a hrad Bítov Zbraně Zrinských

043-055 Mono,Vystava:SR

17.5.2010

15:18

Stránka 43

monografie střelecké revue

Vladimír DOLÍNEK

Zbraně Zrinských

a hrad Bítov Většině našich čtenářů jméno Zrinský asi nic neřekne. Jinak je tomu nepochybně v Chorvatsku nebo v Maďarsku, v jejichž dějinách měl v minulosti tento rod významnou úlohu a povědomí o tom je v těchto zemích dodnes živé, přestože Zrinští – v mužské linii – vymřeli již před víc než třemi sty lety. Ostatně i u nás zná každý jméno Rožmberků, kteří vymřeli téměř o století dřív než Zrinští. Příslušníci rodu Zrinských se proslavili především v bojích proti Turkům, ale někteří také účastí v protihabsburských spiknutích a jiní zase zanechali svou stopu v dějinách literatury. Méně je známo o tom, že v dobách své největší slávy – v 16. a v 17. století – měli Zrinští bohaté kontakty s českými zeměmi a na jihomoravském hradě Bítov skončila i jejich zbrojnice.

Zbrojnice na Bítově dnes

červen 2010

›

střelecká revue

43


17.5.2010

16:36

Stránka 44

jedenáctiletý hoch v době, kdy Turci obléhali Vídeň, osvědčil takovou chrabrost, že císař Karel V. obdaroval ho jezdeckým koněm a zlatým řetězem.“ Autoři uvádějící jako datum narození Mikuláše Zrinského rok 1508 samozřejmě s jeho statečnou účastí při obraně Vídně nemají problém. Mikuláš Zrinský pak proti Turkům bojoval celý život. Od roku 1542 zastával úřad chorvatského bána a v roce 1546 mu císař Ferdinand I. předal jihoslovanskou oblast Mezimuří jako náhradu za žold, který Zrinský vyplácel vojákům z vlastních prostředků. Mikuláš Zrinský pak přenesl rodinné sídlo z hradu Zrinje do Čakovce. V roce 1556 se Zrinský podílel na úspěšné obraně města a pevnosti Sziget (Szigetvár) proti Turkům a znovu se zde s nimi utkal o deset let později. Po úmrtí českého a uherského krále Ferdinanda I. v roce 1564 se jeho nástupcem stal Maxmilián II. Turecký sultán Sulejman toho využil k vypovězení příměří a v následujícím roce Turci vpadli do Chorvatska. V květnu 1566 se vedení vojenských operací ujal sám sultán, v té době již 75 let starý, a 6. srpna Turci oblehli město Sziget bráněné Mikulášem Zrinským s posádkou asi 2500 mužů. Zrinský proti turecké přesile hájil pevnost jeden měsíc, a když se Turkům podařilo hrad zapálit, vyrazil 7. září 1566 v čele asi 600 mužů z hořícího města proti nepříteli. Při výpadu byl zraněn několika střelami, zajat a příští den ho nechal velkovezír Mohamed popravit stětím hlavy. Useknutou hlavu pak Turci poslali do města Rábu, u něhož se shromažďovala habsburská vojenská hotovost. Velitelem české zemské hotovosti zde byl Vilém z Rožmberka, švagr – jak se

Bítov

NEJSLAVNĚJŠÍ ZRINSKÝ Zrinští odvozovali svůj původ od starého jihoslovanského rodu Šubičů a jméno získali od svého hradu Zrinje. Příslušníci rodu vynikli již ve starších obdobích, ale nejproslulejší se stal Mikuláš Zrinský (1508 nebo 1518-1566). Desetiletý rozpor v datu narození se může zdát podivný, ale v odborné literatuře se běžně setkáváme s oběma letopočty. České práce – starší i novější – se přiklánějí k mladšímu datu (1518), což umožnilo autorovi hesla o Mikuláši Zrinském v Ottově slovníku naučném (27. díl, Praha 1908, s. 688) napsat, že „již jako

Pomník Mikuláše Zrinského

Mikuláš Zrinský starší, hrdina od Szigetu na dobovém vyobrazení

44

za chvíli dozvíme – Mikuláše Zrinského. Už dva dny před pádem Szigetu zemřel sultán Sulejman, ale jeho úmrtí bylo utajeno, aby neovlivnilo bojeschopnost tureckého vojska. Turci tak Sziget dočasně získali, ale při jeho dobývání ztratili údajně 20 000 mužů. Hrdinná obrana Szigetu byla obdivována celou křesťanskou Evropou a Mikuláš Zrinský byl oslavován v mnoha písních a v literárních dílech nejen v Chorvatsku, ale i jinde. První sňatek uzavřel Mikuláš Zrinský v roce 1543 s Kateřinou z chorvatského šlechtického rodu Frangepánů a v tomto manželství se narodilo 13 dětí – 5 synů a 8 dcer. Kateřina zemřela v roce 1561 a ovdovělý představitel jednoho z nejvýznamnějších chorvatských šlechtických rodů svou pozornost obrátil na stejně významný šlechtický rod český. 10. září 1564 uzavřel Mikuláš Zrinský v Jindřichově Hradci sňatek s podstatně mladší Evou z Rožmberka (1536-1591), sestrou Viléma z Rožmberka (1535-1592) a Petra Voka z Rožmberka (1539-1611). Čtyři dny po obřadu manželé odjeli z Jindřichova Hradce do Čakovce, chorvatského sídla Mikuláše Zrinského. Zde v polovině roku 1565 Eva porodila syna Jana a na jaře 1566 dceru, která zřejmě záhy po porodu zemřela.

střelecká revue

›

červen 2010


17.5.2010

15:19

Stránka 45

milovaná, on měl zájem spíš o její věno. Oba bratři Evy, Vilém z Rožmberka a Petr Vok, se jí pokoušeli sňatek rozmluvit a svatby v Českém Krumlově se nezúčastnili. Po několika týdnech manželé odjeli do Mantovy a v Itálii žila Eva z Rožmberku až do své smrti v roce 1591, a to v mnohem svízelnějších finančních poměrech než byla zvyklá z Čech. V 80. letech s manželem krátkodobě navštěvovali Čechy, ale od bratrů, kteří s jejím druhým sňatkem nesouhlasili, podporu nezískala. Když v roce 1586 Eva v Itálii vážně onemocněla, přijel za ní její dvacetiletý syn Jan Zrinský, ale brzy se zase vrátil do Čech.

Mikuláš Zrinský a sultám Sulejman v Parku turecko-maďarského smíření. Nabízí se otázka, zda by oba pánové souhlasili s umístěním svých podobizen vedle sebe. Rodinného štěstí si ovšem Eva z Rožmberka příliš neužila a necelé dva roky po jejím sňatku Mikuláš Zrinský v Szigetu zahynul. Po smrti manžela Eva se synem Janem přesídlila z Čakovce do rakouského Eberau k Jiřímu Zrinskému (1549-1603), nejstaršímu žijícímu synovi Mikuláše Zrinského z jeho prvního manželství. Od svého nevlastního syna, který byl o 13 let mladší než ona, přesídlila v roce 1568 do Českého Krumlova a v roce 1570 se synem Janem přešla na jiné známé rožmberské sídlo – do Bechyně. Její syn Jan Zrinský se zde velmi sblížil s posledním Rožmberkem Petrem Vokem. Než se však budeme věnovat tomuto českému Zrinskému, zmíníme se stručně o dalších osudech Evy z Rožmberka. Ta se po dvanáctiletém vdovství 16. září 1578 v Českém Krumlově znovu provdala za italského hraběte Pavla Gassoldiho. Pavel z Gassoldu byl chudý a málo významný italský šlechtic, v Čechách neznámý. Eva z Rožmberku zřejmě byla do něj za-

