Válka ve Vietnamu a role hnutí za občanská a lidská práva ve Spojených státech amerických

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy a evropská studia

Válka ve Vietnamu a role hnutí za občanská a lidská práva ve Spojených státech amerických Bakalářská diplomová práce

Tomáš Kelnar

Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, Ph.D. UČO: 78742 Obor: MVES-ZUR Imatrikulační ročník: 2002

Brno, 2007

Prohlašuji, že předložená práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracoval samostatně. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichž jsem při zpracování čerpal, v práci řádně cituji a jsou uvedeny v seznamu použité literatury.

Brno, 2. května 2007

..................................... (podpis)

2

Na tomto místě bych chtěl poděkovat panu PhDr. Pavlu Pšejovi, Ph.D., vedoucímu této bakalářské práce, za projevenou ochotu při konzultacích, trpělivost, vstřícnost, všestrannou pomoc a podnětné připomínky ke zpracování mé bakalářské práce. Také bych chtěl poděkovat své rodině a přátelům, kteří mne stále povzbuzovali a dodávali mi sílu k další práci, zvláště Zuzaně Kelnarové, která mi byla neocenitelnou oporou.

3

Obsah ..........................................................................................................................................4 1. Úvod .......................................................................................................................................7 2. Vývoj do roku 1954................................................................................................................8 2.1 Hnutí za občanská práva do roku 1954 ...............................................................................8 2.2 Situace ve Vietnamu na pozadí měnícího se mezinárodního prostředí ...............................8 2.2.1 Vznik Viet Minhu...........................................................................................................8 2.2.2 Vyhlášení Vietnamské demokratické republiky...........................................................10 2.2.3 Bipolarizace světa a politika „Zadržování“.................................................................10 2.2.4 Změna pohledu USA na konflikt v Indočíně................................................................12 2.2.5 Zástupné války ve světě a reakce USA ........................................................................13 2.2.6 Dien Bien Phu...............................................................................................................14 2.2.7 Ženevská konference ....................................................................................................15 3. Počátky protestů a vstup do Vietnamu (1954 - 1964) .........................................................16 3.1 Hnutí za občanská práva....................................................................................................16 3.1.1 První protesty a dílčí úspěchy.......................................................................................16 3.1.2 Vzestup Martina Luthera Kinga Jr. ..............................................................................17 3.1.3 Úspěch protestů „vsedě“ ..............................................................................................18 3.1.4 Vznik nových organizací a posílení jejich spolupráce .................................................18 3.1.5 První studentské demonstrace ......................................................................................19 3.1.6 Nespokojenost a vzestup radikálů ................................................................................20 3.1.7 „Civil Rights Act of 1964“ a „Great Society“ .......................................................20 3.2 Vojenské operace ve Vietnamu .........................................................................................21 3.2.1 Neuskutečněné volby roku 1956 ..................................................................................21 3.2.2 Úspěchy Viet Minhu na domácím poli.........................................................................22 3.2.3 Ngo Dinh Diem u moci v jižním Vietnamu .................................................................22 3.2.4 Zapojení USA a program „National building“ .........................................................23 3.2.5 Vzrůstající odpor Jihovietnamců a reakce Diemovy vlády ..........................................25 3.2.6 Zapojení severního Vietnamu a vznik Fronty národního osvobození..........................26 3.2.7 První úspěchy Fronty národního osvobození na jihu země..........................................27

4

3.2.8 Nástup prezidenta Kennedyho do úřadu a změna strategie..........................................27 3.2.9 Vstup prvních vojenských jednotek USA do Vietnamu...............................................28 3.2.10 Taktika „Counterinsurgency“a strategických vesnic ...........................................29 3.2.11 Nepokoje a státní převraty ve Vietnamu ....................................................................30 3.3 Počátky odporu proti válce ...............................................................................................30 4 Období eskalace (1964 - 1967)..............................................................................................31 4.1 Hnutí za občanská práva....................................................................................................31 4.1.1 „Voting Rights Act of 1965“.....................................................................................31 4.1.2 Fenomén „horkých lét“ - pouliční nepokoje ............................................................32 4.1.3 Radikalice černošských hnutí a nové heslo „Black Power“ ......................................33 4.2 Vojenské operace ve Vietnamu .........................................................................................34 4.2.1 Incident v Tonkinském zálivu ......................................................................................34 4.2.2 Zapojení severního Vietnamu a jeho armády ...............................................................35 4.2.3 Změna přístupu SSSR k Indočíně.................................................................................35 4.2.4 Krize na jihu země a rozšíření bombardování severu...................................................36 4.2.5 Amerikanizace - USA posílají své pozemní jednotky..................................................37 4.2.6 Strategie „Opotřebování“ ........................................................................................38 4.2.7 Změna taktiky Vietkongu - iniciativa na straně komunistů..........................................39 4.2.8 Americké velké operace a odpověď Vietkongu ...........................................................40 4.3 Odpor proti válce ...............................................................................................................42 4.3.1 „Tech-in“ akce na univerzitách a první protiválečné pochody ....................................42 4.3.2 Zapojení černošských hnutí do protiválečného odporu................................................43 4.3.3 Masové protesty proti válce..........................................................................................43 5 Přelomový rok 1968 ..............................................................................................................45 5.1 Hnutí za občanská práva....................................................................................................45 5.1.1 Vražda M. L. Kinga Jr..................................................................................................45 5.2 Vojenské operace ve Vietnamu .........................................................................................45 5.2.1 Ofenzíva Tet .................................................................................................................45 5.2.2 Vyhnání zbytků útočníků a incident v My Lai. ............................................................47

5

5.2.3 Promarněná šance .........................................................................................................48 5.2.4 Počátky „deamerikanizace“ .......................................................................................49 5.3 Odpor proti válce ..............................................................................................................50 5.3.1 Zděšení veřejnosti a následná nespokojenost ...............................................................50 5.3.2 Prezidentské volby 1968...............................................................................................51 6 Odpor veřejnosti a odchod z Vietnamu (1968 - 1975) ..........................................................51 6.1 Hnutí za občanská práva....................................................................................................51 6.1.1 Po vraždě M. L. Kinga Jr..............................................................................................51 6.2 Vojenské operace ve Vietnamu .........................................................................................52 6.2.1 Vietnamizace a „Teorie šílence“ ...............................................................................52 6.2.2 Invaze do Kambodže a Laosu.......................................................................................53 6.2.3 Velikonoční ofenzíva roku 1972 ..................................................................................53 6.2.4 Mírová dohoda z roku 1973 a stažení americké armády z Vietnamu ..........................55 6.2.5 Komunistická invaze na jih a pád proamerických režimů v jihovýchodní Asii...........55 6.3 Odpor proti válce ...............................................................................................................56 6.3.1 Klesající zájem o protesty ............................................................................................56 7 Závěr......................................................................................................................................57 Použitá literatura.......................................................................................................................61 Dokumenty a elektronické zdroje.............................................................................................62

6

1. Úvod Tématem mé práce je role hnutí za občanská práva ve Spojených státech amerických padesátých až sedmdesátých let a jejich vliv na válku ve Vietnamu. Vycházím z hypotézy, že „americká hnutí za občanská práva v padesátých a šedesátých letech byla významným vnitropolitickým činitelem, který se stal hlavní příčinou neúspěchu USA ve Vietnamské válce". Mým cílem je dokázat, že hnutí za občanská práva, která se postavila proti rasové segregaci, jako silný vnitropolitický činitel celkově ovlivňovala politiku země (pomocí demonstrací, nátlaku na vládu a přesvědčování voličů). V pozdější fázi tato hnutí „poskytla infrastrukturu“, tedy zkušenosti s organizací, známé osobnosti a schopnost ovlivnit média a veřejné mínění, protiválečnému hnutí, což nakonec vedlo ke stažení amerických vojsk z Vietnamu i přesto, že z vojenského hlediska lze tuto kampaň hodnotit jako do značné míry úspěšnou. Proto se chci soustředit na popis činnosti hnutí za občanská práva, jejich vliv na politická rozhodnutí a volby a porovnat je s vývojem situace ve Vietnamu a reakcí těchto hnutí a veřejnosti na tuto válku (protiválečné protesty). Samotná práce je rozdělena chronologicky na pět období (částí). Kromě první, jsou všechny části rozdělené na tři oblasti dění. První je vždy věnována hnutím za občanská práva v USA, druhá je věnována vývoji situace ve Vietnamu a také částečně mezinárodnímu dění, třetí se zabývá reakcí na dění ve Vietnamu, tedy protestním protiválečným hnutím. V první části (období) se věnuji hlavně mezinárodnímu vývoji po druhé světové válce a také blíže vývoji v Indočíně v období od třicátých let do poloviny let padesátých. V tomto období lze totiž najít kořeny pozdějšího konfliktu. V druhé části se zabývám vývojem situace jak ve Vietnamu, tak v oblasti občanských práv v USA v období let 1954 až 1964, třetí část popisuje eskalaci vojenského konfliktu, radikalizaci hnutí za občanská práva a vznik protestních hnutí proti válce ve Vietnamu v období let 1964 až 1967. Čtvrtá část je věnována přelomovému roku 1968, kdy došlo ve všech sledovaných oblastech k významným událostem (ofenzíva Tet komunistických vojsk ve Vietnamu, smrt M. L. Kinga Jr., medializace války a šok veřejnosti, prezidentské volby roku 1968). Poslední část je věnována období po roce 1968 až po komunistické vítězství v roce 1975. Největší důraz kladu na období mezi lety 1963 až 1969, které bylo pro vývoj situace nejdůležitější, pro lepší pochopení souvislostí ovšem zmiňuji i důležité události předchozích let. 7

Při zpracovávání této práce jsem narazil i na špatnou dostupnost tištěných zdrojů, a to jak českých, tak převážně anglických, proto jsem musel čerpat ve větší míře z internetu.

2. Vývoj do roku 1954 2.1 Hnutí za občanská práva do roku 1954 Boj za občanská a lidská práva započal svou historii již před více než dvěma staletími, ať už šlo o ústavu zmiňující se o rovnosti všech lidí (byť otroci tak chápáni být nemuseli), vznikající hnutí za ženská práva 1 a práva dělníků v 18. a více pak v 19. století, snahy o zrušení otroctví či později o zrovnoprávnění postavení černošského obyvatelstva, vždy se jednalo o snahu změnit stávající stav a nahradit ho lepším. Už v roce 1909 byla založena NAACP (National Association for the Advancement of Colored People – Národní asociace pro pokrok barevných obyvatel).2 Během druhé světové války byli postupně nasazeni afroameričtí vojáci nejen na podružná místa (kuchaři, uklízeči, řidiči atd.), ale také k bojovým jednotkám včetně letectva (byť v segregovaných jednotkách). V roce 1948 prezident Henry S. Truman zrušil rasovou segregaci v americké armádě.3 Stejně tak v průmyslu bylo potřeba více pracovních sil, a tak se ke kvalifikovanější práci dostaly i ženy (to se ovšem týkalo spíše Velké Británie) a Afroameričané. Po druhé světové válce však o své pozice nechtěli přijít a zvýšené sebevědomí napomohlo k tomu, aby si tyto skupiny začaly více uvědomovat svou „hodnotu“ a více bojovat za svá práva.

2.2 Situace ve Vietnamu na pozadí měnícího se mezinárodního prostředí 2.2.1 Vznik Viet Minhu Pro snadnější pochopení situace ve Vietnamu je potřeba vrátit se až do třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. V této době lze spatřovat počátky boje za nezávislost. Boj za nezávislost je úzce spjatý s osobou Ho Či Mina. Tento muž, nejprve levicový novinář a později „profesionální revolucionář“, započal svou cestu po světě jako plavčík. Poznal Londýn, New York a nakonec zakotvil ve Francii, kde 1 Sokačová, L.: Stručná historie feminismu, on-line text (http://www.feminismus.cz/historie.shtml). 2 Název však byl zvolen až v roce 1910. Marable, M.: Black Leadership, s. 34; Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 46. 3 The Civil Rights Movement, on-line text (http://www.cnn.com/EVENTS/1997/mlk/links.html).

8

se živil jako novinář. Díky svým názorům, hlavně ostrému antikolonialismu, musel nakonec Francii opustit. Další Ho Či Minovy cesty vedly do Ruska, Číny a Thajska. Jeho životní zkušenosti vedly k tomu, že si nakonec určil jediný životní cíl, a tím nebylo nic jiného než nezávislost Vietnamu. Právě za tímto účelem založil roce 1929 v Hong Kongu Komunistickou stranu Indočíny. Vietnam se stal v roce 1887 součástí Indočínské unie, kterou založila Francie. Indočínská unie sestávala ze čtyř správních celků: Končinčíny (hlavní město Saigon), annamského císařství ve středu země, Tonkinu (hlavní město Hanoj) a z kambodžského království. Francie se snažila zemi částečně modernizovat, budovala průmysl, dopravní infrastrukturu, zároveň však vyvlastňovala půdu, čímž byl narušen stávající život i tradiční způsob obdělávání půdy (vesnická občina obvykle obdělávala půdu jako společný majetek). Změny, ztráta půdy a vznik nových

elit,

snažících

se

„pozápadnit“,

vyvolal

odpor

mezi

vesnickým

obyvatelstvem a některými intelektuály. Díky tomu posílilo antikolonialistické hnutí, jehož členové byli pronásledováni a zatýkáni. Situace se ještě zhoršila za japonské okupace velkých částí Asie. A právě i kvůli ostřejšímu postupu proti antikolonialistům vznikla v květnu 1941 Liga boje za nezávislost Vietnamu (Vietnam Doc Dong Minh Hoi – zkráceně Viet Minh) 4, která měla napomoci čelit pronásledování. Viet Minh byl založen za významné účasti Ho Či Mina, ale sestával z reprezentantů mnoha myšlenkových a názorových směrů. Jeho součástí byly jak komunisté, tak nekomunisticky orientovaní antikolonialisté a mladí intelektuálové. Snahou Viet Minhu bylo získat si venkovské obyvatelstvo (tzn. asi 95% Vietnamců), proto se zasazovali o práva chudých, vedli alfabetizační kampaně, slibovali demokratické svobody a snažili se vše vysvětlovat jednoduchým a přístupným způsobem. V počátcích se Viet Minh soustředil na těžko dostupné hornaté oblasti džungle a až v roce 1945 se začal šířit dále. V roce 1945 se stal rovněž na pět měsíců partnerem Spojenců. Agenti OSS 5 dostávali od partyzánů Viet Minhu informace o pohybech japonských jednotek a využívali jeho logistiku. OSS na oplátku dodávala Viet Minhu zbraně.

4 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 10. 5 Office of Strategic Services – Úřad strategických služeb (předchůdce CIA). Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 259.

