12
13
muselo zůstat přiotevřené (bylo vedro), dovnitř pronikal zvuk, který vydává jedoucí rychlík v různých fázích jízdy – například děsný pískot při brždění nebo hukot dovnitř pronikajícího vzduchu a rachot kol na spojkách kolejí. Někdy asi kolem třetí nebo čtvrté klepal celník, a tak jsme někteří přerušili pokusy usnout, našli jsme občanky a pasy, a tak úředně opustili domovskou vlast a vjeli jsme do ciziny – byli jsme na Slovensku. Se vším co tam mělo být – například nádražní hlášení ve slovenštině, které nás „budilo“ všude kde vlak stavěl. Ráno kolem sedmé jsme se „probudili“, vstali jsme, posnídali a připravili jsme se na výstup z vlaku a přestup v Košicích. Tam jsme zjistili jestli bude možné koupit si zásoby až pojedeme do Nízkých Tater, koupili jsme lístky do Turňi nad Bodvou a nastoupili do couráku.
slovenštiny s nějakým dialektem. Ale cestu jsme se nakonec dozvěděli, a tak jsme přešli poměrně rušnou silnici a začali svůj první výstup. Byla to zatím jenom rozcvička na prověření nás a materiálu. Všichni jsme pochopili, že to nebude sranda. U zříceniny hradu jsme si moc rádi dali pauzu. Pozdravili jsme se s několika turisty, kteří šli bez věcí jen s malými batůžky. Potkali jsme je ještě jednou. Došli nás, když jsme obědvali. Byl to vůbec den s nevětším výskytem turistů a jinak pochodujících lidí, které jsme na Slovensku, přesněji ve Slovenském Krasu potkali. Další jsme potkávali cestou k Zádielské chatě a pak i nahoře před místem naší první noci na Bôrčanskej planině. V dalších dnech jsme už skoro žádné nepotkali. Vynechám-li Kolibu a Gombaseckou jeskyni s bistrem, tak pak v dalších dnech jsme na planinách potkali asi jen čtyři lidi – turisty. Z hradu zbylo pár zdí, které jsou zarostlé travou, keři a stromy. Rádi jsme sundali batohy ze zad a doplnili tekutiny. Pak jsme se mohli nerušeně porozhlédnout po troskách a okolí. Viděli jsme i kudy povede naše další cesta a bylo se na co těšit. Ten kopec stál za to. A to jsme ještě netušili po jakém povrchu půjdeme. Michal, který vyrazil v sandálech se raději přezul. Po docela dlouhém oddechu, jak Štěpán prohlásil: „dneska můžeme odpočívat, dneska nás nic nehoní, ale příští dny to bude jiné“, jsme si nandali bágly a vyrazili dolů do sedla. Při klesání jsme přešli odbočku, a tak jsme se museli asi 100 m vracet. Takže jsme to zase museli vystoupat zpátky a pak jsme už správně odbočili a mohli pokračovat vstříc dalšímu kopci. To stoupání stálo za to. Šlo se skoro přímo vzhůru po velkých kamenech, mezi kterými se mohla ztratit celá noha, a tak hrozilo, že si pomlátíme kotníky – hlavně Kačka, která měla polobotky, ale zvládla to bezvadně, i když jsem o její nohy měl chvilkami strach. To v těch chvilkách, kdy jsem se na chvíli zastavil abych se rozhlédl nebo si odpočinul. Často se šlo po vrcholcích špičatých kamenů, to hrozilo, že to uklouzne nebo že se kámen převalí. Pád v takovém terénu by mohl mít velmi vážné následky, ale
Tak a jde se Pondělí 1. 8. 2005 Turňa nad Bodvou – Turňanský hrad – Zádělská planina a chata – Marciho jaskyňa (7:50 příjezd do Košic, 8:23 Os -> Turňa nad Bodvou 9:14, po modré přes Turnianský hrad k Zádielské chatě (voda) a dále po zelené k Marciho jaskyni, noc, voda)
