Ten sbírá to a ten zas tohle … Chceme vás seznámit se zajímavostmi z jednotlivých sběratelských oborů a s historií předmětů, se kterými se běžně setkáváme a které máme zastoupeny na probíhající výstavě.
Sklo na pivo a limonády (na výstavě je zastoupeno ve sbírce Jiřího Hotaře z Českého Rudolce)
V prvopočátcích pivovarské výroby byly hlavním obalem pro pěnivý mok dřevěné sudy, vyráběné většinou přímo v areálu pivovaru bednářskými mistry a jejich pomocníky. K výrobě dřevěněných sudů bylo používáno převážně dřevo dubové a bukové stažené břízovými či jívovými obručemi, které byly později nahrazeny pevnějšími obručemi kovovými. Jelikož trvanlivost tehdejších piv byla velmi krátká a manipulace s velkými sudy obtížná, začalo se uvažovat o menších obalech, které by tyto problémy vyřešily….. Skleněné nádobí na pivo či víno pro širší vrstvy obyvatel dlouho zůstávalo díky vysoké ceně nedostupným a používalo se především pro přepravu na větší vzdálenosti nebo pro dodávky na stoly šlechticů, církevních hodnostářů a bohatých měšťanů. První lahve byly kameninové, podobné těm, které byly ještě koncem 19. století používány na minerální vody. Většího významu nabývají skleněné lahve až od konce 17. století, kdy zaznamenáváme např. v Anglii masivní produkci – řádově ve statisících kusech. Již tehdy měly cylindrický tvar a ani materiál, ze kterého byly vyráběny, se výrazně nelišil. Skutečný rozmach výroby pivního skla lze datovat až do období průmyslové revoluce, kdy byl podpořen nebývalým rozvojem chemie. Sklárny zaváděly nové suroviny, začaly používat nové měřící metody. Velká poptávka po obalovém skle měla za následek zavedení nejdříve poloautomatických a posléze plně automatických strojů. Při ruční výrobě byl dělník schopen za tvrdých podmínek vyrobit nanejvýš 50 lahví za hodinu, přičemž Ashleyův stroj (postaven r. 1877) zvládl až 100 ks, O´Neillův zhruba 1500 ks a Owensův (patentován r. 1899) 3500 kusů za stejnou dobu.
Výroba lahví v historii českého sklářství V roce 1871 vznikla ve Vídni „Rakouská Společnost skelných hutí“, která již o rok později zahájila stavbu sklárny na obalové a tabulové (pivní) sklo nedaleko Ústí nad Labem. Do té doby největší sklárna Fr. Siemense v Novém Sedle tak získala obrovského konkurenta. Do roku 1913 se v našich zemích lahve vyráběly výhradně ručním způsobem. V roce 1913 byl do českých zemí dovezen první automatický stroj. V roce 1920 byly jak v Ústí, tak v Novém Sedle zavedeny dva nové automatické šestiramenné stroje Owens a již v polovině dvacátých let byla veškerá produkce plně automatizována, ručně foukané pivní lahve zakončily svoji pouť historií. Po sloučení ústeckých skláren Union (dříve Rakouské skelné hutě) a sklárny Maxe Muhliga v Teplicích vznikl největší závod na výrobu lahví v ČR – Muhlig Union. Spojená
písmena MU můžete najít jako sklářskou značku na každé druhé lahvi vyrobené po r. 1925. Pro představu uvádíme přehled výroby lahví v českých sklárnách v roce 1913: Akciová společnost pro sklářský průmysl (F.Siemens) – Nové Sedlo 55 milionů ks; Rakouská Společnost skelných hutí – Ústí nad Labem 30 milionů ks.; S. Fischmann a synové – Teplice 23 milionů ks; Skelné hutě Max Muhlig – Teplice 23 milionů ks; Lukeš a spol. – Duchcov 18 milionů ks; Sklárna Košťany – Košťany 12 milionů ks. Přehled svědčí o nebývalém rozvoji sklářství na počátku století, a to zejména v severních Čechách, kde bylo hned 6 ze 7 českých skláren.