Spisovatel a vojevůdce Mikuláš Zrinský mladší Syn Evy z Rožmberka a hrdiny od Szigetu Mikuláše Zrinského přišel do Čech s matkou jako malé dítě a zůstal zde i jako třináctiletý chlapec, když se jeho matka podruhé provdala a odešla do Itálie. Jan Zrinský (1565-1612) vyrůstal na rožmberských dvorech v Českém Krumlově a v Bechyni, kromě jiných jazyků hovořil i česky a vytvořil si velmi dobrý vztah se svým strýcem Petrem Vokem. Od počátku 80. let 16. století byl členem pážecí družiny císaře Rudolfa II. a na pražském císařském dvoře působil i po dosažení plnoletosti. Po smrti Evy z Rožmberka v roce 1591 a po úmrtí Viléma z Rožmberka v roce 1592 se začal bezdětný Petr Vok zamýšlet nad budoucností rožmberského panství a do popředí jeho úvah se dostával jeho oblíbený synovec Jan Zrinský. Jan Zrinský byl již v roce 1593 přijat mezi členy panského stavu v Čechách a v roce 1597 dostal od Petra Voka darem panství Rožmberk, prapůvodní rodové sídlo rožmberského rodu. Jan Zrinský na Rožmberku sídlil a z jeho podnětu byl hrad nově vyzdoben. Dočasně (1600-1609) patřilo Janu Zrinskému i panství Třeboň. Petr Vok se angažoval i v přípravě sňatku Jana Zrinského. V listopadu 1600 se v Českém Krumlově za účasti předních českých šlechticů třicetipětiletý Jan Zrinský oženil s mnohem mladší Marií Magdalénou z Kolovrat. V roce 1603

Jiří Zrinský

monografie sřelecké revue

›

zbraně zrinských a hrad bítov

45


17.5.2010

15:19

Stránka 46

Šavle Mikuláše Zrinského mladšího (Státní hrad Bítov, inv. č. BI 4874)

zemřel v Chorvatsku nevlastní bratr Jana Zrinského Jiří, syn Mikulaše Zrinského z prvního manželství, a Jan Zrinský se zapojil do jednání a následných sporů o dědictví zrinského majetku v Uhrách a v Chorvatsku. Manželství Jana Zrinského zůstávalo bezdětné. Když tak Petr Vok v roce 1611 zemřel, dědicem rožmberského majetku se podle dřívějších dohod stal Jan Jiří ze Švamberka. Jan Zrinský k panství Rožmberk získal pouze Libějovice a stal se patronem kláštera ve Vyšším Brodě. Svého strýce přežil o pouhé tři měsíce a 24. února 1612 na Rožmberku zemřel bez potomků. Panství Rožmberk a Libějovice získal po Janu Zrinském rožmberský dědic Jan Jiří ze Švamberka. Po Bílé hoře byl Švamberkům majetek zkonfiskován. Pohřeb Jana Zrinského se konal až 11. dubna 1612, měsíc a půl po jeho smrti. Pohřben byl v klášterním kostele ve Vyšším Brodě v těsném sousedství rodinné hrobky Rožmberků a na stěnu kaple byla zavěšena jeho osobní zbroj a pohřební štít. Náhrobek Jana Zrinského a jeho pohřební štít se ve Vyšším Brodě zachovaly dodnes. Připomeňme ještě stručně další osudy Marie Magdalény z Kolovrat, vdovy po Janu Zrinském. Jestliže u Evy z Rožmberka její druhý sňatek vyvolal pouze nesouhlas bratrů, druhý sňatek Marie Magdalény vzbudil pohoršení mnohých příslušníků české šlechty. V roce 1614 se vdova provdala za Martina Huertu,

46

dobrodruha pochybného původu. Do Čech přišel počátkem 17. století jako krejčovský tovaryš, v roce 1609 ovšem získal od císaře šlechtický erb a po Bílé hoře se stal jedním z čelných pronásledovatelů poražených protihabsburských povstalců. Marie Magdaléna se později domáhala zrušení tohoto podezřelého sňatku, provdala se pak ještě jednou a zemřela až v roce 1660.

VŽDY PROTI TURKŮM Janu Zrinskému jsme věnovali větší pozornost, protože šlo o jediného českého Zrinského, ale hlavní dějiny rodu Zrinských se odehrávaly v Chorvatsku a v Uhersku. Po hrdinovi od Szigetu se zde hlavním představitelem rodu stal Jiří Zrinský (15491603), syn Mikuláše Zrinského z prvního manželství. Stejně jako další významní příslušníci jeho rodu i on se vyznamenal v bojích proti Turkům a na rozdíl od jiných byl protestant, což v katolickém Chorvatsku nebylo příliš obvyklé. Jeho otec je někdy též zmiňován jako protestant, jindy jako „vlažný katolík“. Připomínáno je i to, že Jiří Zrinský v Nedělišti založil tiskárnu, a nalézt lze i údaj, že „se oženil s Češkou Annou de Arco“. D´Arcové byli hraběcí rod pocházející z Tyrolska, od roku 1564 však usazený v Čechách. Jiří Zrinský mladší (1598-1626) se jako jeho dědeček stal rovněž chorvatským bánem (1622-1626), bojoval – jak jinak – proti Turkům, ale také proti sedmihradskému knížeti Bethlenovi,

střelecká revue

›

červen 2010


17.5.2010

15:20

Stránka 47

většího barokního spisovatele chorvatského a uherského (protože své práce psal v maďarštině). Hrdinství svého praděda oslavil v díle Obležení Szigetu, které jeho bratr Petr přeložil z maďarštiny do chorvatštiny. Mikuláš Zrinský mladší byl v letech 1647-1664 rovněž chorvatským bánem. Zúčastnil se závěrečné fáze třicetileté války, v roce 1645 bojoval na Moravě proti Švédům, ale především – v tradicích svého rodu – válčil proti Turkům. V roce 1663 Turky porazil u Budína a u Ostřihomi, chtěl v tažení pokračovat, ale bylo mu v tom zabráněno. Když byl v roce 1664 s Turky uzavřen mír, Mikuláš Zrinský se svým bratrem Petrem a dalšími šlechtici připravovali spiknutí, chtěli svrhnout císaře Leopolda a pokračovat ve válce s Turky. Mikuláš Zrinský se vzdal veřejné činnosti a odešel na rodinný hrad Čakovec, kde se 18. listopadu 1664 zranil při honu na kance a zemřel. Objevily se ovšem i fámy, že byl při honu na přání císařského domu zavražděn. Mikulášův mladší bratr Petr Zrinský (1621-1671) je též uznáván jako chorvatský básník i jako bojovník proti Turkům. Po bratrovi se stal i chorvatským bánem (1665-1670) a po smrti bratra se postavil do čela protihabsburských spiklenců. Odboj však neuspěl, Petr Zrinský byl odsouzen jako velezrádce a 30. dubna 1671 popraven ve Vídeňském Novém Městě. Také jediný Petrův syn Ivan Anton Zrinský (1651-1703) byl obviněn ze zrady a uvězněn. Ivan Anton – v německých pramenech uváděný jako Johann Baltazar – po uvěznění zešílel, a když v internaci v roce 1703 zemřel, rod Zrinských jím vymřel po meči. Mikuláš Zrinský mladší měl jediného syna, a to Adama Zrinského, který padl již v roce 1691 jako důstojník v císařských službách v potyčce s Turky u Slankamene. I jeho smrt v bitvě byla protivníky Habsburků dávána do souvislosti s postupem Habsburků proti Zrinským. Pro nás je důležitá manželka Adama Zrinského Marie Kateřina (1664-1717), rozená hraběnka z Lamberka. Po smrti svého muže se v roce 1693 provdala za Maxmiliána Arnošta Jankovského z Vlašimi (1665-1736) a někdy kolem roku 1700 na hrad Bítov, sídlo Jankovských, převezla rodinnou knihovnu a zbrojnici rodu Zrinských. Jankovští z Vlašimi v té době patřili k předním českým rodům.

