JAK JDE KROJ, TAK SE STROJ
Průvodce expozicí o tradičním odívání na Valašsku
Průvodce expozicí o tradičním odívání na Valašsku
Vydání publikace je realizováno v rámci grantového projektu s názvem Jak jde kroj, tak se stroj, hrazeného z Finančních mechanismů EHP a Norska a zaměřeného na zpracování a především prezentaci bohatého textilního fondu Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm
JAK JDE KROJ, TAK SE STROJ Průvodce expozicí o tradičním odívání na Valašsku
Lenka Drápalová
Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm Rožnov pod Radhoštěm 2016
© Lenka Drápalová, 2016 © Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2016 Graphic design © Grafia Nova s.r.o., 2016 ISBN 978-80-87210-60-4
Tak
se stroj
V národním kroji vypadá Valach stepilý a vysoký jako jedle jeho lesů. Valaška zvláště vyniká krásou i drobným jemným krokem. Čeněk Kramoliš, 1907 Na počátku 20. století takto romanticky vyzdvihl krásu valašského kroje a jeho nositelů rožnovský rodák a spisovatel Čeněk Kramoliš. V rozvíjející se moderní průmyslové době působila jeho pochvalná slova jako povzbuzení v předtuše postupného odkládání a zániku nejen tradičního oděvu, ale i jiných artefaktů užívaných předky k práci, zábavě i obřadům. Podobná podpora vycházející z úst vzdělanců, umělců či členů spolků, zejména v období přelomu 19. a 20. století, často obhajovala mizející tradiční hodnoty a mnohdy iniciovala úsilí aktivně zachovávat, navzdory postupujícímu pokroku, odkaz minulých pokolení. Jedním z prostředků jak zachránit alespoň část odcházejícího světa bylo i zakládání sbírkových kolekcí soukromých nebo spolkových, z nichž se postupem času rozvinuly mnohé muzejní fondy rozrůstající se až do dnešních dnů. Byla tak naplněna jedna ze základních funkcí muzejní činnosti – vybrat a zachovat předměty vypovídající co nejpravdivěji o životě předchozích generací. Existence sbírkových souborů byla také předpokladem pro rozvíjení poslání muzeí v oblasti vzdělávání veřejnosti. Uchovávané předměty nalezly využití při konání výstav a přednášek a zpětně tak všem zájemcům vypovídaly své příběhy. Nyní, v době pokročilé o více jak sto let od časů Čeňka Kramoliše, využijme všech moderních vymožeností a navažme na záchovné a prezentační aktivity našich předchůdců. Prostřednictvím dlouhodobé expozice pojmenované Jak jde kroj, tak se stroj si také nechejme vyprávět o lidech z Valašska, o jejich životě, práci a zejména o oděvu, který v různých podobách provázel člověka od počátku do konce jeho života.
5
J ak
jde kroj ,
Vážení návštěvníci, Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm Vám nabízí prostřednictvím dlouhodobé expozice nazvané Jak jde kroj, tak se stroj možnost poznání rozmanitosti oděvu oblékaného v minulosti v etnografickém regionu Valašsko. Muzeum poprvé zpřístupnilo veřejnosti v takto rozsáhlé podobě svůj výjimečný textilní fond sbírkových předmětů, které dokumentují vývojové podoby lidového, civilního a liturgického oděvu, ale i doplňky ošacení nebo interiérový textil od konce 18. století do poloviny 20. století. Jedná se o nevšední počin nejen na půdě rožnovského muzea, ale také v rámci podobných aktivit všech muzeí v České republice. Samotné realizaci expozice předcházela přípravná tříletá etapa a následné naplnění projektu bylo rozvrženo do dvou let. Projekt zahrnoval nejen instalaci expozice, ale rovněž i další aktivity – vyhotovení on-line katalogu textilního sbírkového fondu muzea, vydání průvodce a katalogu expozice a navázání spolupráce s norským partnerským muzeem Maihaugenn v Lillehammeru. Náročnost splnění všech stanovených úkolů však s sebou přinesla i požadavky na značné finanční prostředky. Byly pokryty spolufinancováním z Finančních mechanismů EHP a z Norska a umožnily dosáhnout výsledku, který Vám, milí návštěvníci muzea, nyní představujeme. Cílem expozice je seznámit zájemce z laického i odborného prostředí s historickým vývojem a vlivy formujícími podobu tradičního oděvu užívaného na Valašsku v časovém úseku od doby prvních známých historických pramenů do období poloviny 20. století. Proměny vzhledu oděvních součástek i celků jsou zde prezentovány především prostřednictvím originálních trojrozměrných a dvojrozměrných předmětů pocházejících ze sbírkových fondů Valašského muzea v přírodě a také jejich rekonstrukcemi, kopiemi či reprodukcemi. Exponáty jsou jednotlivě instalovány ve vitrínách, ale také v dioramatech, která Vás zavedou do konkrétních životních situací a scén, jež podstatně ovlivnily charakter užitého ošacení pro danou příležitost. Závěrečná část expozice nabízí jedinečnou možnost nahlédnout do studijního depozitáře, v němž je na vybraných sbírkových předmětech prezentována různorodost tradičního oděvu z Valašska. Text průvodce zachovává totožné tematické členění tak, jak je užito v expozici.
6
Tak
se stroj
I. Prameny pro studium podoby tradičního oděvu na Valašsku Textilní kolekce spravovaná Valašským muzeem v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm čítá na 20.000 kusů evidovaných položek. Sbírka je složena z několika částí dokumentujících tradiční, civilní a liturgický oděv ženský, mužský a dětský. Vedle toho také obsahuje textilní vybavení domácností a hospodářských provozů. Nejstarší dochované předměty pocházejí z období poslední třetiny 18. století, nejnovější pak z poloviny 20. století. Geograficky je sbírka vymezena regionem Valašska s městskými centry Rožnov pod Radhoštěm, Frenštát pod Radhoštěm, Valašské Meziříčí, Vsetín a Valašské Klobouky. Mapa sběrné oblasti je vyobrazena na panelu při vstupu ze zádveří. Nejstarší doklady písemné, obrazové i hmotné, vypovídající o podobě oděvu užívaného na Valašsku, pocházejí z druhé poloviny 18. století. Jedná se o soupisy pořizované při různých příležitostech, například svatbách, úmrtích, výsleších a podobně, nebo jsou jimi i kronikářské zápisy. Bohatým zdrojem pro studium představují rovněž obrazové prameny, jež zachycují jednotlivé osoby nebo skupiny v lidovém oděvu na mapách, malbách, střeleckých terčích, v krojových katalozích atd. Významným dokumentem se od poloviny 19. století stávají fotografie a pohlednice. Hmotné prameny v podobě trojrozměrných předmětů jsou uchovávány v muzejních a soukromých sbírkách. Pro studium podoby oděvu předchozích generací je nepostradatelná i tematicky zaměřená literatura.
