Copyright © 2008 by Brandon Sanderson Translation © 2009 by Milena Poláčková Cover © 2009 by Jan Patrik Krásný Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele. ISBN 978-80-7197-378-2
PRO JORDANA SANDERSONA, který umí vysvětlit komukoli, kdo se zeptá, jaké to je, mít bratra, který většinu času sní. (Díky, že ses s tím smířil.)
Poděkování Mapy Prolog ČÁST PRVNÍ: Dědictví Hrdiny z Hathsinu ČÁST DRUHÁ: Stan a tvrz ČÁST TŘETÍ: Rozpolcené nebe ČÁST ČTVRTÁ: Zkázonosná krása ČÁST PÁTÁ: Pověření Epilog Ars Arcanum 1. Referenční schéma kovů 2. Jména a názvy 3. Shrnutí předchozích knih
Jako obvykle dlužím velké spoustě lidí obrovský dík za to, že mi pomohli dotáhnout tuto knihu do její současné podoby. Jako první jsou to především můj redaktor a můj agent – Moshe Feder a Joshua Bilmes a jejich výjimečná schopnost pomoci celému projektu plně využít veškerý jeho potenciál. Velkou oporou při psaní mi byla moje žena Emily. Stejně jako u předchozích dílů i tentokrát vytvořil Isaac Stewart (Nethermore.com) všechny mapy, symboly kapitol a kruh allomantických kovů. Stejně tak si cením i práce Jona Fostera, která tentokrát vyústila v tři mistbornské obálky. Moje poděkování zaslouží i Larry Yoder, který byl neúprosný, a Dot Lyn za práci v nakladatelství Tor, Denis Wong a Stacy Hague-Hill za pomoc mému redaktorovi a – jako vždycky – vynikající Irene Gallo za umělecké vedení. K prvním čtenářům této knihy patří Paris Ellio, Emily Sanderson, Krista Olsen, Ethan Skarstedt, Eric J. Ehlers, Eric „More Snooty“ James Stone, Jillena O’Brien, C. Lee Player, Bryce Cundick/Moore, Janci Paerson, Heather Kirby, Sally Taylor, Bradley Reneer, Steve „Not Bookstore Guy Anymore“ Diamond, General Micah Demoux, Zachary „Spook“ J. Kaveney, Alan Layton, Janee Layton, Kaylynn ZoBell, Nate Hatfield, Mahew Chambers, Kristina Kugler, Daniel A. Wells, e Indivisible Peter Ahlstrom, Marianne Pease a Ben OleSoon. Kromě toho zaslouží zvláštní dík Jordan Sanderson, jemuž je tato kniha věnována – za svou neúnavnou práci na webových stránkách. Velký kus práce na BrandonSanderson.com udělal i Jeff Creer. Podívejte se a budete mrkat!
Marsh se snažil vzít si život. Ruka se mu třásla a snažil se zmobilizovat všechny síly, aby si vytáhl bodec ze zad, a tím ukončil svůj zrůdný život. Pokusy osvobodit se už vzdal. Tři roky. Tři roky už je inkvizitorem, tři roky ho vězní vlastní myšlenky. Ty roky dostatečně prokázaly, že není úniku. I teď se mu najednou zamlžila mysl. A potom se ho to zmocnilo. Svět jako by se kolem něho rozechvěl. Proč se brání? Proč si dělá zbytečné starosti? Všechno je, jak má být. Udělal krok dopředu. I když už neviděl jako normální člověk – koneckonců měl místo očí v hlavě dva velké ocelové bodce –, mohl vnímat svět kolem sebe. Bodce mu čněly vzadu z lebky. Když zvedl ruku, cítil jejich ostré konce. Nikde však nebylo ani stopy po krvi. Bodce mu dodávaly sílu. Všechno bylo lemovano modrými allomantickými liniemi. Osvětlovaly mu celý svět. Nyní byl ve středně velké místnosti s několika kolegy – také modrými siluetami vykreslenými kovy obsaženými v jejich krvi. Všichni měli v očích bodce. Tedy všichni s výjimkou muže, který ležel přivázaný na stole. Marsh se usmál, vzal ze stolu bodec a potěžkal ho. Vězeň bohužel neměl roubík. Byl by utlumil jeho křik. „Prosím,“ šeptal vězeň a třásl se. Ani terrisský sluha nedokázal čelit s chladnou tváří nadcházející násilné smrti. Chabě se bránil. Měl velmi zvláštní polohu – byl přivázán na stole na druhém člověku. Stůl na to byl uzpůsoben – měl prohlubně, aby se tam spodní tělo vešlo. „Co ode mě chcete?“ zeptal se Terrisman. „Řeknu vám víc o Synodě.“ Marsh otočil v prstech mosazný bodec a nahmatal špičku. Má práci – ale ještě s ní otálel, vychutnával si bolest a strach v hlase toho člověka. Otálel, aby mohl… Marsh znovu ovládl svou mysl. Vůně v místnosti ztratila svou přitažlivost a změnila se v nepříjemný zápach krve a smrti. Jeho hra se proměnila v noční můru. Před sebou měl svého vězně – terrisského memoristu, člověka, který celý život pracoval ve prospěch druhých. Zabít ho není jen zločin, ale tragédie. Marsh se znovu snažil poručit si, zvednout ruku a vyprostit si základní bodec ze zad – tím by se zabil. Jenže to bylo silnější. Byla to koncentrovaná moc. Marshe to nějak ovládalo – potřebovalo ho to, i ostatní inkvizitory, jako svůj nástroj. Bylo to volné – Marsh stále cítil, jak se to raduje ze svobody –, ale nějak to nemohlo ovlivňovat svět přímo. Nepřítel. Síla, která visí nad světem jako stín. Je to ještě neúplné. Potřebuje to ještě něco. Něco dalšího… něco skrytého. A Marsh to něco najde a svému pánovi to dá. Pánovi, jehož Vin osvobodila. Té věci, která byla uvězněná v Prameni Povýšení. Říkala si Zmar. Marsh se usmál, když jeho vězeň začal křičet. Potom postoupil dopředu a zvedl ruku s bodcem. Namířil ho na hruď vyděšené oběti. Bodec mu musí projít tělem, přímo srdcem, a skrz něj do těla inkvizitora, který leží pod ním. Hemalurgie je krvavá záležitost.
Proto je tak vzrušující. Marsh zvedl kladivo a začal bušit.
Já, bohužel, jsem Hrdina věků.
Fatren mžoural proti rudému slunci, které se skrývalo za temným závojem. Z oblohy se líně sypal černý popel, v poslední době už každý den. Velké vločky se snášely rovně dolů a vzduch byl těžký a stojatý, nebylo cítit ani náznak vánku, který by Fatrenovi mohl trochu zvednout náladu. Vzdychl, opřel se o val hlíny, který měl sloužit jako opevnění, a podíval se na Vetitan. Své město. „Jak dlouho?“ zeptal se. Druffel se poškrábal na nose. Tvář měl samou skvrnu od popela. V poslední době hygieně moc nedal. Jistě, když uvážil tíživou situaci, která je v uplynulých měsících stíhala, uvědomil si Fatren, že ani na něho nemůže být zvlášť lákavý pohled. „Možná hodinu,“ odpověděl Druffel a odplivl si do špíny na opevnění. Fatren si povzdechl a podíval se nahoru na padající popel. „Myslíš, že je to pravda, Druffele? Co se říká?“ „Co?“ zeptal se Druffel. „Že se blíží konec světa?“ Fatren přikývl. „Nevím,“ odpověděl Druffel. „A je mi to jedno.“ „Jak to můžeš říct?“ Druffel pokrčil rameny a znovu se poškrábal. „Za chvíli je tu koloss a bude po mně. Takže pro mě svět končí tak jako tak.“ Fatren zmlkl. Nerad mluvil o svých pochybnostech. On měl být ten silný. Když šlechta z města odešla – nebylo to vlastně ani město, ale farmářská komunita, mírně urbanističtější než severní plantáže – skaaty přesvědčil právě Fatren, aby zůstali a dál hospodařili. To Fatren držel vojenské verbíře od města dál. V době, kdy většina vesnic a plantáží přišla o všechny schopné muže, protože odešli do některé z armád, měl Vetitan stále obyvatele schopné pracovat. Stálo ho to značnou část úrody na úplatcích, ale lidé zůstali naživu a v bezpečí. Většinou. „Dnes zůstala mlha až do poledne,“ řekl Fatren tiše. „Drží se čím dál déle. Viděl jsi úrodu, Druffe. Moc se nedaří – chybí jí slunce. V zimě nebudeme mít co jíst.“ „V zimě už nás to bolet nebude,“ opáčil Druffel. „Stejně se nedožijeme podzimu.“ Smutné – až skoro deprimující – na tom bylo, že Druffel býval optimista. Fatren ale už měsíce neslyšel bratra zasmát se. A měl jeho smích tak rád. Smí v Druffovi nezadusily ani mlýny Pána Vládce, pomyslel si Fatren. Ale tyhle poslední dva roky ano. „Fate!“ volal kdosi. „Fate!“ Fatren zvedl hlavu. Na improvizované opevnění se škrábal mladý muž. Opevnění sotva stačili dokončit – byl to Druffelův nápad, postavit je, ještě než to všechno vzdal. V jejich městě žilo nějakých
sedm tisíc lidí, nebylo tedy nijak malé a dalo mnoho práce celé ho obehnat velkým obranným valem. Fatren měl necelý tisíc vojáků – z tak malého počtu obyvatel nemohl víc získat – a možná další tisíc mužů, kteří byli příliš mladí nebo staří nebo neschopní bojovat. Nevěděl vlastně, jak velká je ta armáda kolossů, ale určitě bude větší než dva tisíce. Valy mnoho nepomohou. Mladík – Sev – nakonec vyšplhal až k Fatrenovi. „Fate!“ vyhrkl, „někdo přichází!“ „Už?“ zeptal se Fatren. „Druff říkal, že je koloss ještě pěkně daleko!“ „To není koloss, Fate,“ řekl chlapec, „to je člověk. Podívej!“ Fatren se otočil k Druffovi. Ten si otřel nos a pokrčil rameny. Následovali Seva podél valu k přední bráně. Na ušlapané zemi vířil prach a popel. V koutech se tvořily naváté hromádky. Na úklid nebyl v poslední době čas. Ženy musely pracovat na polích a muži se připravovali na válku. Válečné přípravy. Fatren si namlouval, že má armádu vojáků, jenže ve skutečnosti měl tisícovku skaatských rolníků s meči. Měli dva roky výcviku, ale zkušenosti ze skutečného boje prakticky žádné. U přední brány se shluklo několik mužů. Stáli na valu nebo se o něj opírali dole. Možná jsem udělal ybu, že jsem vyplýtval tolik rezerv na výcvik vojska, pomyslel si Fatren. Kdyby ti muži místo toho pracovali v dolech, mohli jsme mít víc peněz na úplatky. Jenže koloss o úplatky nestál. Kolossové chtěli zabíjet. Fatren si vzpomněl na Garthwood a roztřásl se. Bylo to město ještě větší než jeho, ale do Vetitanu se podařilo dostat sotva stovce uprchlíků. To bylo před třemi měsíci. Marně doufal, že se kolossové spokojí se zničením Garthwoodu. Jenže to mohl tušit. Kolossové se nikdy s ničím nespokojí. Vylezl nahoru na val. Vojáci ve špinavých šatech se záplatami z kůže mu uvolnili cestu. Rozhlížel se skrz padající popel po temné krajině, která vypadala, jako by byla pokryta černým sněhem. Blížil se k nim osamělý jezdec ve tmavém plášti s kapucí. „Co si o tom myslíš, Fate?“ zeptal se jeden z vojáků. „Je to špion kolossu?“ Fatren se ušklíbl. „Koloss by špiona neposílal. A už vůbec ne člověka.“ „Má koně,“ zabručel Druffel. „Ten by se nám hodil.“ Ve městě jich zbylo jen pět a všichni byli podvyživení. „Asi obchodník,“ řekl jeden z vojáků. „Nemá zboží,“ namítl Fatren. „A to by musel být hodně odvážný obchodník, aby se v tuhle dobu někam vydal takhle sám.“ „Jenže uprchlíka na koni jsem nikdy neviděl,“ prohlásil jeden z mužů. Zvedl luk a podíval se na Fatrena. Fatren zavrtěl hlavou. Proti blížícímu se muži tedy nikdo nezasáhl. Jel zvolna. Zastavil se před bránou. Fatren na ni byl pyšný. Byla to pravá dřevěná brána zabudovaná do improvizovaného valu. Kámen i dřevo na stavbu vzali z panské usedlosti uprostřed města. Přes tlustý tmavý plášť, kterým se cizinec chránil před popelem, z něj nebylo skoro nic vidět. Fatren shlédl z náspu, pozorně příchozího studoval, potom se podíval na bratra a pokrčil rameny. Stále tiše padal popel. Cizinec seskočil z koně. Vyrazil přímo dopředu, jako by ho cosi vymrštilo. Plášť mu vlál kolem těla. Pod ním mu bylo vidět běloskvoucí uniformu. Fatren zaklel a uskočil, když se cizinec lehce vznesl a přistál na vrchním rámu dřevěné brány. Byl to allomant. Šlechtic. Fatren doufal, že takoví se budou dohadovat o svůj majetek na severu a jeho lidi nechají na pokoji.
Nebo přinejmenším odpočívat v pokoji. Muž se otočil. Měl krátký plnovous a nakrátko sestřižené hnědé vlasy. „Tak, pánové,“ řekl a prošel po bráně s mimořádným smyslem pro rovnováhu, „nemáme moc času, musíme se dát do práce.“ Seskočil na násep. Druffel okamžitě vytasil meč a vrhl se proti němu. Meč mu však vyletěl z ruky a neviditelná síla ho vyhodila vysoko do vzduchu. Cizinec meč chytil v okamžiku, kdy míjel jeho hlavu. Otáčel s ním v ruce a zkoumal ho. „Dobrá ocel,“ podotkl a pokýval hlavou. „To se mi líbí. Kolik vašich vojáků je takhle dobře vyzbrojeno?“ Otočil meč a podal ho zpátky Druffelovi jílcem napřed. Druffel zmateně pohlédl na Fatrena. „Kdo jste, pane?“ zeptal se Fatren a snažil se působit co nejodvážněji. Nevěděl moc o allomancii, ale byl si jistý, že tenhle člověk je Mistborn. Asi by dokázal bez mrknutí zabít všechny lidi na hradbách. Muž neodpověděl, otočil se a prohlížel si město. „Tenhle val leží kolem celého města?“ zeptal se a obrátil se k jednomu z vojáků. „Ehm… ano, pane,“ odpověděl voják. „Kolik je tu bran?“ „Jen tahle jedna, pane.“ „Tak ji otevřete a zaveďte mého koně dovnitř,“ nakázal muž. „Máte stáje, ne?“ „Ano, pane,“ přitakal voják. Páni, pomyslel si Fatren nespokojeně, když voják vyrazil k bráně, tenhle člověk tedy umí poroučet. Jeho voják se ani nezarazil a automaticky poslechl, aniž by nejdřív požádal o povolení. Fatren viděl i na ostatních, jak se napřímili a přestali se chovat podezíravě. Ten člověk mluvil, jako by samozřejmě předpokládal, že ho všichni poslechnou. Nebyl jako šlechtici, které Fatren znal, když sloužil na panské usedlosti. Byl jiný. Cizinec si stále zamyšleně prohlížel město. Na jeho krásnou bílou uniformu se sypal popel, až Fatrenovi přišlo líto, že mu ji zašpiní. Muž pokyvoval hlavou a potom udělal několik kroků po náspu. „Počkejte,“ zarazil ho Fatren. „Kdo jste?“ Muž se zastavil a podíval se Fatrenovi do očí. „Jmenuji se Elend Venture. Jsem váš císař.“ Po těchto slovech se otočil a pokračoval po náspu dál. Vojáci mu ustupovali z cesty a mnozí šli za ním. Fatren se podíval na bratra. „Císař?“ mumlal Druffel a potom si odplivl. Fatren byl také nedůvěřivý. Co ale dělat? S allomantem nikdy nebojoval a ani nevěděl, jak vlastně začít, když „císař“ tak snadno odzbrojil Druffela. „Shromážděte obyvatele města,“ řekl muž – Elend Venture – za ním. „Ze severu sem přichází koloss. Brána je nezastaví, vylezou na násep. Chci, aby se děti a staří ukryli v nejjižnější části města. Soustřeďte je do co nejmenšího počtu budov.“ „A k čemu to bude?“ zeptal se Fatren. Utíkal za „císařem“. Neměl prakticky na vybranou. „Kolossové jsou nejnebezpečnější, když dostanou záchvat zuřivosti,“ řekl Venture a šel stále dál. „Jestli se města zmocní, musíte zajistit, aby jim hledání lidí dalo co nejvíc práce. Zuřivost je mezitím může přejít, přestane je to bavit a začnou plundrovat. A v tu chvíli se vaši lidé můžou proplížit ven a vyváznout se zdravou kůží.“ Venture se zastavil, otočil se a podíval se Fatrenovi do očí. Tvářil se zasmušile. „Není moc velká naděje. Ale lepší než žádná.“ Znovu se dal do chůze po náspu.
