VĚDA A VÍRA V E L K Á TÉ M ATA RUSSELL STANNARD
KNIŽNÍ KLUB
Russell Stannard Science & Belief The Big Issues Copyright © 2012 Russell Stannard Original edition published in English under the title Science & Belief – The Big Issues by Lion Hudson plc, Oxford, England This edition copyright © 2012 Lion Hudson Translation © 2015 by Jan Kadlec
ISBN 978-80-242-5038-0
OBSAH
Úvod
7
1)
Evoluce a kniha Genesis
2)
Inteligentní plán
3)
Morálka
34
4)
Stvoření
41
5)
Antropický princip 63
6)
Mimozemská inteligence
7)
Psychologie
8)
Zázraky
9)
Vztah vědy a víry 138
10
20
100
118
85
ÚVOD
ÚVOD VĚDA A VÍRA
V září roku 2010 zněl hlavní titulek deníku The Times: „Hawking: Vesmír nestvořil Bůh“ Článek na titulní straně pak začínal slovy: Tak jako darwinismus kdysi odstranil potřebu stvořitele na půdě biologie, nejvýznačnější britský vědec dnes přichází s tvrzením, že podle řady nových teorií role stvořitele vesmíru není nezbytná. Když člověk přibližně tou dobou zavítal do nějakého většího knihkupectví, jako třeba Waterstones, hned u vchodu tam byl mezi bestsellery vystavený Boží blud od Richarda Dawkinse. A nenacházel se pouze mezi bestsellery, ale i v oddělení vědy a v oddělení náboženství; nebylo před ním úniku. Navazoval na dokumentární televizní seriál vysílaný na kanálu Channel 4 pod názvem Kořeny všeho zla. Nebylo těžké uhodnout, na co ten název odkazoval! Takový zájem ze strany médií je pochopitelný; pomáhá prodeji novin i knih a zvyšuje sledovanost tak, jak by to suchý titulek, jako například Bůh žije a stále všechno řídí, nedokázal. Pokud však média vedou jejich vlastní důvody k prosazování názoru, že se
8
VĚDA A VÍRA
věda a náboženství dostávají do vzájemného konfliktu, naskýtá se otázka, kde potom můžeme nalézt informace, které by nám umožnily nejrůznější sporné body nezaujatě a seriózně vyhodnotit. Mladí lidé můžou hledat pomoc například v hodinách náboženské výchovy – na rozdíl od mnoha jiných zemí je v Británii výuka náboženství součástí školních osnov. Jenže jak dalece jsou učitelé náboženské výchovy schopni mluvit o vědeckých tématech, natožpak vědu vztahovat k náboženskému přesvědčení? Totéž se nejspíš dá říci i o kázání v kostele; nakolik kazatelům umožňuje jejich vzdělání, aby ke svým ovečkám o této problematice směrodatně promlouvali? Podobné myšlenky mě přivedly k závěru, že by na toto téma měla vzniknout série videí – která by se dala používat nejen ve školách a v kostelech, ale i k soukromému sebevzdělávání. Nadace Johna Templetona na to velkoryse poskytla prostředky, a tak jsem ve spolupráci s bývalým producentem kanálu BBC Tonym Coem vytvořil dvanáctidílný seriál s názvem Science and Belief: The Big Issues (Věda a víra: Velká témata), přestože já osobně, aŅ už coby povoláním vědec, či jako pověřený laický duchovní anglikánské církve, nevidím mezi vědou a vírou žádný rozpor, který by stál za zmínku. Smyslem tohoto dokumentu nebylo obracet lidi na víru, ale předložit jim pokud možno co nejobjektivněji relevantní informace, na nichž by mohli stavět, a argumenty jak ve prospěch víry, tak i proti ní. Hlavním záměrem bylo podnítit vznesenými otázkami diskuzi a umožnit každému jednotlivci utvořit si vlastní názor. V tomto směru mi velmi pomohl Tony, neboŅ se považuje za ateistu, jakož i několik dalších účastníků, kteří v nahrávkách vyjadřují svoje stanoviska. Seriál se poměrně obšírně věnuje nejrůznějším oblastem, v nichž se věda a víra setkávají: kniha Genesis a evoluce, inteligentní plán, původ morálky, vznik vesmíru, antropický princip, význam nalezení mimozemské inteligence, poznatky psychologie a možnost, či nemožnost konání zázraků. Když jsem psal tuto knihu, používal se seriál ve formátu DVD
ÚVOD
9
a s přidanými metodickými poznámkami ve 40 procentech britských středních škol a 7 500 kostelech. Dnes si ho může kdokoli stáhnout z YouTube na http://tinyurl.com/6kkqs4n. Tato kniha ze seriálu vychází, ale umožňuje do problematiky proniknout ještě hlouběji. Tak jako epizody videí, i každá kapitola této knihy začíná vybranými stanovisky dotazovaných. Jejich účelem je ukázat vám, jak dalece se názory na dané téma rozcházejí, a pomoci vám udělat si představu o tom, kolik kolem něj panuje nejasností. Kapitoly pak končí řadou otázek shrnujících hlavní sporné body – abyste se nad nimi mohli znovu zamyslet ve světle toho, co jste si právě přečetli.
