zavděčit, zatímco on si dělá, co chce." Clarissiny velké hnědé oči se trochu zúžily a ztratily poněkud na své přívětivosti. Měl jsem pocit, že právě vidím v akci její „bankovní tvář", když řeší pracovní problémy. Byla to nesmírně schopná žena, a když nyní viděla problém zřetelně, chtěla s ním něco udělat. „Chtěl bych, abyste něco zkusila," řekl jsem jí. „Začněte používat doma metody a techniky, které používáte v práci, když řešíte prob­ lémy nebo se musíte vypořádat s nějakou situací." „Nejsem si moc jistá, jak bych to udělala," odpověděla. „Jim pro mě nepracuje, je to můj manžel, a když přijdu domů, jsem úplně někdo jiný." „Zkuste se na to podívat z jiného pohledu," navrhl jsem jí. „Na­ příklad, když je v práci někdo nezodpovědný, nedbalý nebo má zpož­ dění, co uděláte?" „Máme určité dané postupy," odvětila věcně. Bylo téměř viditelné, jak se v hlavě opět přeřadila na bankovní jednání a svou tamější funkci. „Když například někdo přijde pozdě nebo úředník ztratí vklad, dostane upozornění, a když se to stane znovu, přijdou na řadu pokuty." „Tak proč to nezkusit doma? Když Jim přijde pozdě na večeři a nezavolá, řekněte mu, že večeře je v troubě, nebo ať si pošle pro pizzu. Ale hlavním bodem je neomlouvat se. Přestaňte brát vinu na sebe, když on způsobí problémy." „Dobře, zkusím to. Zní to jednoduše, ale nebude to snadné." „Mnoho věcí je jednoduchých," odvětil jsem. „Neznamená to však, že jsou snadné." Clarissa se svým novým plánem pomalu dělala pokroky. V prvních pár případech, kdy to zkusila, se Jimovi podařilo ji zmanipulovat svým dozorcovským způsobem. Místo aby jednala asertivně, nakonec zase obviňovala sama sebe a omlouvala se. Museli jsme pracovat na Clarissině střádání viny, které vyplavalo na povrch až po dvou třech dalších sezeních. Ukázalo se, že trpí pronikavými úzkostmi a obava­ mi, že si nezaslouží to, po čem touží, zvláště ne doma. Prostě ne­ mohla překonat propast mezi sebou, jakou byla v práci, a tím, co se z ní stalo za domovními dveřmi. Jakmile dorazila do předsíně,

82/

~ Střadatelky pocitů viny sklouzla zpět do svých starých úvah: „musím udržovat hladký chod, všechno závisí na mně". Jim byl klasickým dozorcem a věděl, jak pracovat s Clarissinými tlačítky viny. Když se pokusila nechat mu večeři v troubě, protože zůstal dlouho v práci, řekl jí znaveně: „Dneska jsem měl dlouhý, těžký den a teď se dovrší tím, že budu mít ohřívané zbytky. Nechtěl jsem tam zůstat tak dlouho, zaváděli jsme obtížný nový program a šéf to musel mít do rána hotové. Asi nebudu večeřet a půjdu spát." Clarissu znovu zaplavil pocit viny, když se Jim choval, jako kdyby k němu byla příšerně nespravedlivá. Omlouvala se horem dolem a přesvědčila Jima, aby zůstal vzhůru a ona mu mohla udělat jeho oblíbenou houbovou omeletu. Jimovi se podařilo neusnout alespoň tak dlouho, aby si mohl vychutnat .omeletu, a potom prošli obvyklým cyklem usmiřování se milováním. „Dostanete jedničku za snahu, ale trojku za provedení," řekl jsem Clarisse, když mi při dalším sezení vyprávěla tuto příhodu. „Jim ví, jak zmáčknout vaše tlačítka viny, a přinutí vás stáhnout se, kdykoli se pokusíte konfrontovat ho s jeho špatným chováním." „Ale on musel dlouho pracovat na zvláštním projektu," protesto­ vala Clarissa. „Bylo ode mě sobecké, že jsem na něj nepočkala s ve­ čeří..." „Ne, nebyla," řekl jsem jí. „Zapomněl snad Jim, jak se vytáčí telefon? Nejde o to, že musel dlouho pracovat. Každý z nás sem tam pracuje dlouho. Jde o to, že nikdy nezavolá, aby vám dal vědět. Jde o to, že se rozhodne nejet s vámi na dovolenou a řekne vám to až večer před odjezdem. Jde o to, že vás nerespektuje a nebere na vás ohledy, které se vy snažíte získat. Neuděláte žádný pokrok, dokud budete přebírat zodpovědnost za Jimovu pohodu a šťastné pocity. Mnohem více byste se měla starat o svou vlastní pohodu a nutnost nezažívat pocity neustálé frustrace a hněvu, protože Jim vás neres­ pektuje tak jako své kolegy nebo šéfa." Clarissa odešla s obnoveným odhodláním provést opravdovou změ­ nu, ale následující týden přišla s další porážkou. Tentokrát se Jimovi podařilo přijít domů na večeři, ale vyvlékl se z následného úklidu, o který se rovnoměrně dělili, protože oba pracovali. „Podíval se na mě tím unaveným, obviňujícím pohledem, tak co jsem mohla dělat?" vysvětlovala Clarissa. „Vím, že má velice těžkou práci a je pod velkým tlakem, a já jsem měla v bance celkem lehký den, takže..."

/83

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ „Takže jste ho nechala znovu vyhrát," řekl jsem. „Clarisso, vy hrajete podle Jimových pravidel. Cokoli se hodí Jimovi, je správné. Dohody, rozvrhy, plány vás obou pro něj nic neznamenají. Jim žije sám na sebe. Proč se na to nepodíváte jako na utkání tenisu? Když máte podání, balón musí letět na správnou stranu hřiště. Když má podání Jim, balón může letět kamkoliv, a stále to je, pokud jde 0 něho, v pořádku." Na našem příštím sezení mi Clarissa oznámila malé vítězství. Když se Jim pokoušel vyvléknout ze svého podílu na uklízení ,po večeři, klidně mu dala na vědomí, že měla také těžký den a že musí jít vrátit knížky do knihovny, než bude zavřeno. Uvidí se později. Když se vrátila, nádobí bylo umyté, Jim seděl a v poněkud mra­ zivém rozpoložení se díval na televizi. Clarissa ho ale místo omluv a pokusů přimět k hovoru políbila a řekla: „Kuchyně vypadá báječ­ ně!" Po tomto malém povzbuzení (chtěl jsem, aby Jima pochválila kdykoli udělá sebemenší pokrok) se Clarissa chystala do postele. Následující ráno byl Jim ještě trochu chladný, ale večer už byl přá­ telský jako obvykle. Večeře byla podle plánu a úklid proběhl bez incidentů. „Blahopřeji!" řekl jsem Clarisse. „Tisíc kilometrů dlouhá cesta někdy začíná prvními krůčky ke kuchyňskému dřezu se špinavým nádobím. Ale dovolte mi složit vám kompliment za váš kompliment Jimovi, když jste mu po svém návratu z knihovny řekla, že kuchyně vypadá báječně. Nemazala jste mu med kolem pusy, ale přece jste ho povzbudila tím, že jste mu dala najevo, že jste zaznamenala jeho snahu a oceňujete ji." Clarissa docházela na sezení další měsíc, dělala velké pokroky, 1 když čas od času sklouzla zpět. Skutečný průlom jsem zaznamenal, když vyprávěla o pátečním večeru, kdy pozvala jiný pár na večeři v sedm hodin. Jim zavolal v 18.20 a řekl: „Celý den pracujeme na odstraňování chyb z těžkého programu. Už to skoro máme hotové, a kdybych ještě mohl zůstat asi tak hodinu, tak to určitě máme v ru­ kávu." „Snad jsi nezapomněl, že mají přijít Marshallovi na večeři?" ze­ ptala se Clarissa. „No, myslím, že jsme o tom mluvili, že přijdou. Ale tohle je příšerně důležitý program, Clarisso. Víš, jak moc jsem na tom pra­ coval, a kdybychom to dneska vyřešili, bude mi o víkendu volněji."

84/

— Střadatelky pocitů viny ~ „Vím, že je to důležitý program, Jime, ale ta večeře je také dů­ ležitá. Myslím si, že já se nebudu cítit volně, když tu nebudeš s ná­ mi. Očekávám tě tu za půl hodiny." S tímto Clarissa zavěsila. Za půl hodiny vešel Jim do dveří. „A nejlepší na tom bylo," vyprávěla Clarissa vzrušeně, „že když pak přecházel sem a tam a prskal, že nemohl dokončit svůj program, řekla jsem jenom, že chápu, jak se cítí, ale že k nám přijdou hosté, tak proč si kazit večer. Necítila jsem se provinile, nesváděla jsem vinu na sebe a neomlouvala jsem se!" Clarissa se začala opravdu chytat. Asi vždycky bude mít sklon cítit se provinile a vzít vinu na sebe, ale když se zastaví, udělá krok zpátky a uvědomí si, o co jde, může se to všechno změnit. Rád tomu říkám „tah obránce", což je způsob, jakým obránce v americkém fotbalu někdy změní taktiku hry na hranici rozehrání. Nemáte-li rády fotbal, říkejte tomu, jak chcete, pokud získáte respekt a ohleduplnost, jaké si zasloužíte. Kdykoliv vás manipulují dozorci, kteří chtějí, abyste si střádala pocity viny, vaší nejlepší obranou je myšlenková sebekázeň, o které jsem hovořil ve čtvrté kapitole. Místo abyste přistoupila na manipu­ laci, převzala zodpovědnost, cítila lítost, vzdávala se, sloužila jako terč posměchu, vraťte se o krok zpět a udělejte inventuru. Zeptejte se sama sebe, co se tady vlastně děje? Jaká jsou fakta? Jaká byla původní dohoda? Nemusíte být hrubá, zlá nebo sobecká. Pouze musíte uvažovat racionálně. Myšlení je duševní proces, kterým získáváme znalosti. Vnímání, uvažování a intuice jsou jeho součástí. Přičinlivým ženám, které bo­ jují s pocity viny a téměř automatickým reflexem nutícím je brát vinu na sebe, omlouvat se a snažit se nést tíhu zodpovědnosti za každou situaci, obvykle chybí jasné vnímání sebe sama a lidí, kteří je ovlá­ dají. Myšlenková sebekázeň vám napomůže vidět jasněji, co se sku­ tečně děje. Jedna věc je jistá: Kdykoliv začne přičinlivá žena vstřebávat vinu, je jisté, že v jejím okolí budou lidé, kteří vinu šíří. V našem dalším případě se setkáme s Georgií, která střádala pocity viny z odlišných důvodů než Clarissa. V tomto případě to nebyl manžel, ale jejích pět synů, kteří ji ovládali a kteří se rozhodli, že jí znepříjemní nové manželství s Robertem.

/85

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~

Nevlastní synové šikanují nevlastního otce Georgia měla pronikavé oči. Když jsme spolu mluvili, diamant o váze nejméně dvou karátů jiskřil ve světle, zatímco prsty nervózně pokle­ pávaly na opěradlo pohovky a oči těkaly po místnosti. Před pěti lety, ve věku čtyřiceti šesti let, se rozvedla, když jejímu nejstaršímu sy­ novi bylo šestnáct a nejmladšímu devět let. Nyní bylo jejím chlapcům od čtrnácti do jedenadvaceti let. Její první manžel Jon byl lékař a chirurg a opustil ji kvůli jiné ženě. Rozvod proběhl klidně a ona dostala od Jona velkorysou pod­ poru pro děti a alimenty, aby ona i chlapci, kteří všichni zůstali s ní, měli pohodlný život. Přes tuto finanční pomoc bylo pro Georgii ve­ lice těžké vysvětlit synům, proč jejich táta odešel. Když Georgia potkala Roberta, myslela si, že mnoho jejích prob­ lémů je pryč. Na stupnici citlivosti od 1 do 10, kde 10 znamená „vysoce citlivý", by se Robert pravděpodobně umístil na 9,6. Podle Georgiina popisu byl Robert všechno jiné než dozorce. Působil jako něžný, pozorný muž a on a Georgia by bývali mohli být velmi šťast­ ní, nebýt jednoho problému: oněch pěti chlapců. „Moji synové se hned od počátku rozhodli, že Roberta nebudou mít rádi. Je úplně jiný než Jon, není tak prudký ani takový macho. Vlastně je to mírný, dobrácký člověk. Myslím, že si moji chlapci myslí, že není dost chlap nebo něco takového..." „Není neobvyklé, že děti nemají rádi nevlastního rodiče," ujistil jsem Georgii. „Pouštět se do nového manželství, když jsou ve hře děti, je těžká práce. Lidé v nevlastních rodinách mohou očekávat šikanu." „Ano, šikanují Roberta," svěřila se Georgia. „Přivedou si domů kamarády, kdy chtějí, bez toho, aby se mě nebo Roberta zeptali. Dělají mu všechny možné naschvály, nosí jeho oblečení a osobní věci. Také ho využívají finančně, stále si říkají o peníze. Řekla bych, že poslední kapkou bylo, když na něj onehdy byli hrubí před našimi přáteli. Čeho je moc, toho je příliš." „A kde jste vy, když se tohle všechno děje? Robert se pravděpo­ dobně zdráhá něco říct, protože jsou to přece vaši synové..." „No, já se co nejvíc snažím, aby všechno běželo klidně a hladce," pokračovala Georgia. „Chlapce velmi ranilo, když Jon odešel a roz­ vedli jsme se. Prostě mi jen připadá, že nemám právo jim teď něco říkat..."

86/

~ Střadatelky pocitů viny ~ „Vy mi říkáte, že cítíte vinu za něco, co se stalo před pěti lety, a povolujete chlapcům, abyste si je za to usmířila." „Asi máte pravdu," řekla Georgia a nadále nervózně poklepávala na opěradlo pohovky. „Ale co mám teď dělat? Robert se začíná izolovat, určitě se cítí využíván a ponižován. O peníze nejde. Má peněz dost, ale nemá rád, když ho někdo využívá." „Nejdříve bych začal být trochu přísnější na chlapce. Máte mnoho rysů přičinlivé ženy. Nerada děláte problémy. Chcete, aby všechno běželo hladce. Provedeme minitest životního stylu a až přijdete příš­ tě, byl bych rád, kdyby s vámi přišel Robert, jestli bude chtít." Minitest ukázal, že Georgia byla jedináček, extrémně perfekcionistická a horlivá se zavděčit. Její otec byl vůči ní celkem láskyplný, ale zemřel, když jí bylo šest let. Matka se nikdy znovu neprovdala a Georgia se vždycky snažila být „hodné děvče", poslušné jako ho­ dinky a dbající pravidel. „Obávám se, že spadáte do kategorie žen, které .střádají vinu'," řekl jsem jí. „Nerada děláte chyby. Ráda hrajete podle pravidel. Když vás první manžel opustil kvůli jiné ženě, obviňovala jste sama sebe. Nejspíš jste si myslela, že je to vaše chyba. Možná jste nebyla dost sexy nebo dost pozorná. Nyní jste se vdala znovu a nacházíte se mezi dvěma mlýnskými kameny. Cítíte vinu kvůli rozvodu a ne­ cháváte chlapce obcházet věci, ve kterých by se měli ukáznit, a to urychleně. Upřímně řečeno, potřebují trochu reálné disciplíny. Měli by pocítit odpovědnost za své jednání. Teď když Robert začíná být naštvaný, asi se začínáte bát, že ho ztratíte..." „Máte pravdu," připustila. „Proto jsem za vámi přišla. Prostě ne­ vím, co mám dělat. Stále si myslím, že to je všechno moje chyba." „Jste součástí problému, ale není to nutně vaše chyba," řekl jsem. „Zjistěte, jestli se vám podaří přivést Roberta s sebou a promluvíme si všichni společně na vašem dalším sezení." Robert přišel velmi rád a ukázalo se, že je více než ochoten na problému pracovat. Hluboce na mě zapůsobilo, jak on a Georgia byli silně oddáni svému manželství a snaze, aby dobře fungovalo. On přiznal, že ho zraňuje, jak se chlapci chovají a že se ho Georgia nezastane, ale řekl, že tomu rozumí. „Když se vy dva spojíte a vytvoříte jednotnou frontu, máte velkou šanci situaci obrátit," vytušil jsem. „Georgie, vy už nesmíte připus­ tit, aby vás pocit viny doháněl k špatným rozhodnutím. Samozřejmě, že vaši synové trpěli, když Jon odešel a přišel rozvod, ale vy jste

/87

— Jak se naučit říkat „ne"? ~ trpěla také. Tím, že stále cítíte vinu, dál trpíte a platíte daň za své domnělé chyby." „Dobře, jak máme začít s chlapci?" chtěla vědět Georgia. „No, mohli bychom je na příštích pět let poslat do polepšovny někam na Sibiř, ale to by asi nebylo velmi praktické. Místo toho navrhuji, abyste vytáhla slovíčko ne, oprášila ho a začala ho více používat. Chlapci se musí naučit, že - ne, nemohou si půjčit auto, kdykoliv chtějí - ne, nemohou si půjčovat golfové hole či tenisovou raketu - ne, nemohou nosit Robertovo oblečení a ne, nemohou si od něj ,půjčovat' peníze a nevracet je bez vysvětlení. A především ne, nemohou k němu být hrubí a neuctiví jenom proto, že není jejich pravý ,táta'." „To bude těžký oříšek," utrousil Robert. „Někteří chlapci jsou pěkně tvrdohlaví." „Tak proto vy dva musíte vytvořit silné spojenectví. Často říkám, že svým způsobem jsou děti opozice. Pracují jako tým, a pokud vy dva nevytvoříte rovněž tým, rozdělí vás. Mimochodem, o to se vlast­ ně snaží. I když je to smutné, oni ve skutečnosti nechtějí, aby vaše manželství fungovalo, a doufají, že napomohou k vašemu rozchodu." „Kdyby tak bylo něco, co bych jim mohla říct, aby tomu porozu­ měli," vzdychla Georgia. „Je něco takového. Myslím, že musíte najít vhodný okamžik, kdy si sednete s každým synem zvlášť a řeknete mu v podstatě toto: ,Podívej se, váš otec mě opustil, opustil nás všechny. Vím, že to bolí, ale já jsem našla štěstí s jiným mužem a chci, abyste to tak přijali kvůli mně. Snažím se zvládnout rány z rozvodu, jak nejlépe dovedu, a od vás, kluci, očekávám, že se o to také budete snažit co nejvíce. Potřebuji vaši pomoc, abychom vytvořili novou rodinu, tak prosím přijměte věci tak, jak jsou. Vím, že nikdo vám nemůže na­ hradit tátu, protože je to váš táta, ale Robert se opravdu snaží při­ jmout vás jako děti a od vás očekávám, že uděláte všechno proto, abyste přijali jeho.'" Nastolili jsme určitá základní pravidla, u kterých Robert a Georgia cítili, že se dají prosadit bez problémů, a odešli domů je vyzkoušet. Prvořadým úkolem bylo, aby Georgia postavila na první místo Ro­ berta, aby mu dala přednost před svými pěti syny. Podle dalšího pravidla měla Georgia opustit roli prostředníka mezi svým manželem a jeho nevlastními syny. „Vyhýbejte se trojúhelníkům," řekl jsem Georgii. „Komunikace by nikdy neměla jít od vašich synů k vám, a potom k Robertovi. Napří-

88/

~ Střadatelky pocitů viny ~ klad, když si některý z chlapců bude chtít půjčit jeho auto, golfové hole nebo rybářské náčiní, nemůžete dál říkat, J s e m si jistá, že mu to nebude vadit'. Místo toho zkuste říct: ,Proč se na to nezeptáš přímo Roba? Přijde domů za půl hodiny.'" V prvních několika případech, kdy Georgia zkoušela nová pravid­ la, se chlapci tvářili udiveně, ale pokrčili rameny a nějak se přinutili Roberta požádali o svolení, když si chtěli půjčit jeho věci. Dalším pravidlem bylo „nepůjčovat" si peníze bez jasné dohody, kdy budou vráceny. V tomto případě si musel Robert sám zachovat svou tvář, což rád udělal, jakmile věděl, že Georgia stojí při něm. Kritický okamžik se dostavil, když Robert řekl šestnáctiletému Chipovi: „Ne, nemůžeš si půjčit auto, protože posledně jsi ho vrátil s úplně prázdnou nádrží a na tom jsme se nedohodli." Chip na to reagoval nepříliš vděčným a vřelým způsobem: „Člo­ věče, začínáš být nějak moc lakomý na peníze, golfové hole a tak..." Georgia byla u toho a Chipovi „podtrhla nohy", protože mu dala najevo, že už nebude dále tolerovat, aby takhle někdo s Robertem mluvil, a kdyby Chip chtěl zase půjčit peníze nebo auto, měl by se radši omluvit a příště se chovat uctivěji. Následujících pár měsíců to byla těžká práce, ale příběh má šťastný konec. Robert si dokonce vybudoval s některými chlapci vřelý vztah a všichni ho nakonec respektovali. V této nevlastní rodině byla za­ stavena šikana nevlastního otce, protože máma a táta se dali dohro­ mady, společně dupli nohou a řekli: „Tak tohle přestane!" Na jednom z posledních sezení Georgia přiznala, že bylo obzvlášť těžké, když chlapci zkoušeli stlačit její tlačítka na střádání pocitů viny, která tak dobře znali. Zkusili všechno od „opravdový táta by se takhle nechoval" po „nevím, proč táta odešel, ale možná si to začínám domýšlet". Georgia spolkla naštěstí všechny narážky, podlé i jiné, a prošla vším s úsměvem. Stále bojovala s pocity viny, ale jejich nápor se zmenšoval. Vnitřně pochopila, že je nesmyslné a neproduktivní dále prožívat trest za rozvod. Přesto ve skrytu duše stále vzpomínala na Jona a na původní rodinný kruh, který byl rozvrácen. „Zamyslete se nad tím, zda byste neměli prodat dům, ve kterém nyní bydlíte," navrhl jsem jí. „Tady chlapci vyrostli, já vím, ale když tady jdete do skříně pověsit Robertovu košili, se vám automat­ icky připomene Jon." Georgia a Robert poslechli moji radu a o pár měsíců později se přestěhovali ve stejném školním okrese do domu, ve kterém bylo

/89

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ dostatek místa, aby každý chlapec mohl mít svůj vlastní pokoj. Ge­ orgia je přičinlivá žena, která zažila, jak obrovská síla viny může poznamenat celou rodinu. Nyní místo střádání viny pracuje na střá­ dání pozitivních pocitů o sobě samé a o svém životě.

Co nutí přičinlivé ženy střádat vinu? Vina je velmi zlým motivačním prvkem v životě jakéhokoliv člověka, ale obzvláště je destruktivní, když působí na přičinlivou ženu. Zeny toužící se všem zavděčit často vstřebávají vinu z následujících příčin: 1. Mají zlé pocity z minulých chyb (které mohou zasahovat až do dětství) a cítí potřebu trpět, aby dosáhly smíření za své hříchy. Myslí si, že špatné věci se stávají jen špatným lidem - „tak asi dostávám, co si zasloužím". Líbí se mi myšlenky Dr. Davida Burnse v knize Feeling Good (Cítit se dobře). Říká, že myšlenka „jsem špatný člověk", je pro pociťování viny ústřední. Je třeba rozlišovat mezi zdravými pocity lítosti a vý­ čitek svědomí a falešností nezdravé viny. Cítit výčitky svědomí zna­ mená připustit, že jsme udělali něco špatného, že jsme způsobili něco bolestného, co porušuje naše osobní etické zásady, ale nečiníme z to­ ho závěry, že „mám špatný, zlý, nemorální charakter." Jak říká Dr. Burns: „... výčitky svědomí či lítost jsou namířeny proti chování, 2 zatímco vina je zaměřena na samotné ,já'." 2. Žijí podle očekávání ostatních, kteří se stali jejich měřítkem dob­ rého a zlého. Co si myslí ony, není důležité, stejně by nikdy nemohly mít pravdu. Přičinlivé ženy žijí podle pravidel, plánů a rozvrhu dru­ hých lidí. Tento destruktivní vzorec je zvláště patrný v mnoha man­ želstvích, kde přičinlivá žena žije po boku hrubého nebo odtažitého muže, který ji nutí „hrát podle jeho pravidel" {viz kapitola sedmá až desátá). 3. Když přičinlivé ženy žijí podle pravidel někoho jiného, vede je to k tomu, že přebírají zodpovědnost a svalují na sebe vinu za všechno, co nefunguje. Falešná vina automaticky žene přičinlivé ženy myslet si: „Je to všechno moje vina. Vždycky za to můžu já!" Pozorujte se, jak často si říkáte, „já vždycky..." nebo „já nikdy..." Existuje pro to psychologický termín přílišné zobecňování, což je nejlepší způsob, jak se potácet v pocitech viny. Kdykoli příliš zobecňujete, otevíráte se bolesti z odmítnutí. Když s vámi lidé nesouhlasí, kritizují vás nebo vás odmítnou, vaší automatickou reakcí je myslet si „nikdy nemám

90/

— Střadatelky pocitů viny ~ pravdu" nebo „nikdy nic neudělám dobře". Přílišné zobecňování té­ měř vždy vede k pocitům viny - a větší „zoufalosti z přičinlivosti". 3 4. Kdo střádá pocity viny, raději trpí, než aby se změnil. Mnoho při­ činlivých žen prochází životem hnáno pocity viny, ale nic s tím nedělají. Vlastně je pro ně jednodušší dělat si starosti a úzkostlivě dodržovat stará pravidla než si vytvořit nová, vlastní a začít žít jinak. Jednou z největších překážek pro klientky, které za mnou přicházejí, je rozhodnutí k opravdové změně. Většina lidí vnímá změnu jako bolestnější než současnou situaci. Přičinlivé ženy mohou být v situaci, která je nepříjemná, frustrující nebo dokonce dohánějící k šílenství či nebezpečná, ale alespoň je důvěrně známá. To, co je známé, je určitým způsobem bezpečnější a více žádoucí než neznámo změny, takže přičinlivé ženy raději sná­ šejí své problémy. Tak to také dělaly Clarissa a Georgia, dokud nedostaly impuls zahájit akci.

Přechod z nezdravé viny ke zdravé nevinnosti Říct někomu, kdo střádá vinu, „musíte se přestat cítit provinile", je nejen hloupé, ale může to být i škodlivé. Žena obtížena břemenem viny, kterou si střádá nejspíše celý život, se tohoto břemene nezbaví v jednom okamžiku. Ale pro začátek může alespoň cvičit presumpci neviny, která provázela americký národ i mnohé jiné země po staletí, a ta zní: „Každý je nevinen, dokud mu není prokázána vina." Existují způsoby, jak přejít od nezdravých a neurotických pocitů viny ke zdravé „nevinnosti", kdy jste ochotna dopřát si výsadu po­ chybování. Jelikož nikdo z nás není dokonalý, všichni děláme chyby. Pácháme určité prohřešky, přehlížíme věci, které bychom měli udě­ lat, a děláme věci, které bychom dělat neměli. Střadatelky viny musí zkusit rozpoznat rozdíl mezi skutečnými a domnělými chybami, mezi skutečnou a falešnou vinou. Začít se dá takto: 1. Snižte svoji laťku dokonalosti ze tří metrů na výšku, kterou můžete hladce přeskočit. Jeden psycholog řekl: „Vina je ... znechucení z nedosažení ideálního obrazu sebe sama." 4 Ideální obraz sebe sama je velice odlišný od vysokého mínění o so­ bě samém. Mám takové cvičení, které dělám s mnoha klientkami, požádám je, aby popsaly své ideální já oproti jejich skutečnému já (viz kapitola třetí). V ideálním obraze vidíme sami sebe jako výkon­ né, dochvilné, šikovné, stále milující, trpělivé, milé a tak dále. Po­ kud se někdo potýká s obrovskými problémy při snaze dostát ide-

/91

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ álnímu obrazu, je to přičinlivá žena, která je obvykle manželkou, matkou a navíc si drží práci mimo domov. Zvláště matky jsou náchylné k pocitům viny a často dělají chybu, že dají na první místo děti a nechávají si málo času pro sebe nebo pro svého muže. Často říkám svým klientkám: „Snad by bylo snazší být Matka Tereza než ,dokonalá' matka. Snažte se co nejvíce milovat svého muže a všechno ostatní zapadne do řady." Podrobněji se budeme zabývat perfekcionismem v šesté kapitole, ale prozatím postačí uvést, že perfekcionismus je hlavní příčinou viny. Čím dříve snížíte své perfekcionistické nároky, tím dříve pře­ stanete střádat tolik viny! 2. Přestaňte žít podle plánů a očekávání druhých lidí. Máte právo žít po svém a utvořit si vlastní očekávání od sebe sama. Nechte ostatní, aby převzali část zodpovědnosti za to, aby všechno dobře fungovalo. Pokud ona osoba o vás stojí, udělá to. Hlouběji se podíváme na tento princip v deváté a desáté kapitole, které pojednávají o vztahu zoufale trpící přičinlivé ženy a supertrestajícího dozorce. 3. Přestaňte se mučit všemi minulými hříchy. Samozřejmě, že jste udě­ lala nějaké chyby. Bezpochyby jich ještě pár uděláte. Ale týrat se minulostí nemá smysl a dělat si starosti o budoucnost je pošetilé plýtvání energií. 4. Když začínáte brát vinu na sebe, udělejte „tah obránce". Zhodnoťte signály, dejte si pauzu, udělejte krok zpět a všechno si promyslete. Zeptejte se sama sebe, co by udělalo vaše „staré já"? Potom se zeptejte sama sebe, co udělá vaše „nové já"? Pečlivě si odpovězte na tyto dvě otázky, a budete se cítit méně vinna a daleko více potěšená vlastním jednáním. Všechny tyto body jsou přínosné, ale nejdůležitější je bod číslo jedna. „Přestat střádat pocity viny" neznamená, že musíte být do­ konalá, že musíte dostat všechno pod kontrolu, a potom se můžete uvolnit. V podstatě je to tak, že čím více se snažíte být dokonalá, tím větší vinu nevyhnutelně cítíte! Může to vypadat jako protiřečení si, ale snahu dostat pod kontrolu svou „přičinlivost" nechte plavat. Přiznejte si svou nedokonalost, a ještě lépe, přijměte ji. Není to otázka vzdávání se, ale růstu, jak uvidíme v další kapitole.

92/

kapitola šestá

a

Přičinlivé ženy, perfekcionismus syndrom chorobné snaživosti „Prostě se musím víc snažit."

alší úhlavním nepřítelem většiny přičinlivých žen je jejich per­ fekcionismus, zákeřná vnitřní hnací síla, kterou často označuji jako „pomalou sebevraždu". Dovolte mi zdůraznit myšlenku „vnitřní hnací síly". Perfekcionis­ mus nepřichází z vnějších tlaků. Životní výzvy vás nenutí být perfekcionistkou. Vyvíjíte nátlak na sebe samu neustálým posouváním laťky o trochu výš a kladením si příliš ambiciózních cílů, čímž si zakládáte na neúspěch a frustraci a další jízdu na kolotoči přičinlivosti. V knize Cítit se dobře David Burns říká:

D

„Dokonalost je největší lidskou iluzí. Jednoduše nikde ve vesmíru neexistuje... Je to nejšálivější hra na světě, slibuje mnoho a ne­ dává nic. Čím více toužíte po dokonalosti, tím větší zklamání zažijete... Všechno se dá zlepšit, když se na to podíváte dosta­ tečně pečlivě a kriticky... Takže, pokud jste perfekcionista, máte záruku, že ve všem ztroskotáte.

Čím se vyznačuje perfekcionistka? Možná máte podezření (anebo se domníváte, že víte), že jste perfek­ cionistka. Jaké znaky vidíte? Jak se vlastně perfekcionistka chová, kromě toho, že chce dosáhnout dokonalosti a stále se snaží víc a víc? Rád bych vám představil tři velice odlišné ženy, které spojuje per­ fekcionismus. Carrie. Šestnáct let, pěkná a k světu, modré oči, blond vlasy, chabých 52 kilogramů při 170centimetrové výšce, která by lehce snesla dalších pět až sedm kilo navíc. A její problém? Snaží se 193

~ Jak se naučit říkat „ne"? — zavděčit své rodině perfekcionistů, která ji neustále plísní za to, že je „příliš tlustá". Také je obětí bulimie. Aneta. Třicet šest let (vypadá spíš na čtyřicet šest), tři déti, ve své minidodávce najede více jak šedesát tisíc kilometrů ročně, má snahu být supermáma, která vždycky vychází vstříc svým dětem, své rodi­ ně, celému světu. Ale Aneta vyčerpává svou adaptivní energii, a víc už jí nemá. Jill. Třicet tři let, perfekcionistka, která může aspirovat na titul Miss snaživosti roku. Jako ztělesnění přičinlivé ženy se Jill domnívá, že musí být ke každému milá a každému vyjít vstříc. Slovíčko „ne" není v jejím slovníku. Jako prvorozená dcera vede společnost svého otce s precizností švýcarských hodinek. Ale za Jilliným nuceným úsměvem se skrývá velká dávka zloby a hněvu vůči otci, který ji nikdy nepochválí za její práci, vůči dětem, které jsou příliš náročné, manželovi, který se každý večer uklidí k obrazovce. Každá z těchto žen ilustruje některé z nejškodlivějších a nejnebezpečnějších dopadu perfekcionismu. Důvodem, proč říkám, že mnoho přičinlivých žen jsou perfekcionistky, je jejich tvrzení, že mají cenu, jen pokud získávají uznání od ostatních. A jaká je lepší cesta získat uznání a pochvalu, než dělat všechno „správně" a „dokonale"? Přičinlivá žena nosí svou masku perfekcionismu, a když jí pochválí dokonalou večeři, dokonalé stolování nebo cokoli jiného, co zvládla dokonale, říká pouze: „Opravdu? To nic nebylo, jenom jsem dala něco dohromady na poslední chvíli..." Ve skutečnosti „poslední chvíle" mohla trvat celý den či možná celý týden, kdy dělala cokoli, aby dosáhla pochvaly.

Setkala jste se s nepřítelem - a hádejte, kdo to je? Spolu s tím, že si uvědomíte, že perfekcionismus přichází zevnitř, zapamatujte si, že perfekcionistka je svým vlastním a nejhorším ne­ přítelem. Pokud jste do určité míry perfekcionistka, nejpřísnějším kritikem jste sama sobě nejspíše právě vy. Perfekcionismus šestnáctileté Carrie velmi souvisí s rozvojem bu­ limie, která je spolu s anorexií „nově objevenou" nemocí poslední doby. Typickou obětí tohoto onemocnění je žena, často mladého vě­ ku. Oběť mentální anorexie odmítá jíst nebo jí velmi málo, obvykle také nejí před ostatními. Váha anorektiček často klesá na čtyřicet a méně kilogramů. Oběti bulimie se na druhé straně oddávají nena­ sytnému přejídání a poté si samy přivodí zvracení. Je těžší je zachy-

94/

~ Přičinlivé ženy, perfekcionismus a syndrom chorobné snaživosti — tit, protože se jim daří držet si svou obvyklou váhu. Přesto existují lidé, kteří trpí zároveň bulimií i anorexií. Situace anorektických a bulimických žen byla dramaticky zpraco­ vána v několika knihách, například Starving for Attention (Hladovět pro pozornost) od Cherry Boone 0'Neillové, prvorozené dcery po­ pové a gospelové hvězdy 50. let Pata Boonea. Jako typické prvorozené dítě byla Cherry maminčina malá pomoc­ nice, už když jí byly čtyři roky. Jakmile přišly její mladší sestry, přebírala stále více zodpovědnosti a vytvořila si rutinu „hodného děvčátka", v níž se cítila cenná, milovaná a jedinečná. Pamatuje si, jak teprve čtyřletá během klavírního vystoupení vypadla z not, ne­ mohla dál pokračovat a cítila se velmi provinile. Další pocitem viny trpěla, když se pocítila zodpovědnost za zraně­ ní, která utrpěly její sestry Debby a Lindy, přestože ani v jednom případě to nebyla její vina. Stala se „tatínkovou holčičkou" a vždyc­ ky se snažila co nejvíce mu dělat radost. Jako teenager se Cherry začala příliš zabývat svou váhou a cítila depresi z toho, že je příliš tlustá. Když její váha dosáhla šedesáti čtyř kilogramů při 170 cm výšky, začala doopravdy držet dietu, která se jí záhy stala posedlostí. Ve vyšších ročnících střední školy její váha klesla na 42 kilogramů a ona byla jako kost a kůže. Cherryiny vyděšení rodiče ji vzali k lékaři, kteří její stav diagnos­ tikovali jako mentální anorexii. Její zápas o znovunabytí normální váhy a zdravého vzhledu je velice poutavé čtení. Cherry jmenuje seznam faktorů, které přispěly k její cestě dolů, kdy se téměř vyhla­ dověla k smrti: „... vysoké očekávání, velké zviditelnění, perfekcio­ nismus, přílišná ochrana ... sourozenecká rivalita, mnou vnímaná ro­ 2 le prostředníka mezi členy rodiny a nevyřešeným zármutkem." Jak říká Cherry, jsou to přísady do receptu na sebezničení.

