dobýváme hrad

Doplňující a vysvětlující text k pracovním listům Stavíme hrad/dobýváme hrad. Autor: Jiří Zelenka

• •

Historie opevňování a hradního stavitelství Komentář k jednotlivým úkolům hry

Historie opevňování a hradního stavitelství Svá sídla opevňovaly národy v dobách několika tisíc let před naším letopočtem. První opevnění byla tvořena jednoduchými valy a příkopy. Později se k nim přidala ještě dřevěná palisáda stojící většinou na vrcholu násypu. Kamenné zdi se staly opevňovacím prvkem nejspíše v dobách Sumerské a Egyptské říše. Například v Egyptě byly opevňovány zejména chrámové komplexy, a to zdmi silnými až 10 metrů. Asi nejstarší známou hradní stavbou na světě je francouzský hrad v Doué-la-Fontaine vybudovaný v roce 950 našeho letopočtu. Na našem území byla úlohou hradů hlavně funkce obranná a obytná. Stavěly se jednak na strategicky významných místech pro ochranu důležitých cest proti lapkům, jako strážní hrady na okrajích šlechtických panství nebo třeba ve středu území šlechticů pro bydlení a správu území. První kamenné hrady se na našem území objevují během 12. století, do vedoucí pozice mezi opevněnými typy sídel se hrady dostávají v první polovině 13. století. V té době je také vytvořen základ pro síť královských hradů. Královská hradní soustava je dokončena ve druhé polovině 13. století, přibližně o sto let později ještě dojde k jejímu zhuštění. V první polovině 14. století se hojně staví hrady také jako sídla šlechtická. Na konci 14. století ale zapomínají stavitelé na zásady obranného stavitelství hradů a tak nacházíme dlouhou řadu staveb, které jednak neumožňují aktivní obranu hradu a navíc se nachází na zcela nevhodném místě. Tato skutečnost je markantní třeba na Karlštejnu a Točníku na Berounsku, Krakovci na Rakovnicku. V této době se poprvé objevuje snaha přeměny hradů na luxusní šlechtická zámecká sídla. Zvrat zpět k opevňování přineslo 15. století, kdy vše nastartovaly husitské bouře ve dvacátých letech století. Poslední vývojovou fázi prodělaly hrady v první polovině 16. století. Hrady zažívaly především mohutnou vlnu přestaveb, kdy byla vyvažována funkce obytná a obranná. Hlavním obranným počinem pak byla tvorba systémů aktivní dělostřelecké obrany. Neustálé zdokonalování palných zbraní vyvíjelo stále nové nároky na hradní obranu, což bylo mnohdy nad možnosti majitelů hradů. Proto se nemalá část z nich rozhodla upřednostnit obytnou funkci hradu renesanční přestavbou starých nebo stavbou nových objektů. Tím vznikly stavby, pro které se ujalo pojmenování zámek (je paradoxní, že toto pojmenování se v 15. století užívalo pro hrady s výrazně obrannou funkcí). Po roce 1550 tak hradní stavitelství u nás díky klidným poměrům upadá. Stavba obranných staveb se přesouvá na východ od našeho území ve snaze vytvořit hráz turecké hrozbě. Definitivní tečku za vojenskou érou hradů pak udělala třicetiletá válka. Hrady jsou odsunuty jako nepotřebné objekty do pozadí a jejich zlatý věk tak definitivně končí. Některá sídla budou v následujících desetiletích přestavěna na zámky, některá budou využívána pro hospodářské účely, ale na řadu z nich čeká chátrání a přeměna na zříceniny. Lidstvo se o hrady opět začne zajímat až na počátku 19. století. V duchu romantismu budou vyhledávány malebné hrady, ale zejména pak zříceniny hradů. Objeví se první stahy o opravy, hrady se stanou zase „moderním trendem“. Ve druhé