Vlak jel celkem na čas, a tak jsme v Košicích vystoupili před osmou a kolem čtvrt na deset jsme vystoupily v městečku Turňa nad Bodvou. Na nádraží jsme si museli dát do přádku věci a všechno pořádně zapnout. Udělali jsme první fotky a podívali jsme se do mapy co nás čeká. Na úspěch jsme si cvakli každý Štěpánkovi rakie z jeho malé plastové lahvičky a potom, co Lucka sehnala razítko, jsme naložili naše rance na záda vyrazili. Procházeli jsme městem a hledali jsme turistickou značku na Turnianský hrad. Viděli jsme přilétat vrtulník a po chvíli nehodu, ke které letěl. Tam jsme se pokusili zeptat několika z mnoha přihlížejících a poprvé jsme se setkali s místním hojně rozšířeným jazykem – směsí maďarštiny a
14
15
naštěstí se nikomu nic nestalo a všichni jsme to přešli v pořádku. I když jsem občas měl pocit, že už to uklouzne a poletím. Byl to dlouhý výstup. Měl jsem pocit, že to nemá konec, ale na kilometry to nebylo moc. Tak dva - ani ne. Cesta se v druhé části klikatila a mizela mezi keři a stromy, což bylo dobře, protože kopec byl v horní části prudší. Nahoře pokračovala po planině – bylo na ni hodně keřů a stromů, takže se moc jako planina nejevila. Byla to prostě cesta na vrcholu nějakého kopce. Šli jsme po levé straně planiny a po levé ruce jsme mohli vidět v dálce povrchový důl a cementárnu, rybník a město, ze kterého jsme vyšli. Cesta byla stále trochu do kopce a v posledních metrech stoupání jsme si dali pauzu na oběd. Někdo dojídal to, co měl do vlaku a někdo už začínal s konzumací společného chleba a mazacího sýra. Další cesta už byla jenom mírně zvlněná. Stoupání nebyla tak prudká a cesta připomínala cestu pro lidi ne pro kamzíky. Vyhlídku, u které mám děkovali, že nechodíme mimo vyznačené cesty jsme neminuli, ale zastavili jsme se u ni a šli se k ni dokonce i podívat. Byla z ní vidět velká část Zádielské doliny – kaňon vyhloubený Blatným potokem, který byl slyšet a vysoké, ostré bílé skály. Další cesta vedla do jakéhosi sedla, ze kterého stoupala kolem farmy, kolem které se líně povalovali jediné ovce, které jsme za celou dobu co jsme byli na planinách viděli. A pak začala klesat do údolí, přesněji do Zádielské doliny. Přešla potok a dovedla nás k ranči – Zádielské chatě, u které je pramen a občerstvení. Někdo si dal točenou kolu a někdo pivo. Lucka si se Štěpánem došla pro vodu k prameni. Odpočívali jsme před posledním výstupem. Pobavil nás napůl splašený koník, kterého kolem a skoro i občerstvením hnali nějaké dvě holky a který si dělal co chtěl. Ale ty holky jej nakonec zvládli a dovedli na místo, kde se pak už jen pásl. Když jsme si vydechli a oschl nám trochu pot šli jsme dál. Cesta byla nejdříve pozvolná, ale po překonání několika překážek v podobě spadlých stromů zahnula doleva a nahoru. Celou polovinu stoupání jsem šel jako poslední a nestačil jsem tempu ostatních. Skupinu jsem došel v okamžiku kdy se první zastavil a ostatní
postupně také zastavovali. Rozhodl jsem se, že nebudu zastavovat a raději půjdu dál. Měl jsem pocit, že mám dobré tempo, alespoň pro mě bylo dobré, i když ve srovnání s ostatními jsem šel pomaleji. Mému organismu to vyhovovalo. V klidu jsem dýchal a to bylo hlavní. A taky jsem nechtěl, aby se na mě čekalo. Začalo pršet, ale ne moc, a tak to nikomu nevadilo. Šel jsem první a ostatní hned za mnou. Zmoklá pěšina klouzala a bylo potřeba se soustředit a dávat pozor na to, kam šlápnout. Na nic jiného člověk nemyslel. Jen jak jít a dýchat. Tak jsme vlastně bez přestávky vyšli celé stoupání až na cestu, po