9

2.2.2 Vyhlášení Vietnamské demokratické republiky Na konci druhé světové války nový americký prezident Harry S. Truman naprosto rezignoval na snahy svého předchůdce o dekolonizaci a uznal Francii zásluhy v boji proti Japonsku, čímž bylo jasně naznačeno, že Francie si může ponechat svůj původní koloniální vliv. Podle dohody z Postupimi obsadily jih Vietnamu britské jednotky, které měly postupně nahradit jednotky francouzské, zatímco severně od 17. rovnoběžky postupovali čankajškovci. Dávno předtím však Viet Minh odzbrojil mnoho japonských jednotek a začal napomáhat obyvatelstvu, které trpělo hladomorem. V podstatě tak kontroloval sever země. V jižní části země byla situace méně přehledná, protože deltu Mekongu ovládaly dvě sekty, a to Cao Dai a Hoa Hoa. Ty napřed uzavřely spojenectví s Viet Minhem, avšak později, poté co Francouzi obsadili města na jihu, se přidali na jejich stranu. Sever naopak pustošili čankajškovci. Ho Či Min již 2. září 1945 vyhlásil Vietnamskou demokratickou republiku (VDR) 6, nedostalo se mu však žádné podpory, marně apeloval na USA, aby zabránily řádění band na severu a návratu Francouzů na jih. V roce 1946 uzavřel Čankajšek dohodu s Francouzi, kdy se vzdal severu výměnou za to, že se Francie vzdala hospodářských výhod v Číně. Viet Minhu nezbylo nic jiného než nakonec uzavřít dohodu, která nechávala na pět let Francii kontrolu i nad severem výměnou za uznání Vietnamu za „svobodný stát“ uvnitř Francouzské unie.7 Francouzi ale dohodu nedodrželi, v roce 1946 vyhlásili na jihu stát Končinčínu a v témže roce bombardovali přístav Haiphong, kde zabili několik tisíc civilistů.8 Výsledkem bylo, že Ho Či Minovi a Viet Minhu došla trpělivost a postavili se v celé zemi na ozbrojený odpor proti Francouzům. Selhaly tak všechny možnosti, jak by mohlo dojít alespoň k nějaké dohodě.

2.2.3 Bipolarizace světa a politika „Zadržování“ Následný vývoj měl úzký vztah k vývoji studené války. Už těsně po válce bylo jasné, že válečné spojenectví se hroutí. Svět se postupně začal polarizovat, Sovětský svaz během druhé poloviny čtyřicátých let dosadil ve východní Evropě své

6 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 11. 7 Dohoda byla uzavřena 6. března 1946. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 13. 8 Separátní stát Kočinčína byl vyhlášen v létě 1946 a už v 23.listopadu byl bombardován přístav Haiphong. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 14.

10

loutkové vlády. Harry S. Truman nebyl nakloněn další spolupráci se SSSR a hlavně ústupkům Stalinovi.9 Už během prvních let po válce tedy bylo jasné, že SSSR se snaží expandovat, a to nejen v Evropě. Na konci války SSSR totiž obsadil severní část korejského poloostrova a Mandžusko, v Číně začalo povstání Mao Ce-tunga, které v roce 1949 vedlo ke vzniku Čínské lidové republiky10. Začala panovat obava z šíření komunismu po světě a z tzv. „dominového efektu“, tedy toho, že změny v jedné zemi (sociální, politické apod.) se rozšíří v zemích dalších, a ty následně způsobí další změny, které se budou šířit podobně, jako se hroutí kostky domina. Svět se tak stával bipolárním a nastupoval několik desítek let trvající konflikt mezi dvěma supervelmocemi. To mělo zásadní vliv na pozdější dění ve Vietnamu. USA našly nového nepřítele, poté co úspěšně čelily národnímu socialismu Němců a Japonců, byly rozhodnuty čelit i komunismu. Od toho se začala už v druhé polovině čtyřicátých let odvíjet zahraniční politika USA. V březnu roku 1947 byla vyhlášena doktrína „Zadržování“ (Containment), která se uplatnila mimo jiné v Řecku a Turecku. V Řecku vedla nakonec k porážce komunistických partyzánů11 (USA dodávaly řeckým protikomunistickým silám materiál a rovněž je ekonomicky podporovaly, převzaly tak v podstatě britské závazky). Během roku 1947 museli vládu opustit komunisté i ve Francii a Itálii. Na pomoc Evropě byl určen Marschallův plán12, který měl ekonomickou pomocí stabilizovat a obnovit válkou zničené evropské země a zabránit tak vzniku sociálních nepokojů a „podhoubí“ pro šíření komunismu. USA také podporovaly vybudování kolektivní evropské obrany. Doktrína „Zadržování“ tedy sestávala z několika kroků, ale hlavní byla ekonomická podpora jak válkou zničených států při jejich obnově (průmyslu apod.), tak také např. protikomunistických skupin v různých zemích, kde probíhala občanská válka. Další součástí této doktríny bylo naznačit Sovětskému svazu v případě některých strategických oblastí a zemí, že Spojené státy „nemohou připustit..., aby padly do nepřátelských rukou“ 13 a budou je tedy podporovat i vojensky (dodávky vojenského materiálu apod.). Tento postup měl však i svá úskalí, protože byli podporováni téměř všichni antikomunisté, podstatné bylo, že se přiklonili na stranu Západu a

9 SSSR provedl vlastní měnovou reformu ve východní části Německa, v letech 1948 – 49 proběhla blokáda Berlína a v Řecku probíhalo komunistické povstání. Nálevka, V.: Studená válka, s. 17-38. 10 1. října 1949. Nálevka, P.: Studená válka, s. 227. 11 V roce 1949. Johnson, P.: Dějiny 20. století, s.592. 12 Nálevka, V.: Studená válka, s. 21-23. 13 Kennedy, P.: Vzestup a pád velmocí. Ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500-2000, s. 455.

11

neměli levicové smýšlení. Tak docházelo k tomu, že byli podporováni pravicoví extremisté, jen aby bylo zabráněno uchopení moci levicovým diktátorům. V Evropě tyto snahy vyústily v zapojení Německa do evropských struktur 14 a v založení NATO 15. V Asii bylo cílem vybudovat ekonomicky silné prozápadní Japonsko, které by se stalo hrází čínskému a sovětskému komunismu. Kombinace bezpečnostně-politické složky (dodávky zbraní, podpora antikomunistů, vytváření organizací kolektivní obrany) a ekonomické složky (hospodářská pomoc podporující rozvoj liberálního kapitalismu) tak měly za úkol zamezit možnosti šíření komunismu do těchto zemí. Jihovýchodní Asie měla v plánech USA významnou roli, měla nejdříve Evropě a pak Japonsku sloužit jako surovinový trh a odbytiště výrobků, a stát se tak postupně samostatným účastníkem, menším centrem, jež by bylo hospodářsky integrováno a propojeno s celým světem. Současně však mělo být nakloněno americkým a západním hodnotám i jejich modelům společnosti.16

2.2.4 Změna pohledu USA na konflikt v Indočíně Ve stínu těchto událostí a změn uspořádání světa probíhal v Indočíně konflikt mezi francouzskými jednotkami (kolonialisty) a Viet Minhem. Zpočátku byl tento konflikt ze strany USA víceméně přehlížen a považován za koloniální válku, ale právě výše zmíněné události, změna mezinárodního klimatu a vyhlášení politiky „Zadržování“ vedly k tomu, že USA začaly tento konflikt chápat jako boj Západu s Východem. V této době panovalo přesvědčení, že všechna komunistická povstání a převraty řídí Moskva a jsou součástí většího a dlouhodobějšího plánu. Proto začaly panovat obavy z aktivit Viet Minhu. USA se na jednu stranu snažily bojovat za ukončení kolonialismu, na druhé straně nechtěly, aby tento region padl do rukou komunistům.

Proto

nacionalistických

se

snažily

uskupení,

které

na

Francouze

by

byly

tlačit,

alternativou

aby k

podpořili

vliv

nacionalisticko-

komunistickému Viet Minhu. V takzvané Elysejské dohodě 17 z března 1949 slíbila Francie udělit Vietnamu nezávislost, jestliže za to obdrží hospodářské výhody.18 V čele vlády nakonec stanul císař Bao Dai, nicméně vláda se netěšila oblibě. Vznikla 14 V roce 1955 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 16. 15 NATO – North Atlantic Treaty Organization (Organizace severoatlantické smlouvy). Bylo založeno tzv. Washingtonskou smlouvou 4. dubna 1949. Nálevka, V.: Studená válka, s. 40 - 41. 16 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 16. 17 Kahin, G. M.- Lewis, J.W.: The United States in Vietna. An Analysis in the of the History of America´s Involvement in Vietnam, s. 28 - 32. 18 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 17.

12

jen z francouzské milosti, vládní úředníci se už tehdy zajímali hlavně o to, jak budou profitovat z trvalého spojení s Francií. Ani nezávislost nebyla nezávislostí, protože Vietnam se stal, stejně jako Laos a Kambodža, součástí Francouzské unie. Bao Dai většinu času trávil mimo Vietnam a problémy jeho země mu byly vzdálené. Poté, co v roce 1949 zvítězil v Číně Mao Ce-tung a čankajškovci se stáhli na Tchajwan19, dřívější obavy z šíření komunismu po Asii jen vzrostly. Republikáni, kteří byli v opozici, vytýkali vládě nedostatečnou podporu čankajškovců, všeobecně mělo mnoho Američanů obavy z šíření komunismu, a to jak na mezinárodním poli, tak také v USA. Panovala obava z infiltrace amerických úřadů a státní správy, proto vznikl u Sněmovny reprezentantů také „Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti“ 20, který pak v první polovině padesátých let proslul mcarthyovým honem na komunisty mezi intelektuály, liberály a novináři.

2.2.5 Zástupné války ve světě a reakce USA V lednu 1950 uznala nedávno vzniklá Čínská lidová republika a Sovětský svaz Vietnamskou demokratickou republiku, a tím i legitimitu vlády Viet Minhu. Na oplátku uznaly v únoru USA Vietnamský stát, který byl založen na základě Elysejské dohody. Tím vznikl stav, kdy ve Vietnamu byly jednak koloniální francouzské síly, jednak „nezávislá“ vláda císaře Bao Daiema a také vláda Viet Minhu. Každý z bloků uznával jen jednu z vlád a obě si nárokovaly celý Vietnam. Proamerická vláda (Vietnamský stát) měla vetší podporu a sídlo na jihu, prokomunistická (Vietnamská demokratická republika) zase na severu země. V témže roce začaly USA podporovat francouzské snažení v Indočíně. Poukázaly Francii 15 milionů dolarů na válečné výdaje. Tato částka měla nakonec být jen nepatrnou kapkou z velkého množství peněz, které USA během následujících let poskytly Francii. V reakci na události ve světě byla v dubnu 1950 vydána Národní radou bezpečnosti USA zpráva známá pod názvem „NSC-68“. Za touto zprávou stál Paul Nitze, který v letech 1950 až 1953 vedl odbor politického plánování Ministerstva zahraničí. Tato zpráva doporučovala modernizaci armády a navyšování síly, včetně konvenčních sil, aby bylo možné čelit rozpínajícímu se komunismu. Předpokládalo

19 Johnson, P.: Dějiny 20. století, s.434-435. 20 House Un-American Activities Committee – HUAC Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 18.

13

se, že cílem komunistické expanze v Jihovýchodní Asii není jen Vietnam, ale celý region.21 Závěry analýzy se potvrdily téměř ihned, v červnu 1950 zaútočila vojska Severní Korey za podpory Moskvy i Pekingu na Jižní Koreu. Bylo tedy jasné, že Západ je s Východem v konfliktu, který bude veden pomocí zástupných válek. Jihovýchodní Asie se tak stala středem zájmu. USA bojovaly proti komunismu v Koreji, Francie ve Vietnamu. Jenže válkou poničená Francie potřebovala sama investice, a tak začaly USA postupně přebírat na svá bedra náklady na vedení francouzských vojenských operací. Válka ve Vietnamu Francouze stála nemalé prostředky, za roky 1950 až 1954 se vyšplhaly náklady na 2,76 miliard dolarů22. USA tak postupně přešly k podpoře Francie v jejím boji, v roce 1952 už financovaly 40% válečných nákladů, v roce 1954 dokonce 80%. I přes tuto pomoc se ale generálu Giapovi podařilo Francouze vytlačit od vietnamsko-čínské hranice, a tak mohla z Číny proudit do Vietnamu vojenská pomoc, která dále napomáhala k větším úspěchům vojsk Viet Minhu. Zároveň začínala francouzská veřejnost tuto válku odmítat (v roce 1954 s válkou souhlasilo jen 8% obyvatel) 23. Do roku 1952 ztratily francouzské jednotky (ve Vietnamu bojovalo v cizineckých legiích mnoho Němců a Afričanů) 90 000 mužů (mezi ztráty se počítali jak mrtví, tak zranění a zajatí).24

2.2.6 Dien Bien Phu V roce 1953 se snažili Francouzi přinutit Viet Minh k velké bitvě, a tím strhnout iniciativu na svou stranu, jenže generál Giap dokázal opak, pronikáním do Laosu přitáhl pozornost Francouzů, ti uzavřeli s Laoským královstvím (které bylo součástí Francouzské unie) pakt o pomoci. Tím ovšem došlo k odčerpávání dalších francouzských sil a k jejich roztříštění. Část byla přivedena k horské vesnici Dien Bien Phu, která byla opěrným bodem Viet Minhu pro operace v Laosu. Francouzi obsadili údolí v okolí této vesnice, nicméně generál Giap rozmístil své muže po okolních horách a dokázal zorganizovat i přesun dostatečného množství zbraní, munice a dokonce těžkého dělostřelectva po horských stezkách, a to bez pomoci těžké techniky. Francouzská výzvědná služba varovala, že Giap má k dispozici i dělostřelectvo, nicméně generál Navarre se rozhodl vyprovokovat Viet Minh 21 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 19 - 20. 22 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 20. 23 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 25. 24 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 21.

14

k bitvě, u níž předpokládal, že vyhraje. V obklíčení přesily Viet Minhu zůstalo 12 000 francouzských elitních vojáků, které bylo možné zásobovat jen letecky. Ve stejné době byla naplánována i konference mezi Západem a Východem v Ženevě. Situace francouzských jednotek byla stále horší, v březnu 1954 se podařilo Viet Minhu obsadit dva ze tří pahorků, které drželi Francouzi. USA dokonce přešly od finanční podpory k vojenské pomoci. Do Vietnamu přesunuly 40 bombardérů B-26, o které se starali američtí mechanici v civilu a létali s nimi pouze francouzští piloti. Ale ani bombardování okolních kopců nepomáhalo zastavit útoky Viet Minhu proti Francouzům. Dokonce padl návrh i na omezené použití atomových zbraní. Veškeré návrhy na pomoc se však setkaly s nesouhlasem některé strany, buď nechtěla Francie dovolit rozmístění amerických instruktorů ve Vietnamu, nebo zase naopak Kongres či zástupci Velké Británie odmítli možnost vojenské operace široké koalice států. Nakonec po 55 dnech musely francouzské jednotky kapitulovat, stalo se tak 7. května 1954, den před začátkem jednání v Ženevě.25

2.2.7 Ženevská konference Mezi 8. květnem a 21. červencem proběhla v Ženevě konference za účasti zástupců Sovětského svazu, Francie, Velké Británie, Čínské lidové republiky a dvou delegací z Vietnamu. Jedna zastupující Bao Diaův režim, druhá zastupující Vietnamskou demokratickou republiku. Američané se

účastnili pouze jako

pozorovatelé 26. Konference téměř ignorovala faktický stav na bojišti, protože každá ze stran se snažila hájit především své zájmy, Sovětský svaz se snažil zabránit vzniku Evropského obranného společenství, samotná oblast jihovýchodní Asie pro něj neměla velký význam, naopak zájmem čínské delegace bylo zabránit jakémukoliv zapojení USA do dění ve Vietnamu. Čína potřebovala klid na zotavenou, a tak podporovala rozdělení Vietnamu a zákaz jakýchkoliv zahraničních jednotek v obou případných státech. V průběhu konference se však díky vládní krizi změnil postoj Francie, nový předseda vlády byl nakloněn odchodu z Vietnamu a chtěl konflikt co nejrychleji ukončit (což byla analogie k pozdějšímu americkému řešení). Američané doporučili Francii postupovat podle jejich sedmibodového programu,

který

předpokládal

vytvoření

dvou

Vietnamů

rozdělených

17.

25 Frey, M..: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 23 - 26. 26 Signatáři dohody se staly pouze Francie a VDR (Vietnamská demokratická republika). Dohody nepodepsaly USA ani delegace jižního Vietnamu. Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 64 75.