Neúspěšný rebel Petr Zrinský

Poprava Petra Zrinského 30. dubna 1671 ve Vídeňském Novém Městě spojenci českých protihabsburských povstalců. Zažil počáteční období třicetileté války, v roce 1624 pobýval u habsburské armády v Německu, ale prý se nepohodl s Valdštejnem a v roce 1626, ve věku pouhých 28 let, zemřel u Bratislavy za nevyjasněných okolností, jak píše novější literatura. Ve starší lze nalézt tvrzení, že byl otráven. Synem Jiřího Zrinského mladšího byl Mikuláš Zrinský (1620 nebo 1616-1664), označovaný též jako Mikuláš Zrinský mladší – na odlišení od svého pradědečka. Pravnuk hrdiny od Szigetu se stal druhým nejvýznamnějším příslušníkem rodu. Samozřejmě jako slavný válečník, ale také je považován za nej-

Zámková deska s erbem rodu Zrinských na pušce s hlavní od L. Cominaza

Puška s křesadlovým zámkem, hlaveň značena Lazari Cominaz, na zámkové desce erb rodu Zrinských (Státní hrad Bítov, inv. č. BI 2258)


›


47


17.5.2010

15:20

Stránka 48

Puška s křesadlovým zámkem, hlaveň značena Antonio Franzino, na zámkové desce erb rodu Zrinských (Státní hrad Bítov, inv. č. BI 4983)

BÍTOV ZA JANKOVSKÝCH Z VLAŠIMI Jihomoravský hrad Bítov spravovali od počátku 14. století páni z Lichtenburka a v roce 1576 jej koupili Strejnové ze Švarcenavy. V roce 1612 tato rakouská protestantská rodina Bítov prodala Fridrichu Jankovskému z Vlašimi. Jankovští sice byli starobylý český rod, ale Fridrich Jankovský z Vlašimi (15801635) začínal svou kariéru jako málo významný a chudý příslušník rytířského stavu. Pomohl si již výhodným sňatkem a i tím, že ve sporu s Rudolfem II. stál na straně Matyáše. Císař Matyáš pak povýšil rod Jankovských do panského stavu a po porážce protihabsburského povstání katolík Fridrich Jankovský získal významné funkce i majetek. Jeho protestantský bratr Zikmund zemřel roku 1622 ve vězení.

Na bítovském panství Fridrich Jankovský zavedl opět českou správu (za Strejnů se zde úřadovalo německy) a tolerantně postupoval i proti nekatolíkům. Ještě vlažnější k militantnímu katolicismu byl jeho jediný syn Hynek Jankovský z Vlašimi (1618-1653), jenž se po získání souhlasu císaře Ferdinanda III. oženil s nekatoličkou Kateřinou, dcerou Zdeňka z Roupova, jemuž byl pro účast v povstání konfiskován majetek. Hynek nebyl veřejně tak aktivní jako jeho otec, uchoval však značný rodinný majetek a známý se stal zejména sepsáním zvěrolékařského díla „Apotéka koňská“, datovaného na hradě Bítov 3. 7. 1650. Jediný Hynkův syn Maxmilián Arnošt starší onemocněl duševní chorobou, takže panství spravovala do roku 1689 jeho manželka a pak jeho syn, rovněž Maxmilián Arnošt Jankovský z Vlašimi (1665-1736). Ten byl v dětství vychováván ve Vídni, kde se osobně spřátelil s pozdějším císařem Josefem I. Maxmilián Arnošt mladší získal významné funkce na císařském dvoře a sňatek s vdovou po Adamovi Zrinském mu přinesl další majetek – palác ve Vídni, dům v Záhřebu, finanční prostředky a rovněž knihovnu a zbrojnici Zrinských, které byly přestěhovány na Bítov. Maxmilián Arnošt mladší neměl syna, s ním vymřela po meči bítovská větev rodu a po jeho smrti nastal dvacetiletý spor o majetek mezi jeho dvěma dcerami a jejich potomky.

PO JANKOVSKÝCH

Erb Jankovských z Vlašimi

48

Po vleklém dědickém sporu nakonec až v roce 1755 na zásah císařovny Marie Terezie získal majetek vnuk Maxmiliána Arnošta mladšího a syn jedné z jeho dcer Maxmilián František Daun, což byl bratranec Leopolda Dauna, vítěze v bitvě u Kolína roku 1757. Od roku 1795 Bítov vlastnil jeho syn František Josef Daun (1781-1836) a pak jeho syn Jindřich Daun (1805-1890). Za něho byl hrad Bítov přestavován a upravován a po jeho smrti vdova – přes protesty mladších Jindřichových bratrů – rozprodala různé předměty z Bítova včetně knihovny. U vídeňského starožitníka tak zmizel i rukopis „Apotéky koňské“ od Hynka Jankovského z Vlašimi, ale též předměty z někdejší knihovny Zrinských. Jindřichův bratr Vladimír zemřel v roce 1896, Otokar, jako poslední z rodu Daunů, zemřel v roce 1904 a majetek zdědili spříznění Haugwitzové. Ti zařízení Bítova včetně zbrojnice převezli na své blízké sídlo v Náměšti nad Oslavou a v roce 1906 Bítov prodali. V jeho držení se krátce vystřídali dva polští šlechtici a v roce 1912 hrad získal velkoprůmyslník s čerstvě získaným šlechtickým titulem baron Haas z Hasenfelsu

střelecká revue

›

červen 2010


17.5.2010

15:21

Stránka 49

(1841-1914), mj. vlastník známé továrny na výrobu porcelánu ve Slavkově u Karlových Varů. Jeho jediný syn Jiří baron Haas (1876-1945) byl hulánský důstojník, na Bítově žil od roku 1921 a na rozdíl od své matky odmítal lov zvířat. Na Bítově zřídil zoologickou zahradu a psinec. Sbírka několika desítek jeho oblíbených, po smrti vycpaných psů, se na Bítově zachovala dodnes. Při obědech mu společnost dělala jeho oblíbená lvice Mietzi-Mausi. Baron Haas rozhodně s fašisty nesympatizoval, nicméně v květnu 1945 byl vyzván, aby do 24 hodin hrad opustil. Vyřešil to tím, že se 11. května 1945 zastřelil. Náměšť nad Oslavou, kam byla počátkem 20. století převezena zbrojnice i další předměty z Bítova, vlastnili Haugwitzové od roku 1752. V roce 1945 byl Haugwitzům majetek zkonfiskován a zámek v Náměšti nad Oslavou se měl stát letním sídlem prezidenta republiky. Tento úmysl sice po roce 1948 padl, ale v roce 1949 byla zbrojnice z Náměšti nad Oslavou převezena zpět na hrad Bítov.

ZBROJNICE NA BÍTOVĚ V České republice je řada kvalitních sbírek historických zbraní. Nejznámější se nachází na zámku Konopiště, další hodnotné sbírky jsou na Opočně, ve Frýdlantu, v Mnichově Hradišti, na Hluboké, ve Žlebích, na Orlíku i na dalších státních či soukromých zámcích. Mezi nejlepší soubory historických zbraní na našem území patří sbírka na jihomoravském hradě Bítov. Vědělo o tom pouze pár odborníků, protože návštěvníkům hradu byla zbrojnice zpřístupněna až v roce 2003. Nejcennější část bítovské sbírky zbraní představují předměty ze 17. století. Je zde například jedenáct kulovnic s kolečkovým zámkem od Maxmiliána Wengera, což byl císařský puškař na pražském dvoře Rudolfa II. Pobyt švédských vojsk na našem území v závěrečném období třicetileté války způsobil, že nej-

Zbrojnice hradu Bítov koncem 19. století. Uprostřed Zrinského drátěná košile, vlevo od ní Zrinského šavle, vpravo nahoře lucernový štít.