které se mělo pokračovat dál. Přestalo pršet a svítilo zase sluníčko. Jak jsem se dozvěděl, tak to moje tempo se ostatním nejdřív zdálo zbytečně pomalé, ale později začalo vyhovovat a ke konci stoupání už bylo úplně v pořádku. Zbytek cesty k Marciho jeskyni jsme šli po široké a pohodlné cestě. Potkali jsme skupinu podobně postižených lidí, kteří šli v protisměru. Šli jsme docela rychle, najednou to šlo jakoby samo, skoro po rovině. K jeskyni jsme museli odbočit z hlavní cesty. Uhnuli jsme vpravo a šli sotva znatelnou pěšinou několik set metrů, až k prameni, který byl silný, jak Štěpán odpovídal na otázku, jestli je pitný. Hned za ním byla už jeskyně a místo kde jsme se hned vedle starého ohniště a cedule chráněné území utábořili. Ohniště jsme pochopitelně nepoužili a vařili jsme na plynu. Postavili jsme stany a Štěpán, Štěpánek a Lucka se šli podívat do jeskyně. Zbytek se raději místo plazení plazivkami šel hned umýt. Natáhli jsme šňůru na sušení propoceného a mokrého a dali se do přípravy na vaření. Když se vrátili jeskyňáři tak se začalo vařit. Byla první verze těstovin s luncheonmeatem. Kačka měla trochu běhavku, a tak povečeřela jen těstoviny a šla si hned lehnout. Ti co zbyli, šli spát jen chvíli potom co jsme dojedli a umyli sebe a kotlíky. Byl večer ale tma ještě pořádně nebyla, když jsme zalézali do stanů. Někteří se snažili hned usnou a někdo si ještě nějakou dobu povídal. V noci trochu zapršelo, ale jinak byla klidná a nic dramatického nepřinesla.
16
17
Úterý 2. 8. 2005 Bloudění podle mapy - Bôrčianské sedlo – svačina u kaple - Horný vrch – Lúčanské jezírko – Mútna studna – Myslivec
ten správný. Cesta nás zavedla do Bôrčianského sedla, kde jsme u kaple dali pauzu na svačinku před výstupem na Horný vrch. Při svačině jsme si všimli, že se z lesa ozývá bouchání seker a po cestě se k nám blíží jedna velká a dvě malé postavy s vozíkem. Když přišli blíž bylo jasné, že jsou to cikáni, muž a dvě děti, a že ten muž má pěknou velkou sekeru. Začaly hned vtípky o tom, co se asi děje v místních lesích a něco o texaském masakru motorovou pilou. Když byli úplně u nás sranda ustala a jen jsme pozdravili. Ten člověk také pozdravil a šel v klidu dál. Za chvíli kolem projela lesnická Tatra s nákladem dřeva. Vydali jsme na další cestu. Stoupali jsme středně rychle po asfaltce nahoru a mohli jsme si při tom prohlížet skály na jejichž úroveň jsme museli vystoupat. Ale cesta nebyla moc prudká, a tak se šlo docela pěkně. Jen posledních asi 100 nebo 200 metrů bylo prudších a po nezpevněné lesní pěšině. Na vrcholu byla dlouhá pauza na oběd. Dali jsme si chleba se sýrem a paštikou, jak kdo chtěl. Dál se šlo mírně zvlněnou krajinou rozumným tempem s několika přestávkami u míst s výhledem do údolí – na městečka Bôrka a Lúčka na jedné a na druhé na vodní nádrže Hrhovské rybníky. Ta druhá měla u značky napsáno 30 m, ale jestli takhle vypadá 30 m, tak se nedivím, že Slováci utíkají k nám za lepším. Bylo to dobrých 150 m, a to je jen můj skromný odhad. Ale i později se nám stalo, že značení nebylo nejpřesnější. Ale jestli má na Slovensku metr víc než u nás, možná by se mohlo vyplatit tam nakupovat třeba materiál. Kolem 16 hod. jsme dorazili k Lúčanskému jezírku. Je to místo, které má na první pohled do jezírka daleko. Je to vlastně jen pramen s přístřeškem a žábami a pod je ním mokřina zarostlá vysokou trávou. Tady jsme si přečetli na rozcestí jak dál a dali si pauzu. Čekal nás poslední dnešní úsek, cesta k Mútné studni. K té jsme došli před šestou. Mútna studna - na toto místo budeme dlouho vzpomínat. Je to zase studna s dřevěným přístřeškem, ze které vede trubka ke korytům. Pramen vytékající z trubky je velmi malý a trubka je jen kousek nad hladinou vody v korytě, a tak není možné bezpečně
