OKOŘ Ř HRAD OKO Cy r il l M er h ou t
I. Popis hradu. Severozápadní část okolí Pražského, střídající zhusta rozkošná, krásami přírodními bohatá místečka s jednotvárnými rovinami, ukrývá na straně kladenské poblíže farní vsi Noutonic, mezi několika nehrubě vysokými vrchy malebné zříceniny hradu, podle osady při něm ležící, zvaného Okoř. Leží na nevysoké skále, kteráž jest částí vrchu na druhé straně potoka Zakolanského se rozkládajícího a někdy účelům obranným též sloužícího. Když totiž vystoupíme až na jeho hřbet, shledáváme tu zajímavé opevnění. Je to především asi 4 m hluboký příkop, a tak as i široký, podkovovitě zahnutý, nad nímž ve vnitřní straně spatřujeme nevysoký val. Milo je s té výše pohleděti dolů k západu na rozložený hrad i příjemno tu v milém stínu dýchati pod vonnými smrky a jedlemi. Od příkopu na východ svažuje se hora povlovně i vysvětlíš si proto snadno nutnost tohoto opevnění s této strany hradu. Zakladatel hradu volil si místo na dosti strmé skále, při jejíchž bocích založil rybníky. Stavění hradů na strmých skalách přinesla s sebou doba panování Václava I. – doba vpádu tatarského, kolem r. 1241. Tehdy, jak v kronice t. zv. Dalimila čteme »Čechové Tater se bojiece, neprázdní byli hrady činiece«. Vysvětluje tu kronikář způsob stavění hradů na skalách jako bezpečnější ochranu před Tatary. Tento způsob přinesen byl k nám z Němec, kamž přišel tento zvyk z Itálie, avšak bohužel, že nebyl jediný. Přišlo těch způsobů tehdy více. Šlechtici naši tenkrát sami poprvé počali hrady křtíti jmény německými a ta zhusta přijímali za své praedikaty, ačkoliv nelze říci, jak Palacký výslovně podotýká, že by tehdy svého vlasteneckého smýšlení ztratili. Okoř, který založen byl asi 100 let po vpádu tatarském, vymyká se požadavkům tehdejší západní mody ve dvojím směru. Předně nepřijal jména německého, za druhé byl částečně stavěn způsobem odchylným od jiných hradů. Že jména německého nepřijal, vysvětlujeme si zajisté správně, soudíme- li per analogiam dle jiných hradů, kde jména jejich přejata byla od vesnic, dávno před založením hradu tam stávavších. Tak sama vesnice Okoř připomíná se jako díl nadání kláštera Svatojirského již r. 1228 a je tudíž věrojatno, že při založení hradu ve XIV. stol. nerozpakoval se zakladatel dáti mu jména vsi, v níž hrad vyzdvihl. Tehdy neběželo o pěknost hradu v té míře, v jaké to shledáváme v XVI. stol., tehdy běželo především o tvrdost, kteráž spokojila se zhusta značné menšími rozměry vlastní stavby, než- li to shledáváme u hradů pozdějších. Tvrdost tohoto hradu nedosahovala nikterak značného stupně vysokou polohou, jako příznivou povahou okolí k opevnění vodnímu. Jest to do jisté míry zvláštnost okolí pražského, že hrady v této krajině odkázány jsou hlavně na vodní utužení pevnosti. Shledáváme to i u Jenštejna, ano i Nového Hradu u Kunratic, kterýž, ačkoliv sám na vysokém vrchu se rozkládal, měl na jeho úpatí řadu rybníků, pravidelně vodou se vzdouvajících a v určitých vzdálenostech hrázemi oddělených. V XVI. stol. jmenuje se jich devět. Dnešní směr potoka při Okoři, totiž dnešní jeho koryto, jest teprve později lidskou rukou vyryto a potok tak zužitkován nejenom jako prostředek obranný, nýbrž i jako pohon pod hradem ležícího mlýnu. Dříve oplachoval potok skálu hradní na všech stranách, kromě strany východní. Zakladatel hradu zřídil však na těchto stranách rybníky, jichž využitkoval jednak pro chov výborných ryb, jednak jako prostředku obranného. Potom obehnal úpatí skalní dosti mohutnou, dodnes zachovanou zdí obvodní, již zvenčí omývala voda rybníků, z vnitra však zřízeny byly při ní rovné parkány a tím vystavěn dolní hrad. Na ten pak přenesena byla z hradu horního veškerá stavení, která tam neměla příhodného místa, totiž pivovar, lázeň a pekárna. Bašty v dolním hradě, kde byla lázeň a pekárna, doposud jsou zachovány, kde byl pivovar, víme jen dle totožného jména místa. Lázeň byla hned na levé straně od první brány; vybíhala značně daleko do rybníka a měla kromě lázně zajisté ještě účel obranný, totiž hájení první brány. Jest v ní několik okének i stopy po bývalé podlaze. (Těsně při ní bývala brána a sice první, po níž na ten čas nižádných pozůstatkův neostává. Opravena byla koncem XV. stol. a nad jejím gotickým sklenutím byl znak purkrabí Donínských (totiž parohy jelení a čeřen), a na klenáku, který byl v nejhořejší části ohbí, bylo na otesané hraně as l dm vysokými číslicemi, do pískovce vytesanými, vyryto datum 1494 (1898). Kámen ten i datum doposud jsou zachovány v klenutí branky, která vede do zahrady na severní straně od hradu ležící.
Od té brány postupoval chodec po parkaně, který stále výš a výše se zvedá, až došel k místu, kdež stával pivovar. Dnes stojí tu při zdi přilepený obytný domek, k němuž patří několik chlévků i rozmanitých bud, vesměs ze zdiva hradu vystavěných. Pro rozličné ty boudy nemožno se dnes ani k obvodní zdi dostati. Jest na všech stranách hradu zachována, nahoře větším dílem ozubena a střílnami opatřena. : kála, na níž hrad založen, skláněla se od východu k západu a na svém konci uhýbala se značně k jihu, vybíhajíc v tu stranu ve značný výběžek. Proto v těch místech láme se v směru obvodní hradby a postupuje pak k sev.- vých., uzavírajíc tak rozlehlý prostor, na němž dnes nemalebně se rozkládá mrviště, patřící vzájemně k několika tu vystavěným domkům. Nejladněji tu bydlí ti lidé, kteří obývají rozlehlou baštu, polokruhovou, v níž kdysi bývala pekárna v dolní části. Od ní až do samého hradu horního parkán znamenitě se úží a náhleji se tu do výše vyzvědá. Dnes tu vede jen neširoká cestička, ostatek je křovím porostlý. Blízko u pekárny bývala druhá brána, po níž dnes nevidíš ani stopy. Po parkánech chodec kdysi dospěl záhy třetí brány, z níž dnes mohutné zbytky lze znamenati, zejména patníky. Pamětníků, kteří ji znali, dosud je hojně; ti vypravují, že prý brána zbořena ze strachu, aby se nesesula na dole ležící mlýn. Dnes ssutiny této brány těžko je přejíti a proto se jí raději poutník vyhýbá v právo, kudy dojde na značně vysoko položené místo, na němž tu a tam kupy rumu, jinde husté křoví mu postup znesnadňují. Především láká každého čtverhranné stavení věžovité, bývalá to studna, v níž lze znamenati jak podlaha bývala i úzkou, obdélníkovou střílnu. Po levé straně jsou dosti mohutné zbytky stavení, neznámého účelu, pochodící ze XVI. stol. Po pravé straně jest pak mohutné stavení čtverhranné, kteréž na opačné, totiž jižní straně hned při bývalé první bráně se zvedá do znamenité výše. V ústech okolního lidu žije, že tu byl refektář. Skutečně také horní část, druhé ponebí tohoto stavení na to ukazuje. Byla tu totiž místnost prostorná, podnes na všech stranách omítnutá, světlá, s okny na třech stranách. Okna ta vesměs jsou štukovím obložená a svědčí, podobně jako i všecko zdivo, že stavení toto před šestnáctým věkem nevzniklo. Dolní část tohoto stavení byla zprvu příčně rozdělena ve dvě části a z těch východní