Plachta obřadní „úvodnice” z lněného plátna, vyšívaná hedvábnou přízí. Rožnov pod Radhoštěm, 1. třetina 19. století. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 994.
7
J ak
jde kroj ,
Horn, Wilhelm: Svobodný pár z panství valašskomeziříčského. Kolorovaná litografie, 1837. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 952.
Instalace této části expozice Vám nabízí výběr výše představených pramenů a také skupinu ojedinělých předmětů prezentujících nejstarší oděvní součástky deponované ve sbírkovém fondu Valašského muzea v přírodě. Jedná se o předměty výjimečné nejen svým stářím, ale také kvalitou užitého materiálu, ručně zpracovaného a precizně zdobeného. Jejich jedinečnost spočívá rovněž v omezeném počtu kusů dochovaných do dnešních dnů. Toto tvrzení lze doložit na příkladu vystaveného modře vyšívaného pásu úvodnice. V muzeích České republiky je uloženo pouze 16 kusů úvodnic původem z Valašska s modrou výšivkou, přičemž úvodní plachta byla výbavou každé vdané ženy ještě ve druhé třetině 19. století.
8
Tak
se stroj
II. Zájem o tradiční kulturu Ve druhé polovině 19. století se v českých zemích vzedmula vlna zájmu o tradiční kulturu jako výsledek snah po prokázání národní svébytnosti v rámci rakousko-uherského soustátí. Vlastenečtí nadšenci a vzdělanci, mnohdy organizovaní ve spolcích, obraceli svoji pozornost k lidovému umění, odívání, písním a tancům a při jejich studiu sestavovali první dokumentaci tradiční kultury. Jinou aktivitou spolků bylo vytváření sbírkových kolekcí a také pořádání krajinských výstav. Vyvrcholením vlasteneckých snah bylo uspořádání Národopisné výstavy českoslovanské v Praze roku 1895. V jednotlivých krajích českých zemí vznikaly přípravné výbory, jejichž úkolem bylo řídit veškerou činnost související s potřebami organizování celonárodní výstavy. Pro Valašsko byl zřízen ústřední výbor ve Valašském Meziříčí. Při samotné výstavě v Praze byl region prezentován 300 vystupujícími osobami, ve výstavním pavilonu byl na figurínách představen lidový oděv z Valašska a velké pozornosti se těšila pasekářská usedlost s interiérovým vybavením, jak ukazují dobové fotografie uvedené na panelu. Výstava se setkala s velkým ohlasem a přivítala přibližně dva a půl milionu návštěvníků.
Pohlednice: Národopisná výstava českoslovanská v Praze – skupina krojů, 1895. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo A 27823.
V Rožnově samotném se ve srovnání s okolními městy konala jen rozsahem drobná krajinská výstava. Ačkoliv nebyl v rožnovské sbírce určen žádný předmět, který by byl na této výstavě prezentován, předkládáme Vám k prohlédnutí textilie, jež mohly být s ohledem na dataci svého vzniku při této příležitosti vystavovány. A nadto Vám nabízíme stejný zážitek jako návštěvníkům Národopisné výstavy, neboť světle modrá orszácká kordulka a rukávce byly poprvé instalovány právě v Praze v roce 1895. Zajímavostí zůstává, že zbylé části krojového celku náležejícího k modré kordulce jsou uloženy v textilním depozitáři Národního muzea v Praze.
9
J ak
jde kroj ,
Dění okolo výstav krajinských i pražskéw dalo počátek mnohým muzejním sbírkám dokumentujícím tradiční kulturu. V Rožnově tomu však bylo zcela jinak. Na vzniku textilního sbírkového fondu spravovaného Valašským muzeem v přírodě se podíleli členové tzv. muzejního spolku založeného v roce 1911. Nedílnou součástí kolekce byl i soubor textilií, u nichž pro zařazení rozhodovala jejich starobylost a zdobný vzhled. Z tohoto důvodu se součástí sbírky staly i předměty nepocházející z Valašska, jak vidíme v samostatné vitríně, v níž jsou instalovány různé oděvní součástky hodnotné svým stářím a především zdobením pestrobarevnou výšivkou nebo tiskem. Pocházejí z oblastí Slovácka i Slovenska. V 60. letech 20. století byly ustanoveny podmínky pro vědeckou tvorbu muzejních sbírek. Sbírkový fond byl nadále a dodnes je obohacován tak, aby co nejvíce vypovídal o rozmanitosti oděvu a vybavenosti obydlí na Valašsku.
Kordulka z hedvábného světlemodrého damašku se stříbrnou krajkou. Nový Hrozenkov, 1895. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 63499.
10
Tak
se stroj
III. Tradiční oděv a jeho součásti Tradiční oděv chápeme jako soubor oděvních součástek s charakteristickými znaky pro určitý region nebo sociální skupinu. Lidový oděv oblékaný na Valašsku náleží k typu oděvu vyskytujícího se v oblasti karpatského oblouku. Hlavními surovinami pro jeho vyhotovení byly len, vlna, kůže a kožešiny. O jak rozsáhlé území výskytu lidového oděvu tohoto typu se jednalo, můžete vyhledat na mapě. Zpracování surovin, ale i jejich následné využití, vyžadovalo určité technologické postupy, které představujeme nejen na kresbách, ale v případě zájmu i v krátkých filmových dokumentech, dostupných v informačních kioscích před touto částí instalace. Během 19. století v důsledku technického pokroku pronikly do krojového odívání nové materiály, zejména bavlna, hedvábí, směsové tkaniny a jiné, které postupně vytlačovaly původní materiály jako len a konopí. Na oděvních součástkách tradičního ošacení se začaly uplatňovat i nové, dosud neužívané způsoby zdobení výšivkou, krajkou a aplikacemi. To vše vyvolalo promě- Předení lněné příze na kolovratu. nu vzhledu tradičního oděvu od rustikální podoby k celkovému Rekonstrukce činnosti při prograzjemnění. Na instalovaných předmětech můžete sami pozoro- mu Lněná sobota. vat uplatnění jednotlivých materiálů prosazování novinek. Možnostem zpracování, získaným kvalitám a vlastnostem tkanin byl uzpůsoben střih a sešívání jednotlivých dílů, aplikace výzdobných prvků a užívání jednotlivých typů oděvu pro určité příležitosti. Na základě těchto podmínek byla vytvořena řada oděvních součástek mužských, ženských i dětských, jak názorně vidíte v perokresbách na panelu, kde jsou uváděny i jednotlivé názvy každého kusu oděvu. Ženský oděv: rubáč, spodní Rukávce kordulka obuv zvaná brynelky rukávce kordulka obuv zvaná brynelky košile, spodnice, rukávce, leknice, kasanka, šorec, zadní sukně, sukně sešitá, fěrtoch, kordulka, jupka, kabátek, čepec, kožíšek, šuba. Mužský oděv: košile, brunclek, nohavice, halena, župice, brunclek lajbík brunlek lajbík aksamitka aksamitka lajblík, čepice, klobouk, krpce, Čepicečepice holínky, papuče, obušek. Perokresby součástek tradičního oděvu oblékaného na Rožnovsku Dětský oděv: kandušek.