1 EVOLUCE A KNIHA GENESIS
EVOLUCE A KNIHA GENESIS
– Eva stvořená z Adamova žebra je pouhou náboženskou báchorkou. – Tvrdit, že jsme všichni vzešli z Adama a Evy, je pošetilé, neboŅ bychom museli být všichni stejné rasy. – Fosilní nálezy nám skýtají příliš mnoho důkazů, než abychom si mohli myslet, že žádná evoluce neproběhla nebo že svět byl stvořen za šest dnů, jak to stojí v knize Genesis. To ovšem neznamená, že pro mě křesŅanský příběh stvoření ztrácí hodnotu. – První kniha Mojžíšova byla napsána v době, kdy převládala víra v nadpřirozeno, a tudíž bylo zapotřebí nadpřirozeného vysvětlení. Dnes ale žijeme ve věku vědy, a tak samozřejmě potřebujeme vědecký výklad. – Doslovná interpretace knihy Genesis je stejně nesmyslná jako přesvědčení, že Bůh v žádném případě nemůže existovat. Jsem křesŅan, a přesto se nedomnívám, že každý výrok Bible platí doslova.
EVOLUCE A KNIHA GENESIS
11
Adam a Eva versus evoluce. To je ta startovní čára, na níž mnozí lidé začínají, když se pokoušejí vyřešit vztah mezi náboženskou vírou a moderní vědou. A není těžké uhodnout proč. Kniha Genesis nám líčí, jak byl Adam stvořen z prachu země a Bůh mu do chřípí vdechl dech života, a co se týče Evy, ta vznikla z žebra vyňatého z Adamova boku. To vše je na hony vzdálené vysvětlení, které nám předkládá Darwinova teorie evoluce, podle níž se lidé vyvinuli z primitivních předků. Stručně řečeno tu jde o to, že v rámci každého druhu se mezi jednotlivými členy vyskytují určité rozdíly. Někteří běhají rychleji než druzí, jiní mají ostřejší drápy, silnější ochrannou kůži, lepší zrak či vyšší inteligenci a tak dále. Ostatní jsou na tom hůř. Ti, kdo mají to štěstí, že zdědili rysy, které jim pomáhají vyhnout se predátorům nebo najít vzácnou potravu a úkryt, se spíš dožijí věku, v němž se budou moci spářit a předat svoje výhodné rysy další generaci. Ti, kdo tak dobře vybavení nejsou, mají menší šance na přežití a zplození potomků. Dochází tak k procesu prosívání, při němž se výhodné rysy zachovávají a méně výhodné odstraňují. Tak například v případě gepardů, jejichž nejvýraznějším charakteristickým rysem je rychlý pohyb, můžeme předpokládat, že bude následující generace v průměru běhat rychleji než ta předchozí. A s příchodem dalších generací se celý proces bude opakovat, takže druh jako takový bude ještě rychlejší. Totéž platí pro jakoukoli jinou vlastnost, která skýtá výhodu pro přežití. V případě nás, lidí, je to inteligence. I ta se bude výběrem tříbit. K tomuto procesu dochází přirozeně a automaticky; na třídění nemusí dohlížet žádná jiná inteligence. Navíc se zdá, že proces výběru funguje na jakékoli úrovni. Jak my, tak zvířata, která dnes kolem sebe můžeme spatřit, pocházíme z primitivnějších předků. Ptáte se, jak daleko do minulosti tento proces sahá? Až k anorganickým sloučeninám, které byly roztroušené po zemském povrchu, když se před 4,5 miliardy let utvářel. Živé vzešlo z neživého. Tak praví Darwinova teorie evoluce a přirozeného výběru předestřená v jeho slavné knize O vzniku druhů, která poprvé vyšla v roce
12
VĚDA A VÍRA