polovině 19. století a počátkem století následujícího řada architektů a stavitelů vyrazí do boje s pozdějšími přestavbami hradů. Vznikne snaha je očistit od těchto „nánosů“ a mnoho hradních sídel je tak přestavováno do podoby, jak je známe dnes. Tato podoba ale nemusí vždy odpovídat historické skutečnosti. Architekti se v duchu romantismu nechali inspirovat tím, jak si hrad představují. Tak se třeba do současné podoby dostal díky architektovi Josefu Mockerovi jeden z nejnavštěvovanějších českých hradů – Karlštejn. Původní podoba nemá se současnou moc společného (zcela jiné jsou střechy, ochozy...) Za pět století vývoje hradů u nás můžeme najít řadu typů hradů. My se nyní podíváme na základní běžné typy. Základním typem královských hradů ve 13. století jsou hrady s obvodovou zástavbou. Většinou se jednalo o vícedílný hrad s větším počtem objektů uvnitř dispozice hradu. Hospodářské budovy (nebo i paláce) nacházející se na obvodě hradu byly zahrnovány jako součást hradního opevnění. Součástí hradu také bývají věže v počtu od jedné do tří. Věže jsou umístěny tak, že neposkytují možnost aktivní obrany (není možno účinně ochránit prostor těsně pod hradbami). V duchu tohoto typu hradů byly vybudovány například Křivoklát na Rakovnicku nebo Bezděz u Mnichova Hradiště. Hlavním typem šlechtického hradu stavěným ve 13. a 14. století je hrad bergfritového typu. Tyto hrady obsahovaly tři základní prvky – věž, palác v chráněném místě hradu a hradbu. Hrad dostal jméno podle věže (bergfritu, v překladu „hradní obrana“). To velmi výmluvně vypovídá o úloze věže – jednalo se o obrannou stavbu. Věže byly zpravidla okrouhlé a byly umisťovány v čele hradu z té strany, kde se nacházel relativně snadný přístup k hradu (a bylo tedy i velké nebezpečí útoku nepřítele). Příklady hradů tohoto typu jsou například Kokořín na Mělnicku, Frýdštejn na Turnovsku, nebo třeba Zvířetice u Mnichova Hradiště. Dalším z hojnějších typů je hrad typu kastelu (v menší míře původního francouzského, častěji u nás ale středoevropského). Kastel je označení pro pravidelný vícevěžový hrad na půdorysu čtverce nebo obdélníku. Z toho vycházel také tento typ hradů. Věže byly zpravidla umisťovány v rozích a šlo o okrouhlé flankovací věže. Tyto věže umožňovaly aktivní obranu hradu (označení věže z německého slova flankieren, což v překladu znamená krýt z boku = z věže se tedy dal postřelovat prostor okolo obou sousedních hradních zdí). Jako příklad tohoto typu by se dalo uvést Konopiště na Benešovsku nebo Týřov na Rakovnicku. Poslední typovou záležitostí, o které se zmíním je donjon. Toto slovo má svůj původ ve francouzštině a označuje zpravidla mohutnou věž, která však kromě obranných povinností byla i obytná. Na hradě sloužila především jako poslední útočiště majitele hradu a obránců před dobyvateli, kteří by se dostali do hradu. Do věží byl zpravidla nesnadný přístup, většinou až v úrovni prvního nebo dokonce druhého nadzemního podlaží. Přístup navíc ve většině případů tvořil dřevěný mostek nebo žebřík, který za sebou obránci buď vytáhli nebo někdy také zničili. Tento prvek se objevuje zejména u hradů donjonového typu. Základními prvky hradu byly jednak zmiňovaná mohutná věž a dále hradby okolo jádra hradu. Tento typ se u nás objevuje poprvé na přelomu 13. a 14. století, zlatým věkem donjonových hradů je zejména 1. polovina 14. století. A příklady: byla by jich spousta, tak jmenujme alespoň ty známější hrady jako Karlštejn na Berounsku nebo Rabí na Horažďovicku. Trochu podrobněji jsme se zmínili o čtyřech dalo by se říci základních typech hradů. Kromě nich se na našem území objevuje ještě dalších devět typů hradů. Některé si berou vzor buď u německých hradů, nebo naopak hradů slovenských a v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se objevují třeba ve dvou nebo třech případech. Důležitou stavební skupinou hradů byly třeba hrady bezvěžové. Tyto hrady neměly vlastní mohutné věže (často jen předsunuté obranné bašty) a celá obrana hradu závisela na hradních zdech. Ty bývaly mnohdy velmi mohutné nebo v některých případech ještě zdvojované. Zdvojené zdi se označovaly jako plášťové a daly jméno jednomu typu hradů. Tyto hrady se stavěly především na Moravě, najdeme je ale i v Čechách (např. Oparno u Litoměřic, Kumburk na Novopacku nebo Zbořený Kostelec u Týnce nad Sázavou). Trochu stranou pak stojí skalní hrady. Byly to většinou jednoduché stavby menšího rozsahu stavěné především na

vrcholcích skal. Tyto hrady byly zpravidla tesané do skály s dřevěnými stavbami (zděné stavby se objevovaly jen velmi výjimečně). Z těchto hradů se nám zachovaly zpravidla jen části tesané do skály, výjimečně něco zděného. Příkladem mohou být třeba Malá Skála na Turnovsku nebo třeba Šaunštein a Falkenstein na Děčínsku. Komentář k jednotlivým úkolům hry Na úvod je nutné předeslat jednu drobnost – hradní stavitelství je věc komplikovaná, která nabízí velké množství kombinací jednotlivých stavebních prvků a vnějších podmínek (území, kde se staví; doba, ve které se stavělo apod.). Hra, kterou Vám předkládáme celou problematiku výrazně zjednodušuje, jinak by v podstatě nebyla proveditelná. Ze stejného důvodu také v úkolech pro obránce hradu upřednostňujeme prvky obranné a otázku obyvatelnosti hradu odsouváme do pozadí. Mezi obranyschopností a obyvatelností hradu bylo totiž v minulosti nutno volit jakýsi kompromis. V naší hře by však podobný kompromis vše příliš komplikoval. Krom toho ve hře jde o dobývání a obranu, proto jsme obyvatelnost schválně pominuli. Z důvodu jednoduchosti jsme se také rozhodli neuvažovat ve hře o existenci palných zbraní a celou hru jsme svým způsobem zasadili do doby před hromadným zavedením střelného prachu, který znamenal v dobývání hradů zásadní převrat. Na následujících řádcích se vrátíme k jednotlivých úkolům hry a trochu je rozvedeme. První na tahu jsou dobyvatelé, proto začnu těmito kartami. 1) Dobyvatelé Úkolem číslo jedna je vybrat zbroj pro útočící rytíře. Pro útočící jednotky byla opravdu nejlepší lehká zbroj, kdy pláty (= brnění) chránily pouze končetiny a hlavu rytíře. Obličej chráněn nebyl především kvůli tomu, že útočníci potřebovali mít přehled o situaci na bojišti. Některé typy přilbic měly alespoň prvek, který chránil před poraněním nos. Těžké přilbice měly většinou jen malé průhledy, kterými rytíř viděl velmi malý prostor přímo před sebou. Trup lehkooděnců byl chráněn několika způsoby – nejstarším byly prošívané kabátce (tzv. krzno). Šlo o silné vycpávané kabátce, které chránily rytíře především před zásahem šípu. Další možností byla šupinová zbroj. Základem zbroje byly kované plechové destičky, které byly nýtovány nebo našívané na kožený nebo pevný textilní podklad. Tato ochrana se poprvé objevila již v dobách starého Egypta, užívali