Carrie zabíjela sebe sama Když za mnou přišla mladá Carrie, také byla na cestě k sebezničení a trpěla stejným problémem. V rozpuku mládí, s plavými vlasy a jis­ krnýma modrýma očima Carrie vypadala, jako kdyby vystoupila z obálky obrázkového časopisu, ale cítila se (a skutečně si myslela), že patří do odtučňovacího tábora. Při výšce 170 centimetrů a váze 52 kilogramů však jejím problémem nebyla váha. Byl to naprosto pokroucený obraz sebe sama, který ji nutil oddávat se jídelním orgiím, „žranicím", jak tomu říkají mladí, a potom všechno zvrátit, aby „si držela váhu dole". 195

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Když rodinný lékař u Carrie ztroskotal, matka jí vyjednala schůzku se mnou. Nebylo třeba mnoha sezení, aby vyšlo najevo, že Carriina životní zásada a oblíbená součást její vnitřní řeči zněla takto: „Mám cenu, jen pokud jsem dokonalá, dostávám samé jedničky a vždycky spolupracuji." Carrie prostě neuměla říkat „ne", obzvláště ne důle­ žitým lidem ve svém životě. A neuměla říkat ne jídlu. Vždycky se přejedla, a pak ji zaplavila vina a ona všechno vyvrhla ven jako způsob trestání sebe sama za to, že je „příliš tlustá". Když se vyzvracela, byla sebou stejně zne­ chucená, protože věděla, že se chová nesmyslně a destruktivně. Byl to začarovaný kruh - a Carrie v něm byla chycená! Když jsme se podívali na Carriinu rodinu a vztahy v ní, zjistil jsem, že její otec se v jejím životě prakticky nevyskytoval. Pokud se Carrie pamatuje, otec měl stále „moc práce". Trávil s ní málo času nebo vůbec žádný a projevoval jí jen malou náklonnost. Mezi osoby v rodině, které s Carrie trávily čas, patřili strýček Bili, babička a maminka. Babička byla jedináček a maminka byla prvorozená. Carrie byla také prvorozená dcera. Pokud jste četli prv­ ních pět kapitol, už jste si ledacos domysleli. Carrie se utápěla v kri­ tice, která ji varovala, aby netloustla. Předpokládám, že babička a maminka, perfekcionistky v pravém slova smyslu, se snažily Carrie pomoc pouze tím, že ji neustále plísnily, aby si držela pěknou postavu, ale podařilo se jim dosáhnout jen toho, že z té dívky udělaly superpřičinlivou perfekcionistku, která byla sama sobě největším nepřítelem, a pak ještě něčeho. Tím „ještě něčím" byla bulimie, která se nejspíše stala skrytým požehnáním, protože přiměla rodinu, aby vyhledala zoufale potřebnou psycholo­ gickou pomoc. Carrie nepotřebovala konstruktivní kritiku, ale lásku a povzbuzení, psychologické konejšení v náruči těch, kdo prohlašovali, že o ní pečují. „Proč si myslíš, že ztloustneš?" zeptal jsem se jí. „Prostě to vím. Mamka a babička a strýček Bili si všimnou, i když přiberu třeba jen půl kila. Kromě toho vím, že vypadám daleko těž­ kopádněji než Allison." „Kdo je to Allison?" „Moje nejlepší kamarádka. Je tak drobná a má tak báječnou po­ stavu. Vedle ní vypadám jako náklaďák." Ukázalo se, že Carrie byla asi o dva centimetry vyšší než Allison, ale Allison vážila asi o dvě kila více než Carrie! Je zřejmé, že Carrie

96/

~ Přičinlivé ženy, perfekcionismus a syndrom chorobné snaživosti ~ byla mnohem štíhlejší než její kamarádka, ale prostě tomu nevěřila. Carrie byla přesvědčena, že je tlustá, ošklivá a nepřitažlivá, a kdyby si nedávala pozor, tak to bude ještě horší. Když jsem dělal pomalé pokroky s Carrie, pracoval jsem pomocí rozhovorů také s babičkou, maminkou a strýčkem Billem, abych jim pomohl pochopit, že jejich „konstruktivní kritika" nebyla vůbec kon­ struktivní. Carrie ke mně docházela přes rok, což je neobvykle dlouho pro někoho, kdo věří v krátkodobou terapii. Raději bych byl viděl Carrie odejít mnohem dříve, ale Carrie tohoto světa potřebují povzbuzení ve velkých dávkách. Příznaky Carriiny bulimie nakonec vymizely, ale mám obavy, že s perfekcionismem bude bojovat stále. Bojuje dlouhodobou bitvu s naprogramováním, aby byla po celý svůj život ženská, hezká a také štíhlá. Bezpochyby žijeme v perfekcionistické společnosti, která od žen a dívek chce ještě jeden kousek dokonalosti navíc. Jako každý mladý člověk byla Carrie pod obrovským tlakem, aby byla ve škole populární, super, „in" a přitažlivá pro chlapce. Připočteme-li k tomu obrovský tlak, pod kterým byla doma už od maličká, není divu, že skončila u bulimie. Práce s mladými lidmi, jako je Carrie, je pro mě odměnou, protože jim dovedu pomoci k pozitivnímu vnímání sebe sama. Nikdo není dokonalý, my všichni máme chyby. Pupínky jsou normální. Život přináší boule a modřiny a někdy i na nevhodných místech. Pouze pokud se perfekcionistka upřímně dostane do křížku s těmito skuteč­ nostmi, může se přestat mučit představami, které se prostě nestanou realitou.

Perfekcionistky ničí samy sebe kousek po kousku Bulimie není to jediné, co perfekcionistky ničí. Perfekcionistky často mylné pokládají své nutkavé chování - „musím to udělat správně" za „touhu vynikat". Ve skutečnosti stojí touha vynikat a perfekcio­ nismus na opačných pólech. Kdo touží vyniknout, dělá, co může, a je spokojen se solidním, upřímným úsilím. Perfekcionistka se snaží být nejlepší a je neustále frustrována a neustále porážena, protože ví, že „by to mohla udělat lépe, kdyby..." Kdo touží vyniknout, získává sílu a energii z uspokojení po dobře vykonané práci. Perfekcionistka se vyčerpává hrou na chrta honícího mechanického zajíce zvaného „do­ konalý výkon".

191

— Jak se naučit říkat „ne"? Ve své provokující knize Real World 101 (Skutečný svět 101) autoři James Calano a Jeff Salzman hovoří o dvou odlišných přístupech k touze vynikat: praktickém perfekcionismu a neurotickém perfekcionis­ mu. Neurotická perfekcionistka cítí, že musí být nejlepší ve všem, co dělá, musí ve všem dosahovat umělecké úrovně. Pro neurotickou perfekcionistku je zakončení úkolu nebo dosažení cíle téměř nemož­ né. Nezáleží na tom, o co se jedná, vždycky to bude vyžadovat další práci. Na druhé straně praktická perfekcionistka chce vyniknout, lpí na detailech a má dobré pracovní návyky. Také ví, kdy má vysadit. Jde o to, že člověk ztrácí příliš mnoho času a energie prací na mnoha věcech zároveň. Calano a Salzman říkají: „Pokud diskutujete o pří­ nosu vyššího stupně kvality snažení, dbejte na to, abyste zvážili ener­ gii potřebnou k jejímu dosažení. Dívejte se na to takto: když máte jednu věc hotovou, vytvořili jste prostor pro další." 3 Když za mnou Aneta přišla, byla na úrovni vyčerpané ženy přičin­ livé na nejlepší cestě k depresi a možná ještě k něčemu horšímu. „Dokonale korektní vystupování" je často spojováno s muži, obzvláš­ tě ve vysokém řídícím postavení, ale Aneta na našem prvním sezení vystupovala superkorektně. Posadila se na kraj pohovky, mluvila stručně ve staccatových salvách a vypadala, že má naspěch. „Vy někam spěcháte?" zeptal jsem se konečně. „Vlastně ano, musím vyzvednout svého nejstaršího syna po hodině karate, a to je osm kilometrů odsud. Můžeme to tady sfouknout rychle? Přišla jsem za vámi, protože se cítím zmoženě, pořád jsem unavená. Někdy ráno vstanu a pomyslím si, už to nemůžu zvládnout, ale musím." „A co je to, co musíte!" podivil jsem se. „Jsem prezidentkou školního rodičovského výboru, celý rok učím v naší nedělní škole a také patřím k místní sekci juniorské basebal­ lové ligy. Kromě toho mám náročného manžela a tři čilé syny ve věku jedenáct, devět a osm let. V naší minidodávce najezdím ročně přes šedesát tisíc kilometrů, když zajišťuji to základní, vozím nás všechny na schůzky, do školy, na kurzy, do klubů a na tréninky. Už jsem skoro ztratila přehled, kdo kam chodí. Jenom se snažím, abych plnila svůj denní seznam a doufám, že v takový den někde někoho nezapomenu." „Dobře, už mám přehled, co musíte. A teď mi povězte proč. Je takové tempo skutečně nutné?"

98/

— Přičinlivé ženy, perfekcionismus a syndrom chorobné snaživosti ~ „Poslední dobou se na to ptám sama sebe, ale nevím, jak bych mohla zpomalit. To všechno je potřeba dělat a já to dělám. Vždycky jsem uměla vzít za práci - to říkával můj táta, když jsem byla malá." „A teď děláte všechno proto, abyste se zavděčila své rodině?" „I tak by se to dalo říct. Vím, že mě využívají, ale nevadí mi to. Alespoň donedávna mi to nevadilo, než jsem začala být tak unavená." „Jak vás využívají?" „Tak Howard, můj manžel, klidně přivede domů na večeři přátele nebo klienty, aniž by mi o tom řekl. Také se rád miluje uprostřed noci, právě když se dostanu do postele a usínám." Když jsme pokračovali, zjistil jsem, že Aneta byla jedináček, jejíž oba rodiče zemřeli, když jí bylo jedenáct. Žila se svojí tetou a po­ stavila se na vlastní nohy hned po střední škole. Vždycky byla pyšná na svou pracovitost a spolehlivost, byla někdo, s kým se dá počítat. Sama se vyjádřila: „Vždycky jsem ráda přispívala ke štěstí druhých." První věcí, kterou jsme pro Anetu udělali, byla konzultace s jejím rodinným lékařem, aby jí předepsal léky na mírnou depresi. Moje předepisování léků málokdy zajde dále než k paralenu, ale v tomto případě jsem viděl, že Aneta je téměř úplně vyčerpaná, jak psychic­ ky, tak fyzicky. Na následujících sezeních jsem Anetě vysvětlil, jak a proč na sebe nakládá takové množství stresu a vážným způsobem tak ničí svou zásobu adaptivní energie. V jedné ze svých knih, kterou jsem neucti­ vě nazval Bonkers: Why Women Get Stressed Out and What They Can Do About lt (Cvoci: proč jsou ženy vystresované a co s tím mohou dělat), jsem rozebíral obecný adaptační syndrom Hanse Selyese a me­ chanismus, jímž zásoba adaptivní energie u člověka může příliš rych­ le spotřebovat vlivem přílišného životního přepětí. Selye upozorňuje, že každý z nás se narodí jen s určitým množ­ stvím adaptivní energie, a když se vyčerpá, znamená to pro člověka konec. Selyeovými slovy, pokud se naše schopnost adaptace vypotřebuje, „... následuje nezvratná celková vyčerpanost a smrt". 4 Jinými slovy, dokonce i nekonečná baterie jednou dojde. S Anetou jsem o umírání nemluvil, ale varoval jsem ji, ať zpomalí. Také jsem měl schůzku s Howardem a jejich třemi chlapci, kterým jsem v kostce řekl: „Víte, že maminka není v dobrém stavu. Mohla by mít vážné problémy, dokonce by se mohla zhroutit. Myslím, že byste se měli zamyslet, co pro vás každý den dělá. Měli byste si to napsat a spo­ lečně si o tom promluvit. Částečně si za svou únavu může sama,

/99

~ Jak se naučit říkat „ne"? — protože se o vás příliš stará, ale co pro ni děláte vy, aby jí bylo lépe?" Zeptal jsem se Howarda, kdy naposled přišel domů z práce a řekl Anetě: „Miláčku, postarám se o děti. Běž si dělat svoje věci." Howard jenom zamrkal. V rozhovoru s chlapci, jsem rychle zjistil, že doma nemají vůbec žádné povinnosti. Opět za to tak trochu mohla Aneta, ale bylo po­ třeba, aby si uvědomoval situaci i Howard a začal více fungovat jako otec. Když jsem mluvil s Howardem a jeho syny poprvé, všichni byli v šoku a měli trochu vztek. Chlapci byli obzvláště sobečtí. Chyběla jim reálná disciplína, která by je přiměla cítit větší zodpovědnost za své činy a brát ohledy na druhé. Neměli starost o Anetinu tělesnou či duševní pohodu. Více je zajímalo: „Kdo bude pro nás dělat ráno snídani? Kdo nám bude prát? Kdo nás odveze na baseball?" Nakonec to však pochopili. Přestože byl Howard dozorce, měl silný smysl pro spravedlnost. Jakmile si uvědomil, že Aneta nese daleko větší náklad, než si zaslouží, pohnul svou dozorcovskou ná­ turu k rychlé změně. Chlapcům rozdělili domácí práce a zodpověd­ nosti. Howard přestal neohlášené brát lidi domů na večeři. Všichni se pustili do práce a za dva měsíce už Aneta opustila léky a začala znovu fungovat podle nových pravidel, která v podstatě říkala: „Má­ ma není v této rodině hlavní otrokyně, kuchařka a děvče pro všechno. Je to člověk a my se musíme jí snažit vyjít vstříc, stejně jako ona vychází vstříc nám!" Aneta v podstatě žila se čtyřmi lidmi, kteří jen brali, a ona jediná dávala. Obklopovali ji jako supi a brali si z ní kousek po kousku. Přičinlivá perfekcionistka může zničit sebe sama nebo se nechá zničit ostatními, nechá se prostě opotřebovat. Žít superperfekcionistickým stylem je jako přiložit velké dláto k budově a jednou za den do něj uhodit. Někdo může jít okolo a zeptat se: „Co to děláte?" Vy odpovíte: „Bourám tuto budovu..." Ten člověk se asi zasměje a řekne: „To se nikdy nestane. To bude trvat věčně." Pravdou ovšem je, že nakonec se to stane. Jeden úder za den budovu - nebo perfekcionistku - porazí.

Perfekcionismus může být na obtíž Opustit perfekcionismus nebo ho alespoň dostat pod kontrolu, je dal­ ším dobrým důvodem k tomu, aby vás členové vaší rodiny i přátelé

100/

~ Přičinlivé ženy, perfekcionismus a syndrom chorobné snaživosti — měli raději. Mnoho přičinlivých perfekcionistek se ocitá jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Chtějí se zavděčit, pracují na tom čtyřia­ dvacet hodin denně, ale zároveň cítí, že „také jde o případ" jejich partnerů, dětí nebo kolegů. V určitém smyslu je perfekcionistka „opakem přičinlivé ženy", dozorcem, který dokáže znepříjemnit život každému, kdo je v doslechu. Perfekcionistka je chycená do sítě vlastních vysokých očekávání. Protože tolik očekává od sebe sama, očekává stejně tak mnoho od ostatních, a výsledkem je, že všichni včetně perfekcionistky začnou pomalu šílet. Dvaatřicetiletá superpřičinlivá Jill, perfekcionistka v pravém slova smyslu a prvorozená dcera, se vdala ve věku dvaceti čtyřech let a ve dvaceti osmi už měla čtyři děti. Za posledních sedm let stoupala od místa sekretářky přes office manažerku až po pravou ruku svého otce v jeho pojišťovací společnosti. V podstatě otcovu firmu řídila natolik efektivně, že on trávil většinu času zlepšováním svého golfového hendikepu. Na první pohled působila Jill velice vyrovnaně. Měla krásné černé vlasy a byla velice pečlivě a elegantně oblečena. Oproti Anetě nevy­ kazovala žádné známky netrpělivosti příznačné pro hyperkorektní osobnosti. Vlastně působila jako uvolněná, citlivá žena, která může být dobrou manželkou nebo přítelkyní. Po několika dalších sezeních jsem za klidným úsměvem a citlivým vystupováním objevil jinou Jill. Její citlivý přístup k ostatním byl ve skutečnosti zástěrkou pro její pravé pocity, které by se daly shrnout do jednoho slova: zloba. Jill se domnívala, že musí být ke každému milá, že jejím životním údělem je vycházet všem vstříc. Snažila se zavděčit hlavně svému otci v naději, že občas uslyší „dobrá práce" za to, jak s ním pracovala v pojišťovací kanceláři. Nic netěšilo Jill tolik, jako slyšet, že se jí něco povedlo, ale za celých sedm let vedení rodinného podniku jí otec neřekl jediné slovo po­ vzbuzení nebo chvály. „Dělám, co je v mých silách, abych si v kanceláři vedla dobře. Někdy kvůli tomu musím zanedbávat svou rodinu." posteskla si Jill s hořkostí. „Někdy to vypadá, jako by si ze mě každý chtěl urvat kousek. Řídím kancelář, že šlape jako hodinky, ale z toho stresu jsem napjatá. Takže když přijdu domů, jsem na pokraji výbuchu. Vyliji si vztek na Mannym a na dětech, kvůli kterým mám samozřejmě pocity viny. Jako bych nebyla dobrá máma."

/101

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Dalším tlakem byla pro Jill sousedka, která měla přibližně stejně staré děti. Jill ničilo, když četla v školním bulletinu svých dětí, že její sousedka je aktivní v mnoha akcích rodičovského výboru. Byla také skautskou vedoucí Jillina mladšího syna, z čehož se Jill cítila ještě hůře, protože tímto způsobem čas netrávila. Bylo zřejmé, že Jill trpěla gigantickým syndromem snaživosti. Ví­ ce a více se snažila zavděčit se svému otci v práci a nedařilo se jí to. Cítila potřebu více se snažit doma, ale na to jí nezbýval čas. Jillin manžel Manny jí nebyl velkou pomocí. Po obvyklém muž­ ském způsobu přišel každý den domů ze své práce v elektrárně, snědl večeři a rychle vyklidil pole, zatímco Jill se starala o vše potřebné. Nejprve celý den pracovala, potom vyzvedla dvě mladší děti ve škol­ ce, přišla domů a připravovala večeři. „Dovedu si představit, že o páté ,piraní hodině' máte pěkný šrumec," poznamenal jsem. „Děti si všechny chtějí urvat kousek z va­ šeho těla, není to tak?" „To jste odhadnul mé děti dost dobře. Mimochodem, myslím, že jim příliš povoluji. Spousta věcí jim prochází, protože já se cítím provinile, že jsem celý den v práci. A pak se snažím je zapojit do mnoha aktivit, abych napravila svou nepřítomnost." Ukázalo se, že Jill je jako mnoho perfekcionistických matek, které se domnívají, že jejich děti potřebují „rozšiřovat obzory". Když Jill vyjmenovala seznam aktivit svých dětí, znělo to, jako by obzory už dávno překročily horizont: Její osmiletý syn chodil na baseball a fotbal, dále do skautského oddílu, na karate a do klubu modelářů aut. Příští měsíc měl v plánu začít lekce saxofonu. Její sedmiletá dcera chodila na balet a gymnastiku, kromě toho, že byla ve skautech a brala lekce klavíru. Její pětiletá dcera měla sklony k „já chci taky", takže také chodila na balet, gymnastiku a klavír. Mnohé dny v týdnu Jill místo večeře vozila děti na různé lekce, vyzvedávala další... Výsledkem bylo, že často nestíhala, spěchala a byla podrážděná. Na všechny, včetně man­ žela Mannyho, se utrhovala. Přesto všichni v rodině věděli, že Jill je jenom papírový drak, že stačí přestát bouři a nakonec je nechá na pokoji a všechno zase udělá sama. Manny byl jedináček, slepě milován svými rodiči a prarodiči. Vzhledem k tomu, že ženy v jeho životě ho vždycky obsluhovaly, očekával stejné zacházení i od Jill. Jako otec byl Manny přítomen,

102/

~ Přičinlivé ženy, perfekcionismus a syndrom chorobné snaživosti — ale příliš se nezúčastňoval. Občas si hrál se synem, ale většinu péče o děti nechával na své ženě. Jill mrzelo, že Manny je trochu mimo jako otec, ale zároveň mu často odmítala dovolit dělat některé věci, které po něm sama chtěla. Například když sedmiletá Rebeka začala žadonit, aby šly nakoupit oblečení. Jill si stěžovala: „Manny nehne ani prstem, aby mi pomohl s dětmi. Proč nemůže vzít Rebeku na nákupy on?" K velkému překvapení všech si Manny naplánoval, že odejde dřív z práce, aby vzal Rebeku po škole na zvláštní výlet za nákupy. Jill se to nějak dozvěděla a přeorganizovala si celý den, aby mohla vzít Rebeku na nákupy ona. A její zdůvodnění? „Muži nevědí nic o dív­ čím oblečení a kromě toho Manny opravdu potřebuje něco důležitého zařídit a udělat nějaké opravy v domě." Když jsem slyšel tuto příhodu, začal jsem uvažovat, kdo je vlastně v tomto konkrétním manželství přičinlivý a kdo dozorce. Bylo jasné, že Jill je perfekcionistka, která není schopná přenechat příliš mnoho pravomocí druhým. Perfekcionismus poháněl Jill dělat všechno. Věděla (anebo si mys­ lela), že je v mnoha věcech šikovnější než Manny. Protože on často zapomínal, co má udělat, zřídkakdy ho žádala, aby nakoupil. Prostě to udělala sama. Omlouvala svoji neschopnost přenechat jednoduché úkoly svému muži slovy: „Umím to udělat lépe, a mimochodem, když něco chcete mít udělané dobře, lépe si to zařídíte sám." Když Manny konečně přišel na sezení a já jsem mu sdělil, že rodičovství není jen ženská práce a že jeho žena ho opravdu potře­ buje, byl směsicí překvapení a frustrace. „No dobře, i kdybych se chtěl zapojit, copak mě Jill nechá něco udělat? Vždycky jsem se cítil trochu jako páté kolo od vozu. Jill řídí všechno." Vypracovali jsme nový plán týkající se zvláště dětí. Dal jsem Jill obvyklou radu rodičům, jejichž děti mají příliš mnoho aktivit: „Omezte aktivity každého dítěte na dvě za rok. To jim přispěje k jejich rozvoji a vy si zachováte peníze a klidnou mysl." Jill souhlasila. Rychle spotřebovávala svou adaptivní energii, a přestože to dosud její tělesná schránka zvládala, nakonec by se úplně vyčerpala. Ačkoli bylo velice důležité urovnat věci v její vlastní rodině, snad tím největším krokem vpřed bylo urovnat vztahy s otcem v práci. Jillin otec byl perfekcionistický selfmademan, člověk, který se opásal řemenem a vybudoval svou firmu od píky. Byl typem člověka, který

/103

~ Jak se naučit říkat „ne "? ~ zastává názor, že lidé by se neměli za práci mnoho chválit. Konec­ konců jsou za svou práci placeni a to stačí. Protože se mu jeho dcera vždycky snažila zavděčit už jako mladá dívka žijící v jeho domě, bylo pro Jillina otce přirozené, chovat se k ní stejně, když u něho začala pracovat poté, co založila vlastní rodinu. Potřebovala práci a peníze, ale ještě více potřebovala něco jiného. Upozornil jsem ji na to, že se nikdy od svého otce ve sku­ tečnosti neodpoutala. Nikdy opravdu „neopustila domov" v duševním či citovém smyslu. Tím, že pro něj pracovala, stále hrála roli malé dívenky, která se chce zalíbit svému perfekcionistickému tatínkovi. Jediným rozdílem bylo, že místo aby mu podávala bačkory, připra­ vovala mu výkaz zisků a ztrát a jednala s klienty. „Je třeba, abyste se postavila svému otci a řekla mu, jak se cítíte," řekl jsem Jill. „Podívejte se na sebe, prakticky sama řídíte firmu s obratem milión dolarů a navíc jste málo placená. Musíte udělat tři věci: a) být otevřená ke svému otci, b) vyčistit vzduch jednou pro­ vždy a c) požádat o narovnání platu." Nějaký čas to trvalo, ale nakonec sebrala odvahu postavit se svému otci. On jako mnoho dozorců tváří v tvář konfrontaci ustoupil a pro­ vedl nějaká opatření. Zvýšil Jill plat z dvaceti šesti tisíc dolarů za rok na třicet osm tisíc dolarů. Díky penězům navíc si Jill mohla dovolit najmout něco mezi hospodyní a chůvou, která jí velmi usnad­ nila péči o děti. Podařilo se jí najít asi šedesátiletou ženu, která byla celá nedočkavá pečovat o děti, a její babičkovská osobnost šla doko­ nale k duhu Jilliným dětem. Říct, že Jillin dnešní život je „procházka rájem", by bylo nadsa­ zené. Stále prožívá hodně stresů a náročných úkolů, ale přinejmenším se naučila s odstupem se objektivněji podívat na to, co dělá. Nechává Mannyho více se podílet na jejich rodinném a manželském životě. A její vztah s otcem je nyní mnohem zdravější. Více ji respektuje, a i když nikdy nebude hýřit komplimenty, občas kladně ohodnotí prá­ ci své dcery. Jedním z klíčových momentů, abych pomohl Jill změnit životní styl a otupit její perfekcionismus, bylo ukázat jí, že si klade příliš vysoké cíle. Vlastně byly její cíle úplně z dohledu. Domnívám se, že dobrou, ryze praktickou zásadou je, že cíle mohou být trochu z dosahu, ale nikdy ne z dohledu. My všichni chceme jít dopředu za pomoci dobrých cílů, ale velké sousto může náš seznam úkolů změnit v tyrana. Ať se člověk potom sebevíc snaží, má z práce menší a menší radost.

104/

~ Přičinlivé ženy, perfekcionismus a syndrom chorobné snaživosti ~

Nesnadné krůčky k přijetí nedokonalosti

Podívali jsme se na několik způsobů, jak můžeme díky perfekcionis­ mu v životě strádat my i naši milovaní. Následují kroky, podle kte­ rých se můžete naučit „stát se nedokonalou". Je toho hodně, co můžete udělat, abyste změnila své jednání a pokusila se být „trochu průměrnější", jakmile dostanete svůj perfekcionismus pod kontrolu. 1. Uvědomte si, že jste jediná, kdo může ovládat váš perfekcionismus. Všimněte si, že říkám „ovládat", ne „vymýtit". Dívenka, která se od maličká učila být perfekcionistkou, je stále ve vás. Stále vám našeptává, že byste se měla snažit horlivěji, běžet rychleji a dělat více. Musíte vzít své malé holčičí já pevně za ruku a sdělit mu, že se mýlí. Vy nemusíte dělat více a více, abyste byla „dokonalá". Vy se sama rozhodnete, že budete dělat tak akorát a víc ne. Zkuste například snížit své nároky jenom o trošku. Místo abyste usilovala o 100 %, úmyslně se snažte o 80 %, 60 % či dokonce 40 %. Dr. David Burns dává svým klientkám tuto radu a dodává: „Uvidíte, jak vás bude těšit, co děláte, a jak se stanete produktivní­ mi. Nebojte se snažit se o průměrnost! Vyžaduje to odvahu, ale můžete sama sebe ohromit!" 5 2. Ženy jako Jill říkají: „Ale pokud snížím své nároky, půjdu ke dnu a se mnou všechno ostatní." Neobávejte se, že snížení vašich nároků vás změní na nezodpovědného lajdáka. Typická perfekcionistka může snížit své nároky, ale úplně je zahodit? Nikdy! V podstatě to pomůže ostatním přiblížit se k vám a navázat s vámi vztah, protože nebudete působit tak nepřemožitelně. Nakonec možná bu­ dete mít víc přátel, kteří se ve vaší přítomnosti budou moci uvolnit. 3. Pracujte se svým perfekcionismem krůček po krůčku. Perfekcionismus může zničit váš život jednou ranou, ale vy měňte své jednání pomalu a soustavně a nesnažte se dělat příliš mnoho příliš rychle. Staré přísloví říká, že „velké katedrály se staví cihlu po cihle". Vy můžete vybudovat svůj nový životní styl stejným způsobem. 4. Při postupování malými krůčky se nikdy nedívejte na celkový obraz a nesnažte se změnit všechno okamžitě. Jinými slovy, neříkejte si: „Musím přestat být perfekcionistkou a přestanu hned teď." Jestliže se budete snažit opustit perfekcionismus „z jedné vody načisto", bez­ pochyby neuspějete. Neúspěch vás odradí, vzdáte to a vrátíte se ke své pohodlné (i když stále bolestivé a destruktivní) rutině. Vlastně si dopřejte právo udělat pár chyb. Na několika místech jsem citoval báječnou knihu Dr. Davida Burnse Cítit se dobře, ale nyní bych se

/105

~ Jak se naučit říkat „ne"? — s vámi rád podělil o jednu vynikající radu, kterou on nazývá „Proč je skvělé umět dělat chyby". ... Mám strach dělat chyby, protože všechno vidím v absolutis­ tickém, perfekcionistickém světle - jedna chyba a všechno se zhroutí... Kvůli jedné malé chybě se určitě nezhroutí celek, který je jinak v pořádku. ... Je dobré dělat chyby, protože se tím učíme - vlastně se nic nenaučíme, dokud se nedopustíme chyb. Nikdo se nemůže vyhnout chybám - a protože chyby člověk dělá neustále, můžeme ten fakt přijmout a učit se tím. ... Uvědomování si našich chyb nám pomáhá poopravit naše chová­ ní, takže můžeme dosáhnout výsledků, které nás víc uspokojí... ... Pokud se bojíme dělat chyby, paralyzuje nás to - máme strach něco udělat nebo něco zkusit, protože bychom mohli udělat (a nej­ spíš uděláme) nějaké chyby; potom opravdu porážíme sami sebe. Čím více se o něco pokoušíme a čím více chyb uděláme, tím rychleji se učíme a tím šťastnější nakonec budeme. ... Většina lidí na nás nebude naštvaná ani nás nebude nesnášet kvůli tomu, že děláme chyby - každý se dopouští chyb, a většina lidí se v přítomnosti „dokonalých" lidí necítí dobře. 6 ... Nezahyneme, když budeme dělat chyby. 5. Začněte malým úsekem svého života, který můžete ovládat. Třeba chtějte přestat tak pilně řídit svou rodinu. Řekněte si: „Tohle ráno, když budou děti dělat své ranní povinnosti, budu zticha a nebudu chodit za nimi a všechno předělávat." A potom dostojte svému slibu, jakkoli bude těžké opustit dům, kde jsou postele nepořádně ustlané a blůzka nevisí na ramínku zrovna rovně. Také odmítněte fungovat jako časoměřič, který si bere na zodpo­ vědnost, aby děti stihly školní autobus. Už neběhejte po domě s kři­ kem: „Je osm deset! Říkám vám, že vám ten autobus ujede!" A za pár minut: „Už jste hotovy? Autobus už přijíždí... je osm čtrnáct!" Místo toho nechte na dětech ať stihnou autobus samy. Vím, že to nebude jednoduché. Matky mají sklon si myslet, že jejich děti nikdy nestihnou autobus, ale ony v posledních šedesáti sekundách vyletí ze dveří - sice rozhodně ne jako ze škatulky, ale ten autobus nějak stihnou.

106/

~ Přičinlivé ženy, perfekcionismus a syndrom chorobné snaživosti — A co když jim autobus ujede? Nechoďte je zachraňovat s klíčky od auta v ruce! Ať jedou párkrát na kole nebo jdou pěšky. Buďto si užijí pohybu na čerstvém vzduchu, anebo stihnou další zastávku au­ tobusu. Stačí, že je v tom jednou či dvakrát necháte vykoupat, a ono jim to dojde! 6. Další strategie, kterou možná budete chtít vyzkoušet, je nechat váš dům v „lehce nedokonalém" stavu, s něčím, co není na svém místě. Nemusíte se snažit, aby váš dům vypadal, jako by se jím prohnal cyklon. Mám na mysli pohozený časopis, židli odsunutou ze svého obvyklého rohu - cokoliv, co vám pomůže viditelně, aktivně a vědo­ mě cvičit nedokonalost. Opět zdůrazňuji, že byste si neměla dělat starosti, že se z vás stane nezodpovědná nepořádnice. Vy se tímto snažíte nalézt bezpečnostní klapku, malý prostor, který vám pomůže cítit se méně ve stresu. Samozřejmě, že prvních pár pokusů opustit dům v poněkud nedo­ konalém stavu, neuklízet po druhých a nedělat jejich práci vás také bude stresovat, a ne méně. To je přirozené, protože chcete zlomit zakořeněný zvyk, který jste pěstovala celý život. Dočasně se budete cítit nepříjemně, jako když nosíte nové boty. Ale vytrvejte, a nako­ nec se dostaví výsledky. S trochou tréninku se ve svém novém ži­ votním stylu budete cítit jako v oblíbených bačkorách. Uvědomuji si, že tyto návrhy mohou vypadat jako „výmysly" a ne všechny budou ve vašem případě fungovat. To je v pořádku. Vyzkou­ šejte je, stejně jako své vlastní nápady, a používejte ty, které fungují. Jde vám o to, abyste si uvědomila, kdy si toho berete příliš, boříte své priority a řídíte sebe, své milované a své přátele příliš tvrdě. 7. Když už jsme u priorit, dávejte dobrý pozor na svůj seznam úkolů. Mnoho perfekcionistek si dělá kontrolní seznam, aby se vyznala ve svých úkolech. Seznam věcí „co mám udělat" ovládá jejich život. Abyste svůj seznam uchránila zbytečných položek, zkuste si vytvořit nový přístup k určování priorit. Když vám přijde do cesty příležitost, nabídka „sloužit tu", „vyzkoušet tohle" nebo „převzít tamto", vytáh­ něte svou vnitřní instrukci a zeptejte se: „Kde by mi to právě teď ubralo čas a energii? Jak moc je to důležité? Je to něco, co přispěje k naší pohodě, anebo nás to bude vyčerpávat?" 8. Udržujte rovnováhu mezi sebekritikou a povzbuzováním sebe sama. Jinak řečeno, buďte na sebe mírnější, když něco zpackáte, a zkuste se sama sobě tu a tam zasmát. Opravdu se snažte být k sobě o něco přívětivější, když se vám něco povede. Většina perfekcionistek je naprogramována nepolevit,

/107

- Jak se naučit říkat „ne"? ~ dokud není všechno absolutně dokonalé a správné. Dokonce i pak perfekcionistka málokdy otevřeně pogratuluje sama sobě. Spíše řek­ ne: „Je to, myslím, v pořádku. Mohla jsem to udělat lépe, kdybych měla víc času." Dokonce i když uspěje, perfekcionistka může mít sklon zlehčovat či podceňovat své úspěchy tím, že si řekne, měla jsem štěstí... nevím, proč si myslí, ze to bylo dobré... Už k sobě nemluvte tímto vražedným způsobem. Přestaňte si omlouvat svůj úspěch. Místo toho se z něj radujte!

Snažte se vyniknout, ne být dokonalá Jak už jsem se zmínil dříve, perfekcionistka není nikdy spokojená, nikdy hotová, a výsledkem je, že žije neustále na různých úrovních frustrace a nenaplnění. Oproti tomu ten, kdo touží vyniknout, své dílo dokončí, je s ním spokojen a pokračuje za další výzvou bez velkého posuzování a kritizování sebe sama. Tabulka ukazuje porov­ nání perfekcionistky a té, která touží vyniknout: Perfekcionistky snaží se o nedosažitelné cíle

Ty, které touží vyniknout rády dosahují vysokých met, které jsou v dosahu

oceňují sebe sama podle toho, co dělají

oceňují sebe sama podle toho, kým jsou

dostávají se do deprese a vzdávají se

mohou zažít zklamání, ale jdou dál

ničí je selhání

učí se ze selhání

pamatují si chyby a stále se jimi zaobírají

opraví chyby, a pak se z nich poučí

mohou žít jen jako jedničky

jsou spokojené jako druhé v pořadí, když ví, že udělaly maximum

nenávidí kritiku

vítají kritiku

musí vyhrát, aby si zachovaly sebeúctu

skončí jako druhé, a přesto si zachovají dobrý obraz sebe sama7

108/

~ Přičinlivé ženy, perfekcionismus a syndrom chorobné snaživosti ~ Jestliže je perfekcionismus nyní vaším problémem, váš život není v rovnováze. Snažíte se kousek po kousku „vyrovnat člun". Mějte na paměti, že rovnováha musí přicházet z nitra, ne zvenku. Musíte být svým vlastním kompasem. Opravujete svůj vlastní kurs a vyva­ žujete svůj život na pevnou osu. Proto tak pevně trvám na vyvažování duchovního aspektu života s mentálním, emocionálním, fyzickém a sociálním. Bez živého vzta­ hu s Bohem, vaším milujícím nebeským Otcem, který vás přijímá bezpodmínečně, se stane „bohem" a krutým úkolovačem váš perfek­ cionismus. V biblické terminologii je váš perfekcionismus jako fari­ zejové, stále připraven zvednout první kámen a vrhnout ho přímo na vaši sebeúctu a obraz sebe sama. Perfekcionismus vzkvétá na zákonictví a naopak. Přičinlivá žena, která se chce osvobodit z pout perfekcionismu, touží žít více pod boží milostí a méně pod zákony a pravidly. V posledních třech kapitolách jsme se zabývali spoustou lží, které každý den vstřebává přičinlivá žena, jež neumí říkat ne: Nevidím cestu ven... nic se nezmění... nikdy nemůžu vyhrát... všechno, co dělám, je špatně... vždycky uvidí chybu, ať dělám cokoliv... dělají to lépe než já... nikdy se to nezmění... na ničem, co udělám, nezáleží.... je to všechno moje vina... to musím být já... musím se víc snažit... musím udržovat svou rodinu šťastnou. Bombardování sebe sama výše uvedeným stylem vnitřní řeči vám zaručí nízkou sebeúctu, všemožná „provinění" a syndrom chorobné snaživosti, který vás uzavře do šlapacího kola perfekcionismu. Už dnes podnikněte kroky směrem k nedokonalosti. Vždycky buďte při­ pravena přehodnotit svou pozici. Když selžete a sklouznete zpět ke svým přičinlivým perfekcionistickým způsobům, nenechte se tím od­ radit. I to, že si uvědomíte své uklouznutí, je pokrok. Nakonec zač­ nete stavět tu nádhernou katedrálu nového a osvobozujícího životního stylu, který bude těšit všechny okolo vás - i vás samotnou!

/109

ČÁST TŘETÍ

Jak se přičinlivé ženy vydávají za lepší a často končí u mnohem horšího ravděpodobně nejběžnějším vztahem v manželství je partnerství přičinlivé manželky a manžela-dozorce. Dokud přičinlivá žena nepochopí, jak s ním vycházet, může trpět frustrací, či dokonce propadat zoufalství. Následující čtyři kapitoly popisují, jak odhalit dozorce před manželstvím a jak si s ním poradit, když slavnostní „ano" už odeznělo. Ať už je vaším cílem přežít, anebo jen chcete trochu vyrovnat poměr sil, v této části najdete mnoho užitečných tipů...

P

... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

jak pochopit, proč dozorci přičinlivé ženy tak přitahují. jak sex může zahubit klíčící vztah. proč superdozorce představuje riziko pro manželství. jak odhalit nebezpečí „prostého následování svých pocitů". proč jsou ženy stále vychovávány tak, aby si myslely: bez muže nejsem nic. jak otestovat svého muže a vidět, kam spadá na stupnici dozorců. proč byste se měla mít na pozoru, jestliže on „musí stále vyhrávat". zda onen „bájný dokonalý muž" existuje? jak nalézt cestu ven z dozorcovy bažiny zoufalství. jak přičinlivé ženy v sebeobraně ovládají dozorce. jak pochopit syndrom „čtení myšlenek". proč se to může zhoršit, dříve než se to zlepší. proč byste se o to nikdy neměla pokoušet sama.

/lil

kapitola sedmá

Přičinlivé ženy jsou jako můry, dozorci jako plamen „Bylo to tak elektrizující... Naše oči se střetly a já jsem věděla, že to je on." rásná, to bylo správné slovo pro Rosalee, která ve svých dva­ ceti osmi letech vypadala na devatenáct. Tmavohnědé oči do­ plňovaly téměř černé vlnité vlasy měkce dopadající na ramena. Její dokonale zdrženlivá elegance podtrhovala křehkou postavu právě tak, aby vypadala přitažlivě. Jako mnoho přičinlivých žen Rosalee na první pohled působila sebejistým a vyrovnaným dojmem. Jako prvorozená následovala cestu nejlepšího vzdělání k vysoce placené profesi a před třemi lety se stala inženýrkou v akustice. Naplánovala si, že bude mít všechno - skvě­ lou kariéru, manželství a děti „až bude více času", ale momentálně tu byl Jack, blonďatý, 185 centimetrů vysoký Adonis s atletickým půvabem, kterého Rosalee pokládala za neodolatelného. „Jack má takovou ,šťávu', že by mohl tancovat v travestie show," rychle se zasmála Rosalee. „Rozpaloval mě tak, že když jsme spolu šli poprvé do postele, byla jsem agresorem já. Věděla jsem, že s ním chci žít po pouhých sedmi týdnech chození." A tak se Jack nastěhoval do jejího bytu a strávili dalších šest měsíců v idylickém sexuálním opojení. Jack, letecký inženýr, Rosa­ lee stále říkal, že sex s ní je jako „start nad mysem Canaveral". V průběhu oněch měsíců startovali svou vlastní raketu každou noc, někdy více než jednou. „Bylo to jako sen, pohádka, fantazie," vzpomínala Rosalee. „Cítila jsem se milovaná, ceněná a zahrnovaná láskou. Jack byl tak pozorný a citlivý. Bylo to báječné." Když bylo soužití tak dobré, Rosalee a Jack si řekli, proč nezkusit manželství. Uzavřeli svůj svazek občanským obřadem za přítomnosti pouze několika blízkých přátel a spěchali domů - vstříc katastrofě.