Fatren slyšel zezadu, jak si vojáci šeptají. Všichni o muži jménem Elend Venture slyšeli. Byl to ten, co se v Luthadelu chopil moci, když byl před více než dvěma lety zabit Pán Vládce. Zprávy ze severu byly kusé a nespolehlivé, ale o Venturovi se většinou zmiňovaly. Porazil všechny politické nepřátele a dokonce zabil vlastního otce. Skrýval, že je Mistborn. A prý se oženil s tou ženou, která zabila Pána Vládce. Fatren pochyboval, že by tak důležitá osobnost – člověk, který je možná víc legendou než skutečností – zavítala do tak malého a bezvýznamného města v Jižní dominancii, a navíc ještě bez doprovodu. Ten muž určitě lže. Jenže… allomant to evidentně je. Fatren utíkal za cizincem. Venture – nebo kdo to byl – se zastavil před velkou stavbou uprostřed města. Bývalá budova Ministerstva. Fatren nechal zazdít okna a dveře. „Ty zbraně jste vzali tady?“ zeptal se Venture a otočil se k Fatrenovi. Fatren se na chvíli zastavil a potom zavrtěl hlavou. „Z panské usedlosti.“ „Pán je tu nechal?“ Venture byl překvapený. „Myslíme si, že se pro ně chtěl vrátit,“ odpověděl Fatren. „Ale vojáci, kteří tu zůstali, se nakonec rozutekli a přidali se k armádě, když tudy procházela. Co pobrali, to odnesli. A zbytek jsme si vzali my.“ Venture přikyvoval, projížděl si prsty vousy a díval se na budovu Ministerstva. Byla vysoká a naháněla hrůzu, ačkoli – nebo možná spíš protože – byla opuštěná. „Zdá se, že vaši vojáci mají dobrý výcvik. To jsem nečekal. Má někdo z nich zkušenosti s bojem?“ Druffel si tiše odfrkl, aby naznačil, že do toho cizímu člověku vůbec nic není. „Naši muži bojovali dostatečně na to, aby dokázali nepříteli nahnat strach, cizinče,“ utrousil Fatren. „Našeho města se pokoušeli zmocnit banditi. Mysleli si, že jsme slabí a že nás snadno porazí.“ Pokud si cizinec tato slova vyložil jako výhrůžku, nedal to najevo. Jen přikyvoval. „Bojoval někdo z vás s kolossem?“ Fatren a Druffel se na sebe podívali. „Kdyby bojovali s kolossem, tak už by nebyli naživu, cizinče,“ konstatoval nakonec. „Kdyby tohle byla pravda,“ namítl Venture, „tak už bych byl asi tucetkrát po smrti.“ Obrátil se k rostoucímu hloučku vojáků a obyvatel města. „Naučím vás všechno, co vím o boji s kolossem, i když už na to nemáme moc času. Ať se do deseti minut shromáždí kapitáni a velitelé jednotek u brány. Řadoví vojáci se seřadí podél náspu. Ukážu velitelům pár triků a ti to potom naučí své muže.“ Někteří vojáci se pohnuli, ale mnoho jich – k jejich cti – zůstalo stát. Cizinec se však nezdál být dotčený, že jeho povel neuposlechli. Stál beze slova a díval se na ozbrojený dav. Neměl strach, ale nedával najevo ani hněv. Ani nesouhlas. Vystupoval tak… královsky. „Pane,“ zeptal se nakonec jeden z kapitánů. „Vy jste… přivedl armádu? Posily?“ „Přivedl jsem ve skutečnosti dvě,“ odpověděl Venture. „Ale nemáme čas už na ně čekat.“ Setkal se s Fatrenovým pohledem. „Vy jste mi poslal žádost o pomoc. Jako váš lenní pán vám ji musím poskytnout. Ještě ji chcete?“ Fatren se zamračil. Nikdy tohoto člověka – ani jiného šlechtice – o pomoc nežádal. Chtěl protestovat, ale potom se zarazil. On ce, aby dělal, že jsem pro něho poslal, pomyslel si. Aby se oval, jako by to všeno bylo naplánované. Mohl by se vzdát moci, aniž by to vypadalo, že jsem byl poražen. Stejně všini zemřeme. Ale když se tomuhle člověku dívám do očí, tak by skoro uvěřil, že ještě máme naději. „Já… jsem nepředpokládal, že přijedete sám, pane,“ odpověděl bezděky. „Překvapilo mě to.“
Venture přikývl. „Pochopitelně. Tak pojďte, probereme taktiku, než se shromáždí vojáci.“ „Výborně,“ prohlásil Fatren. Když však vykročil, Druffel ho chytil za paži. „Co to děláš?“ sykl. „Ty jsi pro něho poslal? Tomu nevěřím.“ „Sežeň vojáky, Druffe,“ setřásl ho Fatren. Druffel chvíli stál, potom tiše zaklel a odešel. Netvářil se, že by se chystal kohokoli shánět, a tak Fatren kývl na dva vojáky, aby to provedli oni. Když se všichni shromáždili, připojil se k Venturovi a společně s ním se vypravil k bráně. Venture přikázal několika mužům, aby šli před nimi a udržovali lidi zpátky, aby mohli s Fatrenem jednat o samotě. Z oblohy stále padal popel a hromadil se na střechách domů. „Kdo jste?“ zeptal se Fatren tiše. „Už jsem vám to řekl,“ odtušil Venture. „Já vám nevěřím.“ „Ale důvěřujete mi,“ namítl Venture. „Ne. Jen se nechci dostat do sporu s allomantem.“ „To zatím stačí,“ řekl Venture. „Podívejte, příteli, na vaše město táhne deset tisíc kolossů. Potřebujete každou pomoc, která se vám naskytne.“ Deset tisíc? pomyslel si Fatren zaskočeně. „Stojíte přece v čele města, ne?“ zeptal se Venture. Fatren se probral ze šoku. „Ano,“ odpověděl. „Jmenuji se Fatren.“ „Dobře, Lorde Fatrene, budeme –“ „Nejsem lord,“ řekl Fatren. „Tak jste se jím právě stal,“ prohlásil Venture. „Příjmení si vyberete později. Teď, než budeme pokračovat, potřebujete znát moje podmínky, za kterých vám pomůžu.“ „Jaké podmínky?“ „Předem stanovené,“ řekl Venture. „Jestli zvítězíme, odpřísáhnete mi věrnost.“ Fatren se zamračil a zastavil se. Kolem se snášel popel. „Tak takhle? Vy sem přitáhnete před bitvou, tvrdíte mi, že jste nějaký vysoký lord a že mi zaručíte vítězství. Jak můžu přísahat věrnost někomu, koho znám pár minut?“ „Protože když to neuděláte,“ poznamenal Venture tiše, „tak se tu stejně ujmu vlády.“ Šel dál. Fatren chvíli zůstal stát a potom Ventura doběhl. „Aha. Takže i když tuhle bitvu vyhrajeme, skončíme stejně pod vládou tyrana.“ „Ano,“ přitakal Venture. Fatren se zamračil. Nečekal, že ten muž bude tak přímý. Venture potřásl hlavou a hleděl na město přes padající popel. „Kdysi jsem si myslel, že budu řešit věci jinak. A pořád ještě věřím tomu, že jednou budu. Ale momentálně nemám na vybranou. Potřebuji vaše vojáky a potřebuji vaše město.“ „Moje město?“ zamračil se Fatren. „Proč?“ Venture zvedl prst. „Nejdřív musíme přežít tu bitvu,“ řekl. „Ostatní až potom.“ Fatren se opět zastavil a samotného ho překvapilo, že tomu muži důvěřuje. Nevěděl proč, ale cítil to tak. Prostě to je člověk, kterého by bylo dobré následovat – vůdce, jakým chtěl on sám vždycky být. Venture nečekal, až Fatren jeho „podmínky“ odsouhlasí. Nebyla to nabídka, bylo to ultimátum. Fatren znovu popoběhl, aby mu stačil, když Venture vstoupil na malé prostranství před městskou bránou. Hemžilo se vojáky. Neměli uniformy a velitele od řadových vojáků odlišovala pouze červená
páska na rukávu. Venture jim nedopřál moc času na to, aby se shromáždili – jenže všichni věděli, že se na město chystá útok. Stejně už tu tedy byli. „Není času nazbyt,“ opakoval Venture nahlas. „Naučím vás jen pár věcí, ale budou se vám hodit. Kolossové mají různou výšku – malí asi tak metr a půl a velcí až ke čtyřem metrům. Ale i ti malí budou silnější než vy. S tím počítejte. Naštěstí ale postupují naprosto nekoordinovaně. Pokud se koloss dostane do potíží, kamarádi mu nepomůžou. Útočí přímo bez jakýchkoli úskoků a snaží se soupeře přemoct hrubou silou. Nedejte se! Řekněte svým mužům, aby se na jednotlivé kolossy vrhali ve skupinách – po dvou na malé a po čtyřech na velké. Nebudeme schopni utvořit moc rozsáhlou frontu, ale přinejmenším se budeme snažit vydržet do nejdéle. Když se dostanou přes nás do města, nechte je být – civilisty budeme mít schované co nejdál vzadu a kolossové, kteří nás přejdou, se vrhnou na drancování a kolegům na pomoc nepůjdou. A to chceme. Nehoňte se za nimi! Vaše rodiny budou v bezpečí. Když bojujete s velkým kolossem, jděte mu po nohách, snažte se ho dostat na zem a teprve potom zabít. Když budete bojovat s malým, dejte pozor, aby vám neuvízl meč nebo kopí v jeho volné kůži. Pochopte, že kolossové nejsou hloupí – jsou jen prostí. Předvídatelní. Vrhnou se na vás tím nejjednodušším způsobem, který se nabízí, a zaútočí zpříma. Nejdůležitější je, abyste věřili, že je možné je porazit. Dnes to dokážeme. Nenechte se od nich srazit na kolena. Bojujte koordinovaně, držte hlavu vzhůru a já vám slibuji, že přežijeme.“ Kapitáni se drželi v malém hloučku a dívali se na něj. Z jeho projevu se nijak neradovali, ale zdálo se, že si přece jen o trochu víc věří. Rozešli se předat Venturovy instrukce svým mužům. Fatren se k císaři tiše přiblížil. „Pokud je váš odhad správný, tak jich bude proti nám pětinásobek.“ Venture přikývl. „Jsou větší, silnější a lépe cvičení než my.“ Venture znovu přikývl. „Takže to máme spočítané.“ Venture se nakonec na Fatrena podíval a zamračil se. Ramena měl ušpiněná od popela. „Nemáte to spočítané. Máte něco, co oni nemají – něco moc důležitého.“ „A co?“ Jejich pohledy se setkaly. „Máte mě.“ „Pane císaři!“ ozvalo se z náspu. „Koloss na dohled!“ Oni se už obracejí rovnou na něj, pomyslel si Fatren. Nebyl si jistý, jestli ho to má urazit nebo oslnit. Venture se okamžitě pomocí allomancie jedním skokem dostal na val. Většina vojáků se skrčila a schovala za náspem, aby nebyli vidět, i když nepřítel byl ještě daleko. Venture však hrdě stál nahoře v bílé uniformě a čepici a stínil si oči, aby viděl na obzor. „Staví si tábor,“ řekl a usmál se. „Výborně, Lorde Fatrene, připravte muže k útoku.“ „K útoku?“ podivil se Fatren a šplhal za ním. Císař přikývl. „Kolossové budou unavení z pochodu a rozptýlení stavbou tábora. Lepší příležitost mít nebudeme.“ „Ale my se přece bráníme!“ Venture zavrtěl hlavou. „Když budeme čekat, vybičují se nakonec k záchvatu zuřivosti a půjdou na nás. My potřebujeme zaútočit, a ne čekat, až nás přijdou povraždit.“ „A to máme opustit opevnění?“
„Opevnění vypadá dobře, Lorde Fatrene, ale je k ničemu. Nemáte tolik vojáků, aby ho hájili po celém obvodu, a kolossové jsou větší a mají lepší rovnováhu než lidé. Prostě se přes něj dostanou a vrhnou se rovnou na město.“ „Ale –“ Venture se na něho podíval. Byl to chladný pohled, ale sebevědomý a plný očekávání. Ten vzkaz byl jasný. Teď tady rozhoduji já. Další debata nemá smysl. „Ano, pane,“ rezignoval Fatren, svolal velitele a vydal jim příkazy. Venture se díval, jak poslové odcházejí s instrukcemi. Vypadali zmateně – nečekali, že se půjde do útoku. Na Ventura se otáčelo stále více očí. Nehnutě stál nahoře na náspu. On opravdu vypadá jako císař, pomyslel si Fatren, nerad. Příkazy běžely dál po hierarchické linii. Čas ubíhal. Nakonec byla celá armáda v pozoru. Venture vytasil meč a zvedl ho vysoko proti popelavé obloze. Potom se nelidsky rychlým pohybem vrhl z náspu dolů a vyrazil proti táboru kolossu. Chvíli utíkal sám. Potom Fatren překvapil sám sebe. Zaťal zuby, ovládl své rozechvělé nervy a následoval ho. Násep se dal do pohybu. Vojáci se s bojovým pokřikem vrhli dolů a se zbraněmi vysoko vztyčenými se rozběhli na smrt.
Ta moc, kterou jsem měl v rukou, udělala zvláštní věc s mou myslí. Poznal jsem podstatu té síly, její historii i způsob, jak ji lze využít. Přesto mé zkušenosti na takové poznatky nestačily, a dokonce i sopnost tuto sílu využít byla málo. Věděl jsem například, jak pohnout s planetami na obloze. Ale nevěděl jsem, kam je umístit, aby nebyly příliš blízko u slunce, nebo naopak příliš daleko od něj.
TenSoonovi jako obvykle začínal den v úplné tmě. Příčinou bylo samozřejmě zčásti to, že neměl oči. Mohl si je vytvořit – byl ze Třetí generace a to byla i na kandru generace velmi stará. Pozřel už dostatek těl, aby se naučil vytvářet smyslové orgány intuitivně i bez předlohy. Jenže oči by mu bohužel nepomohly. Neměl lebku a věděl, že většina orgánů nebude bez celého těla, které by jim poskytlo oporu, fungovat. Vlastní vahou by si oči rozdrtil, kdyby udělal prudší pohyb, a navíc by bylo velmi obtížné s nimi pohybovat. A kromě toho nebylo na co se dívat. TenSoon se pohnul a posunul se ke druhé straně své vězeňské cely. Jeho tělo tvořila jenom masa průsvitných svalů – vypadalo jako klubko propletených velkých hadů nebo slimáků. O něco poddajnější než tělo měkkýšů. Když se soustředil, byl schopen rozložit některý ze svalů a spojit ho s jiným nebo vytvořit nějaký nový. Jenže bez kostry nic z toho nemělo smysl. Znovu se posunul. V kůži měl jakýsi cit – něco jako chuť. Momentálně vnímal pach svých vlastních exkrementů v rozích kobky. Nechtěl se však tohoto smyslu zbavovat. Bylo to jeho jediné spojení s okolním světem. „Cela“ nebyla ve skutečnosti nic víc než kamenná šachta s mříží. Sotva se do ní vešel. Jeho hlídači mu dávali jídlo otvorem shora, potom ho polévali vodou, aby nebyl dehydrovaný a aby smyli výkaly do malého odpadního otvoru dole. Ani touto dírou, ani oky v mříži však neměl šanci proklouznout ven – přirozené tělo kandry je sice pružné, ale masa svalů se tak malým otvorem neprotáhne. Většina lidí by se zbláznila, kdyby byla odkázána na takový prostor tak dlouho… vlastně ani nevěděl, jak dlouho to už bylo. Měsíce? Jenže TenSoon byl obdařen darem ducha. Mysl ho tak snadno neopustí. Někdy tento dar proklínal, protože mu nedovolil spočinout v blažené náruči šílenství. Soustřeď se, poroučel si. Neměl mozek jako lidé, ale mohl myslet. Nechápal, jak je to možné, a nevěděl, jestli to tak je u každé kandry. Možná kandry První generace vědí víc – ale pokud vědí, nechávají si to pro sebe. Nemůžou tě tu držet věčně, říkal si. Podle Prvotní smlouvy… Začínal však o Prvotní smlouvě pochybovat – nebo spíše o tom, že jí První generace věnuje vůbec nějakou pozornost. Ale může jim dávat něco za vinu? On sám přece smlouvu porušil. Podle svého vlastního přiznání neposlechl svého pána a pomohl jinému člověku. A tato zrada stála jeho pána život. Přesto i tak ohavný skutek nebyl jeho nejtěžším zločinem. Porušení smlouvy bylo trestáno smrtí, a kdyby jeho přestupek končil tady, byli by ho hned zabili a bylo by po všem. Jenže ve hře je bohužel
mnohem víc. TenSoonova výpověď v uzavřeném slyšení před Druhou generací odhalila mnohem nebezpečnější a důležitější provinění. TenSoon prozradil jejich tajemství. Nemůžou mě zabít, pomyslel si a tato myšlenka ho držela ve střehu. Aspoň dokud se nedozvědí, komu jsem co řekl. Tajemství. Jejich drahocenné tajemství. Nás všeny jsem odsoudil k záhubě. Celý můj druh. Budeme pořád otroci. To už vlastně jsme. Ale budeme ještě něco horšího – automaty. Protože naši vůli budou ovládat jiní. Budeme uvězněni a zneužíváni – naše tělo už nebude patřit nám. To má na svědomí. To uvedl do pohybu. Proto si zaslouží vězení a smrt. A přesto by chtěl žít. Měl by opovrhovat sám sebou. Ale z nějakého důvodu měl stále pocit, že udělal správnou věc. Znovu se pohnul a masa kluzké svaloviny se převalila na druhou stranu. Uprostřed pohybu však strnul. Cítil chvění. Někdo přicházel. Upravil se, rozprostřel svaly do stran a uprostřed těla zformoval prohlubeň. Aby zachytil maximum potravy, kterou mu hodí. Krmili ho velmi málo. Nic však mříží neproletělo. Netrpělivě čekal, až se otevře. I když neměl uši, cítil chvění, jak se mříž posunovala, až nakonec dopadla nahoře na podlahu. Cože? Potom nastoupily háky. Popadly ho a táhly z cely. Zařezávaly se mu do těla a bolelo to. Nejen háky, ale i náhlá svoboda, jak se jeho tělo rozlilo z malé cely do volného prostoru. Cítil špínu a odpadky. Svaly se mu chvěly a volnost mimo celu mu připadala divná. Tělo mu vlálo do směrů, na které nebyl zvyklý. Vtom to přišlo. Cítil to ve vzduchu. Kyselý, hustý a štiplavý pach – asi kbelík, který přinesli vězeňští dozorci. Tak ho nakonec přece zabijou. Ale to nemůžou! pomyslel si. Prvotní smlouva, zákon našich lidí, přece – Cosi na něj spadlo. Dychtivě se toho dotkl, svaly se mu přes sebe přelévaly, a zkoumal to. Bylo to oblé, mělo to otvory a několik ostrých hran… lebka. Kyselý zápach zesílil. Dělají to schválně? TenSoon rychle obklopil lebku svalovinou a vyplnil ji. Měl v těle zásobu materiálu na tkáně schovanou v orgánovém vaku. Použil ji a pokrýval jí lebku. Vytvořil kůži. Oči nechal být a věnoval se plicím. Zformoval jazyk, rty nechal na později. Pracoval tempem zoufalce, protože kyselý pach sílil a potom… Dostihl ho. Začal mu pálit svalovinu z jedné strany těla a rozežírat ji. Druhá generace vzdala pokusy dostat z něho informace. Jenže než ho zabijí, musí mu dát příležitost promluvit. Podle Prvotní smlouvy to je jejich povinnost. Proto ta lebka. Jenže bylo zřejmé, že dozorcům přikázali zabít ho ještě dřív, než stačí říct cokoli na svou obranu. Postupovali podle zákona, ale současně ho obešli. Jenže si neuvědomili, jak rychle umí TenSoon pracovat. Málokterá kandra strávila tolik času na smlouvách s lidmi jako on – celá Druhá generace a většina Třetí generace už nesloužila. Žili spokojeně tady ve své Vlasti. Ale spokojeným životem se člověk mnoho nenaučí. Kandrám většinou trvalo několik hodin vytvořit tělo – mladší na to potřebovaly i dny. TenSoon měl však primitivní jazyk v několika vteřinách. Jak mu začala kyselina ohrožovat tělo, rychle vytvořil průdušnici, nadechl se a zachroptěl jediné slovo: „Soud!“ Kyselina přestala téct. Tělo ho pálilo dál. Přemohl bolest a zformoval v lebce primitivní sluchový orgán.
Odkudsi zblízka zaslechl hlas: „Hlupáku.“ „Soud!“ opakoval TenSoon. „Smiř se se smrtí,“ ozval se znovu hlas. „Necpi se do pozice, ze které budeš znova ohrožovat naše lidi. První generace ti udělila za tvou dlouhou službu tuhle možnost zemřít!“ TenSoon se zarazil. Soud bude veřejný. O jeho činech dosud vědělo jen pár vyvolených jedinců. Mohl zemřít za porušení smlouvy a přitom si zachovat dílek respektu za svou výjimečnou kariéru. Kdesi – pravděpodobně v cele přímo v této místnosti – byli jedinci uvěznění na věčnost a odsouzení k mučení, které nakonec zlomí jejich mysl, byť obdařenou darem ducha. Chce se stát jedním z nich? Tím, že se dozná ke svým činům na otevřeném fóru, si vyslouží věčnou bolest. Vynucovat si soud je hloupé, protože není šance, že by se obhájil. Jedině že by soud posloužil k jiným věcem. „Soud,“ opakoval z posledních sil šeptem.
Mít takovou moc je v mnoha směre nezvladatelné, řekl by. Trvá celá tisíciletí poopit takovou moc. Přetvořit svět by bylo snadné, kdyby člověk této síle rozuměl. Uvědomoval jsem si však nebezpečí vyplývající z mé neznalosti. Jako kdyby dítě najednou dostalo obrovskou sílu. Mohl jsem trou silněji zatlačit a ze světa by nezbylo víc než rozbitá hračka, kterou už nelze opravit.
