Veškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být v jakékoli formě publikována bez písemného souhlasu vydavatele

První vydání © Návrat domů, Praha 2008 Originally published in the U.S.A. by title What a Difference a Daddy Makes. Published in Nashville, Tennessee, by Thomas Nelson, Inc. 501 Nelson Place P.O.Box 440479, Nashville, TN 37214-1000 U.S.A. Copyright © 2000 by Kevin Leman All rights reserved. Written permission must be secured from the publisher to use or reproduce any part of this book, except for brief quotations in critical reviews or articles. Veškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být v jakékoli formě publikována bez písemného souhlasu vydavatele. Biblické citáty, není-li uvedeno jinak, jsou převzaty z Českého ekumenického překladu © Č B S , Praha 1985. Autor © 2000 Kevin Leman Překlad © 2008 Pavel Štička Obálka © 2008 CALDER, Zuzana Lachová Návrat domů, Plzeňská 166,150 00 Praha 5 www.navrat.cz ISBN 978-80-7255-175-0

[email protected]

Tuto knihu s láskou věnuji svým čtyřem dcerám: Holly Kristině Lemonové, Kristine Lemonové 0'Reillyové, Hannah Elizabeth Lemonové o Lauren Beth Lemanové -je pro mě výsadou, úžasnou zodpovědností a nesmírnou radostí být jejich otcem. Každá z vás v mém životě znamenáte velice mnoho! Tuo knihu věnuji rovněž svému synovi, Kevinu Andersonovi Lemonoví II., úžasnému umělci, který má taký báječný smysl pro humor. Kevine,jsi skvělý... a jednou budeš také proslulý! Přeji si a modlím se, abys i ty jednoho dne měl tu výsadu stát se otcem. Budeš báječný otec. Všechny vás nesmírně miluji!

Část przmí

Proč je táta důležitý?

/5

kapitola 1.

Chybějící složka

P

rosím, prosím, prosím," Shirli se téměř modlila. „Nezpívejte žád­ nou vlasteneckou píseň." Učitel měl však bohužel právě tohle v úmyslu. Psal se rok 1935. Zemi zasáhla nová vlna amerikanismu a stejně jako spousta dalších lidí v té době, byl Shirlin otec nadšeným vlastencem. „Shirli, měla bys být hrdá na to, že jsi Američanka," říkával jí otec. Krátce před vypuknutím 2. světové války vstoupil do holičství, které navštěvoval Shirlin otec, Němec sympatizující s Hitlerem a začal vychva­ lovat Třetí říši. Shirlin otec vyskočil z křesla - jednu tvář mu stále ještě pokrývala pěna na holení - a přitiskl toho muže ke zdi. „Jestli nevěříte v Ameriku, tak ji můžete opustit," křičel na něj, „ale není možné, abyste tu zůstal a mluvil proti této zemi." Kdykoli se zpívala nějaká vlastenecká píseň - ať už v rozhlase nebo na veřejnosti - Shirlin otec trval na tom, aby celá rodina Winghamových po­ vstala a projevila tak úctu vlasti. Mohli třeba večeřet s přáteli, ale když v rozhlase zazněla taková píseň („Tehdy lidé poslouchali rozhlas celý den," vzpomíná Shirli), celá rodina odsunula židle a povstala. Právě tohle vedlo Shirli k její zoufalé prosbě. Chodila tehdy na druhý stupeň základní školy a učitel je učil několika lidovým písním: „Pracoval jsem na dráze", „Plyň klidně, sladký Aftone", „Ach, Zuzano". Až do této chvíle to bylo dobré. Potom však učitel řekl: „A teď si zazpíváme ,Krásná Ameriko'." Shirli by se nejraději propadla do země. „Pro jednou zůstanu sedět. Nemusím vstát, protože tu otec není. Nikdy se to nedozví." A ještě ke všemu seděla v první řadě. Každý ji viděl a stud je to posled­ ní, co by si třináctiletá dívka přála. Ale tlak začal být příliš silný. Shirli před sebou viděla otcovu tvář a slyšela jeho energická slova: Jestli teďko selžeš, přestaneš reprezento­ vat Winghamovu rodinu, na to nezapomeň! Najednou třída plná sedmáků zcela bledla v porovnání se stínem ener­ gického a milujícího muže. Když třída začala zpívat druhou sloku, Shirli 6/

Chybějící

složka

se pomalu vysoukala z lavice, postavila se a třásla se jí kolena. Prostě si nemohla pomoct. Když píseň dozněla, rozhořela se debata o Shirliině chování. Jeden z chlapců řekl učiteli: „Shirli neměla vstávat, nezpívali jsme přece státní hymnu." „Ale ano, musela jsem vstát," křikla na něj Shirli. „Neznáš mého otce." I po šedesáti letech Shirli stále planou oči, když na ten incident vzpomí­ ná a vysvětluje: „Cítila jsem k otci úctu. Jako mladá jsem považovala za čest být dcerou tak důvěryhodného muže. A navíc jsem ho nechtěla zkla­ mat." Jestli jste někdy uvažovali o tom, jaký vliv může mít otec na dceru, za­ jeďte si někdy do Bellinghamu ve státě Washington a podívejte se do očí Shirli Huntové. Ani dlouhá desetiletí nedokázala uhasit vášnivou lásku, úctu a uznání k muži, který ji vychovával. Za dlouhá léta praxe a hovorů k milionům lidí prostřednictvím rozhla­ su, televize a na seminářích na mě udělala dojem především jedna věc: Ot­ cové nechávají nesmazatelnou stopu v životech svých dcer. Ovlivňují své dcery tak zásadně, že mnohé ženy žijí podle těchto nepsaných zákonů a ani je nenapadne je zpochybňovat. Tyto zákony jsou do nich natolik vtisknuty, že si mnoho žen ani neuvědomuje, že, ač odmaturují, vdají se či dokonce porodí třeba půl tuctu chlapců, nikdy nepřestanou být tatínko­ vými dcerkami. Vztah ženy k otci více než cokoliv jiného ovlivňuje její vztah k jiným mužům - k nadřízeným, spolupracovníkům, podřízeným, synům, manže­ lovi, bratrům, pastorům, profesorům, dokonce i k hollywoodským filmo­ vým hvězdám (řekněte mi, zda žena má radši Dennise Rodmana než Mi­ chaela Jordána, a já vám přesně popíšu jejího otce!). Žádný jiný vztah tak zásadně neovlivní - ať v dobrém, či ve zlém - život ženy jako vztah k mu­ ži nazývanému otec. Ačkoliv je tato kniha určená především mužům, vím, že si ji spousta žen přečte, aby věděly, o čem my muži mluvíme. Jestli jste jednou z těch­ to žen, myslím, že objevíte, jak hluboce jeden muž ovlivnil váš život. Až pochopíte pouto mezi dcerou a otcem, budete schopná pomáhat uzdravit zlomená srdce nebo utužovat požehnání zdravého vztahu. Získáte nový vhled do manželství a stanete se lepší matkou svým synům. A muži nebo chlapci, dovolte, abych vám prozradil jedno tajemství: Nemáte ani ponětí, jak můžete zlepšit svůj milostný život už jen tím, že se stanete lepšími rodiči dcerám vaší ženy. Kdykoliv na seminářích vy-

n

Kevin Leman - Na otci záleží

pravím modelové příběhy o dcerách a otcích, vždy je doprovází hlasité a spontánní ženské povzdychnutí. Ženy se prostě nemohou nabažit příběhů o otcích a dcerách a většina mužů si neuvědomuje, o co přichází, když nevěnují více pozornosti svým malým holčičkám. Chcete-li, aby vaše žena toužila po sexu, vezměte svou dceru na rande. Možná budete v pokušení považovat pár nepoddajných pra­ menů vlasů za zářivou korunu. Možná budete muset vydat spoustu energie, abyste dítě zvládli (úplně sami)! Ale když prokážete, jak dceru milujete, za­ ručuji vám, že vaše žena si nakonec povzdychne: „Jsem tak ráda, že jsem si vzala tohohle muže." (A možná dokonce vymyslí několik kreativních způ­ sobů, jak vám to sdělit.) Vztah mezi otcem a dcerou je klíčem k bolavému srdci každé ženy. Je to počátek všech vzdechů dospělých žen. A bohužel je to také chybějící součást mnoha ztracených duší.

Základní

složka

Moje dcera se rozhodla, že rodičům upeče k výročí svatby dort, a nechtěla s tím pomoct. Mockrát děkuju, ale zvládnu to sama. Abych řekl pravdu, bylo to strašné, prostě příšerné. Ale věděl jsem, že jednou přijde den, kdy tahle moje dcera bude dělat pečivo a čokoládové dorty, které budou chutnat báječně, takže jsem ji nechtěl odradit od jejího prvního pokusu. Vlastně se stalo to, že dort neupekla, ale ugrilovala. „Prostě jsem zapnula troubu. Jak jsem mohla vědět, že je nastavená na grilování a že jsem ji měla přepnout na pečení?" Tak dobrá. Poté co seškrábala spálený povrch, „dort" byl vysoký dva centimetry. Pak na něj nanesla polevu a ujišťovala nás, že pod ní už žádná spálenina nezbyla. Nakonec podala kousek mé ženě a mně. „Je to tak... měkké," řekla Sande, moje žena. „Nemůžu uvěřit, že je to tak měkké." „Výborné, zlatíčko," dodal jsem. „Prostě výborné. Mohl bych dostat další sklenici mléka? ... A když už vstaneš, mohla bys přinést celou lá­ hev?" Úsměv naší dcery stál za tu nevinnou lež. Druhého dne ráno Sande prohledávala kuchyňskou linku. „Kde je suše­ né mléko?" zeptala se. „Před pár dny jsem koupila celou krabici a teď ji nemůžu najít." „Sušené mléko?" otázala se dcera. Sande se obrátila právě ve chvíli, kdy oči naší dcery mířily k neblahé­ mu „dortu". 8/

Chybějící

složka

„Chceš říct, že to nebyla mouka?" zeptala se dcera. Sande se rozesmála a naše dcera se k ní přidala. Není divu, že dort se zdál tak měkký! Upéct základ dortu je relativně snadné, ale když zaměníte základní složku, jako je mouka, výsledek může být katastrofální. Základní složkou v životě každé ženy je její vztah k otci. Pokud tato složka chybí nebo je poškozená, bude muset žena vynaložit velkou spoustu času a energie, aby tento nedostatek překonala. Výzkum jasně dokazuje, že otec dceru připravuje, aby mohla být úspěš­ ná. Většinou nejsem velkým příznivcem „profesionálních průzkumů", pro­ tože jsem zjistil, že mnoho profesionálních přesvědčení připomíná podpaží: téměř každý má dvě a většinou páchnou. Většina psychologů a sociologů by se neshodla na tom, jak popsat ideálního otce, ale existuje jedna věc, se kterou souhlasí. Sociolog David Popenoe, autor knihy Life Without Father (Život bez otce), píše: „Vím jen o nemnoha souborech důkazů (ve spole­ čenských vědách), které by tolik ukazovaly jedním směrem, jako je svědec­ tví rodinného života." 1 Důkazy ukazují, že vztah otce k dceři je jedním ze základních činite­ lů, které ovlivňují schopnost ženy těšit se úspěšnému životu a manželství. Popenoe říká, že starostliví otcové napomáhají akademickým úspěchům dcer, posilují jejich psychické zdraví, zvyšují jejich empatii vůči ostatním a dokonce upevňují jejich vědomí jakožto žen! Kdyby se více mužů stara­ lo o život svých dcer, tvrdí, méně žen by hledalo azyl před tyranským manželem. Ernestine Brownová, která studovala afro-americké rodiny na Kaliforn­ ské univerzitě v Berkeley, varuje: „Bez vřelosti a podpory svých otců mo­ 2 hou z těchto dívek vyrůst citově izolované nebo agresivní ženy." Politici, kteří se dychtivě svezou na každé nové vlně, se rovněž zajímají o roli otců. Republikánský viceprezident Dan Quayle způsobil pobouření, když na počátku devadesátých let dvacátého století napadl sitcom Murphy Brown, který naznačoval, že na otci nezáleží a že je v pořádku, když žena chce být svobodnou matkou. V průběhu několika měsíců se nově zvolený prezident Bili Clinton přidal k těm, kdo podporovali Quayleovo tvrzení, když řekl: „Největším problémem naší společnosti je to, že otcové nejsou přítomni ve svých domovech, protože toto vyvolává mnoho dalších so­ ciálních problémů." Pro konzervativce bylo možná těžké přijmout mnohé z toho, co tvrdil politický stratég James Carville, ale přinejmenším vztahům k otci rozu19

Kevin Leman - Na otci záleží

měl: „Problém číslo jedna - výplata, velmi špatné. Problém číslo dvě otec je důležitý, skvělé." Podle zprávy, kterou roku 1999 vydala organizace Rodičů drogově zá­ vislých dětí, dospívající, kteří žijí v rodinách s oběma rodiči a mají volný nebo špatný vztah s otcem, jsou vystaveni o 60 procent vyššímu riziku, že budou kouřit, pít a užívat drogy, než děti vychovávané svobodnými mat­ kami. V páté ročence financované Národním centrem pro závislosti a zneuží­ vání drog (CASA) na Columbijské univerzitě se píše, že 71 % dospívají­ cích odpovědělo, že mají vynikající nebo velmi dobrý vztah se svou mat­ kou, ale jenom 58 procent má takový vztah s otcem. Joseph Califano Jr., bývalý amrický ministr zdravotnictví a školství a současný prezident CASA, řekl, že tyto statistiky by měly „vyburcovat všechny otce po celé Americe", aby se více věnovali svým dětem. Mnoho otců však bohužel stále přenechává výchovu dětí svým manžel­ kám a domnívá se, že otcovský hlas již k výchově nemá co říct. „Nemůžeme to nechat jenom na maminkách," varuje Califano. „Odvá­ dějí skvělou práci, ale nemohou ji dělat sami." 3 Ať demokrat nebo republikán, prezident nebo intelektuál, každý by si měl uvědomit: Otcové jsou potřeba. Proč? Inu, otcové se o děti starají jinak; poskytují nezbytný doplněk k matčině láskyplné péči. Běžte se někdy podívat na plovárnu a sledujte, jak matka vede své dítě, aby chladně, klidně a okouzlené životem plulo v bazénu v nafukovacím kruhu. Matka vždy bude držet svého Buforda či Betsy za obě ruce a bude je bránit před každou vlnkou vyšší než dva centimetry. Kdyby mohla, na­ učila by svého potomka plavat, aniž by se musel namočit. Pak uslyšíte veselý křik a můžete se vsadit, že za vámi je tatínek. Náhle se malá holčička proměnila ve střelu, která vylétla z otcovy náruče do vzduchu. A hned se ozval veselý pokřik dalšího dítěte: „A teď já! Teď jsem na řadě já! Vyhoď taky mě, tati!" Maminka spěchá k tatínkovi. „Harolde, jsi si jistý, že to je bezpečné?" „Ach, to je v pořádku, Edith, to je dobré. Děti jsou v tomhle věku pružné, nezraní se," odpověděl. Matka se nesouhlasně zamračí, začne si připravovat půl tuctu příběhů o dětech, které by k smrti vyděsilo, kdyby je někdo hodil do bazénu, ale v duchu si říká: Jsem tak ráda, že jsem si vzala tohohle muže. Podívejte, jak si hraje s našimi dětmi. 10/

Chybějící

složka

Žena si uvědomuje, že při plnění rodičovských povinností přispívá ur­ čitými kvalitami a charakteristikami a že její manžel zase přináší zcela od­ lišnou perspektivu a přístup. Uvědomuje si, že aktivní otec a matka jsou nesmírně důležití pro to, aby dítě mělo co možná nej lepší start do života. Je to mnohem víc než jen být pro své syny vzorem mužské role. Spíše bych řekl, že pro dítě je nej důležitější vztah s rodičem opačného pohlaví.

Nej důležitější vztah „Vážený doktore Lemane," začínal dopis. „Chtěl jsem vám jen poděkovat za skvělý nápad, který jste zmínil, když jste mluvil loni na podzim v na­ šem kostele. Říkal jste, že bychom měli mít více programů pro „tatínky a dcery" a pro „maminky a syny". Tak jsem se rozhodl, že to zkusím, a minulý pátek jsme pořádali večeři pro tatínky s dcerami. Nejprve jsme doufali, že přijde alespoň padesát účastníků. Ale v pátek jsme podávali večeři 274 lidem!... Ještě jednou vám děkuji za vynikající nápad!" Neznamená to, že by bylo něco špatného na večerech pro matky s dce­ rami a vycházkách pro otce se syny; jde o to, že se zdá, jako by církev byla slepá vůči vztahům rodičů a dětí opačného pohlaví. Sňatek ženy vy­ povídá mnohem víc o jejím vztahu k otci, než kdy vypoví o jejím vztahu k matce. Manželství muže není ovlivněno ani tak tím, kolikrát si hrál se svým otcem na zápasníka, ale spíše tím, kolik času trávil se svou matkou. Každý manžel sklízí úrodu, kterou zasel jeho tchán. Pěkným příkladem je rozehrávač Atlantských sokolů Chris Chandler. Když se Chris setkal s Diane Brodieovou, s ženou, která se stala jeho manželkou - dcerou sanfranciského legendárního rozehrávače čtyřicátých let Johna Brodie - byl druhým nebo třetím rozehrávačem v řadě, čerstvě nasazeným do ligy. Bě­ hem pěti let hrál ve třech týmech a jeho budoucnost vypadala neradostně. O pár let později, roku 1988, Chandler hodil 3,154 yardů v jedné sezoně, včetně 25 položení míče do brankoviště a vedl Atlantské sokoly k výsledku čtrnáct výher ku dvěma prohrám v sezoně a získání superpoháru. Jaký byl důvod Chandlerovi proměny? Čtěte pozorně, co řekl v rozhovoru pro USA Today: „Nikdy předtím jsem neměl nikoho, jako je Diane, s kým bych si mohl popovídat a kdo by mě vyslechl. Ale ona a její otec si jsou velice po­ dobní - optimističtí a plní energie. Pomohli mi znovu si vybudovat sebedů­ 4 věru, která mi dovolila zlepšit mou hru na mnohem vyšší úroveň.. ." Chris získal velkou výhodu, když se oženil s ženou, která měla báječný vztah se svým otcem. Tento muž své dceři vštípil takový typ osobnosti, která Chrisovi pomohla využít veškeré své schopnosti - a ještě víc. ///

Kevin Leman - Na otci záleží

Existují i negativní zkušenosti. Natalie Coleová, dcera nesmírně úspěš­ ného zpěváka Nata Kinga Colea, jež se sama stala úspěšnou umělkyní, svého otce velmi milovala (reportérovi časopisu Good Housekeeping roku 1992 řekla, že otce „zbožňovala"), přesto se cítila „přehlížená a žárlivá". „V mé dětské hlavičce byly pochybnosti o tom, koho má otec raději své fanoušky, nebo mě," řekla. „Vypadalo to, že jsem se pořád hněvala nebo rozčilovala, protože otec nebyl přítomen tak často, jak jsem ho po­ třebovala. Chtěla jsem od něj mnohem víc, než mi byl schopen dát." Pro Natalie bylo těžké vyrovnat se s častou nepřítomností otce, který trávil spoustu času na turné. A potom, když bylo Natalie teprve patnáct let, její otec odešel nadobro, tentokrát jí otce vzala smrt. Natovy odchody a jeho častá nepřítomnost zanechala na životě jeho dcery nesmazatelnou negativní stopu. „Jelikož jsem si podvědomě mysle­ la, že muži mě budou opouštět stejně jako můj otec, rozhodla jsem se, že je opustím dřív, abych se vyhnula zranění z jejich strany," řekla Natalie reportérovi časopisu Good Housekeeping. Reportér Alan Ebert pozname­ nal: „Během deseti let, která uplynula od jejího prvního k současnému manželství... Natalie opustila každého muže, s nímž navázala vztah." 5 Manžel i manželka musí vědět, že největší vliv na ně měl rodič opačné­ ho pohlaví. Vztah otce s dcerou a matky se synem silně ovlivňují, koho si daná osoba vezme a jak se jí v manželství povede. Tichý otec, který do výchovy příliš nezasahuje, způsobí, že dcera nebude vědět nic o mužích (odtažitá matka způsobí, že její syn neporozumí ženám). Kdo jiný by mohl mladé dívce říci, co se děje v muži, kterému dovolí, aby ji políbil, než její otec, který je stejného pohlaví jako její ctitel? Neustále ženám připomínám jednu věc, kterou málokterá z nich doká­ že sama pochopit. Manželovou primární potřebou je sexuální uspokojení. Povšimněte si, že jsem neřekl sex. Řekl jsem sexuální uspokojení. O roz­ dílu si povíme v následující kapitole. Většina matek, které si odvedou ne­ věstu stranou a poučí ji o „svatební noci", by nikdy nepochopily, o čem mluvím. Primární potřebou ženy je... zahradničení. Tedy možná ne zahradničení, ale v národním průzkumu oblíbených ženských činností je rýpání se v hlíně na vyšší příčce než sex. Problém je, že většina žen si přeje, aby muži intui­ tivně chápali jejich potřeby. Nechtějí manželovi říct, po čem touží. Prostě jen chtějí, aby to manžel věděl. Většina mužů to nepochopí a po třiceti le­ tech, když si vezmou stranou svého syna večer před svatbou a snaží se mu

12/

Chybějící

složka

vše vysvětlit, chudák mladík zdědí herní plán, který by snad fungoval na planetě Jupiter, ale na téhle planetě je naprosto k ničemu. V obou případech - když matky hovoří s dcerami a otcové se syny - je nevědomost předávána jako nakažlivá choroba a manželství pak kvůli to­ mu bude nemocné. Jakou léčbu je možno nasadit? Posílit vztahy otců s dcerami a matek se syny. Ať matka mladíkovi řekne, po čem dívka touží. Ať otec řekne dceři, co bude chtít její manžel. Úspěšný tým musí být vyvážený, jak v obraně, tak v útoku. Musíme zbořit směšnou zeď, která odděluje obě pohlaví. Proto často naléhám na rodiny, aby vypnuli televizi - ne kvůli tomu, co tam vidí, ale kvůli tomu, co tam nevidí. V dnešních televizních pořadech děti nevidí zodpovědné lidi. Neuvidí tam manžele a manželky, kteří se vzájemně respektují. Neuvidí tam děti, které si váží svých rodičů. Mno­ hem spíše tam spatří hloupého, nechápavého tatíka, kterého ostatní jen trpí a považují ho za rodinného šaška. Pro děti je nebezpečné vidět otce jako neustálý terč posměchu ve večer­ ních situačních komediích. Národní iniciativa otců vydala zprávu o hlav­ ních programech televizních stanic ABC, NBC, CBS, Fox a WB za pod­ zim roku 1998. Autoři průzkumu jistili, že otcové jsou ústřední postavou patnácti ze sto dvou komedií nebo filmů a jenom čtyři z těchto pořadů zobrazují otce jako spořádaného a pečujícího rodiče. To znamená, že mé­ ně než čtyři procenta televizních pořadů v hlavním vysílacím čase podá­ 6 vají pravdivý obraz toho, jaký by měl otec být. Takhle už to nějaký čas pokračuje. Na počátku devadesátých let stanice ABC vysílala seriál The Women of Brewster Place, kde mladá stydlivá žena naříkala, že ještě nemá manžela. Starší, „moudřejší" žena jí odpově­ děla: „Já jsem jich měla pět, a nijak se mi po nich nestýská." Dokonce i ve večerních zprávách se objevují útoky na otce. Jeden „od­ borník" na sociologii dokonce odhadoval, že kdybychom dali ženám na vybranou mezi sociálními dávkami nebo manželem, vybraly by si sociální dávky, protože jsou obecně mnohem spolehlivější a méně otravné než muži. 7 Pro blaho ženy je nezbytné, aby muži jakožto otcové byli respektováni. Zena potřebuje mít oporu ve svém otci do doby, než získá oporu ve svém manželovi a bude moci skýtat oporu svému synovi. Na následujících stránkách budeme dále odhalovat, jak velký význam mají otcové. Žena může hledět na svého otce jako na toho, kdo ji učinil tím, kým ona teď je.

Kevin Leman - Na otci záleži

V druhé části se budeme zabývat otcovskými povinnostmi. Odhalí­ me znaky zdravého vztahu mezi otcem a dcerou a prozkoumáme hlavní složky, které jsou nezbytné k tomu, aby dcera měla co možná nejlepší start do života. Ve třetí části nazvané „Otcovo dilema" se dotkneme obtížného tématu: jak otec může s dcerou mluvit o sexu a těle. Co dělat, když matka začne s dcerou soupeřit o otcovu pozornost. A jak otec může úspěšně přejít do role tchána. Celou dobu se budeme seznamovat s lidmi, kteří se s těmito otázkami potýkali. A povím vám, jak jsem se já sám snažil být otcem svým čtyřem dcerám. Musím přiznat, že tyto příběhy jsou většinou pozitivní. Ale jsou to mé vzpomínky. Rád se totiž vidím jako hrdina, i když jsem jím mnoho­ krát nebyl. Kdybyste chtěli jejich nepublikovanou verzi, museli byste si promluvit přímo s mými čtyřmi dcerami. V knize najdete praktickou pomoc a narazíte na příběhy, které vás možná rozesmějí a některé snad i rozpláčou. Ale především doufám, že tahle kniha ve vás znovu probudí kouzlo, které naleznete ve vztahu mezi dcerou a jejím otcem.

14/

k\apitoía 2.

Muž je důležitý zpomínám si, jak se narodila Holly, má nejstarší dcera. Byli jsme s manželkou na porodním sále a já jsem se ze všech sil snažil být tím nejlepším porodním instruktorem na světě.

V

Viděl jsem, jak se Sande svíjí, když se jí při další kontrakci obracel žaludek. „Všechno je v pořádku," povzbuzoval jsem ji a a vzal jsem ji za ruku, která jí bezvládně ležela podél těla. „V pořádku?!" zčásti vykřikla a zčásti procedila mezi zuby. „Poslyš, kamaráde, všechno bude v pořádku, ale zatím nic v pořádku není." Sande měla dar vnímat, že právě ona je jediná, kdo v celé místnosti cítí bolest. V duchu jsem si říkal, že by bylo hezké, kdyby se nám narodil chlapec. V té době jsem rád lovil a rybařil. A také miluji sport. Ale všechny tyhle myšlenky byly náhle smazány, když si Holly prorazila cestu na svět. Držet tu malou holčičku byl ten nejúžasnější zážitek, jaký jsem kdy poznal. Vzpomínám si, jak jsem si říkal: Je dokonalá. Naprosto dokonalá. Nemě­ nil bych tvar jejích prstů, délku jejího těla a rozhodně ne její pohlaví. Byla prostě ideální. Sande předtím, než otěhotněla s Holly, dvakrát potratila, což způsobilo, že narození Holly bylo pro nás ještě mimořádnější. Když jsme ji přivezli domů, byl jsem dobře připraven. V domě bylo takové horko jako v sauně. V žádném případě tu moje malá holčička nenastydne! „Ale nechceme ji tu uvařit, že, drahý?" ptala se přívětivě Sande. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to malé stvoření zvykl. Dětská sestra mi řekla, abych jí podpíral hlavičku, tak jsem vždycky dbal na to, abych ji správně uchopil, a snažil jsem se zaplašit morbidní představu, že kdybych na to zapomněl, hlavička dcerky by upadla do postýlky jako hlava špatně vyrobené panenky. Začal jsem milovat zrcátka. Asi každých pět minut jsem jedno přiložil k nosu své spící dcerky a na tváři se mi objevil blažený úsměv, když bylo zrcátko zamlžené, což signalizovalo, že dcera je stále naživu. Moje dcera.

ns

Kevin Leman - Na otci záleží

V té době jsem si vůbec neuvědomoval, že tahle holčička rychle vyros­ te a jednoho dne se mi podívá do očí a melancholickým hlasem plným emocí řekne: „ Tati. " Kéž bych dokázal přimět otce, aby zvedli zrak od svého investičního portfolia, vyšli ze svých kanceláří nebo vystoupili ze svých aut, a chvíli popřemýšleli o tajemství lásky otce k dceři a lásky dcery k otci. Věřím, že velká část mužova štěstí, významu a naplnění spočívá v tomto vztahu. Ale muži, tak báječné bytosti, kterými jsme, jsou jako chlapec na přelo­ mu století, který nikdy neotočil vodovodním kohoutkem, ale místo toho na zahradě radši hloubil jámu a doufal, že narazí na vodu. To, po čem toužíme, je přímo před námi, ale my hledáme všude možně a míjíme ten vzácný drahokam, který trpělivě čeká, až si ho všimneme. Naštěstí někteří známí muži v našem národě již procitli a uvědomili si skutečnost, že rodičovství se pro otce může stát smysluplným a náročným povoláním. Podívejme se, zda se od nich můžeme něčemu přiučit.

Další výzva pro Jordána a Johnsona Když Michael Jordan v roce 1999 oznámil ukončení své aktivní kariéry, objevila se tato zpráva na čelních stránkách deníků po celém světě. V ital­ ském Miláně noviny provolávaly: „Ciao, Jordáne, navždy zůstaneš sym­ bolem košíkové!" V Tokiu byly titulky téměř apokalyptické: „Jordán od­ chází! Celý svět zasáhl šok!" Pár příznivců košíkové nikdy nezapomene mnoho z Jordánových neuvě­ řitelných zápasů, ale já si budu pamatovat jednu konkrétní. Bylo to v roce 1991 ve finále NBA proti Los Angeles Lakers. Jordan vyběhl do středu a chystal se vhodit pravou rukou. Okamžitě k němu vyběhli Sam Perkins a A. C. Green, aby ho kryli. Vyskočili proti němu a už to vypadalo, že nejlepší basketbalista světa bude pokořen, nenajde způsob, jak se z této situace dostat. Místo toho však Jordan při výskoku změnil plán. Zdálo se, že se vze­ přel gravitačním zákonům, zůstával ve vzduchu tak dlouho, že stačil míč přehodit z pravé ruky do levé. Bylo to rozhodnutí učiněné ve zlomku vteřiny, ale oba obránci již jen nečinně přihlíželi, jak se míč odrazil od desky a skočil do koše. Vzrušený křik diváků ustal a všichni ohromeně zmlkli. Byla to úžasná hra. Další překvapivý tah se podařil o několik let později během hry all-stars. Grant Hill házel trestný hod a za ním - v obranné pozici vysunut ke své polovině hřiště - stál Jordan. 99,99 procent všech basketbalistů ob­ vykle považuje toto postavení při trestném hodu za vysloveně obranný 16/

Muž je

důležitý

post. Ale jakmile Hill hodil míč, Jordan vběhl do středu, porazil všechny hráče, kteří stáli pod košem na pravé straně, sebral míč z rámu a zasmečoval do koše, aniž by se dotkl země. Dokonce i Jordan vypadal, že je tím překvapen. Usmál se, pokýval hla­ vou a pokrčil rameny, jako by říkal: „Jak k tomu došlo? Nevím to o nic lépe než vy." Byl o dvacet centimetrů nižší než pivotmani a stál o dvacet stop dál od míče, přesto nakonec skončil v jeho rukou. Po takové závratné a vzrušující kariéře byste si možná mohli myslet, že Jordánův život po odchodu na odpočinek bude nudný. Jordan se k tomu vyjádřil na tiskové konferenci, kde oznámil svůj odchod. Reagoval na otázku, zda bude odpočinek nenávidět kvůli nedostatku „výzev", které vždy potřeboval. Jordan byl neústupný. „O tom pochybuji," odvětil. Co bylo tou výzvou, kterou vyhlížel a která se mohla měřit se vzruše­ ním ze získání šesti titulů NBA a bezpočtu osobních rekordů? Vstoupí snad do politiky? Ne. Hodlal se snad stát manažerem velkého podniku nebo dokonce začít profesionálně s jiným sportem? Vůbec ne. Výzvou, kterou Michael Jordan vyhlížel, bylo... rodičovství. V roce 1998 se jedna badatelka pokoušela prosadit tím, že vydala kni­ hu, v níž tvrdila, že na rodičích v podstatě nezáleží. Podle ní o osudu dítě­ te rozhoduje vliv jeho vrstevníků a vrozené vlastnosti, takže rodiče už toho moc udělat nemohou. Jelikož působím jako psycholog, bylo nevyhnutelné, že se mě jedno­ ho dne někdo zeptal na tuto knihu - která si podle mě nezaslouží ani to, abych uvedl její název. Vzhledem ke skutečnosti, že autorka neměla ani akademické vzdělání k tomu, aby mohla psát takové knihy (nebyly to původní studie, jenom sbírka jiných studií, a autorka nemá vzdělání v sociálních vědách), bylo velmi snadné označit jako omyl to, co autorka předkládá. „Běžte se podívat do místní věznice," řekl jsem jednomu tazateli. „Pro­ mluvte si s vězni. Ukažte mi vězně, který měl matku a otce, kteří se vzájem­ ně respektovali a měli manželství plné lásky a úcty. Pochybuji, že byste ta­ kového našel." Je pro mě téměř bolestné, když tohle musím rodičům připomínat, ale rodičovství je terčem tolika útoků, že je takové připomenutí nezbytné: Na otci skutečně záleží. Není pravda, že jediné, co rodiče mohou udělat, je

m

Kevin Leman - Na otci záleží

držet palce a doufat, že to dobře dopadne. Můžeme dětem pomoci při hle­ dání jejich cesty životem. Je nesmírně důležité, abychom to udělali. Proč většina mužů nevnímá rodičovství jako výzvu? Jedním z nejnáročnějších aspektů je to, že otcovství nikdy nekončí. Zatímco Michael Jordan měl po poločase přestávku, aby se zotavil z únavy a mohl se těšit na konec sezony, v rodičovství není žádná přestávka ani konec sezony. Nemůžete si vzít ani chvíli volna. Michael Mignard, děkan křesťanské školy Meadow Creek v Andoveru ve státě Minnesota, to zjistil, když vezl k lékaři svého syna, který chodil do mateřské školky. „Tati," řekl jeho syn, „Erin tě včera viděla v autě u McDonalda." Mignard nevěděl, kdo byla Erin. Ale Erin pověděla tuhle informaci je­ ho synovi a Mignard si uvědomil, že bude pořád sledován, dokonce i teh­ dy, když si to nebude uvědomovat. Tohle zjištění ho nutilo k zamyšlení. 1 Možná si myslíte, že muži se dychtivě chopí každé velké výzvy. Ne­ jsme snad první, kdo se snaží zdolat Mount Everest a Severní pól a kdo pluje do neznámých dálek, aby objevil neznámé kraje? A přesto rodičovství - obzvláště otcovství - zůstává často opomíjeno. Až po práci, po golfu, až opraví auto a až skončí fotbalový zápas, pak, když už nezbývá nic na práci, si otec udělá čas na děti. Mnozí muži pře­ hlížejí právě to, co by mohli nejvíce ovlivnit a co by jim přineslo největší naplnění. Miamský fotbalový trenér Jimmy Johnson viděl v roce 1999, jak marná byla jeho snaha, když Dolphins byli vyřazeni z play-off. Na počátku roku 1998 Johnsonovi zemřela matka. Den před pohřbem se konalo vzpomín­ kové setkání, kterého se Jimmy nemohl účastnit kvůli svým povinnostem hlavního trenéra, ale slabým hlasem, který se mu zadrhával pod návalem emocí, poznamenal, že tam byli jeho synové. Tyto zážitky ho ničily, zvláště po skončení sezony, kdy bylo během dvou dnů propuštěno pět hlavních trenérů z pětadvaceti - téměř dvacet procent. Johnson viděl, že má zaměstnání, které od něj vyžadovalo veške­ ré oběti, ale na oplátku nenabízelo žádný vděk. „Slyšel jsem trenéry, kteří říkali, že na prvním místě je pro ně víra, na druhém rodina a na třetím fotbal," pronesl. „Ale fotbalu věnují patnáct nebo šestnáct hodin denně. V kostele stráví jednu hodinu týdně. A pár ho­ din stráví s rodinou. To naznačuje, jaký je jejich opravdový zájem." Jimmy pociťoval vzrušení z úspěšné práce trenéra. Vedl rozehrávače Dana Marina, který jistě patří do síně slávy. Byl přesvědčen, že jim chybí jen pár stěžejních hráčů, aby znovu vyhráli šampionát. Ale více než o dal18/

Muž je

důležitý

ší pohár stál o více času, který by mohl trávit s těmi, které miloval. Proto majiteli klubu navrhl, aby přijal asistenta hlavního trenéra, který by pře­ vzal některé z jeho povinností." „Už tady nebudu zůstávat do půlnoci," řekl přetížený Johnson. 2 Michael Jordan a Jimmy Johnson - podle naší kultury ideály úspěšného muže - oba usilovali o změnu, aby se mohli více věnovat rodině. Přesto je v celé zemi spousta mužů, kteří opomíjejí své děti, aby dosáhli kariéry jako Jordan a Johnson - a shledali ji neuspokojivou.

Hodnota

muže

V roce 1986 jsme se Sande měli tři děti, nejmladšímu z nich bylo devět let. Sande bylo dvaačtyřicet, mně čtyřiačtyřicet. Moje kariéra se rozvíjela, neměli jsme problém s financemi, život nám připadal dokonalý. Doufali jsme, že takhle bude pokračovat. Vedli jsme až příliš dokonalý život, takže přišel zvrat. Vychutnávali jsme si se Sande steak v restauraci, když mi podala lístek, který ohlašoval konec mé blažené samolibosti. Moje žena má ráda umění, a tak sama vytvořila i toto hezké oznámení, Otevřel jsem obálku a přečetl si na přední straně lístku: „Jsi připraven na to, že nepojedeme na dovolenou v obvyklém termínu? Jsi připraven na nový režim spánku?" Co to má znamenat? pomyslel jsem si. Je to snad nějaký vtip, který jsem nepochopil? „Obrať to," vybídla mě Sande. Obrátil jsem lístek a četl: Veselé Vánoce! Ale mou pozornost upoutal obrázek Santa Clause, který držel nádherné děťátko, jež se usmívalo svý­ mi bezzubými ústy. Pohlédl jsem na Sande a poklesla mi brada. „Znamená to, co si myslím?" Ano, znamenalo. Přišla dcera číslo tři - Hannah. Za dalších pět let, když už jsem si zase myslel, že naše rodina je kom­ pletní, mě sedmačtyřicetiletá Sande překvapila s tím, že tentokrát je to už určitě naposledy. Při této příležitosti jsem už nebyl tak blahosklonný. „Podej mi něco, co můžu rozbít. Rozbiju to hned teď!" zamumlal jsem. Bylo mi devětačtyřicet let! Rychle jsem počítal a zjistil, že až mé dítě vyroste a nastoupí na střední školu, budu se na rodičovské sdružení belhat o holi. 119

Kevin Leman — Na otci záleží

Ale dnes, když požádáte mou nejmladší dceru Lauren, aby dokončila větu „Tati, ty jsi můj...", vsadím se, že řekne „dar od Boha". Všechno, co Lauren s Hannah „překazily", bledne ve srovnání s tím, co do mého života přinesly. Znovu mě to utvrzuje v přesvědčení, že i kdy­ bych dělal cokoliv, největší naplnění jsem získal jako otec čtyř dcer a jed­ noho syna. Když přijdu domů, je úplně jedno, co Lauren s Hannah dělají. Třeba jedí zmrzlinu, sledují napínavý film v televizi nebo si hrají s nejlepší ka­ marádkou, všeho okamžitě nechají a uhánějí ke svému tatínkovi. Tato dvě malá děvčata se nemohou dočkat, až se vrátí jejich otec, aby ho objala. Nestarají se, kolik peněz jsem toho dne vydělal. Nezajímají se ani, kolik se prodalo mých knih nebo zda si mou přednášku přišly vy­ slechnout dva tucty či dva tisíce lidí. Doktorský titul za mým jménem pro ně nic neznamená. Mohl bych třeba utéct ze studií (což se málem stalo) a ony by ke mně cítily stále to samé. Jedna z nej smutnějších věcí, s níž jsem se setkal, je to, že mnoho mu­ žů míjí tuto bezpodmínečnou lásku a přijetí, protože nedokáže sytit ten nejvzácnější vztah, který kdy budou mít. Dennodenně usilují o respekt v kanceláři, obouvají si boty za dvě stě dolarů, jen aby okolní svět říkal: „Tenhle muž je důležitý." Dovolte mi, abych vám něco pověděl: Máte-li dceru, záleží na vás víc, než si vůbec dokážete představit. Při každém rozhodování, které učiníte, byste měli mít tohle na paměti. Kdybyste byli v pokušení opustit svou ženu, nejprve udělejte jednu věc. Vezměte si svou dceru na klín, podívejte se jí do očí a pak jí zkuste říct, že hodláte odejít. Nemůžete se rozvést s manželkou, aniž byste ve své dceři vyvolali pocit, že se rozvádíte i s ní. Je mi jedno, čím jste. Ve vašem podniku vás mohou nahradit (a také vás nahradí), ale v očích vaší dcerky budete vždycky jenom vy jediný. Proč vynakládat tolik energie mimo domov kvůli tomu, co můžete tak snadno získat doma? Znám částečnou odpověď. Zhruba ve stejné době, kdy většina mužů zakládá rodinu, také začínají šplhat po žebříčku profes­ ní kariéry. Čas, který by měli trávit doma, věnují především své práci. A tahle doba je kritická. Na chvilku se zastavte a položte si otázku: Co je doopravdy nejdůležitější? Na čem ze všech věcí, které dělám, záleží nejvíce? Skutečně vaše děti potřebují dalších deset tisíc dolarů? Nebo budou mít větší pro­ spěch z toho, když s nimi bude tatínek častěji večeřet? 20/

Muž je

důležitý

Často mluvím v rozhlasových a televizních pořadech - The View, Oprah, CNN, the Today Show, Good Morning America, Focus on the Fa­ mily. Občas s sebou beru některou ze svých dcer do studia. Po první části vysílání jsem vyšel ven, abych si vypil šálek kávy, ale moje dcera chtěla zůstat ve studiu. Myslel jsem si, že sejí tam nic nemůže stát, a tak jsem ji tam nechal sa­ motnou. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že moderátor usoudil, že bude zábavné nechat mou sedmiletou dceru mluvit do éteru - bez mého svolení. Víte, co to znamená být rozzlobený? Finanční úřad by mohl zabavit veškerý můj majetek a ani to by mě nedokázalo rozčílit tak jako tenhle pa­ razit, tahle měňavka, tenhle zákeřný virus, který se opovážil využít moji dceru, aniž by se mě předtím zeptal. Když jsem vcházel do studia, zrovna jsem ho zaslechl, jak se jí ptá: „Jaké to je mít takového tatínka? Takového, který pořád mluví v rozhlase nebo televizi?" Krissy mě svou odpovědí srazila do kolen. „Ach, vy to nechápete," od­ větila. „Je to prostě můj tatínek." To, co dělalo dojem na toho parazita, pro mou malou Krissy nezname­ nalo vůbec nic. Pro ni jsem byl prostě člověk, který ji často objímá, dává jí pusu na tvář a chová ji v náruči. Jsem člověk, který ji povzbuzuje, který ji vede, pečuje o ni a dávají najevo, že ji bude vždy milovat. Ano, zvolal jsem. A není to snad pravda? Pokud jde o mé dcery, jsem hrozná padavka. Protože mým dvěma starším dcerám je dnes už přes dvacet let, prošel jsem si tímto procesem již několikrát a získal jsem zkušenosti, o které bych se s vámi rád podělil. Vzpomínáte si na dívku Holly, o níž jsem psal na začátku této kapitoly? Nikdy nezapomenu na den, kdy odcházela na vysokou školu. Navždy to ovlivnilo mé priority.

„Teď je řada na mně" Den, kdy Holly odcházela na kolej, mi zlomil srdce. Naložili jsme dvě auta a dvě a půl hodiny jsme jeli do Grove City College, asi třicet kilomet­ rů od Pittsburghu v Pennsylvanii. Ačkoliv byla obě auta plně naložena, vyložena byla během pěti minut, hlavně díky chlapcům, kteří kradmo po­ hlíželi na Holly a zdálo se, že si kvůli ní vykroutí krk. Přemýšlel jsem, zda uškrcení studenta kvůli tomu, abych dal najevo, že má dcera je nedotknutelná, by bylo možno kvalifikovat jako sebeobranu. Den jsme strávili tím, že jsme pomáhali Holly zabydlet se v pokoji, setkali 121

Kevin Leman — Na otci záleží

jsme se s ostatními rodiči a procházeli se v areálu školy. Nakonec jsem se obrátil na Sande a řekl jí: „Radši bychom měli jet." „Nemůžeme teď odjet," protestovala Sande. „Ještě jsem Holly neustlala postel." Připomínám, že jsme Holly vezli na kolej, ne do mateřské školky. Ale dřív, než jsem stačil něco namítnout, na mě Sande vrhla pohled, který pro manžela znamená: „Dej si pohov, chlape." Jelikož jsem rozvážný člověk, tak jsem si dal pohov. Za pět minut byla postel ustlaná a už nebyl další důvod tam zůstávat. Poprvé za téměř dvě desetiletí bude jedno z mých dětí bydlet pod jinou střechou. Holly se začala loučit a já jsem se cítil, jako bych měl v krku knedlík. „Nelučme se tady," požádal jsem Holly. „Pojď s námi k autu." Doklopýtal jsem na parkoviště a vůbec se mi nelíbilo to, co se tu ode­ hrávalo. Sledoval jsem, jak si Sande s Holly říkají posledních pár slov. Sande Holly něžně objala a sevřela naši osmnáctiletou dceru v náručí, ja­ ko by si přála, aby se z ní zase stala malá holčička. Záměrně jsem si držel odstup, protože jsem se obával, že kdyby se Hol­ ly ke mně přiblížila, na místě bych se zhroutil a úplně se zesměšnil tím, že bych řekl: „Neopovažuj se tam vracet." Tiše jsem si říkal: Zůstaň tam, kde jsi. Jakmile jsem si to řekl, Holly se vymanila z matčina objetí a kráčela ke mně. Objala mě a řekla: „Miluju tě, tati." Dlouho jsem k sobě Holly tiskl. Začala se ode mě odtahovat, ale nedo­ volil jsem jí to. Ta symbolika byla až příliš reálná a veškerá má sebeobra­ na byla úplně marná. Začal jsem vzlykat. Holly na mě udiveně pohlédla. „Tati?" Zírala na mě s otevřenými ústy. „Co se děje? Nikdy v životě jsem tě neviděla takhle plakat!" Sklopil jsem zrak a spatřil jsem, že mé slzy dopadají Holly na čelo. Je legrační, na co myslíte v nejněžnějších okamžicích života. V tomto přípa­ dě jsem si uvědomil, že Holly má prsa. Ve zlomku vteřiny jsem se myš­ lenkami vrátil do doby, kdy Holly bylo deset let a kdy jsem šlápl na cosi, co leželo na podlaze. Zvedl jsem to a udiveně jsem si tu věc prohlížel. Na první pohled to vy­ padalo jako podprsenka, tak jsem usoudil, že asi patří mé ženě, přestože pro Sande byla zjevně příliš malá. Udiveně a zvědavě jsem tu věc nesl do vedlejšího pokoje a volal jsem na Sande: „Miláčku, co je tohle?" 22/

Muž je

důležitý

„To je Hollyina podprsenka." Znovu jsem se na tu věc podíval a zavrtěl jsem hlavou. „Moje Holly má podprsenku?" Potom jsem se pousmál. „Vypadá to, že jednoho dne vyros­ te a dostane opravdovou podprsenku." Držel jsem svou dceru na parkovišti a říkal jsem si: Nemůžeš vyrůst. Pořád je ti deset let. Ne, měříš padesát centimetrů a právě jsem si tě při­ vezl z porodnice, zapínám topení a každých deset minut kontroluji tvůj dech. Nemůže to být pravda. Musíme spolu strávit ještě spoustu času. Nejsem připravený na to, že se v sobotu ráno probudím a neuvidím tě sedět u mis­ ky s cereáliemi. Dá si ještě někdo kakaové lupínky? Potom se ozval můj testosteron. Když muži začnou být plni emocí a za­ drhává se jim hlas, mají sklon celou situaci ukončit. „Holly, měla bys jít," řekl jsem, pustil jsem ji a něžně do ní dloubl. Od­ cházela ode mě přímo, ani se neohlédla. „Holly, zavolej nám večer!" křikl jsem na ni. Holly zvedla ruku nad ramena jako politik, který mávl rukou nad ne­ vhodnou otázkou novináře, a zmizela v budově koleje, aniž by se ohlédla. Pohlédl jsem na Sande a řekl jsem: „Pojeďme odtud." Dvacet minut jsme jeli mlčky, přemýšleli, tesknili. Všechno ve mně křičelo: „Vrať se, Lemane, a odvez odtamtud svou holčičku. Zapomeň na vysokou školu. Ona patří domů." Naše auto však stále mířilo na sever a my se vraceli k jezeru Chau­ tauqua. Ten večer jsem žil jen čekáním na telefonát od Holly. Když konečně zvonění přerušilo tísnivé ticho, byl jsem připraven vyřídit si to s každým, kdo by se chtěl zmocnit telefonního sluchátka. Volala Krissy. „Jenom pět minut," řekl jsem jí. „Bude volat Holly a nechceme bloko­ vat linku." Krissy pozná, když nejednám příliš racionálně, takže dodržela svůj ča­ sový limit. Okamžitě jsem zkontroloval hlasové zprávy, jestli Holly nevo­ lala, když jsem mluvil s Krissy, ale žádná tam nebyla. Vrátil jsem se do obývacího pokoje a čekal. „Holly ví, že sleduji večerní zprávy," říkal jsem si. „Možná čeká, až skončí." Následujícího dne, v pondělí, jsem přišel brzy domů. Jasně, Holly měla včera večer spoustu práce, pomyslel jsem si, ale zavolá dneska večer. Jako bývalý studentský poradce jsem věděl, že by nebylo vhodné, abych jí tele­ fonoval, ale moc jsem se těšil, až zavolá.

