Veřejný zájem a právo vyvlastňovat jak jde tohle dohromady? Radim Habartík

Veřejný zájem a právo vyvlastňovat – jak jde tohle dohromady?

Radim Habartík [email protected]

leden 2001


Úvod Veřejný zájem je, zdá se, poslední dobou v naší společnosti všudypřítomný a lze ho spatřovat téměř za vším. Alespoň tak by se to mohlo jevit čtenáři českého tisku. Ve veřejném zájmu se za posledních několik měsíců v naší republice úspěšně stavěly zdi, aby se po pár týdnech ve stejném veřejném zájmu opět nadšeně bořily, bylo nanejvýš veřejným zájmem postavit několik silničních městských obchvatů, kvůli kterým se bouraly domy a betonem zalévaly pozemky soukromých vlastníků, aby se posléze ukázalo, že městský obchvat vede centrem města, veřejný zájem dostatečně posloužil jako argument i několika lobbyistickým skupinám, které si pod jeho vlajkou prosadily i změny zákonů. Zdá se, že se stalo nanejvýš nezbytným pro prosazení jakéhokoliv soukromého zájmu v této zemi, aby se tento stal v očích veřejnosti zájmem veřejným. Tento zajímavý jev, který poslední dobou pozoruji ve svém okolí stále častěji, a hlavně můj údiv nad tím, co všechno je možné považovat za veřejný zájem, mě také inspiroval k napsání této práce. Zdá se mi, že ve společnosti, která se již deset let snaží zbavit důsledků kolektivismu, socialistického hospodaření a stádního myšlení, a přetransformovat se ve společnost s platnými a jasně vymezenými pravidly, která bude založena na fungování trhu a soukromé iniciativě jednotlivců, je tento posun a stále větší akcent tzv. veřejného zájmu velice zajímavým a lehce paradoxním fenoménem. V této práci se zabývám několika případy z nedávné historie, ve kterých bylo argumentu veřejného zájmu použito (zneužito) k narušení práv jednotlivců, a to zejména formou vyvlastnění jejich soukromého majetku. Zvláštní pozornost věnuji případu z Hranic na Moravě, kde se tomuto útoku na svá práva ze strany státních orgánů postavila Markéta Regecová, majitelka jednoho z pozemků, na nichž má být postavena továrna nizozemské společnosti Phillips na výrobu barevných obrazovek. Tento případ dle mého názoru výstižně ilustruje neracionálnost mnohých státních zásahů do fungování svobodného trhu. Skutečnosti použité v této práci, stejně jako četné citace protagonistů jednotlivých případů, jsem nashromáždil z periodického tisku, užitím internetu a prací Murray N. Rothbarda a F. A. Hayeka, jejichž pohled na danou problematiku mi posloužil jako teoretické východisko pro mé vlastní závěry. "V naší zemi jsme vsadili na jedince jako subjekt podnikání a ukazuje se, jak dobře jsme udělali. Obnovené soukromé podnikání začíná nést své nesporné a viditelné plody. Dokážeme dát tutéž důvěru i jedinci jako tvoru společenskému, který nese svou spoluodpovědnost za věci veřejné či věci veřejného zájmu, anebo zůstaneme

1

Veřejný zájem a právo vyvlastňovat – jak jde tohle dohromady? u poněkud socialistické ideje, že jediným povolaným organizátorem všeho, co je ve 1 veřejném zájmu, může být stát a jeho centrální orgány?" Projev prezidenta Václava Havla v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, Praha 12.3.1996