opět ve dvě. V této části lze znamenati, kterak vypouklé klenutí se zdvihalo, i polohy podlah možno tu určiti. Z komory západní vedla malá fortna na skalní pěšinu, která k první bráně vede. Tudy mohlo se sem choditi, ale hradští chodili sem nejbližší cestou, totiž od studny. Na té straně je totiž parkán tak vysoko, že z něho dveřmi se chodilo přímo do refektáře, kterýž je vlastně až v druhém ponebí. Ale odtud bylo lze do komor, které byly pod refektářem, také choditi a to po schodech pod klenutím, jehož značná část dosud je zachována. Stavení toto, jako všecka stavení ve hradě, je beze střechy. Tím vytkli jsme veškeré památnosti dolního hradu a povšimněme si nyní hradu horního. Skála, na níž horní hrad je rozložen, neměla vrchní část vodorovně plochou, nýbrž skláněla se nahoře od jižní strany k severní, následkem čehož na této straně veškerá stavení jsou vyšší a jsou tu i patra sklepní poněkud patrná. Na té straně též vede z dolního hradu šije sklepní pod palácové stavení.; lidé zdejší říkají, že prý vede šije až do Libušina.' Z prostranství před studní a refektářem máš na výběr dvě cesty, kterými lze na horní hrad dojíti. Levá, totiž ta, která vede na levou stranu věže a přímo ke konírnám, sloužila kdysi toliko chodcům; dodnes je úzká a zvedá se znamenitě; spousta rumu na ní ležícího, činí ji nepohodlnou. Těsně u věže zvedalo se nad ní klenutí, jehož zbytky po obou stranách dosud jsou k vidění. Cesta na pravé straně vede čtvrtou branou, dosud zachovalou, při níž zvedá se do výše mohutná stavba, ve které bydlil vrátný, žalářník a snad i jiná čeleď. Úzké komůrky tu ukazují na vězení. Celá východní strana tohoto stavení je stržena, takže vnitřní jeho rozdělení snadno je znatelné; zeď jedna spojovala je s třetí branou, jiná vedla opět polokruhovitě podél spodní části věže, chráníc tak bezpečněji její spodek. Z polokruhovité zdi zůstalo tu dosti zbytků. K západní straně čeledního stavení připojuje se hradba, mohutná, dosahující výše dvou pater nad dolním hradem. Ze stavení čeledního vedla při ní pavlač až do protějšího paláce; otvory pro trámy pavlač nesoucí, dosud jsou v určitých vzdálenostech viditelný. S pavlače vyhlíželo se širokým oknem blízko paláce ležícím, do rozlehlého kraje. Teprve při paláci samém chodilo se s pavlače na zvláštní výstupek, na němž oken několik. Dnes při hradbě této je cesta velmi neschůdná. Chodíš tu nahoru i dolů, vždy hodně hluboko, protože tu byly kdysi sklepy, jichž kryt dnes je rozbit. Od čeledního stavení ke straně jižní stojí věš, vlastně půl věže. Stojí na nejvyšší části hradu, zcela jsouc isolována. Zvenčí se zdá věž býti obdélníkovou, avšak obdélník tu není dnes patrný, poněvadž celá západní část je sřícena. Zeď východní je dosud celá, zdí severní a jižní je již jen polovice a to až asi do výše 2 m, kdež jsou zdi tyto celé, tak že v něj dolejší části, bývalé kapli, chybí toliko zeď západní, v níž byl kdysi vchod do kaple. V části nejnižší není však věž uvnitř čtverhranná, nýbrž zdi lámou se tu v několika
úhlech a osa kaple není zde totožná s osou věže, nýbrž ukazuje od jihoz. K severových. Ten podivný tvar dali kapli jesuité po roku 1700, kteří prvotní kapli z doby karolinské deformovali a po většině v nivec obrátili. Krásná byla kaple za dob slavné paměti Karla IV., kdy okna její byla sklenuta lomené, načež středním sloupkem rozdělena ve dvě části, z nichž každá ozdobně sklenuta a kružba pak ozdobena ještě třemi půlkruhy. Všecky části kružby i celého okna jsou velmi uměle tesány a bohudíky, že je jesuité nerozbili jako jiné části kaple, nýbrž jen zazdili, takže dnes každému příteli té sličné památky slouží k potěšení. Když jesuité tuto kapli sv. Václava předělávali, lomené klenutí zaokrouhlili a 2 okna zazdili. Nad kaplí byla místnost snad pro nářadí různá, z níž na všechny strany vyhlížejí střílny. Dle stop po podlahách lze tu rozeznati 5 pater. Pod věží k straně západní stávaly konírny. To, co tu dnes spatřujeme, jest kromě části severní dílem 16. století. Na straně východní nezachovalo se nic, za to na straně jižní vidíme ve zdi veliká okna, jimž jedno podobné proraženo bylo i do zdi severní, ovšem u značné výši. Nad okny lze přesně rozeznati, kde bývala podlaha, podle zdi, poněkud na zad pošinuté; snad tu bývala místnost pro různá nářadí. Konírny byly na západní straně odděleny od místnosti, v níž na straně jižní je ve zdi zajímavý, sanktuáři podobný výklenek, pochodící z konce XV. stol. Na této straně bylo stavěno několikráte. Ze zdí nejmladší jsou ty, které jsou obráceny vně hradu, dosud žlutě omítnuty a ukazují na to, že tu býval nahoře nějaký přístavek, jehož východní strana je zachována; západní sice nikoli, ale místo, kde souvisela se zdí koníren, dosud je znatelné. Při severní stěně koníren, o níž již řečeno, že je stará, jsou dva přístavky, v nichž dveří i oken jest několik. Západní mohl snad sloužiti za schodiště, na východní straně snad tu byla věž, obývaná lidmi. Důležité a zajímavé stavení jest palác, obydlí páně, kterýž nese na sobě způsob stavby několika věků. Celná, vnější stěna překvapí nás hned při prvém pohledu. Lze na ní určitě poznati sgraffitování na způsob rustiky, koncem XVI. stol. hojně obvyklé, kteréž na ten čas deštěm i nepohodou tuze jest otřeno. Ještě více upoutá pozornost v nejvyšší části této stěny zajímavé gotické okno s pěkně tesanou ovrubou, nad nímž tři jednoduché, avšak sličné krakorce samotný již svědectví vydávají o gotickém stylu, v němž prvotně palác byl vystavěn, kterýž však za posledních Donínských tu byl částečně zaměněn renaissancí. Palác byl rozdělen ve dvě části. V levé menší, vesměs sřícené, byla kuchyně, v pravé dle lidové tradice byl za vlády jezovitův dormitář. Ten dělí se dnes již jen ve dvě ponebí. Levá čásť prvního je úzká a má renaissanční klenutí, z ní chodilo se v právo do prostorné komory, nebo zvláštním vchodem na nádvoří, anebo se odtud vystupovalo po schodech do druhého ponebí, do prostorné síně. Místo, na němž bývalo schodiště, dosud lze rozeznati, zejména svršek, kde schodiště přestávalo a bylo tu maličké klenutí, jež je zakrývalo. Místnost, do níž se těmito schody vcházelo, byla prostorná; osvětlení její opatřovala dvoje velká okna dvojitá ve výklencích. Z této místnosti vcházelo se pak do jiné menší, anebo do kuchyně. Z menší světnice, kteráž možná že byla chodbou, dnes to však těžko určiti, vcházelo se též na pavlač, která vedla od čeledního stavení a přidělána byla i na průčelní stěně palácové, kdež otvory pro trámce, ji nesoucí, dosud jsou zachovány. Pěkná vyhlídka odtud mile pobavuje, a poutník pouze lituje, že ačkoliv jest v paláci, není přece – pod střechou. *
* *