15

rovnoběžkou.27 Viet Minh se měl stáhnout na sever a Francouzi naopak na jih, mezi těmito zónami měla být demilitarizovaná zóna. Laos, Kambodža i Vietnam se měly stát suverénními státy bez vlivu Francie. V reakci na události v jihovýchodní Asii bylo 8. září 1954 založeno SEATO. 28

3. Počátky protestů a vstup do Vietnamu (1954 - 1964) 3.1 Hnutí za občanská práva 3.1.1 První protesty a dílčí úspěchy Amerika padesátých let nebyla zdaleka zemí rovnosti, hlavně v jižních státech byla důsledně praktikována rasová segregace. Černošské obyvatelstvo nesmělo navštěvovat například stejné společenské akce jako běloši (návštěvy kina, koncertů), případně směli být jen v jim vyhrazených prostorách. Tato segregace se ovšem netýkala jen společenských akcí, ale také záležitostí každodenního života. Podobná pravidla platila v restauracích, školách (oddělené školy pro bílé a černochy) a také v hromadné dopravě. Uplatňovala se politika „Oddělení, ale rovní“ (Seperated but Equal), která měla oporu v rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1896 v kauze „Plessy. v. Fergusson“.29 S tímto stavem panovala nespokojenost, která se výrazně projevila v roce 1955, kdy proběhla první velká protestní akce proti rasové segregaci. Afroamerická veřejnost reagovala na případ Rose Parksové masovým bojkotem městské hromadné dopravy (známý pod názvem Montgomery Bus Boycott) ve městě Montgomery v Alabamě po dobu 382 dnů. K bojkotu došlo poté, co Rose Parksová odmítla uvolnit místo bílému cestujícímu v autobuse, jak to přikazovaly tehdejší místní zákony.30 Bojkot organizoval i reverend Martin Luther King Jr. a přidali se k němu například i místní černošští taxikáři, kteří vozili černošské obyvatelstvo za cenu autobusového jízdného. Výsledkem tohoto protestu byl nakonec rozsudek federálního soudu, že rasová diskriminace v autobusech je protiústavní a ilegální. Po odvolání se zástupců

27 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 28 - 30. 28 SEATO – Southeast Asia Treaty Organization (Organizace smlouvy pro jihovýchodní Asii) - založeno 8. září 1954 v Manile osmi státy (Austrálie, Filipíny, Francie, Nový Zéland, Pákistán, Thajsko, USA a Velká Británie). (Fishel, W. R.: Vietnam: Anatomy of a Conflict, s. 213.) V separátním protokolu rozšířili členové paktu SEATO oblast platnosti smlouvy o Laos, Kambodžu a „svobodné území pod správou státu Vietnam“, čímž v podstatě porušili Ženevskou smlouvu. (Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.34.) 29 Zimmermann, T.: Plessy v. Ferguson, on-line text (http://www.bgsu.edu/departments/acs/1890s/plessy/plessy.html). 30 Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 66 – 67.

16

města potvrdil 13. listopadu 1956 tento rozsudek i Nejvyšší soud. 31 Tato protestní akce nebyla jen reakcí na případ Rose Parksové, ale také například na vraždu čtrnáctiletého černošského mladíka Emmetta Tilla32, nebo na jižními státy schvalovanou, či dokonce nařizovanou, ovšem vyššími instancemi jako protiústavní označenou, segregaci ve školách33.

3.1.2 Vzestup Martina Luthera Kinga Jr. V roce 1957 založili Martin Luther King Jr., Charles K. Steele a Fred L. Shuttlesworth „Southern Christian Leadership Conference“ (Jižní konference křesťanského vedení - zjednodušeně Jižní konference), zkráceně SCLC.34 M. L. King Jr. se stal jejím prvním prezidentem a tato organizace se stala hlavní organizační silou hnutí za občanská práva. Odmítala násilí a jejími metodami protestu se měla stát občanská neposlušnost a mírové, nenásilné demonstrace. Ve stejném roce se odehrál i incident v Little Rocku, kde nebylo umožněno devíti černošským studentům vstoupit do školy, i když ta měla být od tohoto roku desegregována. Tento problém zapříčinilo rozhodnutí guvernéra Orvala Faubuse. Během několika dnů zareagoval prezident Eisenhower a poslal do Little Rocku Národní gardu, aby sjednala pořádek a umožnila studentům vstoupit do školy.35 V tomto roce byl přijat zákon Civil Rights Act of 1957, který ovšem nesplnil do něj vložená očekávání. Záměrem hnutí za občanská práva bylo dát černošským obyvatelům rovné a ničím nepodmíněné volební právo, zákon však zřídil jen Komisi pro občanská práva a příslušné oddělení na Ministerstvu spravedlnosti.36

31 Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 70 - 88. 32 Šlo o případ, kdy tento mladík oslovil bělošskou ženu a několik dní poté ho její manžel se svým bratrem naložili do auta a poté brutálně zabili. Byl nalezen mrtev a všechny důkazy a svědectví směřovali proti dvěma bělošským mužům. Přesto bělošská porota a soudce rozhodli o nevinně obviněných. Podobných případů se stávalo v Americe let padesátých i v dřívější době mnoho. Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 39 - 45. 33 Případ z roku 1954: „Brown v. Board of Education of Topeka, Kansas “ - nejvyšší soud rozhodl, že rasová segregace je neústavní. Viz Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954 – 1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm); Brunner, B. – Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html). 34 V únoru. Brunner, B. – Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html). 35 Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 92 – 103. 36 Rysková, S.: Martin Luther King, s.42 – 45.

17

3.1.3 Úspěch protestů „vsedě“ V roce 1960 proběhlo několik protestů, které se konaly „vsedě“ (sit-in). Popud k nim dal případ černošského studenta Josepha McNeilla (studoval na North Carolina Agricultural and Technical College v Greensboro), který nebyl obsloužen v jídelně „Woolworth's“ a na protest si sedl ke stolu a čekal na obsloužení.37 K němu se v dalších dnech přidali další tři studenti černé pleti. O této protestní akci napsaly New York Times, což vyvolalo vlnu podobných protestních akcí v mnoha dalších městech (jedenácti během dvou týdnů)38, do kterých se zapojili jak černošští, tak bělošští studenti. Následovalo několik policejních zákroků proti demonstrantům, což ale vyvolalo další rozšíření protestů a jejich větší publicitu. Díky tomu dostala policie zákaz zatýkat pokojné demonstranty. Studenty dokonce podpořil tehdejší prezidentský kandidát John F. Kennedy39. Po šesti měsících byli původní čtyři studenti v té samé restauraci, kde protesty začaly, obslouženi.40 Tyto nenásilné protestní akce dokázaly zlomit zákaz vstupu černochů do mnoha restauračních zařízení a později také na další veřejná místa (koupaliště, divadla, knihovny atd.).

3.1.4 Vznik nových organizací a posílení jejich spolupráce V reakci na úspěch nenásilných protestů vznikla na univerzitě v Shaw organizace Student Nonviolent Coordinating Commitee (SNCC) – „Studentský výbor pro koordinaci nenásilných protestů“. Její první větší akcí byly tzv. „freedom rides“ (Jízdy svobody), kdy během léta 1961, ve spolupráci s Kongresem pro rasovou rovnost (Congress for Racial Equality – CORE), vyslali až 1 000 dobrovolníku41 do jižních států, aby otestovali, zda jsou v autobusech, na autobusových

stanicích

a

dalších

veřejných

místech

dodržovány

nové

protisegregační zákony.42 Mnoho těchto dobrovolníků bylo napadeno, často byli 37 Joseph McNeil totiž oslovil bílou číšnici a ta ho odmítla obsloužit s tím, že pro černochy je určen jiný pult a personál. Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 127 - 129. 38 Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954 - 1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm). 39 Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954 - 1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm). 40 Brunner, B. - Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html). 41 Různé zdroje uvádí různá čísla od 300 [Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954 – 1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm)] do 1 000 [Brunner, B. – Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html)]. 42 Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 147 - 149.

18

zbiti, případně uvězněni. Na jeden z autobusů byla dokonce hozena zápalná láhev.43 Další útok se udál v Montgomery v Alabamě. Nakonec musel zasáhnout sám prezident Kennedy a situaci uklidnit.44 Zpočátku klidné protesty a akce začaly nabývat na intenzitě. I když se hnutím za občanská práva dařilo nutit zákonodárce měnit či rušit rasistické zákony, stále byl problém v jejich reálném uplatňování. V roce 1962 měl na Univerzitu v Mississipi nastoupit první černošský student,

nakonec ale došlo k velkým nepokojům, které si svou intenzitou (byli

zabiti dva lidé) vynutily nejprve nasazení federálních šerifů (federal marshalls) a poté dokonce Národní gardy.45 V témže roce a v témže státě sjednotil Robert Moses organizace SNCC, NAACP a CORE pod organizaci jedinou - COFO (Council of Federated Organizations – Rada spojených organizací).

3.1.5 První masový pochod a demonstrace Nejvíce segregovanými a rasistickými byly jižní státy, a to především Mississipi a Alabama. I proto se další vlna protestů odehrála v Birninghamu v Alabamě během roku 1963.46 Protesty v Birninghamu probíhaly jak formou demonstrací, tak formou protestů „v sedě“. Při těchto protestech byly stovky lidí zatčeny a nakonec došlo i k tvrdým zákrokům policie proti demonstrantům, při kterých byli použiti psi a došlo k mnoha zraněním. M. L. King Jr. byl také mezi zatčenými a z vězení napsal známý dopis „Letter from Birmingham Jail“ (Dopis z birninghamského vězení).47 V červnu 1963 byl zavražděn jeden z představitelů hnutí NAACP Medgar Evers 48, za jeho vraždu padl trest až po třiceti letech.49 V srpnu 1963 se uskutečnil první z velkých pochodů na hlavní město USA (March on Washington).50 Před Lincolnovým památníkem se shromáždilo na čtvrt milionu lidí (až jednu pětinu tvořili běloši) a vůdcové hnutí za občanská práva přednesli své

43 V Annistonu v Alabmě. Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 150 153. 44 Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s.153. 45 Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954 – 1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm). 46 Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s.164 - 195. 47 Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s.187 - 189. Plné znění dopisu dostupné na: http://www.stanford.edu/group/King/popular_requests/frequentdocs/birmingham.pdf 48 Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 222 - 224. 49 Brunner, B. – Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html). 50 Byl nazván „March for Jobs and Freedom“ (Pochod za práci a svobodu). Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 197 - 205.

19

projevy, včetně slavného projevu „Mám sen“ (I Have a Dream) Martina Luthera Kinga Jr. 51

3.1.6 Nespokojenost a vzestup radikálů Někteří z černošských vůdců (Malcolm X, James Baldwin a další) však požadovali ráznější přístup, nenásilné protesty podle nich neměly patřičný účinek. 52 V létě 1963 proběhly už i první „horké protesty“, kdy ve více než sto městech propukly násilné nepokoje. Patnáctého září došlo k bombovému útoku na babtistický kostel v Birninghamu, při kterém zemřely čtyři malé černošské dívky. Následné protesty a střety (docházelo k podpalování majetku a bitkám) přinesly další dva mrtvé.53 Jak protesty na začátku roku, tak protesty po bombovém útoku přitáhly pozornost médií i obyčejných lidí a hnutí za občanská práva tak získala na síle. Mnoho Američanů bylo těmito událostmi otřeseno. Dvaadvacátého listopadu 1963 přišla další velká rána, když byl v Dallasu zastřelen prezident John F. Kennedy. Na jeho místo nastoupil Lyndon B. Johnson. Tento a následující rok se tak staly v mnoha ohledech zlomovými, protože radikální vůdcové dostali další argumenty pro prosazování tvrdších metod a přístupu. To se projevilo jednak v rétorice radikálů54, jednak vlivem na prezidentské volby roku 1964.

3.1.7 „Civil Rights Act of 1964“ a „Great Society“ Na začátku roku byla 24. dodatkem zrušena volební daň a v létě organizace COFO uskutečnila akci „Freedom Summer“ (Svobodné léto), při které dobrovolníci pomáhali černošským obyvatelům s volební registrací. 55 V létě byl rovněž přijat „Civil Rights Act of 1964“, který přiznával Afroameričanům práva, která dříve byla vyhrazena pouze bělochům. Zakazoval diskriminaci při užívání veřejných míst (parky, bazény, hřiště, knihovny kina, divadla, restaurace, hotely). Ministerstvo spravedlnosti smělo přímo zasahovat v případě nedodržování desegregace ve školství, byla zakázána diskriminace při přijímání do zaměstnání (u podniků s více 51 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 75 - 77. Plná znění proslovu dostupné na: http://www.infoplease.com/ipa/A0874987.html 52 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 78-79. 53 Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954 – 1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm). 54 Příkladem mohou být dva proslovy Malcolma X „The Ballot or the Bullet” (volební právo nebo kulka) a „The Black Revolution“ (Černá revoluce) Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954 – 1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm). 55 Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s.229 – 235.

20

jak sto zaměstnanci). Dodržování mělo kontrolovat několik komisí, které zároveň mohly udělovat dotace potřebné pro realizaci zákona. Bylo zakázáno bránit uplatňování volebního práva (pod pokutou či dokonce odnětím svobody) 56. I přes tyto snahy však docházelo k dalším vraždám57 a také nepokojům ve městech. Lyndon B. Johnson proto ve své prezidentské kampani přislíbil, že bude aktivně napomáhat řešení rasového problému. V březnu představil svůj projekt „Great Society“ (Velké společnosti).58 Prioritou tohoto projektu měl být boj proti chudobě a za vzdělanost, vzdělání mělo být dostupné každému dítěti, měly být zahájeny programy na pomoc sociálně slabým jedincům, měla být zlepšena kvalita a dostupnost lékařské péče a další oblasti společenského života.59 „Great Society“ a občanská práva byly hlavním tématem volební kampaně. 60 Po propuknutí nepokojů ve městech se dokonce sešel s vůdci hnutí za občanská práva. Jeho republikánský protivník B. Goldwater byl zastáncem politiky tvrdé ruky a rovněž nebyl velkým sympatizantem hnutí za občanská práva, dokonce se postavil proti zákonu „Civil Rights Act of 1964“. 61

Volby nakonec s velkým náskokem vyhrál Lyndon B.

Johnson. I pro M. L. Kinga Jr. byl rok 1964 úspěšný. V lednu byl vyhlášen mužem roku časopisu Time 62 a v prosinci mu byla předána Nobelova cena míru 63, čímž jeho význam vzrostl.

3.2 Vojenské operace ve Vietnamu 3.2.1 Neuskutečněné volby roku 1956 Na rok 1956 byly naplánovány volby v celém Vietnamu, po kterých by došlo k sjednocení země pod vedením nové, z voleb vyšlé vlády. Dohled nad dodržováním míru měla zajišťovat kontrolní komise sestávající z Polska, Kanady a Indie. Pro Viet Minh to byla v podstatě prohra, protože kontroloval téměř celý sever a dvě třetiny jihu země a na základě mírové smlouvy by se musel stáhnout za 17. rovnoběžku. Navíc Viet Minh spolu s laoskými komunisty kontroloval rozsáhlé oblasti Laosu, kterých by se musel v podstatě také vzdát. Na druhou stranu sám Viet 56 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 84 – 85. 57 V srpnu byli ve státě Mississipi zavražděni tři (dva z toho byli běloši) dobrovolníci pracující pro hnutí za občanská práva Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 238 – 240. 58 Johnson, P.: Dějiny 20. století, s. 619 – 621. 59 Schultz, S.K.: The Almost Great Society: The 1960s, on-line text (http://us.history.wisc.edu/hist102/lectures/lecture27.html). 60 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 90-91. 61 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 85 – 87. 62 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 83. 63 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 88.

