Expedícia Rudohorie 15. – 22. srpna 2013 Aneb když se chce, tak to jde
© Zdeněk Pojsl & Jana Drozenová, 2013
Expedícia Rudohorie 15. – 22. srpna 2013 Aneb když se chce, tak to jde Jak to začalo? Když v autobusu cestou na 12kového Silvestra 2012 Jana řekla Zdeňkovi, že by ráda jela do Slovenského Rudohoří a to „natěžko“, vypadalo to jako nesplnitelné přání. „Natěžko“ znamená nést na zádech nejméně 15 kilo a to celý týden, protože expedice se měla vyhýbat civilizaci. A to v horském terénu v našem téměř seniorském věku není legrace. Nicméně Jana nehodlala slevit. Máme prý poslední možnost něco takového udělat „než umřeme“. Lákala na svůj nápad všechny známé a zpočátku marně. Nepomáhal ani příslib Zdeňkovy kytary a jeho znalosti asi 666 textů písní nazpaměť. Kamarádi buď neměli čas anebo kondici. Přesto se nakonec našli další dva účastníci. Na Spanilce se přidal Honza z 8čky a z NOHYBáků Jana získala na Brdech Ríšu. Zkušený Honza navrhl termín koncem srpna, který byl všeobecně přijat. Na TAKové Cindě nastalo plánování cesty. Hlavní roli hrál Honza, protože v Rudohoří před třiceti lety již několikrát byl. Rozhodli jsme se jít po hřebenovce od Muráně až tam, kam dojdeme. Dohodli jsme i přesný termín a začali se těšit a připravovat. Nejhůře s přípravami dopadl Ríša, protože si musel pořídit téměř veškerou výbavu úplně novou. V závěru příprav Jana zajistila jízdenky na vlak a přišel den odjezdu.
‐ 1 ‐
Sešli jsme se na hlavním nádraží ve 22 hodin ve složení Honza, Jana, Ríša a Zdeněk. Odebrali jsme se do rychlíku, kde jsme měli rezervována lehátka. Honza vytasil láhev šampusu, ale dostal košem – nikdo z ostatních neměl na zteplalé víno chuť. Zalehli jsme a vzbudili se ráno již na Slovensku před Liptovským Mikulášem. Obvyklé ranní hemžení, odevzdání lůžkovin a už tu byl Poprad, kde jsme vystoupili. Měli jsme 4 hodiny času do odjezdu autobusu, které jsme strávili tábořením na trávníku kousek od nádraží. A nejen tábořením. Honza byl opět se šampáněm Čekání na bus v Popradě. Juwel funguje!
odmítnut. Ríša zjistil, že jeho vařič Juwel (německy
klenot) opravdu líh nežere a tak zašel s Honzou do barev a laků pro technický benzín. A Juwel se radostně rozhrčel. Ještě byl čas na borovičku v bufetu, opožděnou snídani a už byl čas nasednout do busu směr Muránská Huta. Ale nakonec jsme po hodinové jízdě vystoupili už v sedle Javorinka. Naše
putování
začalo
mírným
stoupáním
po pohodlné asfaltce nejprve po modré a pak po červené značce. Ríša s Janou nastoupili hned zpočátku k trháku a Honza se Šéfíkem začali zaostávat. Na Veľkú lúku jsme ale došli pohromadě Koňská farma na Veľkej lúke a na kládách poblíž koňského ranče jsme udělali přestávku na oběd. Po obědě došlo konečně na šampáňo. Otevřením byla pověřena Jana, protože prý dosud nikdy šampáňo neotevírala. A měla úspěch. Láhev byla dobře natlakovaná a tak špunt vyletěl hned po odmotání drátku. A vysoko a byl doprovázen gejzírem vína. Nicméně něco zbylo a tak se chlapi napili. Jana s Ríšou se ještě vydali do koňského ranče s PETkou pro vodu. Nikde nebyla ani noha. Když už začali propadat beznaději, objevil se usměvavý muž a pustil vodu pro napájení koní z hadice: „To je dobrá voda. Keby nebola dobrá, kone by ju nepili. A keď je dobrá pre kone, je dobrá aj pre ľudí.“ Po silničce jsme přešli přes Veľkou lúku až na její západní konec, zvaný Piesky. Tam jsme si na tabuli se zájmem i obavami přečetli „Ako sa správať, keď stretneme medveďa“. Pak pohodlná cesta se Vrch Cigánka pri Muránskom hrade
