Vedoucí ročníkové práce: Mgr. Jakub Jinek, PhD. Konzultant: Ing. Jiří Chotaš, PhD. Zpracoval: Bc. Ondřej Bis Téma: Weberova a Masarykova kritika Marxe.
Obsah: 1. Úvod ……………………………………………………………….……………….………….2 2. Kontext děl M. Webera a T. G. Masaryka …………………….……….….….2 3. Weberova kritika Marxe………………………………………………………..…..…3 3.1. Metodologické námitky: Marxova teorie jako ideální typ……….…3 3.2. Kritika programu Komunistického manifestu……………………….……8 4. Masarykova kritika Marxe………………………………………..……..…………10 4.1 Kontext myšlení T. G. Masaryka………………………………………….……10 4.2 Metodologické námitky…………………………………………………………..12 4.3 Věcné námitky…………………………………………………………………………16 4.4 Perspektiva Masarykovy kritiky……………………………………..……....18 5. Srovnání Weberovy a Masarykovy kritiky Marxe…………….….…….19 6. Závěr ………………………………………………………………………….….….…….20 Literatura…………………………………………………………………………..…..…….21
1
1. Úvod Tato práce si klade za cíl zmapovat hlavní oblasti kritiky filosofie Karla Marxe dvou sociologů působících na přelomu 19. a 20. století, Maxe Webera a Tomáše G. Masaryka. Stěžejními oblastmi kritiky jsou zejména metodologické a věcné námitky vůči Marxově filosofii. Práce je rozdělena do čtyř hlavních částí. První část, (Kapitola 2.), poskytuje čtenáři základní kontext děl obou sociologů. Druhá část (Kapitola 3.) obsahuje kritiku M. Webera, přičemž kapitola je rozdělena do dvou podkapitol. Podkapitola 3.1 se týká metodologické kritiky, podkapitola 3.2 věcné kritiky. Obdobným způsobem je rozdělena kapitola o Masarykově kritice Marxova díla. Vyústění práce (Kapitola 5.) obsahuje srovnání přístupů M. Webera a T. G. Masaryka k dílu K. Marxe. 2. Kontext děl M. Webera a T. G. Masaryka Patrně největším kritikem kapitalistického hospodářského systému byl v 19. století Karl Marx. Jeho socioekonomie byla od počátku zaměřena nejen na kritický popis v průmyslových společnostech nově nastalých poměrů, ale i na programovou změnu těchto poměrů. Marxova kritika mířila mnoha směry, z nichž budou zmíněny jen ty hlavní. Za prvé, kapitalistickému systému je podle Marxe inherentní anarchie výroby. Tu je třeba odstranit pomocí centrálně plánovaného hospodářství, čímž by byly odstraněny cyklicky se opakující krize vznikající z podmínek kapitalistické výroby. Za druhé, moderní průmyslová společnost spěje k rozdělení na dvě socioekonomické třídy, kapitalisty a proletariát. Tomuto nevyhnutelnému stavu se dá zabránit pouze vyvlastněním těch, kteří vyvlastňují, tj. zestátněním soukromého majetku. Za třetí, dějiny jsou dějinami bojů socioekonomických tříd. Završení dějin nastane se zavedením beztřídní komunistické společnosti, k jejímuž dosažení je zapotřebí zestátnění výrobních prostředků. Se zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků bude zrušeno i panství člověka nad člověkem. Mezi postavy, které na vlivný teoretický a politický směr reagovali nejenom akademickou reflexí, ale i vlastními návrhy na řešení reálných politických problémů, byli dva sociologové z oblasti střední Evropy. Prvním autorem, který reaguje na marxismus, je Max Weber. Přestože se opakovaně vyjadřuje o Marxově díle s respektem1 a je na Marxovi do velké míry tematicky závislý, podává odmítavé stanovisko ke klíčovým Marxovým tezím. Zatímco byl Marx proponentem beztřídní společnosti a stavěl se kriticky k občanským právům, které s sebou přinesla Francouzská revoluce, je Max Weber jednoznačným zastáncem osvícenských liberálních hodnot. Jeho tematické zaměření, velmi podobné Marxovu, a důraz na liberální hodnoty v politice mu vyneslo přezdívku „buržoazní Marx“. Weberův věhlas a mezinárodní vliv by ovšem nebyly možné, kdyby byl pouhým následovníkem na cestě, kterou vytyčil Marx; slouží mu jako odrazový můstek pro vlastní koncepce, které určovaly směr moderní sociologie. Jak 1
WEBER, Max. Metodologie, sociologie a politika. 2., opr. vyd. Překlad Miloš Havelka. Praha: Oikoymenh, 2009, 351 s. Knihovna novověké tradice a současnosti, sv. 27. s. 329.
2
bude ještě ukázáno, v jistém momentu je Weber dokonce v příkrém rozporu s Marxovou doktrínou o jednosměrné kauzální determinaci ducha materiální základnou. Max Weber a druhý sociolog systematicky reflektující dílo nejen Karla Marxe, ale i jeho současníků a následovníků, byl Tomáš G. Masaryk. Oba sociology spojuje úsilí systematicky se vyrovnat s odkazem, který zanechal Marx. Jejich kritické vyrovnání s Marxem ale nemá charakter pouhé akademické reflexe. Oběma autorům slouží kritika jako nástroj pro formulaci řešení konkrétních sociálních problémů, které by se daly shrnout pod hlavičkou „otázky sociální“. T. G. Masaryk se systematickému rozboru Marxova díla věnoval v cyklu univerzitních přednášek, které byly vydány pod názvem Otázky sociální. 2 Význam této práce spočívá zejména v tom, že již před rokem 1896, kdy byla dvousvazková studie vydána (německy 1898), byl marxismus uchopen jako ucelený systém a podán jeho systematický výklad a kritika. Na jejím konci stojí odmítnutí marxistického socialismu. Masaryk principiálně odmítal marxistické pojetí třídního boje a sociální revoluce. Místo toho se soustavně v tradici protestantské zbožnosti zastával revoluce „hlav a srdcí“, která měla základ v každodenní drobné práci. Jako ironie dějin může být chápána skutečnost, že tento odmítač revolucí v průběhu první světové války jako vedoucí zahraničního odboje revoluci uskutečnil, když v roce 1918 dosáhl uznání samostatnosti Československé republiky.3 Přestože je reakce obou sociologů na Marxovo dílo zamítavá, svědčí o tom, jaký vliv na chápání sociální problematiky doby Marx měl. Při formulování vlastních stanovisek v politických otázkách se nemohli Marxovi vyhnout, proto je důležité zkoumat kritický vztah obou současníků vůči vlivnému dílu jejich předchůdce. 3. Weberova kritika Marxe 3.1. Metodologické námitky: Marxova teorie jako ideální typ V článku „´Objektivita´ sociálněvědního a sociálněpolitického poznání“ 4pojednává Max Weber epistemické podmínky poznávání v sociálních vědách. Přestože článek neobsahuje explicitní kritiku Marxových teorií, je přítomna jen v náznaku. Explicitní kritiku marxismu Weber vyhrazuje pro stránky časopisu, jehož je článek programovým dokumentem. Weber zde vede epistemickou polemiku s metodologickými přístupy, mezi něž 2
MASARYK, Tomáš Garrigue. Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické. 5. vyd., 3. čes. vyd. Praha: Čin, 1946, xvi, 423 s. MASARYK, Tomáš Garrigue. Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické. 5. vyd., 3. čes. vyd. Praha: Čin, 1946, 469 s. 3
Max Weber byl poválečným vývojem v Evropě zaskočen. Jako angažovaný sociolog byl v době první světové války zastánce velmocenské politiky Německa. Viz. ŠRUBAŘ, Ilja. Max Weber a Tomáš
Garrigue Masaryk. Sociologický časopis. 1998, roč. 34, č. 4, s. 417-426. 4
WEBER, Max. Metodologie, sociologie a politika. 2., opr. vyd. Překlad Miloš Havelka. Praha: Oikoymenh, 2009, 351 s. Knihovna novověké tradice a současnosti, sv. 27, str. 7-63.