K

112/

- Přičinlivé ženy jsou jako můry, dozorci jako plamen ~ „Vypadalo to, jako by se Jack změnil, hned jak jsme vyšli z rad­ nice," přiznala Rosalee. „Stal se kritickým, krutým a začal mě po­ nižovat. Věděla jsem, že je problém, když vystoupil z auta a šel do bytu přede mnou a beze slova. Myslela jsem si, že manželé o sva­ tebním dni přenášejí své manželky v náručí přes práh. Všechno, co si pamatuji, bylo, že mi Jack řekl, abych objednala domů pizzu, protože se chtěl dívat na play-off. Byla jsem zdrcena." Rosalee zůstala zdrcena a manželství trvalo méně než jeden rok. Jack, citlivý a pozorný princ v době soužití, se v manželském svazku stal téměř přes noc odporným žabákem. „Jak se mohl tak rychle změnit?" divila se Rosalee. „Byla jsem si jistá, že jsem našla dokonalého muže, přesný opak mého otce. Uká­ zalo se, že on a Jack by mohli být dvojčata. Přísahala jsem si, že se mnou nikdo nebude zacházet jako s mojí matkou. Tak jak jsem si mohla vybrat takového slabocha?" „Byla byste překvapena, jak často se to děje. Vím, že to není žádná útěcha, ale přichází za mnou mnoho žen jako vy. Promluvme si nyní o prostředí, ze kterého pocházíte - o vaší rodině. Popište mi svou matku nebo svého otce."

Jack se také ukázal jako pokrytec Rosalee se okamžitě pustila do vyprávění, které v některých bodech znělo skoro jako tiráda o jejím otci, kritickém muži s nabroušeným jazykem, který vždycky „žil podle Bible". Rosalee vyrostla ve velice přísné a zákonické církvi, která zdůrazňovala Boží hněv vůči hříchu a zřídkakdy se v ní mluvilo o Boží lásce. Otec vládl rodině železnou rukou a vždycky spoléhal na to, že se mu jeho žena „poddá", čímž se myslelo, že nikdy nezpochybní žádné jeho slovo. Nějakým způsobem Rosaliina matka v manželství vydržela, dokud Rosalee a její dva mladší bratři nevyšli ze střední školy a postavili se na vlastní nohy. Pak se tiše vytratila a požádala o rozvod. „Otec nikdy mou matku neuhodil, ale uměl se tak zlobit, že byste tomu nevěřil. Ptávala jsem se mámy, jak to může vydržet, a ona říkávala: ,Většinu toho, co říká, tak nemyslí. Snaží se žít tak, jak si myslí, že si to přeje Bůh. Mohlo by to být horší. Alespoň nepije.'" „Věnoval vám otec hodně pozornosti?" „Jen když jsem začala na střední škole chodit na rande. Byl pře­ svědčen, že chodím do postele s každým klukem, se kterým jsem šla ven. Když jsem přišla o pět minut později, hřměl na mě hrozby o hříchu smilstva a přímé cestě do pekla, pokud nezměním své cho-

/l 13

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ vání. Můj otec vždycky mluvil o sexu jako o něčem špinavém a špat­ ném, ale dosáhl jen toho, že jsem se obrátila zády k němu, k církvi, k Bibli, ke všemu. Když jsem se dostala z domu a postavila se na vlastní nohy, už jsem se nikdy do církve nevrátila." „Jak jste poznala Jacka?" „Nešla jsem do postele s mnoha muži, Jack byl teprve druhý. Ale s Jackem to bylo takové něžné a zvláštní - na začátku. A potom se zdálo, že předtím nosil masku a pak si ji strhnul. Jakmile jsme se vzali, začal být stejně tak kritický a panovačný jako můj otec. Jediné, co chybělo, bylo náboženství. Jack vyrostl v rodině, kde nikdo ne­ chodil do kostela. Myslela jsem si, že je to dobře, protože tak ne­ může být pokrytcem. Ale ukázalo se, že je větším pokrytcem než můj otec. Proč? Jak mě mohl tak oklamat?" „Protože, Rosalee, otcův vliv na dceru trvá celý život. Jakkoli jste nenáviděla chování svého otce beze stopy lásky, zanechal ve vás nesmazatelnou stopu. Jako byste byla naprogramovaná najít si pro manželství muže, který bude jako váš otec. Domnívala jste se, že jste si našla někoho úplně jiného, ale ať je to jakkoli těžko pochopi­ telné, vybrala jste si stejného muže, jako je váš otec. Jak už to bývá, nepříjemným faktem je, že tíhneme k tomu, co je nám důvěrně zná­ mé. Na Jackovi vás přitahovaly určité rysy, totožné s dobrými rysy vašeho otce." „Jak si vysvětlujete, že Jack mohl být více než šest měsíců tak báječný a potom se změnit doslova během dvaceti čtyř hodin?" chtěla vědět Rosalee. „Protože dokud jste nebyli manželé, váš vztah byl vysoce sexuální. Zaměnili jste vášeň za skutečnou lásku a intimitu. Mám malé rčení, kterému říkám Lemanův zákon vztahu mezi mužem a ženou: ,Sex v klíčícím vztahu vylučuje intimitu.'" V Rosaliiných krásných tmavých očích se zableskl hněv. „Co má tohle znamenat? Jak můžete být intimnější než v sexu?" „Velice. Fyzická intimita ne vždy zahrnuje i citovou intimitu. Vlast­ ně jí může i zabraňovat. Skutečná intimita představuje komunikaci, péči a sdílení v mnoha jiných ohledech než pouze po fyzické stránce. Jack se stavěl jako něžný a ohleduplný, ale z vašeho popisu se jedná o klasického dozorce a dozorci vždycky vědí, jak zahrát svou roli, aby dostali, co chtějí." „Stále jste mi nevysvětlil, jak se mohl změnit tak rychle..." „Protože až do chvíle, než jste si řekli své ,ano', byl váš vztah tak trochu hrou. Hráli jste si na rodinu, ale svatba už byla skutečná.

114/

— Přičinlivé ženy jsou jako můry, dozorci jako plamen ~ Dokud jste spolu jen žili, ještě nebyla ruka v rukávě. Ještě pořád tu byla možnost prostě odejít. Jakmile jste se stala Jackovou ženou, hra se úplně změnila. Proto se stal tak kritickým." „Proč to, že jsem se stala jeho ženou, ho najednou tak změnilo?" „Skutečný Jack nebyl tím něžným a pozorným mužem před man­ želstvím. Před svatbou jste byla jeho partnertkou ve hře, ale o své ženě měl úplně jinou představu. V určitém smyslu jste byla jeho výhrou, a jakmile vás vyhrál, domníval se, že vás vlastní. Kritikou se vás snažil vylepšit a přizpůsobit sobě samému."

Sex a náklonnost nejsou totéž V několika dalších měsících, ve kterých Rosalee docházela na terapii, se dozvěděla, jak přičinlivé ženy často přitahují dozorci stejně jako můru přitahuje plamen. Jako prvorozená dcera v rodině, kde otec byl extrémně přísný a náročný, byla Rosalee téměř automaticky vycho­ vávána k přičinlivosti. Neunikla klasickému problému přičinlivých žen. Navzdory své kráse trpěla nízkou sebeúctou. Rosalee věděla, že je hezká, ale nemyslela si, že je příliš schopná. Připisovala postup v kariéře svému dobrému vzhledu a přičinlivé osobnosti. „Jsem kus hezkého nábytku," říkala. „Nejsem tam, protože by si mysleli, že jsem opravdu dobrá v tom, co dělám. Prostě si mě tam drží pro ozdobu." Kvůli svému vzdoru vůči silně náboženskému prostředí měla Ro­ salee silný pocit viny a byla si jistá, že kdyby byl Bůh, určitě by s ní nebyl spokojen. Když potkala Jacka, jeho pěkný blonďatý vzhled a krásně stavěné tělo ji sexuálně rozpálilo tak jako žádný muž před­ tím. Viděla jen málo shodných rysů se svým otcem, který měl vždyc­ ky trochu nadváhu a ochablé svaly. Vše, co měla na mysli, bylo, že tu byl muž jejích snů, a jak jen mohla mít takové štěstí? Nikdy nemyslela na to, aby Jacka pečlivě porovnala se svým otcem nebo hledala znaky dozorce. A i kdyby Rosalee klasické znaky do­ zorce znala, pravděpodobně by k nim v Jackově případě byla slepá, protože sex s ním byl tak vzrušující. Během prvních měsíců jejich vztahu s Jackem kladla Rosalee příliš mnoho důrazu na „skvělý sex". Nechápala, že její potřeby jako ženy zahrnují mnohem více než sex. Ve vztahu, který závisí v první řadě na sexu, jsou mužovy potřeby téměř vždy nadřazeny potřebám ženy. V knize His Needs/Her Needs (Jeho potřeby/její potřeby), fascinující studii manželských nevěr a jak jim předcházet, Williard Harley popisuje pět hlavních potřeb žen

/115

— Jak se naučit říkat „ne"? ~ a pět hlavních potřeb mužů. Podle očekávání se od sebe navzájem liší. Dr. Harley zakládá svá zjištění na zkušenostech z více jak dvace­ tileté práce v poradenství manželských párů, z nichž mnohé byly přistiženy při nevěře. Během tohoto času shromáždil přes patnáct tisíc dotazníků, které se zabývají sexuální historií a chováním jeho klientů. Připouští, že jeho pět hlavních potřeb muže a pět hlavních potřeb ženy neplatí pro celou populaci, ale ty, o kterých mluví, se objevovaly nejčastěji. Přestože Dr. Harley váhá s kladením jedné potřeby před druhou, je příznačné, že první potřebou ženy je cit a první potřebou muže sex. Pozoruje, že muži často zaměňují „poskytování sexu" s „posky­ továním citu". Většina mužů z jeho praxe (a většina mužů z mé praxe) ve skutečnosti nechápou podstatnou myšlenku: „Ženy považují cit za důležitý sám o sobě. Milují pocit, který provází jak dávání, tak přijímání citu, ale nemá to nic společného se sexem." 1 Jinými slovy, ženy potřebují a chtějí nesexuální náklonnost dříve - a potom následuje sex úplně přirozeně a s potěšením. Muži chtějí samozřejmě nejdříve sex, a potom obvykle usnou. Jak Dr. Harley zdůrazňuje: Pro většinu žen cit symbolizuje bezpečí, ochranu a přijetí, což jsou v jejich očích životně důležité položky. Když manžel proje­ vuje své ženě cit, dává jí najevo následující: 1. Postarám se o tebe a budu tě chránit. Jsi pro mě důležitá a nechci, aby se ti něco stalo. 2. Zajímají mě problémy, se kterými se potýkáš, a jsem s tebou. 3. Myslím, že se ti to povedlo, a jsem na tebe pyšný. Pohlazení umí říci každý nebo všechny z předchozích bodů. Muži potře­ bují pochopit, jak silně ženy potřebují tato ujištění. Pro ty­ pickou manželku jich nikdy není dost.2 Dozorce Jack neměl žádnou představu o Rosaliiných skutečných po­ třebách a ani je nechápal. A v prvé řadě, ani sama Rosalee je ne­ chápala. Jackův svalnatý zjev „ji rozpálil" a ona byla více než ochot­ ná jít s ním do postele po pouhých několika schůzkách. V průběhu prvních měsíců soužití byl sex vzrušující a Jack byl zdánlivě citlivý a pozorný natolik, aby Rosalee uvěřila, že ji má opravdově rád a zá­ leží mu na ní. Ale když svůj svazek zpečetili, vyšla najevo Jackova skutečná povaha. Jeho předstíraná láska a pozornost se rozplynula

116/

~ Přičinlivé ženy jsou jako můry, dozorci jako plamen ~ v kritiku a začal na Rosalee útočit téměř ve všem. Samozřejmě stále chtěl sex, ale už to byl požadavek bez ohledu na její pocity či touhy. Jedním z neobvyklých rysů tohoto manželství bylo to, že v něm Rosalee vydržela tak dlouho. Přestože zavrhla svou náboženskou vý­ chovu, stále byla naprogramovaná na snahu zachránit manželství. Ale když se život stal nesnesitelným, rozvedla se. Jack, přesně násle­ dující dozorcovskou formu, se rychle nastěhoval k nové přítelkyni a užíval si další líbánky.

Jak odhalit opravdového dozorce Je smutnou pravdou, že skutečný dozorce, který vůbec nedbá o po­ třeby ostatních, je špatnou volbou pro jakékoliv manželství. A přesto jsou přičinlivé ženy přitahovány k dozorcům „jako můry k plameni". Užívám staré klišé o můrách a plameni pouze pro zdůraznění základ­ ního varování: když se přiblížíte k ohni, spálíte se. Existují způsoby, jak odhalit dozorce nejlépe ještě před manželstvím. Nezáleží, jak okouzlující a pozorný se zdá být, objeví se i výstražná znamení, kte­ rým by každá rozumná žena měla věnovat pozornost. Přičinlivá žena by měla během schůzky dbát zvláště na chování přítele, snoubence či manžela. To, co říká, není ani zdaleka tak důležité, jako to, co dělá. Typický muž dozorce je velice obratný ve slovech, ale žena musí vidět skrz prales slov, aby našla skutečný strom, dá-li se to tak říci. Takže pravidlo číslo jedna zní: Sledujte chování a nepřikládejte zvláštní význam slovům. To neznamená, že byste neměla slovům po­ zorně naslouchat. Jedním z hlavních cílů je zjistit, zda váš partner je muž svého slova. Hlavní charakteristikou dozorců je, že jsou kam vítr, tam plášť, co se týče pravdy. Mnozí z nich jsou v podstatě obratní lháři. Přinejlepším vidí vždy situaci pouze svýma očima, ni­ kdy vašima. A pochopitelně, jen to, co vidí oni, je „pravda". Pokud porovnáme rysy dozorce s rysy přičinlivé ženy, není těžké vyvodit, proč přičinlivé ženy nakonec obstarávají všechnu péči a na­ zpět dostávají jen málo. Přičinlivá žena Malá sebeúcta - neustále se horlivě snaží zavděčit a chce být akceptována.

Dozorce

Těží z toho, že udržuje přičinlivou ženu mimo její rovnováhu - tam kde ji chce mít. Zná její slabá místa, její Achillovu patu.

/117

— Jak se naučit říkat „ne"? ~ Často pochází rodiny, která ne­ naplňovala její citové potřeby, zvláště z otcovy strany.

Ač je to neuvěřitelné, přičinlivá žena se zdá být nevyhnutelně přitahována k muži, který se podobá jejímu otci - „důvěrně známé" je nějakým způsobem přitažlivější než to, co by mohlo být naplňující a příjemné.

Touha opravovat a vylepšovat - ví, že ho může změnit.

Vztah pohánějí jeho „slabosti". Kdyby ho ona skutečně mohla „opravit", pravděpodobně by byl nudným a nezajímavým.

Tendence snít a neschopnost vnímat realitu

Dobře chápe realitu i všechno ostatní - zvláště ženu přičinlivou.

Ochotná brát na sebe vinu - „ví, že všechno je její chyba".

Je celkem ochoten s ní hrát hru na viníka - pokud stále prohrává ona.

Vděčná za malé laskavosti - ži­ vot by mohl být horší.

Ví, že ona to s ním vydrží v podstatě s tím počítá. Ví, že ji „má v hrsti."

Má komplex chorobné snaživosti.

Ona „tancuje po špičkách", jak on píská.

Cítí, že si nezaslouží skutečnou lásku a úctu.

Ví, že může lhát a být panovačný a náročný, protože ona to vezme - ona to „očekává".

Bůh neexistuje anebo je vzdálený, nebezpečný soudce či policajt, který ji většinu času kárá.

Jelikož si dozorci rádi hrají na boha, ona mu hraje do ruky.

Jak skutečně poznat muže Podle seznamu Williarda Harleyho, komunikace je jednou z hlavních potřeb ženy. A jednou z hlavních stížností, které slýchám od svých klientek, je: „On se mnou nemluví... Chci slyšet, jaký měl den, a chci mu říct o svém, ale on říká jen: ,Bylo to dobré. Pojď se dívat 118/

~ Přičinlivé ženy jsou jako můry, dozorci jako plamen ~ na zprávy.'" Mnoho manželských párů se skládá ze dvou lidí, kteří sledují stejný televizor, ale nikdy se navzájem nepoznají. Když hovořím se svými klientkami na téma „jak skutečně poznat muže", shovívavě se usmějí. Myslí si, že mluvím, jako bych potře­ boval nějakou léčebnou kůru v erotickém salóně. Mnohé z nich ří­ kají: „No, víte stejně dobře jako já, že existuje jen jeden způsob, jak poznat muže." To je špatně. Ve skutečnosti jít do postele s okouzlujícím princem na první či druhé schůzce vám téměř zaručí, že ho dobře nepoznáte nikdy. Ale samozřejmě, pozná vaše tělo a vy jeho, ale on pravděpo­ dobně přeskočí vaši mysl, a co je závažnější, vaši duši. Pokud jde o jeho mysl a duši, dveře zůstanou zavřeny a rolety staženy. Když Rosalee končila se svou terapií, přirozeně přišla řeč na otáz­ ku, co dál. Protože jsem placen za rady, nezdráhám se bojovat proti trendu, který začal před pár lety jako „nová morálka" a vyústil do přílivu stejné nemorálnosti, která existuje už tisíc let. „Moje rada má dvě části," řekl jsem. „První je, počkejte alespoň čtyři roky, než se znovu vdáte. Druhá zní, držte se dál od postele." „Ano, pamatuji se, co jste říkal o tom, jak sex vylučuje skutečnou intimitu, ale každý muž chce jít do postele," odporovala. „Ztratím každého, co za něco stojí, když se s ním nevyspím." „Naopak. Muž, který za něco stojí, bude respektovat vaše přání a touhy a nebude se s vámi chtít vyspat po jedné, dvou ani dokonce mnoha schůzkách. Jsem dost staromódní, abych si myslel, že sex patří k intimitě manželství." „Ale jděte, pane doktore, je konec dvacátého století. Jestli se tak­ hle budu chovat, tak se mi každý bude smát." „Rosalee, vím, že většina společnosti odmítá, co říkám. Ale podí­ vejte se na rozvodové statistiky. Průměrné manželství trvá sedm let. Proč si myslíte, že to tak je? Domnívám se, že jednou z příčin je, že mnoho manželství postrádá citovou intimitu, protože manželé měli příliš mnoho sexu příliš brzy. Ve zdravém manželství je úplná citová intimita, která zahrnuje sdílení, péči, vzájemnou úctu, komunikaci, důvěru. Intimita znamená znát toho druhého na hlubší rovině, než je jen pokožka." Rosalee poslechla mé rady, alespoň z větší části. Do další svatby to nevydržela ani tři roky, ale to mi nevadilo. Ve skutečnosti říkám ženám, ať vydrží čtyři roky s nadějí, že vydrží dva. Ale Rosalee se zdržela sexu a našla pozorného muže, který respektoval její city.

/119

~ Jak se naučit říkat „ne"? Rosalee vlastně objevila, že čím více říká ne, tím více o ni usiluje. Dostal jsem pozvání na svatbu a při recepci mi řekla: „Měl jste pravdu. Bylo to těžké, ale kdybych neuposlechla vaší rady, nikdy bych nenašla Barryho."

Láska není „chvění" Rosalee poznala díky své hořké zkušenosti s Jackem rozdíl mezi skutečnou láskou a tím, co já nazývám „chvěním". Příliš mnoho manželství se uzavírá jen s o něco větším vkladem, než je elektrizující euforie, když se oči setkají přes místnost, stůl anebo pastel. Zvláště v Americe jsme hrdí na svou svobodu, nezávislost a mož­ nost rozhodnout věci po svém. Manželství už neuzavírají rodiče. Děti vyrostou, začnou chodit na schůzky a je jim dovoleno být dospělými natolik, aby si sami zvolili partnera. Podle statistik mají úspěšnost kolem 50%, což je skvělé pro kariéru v baseballu, ale k ničemu pro budování silného národa se stabilními rodinami. Televize, filmy, populární písně, klipy, obrázkové „volnomyšlen­ kářské" časopisy a romantické romány s různou mírou důrazu, kterou jste schopni snést, učí mladé lidi (a ne málo starších) „prostě násle­ dovat své pocity". Jednoho okouzlujícího večera spatříte cizince přes plnou místnost (nebo bar pro svobodné) a vrhnete se vstříc celoži­ votnímu štěstí. Já jsem pro svobodu a nezávislost jako kdokoli jiný, ale obsah mé praxe hovoří, že se něco velmi pokazilo s heslem „prostě následovat své pocity". Když přišla „Nová morálka" do módy, mnoho takzva­ ných expertů mluvilo o „obnovení nového stavu otevřené mysli", který jsme dosáhli. Nebylo to báječné povstat proti zastaralému vik­ toriánskému puritánství zašlých let a pro změnu být otevření a poc­ tiví, co se týče sexuálních vztahů? Velice neoriginální, nicméně přesné jako laser, je rčení: „Historie se opakuje." V průběhu staletí se nám lidem velice dařilo „opravo­ vat", co se nám zdálo zlé, a vylévat tak vaničku i s dítětem. V tomto případě bylo dítě zdravý rozum a takové morální a etické zásady, které vedou k spravedlivému jednání se všemi, zvláště se ženami. Člověk nemusí být Einstein, aby přišel na to, že takzvaná „nová morálka" je ve skutečnosti starý mužský způsob udržování ženy v ro­ li submisivního sexuálního objektu rozkoše, který mohou používat, jak se jim zlíbí. Moje rada ženám - a mužům - zní v době otevřené mysli takto: „Neotvírejte tak moc svou mysl, nebo vám vypadne mozek."

120/

Přičinlivé ženy jsou jako můry, dozorci jako plamen —

Co jsem mohl říkat o sexu vysokoškolákům?

Nedávno jsem byl pozván, abych na jedné významné severozápadní univerzitě promluvil ke skupině 750 vedoucích studentských spolků. Co jsem jim mohl říkat, aby to bylo zajímavé a zároveň užitečné k budování naplněného života? Během jedenácti let jako asistent dě­ kana na Arizonské univerzitě jsem v prvé řadě zjistil, že nazývat typické studenty sexuálně aktivními je velice mírné označení. A po­ kud nejsou sexuálně aktivní, určitě na sex myslí. Protože se o mně ví, že nejsem příliš opatrný, napadla mě myš­ lenka: Co kdybych těmto studentům poskytl několik dobrých důvodů, proč se zdržet sexu před manželstvím. Jsem též známý svým nepříliš vznešeným řečnickým stylem. Když jsem se po svém uvedení přiloudal na pódium, na úvod této své přednášky o sexu jsem se neobtěžoval žádným „jak jsem šťasten, že tu mohu být s vámi", nýbrž jsem se zeptal: „Co v naší společnosti nazýváme penisem?" Místnost naplnilo nápadné ticho. Mladíci, kteří se rozvalovali na židlích v očekávání nudného psychologa v třídílném obleku, se na­ jednou ocitli na krajích sedadel. Někteří do sebe šťouchali a pod pódiem jsem zaslechl někoho hlasitě šeptat: „Řekl to, co si myslím, že řekl?" Od tohoto okamžiku jsem získal jejich naprostou pozornost. Dost mě překvapilo, že se mi nakonec od nich dostalo bouřlivých ovací, a mnoho chlapců tleskalo silněji než dívky! Když jsem přišel domů, Sande se mě zeptala, o čem jsem mluvil. Řekl jsem jí, že jsem mluvil k členům studentských spolků a nabídl jim sedm bodů k zamyšlení: 1. Sex vylučuje intimitu, zvláště pokud je vztah nový anebo se teprve rozvíjí. Vím, že u „nového muže" popisovaného v ženských magazí­ nech se předpokládá, že se s ním báječně konverzuje a že se zajímá o ženinu mysl stejně jako o její tělo, ale slovíčko varování: Pokud mu dáte tělo příliš lehce, „báječná konverzace" se smrskne na pouhé: „Pocem, miláčku..." Vzpomínám si na kreslený vtip, kde dvě ženy sedící v baru pro svobodné pozorovaly fantastický „kus" na druhé straně místnosti. Jedna říká druhé: „Jojo, na super tělo je fajn se koukat, ale obvykle ztratí na půvabu, když si pustíš i zvuk." Zařiďte si, abyste dala svému muži dostatek příležitostí „pustit si zvuk", aby vám mohl říct, kdo vlastně je a jaké vyznává hodnoty.

/121

— Jak se naučit říkat „ne"? ~ 2. Sex mimo manželství ničí dobrý vztah. Často užívám příměr roztr­ ženého kusu hedvábí nebo jiné jemné látky. Mužský přístup se dá velice dobře předpokládat. Když si roztrhne hedvábnou košili, hodí ji své ženě a řekne: „To nic není, prostě to zašij." Ať už to zašije sama anebo to nechá spravit, jde o to, že ani ta nejšikovnější švadlena na světě nemůže roztrženou látku spravit úpl­ ně. Už tam vždycky zůstane šev a bude hyzdit košili. Vztah mezi mužem a ženou je velmi podobný tkaní jemné látky. Vnést sex do vztahu dlouho před jeho správným načasováním zname­ ná roztrhnout a zničit látku. Ale jistě, snad se to dá „zašít"', a mnoho párů to tak dělá, někteří úspěšně, jiní méně. Ale já vidím mnoho žen ve své praxi, které vyprávějí historii manželských neshod, jež mají své kořeny v nesmírném tlaku ze strany muže, aby měli sex příliš brzy. Stres, který příliš časný sex přinese do vztahu, může způsobit něco tak jednoduchého jako strach z těhotenství. Na společnost, která do­ mněle vyřešila problém těhotenství důmyslnými antikoncepčními me­ todami, se tu objevuje hrozivé množství nechtěných těhotenství. Jed­ ním z problémů je, že vášnivé fyzické milování ne vždycky dovolí zastavit se a zavést pesar či navléknout kondom. Ironií je, že spo­ lečnost objevila kondomy až díky hrozbě AIDS. „Alespoň si vezměte prezervativ a neriskujte smrt" je heslo nových reklam v tisku či na televizních obrazovkách. Náhlou starost o prezerva­ tivy nezpůsobila obava z těhotenství, ale strach z pomalé a hrozné smrti. V panickém povyku okolo AIDS se ztrácí skutečné jádro problému: Sex tu není pro rekreační účely ani neslouží ke vzájemnému poznávání. Psychologičtí poradci v celé zemi naslouchají nespočetným smut­ ným příběhům žen, které přistoupily na klasickou mužskou linii ří­ kající v podstatě: „Pojď na to, miláčku, tak se poznáme." Takový způsob manipulace si ani nezaslouží označení svinstvo. Sex je nejintimnější smlouva, do jaké muž a žena mohou vstoupit, a měl by být zachován pro svůj účel do manželství. 3. Příležitostný sex (sex mimo manželství s někým, kdo vás určitě „mi­ luje") může skončit oparem anebo smrtelným AIDS. Nedávná studie ukázala, že počet žen nakažených AIDS od mužského sexuálního partnera se od roku 1982 do roku 1987 více než zdvojnásobil. V roce 1982, kdy se poprvé plně vedly lékařské statistiky, žen nakažených AIDS od mužského partnera bylo 12 %. Po pěti letech bylo žen nakažených mužem 26 %. 3

122/

~ Přičinlivé ženy jsou jako můry, dozorci jako plamen — 4. Díky sexu se můžete chytit do pasti nechtěného manželství. Je pře­ kvapující, kolik žen z mé praxe bylo před oltářem těhotných. I když se pouštěly do manželství, nesly v sobě nelibost a váhání, které nakonec vyšlo na povrch po letech při manželských neshodách. Sex mimo manželství zasévá semínko nedůvěry, které může vyrašit v nejrůznějších podobách deset či patnáct let po svatebním dni. 5. Příležitostný sex může vést k nechtěnému těhotenství a pokušení a ná­ tlaku jít na potrat. Když mám v poradně ženu, která zvažuje inter­ rupci, dám stranou své silné přesvědčení proti zničení nenarozeného, ale přesto lidského života. Debata o tom, kdy skutečně začíná lidský život, a o právu ženy na její tělo versus právu dítěte na život bude pokračovat donekonečna. Všem svým klientkám zdůrazňuji, že zku­ šenost ukazuje, že ženy, které měly potrat, bezpochyby ve svém životě riskují citovou spoušť. Zastánci potratů dlouze, důrazně a hlasitě argumentují ženiným právem na volbu, ale nikterak neuvažují o nabídce pomoci ženě, která je zavalena vinou, ženě, která nevědomky pláče v určitém období roku, kdy by „dě­ ťátko" mělo další narozeniny. Jaké by asi bylo? Rétorika o svobodě volby už je pryč, namísto ní tu je ošklivá realita a stále přítomná hryzající vina. 6. Sex před manželstvím může vést k „zábleskům minulosti" o mnoho let později, kdy se budete milovat se svým manželem. Já považuji záblesky týkající se sexu za analogické k „flashbackům", které mohou přijít dlouho po použití halucinogenní drogy. Představte si to, jste vdaná, hluboce zamilovaná do svého partnera a milujete se s ním, což je jeden z nejkrásnějších zážitků. Najednou z vaší paměťové banky vy­ skočí... Ralph (nebo Sherry) nebo někdo jiný. Vzpomínky na dřívější sexuální partnery mohou nejen vyvolat pocit viny, ale co je důleži­ tější, může přerušit či vážně narušit milostný vztah s vaším mužem. 7. Láska není pocit, je to rozhodnutí. Pojetí „prostě následujte své pocity" zní přitažlivě a dokonce romanticky, ale je takové ve sku­ tečnosti? Napadla mě myšlenka, že kdybychom se jen na jeden mě­ síc vy anebo já rozhodli následovat své pocity, bezpochyby bychom skončili ve vězení. Zkuste příští týden následovat své pocity. Když budete mít chuť někoho oddělat, až půjdete do práce, udělejte to! Když se vám v obchodě bude něco líbit, vezměte si to! Nic si nedě­ lejte ze strážníka, který stojí půl metru od vás. Takové návrhy jsou samozřejmě absurdní, ale ne o nic víc, než „následování svých pocitů" při výběru člověka, se kterým chcete strávit zbytek svého života.

/123

— Jak se naučit říkat „ne"? ~ Červenám se při pomyšlení, že mnoho odborníků v mé oblasti (profesionální poradci, psychologové, psychiatři) jsou zčásti zodpo­ vědní za tento nesmysl „následování svých pocitů", který ovládl spo­ lečnost. Jedním z předpokladů této filozofie je, že každý z nás musí být naplněn. Slovy, která proslavil Abraham Maslow, se musíme „seberealizovat". Na tom není nic špatného. Jsem pro seberealizaci, pokud se další položky jako poctivost, důvěra, věrnost a zodpověd­ nost při dosahování vrcholu seberealizace neodhodí stranou.

Láska je rozhodnutí, ne pocit Láska není pocit. Láska není „chvění". Láska je rozhodnutí, které musíme dělat každý den, abychom někoho učinili prvním ve svém životě. V manželství je tím prvním náš partner. Láska je vědomý akt naší vůle. Pocity s ním mají málo společného, obzvláště ve tři hodiny ráno, když dítě potřebuje přebalit anebo někomu ten poklad „vy­ padl", než s ním dorazil na záchod. Vědci se nemohou shodnout, zda byl apoštol Pavel ženatý, ale určitě vyslovil definici zralé lásky, když řekl: Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, ne­ dá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.4 Před nedávnem jsem si na rádiu v autě naladil pořad „Zaměřeno na rodinu" a slyšel jsem, jak Dr. James Dobson hovoří s mladou matkou dvou dětí, která umírala na rakovinu. Líčila své pocity zoufalství a strachu o budoucnost svých dětí a manžela. Aby nemoc přidala krutý žert k jejímu utrpení, chemoterapie ji připravila téměř o všech­ ny vlasy, ale ona se svěřila, že jejímu manželovi to nevadí. Oči se mi poněkud zamlžily, když vyprávěla, jak ji doslova kolébal v náručí, políbil ji, podíval se přímo do jejích očí a řekl: „Víš, že jsi ta nejkrásnější žena na celém světě?" To byl manžel, který věděl, že láska není pocit. Láska ujišťuje ženu, jejíž život visí na vlásku. Láska jí říká, že je krásná, i když ztratila korunu své krásy: své vlasy. Láska bezpodmínečně přijímá ženu, drží ji ve svých dlaních, když padá její křehké tělo, a utěšuje ji v nejtěžší hodině.

124/

~ Přičinlivé ženy jsou jako můry, dozorci jako plamen Láska pod takovým tlakem je skutečným měřítkem muže. Láska je hřejivá, jemná a něžná... a nikdy neselže.

Můžete ignorovat varovné signály, ale na vlastní nebezpečí Podle Dr. Williarda Harleye je pět hlavních potřeb ženy následující: • láska • komunikace • poctivost a otevřenost • finanční podpora • oddanost rodině Hlavními potřebami muže jsou podle výzkumů Dr. Harleye tyto: • • • • •

sexuální naplnění společnost při zábavě atraktivní partnerka domácí podpora obdiv

Podle mého názoru je klíčovou potřebou ženy láska, vědomí, že je opravdově ceněna, milována a nošena na rukou. Rovněž extrémně důležitá je komunikace, pocit, že její manžel je ochoten naslouchat jí a sdílet se s ní na hluboké rovině. Mužovou klíčovou potřebou je sex, těsně následován úctou a ob­ divem jeho ženy. Přičinlivá žena se musí s mužem dozorcem naučit vycházet na „bitevním poli" mezi sexem a láskou (skutečnou citovou intimitou a sexuální atletikou). I když riskuji, že se budu opakovat, jádro stromu vaší osobnosti se nemění. Pokud jste vyrostla jako přičinlivá žena, budete mít sklon snažit se zavděčit. Pokud jste vyrostl jako dozorce, budete instink­ tivně chtít kontrolovat každou situaci. Není nic špatného na tom být přičinlivá, pokud můžete být radostná žena přičinlivá (viz pyramida přičinlivých žen na straně 21). A není nic špatného mít věci pod kontrolou a být schopný vést ostatní a přebírat zodpovědnost, pokud jste „pečující dozorce", který respektuje práva a pocity ostatních. Řečeno jinými slovy, pokud se chystáte provdat za dozorce, ales­ poň se snažte rozpoznat, s čím se budete muset naučit žít, abyste spolu mohli slušně vycházet. Příliš mnoho žen, které za mnou při­ cházejí pro radu, nebylo schopno rozpoznat varovné signály a teď jsou frustrované, zoufalé a chystají se z manželství uniknout.

/125

~ Jak se naučit říkat „ne"? — Názorným příkladem toho je Gwen. Přísahala si, že nikdy nebude jako její matka, protože spolu nikdy nevycházely, když vyrůstala. A přesto když přešly roky, poznala, že se svou matkou mají mnoho podobných rysů. K jejímu otci, šablona odtažitého, nemilujícího otce příliš nepaso­ vala. Byl vlastně velmi milujícím, pečujícím rodičem a Gwen ho jako dítě a dospívající dívka zbožňovala. Ale hned po maturitě potkala Larryho a zamilovala se do něj. Otec, stejně jako její matka, se rozzlobili, protože se jim nelíbilo Larryho manipulativní a neupřímné chování. Jedním slovem, instinktivně věděli, že by se mú nemělo věřit. „Naši prokoukli Larryho mnohem lépe než já," vzpomíná Gwen. „Ale já jsem to nebrala. Když na mě táta tlačil, abych se s Larrym rozešla, podařilo se mu ještě mě více zatvrdit, až jsem si Larryho vzala. Vzali jsme se akorát po mých devatenáctinách a můj otec odmítl přijít na svatbu. Zlomilo mi to srdce." Gwen poté připustila, že trvalo jen pár měsíců, než se ukázalo, že její rodiče měli pravdu. Larry nebyl pouze chronický lhář a manipu­ látor, ale také měl rád hazard a většinu své výplaty utratil v nesmy­ slných hrách. Gwen také zjistila, že na střední škole byl několikrát ve vězení za krádež v obchodě. „Jsem živoucím důkazem toho, že ono staré rčení říká pravdu, láska je slepá. Larry mi neuměl říct pravdu, i kdyby na tom závisel jeho život. Nemůžu uvěřit, že jsem si ho vzala." „Já ano," řekl jsem jí. „Je těžké si uvědomit, jak nesmírný vliv mají rodiče na náš život. Například připouštíte, že jste nevycházela se svou matkou, ale nyní si uvědomujete, že máte mnoho jejích rysů a zvyků. Se svým otce jste vycházela, vlastně říkáte, že jste ho zbožňovala, ale jeho nesouhlas s vaší známostí s Larrym mezi vás vrazil klín. To, co jste si myslela, že vidíte v Larrym, bylo to, co jste vždycky obdivovala na svém otci: sílu, smělost, sebejistotu. Lar­ ry byl sebejistý a smělý, to ano, ale používal své vlastnosti v nega­ tivním smyslu a stal se lhářem, hráčem a zlodějíčkem." Naneštěstí pokusy přivést Larryho do poradny skončily neúspěchem. Když jeho nepoctivost dorostla v nevěru, Gwen zatroubila na ústup. Přes Larryho lhaní se nedalo přenést. Její manželství potkalo stejný osud jako Rosaliino, a to ze stejného důvodu. Gwen a Larry měli na začátku dva a půl trestného bodu, protože ona neuměla rozpoznat znaky sobeckého a trestajícího dozorce. Blíže a důkladněji se podí­ váme na tyto znaky v osmé kapitole.

126/

kapitola osmá

Je

čas podívat se dozorcům „na zoubek"

„Je tak báječný... Má jen pár drobných vad, ale ty já napravím."

roč se přičinlivé ženy vrhají do manželství navzdory neurčitým znepokojujícím pocitům či jasným varovným signálům, které naznačují, že ve vztahu by mohly nastat skutečné problémy? Proč jdou dál a vdávají se, aby s manželem nesly „dobré i zlé", a pak jasně zjistí, že prožívají hlavně to zlé? Základní příčinou je, že mnoho žen vyrostlo v prostředí, které je naučilo, že „bez muže jsou nic". Jako doporučenou četbu pro své klientky navrhuji vynikající knihu Sonyi Friedmanové Men Are Just Desserts (Muži jsou jen zákusek), ve které autorka konfrontuje problematický postoj „bez muže nic neznamenám". Když Sony a analyzuje, co převládá v naší kultuře (navzdory roz­ voji osvobození žen a rovnoprávnosti dosažené v posledních letech), uvádí následující body: ... Když dívky vyrůstají, rodiče i společnost je učí si myslet, že jsou neúplné a postrádají schopnost samy se o sebe postarat. ... Ženu učí, že si musí najít muže, který „se o ni postará". Je menší půlkou hledající svou větší půlku, která ji učiní úplnou. ... Žena nemá příliš velkou cenu, dokud se nevdá. Pak by se měla cítit oceňována, ale často nic takového necítí. ... Žena obvykle pospíchá do manželství a vzdává se anebo od­ kládá své vlastní cíle, aby podpořila plány a ambice svého man­ žela. Za to očekává oddanost a úctu, ale často dostává mnohem méně, než si myslela. ... Žena se z vlastní vůle stane vůči svému muži zranitelnou, a tím i závislou. Čím méně je ona autonomní a nezávislou osob­ ností, tím více potřebuje jeho.1

P

1121

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Sonya naléhá na ženy, aby místo následování této stereotypní cesty ke katastrofě neviděly muže jako „hlavní chod" ve svých životech, ale „jen jako zákusek", vylepšení k již úplnému a uspokojivému ži­ votu, ve kterém žena může mít své volby a jednat sama za sebe. Jak říká Sonya: „...když jsou muži pouhým zákuskem, můžete se rozhod­ nout být v mužově náručí, ale nikdy se nemusíte bát, že upadnete do jeho rukou."