ji i Asyřané. V Evropě se hojně objevovala hlavně od 11. do 13. století. Zbroj chránila dobře před šípy (ty se po nárazu často deformovaly). Asi nejúčinnější ochranu tvořila drátěná kroužková košile. Poprvé se rytíři chránění takovouto zbrojí objevili v roce 1280. Kroužková zbroj byla lehká, chránila dobře před šípy, hůře však proti mečům. Rytíři docela často přicházeli o končetiny navzdory kroužkové zbroji. Důvodem byla razance, se kterou se dalo sekat těžkými meči (při zásahu mečem se vzniklá síla roznáší na malé ploše kroužků, materiál často nápor nevydržel). Lučištníci, kteří se nacházeli za první vlnou útoku bývali chráněni dokonce jen kroužkovou zbrojí a plátové doplňky jim chyběly úplně. V úkolu číslo 2 se vybírá meč. Tento úkol je docela jednoduchý. S lehkým mečem se dá lézt po žebříku, dá se nosit upevněný k pasu a navíc volná ruka umožňuje použít štít k ochraně (popř. i druhou zbraň). Také úkol číslo 3 je jednoduchý. Válečné vozy používané pro tzv. vozové hradby jsou dobré pro případ, že vojsko táhne proti nepříteli do otevřeného prostoru, kde potřebuje nějakou oporu, na které založí svou obranu. Nákladní vozy pro zboží jsou pomalu nezbytností. Útočníci nemohli mít jistotu, že pod hradem, který jdou dobývat najdou dostatek potravy k úspěšnému obléhání. V úkolu číslo 4 se vybírají další „drobnosti“, které mohou ulehčit dobývání hradu. Základní věci o nich jsou napsány na zadních stranách karet a nemá asi cenu to zde jen opakovat. Nyní se podíváme na úkoly, které stojí před staviteli hradu.

Stavitelé: Úkol číslo 1 vybírá místo, kde se bude stavět. Jak to tedy je s výběrem místa pro stavbu? Jedná se o jeden z faktorů, který rozhodoval o životě hradu. Na první pohled by se mohlo zdát, že postavit něco na rovině v našem případě u řeky je nejjednodušší stavební varianta. To je však omyl. Je pravda, že s přístupem k vodě nebyl problém – nemusela se stavět hluboká studna, voda byla na dosah. Ovšem toto místo je zcela nevhodné jak z vojenského tak i ze stavebního hlediska. O vojenské stránce je pojednáno na pracovním listu. Stavební problémy přinášela hlavně voda. Rovinaté nížiny mívají často vysokou hladinu spodní vody, která ohrožuje základové konstrukce staveb, výkopy se proto nemohli kopat příliš hluboko, což přinášelo ohromné problémy s roznosem velkého zatížení od mohutných kamenných zdí. Navíc se v takovýchto případech stavělo na nekvalitních (a neúnosných) zeminách – šlo většinou o jíly a hlíny, tedy zeminy nevhodné pro stavby velkých objektů. Určitě ne poslední, ale velmi významným problémem pak byly povodně z tajícího sněhu, které mohli vážně poškodit hrad. Přesto na našem území najdeme hrady, které stojí v údolí a přesto nebyly nikdy dobyty. Druhou možností bylo postavit hrad na nejvyšším vrcholu v okolí. Pro nás je to ta správná možnost, protože ve hře jde čistě o obranu (viz. úvod) . Ve skutečnosti ale tato varianta nepatřila k těm nejideálnějším z hlediska dlouhodobé obyvatelnosti hradu. Problémy byly především se zásobováním hradu ať už stavebním materiálem při výstavbě, nebo později vodou a vším potřebným. Z vojenského hlediska je samozřejmě tato varianta neideálnější. Hrad je v podstatě nedobytný. Pokud se podíváme do skutečnosti, najdeme takto postavené hrady. Jde třeba o Bezděz u Mnichova Hradiště nebo Házmburk na Litoměřicku. Najdeme ale také příklady, kdy byla snaha učinit hrad