1859. A jak jsme si už řekli, tato teorie se ničím nepodobá tomu, co najdeme v knize Genesis. Říkáte si, jak si to máte přebrat? Nejdřív mi dovolte položit vám otázku, odkud podle vás pochází tento citát: Na počátku byly stvořeny pouze bakterie neboli příčiny forem života, a ty se měly posléze postupně vyvíjet. Jednoznačný výrok o evoluci. Usoudili jste, že není pochyb o tom, že jsem citoval Darwina? Ale kdepak, ve skutečnosti to napsal svatý Augustin v De genesi ad litteram. A Augustin žil 1 500 let před Darwinem. Tím netvrdím, že Augustin Darwina předběhl – o moderní teorii evoluce, o evoluci přirozeným výběrem, nevěděl zdaleka všechno. To jistě ne. Z jeho slov je však zřejmé, že nepřijímal doslovnou interpretaci První knihy Mojžíšovy – interpretaci, na jaké dodnes někteří křesŅané trvají. Dělá to z něj naprostou výjimku? Vzpurného podivína? Nikoli. ZjišŅujeme, že mnozí z raných církevních vůdců nevykládali knihu Genesis tak, jak to dnes činí někteří fundamentalisté – kteří se právě jejím doslovným výkladem dostávají do střetu s vědou. Co se týče četby a interpretace Bible, především je nutné si uvědomit, že to není kniha. Je to knihovna knih, sepsaných různými autory a v různém stylu; najde se tu historie, poezie, sbírka rčení a tak dále. To, jak tu kterou knihu vnímáme, závisí na tom, o jaký jde literární žánr. Vyberte si z obyčejné knihovny nějakou knížku a namátkou ji otevřete… Tygře, tygře, žhavě žhneš, v noci, jíž jak lesem jdeš… Nikdo, kdo pobral dost rozumu, nebude něco takového číst jako doslovné líčení skutečné události. Tygr že žhavě žhne? Je nám okamžitě jasné, že tento výňatek z literárního textu je ukázkou
EVOLUCE A KNIHA GENESIS
13
poezie. Básníkům jsou podobné věci povoleny. A z dobrého důvodu. Když William Blake ve druhé sloce popisuje „oheň“ v tygrových očích, snaží se nám zprostředkovat divokost tygrova pohledu. Pokouší se v čtenáři aspoň částečně vyvolat pocity, jaké by zažíval, kdyby se ocitl v džungli tváří v tvář zuřivé šelmě. Čistě vědecký výklad by poukázal na to, že vlastně nedošlo k žádnému hoření ani nárůstu teploty. O určitý počet milimetrů se zvětšil průměr zornic v tygrových očích. A to bylo vše. Co z toho tedy plyne? Odhalila snad věda autora básně, Williama Blakea, jako podvodníka? Ovšemže ne. Poezie k určitým skutečnostem přistupuje po svém a tento přístup je daleko účinnější než ryze věcné, nezaujaté převyprávění toho, co se doopravdy fyzicky událo. Proto jsme ochotni držet se ustálených zvyklostí a smířit se s básníkovým pohledem na věc. Je to podobné, jako když zanícený fanoušek opery nebo muzikálů Andrewa Lloyda Webbera ochotně potlačí svoje pochybnosti a přenese se přes absurditu toho, že lidé vyzpěvují, místo aby si spolu povídali, protože se chce nechat unést hluboce prožitým přívalem emocí – a takový prožitek by jinak nebylo snadné zprostředkovat. Právě proto si musíme klást otázku, s jakým literárním žánrem se setkáváme, když otvíráme Bibli. A to záleží především na tom, kde přesně ji otevřeme. Najdou se v ní části, které byly míněny jako historický záznam něčeho, co se skutečně stalo: Ježíšovo učení, líčení jeho ukřižování a vzkříšení a tak dále. I v tomto případě však musíme být opatrní. Že můžeme určitou pasáž z Bible označit jako „historické líčení“, ještě neznamená, že byla napsána stylem přijatelným pro současné historiky. Moderní historie se snaží přesně a směrodatně zaznamenat, co se doopravdy událo. Usiluje o objektivitu. Dlužno dodat, že to není vždycky snadné. Interpretaci událostí můžou zkreslovat autorovy názory. Například válku o Falklandy si pravděpodobně jinak přikrášlí britský a jinak argentinský historik. Nicméně bez ohledu na to, jak úspěšně se historici podobným úskalím vyhýbají, jejich cíl je
14
VĚDA A VÍRA