11
J ak
jde kroj ,
IV. Věci ryze ženské Při putování expozicí jsme se ocitli na počátku bytí. Ženy v minulosti byly během svého života velmi často v požehnaném stavu a výjimkou nebyly rodiny o osmi, deseti i více dětech. Těhotné ženy se na Valašsku oblékaly do běžně nošeného šatstva, které bylo dostatečně volné. Jinak tomu bylo u dobové módy, při níž ženy ze začátku nosily šaty v pase upnuté a teprve v posledních měsících těhotenství užívaly volných svrchních kabátků. Již před porodem se pro matku a dítě v rohu jizby zakrylo lože pověšenou plachtou zvanou koutnice. Ta se šila se z konopného nebo lněného plátna s pásem krajky ve středu, aby rodička mohla sledovat dění v jizbě. Takové uspořádání místnosti zajišťovalo matce i dítěti klid a chránilo je před nepříznivými vlivy. Rodička měla setrvávat i s dítětem ve vymezeném koutě po celou dobu šestinedělí. Skutečnost však mnohdy byla jiná, neboť potřeby rodiny převážily zájem jednotlivce. Deník porodní babičky Jany Při porodu pomáhaly starší zkušené ženy nebo také poŠtěpánkové, Zašová 1926 – 1927. rodní báby. Pro jejich činnost byly od poloviny 18. století Valašské muzeum v přírodě, invenvydávány předpisy a „babictví“ získávalo na odbornosti, tární číslo A 42394. což se mimo jiné projevilo nejen na jejich vybavení, ale také v povinnosti vést evidenci, jak vidíte na fotografiích. Za svou práci dostávaly babky většinou odměnu ve formě potravin. Porodní báby pečovaly o matku a dítě i v době šestinedělí. Žena v tomto období byla považována za nečistou, nesměla vstoupit do kostela ani vykonávat domácí práce. Na konci šestinedělí se žena podrobila očistnému církevnímu obřadu úvodu. Před obřadem se v domě šestinedělky sešly ženy z dědiny, oblečené v lepším šatě a zahalené v obřadních, bohatě vyšívaných plachtách úvodnicích, přehozených přes paže. Podobně oblečenou matku i s dítětem doprovodila skupina žen do kostela. Po obřadu v kostele následovala hostina uspořádaná podle možností matky. Obřad úvodu byl postupem času spojován se křtem a v 60. letech 20. století byl úplně zrušen. Expozice Jak jde kroj, tak se stroj – žena s dítětem v koutě.
12
Tak
se stroj
V. Dětství Dítě vstupovalo do života narozením a křtem. Pro první měsíce jeho života pořizovala matka i příbuzní takové ošacení a textilie, které je měly chránit před prochladnutím. Jednalo se o košilky a čepičky, povijany a zavinovačky, plínky. Na textiliích pro kojence často pozorujeme přítomnost červené barvy v tkanině, nebo alespoň zdobení výšivkou červené barvy. Prostřednictvím ní se totiž zajišťovala ochrana dětí před nečistými silami. Venkovské děti, které začaly chodit, nosívaly bez rozdílu pohlaví tzv. kandušek. Jednalo se o šatičky se Školní vzorník vyšívání, Františka Kedroňová, Rožnov pod Radhoštěm, okolo 1910. širokou sukní, přestřižené v pase a často doplněné čepičkou. S nástupem do školy dostali chlapci kalhoty Valašské muzeum v přírodě, inventární a košili, dívky sukni, zástěru a jupku. Odrostlejším číslo 44517. dětem se pořizovaly zmenšeniny oděvu dospělých. Dětského oděvu je ve sbírkových fondech muzeí zachováno poskromnu. Oděvní součástky dědili sourozenci mezi sebou a nosili ho až do roztrhání. Ve sbírkových kolekcích jsou zastoupeny především příležitostné oděvy určené ke křtu, prvnímu přijímání a podobně. O podobě každodenního ošacení dětí významně vypovídají fotografie, zejména školní. Jsou na nich zobrazeny děti z různých sociálních vrstev vedle sebe. Pokud se pozorně podíváme, vykouknou na nás bosé nožky, jinde děvčata ve svátečním kroji, chlapci i dívky v dobovém oděvu. Škola byla zajímavým prostředím i z hlediska proměn tradičního oděvu. Školní výuka, zejména děvčat, vnášela množství novot do podoby odívání. Vyučovalo se ručním pracím, tzv. industriální učitelky učily uplatnění starých i nových vzorů výšivky, pletení, háčkování a jiných technik na soudobých oděvech Žena s dítětem, Rožnov pod Radhoštěm okolo 1930. i na obnovovaném tradičním oděvu. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo A 26311.
13
J ak
jde kroj ,
VI. Odkládání tradičního oděvu V průběhu 19. a ještě počátkem 20. století Rožnov proslul jako lázeňské městečko s provozem klimatických lázní k léčbě plicních chorob. Do Rožnova přijížděli pacienti z různých koutů světa a také různých sociálních vrstev. Pobyt nemocných měl i určitý vliv na proměny v mnoha oblastech života obyvatel města, včetně způsobu odívání. Na přijímání nových směrů módy se podílela také vrstva majetných měšťanů, obchodníků a řemeslníků. Příslušnost k určité sociální vrstvě, cestování při výkonu práce, za poznáním nebo vzděláním, to vše umožnilo seznamovat se s oděvními zvyklostmi jiných prostředí. A naopak mnohdy vyžadovalo také se těmto zvyklostem přiblížit, což v praxi znamenalo vybavit se oděvem, který by lépe reprezentoval společenské postavení svého nositele nebo umožňoval výkon dané práce. Pod vlivem dobové módy i zlepšování sociálního postavení došlo k odkládání tradičního oděvu u měšťanů, ale také obyvatel předměstských částí Rožnova již v polovině 19. století, a to zejména u mužů. Ovšem i ženy nahrazovaly ve stejné době těžké a neforemné oděvní součástky za slušivější, hotovené z nových materiálů, dosud užívaných na civilním ošacení. Tradiční oděv pak oblékaly převážně ženy pouze příležitostně a krojové ošacení plnilo funkci především reprezentační. Prostřednictvím expozice nahlédněme, jak to vypadalo v Rožnově na počátku 20. století při procházce lázeňským parkem. O pronikání civilního oděvu hovoří rovněž obrazové i písemné prameny.