Velikosti a tvary pivních lahví Pro pivní láhve existoval do roku 1875 jediný známý objem z dolnorakouské sestavy dutých měr a tím byla „holba“, která představuje zhruba 0,7 litru. Rokem 1875, kdy byl od 1. ledna jednoznačně uveden 1 litr jako součást decimální metrické soustavy, počala převažovat produkce lahví s obsahem 1,0 či 0,5 litru. Sedmičkové lahve byly vytlačeny až na počátku 20. století, podobně jako některé exempláře s obsahem 0,4 nebo 0,9 litru-typické zejména pro stáčírny. Svébytnou kapitolou historie pivní láhve tvoří způsoby uzavírání pivních lahví. Od 1. poloviny 17. století se lahve zahrazovaly korkem a měly tedy i stejná nebo podobná hrdla jako láhve na víno. Korek musel nést jméno firmy, která láhev plnila a celé hrdlo muselo být podle tehdejších předpisů zapečetěno nebo zakapslováno. Korky do lahví se u nás vyráběly např. v Kolíně, Plesné u Chebu, Praze i jinde. Převrat nastal vynálezem patentního pákového uzávěru vídeňské firmy Fritzner, který se během 80. let 19. století velmi rozšířil. Patent se skládal ze dvou pozinkovaných nebo pocínovaných drátů stočených do oblouku, který svojí potenciální energií přenášenou na očka drátů umožňoval stlačování porcelánového uzávěru s kaučukovým těsněním. Láhev byla takto zcela uzavřena, navíc bylo znemožněno i její samovolné otevření. Upevnění vyžadovalo zvláštní typ hrdla s otvory na stranách, ale díky speciální ocelové pásce bylo možné připevnit patent i na jinak provedená hrdla. Takto uzavíratelnou láhev bylo pak možné používat i vícekrát a ušetřit tak za korky. Významná změna v uzavírání lahví – vynález Američana Williama Paintera, na sebe nenechala dlouho čekat. Jednalo se o dobře známý korunkový uzávěr. Vynalezen byl v r. 1892, ovšem až po skončení patentních práv v r. 1909 se rozšířil do celého světa. Painterův systém ještě vylepšil švédský továrník A. J. Jonsson kapslovým uzávěrem ALKA. Na hrdlo se připevnila hliníková čepička s korkem, kterou bylo třeba při otevření pouze lehce odtrhnout a takto umožňovala otevření bez použití otevíráku. První automatický zátkovací stroj byl u nás uveden do provozu v r. 1930 jako část stáčecí linky v pivovaru Velké Březno (Grosspriesen). Od té doby se „korunkování“ rozšířilo téměř do všech větších a významných pivovarů a svůj význam v uzavírání pivních lahví si zachovalo až do dnes.
Historie ořezávátek Kdy bylo vyrobeno úplně první ořezávátko, už asi nikdo nezjistí, určitě to ale bylo až po vynálezu tužky. Ten správný a dodnes používaný proces výroby tužek si nechal patentovat francouzský chemik Nicolas Conte v roce 1795. K ostření tuh byly zřejmě ještě několik desítek let používány nože, neboť první prokazatelný patent ořezávátka se objevil až v roce 1828, kdy si jej pod číslem #2444 nechal zapsat francouzský matematik Bernard Lassimone. Netrvalo dlouho a začaly se objevovat desítky dalších patentů ořezávátek, která fungovala na třech hlavních principech: broušení smirkovým papírem, frézování pomocí ocelových fréz nebo ořezávání jednou či více čepelemi. V případě ořezávátek se smirkovým papírem byl tento přilepen na kotouči, který svým pohybem tužku ostřil. Frézová ořezávátka fungovala na principu "planetového pohybu", tedy tak, že se frézy (podobně jako planety) otáčely kolem tužky a zároveň kolem své osy. I dnes se ještě vyrábějí ořezávátka s tzv. cylindrovou frézou (např. MIKOV). Většinou se jednalo o velké mechanické typy, malá ruční ořezávátka byla v 19. století velkými raritami. Ve velkém se ořezávátka začala vyrábět po roce 1885. Za vynálezce ručního ořezávátka je považován Therry des Estwaux (1847), první elektrické ořezávátko pochází údajně ze 40. let minulého století od HammachervSchlemmer Company z New Yorku. V posledních desetiletích se výroba ořezávátek omezila víceméně na jednoduchá ořezávátka s čepelí vyráběná až na výjimky z plastu, nicméně v posledních letech se na trhu začaly objevovat nové série a dokonce i noví výrobci včetně těch českých. Doufejme, že jim aktivita alespoň nějakou dobu vydrží.