II. Dějiny hradu. Všecko okolí Pražské v dobách, které nám skrovné zprávy historické jen spoře a kuse osvětlují, bylo většinou majetkem duchovním, kterýžto stav jich dostával jako nadání buďto od panovníkův, anebo zámožných měšťanův pražských. Kláštery i kostely mívaly zboží svá u Prahy ve velikých výměrách zprvu obyčejně, teprve později, asi tak v početí XIV. věku byly jednotlivé statky, těsně vedle sebe ležící, zbožím různých majitelů. Okoř – míníme vesnici Okoř – nikoli hrad, byl zbožím kláštera benediktinek u sv. Jiří na hradě Pražském. Určitě jako statek tohoto kláštera připomíná se r. 1228, v listině abatyše Anežky. Dějiny osady až do vzniku hradu jsou úplně neznámy, jen r. 1282 připomíná se měšťan pražský Jan z Okoře. Jakým způsobem vymanila se osada z poddanosti klášterské a dostala se v ruce měšťanů pražských, o tom nikde není ani potuchy, podobně jako se to neví o jiných statcích téhož kláštera Svatojirského. Měšťanům pražským mnoho na tom záleželo, aby zbohatli a potom snadněji domohli se nějakého zvučného praedikatu. Tak vzešli z Velfloviců Dubečtí z Dubce, z Olbramoviců vladykové ze Škvorce atd. a tak pochodí z patricijské rodiny Rokycanských i vladykové z Okoře. Z nich je Fráňa čili František, vrstevník císaře Karla IV., první, jenž praedikatu toho užíval. Zdali on je zakladatelem hradu, těžko dnes říci, avšak stavba hradu, totiž nejstarší části na hradě podnes zachované, k tomu času ukazují. Jsou to pozůstatky někdejší kaple* s ozdobnými kružbami v oknech a některé zdi na horním hradě. Tehdy byl Okoř malý hrádek, neboť existovalo tenkráte toliko to, čemu dnes říkáme horní hrad. Proto také Okoř až do konce válek husitských nazýván jest toliko »municio«, to jest tvrz, nikoli »castrum« (hrad), což zřejmě na jeho malou rozlehlost ukazuje. František byl majitelem domu »u slona« na rynku. Došel v Praze důležitých hodností i úřadu konšelského, vzdal se však toho, vzal si r. 1356 od města odpuštění a usídlil se na Okoři; od těch čas nazýván byl rytířem, ač neznámo, kdy tohoto titule nabyl. Statků uvnitř Prahy prodejem se zhostil, avšak brzy stal se majitelem Čelákovic, Buštěvsi a Třebotova. Munificentní podpory uděloval klášteru sv. Ducha na Starém městě, jejž založil jeho otec. V kostele téhož kláštera sám založil oltář ke cti Panny Marie. S manželkou svou Markétou zplodil dva syny: Jana staršího a Jana mladšího. Zemřel r. 1380. Jan starší stal se po otci svém držitelem Okoře a Buštěvsi a bratra svého oddělil Čelákovicemi. R. 1391 prodal svůj dům na rynku Hradčanském. Darování nějaké učinil r. 1388 klášteru v Ročově. Do života veřejného nezasahoval v té míře jako jeho otec, proto i vzpomínky historické na něho jsou velmi chudé. Možno, že na Okoři sám bydlel, an purkrabí zdejší za něho žádný se nejmenuje, kdežto za jeho otce purkraboval tu Jindřich Zubák. Osudy Okořské až do roku 1414 jsou úplně neznámy. Teprve jmenovaného roku připomíná se jako zdejší pán Mikuláš s Prahy (Mik. Augustinův, Nicolaus de Okorz, Nic. Augustini de Egerberk). Byl pán vynikajících vlastností a zejména sympathický všem Čechům pro veřejnou činnost, kterou jevil před vydáním dekretu kutnohorského, takže je hlavně jeho zásluhou, že k secessí cizích národů na universitě Pražské dne 18. ledna 1409 došlo. Za manželku měl Voršilu, vdovu po Matěji z Florencie, kteráž po otci svém Augustinovi apatekáři byla bohatou dědičkou. Zprvu byl písařem urbury královské na Horách Kutných, později nejv. písařem zem. Kromě několika domů v Praze držel Vožici a Egerberg. R. 1415 prodal děkanovi kostela Pražského 20 kop gr. platu holého v městečku Lubenci a dvořích poplužních v Libině; téhož roku učinil nějaké darování opatu kláštera Slovanského, a oltáři u sv. Kateřiny v kostele Pražském daroval 6 kop gr. platu na Zbynicích. V bezprostřední blízkosti Okoře patřila mu tvrz a ves Středokluky, kterouž r. 1415 prodal Petrovi Mezeřičskému z Prahy. Již r. 1413 koupil od Václava z Kozmic a Mikuláše Parcifala les Chrbiny, příslušný ke zboží Litovickému. Zemřel r. 1416, zanechav syna Jana a dcery Barboru, Dorotu a Kateřinu. Jan nezdědil Okoř, poněvadž snad ani v Cechách nežil. Paprocký o něm vyznává, že jakýsi Vlach Zanimus de Calistiono, Baiocensis Episcopus, »viděl a znal pana Jana z Egerberka, rytíře řečeného Her Johan, kterýž bydlel dlouhý čas u osvíceného knížete v Betffodě, jenž byl na místě krále Englického v Frankreychu a v Normanygii, syn někdy pana Mikuláše z Egerberka z království Českého«. Poněvadž pan Mikuláš jako úředník královský hojně při dvoře byl zaměstnán, nemohl sám spra-
vovati panství Okořské, i měl tu purkrabí. Bohužel, že znám je z nich toliko jeden, totiž r. 1414 Mikuláš a jeho manželka Dorota. Na okolí hradu z těch čas zachovala se jen jedna zmínka. R. 1409 daroval totiž les řečený Libochov, naproti Okoři ležící, Blažej Vlk, děkan u Všech Svatých Mikulášovi, plebanovi u sv. Petra v Budči. Že zboží okolní duchovním zde dlouho ještě patřilo, patrno nejlépe z rozepře, kterou koncem XVI. věku ozdejší grunty vedla abatyše kláštera sv. Anny se zdejším majitelem. Klášteru u sv. Jiří na hradě Pražském patřily tu až do válek husitských vsi Lichuceves a Noutonice, klášteru Břevnovskému Holý. Ještě před svou smrtí učinil Mikuláš smlouvu s Jindřichem Leflem z Lažan na Bechyni, v níž mu všecko své zboží postoupil. Jindřich držel hrad společně se svým synem Janem. Jest proslulý zejména jako jeden z prvních přívrženců husitismu, i oblíbil si tak Jana Husa, že ho, když opustil Prahu, na svých hradech Kozím a Krakovci přechovával. Ke sklonku vlády Václava IV. přerušil styky s podobojími a stoje na protivné straně při císaři Zikmundovi, nevynikal nikterak tak ostrým nepřátelstvím proti podobojím, jako jiní páni katoličtí, naopak ujímal se i Čechů. Od císaře Zikmunda učiněn byl hejtmanem ve Vratislavi. Ve vojích Zikmundových účastnil se i bitvy Vyšehradské, dne 1. listopadu 1420, kdež těžce byl zraněn, načež odnesen jest do stanu a tu se vyzpovídav a přijav podobojí, zemřel. Okoř prodal již r. 1416 Ludvíkovi apatykáři z Prahy za čtyry tisíce kop gr. Ludvík, všeobecně nazývaný Lojsa, byl přišlý z Florencie a osedlý na Starém městě Pražském, kdež měl lékárnu a kdež zbohatl nejenom ženěním s dcerou Ješka Maska, nýbrž i některými odkazy, zejména Anděla z Florencie, měšťana Novoměstského, po němž ujal několik domův, vinic a proslulou zahradu Andělovu. Že lékárna jeho nebyla ledajaká, zřejmo i z toho, že r. 1409 jmenován byl od krále jeho apotekářem i dvořenínem. Novému směru náboženskému nepřál, pročež i následky vítězství protivné strany ucítil značně. Když na počátku r. 1420 donesly se do Prahy zprávy o upálení Jana Krásy ve Vratislavě a když vyhlášeno křížové tažení proti Čechům, nastala radost: mezi katolíky Pražskými, z nichž většina byla Němci, a téměř všichni pro větší bezpečnosť osobní opustili Prahu. Z konšelů učinilo jich tak pět a mezi těmi na prvním místě jmenuje se Ludvík apotekář. Veškeré jeho zboží v Praze i vinice za Koňskou branou, ležící na místě nynější Kanálky, byly ujaty k správě města. Na jeho zboží venkovská, zejména na hrad Okoř, došlo však také záhy. Když totiž vraceli se Pražané s Tábory z výpravy proti Chomutovu a jiným místům v těch krajinách ležícím, obsadili Slaný