3
může být počítán historismus, ale i marxismus. Tyto směry nejsou podle Webera schopny reflektovat svůj epistemický základ a dopouští se omylu tím, že zaměňují pojmové ideální konstrukce za realitu. Weber tyto idealizace nazývá „ideálními typy“ a varuje před tím, aby se ideální typy vydávaly za předmět poznání a byly ztotožňovány s realitou samotnou. Právě tento argument leží v základu Weberovy kritiky Marxovy teorie, pokud jde o metodologická východiska. „Záměrně jsme se vyhnuly demonstracím ideálnětypických konstrukcí na případě, který je pro nás zdaleka nejzávažnější: na Marxovi. (…) Zde budiž proto jen konstatováno, že přirozeně všechny specificky marxistické ´zákonitosti´ a vývojové konstrukce – pokud jsou teoreticky bezchybné – mají ideálnětypický charakter. Eminentní, ba jedinečný heuristický význam právě těchto ideálních typů, pokud je užíváme, abychom s nimi srovnávali skutečnost, a právě tak jejich nebezpečnost, pokud jsou prezentovány jako empiricky platné, či dokonce jako reálné (tj. v pravdě metafyzické) „hybné síly“, „tendence“ atd., zná každý, kdo s marxistickými pojmy kdy pracoval.“5 V jádru kritiky je názor, že pojmy nejsou odrazem reality, ale jenom prostředkem, jímž realitu můžeme uchopovat. Teorie, která ztotožňuje pojem s realitou samotnou, nereflektovala Kantovu filosofii6 v tom smyslu, že svět nenahlíží jako výsledek aktivního poznávacího procesu, jehož prostředkem je specifický pojmový aparát. Poučení plynoucí z Kantovy filozofie je, že není možné zaměňovat sociální fenomén uchopovaný pojmy (jev) za sociální realitu (věc o sobě). Poznání je omezeno na jev, který je konstrukcí na základě pojmové syntézy. Hranice ideálně typických konstrukcí nejsme s to v procesu poznání překračovat. Postulovat metafyzické síly jako to činil Marx (v podobě dialektického historického vývoje nebo třídního boje) jako hybné síly dějin, znamená překračovat kantovské meze striktně vědeckého poznání. To ovšem neznamená, že může být Marxovo dílo odmítnuto v celku. Jako ideálně-typické konstrukce mají Marxovy teorie pro Webera značný teoretický význam. Důvodem jsou detailní Marxovy analýzy nových socioekonomických fenoménů, jimž stojí v základu empirická evidence. Odmítnutí základních marxistických tezí tedy Webera neodrazovalo od pečlivého studia Marxových děl. Uchopování reality prostřednictvím ideálně-typických pojmových konstrukcí s sebou nese i anti-metafyzické zaměření Weberovy metodologie. Ideální pojem je pouze prostředkem poznání. Webrova metodologie vylučuje možnost, jíž je možné pojmy zaměňovat s realitou, a to právě stanovením funkce a meze platnosti ideálního pojmu. V tomto smyslu je Weberova metodologie v tradici kantovské filosofie, která vyloučila možnost postulovat metafyzické síly mimo rámec poznávacích mohutností. Z metafyzických pojmů plynou podle Kanty antinomie. Proto je veškerá metafyzika napříště možná pouze jako transcendentální filozofie, tj. filozofie zkoumající možnosti poznání. Marxismus jde naproti tomu v tradici hegelovského objektivního dějinného procesu. Dějiny se vyvíjí v 5 6
Tamtéž, s. 54-55. Tamtéž, s. 58.
4
dialektickém procesu, nikoliv však jako proces objektivace ducha, nýbrž jako dialektický vývoj způsobů hospodářské produkce. Jak hegelovská, tak marxistická dialektika může být chápána jen jako ideální typ, pomocí něhož lze postihovat realitu.7 Není ale v žádném smyslu objektivní. Poznání skutečnosti dochází tím, že realitu porovnávám s ideálním typem. V procesu poznání je např. zjišťováno, zda realita splňuje všechny znaky obsažené v ideálním typu.8 Na jeho základě je možné postihovat vývoj daného fenoménu. Ideální typ je tak i genetickým pojmem. Chtít hypostazovat pojmy „svoboda“ nebo „třídní boj“ jako objektivní metafyzické síly znamená podle Webera neporozumět funkci pojmů v procesu poznání. Tyto pojmy, které nalézáme u Hegela, resp. u Marxe, mají význam pouze jako ideální typy, na jejichž základě je teoreticky uchopován příslušný fenomén a postihována genetická povaha daného fenoménu, vázaná ovšem na reálnou společenskou praxi, nikoliv na objektivní asubjektivní dějinný proces. Chyba, které se Marx podle Webera dopouští, je, že vývoj společnosti podřazuje logickým (dialektickým) podmínkám, zatímco jejímu vývoji je vlastní spíše psychologická podmíněnost.9 Weberově kritice neuniklo ani pojetí ekonomického determinismu, které je typické pro pozdního Marxe. V jeho jádru se skrývá přecenění ekonomických determinant jako metodologického prostředku výkladu sociálních fenoménů. Tato metoda sahá až tak daleko, že chce každý kulturní fenomén převádět na ekonomické podmínky, ze kterých mají kulturní fenomény vyplývat. Je to tzv. materialistické pojetí dějin, které Marx zastával již při práci na Komunistickém manifestu. Přestože nauka o materiální základně a duchovní nadstavbě bývá interpretována vulgárně, Weber se obrací i proti netriviálnímu pojetí materialistického pojetí dějin. Převádět všechny kulturní fenomény na ekonomickou příčinu je podle něj marný podnik. Takové vysvětlení nebude nikdy plně právo složitosti skutečnosti samé. Tento přístup ekonomického determinismu je dogmatickým přístupem a má za účel vyhovět podmínkám nesprávné metody. Jejím výsledkem je znásilnění skutečnosti. „ Pokud je historicky zřejmé, že na dvě z ekonomického hlediska stejné situace člověk nicméně reagoval odlišně (…), pak jsou, aby se udržela svrchovanost ekonomična, všechny tyto momenty degradovány na historicky nahodilé podmínky (…). Je ale zřejmé, že všechny tyto z ekonomického pohledu nahodilé momenty vždy podléhají svým vlastním zákonům (…). (…) vzájemné působení jednotlivých prvků kulturního života se vyloží jako kauzální či
7
Hegel není terčem Weberovy kritiky ve zmíněném programovém článku. Jelikož ale Marx při formulaci své filosofie dějin bezprostředně navazuje na Hegela, je opodstatněné jeho kritiku vztahovat i na něj. Obzvláště když splňuje všechny kritizované znaky jako Marxova koncepce. 8 Weber uvádí např. pojem „městského hospodářství“, na němž demonstruje výsledky srovnávání ideálního typu a hospodářské reality měst. V obsahu pojmu jsou znaky, jimž může nebo nemusí v realitě nic odpovídat. Výsledkem je srovnání reality a ideje. V žádném případě se ale nejedná o přizpůsobování reality ideálnímu konceptu. V tomto smyslu v sobě Weberova koncepce skrývá i potenciál pro kritiku Platonovy nauky o polis. 9 Tamtéž, str. 49.