21

Minh si přál, aby se boj o moc vedl politicky namísto vojensky, což se díky smlouvě podařilo. To Viet Minhu nahrávalo, protože značná část obyvatel nebyla spokojena s koloniální vládou, jejími úředníky a lidmi, kteří nějakým způsobem profitovali z kolonialismu. Viet Minh tak pro ně byl tou správnou alternativou, navíc čistě vietnamskou, a právě proto si Viet Minh do voleb velmi věřil a předpokládal volební vítězství. Zároveň ovšem díky této dohodě došlo k tomu, že USA převzaly bezpečnostně-politickou zodpovědnost

za

daný region,

což

v důsledku vedlo k jejich zapojení do Vietnamské války.

3.2.2 Úspěchy Viet Minhu na domácím poli V severním Vietnamu, narozdíl od mnoha dalších komunistických zemí, se nerozvinul kult osobnosti v plné míře, existovala snaha, aby rolníci participovali na politické moci, rovněž snaha o zrovnoprávnění žen. Je diskutabilní do jaké míry šlo o upřímnou snahu a do jaké míry o politický kalkul, který měl přilákat sympatie obyvatelstva. V oblastech ovládaných Viet Minhem proběhla několikrát po sobě pozemková reforma, v rámci které bylo mnoho lidí popraveno, zatčeno či deportováno. Byla jim rovněž zabírána půda a veškeré protesty byly tvrdě potírány. Pozemková reforma a kolektivizace zemědělství probíhala v souladu s tradičním způsobem života na venkově, předchozí chyby při pozemkových reformách režim dokonce přiznal a některé odpovědné osoby zbavil funkcí.64 Pro mnoho lidí proto nebyl Viet Minh nepřítelem, ale nadějí na osvobození od kolonialismu a od zkorumpovaných prospěchářů. Od roku 1957 se režimu podařilo zemi, která byla po desetiletí sužována válkami, přivést k pomalému růstu životní úrovně. Byla rovněž dodržována svoboda vyznání. Právě tyto aspekty a úspěchy Viet Minhu a později také Vietkongu byly klíčové pro další vývoj v regionu.

3.2.3 Ngo Dinh Diem u moci v jižním Vietnamu V jižním

Vietnamu

byla

situace

jiná.

USA

potřebovaly

vybudovat

nacionalistickou protiváhu Viet Minhu, proto potřebovaly, aby co nejrychleji zmizel francouzský koloniální vliv. Vietnamci měli dříve možnost volby buď mezi kolonialismem, nebo víceméně komunistickým nacionalismem, a protože v této zemi bylo národní povědomí dosti silné už z minulosti, tak jich mnoho dávalo 64 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 30 - 31.

22

přednost Viet Minhu. Vytvoření antikomunistické či prozápadní varianty Viet Minhu by mohlo přesvědčit Vietnamce, že je možné vybudovat svobodný, suverénní, ale nekomunistický Vietnam. Pro tyto účely byly do Vietnamu posláni agenti CIA (např. Edward Lansdale) 65, kteří prováděli různé akce zaměřené proti severovietnamskému režimu (letákové akce, drobné sabotážní akce apod.), které měly podkopat autoritu tohoto režimu. Tedy již v polovině padesátých let dochází ze strany USA k přechodu od finanční podpory k přímým akcím, byť zatím jen v podobě působení CIA. Pro USA bylo velmi důležité, aby v čele jižního Vietnamu stála proamerická osobnost, která by byla dostatečně silná, aby dokázala alespoň částečně konkurovat Ho Či Minovi. Bohužel byl vybrán, hlavně díky kontaktům vytvořeným při pobytu v USA, Ngo Dinh Diem, který se později ukázal spíše jako brzda všech amerických snah. Nutno ovšem podotknout, že žádný vůdce by to neměl v jižním Vietnamu jednoduché a neobešel by se bez podpory USA. Velké části země ovládaly sekty a organizace podobající se mafii (například Cao Dai, Hoa Hao, Binh Xuyenu). V roce 1955 ovšem organizace Binh Xuyenu s pomocí milicí zbylých sekt málem porazila jednotky věrné Diemovi, nakonec se ovšem Diemovým mužům podařilo útok odrazit a i za pomoci CIA uplatit představitele zbylých sekt, a tím utvrdit svou pozici. O pět měsíců Diem zmanipuloval volby a stal se prezidentem Republiky Vietnam, čímž vyřadil i císaře Bao Daie.66 Poté odmítl naplánované celovietnamské volby v roce 1956.

3.2.4 Zapojení USA a program „Nation building“ Bylo jasné, že obliba Viet Minhu jako osvoboditelů od kolonialismu je daleko větší než omezená podpora začínajícího diktátora. USA a Republika Vietnam nepodepsaly dohodu v Ženevě a proti odmítnutí voleb nijak výrazně neprotestovala ani Čína, ani Sovětský svaz. To ovšem velmi zklamalo a rozčílilo severovietnamské vůdce, protože po rozdělení země se muselo na 130 000 příslušníků Viet Minhu stáhnout na sever a všichni počítali, dokonce velkou část svých kroků soustředili, právě na vítězství ve volbách. Bylo potřeba Diemův režim stabilizovat a podnítit podporu obyvatelstva tomuto režimu. To měl zajistit soubor opatření a kroků známý

65 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 35. 66 Palmer, D. R.: Volání polnice. K historii války ve Vietnamu očima amerického generála, s. 24 - 25.

23

pod názvem „Nation building“ (Budování národa). Šlo o finanční, technickou a další pomoc, která měla zajistit modernizaci země, zvýšení životní úrovně a posílení armády. USA tak v druhé polovině padesátých let zajišťovaly Vietnamu kompletní náklady na armádu a až 80% z financí potřebných pro státní rozpočet.67 Byli vysíláni experti CIA a odborníci z univerzit, kteří pracovali na programech zlepšení hospodářství, modernizace armády, přestavby byrokracie v zemi, ale i na kulturních programech, které měly podpořit národní uvědomění Vietnamců. Američané sice pomoc podmiňovali tím, že Diemův režim musí projít reorganizací a demokratizací, nicméně ve skutečnosti byly provedené změny jen kosmetické. Americká pomoc byla nejvíce zaměřena na oblast armády68, kde došlo ke kompletnímu přebudování pomocné armády francouzských koloniálních vojsk na zmenšenou kopii armády USA. Nová jihovietnamská armáda měla své letectvo, námořnictvo, pozemní armádu, námořní pěchotu, ale také vojenskou akademii. Tato nová armáda byla připravována a cvičena na konvenční ozbrojený konflikt s vojsky severního Vietnamu, což se posléze ukázalo jako jedna ze zásadních chyb. Ještě větším problémem byla snaha Diema zamezit dobré spolupráci armádních složek a omezit samostatnost armádních velitelů. Diem se tím snažil zabránit vzniku silné skupiny generálů, která by ho mohla ohrozit. Podobně postupoval i u dalších ozbrojených složek (policie, sil sebeobrany, občanské gardy). Díky této rozdrobené struktuře velení a nutnosti vše mít konzultováno a potvrzeno „shora“, byla armáda neschopna pružné akce a reakce na aktuální situaci. Téměř všechny důležité úřady vedli příslušníci Diemovy rodiny a jejich přátelé69. Rodina měla, díky arcibiskupovi Ngo Dinh Thucovi (byl jedním z Diemových bratrů) velký vliv také na katolíky, kteří se stali protěžovanou oporou režimu. Přes různé spolky a uskupení ovládal i státní správu a armádu. Nechal vytvořit hned dvě zpravodajské služby, které se navzájem hlídaly. To vše vedlo k tomu, že úředníci a vojáci postrádali jakoukoli vlastní iniciativu, stali se jen příjemci rozkazů a zodpovědnost házeli jeden na druhého. 67 Například v roce 1956 USA kryly okolo 60% jihovietnamského rozpočtu a v dalších letech tento podíl stále stoupal. Fishel, W. R.: Vietnam: Anatomy of a Conflict, s. 184. 68 Pomoc zajišťovala Vojenská pomocná a poradní skupina – anglicky Military Assistance and Advisory Group – MAAG. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 43. 69 V Diemově první vládě zasedali tři Diemovi příbuzní, jeho nejmladší bratr byl velvyslancem ve Velké Británii. Střední části země vládl další z bratrů Ngo Dinh Can, dále Tran Le Xuan „madame Nhu“ stála v čele ženských oddílů bojových sportů a ovlivňovala politiku. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 45.

24

Diem zároveň začal likvidovat zbytky komunistické strany a povstalců ve své zemi, nicméně natolik nevybíravým způsobem, že to vzbuzovalo jedině odpor lidí v zemi. Za oběť vojenským tribunálům 70 padly desetitisíce lidí, Diem se tak snažil likvidovat veškerou opozici. Pozemková reforma, kterou uskutečnil režim na nátlak USA, se také minula účinkem. Vzala mnoha rolníkům půdu, kterou jim předtím dal Viet Minh a vrátila ji původním velkostatkářům, či přidělila katolickým uprchlíkům ze severu71. To opět vedlo jen k nespokojenosti venkova a jeho vzrůstajícím sympatiím k Viet Minhu a komunismu. Zcela zrušena byla i místní samospráva, tu nahradili vládní úředníci, kteří často neměli se zemědělstvím zkušenosti a nevyznali se v místních poměrech. Byl tím tak narušen prastarý systém, kde místní elity, velkostatkáři a vesnické komuny, zajišťovaly nejen pronájem půdy a výkup produktů od zemědělců, ale také řešily místní spory, poskytovaly prostředky pro slavnosti, svatby a pohřby. To vše bylo s nástupem sytému řízení shora zničeno, tradiční vazby se rozpadly, a to vytvořilo podhoubí pro pozdější úspěšné tažení Vietkongu.

3.2.5 Vzrůstající odpor Jihovietnamců a reakce Diemovy vlády Již od poloviny padesátých let tak probíhal ozbrojený odpor proti těmto krokům

Diemovy

vlády,

který

byl

ovšem

drasticky

umlčován.

Zbytky

komunistických povstalců se stáhly do hor a snažily se tlačit na hanojské vedení, aby jim pomohlo. To ale nechtělo provokovat, aby neohrozilo své vítězství ve volbách. I přesto,

že se

volby v roce 1956 neuskutečnily,

Hanoj stále

jihovietnamským partyzánům příliš nepomáhala. I přes absenci pomoci ze severu propuklo v roce 1958 povstání. Útoky se zpočátku soustředily na správní úředníky. Tyto vraždy začaly narušovat chod státu. V roce 1958 šlo „jen“ o 163 vražd, v roce 1959 jich bylo již 233 a v prvních pěti měsících roku 1960 dokonce 78072. V roce 1959 začala vláda vytvářet v deltě Mekongu zemědělská městečka (agrovilles). 73 Ve skutečnosti šlo často o násilné přestěhování venkovanů do 70 V květnu 1959 je zřídil zákon 10/59. Výstupem tohoto zákona byly tribunály které odsuzovaly jedině k trestu smrti či k doživotí a to bez možnosti obhajoby Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 46. 71 Ze severu směrem na jih přešlo okolo 900 000 Vietnamců, šlo převážně o katolíky (až 85% z nich). Kahin, G. M.- Lewis, J.W.: The United States in Vietnam. An Analysis in the of the History of America´s Involvement in Vietnam, s. 75. 72 Ke konci roku 1960 stoupl počet zabitých na zhruba 1 400. Palmer, D. R.: Volání polnice. K historii války ve Vietnamu očima amerického generála, s. 32. 73 Fishel, W. R.: Vietnam: Anatomy of a Conflict, s. 222 – 223.

25

opevněných vesniček a městeček. Pro venkovskou společnost postavenou na konfuciánsko-buddhistických

základech

bylo

velkým

problémem

odtržení

od domova a půdy předků, která pro ně znamenala velmi mnoho. Mnoho přesídlených vesničanů proto po pár týdnech utíkalo. Volby v roce 1959 byly opět zmanipulované, mnoho venkovanů a vojáků bylo donuceno hlasovat pro Diema, navíc neexistovala téměř žádná opozice.74 Proti tomu se bouřili jak venkované, tak také intelektuálové a dokonce část armády. Venkovské obyvatelstvo však bylo kontrolovatelné pomocí teroru, intelektuálové byli obviněni ze styku s komunisty a části armády se nevydařil puč z roku 1960.

3.2.6 Zapojení severního Vietnamu a vznik Fronty národního osvobození V roce 1959 změnilo svoji strategii i severovietnamské vedení a během roku 1960 proniklo do jižního Vietnamu na 4 500 komunistických partyzánů, kteří pocházeli z jižního Vietnamu. Vzhledem k tomu, že v roce 1958 mělo partyzánské hnutí podle odhadů CIA zhruba 1 700 členů, tak byla severovietnamská posila důležitá, což se projevilo i v prudkém nárůstu vražd správních úředníků. To mělo zase za následek větší destabilizaci režimu a snížení autority vládních úředníků, kteří se báli volně pohybovat zemí, díky čemuž protivládní hnutí získávalo další a další stoupence. V roce 1960 došlo rovněž k větším střetům partyzánů s vládními jednotkami, a to dokonce jen 50 km od Saigonu. Kvůli rostoucí aktivitě komunistů začaly od tohoto roku nad Vietnamem operovat americké fotoprůzkumné letouny ze základen na Okinawě a na Tchajwanu.75 V roce 1960 vznikla také Fronta národního osvobození jižního Vietnamu, zkráceně FNO (anglicky Vietnam National Liberation Front - NLF) 76, jejíž Lidově osvobozenecká armáda byla Diemovým režimem nazývána Vietkong (vietnamští komunisté – anglicky Viet Cong). Tato fronta ovšem nesestávala jen z komunistů, i když ti v ní měli určující vliv. Její součástí byli jak dřívější představitelé Viet Minhu, tak také zástupci jihovietnamských komunistů, zástupci sekt Cao Dai a Hoa Hao, buddhisté a dokonce někteří katolíci. Cílem bylo sjednocení Vietnamu, odchod

74 Za opozici byl vydáván Diemův bratr. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 48. 75 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 17 76 20. prosince 1960. Kahin, G. M.- Lewis, J.W.: The United States in Vietnam. An Analysis in the of the History of America´s Involvement in Vietnam, s. 118 - 119.

26

Diema a amerických poradců, neutralita země a provedení opravdové pozemkové reformy.

3.2.7 První úspěchy Fronty národního osvobození na jihu země FNO se na počátku šedesátých let aktivně snažila navyšovat počty svých členů, vsadila na strategii získávání si venkovského obyvatelstva pomocí různých aktivit, například pořádala kurzy čtení a psaní, pomáhala vesničanům při zlepšování životních podmínek, pomáhala lidem pronásledovaným Diemovým režimem. Zároveň však probíhalo zastrašování a likvidace vládních úředníků a často bylo místní obyvatelstvo zneužíváno k vytváření protidiemovských nálad a odporu.77 Šlo tedy o dobře promyšlenou kombinaci nátlaku a rozdmýchávání nenávisti proti vnějšímu nepříteli a aktivit, které měly FNO ukázat jako partnera a možnost, jak žít spokojený život. Odpůrci FNO byli ovšem i v tomto případě odstraňováni, případně převychováváni, vesničané museli povinně vstupovat do masových organizací, jako byl Svaz rolníků za osvobození jižního Vietnamu a Svaz žen za osvobození jižního Vietnamu 78. Protože starosty vesnic se stávali příslušníci FNO, tak ani nebylo jiné volby než se přizpůsobit. FNO tak praktikovala jakýsi výměnný obchod, kdy za podporu jejich snažení lidé dostávali určité jistoty. FNO byla rovněž velice dobře organizovaná, dávala ale zároveň důraz na zapojení místních kádrů znalých situace, její organizační struktura byla odolná vůči zatýkání a zabíjení členů vedení, protože byla jak vertikálně, tak horizontálně prorostlá, a rozhodnutí nebylo jednostranně diktováno z vrchu. Jednotlivé partyzánské jednotky také měly značnou autonomii.