nedobytným přehnána. Příkladem je Vildštejn nad dnešní hrází přehrady Seč. Hrad byl vybudován na příkré skále 60 m nad údolím říčky Chrudimky. Hrad byl natolik špatně přístupný, že již přibližně 30 let po dokončení jej majitelé opustili a hrad rychle zpustl. Poslední možností bylo postavit hrad na malém kopečku. V našem případě je tato varianta chápána jako částečně chybná, protože nám se jedná čistě o obranu. Naším úkolem je totiž postavit ideální hrad bez pomocných staveb stojících mimo hradní areál. V praxi by se ale jednalo o jakousi zlatou střední cestu, která byla historicky asi nejpoužívanější. Kromě vlastního hradu na menším kopci byly stavěny další obranné stavby na blízkém kopci vyšším, ze kterého mohl být hrad ostřelován. Zpravidla šlo o bašty, které někdy bývaly s hradem spojeny podzemní chodbou. A proč tato varianta v reálném životě vyhrávala nad stavbou hradu na nejvyšším vrcholu? Důvodů bylo několik – stavba byla jednodušší, a tedy ne tak drahá; studny nemusely být příliš hluboké; přístup k hradu byl pohodlnější (k hradu bylo možné přijet třeba i kočáry nebo povozy). Tak by se dalo pokračovat dále. Mezi hrady postavené v tomto duchu patří například Český Šternberk na Benešovsku nebo Kašperk na Sušicku (Šumava). Pro zajímavost - pokud navštívíte hrad v Ledči nad Sázavou, zjistíte, že obrázek na listech je jakýmsi idealizovaným pohledem na polohu dnešního hradu levého břehu Sázavy, přičemž místo na rovině odpovídá dnešnímu náměstí, místo na nižším kopci odpovídá dnešní vlakové zastávce a na místě na nejvyšším kopci se hrad skutečně nalézá. Co však v obrázku není patrné je další ještě vyšší kopec na sever od dnešního hradu, takže i když se z obrázku zdá být ledečský hrad na nejvyšším bodě v okolí, ve skutečnosti i on byl umístěn podle výše zmíněného principu „zlaté střední cesty“. V úkolu č. 2 vybudujeme přístupovou cestu. Levotočivé přístupové cesty opravdu nebyly příliš vhodné. Rytíři se při přibližování k hradu mohli krýt proti šípům obránců. Přesto najdeme hrady, které tuto zásadu porušily, a přesto nebyly snadnou kořistí pro dobyvatele. Příkladem je třeba Kašperk na Šumavě. Ideální bylo tvořit přístupovou cestu pravotočivou – útočníci zpravidla postrádali ochranu proti šípům. Uvnitř hradů byla také všechna obranná točitá schodiště stáčena po směru hodinových ručiček. Obránci totiž při ústupu do vyšších pater měli možnost volně používat zbraň v pravé ruce, naproti tomu útočníkovi výrazně brání vřeteno schodiště (střední část, ze které schody vybíhají). V této koncepci byla vybudována spousta hradů, např. Kost v Českém ráji nebo Křivoklát na Rakovnicku. Najdeme ale i hrady, které mají přístupovou cestu

rovnou, a přesto dlouho odolávaly útokům nepřátel. Takovým hradem je třeba dnes již zřícenina Nového hradu v pražském Kunratickém lese. Úkol číslo 3 nás zavede na hradby. Jednoduchá hradba je v našem případě chybná varianta. V praxi však byla jednou hradbou chráněna řada hradů. Tato jednoduchá hradba zde ale bývala silná i několik metrů a nepřátelé neměli snadnou úlohu se skrz ní dostat. Jednou ze zvláštních technik ničení hradeb bylo jejich „podpalování“. Vše probíhalo následovně: při dlouhotrvajícím obléhání dobyvatelé podkopali hradby a vytvořené štoly samozřejmě zajišťovaly výdřevou proti zborcení. Ve chvíli, kdy se prokopali dostatečně hluboko a daleko pod hradbu, vzniklý prostor zaplnili