5
funkcionální závislost jednoho na všech ostatních, anebo spíše všech ostatních na jediném: na ekonomickém.“10 Tím, že Marx připouští výklad kulturních fenoménů jediným typem ekonomické kauzality, dopouští se nepřijatelného redukcionismu. Jeho metodologie nedokáže postihnout jevy v jejich plné autonomii, protože se snaží materiálním zákonitostem podřídit všechny společenské jevy. Ekonomická situace se ale nemusí vyvíjet jen jedním směrem, jak upozorňuje Weber. Kulturní fenomény jsou samostatné oblasti, jimž je vlastní specifická kauzalita, neredukovatelná na ekonomický kauzální řetězec. Weberovo dílo o vzniku kapitalismu z etiky protestantismu11 je přímou polemikou s materiálním pojetím dějin. Určitý typ ekonomického chování není podle této studie kauzálně odvoditelný z ekonomických příčin. Je tomu spíše naopak. Moderní kapitalismus vzniká jako důsledek askeze a spořivosti protestantů. Původ moderního ekonomického chování a vznik moderního kapitalismu je tedy třeba hledat v náboženství, tj. na straně ducha, nikoliv na straně ekonomických determinant. Ideální typ je pojem, který nám pomáhá uchopit skutečnost, přestože mu ve skutečnosti nic neodpovídá. K výkladu skutečnosti dochází díky dynamice mezi ideálně konstruovaným pojmem a empirickými daty. V tomto smyslu je ideální typ nenahraditelným prostředkem poznání čistě lidských fenoménů a v tom spočívá jeho prospěšnost. Je tedy Marxovým omylem, když se vyjadřuje ironicky o „robinsonádách“ politické ekonomie.12 Političtí ekonomové běžně využívali situaci Robinsona na pustém ostrově pro popis ekonomického chování.13 Pro Marxe je takový popis případem primitivního pojímání skutečnosti, kterou chce vidět komplexně. Pro Webera má ovšem právě robinsonáda význam jako ideální typ, v němž dochází k popisu základních skutečností v průběhu ekonomického jednání, např. poměr hodnoty produktu k času vynaložené práce nebo vztah producenta k vyrobenému produktu. Přestože Robinsonově situaci neodpovídá žádná ekonomická situace jednotlivce v průmyslově vyspělé společnosti, její význam je metodický. Umožňuje vidět ekonomické jednání v základních vztazích. Marx nedokázal nahlédnout nosnost ideálně typických konstrukcí pro poznávání socioekonomické skutečnosti. Místo toho ideální typy vytvářel a hypostazoval je jako objektivní metafyzické síly. Podle Webera je však společenskovědní poznání možné pouze prostřednictvím ideálních typů, neboť pojmům jako „městské hospodářství“, „křesťanství“, „stát“ z principu neodpovídá daná skutečnost.
10
Tamtéž, str. 25-26. (Upraveno autorem.) WEBER, Max. Metodologie, sociologie a politika. 2., opr. vyd. Překlad Miloš Havelka. Praha: Oikoymenh, 2009, 351 s. Knihovna novověké tradice a současnosti, sv. 27. 12 MARX, Karl. Kapitál: kritika politické ekonomie. 6. vyd., ve Svobodě 2. Praha: Svoboda, 1978. Kapitola „Zbožní fetišismus a jeho tajemství.“ 13 Robinson z počátku nemá žádné vlastnictví, ale svou prací rozloženou v čase si opatřuje prostředky k obživě a k zábavě. 11
6
Tímto pojmem je empirická skutečnost pouze poměřována za účelem vědeckého poznávání.14 Do centra Marxovy koncepce míří i Weberova kritika15 spojená se složitostí definování státních, zemědělských, potažmo třídních zájmů. Dělnická třída je v Marxově pojetí předurčena být třídou, která má, jako třída vykořisťovaná, provést socialistickou revoluci. Tímto převratem budou ti, kdo vyvlastňují, sami vyvlastněni, čímž bude podle Marxe nastolen spravedlivý sociální řád, ve kterém nebude, díky společnému vlastnictví výrobních prostředků, místo pro moc člověka nad člověkem. Pokud jde o složitost analýzy třídních zájmů, vyjadřuje se Weber jednoznačně: „Zde zvolený příklad (zemědělských zájmů-pozn. autor) a ještě více náš souhrnný rozbor jsou neobratné a jednoduché. Jen ať si laik jednou zkusí podobně (…) analyzovat třeba pojem ´třídní zájem dělníků´, aby viděl, jaká za ním vězí rozporuplná spleť zájmů a ideálů, zčásti dělnických a z části těch, za nimiž dělníky vidíme my.“16 Pro Marxe je podle Webera charakteristická nedostatečná analýza významného pojmu jeho koncepce, tj. třídního zájmu. Marx postuluje jako třídní zájem dělníků vyvlastnění kapitalisty a ustavení plánovaného způsobu výroby, aby se tak zabránilo cyklickým hospodářským krizím a anarchii výroby. Třídní zájem dělníků u Marxe se z Webrova pohledu ukazuje spíše jako konstrukce, zaměřená na prosazení politických cílů. Role, kterou Marx dělníkům přisoudil, být hybnou silou dějin, se ovšem nenaplnila. Zvlášť poté, kdy se nenaplnila předpověď o postupné proletarizaci společnosti a vymizení střední třídy v druhé polovině 19. století, což bylo důvodem vzniku revizionistických směrů v rámci socialistického hnutí. I další nenaplněné Marxovy předpovědi (postupná akumulace kapitálu, kdy kapitálově silnější pozře slabší, nebo zrušení panství člověka nad člověkem prostřednictvím revoluce) svědčilo Weberovi pro to, že Marxovu teorii bylo třeba chápat pouze jako teorii ideálního typu, o jehož nebezpečí, v případě realizace politických a hospodářských cílů, nepochyboval.17 14
Statut obecných pojmů v humanitních vědách trpí svou nejednoznačností. Je proto předmětem sporů, co znamenají pojmy jako „stát“ nebo „národ“. Důvodem toho je, že jim (kantovsky řečeno) v názoru nic neodpovídá. Tyto pojmy nemají konkrétní denotát. Weberova ideálně-typická metoda poskytuje řešení tohoto problému. Např. pojem „státu“ nebo „národa“ by byl podle Webera syntézou znaků provedenou za účelem poznávání. Soubor znaků by pak tvořil jeho obsah. Zobrazení takového pojmu je pouze přibližné, a to na základě znaků, které daný denotát (např. stát) vykazuje. Popis je možné realizovat rovněž pouze prostřednictvím ideálně-typických konstrukcí. Smysl pojmu je dán konvenčně, zatímco význam pojmu je proměnlivý a je postihován pouze některými znaky pojmu, neboť v ideální podobě, aby odpovídaly plně obsahu pojmu, se denotáty (např. státy) nevyskytují. 15 Tamtéž, str. 61. 16 Tamtéž. 17 WEBER, Max. Schriften zur Sozialgeschichte und Politik. Stuttgart: Reclam, 1997. UniversalBibliothek, 9646. s. 35. Tezi ilustruje dopis ze 4. října 1919, tedy patnáct let poté, kdy Weber napsal Objektivitu sociálněvědního a sociálněpolitického poznání: „Považuji plány na plánované hospodářství za diletantskou, objektivně absolutně nezodpovědnou lehkomyslnost, která nemá obdoby, a která může socialismus zdiskreditovat na dalších sto let (…).“ (Překlad autor.)
7
3.2. Kritika programu Komunistického manifestu Přednáška lapidárně nazvaná Socialismus18 je cenným dokumentem pro pochopení Weberova vztahu ke konkrétním politickým cílům formulovaných Marxem a Engelsem v Komunistickém manifestu. V této popularizační přednášce pronesené na sklonku první světové války před rakouskými důstojníky se Weber zaobírá otázkou po podstatě socialistického hnutí. Weber zde probírá jednotlivá témata typická pro strany socialistického zaměření. V průběhu druhé poloviny devatenáctého století došlo v mnoha zemích západní Evropy ke vzniku sociálnědemokratických stran, jejichž ideovým dokumentem byl právě Komunistický manifest. Nenaplnění některých předpovědí formulovaných v tomto dokumentu bylo příčinou vzniku revizionistických směrů v rámci socialistických stran. Politické teorie těchto stran revidovaly základní teze Marxovy nauky a daly tak vznik socialistickým stranám nekomunistického typu. Následné radikální ideové spory mezi komunisty a sociálními demokraty ilustrují, jaký vliv měl Marxův a Engelsův programový dokument na utváření politického programu levice. Nejinak je tomu i v případě Maxe Webera, který na půdě kritiky Marxe formuluje své hlavní politické teze.19 Postoj Webera ke Komunistickému manifestu charakterizuje na jednu stranu obdiv a docenění, na druhou stranu ale střízlivá kritika a pečlivá analýza na základě empirických dat. „Tento dokument, (tj. Komunistický manifest-pozn. autor) jakkoliv ho odmítáme (…) v jeho rozhodujících tezích, je svým způsobem vědeckým výkonem prvního řádu. To se nedá popřít a to se ani popírat nesmí, poněvadž to není s dobrým svědomím ani možné. A dokonce i v těch tezích, které dnes popíráme, se jedná o omyl duchaplný, který měl politicky dalekosáhlé a asi ne vždy příjemné důsledky. Vědě to však vyneslo důsledky plodné, plodnější, než často bezduchá korektnost.“20 Jako byla materialistická metodologie, která chtěla všechny sociální jevy převádět na ekonomické příčiny, ideálně-typickou konstrukcí, je tomu tak podle Webera i s dalšími hlavními Marxovými tezemi formulovanými v Komunistickém manifestu, např. s teorií o nutném zhroucení kapitalistického výrobního řádu. Jádrem této teorie je, že kapitalistický hospodářský řád už nedokáže garantovat porobené třídě (proletariátu) základní prostředky existence. Antický otrok neměl občanská práva, nebyl ale úplně bezprizorní. Středověkému tovaryši náležely alespoň pracovní nástroje jako prostředek obživy. V kapitalismu však dosáhlo vyvlastňování absolutního stupně, kdy dělníkům nepatří ani výrobní prostředky a jsou zcela závislí na vlastnících výrobních prostředků, tj. na majetné třídě podnikatelů. Z důvodu cyklicky se opakujících krizí se tak dělník ocitá bez prostředků své holé existence. Kapitalistickému řádu je tak předvídán nutný zánik z důvodu svých inherentních rozporů. 18
WEBER, Max. Metodologie, sociologie a politika. 2., opr. vyd. Překlad Miloš Havelka. Praha: Oikoymenh, 2009, 351 s. Knihovna novověké tradice a současnosti, sv. 27, str. 316-342. 19 Postoj k Marxovi a k Nietzschemu odhaluje podle Webera postoj jedince k hlavním problémům doby. 20 WEBER, Max. Metodologie, sociologie a politika. 2., opr. vyd. Překlad Miloš Havelka. Praha: Oikoymenh, 2009, 351 s. Knihovna novověké tradice a současnosti, sv. 27, str. 329.
