JÁ MEZI CECKOUNY
VŠECHNO JE NEJDŘÍV POPRVÉ
Marek, Míša, Zdenka a já jsme byli k odchodu nachystaní hned. Protože jsme se po večeři plánovaly vrátit zpět na loď, vystačily jsme si s tím, co už jsme na sobě měly. Marek se sice na diskotéku chystal, ale ani jemu nevadilo být v plátěných kraťasech a tričku s krátkým rukávem. Čekali jsme na molu před naším katamaránem a během chvilky se k nám připojily i Mirka a obě modelky. Mirka si dopoledne ve městě pořídila moc pěkný, tmavě zelený overal bez rukávů. Vzala si ho teď na sebe a byla v něm neskutečně sexy. Bety si oblékla krátké, barevné šatičky, které těsně obepínaly její tělo a vyzdvihovaly její vnady. I Renatě s Alenou to moc slušelo. Byly jako duo „black and white“. Alena měla na sobě krátké bílé šaty a bílé boty. Její outfit náramně kontrastoval s jejími tmavě hnědými vlasy, které se díky svojí délce téměř dotýkaly konce jejích šatů. Renata si, ke svým blond vlasům, naopak oblékla krátké černé šaty a černé boty. Díky svým křehkých a ladným figurám vypadaly jako dvě víly. Zase na sebe okamžitě strhly pozornost posádek všech okolních lodí. Já jsem si s sebou navíc vzala jenom svojí „cestovní kabelku“. Byla to malá červená kapsička se šňůrkou na krk. Petr mi ji zhotovil už loni, než jsem prvně vyrážela na katamarán. Ušil ji z kapsy džín, které byly už na vyhození. Přestože byla malá, vešlo se mi do ní všechno potřebné. Telefon, cigarety, zapalovač, pas a peníze. Nic víc jsem u sebe mít nepotřebovala. 1
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Během čekání na molu, kdy si Bety s Renatou a Alenou vyměňovaly svoje emoce ohledně různých módních značek, jsem se přidala do jejich hovoru se slovy: „Holky, podívejte se na mojí novou Pradu.“ Jakmile Bety zaslechla slovo „Prada“, zbystřila svoji pozornost a začala natahovat krk, aby ji spatřila. Já jsem jí před oči strčila svoji červenou kapsičku ušitou z džín a začala jsem se smát jejímu výrazu. I Bety se musela začít smát a situaci komentovala: „Teda, Nikolko, to jste mě fakt nachytala. Zároveň ale musím říct, že ta vaše Prada je fakt luxusní.“ Už nějakou dobu jsme byli všichni připraveni k odchodu, ale stále jsme čekali na Soňu. Byla už tři čtvrtě hodiny zavřená v kajutě a já jsem si nedokázala vysvětlit, co se sebou takovou dobu může páchat. Jisté bylo, že se chtěla udělat co nejkrásnější, aby mohla zazářit v nočním víru maloměsta. Marek měl stále větší hlad a začínal být hodně netrpělivý. Šel se za Soňou do kajuty podívat, ale vrátil se slovy: „Ještě prý chvilku holky.“ Byla jsem až překvapená, jak je vůči Soně najednou trpělivý a ohleduplný. Jindy už by tohle nekonečné čekání nevydržel a šel by prostě napřed. Evidentní bylo, že se hodně ovládá před svými zaměstnankyněmi a snaží se nevyvolávat žádné zbytečné konflikty. To bylo dobře, ale musela jsem obdivovat jeho nervy. V tu chvíli už ale další čekání psychicky nevydržela Mirka, ani Bety a rozhodly se jít napřed. Renata s Alenou se přidaly k nim. Mirka nám dost otráveně oznámila: „Jdeme napřed k východu z maríny. Budeme čekat u sprch.“ Za další čtvrt hodinu vylezla Soňa na palubu. Její tmavomodrý overal by jí býval slušel ještě víc, kdyby na ní zůstalo více ženských tvarů. Díky svému hubnutí teď působila spíše jako šlachovitý kluk. Byla pěkně načesaná, ale obličej měla vymalovaný a nadermakolovaný tak, že vypadala minimálně o pět let starší. V duchu jsem si pomyslela: „tak tohle zabralo tolik času?“ Nikol Kariková
2
JÁ MEZI CECKOUNY