Při psaní této práce a shromažďování potřebných materiálů mi při jejich studiu posléze vyvstal problém, jak definovat "veřejný zájem", resp. problémem se ukázalo být samotné nalezení definice tohoto pojmu v českém právním řádu. Přes veškerou mou snahu se mi nepodařilo nalézt v žádném právně závazném dokumentu jakoukoliv definici "veřejného zájmu", přestože s tímto pojmem český legislativní systém velice často pracuje a používá ho. V bezpočtu zákonů a vyhlášek a jiných právních dokumentů je pojem "veřejný zájem" používán bez toho, aby byl někde blížeji specifikován či alespoň obecně vymezen za užití nějakých jeho základních charakteristických znaků. V mnoha případech se tak česká právní praxe opírá o něco, co sama není schopna uspokojivě vyložit. Při zadání hesla "veřejný zájem" do jakéhokoliv vyhledávacího programu na internetu se objeví odkazy na desítky dokumentů, nezřídka i citace z nejrůznějších zákonů, kde se toto sousloví vyskytuje, nicméně v žádném z nich není "veřejný zájem" jakožto pojem vymezen. Sociolog Jiří Kabele ve svém pojednání o sociálních nákladech transformace výklad tohoto pojmu alespoň nastiňuje, když na jednom místě své práce tvrdí, že zisky a ztráty soukromých osob jsou ve veřejném zájmu tehdy, "když zvyšují v dlouhodobé perspektivě veřejné blaho anebo předcházejí veřejné nouzi."2 Z této věty by mohlo výt vyvozeno, že pod veřejným zájmem si lze představit jakýkoliv zájem společnosti (reprezentované státem), v rámci kterého lze omezit práva jednotlivce (a přikázat mu tak zisk či ztrátu) v situaci, kdy lze očekávat, že toto omezení práv jednotlivce přinese v budoucnosti ("v dlouhodobé perspektivě") přínos společnosti jako celku (zvýší se "veřejné blaho", předejde se "veřejné nouzi"). Zvýšení jakéhokoliv blaha v dlouhodobé perspektivě lze považovat za standardní dlouhodobou investici. V tomto případě je ovšem nedílnou součástí oné investice společnosti (státu) omezení práva jednotlivce, které se v dlouhodobé perspektivě společnosti samotné obvykle spíše vymstí, třeba v podobě oslabeného smyslu jednotlivců tvořících tuto společnost dodržovat její právní řád. Pro připomenutí – při realizaci jakékoliv investice lze dobrovolně 1 http://www.hrad.cz/president/Havel/speeches/1996/1203.html 2 "Zde by musela panovat pro každou akci v čase a prostoru neměnná shoda o tom, co jsou oprávněné soukromé zisky a ztráty všech osob a kdy tyto zisky a ztráty jsou ve veřejném zájmu (zvyšují v dlouhodobé perspektivě veřejné blaho anebo předcházejí veřejné nouzi)." KABELE, Jiří: Sociální náklady transformace ČR viděné časovou perspektivou. http://www.fsv.cuni.cz/asciix/650/prispevky/c/kabelejiri.html

2


omezit současnou spotřebu, a tedy i současný užitek, protože očekáváme jeho zvýšení v budoucnosti právě díky zamýšlené investici. Omezit lze spotřebu, nikoliv však práva jednotlivce či jednotlivců, kteří tvoří společnost. I kdybychom připustili, že taková investice může zvýšit blaho společnosti jako celku, nelze takovou investici vynucovat násilným narušením práv jednotlivce, nehledě na to, že blaho společnosti je pojmem, který v čase mění svou obsahovou náplň, takže to, co se dneska zdá být přínosným, může být v "dlouhodobé perspektivě" shledáno samotnou společností naprosto nežádoucím. O politickém zneužití pojmu "veřejné blaho" a snadnosti takového zneužití je zbytečné na tomto místě polemizovat, historie sama poskytuje příkladů dostatek a nemusíme pro ně chodit daleko. V případě takové investice společnosti, která se děje ve "veřejném zájmu", je také nanejvýš obtížné určit, komu konkrétně z ní plyne užitek. Náklady nese celá společnost – je narušen její právní řád, na realizaci investice jsou použity prostředky vybrané z daní; kdo však nese užitek, je sporné, ba nemožné určit. Celá společnost rozhodně ne, vždy bude totiž existovat přinejmenším jeden člověk, který z této společenské investice užitek nepocítí, ba naopak – tímto člověkem bude ten, jehož práva byla narušena. Nesrovnalost nákladů a z nich plynoucího užitku je zřejmá, o efektivnosti alokace prostředků na ni použitých lze pochybovat. Pokud přijmeme zjednodušující předpoklad, že veřejným zájmem je poskytování veřejných statků v rámci veřejného sektoru, pak nám F. A. Hayek ve své knize Právo, zákonodárství a svoboda vysvětluje roli vlády v procesu poskytování těchto statků takto: "To, co se obecně označuje za veřejný sektor, by se tudíž nemělo interpretovat jako soubor funkcí nebo služeb vyhrazených vládě; za veřejný sektor by měl být spíše považován objem vymezených prostředků daných k dispozici vládě k poskytování služeb, které se od ní žádají. V této souvislosti vláda nemusí mít žádnou jinou zvláštní moc kromě moci získávat prostředky donucením podle určitých jednotných principů, ovšem při spravování těchto prostředků by neměla mít žádná zvláštní privilegia a měla by podléhat těmže obecným pravidlům chování a téže potenciální konkurenci, jako kterákoli jiná organizace."3 F. A. Hayek v této formulaci potvrzuje myšlenku, že stát by se měl chovat podle daných pravidel jako ostatní subjekty svobodného trhu a nezneužívat své postavení pod nejrůznějšími argumenty, z nichž argument "veřejného zájmu" je argumentem nejsnáze zneužitelným a téměř univerzálním – cokoliv stát činí, činí tak ve veřejném zájmu, jak ostatně vyplývá z podstaty jeho existence. Hayek tvrdí, že stát by měl v poskytování veřejných statků 3

HAYEK, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda. Academia, Praha 1994, s.309.