Jak odhalit dozorce Mnoho přičinlivých žen bohužel upadne do rukou dozorců, protože ignorují nebo nejsou schopny rozpoznat varovné signály či charakte­ ristické rysy dozorce. Jelikož dozorci jsou často sebejistí lidé „pře­ bírající zodpovědnost", mohou oklamat ženu, aby si myslela, že má před sebou muže, který bude milující, pozorný a láskyplný. Místo toho se dozorci projeví jako dominující, nevšímaví a postrádající sebejistotu k tomu, aby mohli být emocionálně intimní. Jedním z nejdůležitějších kroků, které může udělat žena, aby ne­ byla závislá a nebyla „bez muže ničím", je naučit se rozpoznat do­ zorce na méně než deset kroků, to znamená, když se dozorce dostane tak blízko, aby mohl spřádat intriky a okouzlovat ji. Pokud právě začínáte rozvíjet vztah, naučit se rozpoznat dozorce vám může po­ moci neudělat bolestný omyl. Pokud jste již vdaná, alespoň vám to pomůže porozumět dozorci, kterého jste si vzala, a naučit se s ním vycházet. Následuje malý test, který jsem sestavil, abych pomohl identifiko­ vat druh dozorce, který může typické ženě přičinlivé způsobit více než jen malý smutek. Místo jasných odpovědí ano a ne, navrhuji tento bodovací systém: 4 - vždycky 3 - často 2 - někdy 1 - zřídka

Signály varující před dozorcem 1. Mluví s neúctou či hněvem o jiných ženách, které byly součástí jeho života? Například o své matce, sestře, dceři (pokud už byl ženatý), zaměstnavatelce, vedoucí, atd. 2. Má výbušnou povahu? Tzn. zda bývá viditelně rozzlobený či nepřátelský?

128/

— Je čas podívat se dozorcům „na zoubek" ~ 3. Uhodil vás někdy? Jednal s vámi hrubě anebo vám vyhrožoval bitím? 4. Je to „hledač chyb", perfekcionista, který je hrdý na své vysoké nároky, zvláště na druhé, a na svou „touhu vynikat"? 5. Kontroluje či neschvaluje, jak vy utrácíte peníze, ale nezdá se, že by měl problémy utrácet je sám za sebe? 6. Pokouší se vás využívat sexuálně nebo na vás má sexuální nároky? 7. Dělá z něho alkohol (dokonce i v malém množství) „úplně ji­ ného člověka"? 8. Omlouvá své pití alkoholu, které často přesahuje rozumnou míru? 9. Užívá anebo se mu líbí humor, který jemně či hrubě shazuje či ponižuje ostatní? 10. Postrádá schopnost smát se sám sobě? 11. Je pro něj těžké se omluvit nebo si často hledá výmluvy pro své chování? 12. Má ve svém zaměstnání moc? Je „u kormidla"? Pracuje nezá­ visle? 13. Stěžuje si často na zaměstnavatele či vedoucí, kteří „nevědí, co dělají"? 14. Musí stále vyhrávat ve sportu, stolních hrách a dalších soutěž­ ních aktivitách? 15. Je obvykle „po jeho", když se rozhodujete, kdy a kde budete jíst, kam půjdete a co budete dělat? Body: 50-60 Superdozorce, se kterým bude těžké vyjít v jakémkoli vztahu, ať už krátkodobém či dlouhodobém. 40-49 „Typický" dozorce, kterému je snad možné se postavit a požádat ho o změnu. 30-39 Vykazuje rovnováhu mezi chutí ovládat a přizpůsobivostí, pravděpodobně dobrá volba pro manželství. 29 a méně Pravděpodobně se nejedná o dozorce, ale podívejte se pečlivě, zda dostal více jak dva body u otázek 1, 2, 3, 5, 6, 7, 8, 11, 14 a 15. Podotýkám, že tento test je příliš stručný a všeobecný na to, aby se z něho daly dělat závěry, ale může vám poskytnout důležité podněty, abyste si začala klást otázky, které vrhnou více světla na váš vztah.

/129

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Podívejme se nyní krátce na každou z otázek, abychom pochopili jejich význam a hodnotu. 1. Mluví s neúctou či hněvem o jiných ženách, které byly součástí jeho života? Varovným signálem je muž, který má pocit, že nad ním jeho matka nebo starší sestra dominovala. Jelikož se v dětství cítil pod kontrolou, nyní se domnívá, že je řada na něm. Těžší je odhalit dozorce, kterého vychovali příliš shovívaví rodiče. Nikdy nemusel brát ohledy na svou matku a ani nyní si příliš neváží žen. Jeho malá úcta k ženám nemusí být zřejmá na začátku chození, ale projeví se později, když si přestane dávat pozor. Stejně tak, pokud byl váš přítel předtím ženatý a má děti, obzvláště pokud má dcery, velice pozorně si všímejte, jak se k nim chová. Projevuje jim náklonnost a skutečný zájem? Pokud je má v péči jejich matka, vyvíjí upřímné úsilí je vídat? Pokud ne, mějte se na pozoru. 2. Má výbušnou povahu? Tzn. bývá viditelně rozzlobený či nepřátel­ ský? Tato otázka může být poněkud zavádějící, protože někteří lidé se dovedou velice rozzlobit, ale nedat to najevo. Nicméně ve většině blízkých vztahů, jako je chození, doba zasnoubení, soužití nebo man­ želství, je velice složité, ba téměř nemožné skrýt před partnerem svůj hněv. Pozorujte svého muže v akci: Co ho rozčiluje? Dokáže zvlád­ nout nepříjemnosti v dopravě? Co se děje, když něco není dobře, když se opozdíte, a tak dále? 3. Uhodil vás někdy? Jednal s vámi hrubě anebo vám vyhrožoval bitím? Na mnoha místech jsem se zmínil o přičinlivých ženách, které musí „chodit po špičkách" kvůli manželově výbušné povaze. Dozorce čas­ to používá hněv k manipulaci a ovládání svého okolí. Ví, že než by se mu postavily, raději lehce našlapují, aby vše běželo hladce a po­ kojně. Pokud se scházíte s mužem a on vás uhodí, neurvale vás popadne a hrubě na vás křičí, okamžitě utíkejte, vycouvejte ven z takového vzta­ hu. Pravděpodobně máte před sebou superdozorce (možná i misogyna) a další vztah povede pouze k bolesti a utrpení. Pokud už jste vdaná a zažíváte tento druh násilí, vyhledejte pomoc profesionálních poradců, svého pastora apod. Existují telefonní horké linky pro týrané ženy. Já mohu poradit, aby taková žena vzala děti a našla bezpečné místo třeba u rodičů, pokud žijí blízko. Může to znamenat i cestu do azylového domu pro ženy. Pro týranou ženu je nejlepší místo tam, kde ji její manžel nemůže najít. Zatímco počká, až se on uklidní, může si naplánovat další

130/

— Je čas podívat se dozorcům „na zoubek" ~ krok. Pokud se domnívá, že chce kontaktovat svého muže, měla by se s ním vždy setkat za přítomnosti třetí osoby. Dokud žena není přebornicí v bojových uměních, musí udělat vše proto, aby chránila sama sebe. Neměla by počítat s tím, že bude moci smysluplně a ro­ zumně hovořit s někým, kdo ji převažuje o třicet či čtyřicet kilogra­ mů a bezpochyby je mnohem silnější. 4. Je to „hledač chyb", perfekcionista, který si zakládá na vysokých nárocích (které klade na druhé) a na své „touze vynikat"? Hovořím s mnoha přičinlivými ženami provdanými za dozorce, které si stěžu­ jí, že i když vyskočí o kousek výš a snaží se sebevíc, pořád to nestačí. Během své mnohaleté praxe jsem vypozoroval, že přičinlivá perfekcionistka obvykle obrací svůj perfekcionismus na sebe, dozorce perfekcionista nachází ventil pro svůj perfekcionismus v práci, ale když přijde domů, kritizuje rodinu až do úmoru. Dozorce může říci ženě před sňatkem, že je „prostě dokonalá", ale jakmile je ruka v rukávě, už není schopna vyhovět jeho nárokům a očekávání, že bude ještě dokonalejší. Pamatujte, že když mnoho dozorců perfekcionistů mluví o svých vysokých osobních nárocích, často ve skutečnosti říkají, že mají vysoké nároky na všechny ostatní. A pokud druzí tyto nároky nesplní, budou dosti nešťastní. 5. Kontroluje či neschvaluje, za co vydáváte peníze, ale nezdá se, ze by měl problémy utrácet je sám na sebe? Dozorce perfekcionista je ob­ vykle (v podstatě jsem hotov říci vždycky) skoupý na peníze. V před­ chozích kapitolách jsme viděli několik případových studií, kdy man­ žel ovládal svou ženu velice nízkým rodinným rozpočtem a nutil ji žít s neopravenou pračkou atd. Pokud máte známost nebo jste zasnoubená, pozorujte, jak váš přítel zachází s penězi a jak se k nim staví. Utrácí stejně štědře za vás jako za sebe? Bavil vás někdy takovými poznámkami jako „myslíš, že peníze rostou na stromě"? Může to říkat v legraci, ale pokud je váš vztah vážný a s určitostí míří k manželství, neuškodí, když si otevřeně promluvíte o tom, jak se bude s penězi zacházet v rodině. Například já pevně věřím ve společný účet. Manželství není ob­ chodní partnerství, ve kterém má každý partner svůj účet a odkazuje se na „své peníze". V manželství by to měly být „naše peníze". Pokud jste provdána za lakomého dozorce, který vám dělá život od nepříjemného až po vyloženě strastiplný tím, jak finančně ovládá vás i celou rodinu, je na místě stejně otevřená diskuse. Možná budete muset udělat něco podobného, jako udělala Sally v případě poroucha­

l i

~ Jak se naučit říkat „ne "? ~ né pračky. Prostě prolomte klam dozorcovského manžela, zavolejte opraváře a pohněte se z místa. 6. Pokouší se vás využívat sexuálně nebo na vás klade sexuální nároky? Pokud ještě máte známost nebo jste ve stadiu zasnoubení, vraťte se a znovu si přečtěte mé staromódní poznámky o říkání ne muži, který s vámi chce do postele před manželstvím. Otevřeně mluvte se svým partnerem o tématu fyzické versus citové intimity. Je nervózní či netrpělivý, když mluvíte o citové intimitě? Chápe vůbec rozdíl mezi láskou a sexem? Znovu si přečtěte dřívější poznámky z knihy Dr. Willardá Harleye Jeho potřeby, její potřeby, kde je jasně definován rozdíl mezi láskou a sexem (viz str. 116). Jistým znakem dozorcovské povahy je muž, který si dělá nároky na sex, a to obvykle velice brzo po začátku vztahu s ženou. Je příznačné a povzbuzující, že Nová morálka se poněkud mění na konci osmdesátých let. Na jaře 1987 věnovala Abigail Van Burenová celý svůj sloupek „Milá Abby" tématu „Kdo říká ne sexu, má za ušima". Několik mladíků se ozvalo poté, co Abby uveřejnila dopis od sedmnáctileté dívky, která naříkala nad kritikou a nátlakem, kte­ rého se jí dostávalo kvůli odmítání sexu před manželstvím. Začala uvažovat, jestli není divná a jestli nemá mít sex, aby si udržela vztah. Jeden dvacetiletý mladík napsal, že chodí se stejnou dívkou už dva roky a že je stále panna. On se pokoušel přemluvit ji, aby s ním šla do postele, dokonce ji párkrát kvůli tomu nechal, ale vždycky se vrátil, protože k ní cítil silnou přitažlivost. Uvědomil si, jakou má pro něj cenu, a nyní už je celkem ochoten počkat až do manželství. Jeho dopis uzavírala věta: „Sex může vztah učinit levnějším, ne cen­ nějším." Další dvacetiletý mladík napsal oné mladé ženě, že není „... divná, protože chce vztah s chlapcem bez sexu. Existuje hodně přitažlivých kluků, kteří nemají touhu ,bodovať". A dodal: „V dnešní době rizika sexu daleko převažují potěšení." Dvaadvacetiletý vysokoškolák napsal, že je také panic a že ona mladá žena „není divná, ale neobvyklá". Vypozoroval: „Na to není potřeba vlastní zkušenost, aby člověk poznal, že sex nenahradí milo­ vání." 3 Pokud jste již vdaná a sexuální přístup vašeho manžela v sobě nese veškerou jemnost King Konga, můžete to dál snášet, anebo se proti tomu postavit. Dejte mu na vědomí, že „předehra" se neodehrává na

132/

~ Je čas podívat se dozorcům „na zoubek" ~ golfovém hřišti, ale obvykle v posteli, a probíhá mezi milenci, kte­ rým záleží na tom, jak se cítí jejich partnerky a nejen jak je dobře po těle jim samotným. Upozorněte svého muže, že zatímco on je schopen celý večer sedět před televizí a pak se znenadání „nažhavit", vy to nedokážete. Vy jste tou dobou nejspíše k smrti unavená uklízením po večeři, uklá­ dáním dětí do postele a tak podobně. Jak jsem řekl v titulu jedné z mých dalších knih, Sex Begins in the Kitchen (Sex začíná v kuchy­ ni). Když manžel projevuje svůj zájem a lásku ke své ženě tím, že jí pomáhá s domácími pracemi a zajímá se o všechno, co ona musí udělat, přispívá tím k dobrému fungování domova. Dejte svému muži na srozuměnou, že nemůže očekávat, že se bu­ dete cítit milována, ceněna, hýčkána a sexy, pokud jste neustále nu­ cena přijímat jeho urážky a jízlivosti. Dejte svému muži na srozuměnou, že když se vy dva hádáte, či dokonce bijete, „usmiřování sexem" ve skutečnosti vůbec nic neřeší. Muži se pokouší řešit problémy sexuálně, ale ženy se jimi chtějí upřímně zabývat. 7. Vyplouvá s alkoholem (dokonce i v malém množství) na povrch „úplně jiný člověk"? Dozorce umí být jednou osobou za střízlivá, ale stačí jen pár piv nebo dva koktejly a jeho hrubá, vulgární, kritická stránka se vloží do hry. Nemluvím o množství, kolik toho vypije, ale co se děje, když pije. Mnoho mých klientek mi vyprávělo, že po několika skleničkách jejich manžel „říká věci, o kterých bych nikdy nevěřila, že je může říct!" 8. Omlouvá své pití alkoholu, které často přesahuje rozumnou míru? Moje zkušenost říká: „Pokud musí muž pít každý den, pryč od něj!" Jestliže rozvíjíte vztah s mužem a všimnete si, že se často potřebuje napít, ať již v určitém čase v průběhu dne či několikrát za den, neomlouvejte ho slovy: „Když on je pod velkým tlakem a pití mu pomáhá se uvolnit." Celý význam jeho pití spočívá v ovládání život­ ních tlaků. Ten, kdo příliš pije (nebo bere drogy), utíká před svými problémy. Pokud jste provdána za muže, který pije přes rozumnou míru a kte­ rý svým pitím (a celkem pravděpodobně svým alkoholismem) ovládá vás i celou rodinu, musíte okamžitě pro něj i pro sebe sehnat pomoc. Nedávno věnoval Phil Donahue celou hodinu své talk show diskusi o jevu „zachránkyně" XY, která dál a dál žije s alkoholikem, hledá pro něj výmluvy, kryje ho a podobně. Pořadu se zúčastnili alkoholici,

/133

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ závislí na drogách a jejich partnerky, které hrály roli zachránkyně. Přítomen byl i lékař, ředitel centra pro léčbu narkomanů. Všichni přítomní se shodli na tom, že zachránkyně nejen že hraje předem prohraný zápas, ale stává se i velkou částí celkového prob­ lému. Tak dlouho, dokud budete ochotna hrát „Florence Nightingalovou", tak dlouho vám to váš manžel alkoholik či narkoman dovolí. Potřebujete pomoc, a to rychle. Pro začátek zavolejte na místní pobočku Anonymních alkoholiků a sežeňte si seznam útočišť ve vašem okolí. Vyberte si takovou po­ moc, která se nejlépe hodí pro vaši situaci. Možná budete potřebovat rovnou intervenční program, možná vaším prvním krokem bude pod­ půrná terapeutická skupina. Možná budete potřebovat obojí. Vřele doporučuji Anonymní alkoholiky jako podpůrnou skupinu pro man­ želky a ostatní členy rodiny závislého. 9. Užívá nebo se mu líbí humor, který jemně či hrubě shazuje či ponižuje ostatní? Dozorce často umí vymýšlet „legraci" na účet ostatních, obzvláště své dívky či manželky. Umí být sarkastický a satirický, ale vždycky jen pokud se to týká někoho jiného. Dozorce je expertem na jemné umění „legračního shazování", když nenápadně dělá z os­ tatních pitomce. Pokud rozvíjíte vztah, narážky mohou být nenápadné, ale stále tu jsou. Všechno to je „jen legrace", samozřejmě, a on si vás „jen dobírá", ale podívejte se na pozadí. Vyrovnává každé „dobírání" a každou narážku upřímný kompliment? Když už mluvíme o kompli­ mentech, říká vám váš partner nějaké? Jaké to jsou? 10. Postrádá schopnost smát se sám sobě? Tato otázka je úzce spjatá s předchozí otázkou. Dozorce, který si rád dělá legraci z ostatních, je zřídkakdy schopen smát se sám sobě. Obvykle bude trucovat nebo ho popudí či rozzlobí, když se vtip dotkne jeho. Pochopitelně, když se vám ostatní smějí, nemáte věci úplně pod svou kontrolou. Je jasné, že kdo je zralý, může se lehce smát sám sobě, protože se nebere tak vážně. Dozorci ovšem berou sami sebe velmi vážně. 11. Je pro něj těžké se omluvit nebo si často hledá výmluvy pro své chování? Na počátku vztahu si dozorce může dát námahu s omluvou, ale i tenkrát je zřejmé, že to dělá neochotně anebo takovým způso­ bem, aby z toho vyplynulo, že „nemá úplně nepravdu ani to tak úplně není jeho chyba". Po svatbě už dozorce nikdy neřekne promiň a jeho žena samozřejmě „nikdy nemá pravdu". Dozorci si velmi dobře umí hledat výmluvy pro své chování, když vysvětlují, proč to tak dopad-

134/

~ Je čas podívat se dozorcům „na zoubek" lo, anebo prohlašují „lidé mi doopravdy nerozumějí". Když se omlouvají, pravděpodobně tím chtějí manipulovat. 12. Má ve svém zaměstnání moc? Je „u kormidla"? Pracuje nezávisle? Dozorci se často uplatní, kde jsou nějakým způsobem „u kormidla". Perfekcionismus se vyplácí v oblastech jako účetnictví, stavebnictví, architektura, počítačová analýza, chirurgie, anesteziologie, zubní lé­ kařství a tak dále. Díky svému povolání se dozorce učí být stále náročnější a mít věci víc a víc pod kontrolou. Doslova se zlepšuje, jak stárne. Ale problém je, že když večer vejde do dveří, jeho per­ fekcionismus pracuje proti němu a jeho rodině. 13. Stěžuje si často na zaměstnavatele či vedoucí, kteří „nevědí, co dě­ lají"? Dozorci, kteří se nevyšplhají až na vrchol nebo nemohou pracovat samostatně, často hledají chyby na jakékoli autoritě či vedoucím. Jeho zvykem je měnit zaměstnání, protože „nikde s ním dobře nezachází" nebo „nevyužívají správně jeho talentu". Často je celkem bystrý a výmluvný, pan Všeználek, který má názor na všechno. Jako malý chlapec se naučil vyhýbat se zodpovědnosti a svádět na ostatní své vlastní chyby a nedostatky. Je celkem pravděpodobné, že byl vychován příliš shovívavými rodiči, před kterými mohl osprave­ dlňovat své chování. Jako se přičinlivé ženy naučí přičinlivosti v dět­ ství, i dozorci se naučí ovládat druhé v raném věku. Stále je „malým chlapcem z minulosti", kterým kdysi byl. 14. Musí stále vyhrávat ve sportu, stolních hrách a dalších soutěžních aktivitách? Končí obyčejný zápas v tenisu tirádou ve stylu Johna McEnroea přímo na dvorci? Končí „přátelská" hra golfu, kroketu, scrabblu nebo obyčejného kvizu právě zlobou? Jedna věc je být „sou­ těživý typ", a úplně jiná muset vyhrát za každou cenu. Pokud se mottem vašeho partnera zdá být „vyhrávat není všechno, je to jen to jediné", přemýšlejte o tom, a to pečlivě. Jak se to vztahuje na vás? 15. Je obvykle „po jeho", když se rozhodujete, kdy a kde budete jíst, kam půjdete a co budete dělat? Pokud ještě nejste vdaná, dávejte si na tuto otázku velký pozor. Někteří dozorci se umí chovat velice příjemně a chtějí vám vyhovět - dělat „cokoli si vaše srdíčko přeje". Ale všímejte si, jak se chová, když rozhodnutí je dost zásadní a jedná se o jeho nepohodu, kdy musí vzít zavděk druhým nejlepším nebo dělat něco, co by raději nedělal. Co dělá váš partner, když není po jeho? Má tendenci trucovat nebo se stáhnout? Dá vám najevo, že jste ho zklamala? Přistihujete se při omlouvání se a svádění viny na sebe (což pro vás může být celkem přirozené - vraťte se k páté kapitole)?

/135

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Hlavní charakteristikou dozorce je, že má všechno „pod kontro­ lou". Stále opakuji zřejmé věci, jen abych zdůraznil, že byste měla pečlivě pozorovat svého společníka, abyste viděla, jak jedná. Je ne­ předvídatelný? Udržuje vás „lehce mimo rovnováhu"? Je obvykle po jeho, když se rozhodujete, kam jít, co dělat, na jaký program se dívat? Může toho dosáhnout velice nenápadně, ale podívejte se zpět na jakékoli rozhodnutí, které jste měli v poslední době udělat spolu. Kdo ve skutečnosti vyhrál? Dalším znakem dozorce je, že všechno se přizpůsobuje jemu. On je středem vesmíru a vy jste jednou z jeho oběžnic. Pokud nemůže dosáhnout svého „lehkým zklamáním" či dokonce „lehkou depresí", může se pokusit využít druhý pól spektra a nadávat a křičet. Dozorci jsou experti v učení svých žen, snoubenek či přítelkyň, jak „chodit po špičkách". Touto dobou už jste možná tak zběhlá v chození po špičkách, že se cítíte připravená vystoupit v pořadu „Hledáme nové hvězdy". Dozorce je třeba udržovat za každou cenu šťastného a věřte mi, že ženy za to platí vskutku vysokou cenu.

Co se stane, když ignorujete varovné signály? Zuzana byla jednatřicetiletá rozvedená žena s pětiletým synem, když se seznámila s Davidem v baru pro nezadané. Byl ztělesněním všech jejích přání. Ve chvíli, kdy se zmínila o svém synu, Tomáškovi, David ho chtěl poznat a „vzít ho na bowling nebo na něco". „Okamžitě jsme si porozuměli," vyprávěla. „Zvláště na mě zapů­ sobilo, že se se mnou nechtěl vyspat hned na první schůzce." Zuzana dále vyprávěla, že David počkal celý měsíc, než ji vzal do postele. Pak se k ní nastěhoval a zůstal s ní a s malým Tomáškem tři roky. V průběhu té doby doslova financovala jeho novou firmu. Jakmile byla vybudována, odkopnul ji a odešel. Zuzana za mnou přišla plná ponížení a v šoku. Myslela si, že David byl „ten pravý", a nyní byla zničená. Zničený byl také Tomášek, který k Davidovi velmi přilnul, protože to byl jediný „tatínek", kterého poznal. Tomáškův pravý otec zmizel, když byl ještě nemluvně. Aby příběh dostal svou korunku, nedlouho poté, co David odešel, Zuzaně zavolal soukromý detektiv zastupující někoho z jiné části Spojených států. Byla to žena, která byla za Davida provdána a která si najala soukromé očko, aby Davida vypátral, aby mohla zpětně dostat soudem nařízené alimenty a podporu dětem za posledních tři a půl roku.

136/

~ Je čas podívat se dozorcům „na zoubek" ~ Zuzana si nevybrala pouze dozorce, ale také poněkud sociopatického jedince. Přišla o tisíce dolarů, tři roky života a významné množ­ ství adaptivní energie díky stresu, který podstoupila. „Co se stalo?" divila se. „Jak jsem mohla být tak hloupá? Jak se mohl zdát tak milý, tak dobrý, a přitom být tak špatný? V průběhu oněch tří let, co s námi žil, byl vždycky laskavý, pozorný a velmi dobrý milenec." „Zdá se, že David je chytřejší a umí lépe manipulovat než většina dozorců," řekl jsem jí. „Stala jste se mu snadnou kořistí několika taktickými chybami. Říkáte, že na vás zapůsobilo, že čekal celý mě­ síc, než s vámi měl sex, ale já říkám, že to bylo ještě příliš brzy. Navíc jste ho nechala nastěhovat se do vašeho domu a začala s ním žít, aniž by cokoli ,zaplatil'! Myslela jste si, že Davida znáte, ale váš vztah byl stále ještě převážně fyzický. I když se David zdál být milým člověkem, vlastně jste ho pořádně neznala, je to tak?" „Asi ne," připustila hořce Zuzana. „Když přišel ke slovu skutečný David, projevil se tím, že vypochodoval ze dveří a nechal nás na holičkách." „Když říkám, že vám nezaplatil žádnou zálohu, mám na mysli prostě to, že jste se nikdy nevzali. Nemáte žádná legální práva a Da­ vid toho bezezbytku využil a vysál vás finančně, aby uvedl do chodu svou vlastní firmu. A protože jste mu věřila, nezařídila jste si žádné právní záruky, abyste ochránila své zájmy ohledně financování jeho podnikání. Prostě jste mu z lásky dala, co chtěl, a on si vzal všech­ no, co mohl." „Ale jak jsem to mohla vědět?" divila se. „Co jsem měla udělat, abych ho prokoukla?" „Přiznal se vám David, že už byl ženatý?" zeptal jsem se. „Něco zmínil o své první ženě, ale v tom smyslu, že už je léta rozvedený, protože to byla .opravdová čarodějnice', jak říkal. Neřekl mi nic o tom, že dluží nějaké alimenty a podporu pro děti. Vlastně naznačoval, že děti nikdy neměl." „Jak David zacházel s penězi?" „No, on měl svoje peníze a já také svoje. Věděla jsem, že usiluje o to, aby jeho firma fungovala, tak jsem mu stále půjčovala značné částky. Vždycky mi říkával děkuji, ale když o tom tak přemýšlím, nikdy nic neříkal o tom, že mi je vrátí." „Pil David? A pokud ano, jaký to na něj mělo účinek?" „David vlastně moc nepil, občas si dal pivo. Choval se pak trochu hloupě, ale to bylo všechno."

/137

~ Jak se naučit říkat „ne"? „Jaký měl David smysl pro humor? Šly mu dobře sarkasmy a sa­ tira?" „Teď když o tom mluvíte, měl určitý způsob, jak lidi shazovat, ale obyčejně to bylo tak vtipné, že se nikdo neurazil." „Co se stalo, když si někdo dělal legraci z Davida?" „To se mu nikdy nelíbilo. Jedním z mála případů, kdy se opravdu rozzlobil, bylo, když jsem si dělala legraci z jedné příšerné kravaty, kterou měl na sobě, když jsme byli s přáteli venku." „Řekněte mi něco o jeho podnikání, které jste financovala. Už měl někdy předtím svou vlastní firmu?" „Ne, alespoň o tom nevím. Chtěl si založit své vlastní klenotnictví zaměřené na krychlové zirkony, protože vždycky nerad pracoval pro jiné lidi. Často říkal: ,Pracovat pro druhé je hloupost. Chtějí tě jenom využít.'" „Kdo měl obvykle poslední slovo, když s vámi žil David? Napří­ klad když jste se šli ven pobavit, takové věci mám na mysli." „David vždycky mluvil, jako kdyby chtěl slyšet můj názor, ale obvykle nakonec bylo po jeho. Vzpomínám si na jeden večer, kdy jsem si prosadila, že si dáme k jídlu činu, a on byl celou dobu rozmrzelý." „I když mi popisujete Davida jako velmi laskavého a pozorného člověka po celou dobu, co žil s vámi a vaším synem, vaše slova dokazují, že měl mnoho rysů dozorce. Navíc je zřejmé, že uměl lhát a manipulovat těmi nejhoršími z nich. Musel bych vidět Davida osob­ ně, abych mohl udělat konečný závěr, ale můj odhad je, Zuzano, že má velmi blízko k sociopatovi, člověku, který vypadá vlídně a báje­ čně, ale ve skutečnosti nemá žádné svědomí. David byl na povrchu skvělý člověk, ale uvnitř superkrysa." „No, teď už to vidím taky, ale pořád se divím, jak mě mohl tak oklamat a co bych měla dělat do budoucna." „Jednou z věcí na zamyšlení je, že jste zacházela dost daleko, aby šlo všechno hladce, a určitě jste se mu snažila zavděčit. Je to dobrý odhad?" „Ano, máte pravdu. Opravdu jsem chtěla, aby to fungovalo. Chtěla jsem Davida a myslela jsem si, že ho potřebuji. Vždycky jsem po­ třebovala muže, zvláště pro svého syna." Zuzana měla vynikající pozici jako office manažerka ve velké spo­ lečnosti. I když vydělávala slušné peníze a mohla uživit sebe i To­ máška, přesto připustila, že potřebuje ve svém životě muže. V prů­ běhu terapie se mi svěřila, že tak byla v podstatě vychovaná:

138/

~ Je čas podívat se dozorcům „na zoubek" ~ „Maminka vždycky říkala, že jednoho dne potkám ,toho pravého' a ten se o mě postará. Matka se vždycky podřizovala mému otci. Například, když jsme šli na večeři do restaurace, vždycky říkala: ,Váš otec celý den tvrdě pracoval - půjdeme kamkoliv on řekne!'" Se svou matkou jako vzorem byla Zuzana naprogramovaná si mys­ let, že dokud nebude mít muže, nebude úplná. Ve všech svých vzta­ zích s muži prostě „následovala svoje pocity" v naději, že se každý nakonec promění v „toho pravého". Abych Zuzaně ukázal perspekti­ vu, jak poznat rozdíl mezi „následováním svých pocitů" a přistupo­ vání k mužům vědomě se zdravým rozumem, jedno sezení jsem mlu­ vil o „mýtickém báječném muži". Rozhovor probíhal asi následovně: Dr. L.: Co by se stalo, kdyby za vámi do práce přišel muž a navázal s vámi rozhovor? Vypadá jako velice milý člověk a ně­ kam vás zve. Co byste udělala? Zuzana: No, nejsem si jistá. Kdyby byl opravdu milý, byla bych v pokušení s ním někam jít, ale podle toho, co jste mi říkal, by to asi bylo příliš rychlé. Dr.: Tak předpokládejme, že ho odbudete, ale on se vrátí a dále vás okouzluje svým milým chováním a žádá o schůzku. Zuzana: Nejspíš bych s ním šla. Dr. L.: Dejme tomu, že spolu jdete na večeři, on vás doprovodí domů a ptá se, jestli by na pár minut nemohl dál. Zuzana: Je zřejmé, že chcete, abych řekla, že ho nepozvu dál, Že sex vylučuje intimitu a je hloupé riskovat, že s ním skončím v posteli na první schůzce. Dr. L.: Dobře, předpokládejme tedy, že nebude chtít jít dál. Vlastně si rád dělá legraci a požádá vás o klíč, což vás zřejmě přiměje si myslet, tak a je to znova tady. Ale on místo toho prostě odemkne, vrátí vám klíč zpátky a řekne, že to s vámi bylo fajn a že vám zavolá. Potom odejde, aniž by se třeba jen pokusil o polibek na dobrou noc. Zuzana: Začala bych si myslet, že špatně slyším nebo že ten muž není úplně normální, jestli víte, co tím myslím... Dr. L.: Takže, jelikož popisuji mýtického muže v dosti smyšleném příběhu, pojďme o kus dále. Dejme tomu, že navrhne, že vás vyzvedne v sobotu okolo desáté dopoledne a máte se obléknout pohodlně na piknik. Vezme vás do hor a strávíte báječnou chvíli,

/139

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ kdy sedíte na dece, hraje přenosný magnetofon, užíváte si slu­ níčka a potůčku, jíte, povídáte si a prostě se máte hezky. Potom na cestě domů navrhne, že byste to měli zopakovat, ale příště s sebou máte vzít i Tomáška. Zuzana: No, to bych asi byla nadšená k zbláznění a vy to víte. Dr. L.: Dobře, a dejme tomu, že před vašimi dveřmi řekne: „Nevadilo by ti, kdybych tě políbil?" Jak byste se cítila? Zuzana: Ach, cítila bych se prostě báječně. Myslela bych si, že ten pravý přišel do mého života a cítila bych, že jsem se zami­ lovala...(a potom, s bolestným výrazem v tváři), ale kde takový muž je? Dr. L.: Věřte si tomu nebo ne, existují takoví muži, kterým na­ tolik záleží na nich samotných, že jim záleží i na ostatních. Jednají upřímně, nemanipulují. Existují muži, kteří nežijí podle zákona okamžitého uspokojení a nepokoušejí se „zabodovat" s každou ženou, kterou potkají. Vyprávěl jsem vám tento malý všední příběh a popsal jsem vám mýtického muže, abych vám pomohl se zamyslet, jaké by to bylo s takovým člověkem. A nyní, nezbývá než čekat, než se objeví. Zuzana: To se vám snadno řekne. Takový muž určitě nemusí sedět doma a čekat, až zazvoní telefon... Dr. L.: Já tento problém nepodceňuji, ale jste přitažlivá a každý den se pohybujete v obchodním prostředí. Muži se o vás budou zajímat, ale jde o to, že nemusíte být fyzicky intimní s mužem, abyste si zajistila jeho přítomnost. Pokud on nerespektuje, že chcete počkat s fyzickou intimitou, je dosti zřejmé z vaší vlastní trpké zkušenosti s Davidem, že takový muž za to stejně nestojí. Zuzana: No dobře... ale někdy, doktore Lemane, to podáváte, jako kdyby muži byli jediní, kdo má rád sex. Ženy mají také rády sex a já jsem jedna z nich. Dr. L.: Já to chápu a nijak to nesnižuji. Ve skutečnosti studie ukazují, že ženy mají větší schopnost užít si sex než muži. Ale mířím k tomu, že vy hledáte skutečnou citovou a osobní intimitu, ne spokojení se s drobečky, že budete sloužit pro mužovo sexu­ ální uspokojení. Dokud nebudete schopna přestat si nalhávat, že musíte být s mužem fyzicky intimní, jinak odejde pryč, dále vás budou využívat muži jako David, který se zdá být velmi milým,

140/

~ Je čas podívat se dozorcům „na zoubek" ~ ale na dně mysli stále touží využít vás pro své vlastní cíle. Řekl bych, že toho už máte po krk. Měli jsme se Zuzanou několik dalších sezení a rozhovorů o rozdílu mezi tím, když ve vztahu s mužem roste citová intimita a když je vztah omezen na intimitu fyzickou. Vzpomínám si, jak jsem důrazně říkal: „Příště mějte na mysli chyby, kterých jste se dopustila s Davidem. Téměř jste ho neznala. Byl to lhář a podvodník. Mohl to být bisexuál nebo dokonce sadista... Mohl vás nakazit oparem nebo AIDS. Taková je dnešní realita!" Zuzana připustila, že realita je taková, ale že výchova v dětství ohledně potřeby muže je silná a těžko se jí zbavuje. Pomalu začala vidět, že ve skutečnosti nepotřebuje muže, pokud to není ten správný typ. Jedna věc, která ji opravdu trápila, byl široce publikovaný prů­ zkum dvou sociologů z Yaleu a jednoho ekonoma z Harvardu, který ženám přes třicet nedává mnoho nadějí na provdání se či další sňatek. Podle výsledků průzkumu pouze 20 % bílých, vysokoškolsky vzděla­ ných žen přes třicet let mohou očekávat svatbu. Ve věku třiceti pěti let šance klesají na 5 % a ve čtyřiceti na 1 %. Statistiky stále více ukazují, že se šíří „epidemie" svobodných žen přes třicet, které se objevují v čekárnách poradců, psychologů a psy­ choterapeutů. Neformulují své problémy jako „touhu se vdát", ale dříve či později tento skrytý problém vyvstane. Mnoho žen přes třicet začíná panikařit. Přicházejí do poraden, aby zjistily, proč nebyly schopné navázat pevný vztah s mužem - jinými slovy, proč se nevdaly. Tento problém je tak rozšířený, že jeden losangeleský psycholog se nechal slyšet výrokem: „Obávám se, že velkou většinu práce psy­ choterapeutů - možná dvě třetiny práce ostatních - představuje svo­ 4 bodná žena s problémy ve vztazích." V době, kdy Zuzana opouštěla poradenu, brala v úvahu mé teorie a scházela se s osmatřicetiletým investičním brokerem, který téměř odpovídal charakteristice „mýtického báječného muže", kterého jsem popsal. Rozvinuli opravdový vztah, který vedl k manželství? Do dnešního dne o tom nevím, ale o to nejde. Mohu pouze doufat, že poradenství pomohlo Zuzaně vyrůst natolik, aby si uvědomila, že zralá žena je úplná a může pohlížet na muže jako na „zákusek", ne jako na hlavní chod, bez kterého nemůže žít. Pokud žena nevidí muže

/141

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ jako někoho, kdo může doplnit její vlastní úplnost, je vždycky v ne­ bezpečí, že bude jako předkrm, kterého si on na chvíli - nebo na pár let - užije a potom odhodí. Je to smutné, ale velká většina žen nedosáhla tohoto stupně úplnosti a zralosti. Robin Norwood, autor knihy Women Who Love Too Much (Ženy, které příliš milují), zaznamenal dobrý postřeh o svobodných že­ nách: „Ženy, které nemají muže, si myslí, že by bylo dobré ho mít, a naopak."5 Poskytuji rady mnoha svobodným ženám, které by se rády vdaly, protože potřebují manžela. A také radím mnoha vdaným ženám, které by se rády osvobodily od vší bolesti a frustrace způsobené tanco­ váním „dozorcovsko-přičinlivého valčíku". Některé ženy zvládají tento valčík celkem dobře a vycházejí se svými manžely dozorci. Ale v příliš mnoha případech superpřičinlivá žena trpí bolestí a depresemi s partnery, kteří jsou misogynové či závislé osobnosti. Nebezpečnou pastí pro mnoho přičinlivých žen je komplex Marty Lutherové, o kterém jsem se zmínil v předchozích kapitolách. Meta­ forická Marta Lutherová je samozřejmě smyšlená. Její jméno jsem odvodil od Martina Luthera, dobře známého reformátora církve ze šestnáctého století. Šablona chování Marty Lutherové je velmi zřejmá u mnoha přičinlivých žen, které spojí svůj život s mužem, jenž „tro­ chu pije" nebo je „trochu vznětlivý". Marta ví, že tyto nedostatky může vyhladit, jen jí dopřejte trochu času a ona ho změní ve svůj obraz okouzlujícího prince. Z toho, co jsem vyslechl ve své poradně, mnoho Mart Lutherových skončí se superdozorcem, u kterého se ukáže, že pije, má výbušnou povahu a početné další háčky, které dělají ze života peklo. Pro tyto zoufale trpící ženy přičinlivé „už nemůže být nic horšího". Ony jsou tématem následující kapitoly.