(Možno zajít k Sněžné dieře, po neznačených cestách do Borčianského sedla, příp. Borka (nákup), dále po červené k Mútné studni, noc, voda)
Začalo se snídaní, kterou vařil Štěpán a poprvé jsme měli vločky se sušeným mlékem, čokoládou a sušeným ovocem. Všichni věděli o Kaččiných potížích a někteří dokonce i vtipkovali s tím, že ananas je projímavý, a tak podobně, takže se Kačka zrovna moc nenajedla. Pro jistotu jsme si cvakli, někdo rakii, někdo slivovici. Poprvé a naposledy jsme si dokonce uvařili čaj. Při něm Štěpánové experimentovali s umělým sladidlem. Po snídani začalo balení, hygiena a mytí nádobí. Před odchodem jsem ještě vyfotil jeden převis – takovou díru ve skále a mohlo se jít. Nejdřív jsme se museli vrátit na hlavní značenou cestu a po ní jsme chvíli pokračovali až do místa, kde Štěpán rozhodl, že je vhodné zatočit doprava, a tam to začalo. V turistických mapách jsou většinou krásně zakresleny turistické, a tudíž v přírodě značené cesty, pak silnice a nakonec i města a vesnice. Tím to ale končí. Ty méně důležité věci jako lesní cesty, po kterých nevedou turistické značky atp., jsou nakresleny už trochu méně dobře a nejhorší jsou cesty, které vyjedou traktory po loukách a mezi lesy. Ty jsou sice zakresleny, ale většinou jinde než jsou ve skutečnosti a bude asi tím, že se sem tam stane, že nějaký traktorista si udělá cestu svojí a ostatní po ní začnou také jezdit a ta původní zmizí. A pak se podle toho orientujte. Nám se stalo to co se stát asi mělo. Prostě jsme šli tak, jak jsme odhadovali, že je to asi nejlepší a cesty se klikatily úplně jinak než měly. A tak jsme v jednom místě vlastně nevěděli kde jsme a museli jsme vyslat průzkumníky do dvou stran, ať zjistí kudy by to šlo dál. Štěpán vyšel na jednu stranu a Michal na druhou. Michal se vrátil první s tím, že našel značku a docela rychle jsme mohli začít víceméně přesně odhadovat, kde asi jsme. Štěpán se vrátil za delší dobu a nic nového nepřinesl, jeho cesta asi nebyla ta správná, a tak jsme udělali takové malé referendum a vydali se směrem, který ukázal Michal – byl to
18
19
nabírat vodu, která asi stejně není pitná, alespoň to tvrdil ten pán, kterého jsme večer potkali, ale to bych předbíhal. Z prvního koryta přetékala voda do druhého a obě byla pořádně zarostlá vším možným. Takže jsme vodu z tohoto zdroje používali pouze na mytí sebe a nádobí. K večeři měla být rýže. Ale to co jsme nakonec vyprodukovali se nedá nazvat jinak než… Rýže to je ta potravina, se kterou je vždycky trápení a bylo i tentokrát. Začala se prakticky hned připalovat, a to pěkně rychle a ani po dlouhém přemlouvání nezměkla. Měla jen takovou připálenou chuť a vůni a nepomohlo ani přidání dalších přísad. Prostě byla hnusná a bylo nutné brát ji jako plnidlo a zapomenout na to, že jídlo má nějak vonět a chutnat. Každý si po této věci k jídlu musel nějakým způsobem zpravit chuť. Takže jestli ještě někdy někdo přijde s myšlenkou vařit normální nepředvařenou rýži na vandru, tak