Kevin Leman — Na otci záleží

Do té doby jsem se nikdy v životě tolik netěšil na zazvonění telefonu, ale toho večera a následujících šest dní pro mě neexistoval sladší - a po­ tom smutnější zvuk. Telefon zvonil správně, ale ani jednou nevolala Holly. V neděli, sedm dní poté, co jsme Holly odvezli, konečně zavolala. Byl jsem rozrušený, ale říkal jsem si, že se musím ovládat a zůstat chladný, abych ji postrašil. Místo toho jsem ji nechal vyprávět o tom, jaký byl její první týden na ško­ le, jaké je to na koleji a jak je Pittsburgh krásný. Ke konci rozhovoru za­ čala být trochu melancholická. Nemohl jsem si pomoct. „Holly," řekl jsem. „Musím se tě na něco zeptat. Na co jsi myslela, když jsi minulou neděli od nás odcházela?" „Tati," řekla - a okamžitě jsem si všiml, že už neřekla tatínku - „je do­ cela legrační, že se na to ptáš, protože jsem o tom celý týden přemýšlela. Hlavou se mi honilo to, že tatínek s maminkou mě skvěle vychovali a teď už je řada na mně, abych se o sebe postarala." Teď už je řada na mně. A právě tohle je podstata otcovství - dovolit dě­ tem, aby na ně přišla řada. Největší úspěch, kterého kdy mohu dosáhnout, je připravit další generaci, aby byla schopna převzít zodpovědnost za svůj život. Každá oběť, kterou jsem musel kvůli Holly podstoupit, se v tu chví­ li zdála nepodstatná ve srovnání s tím, jaká žena se z ní stala. Po několika dnech jsem od Holly dostal dopis. Jelikož vím, že bych jej nedokázal přečíst na svém semináři, myslím, že ho mohu vložit do této knihy. Tati, strašně nerada jsem se s tebou loučila. Netušila jsem, že to pro nás bude tak těžké - obzvlášť pro tebe. Opravdu se mi po tobě moc stýská, tati. Je to zvláštní, v uplynulých dvou týdnech jsem se ti cítila ještě bližší než dřív, protože jsem viděla, jak moc se ti bude stýskat. Stýská se mi po společných procházkách, po tom, jak jsme spolu četli novi­ ny. Milovala jsem, když jsi byl pořád se mnou, již od časného rána, když jsme seděli v kuchyni a mohli jsme si popovídat o tom, co píší v novinách. Moc se mi líbilo, jak jsi mi podával přílohy „Life" a „Dear Abby" dřív, než jsem o ně stačila požádat. A vsadím se, že tobě se bude stýskat po tom, jak jsem vstoupila do koupelny, zrovna když ses sprchoval! Děkuji ti za veškerou podporu, tati. Vždycky když ztrácím chuť do práce, vzpomínám, jak jsi chtěl přestat s nějakou prací, ale vždy jsi ji dotáhl do konce. Jsem na tebe a na to, co jsi dokázal, nesmírně pyšná. 24/

Muž je

důležitý

Moc tě miluju, tati. Jsi nejlepší otec na světě! Děkuju ti, že jsi mě vychoval. Nikdy nezapomeň, že pro mě tolik znamenáš. Miluju tě!

— Holly O několik let později jsem vyprávěl o loučení s Holly na semináři, kterého se Holly náhodou účastnila. Nakonec ke mně Holly přistoupila a řekla: „Víš, že v tom příběhu ještě něco chybí." „Copak?" „Víš, proč jsem se neohlédla?" zeptala se. „Ne. Proč?" „Protože jsem plakala a nechtěla jsem, abys viděl, jak jsem vyděšená." Holly věděla, že ji milujeme. Věděla, že má dobrý vklad do začátku. A nyní chtěla, abych byl na ni pyšný. Nechtěla, abych si myslel, že se bojí, věděla totiž, že je řada na ní, aby se postavila na vlastní nohy. Holly možná byla vyděšená, ale vedla si skvěle. Již v prvním ročníku byla oděměněna jako jedna z nejlepších studentek na výroční slavnosti ško­ ly. A ve druhém ročníku se stala královnou slavnosti. Jestli jsem ve vás vzbudil dojem, že jsem dokonalý otec, dovolte, abych vám popsal chybu, kterou jsem udělal, když Holly byla korunována královnou na Grove City College. Dlouho předtím, než jsem se dozvěděl, že Holly je kandidátkou na krá­ lovnu, jsme spolu s Randym Carlsonem přijali pozvání na rodičovský se­ minář. Když se Holly dostala do finále, řekl jsem Randymu: „Poslyš, potřebuji opustit seminář o trochu dřív, abych se mohl zúčastnit výroční slavnosti na Grove City College. Holly kandiduje na královnu slavnosti a na takhle malé škole to hodně znamená. Výroční slavnost tam je velká událost. Zá­ pas. Tanec. Nemůžu si to nechat ujít." Randy pochopil, co cítím, ale několik stovek lidí se už zapsalo na náš seminář, což vyžadovalo účast nás obou po celou dobu. „Jak jim mám říct, že tady budeš jenom jeden den?" zeptal se. Než abych zrušil své slovo, radši jsem dodržel svůj závazek. Pak Holly byla zvolena královnou slavnosti a já jsem tam nebyl, abych s ní prožíval tuhle důležitou událost. Kéž bych býval řekl: „Hned teď odjíždím", ale neřekl. Vím, že Holly by si přála, abych to řekl. /25

Kevin Leman — Na otci záleží

Rozhodně jsem pyšný na poctu, které sejí dostalo, a na vše, co dokáza­ la. Po promoci měla na stole nejméně šest nabídek zaměstnání. Dnes je profesorkou angličtiny na místní střední škole. Dokázala se postavit na vlastní nohy. Nyní nadešel čas, aby se mé dcery a syn postavili na vlastní nohy. A ví­ ce než na cokoli ostatní, co jsem dokázal, jsem pyšný na to, že jsem jim poskytl dobrý start. Nemusím dokazovat, že jsem pro ně důležitý. Stačí, když se podívám správným směrem a jejich životy mi to okamžitě při­ pomenou.

Poslední slovo Nevím, jak to říct, tak to prostě povím přímo: Moje žena je krasavice. Když vstoupí do místnosti, okamžitě šijí všimnete. Dvakrát. Tím chci říct, že kdykoliv stojí vedle mě, muži se zrakem zatoulají k ní, pak se podívají na mě a z jejich pohledů dokážu vyčíst, co se jim zrovna honí hlavou: Jak takovýhle chlap může mít takovou ženu? Nejsem si jistý, zda muž vůbec někdy vyroste z touhy po tom, aby o něj měly zájem ženy. Ale často se kvůli tomu zaměřujeme na špatné věci. Myslíme si, že když budeme vydělávat dost peněz, ženy o nás budou mít zájem. A víte že ano? Budou o nás stát. Materialisticky zaměřené ženy. Nebo si myslíme, že když v pětapadesáti letech budeme mít břicho a hrudník jako pětadvacetiletý, ženy si toho všimnou. Budou to však po­ vrchní ženy, které se starají o takovéhle věci. Je mnohem smysluplnější, když si nás ženy budou vážit kvůli našemu charakteru. Nemůžu ani říct, kolik žen za mnou přišlo na mých seminá­ řích, z očí jim tekly slzy, které jim rozmazávaly líčidla. Tiše mi říkaly: „Kéž byste byl můj otec." Tohle často říkají dospělé ženy. Nepředstavují si mě jako svého manžela - nejsem krasavec - ale jako muže, na něhož by se mohly obrátit. Přály by si, abych byl jejich otec. Bob Carlisle, který složil a nahrál populární píseň „Butterfly Kisses", měl podobnou zkušenost. Ve své knize, která nese stejný název, Bob píše: „Dostal jsem spoustu emailů od mladých děvčat, která si přála, abych se oženil s jejich matkami. Musel jsem se nad tím pousmát, ale pak jsem si uvědomil, že ty dívky nechtěly, aby jejich maminka prožila milostný ro­ 3 mánek. Toužily po otci, o němž se zpívá v té písni, a to mě úplně zdrtilo." Tak velká je touha po otci skrytá v ženském srdci. Není to jen senti­ mentální přání. Dr. Kimberlyn Rachael Anne Learyová psala svou dok­ torskou práci o vlivu otce na dospívající dceru. Dokonce i když jej 26/

Muž je

důležitý

považovala za velice důležitého a domnívala se, že má „značný psycholo­ gický vliv" na její život. 4 Přál bych si, aby na mém pohřbu došlo ke dvěma věcem. Za prvé by bylo hezké, kdyby tam byl dostatek plačících či naříkajících. Ať celé město slyší, že je pár lidí smutných poté, co se brach Leman odebral na věčný odpoči­ nek. Ale za druhé bych si přál, aby moje manželka řekla, že jsem byl dobrý manžel a dobrý otec. Nepohřbívejte mě s mými knihami. A když budete hlasitě naříkat, ne­ dávejte mi do rakve ani mé diplomy. Dovolte mi žít dál ve třpytu očí mých dcer a v pečlivě budované sebedůvěře mého syna. Nepotřebuji trofeje ve sportu, padesát let staré hodinky ani majetek, jako má Warren Buffet. Chci jen rodinu, které se po mně bude stýskat, vnoučata, která si mě budou pamatovat, a manželku, která mě bude potře­ bovat a vážit si mě. Pokud se tohle stane skutečností, pak budu vědět, že jsem důležitý a nebude mě zajímat, co si o tom myslí zbytek světa.

m

kapitola 3.

Nový význam manželského lože estadvacetiletá Melissa se právě vrátila ze svatební cesty. V Seattlu ve státě Washington byl krásný letní den a Melissa se musela přemáhat, aby manželovi nezavolala dřív než v jednu hodinu odpoledne. „Haló, Gregu, přijď domů!" řekla mu. „Copak je? Zeptal se Greg. „Stalo se něco?" „Ne, nic se nestalo. Je tak krásný den. „A o co jde?"

Š

„Neměli bychom ho propásnout. Měli bychom jít na procházku." „Na procházku?" „Ano." „Haló, planeta Země volá Melissu. Právě jsem nastoupil do tohoto za­ městnání. Je jedna hodina odpoledne. Nemůžu si vzít volno jen proto, že vyšlo slunce!" „Nechápu, proč by to nešlo. Chci říct, k čemu mi je, že jsem vdaná, když tě vidím méně, než když jsme byli jenom zasnoubeni?" Co se odehrávalo při tomto rozhovoru? Proč vůbec Melissu napadlo, aby manželovi volala? Proč ji Greg ani nezačal brát vážně? Melissa byla nejmladší z pěti dětí. Její otec, dražitel, měl malou firmu. Kromě naprosté nutnosti být ve středu večer přítomen na aukci, mohl se svým časem volně disponovat. Když bylo mimořádně hezké počasí - což se v oblasti Seattlu nestává každý den - si udělal odpoledne volno a strávil čas s manželkou a dvěma mladšími dcerami. Melissa si přinesla do manželství nepsaná pravidla a jedním z těchto pravidel bylo, že manžel si může vzít volno, kdykoli se mu zachce. Možná si myslíte, že manželé si svá pravidla proberou dřív, než přijdou k oltáři, ale tak je tomu jen zřídka. Většina manželských párů si ani ne­ uvědomuje, že takové soubory pravidel existují - pak se spolu nastěhují do nového domova a rozhodnutí, zda odpadkový koš má být umístěn pod dřezem nebo venku na zápraží, se náhle promění ve Třetí světovou válku. Když odejdete od oltáře a jakmile si vyčešete zrnka rýže z vlasů, začne na vás dopadat realita. A hádejte, co se stane? Takový je prostě život. Váš manžel začne překračovat pravidla! 28/

Nový význam

manželského

lože

Melissa žila ve světě vlastních představ. Předpokládala, že osmadvace­ tiletý manžel, který měl běžné zaměstnání, bude mít stejnou svobodu jako pětapadesátiletý majitel malé firmy. Musela se naučit, že manželství není totéž co milostné schůzky. Poté, co snoubenci uzavřou manželství, se před jejich dveřmi objeví obrovský náklad nových odpovědností: musí splácet hypotéku, sami si nakupovat zeleninu, sami se starat o domácnost. Aby bezpečně propluli bouří těchto změn, musí si stanovit nová pravidla, která budou odpovídat jejich konkrétní situaci. A je to ještě složitější, když uvážíme, že domácnost má více než jenom dva členy.

Početnější

domácnost

Když se dva lidé vezmou, sloučí se tak nejméně šest lidí - ženich s nevěs­ tou a dva rodiče z obou stran. Jedná-li se o rodiny s dětmi z předchozích manželství, počet může vzrůst až na deset nebo ještě víc, v závislosti na tom, o kolikátý sňatek se jedná. Tyto skupiny nebydlí pod jednou stře­ chou, ale jejich názory a pohledy na život, hodnoty a priority budou usilo­ vat o pozornost - a to i tehdy, když jedna nebo více z těchto osob zemře. Manželé na sebe berou značné riziko, když přehlížejí vliv, který na ně měly tyto osoby v dětství. Každý člověk si do života a do manželství při­ náší pravidla a čím více je pravidel, tím je pravděpodobnější, že nic netu­ šící partner některé pravidlo poruší. Jednoduchý nástroj zvaný analýza životního stylu manželům pomůže, aby si pravidla uvědomili a zhodnotili soubory pravidel, které uznávají. Analýza životního stylu jim pomůže v mnoha oblastech, protože vliv otce na dceru je nejsilnějším činitelem, o němž její pravidla vypovídají. Pokud se dcera nenaučí hodnotit svá pra­ vidla, která přejala od otce - nebo pokud se manžel nenaučí chápat pravi­ dla, která jeho tchán předal své dceři - manželům bude brzy velmi těsno. Nutnost analýzy životního stylu jsem si začal uvědomovat velice brzy ve svém vlastním manželství. „To není francouzský klíč, Kevine," peskovala mě manželka. „To je ha­ sák. Potřebuji šestnáctku." Sandin otec byl velmi zručný. Prvních pět let manželství jsem trávil tím, že jsem se horečně snažil zapamatovat si jména nástrojů, abych věděl, který mám Sande podat. Když je třeba něco opravit, mám obě ruce levé. Ze nejde Ve vidla,

začátku to byl problém. Sande však brzy pochopila, že pokud něco opravit lepicí páskou, jsem nepoužitelný. většině manželství by to žena považovala za „útok". Porušuješ pra­ chlapče. Manžel by měl umět opravit věci v domácnosti. Ještě dva ,'29

Kevin Leman - Na otci záleží

takové útoky, a končíme spolu. Žena přirozeně očekává, že manžel bude v jejím životě figurovat jako důležitý člověk - jako hodný tatínek - a je v šoku z toho, že se tak neděje. Touha pomáhat manželským párům, které procházejí tímto nedorozumě­ ním, mě přiměla k tomu, abych rozvinul proces vedení prostřednictvím ana­ lýzy životního stylu. Nejprve zjišťujeme, jako kolikátým dítětem v pořadí byla vaše manželka. Tím se okamžitě vybuduje jeviště a pomůže nám to pochopit, proč žena měla právě takový vztah k otci. Dále pokračujeme po­ pisem její matky a otce, pátráme po skrytých předpokladech, které vtiskli do její mysli. Potom krátce popíšeme každého sourozence. Během tohoto procesu ženu žádám, aby si vybavila některé vzpomínky z dětství. Jednou z Melissiných nej oblíbenějších byla, jak ji otec vzal o je­ jích šestých narozeninách na nákup. Byl to jediný případ, na který si vzpomínala, že byla s otcem někde sama. Přestože její matka nakonec mu­ sela vrátit téměř všechno, co koupili (nic jí nesedělo), Melisse se rozzářily oči pokaždé, když si na tento nákup vzpomněla. Melissa dokonce dokáza­ la říct, co tehdy měla k obědu (hot dog a mléko a zmrzlinový pohár jako dezert), a téměř minutu po minutě vyprávět o nákupu, ke kterému došlo před dvaceti lety. Je zajímavé, že Melissa si tuhle vzpomínku uchovávala, přestože se jednalo o velmi vzácnou (vlastně jedinečnou) událost. Tato vzpomínka utvářela i způsob, jakým Melissa smýšlí o tom, jak by se muži mohli a měli chovat. Analýza životního stylu nemusí trvat dlouho. Během setkání v mé pra­ covně jí můžeme projít za dvacet minut. Na semináři ji provedu za osm minut. Mluvím-li k větší skupině, mám rád zábavu. Když žena popisuje své vzpomínky z dětství, zapisuji si vlastnosti jejího manžela, aniž bych jí tento seznam ukázal. Když žena skončí, obrátím tabuli tak, aby ji ostatní kromě této ženy viděli. Potom ženu požádám, aby popsala svého manžela. Účastníci semináře jsou vždy udiveni - téměř ve všech případech to vy­ padá, jako by žena četla seznam, který jsem napsal na tabuli. Jak to dělám? Každá dcera má vždycky sklon vzpomínat si na věci, kte­ ré souvisí s tím, jak vidí život. Například starší dítě bude mít tendenci vy­ bavovat si negativní vzpomínky („dostala jsem se do problémů", „odřela jsem si koleno", „spadla jsem z kola"). Mladší sourozenec často uvádí šťastnější, mnohem veselejší vzpomínky („vzpomínám si na Vánoce, když mi byly čtyři roky, přiběhla jsem ke stromečku a tam byla panenka Bar­ bie, kterou jsem si vždycky přála"). Nyní mluvíme o relativně zdravém 30/

Nový význam

manželského

lože

rodinném prostředí. Dysfunkce mohou radikálně ovlivnit vzpomínky da­ ného člověka. Melissa si vzpomíná na nákupy, protože to souvisí s tím, jak nahlíží na život. Přestože výlet s otcem (samotným) nebyl běžným jevem, Melissa věří, že muž může (a měl by) s ní trávit čas, jakmile se jí to bude hodit. Bude hledat manžela, u kterého uvidí stejné kvality, ale pak vznikne napě­ tí, protože názory mladé ženy a mladého muže se budou lišit. Obvykle si lidé berou partnera, kterého znají mnohem méně, než se domnívají. Každý nemá příležitost sednout si s psychologem a provést analýzu ži­ votního stylu. Nyní si řekneme, jak vytvořit plán svého života a jak pře­ tvořit pravidla vyplývající ze vztahu otce a dcery. Mužům doporučuji, aby svým manželkám dali přečíst tuhle kapitolu. Oběma vám to pomůže pochopit nejen to, jak správně vychovávat vaše dcery, ale také jak bylo vaše vlastní manželství utvářeno a formováno vztahem, který měla vaše žena se svým otcem.

Načrtnutí plánu života Mám pro vás úkol. Vezměte si list papíru a nahoru napište maminka. Ně­ kolika slovy popište matčinu osobnost. Nebojte se - nebudete jí to ukazo­ vat, tak buďte zcela upřímní. Tohle není příležitost popsat rodiče, jakého byste si přáli (k tomu se dostaneme později), ale popsat rodiče, jakého jste skutečně měli. Toto cvičení vám pomůže získat pokud možno objektivní pohled na to, jak jste jako syn zakoušel vztah se svou matkou. Můžete tuto chvilku využít, abyste si položili otázku: „Doplácím na tento vztah, nebo mám prospěch ze vztahu se svou matkou? (což je podobné poutu, které existuje mezi otcem a dcerou)." Můžete toto cvičení také využít k t o m u , abyste zhodnotili svůj vztah s otcem - a pak i své vlastní rodičovství. Jak byste charakterizovali vztah, který máte se svou dcerou? Co myslíte, že se naučila o životě a o mužích ze způsobu, jakým s n í jednáte? Dokážete ji podporovat, nebo jste k n í kritický? Myslím, že alespoň s první z našich dcer jsem si vedl docela dobře. Těs­ ně předtím, než se Krissy vdala, mi napsala krátký vzkaz: „Učinil jsi mě tím, čím jsem." Když vám tohle vaše dcera napíše, bude to obvinění, nebo slova uznání? Bude ta slova psát s láskou, nebo zatrpklostí? Toto cvičení je jako lékařské vyšetření - prostě jen zjišťujete, zda všechno mezi vámi a va­ ší dcerou správně funguje. 131

Kevin Leman - Na otci záleží

Muži, prosím chápejte, že vaše žena je zároveň něčí dcerou (mohl byste ji také požádat, aby udělala stejné cvičení a analyzovala svůj vztah s ot­ cem). Tím by se naučila být taková, jaká je. Pomůže vám to, když se bu­ dete snažit zlepšit vztah s manželkou a s dětmi. Jestliže byl otec vaší ženy kritický, po analýze životního stylu si možná manželka řekne: „Myslím, že jsem lhala sama sobě o tom, jak jsem vyrůstala. Teď vidím, že jsem pro otce nikdy nebyla dost dobrá. Vedla jsem si v životě dobře, ale něco uvnitř mi spílá, i když mám vynikající výsledky. Teď můžu říct: ,Ach ano, mému otci by to nestačilo. Nedokázala jsem správně ani umýt auto.' Pro mého bratra měl vždycky čas, pro mě nikdy." Vyzbrojena tímto pochopením může vaše žena začít bojovat s pocity méněcennosti. Bude muset přepracovat svá pravidla, aby byla schopna s vámi - svým manželem - jednat jinak. Možná jste se oženil s tatínkovou „malou princeznou". Možná otec vaši ženu rozmazlil a vy si nyní uvědomujete, že má poněkud slabý charakter. Možná má v sobě vtisknutou myšlenku: Můžu manipulovat s mužem a do­ stanu vše, co budu chtít. Jste-li mužem, který se oženil se ženou s takový­ mito postoji, často budete cítit, že byla překročena únosná míra. Taková manželka bude používat slzy, smyšlené choroby nebo záchvaty vzteku, aby dosáhla svého, ale vy si uvědomíte, že vždycky dosáhne svého. Oba budou mít spoustu práce, aby překonali tento nezdravý styl ve vztahu. „Malá princezna" se bude muset naučit, jak se stát manželovi partnerem, jenž je schopen ustoupit, spíše než divokým tyranem. Jakmile sepíšete matčin a otcův vliv, bude dobré vymezit vliv vašich sourozenců. Ovlivnili vás - a vaši ženu - více, než si uvědomujete.

Role sourozenců Myslíte, že Bili Gates je prvorozeným nebo až dalším dítětem? Chytří po­ zorovatelé již znají správnou odpověď: Narodil se jako druhé ze tří dětí. „Věděl jsem, že Bili Gates není prvorozený, jakmile jsem se dozvěděl, že i přes námitky rodičů odešel po druhém ročníku z Harvardu," řekl re­ portérovi časopisu Forbes Frank Sulloway, pracovník Institu technolo­ gií v Massachusetts a badatel v programu zkoumajícím vědu, technologie a společnost. „Prvorozený by to nikdy neudělal. Zůstal by na škole, dokud by nedosáhl titulu, aby udělal rodičům radost."' Není těžké sledovat, jak muž, který se dokázal vzepřít svému otci, byl rovněž schopen ujmout se společnosti IBM - a mít úspěch. Prvorození možná také riskují, ale mají sklon podstupovat velmi uvážlivé riziko. Dru32/

Nový

význam

manželského

lože

horození mnohem pravděpodobněji dají v sázku všechno, co mají, a to i v případě, že to bude znamenat odcizení s jejich otcem. Situaci, jakou zažíváte ve své rodině, ovlivnil vztah, který jste měli s nej vlivnější osobou ve vašem životě. Při sepisování plánu vašeho života a vrozených vlastností je třeba vzít v úvahu i vliv vašich sourozenců. Pro­ to zapište to, co jste psali o rodičích, i u svých sourozenců a začněte tím nej starším. Zahrňte do tohoto cvičení i sebe. Až dokončíte seznam, vraťte se a „naslouchejte" roli nejstaršího dítěte (i kdybyste jím byli vy). Nalezněte jedno nebo dvouslovný výraz, který by popsal, jaký měl(a) vztah s otcem. Možná vás napadne: Byla opravdu chytrá a zodpovědná. Kdybych byl s vámi, doplnil bych: „Vždycky se ovládala, nemám prav­ du? Vždy cítila zodpovědnost. O druhé se dobře starala, raději dávala, než brala. Ať už chtěl otec cokoliv, jako první vyskočila a dala mu to." „Jak to víte?" „Tak je to vždycky." Nelze to sice tvrdit úplně ve všech případech, ale s dosti velkou pravděpodobností odhadnu, za jaký typ muže se vaše dcera provdá - nebude-li opatrná, jejím manželem se stane neúspěšný člověk, takový, který potřebuje, aby se o něj někdo staral. „A teď mi povězte o dalším sourozenci," pokračuji. „Byl to rebel. Jezdil na motorce. Experimentoval s drogami." „Pak je to snadné. Budeme mu říkat rebel. A co třetí?" „Moje sestra? Byla nesmírně zbožná." „Světice." „Přesně!" „Dobrá, budeme ji označovat jako světici. A vy?" „Měl jsem rád sport. Vždy v dobré kondici." A nyní už asi chápete, proč se každý člen této rodiny stal tím, kým je. Světice pochopí, že role rebela je už obsazená. Když chtěla, aby ji ostatní uznávali, obzvlášť otec, musela dělat něco jiného. Zatímco rebel (který nemohl soupeřit s prvorozenou) měl potěšení z toho, že otce zklamal (pro­ tože to byl způsob, jak si ho otec všiml), světice se zase vzhlédla v tom, že nikdy nevyvolala otcův nesouhlas. V mé vlastní rodině měla sestra vždycky vynikající známky ve škole. Můj bratr byl rozehrávač v americkém fotbalu. Co zbylo na mě? Místo akademika i sportovce již bylo zamluveno. Stal jsem se rodinným klau­ nem. Nebyl jsem si jistý, zda na mě otec může být hrdý, ale bez pochyby jsem ho dokázal rozesmát. /33

Kevin Leman — Na otci záleží

Sourozenci nás ovlivňují více, než jsme ochotni si připustit. Mají vliv na ty nejbanálnější věci, třeba na to, jaké filmy rádi sledujeme. Na seminářích rád pokládám otázku: „Kolik žen zde vidělo film, který by měl dostat čtyři hvězdičky, ale dostal jenom jednu - Tři Amigos a může upřímně říct, že se jim líbil?" Asi šest žen z dvou set účastníků semináře zvedne ruku. „Malý mo­ ment," řeknu a jdu k posluchačům. Přistoupím k první ženě. „Řekněte mi, kolikátá v pořadí jste se narodila?" „Jako poslední." „A máte starší bratry, že?" „Jak to víte?" „Za chvíli se k tomu dostaneme." Pak přejdu k další ženě. „Kolikátá v pořadí jste se narodila?" „Jako prostřední." „Máte staršího bratra?" „Ano, je to tak." Jdu k další ženě. Možná mě překvapí. „Jsem prvorozená, nemám žádného bratra a jenom jednu sestru." „Vážně? Můžete mi několika slovy říct, jaký byl váš vztah s otcem?" „Mohu to popsat jedním slovem. Úžasný." Potom promluvím ke všem účastníkům. „Vím, že to zní trochu zvlášt­ ně. Někteří z vás jsou asi zklamáni už jen kvůli tomu, že diplomovaný psycholog sleduje film, jako je Tři Amigos. Dovolte, abych to vysvětlil. Tři Amigos je od začátku až do konce film pro muže. Když jsem ho viděl poprvé, myslel jsem, že umřu smíchy. Pak jsem pohlédl na svou ženu, kte­ rá měla ruce složené na prsou a dívala se na mě, jako by si říkala: ,Nemůžu uvěřit, že se tomu směješ.' To, že se žena s muži cítí příjemně, lze posoudit především podle toho, jak reaguje na tenhle film." Věděl jsem, že takové ženy mají starší bratry, protože ženy se staršími bratry přitahují věci, o které se zajímají muži. Nemyslím tím, jen to, že sná­ ze naváže intimní vztah s mužem. Znamená to, rovněž, že je ráda v mužské společnosti. Někdy dá přednost mužské společnosti před ženskou. Když se oženíte s takovouhle ženou, možná pro vás bude šokující, že ačkoliv ostatní ženy ve společnosti vytvoří ženské skupinky, vaše man­ želka bude obklopena muži - a všichni se budou smát a dobře se bavit. To neznamená, že vaše manželka flirtuje. Znamená to, že vyrůstala mezi mu­ ži a prostě má raději takovouto společnost. 34/

Nový

význam

manželského

lože

Víte co? Váš otec i otec vaší ženy jsou muži. Nepřekvapí nás tedy, že čím lepší vztah měla se svým otcem, tím lépe se žena cítí ve společnos­ ti mužů. Velice pravděpodobně jí bude bavit rybaření nebo lovení zvěře s otcem, což otci usnadní ji chválit a poskytnout jí tak mnohem pozitivněj­ ší zkušenost vztahu otce a dcery. Při několika příležitostech jsem byl pozván do pořadu Today. Jednou, aniž bych znal rodinu, z níž pochází Katie Couricová, jsem jí ve studiu řekl: „Nechte mě hádat, Katie, že máte alespoň tři starší sourozence, a do­ konce bych řekl, že někteří z nich jsou chlapci." Měl jsem pravdu. Katie Couricová byla v šoku. Ale když sledujete, jak se chová k mužům, je to naprosto zřejmé. Katie se s muži, s nimiž vede rozhovor, cítí tak dobře. Lehce je škádlí, někdy jim položí ruku na rame­ no, aby je povzbudila. Účelem analýzy životního stylu není, abyste získali výmluvu nebo se stali vítězi v hádce, ale abyste pochopili, co skutečně cítíte a proč. Ne­ můžete si vybudovat úspěšné manželství, když si nejste jistí tím, co je pro vás důležité. Tato analýza vám také pomůže pochopit, proč jednáte s opačným po­ hlavím právě tak, jak jednáte, a může vám poskytnout vhled a pochopení toho, jak jedná váš manželský partner. Když víte, co můžete od svého manželského partnera očekávat, budete potom schopni tato očekávání vy­ jádřit, přehodnotit je nebo je úplně odložit. Nakonec vás nebudou vaše očekávání ovládat. Většina manželů se potřebuje zaměřit na to, co se děje v jejich manžel­ ství. Jinak budou žít s nepřiznanou aurou frustrace a nikdy se nedozví proč. Budou svou nespokojenost skrývat až do chvíle, kdy vybuchne v podobě nevěry, hořké hádky nebo jiném zraňujícím jednání. Možná svou matku nebo otce nenávidíte. Možná je nesmírně milujete. Možná se cítíte méněcenní, když na ně myslíte. Možná cítíte další spoustu emocí, ale ať se vám líbí nebo ne, pravdou zůstává, že váš otec a matka na vás měli největší vliv. Ať už jste reagovali láskou nebo vzdorem, byli jste k této reakci ovlivněni svými rodiči. Aniž byste se dozvěděli, proč jste re­ agovali tak, jak jste reagovali, a jak vás vaši rodiče - obzvláště matka ovlivnili, budou vás ovlivňovat i nadále - v dobrém i ve zlém.

/35

ícgpitota 4.

Nedostatek otcovské pozornosti ětiletá Pamela Hollinworthová odešla z rodinné oslavy a na sobě měla pouze lehké oblečení a na nohou tenisky. Do divočinyv Nové Anglii byla bez kabátu velice špatně oblečená. Po osm mučivých dní po ní pátra­ ly čtyři stovky záchranářů, kteří pročesávali národní park White Moun­ tain. Během těch dní Pamela přežívala jen díky tomu, že občas pila vodu z horských potůčků. Když byla konečně nalezena a spočinula v otcově ná­ ruči, její první slova zněla: „Tatí, čekala jsem na tebe." 1 Vaše dcera se možná nikdy neztratí v hlubokém lese, ale čeká na to, že ji budete denně hledat mnoha jinými způsoby. Malé děvče se soustavně ptá, když ne slovy, tak svým chováním: „Jsem pro tebe důležitá, tati?" Před mnoha lety jsem s Krissy snídal v jedné venkovské restauraci v Tusconu ve státě Arizona. Přistoupil k nám nějaký muž a řekl: „Vy jste doktor Leman, ž e ? " „Ano." Vypadal tak dychtivě, že jsem se začal obávat, zda mu nedlužím nějaké peníze. „To je prostě skvělé," odvětil. „Byl jsem požádán, abych na 16. května našel přednášejícího pro duchovní obnovu mužů." Okamžitě jsem ucítil, jak mě pod stolem někdo kopl do nohy (16. květ­ na má Krissy narozeniny). Říkal jsem si, že musím být k tomu muži slušný a nepřerušovat ho. Mluvil dál a dál o tom, jak jeho církev chce toho nejlepšího přednášející­ ho a že je přesvědčen, že bych jím měl být já. Zmínil i částku, kterou by byli ochotni mi zaplatit. Ještě než domluvil, dostalo se mi dalšího kopan­ ce. Netušil jsem, že má Krissy takovou sílu v nohách. „Je od vás velice milé, že jste si na mě vzpomněl," řekl jsem nakonec tomu muži, „ale 16. května už mám něco velmi důležitého. Toho dne má moje dcera narozeniny." Slyšel jsem hlasité oddychnutí na druhém konci stolu. Krissy mi svými kopanci sdělovala: „Tati, čekám na tebe." V mnoha rodinách se však otec bohužel vůbec neobjevuje. Možná ne­ udělá nic tak radikálního a zcela zničujícího, jako je například rozvod

P

36/

Nedostatek

otcovské pozornosti

s manželkou a odstěhování se od dětí, ale prostě není pro své dcery emo­ cionálně přítomný. Tím se vytváří syndrom, který nazývám porucha způsobená nedostat­ kem otcovy pozornosti, zkráceně PNOP. Pro vaši malou holčičku je svět jako divočina a ona čeká, až přijdete a pomůžete jí touto divočinou projít. Aleje v tom háček: Otec se musí naučit vyvést své dcery z divočiny, ne je divočinou nést. Možná si myslíte, že věnovat příliš málo pozornosti je špatné a jste v pokušení sklouznout k opačnému extrému - dělat pro svou dceru úplně všechno, příliš ji vést. Bohužel zjistíme, že toto je stejně nebezpečné.

Příliš mnoho, nebo příliš málo? Otcovství by se dalo sice přirovnat spíše ke spektru, ale kvůli zjednoduše­ ní se podíváme jenom na dva póly: Na otce, kteří výchovu přeceňují, a na ty, kteří ji podceňují.

Otcové,

kteří výchovu přeceňují

„Tati!" Šestnáctiletá Krissy se snažila překřičet hluk v pozadí. „Kdy při­ jdeš domů? Zápas už skončil a my půjdeme do pizzerie." „Věřím ti, zlato," odpověděl jsem. „Jenom se vrať v rozumnou dobu." „V kolik to je hodin?" „Víš přece, co je to rozumná doba." Zavěsil jsem dřív, než mohla v rozhovoru pokračovat. Za deset minut Krissy volala znovu. „Tati, jsme teď v pizzerii. Je tu hodně lidí, ale basketbalové družstvo ještě nedorazilo. V kolik hodin mám přijít domů?" „Mám dvě dcery jménem Krissy," ptal jsem se jí, „nebo jsme se před chvílí o tomhle už spolu bavili?" „No tak, tati!" „Vždyť jsem ti to už řekl, Krissy. Přijď domů v rozumnou dobu. Víš, co je to rozumná doba." „Ale t a . . . " Cvak. Po několika vteřinách telefon zvonil znovu. „Tati, prosím tě, nezavěšuj..." „Kdo volá?" „Tady je Krissy, tati." /37

Kevin Leman — Na otci záleží

„Ach, šestnáctiletá dospělá dcera, která ví, jaký je za daných okolností rozdíl mezi rozumnou a nerozumnou dobou?" Krissy si dlouze povzdychla a za hodinu se vrátila domů. Děti někdy nechtějí dospět. Pro dceru může být samostatné rozhodová­ ní bolestným procesem a někteří otcové až příliš dychtivě tento proces od­ dalují až do chvíle, kdy jejich dcery budou dospělé a odkázané na sociální zabezpečení: „Je ti šestnáct let, Marto. Je na čase, aby ses o sebe začala starat." Otec, který péči přehání, svou dceru dusí. Takový otec je přesvědčen, že ví, jak se jeho dceruška má vyvíjet, a bude ji vychovávat tak, aby byla jako tuleň, který zatleská pokaždé, když mu tatínek hodí rybku. To způso­ bí, že dcera bude vždy hledat otcovo schválení a bude mít velmi nízkou nebo žádnou sebedůvěru. Když otec výchovu přeceňuje, neposkytne dítěti příležitost, aby rozví­ jelo své vnitřní zdroje. Dcera se tak stane nadmíru závislou na svém otci a nikdy jej nedokáže zcela opustit. Raději než aby vstoupila do manželství jako samostatný partner, spíše vzbudí ve svém manželovi pocit, že v ní získal další dítě. Toto jsou znaky přehnané výchovy. Místo aby rodič pomohl dceři vy­ tvořit si vlastní názory, bude jí spílat za každou myšlenku, která se bude lišit od těch jeho. Místo toho, aby svou dceru povzbuzoval k zodpověd­ nosti, ji povede k tomu, aby zůstala závislá. Místo aby dceru vedl k rozvo­ ji jejích silných stránek a schopností, ji kritizuje a rozmazluje ji do té míry, že dcera nakonec uvěří, že žádné silné stránky a schopnosti nemá. Spíše než aby dcera něčím rodině přispívala, ji takový otec učí stát se pijavicí a žít na úkor druhých. To může být tragické. Když dítě nemá pří­ ležitost být rodině prospěšné, nedokáže si vytvořit důležitý pocit souná­ ležitosti. Když dcera cítí, že skutečně někam náleží, ušetříte si dlouhou cestu, která končí zjištěním, že experimentuje s drogami, trpí stravovacími problémy, otěhotněla mimo manželství nebo skončila ve vězení. Pokud dítě necítí sounáležitost, nebude mít dostatek rozvahy a rovnováhy, aby se nestýkalo se špatnou partou. Dlouhodobý vliv přehnané výchovy je stejně ničivý. Jeden autor ve své studii dokazuje, že ovládající a odmítaví otcové přispívají k rozvoji hyste­ rie u dospělých žen, k tomu, že se u žen objevují iracionální výbuchy hně­ vu, k závislosti a bezmocnosti a ke sklonům k manipulativním výhružkám sebevraždou. Podle tohoto autora ženy s těmito rysy „často zaujímají v ro­ dinách zvláštní místo" a „naučili se způsobům, jak manipulovat svými ro38/

Nedostatek

otcovské

pozornosti

dici". V dospělosti jsou tyto ženy dále jen „zlostnými, nešťastnými holčič­ kami, které hledají silného, idealizovaného otce-manžela, který by se o ně staral". 2 Výchova prochází různými obdobími stejně jako vztah. Moje role otce se dramaticky změnila, když se mé dcery vdaly. Avšak po pravdě řečeno, naše role a vztahy se postupně mění téměř od chvíle, kdy se děvčata naro­ dila. Den po dni, týden po týdnu a rok po roce jsem jim přiděloval stále více odpovědnosti a odtáhl se pokaždé, když jsem měl podezření, že ně­ která dcera začíná být příliš závislá. Velice jasně si vzpomínám najeden okamžik. Holly začala chodit s jed­ ním chlapcem, který vyburcoval můj „radar" od první chvíle, kdy jsem se s ním setkal. Připadal mi na můj vkus příliš uhlazený a odměřený a cítil jsem, že v jeho životě se vyskytují vážné problémy, kterým bude nutno čelit. Sdělil jsem Holly svůj první dojem, ale přesto jsem jejího nového příte­ le pozval k nám domů. Po několika měsících Holly svůj vztah začala hod­ notit. Začínala si uvědomovat problémy, které jsem tušil od počátku, ale když ti dva spolu již nějakou dobu chodili, nechtělo se jí vztah najednou ukončit. Nakonec jsme si vyrazili na dlouhou projížďku a Holly napůl plakala: „Jestli mi řekneš, abych si ho nebrala, nevezmu si ho, protože jsem příliš zmatená a tobě důvěřuji." Zamrazilo mě až do morku kostí, ale věděl jsem, že si musím počínat velmi opatrně. „Budu k t o b ě upřímný, Holly," řekl jsem. „Myslím si, že s tvými silnými stránkami a sjeho silnými stránkami to můžete zvlád­ nout. Ale měla bys mnohem snazší život, kdybyste vstoupili do manžel­ ství s méně problémy, než má on." Rozhodně jsem odmítl říct ne, ale vyslovil jsem své obavy. Rozhodnutí bylo na Holly a ona se rozhodla moudře - definitivně tento vztah ukon­ čila. Díky tomu, že učinila toto rozhodnutí, byla ochotná se s takovým ře­ šením smířit. Učinilo to z ní silnější osobnost, nikoli závislejší. Ovšem někteří otcové by rádi výchovu přeháněli, ale nakonec přijdou na to, že přehnaná výchova nefunguje. Děti vyrostou. Otec musí dcery učit, jak zvládat problémy jako zralé osobnosti, chce-li, aby byly v životě úspěšné.

Otcové,

kteří výchovu podceňují

Když u vás doma vznikne konflikt, tak místo toho, abyste odložili noviny a zapojili se do rodinného života a řešili hádku, prostě jen křiknete: „Mar139

Kevin Leman — Na otci záleží

to! Děti se perou! Postaráš se o ně?" Tušíte, kdo je přítelem vaší dcery? Trávili jste někdy čas sami se svou dcerou? Myslí si vaše dcera, že musí provést něco mimořádného - například přestoupit zákon nebo se dostat do vážných problémů - aby upoutala vaši pozornost? Možná si myslíte, že nic jiného než problémy nedělá, zatímco ona jen zoufale volá: „Tati, pro­ sím, všimni si m ě ! " Jestliže je některá nebo všechny z těchto vět pravdivá, pak jste zřejmě otcem, který podceňuje výchovu. Světský shon, potřeba vydělat na živo­ bytí, syrová skutečnost vyčerpání a fyzická omezení se střetávají a způso­ bují, že otec děti zanedbává. Tak se objevují dcery, které trpí poruchou způsobenou nedostatkem otcovy pozornosti. Otcové, představte si, že někdo, koho jste předtím nikdy neviděli, vstoupí večer k vám domů a řekne: „Poslyšte, mému synovi se moc líbí Ford Bronco, který stojí u vás před domem. Půjčil byste mi ho na pro­ jížďku? Vrátím vám ho zítra ráno bez sebemenší újmy." Odpověděl by někdo z vás „Okamžik, hned vám přinesu klíčky"? Sa­ mozřejmě že ne! A přesto se setkávám s otci, kteří dovolí, aby jejich děti zůstaly přes noc v rodině, s níž se nikdy předtím nesetkali. To je podceňování výchovy - považovat auto za větší hodnotu než dítě. Naše „osvícená" kultura vytvořila průmysl, který slouží rodičům, jež pod­ ceňují výchovu. Stejného otce, kterého by ani ve snu nenapadlo půjčit ci­ zímu člověku auto, vůbec netrápí, že cizí člověk, kterého zná méně než svého pošťáka, tráví osm až deset hodin denně s jeho dítětem v dětském útulku. Lidé nemají rádi, když školním družinám říkám útulky, ale mnoho z nich útulky připomíná. Pravděpodobně jste si vybírali matku svých dětí - vaši ženu - s velkou péčí. Chtěli jste někoho, o kom jste věřili, že je starostlivý, inteligentní, šikovný a důvěryhodný. Ale povězte mi - jak se jmenují vychovatelky v družině? Kolik jste s nimi strávili času? Jak vysokou mají inteligenci a jaké hodnoty předávají vašim dětem? Kjaké církvi patří, pokud vůbec jsou křesťany? Jak dbají na hygienu? Pokud nedokážete okamžitě odpovědět na tyto otázky, máte nebezpečně blízko k tomu, abyste se stali otcem, který podceňuje výcho­ vu. Fluktuace zaměstnanců v těchto zařízeních je nesmírně vysoká, což z dlouhodobého hlediska takové znalosti prakticky vylučuje. Otcové, kteří podceňují výchovu, kladou své děti na žebříčku hodnot velmi nízko. Dokonce i když jsou doma - což nebývá jejich prioritou bývají takoví otcové citově i duchem nepřítomni. Dovolí dětem, aby k nim přiběhly, ale jen velmi málo nebo vůbec se nesnaží vstoupit do je40/

Nedostatek

otcovské

pozornosti

jich dětského světa. Nevědí, jakou hudbu jejich děti poslouchají, jaké po­ řady sledují v televizi nebo jak tráví odpoledne. Zdá se, že se soustředí pouze na to, jak se děti „chovají" (to znamená, že nesmí způsobit žádné problémy nebo zmatek, kvůli kterým by otec musel vynaložit část své drahocenné energie). Děti, které jsou příliš málo milované (oběti poruchy způsobené nedo­ statkem otcovské pozornosti), mají sklon reagovat na otcovu nepřítomnost tím, že se snaží dosahovat vynikajících výsledků ve svém povolání. Dru­ hou stranou této mince je to, že jejich vztahy jsou často pokřivené. Vědí, jak dosáhnout úspěchu, ale neumí navazovat vztahy. V důsledku toho bý­ vají velmi soutěživí ve světě podnikání či umění a získávají skvělou po­ věst. Ovšem motorem, který je žene kupředu, aniž by jim dopřál pocit naplnění, je strach, že nemají žádnou hodnotu. Jinými slovy řečeno, jejich sebedůvěra je nulová. Sebedůvěra a otcov­ ská láska spolu velice úzce souvisejí. Odborná studie prokázala, že otcova bezpodmínečná pozornost těsně souvisí s dceřinou sebedůvěrou, zatímco byl zjištěn jen velmi slabý vztah mezi dceřinou sebedůvěrou a matčinou pozorností. 3 Autoři jedné kanadské studie zjistili, že otec je důležitý pro to, aby žena získala pocit, že je přijímána, vybudovala si zdravou sebedů­ věru, vytyčila životní cíle, a dokonce i pro její ženskou identitu. 4 Otcové, kteří podceňují výchovu, by si měli uvědomit, že svým dětem citově i vztahově ubližují. Ženy, které jsou posedlé úspěchem, aby ze sebe měly dobrý pocit, si možná budou moci koupit velký dům, ale štěstí pro ně bude zcela nedosažitelné. Zjistí, že nedokážou navázat intimní vztah, který je založen na přijetí, oddanosti, důvěře, nikoli na výkonu. Člověk zaměřený na vynikající výsledky mívá bohužel problémy přestat toužit po výkonu. Žena, která v kanceláři celý den pracuje do úmoru, nedokáže přestat pracovat ani doma, protože stále touží po slovech uznání.

Otec s vyváženým přístupem V roce 1976 se Fin Lasse Viren zapsal do dějin Olympijských her, když po sobě vyhrál závod na 5 a 10 kilometrů. Po tomto úžasném výkonu ho trenér vyzval, aby se pokusil pokořit rekord Emila Zátopka. Zátopek vy­ hrál běh na tři různé vzdálenosti - 5 kilometrů, 10 kilometrů a maratón na Olympijských hrách v Helsinkách. Byl tu však jeden problém. Viren nikdy předtím maratón neběžel a olym­ piáda není zrovna událost vhodná pro takovou rozcvičku. Navíc se k tomu zcela pochopitelně přidala i únava. Tenhle chlapec vyhrál dva závody v bě­ hu a porazil nejrychlejší muže světa a teď by měl běžet ještě maratón? 141

Kevin Leman - Na otci záleží

Přesto se poslední den Olympijských her v Montrealu Viren umístil v maratónu těsně za Američanem Frankem Shorterem, který vyhrál zlatou medaili o čtyři roky dříve v Mnichově. Jakmile byl maratón odstartován, Shorter zjistil, že má stín. Virenův trenér, který věděl, že tato pýcha finského národa nikdy neběžela maratón, natož aby nějaký vyhrála, bude muset přijít se skvělou strategií. „Drž se Shorterovi za zády," řekl Virenovi. „Když zrychlí, i ty zrychli. Když zpo­ malí, zpomal také." Viren nedokázal běžet celou dobu za Shorterem, ale tahle strategie se prokázala jako nesmírně úspěšná. Viren ve svém prvním maratónu doběhl jako pátý. Při výchově sloužíme dětem jako Frank Shorter. Jsme tam pro ně. Již jsme ušli kus života. Víme, co můžeme očekávat. Naše děti jsou jako Lasse Viren - talentované a slibné, ale nepřivyklé na tento dlouhý běh. Jediný způsob, jak dokážou běžet, je, že nám běži za zády. Proto je tak důležité, aby otcové měli vyvážený přístup k výchově. Děti nás budou následovat. My nasadíme tempo jejich života. Když poběžíme příliš rychle, budou za námi zaostávat. Když poběžíme příliš pomalu, ni­ kdy nezesílí natolik, aby nasadily vlastní tempo. Hádejte, co se stane, když dítě běží za otcem, který výchovu přeceňuje? Takové dítě se rozhodně vzepře. A nyní hádejte, co se stane, když běží za otcem, který výchovu podceňuje? Dítě se vzepře. V obou případech, ať začneme běžet maratón příliš pomalu nebo příliš rychle, zabráníme dětem vyhrát, protože tempo pro ně bude nevhodné. Tak co tedy funguje, mudrci z Tucsonu? Správný otec se musí pohybovat mezi dvěma uvedenými extrémy — být aktivní, ovlivňovat a učit dceru, aby si během tohoto procesu vybudovala sebedůvěru a sebeúctu. Je pečlivým, ale uctivým rodičem, který dceři po­ skytne příležitost pomáhat rodině a přispívat k jejímu chodu. Vraťme se k analogii s dortem. Shovívavý otec možná do těsta nedal žádnou mouku. Autoritativní otec ji dal možná příliš mnoho. V obou pří­ padech dort dopadne katastrofálně. Moje matka dělala dušené jehněčí, což byl největší kulinářský debakl, který předložila nic netušící rodině. Mouchy, které obvykle narážely na síťku v okně, jako by nyní chtěly zacpat všechny díry v síťce, až jedna z masařek skončila svou životní pouť v talíři s tímto otřesným pokrmem. Někteří otcové jako by takto „vařili" pro své dcery. Ale naštěstí dívka jednou vyroste v ženu, která - pokud bude chtít - bude mít potřebné zdro42/

Nedostatek

otcovské pozornosti

je k tomu, aby se z ní stala labužnice. Jinak otcův vliv vyplave na povrch a postihne ji i jejího manžela. Takový vliv lze zmírnit jedině tím, že bude odhalena pravda. V ideálním případě byste měli svou dceru povzbuzovat, aby podstoupi­ la analýzu životního stylu a zhodnotila vaši výchovu (ach!) dříve, než před oltářem řekne „ano". Pokud tímto procesem neprojde, je dosti prav­ děpodobné, že se vdá za špatného muže.