a »majíc nad svými nepřátely vítězství u vigiljí velikonoční navrátilo se do Prahy a na cestě Makotřasy a Okoř tvrz obdrževše«. To se stalo v březnu roku 1421. Hrad svěřen pak od správy Staroměstské Václavovi Cardovi s Petrovic, zprvu i s Makotřasy, kteréž později prodány Zikmundovi Slámoví z Nezřeva. Listinné upomínky z těch čas jsou právě tak jako na Makotřasy bohaté, na Okoř chudé. Drobné zprávy o něm týkají se hlavně platů, na něm zapisovaných a odváděných. Tak přiznal si v radě Staroměstské r. 1421 Tomáš Šilhavý plat každoroční 10 kop a zadržený 15 kop, kterýž mu plyne ze zboží, patřícího ke hradu Okoři. Na těchže statcích, »in quibus Loys appothecarius se proscripsit«, přiznal téhož roku Přibík z Kamenice 20 kop gr. R. 1423 měl Petr, syn Morice Kačera, s Annou, sestrou svou, a jejím manželem Václavem spor o 4 kopy gr. platu, vycházejícího z Okoře, a nařízeno mu platu toho řádně odváděti. Konečně r. 1426 Michael Zverzfar a Jiří Waltschvogel vyznali před radou Staroměstskou, že přijali 24 kop grošů praž. z peněz Anny, dcery nebožtíka Jakuba, prokurátora na Okoři, od Štěpána Mráze z Hlavačovic, okořského purkrabí. Purkrabí tento znám jest v okolí okořském již r. 1421, kdy kupoval tvrz Libochovičky od Petra ze Střítec. R. 1435 užíval přídomku z Libochovic; tehdy manželka jeho Uršula, »purkrabina na Okoři« připověděla se k penězům, které měl platiti Marša mlynář Janovi Sekáčovi za dům, jako spravedlivý dluh. Pokud města Pražská tvořila nerozdílný svazek a žila v jednotě, potud spravovala všecky zabavené statky u Prahy společně; když pak r.. 1428 vzplanuly mezi oběma městy spory, dostala se i otázka nově nabytého, společného jmění na přetřes. Proto hned po utišení těchto sporů bylo jmění zabavené rozděleno. Prozatímní rozdělení bylo již asi kolem roku 1422 přikázáno úředníkům šestipanským. Ti pak rozhodli v ten smysl, že Starému městu ponechány byly Okoř, Makotřasy, Klecany, Malešice, Prače a Podviní, Novému městu Brázdím, Tlustovousy a Olšany. Po dotčených již sporech však rozdělení toto potvrzeno bylo definitivně k tomu určenými osobami, totiž ze Starého města Václavem Štrabochem, z
Nového Křížkem z Koňského trhu. Poněvadž Václav Carda v bojích pro husitství získal si svou statečností nemalých zásluh, možná je domněnka, že mu Pražané Okoř v odvetu darovali. Připomíná se jako zdejší pán po celý čas válek husitských, posléze tuším r. 1433, kdy čteme při jeho jméně »residente in Okorz«. Byl majitelem Úšťku i Hoštky; jako přívrženec Pražanů r. 1428 často bojoval s pány kraje Litoměřického. S manželkou svou Ofkou z Radenína připomíná se ještě r. 1470. Po válkách husitských držel při Okoři zboží některá, ačkoliv hrad sám již mu nepatřil. Když totiž r. 1454 majetníci zboží, před válkami husitskými duchovního, postupovali části z něj komoře královské, postoupil Václav Carda ve zdejším okolí následující zboží i platy na lidech: »Matěje z Statinice a ten platí ročního úroka 12 k. gr. pod některakú výminkú. Ve vsi Neuměřicích 6 člověkuov a ti platí ročního úroka 14 k. minus 4 gr. 4 peněz, 2 k. 18 kur, 11 husí a to na sv. Havla, 11 beráncuov, 12 k. 20 vajec. A to má dáno býti k sv. Jiří, a lúka k té vsi. It. mlynář z duolu pod Vokoří a ten platí jednu v rok 48 gr. It. Štěpán kovář, ten platí l k. gr. do roka. A ti všickni jsú v Slánském kraji«. Asi rok po opanování Okoře Pražany, vrátil se Lojsa apatékář opět do města, bezpochyby se dříve s obyvateli smířiv. Ne- li jemu, tedy jistě jeho synu dostalo se neznámým způsobem, snad koupí opět práva ke hradu okořskému, poněvadž syna jeho Jánka spatřujeme pánem zdejším ještě v létech třicátých. Za manželku měl Janek Dorotu, dceru někdejšího zdejšího držitele Mikuláše z Egerberka, s níž měl 3 dcery: Kateřinu, Voršilu a Elišku. Všecky tři vdaly se znamenitě. První měla za manžela Čeňka z Klinšteina, druhá Oldřicha Medka z Valdeka a třetí Mikuláše Berku z Dube. Neznámo bezpečně, kdy Lojsa zemřel, ale dohadem můžeme souditi na rok 1427. Již následujícího roku synové jeho Janek i Anděl pomýšleli na dělení. Anděl vydal list, který později vložen i do knih městských, jimž zapisoval manželce své půl třetího sta kop grošů českých na statku, jehož nabude, až se s bratrem svým Jankem rozdělí. Janek, jenž zdědil po otci apatéku, a jenž se psával také »od Kokotkuov«, byl již r. 1433 mrtev. Za poručníka svým dětem Jankovi a Martě ustanovil pražského měšťana Jana Rezka, kterýž ještě téhož roku 1433 poručenské své právo vykonával, prodávaje jistý plat jmenovaných sirotků Jindřichovi ze Zvoleněvsi. Dorota po smrti manželově nezůstávala dlouho ve vdovství. Již r. 1442 připomíná se »Dorotha, vdova někdy dobré paměti Loysova syna«, jako manželka Bořivoje mladšího s Lochovic, jenž prostřednictvím své manželky stal se pánem na Okoři. Jemu jeho manželka i dcery její vzdaly práva svá r. 1452. Avšak uvázání se v Okoř neprošlo Bořivoji hladce. Kruté soudy, které vznikly o rozličné platy, zavaděné na Okoři, strávily mnoho klidu zbohatlého nyní pána. Měšťan pražský Petr Rohovec měl jakási práva na Okoři, Přemyšlanech a Sedlci a když zemřel, provolána jsou za odúmrť královskou a udělena od krále Jiřího Bohuslavovi z Kosine. Když pak ten umřel, potvrzena byla jeho synu Baltazarovi. U krále však vymohl si Bořivoj výpros, ačkoliv kromě toho musil se i s Baltazarem smluviti. Do konfliktu s Lobkovici přišel Bořivoj hned, jak se stal okořským pánem. Lojsa apatékář totiž kdysi zapsal těmže pánům 300 kop, jichž oni vymáhali na Bořivojovi. Kromě toho soudil se s Mikulášem z Lobkovic již r. 1454 o nějaké dědiny. Nenávist otcovu proti Bořivojovi zdědil i syn Mikulášův Jan, kterýž r. 1465 pohnal Bořivoje pro nezaplacení zmíněného dluhu 300 kop. Když pak Bořivoj prokázal, že ten zmíněný dluh může postižen býti na Obříství, dali mu páni za pravdu a prohlásili, že »to vedení práva na Okoř zdvihají a dědiny Bořivojovy čistý mají zuostati před tím zvodem«. V tom pak případě, že by dotčený dluh nemohl býti postižen na Obříství, může se právo teprve vésti na Okoř. Roku 1442 přel se s Mikulášem Šerlníkem, měštěnínem pražským, o plat vycházející z jeho vinic, i odsouzen byl řádně jej odváděti. R. 1460 soudil se o desátky, které vycházely z jeho dvoru v Liticích ke klášteru Chotěšovskému. Zboží své ve Svinařích prodal r. 1462 Kateřině z Bubna. Za smutně proslulého purkmistra pražského Pešíka z Kunvaldu, vzdala Bořivojovi nevlastní jeho dcera Kateřina, manželka Čeňka z Klinšteina, v přítomnosti své matky Doroty, svého manžela i sester Uršuly a Elšky, všechno své zboží, které zdědila po svém otci Jankovi Lojsovu. Vzdání toto provedeno bylo již sice značně dříve, avšak Bořivoj dal si je vložiti do městských knih teprve r. 1455. Táž Kateřina užívala přídomku z Okoře nejenom jako vdaná, nýbrž ještě více, když stala se vdovou. Tak připomíná se ještě roku 1486, když měla při s Janem Žlebem z Střížkova o dědiny v Břežanech, při níž odsouzena dědin těch postoupiti dotčenému Janovi.