Nejpodstatnější ale bylo to, že jsme mohli konečně vyrazit. Soňa se na svých vyšších podpatcích chytla Marka za paži, aby chůzi v pohodě zvládla a já se Zdenkou a Míšou, jsme se vydaly za nimi. Hurá za vytouženou potravou! Když jsem zezadu Soňu s Markem pozorovala, uvědomila jsem si, že mi vlastně připadají jako docela vtipná dvojice. Marek vypadal tak, jak běžně vypadají lidé na dovolené u moře, ale přesto mu to přirozeně slušelo. Soňa mi v tu chvíli vedle něho připadala trošku jako z jiné planety. Nevím, co by lépe vystihlo můj momentální pocit, než hláška, kterou používala občas moje babička, když se moje mamka nalíčila svými stíny z Tuzexu a oblékla si černé blýskavé kalhoty s laclem, ve kterých vyrážela na pařby. Babička si pak vždycky neodpustila komentář: „Zase máš na sobě ten kurví kroj?“ Někdy dokázala používat dost svérázná přirovnání. Došli jsme na konec mola, když jsme najednou zaslechli bujarý smích a volání našich jmen. Rozhlíželi jsme se, odkud to přichází a najednou jsme spatřili Mirku, Bety, Renatu a Alenu na palubě jedné z cizích zakotvených plachetnic. V ruce držely skleničku s nějakým červeným mokem a družily se s dvěma statnými, vitálními pětapadesátníky. Jednomu z nich plachetnice patřila. Všichni na nás sborem volali: „Hej, tady jsme. Pojďte k nám. Pojďte za námi!“ Dívali jsme se na ně jako na fatu morgánu a nechápali jsme, jak rychle se holky na cizí lodi zabydlely. Trošku nesměle jsme také vstoupili na palubu, ale v tu chvíli jsme se na záď všichni sotva vešli. Přijali jsme skleničku vína, abychom neurazili, ale viděla jsem na Markovi, že by opravdu rád pokračoval v cestě do města a už se někde najedl.
3
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Holky na svůj hlad zřejmě už zapomněly a natřásaly se tak, že se s námi natřásala celá loď. Oba chlapíci byli příjemní a sympatičtí. Jeden spíš mlčel a pozoroval dění okolo sebe, ale druhý byl dost společenský a upovídaný. „Mám Čechy moc rád. Vůbec mám rád lidi,“ rozplýval se. Napil se s chutí červeného vína, zamlaskal a pokračoval: „Všichni jsme tady proto, abychom žili a milovali.“ Jeho slova mi v tu chvíli zněla jako rajská hudba. Připadal mi fajn kontakt s jakoukoliv bytostí, která nekonverzuje jenom o nejnovějších módních trendech a svých byznys plánech. Bety byla naprosto euforická. Ještě než jsme dorazili, si totiž stihla s povídavým chlapíkem domluvit rande v Dubrovníku. Do Dubrovníku jsme měli nakonec dorazit v pátek a tihle pánové už tam měli být s lodí také. Ten akčnější má prý v Dubrovníku svoji vinici. No, možná i manželku! Každopádně ale věnoval Bety svojí vizitku se slovy: „Až budeš v pátek v Dubrovníku, tak zvolej. Ukážu ti vinici a můžete u mě i přespat, kdybyste chtěli.“ Bety byla v sedmém nebi a vykřikovala: „Chápete to! Projevil o mě zájem, i když se mnou byli na palubě modelky. Dal přednost mě. Chápete to!“ Její sebevědomí dostalo v tu chvíli novou šťávu a to bylo moc dobře. Hlavou mi proletělo: „že by lusknutí pro Alžbětku?“ Rozloučili jsme se s novými přáteli a vydali se konečně z maríny pryč. Šli jsme podél pobřeží, kde byla spousta restaurací. Některé byly naplněné lidmi k prasknutí a jiné byly úplně prázdné. Působilo to zvláštním dojmem. Nás bylo celkem devět, a tak bylo zapotřebí najít alespoň dva volné stoly vedle sebe. Po chvíli bloumání jsme zasedli do jedné poloprázdné restaurace, u moře. Dva stoly jsme srazili k sobě, usadili se a otevřeli jídelní lístek, který nám mezitím číšník přinesl.