8
Předpovědi o proletarizaci společnosti a nutném zhroucení kapitalistické společnosti se ovšem v rozporu s teorií nenaplnily a byly teoretiky druhé generace po Marxovi odmítnuty.21 Teorie o postupné pauperizaci mas je spojena s Marxovou předpovědí, podle níž, díky volné konkurenci na trhu, budou eliminování kapitálově slabší. Na konci tohoto procesu budou proti sobě stát pouze kapitalisté a expropriovaní proletáři. V důsledku toho bude kapitalistický řád neospravedlnitelný a následkem tohoto stavu bude nevyhnutelná revoluce. V obecné rovině však nelze tuto tezi podle Webera verifikovat. Přímo proti této tezi svědčí oblast zemědělství s nárůstem podílu rolníků. Snížení počtu podnikatelů je doprovodným jevem volné konkurence, nicméně se celý proces neuzavírá eliminací podnikatelů, ale jejich podrobením finančnímu kapitálu. Podniky a podnikatelé nejsou jednoduše eliminováni, nestává se z nich třída proletářů, dostávají se však do područí ekonomicky silných kartelů a trustů.22 Přeměnu společnosti v pauperizovaný proletariát nelze podle Webera empiricky vykázat. Namísto nárůstu počtu dělníků je ale možné sledovat mnohonásobně větší narůst počtu soukromohospodářské byrokracie.23 Postupná akumulace kapitálu tak neprodukuje masy dělnictva, ale úřednický stav, jehož zájmy se nekryjí se zájmy dělníku. Kapitalistický hospodářský systém negeneruje jednu zchudlou třídu, ale změť skupin nejrůznějších zájmů. Novodobou třídu byrokratů považuje Weber za skutečný problém moderní průmyslové společnosti. Téma byrokracie staví do kontrapunktu k Marxově nauce o přechodné diktatuře proletariátu, když hovoří o diktatuře úředníků.24 Svou skepsi vůči socializačním tendencím komunistického, ale i sociálnědemokratického hnutí své doby, vyjádřil Weber v kritice zestátnění (socializace) hospodářství. Marx prosazoval zestátnění soukromého hospodářství revoluční cestou. Z Webrova hlediska ale tento krok25 neřeší palčivý problém nárůstu moci byrokracie a tedy problém moci člověka nad člověkem. Jednotliví podnikatelé jsou na hospodářském poli nahrazování akciovými společnostmi, státními podniky, komunálními provozy nebo účelovými spolky. Za akciovými společnostmi se obvykle skrývá jeden, či několik málo finančních magnátů, ovládající valné hromady akciových podniků. Weber je skeptický vůči tomuto způsobu socializace hospodářství, neboť jeho důsledkem je primárně zmnožování vzdělaných a specializovaných zaměstnanců a na druhé straně rentiérů, kteří jsou příjemci dividend bez pracovního nasazení.26 Marxem kritizovaná třída kapitalistů, soukromých podnikatelů, se tak nachází v situaci, kdy musí vynakládat duševní práci na zajištění chodu 21
Tamtéž, str. 330. Tamtéž, str. 331. 23 Tamtéž. 24 Nástup byrokracie popisovaný v díle Maxe Webera na literární rovině ilustruje atmosféra a bezvýchodnost hrdinů v románech Franze Kafky. 25 Nutno poznamenat, že dle Weberova názoru ani mínění postupné evoluce ke znárodnění, prosazované reformní levicí, nebylo žádoucím stavem. 26 WEBER, Max. Metodologie, sociologie a politika. 2., opr. vyd. Překlad Miloš Havelka. Praha: Oikoymenh, 2009, 351 s. Knihovna novověké tradice a současnosti, sv. 27, str. 332. 22
9
podniku, na rozdíl od třídy rentiérů, kteří nekonají žádnou duševní práci. Socializace tak pro Webera skrývá potenciálně vážný problém, byrokracii: „Ve veřejných provozech a v provozech účelových spolků (…) vládne zcela a výlučně úředník, nikoli dělník, jemuž se zde stávka organizuje obtížněji než proti soukromému podnikateli. Diktatura úředníků a nikoliv dělníků je tím, co je prozatím v každém případě na postupu.“27 Postupný vývoj svědčil spíše o ekonomice regulované úředníky státu nebo prostřednictvím kartelů za účasti úředníků.28 Pro Webera je ve vztahu k Marxovu požadavku zrušení vlastnictví soukromých výrobních prostředků důležitá otázka, zda bude možné vytvořit formu řízení, která by vyřadila soukromé majitele. Soukromé vlastnictví je pro Marxe nástrojem dominance člověka nad člověkem a s jeho zrušením má být nastolen spravedlivý sociální řád. Není ovšem jasné, kdo by podle Komunistického manifestu měl novou ekonomiku řídit. Podle Webera to bude muset být specializované úřednictvo, tedy nedělníci. Vyvlastnění soukromého majetku s sebou podle Webera rovnost nepřinese, protože z podstaty průmyslového hospodářství nedokáže odstranit moc člověka nad člověkem a vynucuje si řízení specializovanou vrstvou úředníků. Ze způsobu kritiky Marxovy koncepce obsažené v Komunistickém manifestu vyplývá, jaký má Weber poměr k Marxovým teoriím. Jsou to ideální typy, které nelze empiricky doložit. Přiznává jim ale důležitou heuristickou funkci na poli vědy, protože zprostředkovává problémy, související s nástupem novodobého kapitalismu. Marxův komunismus je pro něj utopií, nesený romantickou ideou spásy.29 Problémy kapitalistického systému se neodstraní prostředky Marxovy teorie, neboť nereflektuje individuální složitost vztahů jednotlivých společností a jejich výklady jsou vedeny z hlediska ideálního typu. Naproti tomu vystupuje Weber jako sociolog opírající se o statistická data, a tím narušuje konzistenci Marxových teorií. To však není na překážku Weberovu uznání Komunistického manifestu jako mimořádně vlivného díla, přestože ho odmítá v hlavních tezích a v celkově revolučním patosu. 4. Masarykova kritika Marxe 4.1 Kontext myšlení T. G. Masaryka Masaryk je všeobecně považován za myslitele, který se programově věnoval tématům souvisejícím se společenskou praxí. Abstraktní teoretické diskuze nebyly jeho doménou a zajímaly ho, pokud v nich viděl určitý praktický přínos pro řešení moderní doby. Stejně tak upozorňoval na negativní rysy filosofických koncepcí, které považoval za protikladné žádoucímu vývoji společnosti. Moderní doba, a to už od jeho univerzitních studií, je pro Masaryka charakteristická krizí, která má specifický charakter. Modernost s sebou na jednu 27
Tamtéž, str. 333. Tamtéž, str. 334. 29 Tamtéž, str. 335. 28
10