Provdat se za špatného muže Hillary Rodham Clintonové se objevilo mnoho spekulací zvláště poté, co se začalo šířit tolik skandálních zpráv o jejím manželovi. Když prezident následně potvrdil, že nejméně dvě z těchto zpráv jsou pravdivé (jedna se týkala Gennifer Flowersové a druhá Monicy Lewinské), dokonce i lidé, kteří podporovali Clintonovu politiku, se ptali, jak Hillary vydrží veřejné ponížení způsobené manželovou nevěrou. Vždycky jsem se držel zásady, že nemám klinicky vyšetřovat lidi, kteří nikdy nenavštívili mou kancelář, ale jelikož je tento případ tak známý a jsou v něm zajímavé faktory, mů­ žeme ho zde uvést. Hillarin otec je učebnicový příklad, muž, který prožil druhou světovou válku. Ve čtyřicátých letech cvičil vojáky, poté co skončil svou službu v armádě, založil svůj vlastní podnik. Hillary ho popisovala jako soběstač­ ného, tvrdohlavého podnikatele. Nebyl však otcem, který by ji dokázal podporovat a ujišťovat. Při jedné příležitosti Hillary vyprávěla, jak přinesla domů vysvědčení se samými jedničkami. „Můj otec k tomu poznamenal," vzpomínala Hillary, „inu, to určitě chodíš do nenáročné školy." Ve své knize It Takes a Village to Raise a Child Hillary poznamenává: „Děti bez otců nebo ty, jejichž rodiče po rozvodu zase zmizí, jsou jako drahocenné loďky na rozbouřeném moři." 6 Sice to nenapsala - ale mimoděk demonstrovala - že i ona je jednou z těchto „drahocenných loděk" zahnaných do nebezpečných manželských přístavů, v nichž se jim často dostává stejného zacházení, jakému přivykly v dětství. Jako praktický psycholog jsem narazil na několik zevšeobecnění, která jsou docela výstižná, ale existuje jedno, které je skutečně pravdivé: Větši­ na žen se provdá za špatného muže. Viděl jsem mnoho žen, které nesly jizvy způsobené vlastními otci a které poté učinily špatnou volbu, takže to pro ně byl důkaz, že ony samy nestojí za nic - přesně jak jim to říkal jejich otec. Mi

Kevin Leman - Na otci záleží

Lucy její první manžel zneužíval a týral, přesto s ním během té doby počala dvě děti. Manžel s ní při rozvodu jednal stejně špatně jako v man­ želství, nechal ji i své děti téměř bez prostředků. Nějak se jí podařilo přežít. Našla způsob, jak vydělat na živobytí a po­ skytla svým dětem to, co alespoň trochu připomínalo rodinný život. To sa­ mozřejmě vyžadovalo brzy ráno vstávat a zůstat večer vzhůru tak dlouho, dokud nepadala vyčerpáním. Někdy si připadala, jako by byla závislá na lécích nebo silné kávě, ale zvládala to. Potom narazila na muže číslo dvě - je typické, že to byl starší muž. Aniž by si to uvědomovala, upnula se k tomuto muži jako k otci, kterého nikdy neměla. Nepřipouštěla si to. Nechápala, proč ji tak přitahuje jeho autoritativní chování. Místo toho se o jeho vlastnostech vyjadřovala ve­ skrze pozitivně: Je tak sebejistý, přesvědčivý a disciplinovaný. Tento muž ji přitahoval, protože představoval vše, čeho sejí nedostáva­ lo. Protože nikdy neměla otce, který by se o ni zajímal a staral (nebo ne­ měla otce vůbec), nikdy si nevybudovala sebeúctu, která by jí dovolila chovat se sebejistě, s důvěrou v sebe sama. Před přáteli se rozplývala, že konečně našla toho „pravého". Jistě, ob­ čas se „trochu víc napije". Ne, v zaměstnání si nevede zrovna nejlépe. „Ale miluje mě, opravdu mě miluje." Problém je, že muž číslo dvě je „krysa", vlk v rouše beránčím, který ví, jak se chovat během námluv a jak ženu učinit nešťastnou v manželství. Velice brzy si Lucy uvědomí, že spíše než otcovskou postavu, v níž dou­ fala, že nalezla, se ocitla v moci malého chlapce, který se s ní podělí o dal­ ší dávku problémů. Jeho problém s pitím se promění v bezuzdný alkoho­ lismus. Jeho špatná pracovní morálka se změní v očekávání, že po zbytek svých dní bude žít na náklady své manželky. Lucy se domnívala, že přesedne z Fordu do Mercedesu. Ve skutečnosti si koupila starý Ford, který kdysi před lety prodala a jenž pouze nese nový lak. Na konci svého života si bude říkat, že všech šest jejích manželů byli úplně stejní muži. Jeden měl víc vlasů než ostatní, další byl štíhlejší, ale uvnitř byli všichni úplně stejní. Abychom to vyjádřili otevřeně, Lucy se pohybovala mezi ztroskotanci. Ironicky a tragicky to tak potvrzuje představu, kterou má sama o sobě - že nemá žádnou hodnotu a že nestojí za to, aby ji někdo miloval. Jinak by přece našla muže, který by o ni pečoval, že? Alespoň tohle si Lucy na­ mlouvá. Zeny, které mají o ženách nízké mínění, si neomylně berou muže, kteří nesmýšlejí o ženách zrovna nejlépe. 44/

Nedostatek

otcovské pozornosti

Ironií je, že k tomu, aby žena měla dobré mínění o ženách, je zapotřebí silného otce. Děti - obzvláště dcery - získávají pocit, že stojí za to, aby byly milovány, od svého otce. Žena, která si nevytvoří dobrý obraz sebe sama, protože neměla žádného otce, nebo měla otce, který ji nedokázal pod­ porovat, si pravděpodobně vezme muže, který nebude skutečným manže­ lem a nebude ji podporovat. Muži, měli byste si uvědomit, že když budete - ať už z jakéhokoli dů­ vodu - svou dceru zanedbávat, dcera velmi pravděpodobně vstoupí do ka­ tastrofálního manželství a za toto rozhodnutí budou platit do konce svého života. Rovněž to zásadně ovlivní i to, jak budou jednat s vnoučaty. Rád bych ženy povzbudil, aby si přečetly i tuhle kapitolu - protože vztah ženy a jejího otce nesmazatelně ovlivní i způsob, jak bude jednat se svými syny. Muži by si měli tento vztah uvědomovat a pomáhat udržet rovnováhu; ženy by to měly rovněž podstoupit a pomáhat vyrovnat ro­ dinnou loď, když se začne naklánět.

Výchova zlobivého dítěte Susan již bylo sedmnáct let. Je skvělou plavkyní a nesmírně dobře se cho­ vá. Být v dnešní době dobrým plavcem neznamená pouze to, že získáte úctu za nejrychleji přeplavaný bazén, ale také pořádný kus sebeúcty a se­ bedůvěry. Susan je aktivní ve studentském hnutí a patří k nejlepším stu­ dentům. Jen málo jejích učitelů by bylo překvapených, kdyby jednoho dne vedla vlastní úspěšný podnik. Poznal jsem ji díky jejím rodičům, kteří se „nesmírně styděli" za nezod­ povědnost a nemorálnost své dcery. Susan čekala se svým přítelem dítě. Když jsem se Susan mluvil, objevil jsem něco, co okamžitě upoutalo mou pozornost. Mnohé jsem pochopil již z rozhovoru s jejím otcem, kte­ rý se zprvu odmítal se mnou vůbec bavit. „Já nejsem těhotný!" trval na svém. „Proč chcete mluvit se mnou? Ona potřebuje dát do pořádku!" Zeptal jsem se Susan, kdy naposledy od otce slyšela, že ji má rád. Její tvář úplně zbledla. Tahle krásná mladá žena najednou vypadala jako malé děvčátko s chvějícími se rty. „Nevzpomínám si, že bych to od něj někdy slyšela," odpověděla. „Nikdy?" zeptal jsem se. Susan zavrtěla hlavou. Když jsme si povídali, dozvěděl jsem se, že Susan se uchýlila do náruče citově podobně vyhladovělého mladíka, který byl asi o dva roky starší a oba se snažili získat přijetí, kterého se jim nedostávalo od rodiče opač­ ného pohlaví. /4S

Kevin Leman - Na otci záleží

Kromě svých nešťastných (a nemorálních) milostných schůzek byla Su­ san zosobněním toho, nač by rodiče mohli být pyšní. Avšak dlouhá léta byla odkázána na emocionální dietu otcových kritických poznámek. Ni­ kdy nezmínil její silné stránky, ale ani na okamžik jí nedovolil, aby zapo­ mněla na své slabiny. Susan byla zmatená. V období růstu byla menší než ostatní děti, takže se jí někdy kvůli tomu posmívaly. Místo aby se Susan hájila, naučila se s tím žít. Susan nikdy nebyla v otcových očích dost dobrá, tak se zapletla s mla­ díkem, který činil to, co jí připadalo důležité: skládal jí komplimenty. Uji­ šťoval ji. Dopřával jí pocit, že je výjimečná, že mu na ní záleží a že patří k sobě. Pokřivený vztah mezi otcem a dcerou může ovlivnit i několik generací. Dcera vyroste, stane se matkou a (jaké překvapení!) má pokřivený vztah s vlastními dětmi. Pokud byla matka svým otcem bez ustání kritizována, jednoho dne se probudí a zjistí, že bez ohledu na to, jak vysoko její syn skáče, není to dost. Nikdy nemá svůj pokoj dostatečně uklizený, nechová se dost slušně a neučí se dost dobře. To je klasický příklad dítěte, kterému je každou chvíli spíláno. Bezpo­ chyby se promění ve váhavce, který se bude chránit před matčinou kritic­ kou povahou. Je to záležitost emocionální sebeobrany. Takové dítě si říká: „Mohl jsem to udělat lépe, kdybych tu práci dokončil" spíše než aby se snažilo a podstoupilo riziko matčiných výčitek. Smutné je, že takový chlapec možná má deset velmi kladných charakte­ rových rysů; jiní rodiče jej možná před jeho matkou chválí, ale matka se upne na dvě nebo tři vlastnosti, které chlapci scházejí. A tyto rysy budou tím jediným, o čem chlapec uslyší. Bude vyrůstat s kritikou a bude mít o sobě nízké mínění. A hádejte, jak bude jednat se svými dětmi. A nyní se podívejme, jak dosáhnout změny. Vraťte se k analýze vašeho vztahu s dcerou. Cítíte se provinile, že jste nastavovali vysokou laťku oče­ kávání? Říkáte: „Jane, měla bys to zvládnout. Máš na to, abys to zvládla"? Uvědomte si to. A pak spíše začněte říkat: „Miluji tě takovou, jaká jsi." (omlouvám se Billy Joelovi). Nalezněte vlastní způsob, jak napravit svůj sklon kritizovat. Napište si lístečky, které vám budou připomínat, že ji máte chválit a povzbuzovat. Přijetí je rozhodující. Jednou z nejzákladnějších lidských potřeb je při­ jetí. Děti budou někam patřit; otázka nezní, zda patří, ale kam patří. Když se děti nedokážou identifikovat s životem doma, ztotožní se s lidmi mimo

46/

Nedostatek

otcovské pozornosti

domov. Budou patřit do sportovního družstva, k jiné rodině, gangu, přítel­ kyni, ale někam prostě patřit budou. Kdybyste se zeptali každého z mých dětí: „Koho má tatínek nejradši?", vsadím se, že by vám řekly, abyste mlčel, odvedly by vás stranou a odpo­ věděly: „Neříkejte to ostatním, ale doufám, že nejradši má mě." Pár měsí­ ců předtím, než se Krissy vdala, mi darovala výtisk knihy Butterfly Kisses, která oslavuje otcovu lásku k dcerám. Pod svůj podpis napsala: „Tvá nejmilejší!" Každé děvče má své místo v otcově srdci. Hannah je tatínkův oříšek. Lauren je tatínkův koláček. Jednou byl tatínek unavený a mluvil o Lauren jako o tatínkově oříšku a hned jsem byl pokárán: „Já nejsem žádný oříšek, já jsem tatínkův koláček!" Střeží si své místo v mé přízni s houževnatostí cvičeného vojáka armá­ dy Spojených států. Když Hannah zaslechla, jak někomu říkám, že Lauren je báječná, okamžitě jsem slyšel, jak si významně odkašlává: „Ehm, e h m ! " Pohlédl jsem na Hannah a viděl jsem, jak mé čtvrté dítě zdvihá obočí a a dává tak najevo, že by bylo vhodné dodat: „Ach ano, a také mám další báječnou dceru, jmenuje se Hannah." Každá dcera touží po tom, aby měla své místo v otcově srdci, a proto velice doporučuji dát každé dceři přezdívku. Jeden z nejlepších darů, kte­ rý mohu dát svým vnoučatům, je to, že jim odkážu matku (svou dceru), která bude vyrůstat s vědomím, že je milována a přijímána.

Bude taková vaše dcera? Jednoho mého semináře pro nezadané se účastnila Olivia, které je přes tři­ cet let. Postavila se před skupinu účastníků, když jsem požádal, aby se při­ hlásil dobrovolník, jenž žil v opravdu špatném manželství. „Popište jednoho ze svých rodičů, Olivie," vyzval jsem ji. „Můj otec j e . . . " Olivia se odmlčela. Ještě předtím, než by její mlčení začalo být poněkud trapné, změnila taktiku a pronesla: „Dobrá, tak řeknu něco o své matce. Je manipulativní, zaměřená na výkony, velmi panovačná a ambiciózní." Když se takto vyjádřila, zdálo se, že je připravena rozpovídat se o svém otci. „Můj otec, inu, řekněme, že je úplně popletený. Nikdy nebyl moc přítomný." „Dobrá," řekl jsem jí, „nechte mě teď hádat, jaký byl váš bývalý man­ žel. Užíval drogy, byl to neúspěšný člověk a alkoholik." „Úplně přesné, pane doktore," smála se Olivia. „Bezchybně jste to od­ hadl." 147

Kevin Leman - Na otci záleží

Trpěla poruchou způsobenou otcovou nepřítomností a výchova pano­ vačnou matkou téměř zaručovala, že si Olivie jako manžela přivede domů „zraněného holoubka", slabocha, o němž si myslela, že mu pomůže dát se dohromady. Protože její „koláč" neobsahoval nesmírně důležitou složku otcovy přítomnosti, ujištění a přijetí, Olivia cítila, že si musí svou hodnotu dokazovat svými výkony a tím, že se bude starat o druhé. Nepřekvapilo mě, že pracovala jako zdravotní sestra na jednotce intenzivní péče. Olivia je přesně tím typem osobnosti - rychle uvažující, schopná, empatická a důvěryhodná - jakou byste si přáli, aby se o vás starala na lé­ kařské pohotovosti. Ale brilantnost v zaměstnání nemůže přehlušit bo­ lest v její duši, kterou jí způsobuje skutečnost, že si za manžela vybrala špatného muže. Muži, vím, že své dcery velice milujete, jinak byste si nenašli čas, abys­ te četli tuto knihu. Jednoho dne si vaše holčička vezme všechno, co jste jí dali - nebo nedali - a vykročí do světa. Její spokojené manželství, schop­ nost vychovávat své syny, její pocit pohody a přijetí bude tím, čeho čás­ tečně dosáhne navzdory vám nebo díky vám. Jak tomu bude ve vašem případě? Ten koloběh se někde musí zastavit. Chcete-li, aby se přestalo předávat negativní dědictví vašich otců (nebo tchánů), proč by to nemělo přestat u vás?

48/

Část druhá

Otcovy povinnosti

149

fcapitota 5.

Dobrý otec

J

aký máte problém?" zeptal jsem se, když jsem si všiml, že rodina, kterým dělám poradce, se rozrostla o dalšího člena. „Naše dítě stále pláče." „Vaše dítě pláče? Přišli jste mě navštívit, protože jste znepokojeni tím, že vaše dítě pláče?" „Obáváme se, jestli nejsme příliš shovívaví, nebo zda nejsme příliš pří­ sní, a nechceme dítě na celý život poškodit tím, že je necháme pořád plakat." „Nebo nenecháme plakat," rychle dodal otec. „Udělali jsme všechno, co nás napadlo," řekla matka. „Devět měsíců mu hrajeme klasickou hudbu." „Myslel jsem, že jste říkali, že jsou mu čtyři měsíce," podotkl jsem. „Ano, jsou mu čtyři měsíce," přitakala matka. „Umístili jsme reproduktor k Susaninu břichu, když byla těhotná," vy­ světloval otec. „Slyšeli jsme, že to pomáhá rozvíjet dětský mozek." Jejej. Mám pro vás rodiče fantastickou novinku. Chcete mít báječné děti? Buďte dobrým otcem. Buďte dobrou matkou. Všimněte si, že jsem nenapsal; že musíte být báječnými otci a báječný­ mi matkami. Většinou postačí být dobrým rodičem. Když budete dobrými rodiči, budete mít úžasné děti. Pro rodiče platí větší tolerance, než si vět­ šina z nás uvědomuje. Dnešní rodiče si kvůli blahu svých dětí na sebe splétají bič. Nebyl jsem dokonalý otec, ale o děti jsem se staral, a myslím, že jsem byl dobrý otec. A být dobrý stačí. Došlo k tomu, že v obavách, abychom se zachovali správně, zapomíná­ me na to, jak je důležité budovat dobré vztahy. Pokud své děti milujete, budou vám důvěřovat. Bude se jim dařit ve škole. Dokonce se jim podaří absolvovat střední školu, aniž by se zapletly s nějakou sektou, skákaly z mostu nebo se o nich mluvilo ve večerních zprávách. Vím to, protože jsem to dokázal. Měli byste se podívat na můj původ. 50/

Dobrý

otec

Dobře zavlažovaný původ Pocházím z rodiny, v níž byla dlouhá generační linie pijanů. Vlastně všich­ ni Lemanové si vždycky rádi vychutnali pár skleniček. Ne pár. Hodně. Můj otec pil tolik, že děti z naší čtvrti říkaly, že v místním baru má můj otec kancelář. Jeho otec (můj dědeček) byl nalezen mrtvý, úplně ztuhlý ve sněhových závějích v Buffalu. Byl tak opilý, že nemohl najít cestu domů a venku umrzl. Otec nebyl vždycky nejlepším příkladem, ale nalezl několik výchov­ ných prvků, na kterých si dával záležet. Jednou zastavil auto na místě, kde nějací muži u silnice kopali příkop. „Podívejte se tam," řekl. Vidíte, co ti chlapci dělají?" „Ano, tati, kopou příkop." „A co vy, kluci, chcete také dělat tohle, až vyrostete?" zeptal se. „V žádném případě, tati." „Ne? Pak tedy půjdete do velké školy (univerzita), rozumíte mi? Když půjdete do velké školy, nebudete kopat příkopy." Z této „dobře zavlažované" rodiny vyšli dva psychologové a pastor pro děti. Matka mi často říkala: „Kéž bych měla tvé knihy, když jsem tě vycho­ vávala. Možná bych si vedla mnohem lépe." Ale o to jde. Moji rodiče ne­ byli společensky příliš významní lidé - matka byla kvalifikovaná sestra a otec tvrdě pracoval v čistírně - ale naše rodina žila docela spořádaně a my děti jsme si rodičů vždycky vážili. Když můj otec zemřel, přes všechno, čím jsme prošli, zvlášť když jsem vyrůstal - a bez ohledu na veškerou hanbu, kterou nám svým pitím způso­ bil - nám velmi scházel. To bylo vidět při vyřizování pozůstalosti. Můj starší bratr zdědil otcův prsten s diamantem. A já jako nejmladší syn jsem zdědil prsten za devatenáct dolarů. Ale nosím ho. Ne proto, že by byl krásný. Viděl jsem ve výprodeji umělohmotné brýle, které stály víc než tenhle prsten. Nosím ho z úcty k muži, který ho nosil přede mnou. Dříve mě ani nenapadlo, že bych si měl otce vážit. Byl velmi nedokona­ lý a po určitou část svého života, hlavně v období dospívání, jsem ho ne­ snášel. V době před jeho smrtí jsme se oba stali křesťany a vznikl mezi námi velmi blízký vztah navzdory otcově minulosti. Jste-li dobrými rodiči, vychováte báječné děti. Nemusíte se zpaměti učit patnáct tajných kroků. Nejlepším „tajemstvím" je připomínat si, že ani vy a ani vaše děti nemusíte být dokonalí, abyste si počínali správně. Někdy je pro rodiče těžké vidět dlouhodobou perspektivu. První léta rodičovství se /51

Kevin Leman - Na otci záleží

zdají být nekonečná, proto obvykle přehnaně úzkostlivým rodičům poklá­ dám otázku: „Viděli jste už někoho, jak chodí po vysokoškolské koleji v plenkách?" „Ne." „Vaše dítě už je také nebude potřebovat. Je naprosto v pořádku, že se váš maličký v osmnácti měsících občas počůrá. Dopřejte mu čas!" Nepotřebujete doktorát z psychologie, abyste mohli vychovávat dítě. Ta­ to obava, abychom udělali všechno správně, zakrývá mnohem důležitější aspekt, kterým je vybudování správného vztahu. Když chcete vědět, jak vy­ tvořit pro děti hřiště, můžete si koupit knihu, která vás celým procesem krok za krokem provede. Ale jak si otec vybuduje smysluplný vztah se svou dcerou? To je mnohem náročnější otázka, protože každý člověk je jiný. Nejsme všichni stejní. Některé děti jsou stydlivé. Některé zase mají kolem sebe spoustu lidí a pořád si povídají. Jiné jsou neustále v pohybu. Další jako by byly zakleté ve věčné dřímotě. Zaměřovat se na správný vztah spíše než na snahu konat správné věci lze v každé rodině, ať už máte milionové příjmy nebo žijete na hranici chudo­ by. Vydatné finanční zdroje bývají velmi nebezpečné. Mohou zkreslit to, na čem skutečně záleží, a změnit rodiče s dobrými úmysly v lidský bankomat. Podívejme se na problém „věcí" a rodičovství a potom si proberme základ­ ní pravidla (žádný návod), která nám pomohou stát se dobrými rodiči.

Dát dětem to, co máte Dr. Benjamin Carson, slavný chirurg vyučující na Johns Hopkins Univer­ sity, vyprávěl dojemný příběh o své matce. Paní Carsonová trvala na tom, aby Ben i jeho bratr Curtis vždy po několika týdnech napsali stručný ob­ sah knih, které přečetli. Nedělali to do školy, ale pro matku. Ben a Curtis poslechli. Zhruba v době, kdy byl Ben na střední škole, si uvědomil jednu věc, která ho šokovala. Jeho matka neuměla číst. Celé roky Ben četl knihy a zapisoval jejich obsah a domníval se, že matka jeho práci slovo od slova kontroluje. Ale ona neměla ani ponětí, co psal. A nyní vezměte v úvahu toto: Ben, kterého vychovávala negramotná matka, se stal světoznámým chirurgem, jenž je zmiňován v mnoha člán­ cích a je autorem řady knih. Jeho negramotná matka nelomila rukama nad svým nedostatečným vzděláním a nevzdala se naděje, že vychová inteli­ gentní chlapce. Místo toho dala svým chlapcům to, co měla - zájem, zod­ povědnost a odvahu požadovat práci navíc. A vyplatilo se to. 52/

Dobrý

otec

O mnoho let později se někdo Bena zeptal, proč s ním stále žije jeho matka, i když se oženil a založil vlastní rodinu. „Vy to nechápete," odpo­ věděl Ben. „Kdyby to té ženě nevyhovovalo, nebydlel bych tu. Ona si to zaslouží." Nemůžete každou noc probdít a přemýšlet o tom, co nemůžete svému dítěti dát nebo co vám jako rodiči chybí. Svému dítěti můžete dát jenom to, co máte. Sám si tohle musím také připomínat. Vzpomínáte si, jak mi Sande řekla, že budu znovu otcem - v devětačtyřiceti letech? Zmocnil se mě panický strach. Bylo mi více líto dítěte, které mělo přijít na svět, než mě samotného. Až půjde na střední školu a zjistí, kolik nám je let, podá na nás žalobu! Vzpomínám si, že jsem řekl něco takového. Zcela vážně přiznávám, že jsem cítil smutek z toho, že zde již nebudu po většinu života jejích dětí mých vnoučat. Lauren by si radši měla vzít za manžela chlapce, který má mladého otce, jestli její děti budou chtít zakusit, jaké to je, když je obejme dědeček, pomyslel jsem si. A pak jsme netušili, jak se Lauren bude vyvíjet. Když žena otěhot­ ní v sedmačtyřiceti letech, lékaři vám vyjmenují všechny možné nemoci, které číhají na děťátko ženy ve středním věku. Krátce řečeno, cítili jsme, že toho nemůžeme dítěti mnoho dát. Potom jsem odjel na služební cestu do New Yorku a zastavil jsem se u kamaráda z dětství, kterému říkám Moonhead, a jeho ženy Wendy. Když jsem hořekoval nad Sandiným těhotenstvím - jak jsme staří, jak je to riskantní pro vývoj dítěte, jak strašně je to vůči dítěti nefér - Wendy mě úplně odrovnala jednoduchou otázkou. „Napadá tě lepší rodina, do níž by se ta holčička měla narodit?" zepta­ la se. Bylo to, jako by někdo rozsvítil světlo, jeden z těch okamžiků, kdy si řeknete „Aha!", a všechno se najednou vyjasní. Samozřejmě že jsme si v rodině velmi blízcí. Velmi se milujeme. A byl jsem přesvědčen, že starší sourozenci budou ochotně hrát náhradní roli prarodičů pro děti své nejmladší sestry, kdyby taková potřeba vyvstala. Nemohli jsme Lauren dát rodiče, kterým by bylo dvacet nebo třicet let. Nemohli jsme slíbit, že zde budeme, až oslaví šedesáté narozeniny. Ale Wendy mi pomohla pochopit, že jí i přesto můžeme dát hodně - a připo­ mněla mi, že právě na to bych se měl soustředit. Spíše než lamentovat nad tím, co jim schází, by dobří rodiče měli dát dětem to, co mají - a pak strategicky pamatovat, že to, co svým dětem ne­ dali, je také důležité. ,'53

Kevin Leman — Na otci záleží

Co svým dětem nedáte Když se vracím ze služební cesty, můj kufr není napěchován dárky. Dá­ vám svým dětem sebe, ne hračky. Chci se po návratu zaměřovat na obno­ vu našeho vztahu, ne na nějaké tretky, které by je ode mě oddalovaly hned, jak přijedu domů. Přemýšlejte o tom. Proč by otec, který byl několik dní pryč, měl dávat svým dětem něco, s čím by chtěly odejít a hrát si, když se konečně vrátil? Někdy na cestách narazím na něco, co by se některému z mých dětí ob­ zvláště hodilo. Třeba je to něco, co již dlouho shánějí, nebo je to dárek, o kterém si pomyslím: To by bylo skvělé pro toho a toho. V takovém pří­ padě jdu a koupím to, protože je to dárek, který je založen na vztahu, ne na pocitu viny nebo povinnosti. Když moje dcera takový dárek dostane, ví, že jsem jí ho přivezl, protože ji znám. Nikdo jiný by takový dárek ne­ vybral, a proto tento dar posiluje náš vztah. Darovat nějakou hračku jen proto, že musíte něco přivézt, je jednou z nejhorších věcí, jakou můžete udělat! Ponižuje to naše dcery - jako by­ chom šije mohli koupit - a do našeho vztahu přidává prvek neupřímnosti. Vaše děti nepotřebují hmotné věci, které jste vy jako děti neměli. Nedá­ vat dětem věci je také důležité. Na počátku dvacátého století, kdy ekono­ mika ještě nebyla tak silná a byly běžnější velké rodiny, se mnohé děti bez mnoha věcí obešly a vyvíjely se velice dobře. Když potkávám lidi, kteří se narodili jako nejmladší děti v početných rodinách, rád je škádlím: „Vsa­ dím se, že když jste přišel na střední školu, tak jste zjistil, že slepičí nud­ lová polévka se vaří ze slepice a nudlí, že?" Můj otec vyrůstal v irské rodině přistěhovalců, kde platilo heslo: „Kdo nejdřív vstane, nejlépe se oblékne." Nechtějte ani vědět, co by na vás zby­ lo za oblečení, kdybyste zaspali. Přesto se těmto rodinám výchova dařila, protože své naplnění získávaly z dobrých vztahů spíše než z několika hořkých kapek konzumu. Můžete svým dětem velice prospět, když nebudete příliš myslet na věci, které svým dětem dát nemůžete. Rodič nemá být Santa Claus, rodičovství znamená vytváření vztahu. Když tedy děti nepotřebují mnoho věcí, co tedy potřebují, pokud jde o vztah? Ani zde nemůžeme nabídnout „pět snadných kroků", abychom se stali dobrými otci, ale můžeme se podívat na některé vlastnosti, které cha­ rakterizují dobrého otce.

54/

Dobrý

otec

Profil dobrého otce Co z nás dělá dobrého otce? Zde je několik charakteristických znaků, kte­ ré jsou u dobrého otce nápadnější než ostatní.

Otec,

který je přítomen

Když se zeptáte mých dcer, na co si nejlépe vzpomínají z doby, kdy vy­ růstaly v mém domě, budou vyprávět o veliké chobotnici a velkém zlém vlkovi. Jedna z našich nejoblíbenějších her spočívala v tom, že jsem předstíral, že jsem dravý vlk. Honil jsem Krissy a Holly po pokoji, „chytil" je a dal do hrnce (na pohovku), abych je uvařil. Posypal jsem je neviditelnou solí, přidal pomyslné koření, ale vždycky jsem zapomněl na pepř. „Ach n e ! " zvolal jsem hlasitě. „Zapomněl jsem na pepř!" A to byla jejich chvíle. Věděly, že se k nim otočím zády a ony budou moci „uniknout". Načež jsem samozřejmě začal sténat a naříkat, jako by mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že utečou. Když jsme si hráli na velikou chobotnici, zhasl jsem všechna světla, rozsvítil svíčky a pomalu jsem pro­ cházel chodbou. Čím blíž jsem přicházel, tím se stíny prodlužovaly a děv­ čata byla vystrašená a zároveň nadšená, choulila se pod dekami, občas se odvážila podívat se ven, jak blízko už se chobotnice dostala. „Nebyly to organizované hry, ale vzpomínám si," říká Holly, „na spon­ tánní radost, na okamžik, kdy se mě velká chobotnice dotkla." Nepostupoval jsem podle žádných pravidel. Prostě jsem byl přítomen, a to pro mé dcery znamenalo mnohem více než cokoli jiného, co jsem kdy udělal. Byla vypracována klasická studie, která měla zjistit, zda se děti lépe chovají na hřišti, které je oploceno, nebo na hřišti bez oplocení. Výsledek byl tristní: děti se cítí méně jistě a méně se věnují hře, když hřiště není oploceno. Shlukují se uprostřed a jen velmi málo z nich je natolik od­ vážných, že se pustí i do míst mimo hřiště. To, o čem si někteří psycholo­ gové mysleli, že je ponižující, dětem vyhovuje. Životní pravidla dětem pomáhají. Mít otce, který je přítomen a aktiv­ ní, je jako mít plot kolem hřiště. Jeho přítomnost poskytuje jistotu a klid a znamená velmi mnoho. Proto zdůrazňuji, že děti potřebují jíst společně s celou rodinou - i s ot­ cem - většinu dní v týdnu. Pouze rutina, kvalita a pravidelnost může vy­ budovat zdravý pocit sounáležitosti. Otec, který přináší oběti kvůli vzta­ hu, bude odměněn. Muž, který si nechá ujít místo, kde by měl o dvanáct tisíc dolarů ročně víc, ale musel by trávit celé týdny na cestách (každoroč,'55

Kevin Leman - Na otci záleží

ně odmítám mnoho příležitostí přednášet), takový muž, který staví vztah nade všechno ostatní a raději je se svou rodinou, bude mít velký vliv na život svých dětí, zejména dcer. Proto neposlechnu své děti, když říkají: „Tati, prosím, nechoď se dívat, jak hraju. Strašně přitom křičíš a já se pak stydím." Krissy mi tohle jednou řekla a snažila se to odůvodnit slovy: „Navíc hrajeme mimo město, jsou to téměř dvě hodiny cesty." Pokračovala pak o tom, že není „in", aby tam otec jezdil a sledoval zá­ pas - nebo dokonce - což je ještě horší - povzbuzoval z tribuny. Přesto si myslím, že mě zná natolik dobře, aby věděla, že když bude na hřišti, tak já budu sedět mezi diváky. Vešel jsem do tělocvičny těsně před­ tím, než začal volejbalový zápas, a viděl jsem Krissy, jak zvedla malíček levé ruky, kterou měla položenou na koleni. To byl pozdrav, který mi vě­ novala, ovšem její oči a rozzářený obličej říkaly všechno, co jsem potře­ boval vědět. Skutečně si přála, abych tam byl. Vědomí, že otec je přítomen a vyjadřuje podporu - obzvláště v atletice - j e pro dívky ještě důležitější. Dr. Michael Nelson, předseda výboru pro sportovní medicínu a fitness Americké akademie pediatrů, řekl: „Nejdůležitějším faktorem při povzbuzování dívek ve sportu mít vzor ve vlastních rodičích." 1 Lynn Jaffee, koordinátorka programů v Institutu pro výzkum ženského zdraví v St. Paul ve státě Minnesota, věří, že otcův zájem je zcela zásadní, protože společnost obecně nevěnuje ženským sportům velkou pozornost. „Zatímco lyžařky, krasobruslařky, potápěčky a gymnastky přitahují určitou pozornost médií, ženským kolektivním sportům se média téměř nevěnují," řekla v rozhovoru pro Health and Fitness News Service. „A kromě výdělků malého počtu tenisových a golfových profesionálek nebudou ani v budouc­ nu pro dívky, které by se chtěly věnovat sportu, téměř žádné peníze." 2 Nebezpečí nespočívá v tom, že ženy s nadáním pro atletiku nemohou vydělávat tolik peněz jako Michael Jordan, ale že budou mít menší zájem věnovat se sportům, které jsou velice zdravé a posilují dobrý charakter. Jelikož je společnost nepodporuje - zaměřuje se na Cindy Crawfordovou a další supermodelky spíše než na aktivní atletky - bez otcova zájmu bude dceři scházet motivace a podpora k t o m u , aby se věnovala kolektivním hrám. Když je dcera na hřišti a vy se objevíte mezi diváky, znamená to pro ni mnohem víc než jen to, že vám záleží na jejím fyzickém zdraví: „Jsi dů­ ležitá. Záleží na tobě. Zajímá mě to, co zajímá tebe." Ví, jak máte nabitý 56/

Dobrý

otec

rozvrh a vaše ochota dát stranou váš vlastní život, abyste vstoupili do je­ jího života, doslova formuje její duši. Když nejdůležitější muž v životě mladé ženy ji tímto způsobem utvrzuje, bude to ovlivňovat její očekávání a poskytovat vhodnou ochranu před mizery a sobci, kteří považují ženy jen za sexuální objekty a služky. Můj přítel, profesionální golfista Don Pooley, utvrzoval svou dceru dra­ matickým způsobem. Vzal si v roce 1998 na čtyři měsíce volno, aby mohl sledovat, jak basketbalové družstvo jeho dcery podruhé za sebou vyhraje mistrovství státu Arizona. Pooley reportérovi listu Arizona Daily Star řekl: „Snažím se být u vše­ ho, co je v životě mých dětí důležité. Nezáleží na tom, jestli hraju další golfový turnaj. Hrál jsem už na stovkách golfových turnajů. Nezáleží mi na tom, že propásnu nějaký golfový turnaj; ale vadí mi, když propásnu to, co je důležité pro ně." Kerri byla tak dojatá tím, že otec pro ni tolik obětoval - vynechal turnaj profesionálů, jen aby viděl dívčí středoškolské družstvo - proto se nesmír­ ně snažila a byla jmenována do družstva složeného z nejlepších hráček. Je zajímavé, že Don se vrátil ze své čtyřměsíční dovolené a titulky v novi­ nách oznamovaly, že opět vyhrál turnaj Touchstone Energy v Tucsonu. 3 Naše rodina si vytvořila tradici, že v noci po Štědrém dnu spí všechny naše děti v jednom pokoji. Jednou jsme o Vánocích byli v New Yorku a v domě nebyla tak velká ložnice, do níž bychom se všichni vešli. Proto jsme spali v dlouhé chodbě. Děti byly nadšené. Otcovo utvrzování neproběhne jednou provždy. Vztah není jednolitá betonová dálnice. Připomíná spíše štěrkovou cestu, která se vytváří tak, že se přidává jeden drobný kamínek za druhým, věnováním času, gestem, které vyjadřuje zájem, schopností vcítit se. Dívky potřebují otce, který je přítomen (chtěl bych razit nový slogan: Místo muže je doma). Rovněž potřebují otce, který bude mít pochopení.

Otec, který má pochopení Jednou u snídaně si Holly vylévala city, jak mají dospívající ve zvyku, a super-psychologizující otec okamžitě vstoupil do hry s jasným řešením. Bylo to tak zjevné, že jsem nemohl uvěřit, že na to nepřišla. Poté, co jsem nad miskou ovesných vloček vychrlil svá moudra, jsem čekal, že mi rodina bude aplaudovat. Místo toho mě častovali významným mlčením, které málem způsobilo, že se mi srazilo mléko v kakau. ,>Tati, víš, co bys měl udělat?" zeptala se mě nakonec Holly. „Copak?" 757

Kevin Leman — Na otci záleží

„Měl by sis přečíst své knihy." Ouha! Choval jsem se jako typický otec, emocionálně jsem Holly převálcoval, nevyužil jsem čas k tomu, abych vstoupil do jejího světa, ale spíše tančil na jeho povrchu jako laskavý diktátor. Domníval jsem se, že vím, o čem mluvím, ale nevěděl jsem a během toho jsem převálcoval její city. „Holly, omlouvám se. Udělal jsem chybu." Ale že mě dostala! Zaútočila na moje nejslabší místa a trefila se se smrtí­ cí přesností. Na další tři hodiny ze mě bylo devadesát kilo ovesné mouky. Otče, nesnaž se napravit svou dcera. Vytvoř si s ní vztah. Poznej ji. Přestaň se snažit vyřešit problémy své dcery. Nechce, abys něco napravo­ val. Chce jen, abys pro ni měl pochopení. Pochopení vyžaduje něco mnohem náročnějšího než napravování. Po­ chopení znamená, že odložím to, co právě dělám, na tak dlouho, abych mohl vstoupit do světa své dcery. Místo toho, abych okamžitě vyvozoval závěry a odpovědi, musím být ochoten projít spolu s ní její nejistotou. Chce, abych se zaměřil na proces, zatímco celé mé tělo plné testosteronu touží vyvozovat závěry. Neměl bych říkat: „Zlatíčko, odpověď je jednoduchá..." Místo toho bych spíš měl projevit empatii. „Zlatíčko, vypadá to, že tě to opravdu trá­ pí. Nechceš mi o tom něco říct?" Bohužel jsem vždycky nechápal city své dcery tak, jak bych měl. Jed­ nou, když Holly bylo šestnáct, přivedla k nám domů svého nového přítele, abychom se s ním seznámili. Když nám ho představovala, uvědomil jsem si, že mám košili vykasanou z kalhot. Opatrně, téměř potají, jak jsem se domníval, jsem si rozepnul knoflík u kalhot a rozepnul zip. Další krok už nebyl tak nenápadný, ale co, vždyť máme s tím chlapcem stejnou anato­ mii. Rozepnul jsem kalhoty, zastrkal do nich košili. Tohle všechno jsem dělal, když jsem chlapce zdravil a říkal mu: „Ahoj, rád tě poznávám." Pak jsem mu potřásl rukou. Pro mě to byla maličkost. Ne však pro Holly. Málem umřela. Bohužel jsem byl zvyklý dělat takové věci už léta. Když otec prokáže zájem o to, co dcera trápí, a o její problémy, předají dědictví, které si nemůže koupit ani Bili Gates. Dcera také potřebuje otce, který si váží své ženy.

Otec, který si váží své ženy Nemluvím o tom, abyste před manželkou padali na kolena. Hovořím o ně­ čem mnohem praktičtějším. 58/

Dobrý

otec

Například si představte typický večer, kdy se všichni rozeběhnou každý jiným směrem a v domě zůstane nepořádek. Manželka se vrací poz­ dě večer domů a vzpomene si, jak vypadala kuchyň, když odcházela. Jsem k smrti utahaná, ale aspoň umyju nádobí, říká si. Kdybych ráno vstala a viděla ten nepořádek, bylo by to k nesnesení. Je biologický fakt, že většina mužů dokáže spát a dokonce hlasitě jako medvěd v zimním spánku, i když je v dřezu takové množství špinavého nádobí, že by stačilo celé četě vojáků. Je také dobře známo, že estrogen a špinavé nádobí nejdou příliš dohromady. Devět z deseti žen nezamhouří oka, dokud kuchyň není uklizená. Manžel tedy přijde domů o pětačtyřicet minut dřív než manželka. Místo toho, aby si nandal porci zmrzliny a díval se na sportovní zprávy, se roz­ hodne uklidit v kuchyni. Ne tak, že naskládá špinavé nádobí do dřezu, ale hezky je naskládá do myčky. Možná prolomí všechny konvence a dokon­ ce umyje i kuchyňskou linku. Zena přijde domů, nese na sobě břemeno domácích prací jako těžký ka­ bát, ale musí se podívat dvakrát, než uvěří, že místo, kde čekala nepořá­ dek, září čistotou. Vyjde ven, aby zkontrolovala, zda si nespletla číslo domu, a naplní ji euforie, když si uvědomí, že je tam správně a že ne­ vstoupila do cizího domu. To je úcta, o které mluvím. Dovolte, abych to řekl ještě jinak. Jak byste se cítili, kdyby se vaše dce­ ra za dvacet minut proměnila v o dvacet let starší ženu a vy byste mohli nahlédnout do jejího manželství? Sledovali byste, jak se vaše pětatřicetiletá dcera vrací domů poté, co běhala s malým Johnnym, Susie a Katie po městě. Zdraví ji manžel, který má více bramborových lupínků na pohovce než v ústech. Dřez je plný špinavého nádobí, na koberci je tolik špíny, že by z ní hrnčíř mohl vytvořit mísu o velikosti stadionu Yankee, a manžel huláká, že má hlad. Přejete si, aby v tomhle prostředí vaše dcera strávila padesát nebo šede­ sát let života? Vaše holčička si vytvoří očekávání ohledně svého manžela podle toho, jak vy jednáte s její matkou. Pokud se chováte jako tyranský, sobecký a líný mizera, vaše dcera nebude považovat za nic zvláštního nebo nepři­ jatelného, když bude chodit s chlapcem, který s ní bude takhle jednat. To nejlepší, co můžete udělat pro utváření názorů vaší dcery na muže, je, že budete se svou manželkou jednat tak, jak byste chtěli, aby váš budoucí zeť jednal s vaší dcerou. Velice často se takový příklad naplní. /59

Kevin Leman - Na otci záleží

Dcery a synové potřebují vidět, že otec jedná s matkou jako s někým výjimečným. Dcery si tak uvědomí, že stojí za to, aby si jich lidé vážili. Synové pochopí, že některé způsoby jednání jsou nevhodné. V některých věcech možná postupuji pomalu, ale když dítě odmlouvá matce, jednám rychlostí blesku. „Ať tě ani nenapadne zvyknout si, že takhle budeš mluvit s matkou," říkám. Snažím se hájit matčinu čest. Dcera potřebuje otce, který je přítomný, otce, který má pochopení, a ot­ ce, který si váží své ženy. Potřebuje i otce, který jí důvěřuje.

Otec, který své dceři důvěřuje Před více než čtyřiceti lety mladá žena jménem Elizabeth chtěla udělat něco, co ještě žádná žena v jejím městě neudělala. Rozhodla se, že bude kandidovat na místo ředitelky střední školy. „Otec mi důvěřoval," říkala Elizabeth v roce 1992 v rozhovoru pro ča­ sopis Good Housekeeper. „Vyrůstala jsem v prostředí úcty." Nejen že John Van Hanford, Elizabethin otec, své dceři vštípil víru, že může dokázat velké věci, ale vychovával ji tak, že dokázala navazovat zdravé vztahy s muži. „Když jsem vyrůstala, měla jsem ráda muže, pro­ tože jsem měla ráda svého otce, a bylo zjevné, že on je se sebou spo­ kojený." Proto nás nepřekvapí, že si Elizabeth moudře vybrala i manželského partnera - muže, který několik let sloužil jako vážený senátor za stát Kan­ sas a poté kandidoval za Republikánskou stranu na prezidentský úřad. „Na svém manželovi obdivuji a vážím si toho, co jsem zbožňovala na svém otci," vysvětlovala Elizabeth. 4 Někteří z vás už možná uhádli, co se vám snažím sdělit. Elizabeth se provdala za muže, který se jmenuje Robert Dole. V Reaganově vládě se stala ministryní dopravy a donedávna působila jako ředitelka Amerického červeného kříže. Dnes již pro ženy v podstatě neexistují žádná omezení. Nyní, když píšu tuto knihu, jsou dvě ženy soudkyněmi nejvyššího soudu. Máme ministry­ ně ve vládě. Ženy řídí firmy, působí jako profesionální hráčky basketbalu, vyhrávají světový pohár v kopané a dokonce získávají vysoké hodnosti v armádě. Otec může povzbuzovat svou dceru s větší upřímností než kdykoli dří­ ve, protože je jen velmi málo činností, které ženy dělat nemohou. Chce-li být pilotkou, může být pilotkou. Chce-li být manažerkou, může být ma­ nažerkou. 60/

Dobrý

otec

Během jednoho týdne v létě roku 1999 vyšly dvě různé publikace na­ psané ženami, které prolomily další bariéry: první kniha byla od Carole Blackové, manažerky kabelové televize Lifetime, druhá od Carly Fiorinové, manažerky firmy Hewlett-Packard. Obě ženy nahradily muže-manažery a obě mají obrovské zkušenosti ve světě obchodu. Blacková působila jako viceprezidentka pro marketing a televizi společnosti Walt Disney, byla rov­ něž generální ředitelkou televizní stanice NBC v Los Angeles. Fiorinová ří­ dila odštěpení Lucent Technologies od AT&T v roce 1996. Přesto si nejsem jistý, zda souhlasím s Carlou Fiorinovou, která řekla: „Doufám, že jsme se dostali do bodu, kde už nejsou žádné společenské bariéry." 5 I kdyby bariéry byly jenom nalomeny, otcové si musí uvědomit, že děv­ čata mají stejnou šanci splnit si své sny jako chlapci. Otcové, kteří kladou rodinu na první místo, se možná budou trochu zdráhat takto povzbuzovat své dcery, protože by mnozí z nich rádi viděli, jak dcery vychovávají děti, radši než aby je umístily do mateřské školy. A s tím naprosto souhlasím. Ale otcové mohou dcerám výrazně pomoci pochopit realitu zaměstnání. Jelikož sami pracujete, můžete dceři pomoci udělat si představu, jaké si vybrat povolání, aniž by musela obětovat svou rodinu. Například ji můžete přesvědčit, aby si naplánovali dítě do doby, kdy budou mít s manželem dostatek prostředků, aby pak jeden rodič mohl zů­ stat s dítětem doma. Můžete jí vysvětlit to, co jasně ukazují průzkumy: Ženy často opouštějí velké podniky a zakládají si vlastní malé firmy. To ženám poskytne svobodu plnit rodinné povinnosti a zároveň přispět do rodinného rozpočtu. Jako otcové můžeme naše dcery připravit, aby nemusely volit mezi úspě­ chem v zaměstnání a tím, že jejich děti bude vychovávat někdo cizí. Víme, jak to na světě chodí, a můžeme na základě těchto zkušeností pomáhat na­ šim dcerám najít způsob, jak vydělávat peníze a zároveň nezanedbávat rodi­ nu. Proto jim musíme důvěřovat a působit na jejich životy. Musíme být rov­ něž přesvědčeni o tom, že naše dcery mají čím světu přispět. Objednávky prostřednictvím e-mailu, internet a telekomunikace mění tvář amerických firem. Starý způsob podnikání se tomu v budoucnosti možná nebude ani trochu podobat. Jedna věc se nemění a nezmění se ni­ kdy - ženy chtějí volný čas více než cokoliv jiného. Dobrý otec pomůže své dceři pochopit, že skutečné bohatství se měří tím, jak si sami můžete rozvrhnout čas, ne tím, že máte tři domy.

/6l

Kevin Leman - Na otci záleží

Prvním a nejdůležitějším krokem je to, co dělal John Van Hanford pro Elizabeth: důvěřovat své dceři. Nepodléhejte tomu, že byste podporovali sny u svých synů a dcerám nechávali jen to, co zbyde. A dcera rovněž potřebuje otce, který ji nechá projít bolestí.