Nikol Kariková
4
JÁ MEZI CECKOUNY
Jen co se dostal jídelní lístek do rukou Soně a otevřela ho, tak nahlas okomentovala to, co tam objevila: „Miláčku, tady je to strašně moc drahý.“ Podívala se rozčarovaně na Marka, který nebyl očividně z jejích slov nadšen. Bylo vidět, jak urputně přemýšlí nad tím, jak má vzniklou situaci vyřešit. Za pár vteřin řekl: „ Takže změna. Každej si tady za sebe zaplatí sám.“ Holky, které byly v tu chvíli z náhlé změny logicky zaskočené, se nezmohly na jediné slovo, ale bylo vidět, že propadly chvilkové panice. Chtěly se najíst, protože už měly hlad, ale žádná z nich nehodlala utrácet za večeři nesmyslné sumy, které teď v jídelním lístku ve svých rukách viděly. Nečekala jsem dál na nic a rozhodla se situaci řešit: „Jestli je to tady nesmyslně drahý, tak tady přece nebudeme, ne?“ Marek se při mých slovech začal hroutit a nejspíš trochu potit. Obával se trapasu, že bude muset odejít a bude vypadat, že si to tam „nemůže dovolit“. Před kým? My už to přece víme. Začala jsem se náramně bavit a pokračovala jsem: „To, že nemají vystavenej jídelák a nemohli jsme se předem podívat, co a za kolik nabízí, není naše chyba. U vás si taky nekoupí nic ten, komu se nebudou vaše ceny zamlouvat. Půjde prostě jinam. Tak to přece je a tudíž se zvedáme okamžitě od stolu a odcházíme.“ Během svého monologu už jsem se od stolu skutečně zvedala a gesty rukou jsem k tomu vybízela i ostatní. Holky se začaly zvedat se mnou. Dívaly se na mne sice pohledem, jako kdybych se je snažila zhypnotizovat, nebo spadla z vesmíru, ale zároveň na nich byla vidět vděčnost a úleva. Znovu jsem se otočila na vytřeštěného Marka a zmatenou Soňu a zeptala se jich: „Vy tady budete sedět dál?“ Nezbývalo jim nic jiného, než se zvednout a následovat nás.
Nikol Kariková
5
JÁ MEZI CECKOUNY
Jen co jsme opustili prostor venkovní restaurace, tak ke mně Marek doslova přiběhl. Byl celý přikrčený a obtočil svoji paži okolo mojí. Vypadalo to, jako by potřeboval mít pocit, že je „pod křídlem“. Měl naprosto nezvyklý výraz, ve kterém se mísil smích, provinilost a určitý údiv. Údiv nad sebou samým, že dokázal odejít. Držel se mě jako klíště, naklonil se a napůl šeptem mi říkal: „Niky, to jsem ještě nikdy neudělal, abych odešel odněkud z hospody, když už jsem měl v ruce jídelák.“ Připadal mi v tu chvíli roztomile vyplašený a musela jsem se upřímně smát: „ No vidíš, všechno je nejdřív poprvé. A fakt nevím, proč bych si měla dávat něco tam, kde to nesplňuje moje očekávání, nebo možnosti? Na tom já osobně nevidím vůbec nic špatnýho, ani divnýho. Daleko víc divný mně osobně připadá, pozvat holky na večeři a pak jim u stolu říct, ať si to zaplatí samy. To pro mne byl daleko větší trapas, než odejít. Navíc trapas vůči lidem, se kterými budeš trávit další čas, na rozdíl od číšníka, kterého už v životě vidět nemusíš.