zastávkou ve Weselényiho jeskyni (díra do země, kam se nikomu nechtělo lézt) až k Muránskému hradu, pod nímž byla restaurace
s otevřeným bufetem, obsluhovaným děvčetem z Říčan, které tam bylo na brigádě. Nechali jsme si u ní rance a nalehko šli na hrad. Cestou muži vzali z připravené hromady tri vrecka s pieskom a vynesli je
‐ 2 ‐
(dost vysoko) až na určené místo na hradním nádvoří. Hrad je zřícenina, pouze vstupní brána je zastřešena, jinak zbyly jen zbytky zdí. Leží na konci dost vysokého hřebínku ve výšce asi 900 m n. m. Je z něj krásný výhled do údolí i na okolní hory. V dobách své slávy musel být nádherný. I jeho ruiny jsou dodnes impozantní, zejména rozlohou. Nyní ho dobrovolníci, kteří mají na hradě boudu a veliký stan, opravují nebo spíš jen asanují. Proto taky tie vrecka s pieskom. Po prohlídce hradu jsme se vrátili do restaurace, vyzvedli si batohy a uhnízdili se na noc v kryté a zasklené verandě. Uvařili jsme si večeři a obdivovali mládě pumy americké, které přivedli rodiče dívky z bufetu, kteří přišli z Muráně. Vypadalo jako velká skvrnitá kočka, ale širokánské pazoury dávaly tušit, jaká to bude v dospělosti potvora. Zatím byla hodná a nechala se pohladit. Pro vodu se muselo asi 300 metrů do krásné kašničky u značené cesty do vsi Muráň. Dalo s u ní i mýt, čehož jsme večer i pak ráno využili. Večer všichni odjeli, jedna česká rodinka odešla spát na hrad. My zůstali sami. Udělali jsme si oheň a povídali si a zpívali s kytarou. Ještě kolem nás prošla skupinka brigádníků, co opravují hrad. Noc byla jasná, ale foukal dost silný vítr. Spát jsme šli před půlnocí. Ráno bylo hezky. Vyslunili jsme spacáky, nasnídali se a vyrazili s pořád ještě těžkými ranci na další pochod včerejší cestou až na Piesky, kde jsme dali první odpočinek. Potom po červené až na místo „Jaskova muka“, kde odbočovala žlutá, po níž jsme přes Janiny protesty pokračovali až na krásnou louku v lese, kde jsme poobědvali a odpočinuli si. Aby se Jana nezlobila, pohostil ji Honza „lesní kedlubnou“ z bodláku. Pak jsme pokračovali hezkou cestou úbočím hory Veľký Cigán až ke Studni na Muránskej planine, kde jsme se u lovecké chaty zastavili k odpočinku a svačině, zpestřené příjezdem kovboje. A ještě jsme se podívali na Ľadovú jamu na Muránskej planine. Je to dost hluboká jáma v zemi. Co je v ní, to jsme nezjistili. Pak jsme šli dále po červené s cílem Nižná Kľaková, kde měla být útulna vhodná k přenocování. Asi kilometr před ní nás Honza přesvědčil, že je třeba vzít dřevo a tak jsme vybrali vhodné kmeny a táhli je (jako idioti) až na Kľakovú, kde jsme je přihodili k veliké hromadě připraveného a motorovou pilou nařezaného dříví. Kromě útulny, kde jsme se usalašili, byla na louce i maringotka s pastevcem koní, kteří se pásli na horním konci louky. Pak nastalo hledání vody. Zdeněk ji šel hledat první, ale vrátil se po sestupu po žluté skoro až na dno doliny s prázdnou. U útulny našel neznámou mladou ženu – cyklistku, vybavenou GPS. S její pomocí byl nalezen hluboko v údolí, asi půl kilometru daleko a o dobrých 100 m níže u žluté značky nepatrný pramínek. Naplnění velké PETflašky trvalo nejméně 15 minut. Byla to však voda a tak bylo vyhráno. Z té mladé ženy se vyklubala Renata z Bratislavy. Učitelka tělocviku a biologie a fajn ženská, která podniká osamělé vícedenní cyklistické výlety po slovenských horách. Přizvali jsme ji do naší Večer na Nižnej Kľakovej s Renatou