Otec, který dceru nechá projít bolestí V době dospívání musela Holly podstoupit několik operací kvůli temporomandibulární poruše. Tímto dlouhým názvem se popisuje neustálá nesne­ sitelná bolest čelistních kloubů. Je to více než hrozné onemocnění. Holly zameškala mnoho týdnů školní docházky téměř po celou dobu studia na střední škole. Přesto maturovala jako jedna z nejlepších studentek ve třídě. Jednou mi řekla, že chce dát lékařům ještě jednu šanci. „V žádném případě!" odpověděl jsem co možná nejrozhodněji. „Už ti způsobili dost bolesti." Počet neúspěšných lékařských zásahů byl příliš vysoký a Holly velice trpěla. Prostě jsem nemohl snést další pohled na to, jak moje dcera jde na další operaci. „Tati," prosila mě. „Nechci tuhle bolest snášet do konce života. Chvíli to bude bolet o něco víc, ale chci to ještě jednou zkusit." Byl jsem skeptický, ale když na mě začala naléhat i Sande, nechal jsem se obměkčit. Operace nebyla úplně úspěšná, přesto se stav mé dcery hod­ ně zlepšil. Mýlil jsem se, když jsem byl proti operaci. Byl jsem zcela za­ slepený tím, že Holly bude krátkodobě cítit velikou bolest, a bylo pro mě těžké vidět dlouhodobou úlevu. Nejtěžší pro otce je dovolit, aby dcera procházela bolestí. Většina otců si z nějakého důvodu uvědomuje potřebu zocelovat syny tím, že je nechají pocítit bolest. Když chlapec přijde domů s rozbitým nosem, tak řekneme: „Pověz mi, jestli jsi mu tu ránu pořádně vrátil." Když přijde domů s rozbi­ tým nosem dcera, začneme pomýšlet na to, že bychom nejradši použili střelnou zbraň. Tohle je tvrdý svět. Mnohdy je tvrdší pro ženy než pro muže. Když vy­ chováváme své dcery, musíme být opatrní, abychom nebrzdili jejich vývoj tím, že bychom jednali, jako by je bolest nemohla ničemu naučit. To, že vaše dcera zápasí s problémy, neznamená, že vy jako dobrý otec musíte přispěchat, abyste ji zachránil. Někdy být dobrým otcem znamená nechat dceru, aby se s nepříjemným a bolestivým problémem vypořádala sama. Netvrdím, že to je snadné - možná je to nejtěžší věc, kterou jste kdy dělali - ale je to důležité. 62/

Dobrý

otec

Proto vědomě užívám bolest - včetně negativních emocí - abych po­ mohl svým dcerám dozrát. Víte, že jsem velkým zastáncem častého ujiš­ ťování a povzbuzování, ale to nevylučuje užití také negativních emocí. Dvě naše nejmladší dcery pravidelně uklízejí nádobí z myčky. Hannah uklízí talíře a Lauren, která je mnohem menší, uklízí příbory. Jednou ve­ čer se Hannah zjevně necítila dobře. Stěží vydržela sedět u večeře, tak jsme jí poté řekli: „Běž si lehnout, Hannah. Dnes večer nemusíš dělat žádnou práci." Pak následovalo něco, co v domě Lemanových slyšíme velice neradi Lauren začala kňourat. Lauren je typem dítěte, kterému když řeknete, aby vykopala na zahradě studnu, hned si vezme lopatu a pustí se do práce. Ale toho večera do ní cosi vjelo a spustila refrén, který čas od času slýchá každý rodič: „To je nespravedlivé. Proč má Hannah volno? Jak k tomu přijdu, že všechnu práci musím udělat sama?" Nakonec jsem šel do kuchyně a řekl jsem: „Lauren, proč nejdeš do své­ ho pokoje? Nemusíš dnes uklízet nádobí. Tatínek to udělá za tebe." Protáhla obličej, ale po chvilce se vrátila do kuchyně. „Já to nádobí uklidím, tati." „Ne, Lauren, běž do svého pokoje. Tatínek to za tebe udělá." Opatrně jsem volil slova. Tatínek to za tebe udělá. Děvče, jako je Lau­ ren, jsem nemohl potrestat přísněji. Cítila se nesmírně provinile a já jsem chtěl, aby se tak cítila. Museli jsme to kňourání utnout hned na místě. Proto, abyste vychovali zodpovědné dcery, je někdy nutné použít nega­ tivní emoce. Strávil jsem mnoho hodin přemítáním o tom, jak zařídit, aby se Lauren a Hannah cítily přijímané, milované a podporované. Ale když je k tomu vhodná chvíle, nebojím se nechat je cítit bolest, vinu nebo stud. Rozhodně jsem člověk, který raději prokazuje „milost", než aby trval na „zákonu", ale v životě každé rodiny jsou okamžiky, kdy děti musí pocítit osten, aby se dostaly do reality. Zrovna jsem uklízel poslední talíř, když Lauren přišla znovu a vypadala jako bez duše. Chtěla se mi nějak přiblížit, ale nevěděla jak. Proto ke mně pomalu přicházela, při každém kroku na mě pohlédla, jako by se chtěla ujistit, že ji nespolknu. „Je mi moc líto, že jsem neuklidila nádobí," řekla. „Chápeš už, proč se tatínek rozzlobil?" „Ano." „Když tě maminka s tatínkem požádají, abys něco udělala v domácnos­ ti, jak by ses přitom měla tvářit?" „Vesele." ,'63

Kevin Leman - Na otci záleží

„A jak ses tvářila?" „Otráveně." Objal jsem ji, dal jsem jí pusu, ujistil jsem ji, že ji mám rád, ale chtěl jsem, aby se poučila. Bolelo ji to, ale rostla a už nikdy kvůli uklízení ná­ dobí nekňourala.

Dobrý otec Kolik stojí „koupit" si vlastnosti dobrého otce - být přítomen, mít pro dceru pochopení, mít úctu k manželce, důvěřovat své dceři a nechat dceru pocítit bolest? Když jsem se naposledy díval, byly stále ještě zadarmo. Kolik akademických titulů musím získat, abych pochopil tuto esoteric­ kou formuli? Odpověď je jednoduchá. Kvůli tomu vůbec nemusíte chodit do školy. Proč? Být dobrým otcem znamená navazovat vztah. Není to nic, co byste nemohli dát svým dětem; není to brilantní strategie nebo tajné učení. Jde jen o to najít si čas, abyste byli přítomni, starat se, zajímat se. Právě to dobrý otec dělá - navazuje a udržuje vztah. Je přítomen. Stará se. Netrapte se tím, jak se stát skvělým otcem. Jen se snažte být dobrým ot­ cem a vaše dcery z toho budou čerpat obrovské požehnání.

64/

kapitola 6.

Dodejte dceři správnou „chuť i „tvar" aul Harvey vyprávěl skutečný příběh mladé matky, která sledovala svou čtyřletou dceru, jak vyskočila od televize a utíkala do svého po­ koje. Dcera vyběhla tak znenadání, že matka šla za ní, aby zjistila, co se děje. Spatřila dceru, jak vytahuje své šaty ze skříně. „Co to děláš?" zeptala sejí. „Barney mi říkal, že mohu vstoupit do jeho fan clubu, když mu pošlu své jméno a šaty," odpovědělo děvčátko. Tento svět je pro malé děti matoucí. Jeden můj přítel budoval stezku le­ sem za svým domem. Na jednom místě vytvořil krátkou lávku se zábrad­ lím nad úbočím. Všiml si, že jeho čtyřletá dcera je vždycky z tohoto místa vyděšená. Když spatřila svého bratříčka, který šel vedle lávky, vykřikla: „Pozor! Ten lump tě chytne!"

P

„O čem to mluvíš?" zeptal se její otec. „Říkal jsi mi, že nemám chodit kolem lávky, protože jsi tam viděl lumpa." Otec se zasmál. „Říkal jsem, že tam roste jedovatá škumpa, ne že jsem tam viděl lumpa." V jednom muzeu na západě USA mají výstavu, kterou by měl vidět každý rodič. Sestrojili židli a stůl, u nichž sto osmdesát centimetrů vysoký člověk pozná, jak se cítí malé dítě ve většině běžných domovů. Obří sou­ prava je přesně zvětšena v příslušném měřítku, takže otec vidí, jak velké všechno připadá malému děvčátku. Otci volně visí nohy ze židle, nohy u stolu mu připadají strašně silné a musí si přivyknout, že mu brada sotva dosahuje k desce stolu. Je zajímavé, jaké to v nás vyvolá pocity, když si připadáme malí. Jest­ li jste viděli film Miláčku, zmenšil jsem děti, pak máte lepší představu, o čem mluvím. Svět je velké, děsivé a matoucí místo. Proto vůbec nesouhlasím s těmi, kdo tvrdí, že bychom měli děti nechat, aby si šly svou cestou. Jsem pře­ svědčen, že musíme reagovat citlivě na povahu dítěte a jeho přirozené dis­ pozice, a rovněž věřím, že je nesmírně důležité, aby otcové vědomě užíva165

Kevin Leman - Na otci záleží

li tuto informaci při výchově svých dětí. Jinak naše děti budou ztracené, svedené na scestí a zneužité. Děti, které nebyly pozitivně ovlivňovány, mají velmi ubohé mínění o sobě samých. Jsou jako těsto. Stanou se čímkoliv, čím druzí budou chtít, aby se staly, jen aby se zařadily mezi své vrstevníky. Svou energii spotře­ bují na to, aby vypadaly tak, jak si myslí, že svět chce, aby vypadaly. Mladá dívka, kterou otec vychovával s láskou, rozmyslem a péčí, je schopna říct „ne" skupině vrstevníků, která po ní bude požadovat, aby byla jako oni. Není lepší protipól k tlaku vrstevníků než otcova podpora. Dcera nemůže takovou podporu získat od svého pastora, katechety v ne­ dělní škole, skautského vedoucího nebo učitele ve škole. Rodiče v současné době až příliš rychle odkládají děti do církve, do školy, k lékaři, případně do pracovny poradce. Jejich postoj se dá vyjádřit třeba takto: Napravte mo­ je dítě, já si tu zatím přečtu časopis. Faktem je, že musíte v životě svých dětí hrát důležitou roli. Nezáleží to­ lik na tom, aby byl důležitý pastor nebo vedoucí mládeže, ale rodiče musí být důležití. Být důležitý znamená, že otec se stýká s dcerou a smyslupl­ ným způsobem jí vstupuje do života. Může to být jednoduché, například vybrat dárek pro dcera spíše než ne­ chávat takové úkoly na její matku. Poté co se Krissy vdala, jednou z věcí, které si nejvíce pamatuje, bylo to, že jsem podepisoval blahopřání k naro­ zeninám já namísto Sande. Dcery si takových drobností všímají. Když měla třinácté narozeniny, šel jsem do klenotnictví a vybral jsem své druhorozené prsten s ametystem. Krissy ho stále nosí. Ze všech dár­ ků si nejvíce pamatuje tento, protože jsem se chopil iniciativy, vybral jej a koupil. Chtěl jsem, aby to byl důvěrný dárek, aby jeho předání mou dceru pozi­ tivně ovlivnilo. S přibývajícími léty si začínáte uvědomovat, že jste získali spousty podnětů, které vás takto ovlivnily. Jednoho dne osobnost - a city - vaší dcery dozrají. Vlhký cement dětství se promění v tvrdý betonový tvar dospělého člověka. Takto ovlivněné děti jsou jako Shirli Huntová, o které jsem psal dříve v této knize. Rodiče na ně měli velký vliv a děti přejaly rodinnou morálku, ideály a priority za své. Jsou vyzrálé, pevné a připravené rozhodně vy­ kročit do světa.

66/

Dodejte dceři správnou ,,chuť" i,, tvar"

Úspěch! Cesty s dohodnutými schůzkami mohou být velmi chaotické. Jste ve měs­ tě, které neznáte, pokoušíte se najít adresu, kde máte dohodnutou schůzku, často se pohybujete v časových pásmech, na které váš organismus není zvyklý, a jíte, jen když k tomu máte zrovna příležitost. Je nesmírný rozdíl, když máte k dispozici schopného průvodce, a při jedné příležitosti jsem měl naprosto úžasnou průvodkyni (tyto průvodce přiděluje nakladatel, jejich prací je zajistit, aby se autor dostal ve správ­ nou dobu na správné místo). Mladá žena, o které mluvím, vypadala, jako by se pro tuto práci přímo narodila. Měla úžasnou schopnost působit uklidňujícím dojmem na lidi dokonce i unavené producenty z rozhlasových stanic nebo znuděné autory - otevírat ty správné dveře a zvládat všechny nástrahy služební cesty. Ne­ ní to tak snadné, jak by se mohlo zdát. Schůzky se mohou na poslední chvíli změnit a tím se vytváří dominový efekt. Dobrý průvodce se musí bleskově rozhodnout; někdy musí kvůli důležitější schůzce zrušit méně důležité setkání. Tato moje průvodkyně zvládala své úkoly s takovým pře­ hledem, že všichni říkali, jak je úžasná. Když jsem se do města po třech letech vrátil, mluvili jsme spolu o všem možném. Jedna věc, kterou řekla, mě překvapila a zároveň potěšila. Byla to velmi schopná svobodná žena. Byla atraktivní, veselá a okouzlující. Najít si manžela by pro ni neměl být problém. Ale víte, co mi řekla? „Ni­ kdy bych si nevzala nikoho, koho by mi matka s otcem neschválili." Musíte rodičům opravdu hodně důvěřovat, abyste mohli říci takové tvr­ zení. Někteří to možná budou považovat za slabost, ale já si to nemyslím. Spíše se domnívám, že byla správně vychována, má mnoho dobrých vlast­ ností a obdarování, ale i moudrostí, aby věděla, že stále potřebuje radu svých rodičů. Uvědomil jsem si, že si nevytvořila svou osobnost a schopnosti náho­ dou či proto, že by byla zanedbávána. Její rodiče věnovali čas tomu, že ji utvrzovali a pomáhali jí vytvořit si sebeúctu a sebedůvěru, kterou potřebo­ vala ke své práci i v životě. Upřímně věřím, že máme jenom dvě možnosti. Někdo bude vaše děti ovlivňovat - buď my, nebo svět. Jako rodič věřím, že mi Bůh svěřil tuto od­ povědnost. V žádném případě nemohu své děti uchránit před všemi špat­ nostmi života, i kdybych chtěl. Ale mohu tyto špatnosti využít, abych z nich své děti poučil. Právě to jsem jednoho dne udělal s Krissy v supermarketu. /67

Kevin Leman - Na otci záleží

Negativní

ovlivnění

„Tati, udělej něco!" Krissy byla vyděšená. Stáli jsme na parkovišti před nákupním středis­ kem a viděli jsme, jak jeden muž udeřil ženu do tváře a poté ji strčil do auta. Byli pryč dřív, než jsem k nim stačil doběhnout. Vrátil jsem se ke Krissy a řekl jsem jí: „Krissy, je mi líto, že jsi to vidě­ la, ale musíš něco pochopit. Na světě jsou muži, kteří takhle jednají se svými ženami. Týrají ženy a ubližují jim." Čekal jsem, až tato slova vstřebá. Chtěl jsem, aby se probrala, aby moje další slova na ni měla ještě větší vliv. „Na tobě je, aby sis vybrala muže, který s tebou bude jednat uctivě. Tvým posláním je najít muže, který si tě bude vážit, bude o tebe pečovat a nikdy tě neuhodí." Viděl jsem, že Krissyn mozek pracuje na plné obrátky, aby vstřebal všechno, co viděla a slyšela. Otcové musí dcery varovat před nebezpe­ čím, které jim v životě hrozí. Ve světě se pohybují někteří z nejničivějších dravců, jaké kdy lidstvo poznalo. Když vychováváme své dcery, musíme je vést k tomu, co je nejlepší. Když mé děti vyrůstaly, občas jsme jeli kolem autonehody, auta obráce­ ná na střeše, kolem se hemžili záchranáři a policisté. Vždycky jsem nahlas řekl: „Drogy a alkohol. Vsadím se, že v tom byly drogy." Po nějaké době to děti začaly říkat samy. Když jsme míjeli nějakou autonehodu, jedno z dětí se zeptalo: „Myslíš, že to byl narkoman, tati?" Bylo v nich hluboce zakořeněno, že nehody souvisí s drogami a alkoholem. Chci své děti pozitivně ovlivňovat, ale stejně důležitý je i negativní vliv. Chtěl bych, aby si mé děti spojovaly pozitivní věci v životě - re­ spekt, úspěch v povolání, stabilitu a podobně - s pozitivními ctnostmi mo­ rálky, pracovitosti a loajality. A chci též, aby si spojovaly negativní věci v životě - tragédie, finanční úpadek, životní zvraty - s tím, co je obvykle způsobuje - s nezodpovědností, leností, sobectvím. Tragédie občas zasáhne i dobré a slušné lidi. Ale neomylně nás postih­ ne, když se budeme chovat pošetile. Je to jen otázka času. Když si dcera vezme násilníka, pak je pravděpodobné, že ji bude bít. Tímto bych chtěl vyburcovat tiché otce. Dcery vzhlížejí ke svým ot­ cům, aby zjistily, jak svět funguje. Když jim to otec neřekne, budou nuce­ ny to odhadovat a zjišťovat samy. Pokuste se si vzpomenout, jak málo jste o světě věděli, když vám bylo osmnáct let. Chcete, aby se vaše dcera roz­ hodovala se stejně malou znalostí, jakou jste tehdy měli vy? 68/

Dodejte dceři správnou „ chuť" i „ tvar"

Děti ovlivňujeme jen zčásti tím, co říkáme. Mnohem víc je ovlivňujeme tím, co děláme. Tatínku, co vaše dcera vidí, když pozoruje vás a vaši ženu? Vidí lásku, vlídnost, ohleduplnost a ochotu sloužit? Nebo vidí ne­ vraživost, trapné poznámky či dokonce psychické nebo fyzické týrání? Kdyby vaše dcera psala esej o tom, jak by měl manžel jednat se svou ženou, pouze na základě toho, co viděla u vás doma, jak by esej vypadala?

Vezměte svou dceru na pohřeb Jsem samozřejmě pro to, abyste brali dcery do kostela, ale pomoci může i to, že je občas vezmete na pohřeb. Jeden můj přítel si zakládal na tom, že vzal své tři dcery na pohřeb mladého muže, který zemřel na AIDS. Mladík se nakazil virem HIV při užívání drog a posléze zemřel ve vězení. Bylo mu něco přes třicet let, ne­ měl ženu ani děti, pomalu chřadl ve vězeňské cele. Umíral pomalu a v bo­ lestech, střídavě ztrácel a nabýval vědomí, až nakonec vydechl naposledy. Cestou na pohřeb tento otec řekl: „Děti, chci, abyste viděly, co by vás če­ kalo, kdyby vás chtěl někdo přemluvit, abyste začaly užívat drogy. Chcete zemřít mladé ve vězeňské cele? Chcete zakusit, jaké to je, když tělo ničí vážná nemoc? Chcete, aby váš poslední pohled na tento svět vedl přes vě­ zeňské mříže? Chcete, aby po vás zůstalo takovéhle dědictví?" Toto je velmi pozitivní způsob negativního ovlivnění. Nezůstávejte po­ tichu, když čtete noviny. Když narazíte na článek o chlapci z vysokoškol­ ského klubu, který zemřel na otravu alkoholem, ukažte jej své dceři. „To­ hle se stává každý rok," připomeňte jí. „Když vypiješ takové množství alkoholu, může tě to zabít." Vím, že máte spoustu práce, tatínku. Všichni jsme v jednom kole. Ale ozývá se příliš mnoho hlasů, které usilují o pozornost našich dcer, takže nemůžeme zůstat potichu.

Tolik hlasů Když Hannah bylo sedm let, měla dětský počítač, který na ni mluvil. Byl to jednoduchý, předem nahraný slovník: „Vítejte. Prosím, vyberte si kate­ gorii." Jednou si dvouletá Lauren vzala tento počítač a zapnula ho. To bude v pořádku, pomyslel jsem si. „Vítejte," řekl počítač. „Prosím, vyberte si kategorii." Lauren nevěděla, co má dělat, tak tam prostě jen seděla. Po chvíli počí­ tač zopakoval: „Prosím, vyberte si kategorii." Lauren si vyčerpaně povzdychla, přiložila si dlaně k ústům, sklonila se nad počítač a zvolala: „Paní, mně jsou jenom dva roky." 169

Kevin Leman - Na otci záleží

Hlasy na naše děti volají dnem i nocí - z časopisů pro dospívající, z te­ levize, od učitelů, kteří mají jiné životní hodnoty, od bavičů, kteří se pro­ slavili tím, že se chlubí svou nemravností. Děti, které jsou ponechané sa­ my sobě, nemají zkušenosti ani zralost, aby si mezi těmito hlasy dokázaly vybírat. A zde musí zasáhnout otec. Dejte dětem příležitost, aby prostřednictvím vašich rad těžily z vaší moudrosti a vyvarovaly se mnoha omylů, kterých jste se možná dopustili vy ve svém životě. Když budete mlčet, donutíte své děti, aby kráčely slepě životem. Bez výhody otcova porozuměni bu­ dou muset odhadovat, která cesta je pro ně nejlepší. Hlasy volají každý den. Jeden den, kdy otec mlčí, může být dnem, kdy vaše dcera přijme lež namísto pravdy. „To není sex, vždyť se jen dotýká­ me." „To není opravdová droga. Je to normální. Běžně se to pěstuje." Na druhou stranu, když budete věnovat čas tomu, abyste svou dceru ovlivnili, když je mladá, ušetříte sobě i jí spoustu zármutku v budoucnosti. Krátce poté, co se Krissy odstěhovala na kolej, napsala své matce do­ pis. Nebudu se s vámi dělit o celý obsah dopisu, ale dva odstavce obzvláš­ tě ukazují, jak je důležité děti ovlivňovat: Nyní si uvědomuji, jakou máte s otcem moudrost. Když jsem byla mladší, nikdy jsem tomu nerozuměla. Ted' ano. Ty i otec jste mě toho tolik naučili. Nebýt vašeho vedení, lásky a výchovy, nikdy bych tady na vysoké škole ne­ byla. Pevně se držím morálky, kterou jste mi předali. Zvláště teď, když se musím starat sama o sebe. Děkuji vám, že jste mi věnovali tolik času, milovali mě a učili mě křesťan­ skému chování. Doufám, že jednoho dne budu stejně dobrá matka, jako jsi ty. Moc se mi po naší rodině stýská. Uvědomuji si, že přátelé přicházejí a odcházejí - ale moje rodina je tu stále. Nemůžu se dočkat, až budou Vánoce! Mám tě ráda — Kristin Sarah Nejvíce mě dojala tato slova: Pevně se držím morálky, kterou jste mi pře­ dali. Zvláště teď, když se musím starat sama o sebe. Právě v tom spočívá ovlivňování dětí - vycvičit dítě způsobem, kterým by mělo kráčet (podle jeho nadání), a potom, až vyroste, aby zjistilo, že přijalo stejné hodnoty a žije podle nich. 70/

kapitola 7.

Slečna Důvěra a padesát dolarů jste si mohl ušetřit spoustu problémů." Víte, že to bude dlouhý den, když ho začnete tím, že vás pokárá le­

Z

tuška. Příběh se odvíjel takto: Končilo léto a Hannah musela letět z našeho letního domu ve státě New York do Tucsonu v Arizoně, kde trávíme vět­ šinu roku, když děti chodí do školy. Chtěla tam strávit týden s kamarád­ kou, než se do Tucsonu vrátí zbytek rodiny. Nechtěl jsem, aby devítiletá Hannah letěla sama, tak jsem se rozhodl, že ji budu doprovázet. Rezervo­ val jsem si zpáteční letenku, abych mohl letět zpět do Buffala pětačtyřicet minut poté, co s Hannah dorazíme do Tucsonu. Když letuška zjistila, co dělám - že strávím celý den v letadle z Buffala do Tucsonu a pak hned zase zpátky do Buffala jen proto, abych doprovo­ dil svou dceru - nemohla tomu uvěřit. Proč jste ji jen neodvedl do letadla?" zeptala se. „Staráme se o menší děti, než je vaše dcera? Vy nám nevěříte? Děláme svou práci dobře." „To není vaše práce," odpověděl jsem, „ale moje." Klesla jí čelist. Vůbec nechápala. Co říkám. Než jsme přistáli, přišlo ještě několik letušek, aby si promluvily s tím bláznivým mužem, který tr­ val na tom, že poletí se svou dcerou. Beru ochranitelskou roli rodiče velice vážně. Zrovna nedávno jsem četl v novinách, jak se nějaká matka rozzlobila na aerolinky, když umís­ tily jejího šestiletého syna do jednoho hotelového pokoje s patnáctiletým chlapcem. Let se kvůli počasí opozdil, proto letecká společnost musela pro každého pasažéra najít volný pokoj. Aby ušetřili peníze, požádali oba chlapce, aby přespali v jednom pokoji. A tato matka tvrdila, že chla­ pec jejího syna obtěžoval. Sice chápu roztrpčení této matky, ale zajímalo by mě, proč si myslí, že její šestiletý syn je dostatečně vyzrálý, aby mohl sám cestovat. Lety se často zpožďují, překládají nebo ruší, a proto mi připadá nepochopitelné, že tolik rodičů bez starostí pošle tak malé děti samotné na cestu přes celou zemi. 171

Kevin Leman - Na otci záleží

Vážím si rodičů, kteří své děti chrání, i když mě samotného to občas mrzelo. Opravdu obdivuji jednoho otce, který zakázal své dceři, aby se mnou šla na rande (myslím, že tehdy projevil pořádný kus prozíravosti!). Otcův kamarád byl velmi váženým školním inspektorem, který se de­ centně oblékal (vždy nosil oblek a kravatu), prostě takový typ, který mohl kdykoli jít na koncert symfonického orchestru nebo pracovat na minister­ stvu kultury. Tento muž si vzal otce mé přítelkyně stranou a řekl mu: „Vážně bys neměl nechat svou dceru, aby se stýkala s Lemanovým sy­ nem. Je to mizerný student a špatný člověk." Zčásti měl pravdu. Byl jsem mizerný student, ale nemyslím si, že bych byl špatný člověk. Nicméně obdivuji otce, kteří vstupují svým dcerám do života a ochraňují je. I když se někdy zmýlí v úsudku o některém dospíva­ jícím chlapci - já jsem byl odepsaný po celou dobu dospívání - jejich pří­ stup je mi milejší než přístup otců, kteří dcerám neposkytují žádné vedení ani ochranu nebojsou příliš zaměstnaní, aby se starali. Když své dcery chráníme, i když se kvůli tomu někdy budou hněvat, vytváříme důležitý prvek jejich osobnosti: důvěru. Většinu žen můžeme rozdělit do dvou skupin. V jedné skupině bude slečna Důvěra, ve druhé slečna Nedůvěra. Předpona „ne" znamená obrov­ ský rozdíl. Předponu „ne" přidává otec a představuje největší dědictví, které zeť získá od svého tchána. Kdybych mohl vrátit čas, aby mé šestileté dceři Lauren byly zase dva roky, provedl bych pokus, při kterém by se moje žena vyděsila, ale pro di­ váky by byl velmi názorný. Řekněme, že jsem zavolal Lauren na scénu a požádal ji, aby začala lézt po žebříku. Ne až nahoru, stačilo by třeba je­ nom jeden metr. Kdybych jí pak řekl, aby mi skočila do náruče, bez vá­ hání by to udělala. Pak by mohla vylézt o několik příček výš. Řekněme, že je teď asi tři metry vysoko. „Tak, zlato," řekl bych, „skoč tatínkovi do náruče." Aniž by o tom nějak přemýšlela, vrhla by se volným pádem dolů - a Sande by okamžitě vyházela všechny žebříky, které doma máme. Ale i přesto by mi dvouletá Lauren naprosto důvěřovala. Věděla by, že bych nikdy neudělal nic, co by jí ublížilo, a když řeknu, že ji chytím, tak ji skutečně chytnu. Tak moc malé děvče věří svému tatínkovi. Přál bych si, abych vás muže mohl vzít na některou ze svých poraden­ ských schůzek, abyste sami viděli, co se děje, když ženy žijí s nedůvěrou. Některé ženy vylezly na „žebřík", a když skočily, jejich otcové ustoupili a nechali své dcery spadnout. Možná si takové děvčátko vzpomíná, jak ji 72/

Slečna

Důvěra

otec pohladil po hlavě, když jí bylo šest let, a slíbil jí, že i když se s ma­ minkou rozvedou, bude jí třikrát týdně telefonovat - a již v prvních sedmi dnech svůj slib porušil. Možná jí tatínek stále sliboval, že ji „zítra" vezme na nákupy, ale nikdy k tomu nedošlo. Snad jí řekl, že už „nechal pití" a potom se připotácel domů a z jeho dechu byl cítit alkohol. Je docela pochopitelné, že tyto ženy v sobě nosí skrytou zlost. Nejdůležitější osoba v jejich životě, jediný člověk, o němž si myslí, že mu mo­ hou (a měly by) věřit více než komukoliv jinému, je nechal na holičkách. V důsledku toho takové ženy zápasí s problémem důvěry po celý život. Důvěryhodný otec nikdy nelže, plní své sliby a je na něj spolehnutí. Ta­ kový otec proměňuje nedůvěru ve slečnu Důvěru. Slečna Důvěra se v manželství projevuje takto: Bude svobodným, spon­ tánním a rovnocenným manželským partnerem. Nebude se bát manželovi říct, co doopravdy cítí. Nebude utíkat před svou zranitelností, ale přijme ji. To je důležité, protože dobrý psycholog vám řekne, že komunikace je pro úspěšné manželství životně důležitá - a dobré komunikační schopnosti vy­ žadují ochotu být zranitelný. V mnoha směrech tak důvěra vybavuje ženu, aby se stala skutečnou part­ nerkou svému manželovi. Zena, která se bojí být zranitelná, která prostě nemůže důvěřovat mužům, se bude svému manželovi vzdalovat. Čím více to bude dělat, tím více bude její manžel frustrovaný. Bude si myslet, že pro ni není dost dobrý. Bude cítit, že mu manželka nedůvěřuje. Bude se cítit ponížený, bezcenný a zrazený. A to je návod, jak vytvořit nevěrného man­ žela nebo velmi krátké manželství. A nebo ještě hůř, otec, který u své dcery vědomě nevytváří důvěru, způsobuje, že bude zneužívána bezohlednými muži nebo chlapci.

Nedůvěra: Připravena ke zneužití Zkušená ředitelka krizového centra pro těhotné ženy zjistila, že stále větší počet mladých žen vůbec neví, co cítí. „Vím, že jsem našla správné slovo, když vidím, že se jim v očích obje­ vily slzy," říká. Došlo jí, že musí pomáhat ženám pochopit jejich emoce tím, že je přiměje popsat, co se v nich odehrává, a potom pro to najít vhodné označení. Bohužel jedna věc se změnila od doby, kdy s poradenstvím začínala. Mladé ženy jsou mnohem méně schopné uvědomovat si pocity opuštění. Jeden mladík přivedl dospívající dívku do jiného stavu a nechal ji ve štychu, ale dívka nerozuměla svému „podivnému" pocitu. „Miluje mě,"

m

Kevin Leman - Na otci záleží

trvala na svém, zatímco ředitelka a poradci se snažili nekroutit nad tím hlavou. Co je to za lásku, když chlapec uteče při prvním náznaku problémů a nechá svou přítelkyni samotnou, když se cítí zranitelná a bojí se bu­ doucnosti? Jsem přesvědčen, že tyto mladé ženy si pletou opuštění s láskou proto, že právě takhle je „miloval" jejich otec. Chtějí věřit, že se o ně jejich ot­ cové starali, dokonce i tehdy, když otcové nebyli přítomni..To zcela po­ křivilo jejich vnímání. Neočekávají věrnost. Nechápou, že důvěra je ži­ votně důležitou součástí vztahu. Dokud cítí, že jsou zamilované, nebo dokud chlapci takovým dívkám říkají, že je milují, pak jsou přesvědčené o tom, že je to pravá láska. Otec, který nedokáže vybudovat ve své dceři důvěru a který není vzo­ rem věrnosti a důvěryhodnosti, způsobí, že jeho dcera bude zneužívána spoustou mužů. Bez ohledu na to, jak se s tím dcera dokáže vypořádat, ne­ důvěra zasetá do ní otcem, bude vždycky dotvářet doprovod k zoufalé me­ lodii jejího života. Tento jev mi připomíná jednu z těch „zázračných tyčinek", kterými mů­ žete opravit drobné trhliny v látce. Nepotřebujete jehlu ani nitě. Jen potře­ te roztrženou látku tyčinkou a je hotovo... dokud látku nezvednete proti světlu. Potom trhlinu jasně uvidíte. Některé ženy jsou takové. V jejich životě je trhlina, ale zvnějšku se zdá být všechno v pořádku. „Tenhle den stvořil Bůh, radujme se a buďme za něj vděčni," řekne taková žena, ale jakmile se v jejím životě ukáže nějaký mráček, propadne panice. Nemá žádný úhelný kámen důvěry, na který by se mohla spolehnout, žádný pocit bezpečí, které by ji obklopovalo. Jedná jako vyděšený topící se člověk, který s sebou stáhne ještě další lidi pod hladinu. Možná si ani neuvědomuje, co se děje. Je možné, že si své drobné pro­ hřešky nespojuje se strachem ze zranitelnosti, ale právě o tohle jde. „Dob­ rá, budeme mít spolu sex, ale potmě, pod peřinou, na téhle straně postele, na ručníku." Přestože tenhle způsob myšlení je pro muže vzrušující asi jako vysává­ ní koberců, přistoupí na tuto hru, protože kdyby se pokusil zkoumat, o co se tu skutečně jedná, probudil by divoké zvíře - a také ho probudí. Dcera, která se naučila důvěřovat svému otci, bude se svým manželem jednat otevřeně. Sex je ze své podstaty činností, při níž jsme velmi zrani­ telní. Pro mnoho žen je děsivé, když mají být před mužem nahé a nechrá74/

Slečna

Důvěra

něné. Má-li žena problémy s otázkou důvěry, bude pro ni těžké těšit se z manželské intimity. Další velkou překážkou pro důvěru jsou rozvedená manželství. Pro dceru bude samozřejmě nesnadné důvěřovat muži, který opustil její matku.

Disneylandový

tatínek

„Prostě tě chci jenom poznat. Odpustila jsem ti, tati." „Odpustila mně?" ptal se Frank. „Co jsi mi odpustila? To, že jsem s te­ bou trávil každou dovolenou v uplynulých deseti letech? Že jsem tě vzal do Disneylandu a Washingtonu? Že jsem tě vždycky finančně podporo­ val? Co z toho mi odpouštíš?" Franka překvapil vztek, který v něm spontánně vybuchl. Dcera se do­ tkla jeho citlivého místa. „To, že jsi opustil mě a matku." Frank zalapal po dechu. Tohle nečekal. Jeho dceři Julii bylo devatenáct let. Dala si dohromady to, co se stalo, když Frank před deseti lety opustil svou ženu - Juliinu matku - a brzy nato se znovu oženil. Překvapivé je, že Frank byl úplně vyveden z míry. Z jakéhosi nepocho­ pitelného důvodu se domníval, že jeho tři potomci budou mít vždycky ro­ zum deseti, osmi a šestiletého dítěte. Nikdy ho ani nenapadlo, že děti vy­ rostou a bez ohledu na zmatek, který způsobil, když odešel, si vyvodí vlastní závěry. Otcové, chtěl bych vám říct, že když opustíte domov a pro zmírnění po­ citu viny pak vezmete děti do Disneylandu, nevytvoříte důvěru. Spíše ji podkopete. Zde je vysvětlení. Nemůžu říct, kolik matek sedělo v mé pracovně, frustrovaných ze sku­ tečnosti, že jim zabere dva nebo tři dny, než napraví škody, které způsobí návštěva jejich dcery u otce. „Deset let pracoval pětapadesát hodin týdně, v pátek večer chodil hrát šipky a v sobotu samozřejmě většinou hrál golf," říkají mi tyto matky. „V neděli jsme ho téměř nemohli donutit, aby vstal z křesla. A najednou si najde čas dva výlety ročně. Prohání děti od rána do večera a chce, aby byly šťastné, šťastné, šťastné. Vrací se úplně vyčerpané a diví se, proč je život se mnou tak nudný. V poslední době jsem si všimla ostrého tónu, kterým mi dcera odpovídá, a to nemluvím, jak drze mi od­ sekne pokaždé, když ji požádám, aby něco dělala." Po rozvodu rodiče soupeří o pozornost svých dětí. Tím se nebuduje dů­ věra, vytváří se tím nepřátelství - a obvykle to začíná tím, že otec využívá nečestné výhody. Typickým příkladem je, že matka má méně peněz než otec. Nemůže tedy soupeřit s otcem, pokud jde o dárky, výlety nebo náku775

Kevin Leman - Na otci záleží

py. Matka bude stále jen vrtět hlavou nad tím, když uslyší další výčet čty­ řiadvacet hodin trvající zábavy: „Ty dny byly tak nabité!" Důvěra se vytváří, když dcera vidí svou matku, která dokáže důvěřovat. Jsou-li rodiče spolu ve válce, dcera se naučí chránit sebe sama. Vidí svou matku, jak pláče. Slyší svou matku, jak si vylévá srdce přítelkyni, a cítí, že za tím vším je otec. Neexistuje žádné místo na světě, kam by dceru otec mohl vzít, aby jí to pomohlo zapomenout na matčinu bolest. Rozvedení otcové a matky, mohl bych si s vámi na chvilku promluvit? Vím, že se nedokážete hned dohodnout, proto jste se také rozvedli. Ale co kdybyste si sedli a uvědomili si, že i po rozvodu byste kvůli své dceři mě­ li své jednání sladit a dohodnout pravidla hry, které byste oba dokázali dodržovat? Zeptejte se: Mohli bychom na okamžik složit zbraně a promluvit si o tom, co je pro naši dceru nejlepší? Mohli bychom se dohodnout, že zá­ kladní pravidla, která jsou součástí každodenního života naší dcery - v ko­ lik hodin bude chodit spát, kdy bude jíst a kdy se bude vracet domů ze schůzek - bude respektovat i druhý rodič? Když se dokážete dohodnout alespoň na tomto, pak nebude matka ví­ tat dceru, která se vrací z návštěvy u otce, s obličejem strhaným zlými obavami. Nebude docházet k výslechům ničícím důvěru: „Jak dlouho jsi byla vzhůru? Jedla jsi dost? Vypadáš unaveně, určitější nebyla dlouho vzhůru?" Když matka třeba i nepřímo pokračuje v tomto rituálu, zasévá do duše své dcery semínka pochybnosti, která vyrostou v naprostou nedůvěru. Ne­ přímo dceři říká: „Dávej si na svého otce pozor. Nedá se mu věřit, že dělá to, co je pro tebe nejlepší. Návštěvy u něj musíme tolerovat, ale zároveň z nich máme strach." Podle tohoto scénáře všichni trpí. Škody způsobené na duši dcery jsou trvalé. Podívejme se nyní na to, jak otec může vychovávat slečnu Důvěru mís­ to nedůvěry.

Slečna Důvěra: Připravena zakoušet intimitu Má šestiletá dcera Lauren jednou večer vstala z postele a já jsem věděl, že se u ní nejednalo o vzdor. Něco se stalo. „Lauren, copak se děje?" zeptal jsem se. „Tati, v mém pokoji je pavouk a já se ho bojím." 76/

Slečna

Důvěra

Vrátili jsme se do jejího pokoje, kde jsem ji znovu uložil. A samozřej­ mě jsem přidal i výklad. „Malí pavouci ti neublíží, zlato. To bude v pořád­ ku. Vím, že se bojíš, ale to nic není." „Ale, tati, co když mě kousne?" „Dobrá, tak poslouchej. Jestli chceš, můžeš spát nahoře na vodní poste­ li, ale tvým malým kamarádům se po tobě bude stýskat." Lauren zbožňuje plyšová zvířátka a každou noc je obklopena spoustou těchto heboučkých živočichů. Moje zmínka o jejích plyšových kamarádech uvedla Lauren do rozpa­ ků. Téměř jsem viděl, jak se jí honí hlavou myšlenky: Měla bych zůstat ve svém pokoji se svými kamarády a nechat se sežrat velkým divokým pavou­ kem? Nebo mám jít spát jinam a riskovat, že se moje měkká a velmi citlivá zvířátka urazí? Když měříte něco přes metr, nemusíte činit náročnější rozhodnutí, než je tohle. Lauren zašoupala nohama o koberec a zvedla hlavu, aby se mi podívala do očí. „Tati, co bys dělal ty, kdybys byl malý jako j á ? " „Kdybych byl dnes večer malý," odpovídal jsem tónem, který v ní mohl vzbudit důvěru, „myslím, že bych spal nahoře na vodní posteli. Věděl bych, že tatínek se podívá, kam se pavouk schoval, a zajistí, aby zítra už nebyl ve tvém pokoji." Lauren si povzdychla. Rozhodla se. Bude spát nahoře. Břemeno z ní spadlo. Cítila se bezpečně a věděla, že otci může důvěřovat. Tyto drobné okamžiky jsou velice důležité, aby se vaše dcera naučila, jak důvěřovat mužům. Zde se v lidské osobnosti přede základní vlákno důvěry. A důvěra buď je, nebo není. Nemůžete ji předstírat. Toto je jeden z problémů pro otce, kteří nejsou u svých dětí přítomni. Nevíte, kdy se v životě vaší dcery objeví nějaká děsivá událost. Žijete-li odděleně nebo jste pořád v kanceláři či se chodíte bavit s kamarády, vaše dcerka se naučí s problémy vypořádat, ale nikdy se nenaučí důvěřovat muži a být zranitelná. Být pouze přítomen v domácnosti samozřejmě nestačí. Důvěra se často buduje při společných zážitcích. Když byla Krissy ještě docela malá, ze­ ptala se mě, jestli se mnou může jet na ryby, přestože tehdy měla zlo­ menou ruku. Museli jsme jít pěšky k chatě a cestou přebrodit říčku. Nebyla to nebez­ pečná řeka, ale byl v ní silný proud a peřeje, a Krissy byla malá. Proud vody jí narážel do nohou. Krissy se ke mně doslova tiskla. Podíval jsem se jí do tváře a viděl jsem, že se jí v očích zračí strach, ale stalo se něco

Kevin Leman - Na otci záleží

zvláštního. Zvedla hlavu, pohlédla mi do očí a strach zmizel. Možná nevy­ padám jako Tom Cruise, ale v tu chvíli Krissy nechtěla vidět filmovou hvězdu. Chtěla vidět svého otce. Tyto nepostižitelné okamžiky zásadně utvářejí dívčinu duši. Když má dcera strach a zjistí, že otec je schopen ji tímto strachem provést, později bude přesvědčena, že se spolu se svým manželem vypořádají s dalšími obavami, které jim život přinese. Navíc, když otec zbaví dceru jejího strachu, buduje důvěru tím, že zba­ vuje její dětský svět chaosu.

Chaotické

děti

Ti, kdo viděli film Zachraňte vojína Ryana, vědí, že jednou z nejstrašnějších vlastností války je chaos. Při dobývání břehů Normandie americká a britská armáda čelila smrtící síle. Německý velitel Erwin Rommel střežil pláž Omaha křížovou palbou, palbou s oblou dráhou střel a razantní plo­ chou palbou. Nebyla tam snad ani jediná píď země, kterou by neměla v dosahu některá z německých zbraní. Američtí vojáci věděli, že kdyby zůstali na pláži, byli by zcela jistě zabiti. Ale postupovat vpřed znamenalo vystavit se strašlivé kulometné palbě. Bylo to psychologicky ničivé roz­ hodnutí. Učinit špatné rozhodnutí by přineslo nejhorší trest - smrt. A ne­ udělat nic by přineslo stejnou odměnu. Přestože žijeme v době míru, svět připadá našim dětem poněkud chao­ tický. Když vneseme do jejich života řád, pomůžeme jim vytvořit si sebe­ jistotu a důvěru. Mnozí rodiče si neuvědomují, že děti často vědí, že by se neměly vztekat. Dítě, které se odváží tohoto destruktivního jednání, v podstatě křičí: „Po­ mozte mi někdo, abych se dokázal ovládat." Holly již v nízkém věku věděla, že moje výchova má tento cíl. Káznění vytváří důvěru: „Tatínek na mě dává pozor a zkrotí mě, když se přestanu ovládat." Nyní má ona možnost uvést řád do života vlastních dětí. Když Holly první rok vyučovala, chodili za mnou rodiče jejích studentů a během prvních tří minut rozhovoru jsem většinou zaslechl slova „nechat po škole". Hollyina matka nevychovala šílence. Když dítě přišlo do školy nepřipravené, Holly zajistila, aby se to znovu nestalo. Trestala je tím, že je nechávala po škole. Postupem času Holly zjistila, jak málo se děti naučily sebeovládání. Po­ té co již odučila několik let, mi řekla: „Dokud jsem nepoznala všechny ty­ hle rodiny, plně jsem nechápala, jak jsem se měla jako dítě dobře a jak dobrá je naše rodina." 78/

Slečna

Důvěra

Holly získala řád doma v rodině. Byla vychována tak, aby si vážila dis­ ciplíny, a nyní se snaží potlačit chaos v životech cizích dětí. Muži, hledáte-li skutečnou výzvu, popřemýšlejte o tom, co to znamená překonávat chaos řádem: není to nic jiného než být Božím obrazem. Vždyť právě tohle Bůh udělal. Vstoupil do chaosu - nicoty - a vynaložil svou vůli, prosadil svůj záměr a své stvoření. Protože Bůh tohle všechno dokázal, naučili jsme se mu důvěřovat. Jsme ochotni vsadit svou spásu na jeho slovo, protože nám skrze naše životy dokázal, že vnáší řád do chaosu. A my jsme povoláni, abychom dělali totéž ve svých rodinách. Činíme to tak, že vnášíme řád do našich domovů. Místo toho, abychom veškerou výchovu nechávali na matce, vstupujeme na scénu. Stanovíme hranice v časovém rozvrhu svých dětí, protože víme, že kdybychom to ne­ udělali, jejich rozvrh by se rozpadl a chaos by je srážel k zemi. Poskytuje­ me co možná nejzdravější prostředí, žijeme podle toho, co říkáme, a vyja­ dřujeme tak jasné, rozhodné a souvislé poselství. To, co naše dcery od nás uslyší, to vidí i v našich životech. Co poznávají v církvi, vidí i doma v ro­ dině. Každé děvče, které musí žít v chaosu světa, by mělo mít možnost ne­ chat doma svou duši odpočinout. Jako otcové bychom měli dcerám po­ skytnout útočiště, kde budou chápat, co přesně se od nich očekává. Muži, takový řád nevznikne náhodou. Zanedbávaný podnik bezpochyby zkra­ chuje. Pokud necháte zahradu ležet ladem, promění se v pustinu. A s rodi­ nou je to podobné. Pokud otec nevnese do života řád, způsobí, že v rodině zavládne chaos. Dalším způsobem, jak otec buduje v životě své dcery důvěru, je vzbu­ zování zdravého strachu.

Zdravý

strach

Nedávno Krissy vystupovala jako host v rozhlasovém pořadu. Můj kolega se jí zaptal, jaké to bylo vyrůstat s otcem, jako jsem já. Jednou z věcí, které Krissy zmínila, bylo to, že si vytvořila „pozitivní, nikoli negativní strach z otce". Kolega se pak ptal mě, jaký je rozdíl mezi pozitivním a negativním strachem. Pozitivní strach znamená toto: Když otec řekne, že něco bude uděláno, bude to uděláno. Dcera ví, že určité jednání vyvolá předpokládanou reak­ ci. Je to děsivé pro dceru, která se chce chovat špatně, ale v posledu je to velice užitečné, protože dcera pozná, jak její život funguje. /79

Kevin Leman - Na otci záleží

Otcové, jestli chcete vychovat slečnu Důvěru misto toho, abyste svou dceru poškodili nedůvěrou - taste své zbraně, ale udělejte to tak, abyste se přitom nestřelili do nohy. Dávejte si pozor, abyste se nezahnali do kouta, z nějž by pak nebylo úniku. Když stanovíte pravidla, musíte u nich vy­ držet. Jinak se do zákoutí vašeho rodinného života vetře chaos. Důvěra zapouští kořeny tam, kde je bezpečí a důslednost. Když dcera cítí, že se pravidla neustále mění nebo že může manipulovat s otcovým spravedlivým hněvem, vytváří se ovzduší negativního strachu. Dcera si totiž uvědomí: „Všechno záleží na mně. Když nedokážu najít vhodnou výmluvu, uslyším slova odsouzení." Důsledný otec poskytuje jistotu. Dcera ví, že když udělá A, bude násle­ dovat B. Není tu prostor pro dohady a to je konec konců mnohem pro­ spěšnější. Dcera se učí důvěřovat. Pozitivní strach a důslednost vytvoříte i tím, že budete vlídní. I tehdy, kdy se spravedlivě rozhněváme, naše dcery by měly vědět, že je nebude­ me týrat. Musejí důvěřovat, že zvládneme negativní emoce a nedovolíme, aby tyto city propukly v nevhodné jednání. Když byla Hannah ještě hodně malá a zrovna se učila psát, napsala krátký vzkaz poté, co se dostala do problémů:

Tati, mám tě ráda a doufám, že se přestaneš zlobit. Řekni mi, až se nebudeš hnevat, protože se tě potřebuju na něco zeptat. Hannah Hannah věděla, že se zlobím, a tušila, že by měla nechat celou věc vy­ chladnout, než si o ní promluvíme. Ale rovněž cítila důvěru, že náš vztah je pevný jako skála. Mohla se těšit na blízkou budoucnost, kdy spolu bu­ deme komunikovat slovně. Její dopis byl projevem zdravého strachu úcty spojené s důvěrou. Věděla, že se na ni zlobím, ale rovněž věděla, že k ní cítím oddanost a lásku. Až se vdá, vzpomene si, že takový spor nemusí vést k týrání, dlouhodo­ bému odcizení nebo narušení vztahu. Naučila se důvěřovat a nebude mu­ set utíkat před konfliktem. Otcova důsledná výchova spojená s bezpodmínečnou láskou pomáhá vytvořit něco úžasného: důvěřující a zralou mladou ženu. Rád bych tuto kapitolu uzavřel dopisem od Holly. Tyto myšlenky napsala na lístek, který mi poslala před několika lety ke Dni otců. 80/

Slečna

Důvěra

Tati, díky tobě mám spoustu nádherných vzpomínek. Pořád ještě se musím smát, když si vzpomenu, jak jsme si hráli na velkého zlého vlka a jak jsi mě za­ chumlal pod peřinu a pak ses vracel pro hořčici, abych mohla utéct... a já jsem si myslela, jak jsem chytrá! A stále si pamatuji najeden večer, kdy jsi zhasnul všechna světla a přicházel jsi s mihotajícím se plamenem svíčky, abychom viděli obrovskou chobotni­ ci, jak se pomalu plíží do našeho pokoje... a já jsem si myslela, že jsem sta­ tečná. A vzpomínám si na všechny chvíle, kdy jsi mě držel za ruku při nepříjem­ ných chirurgických zákrocích a říkal mi, jak jsem statečná, že jsem vydržela hodinu v malém tunelu při magnetické rezonanci a že ty bys to nikdy nedo­ kázal. A jak jsi zařídil, aby naše cesta do Portlandu byla tak zábavná... a já jsem si myslela, jak jsem osamělá. A pamatuji si na dopis, který jsi mi napsal, když jsem studovala na vysoké škole, a na tři poznámky o tom, jak jsi vzpomínal na dobu, kdy ti bylo jeden­ advacet, a říkal sis: „Je to skutečně tak?"; a jak jsi byl zmatený, když jsi do­ spěl, ale jako dospělý ses necítil. Stále ještě mám schované tyto vybledlé řádky, v nichž jsi mi říkal, abychom byli neustále v kontaktu a jak jsi na mě pyšný... a j á j s e m si myslela, jak jsem nezávislá. A letos jsi pro mě byl skutečnou záchranou, když jsi mě držel, zatímco jsem plakala kvůli tomu, že mám zlomené srdce, a vydržel jsi hodiny poslouchat mé nářky o zoufalství a frustraci, když jsem zjistila, že i láska má občas své hranice. Tvá něha mě provázela tímto rokem a tvé povzbuzování mi dodáva­ lo sílu... a j á j s e m si myslela, že jsem báječná. Díky tobě mám víc nádherných vzpomínek, než vůbec dokážu napsat. S te­ bou je můj život radostný a nemůžu slovy popsat, jak moc tě miluji. Jsi ten nejlepší táta na světě a já nevím, kde bych byla bez tebe. Děkuji ti za vše, co jsi pro mě udělal... a vím, za co ti vděčím!!! Miluji tě, tati! — Holly Tento dopis odhaluje dceřino srdce. Nemůžeme vybudovat důvěru jedi­ ným velkým gestem. Nelze to udělat za dva týdny nebo za měsíc. Důvěra a vztah se vytváří tím, že se spolu bavíte, společně čelíte obavám, spolu procházíte nemocí a bezprávím, sdílíte bolest a zármutek. Je to celoživotní cesta s nádherným cílem. Otče - začneš již dnes budovat důvěru v životě své dcery?

kapitola 8.