“ Bylo zapotřebí vymyslet, kam ale půjdeme jinam. Renatu s Alenou napadlo, že bychom mohli jít do restaurace, kde si odpoledne dávaly pizzu. Nechtěly si dávat pizzu znovu, ale těšily se, že se tam budou moct zase připojit na internet, který jim na lodi dost scházel. Pizzu měli skutečně za rozumné peníze, ale bohužel neměli nic jiného. Na pizzu neměl skoro nikdo chuť a už vůbec ne Marek, který ji měl už odpoledne. Takže následovala další „zvedačka“ od stolu a já jsem se musela smát už nahlas a neodpustila jsem si poznámku směrem k Markovi: „No vida, jak si to pěkně za jeden večer natrénujeme. Příště už to dáš, Marku, úplně na pohodu, viď?“ 6
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Jelikož nebyla Korčula tak rozlehlá, ocitli jsme se najednou znovu u kostela, v kamenném podloubí, kde jsme odpoledne seděli a pak fotili. Číšník se k nám hned hrnul jako ke starým známým. S velkým úsměvem na rtu už z dálky mával. Než jsme se usadili ke stolům, tak se ho Marek rovnou zeptal: „Máte tady i něco k jídlu?“ Číšník souhlasně kývl hlavou. „A máte kalamáry?“, sondoval dál Marek. „Máme“, zněla číšníkova odpověď. Tím bylo rozhodnuto, že už se nikam dál nehneme. Jakmile Soňa s Markem otevřeli jídelní lístky, tak se ohromně zaradovali. Měli kalamáry i jiné ryby a ještě k tomu za standardní ceny. Marek objednal jídlo pro všechny. Shodli jsme se, že si nebudeme objednávat každý něco jenom pro sebe, ale raději si vytvoříme vlastní švédský stůl. Jen Zdenka s Míšou o kalamáry vůbec nestály, a tak pro ně Marek objednal špagety. My ostatní jsme si během chvilky začali pochutnávat jak na kalamárech na rožni, tak i na obalených a usmažených. K téhle pochoutce Marek objednal hranolky, brambory a zeleninový salát. Já jsem si konečně na kalamárech taky pochutnala, a to aniž bych je musela vykuchávat. K jídlu jsme popíjeli bílé víno. Ze mě sotva stihla vyprchat ta odpolední dávka, a už jsme zase pokračovali. Krása! Byla jsem příjemně najezená. Moje chuťové buňky zažily skutečný koncert a celkově jsem se cítila skvěle. Z Marka byla cítit spokojenost a bylo vidět, že se začíná uvolňovat a užívat si „klidu“ pevniny. Katamarán byl zakotvený v přístavu a on se mohl alespoň na chvíli částečně zbavit zodpovědnosti. U stolu panovala výborná atmosféra a všichni měli dobrou náladu.