142/

kapitola devátá

Kudy

ven

z

dozorcovy

bažiny?

„Hodní muži jsou tak nudní. Mohlo by to být horší. Vždycky říká, že ho to mrzí - potom." azrzle blonďaté vlasy Jennifer a našpulená ústa mi připomněly Bernardettu Petersovou, hollywoodskou hvězdu. Její příběh mi bohužel připomínal stereotypní hollywoodské manželství, se kterým to nešlo jinak než s kopce. Za patnáct let, které vydržela s Alem, měla čtyři syny, zatímco on měl nejméně čtyři poměry, o kterých věděla. V jednom případě přišla domů a našla Ala v posteli s jinou ženou, když měl mít na starosti jejich čtyřletého syna. Ale Jennifer se nikdy nevzdávala. Se­ trvávala v manželství a dokonce Ala omlouvala. Říkala si, že by se netoulal, jen kdyby pro něj byla lepší manželkou a „větší ženskou". Byla to další Alova nevěra, která je přivedla za mnou? Kdepak, zoufale trpící žena přičinlivá konečně převrátila stůl. Byla to její nevěra, která je přivedla do poradny, a macho AI naříkal nad zradou jako zraněný býk.

N

Krysy, superkrysy a ultrakrysy Použijeme Ala a Jennifer jako názorný příklad početných případo­ vých studií založených na velice skutečných lidech, kteří seděli v mé kanceláři. Zeny jako Jennifer představují depresivní a zoufale trpící ženy, které zaujímají spodní příčky na pyramidě přičinlivých žen uvedené v první kapitole. Jejich manžely bychom mohli nazvat „supertrestajícími dozorci", anebo jak je hovorově označují samy klien­ tky, krysy, superkrysy a ultrakrysy! Možná bychom se měli zastavit u výrazu krysa a trochu se nad ním zamyslet. Moje dlouholetá zkušenost ohledně mužů a žen říká, že zřídkakdy je člověk „úplná krysa". Manžel-supertrestající dozorce nevstává každé ráno a neříká si: „Ale, ale! Další den, abych týral a zneužíval svou ženu fyzicky, duševně i citově! Asi bych se do toho měl pustit hned!"

/143

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Ve skutečnosti ho mohou v práci znát jako laskavého zaměstnava­ tele či vedoucího, milého a jemného človéka, který jedná se svými lidmi s pochopením a empatií. Ale doma je dozorcem. Je ve středu svého světa. Všechno a všichni se točí kolem něho a on používá všechno a všechny - obzvláště svou ženu - aby vyhověli jeho touhám a potřebám. V extrémních případech ho můžeme označit jako misogyna, což je termín, který použila Susan Forwadová a Joan Torresová ve svém vynikajícím bestselleru Men Who Hate Women and the Women Who Love Them (Muži, kteří nenávidí ženy a ženy, které je milují). Podle Dr. Forwardové, která byla za podobného muže provdána, může ta­ kový manžel být schopen hluboce, silně a s velkou sexuální vášní milovat, ale v podstatě dělá všechno, co může, aby ženu, kterou podle svých slov miluje, zničil. 1 Misogyn má nepřekonatelnou touhu ovládat a jeho hlavními zbra­ němi jsou slova a nálady. Může fyzicky zneužívat svou ženu, ale daleko pravděpodobnější je, že se zaměří na psychologické střelivo, které může být právě tak destruktivní jako fyzické údery, ne-li horší. Pokud máte podezření, že jste v zajetí misogyna, zde jsou některé klíčové znaky: Domnívá se, že má právo vás ovládat. Ve snaze se mu zavděčit jste se možná rozhodla vzdát se aktivit nebo lidí, kteří pro vás byli důležití, jen proto, aby byl klid. Shazuje vás a také často „vyletí" anebo se promění v led, když ho zklamete. Velice často „chodíte po špičkách", stále ve snaze udělat či říct všechno správně, aby se nerozčílil. Může být typem Jekylla a Hydea - jednu chvíli okouzlující a lás­ kyplný a druhou chvíli zlý a neuvěřitelně hrubý. To platí zejména, pokud pije anebo bere drogy. Když nechodíte po špičkách, tancujete po jehlách a špendlících, zmatená, vystrašená, s pocitem nedostateč­ nosti a neužitečnosti. V jedné oblasti ovšem necítíte žádnou nejistotu nebo zmatek. Není žádné pochybnosti, čí je vždycky vina, když něco bylo špatně, vy­ padá, že je špatně anebo by mohlo být špatně. Jste to vy, tečka. Může být velmi žárlivý a vlastnický, nechce, abyste moc chodila ven, vždycky chce, abyste byla doma a jemu při ruce. Jedním ze způsobů, jak může projevovat své vlastnictví, je dávání skvělých darů. Ale na druhou stranu vězte, že si nemůžete jít jen tak sama na oběd. Pokud si žena vysoce cení bezpečí, dozorce ji může udržet v poslušnosti spoustou drahých dárků. Bohatý a zámožný dozorce

144/

- Kudy ven z dozorcovy bažiny? ~ používá dárky, aby udržel rovnováhu sil na své straně. Také tím nahrává touze přičinlivé ženy ho bránit a ospravedlňovat svou situaci. Ve své praxi jsem již mluvil s mnoha takovými ženami a nakonec pravda o jeho „dávání dárků" vyjde najevo. Manžel nenechá svou ženu utrácet mnoho peněz dle jejího uvážení, ale zahrnuje ji dárky - „drobnostmi, které vždycky chtěla". Klíčovým bodem je ovšem to, že vždycky rozhoduje on a utrácí peníze, jak jemu připadá vhodné.

Marta Lutherová má často pečovatelskou profesi Stejný typ superdozorcovského ničemy popisuje vynikající kniha Ro­ bina Norwooda „Ženy, které příliš milují", která také zahrála na strunu tisíců čtenářek po celé zemi. Spíše než misogyny se Dr. Norwood zabývá ženami, které jsou přitahovány nepředvídatelným, ne­ zralým, náladovým, odtažitým typem mužů, celkem pravděpodobně závislých na alkoholu nebo jiných drogách. Zoufale se snaží ho re­ formovat, opravit, pomoci a vylepšit, jak jen mohou. 2 Tyto přičinlivé ženy trpí, jak už jsem uvedl, komplexem Marty Lutherové. Často pracují jako profesionální pečovatelky v povoláních jako zdravotní sestry či učitelky. Také mohou být poradkyněmi či terapeutkami. Ale ať už mají jakékoliv povolání, táhne je to k pot­ řebnému, zraněnému muži, protože „mu rozumějí". A ve své pomoci nacházejí lásku a bezpečí, které jim scházelo ve vlastním životě, zvláště v dětství. Superpřičinlivá žena, která příliš miluje, je specialistkou na hledá­ ní slabocha se zlomeným křídlem. A slaboch ji rozpozná se stejnou dovedností a intuicí. Téměř, jako by měla na srdci vytetovaný čer­ vený kříž anebo nápis Společnost zlomených křídel a pouze potřebný slaboch jako by měl oči Supermana, které mu umožňují nápis přečíst. Dokonale se k sobě hodí. Čím více působí citově nedostupně, ne­ zodpovědně a bláznivě, tím víc se jí to líbí. A čím víc mu ona pomáhá, pečuje o něj a chápe ho, tím víc se to líbí jemu. On in­ stinktivně ví: „Tohle je žena, která se o mě postará." Zrovna jako hádejte kdo? No přece maminka! Jestliže jste takový druh ženy, je celkem pravděpodobné, že budete zacházet příliš daleko, aby vztah fungoval. Protože od přírody něco ráda napravujete, jste ochotna nést více jak 50 procent nákladu. Be­ rete si většinu zodpovědnosti, aby všechno běželo hladce, a většinu viny, když to zadrhává. Asi také cítíte velkou vinu, že „nejste lepší manželka".

/145

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Ironií je, že se nejspíše upřímně domníváte, že máte celkem velkou sebeúctu. Uvnitř se můžete hroutit, ale navenek říkáte: „Podívejte se na mě. Jsem schopná, úspěšná. Změřím svůj program s kýmkoli!" Asi si nebudete ochotna přiznat, že se usilovně snažíte dokázat svou cenu a hodnotu a maskujete svůj nedostatek sebeúcty překonáváním sebe sama a hyperaktivitou. Sbíráte trofeje, hodnosti a nálepky, abys­ te ujistila sama sebe: „Jsem v pořádku." Dalším z přístupů, které přičinlivá žena může zaujmout, aby po­ depřela svou sebeúctu, je množství přátel. Může být oblíbená, známá tím, že je s ní legrace (nebo že je velmi štědrá a dávající), ale to je jenom fasáda. Po čem skutečně prahne, je pozornost, respekt a láska od muže, kterého miluje. Jiným význačným rysem přičinlivé Marty Lutherové je její výkon­ nost, pracovitost a pomoc, aby držela svého muže v šachu. Jejím základním motivem je strach. Nechce být ovládána ani přemožena, tak se z ní stává „defenzivní dozorce" a ovládá svého manžela v pod­ půrných oblastech, aby chránila sama sebe a svou vlastní bezpečnost. Ve svém srdci je ve skutečnosti stále přičinlivou ženou. Opravdovým dozorcem je ten, kdo rád přebírá zodpovědnost, dominuje, manipu­ luje a tahá za provázky, aby dosáhl uspokojení svých vlastních potřeb a cílů. Opravdový dozorce útočí, nebrání se.

Přičinlivost a zastrašenost jsou spojenci v neštěstí Dvě slova, která vystihují depresivní nebo zoufale trpící ženu přičin­ livou, jsou bolest a strach. Zjistil jsem, že čím níž se nachází žena v pyramidě přičinlivých žen, tím je více ustrašená, (viz str. 21) Na vrcholku pyramidy máme radostnou ženu přičinlivou, která má hodně naděje a velice málo se bojí. Její život je vyrovnaný, a zatímco ji těší péče o ostatní, získává respekt, lásku a podporu, kterou pot­ řebuje, zvláště od svého manžela. Při poklesu o jednu příčku pyramidy nalezneme mírně skleslou ženu přičinlivou, která je přesně taková. Cítí se vším trochu zavale­ na, s nejistým pocitem, že by bylo milé mít trochu více respektu a o trochu pozitivnější zpětnou vazbu. Také by ráda byla schopna lépe zvládat situace a říkat „ne" s větším přesvědčením a menší vinou. Ve středu pyramidy máme vyčerpanou ženu přičinlivou, která se možná cítí dost sklesle. Hlavním zdrojem její skleslosti je vyčerpání. Je prostě unavená, unavená z pobíhání, práce, z pocitu, že je v pasti. Cítí se jako taxík, i když její minidodávka ani není žlutá!

146/

~ Kudy ven z dozorcovy bažiny ? ~ Ironií je, že vyčerpaná žena přičinlivá je svým vlastním nejhorším nepřítelem a klíčovým zdrojem svých vlastních problémů. Všechno to pobíhání, práci a péči vykonává, protože „ví", že kdyby to nedě­ lala, lidé by ji neměli rádi, nepřijímali a nemilovali by ji. Jak se přibližujeme ke dnu pyramidy, nacházíme depresivní ženu přičinlivou, která má většinu výše popsaných rysů. Jelikož se snaží zaplnit prázdnotu, která pochází už z jejího dětství, je téměř vždycky připoutána k muži, který jí působí bolest. Ironií je, že to je jediný typ muže, se kterým dokáže navázat vztah. Chce ho změnit, pomáhat mu, pečovat o něj a prostě je přesvědčen, že jednoho dne se snad změní. Ale nefunguje to - ukázalo se, že pije, je závislý na drogách anebo možná závislý na práci či jiných ženách. Ona ho miluje - příliš mnoho - a platí strašlivou cenu. Na dně pyramidy přičinlivých žen je zoufale trpící žena, která je v rukou nejkrutějšího druhu dozorce. Můžeme ho nazvat jakkoli: misogyn, krysa, superkrysa nebo ultrakrysa. V zásadě je krajně ne­ zralým, sobeckým, nejistým jedincem, který sám sebe umístil do středu všehomíru a využívá svou ženu jako boxovací pytel, služku a gejšu. Zoufale trpící ženu přičinlivou může skleslost, bolest a beznaděj zasáhnout sty procenty. Často přibírá na váze a začne se málo starat o svůj zevnějšek a svůj dům. Může říkat: „Nikdy jsem si nemyslela, že takhle dopadnu."

Kudy ven z bažiny? Na začátku hledání cesty z dozorcovy bažiny musíte provést několik jednoduchých, ale velice důležitých kroků. Rozhodněte se jednat Zní to dost jednoduše, pomyslíte si. A jaké jednání máte vlastně na mysli ? Souhlasím, že „rozhodnout se k jednání" zní jednoduše, ale vždyc­ ky to jsou jednoduché věci, které jsou extrémně těžké. Začít jednat je pro přičinlivou osobnost často velice těžké, protože vždycky če­ kala, až ten druhý udělá první krok. Proto přičinlivé ženy končívají v rukou dozorců. Nemá smysl snažit se změnit situaci ze dne na den. Upřímně ře­ čeno, pokud jste provdána za supertrestajícího dozorce (tedy krysu a nebo ještě horšího), může trvat měsíce, než uděláte znatelný po­ krok. Ale někde musíte začít.

/147

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ 0 - Plná naděje a odvahy

5

25

75

95

100

Radostná zena přičinlivá Dobrá rovnováha mezi pečovatelskou přirozeností a dostatečnou úctou, láskou a podporou, jež se jí dostává nazpět a po níž touží a potřebuje ji, Mírně skleslá žena přičinlivá Plusy obvykle převažují nad minusy, ale ona ví, že život by mohl být o mnoho lepší, kdyby věděla, jak dát světu najevo, že potřebuje trochu více úcty. Vyčerpaná žena přičinlivá Zvládá život, ale cítí se ve stresu, je unavená a vysílená. Neumí říct ne a ve vztahu je vždycky tím, kdo dává. . Depresivní žena přičinlivá Zraněná, zbědovaná a nešťastná, často připoutaná ke ztroskotanci anebo záletníkovi. Má pocit, že se o něho musí starat a pomáhat mu. (Povoláním je často zdravotní sestrou nebo jinou profesionální pečovatelkou.) Je možné, že potřebuje odbornou pomoc. Zoufale trpící žena přičinlivá Skutečně trpící, pravděpodobně má vztah s misogynem. Potřebuje odbornou pomoc. Naprosto na dně Pokud žena zabředá hlouběji a hlouběji do přičinlivosti, stává se stále skleslejší a plnou beznaděje.

Seberte odvahu. Už čtení této knihy znamená důležitý začátek. Dal­ ším krokem může být návštěva u vhodného psychologa, případně manželského a rodinného poradce. Porozhlédněte se kolem. Hledejte psychologa nebo poradce, který si opravdu cení instituce manželství. V dnešní době příliš mnoho poradců a terapeutů věří v „manželství na jedno použití". Manželství není balík Pampers nebo narozeninový ubrus, který slouží do konce večírku a pak se vyhodí. Nevracejte se ke svým přičinlivým způsobům a „rychle pryč" od terapeuta, u kte­ rého se necítíte dobře. Osobně se přikláníme k takovému druhu poradců, kteří „se vás chtějí zbavit". Jinými slovy, kteří věří v krátkodobou terapii. I když některé případy budou vyžadovat o něco více času než jiné, věřím v terapii, která trvá obvykle méně než jeden rok a často ne víc než čtyři až šest měsíců.

148/

~ Kudy ven z dozorcovy bažiny? — Říkám svým klientkám, že se nesnažím „rýžovat peníze". Prostě stavím na předpokladu, že tomu, jací jsme, jsme se všichni naučili, a něco ze svého chování se můžeme odnaučit. Pokud pracuji s kli­ entkou na krátkodobém základě, je to pro ni samo o sobě povzbuzu­ jící. Když ví, že nemám v plánu scházet se s ní navěky, může si říci: On si opravdu myslí, že mám potenciál se změnit. Myslí si, že to zvládnu. Proto, jakmile odhalíme problém a připravíme herní plán, jak změ­ nit chování, „tlačím klientku ven z hnízda". Řeknu jí: „Vraťte se zpět a zkuste létat sama. Pokud se zadrhnete nebo havarujete, zavo­ lejte a dostanete další pomoc." Možná se však ještě necítíte připravená jít za poradcem nebo psy­ chologem. Pak vám navrhuji, abyste se alespoň zastavtila a udělala si inventuru. Součástí vašeho počátečního rozhodnutí hledat změnu a zlepšení ve vašem životě je uvědomění, že jeho změnit nemůžete; můžete změnit jenom sama sebe. Musíte dojít k bodu, kdy budete ochotna říci: „Už takhle nemůžu žít. Musím něco dělat jinak."

Jennifer se porozhlédla po svém vlastním románku Klíčem je udělat něco konstruktivního a pozitivního, a nikoli něco destruktivního, negativního anebo tak konfrontačního, že to způsobí explozi, po které už není s čím pracovat. Například Jennifer si vy­ brala destruktivní přístup ke svému neradostnému údělu s Alem, kte­ rý měl čtyři milenky, zatímco ona měla čtyři děti. Jennifer měla silné podezření, že měl mnoho dalších afér, ale mohla poukázat pouze na tyto čtyři, o kterých věděla. AI byl silný dozorce, který se domníval, že jeho životní styl může být bezstarostný, jak je mu libo. Vlastně si myslel, že zálety jsou jeho nezadatelným právem, ale když se nevěry dopustila Jennifer, cítil se potupen. Ve chvíli, kdy se Jennifer rozhodla ke svému kroku, neběžela do baru pro nezadané a nepopadla prvního muže, který měl zájem, na jednu noc. „Rozhlížela" se po vhodném partnerovi a našla ho v prá­ ci. Jejich přátelství rychle rozkvetlo do vážného poměru, který trval několik měsíců. Když to AI zjistil (a Jennifer se o to postarala), byl zaskočen a cítil se potupen. Jak jeho drahá milá žena mohla udělat něco tak strašného?

/149

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Samozřejmě, že řešení oko za oko nic nevyřešilo. Nevěra je vždyc­ ky destruktivní a jediné, co z ní můžete získat, je zjištění, co vám v manželství nefunguje. „A co jste získala vy?" zeptal jsem se Jennifer, když se posadila v mé kanceláři. „Proč byl románek s Larrym tak uspokojující?" „No, bylo to zábavné a vzrušující. Neseděla jsem jen doma a ne­ přemýšlela, s kým půjde příště AI do postele." „Byla v tom pomsta? Měla jste pocit, že Alovi odplácíte?" „Řekla bych, že ano, zvláště na začátku. Ale pak se to změnilo v něco v určitém smyslu opravdu pěkného. Larry mě neodsuzoval, byl zajímavý a naslouchal mi. Respektoval, co jsem řekla. Hodně jsme si povídali." Její vřelý popis Larryho schopnosti neposuzovat a dobře komuni­ kovat mi napověděl, co nefungovalo v jejím manželství s Alem. Ne­ byla v něm žádná komunikace, zato přemíra kritiky. Pokud šlo o sex, Jennifer mi jako jedna z mnoha žen při terapii řekla, že sex hrál v jejím mimomanželském vztahu minimální roli. Ona a Larry zříd­ kakdy měli sex, ale když k tomu došlo, bylo to velice dobré, protože se cítila skutečně milovaná. Ale přestože její vztah s Larrym měl své klady, zápory byly zdr­ cující. Když se Jennifer rozhodla začít terapii, pocity viny a deprese z ní udělaly uzlíček nervů. Na našem prvním sezení opakovaně pla­ kala, když jsme pracovali na minitestu životního stylu. Výsledkem testu byl otec vyznávající přísnou disciplínu, zřídkakdy projevující jakoukoli fyzickou náklonnost, který často Jennifer kritizoval. Pokud nebylo po jeho, mračil se nebo se proměnil v kus ledu. A pak se Jennifer podle stejné „ohrané desky" provdala za Ala, který byl ve­ lice náročný a majetnický. AI plýtval kritikou, ale šetřil na povzbu­ zování a lichotkách. Jennifer se naučila nechávat si své názory před manželem pro sebe a po celou dobu lehce našlapovat. Nikdy si nepomyslela, že by mohla být sama sebou, a vždycky si dávala pozor, aby Ala nerozzlobila. Přestože velký důvod rozzlobit se měla ona sama, při každé Alově nevěře zaťala zuby a řekla si: „Takoví jsou muži!" Moje sezení s Alem ukázala muže, který byl extrémním šovinistou, ale ve skutečnosti nebyl ultrakrysa ani misogyn. AI vyrostl v rodině, kde otec vládl železnou rukou a jednal se svojí ženou jako se štěně­ tem. AI se od svého otce naučil, že ženy tu jsou pro mužovo potěšení a pohodlí a měly by se držet na svém místě a vždycky vycházet vstříc mužovým potřebám.

150/

~ Kudy ven z dozorcovy bažiny ? ~ Při svých 178 centimetrech a 77 kilogramech byl AI typickým mužným sportovcem, který hájil barvy střední školy, ale nebyl nato­ lik dobrý, aby získal vysokoškolské stipendium. Spokojil se s míst­ ním týmem, zatímco pracoval na získání titulu v obchodní adminis­ trativě. Po svatbě s Jennifer a poté, co se usadil na svém místě zástupce finančního manažera v letecké společnosti, hrál dál celoroč­ ně městskou ligu basketbalu a softbalu. Samozřejmě, že chtěl mít Jennifer na všech zápasech, aby mu fandila a on se cítil jako superborec, za kterého se považoval. Mé rozhovory s Alem odkryly příchuť ironie. Zatímco na svém záletnictví neviděl skoro nic špatného, měl velké problémy důvěřovat Jennifer! Volal jí do práce, aby se ujistil, že tam je. Často si před­ stavoval, že je mu nevěrná. Podezírání či obviňování někoho jiného ze stejné věci, ve které se člověk sám proviňuje, nazývají psychologové jako projekce a AI byl jejím klasickým příkladem. Protože běhal za jinými ženami, omlou­ val svou vinu domněnkou, že Jennifer bezpochyby dělá to samé. I když nevěra ze strany Jennifer byla pro manželství traumatickým šokem, získala Alovu pozornost a dala mu jasně najevo: „Už to nebudu dále tolerovat. Chci jiné uspořádání a lepší život." Strávil jsem mnoho sezení úsilím nastolit mezi Alem a Jennifer komunikaci. Přiměl jsem je provádět „reflexe", což v jednoduchosti znamená, že jedna osoba (vysílající) mluví, zatímco druhá (příjemce) naslouchá a pak nad tím uvažuje a rekapituluje, co si myslí, že bylo řečeno. Pokud se vysílající cítí špatně pochopen, má šanci objasnit či podrobněji specifikovat své pocity. Na Alově straně jsem se musel potýkat s velkým zraněním a vzte­ kem. Nemohl pochopit, jak ho Jennifer mohla zradit a předhazoval jí její nevěru s Larrym při každé příležitosti. Možná se divíte, jak na to mohl mít žaludek po svých vlastních čtyřech nevěrách, ale to pouze podtrhuje Alovo nezralé uvažování a úhel pohledu. V počáteč­ ních stádiích terapie nebyl schopen vidět, že jeho zálety zranily Jen­ nifer stejně tak nebo i víc, než její jediná nevěra zranila jeho. Pro Ala to bylo „jiné - všichni muži trochu prohánějí ženské... nic to neznamená... stále mají rádi svou rodinu..." Alův neuvěřitelně nezralý postoj mi připomněl klienta, který mi jednou řekl: „Podívejte se, doktore, byl jsem dobrý manžel. Za čtr­ náct let manželství jsem měl jen osm jiných žen." U Jennifer jsem usiloval o zlepšení obrazu sebe sama a analyzovat její odezvu na Alovo dozorcovské chování. Brzy po začátku terapie

/151

~ Jak se naučit říkat „ne"? — jsem dal Jennifer druhou důležitou zásadu k vybřednutí z dozorcovy bažiny zoufalství. Učiňte své potřeby stejně důležitými Vím, že mnoho přičinlivých žen si bude myslet, že tato rada zní sobecky, ale vyslechněte mě. Pro přičinlivou ženu uvězněnou v do­ zorcově bažině je to rozhodně správný krok. Když postavíte své po­ třeby na stejnou úroveň s potřebami vašeho manžela a zbytku rodiny, nestane se z vás sobecké monstrum. Místo toho vnesete do svého manželství i do ostatních vztahů větší rovnováhu a rovnost.- Jennifer ve svém případě nikdy nestanovila Alovi hranice a on jako sobecký dozorce bral stále víc věcí jako samozřejmost a víc a víc toho zne­ užíval. „Ani na moment se nesnažím omlouvat Alovo zahýbání," řekl jsem Jennifer, „ale když jste nestanovila žádné hranice, naučila jste svého muže, že po vás může šlapat, což také dělal." „Co tím myslíte? Jaké hranice?" „Tak například v jedné věci; můžete říct Alovi, že se prostě ne­ dostanete na všechny jeho zápasy. S plným pracovním úvazkem a čtyřmi syny máte plné ruce práce. Nejspíš i oni budou mít své zápasy. Mimochodem, zajímá se vůbec AI o děti?" „Dva starší chlapci hrají ligu, ale AI ještě neměl čas je vidět hrát. Je jedním z nejlepších nadhazovačů softbalovém týmu a hraje zápasy dva nebo tři večery v týdnu." „Tak to přišel čas, aby se AI rozhodl. Vypadá to, jako by si stále pěstoval nějaké adolescentní sny o tom, jaký je sportovec. Musí se rozhodnout mezi softballem a vámi a dětmi. Další věcí, která provází stanovování hranic je zdůraznění svých slov. Začněte říkat Alovi, jak se cítíte. Používejte více obratů jako ,Hodlám udělat...' ,Myslím, že by bylo spravedlivé, kdyby...' ,Chci, abys mě bral vážněji, pokud jde o...' Jde o to, že je v pořádku říci ,já chci'". Tento požadavek byl pro Jennifer těžko stravitelný. Jako superpřičinlivá žena až do morku kostí si vždycky myslela, že klást své potřeby, touhy a požadavky na první místo je sobecké a dokonce hříšné. Potřebovala nějaký čas, než pochopila, že žena se zdravou sebeúctou může vyjadřovat své pocity a potřeby, aniž by byla sobec­ ká a nenasytná. Ve skutečnosti být neschopen či neochoten vyjadřo­ vat své pocity a potřeby je stejně špatné jako být nenasytný a lako­ mý. Jak mohou manželé vůbec navázat zdravou komunikaci, když nemohou sdílet své myšlenky?

152/

— Kudy ven z dozorcovy bažiny ? Jennifer měla také problém s tím, co nazývám syndromem „čtení myšlenek". Mnoho žen, pokud ne většina, si to ani neuvědomuje, ale chtějí, aby jim jejich manželé četli myšlenky. Stále znovu a znovu mi ženy různými způsoby říkají: „Kdyby mě opravdu miloval, věděl by, co chci a co potřebuji." Ženy chtějí, aby jejich manželé předem znali jejich potřeby a uspokojovali je bez požádání. V ideálním pří­ padě je to totiž pro ženu psychologicky a citově naplňující. Musel jsem Jennifer zdůraznit, že ještě nepracuje s ideální situací. Když začala Alovi říkat, co chce, a on to udělal, musela si dávat pozor, aby si neříkala: ano, udělal to, ale jenom proto, že jsem ho o to požádala, a ne proto, že opravdu chtěl! Samozřejmě, že to udělal, protože ho o to požádala! To byla sou­ část cvičného procesu. Koneckonců, někde musela začít, aby unikla ze své bažiny zoufalství. „A ještě něco jiného musíte udělat, když se vám snaží zavděčit poté, co se ozvete. Musíte ho pozitivním způsobem povzbudit a říci něco jako: ,Vidím, že se opravdu snažíš, a to mě těší. Mám z toho pocit, že o mne stojíš.'" AI a Jennifer pomalu dělali pokroky, naštěstí (a po nevěře Jennifer celkem překvapivě) byli oba ochotni vytrvat v terapii a pokusit se zachránit své manželství. Když jsem Ala konfrontoval s tím, že dává přednost své vlastní rekreaci před sportovní činností svých synů, nejdříve se naježil, ale nakonec si našel čas pro návštěvu zápasů juniorské ligy. Dokonce začal mluvit o tom, že „by možná příští rok trénoval". Jakmile Jennifer začala nesměle vyjadřovat své pocity a potřeby, AI si pomalu uvědomil, že není středem vesmíru. Přestal ji tolik posuzovat a být vůči ní kritický a začal chápat, že měl na ženy některé velmi negativní či dokonce zvrácené názory. Odpuštění je krásné slovo a ještě krásnější myšlenka, nicméně je to dlouhý proces. Když se bolest zmírnila, byli AI a Jennifer schopni odpustit jeden druhému a začali budovat vztah, ve kterém si vážili jeden druhého. Začali si uvědomovat, že spolu mohou zvládnout ži­ votní tlaky i stres. Většina lidí zná pasáž Starého zákona, která mluví o tom, jak muž přilne ke své ženě a stanou se „jedním tělem". 3 Mnoho se dá říci o dvou lidech, kteří se v manželství stanou jedním, pokud ono „jed­ no" je tým složený ze dvou úplných a zralých osob přinášejících do tohoto spojení svou sílu a své obdarování.

/153

~ Jak se naučit říkat „ne"? Obávám se, že v příliš mnoha případech se muži domnívají, že slova „dva se stanou jedním" znamenají, že žena se vzdá v některých ohledech svého já, aby byla „doplněna" mužem, kterého si vzala. Ale jak Sonya Friedmanová říká ve své knize Muži jsou jen zákusek, toto pokroucené chápání může pouze zastínit skutečnou jednotu, „...jež souvisí s důležitostí osobního růstu v rámci manželství dvou lidí, kteří jako oddělené individuality směřují k společnému cíli." 4 Jennifer a AI budou ještě nějakou chvíli bojovat, ale jsem přesvěd­ čen, že to zvládnou. V průběhu terapie navštívili víkendové manžel­ ské setkání, kde se naučili některé vynikající komunikační techniky a uvědomili si, že opomíjeli mocný zdroj, ze kterého je možné čer­ pat: duchovní stránku života. Zvolili si sbor, kde se oba cítili pří­ jemně, a pomalu začali zakoušet jednotu, která chyběla v jejich pat­ náctiletém manželství. Navštěvování bohoslužeb bylo obzvláště těžké pro Ala, který byl přesvědčený, že církev je pro pokrytce. Se střídavým úspěchem se Jennifer pokoušela brát tam i děti, ale bez Alovy podpory končily její pokusy spíše neúspěchem. Když se oba spojili v budování du­ chovního rozměru své rodiny, výsledky je oba příjemně překvapily. AI se k veliké radosti Jennifer stal skutečným duchovním vůdcem rodiny. Než pokročím dál, chtěl bych k tomuto případu uvést dvě důležité připomínky: 1. Případ má šťastný, pohádkový konec, který může u některých čtenářů vzbudit pocity cynismu a nedůvěry. Vědí o ženách, jejichž nevěra vůbec neskončila takhle dobře. Šťasten mohu říci, že tento případ skutečně dopadl právě tak, jak bylo popsáno. Tuto dobrou zprávu a šťastný konec s vámi sdílím, abych zdůraznil, že existuje naděje. Lidé mohou změnit své chování a nalézt cestu z bažiny stra­ chu a zoufalství. 2. Co je ještě důležitější, nevyprávím tento příběh, abych nějakým způsobem omlouval či oslavoval manželskou nevěru. To poslední, co bych chtěl udělat, je naznačovat, že nejlepším způsobem, jak může superpřičinlivá žena upoutat pozornost supertrestajícího dozorce, je navázat mimomanželský vztah. Zavádějící „psychologie talk show", která v dnešní době pluje éterem, říká, že pokud chce žena získat pozornost svého toulavého manžela, měla by být také na oplátku nevěrná, aby ho usadila. Nezastávám se mimomanželských vztahů v žádné formě. Ve sku­ tečnosti mi při myšlence na to běhá mráz po zádech, protože ve

154/

~ Kudy ven z dozorcovy bažiny ? ~ většině případů je vzniklá škoda nenapravitelná. AI a Jennifer byli schopni najít si terapeuta a spravit svůj vztah, ale upřímně řečeno měli štěstí. Podle mého odhadu nevěru nepřežije méně než jedno manželství z deseti, možná i jen jedno z padesáti. Ve většině případů jsou rány tak hluboké, že terapeutovi už nezbývá mnoho co zachra­ ňovat. Přesto se to stát může, zvláště pokud je manželka natolik silná, má myšlenkovou sebekázeň, i když by raději použila pušku anebo třeba bič. Volám „bravo" ženě, která dokáže na mužovu nevěru za­ reagovat jako jedna podvedená žena, která objevila manželovy zálety po devatenáctiletém manželství. Místo aby zavolala svému právníko­ vi, posadila se a zeptala se sama sebe na některé tíživé otázky: ... Měly by děti citový a finanční užitek z rozvodu? (Ne, jejich život by se narušil. Velice by postrádaly svého otce.) ... Prospěl by rozvod mé kariéře? (Ne. Moje práce vyžaduje naprosté soustředění 40-50 hodin týdně.) ... Prospěl by rozvod rodině mého muže - starým rodičům, blíz­ kým sourozencům? (Ne. Zabilo by to jeho matku. Věří, že je dokonalým synem, manželem a otcem.) ... Chci změnit svůj životní styl? (Ne.) ... Co je na dně mých pocitů? Mohu s tím žít, může se uzdravit má zraněná hrdost? (Ano.) Manželé o tom dlouho mluvili a uzavřeli dvoustrannou dohodu: on ukončí svůj mimomanželský vztah a nikdy už nebude mít další, ona už nikdy nezmíní jeho nevěru ani onu ženu. Až dosud, o pět let později, oba dostáli svému závazku. Nikdy nevytahují minulost a on je lepší manžel než předtím: „pozornější, soucitnější a více sexy." Co se týče její „hrdosti", má mnohem větší sebeúctu než předtím, protože ví, že udělala dobrou věc. Může čelit všemu a přemoci cokoli, co by na ni život mohl naložit. 5 Ze své poradenské praxe vím, že přičinlivé ženy mohou život s do­ zorcem zvládnout - pokud jsou ochotné provést pár změn. V násle­ dující kapitole vás chci seznámit s několika dalšími přičinlivými že­ nami a naučit vás další strategie, jak se z dozorcovy bažiny vymanit jednou provždy.

/155

kapitola desátá

Zkrotit

aligátora,

vysušit

bažinu

„Ale pane doktore, co mám dělat? Rozvod neuznávám." deváté kapitole jsme se zabývali prvními kroky nezbytný­ mi pro každou superpřičinlivou ženu hledající cestu z bažiny zoufalství, kde je ve vztahu s manželem superdozorcem sotva schopna šlapat vodu: Nejdříve se musíte rozhodnout jednat, udělat změnu. Potom musíte začít považovat své potřeby za stejně důležité jako potřeby druhých. Tyto první kroky jsou naprosto jednoduché a základní, ale pokud superpřičinlivá žena není dostatečně přesvědčená jimi projít, odsuzu­ je se ke zklamání a bude klesat do bažiny ještě hlouběji. Mnoho klientek mi říká: „Pokusím se změnit, doktore Lemane." Já na to odpovídám: „Pokusy nic nezmění. Musíte říct ,změním se' a myslet to vážně. A potom musíte začít jednat jinak a nikdy se neohlížet zpátky. Můžete chodit za přítelkyněmi, pastory, poradci a terapeuty celý život a stěžovat si, plakat a přijímat soucit a další rady, ale nic se nezmění, dokud se nezměníte vy." Pokud vážně provádíte myšlenkovou sebekázeň, abyste změnila své chování, zde jsou další tři kroky, které můžete udělat, abyste začala vysoušet svou bažinu zoufalství a krotit aligátora, kterého jste ten­ krát, když jste se vdávala, mylně pokládala za prince:

V

• Přestaňte popírat realitu. • Neskočte mu na jeho chování. • Očekávejte a překonávejte odpor. Nejdříve se podíváme na klíčovou nutnost přestat popírat realitu. Když pracujete na změně a považujete své potřeby za stejně důležité, musíte mít jasnou perspektivu. Jaká je situace? O jaká témata se jedná? Proti čemu oba dva bojujete? Možná pracujete na problému bez toho, abyste ho správně identifikovali skutečný problém. Problé-

156/

— Zkrotit aligátora, vysušit bažinu — mové manželství je často jako kopa naplaveného dřeva. Jestliže jste schopni najít klíčový kmen a vytáhnout ho, celá cesta se uvolní.