Historie žvýkačky Přestože se žvýkačka tváří moderně, je stará snad jako lidstvo samo. Při archeologických výzkumech byly nalezeny kousky smoly, které naši předkové žvýkali už v dávném neolitu. První žvýkačky si lidé vyráběli z tuhých pryskyřic, kaučukového mléka, různých druhů trav, listů a vosků. Staří Řekové žvýkali voňavou pistáciovou pryskyřici mastix, která jim pomáhala čistit zuby a osvěžovala dech. Na americkém kontinentu před více než 1 000 lety žvýkali Mayové ve Střední Americe šťávu z gumovníku Achras sapota zvanou čikle a Indiáni žijící v dnešní Nové Anglii používali pryskyřici některých jehličnatých stromů, která se podobá gumě. Od domorodců se žvýkat naučili v 17. století bílí přistěhovalci a začali sbírat ztvrdlou pryskyřici a vyrábět si z ní domácí žvýkačku přidáním včelího vosku.
První komerční žvýkačky Tato pryskyřice se počátkem devatenáctého století stala základem první prodávané žvýkačky v USA. Během doby „smrková“ žvýkačka ztrácela na popularitě, a to kvůli nečistotám, které se do ní z pryskyřice dostávaly a které se nedaly odstranit. Okolo roku 1850 přišel do módy oslazený vosk a jeho spotřeba předehnala žvýkací pryskyřici.
Opravdová moderní žvýkačka Koncem šedesátých let devatenáctého století bývalý mexický president Antonio Lopez de Santa Anna dovezl do Spojených států čikle – šťávu z tropického stromu Achras sapota – v naději, že ji prodá. Šlo právě o čikle, které žvýkali před tisíciletím už staří Mayové. Gumovník Achras sapota rostl pouze v tropických deštných pralesích Střední Ameriky, a proto o něm dlouho nikdo nevěděl. Mexický exprezident přemlouval svého známého Thomase Adamse, fotografa a vynálezce, aby šťávu koupil. Adams chtěl šťávu vulkanizovat a použít místo kaučuku. Vulkanizace se mu vůbec nedařila. Všiml si ale, že exprezident ztvrdlou šťávu čikle žvýká. Adams vzdal pokusy s vulkanizací, uvařil malou dávku gumovníkové šťávy v kuchyni a vyrobil z ní žvýkačku. Potom dal menší dávku žvýkačky z čikle do místního obchodu na zkoušku. Jeho výrobek měl úspěch – žvýkačka šla na dračku. Nové „gumy“ z čikle byly pružné, jemné a později i déle držely chuť. Na trhu jsou dodnes. V roce 1871 si nechal Adams patentovat stroj na výrobu žvýkačky, aby mohl vyrábět větší množství. Do žvýkačky přidal lékořici, aby přilákal více lidí. Byla to první ochucená žvýkačka, jmenovala se „Black Jack“ a opět se ihned ujala na trhu. V té době změnila žvýkačka tvar z hrud do tyčinek. Se svým úspěchem pokračoval Adams zavedením výroby žvýkačkou Tutti-Frutti. Tahle žvýkačka se stala prvním zbožím, které se prodávalo v prodejních automatech v New Yorku v roce 1888.