dřevem a zapálili. Po odhoření dřeva vznikl nezajištěný podzemní prostor, do kterého se díky ohromné hmotnosti propadla část hradeb a vstup do hradu byl volný. Při několikanásobném opevnění vznikaly tzv. parkány (prostor mezi hradbami), které bývaly hospodářsky využívány. Dvojitě fungovaly také plášťové zdi (jednalo v podstatě o dvojici hradeb postavených těsně za sebou). Čtvrtý úkol nás zavede do podhradí. Pro naši hru jsou u této otázky možné obě varianty (samozřejmě s různými následky). Jaká byla skutečnost? Výše jsme si řekli, že řada hradů měla několikanásobné hradby s tzv. parkánem mezi nimi. Tento prostor mohl být v případě potřeby zpřístupněn pro poddané. A ať byl prostor jádra hradu za druhou hradbou jakkoli velký, sem se z bezpečnostních důvodů poddaní již hromadně nevpouštěli. Podhradí se v průběhu věků rozvíjelo a rozšiřovalo. Jak se stavby stávaly honosnějšími a vznikaly stále nové, začala vznikat potřeba chránit obyvatele podhradí jinak. Parkán totiž nebyl „nafukovací“ a obyvatel v podhradí stále přibývalo. Díky tomu vznikla další fortifikační linie (opevnění), které většinou obklopilo velkou část města v podhradí. Velká většina měst na našem území bývala obehnána hradbami. Dnes po nich mnohdy nezůstaly žádné stopy. Takto bylo hradbami obehnáno třeba podhradí v Pardubicích ve Východních Čechách (dnes zůstala brána u náměstí a na několika místech patrné zbytky hradeb a vodních příkopů), hlavním městě Praze (zbytky hradeb nejlépe vidět z Vyšehradu na protějším kopci od Karlova až po Albertov, na několika místech stojí ještě brány), mezi města s nejzachovalejšími zbytky hradeb okolo historického centra patří např. Sušice na Šumavě nebo Čáslav na Kutnohorsku (obě tato města sice nevznikla kolem hradů, ale jsou zde opravdu dobře vidět zbytky hradeb). Fortifikace kolem měst byla hromadně ničena ve druhé polovině 19. století, kdy již byla nadmíru zbytečná. Materiál z opevnění se nezřídka používal k dalšímu rozvoji města. V některých městech vznikly na místech dřívějších hradeb široké ulice (bulváry) – to především ve Vídni a částečně také v Praze. Posledním úkolem (č. 5) celé hry je rozhodnout, zda a kde postavit studnu. Hradů, které studnu neměly a dokázaly dlouhodobě přežívat moc není. Existuje zde však jedna výjimka, a tou jsou skalní hrady. Jejich základní koncepce být postaven na nepřístupném místě na skále nad údolím již sama o sobě znemožňovala vytvoření studny. My ale stavíme „klasický“ hrad a ty v drtivé většině případů studnu měly vybudovanou ve vnitřní dispozici hradu (u paláců za všemi hradbami). Voda byla opravdu jedním ze strategicky nejvíce důležitých faktorů, které rozhodovaly o obranyschopnosti hradu. Pokud by hrad neměl vlastní přístup k vodě, byl předem ztracen. Některé hrady se dokonce před ztrátou vody jistily, a to nádržemi na dešťovou vodu, do kterých čas od času také doplňovali vodu z blízkých řek nebo ze studny hradu. Takovouto pojistku najdeme třeba u Kašperku na Sušicku nebo Rabí na Horažďovicku. Z hradů, které vlastní studnu neměly a nestaly se z nich zříceniny mě nyní napadá jen jeden jediný – hrad Houska na Mělnicku (o tomto hradě existuje spousta spekulací z oblasti tajemna a záhad, navíc ze stavebního hlediska nemá příliš logických míst). Literatura: • August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého • Tomáš Durdík, Encyklopedie českých hradů • internet