Buďto r. 1459, nebo 1460 zemřela Bořivojovi jeho manželka Dorota. Začátek jejího testamentu, v němž znovu ztvrzuje své věno na Okoři Bořivojovi, zní takto: »Ve jméno Boží amen. Já Dorotha z Okoře, Bořivojova manželka, vyznávám etc., že ačkoli v neduhu a nemoci ležím dosti těžké, však Páriu Bohu děkujíc, rozumu dobrého i paměti požívajíc, nechtěci ráda se toho dopustiti, bych snad více jsúc nemocí obtížena, paměti pro těžkost neduhu pozbudúc, nemohla věcí svých tak zříditi a zpósobiti, jakž bych ráda, ježto by skrze to i mezi přátely mými, ačby mě v této nemoci Buoh neuchoval, svarové a nelibosti snad mohli nemalé vzniknuti. Protož s dobrým rozmyslem i pamětí toto mé poslední poručenství a konečný úmysl vuole mé, o tom statku mém, kterýž mi pozuostal a k němuž právo mám, zřídila sem a zpósobila, i mocí tohoto poručenství řídím a zpósobuji obyčejem takovýmto: Že jakož sem muži svému Bořivojovi věno své na Okoři dskami zapsala, dětem a dcerám svým na tom věnovavši, což mi se zdálo a podle toho sobě jsem také dvě stě kop pozuostavila, ježto dsky všecko to šíře vykazují a svědčí. Těch dvú stu kop gr. i jiných věcí nížepsaných, učinila sem i mocí tohoto kšaphtu a posledního mého poručenství činím Mistra Jana z Rokycan a Jana z Radíče, maršálka i měštěnína Starého města Pražského, pravé a mocné poručníky.« Po smrti manželčině, s níž měl Bořivoj jedinou dceru Barboru, oženil se po druhé se Zdenou z Klinšteina. Barbora zatím vdala se za Fridricha z Donína. Týž byl již r. 1449 vyslancem ze sjezdu Pelhřimovského, kdež shromážděni byli stoupenci Poděbradovi, k sjezdu Hradeckému, kdež byli jednotníci. Rok před tím koupil si panství Litické od Viléma z Riesenberka. Avšak Bedřich zemřel právě tak jako jeho manželka dříve než Bořivoj a zanechal dva syny, totiž Jana (Ješka) a Bořivoje purkrabí z Donína. Těm r. 1472 odkazoval Okoř, když však se znovu oženil a očekával ve své rodině radostnou událost, zrušil prvotní odkaz a učinil nový. V tom ustanovil pro dítě, které jeho manželka míti bude a jiným snad ještě dětem, kteréž s ní zplodí, 6000 kop gr. Kdyžby pak děti ty zemřely, odkazuje týž plat na dědictví svém, t. j. Okoř hrad, Čečoviče obojí, Přelice, v Kněževsi tvrz, v Nenačovicích c. t. m., ve Všeradicích tvrz, v Trnové, v Bykoši, v Lochovicích c. t. m., Vinařících c. t. m., Svinařích, Drahlovicích a Lodni, v Korni tvrz, Litni c. t. m., Nesvačilech a Třebani, Holonozech, Tisovci, Dolankách obojích, Tměňanech tvrzi, Otmicích, Příbenicích a Skorotíně c. t. m. vnukům svým Janovi a Bořivojovi. Skutečně také Bořivoj z Lochovic záhy zemřel a zboží ta spadla na dotčené bratry, kteří se rozdělili v ten smysl, že Okoř a drobné statky ve Slansku obdržel Bořivoj, Vildštejn a zboží v Podbrdsku připadlo na Jana. Bořivoj znám byl ve své době jako vynikající, pročež i zasedal na dvorském soudě v osmdesátých létech. Hradu Okoři dána za něho zcela jiná tvářnost', neboť přistavěn byl tehdy dolní hrad. V poblíží hradské studny vystavěl obytné stavení, jehož zdi v dolních částech po dnes jsou zachovány, možno, že i stavení, kdež později jesuité refektář si zřídili, jest jeho dílem. Datum v první bráně 1494, o němž již v popise více je řečeno, zřejmě vysvědčuje jeho práci. V čas přestavby měl na zdejším hradě úředníky; tak jmenuje se r. 1490 Václav z Prahy, písař na Okoři, roku následujícího Vít z Ledče, úředník na Okoři. Roku 1480 jmenuje se vedle Jetřicha z Kolovrat, Litvína z Klinšteina, Jana ml. z Čachrova a Beneše Častolara z Hořovic rukojmím na listě, jejž postupuje Kateřina z Paky Petrovi Ebrzvinovi z Hradiště. Bořivoj měl za manželku Johanku z Veitmile, kteráž ho obdařila synkem Janem. Týž po smrti otcově ujal hrad Okoř někdy záhy po roce 1500. Byl přísných mravů a nábožný. Tak po jeho smrti vysvědčuje Matěj, Svatobarborský kněz v Kutné Hoře, že pan Jan z Donína, »dobré paměti, nařídil na hromování trest snísti lžíci kolomazi, a když se toho sám proti zápovědi dopustil, bez nucení v přítomnosti poddaných jedl, nechtěje dopustiti, aby to nařízení se protrhlo«. Matka jeho zemřela r. 1510. Jisté množství ovsa odkázala Kateřině z Prošovic, jíž ho měl Jan odevzdati. Avšak ten se k tomu tuze neměl a když již Kateřina na oves dlouho čekala, pohnala ho před právo. To pak rozhodlo v její prospěch. Jan měl v Praze na rynku dům, ležící vedle domu Řehoře zlatníka s jedné a Johanny, dcery někdy staré maršálkové s druhé strany. R. 1510 prodal ten dům Havlovi z Chomutovic a manželce jeho Apoleně z Žeravic. Poněvadž sám zůstával mimo Prahu a prodeji přítomen býti nemohl, vydal na Okoři následující list, jímž ustanovil zástupcem svým Jana z Veitmile: »Já Jan purkrabě z Donína a na Vokoři, vyznávám tímto listem všeobecně přede všemi, kdež čten nebo čtúce slyšán bude. Jakož urozený pan pan Jan z Vaytmille a na Mosckém hradě prodal jest duom muoj v Starém městě Pražském ležící na rynku s volí mu Havlovi, měštěnínu Pražskému, za puol
šestá sta kop na míšeňský groš počítajíce, za kterýžto duom zavdal jest padesáte kop, a při tomto času má dáti sto kop grošů českých, i nemoha při tom osobu svú přítomen býti, poručil sem a dal, a tímto listem mým poručím a dávám plnu moc k vyzdvižení a ku přijetí těch sto kop grošů českých na místě mém témuž urozenému panu panu Janu z Vaytmille etc, tak, jakobych sám pří tom byl, z těch peněz přijatých a vyzdvižených kvitovati. A týž duom muoj témuž Havlovi a dědicem jeho v knihy téhož města Pražského vložiti a vepsati podle řádu a práva téhož města. Toho na svědomí já svrchupsaný Jan purkrabě z Donína pečeť svú vlastní dal sem přitisknuti k tomuto listu dobrovolně. Dán na Vokoři, v pondělí na den Matky Boží Sněžné, léta Páně MCCCCCX.