3


postupovat podle stejných pravidel, jaké pro jejich poskytování stanoví právní řád pro jakýkoliv jiný podnikatelský subjekt. To, že se stát může zaštítit při poskytování těchto statků nestandardní cestou (tj. porušováním práv ostatních jednotlivců či subjektů) jakýmsi "veřejným zájmem", na rozdíl od ostatních subjektů na stejném trhu, je nutno považovat za výrazné narušení pravidel fungování takového trhu. Stát jako garant a mnohdy i tvůrce jednotných pravidel pro všechny podnikatelské subjekty v takovém případě sám porušuje tento řád a zpochybňuje sám sebe. Lze si jen těžko představit, jak by vypadal trh a situace ve společnosti vůbec, kdyby stejné privilegium porušovat práva ostatních byla přiznána nejen státu, ale kterémukoliv podnikatelskému subjektu, který by na tento trh vstoupil. Murray N. Rothbard podobnou situaci, kdy je každému poskytnuto právo vyvlastňovat, charakterizuje slovy: "Kdyby se tak stalo, zavládl by skutečný chaos."4 Murray N. Rothbard vůbec odmítá pojem veřejných statků a služeb jako nesmyslný, protože podle něj "každé zboží je určeno pro veřejnost a téměř každé zboží, vezmeme-li jeho dostatečně velké množství jako jednotku, lze považovat za nutné. Označování několika podniků za veřejné služby je zcela arbitrární a nepodložené."5 "Veřejný zájem" je tedy pojem, pod kterým si lze jen představovat jeho obsahovou náplň. Jak jsem již výše zmínil, pokud bychom vzali za přibližnou definici veřejného zájmu tvrzení, že veřejným zájmem je zvýšení blaha celé společnosti, neznamená to ještě, že by argument veřejného zájmu měl mít automaticky vyšší prioritu před zájmem ryze soukromým. Arbitrární určování toho, co je společenským blahem, v dějinách lidského pokolení vedlo již k mnoha přehmatům a důsledkům, které s blahem či užitkem neměly nic společného. Zpochybnit lze také nutnost dosahovat tohoto zvýšení celospolečenského užitku použitím společenských zdrojů (vybraných z daní, poplatků apod.) v situaci, kdy neexistuje tržní důkaz toho, že by použitím jiných než společenských zdrojů nebylo kýženého zvýšení blaha dosaženo. "Veřejný zájem" přes veškerou svou neuchopitelnost jakožto pojem slouží coby argument k mnohým narušením tržní struktury a udělováním privilegií vládě na úkor ostatních tržních subjektů. Jedním z takových vládních privilegií, při jejichž uplatňování je veřejný zájem téměř vždy brán za argument ospravedlňující jeho užití, je právo vyvlastňovat. "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu." Listina základních práv a svobod, čl.11, odst.4 4 5

ROTHBARD, Murray N.: Ekonomie státních zásahů. Liberální institut, Praha 2000. Tamtéž

4


Právo vyvlastňovat je jedním z privilegií, které současný český právní řád (a nejen český) přiznává vládě coby reprezentantu státu a společnosti. Je zakotveno přímo v Ústavě (viz citace z Listiny základních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky), a je upraveno podrobněji v zákoně č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Právo vyvlastňovat lze nalézt v právních řádech mnoha zemí. Přináleží vládě, protože přiznání tohoto práva komukoliv či skupině subjektů by vedlo k anarchii a rozkladu systému. Murray N. Rothbard přirovnává právo vyvlastňovat k udělení licence ke krádeži, které, pakliže by platilo všeobecně, vedlo by ke vzniku společnosti založené na vzájemném okrádání. Vnímá jej jako triangulární intervenci státu do tržního systému, která ho narušuje. Tvrdí, že "skutečnost, že vláda může dle svého uvážení zbavit majetku každého vlastníka, je dokladem toho, že v současné společnosti je majetkové právo respektováno velmi povrchně."6 Zajímavé je v této souvislosti sledovat, kdy obvykle vláda reprezentovaná v konkrétních případech státními úředníky po tomto svém právu sahá. Děje se tak obvykle v případech, kdy se budují dálnice, silniční obchvaty měst a jiné stavby "veřejného zájmu", o kterých se a priori předpokládá, že jsou natolik nákladné a ve své podstatě nevýdělečné, že by jejich vybudování soukromými podnikateli nebylo možné. Často se však v této souvislosti zapomíná, že onu nerentabilnost takové stavby nezapříčiňuje její "veřejný" charakter, ale jiné skutečnosti a parametry trhu, nastavené rovněž vládou. Skutečně by se zřejmě nevyplatilo soukromníkovi investovat do výstavby městského obchvatu v situaci, kdy by pak ze zákona nemohl na tomto obchvatu vybírat mýtné či kdy by musel dodržovat státem stanovené maximální ceny. Takové stavby se pak stávají vysoce nákladnými už před započetím samotné stavby, prostředky na ně jsou nezřídka vynakládány neefektivně, nehledě na to, že na jejich realizaci vydělávají jiné soukromé subjekty – stavební firmy, které si mohou být jisty tím, že při překročení plánovaného rozpočtu na stavbu se ve státní kase vždycky najdou nějaké další prostředky na dokončení stavby, která je ve "veřejném zájmu".7 Při realizaci takových investic, které se dějí pod argumentem veřejného zájmu, musíme nutně narazit na střet minimálně dvou "veřejných zájmů". Neboť není snad ve 6