Požehnané děti, které selhávají

J

ednou z nej důležitějších věcí, které otec může pro dceru udělat, je do­ přát jí svobodu selhat. Perfekcionismus mladé ženy ničí. Tlak, aby vždycky jednaly správně, vždy byly hezké a vždy dokonalé, napáchal na ženské části populace víc škody než cokoli jiného, co znám. Mladým ženám se dnes netoleruje mnoho chyb. Když v době dospívání přiberou dvě kila, domnívají se, že jsou tlusté. Když mají dvojky na vy­ svědčení, myslí si, že jsou hloupé. Když je nikdo nevyzve k tanci, domní­ vají se, že jsou ošklivé.

Je úkolem otce, aby dcery přijímal, protože mladé ženy potřebují mužské uznání, které je poskytováno zdarma, nikoli za zásluhy. Matka nemůže dát to, co dcera skutečně potřebuje - muže, který z ní bude mít ra­ dost, který ji bude zbožňovat, který ji bude utvrzovat a upevňovat její se­ bedůvěru, přestože se sama cítí jako nemehlo, potřebuje větší číslo šatů nebo je úplně průměrná. Dcera by si nikdy neměla připadat „průměrná", když vidí svůj odraz v otcových očích. Chtěl bych, aby moje děti věděly, že mohou selhat a já je budu pořád stejně milovat. Moje láska nezávisí na tom, že jsou nejhezčí, nejchytřejší, nejlepší ve sportu nebo nej štíhlejší.

Předvést

selhání

Často mluvím ke skupinám křesťanů ve Spojených státech a Kanadě a rád pokládám posluchačům takovouto protivnou otázku: „Myslí si tu někdo, že by mohl být lepším křesťanem?" Pokaždé se zvednou téměř všechny ruce. Každý si myslí, že by měl být „lepším" křesťanem. A potom následuje uzemňující úder: „Víte, skutečnost je taková, že ne­ můžete být lepšími křesťany. Chtít stát se „lepším" křesťanem je tak tro­ chu, jako kdyby žena chtěla být „lépe" těhotná. Buď jste křesťanem, nebo nejste. Bůh nám nedává známky, kdy by podprůměrní křesťané měli na vysvědčení čtyřky a několik nadprůměrných svatých by prošlo zkouškou 82/

Požehnané děti,

které selhávají

s jedničkami. Naše víra se však hodnotí způsobem prospěl/neprospěl. Buď projdete, nebo vypadnete." Mnozí lidé si říkají: „Někdy je moje víra dost silná, takže můžu být ta­ kovým člověkem, jakým mě Bůh chce mít." To je jedna z nesporných lží, kterou si říkáme a která nám brání opravdu se radovat ze vztahu s všemo­ houcím Bohem. Vím, co si někteří z vás řeknou: „Nechápeš, v jaké jsem situaci, Lemane. V mém životě je hřích. Musím se vypořádat s vážnými charakterový­ mi vadami." Možná tomu tak je, ale moje poselství pro vás je pořád stejné. Bůh nás může použít, i když jsme nedokonalí, abychom pomohli změnit tenhle svět. Jakmile tohle nastíním na semináři, vidím, jak hlavy přikyvují a pohu­ pují se jako špačkové na plotě. Lidé to vědí, ale zapomínají na to, a místo toho se ženou za nepolapitelnou dokonalostí a bezděčně omezují sebe, své blízké, včetně svých dcer. Vždycky se usmívám nad „selháními", která vedla k úspěchům, jež pře­ konaly i ty nejdivočejší sny. Příkladem je Zane Grey, jeden z nejprodávanějších novelistů všech dob. Kdysi mu nakladatelé řekli, že neumí psát. Řekněte to stovkám milionů jeho čtenářů. Mnoho lidí ví, že i křivka úspě­ chů Thomase Edisona nevedla jen strmě vzhůru a že i on někdy neměl co do úst. Spousta skvělých lidí byla odepsána. Jedna věc je, že nás druzí odepisují, ale mnohem horší je, když se ode­ píšeme sami. Bolí mě srdce, když vidím tolik mladých žen, které nad se­ bou zlomily hůl. Pro své otce nikdy nebyly dost dobré. Když otci pohlédly do očí, viděly odsudek, nespokojenost a kritiku, a proto přijaly za svou myšlenku, že nemají světu co nabídnout. Možná mají mnoho úžasných vlastností, ale vědí, že je tu vždycky někdo, kdo je o něco hezčí, o něco lepší ve sportu, o trochu chytřejší, a protože nejsou v ničem nejlepší, do­ mnívají se, že jsou zavrženíhodné a odsouzené k věčnému neúspěchu. Rád bych rozptýlil tuto mlhu a vpustil trochu světla do těchto temných domovů.

Farizejský

lesk

Chcete vidět záblesk v očích farizeje? Pak dělejte to, co rád dělám na svých seminářích. „Víte, co dnes skutečně potřebují křesťanští rodiče?" zeptám se. „Pozorně poslouchejte, protože tohle je jedna z nej důležitějších lekcí o rodičovství, kterou vám můžu dát. Jste připraveni? Měli byste se před dětmi chlubit svými selháními." /83

Kevin Leman - Na otci záleží

Musím se přiznat, že mluvit takto k rodičům, je jednou z nejpříjemnějších věcí, které dělám! Příliš mnoho křesťanů se domnívá, že musejí poskytovat dětem doko­ nalý, bezchybný obraz: „dokonalý křesťan", „dokonalá křesťanka". Ve skutečnosti je to jedna z nejničivějších věcí, kterých se můžete jako rodiče dopustit. Nelze se vyhnout skutečnosti, že mě Bůh povolal, abych byl vzorem pro své dcery, ale Bible rovněž zcela jasně říká, že jsem nedokonalým vzorem. Mají-li se dcery naučit, jak zvládat vlastní selhání, potřebují vi­ dět, jak svá selhání zvládá jejich otec - a to znamená, že je nesmí za­ krývat. Lisa doma učí tři děti. Jedna z jejích dcer ji zahrnula výčitkami kvůli svému neúspěchu ve studiu na vysoké škole - trvala na tom, že nikdy ne­ dokáže dostudovat, tak proč by se měla dál snažit? - a proto Lisin manžel Greg přinesl svazek papírů. Greg je profesionální hudebník, ale v ruce držel sto padesát zamítnutí, která dostal v uplynulých osmi letech, když se snažil vstoupit do hudební branže. „Kdybych se tak snadno vzdal, Jessico," řekl, „nedělal bych teď to, co dělám ze všeho nejraději. Když něco nevyjde na první pokus, neznamená to, že jsi selhala - a ani to neznamená, že máš přestat. Největší úspěch vět­ šinou stojí na mnoha předchozích neúspěších." Upřímně věřím, že důvodem, proč jsou mé knihy tak úspěšné a proč jsem zván do televizních pořadů, je to, že nejsem typický terapeut. Kdy­ byste mě potkali na ulici a nevěděli byste, jak vypadám, neuhádli byste, že jsem profesionální psycholog. Když jdu k dospívající mládeži, když mlu­ vím s rodiči, když hovořím s kýmkoliv, jednám jako normální člověk. Při­ pouštím, že jsem se ze svých selhání poučil stejně jako z úspěchů. Ale místo aby se lidé ode mě odvrátili, pomáhá jim to navázat se mnou vztah. Stejné zásady platí i v rodičovství. Chovejte se před svými dětmi jako normální člověk. Nechť se dozvědí, jak jste selhali, když jste byli v jejich věku, a jak selháváte nyní, aby se z těchto selhání mohli poučit. A nedomnívejte se, že pokoj znamená vždycky blaženost.

Problém s pokojem Vzpomínám si najeden den, kdy se mé starší dvě dcery spolu nehádaly a jaký to byl požehnaný den! Přesto to nepovažuji za selhání ve výchově. Nedomnívám se, že je znakem zralosti, když nedochází ke konfliktům. Žijeme v konfliktním světě a je nezbytně nutné, abych své děti naučil zvládat konflikt. Je to těžké, když nikdy nebojovaly - je to stejné jako učit 84/

Požehnané děti,

které selhávají

lyžovat člověka z Konga, kde nikdy neviděli sníh, a on musí předstírat, že písek, který mají pod nohama, je kluzký. Umění vyrovnat se s konfliktem patří k požehnání dětí, které selhaly. Cílem není žít bez konfliktů, ale naučit děti, jak konflikt vyřešit. Příliš mnoho otců se soustředí na pokoj a mír více než na charakter. Tyran si může vynutit řád, ale kdo by chtěl žít v nacistickém Německu? Některé věci jsou důležitější než řád. Konflikt se někdy rozšíří a dotkne se otce i dcery. A otcové zde musí své dcery učit, jak překonávat spory. Jednoho rána tříletá Lauren škádlila našeho psa Barkleyho tak, jak by se malé děti ke zvířatům chovat neměly. Lauren vzala psí suchar a držela ho Barkeleymu před čumákem a svým dětským zvonivým hláskem zvolala: „Berkeley, chceš mlsat, chceš mlsat? Berkeley, chceš mlsat, chceš mlsat?" S Krissy jsme si řekli, že Lauren vypadala roztomile, a proto jsme jí udělali to samé. „Lauren, chceš mlsat, chceš mlsat? Lauren, chceš mlsat, chceš mlsat?" Lauren neřekla ani slovo, seskočila ze židle a odešla z místnosti. „Ouha," vydechla Krissy. „Myslím, že tohle nám jen tak neprojde." Šel jsem do vedlejší místnosti a všiml jsem si, jak se na mě Lauren „po­ dívala". Když jsem k ní přistoupil, odtáhla se ode mě. Její pokoj byl v pří­ zemí a moje nejmladší dítko pomalu kráčelo ke schodům. Když jsem udě­ lal krok vpřed, Lauren ustoupila o krok vzad, směrem ke schodišti. Udělal jsem další krok, Lauren opět o krok ustoupila a nakonec po břiše sklouzla po schodech dolů, utekla do svého pokoje a zamkla za sebou dveře. Krissy seběhla dolů, aby zjistila, jestli se situace nedá nějak urovnat. „Lauren, zlatíčko," říkala přes dveře. „My jsme se ti neposmívali. Jen jsme si mysleli, že vypadáš krásně a roztomile. To je vše." Lauren dotčeně, jak jen to tak malé dítě dokáže, pronesla: „Musíte se omluvit." „Je mi to líto, Lauren. Opravdu toho lituju." „Ne, musíte to napsat." Připomínám, že Lauren byly tři roky. Vůbec neuměla číst, ale Krissy ji poslechla. Ale ani poté Lauren dveře neotevřela. „Tatínek se musí taky omluvit," řekla přes zamčené dveře. Seběhl jsem dolů, omluvil se, ale „právnická" Lauren trvala na svém. „Musíš to taky napsat." Vzal jsem list papíru a napsal: „Lauren, moc a moc se omlouvám. Milu­ ju tě. Táta." /8S

Kevin Leman - Na otci záleží

Až poté, co jsme oba listy papíru podstrčili pode dveřmi, byla Lauren ochotná odemknout a napravit vztahy s námi. Možná by pro mě bylo těžké popsat rozdíly mezi hasákem a francouz­ ským klíčem; nerozeznal bych karburátor od startéru; ale v jedné věci jsem opravdu dobrý - umím říct: „Omlouvám se." Pro moji rodinu to nejsou cizí slova. Slova „omlouvám se" jsou tím nejlepším receptem na vytvoření důvěr­ ného vztahu mezi otcem a dcerou, jaký znám. Můžete být obyčejným mentorem, samolibým ve své pošetilosti, zraňujícím své dítě, aniž byste si to vůbec uvědomoval, ale jakmile si uvědomíte svou směšnost a řeknete omlouvám se, tak ta drzá a vzdorovitá dcera začne příst jako kotě. Ne­ může se dočkat, až vám bude moct odpustit. Protože se vaši rodiče nejmenovali Maria a Josef a vy jste se nenarodil ve stáji, musíte se učit, jak se omlouvat. Na této planetě byl pouze jeden dokonalý člověk a musíte pochopit, že vy jím nejste! Je-li pro vás ob­ zvláště obtížné pronést tato slova, zkoušejte si říkat tu větičku třeba při holení. Říkejte šiji třeba v desetivteřinovém intervalu. Naučit se rychle ří­ kat omlouvám se, bude tou nejhodnotnější pomůckou, jakou jste si kdy osvojili. Omluva jako součást řešení konfliktu je také prvním krokem při před­ vádění selhání. Musíte svým dcerám ukázat, jak v životě zvládáte zahan­ bující okamžiky.

Nebudeš věřit, co jsem udělal! „Tak, děti, představte si," začal jsem. Milují historky o tom, jak jsem se setkal s různými celebritami. „Tahle žena za mnou přišla a říkala: ,Máte pravdu, máte úplnou pravdu, pane doktore.'" „A kdo byla ta žena?" položil jsem řečnickou otázku. „Ach, jen tak mimochodem," říkala, ,já jsem CeCe, Geraldova man­ želka." Zrovna jsem dokončil článek o pořadu Geralda Rivery a CeCe mi chtě­ la sdělit, že souhlasí se vším, co jsem v článku napsal. Pokračoval jsem ve vypravování dětem. „Aniž by ji vůbec napadlo, že by mohla moji žádost odmítnout, hned mě vedla do Geralodovy šatny." Geraldo Michael Rivera - televizní moderátor, právník a pořadatel televizní talk show pozn. překl.

86/

Požehnané

děti,

které selhávají

„Opravdu, tati?" zeptala se jedna z mých dcer. „Skutečnější byl v jeho šatně?" „Ano, byl," odpověděl jsem, „a potom přišel Geraldo a ptal se, co tam dělám s jeho ženou!" Všichni se rozesmáli. „Ale byli tam i její rodiče. Přesto si Geraldo říkal: Myslel jsem, že jsme s tímhle chlapem už skončili. Proč se tu ještě potlouká? " „A co se dělo dál?" vyzvídaly děti. „Pak jsem shodil Geraldovo pivo na podlahu." „Ne!" „Ano, shodil." „Opravdu?" „Obávám se, že ano. Láhev se rozbila a pivo se rozlilo po podlaze." Děti se smály tak hlasitě, až je bolela bránice. „Opravdu?" kvičely. „Ty jsi Geraldovi shodil pivo v šatně?" „Jasně že shodil. Byl to Heineken." Z nějakého důvodu jim to připadalo ještě veselejší a celá naše rodina se hlasitě řehtala. „Nemůžeme uvěřit, že jsi shodil Geraldovi pivo," opakovaly děti neu­ stále. O co tu jde? Středoškolák, vysokoškolák, dokonce i žák základní školy - děti často žijí v panickém strachu, že se ztrapní. Nejvíce se bojí toho, že se jim někdo vysměje nebo že provedou něco hloupého. Jejich křehké du­ še mohou být celé týdny zdrcené jen kvůli jedné hloupé poznámce pronesené ve školní jídelně. Proto jsem často seznamoval své děti se situacemi, v nichž jsem vypa­ dal opravdu trapně. Tak si představte šatnu celebrity a copak uhlazený doktor Leman provedl? Shodil na podlahu Riverovo pivo! Děti tak získají realističtější pohled na život. Většina dětí totiž bohužel vnímá jen „ideální" prostředí. Vidí nás klidné v domácím prostředí, které ovládáme a kde zřídka uděláme chybu. Jsme sebevědomí, sebejistí a zod­ povědní. To je v pořádku, ale co takhle nechat je, aby nás viděli v práci (myslím, že je dobrý nápad vzít dceru s sebou do zaměstnání), kde jsme o trochu méně sebevědomí a dokonce se i trochu bojíme svého šéfa? Možná by to pro vás bylo ponižující, kdyby vaše dcery zjistily, že někdo jiný jejich otci rozkazuje. A na druhou stranu by jim pomohlo naučit se poslouchat učitele - a vás! Vzít děti do práce někdy znamená, že se mnou jedou do mé poradny v Tucsonu. Jindy je beru s sebou na schůzku s Oprah nebo Philem Dona/87

Kevin Leman - Na otci záleží

huem či s Regis a Kaťhie Lee. I tam se záměrně snažím poskytnout mým děvčatům realističtější pohled na život. Chci, aby mé dcery věděly, že tyto celebrity jsou skuteční lidé. Vypadají tak, jak vypadají, protože mají ně­ koho, kdo je dobře placen za to, aby se o ně staral a vytvořil jim dokonalý účes. Další člověk jim dělá makeup. Jiný se stará o to, aby měli vždy skvěle padnoucí oblečení. Děti mají sklon zdůrazňovat vlastní nedostatky a domnívají se, že ostat­ ní jsou bez chybičky. Když se Cindy Crawfordová probudí, je jí cítit z úst jako nám ostatním, stejně tak má ráno rozcuchané vlasy. Vydavatelé by si nedovolili uveřejnit na obálce časopisu její fotografii, kde by byla nenalíčená. Když vezmeme své dcery do práce a vyprávíme jim o našich selháních, máme příležitost našim dívenkám říct, že občas nastanou chvíle, kdy se dostaneme do rozpaků. Patří to k životu - stává se to každému. Naučit se zvládat situace, kdy cítíme hanbu, je nezbytnou dovedností. Nechci, aby na své zahanbení reagovaly tak, že budou zahanbovat někoho jiného. Chci, aby viděly, jak se v takové situaci chová jejich otec - a chci, aby vě­ děly, že zahanbující věci se dějí i člověku, který jim někdy připadá téměř nadpozemský. Ukažte svým dětem, jak vy zvládáte situace, kdy jste zahanbeni. Vyprá­ vějte jim své příhody a nezamlčujte usvědčující podrobnosti. Nejlepší te­ rapií pro děti je to, když se mohou zasmát společně s rodiči. Zvyknou si, že je v pořádku občas se zasmát sám sobě. Buduje to sebedůvěru a věřím, že jim to pomůže vytvořit si i správný smysl pro humor. Když se budete držet obrazu muže nebo ženy, kteří nikdy nechybují, kterým se nikdo nikdy nesměje, kteří se nikdy neztrapní, vaše dítě se bude cítit mnohem hůř, když selže nebo udělá něco zahanbujícího. Moje děti vědí o všech slabých stránkách mé povahy. Vědí o mně, že jsem lehce klaustrofobní. Když poletíte stejným letadlem jako já a neuvi­ díte mě sedět na předním sedadle do uličky, pak je něco špatně. To je totiž moje sedadlo. Musím tam sedět já. Odhaduji, že American Airlines by mohly najít tři sta jiných lidí, kterým nevadí, že jsou uvězněni v uzavře­ ném prostoru. Létám dost často, aby si už aerolinky přivykly na tuto mou osobní výstřednost. Jinak se začne projevovat má klaustrofobie mraven­ čením kolem páteře a mrazením v zádech. Svým dcerám předáte skvělý odkaz, když od vás získají svobodu, po­ chopení, vědomí, že každý prožívá pocity trapnosti, selhání a nedokona­ losti. Toto vědomí je bude provázet, aby jim pomohlo vybudovat si sebe88/

Požehnané děti,

které selhávají

důvěru, kterou potřebují pro život v krutém světě. Pomůže jim to také vyvarovat se katastrofálních rozhodnutí, jež by je na dlouhou dobu pozna­ menala. Když budete svou dceru učit, jak zvládat selhání a pocity hanby, budete jí rovněž muset pomáhat vytvořit si zdravý a vyvážený pohled na úspěch. I mezi rodiči, kteří mají dobré úmysly, jsem zpozoroval vzrůstající trend, jenž má ovšem velmi nebezpečné důsledky. Na okamžik se nyní podívá­ me na závislost naší kultury na úspěchu - a ničivém vlivu, který má na naše perfekcionistické dcery.

Závislost na úspěchu Když Holly začala studovat na vysoké škole, naše prvorozená dcera, do té doby vždycky jedničkářka, začala dostávat trojky. Po několika letech sejí na to kdosi zeptal, zvláště chtěl vědět, jak jsem reagoval já. A takto odpo­ věděla: „Můj otec nereagoval přehnaně. Jeho postoj by se dal vyjádřit slovy: J s o u to tvoje známky a tvůj život; jestli tvé známky nejsou dost dobré, pak důsledky poneseš jen ty sama'."

Po celou dobu, kdy naše dcery chodily do školy, jsem před nimi zdůraz­ ňoval hodnotu dobrého vzdělání. Ale nikdy jsem je nevedl k tomu, aby si myslely, že záleží pouze na tom, jaké budou mít známky. Vlastně jsem ně­ kdy postupoval zcela opačně. Když naše děti přinesly vysvědčení, věděly, že věnuji více pozornosti slovnímu hodnocení od učitele než samotným známkám. Chtěl jsem, aby děti věděly, že záleží na tom, jakými jsou lid­ mi, ne na tom, co dokážou. Žijeme však ve společnosti, která se obvykle zaměřuje na to, co všech­ no dokážeme, a naše děti pak doplácejí na tuto pokřivenou perspektivu. Typický odpolední telefonát vypadá následovně: „Bobe, kde jsi?" „Jsem v tělocvičně. Kde je Ashley?" „Ne! V pondělí večer je karate! Máš být v rekondičním středisku. Její trenér právě volal." „Myslel jsem, že v pondělí večer je basketbal." „Ten je v úterý, hned po schůzce skautů. Měl bys rychle jet do rekon­ dičního střediska!" „Dobrá. Už jdu k autu. Ostatně, co budeme mít k večeři?" „Nevím. Megan bude dlouho do noci zkoušet s kapelou. Mohl bys ces­ tou koupit nějaké hamburgery." /89

Kevin Leman — Na otci záleží

Jestliže spojujete sebedůvěru dítěte sjeho výkony, vychováte malého krkouna znaveného tím, jak se bude snažit v nějaké činnosti vyniknout. Z toho důvodu se Lemanovi nezapojují do mnoha aktivit. Jestli chcete svému dítěti skutečně pomoct, dovolte mu, ať si vybere jednu mimoškolní činnost za semestr. Prokletím života na předměstí je to, že děti jsou nuceny hledat úspěch mimo rodinu. Na venkově lidé kladou mnohem větší důraz na přispívání k chodu rodiny. Dítě odvozuje svou hodnotu a pocit sounáležitosti z toho, že přispívá k životu domácnosti, kde je o něj pečováno a kde je vychová­ váno. Příspěvek dítěte může být malý, například podojení krávy, krmení kuřat nebo sbírání vajec, ale takové dítě vyrůstá s pocitem sounáležitosti a smyslu. Co můžete dělat na předměstí? Vynášet odpadky? Skvělé - a co budou děti dělat zbývajících třiadvacet hodin a pětapadesát minut denně? Někdy v šedesátých letech dvacátého století rodiče našli „odpověď": Děti musí prokázat svou hodnotu mimo domov. Musíme najít činnost, v níž budou „nejlepší". Když se jim nedaří v basketbalu, baseballu, gym­ nastice, běhání, fotbalu a šachu, zkusíme skauty, divadlo, hodiny klavíru, umění, pravopisnou soutěž či cokoliv dalšího vás napadne. A ať si to uvě­ domujeme nebo ne, všechny tyto horečné aktivity říkají našemu dítěti jed­ nu věc: prosaď se. Jsem rád, že mohu sloužit Bohu, který říká: „Kevine, prokazuji svou lásku k tobě", a ne „prosaď sám sebe, Lemane". Chcete-li vychovat sebevědomou dceru, nenuťte ji, aby se vyčerpávala marným úsilím prosadit se. Prokazujte jí lásku. Prokazujte jí věrnost. Pro­ kazujte jí náklonnost. Tak se vychovávají zdravé děti.

90/

kapitola 9.

Milujte je různě

O

na nevypadá jako Holly." Bylo to osmnáct měsíců poté, kdy naše prvorozená zcela přeorganizovala naše životy, když přišlo na svět dítě číslo dvě, Krissy. Nevím, co jsem čekal. Snad si část mého já říkala: Stejný otec, stejná matka, stejné dítě, že? Nebo aspoň podobné. Ani v nejmenším. Když Holly přišla na svět, měla dlouhý, úzký obličej, Krissy měla tvář oválnou jako Charlie Brown.* Po osobnostní stránce je Holly typickým prvorozeným dítětem: jako dítě byla panovačná, houževnatá, když bylo třeba, a odhodlaná řídit životy mladších sourozenců (pár let sejí to docela dařilo). Vždycky se snažila Krissy podvádět. „Podívej, Krissy, o kolik je tenhle pěticent větší než tvůj deseticent. Nechceš je vyměnit?" Krissy, když teď již žije mimo naši rodinu, se mimořádně snaží udržovat dobré vztahy, miluje legraci a působí bezstarostně. Když byla malá, mohli jste vidět třeba osmnáctiměsíční Krissy s nafukovacím kruhem v bazénu, hlavička se jí míhala nahoru a dolů, spokojeně plula na vlnkách a nestarala se o okolní svět. Holly by se naopak přidala k dospělým nebo by byla stře­ dem pozornosti. Samozřejmě se nedalo vyhnout tomu, aby tyto dívky spolu nesoutěžily. Někdy jejich soupeření nebylo úplně fair. Holly obvykle vyhlašovala sou­ těž ve zpěvu a trvala na tom, abychom Sande a já byli porotci. Problém byl v tom, že Krissy zpívala jako slavík a Holly jako... její matka. Jejich výkony se vůbec nedaly srovnat. Nikdy jsem nechápal, proč Holly trvala na těchto soutěžích, když prostě neměla nadání na to, aby svou mladší sestru porazila. Nakonec už nás pře­ stalo bavit udělovat první místo neustále jen Krissy, takže čistě z milosr­ denství jsem jednou řekl: „Myslím, že tentokrát vyhrála Holly, co myslíš, miláčku?" Komiksová postavička autora Charlese M. Schulze - pozn. překl.

/VI

Kevin Leman — Na otci záleží

Krissy stáhla obličej do legrační grimasy, která vyjadřovala naprosté zmatení. Jako by říkala: „Cože? Vy jste snad neslyšeli to co já?" Chuck Swindoll mi naštěstí dal báječnou radu. Spousta rodičů si špatně vykládá verš z knihy Přísloví 22,6: „Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne." Domnívají se, že existuje jenom je­ den předepsaný způsob, jak vychovávat zbožné dítě, a že úkolem rodičů je aplikovat tento model na každého syna a dceru. Chuck mi řekl: „Víte, Lemane, ve skutečnosti ten verš hovoří o „indivi­ duálním nadání" každého dítěte. Neznamená to vychovávat dítě tak, jak si myslíme, že by se mělo vyvíjet. Jako autor knihy Sourozenecké konstelace k této myšlence řeknu jen „Amen ". Muž, který má více dcer, by se měl naučit základní slogan: „Mi­ luj je různě". Staňte se studentem svých dcer, nalezněte jejich individuální nadání a podle toho je vychovávejte. Příliš mnoho rodičů se chytilo do pasti výchovy ve stylu fifty-fifty. To je katastrofální způsob rodičovství a je zcela nemožné v něm uspět. Do­ volte mi, abych uvedl příklad. Řekněme, že máte dvě děti, které se hašteří kvůli kusu dortu. Rodič zastávající teorii fífty-fifty - dokonalý obraz nai­ vity - si myslí, že vyřeší toto dilema tak, že vezme nůž, rozřízne dort na dvě části a se zářivým úsměvem řekne: „Teď už nemáte důvod se hádat." Ale děti jsou chytřejší než on. „Její kousek je větší než můj," říká jedna. „Není." „Aleje." Rodič s naprostou nevinností vyrukuje s plánem číslo dvě. Přinese pravítko a obě poloviny přeměří. „Vidíš," ukazuje, „obě části jsou úplně stejné." „Na té její je ale víc polevy," říká dotčeně jedna dcera. Zde je uhýbací manévr. Až se příště děti budou hádat o kus dortu, po­ dáte jednomu z nich nůž a řeknete: „Rozkroj to." Druhé dítě bude pravděpodobně křičet: „To je nespravedlivé! Proč to má krájet zrovna ona?" Ale pokračujte podle tohoto plánu. Až bude dort rozkrojen, řekněte druhému dítěti: Tak, teď si vyber." Až se obě děti příště dostanou do stejné situace, zaručuji vám, že se bu­ dou snažit dort rozkrojit na co možná nejpřesnější poloviny. Výchova ve stylu fifty-fifty má přesně opačný efekt, než takoví rodiče zamýšlejí. Přirozenou soutěživost činí ještě krutější. Pravda je taková, že děti se chtějí cítit výjimečné, ne průměrné. Každá dcera bude bojovat 92/

Milujte je

různě

o svůj díl otcovy lásky. Vědí, že nemohou obsadit stejné místo, proto bys­ trý otec pomůže každé dceři najít její jedinečné pouto. Proto je užitečné, aby si otcové i dcery provedli analýzu životního sty­ lu, jak jsme o tom hovořili ve třetí kapitole. Pokud mě můj mužský smysl neklame, vsadím se, že někteří muži toto cvičení přeskočili. „Proč bych to měl dělat?" ptali se otcové sami sebe. Analýza životního stylu pomůže otci zjistit, jak využít rodinné dynami­ ky spíše k dobrému než ke zlému. Jestliže má otec prvorozené dítě, které je skautem s nejvyšší hodností v oddíle, může vymyslet způsob, jak za­ jistit, aby se druhorozené dítě necítilo odstrčené, a nemuselo porušovat všechna pravidla jen proto, aby získalo trochu pozornosti. Analýza rovněž otci pomůže kriticky zhodnotit vlastní pocity. Pochopte: Otec má sklon se identifikovat s dítětem, které se narodilo ve stejném pořa­ dí jako on (prvorozené, druhorozené nebo další v pořadí). Obdobně budete raději věnovat čas dítěti, jehož charakter se více podobá vašim vlastnostem. Je-li otec prvorozený, pak aniž by si to uvědomoval, zcela jistě přilne ke svému prvorozenému dítěti, jako Země obíhá kolem Slunce. Je-li otec nejmladší ze všech sourozenců, bude mít vždycky slabost pro svého ben­ jamínka. Skutečně tomu tak je, proto byste si na to měli dávat pozor. Když se ohlížím zpět na své rodičovské zkušenosti, uvědomuji si, že jsem více ochraňoval Krissy než Holly. Narodil jsem se jako poslední ze všech sourozenců, a proto jsem citlivý na to, když starší dítě manipuluje mladším a ovládá ho. Bylo naprosto přirozené, že jsem se stal Krissyným ochráncem. Ale když jsem si to uvědomil, pomohlo mi to vyvážit můj vztah k Holly - o obou si myslím, že jsou mými nejoblíbenějšími dcerami! Podívejme se na to, jak otec může milovat každé dítě jinak a dávat si pozor na každou vlastnost ovlivněnou pořadím narození.

Znepokojivé sklony Jeden můj přítel slyšel, jak Holly vyprávěla o vám již známých pěvec­ kých soutěžích s Krissy. Zeptal se jí, jak se cítila, když ji zastínila mladší sestra. Hollyina odpověď mě fascinovala a utvrdila mě v přesvědčení, že s každým dítětem musíme jednat jinak. „Můj otec mi dal jasně na srozuměnou," říkala Holly, „že na zpěv je na­ daná moje sestra, ne já. Já jsem talentovaná v jiných oblastech a musela jsem objevit, které oblasti to jsou." Holly se necítila méněcenná, když v pě­ veckých soutěžích vyhrávala jen zřídka. Cítila se přijatá a vedená směrem ke svým skutečně silným stránkám.

Kevin Leman — Na otci záleží

Na následujících několika stránkách se podíváme na to, co otec může od každé dcery očekávat a jak to využít, aby je miloval různým způsobem. Ne, nikdy jsem nemluvil s vašimi dcerami, ale na základě jejich pořadi na­ rození mohu učinit několik celkem přesných zevšeobecnění. Vaším úko­ lem pak bude přizpůsobit si tyto informace tak, abyste vychovával každé dítě podle jeho osobního nadání.

Nesou všechny otcovy sny Holly jako moje prvorozené dítě vždy bojovala o to, aby si udržela jistou část nadvlády. Kdybyste jí překazili její plány, doplatili byste na to. Brzy ráno jsme se se Sande domlouvali, kdo půjde Holly vzbudit. „Měla bys jít Holly vzbudit, miláčku," řekl jsem. „Je téměř načase vy­ razit do školky." „Já ji nepůjdu vzbudit," bránila se Sande. „Běž ji vzbudit ty. Já jsem ji budila včera." Holly, jak jste možná odhadli, se probouzela s mizernou náladou. Byla svéhlavým dítětem, čtyřletá soudkyně Judy. A nikdo by jí v tu chvíli ne­ měl stát v cestě. Ve věku čtyř let se Holly rozhodla odejít z mateřské školky. Měla už dost těch zmatených změn, které tehdy probíhaly v zařízeních předškolní výchovy. Vždycky jsem razil heslo: „Když chceš, aby se něco zpackalo, najmi si na to odborníka." A přesně tohle udělali, když Hollyinu školku změnili z vřelého, útulného místa na experimentální výukové středisko. Po této změně jsme ani já, ani Holly neměli o tomto zařízení valné mínění, a proto mě příliš nepřekvapilo, když jednoho dne přišla domů a oznámila: „Do školky už nepůjdu." „Dobře, Holly, když už nepůjdeš do školky, měla bys jim zavolat a oznámit jim to." „Ale já nemám telefonní číslo do školky." Nezapomínejte, že mluvím o čtyřleté dívence. Rozhodl jsem se, že ji donutím, aby šla s kůží na trh. „Hned ti to číslo dám," řekl jsem jí. Holly mě překvapila. Vytočila číslo. Nevím, kdo zvedl telefon, ale ona řekla: „Tady je Schlolly Lemanová" (neuměla vyslovit Holly). „Už ne­ přijdu do školky." A už tam nikdy nešla. Americký televizní pořad založený na skutečných soudních procesech s hlavní postavou nekompromisní a netrpělivé soudkyně Judith Sheindlinové - pozn. překl.

94/

Milujte je

různě

Když prvorozené dítě vyrůstá, mnozí otcové si řeknou: „Tohle dítě do­ káže všechno, co jsem nedokázal já. Tohle dítě bude tím, čím jsem se ne­ stal já." Ani na okamžik nepochybujte o tom, že to dítě pochopí. Tento přístup má i dobrou stránku - je normální, že si otcové přejí pro své děti jen to dobré. Ale pokud si otcové nejsou schopni uvědomit své pokušení promítat si obzvláště do prvorozených dětí své nesplněné sny, riskují, že budou děti dusit a nebudou je vychovávat podle obdarování, které jim dal Bůh. Škola je obvykle prvním testovacím územím v životě prvorozených. Očekávání jsou nesmírně vysoká a malé děvčátko, které jde do školky, nemá na sobě jen překrásné šaty, ale nese i všechny otcovy sny. Novopečení otcové musí pochopit, že prvňáček víc než jen jedničky a dvojky potřebuje tatínka, který ho bude přijímat, milovat a podporovat. Až půjde do školy nejmladší ze sourozenců, otcova očekávání již zdaleka nebudou tak vysoká. Téměř každý otec v tomto ohledu poleví. Škola je jedním z testovacích území, ne jediným. Pamatujte, že Bili Gates také ne­ dokončil školu. Prvorozené děti často doplácejí na to, že jejich rodiče se teprve sezna­ mují se skutečností, že dětské pětileté tělo není schopno zvládnout tolik co pětatřicetileté. Když prvorozené dítě říhá na veřejnosti, rodič obvykle rea­ guje tak, jako by v přítomnosti pastora vychrlilo tucet sprostých slov. „Jak tohle můžeš udělat? Tolik se za tebe stydím! Omluv se, hned teď! Ať tě ani nenapadne udělat tohle ještě někdy na veřejnosti." Stačí trocha bublinek a dítě v okamžiku během čtyř sekund čtyřikrát říhne. Samozřejmě chcete, aby se vaše děti správně a slušně chovaly. To chce­ me všichni. Ale chtít, aby prvorozené dítě neslo veškerou čest rodiny na svých pěti, deseti nebo patnáctiletých ramenou, je příliš velký požadavek. Zkuste jednoduché příkazy. „Zlato, měla by sis dát ruku před ústa, když zíváš. Děkuji." Takže pravidlo číslo jedna pro vaši prvorozenou dceru zní: Odlehčit! Pr­ vorozené děti jsou již obtížené vnímanou potřebou být zodpovědné a ovlá­ dat se. Budou vážné, opatrné a dobří plánovači. Rubem jejich povahy bý­ vá to, že pravděpodobně se z nich stanou perfekcionisté, budou náladoví, vzdorovití, skeptičtí, nervózní a kritičtí. Když si toto uvědomíte včas, mů­ žete je vést k větší toleranci, trpělivosti a spolupráci.

Drceni uprostřed Hannah je naše čtvrté dítě (z pěti), úplně zbožňuje svého staršího bratra Kevina. Bratr je pro ni úplná hvězda. Proto jsem byl docela překvapen, 195

Kevin Leman — Na otci záleží

když bratrovi říkala, že on s námi nepůjde do kina, kam jsem měl s Han­ nah v plánu zajít. Kevin by býval rád šel také. Ale půjde jen tatínek a ona - ne velký bratr! Děti narozené uprostřed žadoní o čas strávený s rodiči, stejně jako koje­ nec žadoní o mléko. Mají nepříjemnou pozici, v níž jsou drceni mezi ko­ runní princeznou a malým benjamínkem. V důsledku toho se domnívají, že v mnohém přicházejí zkrátka (a obvykle tomu tak je). Prohlížejí si alba fotografií, a co nenajdou? Nejstarší dítě má tři plná alba, zachycující první dva roky jeho života. Alba mají pozlacené rohy a doslova přetékají obrázky. A když se prostřední dcera zeptá na své al­ bum, rodiče jí podají sedm trochu pomačkaných fotek a na pěti z nich je vidět, jak ji drží kolem ramen nejstarší sourozenec. „Proč také nemám tolik fotografií?" zeptá se. „Byli jsme unavení, víš?" odpoví rodiče. Děti narozené uprostřed touží po chvilkách s rodiči a po jejich pozor­ nosti, protože se jim právě tohoto většinou nedostává. Převaha prvoro­ zeného sourozence je pevně dána a nároky nejmladšího jsou často tak naléhavé, takže potřebám prostředního dítěte se věnuje mnohem méně pozornosti. Jako otec dítěte narozeného uprostřed musíte být mimořádně opatrný, abyste se věnoval co nejvíce i tomuto dítěti (dětem). Pokud mu dobrovol­ ně nebudete věnovat čas, často se stává, že pak způsobí problémy, aby získalo vaši pozornost. Měli byste si tedy být vědomi toho, že dítě narozené uprostřed má sklon být protipólem nejstaršího sourozence. Je-li nejstarší dítě dobré v atletice, prostřední se stane vědcem a naopak. Je životně důležité, abyste prostřed­ ní dítě podporovali a nesrovnávali je s prvorozenou Miss America. Například něco tak banálního jako stojka, kterou provádí druhorozená Millie, může vyvolat celou řadu konfliktů. Millie zvedne nohy nahoru a volá: „Mami, tati, podívejte! Dělám stojku!" Otec se bez rozmyslu obrátí k manželce a řekne: „Vzpomínáš, jak tohle dělala prvorozená Felicia?" A otec tak Millie v podstatě říká, že to, co ona dělá teď teprve poprvé, dokázala její starší sestra již před dvěma roky. Nikdy se jí nevyrovnám,

řekne si.

Nedovolte, aby se to stalo. Máte-li pět dětí a tři z nich jste sledovali, jak se učí jezdit na kole, pro čtvrté dítě není o nic méně vzrušující se tuto do96/

Milujte je

různě

vednost učit - i když je to možná méně vzrušující pro vás. Ale pro dítě je to poprvé a potřebuje v otcových očích vidět přijetí a podporu. Jedním z nejtěžších úkolů otcovství je pomáhat dceři narozené upro­ střed přemáhat její přirozený pocit méněcennosti a nebrat na vědomí pro­ blémy způsobené tím, v jakém pořadí se narodila. Nebude své pocity sdí­ let tak otevřeně a bude mnohem více závislá na svých vrstevnících. Bude se muset hodně snažit, abyste ji utvrzovali, a bude obtížné přimět ji k řeči. Budete se muset této dceři hodně věnovat a přesvědčit ji, že ji milujete.

Princeznička Když naše rodina cestuje, Lauren, Sande i já létáme obvykle první třídou. Nemůžeme si dovolit, aby takto cestovala celá rodina, takže ostatní děti sedí v turistické třídě. Jelikož Lauren je ještě hodně malá, chceme ji mít u sebe. Jednou těsně před tím, než jsme nastoupili do letadla, se Lauren podíva­ la na svou nejstarší sestru a zeptala se jí: „Holly, jak je to možné, že vždycky když nastoupíme do letadla, tak tě tam už nevidím?" Nejstarší sestra málem vybuchla. „Protože trčím ve čtyřiadvacáté řadě na místě do uličky, tak proto. Ty si sedíš vpředu, kde je dost vzduchu a pán před tebou si nesklopí sedadlo tak, aby ti ležel na klíně!" Kvůli tomu, že je třeba nejmladší dítě více ochraňovat, vyrůstá s vět­ šími nároky. A navíc, dokáže si někdo získat otcovo srdce více než nej­ mladší dítě? Obzvláště je-li nejmladším dítětem dcera? Pro začátek uvádím, že nejmladší dcera bude mít téměř jistě milou pře­ zdívku. Starší děti budeme oslovovat skutečnými jmény, ale nejmladší je „tak rozkošná", že si vyslouží nové něžné jméno. A nemyslete si, že si toho nevšimne - a nebo že to unikne pozornosti starších sourozenců. Tím se vytváří situace, kdy nejmladší dítě má sklon být nejvíce manipulativní, schopné otce přimět ke shovívavosti pouhým mrknutím nebo upuštěním slzičky, která vytéká ze vzácného oka po porcelánově čisté tvá­ řičce. Viděl jsem tvrdé vyjednávače, kteří v obchodním světě dokázali do­ spělé muže donutit, aby jim pokorně vyhověli, ale úplně roztáli pod pře­ zíravým pohledem své tříleté nejmladší dcery. „A jaké je v tom nebezpečí?" ptáte se možná. Riziko spočívá v tomto: Jestli dovolíte své nejmladší dceři, aby se takhle chovala i nadále, vezme si někoho, jako jste vy - někoho, kým bude moci manipulovat a koho bude moci ovládat. /97

Kevin Leman - Na otci záleží

Ačkoliv nejmladší sourozenci obecně mívají kladné vlastnosti, jsou tolerantní, dobrácké, starostlivé a empatické, zjistíte, že vás nejmladší dcera dokáže roztrpčit tím, že je impulzivní, nezodpovědná, nepořádná a sobecká. Nyní, když znáte sklony každého dítěte dané pořadím narození, zamysle­ te se na chvíli nad celou rodinou. Jak můžete prostřednímu dítěti pomoct, aby se cítilo přijímané? Jak můžete nejmladšímu dítěti pomoct, aby nebylo tolik sobecké? Jak můžete nej staršímu dítěti odlehčit? Buďte v tomto směru aktivní, rozhodněte se, že budete své děti milovat různě. Možná byste si mohli se svou prostřední dcerou naplánovat nějakou společnou činnost. Možná byste se měl nejstarší dceři omluvit a na tu nejmladší být přísnější. Ať už se rozhodnete jakkoli, pamatujte, že je třeba děti milovat různě. To znamená, že musíte najít způsob, jak zařídit, aby se každé dítě cítilo jedinečné.

Aby se děti cítily jedinečné „Tati, moc bych si přála dostat k Vánocům klávesy," řekla jednou na pod­ zim Krissy. A v následujících týdnech nedovolila, abychom na to se San­ de nezapomněli. Dvakrát nebo třikrát denně jsme dostávali čerstvé zprávy o její vzrůstající touze po tomto nástroji. A aby Krissy svou žádost zdů­ raznila, slibovala, že na klávesy bude hrát v době mezi obědem a večeří. Hovořila o tom, kam je umístí. Vysvětlila nám, že když bude mít klávesy, bude z ní nej šťastnější dívka ve vesmíru. Na Štědrý den se Krissyna touha stala skutečností. Mimoděk jsme od­ halili jinou noční můru. Úplně jsem zapomněl, že o klávesy nás kdysi jako první žádala Holly. Avšak jak je pro ni typické, zmínila se o tom jenom jednou, pak na to za­ pomněla. Krissy se ovšem pustila do útoku a nikdy se nevzdávala. Stal se z toho souboj a my jsme ani nevěděli jak. Když jsme rozbalili všechny dárky, Holly se rozčílila. Do té doby jsme měli nejklidnější Vánoce, jaké jsem kdy poznal. Holly se zlobila tolik, že do domu vnesla mráz, který panoval venku. Všichni se báli promluvit, aby si Holly jejich slova nevyložila jako další výraz pohrdám, kterého se jí o Vánocích dostalo. To, že jsme darovali klávesy Krissy a ne Holly, na ni působilo jako červený hadr na býka. Většina rodin má podobný zážitek. Tolik rodičů se v prosinci honí a po­ tom na Štědrý den v panice přepočítávají dárky a zjistí, že jedno dítě má o dárek víc než ostatní. 98/

Milujte je

různě

Jedním řešením je dát všem méně. Druhým řešením je rozloučit se s představou, že se všemi dětmi musíme jednat stejně. Někdy dítě může dostát větší dárek - například jízdní kolo nebo zahradní domeček - ale ta­ kové dary nemohou dostat všechny děti, protože rodiče nemohou za dárky vydat tolik peněz. Tak je to správné. Pro děti je dobré, když se někdy cítí výjimečně. Jin­ dy se možná budou cítit, že jim bylo ukřivděno, ale pokud přijdou i chví­ le, kdy budou poctěny, snadno se s tím vyrovnají. Už jsem se zmiňoval o tom, že nevozím dárky, když se vracím z cest domů, protože se chci zaměřit na obnovu vztahů spíše než na tretky v kuf­ ru. Občas udělám výjimku, ale to jen tehdy, když vidím, že by se to někte­ rému z dětí mimořádně hodilo. Jedním z míst, která rád navštěvuji, je Club 700. Byl jsem tam již snad dvacetkrát. Kdysi, ještě než byl vystavěn Founders Inn, hosté bydleli v hotelu vedle malého, ale velmi dobrého obchodního domu. V jednom oddělení tohoto obchodu prodávali lampičky, které byly tak malé, že je bylo možno vzít s sebou na palubu letadla. Jakmile jsem je spatřil, věděl jsem, že by to byl báječný dárek pro Krissy. Něco takového sháněla již dlouho a lampička přesně odpovídala jejímu vkusu. Koupil jsem ji. Když jsem přišel domů, pozdravila mě Nancy Drew převlečená za mou nejstarší dceru Holly. „Co je v té krabici?" „Ach, to je pro Krissy." „Co tím myslíš, že to je pro Krissy?" „Myslím tím, že to je pro Krissy. Co bych na tom měl ještě vysvětlo­ vat?" Holly na mě hleděla jako pitbull. „Ty jsi přivezl dárek? Pro Krissy?" „A čekáš snad, že jí to prodám, abych na tom něco vydělal?" „A co jsi přivezl mně?" ptala se vzdorovitě. „Nic." „To je nespravedlivé!" protestovala Holly a z očí jí vytryskly slzy. Objal jsem Holly, počkal jsem, až se uklidní a potom jsem se jí zeptal: „Holly, skutečně chceš, abych se k tobě choval stejně jako ke tvé malé sestře?" „Ano." Fňuk, fňuk. „Tak dobrá, takže dnes nepůjdeš spát v devět hodin, ale v posteli budeš už o půl deváté." Fňukání najednou ustalo. „Ach, a tvé kapesné se ode dneška snižuje ze tří na dva dolary."

m

Kevin Leman - Na otci záleží

„Cože?" „Říkala jsi, že chceš, abych se k tobě choval stejně." „Ale takhle jsem to nemyslela." Tím jsme se dostali k jádru problému. „Chovám se k vám rozdílně," řekl jsem. „Protože jste rozdílné. Ty jsi nejstarší, proto ti více dovolíme. Máš větší svobodu a trochu víc odpovědnosti. Ze všech sourozenců bys měla nejlépe chápat, že čas od času narazím na něco, co by se některému z vás velmi hodilo. Ale to mě nezavazuje k tomu, abych se snažil sehnat nesmyslné dárky pro každého z vás jen kvůli jakési těžko definovatelné spravedlnosti." Je nemožné, abyste se ke všem svým dětem chovali úplně stejně. I když jim budete věnovat stejně času, na haléř stejné částky peněz, stejné vánoč­ ní dárky, jedno z dětí se bude cítit ošizené, protože se při obdarovávání nebude cítit stejně. Skutečností je, že každé dítě si přeje prožít svůj den na výsluní. Čas od času některé dítě upřednostněte. Lauren ví, že má v tatínkově srdci o tro­ chu místa navíc, protože je ze všech mých dětí nejmladší. Holly ví, že má moje obzvláštní sympatie, které jiné dítě mít nebude, protože je prvoroze­ ná. Kdysi jsem dokonce uvažoval, jestli vůbec budu schopen jiné dítě mi­ lovat tolik, jako miluji ji (dokud nepřišla na svět Krissy a další děti a já jsem zjistil, že láska není omezena počtem). Každé dítě má v mém srdci své zvláštní místo. Po několik let jsem trávil sobotní rána tak, že jsme společně s Holly četli noviny. Krissy nezajímalo, co se ve světě děje a Kevin II. si vždycky našel nějakou jinou činnost, takže jsme si s Holly vytvořili tradici, že jsme si spolu četli a diskutovali 0 nejnovějších zprávách. Stala se z toho pro nás rutina - okamžitě jsem jí podával přílohy „Život" a „Drahá Abby", a ona věděla, že já ze všeho nejdříve čtu sportovní zprávy. Proto jsem s Holly strávil mnohem více času při diskusích o světových 1 vnitrostátních událostech než s ostatními dětmi, ale to je v pořádku. Pa­ třilo to k našemu vztahu. Snažil jsem se tento přístup aplikovat i v těch nejvšednějších rozhodnu­ tích. V pátek jsem vždycky dětem vozil sladkosti z pekařství. Myslím, že by bylo nejjednodušší prostě říct: „Dejte mi půl tuctu tyčinek s javorovým sirupem," ale to by pro děti nemělo takový význam. Namísto toho jsem vybral to, co mají opravdu nejraději. Holly a Kevin vždycky chtěli čokoládové banánky. Hannah má raději rozmanitější pečivo. Někdy jsem jí přivezl banánek, jindy zase koblihu.

100/

Milujte je

různě

Lauren musela mít koblihu s čokoládovou rýží. Nejprve olízala čokoládu a polevu, zbytek pak odložila. Protože nikdy koblihu nejedla, nevěděla by, co si počít s banánkem. Krissy milovala drobné pečivo, které se nazývá petits fours. Každý pátek jsem tímto prostým jednáním dával dětem najevo: „Je vás pět, ale každého z vás znám velmi dobře. Nejste pro mě všichni stejní. Ni­ kdy nezapomínám, že jste samostatné osobnosti. Záleží mi na vás." Vždycky jsem si přál, aby si mé děti připadaly výjimečné. To je jeden z nej lepších darů, které otec může své dceři dát. K tomu, aby se dcera cíti­ la výjimečně, patří i to, že ji dobře znáte - a že tuto znalost využijete při její výchově. Při jedné příležitosti jsem tuto znalost využil při jednom z nejtěžších rozhodování, které jsem jako otec musel učinit.