A potom došlo na bubliny Už v roce 1871 si nechal Thomas Adams patentovat stroj pro manufakturní výrobu žvýkací gumy. Další krok vpřed učinil John Colgan, drogista z Kentucky. Roku 1880 začal přidávat příchuť už přímo do cukru a ten teprve do šťávy. Touto změnou docílil, že příchuť vydržela ve žvýkačce mnohem déle. V roce 1906 vynalezl Frank Fleer první žvýkačku, z níž šly dělat bubliny. Pojmenoval ji Blibber-Blubber gum, ale na trh se nikdy nedostala. Teprve v roce 1928 Walter Diemer převzal a zdokonalil Fleerův recept a vyrobil růžovou žvýkačku Double Bubble, která měla obrovský úspěch. Na počátku první světové války William Wrigley jr. a Henry Fleer přidali k základu čikle mátové a ovocné výtažky. Stala se jednou z nejslavnějších značek všech dob Wrigley Doublemint.
Wrigleyho válečné tažení S Evropou zatím americká záliba ve žvýkání ani nehnula. Naši dědečkové sice také žvýkali, ale tabák, neboli bago, které bagovali. Žvýkačka Wrigley byla ve výbavě amerických vojáků na bojištích obou světových válek. Když vstoupily Spojené státy do druhé světové války, udělal syn zakladatele firmy Philippe Wrigley vlastenecké gesto, které se ukázalo být geniálním marketingovým tahem. Stáhl z prodeje tři podoby žvýkací gumy – Juicefruit, Doub-lemint a Spearmint a jejich výrobu vyhradil jen pro armádu. Každý voják měl mít u sebe balíček žvýkaček Wrigley. Když se Američané vylodili ve Francii, poznali jejich chuť i Evropané.
Kapesní kalendáříky Vznik kalendáře byl pro člověka nutností, sloužil k rozlišování časových období a pomáhal lidem udržovat přehled o dění v zemi. Až do vynálezu knihtisku v roce 1445 byly rozšiřovány pouze ručně. V roce 1484 vytiskl ve Vimperku Jan Alacraw dvě latinsky psané knihy a k tomu i první český tištěný kalendář na rok 1485. Historické materiály potvrzují, že kartičkové kalendáře se v Českých zemích objevily už v první polovině 19. století. Jednoduchý datový kalendář měl podobu dvoulisté skládačky formátu skládačky do kapsy. Na přední straně výtvarné vyobrazení, jméno a název vydávající firmy. Rub obsahoval různé rady a pokyny, uvnitř se skrýval datový kalendář. Kartičkové kalendáříky, jak je známe dnes, se poprvé objevily po vzniku Československého státu v roce 1918. Začátkem roku je přinášeli do domácností pošťáci, kominíci, pojišťováci nebo baráčníci. Dnes jsou používány tyto kartičky také jako vizitky soukromých firem nebo jako reklamní materiál velkých podniků. Kromě reklamních sloganů a barevných obrázků na nich vždy nalezneme přehledné kalendárium. V letech 2014 - 2016 se v Klubu sběratelů kuriozit ke sbírání kalendáříků hlásilo 68 členů. Samozřejmě existuje celá řada sběratelů neregistrovaných. Zatím co v jiných oborech dominují muži, zde ženy mírně převažují. Mezi oblíbená témata patří flora, fauna letadla, automobily, ženy, děti, železnice, města, náboženské motivy a horoskopy. Stále více se objevují celé série kalendáříků s motivy historických vozidel nebo repliky starých pohlednic. V poslední době se objevují sběratelé, jejichž hlavním předmětem zájmu nejsou kalendáříky, ale jiný sběratelský obor. Kartičkové kalendáříky pak zařazují do svých sbírek jako bonus, protože zobrazují jejich oblíbené téma, např. železnici, hasiče, policii, dopravní prostředky, pivo nebo ženy. K 30. dubnu 2015 měla největší počet kalendáříků ve své sbírce Zdena Smetanová 180 465 ks. V tabulce také pro zajímavost figuruje jméno pana Františka Křivánka, který má ve své sbírce 223 807 ks kalendáříků, není však členem KSK. Paní Milada Němcová z Dačic má ve sbírce 70 000 ks kalendáříků.