ROTHBARD, Murray. N: Ekonomie státních zásahů. Liberální institut, Praha 2000. "Používání tohoto privilegia zcela zřejmě významným způsobem narušuje strukturu výroby. Místo toho, aby ceny a alokace produktivních zdrojů byly určovány dobrovolnou směnou, vlastnictvím sebe sama a účinným uspokojováním potřeb spotřebitelů, jsou určovány brutální silou a vládní přízní. Výsledkem je nadměrné umisťování zdrojů (špatné investice – malinvestment) do privilegovaných firem či oborů a nedostatečná výše investic do ostatních firem a oborů. … Nucené zvyšování investic do jednoho oboru lze uskutečnit jen tak, že je 7

5


výsostném zájmu celé společnosti dodržování pravidel chování na trhu, které uplatňování práva vyvlastňovat tak silně narušuje? Tento "veřejný zájem" stability vlastnických vztahů však v mnoha případech dostává na frak ve střetu s "veřejným zájmem" stavby např. dálnice. Nebo: kdo může jednoznačně rozhodnout o tom, že stavba dálnice přes chráněnou krajinou oblast je veřejností více preferována před zachováním neporušeného životního prostředí? Rozhodování v situaci střetu dvou veřejných zájmů leží v drtivé většině případů na státním úředníkovi, nikoliv na celé společnosti. Státní úředník je jedinec, který velice snadno podléhá individuálním preferencím, které lze navíc ze strany realizátorů podobné stavby účinně ovlivnit požadovaným směrem. Právo vyvlastňovat v českém právním řádu je přiznaným privilegiem vlády, ovšem vyvlastnit lze jen za náhradu v případech stanovených stavebním zákonem. Ten praví, že vyvlastnit lze jen ve veřejném zájmu (!) pro veřejně prospěšné stavby podle schválené územně plánovací dokumentace, vytvoření hygienických, bezpečnostních a jiných ochranných pásem a chráněných území a pro zajištění podmínek jejich ochrany, provedení asanace sídelního útvaru nebo jeho asanačních úprav podle schválené územně plánovací dokumentace, vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě, vytvoření podmínek pro umístění nebo řádný provoz zařízení státní pozorovací sítě, kterou se zjišťuje stav životního prostředí a pro účely vymezené zvláštními zákony. Důležitá je skutečnost, že vyvlastnění se vždy děje za náhradu. Náhrada je poskytována v penězích, v odůvodněných případech lze náhradu poskytnout i jinak podle zvláštního zákona. Maximální výši náhrady stanoví obecně závazný právní předpis. Obecně se postupuje tak, že se obě strany nejprve snaží dohodnout na výši náhrady, pakliže k dohodě nedojde, je arbitrárně stanovena výše náhrady. Vyvlastňovací řízení provádí stavební úřad, nikoliv nezávislý soud, jak by se předpokládalo, ten do hry vstupuje až v okamžiku, kdy jednání uvíznou na mrtvém bodě. Stavební úřad je reprezentantem státu, který má privilegium vyvlastňovacího práva, o vyvlastnění tak vlastně rozhoduje jedna ze zúčastněných stran, což je principielně naprosto nepřípustné. Náhrada je stanovena na základě jakýchsi obecně závazných právních předpisů, které v žádném případě už ze své podstaty nemohou odrážet skutečné tržní ceny a směnné relace, dochází tak vlastně ze strany státu k dvojitému diktátu – k prvnímu v momentě, kdy je nařízeno odevzdat majetek do rukou státu, a k druhému v okamžiku, kdy je majiteli tohoto majetku nadiktována cena, za kterou má svůj majetek odevzdat. Alegorie s loupežníkem, který na vás na lesní cestě míří bambitkou a pokřikuje arbitrárně sníženo množství investic do jiných oborů." in ROTHBARD, Murray N.: Ekonomie státních zásahů. Liberální institut, Praha 2000.