Dva týdny K otcově naprostému údivu si Krissy podala přihlášku pouze na jednu vy­ sokou školu: Na North Park University v Chicagu. Nemělo mě překvapit, že druhorozené dítě vsadí všechno na jednu kartu, ale když jsem si to uvě­ domil, nebylo mi to nijak příjemné. Krissy si vybrala North Park z několika důvodů. Měla tam spoustu přá­ tel a vedení této školy mělo o několik desetiletí předtím dost rozumu na to, aby vyrazilo jejího otce (ačkoliv jsem o několik let později získal oce­ nění pro nejlepší studenty!). Znám tuto školu dobře, ale když jsem se dozvěděl, že se stane dočas­ ným domovem mé dcery, začal jsem se na ni dívat trochu jinak. Blížil se den stěhování. Udělali jsme všechno, co se dělá, když dítě odchází na vy­ sokoškolskou kolej - seznámili se s vyučujícími, odnesli jsme jí zavazadla na pokoj, poseděli s její spolubydlící. Ten večer se konala seznamovací večeře. Vytvořila se dlouhá řada stu­ dentů a jejich rodičů, aby se osobně setkali s rektorem univerzity. Když jsme si se Sande a Krissy razili cestu kupředu a byli jsme asi sed­ mí na řadě, abychom si s rektorem potřásli rukou, Krissy se ke mně otoči­ la a řekla mi: „Musím s tebou mluvit." „Co tím myslíš, že se mnou potřebuješ mluvit. Rektor je přímo tamhle. Celou dobu jsme na to čekali..." „Musím s tebou mluvit hned teď." „Tak dobrá, pojďme stranou." Vyšli jsme z řady, ale Sande nám držela místo. Naděje, že rozhovor bude krátký, se rozplynula, když jsem spatřil, že Krissy tečou po tvářích slzy.

/wi

Kevin Leman - Na otci záleží

„Nechci tady chodit do školy." „Cože?" Nezapomínejte, že tohle byla jediná škola, na kterou se Krissy přihlási­ la, a to ještě až na konci srpna. Už neměla jinou volbu. Přesto trvala na svém. „Nechci tady chodit do školy." „Krissy," řekl jsem, „běž si stoupnout do řady." „Tati, já mám strach. Necítím se tady bezpečně. Prosím, nenechávejte mě tady. Vezměte mě s maminkou zase domů." O něco dříve toho dne nějaký bezohledný hulvát, který řídil náklaďák, vyděsil Krissy k smrti, když projel ulicí vysokou rychlostí. Krissy stála na ulici a jen tak tak sejí podařilo uskočit. Jen málo slov dokáže zbystřit otcovu pozornost více než věta „ necítím se tu bezpečně". Věděl jsem, že nelze učinit ukvapené rozhodnutí. „Poslyš," řekl jsem jí, „půjdeme si potřást rukou s rektorem. Vidíš ma­ minku? Už je skoro na řadě. Pak se posadíme a společně si dáme kuře k večeři. Potom si promluvíme. Sklíčená Krissy se postavila zpátky do řady. Není třeba dodávat, že to byla velmi dlouhá večeře. Krissy nesnědla ani sousto. Ani se nesnažila ba­ vit se s ostatními studenty, kteří seděli naproti ní. Po večeři jsme odešli do jejího pokoje a okamžitě jsme si se Sande všimli, že Krissy si vůbec nevybalila věci. Ani ponožky. Bylo to vážnější, než jsem si myslel. Naštěstí k nám Bůh poslal nějaké dítě. Jeden student vyššího ročníku, který znal Krissy z letního tábora, se u nás zastavil, aby se přeptal, jak se jí daří. Posadil se a mluvil s ní o tom, jak je nervózní a vystrašená z toho, že se stěhuje na kolej. Bohužel však, jakmile odešel, Krissy stále trvala na tom, že pojede do­ mů. „Necítím se tady bezpečně," opakovala, a proto jsem udělal jednu z nejtvrdších věcí, které jsem musel jako otec udělat: Nechal jsem ji tam. „Zlato," říkal jsem jí, „vím, že jsi nešťastná a že se na nás zlobíš, ale ne­ vezmeme tě domů. Tohle je nová situace a ty jsi nové situace nikdy nemi­ lovala. Já v tebe ale věřím a domnívám se, že na téhle škole můžeš studo­ vat. Ale zde je má záruka: Když budeš mít stejný pocit i za dva týdny, osobně pro tebe přijedu a odvezu tě domů." Krissy musela odejít na poslední krátké setkání. Když byla pryč, napsal jsem jí vzkaz. Psal jsem jí, jak jsem na ni hrdý, že je sebevědomá a že vě­ řím, že všechno bude v pořádku. Později mi řekla, že když vzkaz četla, „málem si vyplakala oči". Potřebovala, abych byl pevný, ale potřebovala rovněž, abych byl něžný. Ten vzkaz splňoval obojí. 102/

Milujte je

různě

Se Sande jsme opět mlčky jeli domů poté, co jsme nechali dceru na ko­ leji. Už jsme v tom měli praxi. V následujících čtrnácti dnech nám Krissy několikrát volala a poslala pár dopisů. Dva týdny poté, co jsme ji nechali na koleji, jsem jí zatelefo­ noval a řekl: „Nuže, Krissy, dva týdny uplynuly." „Jaké dva týdny?" „Krissy," říkal jsem nedůvěřivě, „ty dva týdny. Nechceš, abych pro te­ be přijel a odvezl tě domů?" „Tati," odpovídala Krissy a její hlas zněl jako u ostatních dospívajících dětí, „vzpamatuj se." Vyprávěla mi o tom, jak je škola báječná. Se spo­ lužáky byla v centru Chicaga, našla si nové přátele, přednášky ji bavily... Tentokrát to psycholog a jeho báječná manželka odhadli správně. Bylo to jako hra v kostky a padly samé šestky. Své rozhodnutí jsme postavili na tom, že jsme znali Krissyinu povahu, její přirozené sklony. Nejednali jsme s Krissy tak, jako jsme jednali s Holly. Ani jsme s ní nejednali jako s Kevinem. S Krissy jsme jednali jako s Krissy.

Moc odlišné lásky Jelikož jsem znal Krissy dobře, věděl jsem, že by nebylo správné nechat ji jen tak v North Park, ačkoliv si tam už začínala zvykat. Byl jsem si jistý, že je jen otázka času, kdy se jí začne stýskat. Proto jsem si zařídil cestu s delší zastávkou v Chicagu. Letecká společnost dovolí zůstat na letišti až čtyři hodiny, než vám poletí navazující spoj, aniž byste museli platit letišt­ ní taxu za samostatný let. Když jsem to dělal poprvé, chtěl jsem, aby naše setkání bylo výjimečné, proto jsem dorazil na kolej, aniž bych předtím dal Krissy vědět. Šel jsem k hlavní vrátnici, abych se dozvěděl, kde Krissy je a ujistil jsem se, že mám ještě dost času. Dozvěděl jsem se, že bude mít hodinu biologie, která se koná v posluchárně. Když o deset minut později kráčela k posluchárně, spatřila u dveří stát svého otce. Brada jí klesla, tváře se začervenaly a lás­ ka, která zářila z jejího obličeje, mě moc potěšila a byl jsem rád, že jsem si našel čas, abych ji navštívil. „Jak jsi zjistil, kde budu?" zvolala. „Šel jsem do hlavní vrátnice a zeptal jsem se." „To je tak skvělé," říkala překvapeně. Cítila se báječně. Celé dvě a půl hodiny si byla jistá, že je v samém stře­ du otcova srdce. Bavili jsme se u oběda, hovořili jsme spolu, vykládali si, co je nového. /103

Kevin Leman — Na otci zátěži

Tak to probíhalo celou dobu, kdy Krissy byla na koleji. Když byla ve druhém ročníku, byli jsme se Sande na dovolené v Mexiku. Z dopisu od Krissy jsme věděli, že prochází dalším těžkým obdobím. Proto jsem pře­ svědčil leteckou společnost, aby nám umožnila cestovat z Mexico City do Arizony s mezipřistáním v Chicagu. Musíte mít nalétáno spoustu mil, abyste si tuto výhodu mohli dovolit, ale podařilo se nám to dohodnout a těšili jsme se na překvapení. Mladé ženy nesnášejí, když je někdo - obzvláště rodiče - uvede do roz­ paků, třeba když na kolej vstoupí v mexickém oděvu se sombrerem na hlavě. Do Chicaga a akademického prostředí jsme zapadli jako šunka do židovské košer restaurace. Skutečně jsme chtěli zabránit tomuto druhu překvapení, proto jsme požádali ve vrátnici, aby Krissy vyřídili vzkaz, že na ni dole čeká balíček. Když Krissy přišla dolů, aby si vyzvedla balíček, čekali tam na ni dva amigosl U každé dcery jsme pečlivě studovali její charakter a aplikovali různý styl výchovy, který odpovídal její osobnosti. Jelikož mezi dvěma nejstaršími dcerami panovala velká konkurence, zavrhli jsme styl rovnostářské výchovy a místo toho jsme se snažili, aby se obě cítily výjimečné, což přineslo skvělé výsledky. Stejně jako ostatní stránky rodičovství, se i síla „rozdílné lásky" projeví až po delší době. Mně i Sande se to úžasným způsobem potvrdilo v den, kdy se Krissy vdávala. V dopise, který Krissy adresovala Holly - své dru­ žičce - psala, jak je nervózní z toho, že se vdává dříve než ona. „Vždy jsi vším procházela jako první," připomínala své sestře. „A já jsem vždycky strašně nerada dělala něco jako první. A snad právě proto mi Bůh dal ta­ kovou sestru, jako jsi ty. Není snadné být v čele, když víš, že ostatní čtyři sourozenci tě neustále sledují." V tomto dopise Krissy uznala, že Holly jako prvorozená měla zcela zvláštní úlohu, ale vidíte, že ta slova jsou psána bez jakékoliv stopy zášti. Spíše jsou formulována s láskou a jistotou. „Chtěla bych, abys věděla, jak moc si tě vážím a jak vzácné j sou pro mě všechny vzpomínky na tebe," pokračuje Krissy ve svém dopise. „Miluji tě z celého srdce. Děkuji ti, že budeš stát vedle mě, když si budu brát Dena. To, že jsi se mnou, pro mě znamená velmi mnoho. Děkuji ti, že jsi tak výjimečná. Modlím se, abychom si vždycky byly blízké, i když budeme žít každá v jiném státě. Mám tě moc ráda! Kris."

104/

Milujte je

různě

Jako otec, který držel tento dopis v ruce, jsem zažil jeden z vzácných okamžiků uvědomění si, že vlhký cement ztvrdl a výsledkem je nádherné překvapení - sourozenci, kteří se mají rádi i v dospělosti. „Krissy bude v pořádku," říkal jsem si. „Zvládne to." Jen málo věcí je pro mě tak uspokojivých jako to, že se mi podařilo, že se každá má dcera cítí výjimečně a zároveň ví o chování, obavách, nadě­ jích a pak i rodičovství svých sester. Znovu se můžeme poučit z nejlepšího ze všech filmů, Tři Amigos. Nenapravitelný bandita El Guapo říká svým mužům: „Znám vás všechny tak dobře jako vlastní pach." A my rodiče bychom měli znát své děti stejně dobře, jako znal El Gua­ po své muže. Otázka zní: Dokážete zařídit, aby se každé vaše dítě cítilo svým způsobem výjimečné? Měli bychom znát pocity svých dětí, jejich obavy a slzy; jejich sny a pláč. Jedině potom budeme schopni učinit roz­ hodnutí, které bude pro naši dceru správné. Pokud věnujeme čas tomu, abychom své děti dobře poznali, přirozenou reakcí bude, že je budeme rozdílně milovat.

1105

kapitola 10,

Bůh nechce být v živote vaší dcery první ena, která pro mě kdysi pracovala, nyní žije v Kanadě, je již v důcho­ dovém věku. Já jsem ji řadu let trápil, takže si zaslouží odpočinek. Ale přesto si nemůžu pomoct. Stále se s ní rád bavím.

Ž

Jednou večer jsem jí volal, a když zvedla telefon, řekl jsem: „Tohle je nemravný telefonát!" „Ach," odvětila slušně tato milá žena, která se ani nestarala, kdo jí volá. „Nemám zájem." Když však zjistila, že jsem to já, ráda si se mnou popovídala. A nyní si pokuste vzpomenout, jak většinou mluvíme se svými dětmi o Bohu. „Je to tak, Jasone. Musíš se jít vykoupat. Bohu se nelíbí, když mají chlapci špinavé uši." „Samozřejmě si musíš vzít ty nepohodlné boty, slečinko. Jdeš do Bo­ žího domu. Myslíš, že by chtěl, aby sis vzala tenisky?" „Ne, nemůžeš žvýkat! Jdeme na bohoslužbu. A pamatuj si, žádné poví­ dání a už vůbec ne žádné hihňání. Tohle je místo modlitby, na kterém se budeš chovat vážně." Ukažte mi pětileté dítě, které by se těšilo na návštěvu domu, kde platí takováhle pravidla. Když o Bohu nemluvíme doma, tohle je jediné před­ stavení Boha, kterého se dítěti dostane: Bohu se nelíbí, když se bavím. Chce, abych nosil nepohodlné šaty, a nezajímá se o věci, které běžně za­ jímají mě. Velice mě to rmoutí, protože věřím, že víra v Boha je nejužitečnější, co můžete dceři předat. Nemluvím o církvi (ačkoliv si myslím, že pravidel­ né návštěvy domu modlitby jsou důležité). Hovořím o skutečném vztahu, v němž dítě vyrůstá a ví, že je milováno a chráněno Otcem, který j e v ne­ besích. Pokud dítě tohle ví, pak bude přijímané jako můj syn Kevin II. Studoval uměleckou školu na Floridě. Když procházel areálem školy, zastavila ho jedna mladá žena. „Můžu se vás na něco zeptat?" „Jistě," odpověděl Kevin. „Jak to že jste pořád tak šťastný?" „Opravdu to chcete vědět?" 106/

Bůh nechce být v životě vaší dcery první

„Ano, proto se vás ptám." „Nuže, pocházím z opravdu skvělé rodiny a miluju Boha." Když dáme dětem tyto dvě věci - „opravdu skvělou rodinu" a lásku k Bohu - vše ostatní se poddá. Budou dělat moudrá rozhodnutí. Budou se stýkat s dobrými lidmi. Stanou se z nich takoví lidé, jaké je Bůh stvořil, a ostatní se jich budou ptát: „Kde mohu získat to, co máte vy?" Ale neproměňujte prosím lásku k Bohu v nudnou povinnost. Když lidé mluví o tom, že se modlí, tak rychle zpozorním. Nemyslím si, že by bylo něco špatného na modlitbě, spíše se domnívám, že toto slovo používáme nesprávným způsobem. Neměli bychom modlitbu považovat jen za chvíli strávenou určitým způsobem. Proto se rodičů ptám: „Praktikujete zbožnost ve své rodině každý den? Vidí vás děti, jak se modlíte k Bohu? Vidí vaše dcery, jak vra­ cíte prodavači v zelinářství peníze, když se splete a vrátí vám víc, než měl? Vidí, že zbožnost je každodenní součástí vašeho života?" Nejlepším způsobem, jak budovat víru svých dětí, je být starostlivým otcem, který miluje Boha. Ať se vám to líbí nebo ne, vaše dcera si vás v prvních letech svého věku bude spojovat s Bohem. Slyšel jsem vyprávět historky o tom, jak se batolata „modlila" k tatínkovi. Proto je tak důležité, abyste obzvláště v těchto letech byli starostlivými a aktivními otci. Když vaše dcera uvidí, jak se zapojujete do jejích každodenních činností, naučí se, že její nebeský Otec se stejným způsobem stará o všechny oblasti je­ jího života. Jinými slovy, místo toho, abyste se snažili naučit ji bezmyšlenkovitě odříkávat modlitby, dokažte ji, že o ni pečujete. Modlitba bude přirozeně následovat. Bob Carlisle v knize Butterfly Kisses zmiňuje, jak Kelly Grahamova dojemně vzdala hold svému otci, Jacku Grahamovi: Drahý otče, nikdy nebudu schopna vyjádřit slovy, jak moc tě miluji, jak si tě vážím, jak tě obdivuji. Během let jsi mě naučil spoustu důležitých věcí. Když jsem byla malá, ukázal jsi mi, jak se jezdí na kole, a učil jsi mě trpělivosti. Když jsme se přestěhovali a já jsem si těžko zvykala na nové prostředí, učil jsi mě, jak přečkat těžké chvíle. Když jsem měla špatné známky z matematiky, povzbu­ zoval jsi mě, abych se snažila. Když jsem musela odejít z koleje domů kvůli mononukleóze, projevil jsi mi soucit. Váš vztah s maminkou mě naučil věr­ nosti a jak vytvořit úspěšné manželství. /107

Kevin Leman — Na otci záleží Tohle všechno bylo důležité, ale ze všeho nej důležitější asi bylo to, že jsi mi ukázal své priority. Vždycky jsi jednal tak, že na prvním místě je Ježíš, po­ tom druzí lidé a nakonec ty sám. Učil jsi mě hlavně tím, že jsi byl úžasným příkladem. Moc tě miluji a nikdy se ti nemůžu odvděčit za to, co všechno jsi mi dal. Jsem nesmírně hrdá na to, že ti můžu říkat tati.

Povšimněte si toho, co Kelly napsala. Protože otec věnoval čas tomu, aby ji naučil jezdit na kole, pomáhal jí s matematikou a podporoval, aby se vy­ pořádala s mononukleózou, naučila se mu důvěřovat i tehdy, když jí říkal, že milovat Ježíše je to nej důležitější, co má v životě dělat. Jsem přesvěd­ čen, že když Jack učil Kelly šlapat do pedálů a krátit zlomky, připravoval ji na život s Bohem stejně dobře, jako když s ní mluvil o modlitbě.

Zbožná

modlitba

„Zlato, tatínek musí zítra odjet pryč," řekl jsem své dceři. „Ach jo." „Zlato, vzpomínáš si, co máš dělat?" „Budu se za tebe modlit." „A co budu dělat j á ? " „Budeš se modlit za mě." „Správně, a až se dvakrát vyspíš, budu zase zpátky." O co tu šlo? Snažil jsem se aplikovat slova z Páté knihy Mojžíšovy 6,6-7: „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat."

Nikdy mě nenajdete, jak s dětmi sedím a listuji knihou s nudnými modlit­ bami. Věřím totiž, že dcery potřebují vidět otce, který nestaví Boha na první místo. Potřebují vidět otce, který dovolí, aby Bůh prostoupil všech­ ny oblasti jeho života. Boha nezajímají průzkumy ve stylu CNN, nesleduje žebříček populari­ ty, zdaje zrovna na prvním místě ve vašem životě. Bůh chce být při všem, co děláme. Na našem pracovišti, s našimi manželskými partnery, s našimi dětmi - nedávejte Bohu číslo. On je nade vším. Chce celý váš život, ne jenom největší část vašeho života. Bob Carlisle, Butterfly Kisses (Nashville: J. Countryman, 1997). Citováno se svolením.

108/

Bůh nechce být v životě vaší dcery první

Tohle je důležité, protože naše dcery budou k tatínkům vzhlížet, aby si utvořili představu o bytosti, které říkáme Bůh. Mnoho dcer si velkou měrou utváří své představy o Bohu podle toho, jak vnímají svého otce. Dokonce i když dospějí a začnou vidět více otcových chyb a určitě si už nemyslí, že je všemocný a vševědoucí (a možná si dokonce myslí, že je hloupý), stále budou přemýšlet, jak tento muž souvisí se Stvořitelem světa. Proto na vás naléhám, abyste Bohu nedávali pořadové číslo, ale dali mu sebe. Neizolujte Boha. Otevřete mu dveře do svého domova. Vaše modlit­ ba ať je přirozenou reakcí na život, ne umělým povzbuzujícím prostřed­ kem, který byste zaváděli do rodinného života pouze v období stresu nebo nějaké tragédie. Můj dobrý přítel Gary Smalley měl jednou v noci naléhavý telefonát. Jeho dcera Kari čekala druhé dítě. Byla v devatenáctém týdnu těhotenství, když začala mít předčasné porodní bolesti. Bylo to tak vážné, že strávila více než dva měsíce na jednotce intenzivní péče. Když telefonovala Garymu, řekla mu, že se cítí zle a že ztratila chuť k jídlu. „Budeš se za mě modlit, tati?" ptala se ho. „Jistě, zlato," odpověděl Smalley. Žádal Boha o dvě věci: aby se Kari ráno probudila šťastná a hladová. Bůh na modlitbu odpověděl. Kari následujícího rána spořádala pět mi­ sek cereálií, ale tato vydatná snídaně způsobila, že po několika dnech otci volala znovu. „Tati," říkala Kari, „chtěla bych, aby ses za mě dál mod­ lil, ale jenom, abych byla šťastná, ne hladová. Už jsem přibrala skoro tři kila!" Je to nádherný obraz: Otec a dospělá dcera mají nádherný vztah, v je­ hož středu je Bůh. A Bůh nepotřebuje modlitebnu k tomu, aby mohl komunikovat s našimi dcerami.

Problematická místnost pro modlitbu „Tati, můžu se modlit, když sedím na záchodě?" Vážně si nevzpomínám, že bych o tom něco četl v Bibli! „Jistě, zlato," řekl jsem nakonec. „Modlit se můžeš kdekoliv." Vážím si toho, co se rodiny a sbory snaží dokázat, když budují modli­ tebny, ale obávám se, že v tomto přístupu se skrývá i velké nebezpečí. Ne­ chci, aby si moje děti myslely, že modlitba je vyhrazena jen do posvát­ ných prostor. Chci, aby věděly, že se mohou modlit ve svých pokojích, v obývacím pokoji, venku na poli, v autě a ano, dokonce i na toaletě. /109

Kevin Leman — Na otci záleží

Jako dítě jsem se hodně modlil na domácí metě. Zvlášť když za White Sox v dětské lize hrál Norm Hankinson. Patřil mezi chlapce, kteří se už v jedenácti letech museli holit. Předčasně vyspělý a nabitý těstosteronem, jeho rychlé nadhozy děsily všechny protihráče. Modlitby zjevně zabíraly. Navzdory Normovým rychlým nadhozům jsem byl vybrán do družstva hvězd. O několik desetiletí později jsem se snažil naučit Kevina II hrát base­ ball a při jedné příležitosti přiznal, že je strašně nervózní, kdy jde na do­ mácí metu. „Co jsi dělal, když jsi stál proti Normu Hankinsonovi?" ptal se mě Ke­ vin. „Podívej, Kevine. Domácí metaje místem, kde jsem se naučil modlit." Když jsem příště viděl Kevina II, jak jde na domácí metu, všiml jsem si, jak se zastavil a na okamžik sklonil hlavu a zavřel oči. Pak teprve za­ ujal své místo pálkaře. Modlil se. A právě tohle je zbožnost. Bůh se zajímá o baseball - pokud je devítile­ tý chlapec, který Boha miluje, kvůli baseballu nervózní. Vaše dcera musí vidět, že modlitba je v jejím životě důležitá. A nejlepší způsob, jak se to může naučit, je to, když uvidí, že modlitba je důležitá v životě jejího otce. Otec dělá ještě mnohem víc, než že by jen předváděl důležitost modlit­ by. Vzhledem ke své pozici v rodině dcerám ukazujeme, jak důležitá je autorita. To, jak vyjadřujeme a nakládáme s autoritou, velmi ovlivní dce­ ry, když se budou učit podrobovat se Boží autoritě.

Autorita Mediální magnát Ted Turner se choval nekonformně. Byl sice prvoroze­ ný, ale jednal jako druhorozený individualista, který zcela změnil způsob, jak se tvoří televizní program. Co se stalo? Frank Sulloway, výzkumný pracovník MIT, vysvětloval tento proces v časopisu Forbes: „(Ted Turner) je dokonalým příkladem prvorozeného, který měl spoustu konfliktů s rodiči. Když se prvorození neidentifikují se svými rodiči, budou se chovat jako druhorození, zvláště v tom, že odmít­ nou přirozenou autoritu." 2 Sulloway uvádí, že Turner byl velmi přísně trestán a že ho otec týral. Jako velmi mladý byl poslán do vojenské školy, a tudíž čelil odmítnutí a odměřenosti do doby, kdy jeho otec spáchal sebevraždu. Pak Ted začal podnikat (mimochodem docela úspěšně). 110/

Bůh nechce být v životě vaši dcery první

To, co platí o mužích, lze rovněž aplikovat i na ženy. Otcova schopnost či neschopnost nakládat s autoritou velice ovlivní schopnost dítěte vypo­ řádat se s nadřízenými - včetně Boha. Jedním z nejlepších způsobů, jak přivést svou dceru k Bohu, je to, že se otec bude chovat jako muž, který umí nakládat s autoritou. Je to obrov­ ská, nevyhnutelná zodpovědnost: Otcové jsou pro své děti modelem Bo­ ha. Váš syn nebo dcera budou mnohem méně schopni přijmout Boží auto­ ritu, když nedokážou doma přijmout autoritu svého otce. To je jedno z největších nebezpečí, které hrozí dětem, jež vyrůstají bez otce. V takových domácnostech bude pravděpodobně vládnout duchovní vyprahlost, která prostoupí ženinu duši. Když vidíte ženu, která skutečně bojuje o svou víru - zvlášť když s ní mluvíte a zjistíte, že její představa Boha se podobá velkému chlapovi s obrovským prakem připravenému nás kdykoliv sestřelit - je velmi pravděpodobné, že se bavíte s ženou, které v době dospívání chyběla silná osobnost otce. Proto se někteří křesťané domnívají, že se musejí nechat „spasit" každý víkend. Nemají ponětí o Božím přijetí, hlavně proto, že přijetí nikdy neza­ kusili od svého otce. Nikdy nespočinuli v otcově objetí. Proto si nedo­ kážou představit, jak by je mohl přijmout Bůh Stvořitel - Bůh Otec. Vzpomínám si, jak jsme stavěli náš druhý dům. Než byl dokončen, šel jsem dolů do přízemí, abych všechno zkontroloval. Všiml jsem si praskli­ ny v prkně na schodech. Upozornil jsem na to stavitele a ten mě ujistil, že prkno vymění. Nevyměnili. Dodnes, když jdu po schodech, tak na tomto místě cítím skulinu. Na první pohled sice vypadá hezky, ale vespod je prasklina, která činí schod nestabilním. Chybějící otec je mnohem víc než prasklina. Trhlina, kterou po sobě za­ nechá chybějící otec, je spíše jako duchovní černá díra, která vsákne všech­ no, čím se jí pokusíte zaplnit. Spiritualita se musí budovat na pevném zá­ kladě, k němuž patří přítomnost otce a jeho schopnost zvládat a používat autoritu. Jestliže máte obavy, zda jako otec dostojíte těmto požadavkům, chtěl bych vás vyzvat, abyste se vrátili k páté kapitole nazvané „Dobrý otec". Jestliže budujete se svou dcerou takový vztah, jaký je popsán v páté kapi­ tole, vaše dcera nebude mít velké problémy přijmout Boží autoritu. Otcové, tohle nesmíte ošidit. Vaše výchova v této oblasti má důsledky pro věčnost - dobré, nebo špatné. Můžete dceři pomoci najít skutečný smysl života.

Kevin Leman - Na otci záleží

Smysl života Lauren poprvé účinkovala v rozhlase, když byla malé dítě. Sande přišla s naší nejmenší dcerou do pořadu o rodičovství, kde hovořila o našich po­ čátečních rozpacích, když jsme se dozvěděli o početí Lauren, a poté vy­ právěla, jak šťastní a vděční jsme byli za tento „dar od Boha". Nahrávku s tímto pořadem jsem poslal našim starším dětem a Krissy Sande odpověděla v dopise. V něm se Krissy dotkla věci, které pevně vě­ řím. „V dnešním programu jsi mluvila o dvou samovolných potratech, které jsi prodělala, než se narodila Holly. Když jsem to slyšela, hlavou mi pro­ bleskla myšlenka. Vždycky jsem se domnívala, že děti potracené a děti za­ bité při interrupcích jdou rovnou do nebe. Jestli to je pravda, tak dědeček Leman a babička Buchheitová již znají dvě děti, které jsme my ještě ne­ viděli. To ve mně vyvolává obrovskou radost." „Doufám, že babička B. řekla dědečkovi všechno o Hannah a o tom, jak jste čekali Lauren. Doufám, že je to možné." (Krissyn dědeček z otcovy strany zemřel dříve než babička, proto se Krissy domnívá, že ten, kdo ze­ mře později, může ostatním sdělovat nejnovější rodinné zprávy!) Víra spojuje rodinu napříč generacemi. Boží pravda je tmelem, který udržuje matku a otce, syna a dceru, vnuka a vnučku v dokonalém kruhu lásky. Nebe dává tomuto bláznivému světu smysl. Dokonce i když milo­ vaný člen rodiny zemře, víra znamená, že máme naději, že se s ním znovu shledáme. Povšimněte si, že Krissy vyslovila myšlenku, že potracené děti se shle­ dají se svými prarodiči, a to jí způsobuje nesmírnou radost. Víra dává dě­ tem pocit sounáležitosti. Uvědomují si, že rodina není jen zde na zemi, ale že máme i Boží rodinu. Víra v Boží království poskytuje další prvek sta­ bility, bezpečí, přijetí a podpory. Víra rovněž naše dcery připraví na dobu, kdy my tu již nebudeme.

Když otec zemře Byla to úžasná žena - asi pětaosmdesátiletá, snad téměř devadesátiletá a pohybovala se pomalu, zdálo se, že její kosti jsou křehké jako křída. Byla v depresi a nevěděla, zda vůbec chce ještě žít. „Všichni již zemřeli," vysvětlovala unaveným, slabým hlasem. Byla nej­ mladší ze všech sourozenců, ale ti ji už dávno předešli na věčnost. Mnoho z jejích přátel také zemřelo. A ti, kteří ještě zůstali, ji kvůli svému zdravot­ nímu stavu nemohli přijet navštívit. Cítila se strašlivě osamělá.

112/

Bůh nechce být v životě vaší dcery první

Víte, co mě napadlo, když jsem na tu ženu pohlédl? To je Lauren. Její nejstarší sestře je o dvacet let více. Její rodiče pravděpodobně ode­ jdou z tohoto světa dřív, než Lauren dosáhne čtyřiceti let věku. Lauren je nyní tak mladá a šťastná, že mi láme srdce, když si ji představím tak osa­ mělou, jako je tahle stará paní. A přesto je to možné. Je to nevyhnutelný koloběh života. Přestože jsem nesmírně rád, že jsem Laureniným otcem, uvědomuji si, že nebudu moci být přítomen (alespoň fyzicky) po celý její život. To mě vnitřně trápí, i když vím, že Lauren ještě mnohem více než žijícího po­ zemského otce potřebuje Otce nebeského. Otcové, nebudeme tu, až naše dcery zestárnou. Proto je životně dů­ ležité, abychom je vedli k nebeskému Otci. Nechci se touto poznámkou nikoho dotknout - prosím rozumějte mi správně - ale je pravda, že velice staré ženy (a samozřejmě také muži) se začínají chovat jako děti spíše než jako dospělí. Znovu se stávají fyzicky závislými. Potřebují, aby jim někdo připomínal, že si mají vzít léky. Možná nebudou moci žít sami. Až Lauren dospěje do tohoto věku, zase bude potřebovat otce - a já už tu nebudu. Ale bude tady Bůh, pokud se jej Lauren v mládí naučí vnímat. Neodstraní to zcela osamění, které staří lidé obvykle cítí, ale aspoň to otu­ pí některé její hroty. Toto je nesmírně důležité - dobrý otec učí svou dceru, aby věrnost, kte­ rou mu projevuje, přenesla na další dvě osoby: na Boha a na manžela. Musíme nalézt východisko ze situace, že my tu již jednoho dne nebude­ me, abychom plnili otcovské povinnosti. Naše dcery se musí naučit, že budou závislé na někom jiném. Otcové, víra je to nejlepší, co můžete dceři předat. Zapomeňte na to, že Bůh by měl být na prvním místě. Snažte se, aby Bůh byl všude.

/113

fcapitoía 11

Učte svou dceru, ze na druhých lidech záleží

V

olali mi z vězeňské duchovní služby Chucka Colsona a žádali mě, abych porušil jednu ze svých zásad. Normálně nepracuji jako konferenciér. Dobrá, nejlepší bude přiznat zde pravdu. Nikdy nepracuji jako konferenciér. Rád hovořím u večeře, ale nerad moderuji diskusi. Není to můj styl.

Ale mám neochvějnou důvěru v to, co koná Colsonova služba, takže jsem souhlasil. „Je to v pondělí po Velikonocích," řekli mi a v diáři jsem měl volné místo. „Můžete se mnou počítat," odpověděl jsem rychle - a po chvíli toho li­ toval. Osud chtěl tomu, že moje alma mater, University of Arizona, jehož basketbalového družstva jsem velkým fanouškem, a mimochodem na tri­ buně vždycky sedávám v šesté řadě, se probojovala mezi čtyři nejlepší mužská univerzitní družstva. A nyní jsem dostal vstupenky na jednu z největších sportovních událostí. Takovéhle vstupenky bez známosti vůbec neseženete. Byl jsem nadšen z úspěchu mé alma mater, dokud jsem si neuvědomil, že finálový zápas se hraje v ponděli po Velikonocích. Myslel jsem, že to nepřežiju. Prožil jsem divokých osmačtyřicet hodin, kdy jsem se snažil vymyslet přijatelnou výmluvu, jak se vyhnout dobro­ činné večeři, abych mohl zaujmout své místo na tribuně a sledovat Wild­ cats, jak vybojují národní titul. Konec konců, Arizona ještě nikdy o tento titul nehrála. Kdo ví, jestli se to ještě někdy přihodí? Ale nebylo zbytí. Dal jsem své slovo. A služba vězňům za nějakou tu oběť stojí. Dokonce i kdyby tou obětí měla být skvělá místa na finálový zápas o národní titul. „Naše dcery vyrůstají v době, která je vede k tomu, aby milovaly sa­ my sebe. „Naučit se milovat sama sebe," prozpěvovala úspěšná populární zpěvačka Whitney Houston, „je nejlepší láska ze všech". Není špatné budovat u dětí zdravou dávku sebevědomí, ale nebezpečí těchto podnětů spočívá v tom, že mladé ženy začnou upřednostňovat sebe před ostatními. Ale Ježíšova slova, že nalezneme svůj život, když ho ztra114/

Učte svou dceru, že na druhých lidech záleží

time, jsou stejně pravdivá pro čtrnáctiletou dívku i pro dospělého muže a ženu. Zaměření na druhé lidi je pro štěstí našich dcer velmi důležité. Mladá žena, která žije jen proto, aby si jí všichni všímali, bude neustále frustro­ vaná, protože si jí nikdy nebudou všímat dostatečně. I když se stane supermodelkou, její kariéra bude omezena na pět až deset let (nanejvýš), do­ kud si věk nevybere svou daň, a její obličej proto nebude „přijatelný" pro vydavatele časopisu Vogue a Glamour. Bude zatrpklá, protože ztratí to, čeho si cení nejvíc - svou pomíjivou krásu a mládí. Na druhou stranu mladá žena, která se snaží všímat si druhých, bude vždy cítit naplnění, protože je nekonečné množství lidí, kteří potřebují, aby si jich někdo všiml a bral je na vědomí. Taková žena zjistí, že její vý­ znam a spokojenost s postupujícími lety vzrůstá. Naše dcery potřebují vidět, jak otec klade plnění povinností výše než po­ cit spokojenosti - nebo třeba konferování dobročinné akce výše než sledo­ vání finálového zápasu - aby se naučily nasadit se pro věc nebo účel vyšší, než jsou ony samy. Rád bych, aby dávaly přednost k obětavé službě.

Obětavá služba Kethleen Kennedy-Townsendová ví, jak zařídit, aby dostala to, co chce. Při jedné příležitosti se setkala s reportérem časopisu Good Housekeeping v restauraci, kde neměli v nabídce mléčný koktejl. Kathleen usoudila, že v restauraci, kde se podává mléko a čokoládová zmrzlina, by měli být schopni připravit i čokoládový koktejl, když je o to požádá. Číšník samozřejmě dceru Roberta F. Kennedyho ujišťoval, že v této re­ stauraci se čokoládový koktejl nepodává, takže Kathleen na chvíli repor­ téra opustila, prošla kolem číšníka a zmizela v kuchyni. Po několika minu­ tách se vrátila se sklenicí koktejlu v ruce. Kathleen strávila většinu života ve státních službách. Její otec byl za­ vražděn, když jí bylo sedmnáct let, ale to jí nezabránilo v tom, aby se snažila získat nějaký úřad ve státní správě. Po neúspěšné kandidatuře do kongresu se jako první žena stala náměstkem guvernéra ve státě Maryland. V této pozici Townsendová vytvořila první celostátní iniciativu, která se systematicky zaměřovala na ožehavé oblasti a kriminalitu tím, že spoji­ la dříve osamocené vládní organizace - oblastní policejní činnost, probační službu, přestupkové komise, prevenci kriminality mládeže a komunitní složky. Kathleen tvrdí, že jednou z věcí, které jí pomohly dosáhnout vlastních cílů, bylo to, že „můj otec věřil, že je třeba dětem stanovovat náročné cíle, /US

Kevin Leman — Na otci záleží

aby byly schopné dosáhnout ještě větších výkonů. Heslem mého otce by­ lo: Zkus to... nevzdávej to... vyhraj!" Když posloucháte, jak Kethleen popisuje svého otce, uvědomíte si, že Robert Kennedy udělal spoustu správných věcí. Jeho dcera říká, že se od něj naučila, že „tvrdohlaví muži jsou milí a citliví. Bylo to skutečně mi­ lující otec". Robert Kennedy možná byl citlivý a starostlivý, přesto dceru naučil, že je třeba se neustále pokoušet, nevzdávat se a nakonec vyhrát. Během se­ dmnácti let, které strávil s Kethleen, dokázal víc než ostatní otcové za šest nebo sedm desetiletí. Naučili jste svou dceru, že je důležité sloužit? Ví o tom, že její život bude více naplněn, když se bude soustředit na to, aby změnila své okolí, než na to, aby každý den trávila tři hodiny v tělocvičně, a tak změnila svou postavu, aby se vešla do šatů menší velikosti? Ví o tom, jak je dů­ ležité, aby byla vytrvalá a nevzdávala se? Naučili jste ji, že někdy oběto­ vání se a služba bolí? Že kvůli tomu, abychom mohli pečovat o druhé, se někdy musíme vzdát věcí, které bychom si přáli? Služba v misiích stála Elisabeth Elliotovou jejího manžela (byl zabit in­ diány Auca, kterým šel sloužit). Amy Carmichaelová odmítala oblékat si šaty, které tehdy byly moderní, a raději si zvolila oděv, který nosily ženy ve východní Indii, aby se jim přiblížila a mohla jim přinést evangelium. Takové ženy jsou vzorem hrdinství a víry, které nikdy nevyjdou z módy. Před několika lety jsem se spřátelil s mužem, který pracuje u benzíno­ vého čerpadla, kde pravidelně tankuji. Má manželku a malé děti a jeho ro­ dina procházela těžkým obdobím. Když jsem se o tom dozvěděl, jel jsem domů a vyprávěl jsem své rodině jejich příběh. „Budou mít smutné Vánoce," řekl jsem. „Jak bychom jim mohli po­ moct?" Zatímco jsem nechal děti, aby vymyslely řešení, některé z nich vyslovi­ lo nápad, že by jim dalo jako vánoční dárek některé ze svých hraček. Upo­ zornil jsem je, že když to má být skutečný dárek, pak musí dát hračky, které mají skutečně rády, ne hračky, s kterými si nikdy nehrály a vědí, že ani jiné děti si s nimi hrát nebudou. Holly nemilovala příliš plyšová zvířátky, ale měla dvě, které si velmi oblíbila. Jeden byl plyšový vlk jménem Lilac; druhý byl mýval s olympij­ skými kruhy, kterého Holly dostala několik dní předtím k narozeninám.

116/

Učte svou dceru, že na druhých lidech záleží

Vzpomínám si, jak Holly k sobě mývala tiskla. „Je vážně krásný, tati," říkala. Nakonec mi ho podala. „Říkal jsi, že máme dát to nejlepší, co máme - a mývala a Lilaca mám nejradši." Nechť vaše dcery vědí, že je správné chvíli trpět, když slouží. Kristus šel dobrovolně na kříž, ale nikdy ho nevidíte, že by byl na tomto poprav­ čím nástroji zobrazován s úsměvem na rtech. Uvědomoval jsem si potřebu poučit své dcery o této pravdě a nakonec jsem šel na Colsonovu dobročinnou akci. Připouštím, že jsem si pod kabát strčil malý televizor, abych o přestávkách, kdy nebudu na scéně, mohl sle­ dovat dění na hřišti - stejně jako ti šťastnější moulové, kteří získali moje místa! Snažil jsem se tvářit tak, jako bych věnoval pozornost každému slovu, které Chack říkal. Svůj malý dvoupalcový televizor (s vypnutým zvukem) jsem měl schovaný v dlani a seděl jsem tak, jako bych měl ruce složené v klíně. Ale právníka Colsona neošálíte. Zřejmě si všiml odrazu obrazovky v mých očích. Když hovořil na pó­ diu, udělal krok směrem ke mně a zeptal se: „Jak to hrají, Kevine?" Všichni se rozesmáli a já, benjamínek, jsem se nesmírně styděl. Moje dcery tenhle příběh milují a velice jim pomohlo, když slyšely, že i mě trochu bolelo, když jsem měl udělat to, co bylo v dané situaci správ­ né. Vědí, že jsem chtěl jít na zápas víc než na cokoliv jiného. Radši bych byl na tribuně a sledoval finálový zápas než na dobročinné akci. Ale zápas jsem si nechal ujít. Když se dcery učí klást druhé lidi na první místo, získají víc než jen poctivost v životě s Bohem. Pomáhá jim to rovněž v tom, že budou mít dobrá manželství, protože klást svého partnera na první místo je pro man­ želskou spokojenost nesmírně důležité.

Skutečná láska Jedním z břemen, které nesou děti v rodině Lemanových, je povinnost poslouchat otcovy přednášky. Holly chodila do skvělé presbyteriánské školy Grove City College v Grove City v Pennsylvanii a zástupci školy mě požádali, abych tam dvě hodiny hovořil o všem, co děti potřebují vě­ dět o sexu. Nejprve jsem o tom promluvil s Holly. Představ si, že vidíš svého otce - a všichni vědí, že je to tvůj otec - jak stojí před tvými spolužáky a mluví o penisu, přirození a podobně. Ale Holly mi řekla, abych žádosti vyhověl. Takže jsem přijel do školy a doufal, že dětem sdělím potřebné vědomosti a zároveň nezpůsobím nic tak zlého, aby se mě dcera zřekla.

nn

Kevin Leman - Na otci záleží

„Chlapci, rád bych, abyste mě chvilku poslouchali," vyzval jsem je téměř před koncem přednášky. „Přidejte si deset let ke svému věku a představte si, že jste ženatí. Jste spolu se svou manželkou" - odmlčel jsem se, chlapci vyrazili válečný pokřik, zvláštní směs Tarzanova řevu a školního bojového sloganu - „a spíte." Chlapci zabručeli a zívali. (Zjevně pro ně slova být v posteli a spát nejsou synonymy.) „A najednou slyšíte hlasitý ostrý zvuk. Probudíte se a malátně sáhnete po telefonu, ale od něj zvuk nevychází. Pak pohlédnete na.rádio, ale ani odtud ten zvuk není. Potom si uvědomíte, že ten chraplavý zvuk vychází z hrudi a hrdla vaší milované. Je nemocná. „Miláčku, pomůžeš mi," řekne a vy ji vedete do koupelny, ale v polovi­ ně cesty se vyzvrací. Vydáví víc zvratků, než jste kdy viděli." Chlapci skučeli. Ach, fuj. „Hádejte, kdo to bude uklízet?" zeptal jsem se jich a najednou bylo hro­ bové ticho. Uplynulo několik let. Holly byla na návštěvě v rodině svého snouben­ ce. Nebyli ještě oddáni, proto spali v oddělených ložnicích. Holly náhle zaslechla hlasité kašlání a dávení. Vstala a šla se podívat, co se děje. Její miláček měl půlnoční meditativní setkání s toaletní mísou. Občas se také netrefil. „Tati, jsem tak ráda, že jsem slyšela tvoje přednášky," říkala mi Holly. „Celou noc jsem uklízela zvratky." Holly si uvědomila, že se během těchto namáhavých čtyř hodin se svým snoubencem naučila o realitě manželské lásky mnohem víc než ze všech filmů se Sandrou Bullockovou, Tomem Cruisem a Julií Robertsovou do­ hromady. Pochopil jsem, že mohu pomoci, aby život mých dcer probíhal snáz, když uvidí, že většině z nás život přináší deset porcí tvrdé reality na každou porci štěstí. Manželství je především služba, romantiky v něm zase tolik neprožijete. A tohle platí, i když přijde řeč na sex a konverzaci. Muži, dostáváme se k nejtěžšímu ze všech témat: jak se svou dcerou mluvit o sexu. Je naší po­ vinností zasvětit dceru do toho, jak si muž přeje, aby mu manželka v této oblasti sloužila (zároveň musíme poučit syny, jak v této oblasti mají slou­ žit manželce). Vaše dcera sama „intuitivně" nepochopí touhu muže; mů­ žeme našim dcerám pomoct tím, že přesně popíšeme, jak má v tomto ohle­ du klást svého partnera na první místo. 118/

Učte svou dceru, že na druhých lidech záleží

Již dříve jsem v této knize popsal, že muž touží po sexuálním uspokoje­ ní, ne jenom po sexu. Vsadil bych se, že většina žen by při otázce, co je pro jejich manžela nejdůležitější, dala na první místo sex. Ale sex bez uspokojení je pro muže něco podobného jako konverzace přes rozevře­ né noviny pro ženu. Žena neustále hovoří a muž občas zabručí „hmm?" a manželka získává dojem, že tatíček pouze předstírá, že poslouchá, ale ve skutečnosti nemá ani ponětí, o čem je řeč. Chtěla si povídat, ale ne takhle. Položte stejné ženě otázku, jaký je rozdíl mezi sexem a sexuálním uspo­ kojením, a pravděpodobně jen zavrtí hlavou. Sexuální uspokojení není, když žena řekne: „Dobrá, když skutečně myslíš, že to potřebuješ, tak se budu snažit nepředstírat, že jsem unavená a že v domě je nepořádek, ale můžeš si pospíšit, abychom to už měli za sebou? Pak budu moct zase vstát a uklidit v kuchyni." Sexuální uspokojení není založeno na manželčině ochotě, ale spíše na jejím nadšení. Od ženy je velmi milé, že je ochotná, ale to, že se stane po­ někud ochotnější nádobou, muže neuspokojí. Jistě, muži budou mít sex vždy, když ho mohou získat, ale mnohem spíše ho budou chtít od dych­ tivé partnerky. Vím, že tady kážu velkému počtu lidí, ale ještě jsem nepotkal muže, který by si aspoň občas nepřál, aby jeho žena zahájila sexuální styk. Chceme-li, aby si naše dcery a jejich manželé užívali tento základní prvek man­ želství, můžeme jim pomoct se na něj připravit. Je smutné, že mi tolik žen v poradenské pracovně říká: Matka mě ve svatební den odvedla stranou a řekla: Sex je něco, s čím se musíš naučit žít. Prostě si lehni a nech ho, ať si užívá. Obvykle to netrvá tak dlouho, než si to odbyde." Jak strašně tyhle věty mohou ženu zmrzačit! Místo toho můžeme svým dcerám říct: „Radši než aby ses domýšlela, zkus se zeptat! Jestli opravdu chceš, aby manžel dosáhl úžasných výšin sexuálního uspokojení, překvap ho! Ať tě vidí v něčem, v čem tě ještě nikdy neviděl. Pouhá představa, že jsi to plánovala, aniž by tě o to žádal, způsobí úplné zemětřesení. Připrav nové zážitky, stále znovu mu říkej, jak je to pro tebe důležitý a závažný prvek manželství, a pak tato slova podpoř svou aktivitou." Jestli tuhle kapitolu čtou nějaké ženy, vím, že si řeknou: Nikdy to-nedokážu. Sex pro mě nikdy nebude vzrušující." A právě proto vyzývám otce, aby své dcery učili, že mají klást druhé lidi na první místo. To je napros­ tý základ. Myslíte si, že vaše dcera získá citovou (ale i finanční a duchov­ ní) investici v manželově spokojenosti? Domníváte se, že chce, aby si její manžel cestou do práce říkal: „Jsem tak rád, že jsem se oženil s touhle dívkou?"

ni9

Kevin Leman - Na otci záleží

Samozřejmě že chce! A vy jí můžete pomoct tohoto cíle dosáhnout, když jí ukážete, proč je muž rád, že se s takovou dívkou ožení. Nenuťte ji, aby vystřídala tři manžele, než na to přijde - pomozte jí pochopit to hned na poprvé. Musí vědět, že sex pro ni nikdy nebude tak důležitý jako pro manžela, ale přesto může sex zahájit, protože manželova láska a náklon­ nost jsou pro ni důležité. Kdyby si někdo myslel, že věřím, že jenom ženy mají sloužit, dovolte, abych podotkl, že mužům říkám, aby uváděli v život totéž pravidlo. Kdy­ by tohle byla kniha o matkách a synech, začal bych psát o tom, jak je důležité, aby matky svým synům řekly, že mají odložit noviny, když s ni­ mi bude chtít manželka mluvit. Rovněž muži musí klást druhého člověka na první místo. A manželství mužům poskytuje spoustu příležitostí, aby to činili. Například jsem ještě nepotkal muže, který by odpověděl na takovýhle seznamovací inzerát v novinách: „Svobodná žena hledá milého chápající­ ho muže, který má rád dlouhé procházky, hloubavé rozhovory, choulení u ohně a sledování romantických komedií." Moment! Manželé, když při­ jdou domů, obvykle neřeknou: „Nemůžu se dočkat, až si budu pětačtyřicet minut povídat se svou ženou!" Ale vyzývám muže, aby to dělali, protože na tom jejich ženám záleží. Většina manželských párů, které přicházejí do mé poradny, trpí stejnou chorobou: sobectvím. Jejich manželství vypadá jako Hlava 22: manželka odmítá sex, protože manžel se ani za mák nezajímá o romantiku. Manžel odpoví, že je těžké přemýšlet o romantice, když nemá dostatek sexu. Mís­ to aby se oba chopili iniciativy, manželství se propadá do stále většího ob­ viňování a neuspokojených potřeb. Dcery, které se naučily, že na druhých lidech záleží, budou mít lep­ ší start do manželství. Naleznou větší naplnění mimo vztah, když budou sloužit druhým, i ve vztahu, kdy si s manželem vybudují intimitu. To, že klademe druhé lidi na první místo, má samozřejmě své meze. Jsou chvíle, kdy služba může spíše ochromovat než pomáhat. I tohle mu­ síme své dcery naučit.