Elend Venture, druhý císař Finální říše, se nenarodil jako válečník. Byl šlechtic, což z něho za vlády Pána Vládce dělalo profesionálního společenského rutinéra. Mládí strávil frivolními hrátkami šlechtických domů a žil jako hýčkaný příslušník říšské elity. Nebylo tedy nic divného na tom, že skončil jako politik. Vždycky se zajímal o politickou teorii, i když spíše jako badatel než jako státník. Předpokládal, že jednou stane v čele šlechtického domu. Zprvu nebyl nejlepším králem. Nechápal, že k tomu nestačí dobré myšlenky a čestné úmysly. Že je potřeba daleko víc. Poybuji, že by z vás kdy byl vůdce, který stane v čele útoku proti nepříteli, Elende Venture. Tato slova vyřkla Tindwyl, žena, která ho učila praktické politice. Když si na ně vzpomněl, usmál se. Jeho vojáci právě vtrhli do tábora kolossů. Spálil cín s olovem. V hrudi se mu rozlilo teplo – teď už ten pocit znal – a svaly se mu zocelily novou silou a energií. Kov spolkl už dříve a měl ho připravený pro boj. Byl allomant. Někdy z toho sám nevycházel z údivu. Jak předpokládal, kolosse jejich útok překvapil. Chvíli stáli bez hnutí, v šoku – i když museli vidět, jak Elendova nová armáda vyráží. Vyhodnocování neočekávaných situací jim však dělalo potíže. Nemohli pochopit, že by na ně zaútočila početně menší skupina slabých lidí. Nějakou dobu jim tedy trvalo, než to vzali na vědomí. Elendova armáda tohoto momentu velmi dobře využila. Elend udeřil první. Rozdmýchal cín s olovem, aby měl větší sílu, a složil prvního kolosse. Byl menší. Stejně jako ostatní měl tělo jako člověk, ale potažené převislou modrou kůží, která jako by byla od ostatních tkání oddělená. V očích, které vypadaly jako korálky, mu bylo vidět nelidské zděšení, když umíral, zatímco mu Elend vytahoval z hrudi svůj meč. „Útočte rychle!“ vykřikl, když se začalo vynořovat více kolossů. „Musíte jich zabít co nejvíc, než je popadne záchvat zuřivosti!“ Kolem Elenda se shlukli vojáci – vyděšení, ale odhodlaní – a vrhli se proti první skupině kolossů. „Tábor“ vlastně nebylo nic víc než místo s udupanou zemí se zašlapanými rostlinami a popelem a s několika vykopanými jámami. Elend viděl, jak jsou si vojáci po prvních úspěších jistější, a allomanticky působil na jejich emoce, aby jim dodal ještě víc odvahy. Tato forma allomancie mu vyhovovala víc – ještě stále nepřišel úplně na chuť létání s kovy, jako to dělala Vin. Ale emocím, těm rozuměl. Fatren, statný vůdce města, se držel poblíž Elenda a po jeho boku vedl skupinu vojáků k davu kolossů. Elend ho měl stále pod dohledem. Fatren byl pro tyto lidi vládcem, a kdyby padl, byla by to
rána pro jejich morálku. Společně napadli malou skupinku překvapených kolossů. Největší z nich měřil ke čtyřem metrům. Stejně jako všichni velcí kolossové měl tělo sevřené v příliš malé kůži. Kolossové stále rostli, ale jejich kůže zůstávala stejná. Mladým visela na těle, ale velkým se trhala, jak byla napjatá. Elend spálil ocel a vyhodil před sebe hrst mincí. Zatlačil na ně a vymrštil je proti kolossům. Byli příliš silní na to, aby je sprška mincí porazila, ale zranily je, a tím je oslabily. Když se mince rozletěly, Elend napadl většího kolosse. Ten vytáhl velký meč a bylo vidět, jak se na boj těší. Prudce se otočil. Měl s dlouhým mečem obrovský dosah. Elend musel uskočit dozadu. Díky cínu s olovem však byl velmi mrštný. Meče kolossů byly nemilosrdné zbraně, veliké, těžké a tupé. Vzduch se rozechvěl, jak jeden z nich proletěl kolem Elenda. Nebyl by měl šanci ho odrazit, ani s cínem s olovem. Kromě toho meč – a ještě víc koloss, který ho držel – vážil tolik, že by ho Elend ani allomancií soupeři z ruky nevyrazil. Manipulace s ocelí souvisela se sílou a váhou. Když Elend zatlačil na něco těžšího než on sám, odhodilo ho to dozadu. Musel se tedy spoléhat na rychlost a obratnost, kterou mu dá cín s olovem. Vymrštil se ze dřepu, uskočil stranou a čekal náraz v protisměru. Koloss se obrátil, tiše sledoval Elenda, ale neútočil. Ještě se nedostal do ráže. Elend si prohlížel obrovského soupeře. Jak jsem se sem vlastně dostal? pomyslel si ne poprvé. Vždyť jsem filozof, a ne voják. Většinu času měl pocit, že jako vůdce je na naprosto nesprávném místě. Potom si uvědomil, že moc přemýšlí. Skrčil se a zaútočil. Koloss to čekal a snažil se uhodit zbraní Elenda do hlavy. Elend však zatáhl za meč dalšího kolosse, tím mu narušil rovnováhu a přihrál ho dvěma svým vojákům, kteří ho zabili. I Elenda to však odhodilo stranou. Sotva stačil uhnout před soupeřovým mečem. Obrátil se ve vzduchu, rozdmýchal cín s olovem a zaútočil ze strany. Propíchl mu nohu v koleni a srazil ho k zemi. Vin vždycky říkala, že je Elend mimořádně silný allomant. On sám si tím nebyl jistý, protože s allomancií neměl žádné zkušenosti, ale síla jeho úderu ho samotného překvapila. Znovu nabral rovnováhu a jedním mohutným máchnutím kolossovi srazil hlavu. Několik vojáků se na něj dívalo. Bílou uniformu měl postříkanou kolossovou krví. Nebylo to poprvé. Potom zaslechl po celém táboře hlasitý řev. Zhluboka se nadechl. Kolossové se dostávali do varu. „Zformujte se!“ křičel na vojáky. „Postavte se do řad, držte se pohromadě a připravte se na útok!“ Vojáci reagovali pomalu. Byli mnohem méně disciplinovaní než jednotky, na které byl zvyklý, ale na povel vyrazili. Elend se rozhlédl kolem. Podařilo se jim zabít několik stovek kolossů. To byl obrovský úspěch. Jenže teď teprve přišla ta těžší část. „Buďte pevní!“ křičel a utíkal podél frontové linie. „Nevzdávejte se! Bojujte. Potřebujeme jich zabít co nejvíc za co nejkratší dobu! Na tom záleží všechno ostatní. Pusťte se do nich!“ Spálil mosaz a zatlačil na jejich emoce. Zbavoval je strachu. Allomanti nemohli ovládat emoce druhých – přinejmenším lidské ne, ale mohli je povzbudit nebo naopak tlumit. Vin tvrdila, že je Elend schopen působit na mnohem více lidí současně, než je běžné. Elend se stal allomantem nedávno, přímo u Pramene Povýšení. Ten byl podle jejího názoru původním zdrojem allomancie. Vojáci šli pod Elendovým vlivem do boje s hrdostí. Elend si znovu uvědomil, jak si váží obyčejných skaatů. Dodával jim odvahu a zbavoval je strachu, ale odhodlání bylo v nich. Byli to dobří lidé. Snad bude mít štěstí a některé zachrání. Koloss zaútočil. Jak Elend doufal, velká skupina kolossů se oddělila od hlavního davu a vyrazila k městečku. Někteří vojáci křičeli, ale neměli čas se za nimi pustit, museli se bránit. Elend se vrhal do
bitvy, kdykoli se jeho fronta roztrhla, aby nevznikla prázdná místa. Přitom spálil mosaz a snažil se působit okolním kolossům na emoce. Nic se nedělo. Byli vůči emocionální allomancii odolní, zvlášť když už s nimi někdo manipuloval dřív. Kdyby se mu však podařilo je ovládnout, podřídili by se zcela jeho vůli. To ovšem vyžadovalo čas a neúnavné odhodlání bojovat. Bojoval tedy. Bojoval společně s muži a viděl je umírat, zabíjel kolossy, když se fronta trhala, a seskupoval muže do půlkruhu, aby nemohli být obklíčeni. I tak však byl boj krutý. Čím více kolossů propadalo záchvatu zuřivosti a útočilo, tím rychleji se ztrácela naděje Elendových mužů. Kolossové stále ještě odolávali emocionální allomancii. Ale přibližovali se. „Prohráváme!“ zvolal Fatren. Elend se otočil a trochu ho překvapilo, že je tělnatý velitel vedle něho a ještě naživu. Muži nepřestávali bojovat. Od chvíle, kdy kolosse popadl vztek, uplynulo sotva patnáct minut, ale fronta už místy nedržela pohromadě. Cosi se objevilo na obloze. „Vy jste nás odvedl na smrt!“ vykřikl Fatren. Byl samá kolosská krev, i když skvrna na rameni vypadala, že je jeho. „Proč?“ ptal se naléhavě. Elend jen ukázal na tečku na obloze. Postupně se zvětšovala. „Co je to?“ zeptal se Fatren přes bitevní vřavu. Elend se usmál. „Ta první z těch armád, co jsem vám slíbil.“
Vin spadla z oblohy ve víru koňských podkov a přistála přímo uprostřed armády kolossů. Bez váhání pomocí allomancie poslala pár podkov proti kolossovi, který se za ní ohlédl. Jedna ho udeřila do čela a odhodila dozadu, další ho přeletěly a zasáhly jiného kolosse. Otočila se a vyhodila další podkovu. Přehodila zvlášť vysokého kolosse a srazila malého, který stál za ním. Rozdmýchala železo. Přitáhla si podkovu zpátky a uchytila ji na kolossově zápěstí. Zatáhla a okamžitě ji to katapultovalo směrem k němu – a kolosse to vyvedlo z rovnováhy. Vin narazila do jeho hrudníku a jeho těžký železný meč upadl na zem. Zatlačila na něj a vymrštila se otočkou dozadu, protože se na ni hnal další koloss s mečem. Vyskočila asi pět metrů vysoko. Meč minul a rozbil hlavu bestie pod ní. Kolossovi, který se jím rozpřáhl, nijak nevadilo, že zabil kolegu, jen se na ni díval nenávistnýma krvavýma očima. Přitáhla si spadlý meč. Ten ji ale svou vahou stáhl dolů. Během pádu jej chytila do ruky. Byl skoro stejně velký jako ona, ale rozdmýchaný cín s olovem jí manipulaci značně usnadnil. Než dopadla, mečem uťala kolossovu nataženou ruku. Usekla mu nohy v kolenou a potom ho nechala zemřít a vrhla se na ostatní soupeře. Kolossové zůstali jako obvykle nevěřícně stát. Byli zmatení. Nebezpečí dokázali spojit jedině s velikostí a nedokázali pochopit, jak malá žena jako Vin – dvacetiletá dívka sotva půl druhého metru vysoká a štíhlá jako proutek – může znamenat pro někoho hrozbu. Přesto ji však viděli zabíjet a to je k ní přitahovalo. Vin to vyhovovalo. Vykřikla a zaútočila. Jako by chtěla do příliš tiché bitvy vnést nějaký zvuk. Kolossové zmlkli ve chvíli, když se v návalu zuřivosti pustili do boje, a soustředili se pouze na zabíjení. Vin vyhodila hrst mincí. Zatlačila na ně a mrštila je proti skupině kolossů za sebou, potom vyskočila a zatáhla za meč.
Koloss před ní zavrávoral. Skočila mu na záda a vrhla se na dalšího vedle něj. Upadl a Vin vrazila meč do zad nestvůře pod sebou. Odsunula se stranou. Přitáhla si meč umírajícího monstra, srazila jím třetího a potom ho vyhodila, zatlačila na něj a jako obří šíp ho poslala proti hrudi čtvrtého kolosse. Zároveň ji to odhodilo dozadu mimo linii útoku. Vytáhla meč ze zad kolosse, kterého probodla předtím. Jedním pohybem pokračovala dál a zapíchla meč do klíční kosti a hrudníku pátého kolosse. Dopadla na zem. Všichni kolossové kolem ní byli mrtví. Nebyla pomstychtivá. A nebyla zděšená. Nad to byla dávno povznesená. Viděla tehdy Elenda umírat – držela ho přitom ve své náruči – a věděla, že to dopustila ona. Úmyslně. A přesto byl Elend stále naživu. Každý jeho dech byl neočekávaný. Snad si ho ani nezasloužila. Kdysi ji děsilo, že ho zklame. Nějak však našla klid – smíření s tím, že ho nemůže uchránit od toho, aby riskoval život. Pochopení pro to, že mu v tom bránit nechce. Proto už nebojovala se strachem o muže, kterého milovala. Naopak – bojovala s porozuměním. Byla zbraň – Elendova zbraň, zbraň Finální říše. Nebojovala, aby ochránila jednoho muže, ale to, čeho dosáhl, a lidi, které se tolik snažil ochraňovat on. Klid jí dával sílu. Kolossové kolem ní umírali a vzduch byl plný jasně červené krve – příliš světlé na to, aby byla lidská. Jejich armáda měla deset tisíc mužů – tolik jich nedokáže zabít –, ale nemusí za každou cenu vyvraždit úplně všechny. Jen je potřebuje zastrašit. Protože, i když tomu kdysi nevěřila, kolossové strach znají. Viděla to na těch, které měla kolem sebe. Skrývali ho za vztekem a zuřivostí. Zaútočil na ni další koloss. Pomocí cínu s olovem rychle uskočila stranou. Vrazila mu meč do zad a prudce se otočila. Zahlédla obrovské monstrum, jak se prodírá mezi ostatními směrem k ní. Perfektní, pomyslela si. Byl veliký – možná největší, jakého kdy viděla. Musel měřit aspoň pět metrů. Už dávno mu mělo selhat srdce. Kůži měl celou potrhanou a visela mu v cárech po těle. Křičel. Jeho hlas se nesl přes celé bitevní pole. Vin se usmála a spálila dural. Cín s olovem, který už chvíli pálila, okamžitě vzplanul jednou velkou explozí a dodal jí obrovskou sílu. Dural totiž posiloval účinky ostatních kovů, které se pálily současně s ním. Takový kov se okamžitě jednorázově spotřeboval a vydal všechnu svou kumulovanou sílu najednou. Vin spálila ocel a potom zatlačila všemi směry. Její tlak vystřelil jako vlna proti všem, kteří se blížili k ní. Zbraně se jim vytrhly z rukou a obrovská těla se rozletěla na všechny strany jako lehoučké vločky popela pod rudým sluncem. Duralem umocněný cín s olovem ji uchránil, aby ji to neroztrhlo. Cín s olovem i ocel jí okamžitě zmizely. Spotřebovala je tato obrovská exploze síly. Vyndala malou lahvičku s tekutinou, jedním douškem polkla její obsah a obnovila si v těle zásobu kovů. Potom spálila cín s olovem a přeskočila přes popadané a dezorientované kolossy k jejich obrovitému kolegovi, kterého si vyhlédla prve. Jeden z menších kolossů se jí v tom snažil zabránit, ale chytila ho za zápěstí, zakroutila mu rukou a zlomila ji. Potom mu vzala meč, uhnula před výpadem dalšího kolosse, prudce se otočila a podťala další tři. Znovu se obrátila a vrazila meč špičkou do země. Jak očekávala, velký pětimetrový koloss během vteřiny zaútočil a ohnal se mečem, který byl tak těžký, že při jeho letu burácel vítr. Vin svoji zbraň zabodla právě včas, protože ani s cínem s olovem by neměla šanci obra odrazit. Jeho meč dopadl proti ostří jejího, ten však byl pevně ukotven v zemi. Chvěl se jí v ruce, náraz však ustála. Prsty se jí z té obrovské rány ještě třásly, ale pustila meč a vyskočila. Netlačila – nebylo to nutné –
dopadla na záštitu meče a odrazila se od něj. Koloss byl pohledem na to, jak letí uprostřed vlajícího pláště s nohama nataženýma pět metrů nad zemí, šokován. Za letu ho kopla přímo do hlavy. Cítila, jak jí pod nohama zapraskala lebka. Kolossové byli neuvěřitelně odolní, ale cín s olovem na ně stačil. Korálkové oči obra se obrátily v sloup a koloss upadl. Vin lehce zatlačila na meč a držela se chvíli ve vzduchu, aby při dopadu přistála kolossovi přímo na hrudník. Ostatní kolossové kolem ní strnuli. I uprostřed jejich zuřivé ráže je šokovalo, že dokáže jediným kopnutím složit tak obrovské tělo. Jejich mysl však patrně nedokázala dostatečně rychle zpracovat informace o tom, čeho byli svědky. Možná skutečně byli schopni kromě strachu cítit i jakousi opatrnost. Vin se v nich nevyznala natolik dobře, aby to uměla posoudit. Za obvyklých okolností by si v normální kolosské armádě takovýmto činem vysloužila poslušnost všech, kteří to viděli. Tuto armádu však měla pod kontrolou jakási cizí síla. Vin se napřímila a zahlédla v dálce Elendovo zoufale maličké vojsko. Pod jeho vedením se drželo statečně. Lidi bojující proti kolossu by měli kolossové vnímat se stejným respektem jako Vin. Nebyli schopni pochopit, jak jim může čelit tak malá síla. Nepoznali by, jak je Elendova armáda zdecimovaná, viděli by jen, že je malá, a přesto odolává. Vin se otočila a znovu se vrhla do boje. Kolossové se k ní přibližovali s úzkostí, ale nevzdávali se. To pro ně bylo typické. Nevzdávali se nikdy. Cítili strach, ale nejednali podle toho. Byli však oslabení. Viděla, jak se k ní přibližují a jak se tváří. Neměli daleko ke kolapsu. Spálila tedy mosaz a zatlačila na emoce jednoho menšího kolosse. Zprvu odolával. Zatlačila víc. Nakonec se v něm něco zlomilo a už ho měla v moci. Síla, která ho ovládala, byla příliš daleko a byla soustředěná na příliš mnoho nestvůr najednou. Koloss – zmatený a stále posedlý zuřivostí – se zmítal v bouřlivé směsici protikladných emocí – strachu, šoku, zoufalství –, až nakonec Vin zcela podlehl. Okamžitě mu poručila, aby zaútočil na své kolegy. Během chvilky ho zlikvidovali, ale předtím stačil on zabít dva další kolossy. Vin bojovala dál a podmanila si jednoho kolosse, pak druhého. Útočila namátkově, aby je dezorientovala, vybírala si je náhodně. Brzy na bojišti zavládl chaos a Vin už měla malou skupinku kolossů na své straně. Jakmile jeden z nich padl, nahradila ho dvěma jinými. Přitom se ještě stačila ohlížet po Elendově armádě. Uklidnilo ji, že velká část kolossů už bojuje také na jejich straně. Elend se pohyboval kolem nich, už nebojoval, ale snažil se je allomanticky ovládat a přetahovat na svou stranu. Byl to od něho hazard, takhle přijít na vlastní pěst do cizího města, aniž by se s ní domluvil. Na chvíli byla ráda, že se jí podařilo přijít na pomoc včas. Udělala totéž co Elend. Přestala bojovat a místo toho se soustředila na to, aby co nejlépe ovládala své kolossy a postupně k nim po jednom přibírala další, až jich měla téměř stovku. Už to nebude trvat dlouho, pomyslela si. Brzy skutečně zahlédla tmavou tečku ve vzduchu, jak k nim letí padajícím popelem. Za chvíli se změnila v postavu v tmavém plášti. Poletovala kolem kolossů a tlačila na jejich meče. Byla to vysoká osoba bez vlasů, s tetovaným obličejem. V popelavém šeru Vin rozeznala v její tváři dva tlusté bodce místo očí. Inkvizitor. Neznala ho. Inkvizitor zaútočil a sťal obsidiánovými dýkami jednoho z Vininých kolossů. Zaměřil svou tvář bez očí na Vin. Zachvěla se a bezděky ji polila hrůza. Myslí jí proběhl sled vzpomínek. Temná noc, déšť a stíny. Spousta věžiček. Bolest v boku. Dlouhá noc v zajetí v paláci Pána Vládce. Kelsier, Hrdina z Hathsinu, umírající na luthadelské ulici. Spálila elektrum. To kolem ní vytvořilo mrak stínů, obrazů toho, co by mohla v budoucnu udělat. Elektrum, allomantický protějšek zlata. Elend mu začal říkat „atium chudých“. Nemělo velký význam v boji, ale chránilo před soupeřovým atiem.
Zaťala zuby a vrhla se proti kolossům, kteří začali vybíjet ty, jež přetáhla na svou stranu. Mírně zatlačila na spadlý meč. Nechala se jím vynést k inkvizitorovi. Ten čekal s napřaženými dýkami, Vin však v poslední chvíli uskočila stranou. Zatlačila a vytrhla z ruky meč překvapenému kolossovi. Otočila se ve vzduchu a meč mrštila proti inkvizitorovi. Ten ho bez námahy odhodil stranou. Kelsierovi se podařilo inkvizitora porazit, ale stálo ho to obrovské úsilí. Sám o několik chvil později zemřel zasažen úderem Pána Vládce. Už žádné vzpomínky! poručila si Vin. Soustřeď se. Popel ji bičoval do tváří, když se prudce otočila v letu stále ještě plna energie, kterou jí dodal tlak na meč. Dopadla na zem, uklouzla po kolosské krvi a vrazila do inkvizitora. Schválně ho provokovala – brala mu kolossy, buď je přetahovala k sobě, nebo je zabíjela, aby ho oslabila. Teď už se s ním bude muset dát do boje. Vytasila skleněnou dýku – kolossův meč by jí inkvizitor vytrhl – a rozdmýchala cín s olovem. Tělo jí zaplavila síla, rychlost a klid. Inkvizitor však měl cín s olovem také, takže jejich síly byly vyrovnané. Až na jedno. Inkvizitor měl slabé místo. Vin se skrčila, když se rozmáchl sekyrou, a zatáhla za jeho meč, aby mu stačila dostatečně rychle uhnout z cesty. Potom na tentýž meč zatlačila, vymrštila se dopředu a vyrazila dýkou proti inkvizitorovu krku. Ten ji však chytil za ruku s dýkou a zabránil jí v dalším výpadu. Druhou rukou mu zatím sahala po plášti. Rozdmýchala železo a zatáhla, čímž k sobě přitáhla několik kolossů, ji to však odhodilo dozadu. Pohyby pomocí železa a oceli byly vždycky hrubé a trhané a byly spíše otázkou síly než přesnosti. Rozdmýchala cín s olovem a visela na inkvizitorově plášti. Inkvizitor však tahal za zbraně kolossů před sebou, a tím udržoval rovnováhu. Plášť povolil a Vin zůstal v ruce široký kus látky. Inkvizitorova záda byla odhalená a v nich měl mít další bodec, podobný jako v očích. Bodec však měl krytý kovovou destičkou, která mu sahala podél zad až pod ruce a dopředu. Jakýmsi krunýřem. Otočil se a zasmál se, když Vin zaklela. Bodec v zádech byl totiž Achillovou patou inkvizitorů. Kdyby ho vytáhla, inkvizitor zemře. Proto asi přes bodce nosili krunýře, což – jak Vin předpokládala – nebylo za Pána Vládce dovoleno. Pán Vládce chtěl, aby jeho služebníci měli někde slabinu, aby je mohl ovládat. Neměla čas se nad tím zamyslet, protože kolossové stále útočili. Jakmile dopadla na zem a odhodila utržený kus pláště, vrhlo se na ni obrovské modré monstrum. Vyskočila a zatlačila na meč, který proletěl vzduchem pod ní, aby se vymrštila výš. Teď zaútočil i inkvizitor. Vin skákala přes bojiště a všude kolem ní vířil popel. Snažila se přemýšlet. Jediný další způsob, jak zabít inkvizitora, byl setnout mu hlavu. O tom se snadno mluvilo, ale těžko se to dělalo. Zvlášť když měl k dispozici cín s olovem. Dopadla na opuštěný kopec na kraji bojiště. Inkvizitor doskočil do popela vedle ní. Uhnula před ostřím sekyry a snažila se ho dostat co nejblíž k mokřině. Inkvizitor se však ohnal druhou sekyrou. Vin ji sice odrazila dýkou, ale utrpěla ránu na paži. K zápěstí jí stékala teplá krev. Rudá jako slunce. Zlostně broukla a otočila se k soupeři. Usmíval se a to ji zneklidňovalo. Znovu vyrazila proti němu. Cosi se zablesklo. Modré paprsky. Rychle se pohybovaly. Bylo to allomantické znamení, že se v blízkosti nachází kov. Vin se sotva stačila vyhnout útoku, když zezadu inkvizitora překvapila hrst rozhozených mincí. Na desítkách míst se mu zavrtaly do těla.