6


"Peníze nebo život!" je jistě na místě, snad jen s tou námitkou, že tento loupežník se ani náhodou nesnaží skrýt za nějaký "veřejný zájem" (nesměl by se ale jmenovat Jánošík) – dá se dokonce předpokládat, že taková argumentace by se silně dotýkala jeho profesionální loupežnické cti a že by se svým řemeslem raději praštil, než aby musel používat takových argumentů (možná by se dokonce postavil do čela nějaké revolty proti vrchnosti, která by se jistě snažila stanovit mu maximální výši lupu, kterou z nejrůznějších, především však sociálních, důvodů nelze překročit). Pro náhradu za nařízenou cenu přitom neexistuje ani žádný ekonomický argument. Pokud by se stát při vyjednávání koupě nechoval z pozice síly, ale jako rovnocenný partner, byla by vyjednaná cena jistě výsledkem, který by uspokojil obě strany. Pokud majitelé pozemku, přes který má dálnice vést, budou pociťovat větší užitek z dálnice než ze svého pozemku, pak ho jistě rádi za dohodnutou cenu prodají a nebudou stavbě bránit. Jestliže ale taková situace v jejich rozhodování z nejrůznějších důvodů nenastane, je nemorální jim snížení jejich užitku nařídit z pozice práva vyvlastňovat. "Je škoda, že žádné podobné zkušenosti s takovými spekulacemi zatím nemáme. Možná se tomu dá předejít, když se podobné investice budou zveřejňovat v médiích až poté, co si města dohodnou s majiteli vykoupení pozemků," míní mluvčí ministerstva (průmyslu a obchodu) Dagmar Plachá. MF Dnes, 6.10.2000

Mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu paní Plachá se, jak je patrné z citace z denního tisku, domnívá, že pozice státu (stavebního úřadu) při vyjednávání výše náhrady za vyvlastněný majetek by mohla být pevnější tehdy, pokud by se žádné záměry o výstavbě kupř. dálnice přes určitou lokalitu utajovaly až do té chvíle, kdy by bylo se všemi vlastníky pozemků, které je třeba odkoupit, dojednáno jejich vyvlastnění a cena, za kterou budou pozemky vyvlastněny. Tato úvaha je sama o sobě absurdní a v praxi navíc ani neproveditelná. Za prvé popírá znění stavebního zákona, podle kterého se v případě vyvlastnění postupuje, a to tu část, která praví, že vyvlastnit lze v případě veřejně prospěšné stavby podle schválené územní dokumentace. Tou je územní plán, který je schvalován v dlouhém řízení, během něhož dochází i na připomínky jednotlivých občanů – tuto veřejnou dostupnost schvalovaného územního plánu paní Plachá bezděky popírá a navádí tak k utajování územních plánů do doby, kdy budou schváleny. Tento postoj by se snad dal vysvětlit patologickou snahou všech státních úředníků zoufale tajit vše, co by snad utajeno mohlo být, včetně výsledků jejich vlastní práce. Za druhé ale prokazuje naprostý nedostatek smyslu pro realitu, když se domnívá, že by výsledky a samotný proces vyjednávání mezi stavebním 7


úřadem a mnohdy desítkami majitelů vyvlastňovaných pozemků šlo před nimi samotnými utajit. Uměle by tak bránila svobodnému šíření informací trhem, které je už tak dost problematické a neasymetrické. Je celkem pochopitelné, že se stát snaží zabránit spekulantům v nákupu pozemků, které sám bude potřebovat, a toto chování by bylo třeba chápat jako strategii ve snaze dosáhnout při vyjednávání co nejnižší ceny odkupu. Vyjednat co nejnižší cenu se koneckonců snaží při nákupu každý účastník trhu a stát není výjimkou. Je-li však veřejným zájmem vybudování dálnice za peníze daňových poplatníků, proč by nemělo být veřejným zájmem o této stavbě informovat veřejnost, které má stavba primárně sloužit? V takovém případě by se jednalo o utajený "veřejný zájem" … a to je nesmysl par excelence. Neexistuje žádný důvod pro to, aby majitelé pozemků v nějaké lokalitě měli být diskriminováni státem nabízenou a nařízenou cenou oproti majitelům pozemků v jiné lokalitě, kde se však s veřejně prospěšnou stavbou nepočítá. Jediným přípustným zdůvodněním rozdílnosti cen dvou různých pozemků je jejich tvorba cen na svobodném trhu na základě jejich atraktivnosti z hlediska polohy, kvalitě půdy apod. Jestliže stát svým rozhodnutím vybudovat někde dálnici takto sám zvýší jejich atraktivnost a tedy i tržní cenu, měl by být poté schopen následky tohoto svého rozhodnutí nést sám v podobě nabízené a dojednané vyšší ceny odkupu. Veřejným zájmem možná může být zdůvodněno vybudování dálnice, nikoliv však již cenová diskriminace majitelů pozemků. Podobně veřejným zájmem jistě bude zvýšení vzdělanosti a jazykové vybavenosti našich dětí, nikoliv ale cestou povinné výuky svahilštiny (nicméně i to se může časem změnit, že). Diskriminace v podobě maximální nabídnuté ceny, jejíž výši může stát nastavit tak, aby k dohodě o výkupní ceně pozemků nikdy nedošlo a muselo by se tak postupovat podle nařízení stavebního úřadu o vyvlastnění, je vlastně varovným signálem všem podnikatelům, kteří z podstaty svého podnikání provádějí denně odhady budoucího vývoje a těmto svým odhadům přizpůsobují své podnikatelské chování. Vidí-li však, že pravidla, na základě kterých své podnikatelské odhady činí, nejsou pevná, pak ani jejich spekulace o budoucím vývoji se nebudou opírat o reálný základ a od dalšího podnikání je to může odradit. Stát tak přichází o možnost získat příjem zdaněním jejich zisků a je tak sám proti sobě. Tuto úvahu potvrzují i slova Murray N. Rothbarda: "Je skutečností, že majetek je dostupný každému, kdo jej najde či koupí. Je-li vlastník majetku v tomto případě penalizován kvůli své spekulaci, pak musejí být penalizováni všichni podnikatelé za své správné odhady budoucího vývoje."8