„ Tati, proč mu nepomůžeš? " Když byla Holly ještě docela malá, vždycky se mě držela za ruku, když jsme se šli projít. Jednou jsme míjeli starého muže s šedivými vlasy a s hůl­ kou, který seděl na lavičce. Není příliš hezké to tu psát, ale bylo mi napros­ to jasné, že ten muž byl opilý. Vedl jsem Holly pryč, když muž na mne za­ volal: „Promiňte, pane, mohl byste mi pomoct?" 120/

Učte svou dceru, že na druhých lidech záleží

Stiskl jsem Holly ruku a tiše řekl: „Honem, zlato, pojďme odtud." „Ale, tati, on tě žádal o pomoc," protestovala Holly. „Nemůžeme mu pomoct, Holly," snažil jsem se jí vysvětlit. „Chce je­ nom peníze. A peníze nejsou to, co zrovna potřebuje." Holly bylo šest nebo sedm let. Jako prvorozené dítě však viděla věci vždy černobíle a nedokázala se smířit s tím, že jen tak projdeme kolem muže, který žádal o pomoc. „Myslela jsem, že jsi říkal, že máme druhým lidem pomáhat. I Ježíš by to udělal." „Měli bychom, Holly, ale tomu muži nepomůže, když mu dáme peníze. Ublížilo by mu to." Šli jsme do obchodu koupit nějaké potraviny, ale Holly se nedala od­ být. Každou chvilku za mnou přiběhla říkala: „Stejně si myslím, že je strašné, že jsme mu nepomohli." Když uplynulo asi půl hodiny, řekl jsem: „Dobrá, Holly, řeknu ti, co udělám. Vrátíme se k tomu muži a já ti ukážu, proč mu nemůžeme po­ moct." Vrátili jsme se a nebylo žádné překvapení, že ten muž byl na chodníku rozvalený na zádech, nesrozumitelně mumlal a stále nasával. „Co se stalo?" zeptala se Holly. „Někdo mu dal peníze a on si koupil láhev, kterou teď drží v ruce. Kdy­ bychom mu dali peníze, tohle by si za ně koupil." Holly byla úplně zamlklá. „Je důležité pomáhat lidem," dodal jsem, „ale někdy je nejlepší se za druhého člověka pomodlit a nedávat mu peníze." Chci vychovat dcery, které budou znát význam obětavé služby, ale přís­ ně rozlišuji mezi obětavou službou a pomocí lidem, která vede k sebezničení. Například nedoporučuji ženě, aby zůstávala s mužem, který ji fy­ zicky týrá, jen proto, že by „měla druhé klást na první místo". To by bylo nepochopení. Despotický a vulgární muž mnohem spíše potřebuje, aby ho někdo zastavil a řekl mu: „Už nikdy." To je skutečná služba.

/121

Cast třetí

Otcovo dilema

/123

kapitola 12.

Když se matka s dcerou dostanou do sporu (a otec je mezi nimi) ypický scénář: miminku je jeden týden a o půlnoci se probudí s plá­ čem. Žena je natolik vyčerpaná, že se jí poprvé od narození dítěte po­ dařilo na delší dobu usnout.

T

Otec slyší dítě plakat a zatřese manželkou, aby ji probudil. „Dítě pláče," říká. „Má hlad." Zena chvilku poslouchá. „Nemá hlad, počůrala se." „Jak to víš?" ptá se manžel. „Tak poslouchej, jak pláče. Nemá hlad. Je počůraná. Když má hlad, tak její pláč zní jinak. Vyměň jí plenu. Potřebuju se vyspat." Otec je z 98 procent skeptický, ale je to empatický muž a chce man­ želce dopřát chvíli odpočinku, proto vstane, vymění dítěti plenu a počká u postýlky, dokud dítě neusne. Matky mají pozoruhodný smysl pro to, co jejich děti potřebují, a téměř intuitivně odhadnou, co se jim dítě snaží sdělit. Toto však bohužel může brzdit rozvoj dítěte. Matky totiž odhadnou jejich potřeby tak dokonale, že se děti ani nemusí snažit tyto potřeby sdělovat. A podle odborníků je tohle jeden ze způsobů, jak otec může aktivně po­ máhat při rozvoji své dcery. Když je otec v kontaktu s dcerou, dítě se mu­ sí učit komunikovat mnohem efektivněji. Otcova údajná slabina je v tom­ to ohledu velkou předností. To je jenom jeden z mnoha příkladů toho, jak je otec důležitý v každé etapě života dcery. Až do relativně nedávné minulosti v západní kultuře ni­ kdo nezpochybňoval význam otcovství. Možná některé z mužů dnes pře­ kvapí, že v koloniální Americe byl otec považován za primárního opatrovatele dítěte. Ještě na počátku osmnáctého století byly všechny příručky o výchově dítěte psány pro muže. A teprve v devatenáctém století začaly být ženy po rozvodu odměňovány péčí o dítě. Dříve bylo téměř vždy dítě svěřováno muži. 1 124/

Když se matka s dcerou dostanou do sporu (a otec je mezi nimi)

Ale dnes se výchova dítěte, alespoň v běžném povědomí, stala záležitos­ tí matky spíše než otce. Zatímco mnoho ženských spolků tuto skutečnost oplakává a občas podsouvá představu, že muži jsou většinou jen nedbalí povaleči, v mnoha domácnostech matky nechtějí, aby se otec angažoval alespoň ne při výchově dětí. Oproti tomuto laickému přesvědčení stojí ros­ toucí počet důkazů, které potvrzují, že jenom menšina žen si přeje, aby se manžel více podílel na výchově dítěte a že tyto počty se citelně neliší, ať jde o ženy zaměstnané nebo v domácnosti." 2 Mnoho žen dokonce aktivně odra­ zuje své muže od toho, aby si brali otcovskou dovolenou. Když jim byla položena otázka, jaký k tomu mají důvod, přiznaly, že nechtějí riskovat, že by se dítě příliš vázalo na otce, a tudíž by pak musely s otcem soupeřit o po­ zornost dítěte. Toto je dilema, které je třeba vyřešit. Muži, jste-li ženatí s některou z takovýchto žen, musíte zůstávat pevní. Vaše dcera potřebuje, abyste se aktivně zapojovali do výchovy. Někteří z vás možná mají manželku, která vědomě sabotuje vztah otce a dcery kvůli konkurenci, ze strachu, že ztratí vliv, nebo se domnívá, že by tak ztratila svou identitu. Některé ženy si bohužel myslí, že manžel má nosit domů výplatu a výchovu dětí přenechat jim. Když otcové začnou vychovávat, některé matky dostanou strach, že přijdou o svou výlučnou roli. Tato jejich charakterová vada poškozuje je­ jich dcery. Výzkum ukazuje, že postoj matky ke vztahu otce a dcery má zásadní vliv na otcův podíl na výchově. Když manžel cítí, že si žena nepřeje, aby měl vliv na život dcery, nebo když dává manželovi najevo, že neví nic o tom, co to znamená být ženou, a proto by měl tyhle záležitosti přenechat jí, manžel pravděpodobně nebude aktivním a utvrzujícím otcem, po kte­ rém dcera touží. Dalším způsobem, jak matky mohou nevědomě (či vědomě) sabotovat vztah mezi otcem a dcerou, je trvání na tom, že otec má dceru vychovávat stejně jako matka. Když se otec zapojí do výchovy své dcery, přinese do vztahu vlastní názory, hodnoty a víru. Možná bude strohý tam, kde mat­ ka bude něžná. Nemůžete očekávat, že muž bude vychovávat stejně jako matka. Ideálem není to, aby dítě mělo dvě maminky, ale dítě musí mít maminku a tatínka. Ze zkušenosti vím, že muži ženatí s ženami, které na zapojení otce do výchovy hledí nevraživě, mají spíše sklon „nechat věci být", aby byl klid v rodině. Možná se pokusí učinit krok vpřed, ale nakonec se vzdají a stáh­ nou. Chtěl bych, abyste vy, otcové, pochopili, jak důležitá je vaše péče a účast na výchově. /125

Kevin Leman - Na otci záleží

Muž pro každé období Stejně jako je důležité pomáhat dítěti učit se komunikovat, tak je význam­ né o několik měsíců později, aby se batole učilo přijímat otcovu pozor­ nost. Dr. James Herzog poukazuje na to, že jak chlapci, tak dívky se nutně potřebují identifikovat se svým otcem, obzvláště ve věku mezi čtrnác­ tým a sedmnáctým měsícem, což vrcholí tíhnutím k otci. 3 Nejisté matky možná budou žárlit anebo se kvůli tomu cítit podvedené - měnila jsem jí pleny; já jsem jí pomáhala udělat první krok; já jsem jí houpala před spa­ ním a převlékala ji a teď má jeho radši víc než mě? Tohle je nezbytný vý­ voj, který by matky měly podporovat, ne mu bránit. Dr. Charles Flatter upozorňuje, že když se batolata vyvíjejí, ještě více stoupá potřeba, aby se otec zapojil do výchovy. Čtyřleté děvčátko se učí, že otec a matka řeší konflikty rozdílně. Jeden rodič je možná více analytický. Druhý je více emocionální. Ať už je tomu jakkoliv, dítě se učí, že existuje více než jenom jeden způsob, jak problém vyřešit. Když se otec drží zpátky, dcera uvidí jenom jednu dimenzi a bude mnohem méně schopná vypořádat se s proměnlivým světem. Soupeření se může rozpoutat velice rychle. Je normální, že pětiletá dce­ ra si hraje radši s otcem a rozčiluje se na matku. Její touha po otcově ná­ klonnosti je tak silná, že závidí matce její vztah s otcem. Toto je opět nesmírně důležitý krok, který malému děvčátku pomáhá přijmout své ženství, bez ohledu na to, jak bolestné je to pro matku. Mezi šestým rokem a předpubertálním věkem se názor dcery na otce mění od idealizovaného obrazu k poněkud objektivnější charakteristice. Dr. Phyllis Tysonová zjistila, že aktivní otec dceři v tomto období života pomáhá učit se zvládat impulzy a utvrdit její identitu. Také je důležité, že otec dítěti v tomto věku pomáhá oddělit se od své matky. Tento proces blokuje přirozenou touhu „vrátit se" a být znovu „dítětem", jež je způso­ 4 bená strachem. Možnost vzniku konfliktu je zde zcela zjevná. Dítě se musí oddělit od matky, má-li dospět, a přirozeně využije otce, aby mu pomohl docílit to­ hoto přechodu. Matka si to možná vezme osobně a bude otci vyčítat přiro­ zený životní proces. V období dospívání se otec stává mužskou postavou, s kterou jsou os­ tatní muži srovnáváni. Jeho přijetí, potvrzování a povzbuzování dceři po­ může úspěšně si najít cestu k dospělosti. Jsem pro to, aby v tomto období matka s dcerou byly „nejlepší přítelkyně", ale matka by neměla majetnic126/

Když se matka s dcerou dostanou do sporu (a otec je mezi nimi)

ky střežit dceru, aby nezískávala nesmírně důležitou otcovu pozornost. Otcové, zde musíte učinit první krok a zůstat aktivní. V každém období života - od narození až po sňatek - je aktivní otec ne­ smírně důležitý. Bohužel však matce může připadat, že ji role otce ohro­ žuje: „Neví, jak se zachází s miminkem!" „Hraje si s ním a se mnou jedná jako s vetřelcem! A to jsem její matka!" „Proč musíme trvat na tom, že An­ nie už je velká? Co když chce být zase moje malá holčička?" Slyšeli jste doma někdy některou z těchto vět? Záleží na síle matky. Někdy tyto myšlenky zasejí símě rozkolů a konfliktů nebo budou přijaty jako přirozený průběh toho, jak dívka dospívá v ženu. Muži, pokud žena podrývá váš vztah s dcerou, požádejte ji, aby si pře­ četla tuto kapitolu. Promluvte si o jejích obavách. Nepodceňujte je, ale ani jim neustupujte. Naslouchejte své manželce, ujišťujte ji o své lásce, ale potvrzujte svou touhu a záměr zůstat aktivní v životě své dcery. Až to uděláte, rád bych, abyste učinili další krok a strhli pozornost na sebe. Možná se vaše žena cítí ohrožena tím, že se zapojujete do výchovy, pro­ tože jste ji kvůli dceři zanedbával. Pro dcera není o mnoho lepší, když má otce, který se zapojuje do jejího života a zanedbává její matku, než když má otce, který ji ignoruje. Potřebuje vidět zdravé manželské vztahy, aby si vytvořila správný vzor pro vlastní manželství. Úspěšné otcovství stojí na dvou pilířích: být aktivním otcem a být ak­ tivním manželem. Nyní se podívejme na drahou z těchto složek.

Otec jako aktivní a pečující manžel Jim má dvě dcery a nádhernou ženu jménem Alice, která by mohla být mo­ delkou. Když Alice vstoupí do restaurace, muži si mohou vykroutit krk. Jim miluje legraci a je oddaný - svým dcerám. Jedná s nimi něžně a s láskou, velice aktivně se zapojuje do jejich životů, bere je na fotbalo­ vé zápasy a baletní představení a dokonce s nimi cvičí. Nikdo by ho nemohl obvinit, že není milujícím otcem. Ale když přijde řeč na lásku k Alici, zde má Jim velké rezervy. Alice má zcela jasný jazyk lásky: „Potřebuji, aby se mě dotýkal. Potřebuji, aby mě hladil. Potřebuji, aby se o mě staral. Potřebuji, aby se mnou hovořil." Jinými slovy Alice by chtěla, aby se k ní choval tak, jako se chová ke svým dcerám, ale Jim se své ženy téměř nedotýká. Projevuje o ni překva­ pivě malý zájem, ať už sexuální či jakýkoliv jiný. Když jsem mluvil s Jimem a Alicí, zjistil jsem, že Jim vyrůstal ve velmi přísné rodině. Očekávalo se, že děti budou poslouchat bez odmlouvání a mluvit, jen když jsou tázány. Jim si nedokázal vzpomenout ani najeden /127

Kevin Leman - Na otci záleží

okamžik, kdy jeho otec políbil svou ženu, vzal ji za ruku nebo ji láskyplně objal. Jim si uvědomuje, že by neměl s Alicí jednat tak, jako jeho otec jednal s jeho matkou. Ačkoliv si Jim uvědomuje, jak krutě nakládal s city své ženy, když byl tak odtažitý, přesto není schopen se jí více věnovat. Alice je pochopitelně zmatená. Mnohokrát jí muži dělali návrhy a na­ bídky a ona všechny odmítala. Ale její manžel - tolik by chtěla, aby o ni projevil zájem - ji úplně přehlíží. Muži, ještě nikdy jsem nepotkal ženu, která by mi řekla: „Jsem tak vděčná, že jsem v srdci svého muže na druhém místě a dítě je na místě prvním." Naším úkolem jakožto mužů je být našim ženám nablízku.

Urážka I když jsme unavení, i když máme stres v zaměstnání, i když jsme celý den mluvili a připadáme si, že už nemůžeme říct ani slovo, musíme být svým ženám nablízku. Možná máte mizerného nadřízeného, který s vámi jedná nemilosrdně a nespravedlivě. Ale když připustíte, abyste domů od­ cházeli se strachem, dovolíte, aby tato nálada zasáhla i vaši ženu a děti. Vaším úkolem však je chránit svou rodinu před tímhle mizerou. Výchova vaší dcery je pro vás zřejmě velmi důležitá, proto čtete tuhle knihu. Jedním ze způsobů, jak můžete své dceři sloužit, je to, že budete svou ženu milovat způsobem, kterým chce být milována. Ženy se necítí milovány, když je jejich manžel ovládá - a tohle je pro nás muže většinou selhání číslo jedna. Zjistil jsem, že mnoho mužů si mnohokrát ani neuvě­ domuje, že to, co dělá, lze vnímat jako ovládání, proto zde budu velmi konkrétní. Janice se vracela domů po hodině a půl, kdy nakupovala potraviny. Ve dveřích se setká s puntičkářským Markem. Mark ji požádá o účtenku a pak překontroluje vše, co Janice koupila. „Proč jsi dětem koupila hypermoderní Go-gurt místo normálního jogurtu? Víš, že tohle je mnohem dražší!" „Jen jsem si myslela, že by chtěly něco lepšího, až se vrátí ze školy, to je vše." „A co má znamenat deset dolarů za labužnickou kávu?" „Přijde za mnou několik přátel na návštěvu a nemůžu jim podávat oby­ čejnou kávu." „Myslel jsem, že začneme šetřit..." Tenhle způsob ovládání je pro ženy vyčerpávající. 128/

Když se matka s dcerou dostanou do sporu (a otec je mezi nimi)

Jiní muži využívají k ovládání svůj vztek. Vědí, že jakmile začnou řvát jako lev, manželka i děti se postaví do latě. Když jsou takoví muži unave­ ní, vůbec se ani nepokoušejí navazovat vztah, prostě jenom ječí. Další typ ovládajícího muže (který, jak musím přiznat, mě mate) je man­ žel, který se vyhýbá tomu, že by zahajoval sexuální styk. Stereotypně vy­ užívá sex ne pro rozkoš, ale jako nástroj manipulace. Většinou k tomu do­ chází, když manžel ví, že žena touží po větší sexuální aktivitě. Místo aby se pousmál a radoval se z toho, jak by učinila většina mužů, takový muž zlo­ myslně ženu ignoruje a nechávají trpět. Možná si ani neuvědomujete, že se takhle chováte. Na druhou stranu někteří z vás si jsou možná plně vědomi toho, jakou hru hrají. Neuvědo­ mují si však již, že poškozují nejen své manželky, ale také dcery. Jestliže u vás panují takovéhle vztahy, vaše dcera na to doplatí. Potře­ buje vidět jako vzor pevné, aktivní, milující manžele, kteří se vzájemně respektují. Nejlepší dar, který můžete své dceři dát, je, když uvidí, že manželka je ve vašich očích na prvním místě. Nevychováte zdravé dítě, když budete veškerou pozornost věnovat „tatínkově holčičce" a na tatín­ kovu manželku nebudete brát ohled. Když budete vytvářet pevné manželství, potom otec i matka mohou dát dětem něco neocenitelného - spolupracující rodiče.

Spolupracující rodiče Max a patnáctiletá Beth byli na výletě, když Beth začala mluvit o vysoké škole. Beth je velice zdrženlivá dcera a mluví jenom, když chce. Dokonce i tehdy, když se to týká jí (většinou se tak děje, když jede s otcem autem nebo dělají nějakou společnou činnost, protože si nerada povídá z očí do očí). Proto se Max naučil velmi pozorně poslouchat, když má Beth náladu povídat. Max se s tím smířil a zařídil, aby byl dceři vždy k dispozici. Když se Beth vyjádřila, jak je zmatená a že neví, kam bude chodit do školy, Max se jí nakonec zeptal: „Dobrá, zlato, a co bys chtěla dělat, až vyjdeš ze školy?" Beth se odmlčela a pak přiznala: „Nevím. Vím jen, co nechci." „A co je to?" „Pracovat." Max si nemohl pomoct a rozesmál se. „Víš, Beth, práce prostě patří k tomuhle světu." „Já vím. Jsem ochotná pracovat, ale chci pracovat jako matka - doma. Chci být matkou." /129

Kevin Leman - Na otci záleží

Max tehdy řekl něco velmi moudrého. „Jestli chceš být jako tvoje mat­ ka, pak by sis měla vzít někoho, jako je tvůj tatínek, někoho, kdo věří, že matka by měla zůstat doma a vychovávat děti. Ne každý muž to tak chce." Max dokázal propojit vztah manžela a manželky se vztahem otce a dce­ ry. Chtěl, aby Beth viděla, že on a jeho manželka spolupracují jako jeden rým. Jestli Beth chce takový život, jaký se líbí její matce, bude si muset vybrat manžela podobného, jako je její otec. Zamyslete se nad tím, jak je to pro děvče povzbudivé. Má otce i matku, které jsou jejími vzory. Společně jí pomáhají pochopit, jaký vztah má mít muž a žena, jak mají spolupracovat a tvořit zdravou rodinu. V takové ro­ dině nejsou mezery, které by bylo nutno zaplňovat, ani praskliny, které by potřebovaly opravit. Dcera má vše přímo před očima - jak žije zbožná žena, jak se chová zbožný muž a jak se oba k sobě navzájem chovají. Nechtěli byste tohle pro svou dceru, otcové? Nechcete, aby měla větší šanci na štěstí ve vlastním manželství? Pokud ano, naučte se vycházet se svou manželkou. Zahrňte svou dceru láskou, ale lásku projevujte přede­ vším své manželce. Pokud to budete dělat, dcera z toho bude mít největší prospěch.

130/

kapitola 13.

Když dcera dospívá e neděle, deset hodin večer. Sande volá: „Miláčkuuu?" Je to odlišné oslovení od běžného „miláčku". „Miláčkuuu" znamená, že něco potřebuje. „Copak?" zeptal jsem se. „Udělal bys mi velkou laskavost?" „Co by to mělo být?" „Nezajel bys kvůli mně do drogerie?" „Do drogerie? Pro co?" „Inu, právě mi začala...." „Ach, ne, nežádej mě o to. Neříkej to, prosím. Cokoliv jiného, ale tohle ne. Nejedu. Odpověď zní ne." O deset minut později parkuji auto před drogerií a vcházím do obchodu. Vím, že musím jít do oddělení ženských hygienických potřeb a divím se, že taková drobnost může mít takovou spoustu druhů. Nechci se sem zase hned vracet, proto beru balení se čtyřiceti kusy. „To by jí mělo chvíli vydržet," říkám si. Myslíte, že ty tampony byly správné? Samozřejmě že ne. Dodnes vlast­ ně ani nevím proč (ale Sande mi vysvětlila, že to nebyl správný typ a veli­ kost). Na krabičce bylo výslovně napsáno, že jsou super. Poznámka pro muže: Nenechte se zmýlit slovem super. Je to chyták. Super neznamená vůbec nic. Takže o deset minut později jsem byl v obchodě znovu, ale tentokrát jsem se rozhodl pro razantní řešení. Koupil jsem všechny. Přirozené, nepřirozené, super tvarované s křidél­ ky, plastické, tenké, normální, navoněné, nenavoněné. Nebyl žádný tvar, značka nebo druh, který bych v košíku neměl. „A teď už odtud musím ko­ nečně vypadnout," říkal jsem si. Bohužel cesta ven vedla kolem devatenáctileté prodavačky se čtyřmi náušnicemi v každém uchu a asi třemi balíčky žvýkaček v ústech. „Chcete na to tašku?" zeptala se a udělala bublinu. „Ne," odpověděl jsem. „Ukažte celé čtvrti, jaký je Kevin Leman mamlas, když má koupit ženské hygienické potřeby."

J

nu

Kevin Leman — Na otci záleží

Především kvůli této zkušenosti musím připustit, že jsou témata, která musí probírat pouze matka s dcerou - třeba nákup tamponů. Ale sex roz­ hodně mezi tato témata nepatří. Klasickým příkladem úplně nejhoršího načasování je to, když se otec začne chovat odtažitě k dceři, která začíná fyzicky dospívat. To je totiž doba, kdy jí má být nejblíže. Otcova láska je bezpečným přístavem pro dospívající mladou ženu. Je smutné, když v mnoha studiích z osmdesátých a devadesátých let dvacátého století čtete, že otcovo aktivní zapojení do života dcery klesá s rostoucím věkem dcery. Povaha otcova chování má tendenci se také mě­ nit. Jedna studie uvádí, že otcové dospívajících dcer mají sklon omezit svůj zájem pouze na studijní výsledky dítěte a jeho plány do budoucna, a většinou se vůbec neptají na problémy každodenního života (chlapci, šaty, přátelé, trávení volného času). Tito otcové sami sebe činí příliš brzy nepotřebnými a zbytečnými. Nemohu ani popsat, kolik matek ke mně přichází a stěžují si na konver­ zaci s manželem, která probíhá například takhle: „Marge, malá Susie, víš, dospívá." „Dospívá?" opakuje si Marge tiše. „Ano, ona, ehm, začíná mít, totiž..." „Prsa, Harvey. Říká se tomu prsa. Je jí čtrnáct let. To je úplně normální." „Dobrá, možná bys s ní měla promluvit nebo tak něco." Ještě více bolestné je to, že Marge si všimla, že otec se poněkud zdráhá svou Susie obejmout. Přesně v této době je dcera zmítána nejistotou, protože její tělo prochází změnami, přesně v této době přemýšlí, jak muži na ni budou hledět jako na ženu a ne jako na dítě - a otec se drží zpátky. Tím potvrdí všechny její nejhorší obavy a možná ji dokonce vžene do náruče chlapce zmítaného hormony, který jí rád bude věnovat pozornost - za velmi vysokou cenu. Dobrý- otec bude své dospívající dceři stále nablízku a bude připraven hovořit s ní o cudnosti, která se stává zapomenutou ctností.

Návrat k cudnosti Třiadvacetiletá Wendy Shalitová, energická studentka na Williams Colle­ ge, v roce 1999 otřásla literárním světem, když vydala svou první knihu Návrat k cudnosti: Objevování zapomenuté ctnosti. V této knize Shalitová polemizuje s obecnými názory a podotýká, že mnoho z problémů, s kterými se současné mladé ženy potýkají, je zapříči­ něno skutečností, že ztratily úctu k opomíjené ctnosti cudnosti. Podle Shalitové promiskuita - často vydávaná za projev emancipace - ženám nijak 132/

Když dcera dospívá

nepomohla, ale pouze jim způsobila problémy, a vede k nízké sebeúctě žen a pohrdání ze strany mužů. Tento objev pro mě znamenal skutečnou výzvu. Shalitová cituje studii o dívčích denících „The Body Project" od Joan Jacobs Brumbergové a uvádí následující typické novoroční předsevzetí mladé ženy z devadesá­ tých let devatenáctého století: „Dávám si předsevzetí, že budu více přemýšlet, než promluvím. Budu hodně pracovat. Budu se mírnit v povídání a zábavě. Nedovolím svým myšlenkám, aby volně těkaly. Budu se zajímat o druhé více než o sebe." V roce 1990 bychom v deníčku četli: „Budu se snažit zlepšit ve všech ob­ lastech, kde je to možné... Chci zhubnout, sehnat si nové kontaktní čočky, nechat si udělat nový účes, dobrý makeup, koupit nové šaty a módní do­ plňky". 1 Naše kultura je tak nevyvážená, že musíme hledět k předchozím genera­ cím, abychom nalezli vhodné vzory pro naše dcery. Místo toho, abychom vychovávali dívky, jejichž snem je dostat se na titulní stránky časopisu Sports Illustrated, můžeme vzbudit jejich zájem o životopisy Amy Carmichaelové, Elisabeth Elliotové, Clary Bartoňové nebo Elizabeth Doleové. A dobrý otec bude připraven na rozhovor s dcerou o sexu, protože o tom mluvil, už když dcera byla velmi malá.

Zbabělý muž Robert se jako důstojník vojenského námořnictva jen tak něčeho nezalek­ ne. Když jde o měření síly, Robertovi se málokdo vyrovná. Umí zacházet se zbraněmi a neexistuje model, ze kterého by se Robert bál vystřelit. Může běžet po pobřeží nad dvacetimetrovým srázem a bude o tom hovo­ řit, jako kdyby se procházel parkem. Je to přesně ten typ muže, který ani nepotřebuje používat antiperspirant, protože se téměř vůbec nepotí... pokud ovšem nepřijde řeč na rozvíjející se sexualitu jeho dcery. Jak čtyřletá dívka dokáže to, co nezvládnou ani nepřátelské armády? Otcové, nebojte se sexuality svých dcer. Bůh je takové stvořil. Vaším úkolem není před jejich sexualitou utíkat, ale vést ji správným směrem. Tím pomůžete svým dcerám těšit se i z této součásti manželství. Když jedna z mých dcer byla ještě docela malá, byli u nás na návštěvě přátelé. Má dcera se dívala na televizi a začala se dotýkat svého těla. Po chvíli se začala úplně vlnit - ve třech letech! Její matka - baptistka, kterou /133

Kevin Leman - Na otci záleží

z toho málem ranila mrtvice, se mě na to rychle snažila upozornit. „Jsi přece psycholog! Dělej něco!" Vstal jsem z klesla, klidně přešel k dceři a zvedl jsem ji. „Zlato," řekl jsem, „poslouchej. Víš, takhle se dotýkat, ehm..., všichni se svého těla dotýkáme... ale jestli se opravdu chceš svého těla dotýkat takhle, měla bys to dělat ve svém pokoji. Chceš jít do svého pokoje?" „Ne, chci se dívat na televizi!" Vůbec si neuvědomovala, co dělá. Hleděli jsme na její počínání očima více než čtyřicetiletých dospělých lidí. U tříletého dítěte je takové jednání v podstatě podvědomé, spíše reflexivní než aktivní zájem. Všimněte si, že jsem z toho nedělal žádnou velkou aféru. Ale ani jsem toto jednání neignoroval. Prostě se nebojte. Pasivita v této oblasti již mno­ ha dívkám ublížila. Mluvte o sexu. Vytvořte svým dcerám prostředí, kde se mohou dozvědět o tomto tajemství a poskytněte jim i biblický kontext, který je uchrání problémů.

Bezpečný

sex

Netvrdím, že je to pro mě zrovna snadné, ale když nebudu s dcerou o sexu mluvit já, tak kdo s ní o tom bude mluvit? Bude s ní mluvit hormony zmí­ taný huberťák, který si na mou dceru dělá choutky. Nebo nemravný re­ daktor posledního vydání časopisu pro mladistvé, který byl pověřen sepi­ sováním článků o předmanželské sexualitě. Bylo by nenormální, kdyby se dospívající dívka ani trochu nezajímala o sex. Jistěže bude hledat odpově­ di. Když dcera cítí, že otec není ochoten s ní tyto záležitosti probrat, bude odpovědi hledat jinde a vy nebudete moci nijak ovlivnit to, co uslyší. Tato myšlenka mě děsí mnohem víc než to, že budu mluvit se svými dcerami o sexu. Jestliže jedna obava může přemoci druhou, tak jen do toho - alespoň pokud vám to pomůže překonat vaše mlčení. Mluvit o sexu není záležitostí matky. Je to otcova povinnost. Mladá dívka si zaslouží, aby slyšela o sexu v bezpečném prostředí od muže, kterému důvěřuje - od svého otce. Nechápejte mě špatně - vaše dcera možná řekne, že to poslední, co by od vás chtěla slyšet, je slovo sex nebo dokonce penis. Když moje dcery byly mladší, říkaly docela často: „Tati, opravdu tohle nechci poslouchat." Nemluvili jsme o sexu jenom jedenkrát. Měli jsme o tom několik pravi­ delných rozhovorů, které prostě vyplynuly z běžného života, takže měly spoustu příležitostí říkat, že nechtějí mluvit o intimnějších záležitostech lidských bytostí. 134/

Když dcera dospívá

Ačkoliv se někdy zdálo, že dvě starší dcery se mým slovům o sexu vy­ hýbají, když dospěly, tak mi řekly: „Tati, když jsme nahlas říkaly, že to nechceme poslouchat, v duchu jsme ti děkovaly a myslely si, že to po­ třebujeme vědět." Jako bych některé z vás slyšel, jak se ptáte: „Ale co jim mám říkat, Lemane?" Dovolte, abych uvedl krátký rozhovor, který jsem vedl se svými dětmi: „Tati, nemyslíš si, že sex je nechutný?" zeptala se mě jedna z mých dcer. „Dovolíš, abych se tě na něco zeptal, zlato? Důvěřuješ svému tatín­ kovi?" „Ano." „Lhal ti někdy tatínek?" „Ne." „Dobrá. To, co ti chci říct, je pravda." Snažím se využít dobrého vzta­ hu, který mám se svou dcerou. Sex vypadá děsivě, když jste velmi mladý, ale protože mám s dcerou důvěrný vztah, dcera se nebude tolik bát, když do tohoto světa vstoupí s mým vedením. „Asi ti to hned nebude připadat jako pravda. Jsi příliš mladá. Ale jed­ nou přijde den, kdy budeš myslet na sex s nějakým mužem - a ta myšlen­ ka se ti bude líbit. Vím, že je těžké tomu uvěřit, ale ten den přijde. Bůh stvořil sex. Sex není nečistý. Je to něco nádherného, co se odehrá­ vá mezi mužem a ženou v manželství. Okolní svět dělá ze sexu cosi od­ porného. Existuje pornografie a podobné věci, které ponižují ženu, ale sex tak, jak jej Bůh stvořil, je nádherným zážitkem mezi dvěma lidmi, kteří si jsou oddáni do konce života." Pak udělám něco, co považuji za velmi důležité. Uvedu sex do duchov­ ního kontextu. Sex není v první řadě rozkoší. Jde o to, že se při něm dva lidé stávají jedním. Toto zdůrazním, protože chci, aby sex mimo manžel­ ství dcerám připadal absurdní. „Bible nám ve druhé kapitole knihy Genesis říká, že dva - manžel a manželka - se stanou jedním. A jak se dva lidé mohou stát jedním? Umíš přece matematiku, že? Jedna a jedna se obvykle nerovná jedné, že? Sex je jedním ze způsobů, jak dva lidé mohou splynout emocionál­ ně, tělesně a duchovně." Prošel jsem tím již tolikrát, že je mi jasné, že mi dcera položí otázku: „A proč o tom všichni tolik mluví?" Tato otázka je zcela běžná.

/135

Kevin Leman - Na otci záleží

„Víš, zlato, při sexu máme příjemné pocity. Všimla sis už někdy, že máš příjemný pocit, když se dotkneš některých částí svého těla? A není ti příjemné, když tě maminka nebo tatínek pohladí?" „Ano." „Sex je také takový, jen ještě příjemnější." Nezní tohle jako mnohem zdravější uvedení dcery do světa sexuality? Dívka hovoří s mužem, kterému důvěřuje a který nikdy nezradí její důvě­ ru. Slyší i biblický kontext a vštípí si názor, že sex patří do manželství. Toto si zaslouží každá dívka a poskytnout jí to může pouze její otec. Nespoléhejte na učitele na střední škole. Otcové, nečekejte, že váš pastor, vedoucí mládeže nebo lékař udělá to, co máte udělat vy. A hlavně ne­ dovolte, aby vaši dceru poučoval o sexu hormony zmítaný dospívající chlapec. Ať se dcera všechno dozví od vás. Další praktická rada, kterou vám mohu dát, zvláště když jsou vaše dce­ ry v pubertě - nejlepší místo, kde můžete mluvit o sexu, je auto. Otec i dcera se budou dívat z okna, když spolu budou mluvit. Může totiž být tro­ chu zahanbující sedět naproti sobě a dívat se dceři do očí, když mluvíte o některých částech těla. Stejně těžké (ale stejně důležité) jako mluvit o sexu je být vzorem zdra­ vého sexuálního života.

Pořád ještě to děláš? Společně s manželkou jsme si se staršími dvěma dcerami procházeli kni­ hu, která pomáhala vysvětlit některá fakta lidského života. Ilustrace byly cudné, ale bylo zřejmé, že maminka a tatínek jsou pod peřinou nazí. „To je tak nechutné," protestovala jedna z mých dcer. „Co je nechutné, zlato?" ptala se Sande. „To, že jsou pod peřinou nazí." „A jak myslíš, že jsi přišla na svět?" zeptal jsem se. Náhle se vhlavince mé milované dcerky rozsvítilo. Nejprve se v jejích očích objevil záblesk porozumění, který náhle vystřídal plamen čirého roz­ hořčení. „Chceš říct, že ty a maminka jste byli pod peřinou nazí?" „Ano, byli," odpověděl jsem. Následovalo Sherlockovo „Aha! Takže proto jste v neděli ráno zamyka­ li dveře! A já jsem si myslela, že jste na nás chtěli být hodní, když jsme sle­ dovali kreslené pohádky." „Ach, zlato," usmála se Sande. „Odhalila jsi náš úkryt!" 136/

Když dcera dospívá

Vlastně bylo zvláštní, že náš úkryt vydržel tak dlouho neodhalen. Když Kevin a Krissy byli ještě velmi malí, pravidelně jsem je odvedl do obýva­ cího pokoje a řekl jsem jim, že se mohou dívat na televizi, jestli chtějí, protože tatínek s maminkou si potřebují „promluvit". Když odešli, zamkl jsem dveře a vklouzl pod peřinu k Sande. Během minuty byl Kevin s Krissy za dveřmi. „Tati? Tati? Jsi tam? Neslyšíme vás mluvit. Mysleli jsme, že si potřebu­ ješ s maminkou promluvit." „Běžte pryč od těch dveří!" zaječel jsem. Byl to tón, který dokáže nasa­ dit jenom otec a funguje bezvadně. (Ječení je ostatně jedním z mých du­ chovních darů, hned po používání klaksonu v autě). Slyšel jsem, jak rych­ le ty drobné nožky odcupitaly, jako kdyby děti zahlédly strašidlo. Ale děti se nedokážou příliš dlouho zabavit a přesně v tu nejméně vhod­ nou chvíli opět zaklepaly na dveře. V tom okamžiku však žiju na jiné plane­ tě. Jediný svět, který pro mě v daný okamžik existuje, je pode mnou, a ne­ můžu si vzpomenout, zda mám nějaké děti, natožpak jak se jmenují. Takže jako velký psycholog se připojuji k Sande, která tvrdí: „Neříkejte nic, třeba odejdou." Sande na mě pohlédla: „Obětovala jsem třináct let poté, co jsem vyšla ze střední školy, abys udělal doktorát, a ty přijdeš s tímhle?!" Nakonec jsme slyšeli Krissy, jak říká svému bratrovi: „Kevey, možná bys měl přinést kladivo. Vypadá to, že potřebují naši pomoc." Když jsem zaslechl tato slova, řítil jsem se opět dolů zemskou atmosfé­ rou. Takovéto incidenty mi pomáhají vysvětlit, proč mě mnohdy lidé slý­ chají, jak říkám: „Viděli jsme nepřátele - jsou malí a organizovaní." Malé děti mohou intimitu komplikovat, ale dcera potřebuje otce, který nesmírně miluje svou ženu. Dcera také potřebuje matku, která přijímá ot­ covy komplimenty. Když manžel přijde z práce domů a nevinně se man­ želky dotkne a ona řekne: „Harolde, teď ne! Děti se na nás dívají!" Pak já odpovídám: „Co lepšího by děti mohly vidět než otce, který se rád dotýká své ženy, a matku, která ráda jeho dotyky přijímá?" Neomlouvám se za to, že mám rád sex. Myslím, že Boží tvořivost zde dosáhla vrcholu. Proto nepřeháním, když tvrdím, že chci, aby moje dcery zakoušely totéž ve svém manželství. A mou zodpovědností je být jim vzo­ rem zdravého a potvrzujícího postoje k sexualitě. Samozřejmě že to musí probíhat odpovídajícím způsobem. Někteří moji přátelé patří k těžké váze a během krátké pauzy - někde mezi extází a bla­ žeností - dokážou spadnout z postele. Muž rukou zavadí o noční stolek, /137

Kevin Leman — Na otci záleží

převrátí se lampička a vznikne takový hluk, že dvě dospívající děti vběh­ nou do pokoje v domnění, že se tam odehrála nějaká katastrofa. Ke svému zděšení zjistí, že na zemi leží maminka s tatínkem a zoufale se snaží něčím zakrýt. Je zajímavé, že děti nebyly udivené tím, co rodiče dělali - ale samozřej­ mě žádní rodiče by neměli na toto své počínání takhle nápadně upozorňo­ vat. Děti mnohem víc rozčílilo, že rodiče zapomněli zamknout dveře. V polovině devadesátých let Cathi Woodsová vedla obrovsky efektiv­ ní abstinenční program pro teenagery v Rhea County ve státě Tennessee. Odhalila něco, co je podle mého názoru strašlivě smutné. Woodsová ří­ ká: „Překvapil mě počet teenagerů, kteří tvrdili, že jejich rodiče vůbec nemají sex." Cathi našla výjimku v této skupině. Děti, které žily jen s jedním z rodi­ čů. „Tyhle děti vědí, že jejich rodiče mají sex, protože vidí partnera, že zůstal u nich doma přes noc," dodává Woodsová. Jakou společnost to budujeme, když si děti myslí, že jejich rodiče nikdy nemají sex, ale děti s jedním rodičem vědí, že rodič sex má? V myslích mnoha dětí se tak sex stává v podstatě synonymem pro hřích. „Děti se domnívají, že sex je nečistý," řekla Woodsová listu Christiani­ ty Today, „ale to není pravda." Prostě jen vidí sex ve špatném kontextu. Důvod, proč si myslí, že sex je nečistý, je to, že dívky se po něm cítí ne­ čisté a zneužité. Od mladých dívek, které jsou sexuálně aktivní, nejčastěji slýchám: „Cítím se nečistá" a „Cítím se zneužitá". 2 Chci pro svou dceru být vzorem zdravé, nehříšné sexuality, která z ní vytvoří ženu a sjednotí ji se svým manželem - tak, jak to chtěl Bůh. To znamená, že se musím občas zastavit a promluvit si se staršími dětmi o sexu a používat při tom odpovídající pojmy.

Říct pravdu Věřím, že je důležité hovořit čestně s dětmi o sexu a na jejich úrovni. Podle těchto zásad jsem se řídil při výchově vlastních dětí a postupuji tak, i když mluvím před skupinou mládeže nebo ve třídě ve škole. Jedna z mých nejoblíbenějších přednášek se nazývá „Pomoc! Mám v ka­ pse raketu!" Název možná bude pro mnohé z vás šokující, ale zjistil jsem, že tohle téma je třeba trochu odlehčit, abychom se snáze přiblížili mladým lidem. Prostě se snažím ukázat jim směšnost toho, jak se chová většina je­ jich vrstevníků. „Povězte mi," požádal jsem studenty. „Co je tak vzrušujícího na tom, že sáhnete na prsa dívce, která jde kolem vás po chodbě? Co je to? Patříte 138/

Když dcera dospívá

mezi ty šílence, kteří si to užívají? Do té doby, než vám dívka nafackuje. Upřímně řečeno, musíte vědět, jak ňadra pohladit, aby to bylo příjemné. Jen natáhnout ruku a osahávat člověka, který vám to nedovolil, na tom není nic úžasného - to je sexuální zneužívání." Děti se smějí a já vytvořím uvolněnou atmosféru. Pro ně jsem „starý" ženatý muž, ale stále mám rád sex - se svou ženou. Nikam bych se nedo­ stal, kdybych jim řekl: „Na sexu vůbec nic není. Je přeceňovaný." Slyšel jsem pastory, kteří volili právě tento přístup: děti se jen hihňaly a myslely si, že ten „stařík" jim nemá vůbec co říct, protože pro ně je sex vším. Chci být upřímný. Sex je nádherná věc - ve správném kontextu. Zcela otevřeně jsem to řekl svému synovi: „Proč bys neměl být jiný, Kevine? Proč bys měl být jedním z těch chlapců, kteří štípají děvčata do zadnice a pokřikují na ně, když procházejí kolem? Zamysli se nad tím, jestli se můžeš povznést nad ty neandrtálce, kteří se převlékají za muže." To je výzva stát se dospělým. Důvod, proč bychom se neměli bát pou­ žívat srozumitelný jazyk, je to, že děti potřebují konkrétní příklady. Dív­ ky musí vědět, že stačí málo, aby se čtrnáctiletý - nebo čtyřiadvacetiletý chlapec sexuálně vzrušil, a že velká většina agresivních chlapců bude i na­ dále agresivní, dokud jim někdo velice razantně neřekne, že mají přestat. Zde nemůžete mluvit obecně. Jsem velmi konkrétní. „Víš, zlato, když si sedneš chlapci na klín, sexuálně se vzruší." „Ne! Opravdu? I když si mu sednu jen na klín?" „Přesně tak. Tohle stačí." Svým dcerám rovněž říkám o tom, jak je důležité oblékat se cudně, ale snažím se tohle téma držet v pozitivním světle. „Když se zeptáš většiny zralých mužů, co se jim líbí více - žena, která je elegantně oblečená, nebo žena, která je nedostatečně oblečená - většina z nich odpoví: „Líbí se mi žena, která je elegantně oblečená. Je hezké, když člověku zůstane prostor pro představivost." „K tomu, aby se žena oblékala vyzývavě, není třeba mnoho nápaditosti; je však třeba cviku a dobrého vkusu, aby se žena oblékala elegantně. Mů­ žete to začít zkoušet hned teď." Místo abych dcerám bral „zábavu", jim ji naopak vytvořím, povzbudím je, aby se snažily vytvořit něco poutavého spíše než očividně necudného. To je součástí snahy vést dcery k „tichým vodám".

Tiché vody Žalm 23,2 nabízí rodičům vzor: „Na pastvách zelených pase mne, k vo­ dám tichým mne přivodí." /139

Kevin Leman - Na otci záleží

Vyrůstal jsem blízko řeky Niagara na severu státu New York - tam ne­ byly žádné tiché vody. Byl to vířivý a pěnivý proud. Ve vířivém a pěnivém proudu nemůžete dělat moudrá rozhodnutí. Jen se pokoušíte udržet hlavu nad vodou a snažíte se zachránit před utonutím. Proto dobrý pastýř vodí své ovečky k tichým vodám, kde mohou přemýš­ let, odpočívat a pást se na zdravých pastvinách. Jednoho dne mě napadlo: Tento koncept „tiché vody"je důvodem, proč nenecháte své děti, aby nečinně trávily čas v obchodním domě. Obchodní dům nepřipomíná „tiché vody". Obchodní dům je plný pokušení. Obchod­ ní dům vře a bublá lákadly a některé děti by mohl strhnout proud. Když mé dcery tělesně dospívají, je mým úkolem pastýře vést je k ti­ chým vodám. Vím, jak hormony dokážou řádit. Když mladá žena s mla­ dým mužem zhlédnou film s hvězdičkou, jdou tančit a začnou se vzá­ jemně dotýkat a pak spolu zůstanou dvě hodiny v zaparkovaném autě. Nemusíte být zrovna psychiatr, abyste odhadli, co se na zadním sedadle odehrává, a proto nechci, aby se moje dcery dostaly to této situace. Místo toho jim pomáhám, aby si vytvořily vhodnou alternativu. „Jistě, zlato, můžeš trávit čas s Robertem. Přiveď ho k nám a všichni se můžeme dívat na Tři amigosl" Když se nebude chtít dívat na video, mohli bychom si zahrát karty nebo se projít nebo dělat spoustu jiných věcí - cokoliv, co dceru neohrozí, že by ji strhl proud. Dokážu si představit, co někteří z vás namítnou: „Nesnažíš se dcery chránit přespříliš, Lemane? Kdy jim dovolíš, aby vyrostly?" Nedržím ruce svých dětí na horkém sporáku, abych jim ukázal, že pálí. Poučil jsem je o horku a pak z toho vyvodil další závěry. Když naše dcery byly opravdu hodně malé, zacpaly jsme i elektrické zásuvky, aby nebyly v pokušení zabít se elektrickým proudem. Teď už jsou dost velké na to, aby mohly pracovat se sporákem i elektrickými spotřebiči, aniž by se do­ staly do problémů. Stejně tak nehodlám dceru vrhnout do sexuálního prostředí a doufat, že se s tím nějak vypořádá. Je jí možná šestnáct let, ale s šestnáctiletými chlapci se zná maximálně několik měsíců. Pořád je to dítě a potřebuje, abych ji chránil. Nepoučuji svou dceru o sexualitě, aby si na zadním seda­ dle auta vedle ustrašeného teenagera svlékala tričko. Nesmí se do takové situace dostat. Samozřejmě že když jí bude devatenáct let a pak jedenadvacet, věci se dramaticky změní. Když mé dvě starší dcery dosáhly plnoletosti, obě na­ vázaly vztahy, které Sande i mě znepokojovaly. Ale co dělat, když čtyřia140/

Když dcera dospívá

dvacetiletá dívka dá své srdce mladému muži? Můžete nabídnout radu, ale v tomto věku je už dost stará na to, aby se sama rozhodla, za koho se pro­ vdá. Bylo by zcela nevhodné, kdybychom ji izolovali nebo sejí snažili na­ řizovat, s kým bude chodit. Ale stejně tak si myslím, že by bylo naprosto nevhodné jednat s šestnáctiletou dívkou jako se čtyřiadvacetiletou ženou. Naštěstí obě starší dcery nakonec učinily rozhodnutí, z něhož máme s manželkou radost. Myslím, že měly dost času na rozmyšlení v prostředí tichých vod, kde se naučily činit moudrá rozhodnutí. Muži, v tomto ohledu musíte být silní. Statistiky ohledně předmanžel­ ského sexu jsou děsivé. Máte-li více než jednu dceru, je pravděpodobné, že alespoň jedna z nich začne sexuálně žít před uzavřením manželství a velice pravděpodobně otěhotní. Pokud nic neuděláte, pokud to budete ignorovat a budete doufat, že to nějak odezní, je pravděpodobné, že každá vaše dcera bude žít sexuálně před uzavřením manželství. Když si promluvíte s vedoucím krizového centra pro těhotné, například s Cathi Woodsovou, zjistíte, že drtivá většina mladých žen žije s děsivými výčitkami. Mnohé z nich říká - stejně jako Cathi říká o sobě - „kdyby mi Bůh splnil jedno přání, chtěla bych být pannou o svatební noci." Nedovolte, aby se vaše dcera poučila prostřednictvím lehkomyslnosti a lítosti. V této oblasti je bolest příliš krutá. Když vaše dcera začne být se­ xuálně aktivní, riskuje, že se nakazí pohlavně přenosnou chorobou, že bude mít zlomené srdce, problémy s intimitou v manželství a ještě mno­ hem více. Je příliš riskantní na ni nedohlížet. Na druhou stranu otec, který je přítomen a dokáže svou dceru povzbu­ dit, ji může uchránit před promiskuitou. Může pak vést tři nebo čtyři své dcery k oltáři jako panny. Toto privilegium však nezískáte náhodou. Otec musí být velmi aktivně přítomen v životě své dcery. Bude rovněž muset sloužit jako vzor cudnosti ve vztahu ke své ženě.