Vykřikl, otočil se a rozstříkl kolem sebe kapky krve. Na kopec doskočil Elend. Bílou uniformu měl ušpiněnou od popela a krve, ale jeho tvář byla čistá a oči jasné. V jedné ruce držel bojovou hůl a druhou nabíral rovnováhu po dopadu na zem. Ve fyzické allomancii měl zatím rezervy. Přesto byl Mistborn jako Vin. Inkvizitor byl raněný. Kolossové se stahovali ke kopci a šplhali nahoru. Elendovi s Vin však ještě chvilka zbývala. Vyrazila dopředu, nůž napřažený, a Elend zaútočil také. Inkvizitor se snažil oba hlídat, ale úsměv mu pomalu mizel z tváře. Chystal se odskočit pryč. Elend vyhodil minci. Jeden jediný lesklý kousek kovu letěl mezi vločkami popela. Inkvizitor to viděl a znovu se usmál. Bylo zřejmé, že čeká, až Elend na minci zatlačí. Pokud totéž udělá i on, budou se spolu přetahovat. Oba je to odhodí dozadu – inkvizitora na Vin, čímž ji smete, a Elenda do davu kolossů. Jenže nečekal, že má Elend tak obrovskou allomantickou sílu. Jak by mohl? Elend sice zavrávoral, ale inkvizitor byl strašlivým nárazem vymrštěn do vzduchu. Ten má sílu! pomyslela si Vin a dívala se, jak šokovaný inkvizitor padá. Elend nebyl obyčejný allomant – možná ještě neumí s allomancií zacházet nejlépe, ale když rozdmýchal kovy a zatlačil, dokázal divy. Vin se vrhla do útoku, ještě než se inkvizitor stačil zorientovat. Přesto ji chytil za paži a jí vypadl nůž z ruky. Těsné sevření kolem rány jí způsobilo šok. Vykřikla a uskočila stranou. Dopadla na zem a kutálela se, ale potom se znovu postavila na nohy. Svět se kolem ní točil a jen zahlédla Elenda, jak se vrhá s bojovou holí na inkvizitora. Ten zablokoval jeho úder a potom se sklonil a vrazil Elendovi do břicha loket. Elend zasténal. Vin zatlačila na kolosse, kteří byli teď jen kousek od ní, a znovu se vrhla proti inkvizitorovi. Ona ztratila nůž a on upustil sekyry. Viděla, jak se ohlíží do stran, kam upadly, ale nedala mu možnost je sebrat. Zaútočila na něho a snažila se ho srazit na zem. Bohužel však byl mnohem větší a silnější než ona. Kolossové dorazili až k nim. Elend popadl jednu ze sekyr, které ležely na zemi, a udeřil s ní inkvizitora. Inkvizitor sebou prudce trhl a jako by se rozmazal. Elend se rozmáchl už jenom do prázdna. Otočil se a ve tváři mu bylo vidět zděšení, když se na něj inkvizitor vrhl ne se sekyrou, ale s kovovým bodcem podobným těm, které měl v těle, jen hladším a delším. Napřáhl bodec a pohnul se tak rychle, že to bylo nepřirozené nejen pro lidi, ale i pro allomanty. Tohle není cín s olovem, pomyslela si Vin. To není dokonce ani dural. Namáhavě vstala a sledovala inkvizitora. Zpomalil, ale stále se chystal zasáhnout Elenda bodcem přímo do zad. Vin byla příliš daleko, aby mu mohla pomoci. Zato kolossové ne. Vyšplhali se už na kopec a byli sotva pár desítek centimetrů od Elenda a jeho soupeře. Vin v zoufalství rozdmýchala mosaz a zapůsobila na kolosse, který měl k inkvizitorovi nejblíž. Ve chvíli, kdy se inkvizitor chystal na Elenda zaútočit, se její koloss otočil, rozmáchl se svým obrovským klínovitým mečem a udeřil inkvizitora do obličeje. Hlavu od těla neoddělil, jenom ji rozdrtil, ale bylo zřejmé, že to stačí. Inkvizitor bez jediného zvuku padl a zůstal ležet bez hnutí. Kolossové se vyděsili. „Elende!“ vykřikla Vin. „Teď!“ Císař se odvrátil od umírajícího inkvizitora. Viděla mu na tváři, jak se soustředí. Jednou Vin viděla Pána Vládce působit na celé náměstí plné lidí emocionální allomancií. Byl silnější než ona – dokonce mnohem silnější než Kelsier.
Nemohla vidět, jak Elend pálí dural ani zinek, ale cítila to. Cítila, jak jí tlačí na emoce, jak vysílá všeobecnou vlnu síly. Klidnil tisíce kolossů současně. Přestali bojovat. V dálce viděla postávat ve znaveném půlkruhu vyčerpané zbytky Elendovy armády. Kolem padal popel. V poslední době přeháňky už skoro nepřestávaly. Kolossové složili zbraně. Elend zvítězil.
Jsem přesvědčen, že právě to se stalo Rashekovi. Přehnal to. Snažil se spálit mlhu tím, že posune planetu ke slunci, ale přemístil ji příliš daleko, takže byla pro obyvatele příliš horká. To vyřešily Popelečné hory. Zjistil, že hýbat planetami vyžaduje značnou přesnost, a tak místo dalšího přesunu vytvořil sopky, které rlí do vzduu popel a kouř. Tím zhoustla atmosféra, planeta se oladila a slunce zrudlo.
Sazed, vrchní velvyslanec Nové říše, studoval list papíru. Zásady víry Canzi, stálo na něm. O kráse smrtelnosti, významu smrti a životní funkci lidského organismu jako součásti božského celku. Byly to vlastnoručně opsané informace z jeho feruchemické zásobárny, v níž byly uloženy tisíce knih. Pod tímto titulkem měl seznam základních dogmat víry Canzi. Sazed se opřel o opěradlo židle, zvedl papír a znovu procházel poznámky. O tomto náboženství přemýšlel celý den a chtěl dospět k nějakému rozhodnutí. Už předtím věděl o této víře dost, protože celý život věnoval studiu náboženství před Povýšením. Byl to jeho koníček, hlavní zaměření veškeré jeho badatelské činnosti. Potom však přišel den, kdy si uvědomil, že celé jeho studium je k ničemu. Náboženství Canzi si odporuje, usoudil a udělal po straně papíru perem poznámku. Učí, že všeny bytosti jsou součástí „božského celku“, že každé tělo je uměleým výtvorem dua toho, kdo se rozhodne žít na tomto světě. Jenže na druhé straně tvrdí, že zlo se trestá tělem, které nefunguje správně. To je nechutná doktrína, proběhlo mu hlavou. Ti, kdo se narodí s duševními nebo tělesnými vadami, zasluhují soucit, možná lítost, ale nikdy pohrdání. Co tedy vlastně platí? Že si každý, kdo se rozhodne žít na tomto světě, svým duchem vytvoří tělo, nebo že jsme trestáni tím, jaké tělo nám je přiděleno? A co vliv rodových linií na rysy a povahu každého narozeného dítěte? Pokýval hlavou a připsal na konec papíru poznámku. Nelogické, rozporuplné. Evidentně nepravdivé. „Co to tam máš?“ zeptal se Breeze. Sazed zvedl hlavu. Breeze seděl u malého stolku, popíjel víno a jedl hrozny. Na sobě měl svůj obvyklý šlechtický oblek s tmavým sakem a jasně červenou vestou a u sebe bojovou hůl – rád s ní při mluvení gestikuloval. Už stačil vyrovnat váhový úbytek z doby obléhání Luthadelu, takže byl opět statný jako dřív. Sazed sklopil oči. Pečlivě přidal list papíru k asi stovce dalších do tvrdých, látkou potažených desek, zavřel je a převázal. „Nic důležitého, Lorde Breezi,“ řekl. Breeze upil z poháru vína. „Nic důležitého? Pořád se v poslední době hrabeš v nějakých lejstrech. Jakmile máš chvilku volna, najdu tě v nich ponořeného.“ Sazed odložil desky vedle své židle. Jak to vysvětlit? Každý z těch listů v deskách byl nástinem jednoho z víc než tří set různých náboženství, o nichž memoristé nashromáždili informace. Všechna tato náboženství však byla definitivně mrtvá, protože je Pán Vládce tisíc let systematicky potíral.
Před rokem zemřela žena, kterou Sazed miloval. Proto teď chce vědět… musí vědět…, jestli mu nějaké náboženství dá odpověď. Chce najít pravdu, jinak všechna náboženství nemilosrdně zlikviduje. Breeze se na něho stále díval. „Já bych o tom raději pomlčel, Lorde Breezi,“ řekl Sazed. „Jak chceš,“ prohodil Breeze a zvedl pohár. „Možná bys mohl využít své feruchemické schopnosti a poslechnout si, co se děje vedle…“ „To by, myslím, nebylo zrovna zdvořilé.“ Breeze se usmál. „Můj milý Terrismane – to snad opravdu jedině ty můžeš přijít, dobýt město a potom mít starost, aby ses nezachoval nezdvořile k diktátorovi, kterého jsi svrhl.“ Sazed sklopil hlavu a cítil se zaskočen. Breezovu poznámku však nevyvracel. I když s sebou do Lekal City armádu nevzali, přišli skutečně jako dobyvatelé. Jen upřednostňovali jako prostředek papír před mečem. Všechno záviselo na tom, co se děje ve vedlejší místnosti. Podepíše král dohodu nebo ne? Breeze se Sazedem neměli na vybranou, museli čekat. Sazed by byl nejraději vyndal znovu své desky a podíval se na další náboženství. Canzi mu zabralo víc než den, ale už se rozhodl a chtěl postoupit dál. Během posledního roku prošel asi dvě třetiny všech náboženství. Zbyla jich sotva stovka, i když se všemi sektami a podsektami se jejich počet vyšplhal ke dvěma stům. Už byl blízko. Během příštích pár měsíců projde zbytek. Každé náboženství chtěl pečlivě prostudovat. Jistě už jedno z těch, která zbývají, v sobě musí skrývat tu pravdu, na niž tolik čeká. A jistě mu odpoví, co se stalo s duší Tindwyl, aniž by si v tuctu jiných věcí odporovalo. Jenže číst v tuto chvíli před Breezem mu připadalo bezohledné. Přinutil se tedy sedět a trpělivě čekat. Místnost kolem nich byla zdobená ve starosvětském šlechtickém stylu. Sazed už takové nádheře odvykl. Elend většinu svých ozdob prodal nebo spálil, protože jeho lidé potřebovali na zimu jídlo a teplo. Král Lekal to neudělal, možná i proto, že zimy tady na jihu byly mírnější. Sazed vyhlédl oknem vedle své židle. Lekal City nemělo skutečný palác – ještě přede dvěma lety to byla obyčejná venkovská usedlost. Měla však krásný výhled na rozrůstající se okolí – spíše jen jednu velkou chudinskou čtvrť než opravdové město. Přesto k této chudinské čtvrti patřily pozemky, které ležely nebezpečně uvnitř Elendovy obranné zóny. Potřeboval tedy zajistit spojenectví krále Lekala. Vyslal proto kontingent – k němuž patřil i jeho velvyslanec Sazed –, aby zajistil Lekalovu loajalitu. Ten se v sousední místnosti dohadoval se svými poradci o tom, jestli na dohodu přistoupí nebo ne. Přistoupit znamenalo uznat nadřízenost Elenda Ventura. Vrchní velvyslanec Nové říše… Sazed neměl ten titul moc rád, protože z něj vyplývalo, že je občanem říše. Jeho lidé v Terrisu přísahali, že už nebudou nikdy nikomu sloužit. Strávili tisíc let v útlaku, život jejich národa probíhal jako plemenitba zvířat, aby se z nich stali dokonalí oddaní sluhové. Terris si začal vládnout sám až po pádu Finální říše. A zatím se lidem v Terrisu nedařilo. Samozřejmě k tomu přispělo to, že celou terrisskou vládu vyvraždili inkvizitoři a národ nechali bez vedení. Vlastně je to celé jedno velké pokrytectví, pomyslel si Sazed. Pán Vládce byl Terrisman, ale tajil to. Byl jeden z nás, a přitom nám dělal jen to nejhorší. Kde bereme právo odmítat cizince jako své vůdce? Naši kulturu, náš národ a naši víru nepohřbil cizinec, ale vlastní člověk.
A tak Sazed přijal funkci vrchního velvyslance Elenda Ventura. Elend byl jeho přítel a Sazed si ho vážil jako málokoho. Podle jeho názoru neměl pevnost a sílu charakteru Elenda Ventura ani Hrdina z Hathsinu. Císař se nepokoušel získat v Terrisu vládu ani potom, co poskytoval azyl terrisským uprchlíkům. Sazed vlastně nevěděl, jestli jeho národ je nebo není svobodný, ale i tak dlužil Elendu Venturovi mnoho. Proto roli jeho velvyslance přijal rád. I když měl pocit, že by měl dělat jiné věci. Třeba se stát vůdcem svého národa. Ne, pomyslel si a podíval se na desky na židli. Ne, člověk bez víry vést národ nemůže. Nejdřív musím najít tu pravdu. Jestli něco takového existuje. „To jim to teda trvá,“ řekl Breeze a ujídal hrozny. „Člověk by čekal, že po všech těch debatách, který jsme kolem toho vedli, už by dávno měli vědět, jestli to podepíšou nebo ne.“ Sazed pohlédl na dveře s propracovanými řezbami na protější straně místnosti. Jak se král Lekal rozhodne? Má vůbec na vybranou? „Udělali jsme správně, co myslíte, Lorde Breezi?“ zeptal se bezděky. Breeze se ušklíbl. „Tady nejde o to, co je správně a co ne. Kdybychom Lekalovi nepohrozili my, přišel by někdo jiný. To je věc základní strategie. Aspoň tak to vidím já – možná uvažuju příliš chladnokrevně, ale je to tak.“ Sazed zavalitého muže zkoumal. Breeze byl klidař – vlastně ten nejotrlejší a nejbezostyšnější klidař, jakého kdy Sazed poznal. Většina klidařů své schopnosti využívala uvážlivě a působila lidem na emoce jen v nejvhodnějších situacích. Sazed ale cítil Breezovo klidnění i v tuto chvíli, i když jen pokud se na to zaměřil. „Promiňte, Lorde Breezi,“ poznamenal Sazed, „ale tak snadno ze mě hlupáka neuděláte, i když tomu asi věříte.“ Breeze zvedl obočí. „Já vím, že jste dobrý člověk,“ pokračoval Sazed. „I když se to velmi snažíte skrývat. Chtěl byste působit jako kruťas a sobec. Jenže když člověk sleduje nejen, co říkáte, ale i co děláte, víc do vás vidí.“ Breeze se zamračil a Sazed měl dětinskou radost, že ho překvapil. Nejspíš nečekal, že bude tak upřímný. „Drahý příteli,“ pravil Breeze a usrkl vína. „Zklamal jsi mě. Nemluvil jsi zrovna před chvílí o zdvořilosti? Ono tedy není vůbec zdvořilé odhalovat tajné pečlivě skryté nitro chátrajícího starého pesimisty.“ „Tajné pečlivě skryté nitro?“ divil se Sazed. „Že máte dobré srdce?“ „Tuhle věc jsem se dost snažil utajit,“ zažertoval Breeze. „Bohužel jsem slaboch. Ale abych změnil téma, které mě uvádí do rozpaků, dovolil bych si vrátit se k předchozí otázce. Zeptal ses, jestli jsme udělali správně. Správně v tuto chvíli? Když nutíme krále Lekala, aby se stal Elendovým vazalem?“ Sazed přikyvoval. „No, tak tedy,“ řekl Breeze rozvážně, „musím odpovědět, že ano, udělali jsme správně. Když Lekal podepíše dohodu, dostane se mu ochrany Elendovy armády.“ „Ale bude ho to stát jeho svobodnou vládu.“ „Pche,“ mávl Breeze rukou. „My oba víme, že Elend je mnohem lepší panovník než Lekal. Lekalovi lidi bydlí v nedostavěných chatrčích, pro Pána Vládce!“ „To ano, ale musíte připustit, že na ně vyvíjíme nátlak.“ Breeze se zamračil. „Politika už je taková. Sazede, synovec tohohle člověka poslal na Luthadel vojsko kolossů! Má štěstí, že sem Elend nevtrhl a nesrovnal mu město se zemí, aby se pomstil. Máme větší armádu, více rezerv a lepší allomanty. Jeho lidem se bude dařit mnohem líp, když tu dohodu
podepíše. Co je s tebou, příteli? Vždyť jsi přesně takhle argumentoval sám předevčírem za jednacím stolem.“ „Omlouvám se, Lorde Breezi,“ povzdychl Sazed. „Já… nějak mi v poslední době připadá, že je to naopak.“ Breeze nejdřív neodpověděl. „Ještě pořád to bolí, viď?“ zeptal se po chvíli jemně. Ten člověk opravdu moc dobře vidí do emocí druhých, pomyslel si Sazed. „Ano,“ odpověděl šeptem. „To přejde,“ prohlásil Breeze. „Nakonec.“ Přejde? pomyslel si Sazed a odvrátil pohled jinam. Je to už rok. A pořád měl pocit, že už nikdy nebude všechno v pořádku. Někdy přemýšlel o tom, jestli tohle hloubání v náboženstvích není jen útěk před bolestí. Jestli to tak skutečně je, tak to nefunguje. Bolesti se nezbavil, byla všude s ním a všude na něj čekala. Neobstál. Ne, jeho víra neobstála před ním. Nemá už vůbec nic. Všechno je pryč. Nenávratně. „Podívej,“ řekl Breeze, aby na sebe upoutal jeho pozornost, „když tu sedíme a čekáme, až se Lekal rozhodne, tak nám to leze na mozek. Tak co kdybychom si chvíli povídali o něčem jiným? Co kdybys mi řekl o některém z těch náboženství, co jsi nashromáždil? Celý měsíce už ses mě nepokusil obrátit na nějakou víru!“ „Já už skoro rok svoje zásobárny nenosím, Breezi!“ „Ale určitě si něco pamatuješ,“ namítl Breeze. „Proč se mě nepokusíš přesvědčit? Aby to zase na chvíli bylo všechno jako za stara.“ „Já nevím, Breezi…“ Připadalo mu to jako zrada. Jako memorista – terrisský feruchem – skladoval informace v kovových předmětech a později je mohl kdykoli ze zásob znovu vyvolat. Za Finální říše Sazedovi lidé mnoho vytrpěli pro to, aby mohli zásoby informací shromažďovat – nejen o náboženství, ale úplně o všem z doby před Pánem Vládcem. Potom je předávali druhým a feruchemie jim umožňovala, aby byly přesné. Přesto však nikdy neobjevili to, co hledali nejnaléhavěji a co jim vlastně dalo popud vůbec informace shromažďovat – původní víru terrisského lidu. Tu Pán Vládce během prvních století své vlády definitivně vymazal z dějin. Pro to, aby Sazed mohl získat a zachovat tak obrovské množství informací o náboženstvích, muselo trpět a zemřít mnoho lidí. A on ty informace vlastně zahodil. Vypsal si na papír o každém z náboženství poznámky a ty teď nosil s sebou v deskách a zásobárny odložil. Jako by… na nich najednou přestalo záležet. Jsou chvíle, kdy nezáleží na ničem. Snažil se tím příliš nezabývat. Jenže ty myšlenky na něj číhaly ve všech koutech jeho mysli a nedokázal je zapudit. Měl pocit viny a připadal si bezcenný. Pokud věděl, byl poslední feruchem. Teď neměli možnost to zkoumat, ale za celý rok do Elendovy říše žádný uprchlík z Terrisu nepřišel. Musel být tedy poslední. A stejně jako všichni terrisští sluhové byl jako dítě vykastrován. Dědičná schopnost feruchemie s ním tedy pravděpodobně zemře. Možná ještě v terrisských lidech nějaká její stopa zůstala, ale po systematickém úsilí Pána Vládce výchovnými programy feruchemii vymýtit a po vyvraždění synody… situace nevypadala dobře. Sazed měl kovové zásobárny zabalené a nosil je všude s sebou, ale nikdy je nepoužíval. „No?“ povzbuzoval ho Breeze, vstal, přistoupil k němu a také se vyklonil z okna. „Tak řekneš mi o nějakém náboženství? A o jakém? Třeba o tom, jak dělali ty mapy? Nebo to, jak uctívali rostliny?
Určitě taky musí být nějaké, kde uctívali víno. To by se mi líbilo.“ „Prosím, Lorde Breezi,“ ohradil se Sazed a díval se z okna. Venku padal popel. Touto dobou padal vždycky. „Já bych o těchhle věcech nechtěl mluvit.“ „Cože?“ podivil se Breeze. „Jak to?“ „Kdyby byl Bůh, Breezi,“ vysvětloval Sazed, „myslíte, že by nechal tolik lidí umírat za vlády Pána Vládce? Že by dopustil, aby se stalo se světem to, co se s ním děje teď? Nebudu vám – ani nikomu jinému – kázat o náboženství, které neumí na žádnou otázku odpovědět. Už nikdy.“ Breeze mlčel. Sazed spustil ruce dolů a sáhl si na břicho. Breezovy poznámky ho trápily. Vracely ho do doby před rokem, když zabili Tindwyl. Když bojoval s Marshem u Pramene Povýšení a málem přišel o život. I přes oblečení cítil jizvy na břiše, kam ho Marsh zasáhl kovovými předměty tak silně, že mu pronikly kůží až do těla a málem ho zabily. Byly to jeho feruchemické prsteny a on z nich potom načerpal sílu, která mu zachránila život. Krátce nato si však nastřádal zásobu zdraví a nechal si prsteny chirurgicky z břicha odstranit. I když Vin namítala, že mít kovy v těle by mohlo být výhodné, měl Sazed obavy, že mít je tam trvale škodí zdraví. Navíc je tam nechtěl. Breeze se otočil a vyhlédl ven. „Sazede, ty jsi vždycky byl z nás všech nejlepší,“ poznamenal tiše. „Protože jsi v něco věřil.“ „Mrzí mě to, Lorde Breezi,“ řekl Sazed. „Nechtěl jsem vás zklamat.“ „Ne, ty jsi mě nezklamal,“ namítl Breeze. „Protože já ti nevěřím. Ty prostě nemůžeš být ateista, Sazede. To k tobě nejde. Ty se k tomu nakonec vrátíš.“ Sazed se podíval z okna. Byl sice na Terrismana troufalý, ale nechtěl dál argumentovat. „Já jsem ti vlastně nikdy nepoděkoval,“ pokračoval Breeze. „Za co, Lorde Breezi?“ „Za to, že jsi mě před rokem vytáhl z mého vlastního vnitřního vězení,“ odpověděl Breeze. „Že jsi mě tenkrát donutil vstát a jít. Kdybys mi býval nepomohl, nevím…, jak bych dopadl.“ Sazed přikývl. Uvnitř však myslel na mnohem trpčí věci. Ano, viděl jsi zkázu a smrt, příteli. Ale žena, kterou miluješ ty, je stále naživu. Já by se byl sopen vrátit, kdyby ji neztratil. Mohl by se z toho dostat jako ty… Otevřely se dveře. Sazed i Breeze se otočili. Vstoupil pobočník a v ruce držel ozdobný pergamen. Dole byl podpis krále Lekala, malý, stěsnaný, uprostřed velkého prázdného místa. Věděl, že prohrál. Pobočník položil smlouvu na stůl a odešel.