Manželé Janíkovi v oděvu ovlivněném dobovou módou. Rožnov pod Radhoštěm, okolo 1880. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 1745.
14
Tak
se stroj
VII. Vliv jednotlivců na podobu tradičního oděvu Zastavit proces odkládání lidového oděvu se pokusili již na konci 19. století vzdělanci a vlastivědní nadšenci, kteří kroj chápali jako vhodný prostředek propagace tradiční kultury obyvatel Valašska nejen v rámci rakousko-uherské monarchie, ale také v zahraničí. Při hledání způsobů jak zachovat lidový oděv přistoupili buditelé také k obohacování krojového ošacení o nové prvky. Jejich snažení nalezlo odezvu, v intenzivní obrodné vlně ve 20. letech 20. století, a to zejména v oblasti Rožnovska v souvislosti se slavnostmi konanými při otevření Valašského muzea v přírodě. Z významných osobností podílejících se na tomto dění jmenujme alespoň některé. EDUARD DOMLUVIL (1846–1921), působil jako duchovní a učitel ve Valašském Meziříčí. Byl hlavním organizátorem přípravných prací pro výstavy konané na konci 19. století. Způsob záchrany odkazu našich předků viděl v zakládání muzeí, sběratelské činnosti a písemné dokumentaci historicko-etnografických jevů. Sám sbíral v terénu a vytvořil svými kolekcemi základ pro sbírkové fondy textilií v Národním muzeu v Praze a pro Muzeum ve Valašském Meziříčí. Jiným propagátorem a také inovátorem tradičního oděvu byl JOŽA ORSZÁG VRANECKÝ ST. (1866–1939) žijící v Novém Hrozenkově. Nespokojený s chudou výzdobou valašského kroje se zasadil o vznik orszáckého kroje, který je naopak nápadný svou bohatou pestrobarevnou výšivkou, ale i nově vnesenými nebo znovuoživenými prvky. Takto upravený oděv oblékal osobně i se svou rodinou a stál rovněž u jeho rozšíření až do oblasti Vsetínska. O značně odlišné podobě od dosud prezentovaných jednotlivin nebo celků tradičního oděvu z Valašska se můžete přesvědčit při zhlédnutí krojového páru oblečeného v orszáckém kroji pro ženatého muže a vdanou ženu. Další osobou, která svou činností ovlivnila podobu tradičního oděvu, byl ARNOŠT KUBEŠA (1905–1993). Pocházel z Valašského Meziříčí, a ač vystudoval učitelství, věnoval se národopisu. Byl prvním ředitelem Valašského muzea v přírodě. Propagoval nošení kroje ve Valašském Meziříčí, v oblasti, kde tradiční oděv vymizel již okolo poloviny 19. století. Kroj obohatil o nový druh výšivky s geometrickými a zoomorfními motivy. A propagoval jej mimo jiné tím, že jej nosil sám i se členy své rodiny.
15
J ak
jde kroj ,
O záchranu technologie bílé výšivky jako způsobu výzdoby součástek tradičního ošacení se zasloužila MARIE SCHOBROVÁ (1863–1936), původem ze Zubří, kde působila jako industriální učitelka. Domácí i zahraniční prostředí seznamovala s bílou zuberskou výšivkou, v té době skomírající. Jako svůj cíl si vytyčila nalezení nového uplatnění výšivky, která by lépe vyhovovala požadavkům zákazníků a nebyla jen pouze výzdobným prvkem pro krojové ošacení, které se již tehdy užívalo jen příležitostně. V Zubří založila vyšívačskou školu, studovala staré dochované vzory, kreslila nové a přizpůsobovala je dobovým potřebám. Z kroje přenesla výšivku i na bytové doplňky. Nalezla množství pokračovatelek ve svém díle a díky vlastní neúnavné činnosti zachránila bílou výšivku uplatněnou jak na kroji, tak mimo něj pro další generace.
Výstavka prací Marie Schobrové, nelokalizováno, přelom 19. a 20. století. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo A 26498.
16
Tak
se stroj
VIII. Návštěva u vyšívačky Industriální učitelka HERMÍNA MIKUNDOVÁ-STROHSNEIDEROVÁ, žijící v letech 1884 až 1974, byla spolupracovnicí a pokračovatelkou díla Marie Schobrové. Podílela se na přípravách a organizaci výstav, propagaci kultury regionu Valašsko, především v oblasti tvorby a uplatnění bílé výšivky. Ve svém domě v Rožnově pod Radhoštěm otevřela vyšívačskou školu, v níž zájemkyně učila čistotě vzoru, kreslení, skládání vzorků a vyšívání. O skvělé znalosti tradičních vzorů, ale také o schopnosti skládat a vymýšlet jednotlivé motivy do různých variací kapesníků, deček, ubrusů, záclon, přehozů i oděvních součástek svědčí část pozůstalosti po Hermíně Mikundové, která je uložena v muzejních sbírkách. K nahlédnutí Vám nabízíme výběr motivů k bílé výšivce pocházející z tvorby této vyšívačky a učitelky. Jsou charakteristické drobnými kvítky a snítkami lístků, mnohdy uspořádanými do různých kytic. Vedle toho je také důležitý její přínos v doplnění rožnovského kroje o pupencové punčochy a tylovou vyvazovačku.
Pokrývka oválná vyšívaná Hermínou Mikundovou-Strohsneiderovou. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 8793.