›

Zbrojnice hradu Bítov koncem 19. století. Na pravé straně snímku nahoře štít Mikuláše Zrinského. větší soubor Wengerových prací (14 kusů) se nachází na švédském zámku Skokloster. Celkem je dnes známo kolem 40 loveckých pušek od tohoto mistra a na Bítově je tak víc než čtvrtina všech jeho zachovaných prací. Na území Rakouska působil přibližně v letech 1630-1660 jménem dosud neznámý pažbař nebo dekoratér, který pažby palných zbraní zdobil typickou a s jinými mistry nezaměnitelnou řezbou. Ta mu u historiků vynesla jméno Mistr rozvilin se zvířecími hlavičkami (Meister der Tierkopfranke). Známe dnes kolem sedmi desítek jeho prací roztroušených v různých sbírkách nejen v Rakousku, ale po celé Evropě a v USA. Na Bítově je jich osm, tedy víc než desetina všech známých exemplářů. Na Bítově se též nachází početný soubor 16 těšínek, mezi jejichž autory se podařilo zjistit Johanna Kaluzu a Adama Kostku z Těšína či Martina Harrtela z Bialé. Ze 17. století zde jsou práce předních puškařů českých (Hans Stifter z Prahy aj.), rakouských a německých, v menším rozsahu i italských. Řada prací je bohatě zdobena rytím či řezbou, výzdobou drahými kovy, obložením pažeb slonovinou či želvovinou apod. Vedle zbraní s vynikající výzdobou se na Bítově nacházejí i exempláře ze 17. století pozoruhodné z technického hlediska. Jedná se například o pistole s vodotěsným kolečkovým zámkem, zbraně s kolečkovým zámkem natahované pohybem kohoutu, o víceranové křesadlové zbraně či o zbraně vzduchové. Zbrojnice obsahuje i starší exempláře z doby, kdy Bítov ještě nebyl v držení Jankovských z Vlašimi. Jde zejména o zbraně chladné (meče, halapartny, kalendářová šavle z druhé poloviny 16. století aj.), o luky a balestry, o ochranné štíty a součástky zbroje, o zbraně orientálního původu aj. Jsou zde i starší palné zbraně, a to jak civilní (kulovnice z roku 1591 od Hanse Paumgartnera pracujícího ve Štýrském Hradci pro arcivévodu Karla II. Štýrského), tak i vojenské. Pozoruhodný je zejména početný soubor nezdobených pušek s kolečkovým zámkem datovaných v rozmezí let 1570-1611. Ze 17. století zde jsou i vojenské muškety s doutnákovým zámkem, prachovnice aj. Ze zbrojnice rodu Zrinských, kterou na Bítov přenesla Kateřina z Lamberka po svém sňatku s Maxmiliánem Jankovským z Vlašimi, lze dnes jednoznačně identifikovat pouze tři zbraně. Především to je šavle Mikuláše Zrinského bohatě zdobená drahokamy a polodrahokamy, se záštitou, hlavicí rukojeti a kováním pochvy z pozlaceného stříbra a s výzdobou rytými rostlinnými a geometrickými ornamenty. Zbraň o celkové délce 96 cm (s pochvou 98 cm) je kladena do poloviny 17. století, tedy do vlastnictví Mikuláše Zrinského mladšího, starší čepel tureckého původu z 16. století má být válečnou kořistí jeho pradědečka Mikuláše Zrinského staršího. Dvě křesadlové pušky italského původu z poloviny 17. století jsou pak opatřeny na zámkové desce erbem rodu Zrin-


49


17.5.2010

15:21

Stránka 50

nepochybně s přestavbou Bítova Jindřichem Daunem v 19. století a jako u mnoha jiných „rytířských síní“ na tehdejších hradech a zámcích měly sloužit pro romantickou hradní instalaci. Svědčí pro to štíty ze slabého plechu, někdy i spojené nýty ze dvou kusů do požadovaného tvaru, i další podobné exponáty. Poněkud udivující jsou desítky kopií primitivních lidových zbraní, převážně kropáčů, v menší míře i cepů a řemdihů. Proč právě i tyto zbraně byly vyrobeny pro „výzdobu“ objektu není jasné, ale je to nezpochybnitelné. Některé exempláře kropáčů byly zhotoveny rovnou pouze s hřeby do tří stran a jiné, původně „kompletní“, mají čtvrtý hřeb dodatečně odstraněn, aby mohly být nainstalovány přitisknuté ke zdi. Do současného stavu bítovské zbrojnice po druhé světové válce zasáhly i svozy z jiných objektů (Bílina, Lešná aj.), předisponování některých exemplářů jinam (Lednice, Boskovice) a také odcizení dvou desítek historických pušek a pistolí v říjnu 1970. U zbraní v bítovské zbrojnici pocházejících z období od poloviny 18. do počátku 20. století je jejich původ celkem jasný. Byly to zbraně používané příslušníky rodin tehdejších majitelů, tedy Daunů a Haugwitzů. Byly to jejich služební zbraně důstojnické, dvorské, úřednické a zbraně používané jimi pro lov či terčovou střelbu. V blízkosti hradu Bítov existovala obora s loveckým pavilonem a publikace z roku 1923 o hradu Bítov píše, že „v nejodlehlejší části zahrady stojí dosud zachovaná věž, z jejíž střechy střílívalo hradní panstvo do terče na protější stráni za řekou umístěného“ (Jan Domínek: Průvodce Podyjím slovem i obrazem. Brno 1923). V Náměšti nad Oslavou je pak nejméně od 16. století doložena nepřetržitě existující obora slou-

První strana německy psaného „Seznamu výzbroje a dalších předmětů převezených ze zbrojnice hradu Bítov na Náměšť“ z roku 1906. Na prvním místě seznamu Zrinského drátěná košile, druhá zdola pak orientální šavle z pozůstalosti Zrinského. ských. Jedna (ráže 17,5 mm, délka 178,5 cm, délka hlavně 142,5 cm) má křesadlový zámek raného typu, kohout s týlovou pojistkou a hlaveň značenou LAZARI COMINAZ. Druhý exemplář (ráže 20 mm, délka 173,5 cm, délka hlavně 137 cm) má rovněž na zámkové desce týlovou pojistku kohoutu a hlaveň je značena ANTONINO FRANZINO. K dalším zbraním ze Zrinského dědictví i k otázce původu honosných loveckých i prostých vojenských zbraní ze 17. století se ještě vrátíme, napřed se však stručně zmíníme o obsahu bítovské zbrojnice z dalších období. Z 18. století je v bítovské zbrojnici velké množství loveckých pušek. Větší soubory pocházejí od vídeňských puškařů F. J. Mausche a J. Planera, jsou zde zbraně od dalších vídeňských mistrů (Christoph Ris, Georg Keiser), od puškařů českých a moravských (F. J. Hetischweiler z Karlových Varů, C. Neireiter z Prahy, F. Huntzfeld a Schnepf z Brna), v menším počtu i výrobky puškařů z Francie, Itálie, Německa, Belgie, Nizozemí aj. Jsou zde i palné a chladné zbraně orientálního původu a středoevropské služební a vojenské šavle, palaše a kordy. Z 19. století je v bítovské zbrojnici větší množství loveckých a terčových palných zbraní (od vídeňského Contrinera i od puškařů pracujících zřejmě přímo pro majitele panství – od Baštářů z Náměšti nad Oslavou a z Jemnice a od Babelů z blízkých rakouských měst Laa a Seefeld, v menším počtu i od dalších českých či rakouských puškařů). Mezi chladnými zbraněmi jsou různé důstojnické zbraně, ale i kordy dvorské a úřednické a také šermířské cvičné zbraně. Pro úplnost ještě dodejme, že z 19. století pochází také řada napodobenin a replik starých zbraní, štítů a zbroje. Souvisejí