Pokaždé, když se Rashek pokusil něco napravit, ještě víc všeno zkomplikoval. Musel změnit rostlinstvo, aby přežilo drsné podmínky na zemi. Tím však ztratilo velkou část své výživné hodnoty pro člověka. Padající popel by lidi postupně zahubil – trpěli by nemocemi jako horníci, kteří stráví velkou část života pod zemí. A tak Rashek změnil i lidi, přizpůsobil je, aby přežili.
Elend klečel vedle padlého inkvizitora a snažil se nedívat na to, co zbylo z jeho hlavy. Vin se k němu připojila. Všiml si rány na její paži. Jako obvykle jí ani nevěnovala pozornost. Armáda kolossů klidně stála uprostřed bojiště kolem nich. Elenda stále zneklidňovali stejně jako představa, že je má ovládat. Připadal si… jako zrádce už tím, že s nimi má něco společného. Neměl však na vybranou. „Elende, něco není v pořádku,“ řekla Vin. Vzhlédl k ní. „Co? Myslíš, že je někde ještě jeden?“ Zavrtěla hlavou. „To ne. Ale ten inkvizitor se ke konci pohyboval hrozně rychle. Nikdy jsem u nikoho takovouhle rychlost neviděla – ani u allomantů.“ „Musel mít dural,“ mínil Elend a podíval se dolů. Na čas byli s Vin ve výhodě, protože měli přístup k allomantickým kovům, o nichž inkvizitoři dříve nevěděli. Ale podle toho, co se proslýchalo, už tato výhoda padla. Naštěstí měli stále elektrum. Pánu Vládci za to byli opravdu vděční. Atium chudých. Allomant, který pálil atium, byl normálně prakticky nezranitelný. Bojovat s ním mohl jedině jiný allomant, který pálil atium také. Pokud ovšem neměl elektrum. Elektrum takovou nezranitelnost nezaručovalo, protože mu neumožňovalo nahlédnout do bezprostřední budoucnosti jako atium – ale allomant s elektrem byl vůči soupeřově atiu imunní. „Elende,“ namítla Vin a klekla si, „to nebyl dural. Byl i na to moc rychlý.“ Elend se zamračil. Viděl inkvizitora jen koutkem oka, ale tak rychlý mu zase nepřipadal. Vin měla tendenci zveličovat a vždycky hned čekat nejhorší. Jenže taky se málokdy mýlila. Natáhla ruku a strhla inkvizitorovi plášť. Elend se odvrátil. „Vin! A co úcta k mrtvým?“ „K těmhle žádnou úctu nechovám,“ odpověděla. „A nikdy nebudu. Viděl jsi, jak se tě pokoušel zabít jedním svým bodcem?“ „To bylo hodně zvláštní. Třeba se bál, že se nedostane včas k sekyrám.“ „Hele, podívej.“ Elend se otočil. Inkvizitor měl obvyklé bodce – tři mezi žebry z každé strany. Ale… ještě jeden navíc. S tím se Elend ještě u žádného inkvizitora nesetkal. Procházel mu přímo středem hrudníku. Pro Pána Vládce! pomyslel si Elend. To musí jít přímo srdcem. Jak to můžou přežít? Jistě, když je nezabijí dva bodce v mozku, nemůže je patrně zabít ani třetí v srdci.
Vin sáhla na bodec a vytáhla ho. Elend sebou trhl. Zvedla bodec a zamračila se. „Cín s olovem,“ řekla. „Fakt?“ podivil se Elend. Přikývla. „Takže mají celkem deset bodců. Dva v očích a jeden v ramenou, ty jsou z oceli. Šest v žebrech, z toho dva ocelové a čtyři bronzové. A teď ještě tenhle z cínu s olovem – plus ten, co se tě s ním snažil zabít, ten byl nejspíš z oceli.“ Elend zkoumal bodec v její ruce. V allomancii a feruchemii měly různé kovy různý význam – dalo se tedy usuzovat, že i u inkvizitorů bude na materiálu bodců záležet. „Možná vůbec nepoužívají allomancii, ale… něco třetího.“ „Možná,“ připustila Vin, popadla bodec a vstala. „Musíme mu otevřít žaludek a podívat se, jestli měl atium.“ „Tenhle ho možná má.“ V boji s inkvizitory vždycky preventivně pálili elektrum, ale zatím žádný z těch, s nimiž přišli do styku, atium neměl. Vin zavrtěla hlavou a podívala se na bojiště zasypané popelem. „Něco nám uniká, Elende. Jsme jako děti, když si hrajou na to, co viděli u rodičů, ale vůbec neznají pravidla. A… tu hru vymyslel náš protivník.“ Elend obešel inkvizitorovo tělo a přistoupil k ní. „Vin, ale my ani nevíme, jestli nějaký existuje. Ta věc, co jsme viděli před rokem u Pramene… třeba už je to pryč. Třeba to nechtělo nic víc než svobodu.“ Podívala se na něho. Viděl jí v očích, že tomu nevěří. Možná poznala, že on je na tom stejně. „Někde to tu je, Elende,“ šeptala. „A ovládá to inkvizitory. Ví to o nás a ví, co děláme. To proto se vždycky kolossové vrhnou na město, o které my máme zájem. Ovládá to celý svět. Umí to měnit zapsané dokumenty, dělá to zmatky. A zná to naše plány.“ Elend jí položil ruku na rameno. „Ale dnes jsme vyhráli my – a vyneslo nám to tuhle armádu kolossů.“ „Jenže kolik nás to stálo lidských životů?“ Elend nemusel nic říkat. Odpověď znali. Příliš mnoho. Lidí ubývalo. Mlha, Bezednost, byla stále mocnější a brala náhodně vybraným lidem život a všem obživu. Vnější dominancie už úrodnou půdu neměly a jen v malé centrální oblasti okolo Luthadelu bylo zatím ještě dostatek denního světla, aby lidé vůbec mohli něco pěstovat. Ale i tato oblast se viditelně zmenšovala. Naděje, pomyslel si Elend nuceně. Potřebuje ji ode mě. Vždyy ji ode mě potřebovala. Stiskl jí rameno pevněji a přitáhl si ji do náručí. „My to porazíme, Vin. Najdeme si způsob jak.“ Neodporovala mu, ale bylo zřejmé, že ji nepřesvědčil. Přesto se ale ponořila do jeho objetí, zavřela oči a položila mu hlavu na hrudník. Tak stáli uprostřed bojiště před padlým soupeřem, jenže i Elend musel připustit, že se necítí jako vítěz. Když se mu svět rozpadá před očima. Naděje, pomyslel si znovu. Teď patřím k církvi Hrdiny z Hathsinu. Naděje byla jeho prvním přikázáním. Přežít. „Dej mi jednoho kolosse,“ řekla nakonec, když se vymanila z jeho náruče. Elend vybral jednoho ze středně velkých kolossů a nechal ho Vin. Stejně ještě úplně nechápal, jak se tahle stvoření ovládají. Jakmile se to ale podařilo, měl kolosse trvale v moci, i když třeba spal, ať pálil kovy nebo ne. Nechápal na allomancii spoustu věcí. Používal ji teprve rok a to ho ještě odváděly politické povinnosti – byl panovníkem země, čelil spoustě válek a potřeboval nakrmit lidi. Na allomantický trénink mu nezbýval čas.
Jistě, Vin ho tehdy měla na přípravu ještě méně, než zabila Pána Vládce. Jenže Vin byla zvláštní případ. Pro ni byla allomancie tak přirozená jako pro ostatní lidi dýchání, ani ne dovednost, spíš přirozené vyjádření jejího nitra. Elend byl možná silnější – jak vždycky tvrdila –, ale skutečným mistrem byla ona. Vinin koloss zvedl inkvizitorovo tělo a bodec. Elend a Vin scházeli z kopce dolů a koloss, Vinin nový sluha, je následoval směrem k lidské armádě. Jednotka kolossů se rozestoupila a na Elendův příkaz jim uvolnila cestu. Musel potlačit chvění, které ho zaplavilo, i když je ovládal. Fatren, špinavý muž, který vládl městu, chtěl určit skupinu lidí na třídění raněných, ale Elend nebyl přesvědčený o tom, že si skaati s lékařským ošetřením poradí. „Proč přestali?“ zeptal se Fatren. Stál před svými vojáky, když k nim Elend s Vin dorazili na jejich popelem zasypané stanoviště. „Slíbil jsem vám druhou armádu, Lorde Fatrene,“ oznámil Elend. „Tak tady je.“ „Koloss?“ zeptal se. Elend přikývl. „Ale ti nás přece přišli zničit.“ „Jenže teď jsou naši,“ odrazil ho Elend. „Vy, chlapi, jste si vedli dobře. Ať vědí, že zvítězili. Museli jsme toho inkvizitora dostat ven z úkrytu a jediný způsob, jak toho dosáhnout, bylo poštvat proti sobě navzájem jeho mužstvo. Kolossové dostanou strach, když vidí, že nad něčím velkým vítězí něco menšího. Vaši muži byli stateční a díky jejich odvaze teď máme koloss.“ Fatren se poškrábal na bradě. „Takže,“ řekl pomalu, „oni se nás bojí, tak přešli na naši stranu?“ „Něco na ten způsob,“ odpověděl Elend a podíval se na vojáky. V duchu vybídl pár kolossů, aby vystoupili dopředu. „Tihle kolossové budou poslouchat, co jim přikážou vaši vojáci. Ať odnesou raněné zpátky do města. Ale pozor, ať vaši muži na kolosse neútočí a ať je netrestají. Jsou to teď vaši sluhové, jasné?“ Fatren přikývl. „Jdeme,“ pobídla je Vin a pohlédla na malé město. V hlase jí byla znát nedočkavost. „Lorde Fatrene, připojíte se k nám, nebo budete dohlížet na své muže?“ zeptal se Elend. Fatren přimhouřil oči. „Co budete dělat?“ „Musíme získat něco ve vašem městě.“ Fatren se zarazil. „Tak to půjdu.“ Vydal mužům příkazy. Vin zatím netrpělivě čekala. Elend se na ni usmál, Fatren k nim mezitím došel a společně se vydali k vetitanské bráně. „Lorde Fatrene,“ prohodil Elend cestou, „od teď mě budete oslovovat ‚pane‘.“ Fatren odvrátil nervózní pohled od kolossů, kteří postávali kolem. „Rozumíte?“ zeptal se Elend a podíval se mu do očí. „Ehm… ano. Pane.“ Elend přikývl a Fatren zůstal kousek za ním a za Vin, jako by bezděky dával najevo svou podřízenost. Netvářil se nijak odbojně – byl patrně rád, že zůstal naživu. Nakonec asi dostane na Elenda vztek, že ovládl jeho město, ale tou dobou už bude prakticky bezmocný. Jeho lidé už budou zvyklí na jistotu spojenou s tím, že jsou součástí větší říše, a historky o tom, jak Elend porazil koloss a zachránil jejich město, budou mít obrovskou váhu. Fatren už nikdy vládnout nebude. Poroučím tak snadno, pomyslel si Elend. Ještě přede dvěma lety jsem dělal mnohem víc yb než tenhle člověk. On aspoň dokázal udržet v krizové době své lidi pohromadě. Já jsem přišel o trůn a až Vin mi ho musela získat zpátky.
„Mám o tebe strach,“ pronesla Vin. „Bylo to nutný, začínat bitvu beze mě?“ Uhnul pohledem. V jejím hlase nebyla výčitka, ale starost. „Nebyl jsem si jistý, kdy – a jestli vůbec – dorazíš,“ odpověděl. „Prostě nastala vhodná chvíle. Koloss měl za sebou celý den pochodu. Zabili jsme jich snad pět set, než se vůbec rozhodli zaútočit.“ „A co ten inkvizitor?“ naléhala Vin. „To sis opravdu myslel, že si s ním poradíš sám?“ „A ty sis to myslela?“ namítl Elend. „Prala ses s ním dobrou půlhodinu sama, než jsem ti mohl přijít na pomoc.“ Vin tentokrát nepoužila svou obvyklou odpověď – že je mnohem zkušenější Mistborn. Kráčela mlčky. Stále se o něj bála, i když už se ho nepokoušela před každým nebezpečím ochránit. Její láska k němu v sobě zahrnovala jak starost, tak ochotu nechat ho riskovat. A on si toho upřímně cenil. Snažili se být co nejvíc spolu, ale nebylo to vždycky možné – jako zrovna teď, když Elend zjistil, že na nezabezpečené město pochoduje koloss v době, kdy Vin předávala v Luthadelu instrukce Penrodovi. Elend jen doufal, že se vrátí zpátky do jeho vojenského tábora, zjistí, kam odešel, a přijde mu na pomoc. Čekat však nemohl. Byly v sázce tisíce životů. Tisíce životů – a ještě mnohem víc. Nakonec dospěli k bráně. Na valech stála skupina vojáků, kteří buď dorazili do bitvy pozdě, nebo se báli a zůstali stranou. Dívali se na ně s obrovským respektem. Přes Elendovy muže se dostalo několik tisíc kolossů. Pokusili se zaútočit na město. Teď ale stáli bez hnutí a poslušně čekali před náspem. Vojáci otevřeli bránu a pustili dovnitř Vin, Elenda, Fatrena a Vinina kolosse. Na toho se většina pochopitelně dívala nedůvěřivě. Vin mu poručila, aby položil mrtvého inkvizitora a potom aby ji následoval do ulic zasypaných popelem. Měla svou filozofii: Čím víc lidí přijde do kontaktu s kolossy a zvykne si na ně, tím lépe. Nebudou se jich tolik bát a bude se jim proti nim v dalších bitvách lépe bojovat. Za chvilku došli k budově Ministerstva, kterou si Elend prohlédl hned, jakmile vstoupil do města. Vinin koloss přistoupil ke dveřím a začal je bourat. „Barák Ministerstva?“ zeptal se Fatren. „K čemu? My už jsme ho prohledali.“ Elend se na něho podíval. „Pane,“ dodal Fatren. „Ministerstvo bylo napojené přímo na Pána Vládce,“ vysvětloval Elend. „Jeho obligátoři dohlíželi na celou říši a on jejich prostřednictvím ovládal šlechtu, kontroloval obchody a zajišťoval pořádek.“ Koloss vyrazil dveře. Elend vešel dovnitř a spálil cín. Zbystřil se mu zrak a viděl i ve tmě. Vin udělala totéž, jenom jí dalo víc práce dostat se přes polámaná prkna a kusy nábytku na podlaze. Bylo zřejmé, že Fatrenovi lidé budovu nejen „prohledali“, ale i vyrabovali. „Jo, já o obligátorech vím,“ přitakal Fatren. „Tady žádný nejsou, pane. Odešli se šlechtou.“ „Obligátoři plnili jedno velmi významné poslání, Fatrene,“ pokračoval Elend. „Zkoumali allomantické kovy, dědičné schopnosti rodových linií v Terrisu a tak. Nás zajímá právě jeden z těchto projektů.“ „Tady,“ řekla Vin skrytá za čímsi na podlaze. Tajné padací dveře. Fatren se ohlédl. Snad si uvědomil, že s sebou měl mít přece jen pár vojáků. Vin rozsvítila lucernu, kterou kdesi vzala. Ve tmě v podzemí by nestačil ani cín, aby dostatečně viděli. Vin otevřela padací dveře a společně se vydali dolů po žebříku. Končil ve vinném sklepě. Elend se zastavil uprostřed malého sklípku a prohlížel si ho. Vin zatím zkoumala zdi. „Mám to,“ oznámila o pár vteřin později a tloukla pěstí do kamenného bloku ve zdi. Elend přistoupil k ní. Byla tam
skutečně mezi kameny malá, sotva viditelná štěrbina. Elend spálil ocel a v tu chvíli se objevily dva tenké modré paprsky ukazující ke kovovým destičkám schovaným za kameny. Dva silnější paprsky směřovaly dál za Elenda k velké kovové desce vsazené do zdi a přichycené velkými šrouby. „Připraven?“ zeptala se Vin. Elend přikývl a spálil železo. Oba zatáhli za destičky umístěné za zdí a udržovali rovnováhu tahem za desku vzadu. Elenda opět překvapila předvídavost Ministerstva. Jak mohli tušit, že se jednou jejich města zmocní skaati? A přesto tyto dveře byly nejen utajené, ale navíc je mohl otevřít pouze allomant. Elend stále tahal oběma směry současně a měl pocit, jako by se o jeho tělo prali dva koně. Naštěstí však pálil cín s olovem, a tím si udržoval takovou sílu svalů, aby ho současný tah na dvě protilehlé strany neroztrhl. Vin za ním těžce oddychovala. Brzy se zeď posunula kousek k nim. Žádné páčení by bývalo nemohlo tlustou zdí pohnout a rozbořit ji by vyžadovalo zdlouhavou těžkou práci. Pomocí allomancie však uvolnili tajný vchod během okamžiku. Nakonec zeď povolila úplně. Vin si s úlevou oddychla. Elend viděl, že to pro ni bylo obtížnější než pro něho. Někdy mu nepřipadalo spravedlivé, že má víc síly než ona – nakonec je allomantem daleko kratší dobu. Vin sebrala lucernu a vešli do otevřených dveří. Místnost byla plná polic. Byly jich tam stovky. Tisíce. „Co to je?“ zeptal se Fatren. „Potraviny,“ odpověděl Elend. „A základní zásoby. Zdravotní potřeby, oblečení, voda.“ „Tolik,“ divil se Fatren. „A zrovna tady…“ „Přiveďte další muže,“ nařídil Elend. „Vojáky. Budeme potřebovat hlídat vchod, aby sem nikdo nevlezl a nerozkradl to.“ Fatren se zatvářil zatvrzele. „Tohle ale patří mým lidem.“ „Mým lidem, Fatrene,“ zdůraznil Elend a sledoval, jak Vin vstupuje s lucernou do místnosti. „Teď je město moje i s tím, co v něm je.“ „Vy jste nás přišel vykrást,“ obvinil ho Fatren. „Jako ty banditi, co nás chtěli připravit o město vloni.“ „Ne,“ odmítl Elend a otočil se k muži ušpiněnému od popela. „Já jsem vás přišel dobýt. To je rozdíl.“ „Já žádný nevidím.“ Elend zaťal zuby, aby se udržel a něco mu neodsekl. V poslední době byl nervózní. Byl to důsledek únavy, vyčerpání z toho, že vládne říši, která je patrně odkázaná k zániku. Ne, řekl si. Lidé jako Fatren nepotřebují dalšího tyrana. Potřebují někoho, ke komu by mohli vzhlížet. Došel až k němu a záměrně ho neovlivňoval emocionální allomancií. Klidnění bylo v mnoha situacích efektivní, ale jeho účinky byly velmi krátkodobé. Rozhodně to nebyla cesta k získání trvalých spojenců. „Lorde Fatrene,“ řekl. „Byl bych rád, kdybyste uvážlivěji volil slova. Co by se stalo, kdybych vás teď nechal? S tolika potravinami a bohatstvím, které tady je? Můžete věřit svým lidem, že to nevyberou, vojákům, že to nerozprodají do jiných měst? A co se stane, až se tajemství o vašich zásobách provalí? Budete čekat s otevřenou náručí na ty tisícové davy uprchlíků, co se sem pohrnou? Poskytnete jim ochranu? A ochráníte taky tuhle jeskyni před nájezdy banditů, které přijdou hned po uprchlících?“ Fatren mlčel. Elend mu položil ruku na rameno. „Stojím za tím, co jsem řekl, Lorde Fatrene. Vaši lidé bojovali
dobře. Byl jsem velmi mile překvapen. Za své dnešní vítězství vděčí vám – vaší prozíravosti, vašemu výcviku. Ještě před pár hodinami počítali s tím, že je vyvraždí koloss. A teď jsou nejen v bezpečí, ale ještě pod ochranou mnohem větší armády. Neoponujte mi. Bojovali jste dobře, ale je načase, abyste měli spojence. Nebudu vám lhát – obsah té jeskyně si odnesu, ať se bráníte nebo ne. Ale zaručím vám ochranu mou armádou, stabilní dodávky potravin a mé čestné slovo, že pode mnou můžete dál vládnout svému městu. Je potřeba, abychom postupovali společně, Lorde Fatrene. Jedině tak máme oba šanci přežít příštích pár let.“ Fatren zvedl hlavu. „Jistě, máte pravdu,“ řekl. „Dojdu pro ty vojáky, co jste chtěl, pane.“ „Děkuji,“ přikývl Elend. „A jestli máte někoho, kdo umí psát, pošlete ho taky. Musíme sepsat, co tu je.“ Fatren přikývl a odešel. „Tohle jsi dřív neuměl,“ ozvala se Vin kousek od Elenda. Její hlas se rozlehl celou jeskyní. „Tohle? Co jako?“ „Takhle někomu poroučet,“ vysvětlila. „Vzít někomu moc. Býval bys nechal tyhle lidi hlasovat o tom, jestli se k tvé říši chtějí připojit nebo ne.“ Elend se ohlédl ke dveřím. Potom chvíli stál tiše. Emocionální allomancii nepoužil, ale přesto měl pocit, že Fatrena k něčemu násilně donutil. „Někdy mám pocit, že jsem všechno prohrál, Vin. Přece musí být ještě jiný způsob.“ „Teď momentálně není,“ odpověděla, došla až k němu a dala mu ruku kolem ramen. „Oni tě potřebujou, Elende. Ty to přece víš.“ Přikývl. „Vím to. Jen se nemůžu zbavit pocitu, že lepší člověk by našel způsob, jak skloubit svou vládu s vůlí svého lidu.“ „To jsi udělal,“ chlácholila ho. „Tvoje parlamentární Shromáždění v Luthadelu pořád vládne a ve všech královstvích, který ti teď patří, se dodržují práva skaatů.“ „Kompromisy,“ namítl Elend. „Dělají, co chtějí, dokud se proti tomu nepostavím.“ „To stačí. Buď realista, Elende.“ „Když jsem se scházel s přáteli, měl jsem ty nejodvážnější sny o velkých věcech, které udělám. Byl jsem vždycky idealista.“ „Jenže císaři tuhle výsadu nemají,“ namítla tiše. Elend se na ni podíval, potom vzdychl a otočil se.