ho pošlu někam a možná to bude i horší. Na čundr se hodí možná ještě tak rejži ve varných sáčcích, ale vaří se moc dlouho a nebo speciální rychlovarná rýže, kterou mají málokde a je dražší. Normální už nikdy. V průběhu vaření se na obzoru objevilo bílé terénní auto a jelo po cestě přímo k nám. Byl v něm řidič a jeden spolujezdec. Dojelo až k nám a zastavilo. Z okénka se ozval hlas (asi maďarsky), ale nikdo nerozuměl co říká. Když řidič zjistil, že nerozumíme, a že mluvíme česky, tak začal česky a spolujezdec vystoupil s puškou v ruce. A bylo po srandě. Spolujezdec začal, tady se tábořit nesmí a co s tím budeme dělat. Pak, že by nám měl dát pokutu, ale ví, že jsme studenti, a tak nám ji teda nedá, ale musíme mu slíbit, že budem hodný. Dál říkal něco jako, že jestli kvůli nám nic neuloví, ale nedořekl. Pak se začal zajímat odkud jsme a mluvil o Praze. Nakonec, naštěstí pro nás, nám popřál dobrou noc a odjel s tím, že nás varoval, že ochranáři by nám pokutu dali. No a my jsme mohli pokračovat ve vaření a první se odcházeli mýt. K mytí jsme použili sprchu, teda víko od hliníkové krabice, kterým jsme na sebe lili vodu. Ještě jsme neskončili s přípravou večeře a auto se objevilo znovu. A řidič se nás ptal jestli máme dost vody, že voda ze studny není pitná, a ať si přijdeme k němu, že nám dá nějakou vodu. Tuším,
že Michal němu zašel a dostal dvě dvoulitrové lahve vody Budiš a dvě půllitrové plechovky piva Edelman. Potom jsme se najedli a kluci si dali to pivo. Já neměl moc odvahu dávat si místní nevyzkoušené pivo, to po mojí zkušenosti s pivem Litovel. Hned po jídle, teda potom co jsme si spravili chuť něčím sladkým a umyli se, jsme roztáhli mapu a zkoumali, co jsme ušli a jak to uděláme zítra, protože jsme měli na výběr několik variant budoucí cesty. To už se stmívalo, a tak jsme se umyli a šli jsme spát. V noci jsme slyšeli několikrát jako když kolem něco projíždí, ale mohlo to být cokoli, třeba čtyřkolka, která kolem nás několikrát přejela, ještě když bylo světlo a mířila nejspíš do nedaleké lovecké chaty. Ale pokaždé mě to trochu vyděsilo. Vůbec od té doby jsem byl jako na trní vždy, když jsme se chystali utábořit. Pozn. počasí bylo celou dobu super, bylo slunečno a vedro. Kačku začalo bolet koleno, ale nikomu nic neřekla. Středa 3. 8. 2005 Vyhlídka na hrad – Jablonovské sedlo – Koliba – Halušky – Silická planina - Zajačia brana - Dievčenska skala (rozhled) – Lukáčova bučina – Silická jeskyňa – Bloudění po pastvinách – Déšť - Noc na pastvině (červená, Jablonovské sedlo – možnost oběda a doplnění tekutin v Kolibě, pak dále po červené, zelené a pak modré, noc na modré bez vody, nebo u vody na Rakytě)
Ráno jsme se probudili do slunečného dne něco před osmou. Snídali jsme vločky a někteří z nás ochutnali vodu Budiš. Kačka si umyla hlavu. V klidu jsme všechno sbalili a vyrazili na cestu ke Kolibě. Chvíli jsme stoupali, asi kilometr, až na vyhlídku, ze které byl v dálce vidět veliký hrad Krásná Hôrka. Vyhlídka nebyla nijak značená. Bylo to místo na kraji louky odkud, se otvíral pohled do okolí, nemuselo se nikam odbočovat, stačilo se zastavit a koukat. Od vyhlídky už to nebylo daleko do Jablonovského sedla a do Koliby (motorestu Soroška), kde jsme měli podle plánu mít oběd, ale došli jsme tam moc brzy. Holky se zaradovaly, že mají záchod a dokonce s prkýnkem a hned jej všechny navštívily.