50

První strana německy psaného „Seznamu předmětů uložených ve velké skříni vedle kulečníkové místnosti“ z roku 1914. Na prvním místě Zrinského drátěná košile s oceněním šestkrát vyšším než před osmi lety.

střelecká revue

›

červen 2010


17.5.2010

15:22

Stránka 51

žící k lovu majitelů panství a jejich hostů. Zejména v éře Haugwitzů jsou zde připomínány četné velkolepé hony. V roce 1914 pak na místní střelnici v Náměšti nad Oslavou střílel do terče i František Ferdinand d´Este těsně před svým odjezdem do Sarajeva. O využívání zbraní pro místní lov a terčovou střelbu majiteli panství tedy není třeba pochybovat. Složitější ovšem je určit původního vlastníka u nejkvalitnějších zbraní bítovské zbrojnice ze 17. století. Písemné doklady, které by to umožňovaly, zatím neznáme a existuje několik možností: » zbraně mohly patřit tehdejším vlastníkům Bítova Jankovským z Vlašimi, kteří si nepochybně mohli dovolit nákup honosně zdobených a drahých zbraní. Část exemplářů – otázka je, jak velká – tento původ nesporně mít bude, » některé zbraně mohly přijít s pozůstalostí po rodu Zrinských, ale pokud nejsou opatřeny jejich erbem, nelze to zatím prokázat, » některé zbraně mohou pocházet z rodin Daunů nebo Haugwitzů, protože jejich starší sbírky zbraní splynuly s původní bítovskou zbrojnicí. Na Bítově jsou dnes některé exempláře opatřené erbem nebo vlastnickým monogramem příslušníků rodin Haugwitzů a Daunů, které prokazatelně pocházejí z doby předtím, než bítovskou zbrojnici Haugwitzové nebo Daunové zdědili (např. několik děl s erbem a jménem Daunů datovaných 1726, zbraně s monogramem Heinricha Haugwitze z doby kolem 1870 aj.).

ZBRANĚ ZRINSKÝCH Když Haugwitzové počátkem 20. století zdědili hrad Bítov, převezli bítovskou zbrojnici na svůj zámek v Náměšti nad Oslavou. V roce 1949 se zbrojnice vrátila na Bítov, a to nejen původní bítovská sbírka, ale i starší zbraně z majetku Haugwitzů. Zbraně na Bítově vystaveny nebyly, hrad se ostatně delší dobu opravoval a návštěvníkům nebyl přístupný. Po krádeži některých zbraní v roce 1970 byla sbírka zbraní z Bítova přemístěna na jiný památkový objekt. Zbraně z bítovské zbrojnice byly veřejnosti představeny až na krátkodobé výstavě na zámku Vranov v roce 2002 a zbrojnice na Bítově byla návštěvníkům zpřístupněna v roce 2003. Výstavu na Vranově i expozici zbrojnice na Bítově jsem po odborné stránce připravoval já s kolegou Janem Šachem a vystavili jsme samozřejmě i Zrinského šavli a křesadlovou pušku s erbem Zrinských. Jiné předměty, které by bylo možné s tímto rodem jednoznačně spojovat, jsme v bítovském depozitáři ani v písemné dokumentaci na hradě neobjevili. Příběh by neměl toto pokračování, kdyby v roce 2008 nevyšla publikace o rodu Jankovských (Sixtus Bolom: Tajemství Jankovských z Vlašimi a na Bítově. Třebíč 2008), v níž autor mj. o bítovské zbrojnici zpřístupněné v roce 2003 napsal: „Nová exposice, vybudovaná podle vědeckých hledisek, ovšem postrádá několik nejslavnějších artefaktů, zejména kulatý štít Mikuláše Zrinského s figurami z řeckého bájesloví, vykládaný zlatem a stříbrem, o který měl zájem v roce 1873 i německý císař Vilém I. a nabízel za něj majiteli hradu tehdy úctyhodnou částku 10 000 zlatých, dále Zrinského pancíř a košili ze stříbrného drátu, ukořistěné turecké praporce či kord maršála Leopolda Dauna, vítěze bitvy u Kolína (1757).“ S předměty zmiňovanými autorem publikace jsme se ovšem na Bítově nikdy nesetkali. Prvním krokem tak bylo opatřit si publikace, na něž se kolega Sixtus Bolom odvolává (František Dvorský: Vlastivěda moravská. VI. Znojemský kraj. II. Místopis: Náměšťský okres. Brno 1906, Jan Domínek: Průvodce Podyjím slovem a obrazem. Brno 1923, aj.). V nich se opravdu o těchto cenných památkách hovoří a některé jsou i zachyceny na publikovaných fotografiích – včetně některých dalších předmětů, které dnes na Bítově rovněž nejsou, např. tzv. „lucernový štít“. Jeho součástí byla i „bojová rukavice“ a také do štítu zabudovaná „lucerna“, která jednak sloužila při boji v noci nebo v neosvětleném sklepení, ale také měla po odklopení krytu oslepit protivníka.


›

Další pátrání pokračovalo výzkumem v pražském Národním archivu. Tam se nachází německy psaný „Seznam výzbroje a dalších předmětů převezených ze zbrojnice hradu Bítov na Náměšť“ z roku 1906. Šlo o seznam pořízený pro účely dědické daně (Haugwitzové dědili po Daunech) a u všech předmětů je proto i jejich finanční ocenění v korunách. V archivu je dále „Inventář zbraní“ zpracovaný na zámku Náměšť nad Oslavou v březnu a v květnu 1914. Seznam zbraní na chodbách v 1. a 2. poschodí má 950 položek, u nichž není uváděna jejich cena. Nejvýznamnější předměty obsahuje „Seznam výzbroje a dalších předmětů pocházejících ze zbrojnice hradu Bítov a uložených ve velké skříni v sále vedle kulečníkové místnosti, jakož i jejich cena“. Tento seznam obsahuje 86 předmětů a s jejich oceněním si autoři seznamu hlavu příliš nelámali. Ohodnocení z roku 1906, na kterém ovšem závisela výše dědické daně, znásobili u všech předmětů 6x, ačkoliv v uvedeném osmiletém období žádná velká inflace nebyla a výrazné zvýšení cen historických zbraní se nekonalo. (Seznam byl pořízen na jaře 1914, tedy ještě před vypuknutím první světové války.) Cena Zrinského drátěné košile tak vzrostla z 1000 korun (v roce 1906) na 6000 korun (v roce 1914) a obdobně se postupovalo i u všech dalších ohodnocených předmětů. Z 86 předmětů v tomto seznamu je u 11 výslovně uvedeno, že pocházejí ze Zrinského pozůstalosti. V českém překladu jde o následující předměty (včetně pořadového čísla v seznamu a ocenění v korunách): » 1. Zrinského drátěná košile ze stříbrného drátu, 6000 korun, » 12. Orientální šavle s citáty z koránu s pochvou potaženou sametem a posázenou drahokamy, z pozůstalosti Zrinského, 2400 korun, » 18,19. 2 pistole, zcela vyložené slonovinou, z roku 1578 (Zrinského pozůstalost), 960 korun, » 20. Pistole s kolečkovým zámkem, vyložená slonovinou, na hlavici rukojeti scéna rytířské bitvy, z pozůstalosti Zrinského, 720 korun, » 25. Zrinského kulatý štít z tepaného železa, tauzovaný zlatem a stříbrem, 12 000 korun, » 39, 40. 2 křesadlové pistole se Zrinského heslem, mosazná hlaveň, na rukojeti mosazný knoflík, 1680 korun, » 59. Uherská přílba vyložená stříbrem, Zrinského, 600 korun, » 70. Musketon, mosazná hlaveň, se Zrinského erbem, takzvaný ruční kanon; vyrobil Anton Bolkem, se Zrinského heslem „Sors bona nihil a lind.“ (Zrinský), 600 korun, » 73. Orientální šavle s citáty z koránu, s pochvou ze zeleného sametu, z pozůstalosti Zrinského, 240 korun. Všechny tyto předměty jsou uvedeny i v seznamu z roku 1906, a to se zcela shodným popisem (i s nepřesně přepsaným Zrinského heslem, které má znít „Sors bona nihil aliud“ – latinsky Nic jiného než dobrý osud), pouze jejich cena