3.2.8 Nástup prezidenta Kennedyho do úřadu a změna strategie Po nástupu Kennedyho do úřadu došlo ke změně i ve vztahu k Vietnamu. Vietnam se stal měřítkem americké důvěryhodnosti ve světě. Kennedyho administrativa zaváděla změny i v jiných oblastech, snažila se zemi vytáhnout ze stagnace, udělit jí nový kurs, řešit problém rasové segregace atd. Problematickou oblastí byl rovněž sousední Laos, kde se moc snažilo získat komunistické hnutí Pathet Lao. USA tak v Laosu postupovaly podobně jako ve Vietnamu, snažily se vybudovat pravicově orientovanou vládu a silnou armádu. V roce 1961 hrozilo, že se situace vymkne kontrole, nakonec ale nedošlo k plánované intervenci, protože 77 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 57 - 58. 78 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 59.

27

Kennedy se bál dalšího neúspěchu poté, co operace CIA v Zátoce sviní 79 skončila katastrofou. Nakonec došlo k dohodě, která předpokládala stažení všech nelaoských jednotek ze země. To ovšem v šedesátých letech nedodržovaly ani USA (v Laosu operovala v rámci tajných operací CIA), ani severní Vietnam, který Laos využíval k dopravě zbraní pro FNO. Na počátku šedesátých let došlo také ke změně americké bezpečnostní strategie. „Nový pohled“ (New Look) a „Masivní odveta“ (Massive Retaliation) byly nahrazeny „Flexibilní odpovědí“ (Flexible Response) 80, která umožňovala lepší reakci na lokální konflikty. Vietnam se tak stal pro USA prioritou. Okamžitou reakcí bylo posílení finanční a vojenské pomoci, vyslání amerických pozemních jednotek bylo zatím zamítnuto, nicméně navýšil se počet poradců a lidí ze CIA, kteří měli pracovat na vytvoření infiltračních skupin pro sabotážní akce v severním Vietnamu.

3.2.9 Vstup prvních vojenských jednotek USA do Vietnamu Situace ve Vietnamu se ale i přes pomoc stále zhoršovala a útoky FNO narůstaly, na podzim roku 1961 dokonce Diem sám požádal o vyslání amerických jednotek. Do Vietnamu byli vysláni generál Taylor a Wal Rostow, aby zhodnotili situaci. Došlá hlášení považovala situaci za kritickou, zároveň však uváděla doporučení, jak ji řešit a do budoucna potvrzovala možnost zlepšení. Doporučení se ovšem lišila, Taylor a Rostow doporučovali vyslání ozbrojených sil s 5 000 muži, kteří měli být maskováni jako pomocníci při katastrofách. Ministerstvo obrany ovšem požadovalo vyslání čtyřicetitisícového kontingentu.81 Hrozilo však nebezpečí zapojení okolních zemí (hlavně severního Vietnamu a Číny), v takovém případě se počítalo až s 205 000 muži. Pozemní operace ovšem nepřipadala v úvahu, stavěli se proti ní hlavně senátoři. Nakonec tedy došlo k posílení hospodářské pomoci, navýšení počtu poradců až na 9 000 v roce 1962, ale hlavně k rozhodnutí, že americká armáda bude kontrolovat vzdušný prostor, leteckou dopravu a zapojí do bojů i své vrtulníky. V politické rovině došlo k prohlášení 82, že v případě povstání v jižním Vietnamu nepůjde o domácí odboj, ale o agresi zvenčí. To mělo dalekosáhlé důsledky, protože tak v podstatě USA vytvořily z vojenských srážek ve Vietnamu 79 Kohn, G. C. Velká encyklopedie válek. Průvodce válečnými konflikty od starověku až po dnešek, s. 584 585. 80 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 65. 81 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 67-68. 82 V Bílé knize z prosince 1961. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 68.

28

vlastní válku a v budoucnu už bylo téměř nemožné se v ní neangažovat či obrátit ve své politice.

3.2.10 Taktika „Counterinsurgency“ a strategických vesnic V rámci

nového přístupu „Flexibilní odpovědi“ měla být situace ve

Vietnamu stabilizována pomocí taktiky „Counterinsurgency“ 83, která předpokládala třístupňový plán, jak FNO zabránit v dalšímu získávání nových partyzánů a podpory od místního obyvatelstva. V první řadě bylo potřeba vojensky vytlačit FNO, poté v osvobozené vesnici vytvořit nezkorumpovanou a funkční místní správu a nakonec zlepšit životní podmínky obyvatelstva. Bohužel v realitě zpravidla došlo jen na první stupeň, vytvoření opravdu nezkorumpované vlády už se nedařilo a ke zlepšení situace obyvatelstva nedocházelo téměř vůbec. Díky tomu byly vojenské operace neúčinné, protože obyvatelstvo i nadále podporovalo FNO, která se na daná území mohla vracet. Proto vznikl i projekt opevněných strategických vesnic (Strategic Hamlet Program), bohužel ani ten nebyl dostatečně účinný, protože jihovietnamské bezpečnostní složky nebyly schopné uchránit ani tyto opevněné body. Často je FNO dobyla či dokonce po dobytí obsadila a proměnila ve své vlastní opěrné body. Nepomohlo ani bombardování napalmem, první použití herbicidů a „odlisťovacích“ prostředků. V roce 1962 Američané rovněž ztratili svůj první letoun nad Vietnamem. 84 Důkazem o neschopnosti jihovietnamské armády byla i bitva o Ap Bac, kde nevyužili osminásobné převahy a nechali se početně slabším nepřítelem porazit.85 Navíc na straně Jihovietnamců bylo mnohem více ztrát než na straně FNO. Jihovietnamci si totiž zvykli příliš spoléhat na americké letectvo a vrtulníky, navíc nebyli schopni postupovat ofenzivně, nenaslouchali radám amerických poradců. O jejich neschopnosti svědčí i existující rozkaz od samotného Diema, ať se jednotky snaží co nejvíce vyhýbat přímému boji a ztrátám. Vzájemné obviňování a nedůvěra mezi USA a Diemovým režimem stále narůstala, čehož si začali všímat novináři a také lidé ve vládě. V roce 1963 už bylo v zemi 16 300 poradců, prezident Kennedy oznámil stažení tisíce z nich, zároveň schválil plány na posílení tajných operací.

83 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 53. 84 2. února 1962 byl Vietkongem sestřelen letoun C-123 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 19. 85 Bitva proběhla v lednu 1963 a Američané při ní ztratili 5 vrtulníků a dalších 11 bylo poškozeno. William, A. L.: Vietnam. Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii, s. 68 - 69.

29

V tomto roce rovněž začaly nad severní Vietnamem létat průzkumná letadla U-2. 86 V roce 1963 byl nakonec odsouhlasen plán, provést puč proti Diemovi.

3.2.11 Nepokoje a státní převraty ve Vietnamu Ve stejné době došlo k významným událostem i v jiných oblastech Vietnamu. Do konfliktu se dostal Dieumův režim a buddhisté. Vládní jednotky nakonec zahájily do demonstrantů střelbu a zatkli buddhistické vůdce. Na protest se upálil mnich Thih Quang Duc 87, vláda však pokračovala v restriktivních opatřeních a při raziích zatýkala nejen buddhisty, ale také studenty, kteří se přidali k protestům a jiné odpůrce režimu. 88 I v armádě stoupalo rozhořčení a formovaly se skupiny důstojníků ochotných k převratu. Přesto ale tito armádní činitelé nebyli dosud dostatečně jednotní a odhodlaní provést převrat.89 USA neustále tlačily na Diema, aby provedl potřebné reformy a demokratizaci režimu, dokonce zastavily dodávky materiálu. USA se k možnosti převratu nevyjadřovaly, a to si armádní činitelé vyložili jako podporu. Generálům se převrat podařil, Diem a jeho bratr Nhu sice utekli, ale další den byli nalezeni mrtví. Lidé oslavovali armádu jako osvoboditele, armádní představitelé však neměli plán, jak pokračovat dále, a tak za tři měsíce následoval další převrat. Ještě než byl na Kennedyho spáchán atentát, tak zvažoval i možnost postupného odchodu z Vietnamu. V samotném Vietnamu se situace nelepšila, nová vojenská junta místo rázného útoku na FNO spíše intrikovala mezi sebou, generál Duong Van Minh dokonce přemýšlel o dohodě s FNO, zastavil se program opevněných vesnic atd.90 To se samozřejmě nelíbilo ostatním armádním činitelům, a tak v dalším převratu v lednu 1964 nastoupil k moci generál Nguyen Khahn.91

3.3 Počátky odporu proti válce Protesty proti válce ve Vietnamu se objevily záhy po masivnějším vstupu poradců do této země. I když se USA angažovaly ve Vietnamu už dříve, tak až během roku 1962 a 1963 nabyla jejich angažovanost takové míry, že se dalo hovořit 86 Šlo o operaci „Lucky Dragon“, později přejmenovanou na „Trojan Horse“ a pak na „Giant Dragon“. Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 26. 87 William, A. L.: Vietnam. Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii, s. 69. 88 Cooper, Ch. L.: The Lost Crusade. America in Vietnam, s. 216 - 219. 89 Cooper, Ch. L.: The Lost Crusade. America in Vietnam, s. 218 - 220. 90 William, A. L.: Vietnam. Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii, s. 72. 91 Cooper, Ch. L.: The Lost Crusade. America in Vietnam, s. 483.

30

o zárodku válečného konfliktu (ve Vietnamu působilo v roce 1963 už přes 16 000 poradců a bylo již ztraceno i první letadlo). Reakcí na tyto události byl srpnový protest pacifistů v New Yorku a Philadelphii, který byl první organizovanou akcí namířenou proti angažovanosti USA ve Vietnamu. Tento protest ovšem nezískal masovou publicitu. Motorem protiválečných protestů v budoucnu se měla stát převážně studentská hnutí, která si brala za vzor a vycházela z černošských hnutí za občanská práva. Ještě v roce 1964 byly protesty velmi omezené a týkaly se spíše pacifistických

hnutí.92

V

témže

roce

uspořádala

organizace

Studenti

za

demokratickou společnost (Students for a Democratic Society – SDS) na univerzitě v Berkeley politické diskuze, jejímž tématem byla i válka ve Vietnamu. 93 První protestní shromáždění se uskutečnily v New Yorku, San Franciscu a dalších městech.94

4. Období eskalace (1964 - 1967) 4.1 Hnutí za občanská práva 4.1.1 „Voting Rights Act of 1965“ Rok 1965 přinesl, stejně jako rok předchozí, jak výrazné pokroky v legislativě, tak také další nepokoje a mrtvé. V únoru byl zavražděn (pravděpodobně členy organizace Black Muslims) Malcolm X. Ve městě Selma v Alabamě se podařilo zaregistrovat do volebních seznamů pouze minimum černochů formálně odpovídajícím všem požadavkům. 95 Problém registrace Afroameričanů nebyl totiž zákonem z předchozího roku dokonale vyřešen, a proto hnutí za občanská práva začala plánovat projekt „Alabama“, který měl za cíl zajistit registraci co největšího počtu černošských voličů a přesvědčit vládu, že je třeba přijmout nový volební zákon. Město Selma se tak stalo základnou protestů proti nerovnému volebnímu právu, probíhaly v něm demonstrace a 7.března byl uskutečněn pochod ze Selmy do Montgomery. Pochodující demonstranti byli na mostě E. Pettuse brutálně napadeni policií (protože pochod proběhl v neděli, byl incident nazván „Bloody Sunday“ 92 Slabé mírové hnutí vzniklo už v padesátých letech, proti válce se stavěl např. Národní výbor pro rozumnou atomovou politiku (National Comitee for Sane Nuclear Policy) nebo Stávka žen za mír (Women Strike for Peace) Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 123. 93 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 123. 94 Účastnily se jich stovky studentů. The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 95 Zdroje uvádějí od 1 Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 252 do 3 procent. Rysková, S.: Martin Luther King, s. 92.

31

Krvavá neděle 96), přes padesát jich bylo zraněno, a to včetně Johna Lewise, vůdce studentského koordinačního výboru.97 Tento střet vyvolal novou vlnu kritiky i solidarity po celé Americe. Při dalších útocích byli napadeni i tři bílí duchovní, kteří přijeli do Selmy na podporu černošských hnutí.98 Kritika se tentokráte otočila i proti prezidentu Johnsonovi, protože ten nijak nezasáhl. M. L. King Jr. nakonec za pomoci prezidenta Johnsona pochod uskutečnil 25. března, sám prezident pak vystoupil v Kongresu na podporu občanských práv a zasazoval se za rychlé přijetí nového volebního zákona.99 Dne 10. srpna byl přijat Zákon o volením právu („Voting Rights Act of 1965“), který zakazoval jakoukoli diskriminaci voličů při uplatňování volebního práva a při registraci k volbám. Bylo určeno, že ve státech, kde do volebních seznamů bylo zapsáno méně než 50% obyvatel s volebním právem musí být zrušeny všechny zkoušky a testy gramotnosti. Ministerstvo spravedlnosti mělo provádět inspekce a věnovat se kontrole průběhu voleb, sami inspektoři směli registrovat voliče.100

4.1.2 Fenomén „horkých lét“ – pouliční nepokoje I přes tyto úspěchy stále pokračovala radikalizace protestů, a to hlavně ve městech. Příkladem mohou být velké nepokoje ve čtvrti Watts v Los Angeles. Nepokoje si vyžádaly přes tři desítky mrtvých, tisíc zraněných a byly při nich drancovány obchody, restaurace a další budovy patřící bílým majitelům. V reakci na tyto nepokoje byla vytvořena zvláštní komise, která doporučila řešit bídu a nezaměstnanost v černošských ghettech. I když byly vyčleněny peníze na tento program a bylo vytvořeno 31 000 míst pro nezaměstnané černochy, tak tím nemohl být celkově řešen problém městských ghett.101 Hnutí za občanská práva dosáhla svých základních cílů (rovné volební právo, zrušení segregace) a dařilo se mu vynucovat si i jejich dodržování, nicméně vzedmutá vlna protestů ukázala na jiný problém, kterým byla chudoba černošského obyvatelstva.102 Sociální problém (bída, špatné životní podmínky, nezaměstnanost a nedostupnost vzdělání) se tak stal 96 Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 273. 97 Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 250 - 285. 98 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 91 - 95. 99 Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954 – 1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm). 100 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 97. 101 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 98. 102 Například v roce 1963 průměrná americká bílá rodina vydělala za rok 6 500 dolarů, přičemž průměrná černošská rodina vydělal jen 3 500 dolarů. Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, s. 197.

32

součástí rasového problému, což vedlo k větší radikalizaci protestujících. Původní pokojné protesty vedené černošskými intelektuály a duchovními se přeměnily na spontánní výbuchy nespokojenosti a nenávisti. Začala tak éra tzv. „horkých lét“.