Vin stála a pozorovala Elenda ve světle lucerny. Nechtěla u něj vidět takovou lítost a… zklamání. Svým způsobem to bylo horší než nedostatek sebevědomí, s nímž bojoval dřív. Měl navzdory všemu, čeho dosáhl, pocit, že zklamal. Přesto se ale nad tento pocit dokázal povznést a pracovat. Byl tvrdší, než býval. Nebyla to nutně špatná vlastnost. Starého Elenda ostatní snadno přehlíželi a nebrali vážně. Viděli v něm génia, který měl dobré myšlenky, ale špatnou schopnost vést. Přesto teď něco z toho postrádala. Ten jeho prostý idealismus. Elend byl stále optimista, byl stále myslitel, ale už to bylo omezené vším tím, co musel podstoupit. Sledovala ho, jak prochází mezi regály se zásobami a kreslí prstem čáru v prachu. Potom prst zvedl a chvíli se na něj díval a potom jím luskl a rozvířil špetku prachu. Nosil plnovous a vypadal mužněji – jako vojenský velitel, kterým se stal. Rok tuhého výcviku v allomancii a šermování mu zocelil svaly, takže si musel nechat uniformy upravit, aby mu seděly. Ta, co měl na sobě, teď byla potřísněná z bitvy.
„To je úžasné místo, co?“ řekl. Vin se otočila a podívala se po temné jeskyni. „Je.“ „On věděl, Vin,“ prohlásil. „Pán Vládce. On tušil, že jednou tyhle časy přijdou. Časy, kdy se vrátí mlhy a kdy nebude co jíst. Tak připravil tyhle zásoby.“ Došla k němu na konec regálu. Věděla už z jeskyní, které objevili dříve, že potraviny jsou ještě použitelné. Většinou byly vyrobeny v jeho konzervárně a měly trvanlivost několik let. Bohužel se však museli Vin s Elendem postarat o víc lidí než jen o tohle město. „Představ si, kolik ho to muselo stát úsilí,“ zamyslel se a otáčel v ruce konzervu dušeného hovězího masa. „Musel to každých několik let obnovovat – nepřetržitě vyrábět další a další konzervy. A dělal to celá staletí, aniž by to někdo tušil.“ Pokrčila rameny. „Ono není těžký udržet tajemství, když má člověk postavení boha a kolem sebe fanatický kněžstvo!“ „To ano, ale ta práce…, co to jenom všechno obnášelo…“ Elend se odmlčel a podíval se na Vin. „A víš, co to znamená?“ „Co?“ „Že Pán Vládce předpokládal, že je možné to porazit. Tu Bezednost, tu věc, co jsme pustili. Pán Vládce si myslel, že má šanci nakonec vyhrát.“ Vin se ušklíbla. „To nemusí znamenat tohle, Elende.“ „Proč by to tedy všechno dělal? Musel být přesvědčený, že bojovat proti tomu má smysl.“ „Lidi vždycky bojujou, Elende. Každý umírající stvoření do poslední chvíle bojuje o život.“ „Ale stejně musíš přiznat, že ty jeskyně jsou dobrým znamením,“ řekl. „Dobrým znamením?“ zeptala se tiše a přikročila k němu. „Elende, ty se v tom prostě snažíš najít naději, ale mně už vidět kdekoli dobrý znamení dělá v poslední době potíže. Přece musíš připustit, že slunce je čím dál temnější. Červenější. Tady na jihu je to ještě horší.“ „No,“ namítl Elend, „mně se nezdá, že by se slunce nějak změnilo. To je spíš tím kouřem a popelem ve vzduchu.“ „Což je další problém,“ pokračovala Vin. „Popel teď padá skoro nepřetržitě. Lidi už nezvládají odklízet ho z ulic. Bere nám světlo, všechno pak vypadá tmavší. I kdyby příští úrodu nezničila mlha, udělá to popel. Přede dvěma lety – když jsme bojovali v Luthadelu s kolossem – jsem poprvé v Centrální dominancii zažila sníh. Loňská zima byla ještě horší. Proti tomuhle nemáme šanci bojovat, Elende, i kdybychom měli sebevětší armádu.“ „Co očekáváš, že udělám, Vin?“ zeptal se a bouchl konzervu zpátky na polici. „Ve vnějších dominanciích se sbírá koloss. Když se nepřipravíme na obranu, tak naši lidé ani vyhladovět nestačí, protože mezitím budou po smrti.“ Zavrtěla hlavou. „Armády jsou pomíjivá záležitost. Tohle,“ řekla a rozmáchla se rukou po jeskyni, „tohle je taky pomíjivá záležitost. Co tu vlastně děláme?“ „Snažíme se přežít. Kelsier říkal –“ „Kelsier je mrtvý, Elende!“ odsekla. „Copak jsem jediná, kdo vidí tu ironii? Říkáme mu Hrdina, ale on to vlastně osobně vzdal jako první. Nechal se udělat mučedníkem. Svým způsobem spáchal sebevraždu. Copak to je hrdinství?“ Chvíli stála a dívala se na něho. Zhluboka oddechovala. Podíval se na ni. Její výbuch ho zarazil. Co to dělám? pomyslela si. Před vílí jsem přemýšlela o tom, jak moc jsem vždyy obdivovala jeho optimismus. Proč se s ním teď hádám?
Oba byli na pokraji nervového vypětí. „Já ti neumím odpovědět, Vin,“ řekl Elend uprostřed temné jeskyně. „Ani neumím pochopit, jak bojovat proti něčemu takovému jako mlha. Já si umím poradit jedině s těmi vojsky. Nebo se to aspoň učím.“ „Promiň,“ omluvila se a otočila se. „Nechtěla jsem se hádat. Jen jsem z toho všeho zoufalá.“ „Ale děláme pokroky,“ prohlásil. „Určitě na něco přijdeme, Vin. Uvidíš, že to zvládneme.“ „Myslíš?“ zeptala se a podívala se mu do očí. „Ano,“ odpověděl. Věřila mu. Byla v něm naděje. Doufal. Vždycky dokázal doufat. To byla jedna z hlavních příčin, proč ho tolik milovala. „Tak pojď,“ pravil a položil jí ruku na rameno. „Ať najdeme to, pro co jsme přišli.“ Šla s ním do hlubin jeskyně a svého kolosse nechala vzadu, protože zvenčí zaslechli kroky. Přišli sem z více důvodů. Zásoby a potraviny – které míjeli na takřka nekonečných regálech – byly důležité. Ale to nebylo všechno. Vzadu na hrubé kamenné stěně jeskyně byla zasazena velká kovová tabule. Vin z ní začala nahlas číst text. „Toto je poslední kov, o kterém vás budu informovat,“ četla. „Nejsem si jist jeho účelem. Svým způsobem umožňuje nahlížet do minulosti. Čím by člověk byl nebo čím by se mohl stát, kdyby měl na vybranou. Je podobný zlatu. Už se vám asi vrátily mlhy. Jsou zlé a nenávistné. Ignorujte je. Nevycházejte, když jsou venku. Zdá se, že nás chtějí zničit. Pokud se dostanete do potíží, můžete ovládnout kolossy a kandry, když bude několik allomantů současně působit na jejich emoce. Nechal jsem jim toto slabé místo. Zacházejte s jejich tajemstvím moudře.“ Pod tím následoval seznam složených allomantických kovů. Jeden z nich Vin už znala – slitinu atia, které říkali malatium. Kelsierův jedenáctý kov. Takže Pán Vládce o něm věděl. A u ostatních tápal stejně jako oni, k čemu vlastně slouží. Nápis na tabuli napsal samozřejmě Pán Vládce. Nebo ho aspoň nechal napsat. Podobné ocelové tabule našli i na všech předchozích místech. Například v Urteau se dozvěděla o elektru. V jedné takové jeskyni na východě našli popis duralu – i když o něm už také věděli. „Takže nic moc nového,“ řekl Elend zklamaně. „O malatiu a o ovládání kolossu už jsme věděli. I když mě nikdy nenapadlo použít několik klidařů současně. To by se mohlo hodit.“ Původně si mysleli, že ovládat koloss může jedině Mistborn a musí pálit dural. „To nevadí,“ uklidňovala ho Vin a ukázala na druhou polovinu tabule. „Máme ještě tohle.“ Na druhé polovině tabule byla mapa vyrytá v oceli, podobná těm, které našli v dalších třech jeskyních. Zobrazovala Finální říši, rozdělenou na dominancie. Uprostřed byl čtvercem označen Luthadel a křížek na západě ukazoval to, pro co sem přišli – umístění poslední jeskyně. Předpokládali, že jich je pět. První našli v podzemí v Luthadelu blízko Pramene Povýšení. Na ní bylo označeno místo, kde je druhá. Bylo to na východě. Třetí ležela v Urteau – Vin se do ní tajně dostala, ale zatím se jim nepodařilo zajistit z ní zásoby. A ta je zavedla sem na jih. Na každé mapě byla dvě čísla – pětka a nižší číslo. Luthadel měl jedničku, tato jeskyně čtyřku. „Je to tak,“ řekla Vin a přejížděla prsty po vyrytých nápisech na tabuli. „Západní dominancie. Odhadl jsi to dobře. To je někde u Chardeesu?“ „Fadrex,“ upřesnil Elend.
„Cettův domov?“ Přikývl. Vyznal se v geografii daleko lépe než Vin. „Takže to je to místo,“ poznamenala. „Tam to musí být.“ Elend se jí podíval do očí a z jeho pohledu bylo patrné, že jí rozumí. Jeskyně byly postupně stále větší a obsahovaly mnohem více bohatství. Každá byla na něco zaměřená – v první byly kromě ostatních zásob zbraně, ve druhé dřevo. Jak postupovali od jedné jeskyně ke druhé, byli stále zvědavější, co bude v té poslední. Určitě něco velkého. Možná přímo to, na co stále myslí. Atium Pána Vládce. To byl ten nejcennější poklad Finální říše. Všichni ho celá léta hledali, ale nikdo ho nikdy nenašel. Někteří tvrdili, že vůbec neexistuje. Ale Vin měla pocit, že existovat musí. Přestože Pán Vládce tisíc let těžil atium, byť v jediném dole, kde se dal tento vzácný kov v celé říši nalézt, do ekonomiky ho šlo jen velmi málo. Nikdo nevěděl, co dělá Pán Vládce s tou větší částí, kterou celá ta léta někde shromažďoval. „No, ještě se moc neraduj,“ krotil ji Elend. „Nemáme jediný důkaz, že v té poslední jeskyni to atium najdeme.“ „Musí tam být,“ trvala na svém Vin. „To dá rozum. Kam jinam by ho mohl Pán Vládce dát?“ „Kdybych uměl na tohle odpovědět, tak už bych ho dávno měl.“ Zavrtěla hlavou. „Dal ho někam, kde bude v bezpečí, ale kde se nakonec najde. Tyhle mapy tu nechal jako vodítko svým nástupcům, kdyby byl – z nějakýho důvodu – poražen. Nechtěl, aby ho hned našli nepřátelé.“ Byl to řetěz nápověd, které všechny končily na jednom místě – u poslední jeskyně. U té nejdůležitější. Mělo to logiku. Muselo ji to přece mít. Elend ale nevypadal, že by ho přesvědčila. Třel si bradu a znovu si prohlížel tabuli osvětlenou plamenem lucerny. „I kdybychom ho našli,“ řekl, „nejsem si jistý, jestli nám to teď k něčemu bude. K čemu nám jsou teď peníze?“ „To nejsou jen peníze,“ namítla. „To je moc. Zbraň, se kterou se dá bojovat.“ „Bojovat proti mlhám?“ Mlčela. „Možná ne,“ připustila nakonec. „Ale proti kolossu a dalším armádám. S atiem budeš mít říši zabezpečenou… Navíc atium k tomuhle všemu nějak patří, Elende. Má význam jenom pro allomancii – ale allomancie neexistovala před Povýšením.“ „To je další nezodpovězená otázka,“ řekl Elend. „Jak a proč ze mě ten kovový korálek, co jsem spolkl, udělal Mistborna? Kde se vzal? Proč je u Pramene Povýšení a jak se tam dostal? Proč tam zbyl jen jeden? Kde jsou ty ostatní?“ „Třeba najdeme odpověď ve Fadrexu,“ shrnula Vin. Přikývl. Věděla, že jsou pro něj informace obsažené v ukrytých skladištích zásob rozhodujícím důvodem, proč chce pátrat dál. A hned za nimi samozřejmě potraviny. Pro něj byla možnost, že najdou atium, celkem nepodstatná. Vin nedokázala vysvětlit, proč má pocit, že se v této věci tak mýlí. Atium je důležité. Ona to prostě ví. Znovu se podívala na mapu a trochu jí to zvedlo náladu. Musí do Fadrexu. To je jisté. Čeká tam na ně odpověď. „Dobýt Fadrex nebude snadné,“ poznamenal Elend. „Ceovi nepřátelé se tam dost dobře zabydleli. Slyšel jsem, že to tam má na povel bývalý obligátor.“ „To atium za to stojí,“ řekla Vin. „Jestli tam je,“ namítl. Příkře se na něho podívala.
Zvedl ruku. „Já se jen snažím dělat, co mi řekneš, Vin. Snažím se být realista. Ale souhlasím s tím, že Fadrex za to úsilí stojí. I kdyby tam atium nebylo, potřebujeme ty zásoby. A potřebujeme vědět všechno, co nám Pán Vládce odkázal.“ Přikývla. Sama už atium dávno neměla. Poslední kuličku spálila před rokem a půl a nikdy si nezvykla na ten pocit bezbrannosti, když atium neměla. Elektrum pomáhalo, ale ne tak docela. Na druhé straně jeskyně se ozvaly hlasy a Elend se otočil. „Musím jít za nimi,“ prohlásil. „Musíme to tu rychle zorganizovat.“ „Řekl jsi jim, že je budeme muset přestěhovat do Luthadelu?“ Zavrtěl hlavou. „Nebudou chtít,“ pravil. „Mají svou nezávislost. Vždycky jsme si to tak přáli.“ „Není jiná možnost, Elende,“ namítla. „Tohle město už je mimo náš obranný rádius. Kromě toho tady nemůžou mít už víc než pár hodin denního světla bez mlhy. Nebudou mít úrodu.“ Elend přikyvoval, ale stále se díval kamsi do tmy. „Já přijdu, zbavím je vlády nad městem, připravím je o poklad a potom je vystěhuji z jejich domovů. A potáhnu na Fadrex. Dobývat další město.“ „Elende –“ Zvedl ruku. „Já vím, Vin. Udělat se to musí.“ Obrátil se, nechal tam lucernu a odcházel ke dveřím. Přitom se napřímil a výraz ve tváři mu zpřísněl. Vin se otočila zpátky k tabuli a znovu četla slova Pána Vládce. Na podobné ocelové tabuli objevil Sazed starý text Terrismana Kwaana, který změnil svět svým prohlášením, že objevil Hrdinu věků. Kwaan se na tabuli vyznal ze všech svých omylů a varoval lidstvo, že existuje nějaká neznámá síla, která se snaží změnit historii a náboženství. Obával se, že tato síla se snaží navést lidi v Terrisu, aby vyslali „Hrdinu věků“ k Prameni Povýšení, aby ji osvobodil. A přesně to udělala Vin. Nazvala se Hrdinou věků a uvolnila tu nepřátelskou energii v dobré víře, že obětuje své vlastní potřeby pro dobro světa. Přejela prsty po velké tabuli. Musíme udělat víc, než jen vyhrát války, pomyslela si a zachvátil ji vztek na Pána Vládce. Když jsi věděl tolik, proč jsi nám neodkázal víc? Co je pár map rozmístěný v jeskyní se zásobami potravin? A pár odstavců o kove, které nám sotva k něčemu budou! K čemu je jeskyně plná potravin, když máme uživit celou říši? Zarazila se. Prsty – mnohem citlivějšími díky cínu, který pálila, aby se ve tmě jeskyně lépe orientovala – přejížděla po zářezech na povrchu desky. Klekla si a naklonila se k ní blíž. Úplně dole našla na konci pár mnohem menších písmen. Dejte pozor, co říkáte, stálo tam. Slyší vás to. Umí to číst, co píšete. Bezpečné jsou jenom vaše myšlenky. Zachvěla se. Bezpečné jsou jenom vaše myšlenky. Co všechno Pán Vládce poznal ve chvíli své transformace? Co všechno nosil v mysli a nikdy nenapsal ze strachu, aby myšlenky nebyly odhaleny? Protože předpokládal, že tím, kdo příště získá moc z Pramene, bude opět on? Je možné, že měl v plánu využít tu sílu, aby porazil tu věc, kterou Vin uvolnila? Odsoudili jste sami sebe… Poslední slova Pána Vládce, která pronesl ve chvíli, než mu vrazila do srdce kopí. On věděl. Už tehdy. Ještě než začaly přicházet mlhy ve dne, než začala vnímat ty zvláštní impulsy, které ji přivedly k Prameni Povýšení – už tehdy se obával o svět. Dejte pozor, co říkáte… Bezpečné jsou jenom vaše myšlenky.
Z tohohle musím vyázet. Musím spojit všeno, co víme, a najít způsob, jak porazit – nebo přelstít – tu věc, co jsem osvobodila. A nemůžu o tom s nikým mluvit, jinak se dozví, že mám něco v plánu.
Rashek brzy dokázal vnést do věcí, které se světem udělal, rovnováhu. Bylo to štěstí, protože jeho moc ryle zmizela. I když mu síla, kterou na víli měl, připadala obrovská, byl to ve skutečnosti jen malý zlomek něčeho mnohem většího. Jistě, nakonec sám sebe ve svém náboženství začal nazývat „Dílem Věčnosti“. Možná ápal daleko víc, než mu připisuji. Nicméně mu můžeme poděkovat za svět bez květů, kde rostliny mají hnědé listy, a ne zelené, a kde lidé přežívají mezi vločkami černého popela ve vzduchu.
Jsem moc slabý, pomyslel si Marsh. Najednou se mu v hlavě rozjasnilo. To se stávalo ve chvílích, kdy ho Zmar nehlídal. Bylo to, jako by se probudil ze zlého snu a ještě si pamatoval každý detail, co v něm viděl, ale přitom byl příliš zmatený, aby mohl nějak zareagovat. Procházel táborem kolossů. Zmar ho měl stále v moci jako vždycky. Momentálně však na něj nenaléhal a v těchto chvílích se Marshovi někdy vracela jeho vlastní vůlí ovládaná mysl. Nemůžu proti tomu bojovat, pomyslel si. Byl si jistý, že mu Zmar nemůže číst myšlenky. Přesto se však proti němu nijak bojovat nedalo. Jakmile se o to pokusil, Zmar mu okamžitě zastřel mysl. To už si mnohokrát ověřil. Podařilo se mu sotva zvednout prst nebo zastavit krok. Na víc se nezmohl. Bylo to deprimující. Marsh se však vždycky pokládal za praktického člověka a donutil se pohlédnout pravdě do očí. Nikdy nebude mít nad svým tělem tolik moci, aby se dokázal zabít. Procházel táborem a kolem něho padal popel. Copak někdy v poslední době nepadal? Skoro si přál, aby ho Zmar stále pevně držel v moci, aby se mu jeho vlastní myšlenky nevracely. Když se to stalo, viděl jen bolest a zkázu. Když je však ovládal Zmar, připadal mu padající popel krásný, rudé slunce úžasné a svět ve smrtelné křeči nádherný. Šílenství, pomyslel si. Blížil se do středu tábora. Musím se zbláznit. Abych z toho utekl. Uprostřed tábora se k němu přidali další inkvizitoři. Kráčeli mlčky, jen jim tiše šustily pláště. Nikdy nemluvili. Zmar je měl v moci všechny, tak proč se zdržovat mluvením? Marshovi bratři měli obyčejné bodce v hlavě, ale viděl u nich i neklamné známky nových bodců v zádech a hrudníku. Mnoho z nich jim implantoval sám Marsh a přitom zabil Terrismany, které buď chytili a zajali na severu, nebo je vystopovali ve vnitrozemí. I on měl nové bodce. Některé mu procházely přímo středem hrudníku, jiné mezi žebry. Byly krásné. Nevěděl proč, ale vzrušovaly ho. Bodce byly znamením smrti, a to by stačilo samo o sobě – ale nebylo to ještě všechno. Věděl, že inkvizitoři nebyli dokonalí – Pán Vládce jim upřel některé schopnosti, aby je mohl lépe ovládat. Až teď už je měli všechny. Je to krásný svět, pomyslel si, zvedl tvář proti padajícímu popelu a cítil na kůži jeho černé konejšivé vločky.