První strana „Soupisu předmětů přestěhovaných z Náměšti nad Oslavou na Bítov v roce 1949“. Na prvním místě Zrinského šavle.


51


17.5.2010

15:22

Stránka 52

Karabina s křesadlovým zámkem zakoupená H. L. Visserem v 90. letech 20. století v Anglii je v seznamu z roku 1906 šestkrát nižší. V seznamech z roku 1906 a 1914 je mj. i „lucernový štít“. V seznamu zbraní na chodbách jsou pod čísly 263 a 264 uvedeny: » Puška křesadlová, na hlavni Antonio Franzino, na zámku erb, » Puška křesadlová, na hlavni Lazari Cominaz, na zámku erb. Autoři seznamu z počátku 20. století tedy nevěděli, že na zámkové desce těchto dvou zbraní je erb rodu Zrinských a že i tyto pušky musejí pocházet ze „Zrinského pozůstalosti“. Z toho vyplývá, že i další zbraně z bítovské zbrojnice, ať již vojenského typu nebo honosně zdobené civilní exempláře, mohou pocházet z dědictví po Zrinských a pouze to v průběhu věků upadlo v zapomnění.

CO ZMIZELO? V roce 1945 byl majetek Haugwitzů zkonfiskován a zámek Náměšť nad Oslavou se měl stát sídlem prezidenta republiky. Státní stavební správa pro vybudování sídla prezidenta republiky na zámku v Náměšti nad Oslavou zpracovala od 8. do 17. dubna 1946 „Seznam zbraní a jiných předmětů pořízený státní stavební správou před započetím úprav ze zbrojnice zámku Náměšť nad Osl.“. Tento seznam má 23 stran a obsahuje 868 položek, převážně zbraní (též malé množství hudebních nástrojů aj.). K identifikaci jednotlivých zbraní je však zcela nepoužitelný a o předmětech z pozůstalosti Zrinského se nezmiňuje. Spis z 9. září 1947 konstatuje, že sbírka zbraní umístěná původně v chodbách 1. poschodí byla „při úpravě pro pobyt presidenta odstraněna a je ve skladišti“. Zemský národní výbor neměl námitky k převozu sbírky na Bítov, ale upozornil, že je třeba o to požádat kulturní komisi při ministerstvu školství. Myšlenka vybudovat ze zámku Náměšť nad Oslavou letní sídlo prezidenta republiky sice po roce 1948 padla, ale převezení zbraní z Náměšti na Bítov bylo schváleno. V Národním archivu se zachoval „Soupis předmětů bývalé bítovské zbrojnice přestěhované ze zámku v Náměšti n/Osl. na hrad Bítov dne 11. srpna 1949“. Seznam obsahuje 708 položek (ale mnohem více předmětů, protože např. pod položkou č. 684 je uvedeno 61 halaparten a kopí, apod.) a na prvním místě v seznamu je „Zrinského šavle posázená polodrahokamy“. Dalších 10 předmětů „z pozůstalosti Zrinského“, které se v roce 1914 nacházely na Náměšti „ve velké skříni v sále vedle kulečníkové místnosti“ ovšem v seznamu není. V záznamu o převozu sbírky zbraní z Náměšti do Bítova z 11. srpna 1949 se pak píše, že „ve sbírce je obsažen meč Mikul. Zrinského, avšak chybí drátěná košile (stříbrný drát) vykládaná polodrahokamy a pozlacený štít“. Záznam chybně hovoří o meči Zrinského, v seznamu je správně uvedeno, že jde o šavli. Tehdejší památkáři tedy věděli, že ve zbrojnici by měla být Zrinského drátěná košile a jeho štít, nevěděli však o dalších před-

52

Erb rodu Zrinských na hlavni zbraně ze sbírky H. L. Vissera

střelecká revue

›

červen 2010


17.5.2010

15:23

Stránka 53

mětech ze Zrinského pozůstalosti, které již tehdy ve zbrojnici též chyběly (i další předměty nespojované s rodem Zrinských, např. lucernový štít). Nepřítomnost drátěné košile a štítu konstatují, ale dále nekomentují. Kdy a kam zmizely předměty ze Zrinského pozůstalosti, které v roce 1914 na Náměšti byly a v roce 1949 zde nebyly, není jasné. Existují tři možnosti: » Zbrojnice byla majetkem Haugwitzů a ti v letech 1914-1945 mohli libovolné předměty z ní legálně odvézt mimo naše území, případně je prodat (stejně jako vdova po hraběti Daunovi koncem 19. století rozprodala knihovnu), » Haugwitzové mohli některé z nejcennějších předmětů ze zbrojnice odvézt mimo naše území až krátce po konfiskaci majetku. Lukáš Gregor, pracovník Národního památkového ústavu, s nímž jsem o této možnosti hovořil a jenž je v kontaktu s některými potomky náměšťských Haugwitzů, není této variantě příliš nakloněn. Někteří Haugwitzové po květnu 1945 měli být i krátkodobě internováni, » Nelze vyloučit, že předměty se mohly „ztratit“ až po konfiskaci Haugwitzům v roce 1945, tedy v období 1945-1949, ale tato možnost se mi nezdá příliš pravděpodobná. Lukáš Gregor mě však upozornil, že některé zbraně opravdu měly být v této době z Náměšti odcizeny.