jasný: snaží se podat co možná střízlivý, nestranný výčet událostí, popsat je tak, jak se skutečně přihodily. Totéž se ovšem nedá říci o raných židovských dějepravcích. Jejich hlavní snahou bylo ukázat, jak Bůh v průběhu času uskutečňuje svůj záměr. Historie byla v jejich případě nerozlučně spjata s teologií. Jejich dílo mělo inspirovat a povznášet. Jedním z cílů bylo ukázat mladé generaci národa dobré příklady předků, které jí měly posloužit jako vzor. Stalo se běžným zvykem, že se významné skutky dalších potomků přesouvaly zpátky v čase, aby se mohly připsat uctívanému zakladateli kmene. Vítězství tak bylo dosahováno i posmrtně! Dále je tu otázka stáří postav. Na rozdíl od dnešní společnosti, která se starými lidmi zachází s pramalým respektem („ve čtyřiceti do šrotu“), bylo v těch dobách vysoké stáří synonymem moudrosti. Čím starší jste byli, tím víc jste museli mít zkušeností a o to cennější byly vaše rady. Pokud bylo zapotřebí vzdát poctu význačným postavám minulosti, nebylo nic snazšího než přidat k jejich věku několik let – a pak pro jistotu ještě pár navíc: Mojžíš tak údajně dosáhl 120 let, Izák 180. V podstatě se tím říkalo, jakého stáří byste se museli za normálních okolností dožít, abyste byli stejně moudří jako tito význační vůdci. Když se tedy s náležitou obezřetností pouštíme do četby První knihy Mojžíšovy, i u ní je třeba si položit otázku, s jakým literárním žánrem se tu setkáváme. V tom se musíme spolehnout na vyjádření biblistů. Většina z nich tento text označuje za ukázku mýtu. Abych předešel nedorozumění, raději vás hned upozorním na to, že slova mají tendenci svůj význam v průběhu času měnit. Typickým příkladem toho, jak zásadně se může nově nabytý význam odlišovat, je výraz „gay“, který dřív znamenal „veselý“. Totéž platí pro slovo „mýtus“. Pokud dnes v běžné konverzaci o něčem řekneme, že je to mýtus, naznačujeme tím, že se to nezakládá na pravdě. V biblickém kontextu pak tento termín odkazuje na starověké vyprávění, které, nutno přiznat, popisuje něco, co se ve skutečnosti nestalo – přinejmenším se to nestalo
EVOLUCE A KNIHA GENESIS
15
přesně tak, jak je to líčeno –, jenže o to tady nešlo. Šlo o to, položit si hlubokomyslné, nadčasové otázky týkající se bytí a smyslu. Je to přesně takové vyprávění, prostřednictvím jakého si starověké civilizace – nejen Židé, ale všechny starověké civilizace – předávaly z jedné generace na druhou plody své moudrosti: závěry, k nimž dospěly na základě vlastních zkušeností. A jakéže to byly závěry? Tak především nám kniha Genesis říká, že nás stvořil Bůh. Bohu vděčíme za všechno – dokonce i za samotnou svou existenci. V důsledku toho mu dlužíme svou oddanost. Naše životy nám nepatří natolik, abychom s nimi mohli po libosti nakládat. Jsou dar od Boha a my bychom je měli prožít tak, jak to Bůh zamýšlel. Ne že by to bylo snadné. Od okamžiku početí v sobě máme zakotvené sklony zaměřovat se spíš na sebe než na Boha. O těchto sklonech se někdy mluví jako o prvotním hříchu. Vychází se přitom z té části knihy Genesis, v níž se píše o zakázaném ovoci. Adam a Eva byli neposlušní. Chtěli si dělat věci po svém, místo aby se řídili Božími pokyny. Za tento přestupek byli oni i jejich potomci (vy a já) vyhnáni z rajské zahrady. Bez ohledu na to, jak usilovně se snažíme vytvořit si ráj tady na Zemi, jsme odsouzeni k nezdaru, právě kvůli tomu sebestřednému rysu, který má jeden každý z nás. Ale nemusíme všechno vidět tak černě. Příběh stvoření nám dále říká, že jsme byli uděláni k Božímu obrazu. Dá se tomu rozumět tak, že navzdory své hříšné podstatě máme potenciál podobat se Bohu. Kniha Genesis tím připravuje scénu pro životní drama. Svůj život začínáme zaměření na sebe a v popředí svých myšlenek máme vlastní potřeby a touhy. Cílem našeho života je však změnit nastavení naší mysli (tak říkajíc „kát se“) a náš život opět zaměřit na Boha. Tento příběh obsahuje i jiná poselství. Vezměme si třeba stvoření Evy z Adamova žebra. Je krajně nepravděpodobné, že to bylo někdy zamýšleno jako doslovný popis vzniku žen. Spíš nám ten příběh říká, že muž není celistvý bez ženy a žena není celistvá