17
J ak
jde kroj ,
IX. Obroda tradičního oděvu V období přelomu 19. a 20. století na Valašsku mužské tradiční ošacení téměř vymizelo a mnohé ženy krojový oděv oblékaly jen příležitostně při výjimečných okamžicích. Odkládání tradičního oděvu bylo ovlivněno pronikáním dobové módy spojené s novým střihovým řešením jednotlivých součástek, moderními materiály a novými požadavky na funkci oděvu. S procesem mizení tradičního oděvu se však koncem 19. století souběžně rozvinula obrodná snaha o zachování prvků tradiční kultury včetně krojového odívání. Na Valašsku je toto úsilí spojeno s konáním velkolepé folklorní slavnosti zvané Valašský rok a s otevřením Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm v roce 1925. Mužský kroj byl obnoven podle vzoru z poloviny 19. století, ovšem omezený počet předloh vedl k vytvoření uniformní podoby. Komplety mužského ošacení si byly velmi podobné. Ženy naopak kombinovaly dochované součástky s nově pořizovanými, jejichž forma však byla ovlivněna užitím nových materiálů, schopnostmi krejčích i dobovým nazíráním se snahou dosáhnout náležitého výsledku. Obrodná snaha se setkala s velkým úspěchem. Valašského roku 1925 se zúčastnilo několik tisíc krojovaných účinkujících i diváků, o čemž se můžete přesvědčit zhlédnutím dobového dokumentu připraveného v expozici. V letech 1935 a 1947 následovaly další Valašské roky. Kroje vytvořené při těchto příležitostech se pak staly předlohou pro další krojovou tvorbu, tentokráte již však folklorních souborů. S touto obrodnou vlnou je také spojena představa jediné správné skladby valašského kroje složeného ze součástek modré, bílé a červené barvy. V době těsně po první světové válce lze tuto barevnost chápat jako hrdé přihlášení se k národním barvám prostřednictvím oděvu. Tato barevná škála však není jedinou možnou variantou tradičního oděvu na Valašsku, jak se přesvědčíte v závěrečné části expozice.
18
Tak
se stroj
Doklad o zjišťování stavu dochování krojových součástek a jejich ceny , 1925. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo A 24415.
19
J ak
jde kroj ,
X. Svatba Svatba byla jedním z nejdůležitějších okamžiků v lidském životě. Závažnost situace bývala vyjádřena i volbou nejlepších kusů šatstva doplňovaných o obřadní součásti. Vzhled a materiálové složení oděvu se lišily podle majetkového a sociálního postavení svatebčanů. Ženich a nevěsta si ke svatbě pořizovali nový oděv. Mnohdy však bylo pořízení nového ošacení nebo jednotlivin pro svatebčany finančně neúnosné, a tak tuto okolnost řešili zápůjčkou nákladné součástky. Na Rožnovsku ženichův svatební oděv sestával z košile, bruncleku, nohavic s opaskem, obuvi, župice a klobouku, za jehož sponu byla zasunuta vonice zhotovená ze snítky rozmarýnu a ozdobená drobnými kvítky. Nevěstin oděv se skládal ze spodní košile, rukávců, kordulky, spodnice, sukně, černého fěrtochu, punčoch a obuvi. Ozdobou byla kytička květů v záňadří. Vlasy si nevěsta učesala do jednoho copu. Její hlavu zdobil věnec z živých nebo umělých květin s bohatým pentlením v zelené a červené barvě. Přes ramena měla položenou úvodní plachtu. Jakmile se z děvčete stala vdaná žena, změnila se úprava vlasů do dvou splétaných copů. Ty ovíjela okolo hlavy a přes vlasy nosívala čepec zakrytý šátkem. Dění okolo svatby je spojeno se zájmem veřejnosti i odborného světa. Proto Vás dnes můžeme seznámit s dobovým dokumentárním filmem z rekonstrukce rožnovské svatby při slavnostním otevření muzea v roce 1925. Film je k dispozici u promítacího plátna. O osmdesát let později proběhla rekonstrukce svatby na půdě muzea opět. Tuto rekonstrukci Vám nabízíme formou fotoseriálu. S postupem průmyslového pokroku a následným odkládáním tradičního oděvu muži častěji předstupovali před oltář v civilním svátečním šatě, ženy ovšem setrvávaly v užívání tradičního oděvu. Ozdobou mužského civilního oděvu se stala drobná kytička v klopě a ženy nosívaly kytici květů v ruce.
Společná fotografie svatebčanů účinkujících při Valašském roku 1925. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo A 24147.
20
Tak
se stroj
Svatební fotografie manželů Štůskových, Hážovice 1925. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo A 23355.
21
J ak
jde kroj ,
XI. Prodej metráže a galanterního zboží Podoba oděvu byla do značné míry ovlivněna dosažitelností vhodných materiálů. Zejména v poslední třetině 19. století v důsledku rozvoje průmyslového zpracování tkanin došlo k postupnému nahrazování tradičních materiálů, ke změně kvality, barevnosti i vzorování látek a ostatních prvků vhodných pro zhotovení tradičního oděvu. Nabídka strojově zpracovaných materiálů i polotovarů dosahovala velké rozmanitosti. Jejich uplatnění značnou měrou pozměnilo vzhled tradičního ošacení, při jehož šití tvůrci dosud pracovali s omezenou škálou tkanin a technik, doplňků či zdobných prvků. Strojově vyráběné materiály bylo možno zakoupit na trzích, u podomních obchodníků nebo v obchodech. Vraťte se o několik desetiletí zpět a vejděte dovnitř obchodu s textilním a galanterním zbožím. Před Vámi se otevře svět nepostradatelných pomůcek a materiálů, bez nichž by jen stěží bylo možno zhotovovat a zdobit ošacení, ať již civilní, nebo tradiční. Je až s podivem, jak naši předkové dbali o podobu svého oděvu a jak rozmanité doplňky vyráběli, za zmínku stojí například knoflíky, krajky, stuhy, lemovky, spony a podobně. Samy o sobě jsou tyto součástky velmi zdobné a při správné a umírněné volbě a umístnění působily na tradičním i civilním oděvu velmi vzhledně. S politováním lze konstatovat, že v dnešní době s mnohými technickými vymoženostmi materiály a polotovary těchto kvalit nekoupíme. Nezbývá nám tedy nic jiného, než žasnout nad doklady dovednosti předchozích generací.
Vzorník stužek „Valašské ozdoby“. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 43354.