« (= 5. srpna 1510). Poněvadž Havel splácel peníze za dům po částech, ustanovil Jan k dalšímu přijímání peněz Zikmunda z Trojanovic nebo Jana Leydycha z Čečelic. Jan nedržel Okoře dlouho. Již r. 1518 prodal »Vokoř hrad, dvuor popluž. s popluž. a krčmu tudíž s platem a chalupu, s dědinami, totižto s 11 lány dědiny, lesy, hájem Libochovem a druhý Lysnice, potoky, rybníky a s lukami těmito: louka nad rybníkem, louka v Laužku, louka u Liběchova, louka řeč. Zahrada, s vinicemi, chmelniceni, straněmi, štěpnicemi, mlýnem pod hradem i se vší zvolí, s panstvím« Hynkovi Bořitovi z Martinic na Smečně, maršálku dvoru krále JMti, a jeho dědicům za 1137˝ kop gr. praž. Tím, že se dostal Okoř v majetek Martiniců, nastala pro něj nová doba dějinná, která zprvu se slovutností tohoto rodu rozšířila a známějším učinila jeho jméno, když však nejslavnější z Bořitů Jaroslav pro jiné starosti zapomínal na Okoř, a když tento ucítil i následky války třicítileté, upadlo jméno jeho téměř v zapomenutí. Hynek Bořita byl pánem na Smečně, r. 1510 maršálkem dvoru královského, 1516–1522 nejv. maršálkem dvoru královského, 1523 nejv. sudím a místopurkrabím pražským. Kromě toho byl i jistý čas hejtmanem kraje Slánského. R. 1507 najal si od kapitoly Pražské pustou ves Lhotku. Ze statku Smečenského a Okořského učinil fideikomiss r. 1523, nařídiv, aby statky ty po jeho smrti ujali jeho strýcové, jichž potomci z linie mužské mají je posloupně držeti, nemohou jich však prodati neb zastaviti. Strýcové jeho Jan, Jiří a Volf Bořitové z Martinic ujali hrad hned po jeho smrti. Jan však zemřel bezdětný již r. 1527 a záhy po něm i Jiří, jenž s manželkou svou Dorotou z Vartenberka zplodil několik dětí, z nichž nejmladší Jan stal se zakladatelem Smečenské linie Martiniců. Jan byl nyní majetníkem práva na Okoř po svém otci současně se svým strýcem Volfem, s nímž se r. 1536 rozdělil o všecky statky. Jan ujal panství Smečenské, Volf Okoř se řadou jiných statků blízkých i vzdálených. Volf byl dvakráte ženat, zprvu s Ludmilou z Kunštatu, neteří krále Jiřího, podruhé s Eliškou z Vartenberka. Měl syny Václava († v dětském věku) a Jana, dcery Helenu, Marii Magdalenu, Barboru, Kateřinu a Marii Annu. Jan po smrti svého otce ujal Okoř. Byl přísný katolík a proto i na hradě Okoři nějaký čas přechovával Petra Kodicilla z Tulechova, kterýž vydával mimici a r. 1585 při dni 6. červenci vypustil svátek Jana Husi a Mistra Jeronýma, začež se mu stal v Praze další pobyt nesnesitelným. Tam zpívána tehdy po ulicích písnička: Stal se Čechům posměšný kus, vyletěla jim z Prahy hus, prodal ji mistr Kodicillus. Proto tím raději přijal Kodicill nabídku Janovu, aby pobyl nějaký čas na Okoři. Když se pak v Praze po nějakém čase mysli utišily, vrátil se tam opět. Jan měl za manželku Annu z Vartenberka, kteráž ho obdařila několika dětmi, z nichž však zůstala toliko Eliška, vdaná za Viléma Zajíce z Hazenburka. R. 1585 Jan Bořita učinil deskovým zápisem, majetnicí zboží, jež se vypisuje: »zámek Vokoř s dvorem popi. a ves pod zámkem, ves pustou Holý proti Vokořskému háji ležící c. t. m. a ves Lichuceves s příslušenstvím« po smrti své manželku svou Annu z Vartenberka. Když potom Jan r. 1590 umřel, připadl Okoř na Annu. Ta však s rodem Bořitovským záhy se znesnadnila. Vdavši se znovu za Kryštofa Leskovce z Leskovce, odvážela všecky listinné památky, týkající se Bořitovských, což v rodě tom zlou krev bouřilo. I vedl nejstarší toho rodu, Jiřík, stížnost u císaře Rudolfa, kterýž vyhověv mu, poručil památky ty v kanceláři odevzdati, načež jsou na Smečno vráceny. Když pak i Anna r. 1595 zemřela, spadl Okoř na
Jiřího Bořitu s Martinic, jenž panství toto spravoval zatímně pro mladého svého synovce Jaroslava. Jiří byl v létech 1585—1597 nejvyšším sudím zemským král. Českého, 1598 nejv. kancléř. R. 1590 zemřel Zikmund z Chocenic »ouředník někdy na Vokoři« a pochován byl ve Pcheřích. Jak Okoř za něho vypadal, o tom zachovala se zpráva v urbáři panství Smečenského: »Zámek Okoř jest na skále vystavěný, pod cihlou přikrytý, a pokojů všelijakých drahně, v němž kaple vystavěna, pavlače a vížky též cihlou přikryté, pod nimi sklepy v skále vylámané, studnice hluboká, pod zámkem pekárna a jiná stavení, též maštale pro koně v jednom zavření. Okolo toho jsou bašty zdělány i překopa, slově val, kde se vodou nadržuje, kteráž voda na mlýn pod zámkem jde«. Že se Okoř vypisuje tehdy tak bohatý, nedivíme se. anyť v té době asi byly na něm provedeny některé opravy. Tak palác hradní vzal svou podobu, z níž na ten čas ovšem málo krásného se zachovalo, v té době. Sgraffitování na způsob rustiky, jímž ozdobena přední jeho strana, vzniklo ke konci XVI. stol. Možno, že mnohem více tu bylo tehdy přestavěno, avšak pro spoustu, kteráž na hradě panuje, dnes těžko to určiti. Moc poručnickou nad zbožím okořským projevoval Jiří již r. 1594, tedy za živobytí Annina. Tehdy totiž přišel do sporu o jisté grunty na Dole a pod Okořem s abatyší kláštera u sv. Anny. Táž mu nabídla, aby ta věc již k rozeznání přišla, aby oba každý pro svou stranu jednoho pána si zvolili, kteří pak spor rozhodnou, Sama si zvolila Zbyňka Berku z Dubé. Jak záležitost dopadla, je neznámo. U císaře Rudolfa byl Jiří hojně oblíben. Hned po smrti Anny z Vartenberka r. 1595, když připadly 3 dvory po ní zůstalé ve Skuhři co odúmrť na krále, dal je Rudolf Jiřímu k zpupnému dědictví. Když pak císaři se k honebním potřebám zalíbila tvrz a ves Lány, prodal mu je Jiří r. 1592. Ještě pak téhož roku žádal Rudolf české stavy, aby svolily k tomu, by Jiřímu mohl dáti za statek Lány městečko Senomaty, rybník Žehrovský i s mlýnem a jednoho člověka v Nenačovicích. Za Jiřího už počalo pronásledování nekatolíků na jeho statcích, kteréž dostoupilo vrcholu za jeho nástupce Jaroslava. Když Jiří roku 1589 žádal arcibiskupa pražského Martina o mostského faráře, aby přišel do Smečna, podotkl: »Pochybnost pak žádná není, když se sem dostane, že v religii katolické nemalej prospěch učiní«. Když r. 1598 umřel, ujal rozlehlé