7
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Přesto zničehožnic padla nečekaná deprese na Zdenku. Sama nevěděla přesně z čeho, ale zřejmě na ni dolehly nějaké výčitky. Měla slzy na krajíčku a omlouvala se: „Měla jsem odpoledne fakt už šílenej hlad a byla jsem protivná.“ Všichni se jí snažili povzbudit, aby se jí nálada zlepšila, až Bety dostala naprosto geniální nápad, který nadšeně vyslovila nahlas: „ Kdo se mnou bude luskat pro Zdeninu?“ Začala luskat prsty a vykřikovat. „Lusknutí pro Zdeničku!“ Všichni jsme se přidali k ní a luskali. Vykřikovali jsme, že je úžasná, a to tak dlouho, až se její tvář rozjasnila a začala se smát taky. „Vy jste fakt praštěný. Ale děkuju, je to od vás moc hezký“, říkala potěšeně. Dál jsme hodovali, povídali si, smáli se a hodnotili dosavadní zážitky. Alena v jeden moment pozvedla skleničku a požádala nás o chvilku pozornosti: „ Já bych chtěla za sebe i za Renatu moc poděkovat, že tady můžeme být s vámi. Měly jsme z toho ze začátku velkej strach, ale teď jsme moc rády. Chceme poděkovat hlavně Markovi a Soně za jejich velkorysost a za to, jak jsou super, a je nám ctí, že pro ně můžeme pracovat.“ Bylo to spontánní, ale upřímné a moc pěkné. Měla jsem radost, že si zbývající dny můžeme všichni společně užít v klidu. Marek a Soňa seděli naproti mně přes stůl a bylo vidět, že je Aleny slova hodně potěšila. Zároveň jsem si ale uvědomila, že je Marek dost zamlklý a tichý. Pozoroval celou naši sestavu a chvílemi se dost zaměřoval na jednotlivé holky a pozorně poslouchal řeči, které se u stolu vedly. Když už jsme dojídali poslední zbytky večeře a spíše jsme popíjeli, tak za mnou přišla Mirka. Sedla si na bobek vedle mojí židle a zeptala se: „Chceš, Niky, jít se mnou a s Bety na záchod?“ Nejdřív jsem nechápala proč a říkala jsem si, co blbne. Nikol Kariková
8
JÁ MEZI CECKOUNY
Vzápětí mi ale došlo, proč mne tam láká. „A vy už jste byly?“, zeptala jsem se. „Jo, už jsme byly. Bety si to dala taky prvně v životě“, odpověděla Mirka. Trochu se mi rozbušilo srdce z toho, že bych měla vyzkoušet „něco“, co jsem si říkala, že vlastně ani nechci. Ráda se občas vyklidním u jednoho jointa, ale „ jiné atrakce“ mi nikdy nic neříkaly, a ani mě nikterak nelákaly. Nicméně díky tomu, že to byla právě Mirka, která mne v tu chvíli pokoušela a díky tomu, že jsem se s ní včera během plavby právě o kokainu a jeho účincích bavila, rozhodla jsem se, že to jednou zkusím. Zajímalo mě, co to lidem tedy „dává“, obzvláště za ty „nekřesťanský peníze“. Šla jsem na záchod v restauraci jako první. Za chvíli za mnou dorazila Mirka. Vyndala svoji občanku, položila ji na umyvadlo a okamžitě začala „materiál“ drolit. Vytvořila tři „lajny“. Pro sebe, mě a Bety. Ta za námi vzápětí dorazila. Nejdřív se na mě nejistě podívala a povídala: „Vy si taky dáte, Nikolko?“ Zakývala jsem hlavou: „Jo, jo, já si dám taky, Alžbětko.“ První lajnu vysála svojí nosní dírkou, skrze srolovanou eurobankovku, Mirka. Pozorovala jsem jí, jak to dělá a připravovala jsem se na to samé. Vybrala jsem si trošku menší ze dvou zbývajících hromádek a myslím, že dost neobratně jsem ji nasála do svých nosních dírek. Mirka mne znovu informovala o tom, co a jak dlouho se mi může dít a co mám případně dělat. Na závěr mě pochválila: „No vidíš, jak jsi šikovná a neboj, budeš v pohodě. Dala jsem ti toho fakt trošku.“ Nakonec si nedočkavě vyšňupla svůj příděl i Bety.