22
Tak
se stroj
XII. Oděv ve stáří a smrti S přibývajícím věkem nositele se měnil styl tradičního i civilního oblékání. V ošacení starších osob chyběla jásavost barev a zdobnost, naopak se uplatňovaly hřejivé formy oděvních součástek bez ohledu na roční období. Zejména starší ženy nerady přijímaly novoty a dávaly přednost oděvu svých předků nebo jeho zjednodušeným formám. Tak vznikly oblíbené valašské šaty provedené většinou v různých odstínech tmavých barev. Tlumená barevnost rovněž vyjadřovala stav vdovství, vdovectví či jinou formu vztahu k úmrtí v rodině. Při skonu příbuzného pozůstalí mrtvého ustrojili do svátečního oděvu civilního nebo tradičního. Především ženy byly často ukládány do rakve ve svátečním kroji, mnohdy bývaly zahaleny i do úvodní plachty. Z tohoto důvodu se úvodnic zachovalo v muzejních sbírkách jen poskrovnu, a jsou tak velmi ceněným sbírkovým artefaktem. Zvyk ukládat ženy do rakve v tradičním oděvu přetrvával na Rožnovsku až do dob mezi světovými válkami a ojediněle se s ním setkáme také v současnosti. V případě úmrtí svobodného člověka byli muži oblékáni jako ženichové a dívky jako nevěsty. V průvodu je pak doprovázeli mladí lidé odění jako družbové a družičky. Osoby přicházející rozloučit se se zemřelým volily oděv vhodný k této příležitosti. Černá barva se u smutečního ošacení ustálila až v době mezi světovými válkami.
Průvod při pohřbu dítěte,Vidče 1920. Valašské muzeum v přírodě, číslo negativu N 44192.
23
J ak
jde kroj ,
XIII.–XV. Rozmanitost tradičního oděvu užívaného na Valašsku Tradiční oděv užívaný v oblasti Valašska má mnoho podob, jejichž forma se vyvíjela a ustalovala působením značného počtu obecných i konkrétních faktorů. K obecným náleží přírodní podmínky a historický, hospodářský, ekonomický a kulturní vývoj regionu. Konkrétními vlivy na podobu oděvu jsou dostupnost materiálu, znalosti a schopnosti tvůrců, vlastnosti a požadavky nositelů, vliv dobové módy, potřeby doby, příležitost užití apod. Na základě spolupůsobení výše uvedených činitelů vzniklo nepřeberné množství provedení jednotlivin i celků krojového oděvu, přičemž každý kus je originálem nesoucím si svůj příběh. Studijní depozitář v následující části expozice nabízí na základě výběru předmětů z textilní sbírky Valašského muzea v přírodě poznání rozmanitosti podob tradičního oděvu oblékaného na Valašsku v jeho místní a časové proměnlivosti. ODĚV ŽENSKÝ Spodní prádlo halilo a rovněž formovalo tělo a bylo podpůrným oděvem. Do druhé poloviny 19. století byl jediným spodním prádlem žen rubáč šitý ze dvou dílů – horního opléčka s úvazem jednoho nebo dvou ramínek takzvaných tráčků, a spodní sukně. Byl zhotovován převážně z ručně tkaného lněného plátna. Rubáč byl později nahrazen spodními košilemi z bavlněného plátna zdobeného výšivkou, krajkou nebo potiskem. Počátkem 20. let 20. století se objevilo kombiné podobné střihově spodním košilím, ovšem vyráběné mnohdy ze syntetických materiálů. Jinou variantou spodního prádla byla samostatná opléčka doplňovaná spodními sukněmi. Ke krátkým opléčkům, ale i na spodní košile se nosívaly spodní sukně – spodnice bohatě řasené v pase. Již před koncem 19. století nalezly ve spodním prádle uplatnění i spodní kalhoty šité do pasu nebo na ramínka. Za jistý typ spodního prádla můžeme také považovat noční kabátky a košile, do nichž se ženy oblékaly ke spánku. Všechny tyto součástky byly zhotovovány převážně z bavlněného, méně častěji ze lněného plátna. Jejich výzdoba spočívala ve výšivce nebo našité krajce. Leknice byla starobylou oděvní součástkou v podobě řásnaté sukně sešité s živůtkem. Zhotovovala se z lněného i bavlněného plátna. Bývala zdobena výšivkou nebo potiskem v ploše tkaniny. Oblékala se na rukávce a přes ni se nosila kordulka a fěrtoch. Je známa z jižního Valašska, ale pravděpodobně se nosila i v jiných částech této oblasti. Punčochy a ponožky sloužily k ochraně nohou i jako zdobný prvek tradičního oděvu. Archaické ubírané punčochy ze sukna či valchované pleteniny byly v poslední třetině 19. století nahrazeny velmi zdobnými punčochami pletenými či háčkovanými z bavlněné příze. Do krpců se obouvaly nízké ponožky zvané „kopýtka, pletené z ovčí vlny s bohatě vyplétanými vzory. Ke každodennímu nošení sloužily strojově pletené punčochy převážně hnědé barvy, tzv. florky, nebo punčochy hedvábné. Sukně dělíme na nesešité a sešité. Nesešité sukně jsou v rámci tradičního oděvu vývojově starší, oblékaly se zezadu a vpředu se na břiše upevňovaly zavázáním. Mezi nejstarší typy náleží vrapované černé šorce z Rožnovska a Valašskomeziříčska a skládané bílé kasanky ze Vsacka. Bývaly zhotovované z mnoha šířek lněného plátna. Těžké šorce nahradily na Rožnovsku zadní sukně skládané z černého listru.