zboží Smečenské, Okořské atd. Jaroslav Bořita z Maríinic,ze všeobecných dějin dostatečně známý. Týž narodil se r. 1582 a vychováván byl od jesuitův s takovou pečlivostí, že dospěv vynikal nemalou učeností. Než tu špatnou stránku měla výchova jesuitův, že tito již od mládí vštěpovali mu vášnivou horlivost náboženskou a tušíce v něm někdy mocného pána, vychovávali jej zároveň za bojovníka své strany. Získav císaře svojí neobyčejnou znalostí jazyka latinského, nabyl od něho plnoletí již ve věku čtrnácti let. Nabyv pak ještě zkušeností cestováním, vrátil se domův a pojal k manželství dvanáctiletou Marii Eusebii, dceru Adama ze Šternberka, kteráž, když mu prvního synka povila, nečítala dohromady s manželem i synáčkem ani 30 let. erná skvrna celého pestrého života tohoto duchem vynikajícího pána, vyplynoucí z jeho přemrštěné horlivosti náboženské, jest jeho kruté nakládání s utraquisty, z čehož nutno souditi, že u něho nebyla humánní povaha přiměřeně sloučena se značnou bystrostí ducha a učeností. Ano on, který byl korrektorem toho tvrdého zřízení zemského z r. 1627, neměl ani citu k mateřskému jazyku, ani lásky k svému národu, radiv k příkrému vystupování proti němu. Sám předcházel příkladem v pronásledování nekatolíkův na svých statcích. Již r. 1602 nařídil Rudolf II. Jaroslavovi, aby z gruntů svých všeliké sektářské osoby vybyl. Jiným psaním, vydaným téhož dne, povzbuzoval král Jaroslava: »Ráčíme toho zprávu míti, žeby toho úmyslu byl, poddané tvé vedle vůle urozeného Jiřího Bořity z Martinic a na Smečně, raddy naší a nejv. kancléře království Českého, strejce, tolikéž i Jiříka bratra tvého, k náboženství starobylému křesťanskému a katolickému, vypudíc z týchž gruntův tvých všelijaké bludy, přivésti. Což my sobě netoliko oblibovati, nýbrž tebe i milostivě napomínati ráčíme, aby v tom takovém chvalitebném a pobožném předsevzetí svém setrval, nedadouc sobě v tom žádnému překážeti, to vše ke cti a chvále boží k místu vedl.« Rudolf II. projevoval přízeň Jaroslavovi i z té příčiny, že mu tento půjčoval peněz. Tak r. 1604 žádal Plzeňské, aby jako rukojmí pečeť svou přitiskli na obligaci, v níž Jaroslav Boř. Z Martinic na Smečně, Vokoři a Malíkovicích půjčuje králi 12087 kop 16 gr. mís. Zdá se, že neměl Jaroslav na svá zboží nadbytek katolických knězi, neboť r. 1605 usadil ve Pcherách dva kněze z Uher přišlé, a hojně též dával na výchovu nových knězi. R. 1613 učinil s Pražskou smlouvu o ves Tuchlovice, za něž kapitole Královice a Plchov.
Martinic stal se po Thurnovi purkrabím Karlštejnským, nejvýnosnějším to úřadě v zemi. Z té příčiny i vysvětlitelná Thurnova zášť proti němu. Společně s Vilémem Slavatou z Chlumu a Zdeňkem z Lobkovic byli nejmocnějšími katolíky té doby v Čechách i užívali moci té všemožně proti evangelickým stavům. Byli také jediní, kteříž vydání náboženského majestátu r. 1609 se vzpírali, nechtíce býti při kladení jeho do desk zemských. I při současném sněmování zůstávali vzdáleni všeho smírného vyjednávání, ačkoliv nelze upříti, žeby ostatní stavové proti nim nepřátelsky vystupovali. Náklonnost k smíru jevili i v tom, že je zvolili mezi komissaře, kteří majestát měli ke klenotům zemským na Karlšteině uschovati. V tehdejších hojných rozmíškách, v nichž vůdcem byl Jindřich Mates hr. Thurn na straně utraquistické, opatřila se táž strana vojskem a plenila statky duchovních a horlivých katolíků. Vysvědčuje o tom Slavata následovně: »Knížeti z Lobkovic na panství roudnickém a hraběti z Martinic na panství smečanském veliké, na mnohomnožství tisíc zlatých se vztahující škody učinili. Nebo několik kompagnií lidu jízdného do města páně Muncifaje pod zámkem Smečnem i po všech vesnicích téhož panství smečanského položivše, quartirovali a tu je za několik neděl pořád ležeti nechavše, sobě všeho všudy veliký zbytek dávati rozkázali, všelijakými pohrůžkami, laním a zlořečením i bitím nebohé chudé lidi k takovému hojnému jim rozličných věcí dávání mocně přinucovali, žádnému nic neplatili, všelijaké nešlechetnosti a neřády páchali, lidi poddané, již tam prvé od též vrchnosti své k pravé víře sv. katolické šťastně přivedené, zoumysla v též sv. víře jich rozpakovali a je proti též vrchnosti jich dědičné k neuctivosti a neposlušnosti hanebně posazovali.« Stav se místodržícím královským, počal svým jednáním Martinic stavy ještě více drážditi, až konečně došlo k osudné defenestraci na hradě Pražském 23. května 1618. Slavata poraněn byl na levé části těla, Martinic téměř zázračně byl zachráněn. Přes slib učiněný stavům, uprchl do Mnichova a odtudž do Vídně. Všecky statky jeho byly od stavův ujaty a dány k správě Bedřichu Otíkovi Bradskému z Labouně, Bořivoji Zdenku z Komárova a Václavovi Benýdkovi z Veveří. Z Vídně psal r. 1619 p. Zdeňkovi z Lobkovic o nutnosti a prostředcích války proti povstalým Čechům a o zabavení svých statkův, téhož ještě roku o své audienci u císaře a o svém povýšení na císařova komorníka. I žádal Lobkovice důtklivě, aby se ujal jeho zájmů hmotných i aby syna jeho Bernarta Ignáce hájil proti Malovcovi, který se zmocnil jeho statků. Toho roku si též stěžovali Slánští u krále na něho, že důchody, patřící z několika okolních dvorů k zadusí Slánskému, platiti nechce. O tom, kterak Martinic poplatky a různé povinnosti tvrdě vymáhal od svých poddaných, nechceme se šířiti. R. 1621 radil za vytrvalosti a přísnost u vykořeňování kacířství ve své vlasti i radil k válce proti odbojníkům českým ještě před bitvou Bělohorskou. Zbraním císařským přál vítězství dvakráte ve svých dopisech k Lobkovicovi. Také vyznal, že je ochoten pro víru i podstoupit! mučednictví. Konečně r. 1622, 16. června vrátil se k statkům svým i úřadům. Těch zatím mu hojně přibylo. R. 1621 jmenován říšským hrabětem a znak jeho rozmnožen, společně s rodem Slavatů a Valdšteinů obdržel právo jmenovati se vladařem rodu