1. Referenční schéma kovů 2. Jména a názvy 3. Shrnutí předchozích knih Rozsáhlé komentáře ke každé kapitole knihy společně s vyneanými scénami, velmi zajímavý blog a další obšírné informace najdete na www.brandonsanderson.com.
REFERENČNÍ SCHÉMA KOVŮ železo allomantické působení: tahá za zdroje kovů v okolí feruchemická zásobárna: fyzické hmotnosti hemalurgicky přenáší: lidskou sílu
ocel allomantické působení: tlačí na zdroje kovů v okolí feruchemická zásobárna: fyzické rychlosti hemalurgicky přenáší: allomantické fyzické schopnosti
cín allomantické působení: zbystřuje smysly feruchemická zásobárna: smyslových schopností hemalurgicky přenáší: lidské smysly
cín s olovem allomantické působení: posiluje fyzické schopnosti feruchemická zásobárna: fyzické síly hemalurgicky přenáší: feruchemické fyzické schopnosti
mosaz allomantické působení: klidní (tlumí) emoce feruchemická zásobárna: tepla hemalurgicky přenáší: feruchemické duševní schopnosti
zinek allomantické působení: vzněcuje (posiluje) emoce feruchemická zásobárna: duševní bystrosti hemalurgicky přenáší: lidskou emocionální sílu
měď allomantické působení: skrývá allomancii feruchemická zásobárna: vzpomínek hemalurgicky přenáší: lidskou duševní sílu
bronz
allomantické působení: umožňuje vnímat allomantické impulsy feruchemická zásobárna: bdělosti hemalurgicky přenáší: allomantické duševní schopnosti
hliník allomantické působení: eliminuje allomantické zásoby kovů feruchemická zásobárna: neznámá hemalurgicky přenáší: allomantické zesilující schopnosti
dural allomantické působení: zesiluje působení dalšího spalovaného kovu feruchemická zásobárna: neznámá hemalurgicky přenáší: není známo
atium allomantické působení: umožňuje vidět do budoucnosti druhých feruchemická zásobárna: věku hemalurgicky přenáší: allomantické schopnosti související s časem
malatium allomantické působení: umožňuje vidět do minulosti druhých feruchemická zásobárna: neznámá hemalurgicky přenáší: není známo
zlato allomantické působení: umožňuje vidět do vlastní minulosti feruchemická zásobárna: zdraví hemalurgicky přenáší: není známo
elektrum allomantické působení: umožňuje vidět do vlastní budoucnosti feruchemická zásobárna: neznámá hemalurgicky přenáší: není známo
Alendi: Muž, který před tisíci lety, před Povýšením Pána Vládce, dobyl svět. Vin našla v paláci Pána Vládce jeho deník a domnívala se – zprvu –, že jde o Pána Vládce. Později bylo odhaleno, že Pán Vládce byl Rashek, Alendiho sluha, který ho zabil a postavil se na jeho místo. Alendi byl přítel a chráněnec terrisského učence Kwaana, který se domníval, že by Alendi mohl být Hrdinou věků. Allomancie: Mystická dědičná schopnost pálit uvnitř těla kovy, a tím krátkodobě získávat zvláštní schopnosti. Allomantická kotva: Kovový předmět, na který allomant tlačí nebo za který tahá, když pálí železo nebo ocel. Allomantické kovy: Existuje osm základních allomantických kovů. Jsou párové. Pár tvoří základní kov a jeho slitina. Allomantické kovy lze rozdělit na dvě skupiny – na kovy interní (cín, cín s olovem, měď, bronz) a externí (železo, ocel, zinek, mosaz). Dlouho se předpokládalo, že existuje pouze deset allomantických kovů – osm základních, zlato a atium. Objev slitin zlata a atia však rozšířil počet allomantických kovů na dvanáct. Objev hliníku a duralu potom na čtrnáct. Allomantický impuls: Signál vysílaný allomantem, který pálí kovy. Cítit ho však může pouze allomant, který pálí bronz. Allrianne: Jediná dcera Lorda Ashweathera Cetta. Má milostný vztah s Breezem. Ashweather: Křestní jméno Lorda Cetta. Atium: Zvláštní kov pocházející výhradně z dolů v Hathsinu. Vznikal v malých geodách, které vytvářely krystalické kapsy v podzemních jeskyních. Beldre: Quellionova sestra. Bezednost: Mytologické monstrum nebo síla, která před Povýšením Pána Vládce a vznikem Finální říše ohrožovala zemi. Pán Vládce tvrdil, že během Povýšení Bezednost porazil. Později se však zjistilo, že Bezednost je mlha a že Pán Vládce ji neporazil, pouze utlumil. Později začíná Bezednost znovu útočit a mlhy stále víc zahalují zemi i ve dne, a hubí tak úrodu. Blokáda (obléhání Luthadelu): Několikaměsíční obklíčení Centrální dominancie vojsky Ashweathera Cea, Straffa Ventura a Jastese Lekala. Skončilo potom, co Jastes ztratil kontrolu nad kolossy a ti na Luthadel zaútočili. Vin se podařilo je zastavit a potom obrátit proti Straffovi. V poslední chvíli se k ní připojil Cett. Boxing: Slangový název říšských zlatých mincí. Jméno pochází z výjevu na zadní straně mince, kde je zobrazen Kredik Shaw, palác Pána Vládce, přezdívaný „box“. Breeze: Klidař z Kelsierovy party, později jeden z předních Elendových rádců a diplomatů. Ostatní v partě ho považují za polovičního skaata – takoví jsou v ní všichni –, Breeze je však šlechtic, který se od mládí musel skrývat. Má milostný vztah s Allrianne Cettovou. Buřič: Misting schopný spalovat zinek. Camon: Vůdce Vinina prvního zlodějského gangu. Krutý člověk, který ji často bil. Kelsier ho z party vyhostil. Nakonec byl zabit inkvizitory. Cett: Lord Ashweather Ce vytáhl za obléhání Luthadelu na Centrální dominancii. Obával se, že se města zmocní Straff Venture a získá atium. On sám čelil ve své vlasti vzpourám. Uprchl z armádou
z Fadrexu a vrhl se do beznadějného soupeření o hlavní město. Nakonec se spojil s Elendovými vojsky a ke konci obléhání pomohl Vin porazit Straffa Ventura, čímž si získal důvěru a stal se jedním z Elendových poradců. I když je známý jako „král Ce“, nepatří mu žádná země, protože se jeho říše zmítá v povstáních (viz Yomen). Cínař: Misting schopný spalovat cín. Cladent: Clubsovo pravé jméno. Clonař: Misting schopný spalovat měď. Clubs: Clonař v Kelsierově partě, Špukův strýc, kdysi generál Elendovy armády. Byl zabit kolossy při obléhání Luthadelu. Dar (kandry): Každá kandra dostala od Pána Vládce jednu ze čtyř schopností. Byl to dar síly, dar ducha, dar vědomí nebo dar stability. Demoux, generál: Důstojník Elendovy armády, známý svou oddaností Hrdinovi z Hathsinu. Dmýat (v allomancii): Urychlit pálení allomantického kovu, aby se dosáhlo větší intenzity schopnosti, která spalováním kovu vzniká. Dockson: Kelsierova pravá ruka, člen jeho původní party. Padl za obléhání Luthadelu. Dominancie (ve Finální říši): Provincie Finální říše. Luthadel leží v Centrální dominancii. Tu obklopují čtyři vnitřní dominancie a v nich je soustředěna většina populace Finální říše. Po pádu Finální říše se její struktura rozpadla a moci se chopili různí králové a dominancie postupně přeměnili ve svá království. Elend vládl Centrální dominancii, většině území Severní dominancie a částem Východní a Jižní dominancie. Dox: Docksonova přezdívka. Dural: Allomantický kov, párový protějšek hliníku – slitina hliníku, mědi, manganu a hořčíku. Jestliže allomant pálí dural, první kov (nebo kovy), které spálí společně s ním, získají obrovskou explozivní sílu, ale všechny se okamžitě spotřebují. Elend Venture: Císař Nové říše, manžel Vin Ventureové, Mistborn a učenec. Fadrex: Středně velké dobře opevněné město v Západní dominancii. Kdysi její hlavní město a sídlo Ashweathera Cea. Hlavní úložiště zásob Kantonu zdrojů. Po Ceově odchodu se jej zmocnil obligátor známý jako Lord Yomen. Fatren: Známý také jako Fat, skaatský vůdce města Vetitan. Felt: Kdysi jeden ze Straffových špionů. Podobně jako většina Straffova personálu zůstal v Luthadelu během jeho pádu. Spojil se při něm s Elendem Venturem a potom sloužil v Elendově armádě. Finální říše: Říše vytvořená Pánem Vládcem. Její název vychází z toho, že Pán Vládce počítal se svou nesmrtelností a předpokládal, že jeho říše bude tou poslední a definitivní, která na světě vznikla. Generace (kandry): Kandry byly rozdělené do generací podle toho, kdy byly vytvořeny. První generaci tvoří původní kandry. Přežily od počátku Finální říše. Každé další století umožnil Pán Vládce vytvoření další generace. Získávaly jméno podle pořadí (Druhá generace, Třetí generace atd.). Gneorndin: Jediný syn Ashweathera Cetta. Goradel, kapitán: Bývalý voják luthadelské stráže. Střežil palác, když se Vin rozhodla do něho vniknout a zabít Pána Vládce. Vin ho přesvědčila, aby přeběhl na jejich stranu. Provedl Elenda palácem, aby ji zachránil. Později se stal důstojníkem Elendovy armády. Haddek: Vůdce První generace kander. Ham: Rváč v Kelsierově partě, nyní generál Elendovy armády. Je známý svou zálibou v logických hádankách a tím, že nosí za každého počasí vestu bez rukávů.
Hammond: Hamovo pravé jméno. Hathsin: Doly na atium. Síť jeskyní, které bývaly jediným zdrojem produkce atia pro Finální říši. Pán Vládce v nich nechával pracovat vězně. Kelsier krátce před svou smrtí zničil jejich potenci tvorby atia. Později se doly staly úkrytem uprchlíků z Terrisu. Hledač: Misting schopný spalovat bronz. Hliník: Kdysi jej znali pouze inkvizitoři. Když se spálí tento kov, zlikviduje v těle allomanta veškerou zásobu ostatních kovů. Hoid: Dosud nerozluštěná záhada. Hrdina z Hathsinu: Titul, kterým byl nazýván Kelsier. Hrdinou byl nazýván proto, že byl jediným známým vězněm, který pracovní tábor v hathsinských dolech přežil. Hrdina věků: Prorokovaný spasitel terrisského lidu. Podle proroctví měl přijít k Prameni Povýšení, vzít do svých rukou jeho sílu a s její pomocí zachránit svět před Bezedností. Za Hrdinu věků byl pokládán Alendi, ale než mohl své poslání uskutečnit, byl zavražděn. Vin šla v jeho stopách a dostala se dál, vzala do rukou sílu Pramene, ale potom ji uvolnila. Proroctví však byla zfalšována – byla to lest, která měla umožnit spoutané síle zvané Zmar dostat se na svobodu. (viz Zmar) Channerel: Řeka protékající středem Luthadelu. Chýše pověřených: Posvátné místo ve Vlasti kander. Inkvizitoři: Zvláštní stvoření, kněží, kteří sloužili Pánu Vládci. V hlavě měli bodce, které čněly tupým koncem z očí a hrotem z týlu. Byli fanaticky oddaní Pánu Vládci a jejich primárním úkolem bylo sledovat a zabíjet skaaty s allomantickými schopnostmi. Sami měli schopnosti Mistbornů, které získali prostřednictvím hemalurgie, společně s dalšími silami. Janarle, král: Kdysi zástupce velitele Straffa Ventura. Byl donucen přísahat věrnost Elendovi. Později vládl jako jeho zástupce v Severní dominancii. Jastes Lekal: Dědic titulu domu Lekal, bývalý Elendův přítel. S Elendem a společně s Teldenem často diskutovali o politice a filozofii. Jastes Lekal shromáždil armádu kolossů a táhl s ní na Luthadel v době jeho obléhání Straffem a Ceem. Kolossy nezvládl. Byl popraven Elendem za trest za zkázu, kterou tím způsobil. Jeskyně se zásobami: Pán Vládce vybudoval pět úkrytů naplněných zásobami v jeskyních pod určitými městy. V každé z nich je kovová tabule s informacemi, kde najít další jeskyni, a s radami Pána Vládce. První jeskyně byla objevena přímo pod Luthadelem. Kandra: Rasa zvláštních stvoření, která jsou schopna strávit tělo mrtvého člověka a na vlastním těle ho přesně reprodukovat. Jsou příbuzné mlžných přízraků. Samy nemají kostru, používají kosti pozřeného těla. Pracují jako špioni. Mají smlouvy s lidmi a na základě těchto smluv jim slouží. Za smlouvu se platí atiem. Jsou nesmrtelné. (viz Vlast, Generace) KanPaar: Vůdce Druhé generace kander. Kanton: Oddělení Ministerstva ve Finální říši. Kell: Kelsierova přezdívka. Kelsier: Nejslavnější vůdce zlodějské party ve Finální říši. Zorganizoval povstání skaatů, které svrhlo Pána Vládce. Při povstání padl. Byl Mistborn a učitel Vin. Jeho smrt dala popud k založení církve Hrdiny z Hathsinu. Khlennium: Staré království před vznikem Finální říše. Domov Alendiho. Klidař: Misting schopný spalovat zinek. Klidnit (allomanticky): Spalovat mosaz a s její pomocí tlačit na lidské emoce a mírnit je.
Koloss: Vojsko bestiálních válečníků, které stvořil Pán Vládce při Povýšení a s jejichž pomocí později dobyl svět. Kredik Shaw: Palác Pána Vládce v Luthadelu. Název znamená ve starém terrisském jazyce „Vrch tisíce věží“. Kwaan: Terrisský učenec z doby před Povýšením. Byl Světozvěst a jako první se mylně domníval, že Alendi je Hrdina věků. Později změnil názor a svého bývalého přítele zradil. Najal Rasheka, aby mu zabránil uskutečnit jeho poslání. Ladrian: Breezovo skutečné jméno. Lekal, král: Vzdálený příbuzný Jastese Lekala, král Audil Lekal, se po blokádě Luthadelu zmocnil Jastesova království. Postupně však o většinu území přišel po útocích banditů a kolossů. Lestibournes: Špukovo pravé jméno. Luthadel: Hlavní město Finální říše, největší město v zemi. Známé textilními dílnami, kovárnami a majestátními šlechtickými tvrzemi. Byl téměř zničen při blokádě nájezdy kolossů. Po blokádě v něm vládl král Penrod jako Elendův zástupce. Malatium: Kov objevený Kelsierem a často nazývaný Jedenáctý kov. Nikdo neví, jak k němu Kelsier přišel a proč si myslel, že jím zabije Pána Vládce. Malatium je slitina atia a zlata. Nakonec skutečně dovedlo Vin ke klíči k tomu, jak Pána Vládce porazit, protože umožňuje allomantům vidět stín soupeřovy minulosti. M a r e : Kelsierova žena a Sazedova přítelkyně, velmi aktivní ve skaatském disentu. Zemřela v hathsinských dolech. Měděná clona: Neviditelné pole, které vytváří allomant pálící měď. Pokud jiný allomant pálí uvnitř tohoto pole kovy, jeho allomantické impulsy jsou před všemi skryty, i před allomanty pálícími bronz. Výjimečně se tímto názvem označuje i clonař (Misting schopný pálit měď). MeLaan: Kandra Sedmé generace. Vychoval ji TenSoon. Memorista: Často pouze synonymum názvu feruchem. Memoristé v pravém slova smyslu byli organizací feruchemů, která se programově zabývá shromažďováním a ukládáním informací z celé oblasti vědění a náboženství, týkajících se světa před Povýšením. Pán Vládce je pronásledoval a téměř vyhladil. Donutil je žít v ilegalitě. Po pádu Finální říše začali vyučovat a předávat dál nashromážděné informace. Zhruba v době blokády Luthadelu však byli napadeni inkvizitory a vyhlazeni. Přežil pouze Sazed. Mincíř: Misting schopný spalovat ocel. Ministerstvo: Kněžstvo Pána Vládce, které sestávalo z menšího množství inkvizitorů a většího počtu kněží, kteří se nazývali obligátoři. Ministerstvo bylo víc než jen církevní organizace – představovalo zároveň orgán státní správy Finální říše. Mistborn: Allomant schopný spalovat všechny allomantické kovy. Mistborn Llamas: Skupina okolo spisovatele Brandona, která pomáhala při zrodu všech tří mistbornských svazků. „Mistbornské lamy“ jako allomanti spalují různé rostliny a získávají různé mimořádné schopnosti. Na webových stránkách je možné koupit trička s jejich obrázky. Misting: Allomant schopný spalovat pouze jeden kov. Mistingové jsou mnohem početnější než Mistborni. (Poznámka: Allomant je schopen spalovat buď pouze jeden kov, nebo všechny. Neexistuje žádná přechodná forma mezi těmito dvěma.) Pán Vládce a jeho kněží tvrdili, že existuje pouze osm druhů Mistingů podle osmi základních allomantických kovů. Mistplášť: Plášť, který nosí mnozí Mistborni jako znak svého stavu. Je šitý z desítek silných stuh
sešitých na ramenou, ale volně splývajících podél těla dolů. Mlhy: Zvláštní úkaz ve Finální říši, který přichází každou noc. Jsou hustší než obyčejná mlha, víří a krouží na místě a chovají se téměř jako živý tvor. Těsně předtím, než se Vin dotkla moci Pramene Povýšení, se mlhy změnily a začaly náhodně zabíjet lidi, kteří do nich vyšli za dne. Mlžný přízrak: Druh příbuzný kandrám. Tělo má beztvaré. Vyskytuje se venku v noci, živí se mrtvými těly, která najde, a z jejich pozřených kostí vytváří vlastní kostru. Z mlžných přízraků vznikají kandry. Mlžné přízraky nazývají „nezrození“. Nemoc z mlhy: Zvláštní nemoc, kterou dostávají lidé, když vyjdou za dne do mlh. I když většině lidí mlha za dne neublíží, určitá část lidí dostane křeče a onemocní. Nemoc může trvat jen pár dní, ale i víc než dva týdny, a někdy je i smrtelná. Po prvním kontaktu s mlhou je člověk už dále vůči nemoci z mlh imunní. Nikdo neví, kdy se nemoc z mlh objevila poprvé, ale hlášena byla zhruba od doby, kdy se Vin dostala k Prameni Povýšení. Nezrození: Viz Mlžný přízrak. Noorden: Jeden z několika obligátorů, kteří zůstali v Luthadelu a rozhodli se sloužit Elendovi. Nory: Podúrovňové ulice v Urteau. Jsou to koryta vyschlých kanálů. Lidé ve městě už je nikdy znovu nenaplnili a používali je jako jakési zapuštěné pěší cesty. Nová říše: Elendova říše potom, co převzal moc po Ceovi a Straffovi ke konci blokády Luthadelu. Zahrnuje Centrální dominancii a Severní dominancii a části Východní a Jižní dominancie. Občan: Quellionův titul. (viz Quellion) Obléhání Luthadelu: Několikaměsíční obklíčení Centrální dominancie vojsky Ashweathera Cea, Straffa Ventura a Jastese Lekala. Skončilo potom, co Jastes ztratil kontrolu nad kolossy a ti na Luthadel zaútočili. Vin se podařilo je zastavit a potom obrátit proti Straffovi. V poslední chvíli se k ní připojil Cett. Obligátor: Člen kněžstva Pána Vládce. Vedle své náboženské role fungovali obligátoři ještě jako civilní úředníci a špioni. Každá obchodní dohoda a každý slib musely být oficiálně potvrzeny obligátorem, aby nabyly právní a morální závaznosti. Obrněnec: Jiný název rváče, Mistinga schopného spalovat cín s olovem. OreSeur: Kandra, kterou zaměstnával Kelsier. Kdysi dělal dvojníka Lorda Renouxe, Vinina strýce. Byl zabit TenSoonem, který převzal jeho roli, aby se dostal do blízkosti Vin. Pálit (v allomancii): Speciální způsob zpracování kovu v žaludku allomantů. Kov je nejdřív polknut, obvykle v alkoholovém roztoku, a potom je allomanticky metabolizován. Allomant tím krátkodobě získává mimořádné schopnosti. Pán Vládce: Panovník ve Finální říši. Vládl přes tisíc let. Původním jménem Rashek. Jako terrisského sluhu ho najal Alendi. Rashek Alendiho zabil, došel k Prameni Povýšení místo něho a přisvojil si sílu Pramene. Byl zabit Vin při skaatském povstání. Ještě předtím ji stačil varovat, že se dopouští obrovské chyby. Penrod, Ferson: Jeden z nejvýznamnějších šlechticů, kteří zůstali po pádu Finální říše v Luthadelu. Ucházel se o trůn a podařilo se mu Elenda z něho vytěsnit a zmocnit se jej demokratickou cestou. Později přijal Elenda za svého císaře a vládl v Luthadelu. Popelečné hory: Sedm velkých sopek chrlících popel, které se objevily ve Finální říši při Povýšení. Povýšení (Pána Vládce): Pojem pro to, co se stalo Rashekovi, když si přisvojil sílu Pramene Povýšení a stal se Pánem Vládcem. Někdy se používá i ve spojitosti s Vin, protože prošla něčím podobným. Získala stejnou moc, ale nepřisvojila si ji, naopak ji uvolnila.