4.1.3 Radikalizace černošských hnutí a nové heslo „Black Power“ Problematiku nezaměstnanosti a vzdělání chtěl prezident Johnson řešit už v rámci své vize „Great Society“ (Velké společnosti), po vypuknutí nepokojů ve městech se tato problematika stala ještě více aktuální.103 Cíle a metody černošských hnutí se tak přiblížily požadavkům studentských hnutí a také odpůrcům války ve Vietnamu, protože ta odčerpávala potřebné finance pro realizaci sociálních programů. Na začátku roku 1966 se proto M. L. King Jr. spolu s vedením Jižní konference přestěhoval do Chicaga, aby mohl lépe hájit zájmy Afroameričanů ve městech. Poté, co byl při „Pochodu proti strachu“ postřelen James Meredith, sešli se vůdci černošských organizací (M. L. King Jr.; R. Wilkins a A. Young) a vůdci dalších organizací (Floyd McKissick – vedoucí představitel Kongresu rasové rovnosti a Stokely Carmichael – prezident Studentského koordinačního výboru nenásilných akcí), aby projednali další postup. M. L. King Jr. zastával filozofii nenásilí, ale proti němu se postavil McKissick a Carmichael, kteří nechtěli, aby se pochodu účastnili běloši a odmítali nenásilí. Nakonec se pochod uskutečnil podle původního plánu, avšak Carmichael poprvé použil pojem „Black Power“ (Černá moc).104 Tento slogan vyjadřoval novou filozofii, která měla za cíl dostat moc do rukou černochů i za cenu násilí. Toto heslo přijalo i radikální hnutí „Black Panthers“ (Černí panteři – označovaní také Black Panthers Party105), které založili Huey Newton a Bobby Seale ve stejném roce v Oaklandu. 106 Hnutí Černých panterů později

proslulo

radikálními

akcemi

(bez

větší

podpory

širších

mas

Afroameričanů) 107, při kterých používali nezákonných praktik (pašování a rozšiřování zbraní, pumové útoky apod.).108 V létě téhož roku nepokoje zachvátily dvacet velkých měst. O rok později postihly nepokoje přes sto měst, přičemž 103 Byl přijat program „Boj proti bídě“, který byl však nedostatečný. Rysková, S.: Martin Luther King, s. 98 - 99. 104 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 102 - 104. 105 Marable, M.: Black Leadership, s. 189. 106 Brunner, B. – Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html). 107 McEvoy, J. – Miller, A.: Black Power and Student Rebellions, s. 259. 108 Carson, C.: The Eyes on the Prize Civil Rights Reader. Documents, Speeches, and Firsthand Accounts from the Black Freedom Struggle, 1954-1990, s. 47.

33

nejprudší byly v Newarku a Detroitu, kde si vyžádaly desítky mrtvých109, a to i přesto, že v červnu Nejvyšší soud prohlásil za neústavní zákaz sňatků mezi rasami 110.

4.2 Vojenské operace ve Vietnamu 4.2.1 Incident v Tonkinském zálivu Zhoršující se situace ve Vietnamu a neúspěchy jihovietnamské armády „volaly“ po přímém nasazení amerických jednotek. Ve volebním roce 1964 ale americká vláda nebyla ochotna poslat do Vietnamu pozemní vojsko, navíc stále panovala obava z eskalace konfliktu a zapojení Číny. Byly proto rozšířeny tajné operace 111 Američanů spolu s Jihovietnamci, byly provedeny plánovací akce pro bombardování severního Vietnamu a také se započalo jednaní s Hanojí. Jednání však neměla téměř žádné výsledky, protože USA se snažily tlačit na severní Vietnam, vyhrožovaly bombardováním a na oplátku, za ukončení podpory FNO, nabízely hospodářskou pomoc.112 V této době ovšem FNO operovala víceméně samostatně, navíc ovládala velká území jižního Vietnamu. Nastal tedy jistý posun v přístupu ke konfliktu ve Vietnamu, za vlády Lyndona B. Johnsona se začalo reálně počítat s útoky proti severnímu Vietnamu, nicméně hledala se záminka. Na tu nebylo zapotřebí dlouho čekat, protože 2. srpna 1964 byl napaden severovietnamskými torpédovými čluny torpédoborec Maddox. Loď se nacházela v mezinárodních vodách poblíž pobřeží severního Vietnamu a jejím úkolem bylo monitorovat severovietnamské radarové stanice. K žádným velkým škodám nedošlo, ale Johnson tento incident využil ve svůj prospěch a označil ho za vojenskou provokaci. Torpédoborec nebyl stažen a do oblasti byla vyslána další loď, torpédoborec Turner. O dva dny později byl ohlášen další útok na obě lodě, a ty opětovaly palbu. Podle pozdějších šetření šlo ovšem s největší pravděpodobností o chybu radarových operátorů, tudíž obě lodě pálily po neexistujícím nepříteli. Vojenská mašinérie se však už rozjela, následující den113 americké letectvo

109 Rysková, S.: Martin Luther King, s.109. 110 Případ Loving Vs.Virginia. Zákony zakazující sňatky příslušníků dvou ras platily v té době v šestnáctí státech. Brunner, B. - Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html). 111 Operace měly označení OPLAN-34A. William, A. L.: Vietnam. Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii, s. 74. 112 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 80 – 81. 113 Dne 5. srpna

34

bombardovalo severovietnamské přístavy a skladiště pohonných hmot a zničilo několik torpédových člunů114. Prezident této situace využil a 7. srpna Kongresu předložil již dříve připravenou rezoluci 115. Rezoluce o Tonkinském zálivu zmocňovala prezidenta, „aby přijal nutná opatření k odvetě za útoky a k zabránění další agrese.“ 116 Na základě této rezoluce pak byli později do Vietnamu vysláni vojáci pozemních sil a rozhořel se na plno válečný konflikt.

4.2.2 Zapojení severního Vietnamu a jeho armády Díky útoku USA na severovietnamské čluny se však vedení v Hanoji rozhodlo změnit svou politiku. Do této doby byla velmi opatrná vzhledem k pomoci FNO, ta byla totiž spíše politická, než přímo vojenská, i když ze severu proudili jak dobrovolníci, tak také zbraně. Přesto počátkem šedesátých let ze severu pocházelo jen asi 10% zbraní používaných FNO. Severní Vietnam se rozhodl rozšířit svou materiální podporu, aby se mohla FNO plně postavit na odpor v oblastech centrální vrchoviny a v deltě Mekongu, a poté měly následovat operace ve městech, které by už

podporoval

severní

Vietnam

i

lidskými

zdroji.

V

předchozí

době

severovietnamský režim předpokládal, že bude stačit destabilizace režimu v jižním Vietnamu, kvůli kterému se stáhnou USA a poté už bude možné uchvátit moc v celé zemi. Rezoluce o Tonkinském zálivu a letecký útok na cíle v severním Vietnamu však tuto možnost definitivně vyvrátily. Kromě plánů začal severní Vietnam rozšiřovat Ho Či Minovu stezku, aby mohla být FNO lépe zásobována. Během září a října

roku

1964

vstoupily

na

území

jižního

Vietnamu

první

jednotky

severovietnamské pravidelné armády (Vietnamská lidová armáda - VLA), došlo také k vytvoření společného velitelství, velitelem společných operací obou armád se stal generál Nguyen Chi Thanh.

4.2.3 Změna přístupu SSSR k Indočíně Pro budoucí boje byla rovněž důležitá změna postoje sovětského vedení. V předchozích letech Chruščov bral jihovýchodní Asii jako podružný region a 114 Bylo zničeno až 10% severovietnamských zásob paliva, 25 plavidel, 7 pozic protivzdušné obrany. USA přišly o dvě letadla ze 64 vyslaných. Jeden pilot zemřel a jeden padl do zajetí. Byl to první zajatý americký pilot. Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 32. 115 Ta byla 7. srpna poměrem hlasů 533 ku 2 přijata. Proti byl senátoři Wayne Morse a Ernest Gruening. Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 32. 116 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 82.

35

soustředil se na zlepšování vztahů se Západem. Toho využila Čína a snažila se vytvořit si dominantní postavení jako vedoucí velmoc regionu. Proto dodávala zbraně severnímu Vietnamu, kvůli čemuž byl dokonce vytvořen tajný přístav 117. Přislíbila mu až desítky tisíc svých konzultantů, inženýrů a vojáků jako pomoc při budování potřebných vojenských kapacit. Nové vedení pod Leonidem Brežněvem ale vidělo v těchto aktivitách hrozbu. Jednak vycházelo z „obrácené teorie domina naruby“, tudíž se obávalo, že ztráta této asijské země může zapříčinit problémy například v Evropě, dále pak mělo obavy z rostoucího vlivu Číny v regionu. Proto sovětská vláda začala jednat a uzavřela dohody se severním Vietnamem i s FNO. Následovaly dodávky moderních zbraňových systémů, které později způsobily nemalé potíže Američanům. V této měnící se situaci a při podpoře dvou mocností se mohl severovietnamský režim i FNO cítit dostatečně silní, aby dokázali na jihu země vojensky vyhrát.

4.2.4 Krize na jihu země a rozšíření bombardování severu Ve stejné době opět nastaly problémy v jižním Vietnamu, díky dalším protestům studentů a buddhistů odstoupil generál Khanh, k moci se dostala civilní vláda, ale ta byla slabá, navíc Khanh stále ovládal velkou část armády. Neustálé nepokoje, střety mezi katolíky a buddhisty, zákulisní intriky ve vládě i armádě, nadále oslabovaly jižní Vietnam. Americká vláda začala být velmi nervózní, uvažovala o dalších bombardovacích akcích proti severu, nicméně se stále obávala eskalace konfliktu a zapojení Číny. Prvního listopadu byla FNO napadena americká základna a bylo zničeno několik bombardérů a zabiti čtyři vojáci. To nadále prohloubilo přesvědčení, že je potřeba bombardovat severní Vietnam a zničit tak zázemí pro bojovníky na jihu. Jeden výrazný kritik, George Ball, se však stavěl proti těmto návrhům a varoval před bombardováním, které by mohlo vést k eskalaci konfliktu. Johnson se snažil problém řešit kompromisem, nedal ani na náčelníky generálního štábu, kteří požadovali neomezenou „velkou“ leteckou ofenzivu, ani na Balla, který odmítal bombardování úplně. Rozhodl se pro omezenou leteckou kampaň. V první fázi měly být bombardovány stezky v Laosu a zároveň vybrané cíle v severním Vietnamu. Po stabilizaci jihovietnamské vlády měla následovat další bombardovací kampaň 117 Tento přístav byl postaven na ostrově Hainan. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 88.

36

namířená proti severnímu Vietnamu a případně také námořní blokáda. Johnson se ale stále zdráhal uvolnit se k dalšímu bombardování severu, raději uvolnil finance na opětovné posílení jihovietnamské armády, to už však nemohlo pomoci. Kromě USA se k pomoci přidaly i další státy (Austrálie, Nový Zéland, Thajsko, jižní Korea, Malajsie a Filipíny).118 Jihovietnamská armáda se potýkala s korupcí, intrikami, byla infiltrována agenty Vietkongu, dezerce byla na denním pořádku. V bitvě o Binh Gia byla jihovietnamská armáda poražena slabší a špatně vyzbrojenou jednotkou FNO, při bitvě padli i američtí poradci. Následoval útok FNO na americkou vrtulníkovou základnu v Pleiku, který si vyžádal další mrtvé a zraněné.119 Bylo jasné, že jihovietnamská armáda není schopná ochránit americké poradce a v boji je téměř nepoužitelná. Odpovědí Američanů bylo bombardování cílů v severním Vietnamu (operace „Flaming Dart“ – Hořící šíp). Následoval další útok na americkou základnu, který vyvolal odpověď v podobě časově neomezené letecké ofenzivy známé pod názvem „Rolling Tunder“ (Dunivý hrom). Ve Vietnamu v té době proběhl další puč (již osmý), kdy se moci ujali „mladoturci“120. I přes jejich sliby o rázném postupu bylo jasné, že jihovietnamská armáda a režim nejsou schopné zajistit bezpečnost amerických poradců a nemají ani dostatek síly a odhodlání rázně zakročit proti FNO. Bylo proto rozhodnuto přesunout do Vietnamu pozemní jednotky na ochranu amerických základen.

4.2.5 Amerikanizace – USA posílají své pozemní jednotky Osmého března 1965 se na pláži u Danangu vylodily dva prapory námořní pěchoty i s těžkou technikou.121 USA tak plně vstoupily do vietnamské války.122 Vojenští představitelé žádali další pozemní jednotky, prezident se však opět rozhodl pro „střední cestu“ a uvolil se vyslat jen dalších 40 000 mužů, kteří měli chránit jednotlivé americké vojenské základny. Ale ani přítomnost amerických vojáků neměla zatím vliv na úspěchy FNO, která ovládala již dvě třetiny země. Johnson chtěl stále řešit situaci pokud možno diplomaticky, proto podporoval vyjednávání s Hanojí a nabízel přerušení bombardování za tímto účelem. Jeho prioritou byla stále 118 Austrálie pomáhala USA již od roku 1962. Palmer, D. R.: Volání polnice. K historii války ve Vietnamu očima amerického generála, s. 68. 119 William, A. L.: Vietnam. Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii, s. 84. 120 Ngyuen Cao Ky, Hgyuen Chanh Thi, Ngyuen Van Thieu Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 95. 121 Welsh, D.: Úplná historie vietnamské války, s. 45. 122 William, A. L.: Vietnam. Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii, s. 86.

37

domácí politika a rostoucí problémy s hnutími za lidská a občanská práva. Jenže Severovietnamci neměli žádný zájem na vyjednávání, vyjma možnosti, že by se USA stáhly. Letecká ofenzíva (stále v mnoha ohledech omezená 123) zatím nepřinesla velké škody, přes Ho Či Minovu stezku proudil materiál na jih. FNO ovládala většinu jižního Vietnamu a SSSR přislíbil a dodával moderní zbraně. Jakákoliv jednání nemohla uspět, obě strany požadovaly bezpodmínečné stažení vojsk druhé strany. Proto v červenci 1965 Johnson nařídil posílit okamžitě stavy ve Vietnamu o dalších padesát tisíc mužů, do konce roku mělo být do Vietnamu přesunuto dalších padesát tisíc mužů (ve skutečnosti bylo na konci roku 1965 ve Vietnamu už 184 000 mužů) a v roce 1966 dalších 100 000.124

4.2.6 Strategie „Opotřebování“ V průběhu roku 1965 se mohlo zdát, že Američané v pozemním boji uspějí, bitvy v provincii Quang Ngai a aeromobilní výsadek v údolí Ia Drang125 dopadly pro americké jednotky víceméně dobře. V první případě šlo o střet s vojáky FNO, v druhém a střet s pravidelnou severovietnamskou armádou. V obou případech Američané nepřátele zahnali a způsobili jim velké ztráty při minimálních ztrátách vlastních.126 Zásadní problém ovšem tkvěl v tom, že jak pro FNO, tak i pro severovietnamské vedení měl lidský život poměrně malou cenu. Poměr ztrát více jak 10:1 proto nemusel v konečném důsledku znamenat vítězství, i když to tak na první pohled dle statistik mohlo vypadat. Generál Westmoreland vymyslel strategii „Opotřebování“, ta spočívala na třech taktických úkolech. Operacích „najít a zničit“, které prováděly americké jednotky. Ty se snažily najít větší uskupení nepřítele a poté je pomocí letectva a aeromobilních jednotek ničily. Následovaly operace „vyčištění“, kdy území čistily od zbytku nepřátel buď americké či jihovietnamské jednotky, případně tyto akce prováděli společně, nakonec nastoupily „bezpečnostní operace“, které měly udržet dané území. Udržovací a bezpečnostní

123 Piloti směli bombardovat jen určené (autorizované) cíle, nesměli například bombardovat vlaky a lodě vezoucí vojenský materiál a dokonce nesměli bombardovat postavení protiletadlových raket ve výstavbě, později dokonce už i hotová postavení, která po nich pálila. Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975) ,s. 36 - 37. 124 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 98. 125 Palmer, D. R.: Volání polnice. K historii války ve Vietnamu očima amerického generála, s. 104 - 114. 126 V operacích v oblasti Quang Ngaiv padlo na 700 příslušníků Vietkongu a jen 50 Američanů, v údolí Ia Drang padlo 634 Severovietnamců a 79 Američanů. Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 48 52.