Smečenského a též mu dovoleno seděti na sněmu hned po knížatech světských. R. 1633 obdařen i palatinatem, takže sám do stavu šlechtického mohl povyšovati. Na řádné užívání těchto titulů hojně si potrpěl, ano měl o to i při s děkanem Budyňským. Z té příčiny také r. 1635 nařízeno krajským hejtmanem Slánským, aby k Bořitovi užívali následujícího titulu: »J. Mti vysoce urozenému hraběti a p. p. Jaroslavovi Bořitovi, svaté římské říše hraběti z Martinic, vladaři domu Smečenského, pánu na Smečně, Hogensdorfě, Zelené hoře, Plánici a Slaném; J. Mti římského císaře, uherského a českého krále tajné radě, komorníku, nejvyššímu hofmistru a místodržícímu v království Českém, pánu našemu milostivému, zástavnímu. « Bylo totiž Slaný r. 1623 zastaveno Martinicovi a 1638 si je koupil dědičně i s jinými statky z konfiskace. Po bitvě Bělohorské proti heresi vystupoval krutě. Na svých statcích prý »všecky lidi poddané divnými nástroji, až i štvaním na ně psův englických a úst na roubíky při posluhování svátostí jim rozpíráním k náboženství pod jednou ukrutně nutil, byv s tím se vším od jednoho sedláka svého v tom oškrabán«. Kdo čte dopisy Martinicovy, jichž se hojně zachovalo, podiví se, jak kruté způsoby k obracování na katolictví vyhledával. Z té i příčiny cizí vojska, přišedše na jeho statky, nikterak jich nešetřila. Tak zejména Sasíci, vracející se po nezdařené výpravě Jana Jiřího, zle tu řádili r. 1632 a i císařští zboží jeho nerespektovali. Z té příčiny nařizoval r. 1635 svému regentu, aby proti císařskému vojsku, jež od Mělníka k
Chebu má táhnouti, vyjel a od komissaře Hynka Vrábského salvu quardii žádal, aby byly jeho statky Slánské, Smečenské i zboží Okořské od vojska ušetřeny. Martinic zemřel r. 1649, 21. listopadu, právě 5 měsíců po tom, co se byl po čtvrté oženil a odkázal Okoř s celým panstvím semináři jesuitův u sv. Klimenta v Starém městě Pražském pod tou výminkou, aby 3 mladíci, kteří by se chtěli věnovati kněžství, byli k úřadu tomu z důchodů tohoto statku vychováni. Mladíci ti měli býti určeni vrchností Smečenskou a na jejích statcích měli též jako knězi sloužiti. Vláda jesuitův zanechala na Okoři po sobě patrných stop. Jesuité přizpůsobovali hrad svým potřebám, pročež nerušili tu ničeho zbytečně. Především starali se o opravu kaple. Mnoho vzácného, co zbylo z prvotní kaple ze XIV. stol., rozbili a odklidili, jen kružby okenní zazdili, takže doposud namnoze jsou zachovány. Jména refektář a dormitář doposud ukazují tu na jejich správu. Oni též některé přístavky učinili na jižní straně koníren. Kaple obnovená vysvěcena pak byla r. 1673 Janem Tomášem Pěšinou z Čechorodu, známým z literární historie. Jesuité měli sic residenci v blízkých Tuchoměřicích, přes to však na Okoři vždy někteří bydleli. Proto hrad udržován za nich v dobrém stavu. Avšak krutá pohroma ho stihla, když mrazivý dech doby josefínské dotkl se i jeho. Řád jesuitský r. 1773 zrušen a všecky jeho statky připadly nově utvořenému studijnímu fondu. Správce jeho poručil střechy na hradě strhati, štukoví vytrhati a co bylo k užitku, to odnésti. Zkázu pak dovršili podruzi Okořští, kteří hrad vyloupili. Hned koncem minulého století ukázala se ve věži trhlina a polovice věže se potom sesula, když ji nikdo neopravoval, anoť v kapli se nesloužilo již od roku 1787. *
* *
Známý dramatický spisovatel Prokop Šedivý v úvodu k románu »Mnislav a Světivina« zachoval nám popis hradu Okoře tak, jak vypadal r. 1794. Popisuje svou vycházku do hradu v průvodě sedláka tamějšího následovně: »Zatím jsme přišli k bráně, ku kteréž někdy zvedací most přes hluboký příkop položen byl. »Podívejte se vzhůru nad vrata«, pravil můj vůdce, »není to čeřen, a ono jelení parohy? Toto znamení, jak se praví, někdy první páni toho hradu v svém štítu měli«. Kdo byli ti páni? Víte, jak se jmenovali? Sedlák: »Pojďte jen dále, budete míti více příčin, na to se vyptávati. Pojďte pozorně za mnou, jest zde tma a vy nejste zde povědom«. Šli jsme tedy skrz jeden tmavý průchod a dostali jsme se pod samu věž. Vítr fučel skrze štěrbiny její a drobné kamení padalo z rozsedlých zdí. Kdyby sebe tišší povětří bylo, předce zde jen náramně věje a stromovím jšustí. Vešli jsme opět do jednoho tmavého průchodu, kam en skrze prolomené klenutí světlo padalo. »Zde«, pravil můj vůdce, »bývaly maštale, jsou celé z skály vytesané. Tam dále jest sklep, do něhož v čas války obilí a naši mohovitost skrýváme; ve francouzské a v sedmileté vojně dobře nám posloužil, my jsme v něm všecko své zboží složili a tak je před nepřítelem zachránili. V tom sklepě jsou ještě jedny dvéře, ale zazděné, a odtud je prý podzemní průchod do našeho háje.« Odtud šli jsme do pokojů, jež na západ ležejí a spustlé jsou; skrze ně přišli jsme do veliké síně na poledne. Sedlák vypravoval mi, že to soudní síň bývala, kdež přestupníky svých rozkazů soudívali. Vedle ní jest ještě síň, v kteréž svá brnění a vojenské nářadí ukládali. Po straně byla dvířka do malých těsných sklípků, kde vězňové sedávali – »Zde jest kámen, a na něm jakýsi nápis, kteréhož já čísti neumím. Zatím ale pojďte dále.« – – – Odtud vedl mne ještě skrz mnohá klenutí a síně, až jsme pak na místa bezem a brslenem zarostlá přišli. – – – Tu otevřel veliké dvéře a my vešli do vysokého stavení, v němž strop okrouhlý a prkenný jest. »Zde byla kaple sv. Václava, kterouž teprv později potom obyvatelé vystavěli. Ještě nedávno o našem posvícení měli jsme zde služby Boží, ale náš správec všecko, i to nejmenší prodal, věřte mně, vzácný pane, že jsme mnohou ozdobu za svůj vlastní krejcar koupili...« Odtud přišli jsme skrz prolom na zelený trávník, z něhož krásné zahrady, louky, skály a lesy k spatření jsou. »Zde«, pravil sedlák, »byl někdy nepochybně hřbitov. Můj otec pamatoval zde na tomto místě veliký kámen, na němž dva v brnění odění muži vytesáni byli . . . .«