8

ROTHBARD, Murray N.: Ekonomie státních zásahů. Liberální institut, Praha 2000.

8


Znovu se tak potvrzuje myšlenka, že stát by při svém vstupu na svobodný trh neměl disponovat nějakými zvláštními právy, jejichž uplatňováním by tento trh narušoval. Měl by se naopak chovat jako jakýkoliv jiný podnikatelský subjekt na stejném trhu – na takovém chování by rozhodně nemohl prodělat.

Rousínovský starosta Vladimír Mykiska to vidí jasně: "Já zastupuji zájem pěti tisíc lidí, pan Šlimar bojuje sám za sebe."

9

Respekt, 10.5.1993

Tato práce by jistě nebyla uceleným zamyšlením, kdybych to, co bylo řečeno výše, nedemonstroval na několika případech z nedávné historie české ekonomiky. Těch případů bylo několik a v žádném případě si zde nečiním nárok na jejich stoprocentní vyjmenování, spíše bych se soustředil na specifika jednotlivých případů, které dle mého názoru celkem výstižně vymezují situace, kdy je ze strany státních úřadů vyhrožováno vyvlastňováním. Úvodní citace odkazuje na případ velice typický – v roce 1993 si rousínovská radnice naplánovala vybudovat přípojku k dálnici, která by vedla přes pozemky soukromého zemědělce Jaroslava Šlimara. Ten byl ochoten pozemky prodat (což je v případě soukromého zemědělce, pro kterého představuje půda zdroj obživy, dost velký ústupek), požadoval pouze posunout plánovanou přípojku pár metrů dále tak, aby mu cesta neběžela hned vedle domu. To bylo radnicí odmítnuto, odmítla se s majitelem pozemků vůbec bavit a uplatnila svou pozici hegemona - podala návrh na vyvlastnění.10 Když se ve Studenově u Rokytnice nad Jizerou radní rozhodli rekonstruovat lyžařský vlek, rozhodli zároveň o jeho modernizaci a to takovým způsobem, že se tato rekonstrukce neobejde bez vyvlastnění pozemků s vlekem sousedícími či přes které vlek vede. Rekonstrukce spočívala v nahrazení dosavadní lanovky lanovkou šestisedačkovou, na kterou se podle starosty "cestujícím podstatně lépe nasedá".11 Proti rozhodnutí radnice se postavil Miloslav Votoček, majitel jednoho z pozemků, které měly být vyvlastněny s poukazem na to, že šestisedačková lanovka není projevem modernizace, nýbrž megalomanství radních. Starosta takové zpochybení "veřejného zájmu" na šestisedačkové lanovce komentoval slovy, že majitel pozemku musí stejně umožnit přístup k majetku města na svých pozemcích, což ovšem Miloslav Votoček nikdy neodmítal, a že mu jeho pozemky zřejmě vyvlastní. 9