38

operace plnila jihovietnamská armáda.127 Stala se tak víceméně jen defenzivní silou, které náležely obranné a „policejní“ úkoly. Veškerá tíha bojů poměrně rychle přešla na Američany. Protože neexistovala jednotná fronta a operace probíhaly v duchu rychlých přesunů, likvidace protivníka a stažení se na opevněné základny, tak jediným měřítkem úspěšnosti byl poměr ztrát a počty zabitých nepřátel. A právě v tomto byl „kámen úrazu“. Místo aby byly prováděny operace proti důležitým nepřátelským cílům, byly po celém jižním Vietnamu naháněny skupinky bojovníků FNO a severovietnamské armády. Čísla vypadala optimisticky a hlášení do Washingtonu uváděla brzký a úspěšný konec války. Jednoznačně došlo k podcenění nepřítele a nepochopení jeho přístupu k tomuto konfliktu. Komunističtí vůdci byli, na rozdíl od těch amerických a hlavně americké veřejnosti, ochotní obětovat pro vítězství statisíce životů. USA měly ve Vietnamu dostatečné síly pro poražení nepřítele téměř v jakékoliv bitvě, nicméně příliš malé síly na to, aby mohly udržet dobyté území, které sami Jihovietnamci udržet nedokázali. Neurčitá fronta měla za následek i další jev. Vojáci vnímali, a ne ve všech případech neprávem, jako nepřátelské území téměř vše mimo své základny. Díky tomu v průběhu války došlo k několika incidentům, které pak v médiích budily dojem, že USA jsou nelítostnými agresory.

128

Od vrchního velení a generálů ve

Vietnamu přicházely neustále požadavky na zvýšení počtu vojáků, v roce 1967 už ve Vietnamu sloužilo 485 000 vojáků.129

4.2.7 Změna taktiky Vietkongu – iniciativa na straně komunistů Komunistické síly se však poučily z porážek v údolí Ia Dranga a dalších. Napříště se, na rozkaz generála Thanha, pouštěly jen do boje menších jednotek (o síle 300 až 600 mužů), které napadaly menší americké jednotky. Tím přenášely iniciativu na svou stranu a způsobovaly americkým jednotkám vyšší ztráty než při přímé konfrontaci, kdy byla jasně patrná převaha armády USA. Častěji také

127 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 104. 128 Ve skutečnosti už na operaci „Rolling Thunder“ byla patrná snaha Johnsona se v maximální míře vyhnout civilním ztrátám a konfliktním situacím (zabití ruských poradců u protileteckých baterií apod.). Poměr zabitých civilistů na celkových ztrátách totiž činil zhruba 45%, což odpovídalo průměru všech válek 20. století. Vietnamský konflikt tudíž z celkového hlediska nebyl nijak krvavější než jiné válečné konflikty. Johnson, P.: Dějiny 20. století, s. 617. 129 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 106.

39

napadaly hůře vycvičené a méně schopné jihovietnamské hlídky a jednotky, čímž opět nutily USA převzít stále více a více úkolů na svá bedra. V samotném jižním Vietnamu nebyla ani nadále situace dostatečně stabilní. V roce 1966 Danang a poté Hue postihla další vlna buddhistických nepokojů (deset mnichů se upálilo a na stranu buddhistů přešla i část armády), když se generál Ky pokusil posílit svůj vliv v této oblasti.130 Nakonec museli zasáhnout a uklidnit situaci sami Američané.131 Roky 1966 a 1967 se tedy nesly v duchu pokračujících bojů, zvyšujícího se počtu amerických vojáků ve Vietnamu a stále stejných problémů s korupcí v jihovietnamské vládě. Potíže přinášelo i to, že letecké operace byly zpočátku až nesmyslně omezené. Dlouhou dobu nebyl například bombardován přístav Haiphong, přes který se do země dostával vojenský materiál z Číny i SSSR, existovaly no-fly (bezletové) zóny, kde pak Severovietnamci stavěli letiště a Američané, i když na nich viděli nepřátelské stíhače, museli počkat až letouny vzlétnou, a až pak je směli sestřelit.132 Baterie protiletadlových raket byly severovietnamskou armádou umísťovány ve vesnicích, či byly maskované za vesnice. Auta a kolony směly být napadány jen mimo města

a za pohybu. Severovietnamci se tak přesouvali jen v noci a ve

skocích. V době náletů stáli ve městech, kde věděli, že je Američané nebudou bombardovat. Až v roce 1967 bylo povoleno bombardovat cíle v Hanoji a Haiphongu.133 Posílení se dočkaly i vrtulníkové jednotky, v roce 1967 byl poprvé nasazen čistě bojový vrtulník AH-1G Cobra, který měl větší palebnou sílu a vyšší odolnost než dosud používané upravené dopravní helikoptéry.134 Thajsko rovněž povolilo umístění základen bombardérů B-52 na jejich území, čímž se výrazně zkrátila vzdálenost, kterou tyto bombardéry musely přelétávat.135

4.2.8 Americké velké operace a odpověď Vietkongu Pozemní jednotky provedly několik rozsáhlých operací. Jednou z nich byla operace „Cedar Falls“, která měla za úkol vyčistit oblast tzv. „Železného trojúhelníku“

nedaleko

Saigonu.

Tato

oblast

byla

po

několik

dní

těžce

bombardována a pak vyčištěna americkými jednotkami. Více jak 700 mužů 130 Cooper, Ch. L.: The Lost Crusade. America in Vietnam, s. 494 - 496. 131 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 111. 132 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 62. 133 Cooper, Ch. L.: The Lost Crusade. America in Vietnam, s. 503 - 506. 134 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 85. 135 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 75.

40

Vietkongu padlo a na 500 jich bylo zajato. Většina civilního obyvatelstva byla přestěhována. Z celé oblasti zůstala jen měsíční krajina. Nicméně v poměrně krátké době se Vietkong do této oblasti vrátil a opět v ní operoval.136 Další z velkých operací byla „Junction City“, která měla za úkol ničit komunistické jednotky v blízkosti Kambodžské hranice. Výsledkem bylo 3 000 mrtvých a 200 zajatých příslušníků Vietkongu a zajištění většího množství vojenského materiálu. Američané ztratili jen 282 mužů a 1 576 jich bylo zraněno.137 Důvodem pro velké rozdíly ve ztrátách obou stran byla jednak výše zmíněná lhostejnost komunistických vůdců k životu, ale také to, že USA ve velkém nasadily „zdravotní“ vrtulníky, které byly schopny zraněné většinou do 15 minut dostat do polních nemocnic. Díky záchranným vrtulníkům klesl počet úmrtí zraněných vojáků na 1% oproti 5% za druhé světové války a 2,5% za války v Koreji. 138 Negativem (z určitého úhlu pohledu) ovšem bylo to, že bylo zachráněno mnoho vážně zraněných vojáků, kteří by jinak padli. Šlo hlavně o pozdější válečné invalidy, kteří sice díky lepšímu zdravotnictví a rychlé přepravě zranění přežili, ale poté se často obraceli na stranu protestujících, či byli médii zneužívání v protiválečném tažení. Naopak Vietkongu se dařilo chystat léčky a pasti, podobné například dálkovému odpálení náloží pod vrtulníkovým výsadkem u Suoi Tre.139 Vojenské operace probíhaly také v deltě Mekongu, kde působily americké jednotky SEAL 140 a obrněné říční čluny. Zdálo se tedy, že komunisté jsou na ústupu, měli velké ztráty jak na lidech, tak na vojenském materiálu, byl zvrácen trend neustálého obsazování území jižního Vietnamu jednotkami FNO. Při větších operacích byla jasně patrná převaha americké armády, proto Vietkong začal praktikovat ve větší míře drastická opatření proti těm, kteří s nimi odmítali spolupracovat. Příkladem může být vyvraždění a vypálení vesnice Dak Son, kde bylo upáleno na 254 vesničanů a (ženy a děti) a 200 mužů bylo odvlečeno jen proto, že místní odmítli nadále sloužit Vietkongu jako nosiči.141 V letech 1966 a 1967 USA vybudovaly na jih od demilitarizované zóny tzv. McNamarovu linii („Duffel Bag“ - Kempingový pytel). Šlo o základny, čidla, 136 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 69 - 71. 137 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 74. 138 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 91. 139 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 73. 140 Sea Air Land Team – jednotka „moře – vzduch – země“. Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 260. 141 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 88 - 89

41

pozemní radary, a soustavu hlídek, které měly zabránit pronikání severovietnamské armády demilitarizovanou zónou. 142

4.3 Odpor proti válce 4.3.1 „Teach-in“ akce na univerzitách a první protiválečné pochody Rok 1965 byl rokem prvních velkých protestů proti válce ve Vietnamu. Organizace SDS vedla 23.března 1965 na Michiganské univerzitě podobnou protestní akci jako byla ta uspořádaná rok předtím v Berkeley. Byla přerušena výuka a diskutovalo se o eskalaci války a americké zahraniční politice. Tato akce dostala název „teach-in“ a její myšlenka se rozšířila na další univerzity. Byl vytvořen Meziuniverzitní výbor, jehož pobočky působily na sto padesáti univerzitách. Patnáctého května tento výbor uspořádal celonárodní shromáždění ve washingtonském hotelu Sheraton Park, na kterém byla odsouzena politika Johnsonovy vlády. 143 Ve stejném roce se rovněž uskutečnilo několik pochodů, v dubnu zorganizovaly SDS a SNCC protiválečný pochod na Washington, kterého se zúčastnilo 25 000 lidí. Byl to první velký protiválečný pochod a na jeho úspěch navázaly další, např. červnový pochod na Pentagon, říjnový pochod z Berkeley na Oakland a listopadový „Pochod na Washington za mír ve Vietnamu“ (March on Washington for Peace in Vietnam). 144 Pokračovaly i akce „teach-in“, největší z nich v Berkeley zorganizovala organizace Vietnam Day Comitee.145 Stejná organizace uspořádala i akci, jejímž cílem bylo zastavování vlaků jedoucích s vojáky do Santa Fe. Již v roce 1965 panoval u veřejnosti názorový rozpor, kdy sice 60% obyvatel podporovalo vyslání vojáků do Vietnamu a bombardovací operace, ale jen 48% obyvatel si myslelo, že Johnson vede válku efektivně.146

142 Welsh, D.: Úplná historie vietnamské války, s.60 - 65. 143 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 112. 144 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 145 Zúčastnilo se jí 30 000 lidí. The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 146 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/).

42

4.3.2 Zapojení černošských hnutí do protiválečného odporu Na protest proti válce ve Vietnamu se 2. listopadu 1965 před budovou Pentagonu upálil Norman Morrison.147 Proti válce se začaly vyjadřovat i černošská hnutí 148, veřejně a ostře však vystupovali zatím jen radikální vůdcové (např. Malcolm X).149 V roce 1966 probíhaly nadále menší protesty a studentské akce150, organizace CORE přijala rezoluci týkající se vietnamské války, došlo tedy k dalšímu zapojení organizací za občanská práva do protestů proti válce.151 Studenti začali protestovat u odvodních středisek (např. Berkeley). K protestům se už v únoru připadali veteráni z Vietnamu, kteří dokonce vrátili medaile.152

4.3.3 Masové protesty proti válce V reakci na dění ve Vietnamu v následujícím roce 1967 aktivity protestních hnutí opět narostly. Do protestů se zapojili také umělci (výstavy a umělecké projekty), naplno se proti válce postavili i umírnění černošští vůdci. M. L. King Jr. začal veřejně kritizovat administrativu prezidenta Johnsona za jeho politiku jak doma, tak v zahraničí. Upozornil na to, že válka ve Vietnamu odčerpává finance potřebné pro řešení domácích problémů (postavení černochů a boj proti chudobě).153 Tato vůdčí osobnost se také začala účastnit protestních akcí a pochodů proti válce, a tím na ně přilákala černošské demonstranty. Díky své morální autoritě dokázal M. L. King Jr., aby protiválečné hnutí přijala ve větší míře i veřejnost.154 V roce 1967 napsal Elridge Cleaver, jeden z vůdců Černých panterů, otevřený dopis vyzývající černé Američany k bojkotu války.155 Nastoupit do armády odmítl i boxerský 147 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 148 Byly uveřejněny prohlášení zdůvodňující, proč by se neměly černoši účastnit amerických „bílých“ válek. The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 149 Umírnění vůdcové se však zatím vyjadřovali proti válce opatrně. V roce 1965 kritizoval válku i M.L.King Jr. Rysková, S.: Martin Luther King, s. 113 - 115. 150 I přesto, že v čele odporu proti válce byli hlavně studentská hnutí, tak podle průzkumů ještě v roce 1966 47% studentů podporovalo Johnsona v jeho vedení války. Mezi obyvatelstvem podpora mírně klesla na 41% a počet odpůrců na 37%. The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 151 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 152 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 153 Rysková, S.: Martin Luther King, s.113 - 117. 154 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 124. 155 Dopis pod názvem „Mým černým bratřím ve Vietnamu“ vyzýval, aby černoši přestali zabíjet Vietnamce a začali místo nich zabíjet bělošské velitele a důstojníky, případně opustily armádu a ničily armádní

43

šampión

Muhammad

Ali

(Cassius

Clay).156

Protože

odvodní

povinnost

znevýhodňovala černochy (kvůli vzdělání), byli rovněž více zastoupeni v pěších jednotkách, kterých se nejvíce dotýkaly ztráty, tak mnoho Afroameričanů začalo protestovat proti válce. Mnoho z nich se ptalo, proč má bojovat a umírat ve „válce bílých“ za svobodu Vietnamců, když oni sami ve své zemi svobodni nejsou.157 V tomto roce rovněž vznikly dvě významné protiválečné organizace, jedna sdružovala válečné veterány (Vietnam Veterans Against the War – VVAW) 158, druhá sloužila ke koordinaci pořádání protestních akcí a měla název „Národní mobilizační výbor pro ukončení války ve Vietnamu“(Mobilization to End the War – MOBE) 159. Této organizaci se podařilo uskutečnit několik velkých protestů v New Yorku 160, v San Franciscu a ve Washingtonu161, kterých se účastnily statisíce lidí162. Nadále pokračovaly protesty u odvodních středisek (např. Oakland) a vrcholu dosáhla kampaň „Zastavte povolávací rozkazy!“, při které branci pálili své povolávací rozkazy, za což jim hrozil soud, případně vězení. Mnoho mladých mužů v této době utíkalo do Kanady či Švédska163, aby se vyhnulo vojenské službě ve Vietnamu. 164 Přesto všechno bylo v říjnu 1967 stále ještě 58% Američanů pro válku ve Vietnamu 165, ale 41% lidí si myslelo, že poslat vojáky do Vietnamu byla chyba.166

majetek. Rysková, S.: Martin Luther King, s. 117 - 118. 156 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 157 Welsh, D.: Úplná historie vietnamské války, s. 172 - 173. 158 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 159 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 117. 160 Demonstrace v New Yorku se zúčastnilo okolo 400 000 lidí. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 124. 161 V říjnu obsadilo 35 000 demonstrantů Pentagon. William, A. L.: Vietnam. Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii, s. 144. 162 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 163 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 123. 164 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 112 - 113. 165 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 125. 166 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/).