Kinder vajíčka Kinder vajíčko, známé také jako Kinder překvapení. Kinder je něměcký výraz pro děti. Je to sladkost původně určená dětem ve formě čokoládového vajíčka, které obsahuje uvnitř malou hračku. Kinder vajíčko vzniklo v roce 1972 v Itálii. Výrobcem je Ferrero. Tato hračka se sladkostí se prodává po celém světě s výjimkou Spojených států amerických. V Evropě se jejich popularita rozšířila i mezi dospělé. Existuje prosperující sběratelský trh s Kinder hračkami. Sběratelství Kinder hraček je nejvíce rozšířené v Německu. Existuje mnoho druhů hraček, ale nejcennější hračky z Kinder vajíčka jsou ručně malované figurky.
Telegrafie v ČSR od roku 1918 (rádia) Po 1. světové válce byla radiotechnika záležitostí především vojenskou. Právě zrozená Československá republika však převzala po rakouské armádě pouze dvě zastaralé a málo výkonné telegrafní stanice v Moravské Ostravě a v Chebu. Také jakákoliv (tehdy strategická) radiotechnická výrobna v nové republice nebyla rakouskými úřady ponechána. Čsl. vláda i armáda si tuto izolaci od světa i od spojenců velmi citlivě uvědomila a podnikala kroky k nápravě. Už ke konci roku 1918 pracoval z Petřína radiotelegrafní jiskrový vysílač a dosáhl oboustranného spojení s Paříží. V roce 1920, kdy bylo patrno, že se velmi rozšíří radiotelegrafie pro civilní, obchodní účely, byla nevojenská radiotelegrafie převedena pod kompetenci Ministerstva pošt a telegrafů. V roce 1921 bylo započato s výstavbou telegrafních stanic a první dvě byly spuštěny v lednu 1922. Praha, Brno, Karlovy Vary, Cheb, Poděbrady - tyto stanice zabezpečovaly v letech 1922-1923 potřebný mezistátní radiotelegrafický provoz, rozhlasové vysílání zatím neexistovalo. Od února 1922 však probíhaly pokusy o vysílání telefonie (mluveného zvuku) mezi brněnskou a vinohradskou radiotelegrafní stanicí. Ty prokázaly schopnost přenosu zvuku a možnost zavedení rozhlasu. Na jaře roku 1923 byl československý rozhlas mezi prvními stanicemi, vysílajícími na evropském kontinentu. Zahájil pravidelná vysílání dříve, než všechny sousední státy. Přesně rok po oficiálním zahájení pravidelné činnosti londýnské stanice, která má mezi evropskými stanicemi vedoucí místo, v době, kdy ve Francii vysílá ojediněle Eiffelova věž, proniká éterem prvá vlna Československa. Zatímco v sousedním Německu se vysílá v té době jenom zkusmo a třikrát týdně z Königswusterhausenu a zatímco ve Vídni budují prvou malou stanici, zahajuje Praha dne 18. května 1923 každodenní rozhlasovou službu. Od ledna 1924 vysílalo v Evropě kromě Prahy ještě 19 stanic ... Prvních koncesionářů u nás, kteří mohli vysílání stanice Radiojournal legálně přijímat, bylo však jen poskrovnu. Příčinou byly jednak nedořešené zákony pro povolování přijímacích stanic, jednak neexistence radiotechnického průmyslu na území ČSR. Teprve v roce 1925 byly stanoveny nové koncesionářské podmínky pro vlastnictví přijímací stanice, kdy stát přenechal veškerou pravomoc poštovním úřadům, jak je tomu až dodneška. Další zákony umožnily vznik a rozvoj radiotechnických továren, a to jak se zahraniční účastí, tak i pouze s domácím kapitálem. Těsně před druhou světovou válkou existovalo u nás 14 velkých výrobců radiopřijímačů a nespočet malých firem s často jen kusovou produkcí. Do roku 1946 byla výroba záležitostí mnoha soukromých firem. Mezi známé patří Telefunken, Philips, Blaupunkt, Tungsram, ale také místní výrobci jako IRON, Markofon, BEZDRA, Sigma, CORONA, Electrum (REL) a další, např. REKTRA, EMPO, TELEGRAFIA, RADIOTECHNA. Po znárodnění v roce 1946 byla vytvořena značka TESLA, která prošla mnoha přeměnami a její podniky v podstatě navázaly na bývalé soukromé výrobce v jednotlivých městech. Zabrané továrny se staly základem státního koncernu, který na příštích pár desetiletí převzal radiotechnickou výrobu v Československu.