24
Tak
se stroj
Sešité sukně se rozvinuly do bohatší škály variant: drahé červenočerné vlněnky, kanafasky z pruhovaného lněného i bavlněného plátna, sukně z bavlněného plátna s potiskem vzorů. Zástěra do pasu je nesešitou sukní, která se vázala zepředu dozadu a překrývala díru po zavázání sukně nesešité. Mezi nejoblíbenější náležel modrotiskový fěrtoch tištěný z jedné nebo i obou stran na plátně nebo damašku. Vedle toho se užívaly jednobarevné plátěné zástěry. K dražším svátečním patřily fěrtochy hedvábné a brokátové, nebo vlněné s jemnými vzory. Výběr dražšího materiálu značil příklon k měšťanskému prostředí. Rukávce lze popsat jako krátkou košilku s rukávy, zhotovenou z obdélných dílů. Šily se z jemného lněného nebo bavlněného batistu, mušelínu či bavlněného plátna. Starší typ rukávců se od vývojově mladších liší přednicí neprostřiženou až ke spodnímu okraji. Regionálně lze rukávce určit na základě provedení střihu a výšivky, zejména skladby vzorů a barevnosti. Ke konci 19. století se jako výzdobný prvek vedle výšivky počaly uplatňovat krajky síťované, pletené, háčkované, nebo krajky strojově vyšívané na plátně. Na Vsetínsku se rukávce zapínaly ozdobnou sponou zvanou kotula. Na rukávce se oblékala kordulka – živůtek šitý původně ze sukna na svrchní i podšívkové straně. Provedení kordulek vsetínského typu nezaznamenalo v průběhu vývoje tolik změn jako u kordulek rožnovských, jejichž podoba se rozvinula do množství variant jak z hlediska užitého materiálu, například sukna, sametu, hedvábí, damašku, tak výzdoby portami, šňůrováním, krajkami či výšivkou. Základní barvou kordulek jsou různé odstíny červené, na rožnovských se však objevuje i černá, modrá, fialová, zelená. Oba typy kordulek se liší střihovým provedením, rožnovská je vyšší, má hluboký výstřih a zádové díly ústí do klínových šůsků. Vsetínská kordulka je nižší a místo šůsků má na zadním díle varhánky. Starobylou variantou živůtku je kabátek zhotovovaný většinou z drahého hedvábného materiálu a zdobený několikanásobnými řadami kovových port. Jeho výskyt je doložen již v poslední třetině 18. století a nosíval se na Rožnovsku a Novohrozenkovsku. Šátek se vyskytuje v nepřeberném množství variant rozměrů, materiálového složení, barev a způsobů výzdoby. Doplňoval tradiční oděv každodenní, příležitostný i obřadní. Vázal se obvykle pod bradou nebo v týle. K nejstarším dokladům náleží vyvazovačky s jemnou bílou výšivkou, doplněné vláčkovou krajkou, nebo šátky lipské z bavlněného plátna s bohatým květinovým potiskem. V průběhu druhé poloviny 19. století narostla rozmanitost provedení, nosily se šátky plátěné, vlněné, hedvábné, sametové, potištěné nebo vyšívané, zdobené třásněmi, aplikacemi nebo výšivkou. Při obřadních příležitostech ženy přes ramena a paže nosívaly úvodní plachtu sešitou ze dvou nebo tří nestejně širokých pásů lněného plátna. Podélným středem plachty vedl pruh bohaté výšivky, která nesla motivy charakteristické pro určitou oblast. Tato starobylá podoba úvodnice byla postupem času nahrazována jinými formami provedení z bílého batistu s jemnou bílou výšivkou či síťovanými a tylovými vyšívanými pásy. Čepec byl nezbytnou oděvní součástkou každé vdané ženy. Přikrývala jím dlouhé vlasy spletené do dvou copů a ovinuté okolo hlavy. Nejstarší doložené čepce jsou vyhotoveny síťováním, které je doplněno drobnou výšivkou většinou rostlinného nebo zvířecího motivu. Vedle toho byly čepce zhotovovány pletením, háčkováním či vyšíváním nebo šitím z tylu. Každý čepec je v čelní
25
J ak
jde kroj ,
části doplněn krajkou zvanou mřežka, s pěti, sedmi nebo výjimečně i více zuby. Tyto krajky jsou většinou vyšívané, vedle toho i háčkované nebo síťované. V archaických dobách byl čepec ještě ovazován rouškou v podobě plátěného pruhu ozdobeného výšivkou nebo krajkou na koncích. Svrchním oděvem chránícím ženu před nepřízní počasí byl soukenný kabátek vyráběný převážně z černého sukna a lišící se vloženou podšívkou. Běžně nošené kabátky opatřené saténovou nebo flanelovou podšívkou nazýváme kacabajkami. Do zimního mrazivého počasí si ženy oblékaly kabátky vatýrky, vatované vlněnou výplní nebo podšívané ovčí kožešinou. Jinou variantou kabátku byl lajbík – z tmavě modrého sukna podšitý kožešinou, charakteristický vzadu zdviženými šůsky. Dlouhý kabát zvaný šuba náleží k nejnákladnějším součástkám tradičního ženského i mužského oděvu. Shora býval obvykle býval pošitý červeným suknem či atlasem a podšitý ovčí kožešinou. Okraje jsou lemovány liščí nebo vydří kožešinou a v ploše je zdoben portami a aplikacemi z prýmků. Ač svou podobou evokuje zimní oděv, šuba se nosívala i v létě jako znak zámožnosti. ODĚV MUŽSKÝ Košile se šila z lněného, konopného a později bavlněného plátna. Skládala se z obdélných dílů, se širokými rukávy a místo límečku mívala vyšívaný obojek, který se vázal na mašličku. Výstřih košile se zapínal ozdobnou sponou, takzvanou kotulou, na Rožnovsku stříbrnou, na Vsacku perleťovou. Košile bývala ozdobena křížkovou nebo předkreslenou výšivkou lišící se podle regionu, na Vsacku modrou barvou, na Rožnovsku červenou, na Valašskomeziříčsku a Novohrozenkovsku pestrou s geometrickými a zoomorfními motivy. Muži nedisponovali tolika součástkami spodního prádla jako ženy. Jejich choulostivé partie zakrývala dlouhá košile, která se zakasala do kalhot. Pod nohavice i pod civilní kalhoty se oblékaly spodní kalhoty neboli spodky z bavlněného plátna bílé nebo světle modré barvy. Muži nocovali buď v denní košili, nebo v košili noční, kterou někteří doplňovali o čepičku na spaní. Funkci krojové vesty plnil brunclek šitý vždy ze sukna s podšívkou soukennou nebo plátěnou. V jejich barevnosti převládaly různé odstíny červené, na jižním Valašsku fialové. Existují ovšem doklady i o brunclecích zelených, modrých a černých. Zdobení bývalo provedeno vinutou šňůrkou a výšivkou, které lemovaly okraje a dírky. Na zadní části bruncleku býval vyveden bohatší motiv. Ve výjimečných případech byla při horní dírce vyšita datace vzniku nebo iniciály nositele. Způsob rozmístění šňůrování a jeho barevnost patří mezi základní znaky pro určování původu a stáří bruncleků. Nohavicemi označujeme soukenné kalhoty jakožto součást tradičního ošacení. Svým střihem přiléhaly k tvaru nohy. Pro snadnější oblékání byly opatřeny na lýtku rozparkem. K pasu se upevňovaly koženým opaskem, pro ozdobu vybíjeným kovovými cvočky. Na Rožnovsku se zhotovovaly z tmavomodrého sukna, na Vsetínsku a na Rusavě z bílého, na Novohrozenkovsku z tmavomodrého nebo fialového a na jižním Valašsku pak z bílého nebo světlemodrého sukna. Ozdobou nohavic je šňůrování z bavlněné nebo harasové šňůrky a výšivka na laclu. Přestože prameny hovoří i o plátěných nohavicích nošených na Valašsku, ve sbírkách muzeí nejsou doloženy.