20
21
Bylo kolem jedenácté, a tak jsme chvíli váhali, jak to uděláme. Ale nakonec jsme neodolali a nějaké to jídlo jsme si dali. Dáša, Lucka, Štěpánek a Michal si objednali každý jedno jídlo, Štěpán s Jani si dali dohromady salát a Kačka se mnou si dala napůl Halušky se zelím a každý jsme měli jeden zelný salát. Pochopitelně k tomu si každý dal nějaké to pití. Štěpánek s Michalem plzeňské a Štěpán (Smedného mnicha 12%) a já (Gemer 11,5%) místní pivo. Holky pily limonády. Po jídle jsme postupně naplnili na záchodě lahve vodou a vše připevnili k batohům. Lahví jsme měli dost, díky Budiši i nějaké navíc, ale hrozilo, že další úsek a noc bude bez vody. Tak jsem preventivně naplnil i ty lahve, které jsem měl navíc a byl jsem takový malý tanker. Moje myšlenka byla mít dost vody i na případné umytí, ale všichni viděli, že toho mám moc, tak cestou upíjeli, aby mi odlehčili. Pokračovali jsme na Silickou planinu. Cesta mírně stoupala až k rozcestí Zajačia brana, kde jsme se zastavili na oběd. Konečně došlo na salám, který celou dobu nesl Štěpán. Po dlouhé době jsme se dost neradi vstávali k odchodu. Dostali jsme se do fáze, kdy každá zastávka znamenala, že se budeme muset znovu rozcházet. Potom, co jsme si vždy znovu dali batohy na záda, jsme se museli rozcvičit – rozejít a znovu najít tu správnou polohu pro batoh a nastavení popruhů a řemenů. Znovu si zvykat na chůzi a zátěž. Pro mě bylo lepší jít delší úseky a déle odpočívat, ale ostatní raději volili kratší úseky a kratší pauzy. Tak jsem se podřídil a zvykl si. Cesta byla mírně zvlněná, ale pořád jsme trochu stoupali. Nezapomněli jsme ani na místa s rozhledem, a tak jsme se zastavili u cedule, která říkala, že na vyhlídku je to 10 minut. Byla to vyhlídka Dievčenská skála. Lucka práskla batohem o zem a vyrazila bez váhání nahoru. Michal nás varoval, že je to pěkně daleko, ale Štěpánové šli, a pak i já. Ostatní odpočívali. Daleko to bylo. Ale výhled stál za to. Cestou dolů k ostatním a batohu jsem ještě navštívil posed a rozhlédl jsem se i na druhou stranu. Dole se mezitím odpočívalo a sem tam se někdo posilnil sladkostí.