Tabák a kouření mají dlouhou historii Objevení tabáku Tabák, tak jak ho známe dnes, se objevil na americkém kontinentu asi 6000 let před naším letopočtem. Původní obyvatelé Ameriky používali tabák jako lék, halucinogen, při náboženských obřadech, atd. Kouřit se začal asi 1000 let před naším letopočtem.
Dovezení tabáku do Evropy Moderní historie tabáku začíná objevením nového kontinentu Kryštofem Kolumbem roku 1492. Kryštof Kolumbus pozoroval původní obyvatele, jak kouří tabák volně zabalený do tabákového listu nebo pomocí trubiček nazývaných "tobago". Po svém návratu do Evropy představila Kolumbova posádka pěstování a používání tabáku ve Španělsku. Během následujících let námořníci a diplomaté rozšířili dýmky a doutníky po celé Evropě. Kouření bylo nejdříve paradoxně používáno k léčebným účelům. Léčba byla aplikována např. při bolení zubů, migréně, ale i na mor, astma a rakovinu. Postupem času se však kouření stalo běžné. V 17. století se tabák dostal do Číny a Japonska. Roku 1614 se španělské město Seville stává světovým centrem produkce doutníků. Zde se také poprvé objevily cigarety. Vznik cigaret je spojován s žebráky, kteří sbírali nedopalky od doutníků a balili je do zahozených papírů.
Nástup cigaret Objevení cigarety tak, jak ji dnes známe, se přisuzuje egyptskému dělostřelectvu. Když roku 1832, během Turecko-Egyptské války, obléhali město Akkon (Acre) v dnešním Izraeli, vyzkoušeli balit střelný prach do papírových tubusů, čímž zvýšili průraznost jejich střel. Za tento počin byli odměněni půl kilogramem tabáku. Naneštěstí byla jejich jediná fajfka rozbitá a tak začali balit tabák do papírových tubusů. Tento vynález se rychle rozšířil jak v Egyptě, tak i v Turecku. Dalšímu rozšíření cigaret pomohlo vynalezení balícího stroje na cigarety Jamesem A Bonsackem v roce 1880. Tento stroj o mnoho snížil jejich ceny, neboť mohl zabalit více než 10 000 cigaret za hodinu. V roce 1919 byly cigarety již více populární než doutníky. Až v sedmdesátých letech dvacátého století se začaly objevovat první studie o závadnosti kouření.