party. Večer byl zase u ohníčku. Renata si sušila své
‐ 3 ‐
bílé podkolenky a Honza jí nabídl pomoc. Ale dopadlo to tak, jako to dopadnout muselo. Honza byl Renatou tak zaujat, že zapomněl na její podkolenky a připálil je. Naštěstí jen lehce a tak škoda nebyla velká. Večer byly zpěvánky a povídání. Bílých hvězd byl celý oceán, měsíc spěl k úplňku, byla nádherná noc. Spát jsme šli okolo 23 hodiny. Noc byla klidná. Pouze Jana, která šla v noci spočítat hvězdy Mléčné dráhy, byla vyděšena tajemným pohybujícím se světlem v lese. Naštěstí se z něj vyklubal Ríša s baterkou, který byl ukázněně v kadibudce a ne za nejbližším keřem. Ráno vstala první Renata už v 6 hodin. My ostatní jsme spali do osmi a vstali do krásného rána. Renata ještě neodjela a užívala si s námi ranní pohodu s vařením snídaně, balením a povídáním. Vyšli jsme před jedenáctou po červené. Renata šla s námi přes hodinu. Obdivovali jsme její kolo a zejména „kravský“ zvonek, který při jízdě zvonil, aby odháněl medvědy. Renata spěchala na vlak a my jsme přece jen šli pomaleji a tak jsme se s ní rozloučili. Cesta nás vyvedla Nástup na dobrodružný traverz s výhledy
pod plochý travnatý hřebínek, kam jsme bez batohů
vylezli a pásli se na malinách a halekali, abychom vyplašili možné medvědy. Pak jsme se vrátili na červenou značku a začali sestupovat traverzem v dost šikmé stráni. Cesta byla zarostlá a šlo se po ní špatně. Litovali jsme Renatu, která tudy musela jít i s těžce naloženým kolem. Kdyby bylo mokro, tak jsme byli jistě promočeni až na kůži. Byly ale krásné výhledy přes údolí na protější hřeben. Na lepší cestu jsme došli po více než kilometru, který jsme zdolávali přes hodinu. Na sluníčku jsme si odpočinuli a posvačili. Pak nás cesta přivedla k potůčku, kde jsme se opláchli a šli dál. Nebyli jsme pozorní a tak jsme přehlédli odbočku červené. Šli jsme po cestě dále, až jsme narazili na žlutou a ta nás dovedla na sedlo Randavica, kde jsme na louce dali oběd. To už bylo ke čtvrté hodině a tak jsme se rozhodli, že zkusíme najít nocleh v sedle Burda, kam jsme také došli. V samotném sedle kromě informační cedule oznamující zvýšený výskyt medveďa hnedého byly dvě chaty, kde nám poradili, že o kus dál u vyhořelé útulny ve starém lomu se dá spát. A skutečně, u spáleniště tam stála maringotka s občerstvením a velký vojenský stan na přespání. Osazenstvo maringotky tvořila sympatická dvojice Erika a Zdeno, povoláním ranger, a jejich dva psi. Se všemi jsme se rychle spřátelili. Dali jsme si podle chuti čučoriedkové guľe a kapustnicu a Ríša se Zdeňkem i lahvové pivínko Kelt. Voda byla asi 10 minut v dolině a dalo se tam i umýt, čehož jsme využili. Večer jsme seděli s Erikou a Zdenom u ohníčku, hráli na kytaru a povídali si. Dověděli jsme se historii útulny, která lehla popelem rukou žháře. Měli jsme radost, že srub bude opět postaven. Večer byl opět pěkný, měsíc svítil na bílou stěnu starého lomu, kde jsme seděli a kde byla i maringotka, stan a spáleniště. Nocleh ve vojenském stanu nestál za mnoho, ale alespoň jsme byli pod střechou.