ZBRANĚ ZRINSKÝCH V ZAHRANIČÍ O existenci jedné Zrinského zbraně v zahraničí jsem se dozvěděl už před deseti lety. V tomto příběhu je třeba se vrátit do ještě vzdálenější minulosti. V únoru 1992 mi napsal dopis Claude Blair, přední britský znalec historických zbraní. S menší skupinou odborníků a zájemců o historické zbraně měl naplánován zájezd do Prahy ve dnech 20.-24. března 1992 a požádal mě o pomoc při zajištění programu pro tuto skupinu. Problém nebyl s návštěvou Vojenského historického muzea, v němž jsem pracoval, a podařilo se mi vyjednat prohlídku zámků Konopiště a Žleby, které tehdy byly v zimní sezoně nepřístupné. V malé skupince Claude Blaira bylo několik Britů, jeden Kanaďan a jeden Nizozemec – Hinderikus Lucas Visser. Ten jako jediný požádal o prohlídku expozice moderních dějin ve Vojenském muzeu a jeho zájem o samopaly a kulomety v žižkovské expozici jsem pochopil až později, když jsem se seznámil s jeho životopisem. Laskavý čtenář snad dovolí krátké odbočení od hlavního tématu a stručný životopis „Henka“ (což byla podoba jeho křestního jména pro přátele) Vissera (1923-2006) může posloužit jako opožděný nekrolog tohoto významného sběratele a ušlechtilého mecenáše. V roce 1923 narozený H. L. Visser začal sbírat palné zbraně již jako mladík před druhou světovou válkou. Od začátku německé okupace Nizozemí se zapojil do odboje, počátkem roku 1942 byl nacisty zatčen a následně odsouzen k trestu smrti. Díky předválečným kontaktům jeho rodiny s německými průmyslníky se podařilo osobním rozhodnutím Adolfa Hitlera změnit trest smrti na patnáct let vězení. Vlivem podmínek v německém kriminále byl H. L. Visser počátkem roku 1944 na pokraji smrti. A opět jeho příbuzní, konkrétně jeden z ředitelů firmy Philips, dosáhli vydání H. L. Vissera z Německa do v té době ještě stále okupovaného Nizozemí s odvoláním na znění německého předválečného zákona umožňujícího předat umírajícího cizího státního příslušníka z německé vazby do jeho vlasti. V Nizozemí ovšem dvacetijednaletý H. L. Visser neskončil ve vězení, ale v sanatoriu a o jeho opravdu vážném stavu svědčí to, že se zde léčil až do roku 1946. Po osvobození Henk Visser ihned pokračoval ve sběratelství historických zbraní. V letech 1950-1955 pracoval v Indonésii v tabákovém průmyslu, pak se stal manažerem nizozemské firmy vyrábějící zbraně a střelivo a pak zástupcem švýcarské zbrojařské firmy Oerlikon pro Dálný Východ. Z toho plynul i jeho zájem o moderní zbraně. Své sběratelské aktivity však zaměřoval do oblasti historických zbraní, zejména na období 17. století, a v pozdějších letech svůj zájem


›

Heslo rodu Zrinských na hlavni zbraně ze sbírky H. L. Vissera věnoval zejména zbraním nizozemského původu. V tomto směru se jeho soukromá sbírka stala největší a nejvýznamnější na světě. Současně H. L. Visser významně sponzoroval výzkum v oblasti historických zbraní a četné výstavy, a to nejen v Nizozemí, ale např. i v Anglii a v Rusku. V roce 1999 se v Praze konal kongres Mezinárodní asociace muzeí zbraní a vojenské historie, jehož se zúčastnil i Henk Visser, který měl kontakty na mnohé z těchto muzeí a osobně se znal s většinou předních odborníků na historické zbraně. Při tomto setkání mi sdělil, že nedávno v Anglii koupil „velice holandsky vyhlížející trombon“, jehož značení včetně šlechtického erbu se nepodařilo nizozemským znalcům identifikovat. Protože usoudili, že půlený erb obsahuje zeď s věží a „polská křídla“ (typická pro polské jezdce), obrátil se Henk Visser na Aleksandra Czerwinského, pracovníka polského vojenského muzea, s dotazem, zda jde o polskou zbraň či nizozemskou zbraň zhotovenou pro polského šlechtice. A. Czerwinski správně rozpoznal, že nápis i erb na zbrani patří Mikuláši Zrinskému a s odvoláním na publikaci Jánose Kalmára Régi magyar fegyverek (Starožitné uherské zbraně), vydanou v Budapešti v roce 1971, uvedl, že podobné zbraně měly být na hradu „Vöttau“, ale nepodařilo se mu zjistit, kde tento hrad leží („v Maďarsku nebo v Rakousku nebo v Chorvatsku?“). H. L. Visser se pak písemně obrátil na maďarské Vojenskohistorické muzeum v Budapešti, napřed anglicky, pak i německy, ale toto muzeum na jeho dopisy neodpovědělo. Mohl jsem H. L. Vissera potěšit tím, že „Vöttau“ je německý název Bítova a že v bítovské zbrojnici některé zbraně související s rodem Zrinských jsou. Následně jsem si ověřil, že tato zbraň nebyla mezi předměty odcizenými z Bítova v roce 1970 a ani se nevyskytovala v bítovské zbrojnici po jejím zestátnění.


53


17.5.2010

15:23

Stránka 54

(O seznamech z roku 1906 a 1914 jsem v té době neměl tušení.) Henk Visser mi pak zaslal fotografie i další údaje o této zbrani. Původně o ní hovořil jako o trombonu, ale hlaveň se směrem k ústí nerozšiřuje, později proto uvažoval o granátometné pušce, ale na to se mu ráže zbraně zdála relativně malá. Další variantou pak byla karabina nepoužívající střelu jednotnou, ale hromadnou v podobě kartáče. (Podle mého názoru karabina nejvíce připomíná zbraně určené k vystřelování granátů, případně zápalných látek schopných způsobit požár.) Zbraň zakoupená H. L. Visserem v Anglii má ráži 39 mm, celkovou délku 782 mm, hlaveň má v délce 270 mm stejný průměr a vzadu v délce 96 mm zúženou komoru. Křesadlový zámek raného typu je na zámkové desce značen neznámým výrobcem Anthon Bolken, jehož příjmení též může být čteno Boehem, Boehen nebo Bochem. Na hlavni je latinské heslo rodu Zrinských SORS BONA NIL (nihil) ALIUD (nic jiného než dobrý osud) a erb rodu Zrinských s latinským nápisem COMES NICOLAUS PERP: (= perpetuus) A ZRIN (hrabě Mikuláš Zrinský, latinské perpetuus znamená stálý, doživotní). V prostoru erbu má hlaveň na pravé straně malý otvor, jehož význam není zcela jasný. Mohl sloužit k zašroubování záchytu, jenž by po nabití zbraně hromadnou kartáčovou střelou bránil střele ve vypadnutí z hlavně. Karabina s erbem Zrinských se vyskytuje nejen v citované maďarské publikaci od Jánose Kalmára, ale podařilo se jí objevit i v aukčním katalogu švýcarské Galerie Fischer z 1. prosince 1965. Je v něm uvedena pod číslem 79 jako „křesadlový granátomet“, řazena je do doby kolem roku 1660 a popis je vcelku shodný s Visserovým exemplářem s mírně odlišnými rozměry – ráže 38 mm, délka 75 cm. Původně jsem se domníval, že jde stále o jednu a tutéž zbraň, která byla v roce 1914 na zámku Náměšť, později byla uvedena v Kalmárově publikaci, v roce 1965 prodána v aukci ve Švýcarsku a koncem 90. let minulého století zakoupena H. L. Visserem v Anglii. I když jsem zbraně osobně nikdy neviděl, podrobnější průzkum fotografií ukázal, že nejde o jediný exemplář. Drobné odlišnosti v rozměrech přitom nejsou podstatné, ty mohlo zapříčinit nepřesné měření. V latinském hesle je však na jedné karabině uvedeno NIHIL, na druhé pouze NIL a drobné rozdíly lze zjistit i v dalších detailech (dřevo pažby, tvar lučíku, výzdoba na zámkové

desce). Ve starých seznamech z Bítova je pouze jedna zbraň tohoto typu, a to je zřejmě karabina uvedená v Kalmárově publikaci (v knize se to výslovně píše), vydražená v roce 1965 ve Švýcarsku. Odkud pak pochází téměř shodný exemplář zakoupený v 90. letech v Anglii, není jasné. V každém případě se už Visserova zbraň dala opět do pohybu. Po jeho smrti byla 28. listopadu 2007 prodána v aukci u firmy Bonhams za 6600 liber. Karabina (nebo granátometná puška) se Zrinského erbem není jediná „bítovská“ zbraň, kterou se zatím podařilo v zahraničí vystopovat. V seznamu z roku 1914 uvedené „dvě křesadlové pistole se Zrinského erbem, mosazná hlaveň, na rukojeti mosazný knoflík“ jsou rovněž uvedeny v Kalmárově publikaci a vyskytují se též v katalogu známé Kienbuschovy sbírky, publikovaném v roce 1963. (The Kretzschmar von Kienbusch Collection of Armor and Arms. Princeton, New Jersey 1963.) Pod číslem 686 je zde popsán pár křesadlových pistolí o celkové délce 42,4 cm a 42,9 cm, ráže není uvedena, ale zbraně mohou střílet „granát nebo těžkou střelu“. Na hlavních je opět heslo Zrinských (SORS/BONA NIHIL/ALIVD) a zámkové desky jsou značeny MATHIAS BRANTS / NEVSTAT. Odborná literatura puškaře Matthiase Brantse z Vídeňského Nového Města uvádí v letech 1670-1680, v katalogu Kienbuschovy sbírky jsou snad proto zbraně datovány do období kolem 1680, ale pocházejí zřejmě ze stejné doby jako karabina a spíš bych se přikláněl k jejich vzniku kolem roku 1660. Katalog Kienbuschovy sbírky přináší i údaj, že pistole pocházejí ze „sbírky hraběte Jindřicha Haugwitze z Náměšti“.