Kominické kalendáře Ke kominíkům patří i kominické kalendáře, které jsou někdy vtipné, někdy veselé, ale pokaždé je mají lidé rádi a těší se na ně. Na každém kominickém kalendáři bývala umístěna básnička a věnování od konkrétního kominického mistra či jeho pomocníka s uvedením roku. Kalendáře bývaly tak krásně vyvedené, že si je hospodyně pro štěstí nechávaly zarámovat. Věšely je v kuchyni, protože tato komnata platila za centrum rodinného života. Kominické štěstíčko tak měli na očích všichni členové rodiny a bylo dobře střeženo. Kominické kalendáře vydávaly každoročně řemeslné cechy a bývaly velice oblíbené. Bývalo také zvykem, že při vymetání komínů koncem roku rozdával kominík kalendáře s nejrůznějším přáním. Většinou tam stálo: Hodně štěstí v novém roce přeje Váš kominík!
Jak je to s kominickým štěstím? Jakmile přišel do vsi kominík, bylo to štěstí pro celou ves. Kominík tak trochu připomínal čerta, a právě proto dokázal zahnat ďábly a zlé síly, představoval ochranu proti nebezpečí, ale i nemocem. A saze mají schopnost zneškodnit kouzla zlých čarodějnic. Kominík očišťoval komín, takže zachraňoval dům před nebezpečím požáru.
Jak došlo k tomu, že lidé sahají na kominíka? Pointa tohoto zvyku se prý původně vztahovala k pravdomluvnosti kominíků. Mezi těmi se traduje, že když Marie Terezie jednou na zámeckém dvoře potkala dvorního kominíka, zeptala se ho, zda řádně prosmýčil všechny zámecké komíny. (Tehdy bývaly komíny průlezné). Jeho kladnou odpověď si nekompromisně na místě ověřila tím, že rukou přejela jeho vestu, a když dlaň zůstala černá, odpověděla „mouřenínovi“: „Máš štěstí!“
Víte, že slavností kominická uniforma je bílá?
Kominická historie Kominická historie sahá až do doby, kdy tehdejšímu lidstvu počaly vadit požáry vzniknuvší od komínů, ve kterých vyhořely saze. Doškové nebo šindelové střechy byly okamžitě zapáleny, jakmile došlo ke komínovému požáru. Z počátku si lidé vymetali komíny sami, komíny byly čištěny před velkými svátky a hlavně o tak zvaných "sazometných středách" (poslední středa před Velikonocemi). Tuto práci vykonávali v obecních budovách biřici, v pivovarech pomahači a některé komíny si mohli čistit a vypalovat hospodáři sami.
Mestkomínové a počátky odborného kominictví Postupem času se o tyto práce začali zajímat jednotlivci, kteří se čištění komínů zvlášť věnovali, a tak vzniklo v 16. století řemeslo kominické. Souviselo to i s rozvojem renesančního stavitelství u nás, kdy si panovníci a šlechta zvali vlašské stavitele. Za nimi přišli do Čech i vlašští mestkomínové. V té době se čištění komínů říkalo vytírání a řemeslníci se nazývali mestkomínové. První zprávy o českých mestkomínech jsou z roku 1572 z Pardubic, z roku 1589 ze Stříbra a z roku 1590 z Mladé Boleslavi. Mestkomínové byli placeni formou naturálií a jen málo obcí si vydržovalo za plat svého mestkomína, aby vytíral a před požáry chránil. Na Nový rok chodili s koledou a vinšujíce všeho dobrého rozdávali lidem novoroční přání.
Kominické cechy První kominický cech byl založen v roce 1626 v Třeboni, v roce 1748 "Pražský kominický cech". V roce 1824 došlo k posílení kominické činnosti a k propůjčování kominických živností. Po spojení pražské a mistrovské organizace vznikla Jednota kominíků, která fungovala až do 50. let 20. století, kdy byly zrušeny živnosti. Činnost nakrátko obnovila znovu v 60. a 70. letech, ale v roce 1981 byla zakázána. K opětovnému rozvoji mohlo dojít až v 90. letech 20. století.
Patronem kominíků je svatý Florián.