‐ 4 ‐
Ráno bylo hezky. Jana se šla umýt a pro vodu. Vrátila se rozechvělá s tím, že našla u potůčku stopu medvěda. Raději proto nešla do lesa zkoumat, kde přesně voda vyvěrá, a nabrala ji jen z potůčku. Ještě musím zmínit vyhlídkovou kadibudku, jejíž stěny byly jen metr vysoké a tak tam měl sedící člověk krásný výhled na okolní les, prozářený sluncem. Snídani jsme si opět dali z místního zdroje i pivko. Rozloučili jsme se s Erikou a Zdenom, vyměnili si adresy a vyrazili dále. Na Fabovu hoľu se nám nechtělo a tak jsme ji obešli po zelené. Odpočinek jsme dali zase na červené u chat, kde se říká v Kučelách. Pak jsme sešli do civilizace do chaty Zbojská. Sedli jsme si na venkovní terasu, dali si pivo a kofolu a najedli se Zbojská chata
z vlastních zdrojů. Hodný personál chaty nám
dokonce dovolil, abychom se za drobný peníz mohli vysprchovat v teplé vodě. Jana dokonce vyžmuntrala i ručník. Zdeněk mezitím odešel shánět Zbojnickú strelu, o níž jsme se dověděli od Zdena. Je to prý otevřený autobus, který vozí za 1 euro lidi na sedlo Chlpavica. Za necelou hodinku skutečně přijelo strašlivé vozidlo, připomínající křížence dodávky a žebřiňáku, řízené ukecaným ujom, vedle něhož seděl Zdeněk. Na korbě bylo pár výletníků, k nimž jsme se namačkali a vyrazili zpět k výletní salaši, vzdálené asi kilometr, kde bylo jeho stanoviště a bez zastávky dále. Řidič poctil Janu tím, že ji pověřil troubením na zvláštní trubku, která vydávala zvuk jako parní píšťala. A Jana toho s radostí využívala, i když troubení bylo náročné na dech. Po mizerných lesních cestách, kdy se vůz několikrát zastavil, z čehož podezírám řidiče, který se tím jistě snažil dodat naší U Zbojníckej strely na sedle Chlpavica
cestě na zajímavosti a napínavosti a dokonce proto na nás ke konci vytáhl i revolver, jsme dorazili
na sedlo Chlpavica, kde byla výletní salaš Gazdovský dvor. Hned nás lákali dovnitř, ale my se rychle rozloučili a vyrazili po pěkné cestě, která se záhy změnila v asfaltku. To už jsme tušili, že jdeme špatně a tak jsme se museli dost daleko a do kopce vracet zpět na sedlo. Odtud již po správné cestě po modré na červenou, kterou jsme dosáhli v sedle Machniarka. Hezké místo, kde byla lovecká chata s pramenem a s krásným výhledem do údolí Čierného Hronu k Čiernému Balogu. Dali jsme tam odpočinek a Honza dokonce navrhoval, abychom tam přespali. Byl přehlasován a po odpočinku jsme pokračovali po červené a podle kamenných mužíků nahoru a dolu po širokém hřebeni až do sedla pod Vartou a odtud kousek dolů k útulně Pod Vartou. Je to patrně dost stará budova, neboť na ní byla deska s nápisem, že tam v roce 1944 za SNP zasedal komunistický výbor. Ale byly tam dvě místnosti s postelemi
‐ 5 ‐
s matracemi, malá kredenc, stůl a bohužel jen ruiny dvou pecí a my jsme se rychle usalašili. Pramen vody byl ve studánce kousek pod chaloupkou, oproti předchozím noclehům, kdy se muselo pro vodu daleko a hluboko, úplný luxus. Ohýnek jsme měli u lovecké chaty, která stála kousek od útulny a kde bylo i venkovní sezení. Tam se také vařilo. Výborné služby prokazoval Honzův dřívkáč, čili vařič na dřívka, poháněný malým ventilátorkem. Vařič si Honza dělal sám a povedl se mu. Fungoval bezvadně. Paliva byl dostatek a tak jsme mohli uvařit spoustu vody. Zejména, když jsme v útulně našli ešus a velkou konvici na čaj a tak bylo nádobí dostatek. Večer u ohníčku s kytarou byl krásný s hvězdičkami a měsícem. Nebylo proto divu, že jsme se rozhodli zůstat v útulně i další den. Podle předpovědi se mělo počasí zkazit a dokonce i pršet a to by bylo lepší přečkat v přívětivé útulně. Ráno však bylo opět hezky a my řešili problém, zda balit, či nebalit a jak ohlídat