HOLUB, Petr: Nenápadný půvab byrokracie. Respekt 10.5.1993 Tamtéž

10

9


Stavba Ingolstadtského ropovodu se v roce 1993 také neobešla bez vyvlastňovacího řízení. Neschopnost státu se ale v tomto případě projevila v jiném aspektu – krátce před uvažovaným vyvlastňováním totiž došlo k novele stavebního zákona, který do té doby umožňoval vyvlastňovat pouze na základě "veřejného zájmu". Po novelizaci přibyla k podmínce "veřejného zájmu" také podmínka schváleného územního plánu. Ten ale v tomto případě ještě neexistoval, proto se uvažovalo o přijetí speciálního zákona, který by při vyvlastňování pro Ingolstadtský ropovod umožnil výjimku z tohoto zákona, neboť bylo nutné dodržet časový plán stavby. Stát tak v tomto případě narazil na nekompetentnost vlastních rozhodnutí a situaci si zkomplikoval sám, její řešení viděl v jediném všemocném kroku – změně zákona ve svůj prospěch.12 Stejně tak četná pochybení ze strany státu vedla k úspěšnému napadení oprávněnosti stavebního rozhodnutí vydaného na stavbu obchvatu kolem Plzně, které uplatňovalo Hnutí Duha v roce 1997 u Vrchního soudu. V rámci této stavby měl být zarovnán a v podstatě zničen kopec Valík u Plzně. Zajímavým momentem v tomto případě je skutečnost, že Ústavní soud uznal oponentům stavby právo na zdravé životní prostředí. Aktivisté z Hnutí Duha v rámci boje za Valík skoupily od obcí, přes které měl obchvat vést, úzké pruhy země a ty pak odmítali prodat investorovi stavby. Svou soudní při však nevyhráli ani tak díky argumentu, že životní prostředí má vyšší prioritu než stavba obchvatu, jako spíš na desítkách procedurálních chyb ze strany účastněných státních úřadů, kterých se dopustili v dokumentaci stavby – chybělo například zákonem povinně vyžadované posouzení vlivu stavby na životní prostředí (EIA), stavební úřad neposkytl účastněným stranám čas na připomínky ke svému rozhodnutí apod. Stát sám nedodržel literu zákona a tedy pravidla, která sám stanovil - a sám na to doplatil. Obchvat kolem Otrokovic se taky neobešel bez strašení vyvlastněním. V březnu 1999 se výkupu svých pozemků za úředně stanovenou cenu 105 Kč/m2 bránilo zhruba deset jejich majitelů. Ostatní zhruba čtyři stovky majitelů tuto cenu akceptovaly z nejrůznějších důvodů – buď podlehly nátlaku ze strany Ředitelství silnic a dálnic, anebo jim prostě nabídnutá cena vyhovovala vzhledem k užitku, který ze svých pozemků měli. Těch deset, kteří cenu odmítli, argumentovalo celkem logicky tím, že jejich pozemky leží vedle hlavního tahu na Zlín a že pouhé umístění reklamního billboardu na tyto pozemky by jim přineslo větší užitek než je prodat za tuto cenu. Požadovali proto logicky tržní cenu svého majetku – až 500 Kč/m2, leč nepochodili. 11 12

Rokytnice připravuje stavbu nové sedačkové lanovky do Harrachova, MF Dnes 23.2.1999 HOŘEJŠÍ, Tomáš: Ingolstadtský ropovod: zelená od majitelů půdy. Respekt 29.3.1993

10


A ještě jeden obchvat, tentokrát kolem Havlíčkova Brodu. Ten je zajímavý tím, že se vlastně o žádný obchvat nejedná, neboť jeho trasa byla naplánována přes město. Co je však ještě zajímavějším a typickým aspektem tohoto případu je prohlášení zástupce radnice Jindřicha Vodičky: "Pokud někdo tento postup odmítne (tj. 105 Kč/m2, pozn. autora), jsem pro vyvlastnění pozemků a zveřejnění jmen jejich vlastníků"13. To je pěkný příklad uvažování státního úředníka – nebudeš-li nám po vůli, dáme tě na pranýř. Nakonec jeden lehce úsměvný příběh z Českého Krumlova. Když tady při povodních v roce 1997 hrozilo nekontrolovatelné zavalení cesty blátem a kamením, které se nashromáždilo v domě nad touto cestou, nařídil místostarosta probourat do domu díru a masu bláta tak uvolnit. Dům patřil jeho spolupracovníkovi, který sice nebyl při tomto rozhodnutí přítomen, ale souhlasil s ním a jeho nutnost v dané chvíli naprosto akceptoval. Radnice mu ústy místostarosty zaručila náhradu škody, později se dohodli na úplném odstranění domu na náklady radnice a vyvlastnění domu oproti vyplacení náhrady ve výši nižší, než byla odhadní cena domu. Majitel domu s takovou dohodou souhlasil a přistoupil k ní dobrovolně. Byl však nařčen radními za KSČM, že na celé transakci vydělal, protože je spekulant a že za dům dostane více, než by měl. Radním z KSČM nedošla jedna věc – že totiž spekulant, který svůj majetek prodá za cenu nižší než je úřední odhad, neřku-li cena tržní, je spekulantem, který by se asi těžko uživil.14

"Je třeba využít naprosto všech právních a legálních prostředků až do nejzazších možností, aby byla (továrna) postavena." 15 Vladimír Špidla při své návštěvě Přerova v říjnu 2000

Případem v mnoha směrech typickým a také nejzajímavějším je však causa továrny na barevné obrazovky společnosti Phillips. Ta chtěla vybudovat svou továrnu v Hranicích na Přerovsku a jednalo se o přímou zahraniční investici ve výši několika miliard korun. Průběh celé cauzy není nijak výjimečný – radnice se zavázala, že do určité doby vykoupí pro Phillips všechny pozemky, které jsou ke stavbě potřeba, a narazila při tom na odpor Markéty Regecové, na jejímž pozemku měla stát čistírna odpadních vod. I té byla nejdříve nabídnuta úřední cena 105 Kč/m2, kterou odmítla akceptovat a požadovala 150 Kč/m2. To zase odmítla radnice, i když jak se později ukázalo, některým majitelům pozemků