stranu přinesla racionalitu a ideu pokroku, na druhou stranu ale člověka v procesu sekularizace zbavila jeho základní složky, vztahu k transcendentnu. Exemplárním důsledkem tohoto procesu je Masarykovi moderní sebevražednost. Subjektivismus, který z modernity vyplývá, totiž uzavírá člověka v sobě samém. Nemožnost nalézt pevný základ, o který by se mohla duše pevně opřít, ústí v zoufalství moderního člověka, který důsledkem této krize volí sebevraždu. Moderní doba podle Masaryka ruší základní subjekt-objektový vztah a nutí člověka uzavírat se sám do sebe. Pro Masarykovu koncepci je tato skutečnost významná, protože umožňuje rozumět základní tendenci jeho teoreticko-praktického směřování. Metodologicky je mu nejbližší francouzský pozitivismus, který umožňuje stavět zkoumání na ověřitelných faktech, tedy na objektivní bázi. Na druhou stranu se ale pečlivě vyhýbá vlivu německé klasické filosofie a principiálně ji odmítá. Je pro něj příkladem subjektivismu, který ze sebe nedokáže vystoupit. Masarykův pozitivismus je ale doplněn o podstatnou stránku etickou. Žádoucí forma jednání Masarykovi vyplývá ze zvnitřněného vztahu k bohu a ze zodpovědnosti k vlastnímu svědomí. Masaryk navazuje na protestantská hnutí v tom, že odmítá vnější církevní autority a jejich představitele, a klade důraz na individuální odpovědnost vůči sobě, společnosti a transcendentnu (život sub speciae aeternitatis). Etickonáboženská dimenze, spolu s pozitivistickým přístupem, tvoří u Masaryka výchozí bod jeho kritik zavedených soustav. Tento étos proniká kritiky idealistických myslitelů (především Hegela30), a týká se rovněž kritiky Hegelova nejvýznamnějšího žáka Karla Marxe. Masarykův zájem o Marxe je motivován především otázkou, zda komunismus, resp. socialismus druhé poloviny 19. století, může pomoci vyřešit sociální problémy moderní doby. Masarykova motivace je tedy dána především řešením praktických otázek, v nichž vznikající socialistické strany začínaly hrát významnou roli. Masaryk za tím účelem studoval obsáhlou marxistickou literaturu a věnoval jí cyklus přednášek, které byly následně v roce 1896 publikovány ve dvousvazkovém díle.31 Z původního plánovaného třetího svazku však sešlo. Jeho cílem byla Masarykova vlastní koncepce řešení sociálních problémů vzniklých z konfrontace s marxismem. Nenapsání třetího svazku však ukazuje na Masarykovu motivaci pečlivého studia Marxova díla. Když byl s kritikou Marxe hotov, ztratil již patně o téma zájem32 a věnoval se jiným tématům souvisejícím s dobovou národní politickou praxí.33 30
Pro Masaryka je Hegel přihlášením se k organizaci pruského státu reakčním myslitelem.
31
Otázka sociální je hlavním pramenem Masarykových názorů o filosofii Karla Marxe. MASARYK, Tomáš Garrigue. Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické. 5. vyd., 3. čes. vyd. Praha: Čin, 1946, xvi, 423 s. MASARYK, Tomáš Garrigue. Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické. 5. vyd., 3. čes. vyd. Praha: Čin, 1946, 469 s. Masarykův zájem o Marxe motivovaný zejména politickou praxí je patrný i na stylu díla. Pro Otázku sociální je typický poznámkový styl psaní. B. Loewenstein rovněž upozornil na žádoucí kondenzaci díla, aby tak bylo zabráněno častému opakování, např. etického důvodu odmítnutí Marxovy soustavy. Viz. LOEWENSTEIN, Bedřich. Marx v Masarykově prizmatu. Sociologický časopis. 1998, roč. 34, č. 4, s. 407-408. 32
LOEWENSTEIN, Bedřich. Marx v Masarykově prizmatu. Sociologický časopis. 1998, roč. 34, č. 4, s. 408.
11
Soustavné řešení sociální otázky Masaryk nepodal. Jeho vlastní sociální doktrína a samotná kritika Marxovy koncepce však vysvítá z příležitostných glos a v kapitolách, kde autor otevřeně formuluje svůj názor. Masarykova kritika Marxe je pozoruhodná nejen z hlediska jeho pojímání problému, se kterými se společnost na konci 19. století potýkala, ale i z hlediska srovnání s předním německým sociologem Maxem Weberem. Při bližším pohledu vyplyne shoda tematického zaměření obou vědců. Je to předně empirické zaměření, které oběma poskytuje základ vědecké argumentace. Rovněž pozoruhodně shodná kritika moderních společenských a hospodářských poměrů a v neposlední řadě jejich soustavný zájem o Rusko a shodná diagnóza bolševické revoluce roku 1917 jako zdánlivého přechodu k demokratizaci ruské společnosti.34 Oba sociologové chápou svůj obor jako nástroj k aktivnímu formování politického směru. Nechtějí tedy omezovat své aktivity jen na akademickou půdu, ale aktivně vstupovat do politiky. Pro povahy tohoto typu tedy nebylo možné vyhnout se jednomu z hlavních politických a intelektuálních proudů doby, který chtěl svět nejen poznávat, ale i přetvářet a kriticky se s ním vyrovnat. U obou vědců je rovněž pozoruhodná shoda ve způsobu přístupu k Marxovi. I když marxismus odmítají, přiznávají mu zásluhu na formulování problémů doby.35 Masarykovu kritiku Marxe lze rozdělit v zásadě do dvou hlavních směrů, které tvoří následující podkapitoly. První směr se týká námitek obracejících se proti Marxově vědecké metodě zkoumání společenských jevů (4.2). Do druhého směru kritiky pak budou patřit námitky mající věcný charakter (4.3). 4.2 Metodologické námitky Masarykova kritika Marxe se opírá zejména o kritiku Kapitálu a Komunistického manifestu jako programového dokumentu komunistických stran. Obě tato díla charakterizuje metoda historického materialismu. Masaryk se ostře obrací jak proti historickému, tak proti materialistickému přístupu k sociální skutečnosti a nesouhlasí s názorem, že by právě metoda historického materialismu mohla pomoci vyřešit sociální problémy moderní společnosti. Historismus se jako metoda historického zkoumání vyvinul v Německu v průběhu 19. století a programově se vymezoval proti převládajícímu spekulativnímu charakteru německé klasické filosofie. Jeho ideálem bylo pozitivistické sbírání faktů a následná klasifikace a generalizace zákonitostí. Z pera historiků měl vzniknout obraz, který neměl být zatížen relativitou lidských norem. Historici historické školy tak chtěli vytvářet objektivní dějiny založené pouze na objektivní danosti faktů, čímž měla být vyloučena veškerá stránka 33
Následně vychází Palackého idea národa českého (1898) a Ideály humanitní (1901). Další významnější publikace jsou až z doby po první světové válce. 34 Weber kritizoval nevyvinutost ruské občanské společnosti, která jediná může prosadit smysluplnou parlamentarizaci. Nedostatečnou demokratizaci kritizoval i na německé společnosti. Masaryk předvídal, že odstranění cara nepovede k odstranění carismu. Krom toho odmítal revoluce principiálně, protože revoluce, jak ukazuje historie, nepřinášejí lepší poměry, než doby předrevoluční. 35 Srovnání Masaryka s Weberem, jejich shody a rozdíly, budou tématem kapitoly 5.