věci, protože jsme na Klenovský Vepor chtěli jít nalehko. Nakonec jsme se rozhodli, že balit nebudeme a na Vepor půjdeme po dvojicích. Jana měla právo volby parťáka a vybrala si Ríšu. Jana s Ríšou zůstali v útulně a Honza se Zdeňkem vyrazili na vrchol. Cesta trvala 50 minut a byla ke konci dost strmá. Na vrcholu byla socha zbojníka, vyřezaná dost uměle motorovou pilou. Vzájemně se u sochy vyfotili a kochali se rozhledem na jihovýchod. Všude jinde bránily ve výhledu stromy. Cestou zpátky zabloudili a museli se asi ¼ hodiny vracet do kopce. Zpátky v útulně byli asi v jednu hodinu. Druhá partie Jana s Ríšou vyrazila na vrchol okolo druhé. Nejen vylezli na vrchol, ale pokračovali po vrcholovém hřebínku dále a sestoupili po červené na druhou stranu hory, aby našli traverz, kterým jsme hodlali příští den už natěžko Vepor obejít. První cestu, označenou jako „lyžařská“ zavrhli a šli ještě hodný kus dál až k další cestě, kterou nazvali „vetriesková“, protože byla kamenitá a prašná. Do útulny dorazili po šesté večer a Ríša si donesl čerstvou mátu na čaj. A byli jsme zase všichni pohromadě. A přišli hosté – dvojice cyklistů – starší pán s výrostkem, velmi slušní lidé z nějakého evangelického společenství. Uvolnili jsme jim jednu místnost a pozvali je k ohni. Byli velmi plaší, až uzavření. Vyfotili jsme se s nimi u ohně. Oni nám dali vzoreček výborné pečené slaninky. Večer byl zase nádherný s kytarou, hvězdičkami S hosty cyklisty u útulny Pod Vartou
a měsícem. Spát jsme šli před jedenáctou.
Ráno bylo opět hezky. Pomalu jsme uvařili snídani. Cyklisti odjeli dost brzy ráno a ještě nám stačili poradit, kudy nejlépe traverzovat okolo Veporu. Zabalili jsme se, trochu uklidili, aby po nás nezůstal nepořádek a vydali se na cestu. Šli jsme po té lyžařské cestě. Nejprve byla široká a rozježděná, ale po pár stech metrech se změnila na docela hezký chodník, po kterém jsme Vepor pohodlně obešli až na červenou značku, která přecházela jeho vrchol. Cesta pak pokračovala po hřebeni přes nevýrazné vrcholky Machnáčov grúň a Šopisko. Taková houpačka příjemnou krajinou s výhledy až na vrchol „Tri Chotáre“, kde odbočovala modrá značka. My jsme šli stále po červené už pořád dolů, až jsme vyšli ‐ 6 ‐
na louku s výhledem na polo opuštěnou osadu Kysuca, Uhliarka. Je tam několik opuštěných domů a ty neopuštěné slouží jako chalupy. Výjimkou byla jen jedna chalupa stranou v údolí, obývaná stádem koz se svou pastýřkou. Rozhodli jsme se v Uhliarce přenocovat. Dali bychom přednost noci pod střechou, protože se počasí začínalo kazit a vypadalo to na déšť. Dva místní motorkáři, kteří jeli kolem, nám řekli, že ubytování ani útulňa v okolí není. Zato nám prozradili, že jediný autobus do Brezna jede asi v ½ 4 odpoledne. Opuštěné domy však byly v tak odporném stavu, že jsme si raději ustlali na opuštěné a zarostlé cestě ve stráni pod dvěma hustými smrky, slibujícími v případě deště dobrou ochranu. Zkrátka bezvadný Grandhotel Smrk. Ríša si jako správný NOHYBák ustlal pod širákem, Honza si postavil Táboříme na staré cestě v Uhliarke
přístřešek a zbylí dva měli stan. Vodu jsme našli
u vraku napáječky pro dobytek. Nevypadala valně a důvěru nevzbuzovala ani stráň, kde patrně pramenila. Po vyčištění pramínku se to zlepšilo, ale raději jsme se rozhodli vodu převařit. Jana dokonce vytáhla krabičku s odmořovací soupravou na vodu a hned ji použila. Souprava byla sice 5 let prošlá, ale nakonec se ukázalo, že byla nejen neškodná, ale i vodu skutečně vyčistila. Alespoň se nikdo nepodivil. Večerní ohníček jsme udělali na cestě kousek od ležení. Ríša si zkusmo sedl do sedacího stromu a hned vypadal jako vodník Ivan. Večer byl obligátní – kytara, povídání, Honza