Dveře k promiskuitě Kelly bylo zrovna čtrnáct let a její matka se zděsila, když zjistila, že necha­ la na záznamníku nějakého chlapce vzkaz: „Co kdybychom měli S-E-X?" Když matka na dceru udeřila, Kelly měla velice daleko k pokání. Naopak, trvala na tom, že je rozhodnuta ztratit panenství v následujících dvanácti měsících. „Chci, aby to bylo teď," řekla Amy Bachová, která píše pro Ari­ zona Republic? Marylyn McEwenová vyučuje medicínu na univerzitě v Arizoně. Před několika lety se vyděsila, když v kapse kalhot svého čtrnáctiletého syna /141

Kevin Leman - Na otci záleží

našla vzkaz od dívky, která si stěžovala, že spolu ještě neměli sex, přes­ tože spolu chodí již dva týdny. Promiskuita mezi mladými dívkami již dosáhla takového bodu, že Ann Landersová dostala následující dopis: „Dříve matky varovaly své dcery před chlapci, kteří se snažili dostat, co chtěli. Dnes chlapci potřebují, aby byli chráněni." Učitelka zdravotní a sexuální výchovy Lyle Kellyová řekla listu Arizo­ na Republic, že dospívající dívky často přiznávají, že se jim sex nelíbí, ale že jej podstupují kvůli emocionální útěše. 4 Když dívka získá tuto emocio­ nální útěchu od otce, který s ní žije a aktivně vstupuje do jejího života, ne­ bude ji muset hledat u chtíčem zmítaného přítele. Touto problematikou se zabývá Dr. Lisa Gabardiová. Zkoumala rozdí­ ly ohledně sexuální aktivity mezi středoškolskými studenty z rozvedených manželství a z úplných rodin. Její závěry nebyly nijak překvapivé. Studenti z rozvedených manželství měli více sexuálních partnerů a toužili po častěj­ ším sexuálním kontaktu, když si nalezli stálého partnera, než studenti z úpl­ ných rodin. Konflikt v manželství rodičů byl významnou indicií při určení celkového počtu sexuálních partnerů. 5 To znamená, že je důležité nejen to, aby manželé zůstali spolu, ale také záleží na tom, aby se učili vycházet spolu pokojně a s láskou a vyhýbali se jak citovému, tak skutečnému rozvodu. Obávám se, že vám to bude připadat jako zaseklá gramofonová deska, ale opět zdůrazňuji, že otec musí vytvořit bezpečné prostředí, v němž mat­ ka i otec budou svým dětem k dispozici. Pokud to dokážete, můžete vyře­ šit spoustu dalších problémů. Pokud to nezvládnete, budete čelit strašlivé bitvě po celý život vaší dcery.

142/

kapitola 14.

Tchán ůbec jsem si nevšiml, že se to blíží. Sande cítila, že se něco děje, ale já jsem neměl ani tušení. Bylo to uprostřed října 1998. Díval jsem se, jak hraje fotbalový tým arizonské univerzity proti Washington's Huskies. Po prvním poločase Arizona vyhrávala a já jsem měl dobrou náladu. Krissyn nápadník Dennis O'Reilly si toho všiml a rozhodl se, že tohle je nejlepší chvíle na to, aby mi sdělil, že chce odvést mou dceru. Na celý život. Šel jsem do kuchyně, ale zastavil mě Dennis, když se mě zeptal: „Mohl bych s vámi na chvilku mluvit?" Tón jeho hlasu mě varoval. Nechce se mě zeptat, jak se mi daří v prá­ ci. Věděl jsem, že nebudeme mluvit o tom, jak si na trhu vede nejnovější Buick v porovnání s nejnovějším Fordem. Tohle je něco mnohem vážnějšího a jediné vážné téma, které jsem měl společné s Dennisem, byla Krissy. Všechny ženy rodiny Lemanovy najednou z kuchyně zmizely, jako by tam udeřila morová rána. Můj radar byl v pohotovosti. Věděl jsem, že se něco děje. „Jistě," odpověděl jsem.

V

Přešel hned k věci. „Rád bych, aby se Krissy stala mou ženou." Na tváři se mi objevil lehký úsměv. „Víš," řekl jsem, „mohl bych ti to hodně zkomplikovat... nebo usnadnit." Viděl jsem, jak polkl. Jeho ohryzek nabýval rozměrů Mount Everestu. „Samozřejmě doufám, že mi to usnadníte." Domnívám se, že děvčata byla ve vedlejší místnosti a poslouchala za dveřmi. Kdybych je rychle otevřel, všechny ženy by vpadly do kuchyně. Tohle byl nejveřejnější „soukromý" rozhovor, jaký jsem kdy vedl. Rozhodl jsem se to Dennisovi usnadnit, přivítal jsem ho v rodině a ob­ jal ho. A potom se děvčata vrátila zpátky a předstírala, že nevědí, co se stalo! /143

Kevin Leman - Na otci záleží

Jedna z nejtěžších věcí, když vidíte dceru, jak se vdává, je to, že si vzpomínáte, jak málo jste toho věděli, když jste se ženili - a jste vyděšení k smrti, když si uvědomíte, že vaše dcera je na tom nyní stejně. Když jsem žádal Sande, aby si mě vzala, udělal jsem tolik chyb, že je div, že jsme se nakonec vzali. Především mi nikdo neřekl, abych ji požádal o ruku v příjemné restauraci. Vzal jsem ji na pole za domem mých rodičů. A pak jsem jí navlékl prsten na špatný prst. Když jsme jeli na radnici, řekl jsem Sande, že je tradicí v rodině Lemanových, že nevěsta platí poplatek za žádost o uzavření sňatku. „Ach, to je zajímavé," řekla. „Rozhodně nechci porušit rodinnou tradici Lemanových." Teprve poté, co zaplatila pět dolarů, jsem přiznal, že teprve zahájila tuto tradici. Musím přiznat, že jsem byl tak plný toho všeho, co se kolem mě dělo, tak nadšený tím, že tahle nádherná žena se chce provdat za nekňubu Lemana a chce s ním strávit zbytek života, že mě ani nenapadlo přemýš­ let nad tím, co si myslel její otec. Tehdy jsem si myslel, že se nesmírně a upřímně raduje, ale nyní, když už patřím ke starší generaci, vím úplně přesně, co si tehdy myslel: Cizí muž odvádí mou dceru! My otcové přirozeně chráníme své dcery. Když myslím na to, jak se mé dcery vdávaly, považuji to za uzavření jedné kapitoly, přestože Sande si myslí pravý opak - že se před nimi otevírá celá nová kniha. „Jen považ," nadchla se Sande. „Budou nás zvát na večeři. Nebudu mu­ set tak často vařit!" „Ano, ale umí Krissy vařit?" „No, neumí, ale naučím ji to." Když pomyslím na to, jak Krissy krmí mého zetě, začínám být nervóz­ ní. Umí nasypat cereálie do misky, ale nevěřím, že by zvládla připravit jídlo, které vyžaduje pečení v troubě. Naštěstí si vybrala správného muže. Na večírku, kde se loučil se svobo­ dou, jsem ho pozoroval, jak objednával salát a servírka se ho ptala, jaký by chtěl dresink. „Ach, a co třeba od každého trochu?" odpověděl. Jestli je tohle jeho přístup - smíchat francouzský, italský dresink a tisíc ostrovů - pak bude spokojený s tím, co před něj Krissy postaví. 144/

Tchán

Krissy mi vyprávěla, že „přežila" své první jídlo, které připravila. Děla­ la kuře s rýží a musela se pořád smát tomu, že vůbec někdo snědl to, co uvařila. Najednou Krissy začala projevovat zájem o recepty. Slyšel jsem, jak se Sande ptá: „Co to znamená pokrájet? Jaký je rozdíl mezi rozetřením a smícháním?" Při tomhle jsem si vždycky říkal: Ruce pryč. Ona to zvládne, stejně jako to zvládla její matka. V době, kdy mladý muž požádá o ruku vaší dcery, většina vašeho rodi­ čovství tím končí. Vlhký beton ztvrdne do pevného tvaru.

Už je hotovo Schopnost vaší dcery důvěřovat, její otevřenost vůči sexuální intimitě a cel­ kové přebírání vzorců chování je již rozhodnuto. Nyní již o mnoho víc udě­ lat nelze. Vím, že držet se zpátky je trochu proti vaší mužské přirozenosti, ale je to mnohem lepší přístup než se najednou snažit napravit všechno, co je s vaší dcerou nebo budoucím zetěm v nepořádku. Je důležité, aby otcové pochopili, že během šesti měsíců zásnub nelze napravit pětadvacet let lhos­ tejnosti. Když to zkusíte, situaci ještě zhoršíte. Dobrého tchána charakterizuje především to, co nedělá. Zde, více než v kterékoliv jiné oblasti rodičovství, dělat příliš mnoho může být mnohem nebezpečnější než dělat příliš málo. V celkem krátké době jsem se naučil nedávat najevo nespokojenost. Společně se Sande jsme se naučili nazpaměť tato slova: „Jsme si jistí, že to zvládnete; jsme si jistí, že to dokážete." Užívaly jsme tyto věty, když se děti hádaly, a hodláme je používat, i když dojde k manželským sporům. Krása těchto vět spočívá v tom, že jimi dosáhnete dvou cílů: Nezapletete se do hádky a zároveň pozitivním způso­ bem vyjádříte svou naději. „Vy už se s tím nějak vypořádáte." To znamená, že jim jakožto páru důvěřujete. Jednou z věcí, které můžeme pro manžele našich dcer udělat, je to, že jim pomůžeme manželkám lépe rozumět. Při večeři na večírku, kde se Dennis loučil se svobodou, mu mnoho lidí dávalo rady a já jsem byl jed­ ním z nich. Protože znám Krissy dobře, připomínal jsem Dennisovi, že Krissy touží po společně stráveném čase, a proto by Dennis měl být ocho­ ten věnovat jí čas. Chtěl jsem toho říct mnohem víc, ale záměrně jsem se držel zpátky. Roz­ hodl jsem se, že nebudu do jejich vztahu strkat nos. Když si koupí nové auto, nebudu se starat o to, jestli už splatili všechny půjčky. Tenhle „cizí /145

Kevin Leman - Na otci záleží

muž" potřebuje svobodu, aby mohl vést, a to poslední, co by mu pomohlo, je vědomí, že se mu tchán dívá přes rameno a jen čeká, až udělá chybu. Jeden rozhlasový posluchač mi dal nejlepší radu, jakou jsem kdy v této záležitosti dostal: „Prostě zmlkni, aniž by tě o to žádali." Spolu se Sande jsme se zavázali, že se radou tohoto posluchače budeme řídit. Součástí toho, že jste se stal tchánem, je i to, že se budete starat o svoje věci! To platí o dovolené stejně jako při všech ostatních aspektech života. Jako tchán nemůžu předpokládat, že se děti přidají k našim tradičním ro­ dinným činnostem. Poté, co se Krissy a Dennis vzali, jsem Dennisovi řekl: Vy dva asi máte jiné plány, ale nechtěli byste k nám přijet na Veliko­ noce?" „To bychom moc rádi," odpověděl. Ale poprvé v životě jsem o to musel žádat. Všimněte si, že jsem žádal Dennise, ne Krissy. A smířil jsem se se skutečností, že v budoucnosti si vytvoří vlastní tradice a rituály. Jsou teď pár. Možná uslyším: „Rádi by­ chom, aleje nám líto. Už máme jiné plány." A možná přijde doba, kdy je budu vyzývat, aby se nezúčastňovali na­ šich rodinných sešlostí. Spíš než aby oni jezdili k nám, pak raději pojede­ me my k nim. Celá léta jsem manželské páry učil, jak je důležité, aby si vytvořili vlastní rodinné tradice. To, co platí pro jiné děti, platí i pro mé vlastní. Vím, že vstupujeme do nového období.

Nové období Jednou z překážek, které Dermis bude muset překonat, je setkávání s rodi­ nami, jejichž členové jsou popisováni na stránkách knih a kteří vyprávěli své příběhy na seminářích po celých Spojených státech. Kromě současných obyvatel Bílého domu těžko nalezne známější rodinu v celé naší zemi! Jen pár týdnů po svatbě se nějaký spisovatel Dennise ptal, jaké je mít za tchána Dr. Kevina Lemana. Jeho odpověď je zajímavá. „Po celou dobu jsem z jeho strany cítil velkou důvěru, čehož si velmi vážím. Zatím mě moc dobře nezná, ale zdá se, že mi důvěřuje, a to pro mě opravdu hodně znamená. Důvěřuje mi, že se kjeho dceři budu chovat správně." Velice mě jeho slova potěšila, když jsem je slyšel, protože přesně vyja­ dřují to, co se snažím sdělit. Přechod od úlohy otce k roli tchána možná není snadný, ale je důležitý - a užitečný. Jeden přítel mi připomněl, jak je skvělé, že jsem se stal tchá­ nem a nejlepší věcí na tom je toto: Ženou, která porodí další dítě v naší ro­ dině, už nebude Sande! 146/

Strašlivě dlouhá ulička

27.

Března 1999 při dojemném obřadu v Tucsonu ve státě Arizona, kdy Krissy Lemanová změnila své jméno na Kristin Lemanová O'Reillyová, se téměř trestuhodně nedostávaly papírové kapesníčky. Jednou z nejhorších částí celé téhle svatební záležitosti pro mě bylo to, když dcera krátce po zásnubách začala hovořit o líbánkách. „Líbánky?" pronesl jsem. „Počkej chvilku. Souhlasil jsem se svatbou. Ale co to znamená - líbánky? Chceš říct, že plánujete, že spolu odjedete pryč?" Moje děti z toho měli legraci. „Radši se bavme o svatbě, abychom tatín­ ka nerozplakali." Týdny před svatbou moje dcera pozorně poslouchala nejrůznější hu­ dební styly a pečlivě vybírala hudbu pro svatební obřad. Nakonec vybrala skladbu pro trubku nazvanou „Dobrovolník s trubkou". Slyšel jsem jen dva takty této skladby, pak jsem ji přestal vnímat. V rodině Lemanových se začalo používat nové slovo: „Hrůza." Krissy mi ukázala svatební oznámení. Rozplakal jsem se. „Hrůza," vysvětloval jsem. „Hrůza," opakovala Krissy a vrtěla hlavou. „O dva týdny později: „Tati, co říkáš na tyhle šaty?" Oči se mi zalily slzami. „Hrůza?" zeptala se Krissy. „Hrůza," přiznal jsem a rozplakal jsem se. „Tati, zvládneš to vůbec?" zeptala se mě nakonec Krissy. „Zlato," odpovídal jsem. „Mám jenom jeden cíl - dojít až k oltáři. Pak už budeš stát jen na vlastních nohou a já pro tenhle svět zemřu." Prostě jsem ve svých vzpomínkách nedokázal nalézt žádné povzbuzení. Když jsem vzpomínal, jak Krissy byla promována na univerzitě a vedení fakulty mě požádalo, zda bych pronesl úvodní proslov. „Ach, Dr. Leman je zrovna ve městě u příležitosti promoce své dcery. Je tím nejvhodnějším člověkem, který by měl promluvit k rodičům, kteří přijeli!" To jen dokazuje, že vedení školy mi nerozumí o nic lépe než tehdy, když mě před čtyřiceti lety vyloučili z fakulty. /147

Kevin Leman — Na otci záleží

Na úvod jsem musel udělat to, co jsem dělal asi třikrát v životě - uvázat si kravatu. A potom jsem se připravoval na asi patnáctiminutový proslov. (Ještě jsem se nesetkal s účastníkem promoce, který by si přál, aby úvodní proslov byl ještě o něco delší). Asi po sedmi minutách jsem se dostal k mís­ tu, kde jsem řekl: „Nesešli jsme se proto, abychom oslavili váš úspěch, ale proto, abychom oslavili váš život..." To byla poslední slova, která ode mě slyšeli. Poté, co jsem strávil asi tři nebo čtyři vteřiny (což je velmi dlouhá doba, když stojíte před velkým množstvím lidí) tím, že jsem se snažil dát se dohromady a potlačit své vzlykání, jsem nakonec mávl rukou a řekl: „To je vše." A to bylo také naposledy v mém životě, kdy jsem poslechl vedení vyso­ ké školy.

Svatební týden Krissy měla dost důvodů obávat se, zda vůbec budu schopen zvládnout jednoduchou funkci - projít třicet metrů dlouhou a květinami vyzdobenou uličkou - a tak jsme to začali nacvičovat doma. Najednou se mi rozklepa­ la kolena a Svou chůzí jsem připomínal člověka stiženého mrtvicí. Krissy mě musela doslova vléct. Někdy mě musela podpírat. To ovšem představovalo určitý problém. Krissy je velice štíhlá mladá žena. A já ji hmotností mnohonásobně převyšuji. „A co takhle použít invalidní vozík?" zeptal jsem se. „Třeba bys mě tou uličkou mohla jenom tlačit." „Tati," kňučela Krissy. „Opravdu bych ocenila, kdyby ses naučil projít uličkou po vlastních nohou." Krissy měla pochopitelně strach, že její starý otec v nej důležitější den jejího života sehraje nehezké divadlo, a proto se uchýlila k psychologické taktice. „Tak dobrá, tati," řekla jednou večer. „Dnes začneme s tvým znecitlivěním." „Znecitlivěním? O čem to mluvíš." Vytáhla videokazetu s filmem Hlava rodiny. „Měl by ses podívat na to­ hle." Hlava rodiny je komedie, v níž Steve Martin hraje otce, který se snaží přežít svatbu své dcery. Viděl jsem ten film již dříve a pobrečel si u něj, proto jsem se bál pustit si jej znovu. „Já nevím..." řekl jsem. „Tatiiii," naléhala Krissy. „Pusť si t o ! " 148/

Strašlivé dlouhá

ulička

Vzpomínám si na některé části tohoto filmu, které byly velmi podobné situaci u nás doma - například na scénu, kdy si Steve Martin uvědomí, že majitel svatební agentury je odhodlán převést osmdesát procent úspor Ste­ ve Martina na svůj bankovní účet. Již jsem byl upozorněn, že za každý kousek dortu mi bude účtován jeden dolar a padesát centů. „Dolar padesát?" ptal jsem se Sande. „Chceš tím říct, že nějaký bacula­ tý chlapeček si vezme šest kousků dortu a já osobně za to zaplatím devět dolarů? To se mi snažíš naznačit?" „Krissy se vdává jenom jednou v životě," odvětila Sande. „Vezmu si s sebou elektrický obušek. Někdo se přiblíží k tomu dortu a bzum!" Vložil jsem videokazetu do přehrávače a posadil se. Jakmile naběhly úvodní titulky, přestal jsem děj vnímat. „Naprostá hrůza," vykoktal jsem. „Opravdu jsem doufala, že na tohle slovo zapomeneš," pronesla Dr. Krissy Lemanová. „Jsi na tom hůř, než jsem se domnívala." Rozhodl jsem se, že se budu dívat na mnohem známější a povzbudivěj­ ší film. Jak už víte, sledoval jsem Tři amigos tak často, že znám všech­ ny jeho dialogy zpaměti. Nevím, kolik hodin jsme s Holly, Krissy, Kevinem II, Hannah a Lauren museli snášet Sandeiny nedůvěřivé pohledy, kdy jsme se smály Steve Martinovi, Chevymu Chaseovi a Martinu Shortovi. Je tam scéna, kdy se darebák El Guapo rozzlobí na obyvatele Santa Poco. Křičí: „Lidé ze Santa Poco, už nejste pod mou ochranou." Při přípravě svatebního daru pro Krissy jsem se pokusil využít naše vzpomínky na tenhle film. Sundal jsem obrázek, který asi deset let visel na naší ledničce. Zachycoval dva rodiče, kteří jdou za dospívajícím chlap­ cem. Rodiče mají chlapce na dvoumetrovém vodítku a chlapec naříká: „Chci jen trochu víc volnosti." Obrázek už byl hodně starý, ale pro můj účel mohl posloužit ještě veli­ ce dobře. Bolelo mě srdce, když jsem ho sundával z ledničky. Vložil jsem ho do krabice a připsal k němu vzkaz: „Krissy, obyvatelko Santa Poco, už nejsi pod mou ochranou... Ale, vždycky budu součástí tvé bytosti a ty budeš součástí mé bytosti. S láskou, táta." Potom mě Krissy překvapila dárkem, který mi přinesla - knihu napsa­ nou otcem a dcerou Bobem a Brooke Carlislovými. Již jsem z tohoto útlé­ ho svazku s názvem Butterfly Kisses citoval.

1149

Kevin Leman - Na otci záleží

Do knihy mi Krissy napsala: Tati, to, že se vdávám, neznamená, že nepotřebuji svého otce. Vždycky jsem cítila, že jsem ti blízká. Tolik tě miluju! Prosím, nezapomínej, že vždycky budu tvoje malá holčička. Ty jsi ze mě udělal to, co jsem. Miluju tě!

Krissy (tvá nejmilejší!) Autoři rozhlasového programu pro rodiče připravili pořad „Pomozme Kevinovi zvládnout svatbu" v týdnu, který předchází svatebnímu obřadu. Překvapili mě dobří přátelé, jako je Steve Arterburn, Gary Smalley, Dr. Jim Dobson, Dr. Jay Passavant a Chuck a Jenni Borselinovi, kteří mi tele­ fonovali, aby mě povzbudili. Poslední hovor mě úplně zdrtil. Byla to Kris­ sy a po skončení telefonátu jsem nemohl ani mluvit. Naprostá hrůza. Během pořadu mi Sande řekla, že mě musí před něčím varovat. „Musíš to vidět ještě před svatebním obřadem, protože tě to dojme." Krissy a Dennis napsali tradiční poděkování do svatebního bulletinu, ale na konci přidali každý svou osobní poznámku. Dennis napsal jednu pro svou maminku a Krissy jednu adresovala mně: „Mému otci... Od prvních krůčků jsi mě vždycky držel za ruku a navždy ti bude patřit moje srdce. Miluju t ě . "

Zkouška naruby Nakonec přišel svatební víkend. Stále více jsem se ztotožňoval se Stevem Martinem z filmu Hlava rodiny. Už jsem měl v ruce křeč od podepisování šeků. Abych však byl spravedlivý, musím uznat, že Sande se krotila při výda­ jích. Podařilo se jí ovšem propašovat mezi dary nádhernou plastiku, za kterou jsem v době psaní této knihy ještě nedostal účet. Jinak prokázala velký kus sebeovládání. Při nácviku obřadu byli přítomni dva pastoři - John Aker (bývalý mnich a jeden z nejlepších učitelů, jaké jsem kdy slyšel. Báječný člověk, který rovněž miluje obřady a symboliku) a Dave Rhodes (ordinovaný pastor, kte­ rý byl ředitelem školy, do které chodili Krissy i Dennis). Říkali nám, kam máme jít a co tam máme dělat, což bylo pro většinu lidí nesmírně nudné, ovšem nikoliv pro vzlykajícího Kevina Lemana. S Krissy jsme nacvičovali příchod uličkou mezi lavicemi. V kostele! Ale tati! Ty to zvládneš!" řekla Krissy. „Usmívej se!" Napoprvé jsme to zkusili bez hudby. John opravoval mé chyby. 150/

Strašlivě dlouhá

ulička

„Ne, doktore Lemane. Vykročte levou nohou. Tak je to správně, zů­ staňte Krissy po boku." Potom pustili hudbu. Bylo to, jako kdyby do mě střelili tucet šípů a řek­ li, abych stál rovně. Viděl jsem Lauren, naší nejmladší, která šla první a nesla květiny. Han­ nah, dítě, které bylo naším prvním „překvapením", následovala jako dru­ žička. Kevin II stál vpředu jako host ženicha. A Holly, naše nejstarší, šla jako další družička za námi. Celý můj život - všechno, na čem mi záleží, čeho si vážím a co je mi drahé - byl v tomto kostele. Bůh tam byl přítomen svou láskou a milostí tak zřetelně, že kdyby se objevil v tělesné podobě, nijak by mě to ne­ překvapilo. A byla tam i moje nevěsta Sande, se kterou žiji už dvaatřicet let (bez přestání - to je na tom to důležité), a vypadala nesmírně šťastně. Co víc by si muž mohl přát? O několik dní dříve jsem si připravil kartičku, na kterou jsem se díval celou dobu při pořadu v rozhlase. Pouhá myšlenka na svatbu mě obrovsky dojala, a proto jsem si na tento lístek napsal: „Jsem v pořádku, jsem sta­ tečný." Kdykoliv mě zaplavily emoce, vytáhl jsem kartičku a podíval se na ni. Krissy mě uchopila za biceps a tím mi dala najevo, že doba snění skon­ čila. Musel jsem vykročit. Trubky mi nemilosrdně drtily srdce a j á j s e m udělal krok. Tohle je jenom zkouška, Lemane. To zvládneš. Opakoval jsem si tato slova, ale nikdy v životě jsem se necítil slabší. Pak jsem se podíval před sebe a rozesmál jsem se. Moje rodina byla při­ pravená. Připravili si obrovský transparent, na kterém bylo napsáno: „Jsi v pořádku, jsi statečný." Po celý život jsem byl silným článkem rodiny. Moje děti ke mně při­ běhly, když byly vyděšené. Hra na velkou chobotnici fungovala, protože věděly, že ten děsivý muž je jejich otec a nikdy nedovolí, aby jim někdo ublížil. Ale nyní mě tyto děti, dokonce i šestiletá Lauren, držely nad vodou. Byla to zkouška „naruby". Najednou jsem si uvědomil, že rodina je mou posilou a ten pocit mě zároveň povzbuzoval i vysiloval, protože byl tou nejdojemnější a nejhlubší zkušeností, jakou jsem kdy poznal. Na tom mís­ tě jsem si uvědomil, že nic v životě pro muže nemá větší význam než in­ vestovat do své rodiny a jak je krásné, když se investice tímto způsobem vrátí. /151

Kevin Leman — Na otci záleží

Pocta Po nácviku obřadu jsme jeli na večeři a pak jsme se odebrali k nám domů, abychom si snědli dezert. Vstal jsem a řekl: „Nyní nadešla chvíle, kdy můžete Krissy a Dennisovi říct, co máte na srdci. Konec konců, tohle je poslední den, kdy jsou svobodní. Následovalo množství dojemných projevů, ale dva nejlepší pocházely od sourozenců. Holly promluvila a vzdala snoubencům nejdojemnější po­ ctu, jakou jsem kdy slyšel. Od prvního dne Holly svou sestru po celý život střežila. Nemohu ani spočítat, na kolika snímcích Holly objímá Krissy (nejsem si jist, zda tehdy o sestru tolik pečovala nebo zda: (a) chtěla řídit její život a (b) chtěla, aby Krissy zůstala na místě!). Pro mě jako otce bylo nádherným zadostiučiněním sledovat, jak obě sestry vůči sobě projevují takovou lásku a péči a že si Krissy vybrala starší sestru za družičku. Druhá pocta zazněla od Dennisova bratra Paula. Je přirozené a nevy­ hnutelné, že začnete hodnotit svého budoucího zetě. Nemůžete si pomoct. Na dceři vám velice záleží a je těžké si představit, že se o ni bude starat někdo jiný stejně dobře a upřímně. Hodnocení je obtížné. Můžete se mladíkovi podívat do očí. Můžete vzít v úvahu, čím se živí. Můžete poslouchat, když mluví, a jemně ho pobízet, aby se rozpovídal o svých hodnotách, víře a vychování. Ale když promlu­ ví o svém sourozenci, získáte vhled do mužovy duše, který vám nikdo jiný poskytnout nemůže. Paulovi se sevřelo hrdlo krátce poté, co začal hovořit. „Netuším, kolik z vás to ví," řekl, „ale když náš otec zemřel, Denny odešel ze školy a čtyři roky pracoval v továrně, aby mohl podporovat rodinu." V Paulových opravdových slzách se zračilo tolik úcty a vděčnosti, že se mé srdce rozehřálo. Krissy bude v pořádku, řekl jsem si.

Svatební den Ráno o svatebním dni jsem se vzbudil a podíval se na hodiny. Bylo čtvrt na šest a Krissy měla narozeniny (16. května). Rozplakal jsem se a už jsem nedokázal usnout. Měli jsme do kostela přijet ve dvě hodiny a obřad začínal ve čtyři. Ob­ lékl jsem si velmi tradiční frak s vestou a ulevilo se mi, když jsem zjistil, že mi oblek není příliš malý. Rovněž bylo příjemné zjištění, že Kevin II. si ví rady se všemi těmi knoflíky, kravatami a sponami a dalšími matoucími součástmi společenského oděvu. Nevím, kde se to všechno naučil, ode mě určitě ne. 152/

Strašlivě dlouhá

ulička

Když jsem se oblékl, odešel jsem do farní knihovny, která se proměnila v nevěstinu šatnu. Bylo to poprvé, co jsem Krissy viděl ve svatebních ša­ tech a vypadala nádherně. Tohle není nadsázka pyšného otce. Udivilo mě, že moje dcera vypadá tak dospěle, přesně jak má žena vypadat. Už nepři­ pomínala malé děvčátko z mých vzpomínek. Doslova vyzařovala krásu dospělé ženy. Poté, co byl svatební obřad připraven, pastor John všechny vyzval, aby se odebrali do kostela. Krissy a Dennis se ještě neviděli a John chtěl, aby to byl mimořádný okamžik. Ztlumil všechna světla nad lavicemi. Je-li možné, aby kostel vypadal romanticky, pak tato svatyně romantická byla. John od­ vedl rodiče dozadu, aby mohli celou scénu sledovat. A nyní Dennis poprvé spatřil nevěstu ve svatebních šatech - svou překrásnou nevěstu a moji dceru - a já jsem viděl, jak se Dennisovy oči rozšířily, což je jistě ženichovým právem a výsadou. Byl to nádherný a milý okamžik. Vrátil jsem se do knihovny, kam po chvilce přišla Krissy. „Už se mi po něm stýská," řekla mi a j á j s e m pochopil, jak moc je moje dcera zamilovaná.

Obřad Nakonec nás svatební ceremoniář začal seřazovat. A tím vše začalo. Když jsem se připravoval na chůzi uličkou mezi lavicemi, která mi teď připadala dlouhá deset mil, přistihl jsem se, že se dívám na prsten na svém prstu. Před lety mi jej darovala Krissy. Kdysi dala svému chlapci prsten, ale když vztah ochladí a prsten se jí vrátil, nechtělo se jí ho prodat, a tak mi ho věnovala. „Chci, aby sis ho nechal," řekla mi Krissy a nikdy jsem v dětských očích neviděl tolik lásky, „protože vím, že mě budeš vždycky milovat." Nemusela mi vysvětlovat, jakou cítí bolest. Nemusela mi líčit, jak se cítí. První láska bývá plná zklamání, a přestože my starší ji rychle pustíme z hlavy, první láska také hodně bolí. Krissy u mě hledala útočiště. Chlapci přicházejí a odcházejí, ale otec ji bude vždycky milovat. Ale nyní mladý muž, Dennis, sliboval celoživotní lásku. Nebude přicházet a odcházet. Zavazuje se milovat mou dceru, dokud ho Bůh nepovolá k sobě. V určitém smyslu mě Krissy opustí a přimkne se k Dennisovi. Naše vánoční spaní (v rodině Lemanových je to tradiční zvyk, kdy celá rodina spí ve spacích pytlích na podlaze v obývacím po­ koji, abychom společně hned brzy ráno mohli vyrazit rozbalovat dárky) /I53

Kevin Leman - Na otci záleží

ustoupí tradicím nového páru. Už nebudu moci doufat, že se Krissy při­ pojí k této rodinné zábavě. Dotkl jsem se prstenu, potom jsem kradmo pohlédl na ruku své dcery. Jako rána kladivem mě udeřila myšlenka, že už nikdy neuvidím její ruku bez prstenu. Vzpomínal jsem na dobu, kdy byla dítětem - malým plačícím děckem - a já jsem jí vložil prst do dlaně a ona se prstu chytla. Její prsty byly tak drobné, tak křehké. A nyní má Krissy ruku ženy. Bude nosit snubní prsten. Je legrační, čím se zabývá vaše mysl, když se svět obrací vzhůru no­ hama. Kostel byl plný a mé srdce zběsile tlouklo, když zazněl kánon v D-dur, což byla hudba, kterou Krissy vybrala pro příchod nevěsty k oltáři. Lauren, neuvěřitelně krásná ve svých šatech, vykročila a pečlivě posy­ pávala koberec růžovými lístky. S ostatními dívkami šla Hannah a za nimi jako družička kráčela Holly. Jakmile se Holly postavila na své místo, ká­ non v D-dur dozněl a začal hrát „Trumpet Voluntary". To bylo znamení pro mě. Krok za krokem. Přesně tak jsem to dělal. Nikdy v životě jsem nebyl tak nervózní. Mnohokrát jsem hovořil před tisíci lidmi v rozhlase a televizi. Vystupoval jsem na živo před miliony diváků. Avšak tady jsem měl ujít dvacet metrů, říct šest slov a posadit se, ale najednou mi ten úkol připadal nad moje síly. Důvod byl prostý. Žádná z těch akcí pro mě neměla ani z poloviny ta­ kový význam jako to, co se odehrávalo v tomto kostele v Tucsonu ve státě Arizona. Nic se nemůže rovnat důležitosti okamžiku, kdy se muž vzdává své dcery, která vstupuje do manželství. Je to jedna z nejvýznamnějších věcí, které jsem v životě udělal. Po tom, co mi připadalo jako celá věčnost, jsme se s Krissy zastavili v přední části kostela. Nějak jsem to zvládl a pastor John začal hovořit: „Drazí přítomní, přišli jsme, abychom slavili..." Nakonec se zeptal: „Kdo dává tuto ženu Dennisovi, aby se o ni staral a miloval ji?" Měl jsem říct: „My, její matka a já", ale je to okamžik, který nastane je­ nom jednou v životě a já jsem nebyl připraven tuto větu ze sebe vysoukat. „Počkejte okamžik, pastore Johne," řekl jsem. Všechny hlavy se obráti­ ly směrem ke mně. Měl jsem v klopě mikrofon, takže mě každý slyšel. S tónem odposlouchaným z filmu Tři amigos, který Krissy nemohla přeslechnout, jsem řekl: „Promiňteeee. Počkej tu, zlato. Hned se vrátím." 154/

Strašlivě dlouhá

ulička

Většina lidí věděla, že to je moje nej oblíbenější scéna, takže tušili, že se něco chystá. Vykročil jsem a postavil se tak, abych viděl na ženicha i nevěstu. Po­ tom jsem ženichovi řekl: „Dennisi, miloval jsem Krissy pětadvacet let. Nedokážu si představit, že by ji nějaký muž mohl milovat tolik jako já, ale vím, že miluješ Boha a že miluješ Krissy. Dennisi, vychovávali jsme svou dceru jako vzácný dar od Boha a ne­ smírně si jí vážíme. Dřív než ti ji dám, musím vědět, že ji přijímáš jako vzácný dar od Boha. Můžeš mi to slíbit?" Dennis polkl. „Tohle slibuji," řekl. Usmál jsem se. „To byla správná odpověď, Dennisi." Někteří lidé si možná kladli otázku, proč jsem Dennise nepodrobil to­ muto výslechu v soukromí. Nebo proč jsem to vůbec říkal. Když mě žádal o Krissynu ruku, dal jsem mu své požehnání. Ale mnohem důležitější pro mě bylo, když jsem se vzdával své dcery, které jsem věnoval pětadvacet let života, aby to proběhlo veřejně. Dennis rovněž veřejně slíbil, že se o ni bude starat. Když jsem toto učinil, vrátil jsem se na své místo, sevřel jsem Krissy ruku a řekl: „Pastore Johne, radši byste mi měl položit tu otázku znovu." „Kdo dává tuto ženu Dennisovi, aby se o ni staral a miloval ji?" „My, její matka a já, a očekáváme, že Krissy a Dennis budou mít skvělé manželství." Potom jsem políbil Krissy, ustoupil jsem a tím jsem se dcery vzdal. „Páni," řekl pastor John, „myslím, že byste se měl radši posadit." Jakmile jsem si sedl do lavice, začal jsem vzlykat. Toho odpoledne se zrodilo cosi nádherného; o tom jsem ani vnejmenším nepochyboval. Ale také něco zemřelo. Uprostřed té radosti byla i bolest, kterou jsem nedo­ kázal ignorovat. Sande, která seděla vedle mě, mě hladila po paži, matka, která seděla za mnou, mě hladila po zádech. Po pětačtyřiceti minutách pastor John představil „pana a paní 0'Reillyovy".

Poslední

tanec

Při hostině došlo i na tradiční první tanec ženicha s nevěstou, ale pak při­ šla řada ne mě. Pro tanec otce s nevěstou Krissy vybrala skladbu „My Fa­ ther's Eyes", kterou proslavila Amy Grantová. Pro nás dva měla tato píseň obzvláštní význam, protože každý tvrdí, že Krissy má dlouhé řasy a světle hnědé oči po mně. /1S5

Kevin Leman — Na otci záleží

Pro mě to byly nejintimnější chvíle z celé svatby. Ze všeho nejvíce jsem toužil sevřít svou dospělou a nádhernou dceru v náruči. Mluvit k davu po­ sluchačů, psát knihy nebo dokonce jít na finálový zápas basketbalové ligy, to vše bledlo ve srovnání s tímto okamžikem. Krissy i já jsme plakali, smáli se a pak znovu plakali. „Poslyš, Krissy," řekl jsem, „tohle jsou slzy radosti, protože tě tolik miluju. Vždycky jsme si společné chvíle užívali, vzpomínáš? Byla jsi tak skvělá dcera. Lepší dceru bych si nemohl přát." „A vždycky budu tvoje malá holčička," odpověděla. Přitiskl jsem ji k sobě a zašeptal jsem jí do ucha, že doufám, že bude mít to nejlepší manželství a že se s Dennisem poznají a budou spolu vděč­ ně a s vírou sdílet životní radosti i starosti. V r u chvíli se něco stalo. Začal jsem se Krissy vzdávat od okamžiku, kdy oznámila své zasnoubení, ale tento tanec jako by celý úkol dokon­ čil. Vzpomněl jsem si, jak jsme Krissy poprvé nechali doma samotnou se slečnou na hlídání. Potom následovaly dny, kdy zůstávala přes noc u ba­ bičky nebo u kamarádky. Pak přišly dětské tábory a nakonec odchod na univerzitu. Každá její nepřítomnost byla krůčkem na cestě k tomu, kdy se Krissy vymaní z mé péče. Pevně jsem Krissy svíral, ale hudba dohrála. Rozevřel jsem náruč a ne­ chal ji odejít. O několik hodin později jsme se Sande jako poslední odcházeli z count­ ry clubu, ale trochujsem tušil, že s Krissy ještě nejsme úplně hotovi.

Chci se vrátit domů Když Holly a Krissy vyrůstaly v Tucsonu a byly ještě maličké, takže nosi­ ly dupačky na spaní, moje matka a otec žili jen několik kilometrů od nás. Mnohokrát jedna nebo druhá dcera přespávala v jejich domě. Kdykoli se u nás moji rodiče zastavili, slyšeli jsme se Sande dotaz: „Můžu zůstat přes noc u babičky?" Obvykle jsme souhlasili, ale když zůstávala pryč Krissy, vznikl takový rituál. Nechal jsem Holly a Krissy u své matky, vzal jsem jim peřinky a plyšová zvířátka, políbil je a objal a odjel. Sotva jsem však před naším domem vystoupil z auta, slyšel jsem, že zvoní telefon. „Haló," řekl jsem. Ozval se Krissyn tenonký hlásek: „Chci se vrátit domů." 156/

Strašlivě dlouhá

ulička

Vždycky volala Krissy, nikdy to nebyla Holly. Vzpomínáte si, jak Kris­ sy nechtěla zůstat na koleji? To je má druhorozená. Nové zkušenosti pros­ tě nemá příliš v oblibě. Takže by mě to vlastně nemělo překvapovat - přesto jsem byl překva­ pen - když po svatbě ve tři čtvrtě na dvanáct v noci u nás zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko a nemohl jsem uvěřit, že slyším Krissyn hlas. Už to nebyl tenounký dětský hlásek. Byl to jasný hlas dospělé ženy, která je také talentovanou zpěvačkou. Krissy volala z hotelu, kde s Dennisem trá­ vili první společnou noc. „Tati, ještě než půjdu spát, bych ti chtěla poděkovat za svatbu a že díky tobě to byl tak skvělý den." Potom si vzal telefon Dennis a řekl: „Tatínku, chtěl bych, abyste věděl, že tenhle telefonát nebyl můj nápad." Nebylo těžké mu uvěřit. Když jsem zavěsil, vracel jsem se do postele s dlouhým povzdechem. Krissy se nechtěla vrátit domů. Našla nový domov.

Důsledky V neděli jsme se v jednu hodinu všichni sešli na slavnostním obědě. Kris­ sy s Dennisem rozbalovali svatební dary a večer odjeli domů. V pondělí mě požádali, zda bych je odvezl na letiště. „Ach, nemůžu," odpověděl jsem v žertu. „Myslím, že mám nějakou schůzku." Ani náhodou!!! Nesmírně rád jsem je odvezl. Pamatoval jsem, jak je Krissy nerada v ci­ zím prostředí, proto jsem stranou Dennisovi řekl: „Tady je lístek s číslem, dej si ho do kapsy." „Co je to?" „To je číslo, na které nám můžete zdarma volat domů. Dnes večer ne, ale možná zítra Krissy řekne, že by chtěla zavolat domů. Ušetří vám to pár dolarů. Hotely mají skutečně hodně vysoké sazby za dálkové hovory. A mimochodem, tohle číslo je jen mezi námi dvěma, rozumíme si?" „Jistě, tati." Vezl jsem je na letiště. Ale když už nám zbývalo asi pět minut cesty, odbočil jsem ze silnice. „Můžu se s vámi pomodlit?" zeptal jsem se. Vysvětlil jsem jim, že ta nejmoudřejší věc, kterou jsem kdy udělal, bylo to, že jsem na cestě z Tucsonu hned po svatbě se Sande sjel ze silnice (jeli jsme Corvairem z roku 1960, který za cestu z Tucsonu do San Diega spo/157

Kevin Leman - Na otci záleží

třeboval čtyřicet litrů oleje) a modlil se, aby Bůh požehnal našemu man­ želství. Ochotně souhlasili, a tak jsme sepjali ruce. „Bože," modlil jsem se upří­ mně, „drž Krissy a Dennise blízko sebe. Požehnej jejich životům a dej jim bohaté manželství." Zdálo se jako bych mohl vidět do budoucnosti. „Krissy," řekl jsem, „jednoho dne povezeš malou Madison - což je přezdívka pro její budoucí dceru - na letiště. Můžeš pak říct Madison a jejímu manželovi, že je tradi­ cí rodiny Lemanovy zastavit a pomodlit se k Bohu, aby požehnal jejich manželství." Během několika minut jsme byli na letišti. Pomohl jsem Dennisovi se zavazadly a ještě jednou jsem mu řekl, aby se postaral o mou dceru. Na­ padlo mě, že bych mu měl dát nějaké peníze, bylo by to snadné, ale pak jsem si to rozmyslel. Později večer, jak jsem předpokládal, Krissy řekla Dennisovi, že by chtěla zavolat domů. „Vytočím ti číslo, zlato," odvětil. Telefon zvedla Sande a po krátkém pozdravu se Krissy zeptala: „Je tam táta?" Samozřejmě mě dojalo, že se na mě ptala tak brzy. Kdyby operátorka poslouchala, co si říkáme, neslyšela by nijak hlubokomyslný rozhovor. Krissy mi chtěla jen poděkovat, říct, že je v pořádku a chlubit se Dennisem. „Když jsme přijeli," vykládala, „náš pokoj ještě nebyl připravený. Po­ tom nás odvedli do malého pokojíku se dvěmi oddělenými postelemi. Nejprve Dennis řekl: ,Aspoň máme pokoj. Spokojíme se s ním.' Ale já jsem odpověděla: „Miláčku, začínám tu mít klaustrofobii. Dennis hned běžel do recepce a hádej, co se stalo! Máme krásné apart­

mán

Ale tenhle prostý telefonát mě znovu rozplakal. Sande mě škádlila, jak je to pro mě a pro Krissy náročné. Ale já jsem poznamenal: Opravdu? Jen počkej, až se Kevin II ožení. Už se nemůžu dočkat, až uvidím, jak to bude maminka a její mazánek snášet." O dva dny později, když jsme uložili Lauren a i Hannah šla spát, dům ztichl a zdálo se, že život se vrátil k normálu, ale já jsem věděl, že se ne­ návratně změnil. „Nu," řekl jsem nahlas, „přežil jsem to. Nějak to zvládnu." 158/

Strašlivě dlouhá

ulička

Nejradši bych se poplácal po zádech za to, že jsem prošel nejbouřlivější a nejbohatší zkušeností, jakou jsem kdy poznal. Teď si můžu oddychnout. Konečně se můžu dát dohromady a vzchopit se. Ale pak se mi Sande opřela o rameno a zašeptala: „A teď si představ, že tímhle projdeme ještě čtyřikrát..."

/l 59

Poznámky První kapitola 1. Citováno u Davida Boldta, „We Knew It All Along", Arizona Daily Star, 2. dubna 1996, A l . 2. Kirk Johnson a Judith Springer Riddle, „Fathers Are Crucial to Girls' Emotional Growth", Arizona Daily Star, 13. únor 1998. 3. Aimee Phan, „Drugs Tied to Trouble with Dad", USA Today, 31. srpen 1999, 4D. 4. Jill Leiber, „Faťher-in-law Knows Best", USA Today, 26. leden 1999, C l . 5. Alan Ebert, „Fathers and Daughters", Good Housekeeping, červen 1992. 6. „Rating Television's Images of Fatherhood", Fatherhood and TV, The National Fatherhood Initiative, březen 1999. 7. Barbara Ehrenreich a Frances Pox Given, „Women and the Welfare State", v Ir­ ving Howe, ed., Alternatives: Proposals for America from the Democratic Left (New York: Pantheon, 1984), 41-60. Druhá kapitola 1. Michael Mignard, „Someone Saw You Yesterday, D a d ! " Today's Father, sv. 4, č. 1, A4. 2. Gordon Forbes, „Workaholic Coach...", USA Today, 15. leden 1999. 3. Bob Carlisle, Butterfly Kisses (Nashville: J. Countryman, 1997). Citováno se svolením. 4. Dr. Kimberlyn Rachael Anne Leary, „The Daughter's Experience of Her Father During the Transition to Young Adulthood", doktorská disertace na University of Michigan, 1988. Třetí kapitola 1. Rita Koselka a Carrie Shook, „Born to Rebel?" Forbes, 10. březen 1997. Čtvrtá kapitola 1. Barbara Goulter a Joan Minninger, The Father-Daughter Dance (New York: G. P. Putnam's Sons, 1993). 2. Walter Chan, „The Hysterical Spouse", Medical Aspects of Human Sexuality, září 1985, sv. 9, č. 9, 122-133. 3. Dr. Lennart Forsman, „Parent-child Gender Interaction in the Relation Between Retrospective Self-Reports on Parental Love and Current Self-esteem", Scandina­ vian Journal of Psychology, 1989, sv. 30, Č. 4, 275-282. 160/

Poznámky

4. Mark K. O'Neil a Patricia White, „Psychodynamic Group Treatment of Young Adult Bulimic Women", Canadian Journal of Psychiatry, březen 1987, sv. 32, Č. 2, 153-155. 5. Gail Sheehy, „Hillary's Choice", Vanity Fair, únor 1999. 6. Ibid. Pátá kapitola 1. Health and Fitness News Service, „More Girls Play Sports", Tucson Citizen, 8. prosinec 1992. 2. Ibid. 3. Scott Simonson, „Pooley Winner First Time Out", Arizona Daily Star, 24. únor 1999. 4. Alan Ebert, „Fathers and Daughters". 5. U.S. News and World Report, 2. srpen 1999, 45. 6. Ibid. Desátá kapitola 1. Bob Carlisle, Butterfly Kisses (Nashville: J. Countryman, 1997). Citováno se svolením. 2. Rita Koselka a Carrie Shook, „Born to Rebel? Or Born to Conserve", Forbes, 10. březen 1977, 146nn. Jedenáctá kapitola 1. Alan Ebert, „Fathers and Daughters". Dvanáctá kapitola 1. David Blankenhom, „The Good Family Man", MN Children Youth and Fami­ lies Consortium Electronic Clearinghouse, www.cyfc.umn.edu. 2. Ronald Pitzer, „Research on Father Involvement", MN Children Youth and Fa­ milies Consortium Electronic Clearinghouse. 3. Poznámky Dr. Herzoga, Flattera a Tysona jsou z „The Father's Role", vyd. Katherine Ross, v Sesame Street Parents. 4. Ibid. Třináctá kapitola 1. Wendy Shalit, A Return to Modesty (New York: Free Press, 1999). 2. Gary Thomas, „Where True Love Waits", Christianity Today, 1. březen 1999. 3. Amy Bach, „Girls Becoming Sexually Active at Younger Age", Arizona Daily Star, 31. prosinec 1991. 4. Ibid. 5. Lisa Gabardi, „Differences Between College Students from Divorced and Intact Families: Intimate Relationships", Colorado State University, doktorská disertace, 1990. /161

Obsah: Části. Proč je táta důležitý?

...5

1. Chybějící složka

...6

2. Muž je důležitý

...15

3. Nový význam manželského lože

...28

4. Nedostatek otcovské pozornosti

...36

Část II. Otcovy povinnosti

...49

5. Dobrý otec

...50

6. Dodejte dceři správnou „chuť" i „tvar"

...65

7. Slečna Důvěra

...71

8. Požehnané děti, které selhávají

...82

9. Milujte je různě 10. Bůh nechce být v životě vaši dcery první 11. Učte svou dceru, že na druhých lidech záleží Část III. Otcovo dilema

...91 ...106 ...114 ...123

12. Když se matka s dcerou dostanou do sporu (a otec je mezi nimi)

...124

13. Když dcera dospívá

...131

14. Tchán

...143

Epilog Strašlivě dlouhá ulička Poznámky

...147 ...160

NA OTCI ZÁLEŽÍ Vydal Návrat domů jako svou 287. publikaci. Původně vyšlo jako: What a Difference a Daddy Makes Přeloženo a vydáno se svolením: by Thomas Nelson, Inc. 501 Nelson Place, P.O. Box 141000, Nashville, TN 37214-1000, U.S.A. Autor: Kevin Leman Překlad: Pavel Štička Odpovědný redaktor: Miroslav Hora Redakce: Daniela Růžková, Alena Švecová Obálka: CALDER, Zuzana Lachová Grafická úprava, sazba, výroba: Petr Plaňanský Tisk: PBtisk Příbram Návrat domů www.navrat.cz [email protected]