12
subjektivní nahodilosti. Marx tento historismus aplikoval na sféru hospodářské činnosti člověka a zaměřoval se výhradně na materiální poměry. Marxův historický materialismus je tedy metoda zkoumání skutečnosti, pro niž je typické sbírání faktů o hospodářské činnosti člověka a důraz na absolutní vliv hospodářských poměrů na společnost.36 Historismus v Marxově podání je Masarykovi především nekritický objektivismus. Marx kritizuje své idealistické předchůdce a místo toho staví do protikladu materialismus, který vše ideální podmiňuje. Nedokáže však pochopit relevantnost filosofických problémů kritizovaných myslitelů a řešení, které místo nich nabízí, nepůsobí na Masaryka jako řešení skutečná, ale spíše jako simplifikace problémů. Příkladem takového zjednodušení je pověstné Marxovo obrácení Hegelovy dialektiky z hlavy na nohy. Historický vývoj podle Hegela probíhá v zákonitých krocích podle dialektické metody teze-antiteze-synteze. Stane-li se tato metoda součástí materialistického přístupu, vzniká otázka, jaký je poznávací proces tohoto materiálního vývoje? Problémem ovšem je, že Marx na tuto otázku nepodává žádnou odpověď. V tomto smyslu filosofuje Marx způsobem, jako by neexistoval žádný Kant.37 Právě pojem syntézy je jedním z ústředních témat analýzy způsobů našeho poznání a na ní se ukazuje, že princip syntézy nemůže být dán nikdy s fenomény, ale musí jim předcházet. Tím, že Marx ignoruje problémy tohoto druhu, upadá do zjednodušení. Ty se spokojují s duchem čistě pasivním, což je stanovisko, které Masaryk opakovaně vyvrací. Marxovo objektivistické stanovisko tak podle Masaryka metodologicky vede k opomíjení problémů související s epistemologickými otázkami a v důsledku toho k nedůsledné nauce o poznání.38 Subjektivismus ve své filosoficko-idealistické podobě (v literární podobě jako romantismus) je Masarykovi příznakem krize moderního člověka. Masaryk chápe přes všechny detailní metodologické výtky Marxův historický materialismus jako reakci na spekulativnost idealistických filosofií a sentimentální romantismus.39 Jak bylo řečené shora, Masaryk německému idealismu vytýká, že člověka uzavírá do sebe a nutí ho hledat jistotu sám v sobě, což mu umožňuje stanovit diagnózu moderního člověka: moderní člověk je nemocný, nespokojený a pochybovačný. Důsledkem moderní nemoci je masově se objevující sebevražednost. Marx představuje Masarykovi zdravého člověka, který je objektivistou par excellence. „Marx je nejen ultrapositivista, nýbrž také ultraobjektivista. Ze strachu před subjektivním, individuálním, chce mít absolutně objektivní kritérium jistoty a domnívá se, že
36
Spor o historismus je velkým tématem filosofie 19. a 20. století. Max Weber proti historismu staví ideální typy a otevřeně jim přiznává hodnotovou zatíženost. Martin Heidegger se obrací proti historismu a navrhuje místo domněle objektivní metody nutnost uznání hermeneutického kruhu. Pro H.G.Gadamera je vyrovnání se historismem hlavním podnětem pro napsání Pravdy a metody. 37 MASARYK, Tomáš Garrigue. Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické. 5. vyd., 3. čes. vyd. Praha: Čin, 1946, s. 83. 38 Tamtéž. 39 Tamtéž, s. 115.
13
je nachází v historii (…). (…) objektivní dialektický proces vývojový je vlastním a pravým obsahem světa a světové historie – nikoliv vědomí individuální.“40 Dokladem Marxova objektivismu je jeho teorie hodnoty. Hodnota zboží je podle Marxe vytvářena prací a je odvozena od množství času potřebného k produkci daného zboží. Hodnota jako práce uložená ve věcech dokládá, že Marx chtěl i teorii hodnoty založit objektivisticky. Marxovým metodologickým zájmem je zbavit se všeho subjektivního a z emocí mu podle Masaryka zůstává jen zlost na společnost, kterou chce revolucionizovat. V tomto smyslu je Marx, spíše než filosofem kázajícím morálku, praktickým politikem.41 Důsledkem Marxova objektivismu je metodologický redukcionismus, protože omezil oblast zkoumání na hospodářské poměry, jimž přiřknul zásadní funkci vysvětlujícího prvku ve společenských vědách. Jeho přístup je příkladem koncepce, v níž hospodářské poměry hrají klíčovou roli, protože kauzálně determinují všechny ideální fenomény a společenské poměry. V tomto smyslu je Marx zastánce panekonomismu. „Tyto (asubjektivní - pozn. autor) poměry musí být ovšem pojímány materialisticky, musí být hmatatelné – materialismus historický je tedy u Marxe materialismem ekonomickým (…) Jeho objektivism a naturalism je tak krajní, že se mu mimo činnost hospodářskou všecka ostatní činnost ztrácí (…).42 Redukce oblasti zkoumání na hospodářské poměry má pro Masaryka rovněž důsledky v nepostradatelné oblasti etiky. V Marxově koncepci odhaluje skrytý rozpor, který spočívá na jednu stranu v odmítání etiky jako pouhé ideologické nadstavby, na druhou stranu je ale Marx usvědčován z etického základu svého díla. Jeho revoluční étos je totiž také hodnotou, zasazující se o spravedlivější sociální uspořádání. Masaryk tak Marxovu koncepci aplikuje na sebe samu a dochází k závěru, že je v rovině hodnot vnitřně nekonzistentní s vlastní metodou. Marxova koncepce je sice programově amoralistická43, její amoralismus se ale vyskytuje pouze na deklaratorní úrovni. Při bližším studiu se ukazuje, že Marxovo dílo je neseno idejemi, což má jasně svědčit proti tezi o odvozenosti ideálního (svobodného jednání) z materiálních poměrů (determinující složka). I Marxovo dílo ukazuje, že původnější než materiální poměry je individuální hodnota. „Ale nepovedlo se mu to (vytvoření amorální soustavy – pozn. autor), a to prostě proto, že je to vůbec nemožné. Extrémní pozitivism a objektivism je nemožný sám v sobě. Člověk nemá jen trpný mozek, ale i srdce (…).44 Kromě toho, že Marx postuluje sociální fenomény jako výsledky materiálních poměrů a metodologicky redukuje oblast vědeckého zájmu na ekonomické jevy, koncipuje sociální 40
Tamtéž, s. 155. Tamtéž, s. 117. 42 Tamtéž, s. 156. 43 Tamtéž, s. 157. 44 Tamtéž, s. 157. 41
14
vědu na přírodovědeckém základě. Společenské procesy se tak v Marxově koncepci převádí na procesy mezi neosobními ekonomickými třídami, jejichž dynamika je určována vzájemným kauzálním působením. Marxismus metodou historického materialismu učinil z kulturních fenoménů přírodní proces. Tím setřel rozdíl mezi humanitní a přírodní vědou, zatímco je třeba oba druhy věd podle Masaryka oddělovat. Pro společenské vědy musí platit metoda, která je přiměřenější podstatě předmětu zájmu.45 Pro společenské vědy jsou typické zvláštnosti, z nichž musí sociolog vycházet při popisu společenských fenoménů. „Zákony sociální a historické, zákony společenské organizace a vývoje společnosti lidské musejí být stanoveny přísným studiem té lidské společnosti a její historie samé (…) Příroda podává sociologovi nanejvýše analogie (…) své zákony musí sociolog a historik vyčíst z přímého studia společnosti, z přirozenosti její organizace a jejího vývoje.“ 46 Masaryk se staví otevřeně proti Marxově koncepci historického vývoje a třídního boje jako přírodnímu procesu. Jediná přípustná metoda je mu respekt k individuálním podmínkám společností, přičemž zákony lze postulovat jen na základě pozorování jednotlivých společností. Zatímco Marxovi se dějinný vývoj redukoval na boj dvou antagonistických tříd, je podle Masaryka nutné sledovat i specifickou povahu organizace různých společností. Místo toho Marx nahradil společenskou skutečnost materiálně determinovaným historickým procesem, v němž jednotlivec nemůže hrát žádnou aktivní roli. Masaryk tedy Marxovi vyčítá, že nerespektuje specifickou povahu sociologie, když ji převádí na přírodní vědu. Tento metodologický postup, spočívající v přebírání přírodovědných pojmů do sociologie, podle Masaryka poukazuje na mladost historického materialismu. Dopouští se, tak jako jiné mladé vědy, sice pochopitelného omylu, nesmí ale zůstat bez povšimnutí, že se směšováním pojmů z různých oborů jedná o metodologickou chybu.47 Marxův historický materialismus se tak v Masarykových očích jeví jako redukční koncepce, která se nedokáže zbavit svého jednostranného, abstraktního a utopistického charakteru. Jeho ambice vysvětlovat všechny kulturní fenomény zůstává z metodologického hlediska nenaplněna, neboť se společenská skutečnost nevyčerpává ekonomickými vztahy. Marxova teorie je tak Masarykovi nanejvýš výkladem hospodářského vývoje.48
45
Přestože Masaryk nehovoří výslovně o hermeneutice, uvědomuje si rozdíl mezi faktem a interpretací faktu. Smysl ve faktech není nikdy obsažen, proto historismus ani materialismus nedokáže historickou zkušenost pochopit. 46 Tamtéž, s. 108. 47 Tamtéž, s. 198. 48 Tamtéž, s. 195.