Případ stěhovavého manžela Norene bylo čtyřicet pět, měla devatenáctiletou dceru Lori, která měla brzy odejít na vysokou školu, a šestnáctiletého syna Laňce, který nevypadal, že se vydá nějakým konkrétním směrem. Norene byla provdána za Barneyho, jemuž bylo čtyřicet devět, předčasně mu zešedivěly vlasy a byl o pár centimetrů vyšší než ona. Norene pocházela z vysoce autoritativní rodiny. Nikdy neřekla o moc více než „ano, paní" nebo „ne, pane". Dělala, co jí řekli. Jako dítě velice spolupracovala a toužila se zavděčit, dokud nevyrost­ la a nedostala šanci se vzbouřit. Ve dvaceti potkala Barneyho a pro­ vdala se za něj, aby se dostala z domova, který považovala za roz­ pálenou pec. Naneštěstí skočila přímo do ohně a dvacet pět let měla peklo na zemi s mužem, jehož zvykem bylo opouštět rodinu, žít s jinými ženami a nakonec se zase vrátit ke své manželce. Kolikrát Barney provedl své „stěhovací kolečko"? Pokud mě má profese o něčem přesvědčuje, pak o tom, že pravda je mnohem zvláštnější a neuvěřitelnější než fikce. Za dvacet pět let se Barney odstěhoval a přistěhoval zpět více než třicetkrát. Šestnáctiletý Laňce viděl, jak otec po matce šlape a šel v jeho dozorcovských šlépějích. Odsekával Norene, nadával jí a nikdy si neuklízel svůj pokoj, protože později samozřejmě přišla ona a ukli­ dila. Ke svým šestnáctým narozeninám Laňce trval na tom, že chce motorku. Norene v té době docházela do poradeny a já jsem jí radil: „Motorku v žádném případě." Ale žena, která dovolila manželovi přicházet zas a znova poté, co ji opouštěl a spal s jinými ženami, nebyla soupeřem tvrdošíjnému teenagerovi. Kromě toho ve škole moc neprospíval a Norene doufala, že nový motocykl ho bude inspirovat k akademickým výšinám. Laňce dostal svou motorku a šest dní nato zavinil nehodu s pat­ náctiletou dívkou na kole. Dívka musela do nemocnice a její rodiče se chtěli soudit. Superpřičinlivá Norene, jejíž malá sebeúcta a vysoký faktor viny ji vždycky nutily k usmiřování Barneyho a Laňce, byla připravena odejít na pustý ostrov - kamkoliv, aby unikla ze zoolo­ gické zahrady, jakou byl její život. Norene nějakým způsobem týdny po oné nehodě přežila. Naštěstí se dívka, kterou Laňce srazil, rychle zotavovala a její rodiče byli

/157

- Jak se naučit říkat „ne"? ~ ochotni se vyrovnat mimosoudní cestou s Noreninou pojišťovací spo­ lečností. Součástí ceny byl i Lanceův „řidičák", protože kvůli nehodě pro něj bylo pojistné nedostupně drahé. Norene v sobě měla zmate­ nou směs hněvu, frustrace a pocitů viny, ale byla připravena a ochot­ na jednat, aby změnila svou nesnesitelnou situaci. Během našich roz­ hovorů jsem jí zdůraznil ještě jeden základní předpoklad pro velmi trpící přičinlivé ženy, které chtějí začít pozitivně ovlivňovat svůj život: „Přestaňte věřit lžím, které jste si léta říkala. Nebuďte hou­ bou, která nasává vinu a kritiku od dozorců ve vašem životě." Norene trpěla silnými pocity viny, které vstřebala z neustálé kri­ tiky svých autoritativních rodičů. Její vina se stupňovala, když si proti jejich vůli vzala Barneyho a potom trávila dvacet pět let ve zvráceně sestupné spirále, kdy ji opakovaně opouštěl a zrazoval sla­ bošský manžel dozorce, který se nehodlal změnit. „Norene," řekl jsem jí. „Byl bych rád, abyste zkusila metodu, které říkám myšlenková sebekázeň a začala přemýšlet o několika věcech. Naše chování je naše volba. Skutečně, nic nemusíme, máme volbu výběru, co a jak budeme dělat. Vaše volby byla víra ve spoustu lží, které se začaly rodit, už když jste byla malá. Říkáte si, že nejste k ničemu, že je s vámi něco špatně a že si takový život zasloužíte. To celé je negativní šablona, na kterou jste si zvykla, ale můžete ji změnit, pokud se k tomu rozhodnete. Příště, až vám dívenka z mi­ nulosti začne našeptávat tyto lži, se naučte dát si pauzu. Řekněte si: Jsem dospělá... Dívenka z mé minulosti nevládne mým životem... Mám to pod kontrolou... Jsem za sebe zodpovědná. Norene zkusila uvést mou radu v praxi, ale zpočátku jen s malým úspěchem. Řekl jsem jí: „Musíte si uvědomit, že je to nová doved­ nost, kterou se snažíte rozvíjet. Potřebujete ji procvičovat, ne být dokonalá, ale lepšit se."

S Barneyho posledním odchodem přetekl pohár Přestože byla Norene v pasti manželství, které mohlo směle kandi­ dovat na nový televizní seriál „Na stopě bizarnosti", setrvávala v něm. Nějakým způsobem vydržela dvacet pět let s Barneym, jenž byl podivnou směsicí slabého chlapečka potřebujícího mateřskou ochranu (vlastně Norene oslovoval „matko") a supertrestajícího do­ zorce, který si ji bral, aby uspokojoval své sexuální nutkání a pak ji zanechával s pocitem znásilněné a použité. Za dvacet pět let Norene nikdy nezažila libé pocity orgasmu.

158/

~ Zkrotit aligátora, vysušit bažinu ~ „Barney se se mnou nemiloval," řekla s trpkým úsměvem. „Jen uspokojil sám sebe, obrátil se a usnul." „Když jsem se podíval na Barneyho rodinné zázemí, nebylo těžké zjistit, kde se naučil svému postoji k ženám. Jeho rodiče zemřeli při autonehodě a on byl vychován u svých prarodičů na farmě na Stře­ dozápadě. Zásadní osobou v jeho životě byl dědeček, mocný, domi­ nující muž, který šlapal po babičce, která Barneyho slepě milovala. Barney dostával denní lekce, které ho naučily, že muž má nezadatel­ né právo dělat si se ženou ve svém životě, cokoli se mu zlíbí. Zároveň měl Barney mnoho slabých míst. Potřeboval ženu, aby mu dělala matku takovým způsobem jako jeho babička. Když potkal No­ rene, vycítil, že to je ta pravá. Vzali se a začali tancovat svůj po­ divný přičinlivo-dozorcovský tanec. Když se život stal pro Barneyho příliš napjatým, řešil situaci od­ chodem, často na pár dní či dokonce na pár týdnů. V mnoha přípa­ dech absentoval v práci a byl propuštěn. Během let vystřídal četná zaměstnání a neomezané množství žen, ke kterým se utíkal, když „opouštěl" Norene. Ale Barney nikdy neodešel nastálo. Vždycky se vrátil a Norene pokračovala ve své mateřské péči. Byla klasickým příkladem Marty Lutherové, vždycky brala tíhu na svá bedra, vždycky se snažila Bar­ neyho napravit a „pomoci" mu omezit pití, dojít do práce, sehnat novou práci. Pochopitelně, že Norene vždycky musela pracovat na plný úvazek, aby zajistila dostatek peněz na život, když Barney zmi­ zel. Po pár měsících terapie, kdy Norene začala dělat pokroky, její situace vzala obrat, který jsem nečekal. Kdykoli poskytuji poraden­ skou péči problémovému manželství, mým prvním cílem je manžel­ ství zachránit a vybudovat z něho silný jednotný celek, jaký ze svého chaosu dokázali vytvořit AI s Jennifer. V tomto případě se však Barneyho stěhovavý způsob života ukázal jako přespříliš. Poté, co se zúčastnil několika poradenských sezení, Barney znovu Norene opustil a zůstal pryč téměř tři měsíce. Během té doby potkala Norene ve sboru, kde hrála na klavír na vyučovací hodině pro do­ spělé, muže. Wally začal navštěvovat vyučování a všiml si ženy, která se držela stranou. Navázali spolu přátelství a Norene měla poprvé po letech nejasné tušení, že by mohla být přitažlivá pro muže, který by se k ní choval hezky. Říci, že byla s Wallym nevěrná, by bylo absolutně nepřesné. K mému překvapení se rychlostí blesku rozhodla provdat se za Wal-

/159

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ lyho a odstěhovat se na sever do horního Středozápadu, kde začala budovat nový a skutečně šťastný život. Nejméně jednou za rok dostávám od Norene dopis, ve kterém mi sděluje všechny novinky a většina z nich je dobrá a pozitivní. Laňce se rozhodl zůstat se svým otcem, zatímco jeho sestra Lori se rozhod­ la žít s Norene a Wallym, dokud nedokončí studium. Norenino druhé manželství bylo úplným opakem prvního. Jednou z věcí, která Norene zabrala spoustu času, než se provdala za Wallyho, bylo zjistit, jaké měl Wally vztah k ženám. Mohla na­ vštívit jeho dvě starší sestry a zjistila, že mezi nimi a jejich bratrem panuje vřelý vztah. Když se jich Norene příležitostně zeptala na je­ jich matku, která už byla po smrti, řekly jí, že i s ní si byl Wally vždycky blízký. Vždycky říkám ženě, která uvažuje o první či druhé svatbě, aby si pečlivě prohlédla rodinu, do které se vdává. V podstatě se provdává za všechny problémy, silné stránky i požehnání této rodiny. Co vidíte, to bude vaše - volba je na vás. Dvacet pět let Norene popírala realitu a zůstávala v manželství, které ve skutečnosti manželstvím nebylo, s mužem, který byl jednou polovinou zrůdný dozorce a druhou polovinou bezmocný malý chla­ pec. Když se Norene nakonec postavila realitě tváří v tvář, mohla zachránit svou sebeúctu a vybudovat si nový život. Dovolte mi znovu zdůraznit, že když pracuji s partnery v proble­ matickém manželství, mým cílem je zachránit manželství a vybudovat z něho silný svazek. Ale někdy se stává, že manželství nelze zachrá­ nit. Barney neměl vůbec žádný zájem vyrůst a chovat se k Norene tak, jak si zasloužila. Louise z dalšího případu se potýkala s ještě vážnějším problémem než Norene. Tím, že popírala realitu, se vystavila smrtelnému nebez­ pečí.

Louise utíkal čas Louise bylo třicet devět, byla vysoká a dříve musela být atraktivní. Nyní byla vyzáblá a měla prázdný pohled. Vlasy jí visely v rozcu­ chaných chomáčích. Klepaly se jí ruce a její šaty vypadaly jako pozvracené, což nasvědčovalo tomu, že myslí na jiné věci než svůj vzhled. Její manžel, jednačtyřicetiletý Michael, byl zavalitý, velmi ener­ gický - a velmi pil. Když na něho příliš doléhal tlak v zaměstnání (byl zástupcem ředitele velkého supermarketového řetězce), pil

160/

~ Zkrotit aligátora, vysušit bažinu — opravdu hodně. Když byl opilý, což bylo téměř každý víkend, říkal Louise neuvěřitelně vulgární a ponižující věci. Při několika příleži­ tostech z ní strhl šaty, hodil s ní o zeď a znásilnil ji. Následující ráno si vůbec nic nepamatoval. Ale Louise si pamatovala každé slovo, každou ránu. Když Michae­ lovi řekla, co se stalo, byl obrázkem lítosti. Nemohl uvěřit, že udělal něco takového. Prosil ji o odpuštění, objímal ji, líbal ji a sliboval, že už se to víckrát nestane. A tak mu Louise odpouštěla... a doufa­ la... a žila ve strachu... dokud se to nestalo znovu. Louise za mnou přišla, protože její bolest a strach ji doháněly k zoufalství a ohrožovaly její život. Michaelův hněv v opilosti a ne­ uvěřitelné verbální napadání, kdy hýřil slovy jako cuchta, hloupá courá, ošklivá, vrásčitá, zplihlá, přicházely s týdenní pravidelností. Proč Louise snášela takový způsob zacházení? Minitest životního stylu ukázal, co populárně psychologický žargon nazývá „dysfunkční rodina". To znamená, že vyrostla na rozmezí zoologické zahrady a bojové zóny. Jedním z důvodů, proč to s Michaelem vydržela, bylo, že ze zkušenosti věděla, jak tlumit jeho slovní a někdy fyzické výpady. Její otec byl nejhorším druhem tyrana. Když ho Louise popisova­ la, řekla: „Mému otci ani za mák nezáleželo ani na matce, ani na nikom z nás. Pokoušela jsem se mu zavděčit, tak moc jsem se sna­ žila, ale děly se hrozné věci a i teď mi dělá problémy na to vzpo­ mínat. Můj otec mě bil a mlátil bez důvodu. Stejně tak i moji sestru i matku. Se sestrou jsme ležely v posteli, přetahovaly si přikrývku přes hlavu a tiskly si polštář na uši, abychom neslyšely křik, úpění a dokonce i rozbíjení skla. Předstíraly jsme, že spíme, když přišel do místnosti." Louise byla dalším příkladem dívenky, která vyrostla s přísahou, že si nikdy nevezme nikoho, jako byl její otec, aby zjistila, že přesně to udělala. Michael byl na prvních schůzkách tak sexy a tak jemný. Louise doslova cítila elektrické napětí, které mezi nimi panovalo. Líbánky trvaly asi tak rok. Potom se Michaelovo časté pití, které se Louise pokoušela tlumit chabými vtipy, nabralo na intenzitě. Když Michael začal pít s probuzením a pak opakovaně během dne, Louise si uvědomila, že se provdala za alkoholika. Celý život doufala a modlila se za manželství, které by bylo rela­ tivně bez stresu. Nyní žila pod větším stresem než kdykoli předtím s mužem, který byl schopen říci a udělat téměř cokoliv, když pil,

/161

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ což bylo v podstatě stále. Louise nejenže chodila po špičkách, ale tancovala po ostří nože. „Připomínáte mi nápis na zdi v ordinaci mého zubaře," řekl jsem jí. „Stálo tam TŘI NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ SLOVA JSOU: ,SNAD TO PŘEJDE'. Ale tohle nepřejde. Máte vážný problém, jste ve skuteč­ ném nebezpečí. Všechno jste to zametala pod koberec v naději, že se Michael může změnit. Nejdříve vám připadal vzrušující. Milý, vyrovnaný muž, který nikdy nevypil ani kapku, by asi pro vás byl nudný a nezajímavý. Ale nyní si uvědomujete, že už to zašlo příliš daleko, a doufáte, že něco nebo někdo vás zachrání. Ale nic se nezmění, dokud se nezměníte vy. Tím, že jste přišla za mnou, jste učinila první krok, ale to je jen pouhý začátek. Nemáme příliš času vás dále nechat v tomto trápení. Michael vás může snadno zmrzačit nebo vás zabít. Musíte se okamžitě odstěhovat. Potom ho konfron­ tujte s jeho pitím. Řekněte mu, že buďto si opatří pomoc, anebo odejdete navždy." Louise byla natolik vyděšená, že poslechla mojí radu, a okamžitě se odstěhovala. Uvědomila si, že když bude snášet Michaelovo zne­ užívání, nic tím nevyřeší. Byla jeho zachránkyní, která mu dovolo­ vala pokračovat v alkoholismu a zvráceném životním stylu. Odstěhování konečně upoutalo Michaelovu pozornost. Souhlasil, že se zapojí do protialkoholního léčebného programu a Louise začala navštěvovat Anonymní alkoholiky. Ještě stále se snaží po kouskách dávat dohromady trosky svého života a svého manželství. Přestat popírat realitu je krajně důležitý krok. A přirozeně vede k další základní strategii, která napomůže vysušit bažinu zoufalství a proměnit dozorcovského aligátora alespoň v neškodného žabáka, anebo, při troše štěstí, v krásného prince. Ale on se nezmění, dokud se nezměníte vy, a součástí vaší změny je přestat mu baštit jeho dozorcovské chování.

Barbara si myslela, že Deanovo mlčení je jen její chyba Pětatřicetiletá Barbara, potřetí vdaná, si věřila ve všech oblastech života kromě mužů. Její současný manžel Dean měl černobílé myš­ lení, byl necitlivý, uzavřený a většinu času mlčel. Obvykle Barbaru „odstřihnul" od zvuku, ale rád hrál šachy, chodil na ryby a pil, ne nutně v tomto pořadí. Když pil hodně, přidal i urážky. Vinil Barbaru ze všeho - z mizerné práce v půjčovně aut, nedostatku štěstí při rybaření, prohry v šachu anebo cokoliv vás napadne.

162/

~ Zkrotit aligátora, vysušit bažinu — Barbařin první manžel byl omyl mládí. Druhý byl o jedenáct let starší muž, který ji donutil k potratu jeho dítěte. A teď měla Deana. Její úspěšnost byla nula ku třem a za mnou přišla, protože se cítila „nejistá a nemilovaná". V minitestu životního stylu si Barbara vy­ brala svou matku, „protože to bylo snazší". Barbařina matka byla superpřičinlivá žena poháněná vinou. Neměla příliš dobrý vztah se svým manželem, ale své děti velmi podporovala. „Maminka měla vždycky velké porozumění," vzpomínala Barbara. „Byla opravdu velmi otevřená. Řekla bych, že dneska by byla ozna­ čena za příliš shovívavou." „A co váš otec?" „No, ten byl přísný, ani trochu laskavý. Netrávil s námi příliš mnoho času. Vyrostla jsem ve snaze být jako má matka - velmi otevřená žena, která nechce nikomu ublížit. Vlastně jsem nechávala svého mladšího bratra a malou sestru, aby mě bili, i když jsem byla mnohem větší a silnější. Asi byste řekl, že jsem hluboko uvnitř velmi pasivní." Svojí pasivitou Barbara působila hodně jako Clarissa, „sebevědomá puťka", o které byla řeč v páté kapitole. Clarissa, jak si možná vzpomínáte, měla velký respekt v práci, ale byla vyděšená k smrti, když měla jít domů ke svému manželu Jimovi. Barbara pracovala jako realitní zprostředkovatelka a víc než dva roky vedla obchodní oddělení kanceláře. Když v práci promluvila, vnímali ji jako „uznávanou obchodnici" a každý ji poslouchal. Ale když přišla domů a pokoušela se něco říci Deanovi, obvykle neměl ani tolik slušnosti, aby jí odpověděl, pokud si nechtěl stěžovat nebo kritizovat. Barbara připustila, že v práci ráda věci řídí. V práci byla úspěšná, schopná zavděčit se lidem a získat jejich souhlas. Ale doma byla pasivní přičinlivá dívenka z minulosti ovládaná nemilujícím manže­ lem, protože mu vždycky naletěla na jeho dozorcovské chování. Když mlčel, dělala všechno proto, aby ho přiměla mluvit. Když byl kritic­ ký, tak se omlouvala, usmiřovala ho a byla si jistá, že všechno je její chyba. Barbaře se vždycky podařilo najít si muže, který ji opravdu nemi­ loval, ale v určitém smyslu získala tuto „vlohu" od své poddajné matky stejně jako od nelaskavého, odtažitého otce. „Vaše matka vám vždycky uhlazovala cestu," vysvětloval jsem. „Ukazovala vám, jak přijímat otřesné chování ze strany muže a co od muže očekávat, což nebylo moc. Vaše matka měla trpělivost s va-

/163

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ ším otcem, a aby to kompenzovala, byla příliš shovívavá vůči vám, vašemu bratru a vaší sestře, protože cítila vinu, že nemáte šťastnější rodinu. Věděla jste, že se vždycky můžete utéct k matce pro útěchu a podporu, a ona vás rozmazlovala, aby si udržela vaši lásku. Ale v podstatě vás připravila o psychologické svaly, které byste mohla potřebovat v dalším životě." Barbařiny problémy s Deanem nezahrnovaly nevěru. Neběhal za jinými ženami, ale byl citově netečný a úplně uzavřený do svého vlastního malého světa, ve kterém dominovaly šachy a rybolov. Na­ víc byl alkoholik, ale když Barbara vyjádřila své obavy ohledně jeho pití, ohnivě se bránil, že by mohl přestat, kdykoliv by chtěl. Další část Barbařina testu ukázala, že všichni muži, se kterými chodila od svých čtrnácti let, ji opustili. To znamená, že chlapci a pak muži vždycky ukončili vztah s ní, ona se s nikým nerozešla. Přes veškerou svou pasivitu měla Barbara v povaze jakousi jezevčí úpornost. Nikdy se nepřestala o muže snažit, on se vždycky přestal snažit o ni. Po mladistvém omylu, manželství těsně po střední škole, které trvalo jen pár měsíců, Barbara čekala až do třiadvaceti let, aby si našla muže o jedenáct let staršího. Proč si vybrala někoho tak starého? Pokoušela se nalézt otce, kterého nikdy neměla. Uvědomuji si, že mnoho případových studií opakuje téma nelaskavého otce, který způsobí, že dcera vyroste a následuje destruktivní chování. Ale opakuji to bez toho, abych se omlouval, protože se s tím setkávám stále znovu a znovu. Pokud chtějí rodiče udělat něco opravdu konstruktivního, aby ochránili své dcery před přílišnou přičinlivostí, která by je mohla vehnat v náruč trestajícího dozorce, misogyna anebo superkrysy, udělají nejlépe, když si spolu sednou a promluví si o tom, jak může být otec své dceři oporou, věnovali jí náklonnost a lásku, kterou potřebuje, obzvláště v citlivých letech dospívání. Barbařino druhé manželství nefungovalo, ani když podstoupila tu nejvyšší obět, aby si udržela o jedenáct let staršího muže. Když s Ralphem chodila, otěhotněla a na jeho naléhání šla na interrupci. Později se ale přece vzali, nicméně po čtyřech letech bezdětného manželství zmizel beze stopy. V době, kdy si Barbara vzala Deana, byla opravdovým expertem na obviňování sebe sama a pocity viny. Proto ji mohl nechat houpat na laně své kritiky a ponižování, anebo ji ignorovat úplně, pokud se mu chtělo. Dean byl tak trochu emocionální nedochůdče a jako každý superdozorce viděl sebe sama jako nejdůležitější osobu na světě.

164/

— Zkrotit aligátora, vysušit bažinu ~ Usilovně jsem s Barbarou pracoval na tom, aby se naučila přestat baštit Deanovo hrubiánské chování. Určitě se už nořila do bažiny zoufalství a žila s dozorcem, ze kterého se vyklubal aligátor. Nejlepším způsobem, jak zkrotit dozorce aligátora, je oddělit jeho jed­ nání od svého. Když jedná jako neomalenec nebo je úplně nelogický či nerozumný, je to jeho problém. Barbara se například naučila nesedat Deanovi na lep, když mlčel a vypnul se. Místo aby ho prosila anebo se pokoušela uplatnit „za­ ručené techniky k navazování hovoru", které tak dobře fungovaly v obchodě s realitami, chovala se Barbara zdvořile, ale přestala se podbízet. Když si potřebovala s někým promluvit, zavolala přítelky­ ni, a když bylo nutkání příliš silné, byla tu ještě televize. Stejně tak důležité bylo pomoci Barbaře potýkat se s Deanovými alkoholickými návaly kritiky a stížností. Řekl jsem jí: „Neseďte či nestůjte tam a nehltejte automaticky každé slovo. Udělejte ve své mysli krok zpět - pokud bude nutno i ve skutečnosti - zastavte se a přemýšlejte. Například dejme tomu, že jíte večeři a mrkev je pře­ vařená. Není moc dobrá. Co by asi Dean řekl?" Barbara se zasmála: „Přesně to se stalo před několika dny. Řekl mi, že zelenina chutná mizerně, že jsem mizerná kuchařka, vždycky jsem byla a vždycky budu." „A jaká byla vaše reakce?" „Byla jsem v rozpacích a omluvila jsem se mu, že se příště budu více snažit. Vlastně jsem se dokonce nabídla, že uvařím novou." „Pochopitelně. Ale s vaším novým způsobem chování už nenaletíte na staré známé útoky. Příště když se něco takového stane, zkuste říci: ,Víš, že máš pravdu? Zelenina chutná mizerně. Asi jsem ji tam nechala moc dlouho. A jaký je tvůj steak? Můj je dokonalý!'" Barbara rychle pochopila a začala praktikovat myšlenkovou sebe­ kázeň, aby se zastavila a zamyslela, když Dean zkoušel hrát svou dozorcovskou hru. Viděla, že Deanova moc ji ovládat přímo vyplý­ vala z její ochoty vždycky obvinit sebe samu. Místo aby absorbovala vinu jako houba vodu, začala si říkat: Počkej chvilku... Není moje vina, že má nudnou práci ani že se mu nedaří na rybách. Nemusím ho poslouchat. Když byl Dean útočný, hrubý a začal Barbaru ponižovat, naučila se odejít a dokonce opustit byt, pokud to bylo nutné. Barbara začala chodit sama do kina nebo zavolala kamarádce a šly nakupovat, místo aby naslouchala Deanovým dětinským tirádám nebo se vystavovala jeho mrazivému mlčení. Když nemohla odejít a musela naslouchat

7165

~ Jak se naučit říkat „ne"? — jeho kritice, začala reagovat myšlenkami jako: Propánakrále, on je rozčilený a zlobí se na mě - ale nemá pro to jediný důvod. Povzbuzoval jsem Barbaru a zdůrazňoval jsem jí: „Uvědomte si, že dozorce má potřebu vás ovládat a mít navrch a bude na vás útočit slovně či dokonce fyzicky, aby dosáhnul svého. Ale vy nejste zod­ povědná za jeho chování. Nesmíte naletět na to, co dělá, protože to není vaše chyba. Když s tím začne, musíte odejít - čím rychleji, tím lépe." V pokusech o nové jednání a nový životní styl, Barbara slavila střídavé úspěchy. Mnohokrát „novou Barbaru" přemohla „stará Bar­ bara", která stále přistupovala na Deanovu hrubost. Zvládat jeho mlčení bylo ve skutečnosti těžší než zvládat jeho tirády a kritiku. Přesto dělala pokroky a stále doufala, že Deanovi pomůže vyrůst a vyzrát. Jakmile však Dean zjistil, že už ji nemůže ovládat, prostě to nezvládl. Nakonec ji opustil a ona požádala o rozvod. Ani ne za rok se Barbara za mnou opět zastavila, protože uvažo­ vala, že se provdá za dalšího muže, se kterým chodila. Stačila pouhá dvě sezení, abych jí ukázal, že se řítí do dalšího „tažného manžel­ ství". Tento muž byl ještě citově lhostejnější než Dean. Nepotřeboval pouhou opravu, potřeboval citového tahouna a Barbara měla tu roli hrát. Podle Barbařina popisu bylo zřejmé, že ona dává do vztahu mno­ hem více než jen polovinu úsilí. Navrhl jsem jí, aby trošku ustoupila a zjistila, zda její nový přítel skutečně chce nést zodpovědnost za svou stranu vztahu. Brzy přišla na to, že to vůbec nemá v úmyslu. Rozešla se s ním a byla ráda. Říkám to s jistou váhavostí, ale Barbara je žena, která by se nej­ spíš už neměla znovu vdávat. Nejlépe bude fungovat ve světě obcho­ du jako svobodná a bude se těšit z mužských i ženských přátel. Ale pro manželství je velmi rizikovou osobu, protože psychologicky je navyklá vodit si domů životní ztroskotance. Pokud by se Barbara zdržela vztahu alespoň na čtyři roky, možná by v sobě našla sílu ke vztahu s mužem nedozorcem.

Proč jsem Lindu vyhodil z terapie Vysoušení bažiny s sebou nese problémy, protahování, dokonce i po­ hromy. Bažiny se nevysouší snadno, zvláště ne bažiny zoufalství, kde superpřičinlivé ženy nedělaly žádné vlny. Když začnete vysoušet ba­ žinu, musíte být připravena na dlouhé tažení. Dozorci se nevzdávají

166/

~ Zkrotit aligátora, vysušit bažinu — snadno. Klidně dovedou vyčkávat, a proto musíte očekávat odpor a být připravena vydržet a zvítězit. Linda byla toho názorným příkladem. Bylo jí třicet čtyři let, měla dvě malé děti a žila odděleně od svého manžela, když za mnou přišla na radu duchovního své církve. Její manžel, jednatřicetiletý Carlos, bral kokain, poslední tři roky spal s jinými ženami a nyní prohlašo­ val, že se chce rozvést. Nicméně jeho slova a činy byly od sebe na hony vzdáleny. Zůstával u své milenky (někdy u své matky), sjel se, a pak se přitoulal domů vyplenit Lindinu ledničku, vplížit se do postele a nakonec se s ní vyspat. Superpřičinlivá žena Linda, která se za každou cenu chtěla vyhnout konfliktu, jen tak tak vydělávala na živobytí jako prodavačka v ob­ chodě se smíšeným zbožím. Vždycky když se Carlos vrátil, vyslechla jeho obvyklé sliby, jak přestane brát drogy a nadobro se vrátí domů. Linda považovala sex za svoji povinnost a dovolovala Carlosovi ji použít, kdykoli chtěl. Byla trochu Marta Lutherová a často Carlosovi dělala matku, když naslouchala jeho zpovědím a slibům a ujišťovala ho, že je v pořádku, a dávala mu zadarmo všechno, co chtěl: jídlo, sex a ubytování. Po pár dnech Carlos znovu odešel a celý absurdní cyklus se opa­ koval. Řekl jsem Lindě, že se chová, jako by byla blázen: „Měla byste zajít za dobrým psychologem," zavtipkoval jsem, když jsem vyslechl další Carlosovu eskapádu. „Vy jste nejlepší, koho jsem mohla najít," vrátila se. „Co mám dělat? Neuznávám rozvod a jsem zavalená pocity viny jen při pomyš­ lení, že bychom naše děti vystavili něčemu takovému." „Ale to, co děláte nyní, jim právě neprospívá," upozornil jsem ji. „Jste ke Carlosovi příliš shovívavá. Je jako mnoho mužů, kteří si myslí, že sex všechno vyřeší. Pokaždé, když mu dovolíte přijít domů a vyspat se s vámi, domnívá se, že jste mu odpustila a problém zmizel. Musíte ho na chvíli odsunout ze svého života, podrobit testu jeho sliby přestat s drogami." „Nevím, jak mu zabránit, aby přišel. Nejsem si ani jistá, že jsem toho schopná..." „Lindo, v této situaci nemůžete vyhrát, nemáte naději, že se něco zlepší, dokud se nerozhodnete, že začnete jednat a učiníte své potře­ by a potřeby svých dětí také pro jednou důležitými. Vy nepřijímáte realitu a Carlos vás bude vystavovat nočním můrám donekonečna, dokud budete přistupovat na jeho chování."

/167

— Jak se naučit říkat „ne"? ~ „Nejsem si jistá, že vám rozumím. Jak přistupuji na to, co dělá? On je závislý na drogách..." „Ano, a jste to vy, kdo mu dovolí vrátit se, sníst jídlo, které nezaplatil, a dělat sliby, kterými vás obelhává. Vy víte, že lže, ale stále na to přistupujete ve víře, že se to snad nějak může změnit. Carlos vás má v kapse. Jste jako loutka na provázku." „Ale je tak těžké ho odmítnout," řekla Linda a rozplakala se. „Prese všechno, co udělal, ho stále miluji a chci se s ním milovat." „Tomu rozumím, ale realita je taková, že se miliskuje s kdovíkolika ženami a není sporu, co může přinést domů - pohlavní nemoc, opary, dokonce AIDS. Musíte před ním zavřít dveře a přestat s ním být fyzicky intimní." Jelikož Carlos znovu odešel, řekl jsem Lindě, že nyní je ideální doba k výměně zámku na dveřích. Tak mohl Carlos nést důsledky svých činů. Linda nechala vyměnit zámek a kritická chvíle nastala, když Car­ los o pár dní později došel domů, vsunul svůj klíč do zámku a zjistil, že nepasuje. Varoval jsem Lindu, že se asi rozčílí, bude nadávat a kři­ čet, což také udělal. Ale ona byla připravena se soudním příkazem, zavolala policii a ti mu vysvětlili, že má jít pryč a nevracet se. Byl to obrovský průlom. Poradil jsem Lindě, aby si držela Carlose od těla nejméně šest měsíců. Nesměl po celou dobu vidět ani ji, ani děti. „A především s ním nechoďte do postele!" řekl jsem jí. „Když zavolá, zavěste. Přerušte s ním veškerý kontakt." Co následovalo, bylo předvídatelné jako srpnové počasí v Arizoně: vedro a ještě větší vedro. Jakmile se Linda od Carlose odtáhla, vstou­ pil na scénu jako ještě silnější. Poštou začaly přicházet dárky spolu s pohlednicemi a dopisy. A samozřejmě, stále se pokoušel telefono­ vat. Carlos se nevzdával. Dozorce nechtěl, aby se přičinlivá žena změ­ nila, a vydával ze sebe maximum, aby ji přivábil zpět do odporné bažiny, kde mohl hrát svou hru. Lindě začaly docházet síly. Chodila do mé kanceláře a prosila: „Budete se za mě modlit? Musíte mi pomoci. Dneska jsem slabá." Řekl jsem jí, že poslední věc, kterou potřebuje, je, aby ji její psycholog uhlazoval cestu. Musí stát na vlastních nohou, samostatně se rozhodovat a stát na svém. „Dal jsem vám šestiměsíční lhůtu, protože alespoň taková doba je nutná, aby na muže jako Carlos měla nějaký účinek. Je narkoman,

168/

— Zkrotit aligátora, vysušit bažinu — bude lhát a podvádět, udělá všechno možné, aby dosáhl toho, co chce, a to je - dál se bavit." Ale Linda to nedokázala. Začala porušovat šestiměsíční lhůtu. Nej­ dříve s ním začala mluvit po telefonu... Potom přišel „jen na chvilku, aby viděl děti". A zanedlouho potom ji měl zpátky v posteli. Jsou chvíle, kdy si psycholog musí poradit sám. Carlos vzdoroval Lindě a Linda vzdorovala mně. Nebrala vážně mou radu, a proto přišel čas na drastickou akci. Řekl jsem jí, ať už za mnou nechodí. „Chcete tím říci, že mě vyhazujete z terapie?" zeptala se Linda s ústy dokořán. „Přesně tak. Dal jsem vám dobrou, rozumnou psychologickou ra­ du, a co jste udělala vy? Vy ji ignorujete. Nemohu vám pomoci, když jednáte tímto způsobem." Dal jsem jí jména tří jiných psycho­ logů, aby si mohla vybrat. „Když já si nemohu pomoci," bránila se. „Cítím se osaměle." „Chcete dostat opar?" „Ale samozřejmě, že ne, ale to se, myslím, nestane..." „Je to jasné. Opravdu chcete zpátky svého manžela? Chcete, aby vaše děti měly otce?" „Ale jistě, samozřejmě, že ano." „To bych se divil. Divil bych se, kdybyste skutečně chtěla, aby tohle manželství fungovalo. Možná chcete jen být oběť, aby lidé říkali: ,Ach Lindo, jak to jen můžeš všechno vydržet?'" Linda odešla z mé kanceláře velmi rozzlobená, možná nejvíc za celý svůj život. Přešly dva měsíce a já jsem o ní neslyšel slovo. Několikrát jsem zapochyboval a řekl jsem si, že jsem možná udělal vážnou chybu. Nakonec ale zavolala a řekla: „Teď už chápu, proč už jste mě nechtěl dál vídat. Měl jste pravdu. Je to daleko horší než předtím. Teď jsem připravená zkusit váš plán doopravdy." Souhlasil jsem, že může přijít. Tentokrát plán dodržela. Tentokrát ji Carlos nezlomil. Byla pevná. Mezi Carlosem a sebou udržovala odstup, a když viděl, že se nikam nedostane, rozhodl se něco udělat se svým problémem, s drogami. Přihlásil se do léčebného centra a dal svůj život do pořádku. Dnes je Carlos čistý více než rok. Jsou s Lindou zase spolu a jejich manželství se kousek po kousku stále lepší. Chaos se změnil ve spolupráci, a tak to určitě zvládnou. A co to způsobilo? Linda vydržela. Nenechala se odradit Carlosovým odporem a problémy nezlomily její přesvědčení a odhodlání. Když se přičinlivá žena rozhodne začít říkat ne a odmítne dál hrát svou smiřovací roli, může očekávat drsné počasí. Manželé a děti ji

/169

— Jak se naučit říkat „ne"? — za to nebudou tleskat. Vlastně je téměř jisté, že budou vůči ní ještě horší. Budou po ní střílet více „dozorcovských nábojů" než předtím, protože chtějí, aby se podrobila a vrátila se ke své „milé přičinlivosti", kterou mohou užívat a zneužívat. Když to jde k horšímu, seberte odvahu, jste na správné cestě. Nikdy nepodléhejte manévrům a nátlaku lidí, kteří se vás snaží při­ nutit vzdát vaše pokusy o změnu, abyste se vrátila ke staré dobré známé rutině. Lindě jsem musel, jak říkám, „podtrhnout nohy", provést drastic­ kou akci, abych jí ukázal, že to myslím vážně. A jakmile jsem pod­ trhnul nohy Lindě, byla schopna podtrhnout nohy Carlosovi, což ho donutilo ke změnám, které pro sebe mohl udělat jenom on sám. Carlos přestal být dozorcem, který se zajímá jen o své vlastní touhy a potřeby. Pracuje na tom, aby se z něho stal pozorný manžel. Linda už není depresivní, zoufale trpící žena přičinlivá. Stoupá na pyramidě a já myslím, že jednoho dne dosáhne horní úrovně radostné ženy přičinlivé. Alespoň vysušila bažinu, zkrotila aligátora a ví, jaké to je, když se pro změnu snaží zase někdo jiný. Jak říká Susan Forwardová: „Není žádný rozpor mezi tím, že jste milující, dávající žena a zároveň o sebe pečujete a jednáte ve svém nejlepším zájmu. Nejúžasnější dárek, který můžete dát sobě i muži po vašem boku, je vaše vědomí vlastní hodnoty a s tím spojené očekávání lásky a dobrého zacházení." 1

Možná potřebujete ještě jednu strategii Strategie popsané v posledních dvou kapitolách mohou být užitečné ženě uvězněné v zraňujícím či depresivním manželství, ale nejsou to kouzelné formulky. Mnoho manželských bažin je matoucích, složi­ tých a dokonce nebezpečných. Pokud se nacházíte v dozorcově baži­ ně, která se pod vámi propadá stále hlouběji, naléhavě vás žádám, zvažte ještě jednu důležitou strategii: Obstarejte si pomoc Přirozenou reakcí většiny lidí, kteří trpí rodinnými problémy, jsou roz­ paky a stud. Rozhodnou se „poradit si s tím sami". Někdy to pomáhá. Někdy manžel zareaguje na manželčino nové chování a ustoupí. Jak jsme viděli na několika příkladech, ženina prestiž stoupne a manželství se zlepší. Ale všimněte si, že všechny tyto příklady se týkají žen, které přišly na terapii. Pokoušely se to zvládnout samy, ale dostaly se do slepé uličky. Potřebovaly radu, pomoc a podporu.

170/

~ Zkrotit aligátora, vysušit bažinu — Po dvaceti letech praxe jsem přesvědčen, že lidé nejvíce potřebují podporu - povzbuzení, že je někdo na jejich straně. Pokud jste v situaci, kdy superdozorce vám způsobuje strasti, strach a depresi, sežeňte si pomoc, a to rychle. Prvním krokem může být rozhovor s dobrou přítelkyní. Možná vám může pomoci váš du­ chovní. A kromě toho existuje množství profesionálních útočišť. Pokud jsou problémem peníze, nenechte se tím odradit. Poraden­ ství je dostupné ve všech cenových rovinách, od bezplatného po dra­ hé. Cokoli děláte, nebuďte s tím sama.

/171

ČÁST ČTVRTÁ

Portrét

radostnější

zeny

přičinlivé

aše poslední dvě kapitoly vás zvou ke zvážení rozhodující otázky vašeho života: Musím být přičinlivá, anebo chci být přičinlivá? Odpovědí na tuto otázku objevíte tajemství vzestupu z nižších pater pyramidy přičinlivých žen až k vrcholu, kde je život mnohem pozi­ tivnější. Možná si nemyslíte, že jste v bažině zoufalství, ale chtěla byste uniknout z parní lázně vyčerpanosti, kde umdlévá horkem tolik vyčerpaných žen přičinlivých. Anebo jste možná na úrovni mírné skleslosti a zajímá vás, jak vyjmout kamínky, které vás tlačí v botě představující to, že nejste respektována a že vás berou trochu příliš jako samozřejmost. Tak čtěte dál a objevte...

N

... ... ... ... ... ... ... ... ... ...

jak se vyplácí „síla volby". jak „vykopávání kostí" může pohřbít manželství. proč je požehnáním dostávat stejně jako dávat. jak mu dát najevo své potřeby. jak mu pomoci, aby také vyjadřoval své pocity. proč falešné sebezapření nic neřeší. jak „podtrhnout nohy" okolí tím, že uděláte něco nečekaného. krátký kurs v říkání „ne". jak se můžete stát asertivní, ne agresivní. proč všechny přičinlivé ženy potřebují své „pravítko na priority". ... proč se víra stává vaším největším útočištěm.