26
Tak
se stroj
Pokud počasí dovolilo, chodívali příslušníci nižších sociálních vrstev běžně na boso. Přesto lze na základě dochovaných pramenů identifikovat množství variant obuvi užívané muži. K pracovním typům obuvi náležely kožené krpce v podobě opánek připevňovaných k nohám řemínky. Jinou koženou obuví byly vysoké holínky obouvané ke svátečnímu oděvu. Venkované nosili spíše boty nižší. Zejména v zimním období byly nošeny soukenné papuče různého provedení. Do krpců muži obouvali soukenné ponožky, takzvané kopyce, opatřené na vnitřní straně zapínáním na háčky. Byly bílé nebo hnědé barvy a lemované červeným páskem sukna. Do vysokých kožených bot nohy obtáčeli onucemi. K přenášení různých dokumentů nebo drobných předmětů sloužily kožené kabely s dlouhým popruhem, zvané sajdáky. Rovněž ženy chodívaly za podobných okolností jako muži na boso a k práci nosívaly krpce. Jejich sváteční obuv však byla oproti mužské více rozmanitá. K ubíraným punčochám obouvaly nízké střevíce zvané zámišky. Jiným typem bot byly soukenné střevíce-střívjata, s velkým jazykem a zavazované stuhou. V Novém Hrozenkově se formovaly do velmi zdobných střevíců kordybánek krášlených výšivkou a korálky. Velké popularity dosáhly brynelky – látkové nebo kožené kotníčkové šněrovací boty. K tradičnímu oděvu ženy obouvaly i městský typ obuvi zvaný perka. V zimě nosívaly soukenné papuče. Na rozdíl od ženského oděvu disponuje mužský tradiční oděv různými doplňky, které nebyly jen ozdobou ošacení, ale plnily i funkci uchycení. Mezi tyto doplňky náleží opasky zhotovované z pásů kůže, zdobené vyrážením ornamentů a kovovými prvky. Jiným druhem opasku byl sak složený z mnoha šňůrek. Neodmyslitelnou součástí tradičního mužského oděvu byla pokrývka hlavy, jejíž podoba se odvíjela od příležitosti použití. Velmi zajímavý býval hubáň – čepice nebo klobouk vyráběný z choroše a nošené při pracovních příležitostech. Jiným druhem pokrývky hlavy užívaným při práci bývaly čepice pletené. Ke slavnostnímu oděvu se na hlavu nasazovaly klobouky černé plstěné – na Rožnovsku vysoké se širokou střechou, o něco nižší na Vsetínsku a zcela nízké s úzkou střechou na jižním Valašsku. Sváteční čepicí bývala aksamitka se sametovým dýnkem a lemem z liščí nebo vydří kožešiny. K zimnímu ošacení náležela kožešinová beranice z ovčího persiánu. Součástí mužského svátečního oděvu byl obušek, zvaný valaška, jako připomínka na doby, kdy s sebou muži nosili zbraň v podobě sekyrky na dlouhém topůrku. Funkce doplňku přeměnila význam obušku v hůl na opírání s různými způsoby zdobenou kovovou částí. Svrchním oděvem mužů byl krátký kabátek lajbík, který měl podobný střih jako brunclek, ovšem se vsazenými rukávy. Obvyklým materiálem na jeho zhotovení bylo modré sukno, soukenná nebo plátěná byla i podšívka. Jeho ozdobou byly kulovité kovové knoflíky, pouze na Novohrozenkovsku byl zdoben pestrobarevnou výšivkou. Jiným svrchním oděvem mužů byly dlouhé soukenné kabáty. Huně a haleny se ve sbírkách dochovaly ojediněle. Svátečním kabátem nošeným na celém Valašsku pak byla župice. Jedná se o kabát přiléhající k tělu s dlouhými úzkými rukávy, od pasu dolů byl rozšířen vsazenými klíny. Na Rožnovsku se nosily župice zelené, ale prameny dokládají i modré, fialové a bílé. Byly zdobeny šňůrováním a vkládáním dílků z červeného sukna. Zapínaly se na kulovité knoflíky, nebo se nosívaly přehozené přes levé rameno.
27
J ak
jde kroj ,
Zimní verzí svrchního oděvu u ženatých a starších mužů byl krátký kožíšek či ke kolenům dlouhý kožich zhotovovaný většinou z ovčí kůže. Chlupem byl obrácený dovnitř, kůží navenek. Z důvodu její barvy býval nazýván dubeňákem. Kožich i kožíšek zdobily kožené knoflíky zapínané do poutek a proužky barvených kůží, většinou červené nebo zelené. Výjimečně byly na kožíšku i výšivky nebo barevné aplikace.
Čepec síťovaný s výšivkou. Zubří, 1940. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 62555.
28
Tak
se stroj
Šátek lipský červený s květinovým vzorem. Nelokalizováno, 3. třetina 19. století. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 63429.
29
J ak
jde kroj ,
Kotula perleťová s rytým vzorem. Nelokalizováno, 2. třetina 20. století. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 40338.
30
Tak
se stroj
Klobouk plstěný se stuhou. Rožnov pod Radhodštěm.1. třetina 20. století. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 21560.
Střevíce soukenné vyšívané. Valašské Meziříčí, 2. třetina 19. století. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 2327.
31
J ak
jde kroj ,
Brunclek mužský soukenný. Rožnovsko, 1886. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 27840.
Vzorník látek. Hutisko – Solanec, 3. třetina 19. století. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 55012.
32
Tak
se stroj
Kabát ženský „šuba“. Dolní Bečva, 2. třetina 19. století. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 39624.
33
J ak
jde kroj ,
Fěrtoch modrotiskový. Valašské Meziříčí, 3. třetina 19. století. Valašské muzeum v přírodě, inventární číslo 25140.
34
Tak
se stroj
Pohled do expozice - příprava nevěsty.
Pohled do expozice - prezentace různých variant valašského kroje.
35
Lenka Drápalová
JAK JDE KROJ, TAK SE STROJ Průvodce expozicí o tradičním odívání na Valašsku
Odpovědný redaktor: Jindřich Ondruš Výkonný redaktor: Lenka Drápalová Obrazový doprovod: Ze sbírek Valašského muzea v přírodě (str. 5-23) Karel Matocha (str. 7, 17,26) Lenka Drápalová (str.10) Jan Kolář (str.12, 35) Vladimír Skýpala (str. 22-34) Grafický návrh a sazba: Vlastimil Bjaček, Grafia Nova s.r.o. Vydalo: Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2016 Vydání první Náklad: 6000 výtisků Tisk: Grafia Nova s.r.o., Zašová ISBN 978-80-87210-60-4