13

MF Dnes: Stavbě obchvatu Otrokovic už nyní téměř nic nebrání. 12.3.1999 ŠVEHLA, Marek: Ve vyšším zájmu. Respekt 3.11.1997 15 MF Dnes: O osudu továrny bude jasno během několika příštích dnů. 16.10.2000 14

11


vyplatila i 300 Kč/m2. M. Regecová na svém požadavku trvala a město, které bylo tlačeno blížícím se datem, do kterého se zavázalo vykoupit všechny pozemky pro Phillips, pohrozilo vyvlastněním. M. Regecová s pomocí svého právníka se odvolala proti stavebnímu povolení, jehož platnost Územní odbor ministerstva životního prostředí uznalo. Město navíc argumentovalo již dříve uzavřenou předběžnou dohodou s M. Regecovou o prodeji jejího pozemku, ve které se praví, že Regecová městu v budoucnosti, nejpozději však do konce roku 2002, pozemek prodá za cenu, která "bude závislá na stupni rozpracování investice v daném čase." Protože cena nebyla uvedena, prodala Regecová svůj pozemek pražské firmě P-Imex, ta však od smlouvy odstoupila po nátlaku ze strany státních orgánů. (Město tento prodej nejprve napadlo jako neplatný, později změnilo názor a jeho platnost uznalo).

"… jako jednu z možností řešení vidím vyvlastnění pozemku v rámci platné právní úpravy státu. Soud deklaroval, že se jedná o veřejně prospěšnou stavbu," řekl 16 Olomouckému dni starosta Novák. MF Dnes, 15.11.2000

Markéta Regecová reagovala na jednání radnice pochopitelným způsobem – zvyšovala cenu pozemku tak, jak rostla jeho tržní hodnota, částečně taky v reakci na nepřípustný nátlak ze strany státu. Ten na ni nasadil BIS a poslal za ní náměstka policejního prezidenta, aby ji "přesvědčil" o prodeji za nabízenou cenu (tu radnice mezitím zvýšila na 200 Kč/m2). Regecová odmítla i takový nátlak, takže se město rozhodlo podat u soudu žalobu o povinnosti uzavřít kupní smlouvu (!) a zahájili tak první kroky vedoucí k vyvlastnění pozemku pro stavbu, která je ve "veřejném zájmu". Přerovský okresní soud v pondělí 8.1.2001 oprávněnost této žaloby odmítl.

"Markéta, já ji znám, ta smrdí korunou, ta už peníze, které dostala za pozemek, utratila." starosta Hranic Rudolf Novák pro pořad ČT Fakta

No comment.

16

MF Dnes: Majitelka pozemku, na němž staví Phillips, chce 25 milionů korun. 15.11.2000

12


Závěr Právo vyvlastňovat je výsadou státu, kterou smí uplatňovat podle zákona, a to pouze v případech, kdy se jedná o veřejný zájem. Cílem této mé práce bylo ukázat, že takové právo je nesystémové a jeho uplatňování je násilným zásahem do fungování trhu a deformací práv jednotlivce. Uplatňování takového práva a jeho samotná existence silně podkopává důvěru v existenci stabilních vlastnických vztahů na trhu, kde stabilita majetkových vztahů je nezbytnou podmínkou jeho fungování. Vyvlastnění či omezení vlastnického práva lze použít tehdy, když subjekt, vůči kterému je uplatňováno, porušil či porušuje právní řád a stanovená pravidla trhu – pak smyslem uplatnění tohoto práva je penalizace za porušení právního řádu a pravidel. Jestliže však jediné "porušení" pravidel spočívá ve vlastnictví pozemku, na kterém si státní úředník či nějaký lobbyista usmyslí postavit třeba dálnici, je použití práva vyvlastnit coby penalizačního prostředku absurdní a samo o sobě je porušením pravidel. Navíc,

zaštiťovat

se

v takovém

případě

"veřejným

zájmem",

tedy

čímsi

nedefinovaným a jen těžko pociťovatelným, pokládám za nemorální. Obsah tohoto pojmu navíc natolik podléhá požadavkům doby, že "veřejným zájmem" se tak může stát prakticky jakýkoliv výmysl jen trochu schopného demagoga, čímž ovšem "veřejnost" takového zájmu bere velice rychle za své. Uvedené jsem se snažil demonstrovat na několika příkladech z nedávné české historie, doufám jen, že jejich výběr byl dostatečně reprezentativní.

13


Použitá literatura: ROTHBARD, Murray N.: Ekonomie státních zásahů. Liberální institut, Praha 2000. (dostupné na http://www.libinst.cz) HAYEK, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda. Academia, Praha 1994. MF Dnes, ročníky 1993 – 2001 (archiv dostupný na http://mfdnes.newton.cz) Respekt, ročníky 1990 – 2001 (archiv dostupný na http://respekt.newton.cz)

14

Veřejný zájem a právo vyvlastňovat jak jde tohle dohromady? Radim Habartík

Recommend Documents