16
VĚDA A VÍRA
bez muže. Upozorňuje nás na význam sňatku. Vytyčuje ideál, podle něhož by si měli být muž a žena v manželství natolik oddaní, že se stanou „jedním tělem“. V neposlední řadě se nabízí domněnka, že se Adam a Eva neocitli v rajské zahradě jen proto, aby mohli lenošit a dobře se bavit. Byli tam proto, aby obdělávali půdu a o zahradu pečovali. Nedá se to snad pokládat za jakousi ranou verzi novodobého environmentalismu, podle něhož lidé nežijí na Zemi proto, aby ji vyčerpali, ale proto, aby se o ni zodpovědně starali? Tak nějak tedy vypadají pravdivé skutečnosti, které se starověký židovský národ pokoušel sdělit budoucím generacím. Zvolil k tomu formu vyprávění. Ptáte se, proč zrovna vyprávění? Copak se to nedalo říci prostě a jednoduše? Nesmíme zapomínat, že v té době většina lidí neuměla číst a psát. Museli si pamatovat to, co jim bylo sděleno ústně. A to, co se nám jenom říká, si nijak zvlášŅ dobře nepamatujeme. Ačkoli je nutno dodat, že v tomto ohledu na tom byli lidé ve starověku lépe než my dneska. My jsme zvyklí si všechno zapisovat nebo vyhledávat v knihách a na internetu. Tehdy takovou možnost neměli a museli se všechno učit zpaměti, zatímco dnes se rutinní memorování podceňuje. Každopádně si ve starověku lidé uvědomili, že existuje forma sdělení, která se daleko snáze zapamatovává než jakákoli jiná, a sice vyprávění. Vzpomeneme si, jak dané vyprávění začíná. Tím se nám okamžitě vybaví, co se dělo potom, a to nám zase připomene, jak to bylo dál. Než se nadějeme, poskládali jsme si celou dějovou linii. Proto si ve starověku lidé sestavili nějaký příběh – doplněný živou obrazností – a vložili do něj nadčasové pravdy, které potřebovali předat dál. Vyprávění příběhů dosud převládalo i v Ježíšově době. On sám učil prostřednictvím podobenství. V jeho kultuře bylo vyprávění příběhů natolik zakořeněné, že mohl přistoupit rovnou k ději bez nějakého úvodu, v němž by objasnil, že to, co bude následovat, je jenom báchorka. Tak například podobenství o milosrdném Samaritánovi nezačíná: „Představte si, že na cestě z Jeruzaléma do
EVOLUCE A KNIHA GENESIS
17
Jericha stojí nějaký muž. Dejme tomu, že ho napadnou zloději…“ Kdepak, Ježíš se rovnou pustil do poutavého, přímočarého vyprávění, takže to znělo, jako by se ta příhoda ve skutečnosti odehrála přesně tak, jak ji vylíčil. Mohl si to dovolit, protože si byl jistý, že jeho posluchači jsou s danými kulturními zvyklostmi dobře obeznámeni. Možná jste si všimli, že tato tradice částečně přetrvává do dneška. Stačí si vzpomenout na Pána much od Williama Goldinga nebo Farmu zvířat od George Orwella. Přestože jsou oba příběhy smyšlené, sdělují nám o nás, lidech, znepokojivé pravdy. Dokonce to v menší míře platí i o televizních seriálech. Občas nás přimějí se zamyslet nad naší životní situací nebo nám radí, jak se vypořádat s každodenními problémy. Obecně vzato jsme však dnes obklopeni kulturou, která se snaží věci interpretovat tak, jak jsou. Upřednostňuje vědečtější, pragmatičtější přístup. A na tom není nic špatného, pokud samozřejmě nejde o výklad textů napsaných podle zcela jiných zvyklostí – jako třeba v knize Genesis. V dané situaci se tedy zhruba dá říci, že První knihu Mojžíšovu můžeme chápat tak, že si klade jiný