NA ZÁVĚR Významný chorvatský rod Zrinských měl v 16. a 17. století četné vztahy k českým zemím. S ohledem na zaměření našeho časopisu jsem věnoval hlavní pozornost zbrojnici Zrinských, která se kolem roku 1700 dostala na jihomoravský hrad Bítov. Ze zbroje a zbraní spojených s příslušníky tohoto rodu se zde dnes nachází pouze torzo. Většina cenných předmětů zmizela – dosud nezjištěným způsobem – někdy v první polovině 20. století a některé z nich se nejpozději v 60. letech objevily na západoevropském sběratelském trhu. K objasnění těchto okolností by snad mohly přispět kontakty s potomky rodu Haugwitzů, jenž byl v letech 1906-1945 vlastníkem této sbírky.

Detail zbraně ze sbírky H. L. Vissera s otvorem na pravé straně hlavně

54

střelecká revue

›

červen 2010


17.5.2010

16:39

Stránka 55

Nelze vyloučit, že s pozůstalostí po rodu Zrinských přišly na Bítov i některé další – dnes anonymní – zbraně, ať již honosně zdobené zbraně civilní či exempláře vojenské. Není známo, že by existoval soupis zbraní, které vdova po Adamovi Zrinském převezla na Bítov. Nejspíš v brněnském archivu ve fondu rodiny Daunů má být pozůstalostní inventář z roku 1737, popisující majetek na Bítově po vymření mužské linie Jankovských. Nejde tedy o samostatný inventář zbrojnice, ale i zbraně zde mají být podchyceny. Je to zhruba čtyři desetiletí po přenesení zbrojnice Zrinských na Bítov a v té době autoři inventáře jistě znali nebo mohli zjistit, které předměty patřily Zrinským a které mají jiný původ. Jiná věc je, zda se to v inventáři odrazilo. Jsem v této věci spíš skeptický, ale průzkum zachovaného inventáře je nesporně potřebný a věřme, že alespoň trochu napomůže k dalšímu objasnění osudů bítovské sbírky zbraní. Literatura: Základní informace o významných příslušnících rodu Zrinských přinášejí všechny práce o dějinách Chorvatska, u nás naposledy Jan Rychlík – Milan Perenćević: Dějiny Chorvatska, Praha 2007. „Českému“ Janu Zrinskému je věnována publikace Václav Bůžek – Ondřej Jakubec – Pavel Král: Jan Zrinský ze Serynu. Životní příběh synovce posledních Rožmberků, Praha 2009, a studie Václav Bůžek: Aliance Rožmberků,

Zrinských ze Serynu a Novohradských z Kolovrat na počátku 17. století, Jihočeský sborník historický 65 (1966), s. 10-25. O Janu Zrinském v souvislosti s jeho matkou Evou z Rožmberka píše též Josef Janáček: Ženy české renesance, Praha 1976 (další vydání 1987 a 1996). Rodem Jankovských se zabývá již zmíněná kniha Sixtus Bolom: Tajemství Jankovských z Vlašimi a na Bítově, Třebíč 2008, článek téhož autora Sixtus Bolom: Z hradu Bítova až do Ameriky. Příběh šlechtického rodu Jankovských z Vlašimi, Dějiny a současnost 2007, č. 8, s. 24-27, a studie Jan O. Eliáš: Fridrich a Hynek Jankovští na hradě Bítově po Bílé hoře, Časopis Matice moravské sv. 107, 1988, č. 1, s. 99-117. O zámku v Náměšti nad Oslavou včetně období, kdy jej vlastnili Haugwitzové, pojednává studie Dalibor Hodeček: Stručné dějiny zámku v Náměšti nad Oslavou, Západní Morava VII, 2003, s. 3-40. Šavle Mikuláše Zrinského byla publikována na s. 120-121 v knize Jan Šach: Chladné zbraně, Praha 1999 (další vydání 2000, 2004 a 2008) a puška Antonia Franzina s erbem Zrinských v knize Vladimír Dolínek – Jan Šach: Lovecké zbraně, Praha 2006, s. 46-47. Autorem fotografií Zrinského šavle a Zrinského křesadlových pušek je Zbyněk Ševčík. Za laskavý souhlas s použitím těchto fotografií děkujeme Národnímu památkovému ústavu, územnímu odbornému pracovišti v Brně.

výstava

1945 – konec války v Čechách ejvětší výstavní projekt o konci války v České republice je od 7. května 2010 přístupný veřejnosti v Armádním muzeu na Žižkově Vojenského historického ústavu Praha. Výstava o českém květnovém povstání „1945 – konec války v Čechách“ zprostředkovává návštěvníkům prožitek obyvatel protektorátu v posledních týdnech a dnech

N

Ministr obrany Martin Barták a ředitel VHÚ plk. Mgr. Aleš Knížek při slavnostním zahájení výstavy

války a prvních měsících po osvobození. Současně diváka uvádí do kontextu obdobných povstání ve Varšavě, Paříži, na Slovensku a v dalších evropských zemích. Součástí expozice jsou i audiovizuální programy z dobových filmových záběrů a záznamy vysílání povstaleckého rozhlasu, které dosud nebyly u nás zveřejněny. Návštěvník je vtažen do atmosféry německých příprav na obranu českých zemí na jaře 1945 a poté získá autentický zážitek z květnových bojů v pražských ulicích. Expozice provádí návštěvníka doslova mezi barikádami v ulicích Prahy i na jejích předměstích ve dnech povstání – od 5. do 8. května 1945. Výstava zároveň poskytne široký kontext doby a událostí, které vedly ke konci války, jako například komparaci spojeneckých leteckých operací a partyzánských skupin působících na území Čech, Moravy a Slezska. Využívá k tomu dobových fotografií, dobových reálií, zbraní, stejnokrojů a dalších předmětů z bohatých sbírek Vojenského historického ústavu Praha. Poprvé jsou prezentovány také dosud nepublikované archiválie z Vojenského ústředního archivu, jako mapa německé obrany českých zemí z počátku května 1945. Výstava neuhýbá ani před mnohdy drastickými událostmi provázejícími německé pokusy o potlačení povstání. Součástí audiovizuálního programu je promítání dokumentárních


›

filmů vytvořených v poválečných letech. Závěr výstavy patří často přehlíženým poválečným měsícům, které v mnohém předznamenaly vývoj v dalších desetiletích. Otevírací doba AM: 9.30 – 18 h. denně mimo pondělí, vstup do muzea zdarma. Výstava potrvá minimálně rok. Tisková zpráva Vojenského historického ústavu


55

a hrad Bítov Zbraně Zrinských

Recommend Documents