9
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Vrátily jsme se ke stolu. Byla jsem trochu nervózní z toho, co se bude dít. Přistihla jsem se, že mám trochu výčitky kvůli Petrovi. Věděla jsem, že by nebyl vůbec rád, že něco takového zkouším. Okamžitě se, ale ozýval i můj vnitřní hlas rebela: „Co to řešíš zase kvůli někomu jinýmu? Vykašli se na všechny a užij si toho, že jsi teď na chvíli pryč a free.“ Výčitky se mi podařilo zaplašit, když jsem si sama pro sebe řekla, že jsem to vyzkoušela jednou a víc na to kašlu. Budu o jednu zkušenost bohatší, ale myslím, že právě tahle jedna úplně stačí. Rozhodla jsem se, že to Petrovi řeknu až v Čechách, protože povídat si o tom přes telefon mi nepřipadalo chytré. Znovu jsem si ale připomněla, že nejsem povinná se mu ze všeho zpovídat. Mohu mu to říct, ale nemusím. Mám právo se s ním dělit jenom o to, o co chci. Seděla jsem u stolu s ostatními, pozorovala je a poslouchala jejich hovory. Postupně jsem je přestávala vnímat a moje pozornost se přenesla na hvězdnaté nebe. Náhle jsem si uvědomila, že mi začínají nějak divně trnout dva přední zuby. Kromě toho jsem na sobě ale necítila vůbec nic. Byla jsem spíš už trochu připitá, ale jenom lehce. Cítila jsem se dobře a byla jsem vnitřně spokojená. Marek se mne najednou zeptal: „Nikolko, vy jste už něco měly?“ Odpověděla jsem mu: „Jo, měly. Chtěla jsem to vyzkoušet, ale mám pocit, že to nedělá vůbec nic.“ Marek pokrčil rameny a řekl: „Jde o to, že by ti měl mozek frčet rychlejš a měly by tě napadat inspirativní myšlenky. Jinak by se s tebou nemělo teoreticky dít nic jinýho. Jenže tobě, Nikolko, mozek frčí rychle i normálně, takže možná neucítíš žádnou změnu.“ 10
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Jeho lichotka mě samozřejmě potěšila, ale stejně jsem nevěděla, co přesně si mám představit pod slovním spojením „mozek frčet rychlejš“. Po hodině odeznělo i trnutí zubů a já jsem na sobě nezaznamenala sebemenší změnu čehokoliv. Až mi to v tu chvíli trošku zamrzelo. Když už jsem to vyzkoušela a vůbec nic. Proč to lidi berou? Chvilku před jedenáctou hodinou zaplatil Marek útratu v restauraci a všichni jsme se zvedli k odchodu. Zdenka s Míšou a já jsme měly jít do přístavu na loď a ostatní se chystali vyrazit na místní diskotéku. Šli jsme zpátky k přístavu společně. Od něho jezdilo auto, které na nedalekou diskotéku vozilo lidi zdarma. Už cestou k maríně, mě Soňa vehementně přemlouvala, abych jela na diskotéku s nimi: „Niky, pojď s námi. Já bych si to moc přála a byla bych moc ráda, kdybys tam byla taky.“ Chvilku jsem vzdorovala se slovy: „Soni, ty víš, že to je pro mě fakt spíš za trest, a že je to poslední, na co bych se třásla. Navíc se mi tam nechce utrácet naprosto nesmyslně peníze.“ Soňa ale naléhala dál. Celý večer byla hodně v pohodě, chovala se normálně a její přemlouvání tak bylo skutečně upřímné a nebylo dotěrné. Polevila jsem a řekla: „Dobře, když tě potěší, že tam budu taky, tak teda jdu. Ale nebudu s tebou Soni nejspíš křepčit. Budu sedět u stolu a pozorovat dění. OK?“ Soňa se celá rozzářila: „Nemusíš tancovat, když se ti nebude chtít, hlavně, že tam budeš taky.“ Chytla se mě za paži a společně jsme směřovaly k maríně.
11
Nikol Kariková
JÁ MEZI CECKOUNY
Chtěla jsem si cestou někde koupit cigarety. Na lodi jsem ještě několik krabiček měla, ale chtěla jsem teď nějaké s sebou na diskotéku, abych to tam přežila. Obchody už byly ale zavřené a nikde se cigarety koupit nedaly. O to větší radost jsem měla, když jsme přicházeli k maríně a současně s Mirkou jsme si všimly krabičky žlutých camelek, která ležela před námi na zemi. Byla skoro plná a někdo ji musel, právě před chvílí, ztratit. Normálně bychom asi ani jedna ze země cigarety nesbíraly, ale teď „jupí“, fakt se hodí! Mirka se radovala zrovna tak, jako já. Hlavou mi proletěla myšlenka, jak by to bylo super, kdyby se všechna přání plnila takhle rychle a doslova nám „padala z nebe na zem“.
12
Nikol Kariková