podával zbylou opečenou poľovníckou klobásu. V noci konečně pršelo. Smrky se naštěstí ukázaly jako vodotěsné a tak nakonec trochu navlhlo jen osazenstvo stanu, protože netěsnil vchod. Ráno bylo kalné, ale teplé. Dokonce se chvílemi objevilo i sluníčko a tak jsme vše zabalili téměř suché a vydali se do posledního dne naší expedice. Stoupali jsme po červené do kopce až k posezení na vrcholu, kde jsme dali odpočinek a sváču. Okolo prošla skupina českých děvčat z blízké ekologické Marekovy farmy. Cesta pokračovala dále už v dešti bez značky po louce. Když to Jana zjistila, vzbouřila se, že půjde po značce a třeba sama. To jsme nemohli dopustit a tak se k ní přidal Ríša a Zdeněk. Jediný Honza pokračoval sám dále. Ale po chvíli jsme byli zase spolu. Honza si to nadešel a počkal na ostatní na lavičce. Svěřil se nám, že to byl děsný zážitek, když zůstal sám a my ostatní jsme odcházeli. Společně jsme došli k horské usedlosti, kde jsme se naobědvali. Jedno ze stavení sloužilo asi jako stáj, ale Honza prohlásil, že by koně museli vycházet do zatáčky a to prý nemají rádi. Nemohli jsme to vyzkoušet, protože tam koně nebyli a tak jsme tomu museli věřit. Nicméně tam byl i výběh po koně a tak to asi stáj byla. Pak Honza zjistil, že má na noze přichycené klíště a bylo na Janě, aby je (to klíště) zručně a odborně odstranila. Mezitím přestalo pršet a tak jsme pokračovali po červené až na silnici k zastávce Tlstý javor. Protože bylo dost času, šli jsme po silnici za Zdeňkova zpěvu písně Buffalo Bill do vesnice Sihla, vzdálené asi 3 km. Na kraji vesnice jsme našli autobusovou zastávku s boudou a tam jsme se uhnízdili.
‐ 7 ‐
Po chvíli k nám přišla mladá žena z blízkého stavení a pozvala nás na čaj. Tím jsme nepohrdli a až na Janu, která zůstala v boudě na zastávce, aby se převlékla a zcivilizovala, jsme šli do blízkého domu, kde právě byl dětský tábor, pořádaný nějakým evangelickým společenstvím. Všichni na nás byli velmi milí a kromě čaje nám dali i dobrou čočkovou (šošovicovú) S pohostinnými evangelíky v Sihle
polévku. Dostala i Jana, která mezitím za námi přišla.
Čas do odjezdu autobusu rychle utekl. Ještě jsme pořídili společné foto a šli na autobus. Nakonec jsme odjeli trochu pozdějším autobusem, který jel bez přestupu do Banské Bystrice. Jeli jsme přes Čierný Balog, kde jsme viděli místní úzkorozchodnou železničku do Brezna a pak dále na Banskou Bystricu. Tam jsme přestoupili na vlak, který nás přes Harmanec a pak podél Martinských holí a Martin dovezl do Žiliny. Tam jsme měli čas asi dvě hodiny, které jsme strávili prohlídkou města a hledáním restaurace s haluškami, po kterých prahl Honza. Žilina je opravdu zajímavé město s několika krásnými náměstími, kostely a jinými památkami. Obzvláště malebný je kostel Najsvätejšej Trojice na kopečku, do kterého vedou Farské schody, ústící do Farskej uličky, vedoucí na Mariánské námestie. Nakonec jsme zakotvili v restauraci Za bránou, nebo tak nějak, kde byly halušky vyprodány a tak jsme si dali knedlo‐zelo‐vepřo, jen Jana si dala omylem vyprážaný kurací rezeň v domnění, že je přírodní. Po večeři jsme šli na vlak. Byl poloprázdný a tak jsme se rozdělili do dvou kupé a z Ostravy jsme si mohli pohodlně lehnout a spát až do Prahy. Honza s Ríšou spali ve svém kupé tak tvrdě, že kdyby je zbylá část výpravy v Praze tlučením na okno z perónu nebyla vzbudila, byli by jeli snad až do Františkových Lázní, kde rychlík končil. Tak jsme šťastně dorazili okolo čtvrté hodiny ráno. Rozloučili jsme se a rozešli s pocitem krásně prožitého týdne.
Naše výprava na Nižnej Kľakovej (zleva Zdeněk Pojsl, Ríša Recht, Jana Drozenová a Honza Pelich). V pozadí vpravo útulňa
‐ 8 ‐