15
4.3 Věcné námitky Masaryk zpochybňuje Marxovo učení i v případě jeho základního kamenu, nauky o základně a nadstavbě. Podle této nauky je všechno ideální, mj. etika, právo, náboženství, výsledkem materiálních poměrů. Mezi základnou a nadstavbou Marx postuluje přímý kauzální vztah. Masaryk se ptá, jak je tato nauka dokazována a na základě studia Marxova díla dovozuje, že ji německý myslitel nikde nedokazuje.49 Tvrzení historického materialismu, že náboženství jsou transformované hospodářské poměry předpokládá podle Masaryka analýzu, která vykáže, jak jsou hospodářské poměry přítomné v náboženských idejích. Taková analýza však u Marxe chybí. Marx rozpracovává metodickou intuici, aniž by její výsledky hlouběji analyzoval. Masarykovi ale nejde o to upřít Marxovi náhled, že mezi náboženstvím (ideologií vůbec) a hospodářstvím není žádný vztah. Jádrem námitky je skutečnost, že historický materialismus identifikuje ideologii a ekonomii. Dokázat ale identitu ekonomie a ideologie nejde50, stejně tak jako nebylo možné naplnit metodologickou amoralitu historického materialismu. Konkrétně je Marxovi vytýkáno, že interpretuje reformaci materialisticky.51 Masaryk uznává, že reformace měla své hospodářské důsledky. Česká reformace je ale Masarykovi protipříkladem, který vyvrací historický materialismus v tom, že její původ sahá daleko do minulosti a nemůže být vysvětlena z dobových ekonomických poměrů. Reformátorské hnutí usilovalo o skutečnou nápravu života a v tomto smyslu se jedná o hnutí etické a náboženské, nikoliv hospodářské. Z hlediska hospodářství není náboženská horlivost reformátorů nijak uchopitelná. Navíc celkový vývoj náboženského myšlení, od polyteismu, přes monoteismus, židovství, katolictví, až k protestantismu, se nedá pochopit prostřednictvím ekonomického pojmového aparátu. Protestantismus tedy podle Masaryka nelze nijak odvodit z hospodářských poměrů. Historický materialismus si jednosměrným kauzálním směrem od hospodářských poměrů k nadstavbové ideologii zavírá dveře v porozumění celé moderní doby. Na jeho základě není možné vysvětlit například rozdíly v chování mezi katolickými a protestantskými národy. V souvislosti s hospodářským chováním přiznává Masaryk reformovaným národům větší míru pracovitosti a příčinu nachází v úsilí o samostatnost a stálost protestantů. Tato vlastnost nemá nic společného s hospodářskými poměry samotnými. Skutečnost se jeví spíše opačně, totiž, že etika a náboženství stojí v základu hospodářského chování. „Nejen moderní hospodaření, také moderní hospodářská teorie, ekonomika je plodem ducha protestantského (…) Marxism sám je protestantský (…) Historický materialism
49
Tamtéž, s. 182. Tamtéž, s. 184. 51 Tamtéž s. 194. 50
16
neuznává vlivu náboženství a ´ideologie´ vůbec, a proto není s to, aby pochopil duchovní hnutí a celé utváření nové doby.“52 Marx na základě představy o fungování kapitalistického systému předpokládal, že musí nutně dojít k rozdělení společnosti na malé procento kapitalistů a většinu pauperizovaného dělnictva. Kapitál se měl postupně koncentrovat v rukou ekonomicky nejsilnějších, zatímco ekonomicky slabším byla přisouzena role vykořisťované většiny prostřednictvím produkované nadhodnoty. Podle Masaryka však statistická skutečnost, že nedošlo k takovému stavu, ukazuje na nesprávnost Marxovy nauky o koncentraci kapitálu a nauky o nadhodnotě. Masaryk z toho důvodu upozorňuje na revizionistické výzvy sociálnědemokratických politiků k opuštění Marxových požadavků a k postupné demokratizaci státu.53 Rovněž představa, že postupná koncentrace kapitálu vytváří předpoklady pro budoucí socialistické uspořádání, Masaryka nepřesvědčuje. V existenci akciových společností nevidí Masaryk nic komunistického. Naopak, akciové společnosti se vyvinuly a fungují v rámci soukromohospodářského systému. Masarykova teoretická kritika cílí i na oporu komunistické revoluce, tj. dělnictvo. Tato třída je u Marxe konstruována abstraktně podle zákona negace a je stavěna do opozice vůči třídě kapitalistů. Podle Masaryka ale není možné dělnictvo chápat jako jednolitou třídu, ale diferencovaně jako sdružení, prosazující své vlastní různé zájmy. Různost zájmů mezi skupinami dělníků je dána růzností vzdělání, nebo příslušností k určitému segmentu hospodářství. Je třeba rozlišovat mezi dělnictvem zemědělským, které statisticky narůstá a dělnictvem továrním. Místo rozlišování ale Marx postuluje jednotlivou masu dělníků, které má spojovat jediný zájem.54 Takové počínání je pro Masaryka znakem přinejmenším metodické slabosti, či přímo metodického primitivismu. Přes všechny tyto kritiky Masaryk připouští, že část moderního kapitalismu charakterizuje Marx správně. Marx ovšem vytváří dojem, jakoby za veškerou moderní bídou stál kapitalismus a nepřihlíží přitom ke skutečnosti, že bída je rovněž problémem nekapitalistických zemí (např. v Rusku či v Indii) a to i přes existenci společného vlastnictví.55 Marx podle Masaryka křivdí kapitalistům tím, že se obrací jen proti nim. Místo toho staví do kontrastu pracující občanstvo, které je nuceno živit ty, kteří žádnou skutečnou činnost nevykonávají. Svou kritiku Masaryk směřuje do řad úředníků státní správy, vojenské úřednictvo, církevní hodnostáře, akademiky, redaktory novin a příživníky soukromých podniků a závodů.56 Tím, že Marx chápe kapitalisty jako abstraktní typ v rámci neosobního 52
MASARYK, Tomáš Garrigue. Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické. 5. vyd., 3. čes. vyd. Praha: Čin, 1946, s. 204.
53
MASARYK, Tomáš Garrigue. Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické. 5. vyd., 3. čes. vyd. Praha: Čin, 1946, s. 379.
54
Tamtéž, s. 232. Tamtéž, s. 380. 56 Tamtéž, s. 382. 55
17
systému, nedokáže v nich vidět pracujícího podnikatele a zaměstnavatele. Určité jevy, jako např. lichvu, kritizuje Marx oprávněně. Protože však důsledně nerozlišuje, podává pokřivený obraz socioekonomických tříd. Masarykovým důvodem kritiky Marxovi soustavy bylo vyrovnat se s vlivným proudem, který se zabýval řešením akutních sociálních otázek doby. Vlastní soustavnou koncepci sice Masaryk nepodává, přesto ale v některých pasážích autor vystupuje z rozboru marxismu a formuluje vlastní stanovisko. Na základě těchto pasáží je možné konstatovat, že Masaryk socialistou nebyl. Odmítal kolektivizační tendence socialistických stran, měl však ideově blízko k programu sociální demokracie. Masarykovo stanovisko dobře vystihuje následující citát, kterým se uzavírá Masarykova věcná kritika Marxe. „Nedovedu se rozehřát pro centralizaci hospodářskou, stojím v politice i v hospodaření o samosprávu a o federaci. Socialism státní nemám za žádoucí, musí se organisovat samostatná, na státě nezávislá správa hospodářská. Uznávám užitečnost konkurence. Reformy sociální pokládám za nutné. Abych označil směr té reformy, uvádím (mimo reformy obecně uznané, jako například zavedení daně progresivní): (…) uznání legálního existenčního minima. V jednotlivostech je třeba zrušit všelikou lichvu (…), je na čase omezit právo dědické. (…) doplnit a zdokonalit dělnické pojištění, zákonodárství sociální má (…) úkol v odstraňování nezaměstnanosti. (…) dozor státní a hospodářský opírající se o sociální statistiku (…) je také třeba uvědomělejší politiky populační.“57 4.4. Perspektiva Masarykovy kritiky Masarykova perspektiva filosofie Karla Marxe je charakteristické dvěma základními hledisky. První spočívá v odmítnutí metodologie historického materialismu. Masaryk odmítá jak Marxův historismus, který je mu vypjatým pozitivismem, tak materialismus. Pro Masaryka jako člověka založeného eticky a nábožensky je nepřijatelná představa, že by ideje obecně byly kauzálně determinovány ekonomickými poměry. Na jednu stranu je mu sympatický pozitivismus obsažený v Marxově soustavě, je mu ale pozitivismem beze smyslu. Materiální stránka lidské společnosti má podle Masaryka vliv na chod společnosti a život jednotlivce, nelze ji ale identifikovat s materiálními poměry. Marx zužitkováním této metody vědecky vyrostl, dopouští se ale i nepříznivého znásilňování reality. Navíc rozdělením společnosti na ekonomické třídy eliminoval z dějin jednotlivce. Masaryk ale uznává podíl jednotlivce na formování dějin a jako příklad mu slouží náboženští reformátoři. Druhá perspektiva je tak bytostně etická. Marx se pokouší o vytvoření amorální soustavy. Tím se však dostává do konfliktu sám se sebou, neboť je jeho teorie nesena étosem spravedlivé společnosti. Toto Masaryk uznává, byť základní teze odmítá a na základě této kritiky útržkovitě formuluje vlastní program řešení otázky sociální.