Napadlo mě udělat do jedné flašky tang, ale Kačka z toho moc velkou radost neměla a dala to najevo. Šlo jí o vodu na mytí a mě zas o vodu na pití, a tak jsme si neudělali navzájem radost. Já jsem, ale měl pořád dost vody na batohu, a tak jsem si myslel že to nějak vyjde, i když v tu chvíli jsem myslel víc na pití než mytí. Přece jenom bez umytí člověk vydrží, ale žíznivý ne. I když pro Kačku je to možná nastejno. No bylo to nakonec zbytečné skoro dusno, protože vodu s tangem jsme vypili, ještě něž jsme došli do kempu a na umytí zbylo dost. To jsme ale ani jeden v tuhle chvíli nemohli vědět. Už nám zbýval jen kousek a byli jsme na Lukáčově bučině, kde jsme zahnuli doleva a šli k Silické jaskyňi ve směru k Silici. K rozcestí Štěpánek s Michalem závodili ve sprintu s batohem do kopce. Byli jako blázni. Silická jeskyně znamenala další pauzu. Museli jsme se do ni jít podívat. Štěpán počkal u batohů. Je to nenápadná díra ve skále pod cestou, ale je to skutečná jeskyně. Byla v ní tma a zima. Zjistil jsem, že diodová baterka na kolo nestačí na osvětlení takového prostoru, a tak jsme toho s Kačkou moc neviděli. Podívali jsme se vlastně jen na krajíček. Stejné jako s baterkou to bylo s bleskem a focením. Nepovedla se ani jedna fotka, protože blesk nestačil. Chvíli na to jsem zaslechl poprvé zvonce, ostatní je slyšeli už dřív, ale já nic, já až později. Byli jsme na planinách a pastvinách zároveň. Vešli jsme do prostoru, kde byla nádherně střižená travička, keříky a stromy, závrty a strašně špatně značená cesta. Sem tam ještě nějaké to hovno. Prošli jsme kolem pastevecké základny, ze které na nás štěkal pes a my nevěděli, jestli je uvázaný nebo ne a nikdo u něj nebyl. Šli jsme tak docela dlouho, až jsme najednou zjistili, že nevíme kudy dál. Turistické značení bylo v hrozném stavu a směr cesty jsme sem tam odhadovali. Tak jsme se rozdělili. Někdo šel dopředu, někdo – Kačka a Jani zůstal, já s Michalem jsme šli zpět. Každý trochu jiným směrem jestli nenajdeme cestu. Mě se povedlo najít poslední dvě značky, ale nic neukazovalo kudy od nich dál. Až Štěpán, který šel dopředu, našel tu správnou cestu potom, co se zeptal někoho v gaziku.
22 To že se musel zeptat nám trochu pokazilo na chvíli náladu, protože to znamenalo, že se o nás ví, ale nešlo nic dělat. Podle mapy jsme měli jít rovně, ale skutečná cesta zatáčela a nato žádná značka nikde neupozornila. Do toho se začalo horšit počasí. Šli jsme ještě chvíli dál, až jsme na jednom místě rozhodli, že se zastavíme a prakticky na cestě jsme postavili tábor. Bylo to v takovém krásném dolíčku na pastvině. Najednou byly pryč myšlenky na to, trochu se schovat, to jsem chtěl asi jenom já, a možná i Kačka nevím. Ostatní se chovali, jako když je to tak jak chtějí, takže to asi neřešili. Postavili jsme a začalo pršet. Nejdřív jenom poprchávat. Udělali jsme večeři. Byl bramborový guláš. Na večeři nepršelo, ale pak zase začalo. Lucka dostala nápad, že se osprchuje deštěm, a tak v prádle běhala, aby chytla víc kapek a dokonce se prý modlila za větší déšť. Mě prohnal Gemer. Měl jsem radost, protože jsem si poprvé od odjezdu z Prahy došel. Pak jsme se šli s Kačkou umýt. Kačka se myla jako první a já ji poléval z lahve. Když byla hotová prohnal mě Gemer podruhé a Kačka byla tak hodná, že mi přinesla papír, pro který jsem to už nestačil. Než jsem byl hotov, umyla se stejným způsobem Lucka s asistencí Kačky a nakonec i já. Počasí se zhoršilo. Pršelo, a tak jsme zalezli do stanů. S Kačkou jsme cítili potřebu si vyčistit zuby, ale do deště se nám nechtělo. Napadlo nás obětovat jednu předsíňku. Mohli jsme pak v klidu usnout s tím, že nic neusušíme – ručníky a trička, a s nadějí, že se do rána vyprší a bude zase hezky. Pršelo celou noc. K Jani a Štěpánovi prý trochu kapalo, ale Štěpána to v noci neznepokojovalo a klidně spal. Zato Jani se prý každou chvíli budila.