Pramen Povýšení: Historicky místo, kde se koncentrovala obrovská síla. Pramen Povýšení bylo mytické místo, k němuž měl putovat Hrdina věků, aby získal sílu nutnou k poražení Bezednosti. Vin Pramen objevila pod budovou Kredik Shaw v Luthadelu (přestože se předpokládalo, že leží v terrisských horách). Byl ukrytý hluboko v obrovské jeskyni plné zásob potravin (viz Jeskyně se zásobami). Protimistingová jednotka: Vojáci bez allomantických nebo feruchemických schopností, cvičení pro boj s allomanty. Přeháňky popela: Ve Finální říši často padá z oblohy popel. Příčinou tohoto jevu jsou Popelečné hory. ellion (Občan): Vládce v Urteau. Pokládal se za přímého nástupce Hrdiny z Hathsinu a snažil se pokračovat v Kelsierově úsilí vyhladit šlechtu. Bratr Beldre. Rashek: Terrisský nosič z období před Povýšením. Alendi ho najal jako doprovod na cestu k Prameni Povýšení. Rashek s ním nikdy nevycházel dobře a nakonec ho zabil. Sám si přisvojil sílu Pramene Povýšení a stal se Pánem Vládcem. Reen: Vinin nevlastní bratr, který ji chránil a vychovával k životu ve zlodějské partě. Byl brutální a nelítostný, ale zachránil Vin z rukou jejich šílené matky a potom ji chránil celé dětství. Byl zabit inkvizitory poté, co jim odmítl sdělit, kde se Vin ukrývá. Vin někdy slyšela jeho hlas a rady, které jí za života dával. Tyto vzpomínky představovaly tu brutální stránku její mysli. Renoux, Lord: Šlechtic, kterého zabil Kelsier a kterého potom imitovala jeho kandra OreSeur. Před pádem Finální říše hrála Vin roli jeho neteře Valette Renouxové. Růst: Starodávný bůh, protiklad Zmaru. Představuje stabilitu, kontinuitu a vývoj. Vzdal se větší části své síly, aby uvěznil Zmar v Prameni Povýšení. Rváč: Misting schopný spalovat cín s olovem. Satren: Město na východě, v němž byla ukrytá jeskyně se zásobami. Sazed: Terrisský memorista, který se proti vůli terrisského lidu připojil ke Kelsierově partě a pomáhal svrhnout Finální říši. Zamiloval se do Tindwyl a po její smrti propadl hluboké depresi. Působil jako Elendův velvyslanec a byl stanoven dědicem císařského titulu pro případ, že by Elend i Vin zemřeli. Seranský klášter: Bašta inkvizitorů, kde objevili po pádu Finální říše Sazed s Marshem Kwaanovy poslední texty. Shan Elarielová: Elendova bývalá snoubenka, Mistborn. Zabila ji Vin. Skaati: Prostý lid Finální říše. Původně byli různých ras a národností, ale Pánu Vládci se během jeho tisícileté vlády podařilo jakýkoli pocit příslušnosti v nich zcela vymýtit a vytvořit jednotnou homogenní rasu otroků. Když se Elend zmocnil Luthadelu, dal jim svobodu. Mnoho z nich se postupně přidalo k církvi Hrdiny z Hathsinu. Slowswift: Přezdívka jistého šlechtice ve Fadrexu, nápadně podobného známému vypravěči. Spáleniště: Pouště na okrajích Finální říše. Straff Venture: Elendův otec, král Severní dominancie. Byl zabit Vin na konci blokády Luthadelu. Světozvěsti: Sekta terrisských feruchemů, učenců, před pádem Finální říše. Jejím členem byl i Kwaan. Na sektě Světozvěstů byl založen i později vytvořený řád memoristů. Synoda (v Terrisu): Elitní vedení organizace terrisských memoristů. Byla napadena a zlikvidována inkvizitory, předpokládalo se, že nikdo nepřežil. Špuk: Cínař v Kelsierově partě. Nejmladší člen, pouze patnáctiletý, když byl Pán Vládce svržen. Byl to Clubsův synovec a byl známý svou svéráznou hantýrkou. Na příkaz ostatních členů party odešel z Luthadelu těsně před jeho pádem, ale cítil to jako provinění. Později byl špionem v Elendových
službách a působil hlavně v Urteau, kde sbíral informace o tamních povstalcích. Tah (allomantický): Allomantické působení tahem na kovy (pomocí železa) nebo lidské emoce (pomocí zinku). Tathingdwen: Hlavní město Terrisské dominancie. Bylo vypáleno inkvizitory při razii proti memoristům. Telden: Jeden z Elendových bývalých přátel, kteří se scházeli a společně diskutovali o politice a filozofii. Známý jako šlechtický floutek. TenSoon: Původně kandra Straffa Ventura. Ten jej zapůjčil Zaneovi, aby mu získával informace o Vin. TenSoon zabil OreSeura, zaujal jeho místo a hrál společníka Vin. Navzdory své přirozené antipatii vůči lidem si ji oblíbil a nakonec Zanea zradil – čímž porušil smlouvu –, aby jí pomohl. Aby neutekl odpovědnosti, vrátil se po svém činu do Vlasti přijmout trest. Měl dar ducha a dar síly, který získal od OreSeura. Terris: Dominancie na dálném severu na okraji Finální říše. Za Pána Vládce si jako jediná dominancie zachovala jméno původního království, z něhož vznikla. Patrně to byla známka náklonnosti Pána Vládce ke svému bývalému domovu. Později však bylo zjištěno, že současná dominancie Terris neleží na místě bývalého království. Lidé z Terrisu opustili vlast po razii inkvizitorů a uprchli do Centrální dominancie, kde jim nabídl útočiště Elend. Usídlili se v okolí hathsinských dolů. Tindwyl: Terrisská memoristka a členka Synody. Kdysi měla milostný vztah se Sazedem. Padla při blokádě Luthadelu. Byla jedním z prvních Elendových učitelů etikety a umění velet. Tlak (allomantiý): Allomantické působení tlakem na kovy (pomocí oceli) nebo na lidské emoce (pomocí mosazi). Tyrian: Nejbližší vrchol Popelečných hor u Luthadelu. Uhasit (v allomancii): Přestat pálit allomantický kov. Urteau: Hlavní město Severní dominancie, kdysi sídlo domu Venture. Později zde vypuklo povstání, které mu velel Quellion, známý jako Občan. Místo, kde byla objevena jeskyně se zásobami. Valette Renouxová: Šlechtična, za kterou se Vin vydávala v době před pádem Finální říše. Vedlew: Staršina terrisské komunity Vlast (kandry): Komplex jeskyní, v nichž mají kandry domov. Nezná jej nikdo z lidí s výjimkou Pána Vládce, ten však je již po smrti. Kandry, které dobře plní službu podle smluv, se v určitých intervalech vracejí do Vlasti na zotavenou. Vzněcovat (allomanticky): Tahat za lidské emoce působením zinku, a tím je zesilovat. Wellen: Jeden z vojáků, které Cett přivedl do Luthadelu za obléhání. Jako jediný přežil útok Vin a Zanea na Cettovy pozice. Yeden: Člen Kelsierovy party, spolutvůrce skaatské revoluce. Padl v boji proti Pánu Vládci. Yomen, Lord Aradan: Obligátor z Urteau, Ceův politický oponent. Člen Kantonu zdrojů. Zmocnil se vlády ve Fadrexu a v Cettově království, když Cett odešel do Luthadelu. Zásobárna (feruchemická): Kus kovu, který používá feruchem jako jakýsi akumulátor. Plní jej zásobou určitých schopností, které z ní lze později čerpat. Každá schopnost se uchovává v jiném kovu. Zmar: Starodávný terrisský bůh, symbol zkázy a ničení. Byl uvězněn u Pramene Povýšení, ale Vin ho osvobodila. Jeho síla zatím není úplná, přesto však dokáže ovlivňovat svět tím, že našeptává povely svým služebníkům a mění dokumenty a spisy. Nedokáže však změnit nápis vyrytý v oceli. Zvěd: Misting schopný spalovat železo. Železné oko: Marshova přezdívka z doby, kdy byl členem Kelsierovy party, než se stal inkvizitorem.
SHRNUTÍ PŘEDCHOZÍCH KNIH PRVNÍ KNIHA Mistborn: Finální říše představuje říši, v níž vládne mocný a nesmrtelný Pán Vládce. Před tisíci lety získal moc u Pramene Povýšení a údajně porazil mocného nepřítele světa, o němž se neví nic víc, než že se jmenoval Bezednost. Pán Vládce dobyl celé známé území a založil Finální říši. Vládl tisíc let a důsledně vykořenil pozůstatky svébytnosti, kultur, náboženství a jazyků původních království na území jeho říše. To vše nahradil vlastním systémem. Určité společenské vrstvy se postupně staly skaaty, třídou blízkou otrokům. Ostatní se spojily v kastu šlechticů. Většinou to byli potomci lidí, kteří podporovali Pána Vládce v prvních letech jeho vlády. Pán Vládce jim údajně vložil do rukou schopnost allomancie, aby tím získal mocnou třídu válečníků a vrahů schopných uvažovat a taktizovat, na rozdíl od brutálního kolossu. Obě síly používal k rozšíření a udržení své říše. Skaati a šlechta se nesměli vzájemně křížit, allomancie příslušela pouze šlechtě. Během tisícileté vlády Pána Vládce došlo k mnoha skaatským povstáním, ale žádné nebylo úspěšné. Nakonec se proti Pánu Vládci postavil levoboček, Mistborn jménem Kelsier, známá postava podsvětí a zlodějských part. Byl proslulý svou troufalostí. Ta ho dostala až do vězení a do pracovního tábora v tajných atiových dolech v Hathsinu, kam se chodilo na jistou smrt. Z hathsinských dolů údajně nikdo nevyvázl živý. Kelsierovi se to však podařilo a vysloužil si titul Hrdina z Hathsinu. Po svém návratu se změnil z troufalého zloděje na disidenta cílevědomě pracujícího na svržení Finální říše. Najal si tým zlodějů, většinou Mistingů, levobočků šlechtických rodin. Tak se mu dostala do rukou i mladá dívka, Mistborn jménem Vin. Vin o svých allomantických schopnostech nevěděla a Kelsier ji vzal do party, aby ji vycvičil jako zdatného Mistborna a aby získal někoho, komu předá svůj odkaz. Kelsierova parta postupně budovala ilegální armádu skaatských rebelů. Obávala se však, aby se Kelsier nestal novým Pánem Vládcem. Kelsier si vědomě vytvářel mezi skaaty gloriolu a stával se jim až božským symbolem. Mezitím Vin – která vyrostla na ulici vychovávána krutým bratrem – poprvé v životě začínala v partě poznávat, co je to důvěra. Postupně začala v Kelsierovo vítězství věřit. Ještě než zcela ovládla umění allomancie, pronikla Vin v rámci Kelsierova plánu mezi aristokracii a na jejích večírcích a plesech hrála roli Lady Valee Renouxové, mladé nezkušené šlechtičny z venkova. Na jednom z prvních plesů, které navštívila, se setkala s mladým idealistickým šlechticem Elendem Venturem. Postupně ji přesvědčil o tom, že ne všichni šlechtici si zaslouží špatnou pověst své třídy, a navzdory Kelsierovu všemožnému úsilí v sobě Elend s Vin našli zalíbení. Kelsierova parta objevila deník, který psal patrně sám Pán Vládce v době před Povýšením. V knize však vypadal zcela jinak než ve skutečnosti – jako melancholický unavený muž, který se snaží udělat všechno pro to, aby zachránil lidstvo před Bezedností, i když přesně nechápe, co to je a jak proti tomu bojovat. Nakonec se ukázalo, že Kelsierův plán byl mnohem širší, než jen svrhnout říši s armádou. Výcvik armády i šíření fám o sobě samém mělo hluboký smysl. Členy své party naučil velet a přesvědčovat lidi. Skutečný rozsah jeho plánu vyšel najevo, až když se okázale nechal zabít Pánem Vládcem a udělal ze sebe mučedníka, aby přesvědčil lidi, aby proti Pánu Vládci povstali.
Ukázalo se, že jedním ze členů Kelsierovy party – tím, který hrál roli Lorda Renouxe – byla Kelsierova kandra OreSeur. OreSeur na sebe vzal Kelsierovu podobu a začal šířit mýtus, že Kelsier vstal z hrobu a nabádá lidi k povstání. Potom přešel OreSeur do služby Vin a dostal za úkol ji po Kelsierově smrti hlídat. Pána Vládce nakonec zabila právě Vin. Zjistila, že ve skutečnosti není žádný Bůh a že dokonce ani není nesmrtelný – pouze našel způsob, jak si prodlužovat život a moc kombinací allomantických a feruchemických schopností. Nebyl ani hrdinou z deníku. Ve skutečnosti byl sluhou autora deníku a silným feruchemem a mnohem silnějším allomantem než Vin. Když s ním Vin bojovala, neporazila by ho, kdyby jí nějak nedodala sílu mlha. Vin nikdy nepochopila, jak a co se vlastně stalo. Když však měla tuto sílu a když zjistila pravou podstatu Pána Vládce, dokázala ho zabít. Finální říše byla uvržena do chaosu. Elend Venture se ujal správy Luthadelu a členům Kelsierovy party dal funkce ve vládě.
DRUHÁ KNIHA Mistborn: Pramen Povýšení Elendovo mladé království vydrželo pod jeho vládou rok. Elend vytvořil parlament, který nazval Shromáždění, a dal mu velkou moc. V politické teorii byl velmi zdatný, ale chyběly mu praktické zkušenosti. Někteří členové Shromáždění usilovali o moc a Elendova vláda postupně ztrácela stabilitu. Fámy o ukrytém atiu Pána Vládce a ambice ovládnout Luthadel, největší město v říši, nakonec přivedly k hranicím Centrální dominancie několik dobyvatelských armád. Nejhorší z nich patřila Straffu Venturovi, Elendovu otci. Straff přitáhl k Luthadelu s obrovským vojskem a tajně si přivedl Mistborna Zanea. Naštěstí se Breezovi podařilo přimět další armádu – vedenou Ashweatherem Ceem – k tomu, aby udělala totéž. Vojska se setkala na hranicích a držela se vzájemně v šachu – žádné nechtělo zaútočit první, aby neriskovalo napadení svým konkurentem. Možný útok na Luthadel se tak změnil v blokádu. Tou dobou dorazila do Luthadelu terrisská memoristka Tindwyl. Pozval ji Sazed, aby pomohla Elendovi stát se lepším králem. Elenda vyučovala a snažila se zmírnit jeho idealismus a naučit ho vidět svět reálně. Elend přesvědčil lidi z party, aby mu pomohli poštvat Straffa a Cea proti sobě a dostat je do ozbrojeného konfliktu. Doufal, že se tím oba oslabí a on získá šanci je se svou mnohem menší armádou porazit. Se Straffem a Ceem se sešel a snažil se je diplomaticky ovlivnit. Mezitím se však Shromáždění podařilo ho sesadit na základě demokratického zákona, který on sám napsal. Elend odmítl získat město zpátky pomocí armády, i když to Tindwyl i celá parta pokládali na idealistické. Místo toho se snažil přesvědčit Shromáždění, aby ho znovu zvolilo králem. Vin mezitím řešila své vlastní problémy. Objevila záhadného „mlžného ducha“. Objevoval se v noci a sledoval ji. Zjistila, že něco podobného viděl i autor původního deníku Hrdiny věků Alendi, když putoval k Prameni Povýšení. Cítila zvláštní allomantické impulsy. Vininy city k Elendovi také prošly krizí. Milovala ho, ale trpěla pocitem, že pro něho není dost dobrá – že je příliš brutální a že z ní nikdy nebude dobrá královna ani manželka. Všechno ještě více komplikoval Zane, Straffův Mistborn a Elendův nevlastní bratr, který trávil večery cvičnými souboji s Vin a přitom se snažil mezi ni a Elenda vrazit klín. Vin se sblížila se svou kandrou OreSeurem, který jí na Elendův příkaz byl stále nablízku a hlídal ji. I když se zprvu neměli v lásce, stali se z nich přátelé. Tou dobou se do Luthadelu vrátil Sazed s velmi znepokojivými zprávami. Zjistil, že mlhy patrně během dne zabíjejí lidi nebo jim způsobují smrtelné onemocnění a že k Luthadelu táhne třetí vojsko, kolossové vedení Jastesem Lekalem. Začal hledat příčiny a zároveň se zabýval studiem zvláštního rukopisu, který objevil na svých cestách s Marshem. Zjistilo se, že jsou to poslední slova Kwaana, učence, který měl přímou souvislost s Alendim, Rashekem a terrisskými proroctvími. Sazed začal spolupracovat s Tindwyl, která odsuzovala jeho rebelantskou náturu, ale chovala k němu hluboké city. Elendova kampaň v parlamentu skončila neúspěchem a králem byl zvolen Ferson Penrod. Ironicky až po svém sesazení začíná Elend chápat, co to obnáší, být dobrým králem a vůdcem. Začal hledat souvislosti mezi svými teoretickými poznatky o spravedlnosti a tím, co ho učila Tindwyl, a postupně se z něho stával podnětný a efektivní vůdce – i když už na trůně neseděl. K Luthadelu dorazil koloss a bylo zřejmé, že Jastes Lekal tato zabijácká monstra nezvládá. Zane podnítil Vin k útoku na Ceovu pozici v Luthadelu. (Ce do města vstoupil, když se sám ucházel ve volbách o královský post.) Zane a Vin vyvraždili všechny Ceovy lidi v Luthadelu a Vin zpětně propadla depresi z toho, co udělala. Utekla a Cea nechala naživu. Brzy nato ji Zane napadl.
Slyšel vnitřní hlasy a dohánělo ho to k šílenství. Bojoval s Vin a v průběhu jejich souboje se ukázalo, že OreSeur není OreSeur, ale TenSoon, Zaneova kandra, která OreSeura zabila a postavila se na jeho místo. Vin zvítězila a Zanea zabila, přestože měl atium, a potom se vrátila k Elendovi. Vyjasnila si své citové problémy a požádala Sazeda, aby je oddal. Ce potom, co o vlásek unikl smrti, odešel z Luthadelu a odtáhl s okupantským vojskem. Straff si uvědomil, že když odejde také, město vyplení koloss a on se potom bude moci vrátit, až se kolossové vzájemně vybijí, a města se zmocnit. Parta to tušila. Sazed ji přesvědčil, aby Elendovi a Vin nalhali, že musí odejít k Prameni Povýšení, a tím je zachránili před neodvratnou zkázou. Elend s Vin a se Špukem odešli a město mezitím napadl koloss. Bránilo se statečně, sám Sazed uchránil jednu městskou bránu proti obrovské početní převaze kolossů. V bitvě však padli Clubs, Dockson a Tindwyl. Těsně předtím, než se kolossům podařilo město úplně srovnat se zemí, se vrátila Vin – Špuk jí prozradil, že jejich odchod byl vlastně léčka. Využila slabého místa kolossů, na které ji upozornil TenSoon ještě v roli OreSeura, a ovládla je stejným způsobem, jakým je dříve ovládal Pán Vládce. S jejich pomocí zaútočila na Straffovu armádu, když se vracela do města. V poslední chvíli se na její stranu přidal Ce. Když Straff padl, donutila Cea, Penroda a Straffova nástupce, aby přísahali věrnost císaři Elendovi. Postupně dospěla k přesvědčení, že prorokovaný Hrdina věků není Alendi, ale ona sama, a že Pramen Povýšení není na severu v horách, ale přímo pod Luthadelem. S Elendem ho nakonec objevili pod Kredik Shaw u jeskyně naplněné zásobami potravin. Pod jeskyní našli malou komoru plnou černého kouře a jezírko zářící energií. Pramen Povýšení. Sazed mezitím stále truchlil nad smrtí Tindwyl. Vrhl se znovu do studií a dospěl k alarmujícímu zjištění – že se Vin v proroctvích zmýlila. Pospíchal za ní a za Elendem, aby jim zabránil dostat se k moci Pramene Povýšení, zastavil ho však Marsh. Než spolu dobojovali, Vin se zmocnila síly Pramene a uvolnila ji, přestože Elenda mezitím probodl mlžný duch a ona ho mohla mocí Pramene zachránit, kdyby si jeho sílu přisvojila. Podle proroctví ji však měla uvolnit, aby zachránila svět před záhubou v mlze. Byla to však osudová chyba. Temná síla, která byla v Prameni uvězněná, změnila obsah proroctví a dovedla Vin k tomu, aby ji osvobodila. Vin si v tu chvíli uvědomila, jakou katastrofu způsobila. Mlžný duch jí dal prostředek, jak zachránit Elenda. Udělal z něho Mistborna. Kniha končí tím, že Vin s Elendem stojí na městských hradbách. Město zachránili, ale osvobodili zlou sílu, která ohrozí svět. Sazed je zdrcen ztrátou Tindwyl a s ní ztrácí i víru. Špuka trápí pocit viny, že odešel s Elendem a s Vin a nechal v Luthadelu umřít strýce, Ham i Breeze vyvázli z bitvy s kolossy s těžkou depresí. Sazed hlásí, že mlhy se změnily a zabíjejí lidi, kteří do nich vyjdou. Elend je odhodlán zhostit se vlády nad novým císařstvím a porazit spolu s Vin tu věc, kterou u Pramene osvobodili. Na Vininu otázku, co teď musejí udělat, odpovídá jedním slovem: přežít. Ať přijde cokoli. Uplynul jeden rok.
Brandon Sanderson
MISTBORN Hrdina věků Z amerického originálu Mistborn, The Hero of Ages, vydaného nakladatelstvím A Tom Doherty Associates Book v New Yorku v roce 2008, přeložila Milena Poláčková. Korektury: Květa Svárovská. Obálka: Jan Patrik Krásný. Vydalo nakladatelství TALPRESS, spol. s r. o., Řeznická 12, 110 00 Praha 1, jako svou 505. publikaci. Sazba: SF SOFT. Tisk: S-TISK Vimperk. První vydání, Praha 2010.