57
MASARYK, Tomáš Garrigue. Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické. 5. vyd., 3. čes. vyd. Praha: Čin, 1946, s. 23-24.
18
5. Srovnání Weberovy a Masarykovy kritiky Marxe Při srovnávání kritiky Marxe jak z pera M. Webera, tak T. G. Masaryka vyplývá zejména pozoruhodná shoda zaměření jednotlivých kritik. Jak Weber, tak Masaryk odmítají Marxovu soustavu v základních tezích a považují ji za utopii. Kde je to ovšem možné, nezapomenou vyjádřit uznání vůči dílu vlivného myslitele. Oba dva dávají Marxovi částečně za pravdu v jeho kritice kapitalismu, shodně ale odmítají jeho radikální řešení jako diletantský přístup. Na Marxovi shodně kritizují historicko-materialistickou metodologii, nauku o pauperizaci společnosti, požadavek socializace soukromého hospodářství a v neposlední řadě marxistickou převoditelnost ideologie na hospodářské poměry. Mají tendenci opakovaně proti Marxově abstraktní teorii stavět reálnou společnost s jejími spletitými problémy. K tomu jim slouží detailní práce se statistikami.58 Uznávají vliv člověka na hospodářskou praxi. Protestantismus přestavuje pro oba sociology nový způsobu hospodářského řízení.59 Pokud jde o otázku hodnot, pak teorie oběma sociologům nemůže být bezhodnotová. Hodnotami je zatížen Weberův ideální typ, Masaryk zase požaduje „hermeneutiku“ faktů. Shodně Marxovi materialismu vyčítají, že filosofuje, jako by nebylo Kanta, tj. že přehlíží základní epistemické otázky a upadá do zjednodušujících koncepcí. Nakonec, oběma sociologům, jako sympatizantům liberálních hodnot rovněž nevyhovuje konzervativní zaměření Marxovy filosofie. Přes tyto pozoruhodné shody je ale třeba upozornit i na podstatné rozdíly. Metodologicky uchopuje Weber Marxovy teorie jako ideální typy, tj. teoretické konstrukty, jimiž je porovnávána skutečnost. Masaryk je metodologicky pozitivista. Neposuzuje ale marxismus jen z hlediska empirických dat, ale výrazně i z hlediska náboženského a etického. Pro Webera by Masarykova kritika byla patrně příliš moralistní. Namísto odmítání marxismu z etických důvodů je kritika M. Webera spíše sociologickou korekcí Marxových ideálnětypických konstrukcí. A konečně, přestože oba myslitelé kritizují byrokracii, u Webra je tato kritika centrálním bodem teorie a spatřuje v něm nebezpečí demokratizace společností. Pro Masaryka není byrokracie strukturálním společenským problémem souvisejícím s moderním kapitalismem.
58
Marxovu teorii o pauperizaci společnosti shodně vyvrací statisticky. Masaryk referuje o vlivu protestantské mentality na hospodářské chování o sedm let před tím, než M. Weber vydal svou studii o vlivu protestantské etiky na vznik moderního kapitalismu. Přestože příčiny určují rozdílné (Weber vidí příčinu vzniku moderního kapitalismu v asketické morálce, zatímco Masaryk v determinismu protestantů k nezávislejšímu životu), intence textů je shodná.
59
19
6. Závěr Tato práce si kladla za cíl popsat kritiky filosofie Karla Marxe dvou současníků přelomu 19. a 20. století. Nejprve byly tématem rozboru námitky M. Webera vůči Marxově metodologii. Ty chápaly hlavní význam Marxovy filosofie v ideálně-typickém charakteru jeho teorií. Jako teoretický konstrukt slouží podle Webera porovnávání teorie a skutečnosti. Přestože Weber Marxovy teorie odmítá, vidí jejich význam v popisu problémů, které přináší moderní průmyslová společnost, založená na kapitalistickém způsobu hospodářství. Metodologické kritice se věnovala i kapitola o Masarykově chápání Marxe. Hlavním bodem kritiky byla nedokazatelnost vztahu materiálního a ideálního, i když Masaryk připouští, že ekonomické poměry mohou mít na ideologii vliv. U obou myslitelů byly pojednány i věcné námitky související s Marxovými teoriemi. Závěrem práce bylo srovnání kritik M. Webera a T. G. Masaryka a konstatování shod a rozdílů přístupu obou myslitelů přelomu 19. a 20. století.
20
Literatura:
GIDDENS, Anthony. Sociologie. Vyd. 1. Praha: Argo, 1999, 594 s. ISBN 80-720-3124-4. HOLZHEY, Helmut a Wolfgang RÖD. Filosofie 19. a 20. stol. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2006, 515 s. ISBN 80-7298-178-1. LOEWENSTEIN, Bedřich. Marx v Masarykově prizmatu. Sociologický časopis. 1998, roč. 34, č. 4, s. 403-415. MARX, Karl. Kapitál: kritika politické ekonomie. 6. vyd., ve Svobodě 2. Praha: Svoboda, 1978, 845 s. MARX, Karl. Kapitál: kritika politické ekonomie. 3. vyd. Praha: Svoboda, 1980, 455 s. MARX, Karl a Friedrich ENGELS. Komunistický manifest: Faksimile prvního čes. vydání komunistického manifestu na české půdě. 1. vyd. Brno: Blok, 1973, 176 s. MASARYK, Tomáš Garrigue. Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické. 5. vyd., 3. čes. vyd. Praha: Čin, 1946, xvi, 423 s. MASARYK, Tomáš Garrigue. Otázka sociální: základy marxismu filosofické a sociologické. 5. vyd., 3. čes. vyd. Praha: Čin, 1946, 469 s. MUSIL, Jiří. Masarykova Otázka sociální, socialismus a soudobý komunitarismus. Sociologický časopis. 1998, roč. 34, č. 4, s. 391-402. OTTMANN, Henning. Geschichte des politischen Denkens: von den Anfängen bei den Griechen bis auf unsere Zeit. Stuttgart: J.B. Metzler, c2010, xii, 540 s. ISBN 978-347-6016331. ROCHOW, James Fulcher. Aus dem Engl. übers. von Christian. Kapitalismus. 2. Aufl. Stuttgart: Reclam, 2011. ISBN 978-315-0188-767. ŠRUBAŘ, Ilja. Max Weber a Tomáš Garrigue Masaryk. Sociologický časopis. 1998, roč. 34, č. 4, s. 417-426. WEBER, Max. Metodologie, sociologie a politika. 2., opr. vyd. Překlad Miloš Havelka. Praha: Oikoymenh, 2009, 351 s. Knihovna novověké tradice a současnosti, sv. 27. ISBN 978-8072983-896. WEBER, Max. Schriften zur Sozialgeschichte und Politik. Stuttgart: Reclam, 1997. UniversalBibliothek, 9646. ISBN 978-3150096468.
21