/173

kapitola jedenáctá

Jak užívat „sílu volby", abyste se stala radostnou zenou přičinlivou „Musí se žena vždycky podřizovat?" e druhé kapitole jsem uvedl, že „jádro" vaší osobnosti bylo založeno v dětství jako jádro stromu. Nemůžete změnit své jádro, ale můžete změnit své jednání a chování. Ano, jste přičinlivá žena, ale nejste odsouzena k tomu, abyste prošla životem a snažila se zavděčit manželovi i ostatním, protože musíte. Můžete se přičinit o jejich štěstí, protože chcete. Jinými slovy, nejste přičin­ livá ze strachu, viny, nejistoty a malé sebeúcty. Jste přičinlivá díky velké sebeúctě, dobrému obrazu sebe sama, silné víře, zdravé naději a bezpodmínečné lásce. Pomyslná pyramida přičinlivých žen, kterou jsme používali v celé knize, je pouze měřítkem, které vám má pomoci určit polohu, ve které se cítíte být právě nyní. Pokud jste na zoufale trpící anebo depresivní úrovni, mluvit o tom, jak se stát radostnou ženou přičin­ livou, vám může připadat jako nesmírné tlachání. Měla byste se vrá­ tit na samý začátek (devátá a desátá kapitola) a stanovit si další postup, který může klidně začít návštěvou profesionálního poradce. Nicméně předpokládejme, že vidíte sebe sama někde uprostřed py­ ramidy nebo blíže k jejímu vrcholu. Cítíte se trochu unavená, někdy vyčerpaná, protože víte, že se příliš ženete a příliš snažíte uspoko­ jovat potřeby druhých. Možná jste jen malinko skleslá a ocenila byste pár nápadů, jak být asertivnější a sebejistější. Anebo si možná uží­ váte ušlechtilé atmosféry radostné přičinlivosti a ráda byste dostala další tipy, jak v ní setrvat. Poslední dvě kapitoly budou věnovány tématu: používání „síly vol­ by", abyste se stala a zůstala radostnější ženou přičinlivou. Konec­ konců, jsme konečným součtem našich rozhodnutí. Můžeme se roz­ hodnout, že budeme jednat, anebo nebudeme dělat nic. Radostná žena

V

174/

~ Jak užívat „sílu volby", abyste se stala radostnou ženou přičinlivou ~ přičinlivá nedovolí, aby za ni někdo rozhodoval. Dělá svá vlastní rozhodnutí o tom, jaký život chce žít. Síla volby pro přičinlivé ženy zahrnuje mnoho oblastí, ale my se zaměříme pouze na čtyři z nich. Tato kapitola se soustředí na volbu riskovat, volbu dávat a dostávat. Dvanáctá kapitola se zabývá volbou přičinit se o své štěstí a volbou uspořádat své vlastní priority.

Strach se často skrývá pod koberec Každá žena přičinlivá, která se chce pohybovat jistěji ve světě do­ zorců, musí hrát riskantní hru. A strach je jejím nejobávanějším nepřítelem. Často říkám klientkám: „Musíte to přestat zametat pod koberec." „To" znamená cokoliv, co přičinlivou ženu sráží, co jí dává pocit, že není milována, respektována a spoustu dalších pocitů, které pro­ vází špatný obraz sebe sama a nedostatek sebeúcty. Přičinlivá žena má tendenci říkat: „To je v pořádku... To nevadí... Je to moje chyba... Za to můžu já... On se stejně nezmění... Nechci, aby se rozzlobil... Nemá smysl někoho rozhněvat..." Strach drží přičinlivou ženu v pasti. Abych parafrázoval jednu dobře známou radu: „Přičinlivá žena se nemá čeho bát, jenom svého vlastního strachu." Přičinlivé ženy si často myslí: No dobře, snažila jsem se změnit - jednou - ale jediné, čeho jsem za své snažení dosáhla, bylo, že mě setřel. Anebo ještě něco horšího - ztrapnil, nadával mi, ignoroval mě, dal mi přes nos anebo pořádnou nakládačku. Přičinlivé ženy okusily oceány života a zjistily, že jsou plné žraloků. Je lepší zůstat na břehu než se pouštět do hloubky. Pozoruhodnou ilustrací účinků strachu na přičinlivou ženu - a její manželství - byl případ Melodie, která sedmnáct let žila ve strachu s Edem, protože se oba raději vyhýbali problému, než aby riskovali jeho řešení a jednou provždy ho urovnali. Melodie pocházela ze vstřícné a láskyplné rodiny. Když se vdáva­ la, nehledala podvědomě muže, který by ji zneužíval, zanedbával nebo ignoroval. U Eda však nerozpoznala, jak určité množství alko­ holu může radikálně změnit jeho osobnost. Na počátku jejich vztahu a běhen prvních sedmi let pil Ed málo nebo vůbec. Když v práci postoupil na úroveň středního managemen­ tu, tlak a napětí v jeho životě se zvýšilo. Ed si začal tu a tam dávat sklenku vína. Jednou v pátek večer po pracovním týdnu plném stresu si dal druhou sklenku a pracoval na třetí. Melodie ho za to začala

/175

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ plísnit a nevšimla si, že už opustil „bezpečné" vody a nacházel se v „rudé zóně". Bez varování ji uhodil do tváře sevřenou pěstí a po­ slal ji vrávoravě ke zdi a potom na zem. Melodie chvíli ležela ohromena, potom s hrůzou sebrala svého dvouletého syna a utekla z domu. Několik dní Melodii trvalo, než sebrala odvahu a vrátila se domů k Edovi, který stále volal a ptal se, co se děje a proč nejde domů. „Dělo" se pár věcí včetně menšího otřesu mozku, zlomeného nosu a několika viklajících se zubů. Ale mnohem závažněji byly pošramo­ ceny Melodiiny přičinlivé city. Vyrostla v milující rodině; kde se přičinlivost vyplácela. Měla ráda bezpečí, ve kterém všechno běželo hladce a dokonale. Když Edova pěst zasáhla její tvář, něco hluboko uvnitř se zhroutilo. Od té chvíle žila ve strachu. Když přišla domů, ani jeden z nich se bohužel problémem hluboce nezabýval. Oba ho zametli pod koberec, jen Ed se rozpačitě omlou­ val: „Nevím, proč jsem tě uhodil. Asi jsem toho hodně vypil. Víckrát se to nestane." A víckrát se to nestalo, alespoň co se týče bití. Ed si v příštích pár letech občas něco vypil, ale vždycky si dával pozor na množství. Když se konečně v práci dostal na úroveň, kde se realita vyrovnala s jeho ambicemi, zbavil se tlaku a rozhodl se, že od té chvíle už nemusí pít vůbec. Celou tu dobu ovšem žila Melodie ve strachu. Během doby, než se Ed rozhodl úplně přestat pít, srdce Melodie začalo bít rychleji, kdykoli ho viděla, že si nalévá sklenici vína k večeři. Z pouhého pohledu, jak Ed usrkává alkohol, bývala napjatá a nervózní. A když se u něho projevily krátké záblesky hněvu kvůli tlakům v práci nebo jiným zklamáním, Melodie se doslova třásla.

Melodie byla specialistka na vykopávání kostí Melodie sedmnáct let žila, jako kdyby od chvíle, kdy ji Ed uhodil, hodiny přestaly tikat. A během těch sedmnácti let se stala specialist­ kou na „vykopávání kostí". Kdo vykopává kosti, se z nějaké příčiny vrací do historie manželství nebo vztahu a vykopává „válečnou kost". Může to být hádka, může to být nějaké zklamání či zrada. Ať už jde o cokoli, ten, kdo vykopává kosti, je nepřestává metat svému part­ nerovi do tváře. Problém se nikdy nevyřeší a nepohřbí navždycky. Stále leží přímo pod povrchem a podle potřeby se vykope. Ed byl ve skutečnosti velice jemný muž (dokud se zdržoval alko­ holu). Asi by v testu dozorců z osmé kapitoly získal okolo 32 bodů,

176/

- Jak užívat „sílu volby", abyste se stala radostnou ženou přičinlivou — což je celkem dost pod hranicí opravdového dozorce. Byl velice při­ způsobivý, což z něj dělalo dobrou partii pro manželství. V mnoha ohledech měli Melodie a Ed velice dobré manželství, ale mařilo je Melodiino vykopávání kostí - a samozřejmě její strach. Když za mnou Melodie konečně přišla, bylo to spíš na Edovu žádost, než aby to byl její nápad. Pracoval jsem s oběma několik měsíců a nakonec Melodie začala získávat představu o tom, co se vlastně stalo a proč byla od té doby tak vyděšená. Jako jedináček, zřítelnice očí svých rodičů, byla Melodie klidnou perfekcionistkou. Když se tiché vody jejího manželství vzduly do chvilkového hurikánu, prostě nevěděla, jak se k tomu postavit. Ten večer opustila dům, ale co bylo důležitější, v nadcházejících letech opustila Eda emocionálně. Pokud jde o Eda, ten jednoduše nedokázal pochopit, co se ve skutečnosti stalo. Myslel si, že když se Melodii za to, že ji uhodil, omluvil, skončilo to tím. Neměl rád, když Melodie vykopávala tu kost s nápisem „když jsi mě uhodil", ale pouštěl to z hlavy jako něco, co dělá, když je v napětí nebo unavená. Sedmnáct let byla Melodie ochotná vrhat tu kost do Edovy tváře, ale oba se vyhýbali skutečnému problému. Ed Melodii uhodil a ona mu nikdy neodpustila. Je to dobrý příklad, jak je těžké zotavit se z vážného manželského problému. V poradně si oba konečně uvědo­ mili, že zametli obrovský pytel citového smetí pod koberec a od té doby po něm šlapali. Bylo velmi dojímavé, když se Ed obrátil na Melodii a se slzami v očích ji požádal o úplné a konečné odpuštění toho, co udělal. Ko­ nečně si uvědomil, jak moc ji zranil a jaké prožívala trápení. Byla to nádherná scéna pro každého poradce: dva lidé, kteří byli svoji téměř dvacet pět let, plakali a objímali se v mé kanceláři. Melodie a Ed se navzájem opravdu milovali a jejich manželství bylo lepší než většina ostatních. Ale mohlo být ještě šťastnější, kdyby se postavili svému problému včas. Je těžké pochopit, proč žijeme se svým strachem a svými problémy tak dlouho. Z nějakého důvodu dáváme přednost důvěrně známému před riskováním změny situace, byť k lepšímu. Vina, strach a bolest jsou pohodlnější než riskovat změnu. Možná jsme líní, možná se příliš bojíme neznámého. Ať už je příčina jakákoliv, pomoci lidem změnit jejich chování je nanejvýš složitý úkol. Ale když nastane průlom, ujistí mě to, že dělám správnou profesi. Často dostávám vzkazy od lidí, kteří různým

/177

~ Jak se naučit říkat „ne"? — způsobem říkají: „Děkujeme, že jste nám pomohl, abychom se změ­ nili." Schovávám si tyto lístečky po ruce v mé zásuvce, a když ztrácím odvahu, sáhnu do ní a je mi mocnou vzpruhou, když si vzpomenu na lidi, jejich problémy a výsledek našich sezení. Často si pamatuji slovo od slova, jak sezení probíhala. Poděkování těchto lidí jsou terapií, která pomáhá mně.

Můžete se naučit, jak to „risknout" Samozřejmě, že příběh Melodie a Eda je krajním příkladem, jak nám strach může zabránit nezbytně riskovat. Ale princip zůstává stejný. Život nám uštědřil nějaké rány. Co s nimi uděláme? Pokračovat ve stejné přičinlivé rutině není řešením. Nějakým způ­ sobem musíme sebrat odvahu a třeba i jen nepatrně riskovat, pokud toužíme po změně. Pokud si chcete přečíst více o riskování, vřele doporučuji Risking (Riskování) od MUDr. Davida Viscotta, nazýva­ ného „nejlepší americký psychiatr se zdravým rozumem". Dr. Viscott napsal lehce srozumitelnou knihu, která vám pomůže postavit se čelem ke klíčovým životním volbám. Jedna z nejlepších kapitol Riskování zahrnuje množství otázek, kte­ ré si můžete položit, když se chystáte podstoupit jakékoli riziko, od koupě domu až po navázání vztahu. Upravil jsem několik Viscottových otázek a doplnil je svým komentářem. Následující cvičení by­ chom mohli nazvat:

Průvodce přičinlivé ženy po riskování 1. Je tento risk nezbytný? (Pokud jste přičinlivá žena unavená z ma­ nipulací svého partnera, odpověď zní skoro vždycky ano.) 2. Mohu dosáhnout svého cíle jiným způsobem? (Dobrá otázka; pokud však existuje jiný způsob dosažení vašeho cíle, nejspíš bude vyžado­ vat další riskování!) 3. Co mohu ztratit? (Další dobrá otázka. Promyslete si to. Co vás bude konfrontace mezi přičinlivou ženou [vámi] a dozorcem [vaším manželem, dítětem, přítelem, šéfem] pravděpodobně stát? Vaše zuby? Notný kus vašeho klidu a míru? Přátelství? Práci? Riskovat nezna­ mená, že musíte spáchat sebevraždu. Obzvláště přičinlivá žena by si měla brát v riskování malá sousta, a potom dosahovat na větší, jak roste její sebedůvěra.) 4. Kdo si přeje, abych při tomto riskování uspěla? (V mnoha případech budete jediná. Je celkem pravděpodobné, že dozorci, kteří vás mají ve svých rukou, si budou přát, abyste selhala. Je také možné, že mnoho dozorců ani neví, že vás má v područí. Oni prostě jednají

178/

— Jak užívat „sílu volby", abyste se stala radostnou ženou přičinlivou — svým asertivním, agresivním způsobem a nemají potuchu, jak se cí­ títe vy. Jak už jsem se zmínil v desáté kapitole, vždycky pomáhá, když máte někoho na své straně - dobrou přítelkyni, duchovního či profesionálního poradce.) 5. Co chci riskováním získat? (Tuto otázku si pečlivě promyslete. Možná se budete chtít vrátit ke čtvrté, páté a šesté kapitole, které pojednávají o malé sebeúctě, pocitech viny a perfekcionismu. Když nyní riskujete, snažíte se něco sdělit ohledně vašeho obrazu sebe sama? Usilujete setřást účinky falešné viny a hanby, ke kterým vás dohnalo dozorcovo ponižování? Možná se chystáte riskovat, že „ne­ budete dokonalá". O jaký pocit vám jde? O svobodu? Úspěch? Úle­ vu?) 6. Když podstoupím toto riziko, zlepší si o mně lidé své mínění - a záleží mi na tom? (Je celkem pravděpodobné, že někteří si své mínění zlep­ ší, jiní zhorší - zvláště dozorci, kteří si nepřejí, abyste dělala prob­ lémy. Důkladně se nad tím zamyslete: strach, co si budou myslet lidé, je mocný a ochromující, zvláště pro přičinlivou ženu. Pamatujte si, že jdete po nové cestě a usilujete o změnu chování, které vám bylo léta vlastním. Co si myslí ostatní lidé může být důležité, ale zdaleka to není tak důležité jako to, co si myslíte vy.) 7. Mám strach? (Pokud zní odpověď ano, vyslovte, čeho nebo koho se bojíte. Obáváte se skutečného nebezpečí, anebo jsou vaše obavy důsledkem vaší představivosti a všeho negativního vnitřního hlasu?) 8. Jak moc se mohu změnit díky tomuto riziku? (Stojí takové riskování za krok změny, o který ve svém životě usilujete? Pokud se tento krok zdá být příliš velký, jak ho můžete zredukovat na zvládnutelnou ve­ likost? Jak moc toužíte po změně? Bude ta změna stát za stres a bo­ 1 lest, kterými budete procházet?) David Viscott zdůrazňuje: ... pouze pokud dokážete připustit, že chcete více, než dostáváte, a pouze pokud se mohla bolest usídlit ve vašem životě jako ne­ zvaný host, pak můžete shromáždit své síly a změnit se. Jak dlouho to potrvá, záleží na vás. Nikdo vás nemůže přinutit ke změně. Nikdo vás nemůže zastavit, když se chcete změnit. Nikdo ve skutečnosti neví, jak se musíte změnit. Ani vy sama. Dokud se do toho nepustíte.2

1119

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~

Je požehnáním dávat - a také dostávat

Více dáváte, anebo si berete? Přičinlivá žena považuje takovou otáz­ ku za poněkud zbytečnou. Samozřejmě, že ona více dává. Celá léta dávala, zatímco její manžel, děti, přátelé, šéfové a všichni ostatní brali a brali a brali. Judith Viorstová ve své knize Necessary Losses (Nezbytné ztráty) uvádí, že muži obecně touží po autonomii, zatímco ženy po intimitě, a tento zásadní rozdíl mezi pohlavími vysvětluje, proč si ženy více stěžují na svá manželství než muži. Viorstová dále říká, že různé studie shodně ukazují, že manželky vyjadřují více manželské nespokojenosti než jejich manželé: • • • • • •

více více více více více více

negativních pocitů a manželských problémů, pocitů neštěstí a lítosti ohledně manželství, myšlenek na odloučení či rozvod, pocitů nutnosti přizpůsobit se očekávání, zklamání z dělání ústupků a přizpůsobování se, depresí, fobií a emocionálních problémů.

Cituje socioložku Jessie Bernardovou, která došla k závěru, že cena, kterou platí za manželství, je vyšší pro ženu než pro muže. Pokud se mluví o dobrém duševním zdraví a psychické pohodě, muži jsou na tom vždycky lépe. Navzdory všem svým stížnostem na manželství, více žen než mužů považuje manželství za zdroj štěstí. Zeny lpí na manželství bez ohle­ du na cenu, kterou platí. 3 Celá minulá staletí byly ženy přičinlivé a muži dozorci. Robert Karen, který vede semináře pro muže a ženy o moci a intimitě, poukazuje na „starý" a „nový" systém vztahů mezi mužem a ženou. Naši rodiče a prarodiče znali svět se stabilnějšími hodnotami a mno­ hem jasněji definovanými rolemi pro muže a ženu. Moc a zodpověd­ nost byla jasně stanovena a každý věděl, kam patří. Tento systém byl často k ženám nespravedlivý, ale nabízel jim určitou míru jistoty. Pokud byla žena ochotna přijmout základní pravidla a omezení, které na ni uplatňovalo manželství, mohla být celkem šťastná. Úlohou ženy bylo udržovat domov, vychovávat děti a být k dispo­ zici celé rodině. Úlohou muže bylo vydělávat na živobytí a „přispívat společnosti". Muži byli v podstatě postaveni na piedestal a jejich manželky byly odkázány k druhořadému občanství. 4

180/

~ Jak užívat „sílu volby", abyste se stala radostnou ženou přičinlivou ~ Když vezmeme v úvahu osvobození ženy v druhé polovině dvacá­ tého století, dá se předpokládat, že veškerá nerovnoprávnost bude mizet, ale skutečně mizí? Ženy zjišťují, že „mít všechno" není nic tak zvláštního. Ve sku­ tečnosti dohánějí muže v srdečních onemocněních, vředech a dalších chorobách souvisejících se stresem. Nyní je jim dovoleno získat dob­ rá místa a mít vynikající příjmy, ale emocionální rovnováha sil v ro­ dině zůstává stále stejná. Většina žen stále dává, zatímco muži dále berou. Žena je tím, kdo je více schopen soucitu a podpory a kdo je po ruce, když je potřeba. Muži dál nejsou v kontaktu se svými city tak jako ženy. Nejsou tolik schopni se citově přiblížit. Velice dobře se však dokáží přiblížit, aby si vzali všechno, co žena nabízí, a zneužívat toho.

Sandy dávala a Erik bral, dokud... Dvaadvacetiletá studentka Sandy navázala intenzivní vztah s pětadva­ cetiletým Erikem, studentem medicíny. Přímo spolu nežili, ale Sandyin byt byl Erikovi otevřen v kteroukoliv dobu. Byla na sebe pyšná, že mu vařila večeře, prala a žehlila věci, které tam nechal. Opravdu ráda o něj pečovala jako matka. Erik byl bohužel „krysa". Stávalo se třeba, že zavolal a dohodl si schůzku na večeři a potom se hodiny neukázal nebo nepřišel vůbec. Přítelkyně se pokoušely Sandy varovat kvůli pověsti, jakou měl Erik u žen, ale ona, jako pravá přičinlivá žena, ho věrně bránila. Raději věřila tomu, čemu chtěla věřit, a zachovávala si romantickou fanta­ zii, o které si myslela, že v ní žije. Když za mnou Sandy po sérii výkyvů nahoru a dolů přišla do poradny, zjistil jsem, že je prvorozená dcera a má dva mladší bratry a mladší sestru. Její vztah k otci a matce byl dobrý a její rodiče měli šťastné manželství. Pocházela z rodiny úspěšných lidí a jako prvoro­ zená dcera usilovala dostát všem očekáváním a plánům, které s ní měli rodiče i ona sama. Jako dávající však byla zneužívána tím, kdo bral. Když Erik přišel do jejího bytu, scénář byl vždycky stejný. Nejdříve mu dala najíst, potom se milovali a pak se dívali na televizi nebo poslouchali hudbu. Pokud je muži dovoleno, aby jen bral, brzy a snadno se začne nudit. Sandy zdrtilo, když se od své kamarádky dozvěděla, že viděla Erika v místním baru s jinou ženou. V té době za mnou Sandy přišla. Jak bych jí mohl pomoci dostat Erika zpátky?

/181

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ Upřímně řečeno, neměl jsem velký zájem pomáhat jí „dostat Erika zpátky". Snažil jsem se jí ukázat, jak skutečně vypadá čestný vztah mezi mužem a ženou. Toto nebyl láskyplný vztah, Erik Sandy využí­ val a Sandy byla „využívána". Moji radu pro Sandy už znáte: „Místo abyste ho konfrontovala s jeho dvou či třífázovým chováním, se mu zkuste na krátkou dobu sexuálně odepřít. Tímto způsobem zjistíte, jestli vás Erik skutečně miluje jako osobu, anebo jestli miluje sex, pečování, utěšování, kr­ mení a praní svých věcí." Sandy vyzkoušela tento experiment a Erik nejdříve zareagoval pod­ le očekávání. Čím více mu odpírala sex, tím více o ni usiloval. Ale netrvalo to dlouho a Erika nová hra unavila. Rozhodl se sebrat svých pět švestek a přesunout se k další dávající. Mohl si vybrat z mnoha jiných dívek, tak k čemu potřeboval Sandy? Sandy bolestně zjistila, že „všechno dát a nic nedostat" není pro ženu způsob, jak žít s mužem. Když jsem ji povzbuzoval při našem posledním sezení, řekl jsem jí: „Jste zraněná a možná je vám trochu trapně z toho, jak vás Erik využil a opustil, ale zvládnete to. Příště se zajímejte, co vám chlapec může dát, místo abyste mu zdarma dala všechno, co máte. Jednou z nejlepších rad, kterou se může řídit svobodná žena, je držet se dál od postele." Příběh Sandy a Erika je typickým případem, kdy muž bere, zatím­ co žena dává. Erik byl typem superdozorce, kterému se nechtělo zjišťovat, jak něco ženě dávat. I když muži stále hrají roli toho, kdo bere, nejsou všichni tak poživační a sobečtí jako Erik. Pokud jste mírná a trpělivá, můžete udělat hodně, abyste naučila svého muže pozornosti, něze a dávání. Nemusíte ho svrhnout dolů z piedestalu, kam ho umístila naše kultura tak trochu proti jeho vůli. Místo toho se k němu můžete přidat na rovnoprávnějším základě. Můžete zlomit svůj vlastní návyk dávat, být přičinlivá a viset na partnerovi, protože ho potřebujete a cítíte se nejisté, máte-li mu pomáhat, aby se učil sdílet cit a důvě­ ru. Zkuste některé z následujících strategií a uvidíte, co se stane: Rozpoznejte, co potřebujete od svého muže právě nyní. Možná od něj potřebujete slyšet, že se omlouvá, možná potřebujete trochu něhy a polibek, ale nemusí to být rovnou sex. Přestaňte ignorovat své potřeby a nepokládejte je za sobecké. Dávejte mu najevo, co potře­ bujete, jemně, ale vytrvale. Přemýšlejte o všech věcech, které mu dáváte. Co dostává a většinou to bere jako samozřejmost? Nebojte se mu to dát najevo, ale bez

182/

~ Jak užívat „sílu volby", abyste se stala radostnou ženou přičinlivou ~ hněvu a naléhavosti v řeči. Nechcete ho potrestat ani vyvolat boj, pokoušíte se mu pomoci pochopit, že misky vah se musí vyrovnat. Spokojte se s malými krůčky pokroku. Někteří muži mají potíže s vy­ jádřením svých citů a pocitů. Nemám na mysli, abyste „byla vděčná za malé laskavosti", o kterých jsme mluvili ve čtvrté kapitole. A kro­ mě toho, nežádáte malou laskavost, žádáte ho, aby byl, možná po­ prvé v životě, zranitelný. I když jeho první pokusy dávat sebe sama nejsou příliš výrazné, povzbuzujte ho. Dosáhněte rovnováhy mezi upřímností k vašemu muži a prokazováním úcty k němu. Podle Williarda Harleye je jednou ze základních potřeb muže úcta jeho manželky a to, že je na něj pyšná. 5 Řekněte mu, že je v pořádku dávat najevo své potřeby a dokonce i slabosti. Mnoho mužů unavuje hrát roli supermacha a přivítali by šanci spolehnout se pro změnu zase na někoho jiného, byť částečně. Sledujte, kolik mu dáváte a omezte svou neustálou přívětivost a ochotu pomáhat. Hle­ dejte způsoby, jak mu dát příležitost, aby on dal něco sám ze sebe. Pokud se dohodnete na rozdělení domácích prací, zajistěte, aby vždycky dodržel svůj díl dohody. Například pokud oba pracujete, můžete se dohodnout, že vy budete vařit základní jídla a on každé ráno připraví kávu. Můžete se dohod­ nout, že vy uklidíte koupelnu, ale jeho úkolem bude vyluxovat byt. V mnoha případech takové dohody vydrží asi dva týdny. Pak se vrátíte ke své staré přičinlivosti a děláte všechno. Nedopusťte to. Neluxujte, nedělejte kávu - a připomeňte mu původní dohodu. Věřte v zásadu, že každý člověk může změnit své chování a buďte důsledná. Zde se vracíme k riskování. Ano, chcete udržet svůj vztah, ale také máte zájem ho zlepšit. Koneckonců, proč by on nemohl použít sílu volby a rozhodnout se stát starostlivějším a pozornějším 6 dozorcem? Pracuji s mnoha přičinlivými ženami, které se zdráhají i jen po­ myslet, že by také dostávaly, když dávají. Jsou přesvědčené, že ho­ vořit o „dostávání" zavání sebeláskou, chamtivostí a narcismem. Toto falešné sebezapření je jedním z největších nepřátel přičinli­ vých žen. Susan Forwardová se domnívá, že cílem současné ženy by mělo být držet se rysů, které ji činí jedinečnou: intuice, přirozeného nakládání s pocity a emocemi a role živitelky. Měla by se oprostit od „... sebezapíravého chování, které jí nijak neprospělo." Být že­ nou, říká Forwardová, „... už neznamená být pasivní, submisivní a očerňovat sebe sama." 7

/183

~ Jak se naučit říkat „ne"? — Nemohu nic než souhlasit. V naší poslední kapitole se podíváme na další způsoby, jak užívat sílu volby k posunu od falešného sebe­ zapření směrem k radostné přičinlivosti.

184/

kapitola dvanáctá

Jak se přičinit o své štěstí bez pocitu viny „Myslím, že to dělám, protože mě to baví!" lma je třicetiletá svobodná matka se dvěmi malými dětmi. K pří­ davkům na děti si přivydělává pečováním o děti žen, které pěstují dynamickou kariéru jako právnické sekretářky, office manažerky a vedoucí pracovnice. Alma dostává placeno jen velmi málo a často musí pracovat podstatně déle, než bylo dohodnuto. Podle typického scénáře jedna z pracujících matek zavolá a řekne Almě, že se musí zdržet v práci, a požádá Almu, aby byla tak hodná a zůstala s dětmi, než se vrátí. Alma vždycky souhlasí, protože ne­ umí zklamat, a okolo jedné hodiny ráno či dokonce později, se matka dostaví „po dlouhé práci", často silně vrávorajíc po vypití sklenky na dobrou noc. Když za mnou Alma přišla, poradil jsem jí, aby těm ženám řekla, že potřebuje větší plat a lepší dohodu o hodinách přesčas, například, že dostane přidáno od šesté hodiny odpoledne, kdy mají odcházet domů. Ale pokaždé, když se Alma chce ozvat, jedna z žen řekne: „Ach, děti vás mají tak rády. Odvádíte skvělou práci, nevím, co bychom si bez vás počali..." „Jak jim mohu odporovat, když mi říkají takové hezké věci?" bě­ dovala Alma. „Vím, že po mně šlapou, ale nevím, jak si poradit." Alma je přičinlivá žena, která žije život bez kuráže, protože po­ strádá, jak já říkám, „asertivní ostří". Neví, jak říci „ne" neférovým a bezohledným nárokům, a raději se smaží ve vlastní šťávě, než aby se postavila dozorkyním, které ji zneužívají. Jean Baerová ve své vynikající knize How to Be an Assertive (Not Aggressive) Woman in Life, in Love, and on the Job (Jak být asertivní - ne agresivní - ženou v životě, v lásce a v práci) jmenuje několik druhů žen, které mají problémy s asertivitou vůči rodině, přátelům či kolegům v práci. Jsou mezi nimi bázlivá fialka, oběť strachu, žena,

A

/185

~ Jak se naučit říkat „ne"? která chce, aby ji svět. miloval, a žena rozpolceně asertivní.1 Není těžké ve všech rozpoznat ženu přičinlivou. Bázlivá fialka vybízí k tomu, aby po ní lidé šlapali, protože se neumí bránit. Zřídkakdy slyší poděkování za to, co dělá, zřídkakdy projevuje své názory a samozřejmě nikdy neříká ne. Anna, devětatřicetiletá matka samoživitelka dvou dospívajících dětí je bázlivou fialkou ve svém zaměstnání jako pomocná ošetřovatelka v nemocnici. Vedoucí oddělení ji odhalila jako ženu přičinlivou a ne­ ustále ji zneužívá. Anna vždycky dostane nejméně patnáct i více lůžek, o které se má při své směně starat, zatímco všechny" ostatní ošetřovatelky jich mají méně než deset. Annina vedoucí ji zahrnuje lichotkami, že je dobrá pracovnice a „pracuje dvakrát tolik, co os­ tatní děvčata", a tak dále. Anna má pouze více a více práce za stejnou mzdu. Protože už toho má plné zuby, přichází domů rozzlobená a frus­ trovaná, nepřiměřeně jedná se svými dětmi, z čehož se cítí ještě hůř než předtím. Cítí se provinile, protože její děti nemají otce (opustil rodinu, když byly ještě velmi malé). Když za mnou Anna přišla, nacházela se v zakletém sestupném cyklu, který se točil okolo hněvu, viny a deprese. A každý den v práci to bylo to samé... Oběť strachu říká: „Ráda bych, ale nemohu. Vím, že bych měla, ale bojím se." Pro oběť strachu je vážným rizikem i ráno vstát z postele. Žena, která chce, aby ji svět miloval, postrádá sebeúctu. Chce, aby si každý myslel, že je prostě báječná - její manžel, děti, šéf, a do­ konce i prodejce, který zazvoní u dveří (proto kupuje spoustu věcí, které ani nechce). Směňuje sebeúctu za chválu a pověst, že je „ta­ ková milá osoba". Tento profil je na míru ušitý Anně. Nejméně dva případy rozpolceně asertivních žen jsme viděli v před­ chozích kapitolách. Je to taková žena, která je v práci dravcem a do­ ma myší. Blízkou sestřenicí rozpolceně asertivních žen je žena s vy­ mytým mozkem, která je schopna postavit se ženě, ale nikdy ne muži. Je námětem takových knih jako The Good Girl Syndrome TSyndrom hodného děvčete). Byla naprogramována, aby si myslela, že muži jsou vládcové vesmíru a ženy tu jsou proto, aby je ctily a po­ slouchaly.

Staňte se pro sebe „hlavním projektem" roku A co vy? Ano, jste přičinlivá žena, ale nechcete být bázlivá, ustra­ šená, lísající se a nechcete jen souhlasit. Co máte dělat? Zde jsou některé praktické tipy:

186/

~ Jak se přičinit o své štěstí bez pocitu viny ~ 1. Musíte se vypořádat s veškerými pocity viny, které zakoušíte, když sama sobě děláte radost. Nemám na mysli, abyste následovala Roberta Ringera (úspěšného autora populárních příruček o úspěšnosti dosaho­ vané sobeckými prostředky) v jeho sebestřednosti na cestě stát se jedničkou. Vaším prvořadým cílem, když se snažíte přičinit se o své štěstí, je dosáhnout větší rovnováhy. Nejde vám o pomstu a nepro­ dala jste svou duši ďáblu. Prostě chcete být v každém ohledu pozi­ tivnějším člověkem. Zůstávat zoufale trpící, depresivní, vyčerpanou anebo skleslou ženou přičinlivou není pozitivní. Je to o mnohem méně, než být vyrovnanou - a radostnou - ženou. 2. Učiňte sebe sama „hlavním projektem" roku. To znamená, udělejte si pro sebe čas a utraťte peníze za věci pro sebe. Kupte si nové oblečení nebo něco jiného, po čem jste už dlouho toužila, jako na­ příklad nové tapety. A pak noste oblečení a užívejte věci, které jste si koupila. Radím mnoha ženám, které si koupí nové šaty, odnesou je domů, pověsí do skříně a po třech či čtyřech dnech je vrátí do obchodu se slovy: „Prostě se pro mě nehodily. Chci je vrátit." To není skromnost, ale nedostatek vědomí vlastní hodnoty. Takový typ přičinlivé ženy nevěří, že si zaslouží nové šaty. 3. Dalším stupněm v plnění „hlavního projektu" je vypracování rozvr­ hu, který vám dá pravidelné příležitosti být na sebe hodná: dopřejte si léčebné lázně a choďte tam alespoň jednou či dvakrát týdně, udě­ lejte si volná čtvrteční odpoledne, jděte do knihovny a čtěte si nebo jen listujte knihami, věnujte sobotní rána nákupům nebo čemukoli jinému, zatímco manžílek převezme péči o domácnost a bude stateč­ ně dohlížet na děti. Možností je nepřeberné množství. Všechno záleží na tom, o čem si myslíte, že by vám udělalo dobře. Pokud stále nemůžete na něco přijít, zkuste dát volný průchod všem svým myšlenkám a říkejte si věty, které začínají například slovy: „Vždycky jsem chtěla..." nebo: „Kdybych měla čas, ráda bych..." Ale tentokrát místo snění dokon­ čete větu a pak to udělejte!

Jak Mary Lou upoutala pozornost svých dospívajících dětí Další dobrou strategií je udělat něco nečekaného. Často navrhuji „podtrhnout nohy" lidem, kteří vás využívají jemným či méně jem­ ným způsobem. Nemám na mysli skutečné násilí ani pokus někoho zranit. Ovšem existuje mnoho způsobů, jak těm, kdo vás berou jako

/187

— Jak se naučit říkat „ne"? ~ samozřejmost, dát najevo, že chcete - a zasloužíte si - lásku a péči pro změnu zase vy. Vzpomínám si na Mary Lou, osmatřicetiletou matku samoživitelku, která měla dvě dospívající děti ve věku čtrnáct a šestnáct let. Mary Lou pracovala na plný úvazek, a tak chtěla rozdělit domácí práce mezi děti. Bradoví a Pamele dala za úkol podílet se na přípravě večeře tak, že prostřou stůl, vyndají kuře z mrazničky, aby rozmrzlo, dají vařit brambory a podobné nenáročné práce. Brad a Pamela nepřítomně přikývli, když dostávali instrukce, ale druhý den, když se Mary Lou vrátila domů z práce, stůl nebyl při­ pravený, kuře bylo zmrzlé a děti telefonovaly, sledovaly televizi a byly ponořeny v tajemný svět svých walkmenů a sluchátek. Ale nebyla úplně pravda, že by „nepřipravili nějaké jídlo". Všude se povalovaly obaly od nákypů Twinkie a někdo podnikl skutečnou iniciativu, když se snažil ohřát v mikrovlnce zmrazenou pizzu pro jednoho. Mary Lou vykřikla: „Nikdy s vámi nemůžu počítat! Nezá­ leží vám na vaší matkce? Kdy konečně začnete mít nějakou zodpo­ vědnost?" Celá tato tiráda, které Mary Lou podlehla, nahrávala jejím pocitům viny, že ztratila nervy, a ani nepodněcovala Bradovu a Pamelinu spolupráci. Zakletý kruh se stále opakoval a nakonec přišla Mary Lou za mou. „Problém spočívá v selhání disciplíny," řekl jsem. „Měla byste sama projít myšlenkovou sebekázní a vaše děti reálnou disciplínou. Příště až přijdete domů a kolem večeře se nebude nic dít, otočte se a jděte pryč." „Mám odejít? Kam bych měla jít?" „No kam, na večeři přece." „Nemůžu jít na večeři. Musím dát najíst svým dětem..." „Poslouchejte se, co říkáte. ,Musím dát najíst svým dětem.' Lpíte na té myšlence. Je ve vaší mysli, jako zalitá v betonu. Já říkám, že nemusíte dát najíst svým dětem. Je jim šestnáct a čtrnáct let a oni to přežijí. Právě teď mi dělá starosti spíš vaše přežití - jděte na večeři!" Mary Lou nemusela čekat dlouho na příležitost vyzkoušet mou radu. Hned další večer přišla domů po zvláště vyčerpávajícím dni a našla kuchyni jako po výbuchu a Pamela telefonovala a Brad si v garáži hrál se svou motorkou. „Hele, mami, kdy bude večeře?" zeptal se někdo z nich. „Já ji budu mít hned teď. Jdu se najíst do restaurace. Můžete si dát, co chcete."

188/

~ Jak se přičinit o své štěstí bez pocitu viny ~ A s tím Mary Lou odjela o pár bloků dál do Coco's, kde dělají vynikající hamburgry, a užila si klidnou večeři, u které si přečetla noviny. Následující den přišla domů z práce a hádejte, co se stalo? Byl stůl prostřený? Pekly se brambory vesele v troubě? Pochopitelně, že ne. Nic se nezměnilo - zatím. A tak Mary Lou se šla zase navečeřet ven. Musela provést své zmizení nejméně čtyřikrát, než si toho děti všimly. Nakonec se obaly od Twinkie a krabice od pizzy tak navršily a všeobecný nepořádek nabral tak povážlivých rozměrů, že si Brad a Pamela začali stěžovat. Copak už je maminka nemá ráda? Která matka se svými dětmi zachází takovým způsobem? Mary Lou se s Bradem a Pamelou posadila a měli malou rodinnou poradu, která vyústila v novou dohodu. Dokud se budou upřímně snažit splnit svoji část úkolu, Mary Lou je nebude „opouštět" v nejpotřebnější době večeře. Celá rodina se rozhodla táhnout za jeden provaz a navzájem si pomáhat. O pár týdnů později mi Mary Lou hlásila, že plán začal vycházet. „Jsou dny, kdy se flákají," řekla, „ale to dělají občas všechny děti. Ale přesto většinou splní svůj díl, a někdy dokonce připraví celé jídlo! Konečně jsme se někam pohnuli."