Z historie zapalovačů Zapalovač je tak běžně používaná věc, že ji snad až na výjimky znají všichni po celém světě. I když považujeme zapalovače za samozřejmost, jde vlastně o úžasný vynález. Jen jediné stisknutí tlačítka, kdykoliv a kdekoliv, a je tu oheň! Zapalovač byl vynalezen v roce 1816. První zapalovač byl nazýván "Dobereinerova lampa". Byl pojmenován po svém tvůrci, německém chemikovi Johannu Wolfgangu Dobereinerovi. Jeho zapalovač ale nepoužíval jako palivo butan nebo olej, ale vysoce explozivní vodík, což z něho činilo poměrně nebezpečnou věc. Dalším rozdílem bylo, že tyto zapalovače používaly jako katalyzátor platinu (používá se ke spuštění chemické změny paliva na oheň) místo kamínku křemene nebo piezoelektrické jiskry. Při použití velmi cenné platiny šlo v té době o luxusní záležitost. Jen velmi bohatí kuřáci si mohli dovolit první zapalovače, což je důvod, proč většina kuřáků používala zápalky ještě velmi dlouho. Ačkoli to byl úžasný vynález, Dobereinerova lampa nebyla moc pohodlná, protože ji nebylo možno držet, byl to druh stolního zapalovače a byl považován za symbol společenského postavení a prominentního kouření. Běžní kuřáci většinou používali zápalky až do doby, kdy začaly být kamínkové zapalovače více populární. V roce 1908 byl kamínkový zapalovač zdokonalený a dost malý na to, aby se vešel i do kapsy. Jedinečné křemenové kamínky byly vyrobeny speciálně pro zapalovače a v té době umožnily sériovou výrobu. Zapalovač se tak stal dostupnější, což podnítilo jeho rychlé rozšíření. Vývoj zapalovačů se urychlil během 1. světové války. Vojáci používali při svých nočních cestách zápalky, ale intenzivní počáteční vzplanutí zápalky prozradilo jejich pozici příliš snadno a takto bylo ztraceno mnoho životů. Proto se zrodila potřeba zapalovat bez velké počáteční záře. Vynálezci začali zlepšovat konstrukci zapalovačů a v roce 1918, kdy skončila válka, je byli schopni vyrábět podstatně jednodušeji. Postupně se zapalovače měnily i podle náplně na benzinové, plněné butanem a dále zapalované piezoelektrickou jiskrou.
Žehličky Žehlička, nepostradatelný pomocník v domácnosti každé ženy, datuje svůj vznik už někdy k patnáctému století! Do té doby se prádlo válečkovalo nebo lisovalo. Žehlení je vlastně vyhlazování tkaniny za vysokých teplot a částečně také tlaku, kdy se teplem vazby mezi molekulami polymerů uvolňují a tlakem rovnají. Po vychladnutí si vlákna udrží rovný tvar. První žehličky pracovaly na velmi prostém principu. Byly celokovové ve tvaru připomínajícím chodidlo se špičkou. Žehlička se položila na rozpálená kamna a nechala se nahřát. Dokud byl kov rozžhavený, žehlilo se s ním, jakmile začal chladnout, musel se dát znovu na kamna a tak se to stále opakovalo. Čas od času se stávalo, že se prádlo při žehlení ušpinilo od nečistot, které se na žehlící plochu mohly při nahřívání dostat. Proto se později začaly vyrábět duté žehličky, do kterých se vkládalo nahřáté tělísko, žhavé uhlíky, líh; nebo žehličky na plyn (propan butan). Žehličky alespoň trochu podobné těm, které známe dnes, se objevily až začátkem dvacátého století. Tyto žehličky byly již na elektřinu, která uvnitř rozehřívala kovovou spirálu a tím také žehlící plochu. Časem byl přidán také termoregulátor pro možnost nastavení různé teploty. Dnes najdete v obchodech především různé druhy napařovacích žehliček a nebo žehlících systémů, využívajících také převážně páru. Prádlo je žehleno horkou párou, takže odpadá nutnost vlhčení prádla nebo hrozící spálení jako u suchých žehliček. Vystaveny jsou základní typy žehliček, včetně malých cestovních.