druh otázek než věda. Často se o tom mluví jako o rozdílu mezi otázkami jak a otázkami proč. Zatímco věda se zabývá mechanismy toho, jak jsme se my, lidé, vyvinuli z primitivnějších předků, náboženství se víc zajímá o to, jaký by mohl mít náš život vyšší smysl: proč tu jsme? Jenže pokud tomu tak je, proč dnes tolik lidí u První knihy Mojžíšovy trvá na doslovném výkladu – čímž se nevyhnutelně dostávají do střetu s vědou? Proč někteří zacházejí tak daleko, že se snaží prosadit, aby se příběh o Adamovi a Evě vyučoval ve školách v rámci přírodních věd jako alternativa k teorii evoluce? Nepochybně je k tomu vede hluboká úcta k Bibli a přesvědčení, že tím hájí způsob, jakým se toto líčení mělo původně vykládat. Ale jak jsme viděli, už raní církevní vůdci ve čtvrtém století vnímali knihu Genesis zcela jinak. Někteří biblisté se domnívají, že příklon k doslovné interpre-
18
VĚDA A VÍRA
taci První knihy Mojžíšovy ve skutečnosti nastal až v šestnáctém století – v dobách reformace. Právě tehdy se protestanti vydělili z nadvlády Říma. Šlo o velice zásadní počin. Co je k něčemu takovému opravňovalo? Co je k tomu zmocňovalo? Bible. Jedině Bible měla být směrodatná, slova papeže pro ně ztratila svou váhu. Ti, kdo zůstali věrní Římu, namítali, že Písmo svaté rovněž ctí, třebaže nepřestali respektovat autoritu papeže. Dohady mezi oběma stranami o tom, kdo z nich si Bible víc považuje, nakonec na Tridentském koncilu, konaném v roce 1545 proto, aby se na něm vymezilo stanovisko římské církve vůči odpadlíkům, vyústily v dekret, v němž se prohlašovalo, že autorem Bible je sám Bůh. Bible byla napsána „podle diktátu Ducha svatého“. Nejen pisatelé Starého zákona, ale i Matouš, Marek, Lukáš a Jan – ti všichni pouze zaznamenali, co jim bylo diktováno. Bible byla neomylným slovem Božím. Takové chápání Bible však přináší různá úskalí. Není snadné odůvodnit výrazně odlišné styly psaní při přechodu z jedné knihy na druhou. Ještě víc znepokojující jsou nesouvislosti, které vyvstanou, když jednotlivé části Bible porovnáme. Mluvili jsme tu například o „příběhu stvoření“. Jenže jsou dva. Jeden začíná v knize Genesis úvodními slovy první kapitoly a druhý čtvrtým veršem druhé kapitoly. Navzájem si protiřečí. Co z toho máme vyvodit? Že by si Bůh při diktování První knihy Mojžíšovy nemohl vzpomenout, jak svět vlastně stvořil? Nebo si vezměte zjevení Ježíše po jeho zmrtvýchvstání. Podle Matouše a Marka se jeho učedníci museli vydat do Galileje, aby vzkříšeného Krista spatřili. Lukáš nám však tvrdí, že ho potkali v Jeruzalémě, zatímco Jan je nechává setkat se na obou místech. Jde snad o další výpadek paměti neomylného Boha?! Situaci napravil až v roce 1962 další koncil – Druhý vatikánský. Vzešly z něj dva směrodatné dokumenty. Jedním z nich byl Dei verbum (neboli Slovo Boží) a jeho záměrem bylo tlumočit církevní chápání povahy toho, co nám Bůh zjevuje, jinými slovy vyjádřit se ke způsobu, jakým s námi Bůh komunikuje. Stojí tu,
EVOLUCE A KNIHA GENESIS
19
že Bible byla inspirována Duchem svatým. Inspirována, nikoli diktována. Dále se zde píše: Protože však Bůh mluví v Písmu svatém prostřednictvím lidí lidským způsobem, musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit a co chtěl jejich slovy zjevit Bůh. Toto prohlášení připouští, že pisatelé mohli do psaní promítnout svoje záměry; že slova jsou jejich vlastní a nemusí být nezbytně Boží. Které z následujících tvrzení podle vás lépe vystihuje vztah mezi evolucí a První knihou Mojžíšovou? Je mezi nimi zásadní rozpor. Každá hledá jiný druh pravdy.