Rychlý kurs v říkání „ne" Každá přičinlivá žena se musí stále zdokonalovat v užívání slova „ne". Práce Jean Baerové o asertivitě odhalila, že říkání „ne" se dá naučit, a odkazuje na výzkum Wisconsinské univerzity, který udává následující zásady: 1. Nejlepší je začít svou odpověď na žádost slovem „ne". Když budete chodit kolem horké kaše, snadněji vás přemluví, abyste řekla „možná" nebo „ano". 2. Buďte pevná. Dívejte se druhému přímo do očí a mluvte nahlas. Neříkejte verbálně „ne", když neverbálně říkáte: „No, asi to udělám, když na mě trochu zatlačíš." 3. Buďte stručná. Neopakujte omluvy a důvody, proč nemůžete vyhovět. Jen vás to zatlačí do defenzívy a můžete zeslábnout a nakonec se poddat. 2

/189

— Jak se naučit říkat „ne"? ~ Život je plný příležitostí k procvičování vašeho „ne". Například za­ volá prodejce po telefonu a začne vás bez vašeho přání přesvědčovat o investicích či pojištění. Pokud řeknete: „Ale já si myslím, že už máme dost pojistek", jenom mu dáváte šanci postoupit o krok dále. Ale pokud řeknete: „Ne, nemám zájem", zavěsí. Jeden můj dobrý přítel se mi jednou svěřil, že jeho oblíbeným způsobem, jak se vypořádat s telefonními prodejci, je hodit sluchátko na zem a nechat volajícího chvilku mluvit do koberce. Ne že bych doporučoval takové zacházení s telefonem nebo s volajícím, ale při­ pouštím, že jsou chvíle, kdy to je na místě. Anebo dejme tomu, že vaše osmileté sluníčko přijde domů a řekne: „Mami, můžu dneska přespat u Jany?" Místo zacházení do detailů, kdo je Jana, kde bydlí a proč chce vaše dcera u ní zůstat, pouze upozorněte, že: „Ne, máš školu a přes týden nebudeš u nikoho přespávat." Potom přijde období, kdy uslyšíte nevyhnutelné klepání na dveře a za nimi bude stát neodolatelná kombinace známá jako desetiletý sousedovic andílek prodávající skautské koláčky. Místo, abyste jí nechala pokračovat v jejích okouzlujících řečičkách, vzchopte se a jemně jí povězte: „Je mi líto, drahoušku, ale letos si žádné koláčky kupovat nebudeme. Ještě nám z loňska zbylo čtrnáct krabic." Po pravdě řečeno, já jsem obětním beránkem většiny malých dětí, které přicházejí prodávat bonbóny anebo jiné zboží a obvykle chtějí tři nebo čtyři dolary za něco, co má cenu minimálně o polovinu menší. Někdy se z toho pokouším vybruslit tak, že jim dám dolaro­ vou bankovku, ale ani to vždycky nezabere. Jednou jsem se dostal do sporu s jedním devítiletým podnikatelem, který si odmítl vzít jeden dolar a opakoval: „Ty bonbóny stojí čtyři dolary." „Já vím, já vím," řekl jsem nakonec. „Prostě si vezmi ten dolar a hodně štěstí na tvojí profesionální dráze!"

Rozdíl mezi asertivitou a agresivitou Kdykoli se snažíte pro změnu potěšit sama sebe, pracujte na tom, abyste byla asertivní, ale ne agresivní. Být asertivní znamená rozho­ dovat se sama, zasazovat se o svá práva, ale dovolit jiným lidem, aby také měli svá práva. Být agresivní je jít do útoku a obvykle někoho urazit. Ne nutně ctíte práva ostatních a možná máte skrytou chuť někoho ponížit, zastrašit anebo jen setřít. Například dejme tomu, že stojíte ve frontě v supermarketu s vozí­ kem plným zeleniny. Je půl šesté odpoledne a máte být za čvrt ho-

190/

~ Jak se přičinit o své štěstí bez pocitu viny diny doma, abyste začala vařit složitou večeři. Pokladna pro „dva­ náct položek a méně" je zavřená a nyní přichází druhý člověk s kar­ tónem mléka a bochníkem chleba a žádá vás, zda byste ho nepustila před sebe. Hněvivá, agresivní odpověď by zněla asi takto: „Ani náhodou! Já mám také svůj program a vy budete muset počkat, až na vás přijde řada, jako všichni ostatní!" (A pak tam stojíte dalších pět minut a cítíte, jak se vám jeho oči zarývají zezadu do hlavy, zatímco če­ káte, až cinkne váš celkový součet.) Asertivnější přístup by ovšem vypadal takto: „Ráda bych vás pus­ tila, ale mám strašně moc naspěch, musím rychle zaplatit a jet domů. Obávám se, že vám nepomůžu. Zkuste vedlejší pokladnu. Tamta paní vás možná pustí." Volba jednat asertivně místo agresivně nespočívá v tom, co říkáte, ale jak to říkáte. Pokud jste rozzlobená nebo nervózní, budete jednat agresivně bez ohledu na to, jaká slova použijete. Asertivní člověk zůstává v klidu a komunikuje jasně a otevřeně. Pokud jste zvyklá se chovat přičinlivě, agresivita vám může připa­ dat snazší než asertivita. Někdy je snazší se rozzlobit a „nenechat se už utlačovat"! Ale takový přístup povede pouze k střádání dalších pocitů viny. Dělejte malé krůčky k asertivitě a učiňte z ní součást své nové radostné přičinlivosti. 3

Radostná žena přičinlivá si stanovuje své vlastní priority Pokud jste četla některou z mých dalších knih, asi si myslíte: Ach jo, zase ta jeho přednáška o prioritách. Máte pravdu, ale raději bych to nazval rozumnou radou, a ne přednáškou. Lék na chorobu zvanou „přílišná přičinlivost" je totožný s tím, který jsem předepsal v knize Bonkers (Cvoci) pro boj a prevenci proti mateřskému stresu: 1. priority 2. Priority 3. PRIORITY Mnohé dobré rady ohledně stanovování priorit jsou snadno dostup­ né. Obzvláště se mi líbí myšlenky v knize Stratégy for Living (Stra­ tegie pro život) od Edwarda R. Daytona a Teda W. Engstroma, kteří upozorňují, že priority jsou záležitostí stanovení správných cílů

/191

~ Jak se naučit říkat „ne"? — a pouze v takovém množství, kolik člověk může zvládnout.4 Přičin­ livá žena by si měla položit několik užitečných otázek: „Nakolik je to naléhavé?" Lidé si často stěžují, že žijí pod „tyranií naléhavosti". Přičinlivé ženy samozřejmě žijí pod tyranií dozorců, kteří trvají na tom, aby naléhavé byly jejich cíle a priority. Nepostradatelným náčiním pro každou přičinlivou ženu je, jak já říkám, „pravítko na priority". Když se začnou vršit úkoly a prosby nebo se stane něco nepředvídaného, přičinlivá žena může vytáhnout své pravítko a rozhodnout, co se musí udělat jako první, spíš než se pomateně vrhat do všeho najednou a „dělá každého šťastným". Druhá zásadní otázka zní: Jak je to důležité? Někdy se citují slova Dwighta Eisenhowera: „Co je naléhavé, je zřídkakdy důležité, a dů­ ležité je zřídkakdy naléhavé." Někteří lidé rádi žijí pod tyranií nalé­ havosti. Rádi své věci „hasí na poslední chvíli". Bez dechu se ženou od jednoho velkého problému k druhému. Důležité je všechno a jen oni to mohou zvládnout. Přičinlivé ženy se do této pasti často chytí. Podívejte se, kolikrát jste poslední dobou něco „hasila". Je pravda, že jsou naléhavé pří­ pady, o které se musíte postarat hned. Jsou věci, které se nedají odložit. Ale spadá všechno do této kategorie? Zopakuji otázku: Jak je to důležité? Je to velmi důležité, dost důležité, celkem důležité anebo nedůležité ani trochu? Když počítáte, co všechno musíte udělat v závislosti na důležitosti, automaticky začínáte stanovovat priority. A automaticky se nutíte k opětovnému zvážení, zda „určitá věc" vůbec patří do vašeho pro­ gramu. Možná „tuto věc" není vůbec potřeba udělat. A to nás přivádí k další otázce: „Co se stane, pokud se to neudělá? Přinese to potíže? Bude dozorce rozzlobený? Bude si o vás někdo myslet něco špatného? Budete to muset vzít na sebe a říci, že to je 5 všechno vaše vina?" Všechny výše uvedené otázky jsou vynikajícím tréninkem pro myš­ lenkovou sebekázeň. Zastavíte se a všechno si znovu promyslíte. Potom se můžete vyhnout pasti přílišného setrvávání na „velikosti problému". Jinými slovy, nedělejte příliš velké plány. Začněte vědo­ mě plánovat a dělat rozvrh, ve kterém by toho bylo méně, než ob­ vykle děláte. Jak už jsem se zmínil, začněte používat slovo „ne". Je úžasné a skvěle funguje. Pokud nejste schopna říci „ne" tváří v tvář rodině nebo přátelům, nacvičte si to před zrcadlem anebo oslovte prázdnou židli. Představte

192/

— Jak se přičinit o své štěstí bez pocitu viny — si, že vaše přítelkyně Alice tam sedí a řekněte: „Alice, je mi to líto, ale prostě na to nemám čas." Vím, že to zní podivně, ale zabírá to. Prosté říkání slov nahlas je start k ovládání vlastního života a k přeměně v radostnou, asertivní ženu přičinlivou, spíše než v ženu perfekcionistickou, popoháněnou a manipulovanou, která má vždycky pocit, že se opět její kuchyní přehnalo stádo koní. Dalším způsobem, jak říci „ne", je odpovědět na žádost například takto: „Musím si to rozmyslet... Musím se za to pomodlit... Musím si o tom promluvit s Johnem... a pak ti řeknu." Tak získáte čas, abyste mohla zvážit, co žádost obnáší, kolik zabere času, co si o tom myslí John, a abyste se za to mohla modlit. Často říkám klientkám, které věří v modlitbu, že kdyby se lidé více modlili za svá rozhodnutí do něčeho se pustit, nemuseli by pak tolik prosit Boha, aby je z toho dostal.

Nezanedbávejte největší zdroj útěchy Když hovořím o Bohu, chci vám nabídnout ke zvážení, abyste ho učinila nejvyšší prioritou ve svém životě. Můžete si přečíst všechny populárně naučné příručky, chodit na semináře, věrně sledovat popu­ lární pořady - krátce řečeno, shromáždit veškerou dostupnou lidskou moudrost. Ale pokud vám chybí duchovní spojení s vaším Stvořite­ lem, stále budete bojovat s nejistotou a pochybnostmi. Čas od času některé klientce ukážu veliký globus v mé kanceláři a požádám ji, aby našla Severní Ameriku, potom Spojené státy, Ari­ zonu a nakonec malou tečku, která představuje Tucson. A potom řeknu: „Vidíte tu malou tečku? Ta představuje téměř půl miliónu lidí a my jsme dva z nich. Vnímám to jako veliké ujištění, že nás oba Bůh bezpodmínečně miluje stejně jako všechny ostatní. Můžeme si myslet, že máme chyby a že jsme poněkud bezvýznamní, ale je prav­ da, že každý z nás může mít vztah s tím, kdo stvořil všechno." Setkávám se s mnoha přičinlivými ženami, které jsou uvězněny v bažině utrpení, zoufalství a vyčerpanosti, protože mají malou nebo žádnou víru. Potácejí se v malé sebeúctě, pocitech viny a bázlivosti, protože jim chybí duchovní útočiště, kde by nabraly sílu k akci. Chcete být schopna riskovat? Chcete být schopna dostávat stejně jako dávat, zvláště ve vztahu s vaším manželem? Chcete být schopna potěšit sebe sama bez pocitů viny a bez zanedbávání ostatních? Chce­ te být schopna stanovit si své vlastní priority a zorganizovat si život

/193

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ tak, aby vyhovoval vašim potřebám a vašemu smyslu života? Pak neopomíjejte rozvíjení své duchovní stránky. V dnešní době je velmi moderní pracovat na fyzické, stejně jako na citové a duševní stránce člověka. Ale bez té duchovní ztrácíte rovnováhu. Nemluvím o příležitostné návštěvě kostela anebo občasné dlouhé procházce za splynutím s přírodou. Mluvím o rozvíjení svého chápání a své lásky ke Stvořiteli, který vás zná skrznaskrz a zná všechny vaše cesty. Ještě než si něco pomyslíte, už zná vaši myšlen­ ku. Ať jdete kamkoli, on jde s vámi. 6

Hollyina lekce víry z první ruky C. S. Lewis řekl, že musíme procvičovat svoji víru. Moje žena Sande a já jsme dostali ukázku z první ruky od naší dcery Holly, když jí byly pouhé tři roky. Do Tucsonu měl přijet Cirkus bratří Ringlingů a několik týdnů před jeho příjezdem Holly viděla v televizi reklamy, které zvaly všechny děti k jízdě ve zvláštním cirkusovém vláčku jedoucím po vnitřní straně arény. Holly pozorovala všechny ty te­ levizní klipy ukazující malé děti se šťastnými tvářemi, jak jedou v onom zvláštním vláčku, a oznámila nám: „Já v tom vláčku pojedu také!" Sande a já jsme se zasmáli řekli jsme si: „Není to roztomilé? Úplně na to zapomene, než přijede cirkus." Holly nezapomněla. Nemyslela na nic jiného než na vláček. Po­ koušeli jsme se jí taktně naznačit, že když tam bude devět tisíc lidí, z nichž většina budou děti, je možné, že jí nevyberou, „zvlášť když jsou ti jen tři roky a nejsi tak velká". Ale Hollyinou vírou to neotřáslo. Ano, věděla, že tam bude hodně lidí, ale srdce ji stejně táhlo k jízdě ve vláčku. S trochou štěstí jsme se dostali do arény těsně před začátkem představení. Když jsme našli svá sedadla, zjistili jsme, že pořadatelé davem již už před hodinou prošli a vybrali všechny děti, které poje­ dou ve vláčku okolo arény a zahájí tak cirkusové představení. Holly viděla, jak děti nasedají do vláčku hluboko pod námi blízko středu ringu, a začala si říkat, kdy bude nastupovat ona. Zeptali jsme se jí, jestli nechce popcorn, a pokoušeli jsme se jí vysvětlit, že vláček už je plný. Ale Hollyina tvář nepřestala zářit vzrušením. Každou chvíli pojede vláčkem!

194/

~ Jak se přičinit o své štěstí bez pocitu viny Tváře jejích rodičů ale vyjadřovaly něco jiného. V okamžiku, kdy by Holly utrpěla zklamání svého mladého života, by se náš rodinný den v cirkuse proměnil v trosky. Právě když ztlumily světla a miniaturní parní stroj párkrát zahou­ kal na rozjezd, přišla uličkou uvaděčka a nesla holčičku asi tak stejně starou jako Holly, která plakala a chtěla maminku. Když malého vystrašeného drobečka podala zpět jeho matce sedící o řadu před námi, uvaděčka zdvihla hlavu a spatřila Holly. Podívala se jí přímo do očí a zeptala se: „Chtěla by ses svézt vláčkem? Ještě tam je jedno místo." Holly neřekla ani slovo, přikývla a natáhla paže k uvaděčce, aby ji snesla dolů ze schodů. Když se vydaly dolů, Holly se na nás otočila přes její rameno, jako kdyby říkala: „No co, stačí trochu víry." A tak jsme pozorovali Holly, jak ji nesou k vláčku a usazují na sedadlo. Pozorovali jsme ji, jak jezdí okolo arény, mává nám a směje se a jede jízdu svého života. Několikrát se podívala směrem k nám a zamávala nám, a v tom mi to došlo. Týdny říkala: „Pojedu vláč­ kem." Když viděla v televizi reklamní spoty o cirkusu, vždycky řek­ la: „To je ten vláček, ve kterém pojedu - uvidíte, že pojedu." Když uvaděčka přinesla Holly zpátky, řekla jen: „To se mi líbilo, tati. Kde je popcorn?" A tak jsme si dali popcorn a další popcorn... a zmrzlinu... a kou­ zelnou pušku... a párky v rohlíku... a o třicet pět dolarů lehčí a o tři hodiny později jsme vyšli do pozdně odpoledního slunečního svitu. Cítil jsem se trochu jako jeden z pěti tisíců, kteří se na břehu moře podělili o oběd jednoho malého chlapce. A nemohl jsem si pomoci, abych si nevzpomněl na Ježíšova slova o víře, jakou mají děti.

Portrét radostné ženy přičinlivé Doufám, že příběh jednoduché víry tříleté holčičky nenechal dojem, že se pokouším podceňovat či zjednodušovat vaše problémy. Je to jen proto, že jsem přesvědčen, že dětská víra je tajemstvím pro to stát se radostnou ženou přičinlivou. Víra je síla volby. Když máte víru dělat svá vlastní rozhodnutí, můžete začít směleji riskovat. Mů­ žete začít říkat ne dozorcům - s láskou, ale důrazně. Radostná žena přičinlivá uvádí svou víru v praxi každý den. Jednu jsem pozoroval, jak to dělá více než dvacet let. Moje žena Sande, které v našem úzkém rodinném kruhu říkáme „Bucky", sloužila za vzor radostné přičinlivosti po celou dobu našeho manželství. Nedává,

/195

~ Jak se naučit říkat „ne"? — protože musí, ale protože chce, z přemíry lásky a radosti a je spo­ kojená, kým je. A určitě ví, jak říci ne. Na počátku našeho manželství řekla „ne" mojí nepořádnosti a odmítla nechat mě vršit hromady mého oblečení, kde mi jen odpadly od těla. Řekla „ne" mojí vybíravosti v jídle a tendenci trucovat, když nebylo po mém. A řekla „ne" mému ne­ ohrabanému osahávání při sexu a uvedla mě do toho, čemu ženy říkají něha. (Dokonce i mladý psycholog potřebuje sem tam nějaké poučení.) Ale za celá léta jsem se naučil mnohem více, když jsem pozoroval Bucky, jak říká ano věcem, které se dotýkají životů jiných lidí láskou a péčí. Bucky je dokonalá v „dělání věcí pro druhé" - od nošení jídla nemocným přátelům po ubytovávání zpívajících skupin, které mají představení v našem sboru a potřebují jídlo a nocleh. Nedávno oprav­ du neměla čas vézt moji matku skoro sedmdesát kilometrů v tucsonské dopravě. (Jsme jedno z rozlehlých dobytkářských měst, dokonce i koně tu mají svá odpočívadla.) Ale máma potřebovala nové brýle a její auto bylo v opravě. Bucky ji nemusela odvézt, mohla zavolat taxíka, ale rozhodla se to udělat, protože jí na tom záleželo. Zahrnuje toto všechno do svého „obvyklého" rozvrhu, za který by každý řidič autobusu žádal o přesčasy. Typická jízda vypadá tak, že odveze Holly na hodinu kytary, vyzvedne Krissy ve škole a vysadí Keveyho na basebalový trénink, všechno s načasováním na zlomek vteřiny během dvaceti osmi minut nejrušnější odpolední hodiny. (Ne, její minidodávka není žlutá, je světle a tmavě hnědá.) Jak se Bucky vyhýbá vyhoření? Má manžela, který ji každé ráno přináší kávu do postele. Překonávám se. Na to, že jsem rozmazlený spratek, někdy překvapuji sám sebe! A navíc, Bucky klade důraz na to, aby si téměř každý den v týdnu přes den zdřímla. Je legrace žít s „paní pizzou". Bucky dostala tento titul, když jednou večer zvedla telefon a uslyšela, že jsou potřeba lidé, kteří budou každý čtvrtek vydávat k obědu pizzu všem studentům školy, do níž chodí naše děti. Předchozí volání po dobrovolnících se setkala s ohlušujícím tichem. Mohla by jim Bucky pomoci? Nebyla by to velká práce, jen tam být, když nákladní auta přivezou čtyři sta kusů pizzy, a rozdělit je mezi hladové malé uličníky, kteří se promění v piraně při pohledu na papriky plovoucí v horké mozzarelle. Buckyina první reakce nebyla příliš ochotná. Už měla na práci dost věcí a čtvrtky byly obzvláště rušné. Když pokládala sluchátko, řekla

196/

— Jak se přičinit o své štěstí bez pocitu viny — volajícímu: „No, zkuste sehnat někoho jiného, ale když nikoho ne­ najdete, ráda pomohu." Za svojí sportovní stránkou novin jsem se tiše zasmál. Jak jen může být přičinlivá Bucky tak naivní? Myslela si snad, že po takové odpovědi s otevřeným koncem budou volat dalším čtyřiceti lidem? Ráno jí zavolají a řeknou: „Nemohli jsme najít nikoho jiného." Samozřejmě, že jí zavolali a Bucky se přirozeně nechala povolat. Vzala tu práci a dělala ji celý minulý školní rok. Každý čtvrtek dopoledne přijede do školy těsně před půl dvanáctou, aby stihla první dodávku pizzy, kterou přiváží „Pizza Factory", jeden z předních tucsonských výrobců pizzy. Vyrovná dvanáct pekáčů pizzy do malého školního vozíku na obědy a očekává první vlnu hladových dětí, které zaplatily učiteli peníze a dostaly zvláštní poukázku, za kterou jim „paní pizza" vydá jeden kousek horké, lahodné pizzy. Ale nacházíme se v pouštích jižní Arizony a poslední opravdu chladný den v Tucsonu byl za doby ledové. Pochopitelně, že kolem poledního je v malém vozíku na obědy, který chladí malý patnácti­ centimetrový ventilátor, pěkně teplo. Ale Bucky se přesto usmívá, když vydává pizzu a studené nápoje. Utěšuje uslzené děti, které jí říkají podivné historky jako: „Kočka se mi vyčurala na můj lístek na pizzu!" „Pes mi snědl můj lístek!" A často s velkým úsměvem ser­ víruje pizzu malým chlapcům a přitom jim diskrétně šeptá: „Máš rozepnutý poklopec." Když prvních dvanáct pekáčů zmizí a první vlna labužníků se vrátí do tříd, Bucky sebere prázdné pekáče, vyzvedne druhou várku z Piz­ za Factory a připraví se na druhé kolo s dalšími dvanácti pekáči plnými porcí pizzy. Když jsou už všichni pryč, zabalí pekáče, dá je do auta a po cestě domů je vrátí do Pizza Factory. „Bucky," zeptal jsem se jí, když právě popsala obzvláště divoký pizza piknik ve škole, „proč to děláš? Co z toho máš kromě porce pizzy zadarmo, když nějaká zbyde?" Bucky se, dříve než odpověděla, krátce zamyslela. „Víš, že to je dobrá otázka? Nemusím to dělat. Už dělám třídní důvěrnici a stále pro školu něco dělám. V podstatě si myslím, že to dělám, protože jsem ráda s dětmi, zvláště s mladými chlapci z nižší střední školy, kteří si myslí, že mi dávají zabrat. S některými jsem se opravdu spřátelila." S myšlenkou, že bych si mohl udělat malý průzkum pro svůj ru­ kopis o přičinlivých ženách, jsem na ni přitlačil: „Ale počkej, vždyť

/197

— Jak se naučit říkat „ne"? ~ víš, že jsi přičinlivá žena; neděláš to, protože se chceš zavděčit škole, rodičům a dětem?" „Ne, opravdu ne. Myslím, že to dělám pro své potěšení. Kromě toho si myslím, že mám štěstí, že jsem doma a nemusím chodit do práce a mám čas dělat věci, které by hodně matek dělalo rádo, ale nemohou. Cítím, že tam jsem opravdu potřeba, a je to dobrý příklad pro naše vlastní děti." „Ale nezdá se, že by ti moc děkovali." „Cítila bych se v rozpacích, kdyby mi nějak moc děkovali anebo mě odměnili na školní slavnosti na konci roku." A s mrknutím do­ dala: „Já opravdu nepotřebuji odměnu. Dělám to, protože mě to baví a protože to je potřeba. A kromě toho, Pizza Factory dělá výtečnou pizzu!" Možná to je základní pravidlo pro každou přičinlivou ženu. Když něco děláte pro druhé, dbejte na to, aby to byla zábava pro vás i pro ostatní. A radujte se z pohledu z vrcholku pyramidy!

Herní plán pro přičinlivé ženy Ukonči každý den a nevracej se k němu. Udělal jsi, co jsi mohl. Nějaké přehmaty a hlouposti se do něj bezpochyby vplížily, ale co nejdříve na ně zapomeň. Zítra začíná nový den. Začni ho dobře, s klidnou myslí a s duchem natolik na výši, že tě tvoje stará pochybení neodradí. Tento den sám o sobě je dobrý a příz­ nivý. Se svými nadějemi a výzvami je příliš drahý na to, aby­ chom marnili čas včerejškem. Ralph Waldo Emerson

198/

poznámky Kapitola první Kterým typem přičinlivé ženy jste? 1. William Fezler a Eleanor S. Field, The Good Girl Syndrome (New York: Macmillian Publishing Company, 1986), str. XI. 2. Fezler a Field, The Good Girl Syndrome, str.XIII. 3. Robin Norwood, Women Who Love Too Much (New York: Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., 1986). Dr. Susan Forward a Joan Torres, Men Who Hate Women and the Women Who Love Them (New York: Bantam Books, 1986). Kapitola druhá Dívenka, která žije ve vás 1. Suzanne Fields, Like Father, Like Daughter (Boston: Little, Brown and Company, 1983), viz str. 6. 2. James J. Rue and Louise Shananan, Daddy's Girl, Mama's Boy (Indianapolis: The Bobbs- Merill Company, Inc., 1978), str. 63. 3. William S. Appleton, Fathers and Daughters (New York: Doubleday and Company, Inc., 1981), str. 12-13. 4. 2. Korintským 5,17. 5. 1. Korintským 13,11. Kapitola třetí Proč se přičinlivou ženou může stát kterékoli dítě v rodině 1. Alfred Adler, Understanding Human Nature (London: George Allen & Unwin Ltd., 1928), str. 149. 2. Adler, Understanding Human Nature, str. 149 3. Bradford Wilson a George Edington, First Child, Second Child (New York: McGraw-Hill Book Company, 1981), str. 104. 4. Adler, Understanding Human Nature, str. 150. 5. Adler, Understanding Human Nature, str. 156 Kapitola čtvrtá Přičinlivé ženy bojují se špatným obrazem sebe sama 1. Alfred Adler, The Practice and Theory of Individual Psychology (London: Routledge & Kegan Paul, Ltd., 1923), str. 3. 2. Adler, The Practice and Theory of Individual Psychology, str. 3. 3. Herbert Fensterheim a Jean Baer, Don't Say Yes When You Want to Say No (New York: Dell Publishing Company, Inc., 1975).

/199

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ 4. Jean Baer, How to Be an Assertive (Not Agressive) Woman in Life, in Love, and on the Job (New York: New American Library, a Signet Book, 1976). 5. Viz má kniha Making Children Mind Without Losing Yours (Old Tappan, New Jersey: Fleming H. Revell Company, 1984). 6. Filipským 4,8. 7. Sonya Friedman, Smart Cookies Don't Crumble (New York: Po­ cket Books, 1986), viz kapitola 3. Kapitola pátá Střadatelky pocitů viny 1. Dr. Susan Forward a Joan Torres, Men Who Hate Women and the Women Who Love Them (New York: Bantam Books, 1986), str. 5051. 2. Dr. David D. Burns, Feeling Good (New York: New American Library, a Signet Book, 1981), viz str. 178-179. 3. Burns, Feeling Good, str. 32-33. 4. Toto je citace Gordona Allporta v Loving Free, Paula a Dick McDonald (New York: Ballantine Books, 1977), str. 118. Kapitola šestá Přičinlivé zeny, perfekcionismus a syndrom chorobné snaživosti 1. Dr. David D. Burns, Feeling Good (New York: New American Library, a Signet Book, 1981), viz str. 309-310. 2. Cherry Boone O'Neill, Starving for Attention (New York: Dell Publishing Company, Inc., 1983), str. 53. 3. James Calano a Jeff Salzman, Real World 101 (New York: Warner Books, Inc., 1984), str. 114-115. 4. Hans Selye, The Stress of Life, Revised Edition (New York: McGraw-Hill Book Company, 1978), str. 81. 5. Burns, Feeling Good, str. 310. 6. Burns, Feeling Good, str. 325-326. 7. Dr. Kevin Leman, The Birth Order Book (Old Tappan, New Jer­ sey: Fleming H. Revell Company, 1985), str. 70. Česky: Leman, Kevin, Sourozenecké konstelace, Portál, s.r.o., Praha 1997. Kapitola sedmá Přičinlivé ženy jsou jako můry, dozorci jako plamen 1. Dr. Willard Harley, His Needs/Her Needs (Old Tappan, New Jersey: Fleming H. Revell Company, 1986), str. 30.

200/

~ Poznámky ~ 2. Harley, His Needs/ Her Needs, str. 29. 3. Viz „Women Getting AIDS Through Sex Double in five years, Study Finds," Los Angeles Times, pátek 17. dubna, 1987, str. 20. 4. 1. Korintským 13,4-7. Kapitola osmá Je čas podívat se dozorcům „na zoubek" 1. Viz Sonya Friedman, Men Are Just Desserts (New York: Warner Book, Inc., 1983), str. 7-10. 2. Friedman, Men Are Just Desserts, str. XIII. 3. Viz „Dear Abby: It's Smart to Keep Saying No to Sex", Abigail Van Buren, The Arizona Daily Star, úterý 7. dubna, 1987. 4. Viz Elizabeth Mehren, „Unmarried: Making Sense of Singledom", The Chicago Sun Times, neděle 8. března, 1987, str. 8. 5. Robin Norwood, Women Who Love Too Much (New York: Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., 1986). Kapitola devátá Kudy ven z dozorcovy bažiny? 1. Viz Dr. Susan Forward a Joan Torres, Men Who Hate Women and the Women Who Love Them (New York: Bantam Books, 1986), zvláš­ tě „Personál Introduction", str. 1-12. 2. Viz Robin Norwood, Women Who Love Too Much (New York: Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., 1986), zvláště 1. kapitola, „Loving the Man Who Doesn't Love Back", str. 1-25. 3. Viz Genesis 2,24. 4. Viz Sonya Friedman, Men Are Just Desserts (New York: Warner Book, Inc., 1983), str. 3. 5. Ann Landers, „Asking Hard Questions After the Affair", The Tucson Citizen, úterý 21. dubna, 1987. Kapitola desátá Zkrotit aligátora, vysušit bažinu 1. Dr. Susan Forward a Joan Torres, Men Who Hate Women and the Women Who Love Them (New York: Bantam Books, 1986), str. 287. Kapitola jedenáctá Jak užívat „sílu volby" abyste se stala radostnou ženou přičinlivou 1. Adaptováno z David Viscott, M.D., Risking (New York: Pocket Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., 1983), str. 72-75.

/201

~ Jak se naučit říkat „ne"? ~ 2. Viscott, Risking, str. 135-136. 3. udith Viorst, Necessary Losses (Ney York: Ballantine Books, 1986), str. 220. 4. Robert Karen, „Giving and Geting in Love and Marriage", Cos­ mopolitan, březen 1987, str. 229. 5. Dr. Willard Harley, His Needs /Her Needs (Old Tappan, New Jersey: Fleming H. Revell Company, 1986), kapitola 12. 6. Veškerý materiál o dávání a dostávání byl adaptován z článku Roberta Karena, „Giving and Getting in Love and Marriage," Cos­ mopolitan, březen 1987, str. 229-237. 7. Dr. Susan Forward a Joan Torres, Men Who Hate Women and the Women Who Love Them (New York: Bantam Books, 1986), str. 287. Kapitola dvanáctá Jak se přičinit o své štěstí bez pocitu viny 1. Viz Jean Baer, How to Be an Assertive (Not Agressive) Woman in Life, in Love, and on the Job (New York: New American Library, a Signet Book, 1976), str. 58-59. 2. Baer, How to Be an Assertive (Not Agressive) Woman, str. 99. 3. Baer, How to Be an Assertive (Not Agressive) Woman, str. 20-23. Viz též vynikající kapitoly „Spotting Your Own Assertive Blocks" a „Exercise Class". 4. Edward R. Dayton a Ted W. Engstrom, Strategy for Living (Ven­ tura, California: Regal Books, 1976), str. 65. 5. Dayton a Engstrom, Strategy for Living, str. 67-69. 6. Žalm 139.

202/

OBSAH Úvod I. část Portrét ženy zvané „příliš přičinlivá" 1. Kterým typem přičinlivé ženy jste? 2. Dívenka, která žije ve vás 3. Proč se přičinlivou ženou může stát kterékoli dítě v rodině II. část Proč přičinlivé ženy neumí říkat „ne" 4. Přičinlivé ženy bojují se špatným obrazem sebe sama 5. Střadatelky pocitů viny 6. Přičinlivé ženy, perfekcionismus a syndrom chorobné snaživosti III. část Jak se přičinlivé ženy vydávají za lepší a často končí u mnohem horšího 7. Přičinlivé ženy jsou jako můry, dozorci jako plamen 8. Je čas podívat se dozorcům „na zoubek" 9. Kudy ven z dozorcovy bažiny? 10. Zkrotit aligátora, vysušit bažinu IV. část Portrét radostnější ženy přičinlivé 11. 12.

Jak užívat „sílu volby", abyste se stala radostnou ženou přičinlivou Jak se přičinit o své štěstí bez pocitu viny Poznámkv

...5 ...8 ...24 ...39

...60 ...77 ...93

...112 ...127 ...143 ...156

...174 ...185 ...199

Jak se naučit říkat NE?

Přičinlivé ženy, které neumějí říkat „ne", a muži, kteří je ovládají. Vydal Návrat domů jako svou 158. publikaci. Původně vydal Baker Book House (Revell) jako

Women Who Try Too Hard.

Přeloženo a vydáno se svolením: Baker Book House (Revell), Box 6287, Grand Rapids, MI 49506 USA. Autor: Dr. Kevin Leman Překlad: Marcela Snížková Odpovědný redaktor: PhDr. Eva Jeřábkova Redakce: Miroslav Hora, Alena Koželuhova Grafická úprava: Petr Plaňanský Obálka, design: CALDER, Julo Nagy Výroba: Petr Plaňanský Tisk: Macík Sedlčany

Návrat domů pro Vás dále připravil: Larry Crabb: Adamovo mlčení Na osobním příběhu tří naprosto rozdílných mužů ilustruje autor sku­ tečnost, jak velice bolestivé je dozrát ve skutečného muže a otce. Kniha povzbuzuje muže k tomu, aby se nebáli přijmout zodpovědnost za své jednání a vstupovali do smělých rozhodnutí. ISBN 80-85495-77-5, překlad: L. Miškovský, formát A5, 176 stran. Larry Crabb: Osobnost člověka Proč se navzdory našim nejlepším záměrům nedaří plnit naše upřímná předsevzetí? Mnozí lidé jsou naprosto zmateni svým chováním. Proč jednají tak, jak jednají? Autor v této publikaci přibližuje vlastní mo­ del základních principů psychologického poradenství. ISBN 80-85495-36-8, překlad: A. Koželuhova, formát A, 180 stran. Paul Tournier: Osamělost mezi lidmi Populárně napsaná práce známého švýcarského doktora rozebírá tíži­ vý společenský fenomén naší doby: pocit osamělosti, kterým do jisté míry trpí každý z nás. Autor přináší nový pohled na pocity osamě­ losti - ať už legitimní či falešné - a zároveň nabízí jasné východisko, kterým je společenství a úzký vztah s druhými lidmi. ISBN 80-85495-15-5, překlad: K. Bodnárová, formát A5, 152 strany. Paul Tournier: Silní a slabí Kniha rozebírá vzájemné střety mezi lidmi rozdílných povah. Její pohled do nitra člověka může pomoci odhalit příčinu našich selhání v okamžicích, kdy se do role silných či slabých osobností více sty­ lizujeme, než jimi skutečně jsme. ISBN 80-85495-44-9, překlad: Š. Bouzková, formát A5, 196 stran. Paul Tournier: Dobrodružství života Autor se pokouší popsat touhu po dobrodružství, která je vlastní každému člověku. Uvádí hlavní znaky dobrodružství, kterými jsou: schopnost sebevyjádření, důvtip a vynalézavost, zaměření se k jedi­ nému cíli. Jedním je i přijetí určitého rizika, které s sebou přináší každé nové dobrodružství. ISBN 80-85495-69-4, překlad: K. Bodnárová, formát A5, 184 strany.

H. Cloud: Změna přináší uzdravení Kniha nabízí čtyři základní kroky, které přispějí k lepšímu osobnímu naplnění a uspokojivým vztahům, a pomohou čtenáři vyrovnat se s bolestivými zkušenostmi. Práce přináší převratné myšlenky, které mohou přispět k vnitřnímu uzdravení jedinců i celých společenství. ISBN 80-7255-014-4, překlad: P. Školová, A. Koželuhova, formát A5, 264 strany. H. Cloud, J. Townsend: Hranice Mnoho zranění, napětí a nedorozumění vzniká, když lidé nerespektují hranice ve vztazích. Tato jedinečná práce odhaluje důsledky naruše­ ných hranic a pomáhá obnovit zdravé meze, které musíme respekto­ vat. ISBN 80-85495-83-X, překlad: A. Koželuhova, formát A5, 272 strany. H. Cloud, J. Townsend: Prosím Tě, mami... Autoři se zabývají vlivem matek na životy jejich dětí. Kniha přináší netradiční pohled na úlohu matky při utváření osobnosti každého člo­ věka. Na řadě skutečných příběhů ilustruje pozitivní i negativní do­ pad mateřské výchovy ve vztahu k matčiným charakterovým kladům i záporům. ISBN 80-7255-011-X, překlad: A. Koželuhova, formát A5, 228 stran. H. Norman Wright: Navždy tátovo děvče Ojedinělá práce, která citlivým způsobem pojednává o významu a je­ dinečnosti vztahu mezi otcem a dcerou - tedy o oblasti, která je pro mnohé ženy trýznivá a zraňující. Kniha předkládá možná řešení ne­ gativních důsledků minulosti. ISBN 80-85495-13-9, překlad: A. Koželuhova, formát A5, 200 stran. Josh McDowell: Hodnota člověka Přáli byste si občas být někým jiným? Jste trvale nespokojeni sami se sebou? Máte potíže s přijetím sebe sama? Pokud ano, pak je tato kniha určena právě vám. To, co si o sobě myslíte ovlivňuje každou část vašeho života a do velké míry rozho­ duje o tom, jak váš život vypadá. Autor více než dvaceti titulů ve své knize přináší návod na to, jak najít svou skutečnou identitu. ISBN 80-85495-85-6, překlad: J. Hrdinka, formát A5, 152 strany.

F. Minirth, P. Meier: Od deprese ke štěstí Kniha dvou klinických psychiatrů rozebírá příznaky, příčiny a léčbu deprese. Publikace je pomocí těm, kdo se nacházejí v depresi, či těm, kdo s takto těžce zápasícími lidmi pracují. ISBN 80-85495-82-1, překlad: Š. Bouzková, formát A5, 200 stran. Larry Crabb: Umění přiblížit se Práce, která pomáhá hledat inspiraci, místo a praktické kroky při uzdravení poraněné duše. Autor klade velký důraz na vytváření pod­ půrných komunit a důvěrných vztahů, které mohou být takovému uzdravení nápomocny. ISBN 80-7255-019-5, překlad: A. Koželuhova, formát A5, 210 strany.

Knihy z Návratu domů žádejte u svých knihkupců či na telefonním čísle 02-572 20 717, na adrese Návrat domů, P.O.Box 25, 150 06 Praha 56, případně e-mailové adrese: [email protected].