44

5 Přelomový rok 1968 5.1 Hnutí za občanská práva 5.1.1 Vražda M. L. Kinga Jr. Protože válka ve Vietnamu si vyžadovala další náklady, byl nucen prezident Johnson omezit výdaje na sociální programy a navrhl zvýšit daně, to ovšem vyvolalo další vlnu nevole u černošského obyvatelstva a hnutí za občanská práva naplánovala celonárodní akci pod názvem „Kampaň proti chudobě“. Organizací se opět zabýval M. L. King Jr., který objížděl celé Spojené státy, snažil se sjednotit nejchudší bělochy, černochy, indiány i mexické přistěhovalce a přesvědčit je, aby se zúčastnili „Pochodu chudoby“ do Washingtonu King Jr. zavražděn v Memphisu

168

167

. Čtvrtého dubna 1968 byl M. L.

, kde se snažil zklidnit násilné protesty. Hnutí za

občanská práva tak ztratila osobnost, která se po celou dobu snažila o dialog a zmírňovala napětí. Následovala další vlna násilí ve městech celé Ameriky. Paradoxně ve stejné době (11.dubna) byl přijat „Civil Rights Act of 1968“, který zakazoval diskriminaci v prodeji, pronájmu a financování bydlení.169

5.2 Vojenské operace ve Vietnamu 5.2.1 Ofenzíva Tet Z dříve napsaného je patrné, že spojencům se dařilo převzít iniciativu a vojensky postupně začít zatlačovat nepřítele. Jenže severovietnamští vůdci, stejně jako představitelé FNO a Vietkongu, už dříve začali plánovat velkou operaci. Mělo jít o masivní útok na jihovietnamská města vedený převážně příslušníky Vietkongu, kteří se měli postupně do měst infiltrovat a dostat do nich i výzbroj (používali k tomu například i rakve). Cílem bylo destabilizovat situaci, obsadit důležité body, dobýt město Hue, jakožto důležitý vietnamský symbol170, vyprovokovat na jihu protivládní povstání a také propagandisticky zapůsobit tak, aby se Američané stáhli ze země. Komunisté si totiž velice dobře všímali rostoucího odporu proti válce v USA, čehož chtěli náležitě využít. Počítali, že se jim v Saigonu podaří způsobit velké ztráty a ještě více destabilizovat režim. V menších městech, hlavně v okolí 167 Rysková, S.: Martin Luther King, s. 118 - 119. 168 Brunner, B. – Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html). 169 Brunner, B. – Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html). 170 Hue bylo bývalým císařským městem a symbolem vietnamské nezávislosti a boje za svobodu. Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 108.

45

Hue dokonce počítali s vojenským úspěchem, na který by navázalo lidové povstání. Tím by získali argument ve svůj prospěch a Američany zbavili důvodu, proč v zemi setrvávat. Útok byl nakonec naplánován na začátek roku 1968, na vietnamský Nový rok, svátek Tet, podle kterého byla i tato ofenzíva pojmenovaná. Na odlákání pozornosti zaujaly dvě divize VLA (asi 22 000 vojáků) pozici u základny Khe Sanh v blízkosti demilitarizovaného pásma. Protože po podivné smrti generála Thanha, který ofenzívu vymyslel, zaujal jeho místo generál Giap (který vedl operaci u Dien Pien Phu), obávali se Američané opakování francouzské tragédie. Stáhli proto mnoho elitních jednotek (celkem až 50 000 mužů) do blízkosti této základny. Útok na základnu začal 21. ledna 1968 mohutnou dělostřeleckou palbou. I když existovaly určité zprávy a indicie naznačující velkou ofenzivu, Američané se soustředili na ochranu tohoto prostoru. I přes reálnou možnost nepřátelské ofenzívy zůstávalo mnoho jihovietnamských vojáků, díky domluvenému příměří, okolo 31. ledna mimo své jednotky (ty měly zhruba poloviční stavy). Den před hlavním útokem bylo provedeno několik raketových přepadů (například na základnu v Da Nangu171). Americké jednotky byly uvedeny do stavu pohotovosti, to však už nemohlo situaci ovlivnit. V noci z 30. na 31. ledna 1968 provedlo na 80 000 komunistů (údaje se rozchází, například Marc Frey uvádí počet 80 000 partyzánů včetně několika tisíc severovietnamských vojáků, plus 22 000 mužů VLA v okolí Khe Shanu172, Daniel Kamas uvádí 60 000 příslušníků Vietkongu a 50 000 příslušníků VLA 173) po celé zemi sérii útoků na vládní budovy, policejní stanice, vojenské základny a strategické body. Bylo napadeno 5 ze 6 velkých měst, 36 ze 44 hlavních měst provincií, 64 sídel místní správy atd.174 V počáteční fázi zaznamenaly komunistické síly úspěchy a vyvolaly zmatek, avšak už k ránu se situace začala stabilizovat a v mnohahodinových bitvách slavili úspěch spojenci. Světem dokonce proběhla fáma o obsazení amerického velvyslanectví v Saigonu, přitom díky houževnatému odporu hrstky členů americké vojenské policie (Military Police - MP) a následné pomoci vojáků 101. výsadkové divize bylo velvyslanectví udrženo a všech 19 útočníků zabito.175 Ovšem i nepotvrzená zpráva o dobytí velvyslanectví zapůsobila na veřejné mínění a šokovala mnohé Američany.

171 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 97. 172 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 129 - 130. 173 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 97. 174 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 128. 175 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 99 - 100.

46

Částečné úspěchy Vietkongu si však v jeho řadách vyžádaly nesmírné oběti, jako příklad může posloužit nepovedený útok na základnu Tan Son Nhut, které padlo za oběť 962 partyzánů. Na straně obránců bylo však jen 55 mrtvých a 165 zraněných176. Ve většině jižního Vietnamu se komunisté udrželi jen několik dní, pak byli buď úplně rozdrceni, nebo se museli stáhnout. Nejdéle se drželi v bývalém císařském městě Hue, které se jim téměř celé podařilo obsadit. Okamžitě po obsazení rozpoutali masakr, při kterém povraždili obyvatele věrné vládě. Byly nalezeny hromadné hroby, mnoho lidí bylo pravděpodobně pohřbeno zaživa, některým mrtvým nechali trčet hlavy ven z hrobů. Přesný počet obětí není možné určit, uvádí se rozmezí mezi 2 000 a 6 000 civilisty177. Po měsíci bojů bylo však i Hue dobyto zpět. Z vojenského hlediska byla tedy pro FNO ofenziva naprostou porážkou, nepotvrdil se ani jejich předpoklad, že se obyvatelstvo vzbouří a přidá se na jejich stranu. Naopak lidé otřesení čistkami aktivně napomáhali vyhledávat komunistické partyzány, jihovietnamská armáda, do této chvíle víceméně pasivní, se postavila po bok amerických vojáků a bránila města. Američané ztratili okolo 1 200 mužů a přes 7 700 jich bylo zraněno, jihovietnamská armáda ztratila okolo 2 800 vojáků a téměř 8 300 jich bylo zraněno a skoro 600 zajato178, civilní ztráty se vyšplhaly ke 14 000 179. Počet mrtvých příslušníků Vietkongu a VLA nelze přesně určit, pohybuje se okolo 45 000180.

5.2.2 Vyhnání zbytků útočníků a incident v My Lai V březnu 1968 došlo rovněž k zmedializované181 tragédii ve vesnici My Lai, ve které američtí vojáci znásilnili ženy a poté zabili všech 200 obyvatel 182. Tento incident byl ovšem, na rozdíl do zdání v médiích, ojedinělý. Očišťování země od ustupující partyzánů pokračovalo bez většího množství podobných incidentů. Nejdéle,

až

do

dubna,

trvaly

boje

v okolí

Khe

Sanhu.

Většina

útoků

176 Američané ztratili 23 mužů a 86 bylo zraněných, jihovietnamská armáda ztratila 32 mužů a měla 79 zraněných. Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 101. 177 Marc Frey uvádí 2 000 až 6 000 obětí (Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 131), Daniel Kamas 5800 obětí (Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 131). 178 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 115 - 116. 179 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 131. 180 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 116. 181 Tento incident byl velmi často zmiňován odpůrci války a uváděn jako důkaz, že USA vedou zbytečnou, krutou a dobyvačnou válku. William, A. L.: Vietnam. Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii, s. 180. 182 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 131.

47

severovietnamské armády byla odražena, základnu se rovněž dařilo letecky zásobovat. Na okolí základny bylo shozeno na 100 000 tun bomb 183. Základna nakonec byla udržena a VLA se musela stáhnout. Na 400 padlých Američanů připadlo více jak 10 000 mrtvých severovietnamských vojáků.184 Ač z vojenského hlediska znamenala pro komunisty ofenziva totální katastrofu, ze které se FNO už nikdy nevzpamatovala (dokonce ztratila mnoho oblastí, které před ofenzivou ovládala) a její roli v operacích na jihu plně zaujala pravidelná severovietnamská armáda, z politického a propagandistického hlediska znamenala totální úspěch. Miliony Američanů bylo doslova zděšeno tím, co viděli na televizních obrazovkách, v americké společnosti se naplno rozhořela debata o této válce.

5.2.3 Promarněná šance Z vojenského hlediska se americké armádě naskytla nejlepší šance na porážku nepřítele za celou válku. FNO byla prakticky rozdrcena, severovietnamské jednotky pravidelné armády utrpěly také velké ztráty, jihovietnamská armáda byla pravděpodobně nejvíce bojovně navnaděná za celou dobu konfliktu. Kdyby za této situace byla podniknuta velká ofenzíva, která by vytlačila nepřátele ještě více na sever, provedly by se jak letecké, tak i pozemní útoky na zásobovací oblasti (Ho Či Minovu stezku) v Laosu a Kambodži (kam se zbytky komunistických jednotek stáhly) a zároveň by zesílila letecká kampaň nad severním Vietnamem, která by přerušila dodávky zbraní ze SSSR (bombardování a blokáda přístavů a dopravních tepen), existovala velká naděje, že by byli komunističtí představitelé ochotni vyjednávat. Teoreticky by bylo možné provést i invazi do severního Vietnamu. Bojová morálka severovietnamských jednotek totiž v této době výrazně klesla, protože před ofenzívou Tet bylo vojákům slibováno velké brzké vítězství, oni se však dočkali porážky, velkých ztrát a nedočkali se podpory obyvatelstva. Vojenští představitelé proto požadovali převelení čerstvých jednotek z USA, odhadovali, že bude potřeba 200 000185, možná i více mužů. Westmoreland plánoval vylodění v severovietnamské části demilitarizované zóny a následné provedení 183 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 130. 184 Některé odhady uvádějí dokonce až 15 000 padlých. Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 125. 185 Zveřejnění tohoto požadavku bylo jednou z příčin, proč americké veřejnosti došla trpělivost a plně se obrátila proti válce. Palmer, D. R.: Volání polnice. K historii války ve Vietnamu očima amerického generála, s. 215 - 217.

48

pozemní operace proti tamním základnám, tím by přišla severovietnamská armáda o značný počet sil, vznikla by hrozba dalšího možného postupu na sever a zabránilo by se pronikání severovietnamských jednotek na jih. Dále bylo požadováno povolení k útokům na záložní a zásobovací základny na území Kambodže a Laosu, včetně Ho Či Minovy stezky. Zde by šlo o kombinaci leteckých a pozemních útoků. Nakonec

Westmoreland

požadoval

povolení

k zintenzívnění

bombardování

severního Vietnamu včetně bombardování Haiphongu a Hanoje. Opětovně padl i návrh na zničení systému hrází, a tím znehodnocení úrody rýže. Aby bylo možné převelet potřebný počet vojáků, bylo by nutné mobilizovat zálohy, a tudíž vyhlásit válečný stav. Hrozilo však i nebezpečí další eskalace a následné potřeby dalších posil.186

5.2.4 Počátky „deamerikanizace“ Bohužel rok 1968 byl zároveň rokem volebním, což mělo dalekosáhlé důsledky. Armádní analýzy byly, částečně právem, označeny za nedostatečné, bylo nařízeno udělat nové a uvolněno bylo jen 22 000 mužů. V březnu byl odvolán generál Westmoreland a na jeho místo byl dosazen generál Creighton Abrams187 a v témže měsíci se také stal novým ministrem obrany Clark M. Clifford188. Zároveň byly jednostranně zastaveny nálety189 severně od 20. rovnoběžky a na popud civilních poradců byla zahájena „deamerikanizace“ války (tu později plně rozvinul prezident Nixon). Abrams rovněž změnil taktiku armádních operací a místo velkých operací větších jednotek podporoval operace malých družstev. Vojenské střety měly nadále ležet na jihovietnamské armádě, probíhaly rovněž operace CIA (například operace „Phoenix“, která měla zničit infrastrukturu Vietkongu, ale nebyla příliš úspěšná) 190. Bylo iniciováno také nové kolo jednání v Paříži.191 Do konce roku 1968 už neprobíhaly žádné velké operace, bojová činnost na obou stranách se omezovala na občasné střety, minometné útoky apod. Přesto Američané uspěli alespoň ve vyhledávání a ničení zásobovacích základen. V září zabavili okolo 300 tun zásob, 186 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 133 - 134. 187 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 126. 188 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 134. 189 Toto oznámil prezident Johnson ve svém televizním poselství 31. března 1968 spolu se stažením své kandidatury v prezidentských volbách. Palmer, D. R.: Volání polnice. K historii války ve Vietnamu očima amerického generála, s. 218. 190 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 127. 191 10. května začaly předběžné mírové rozhovory v Paříži. Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 129.

49

včetně zbraní, munice a 135 tun rýže, což dále výrazně oslabovalo možnosti protivníka.192

5.3 Odpor proti válce 5.3.1 Zděšení veřejnosti a následná nespokojenost Po ofenzívě Tet na začátku roku 1968 byla celá americká veřejnost zděšena děním ve Vietnamu a také většina médií se postavila proti válce. Protesty pokračovaly jak v USA, tak i v jiných zemích (velké intenzity dosáhly hlavně ve Francii).193 V Chicagu se protest zvrhl v násilný konflikt s policií. Během tohoto roku probíhaly i soudy s těmi, kteří se vyhýbali vojenské službě.194 Díky dopadu ofenzívy Tet a masakru v My Lai na mínění běžných lidi 195 si však „odpírači“ vojenské služby získávali sympatie mnoha skupin veřejnosti. Velký dopad incidentu v My Lai spočíval i v tom, že mnoho Američanů díky němu začalo vnímat armádu a vojáky negativně, což se projevilo i na přijetí válečných veteránů společností.196 Výrazným

problémem

byla

i

dosavadní

nedostatečná

informovanost

veřejnosti o průběhu války. Mnoho operací bylo zatajováno, což vyvolávalo, spolu s rostoucími náklady na válku, silnou nevoli střední vrstvy obyvatel.197 Neustálé tvrzení vlády o brzkém konci války se ve světle ofenzívy Tet považovalo za výsměch voličům. Na tom nemohl nic změnit ani faktický stav na bojišti, kdy ofenzíva dopadla ve prospěch USA, protože v médiích byly neustále vidět záběry hořících měst a amerických jednotek pod palbou. Rostly také americké ztráty na životech.198

192 Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 132. 193 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 194 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 195 Podpora Johnsonova vedení války klesla na 35% a počet odpůrců stoupl až na 50%. V březnu 1968 si už 49% lidí myslelo, že válka ve Vietnamu byla chyba. The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 196 Welsh, D.: Úplná historie vietnamské války, s. 166 - 168. 197 Cooper, Ch. L.: The Lost Crusade. America in Vietnam, s. 193 - 197. 198 V roce 1964 bylo 206 mrtvých, v roce 1965 jich bylo1 863, v roce 1966 už 6 143, v roce 1967 dosáhl počet mrtvých 11 153 a v roce 1968 dokonce 16 592. V následujících letech počet mrtvých klesal: 1969 11 616, 1970 - 6 081, 1971 - 2 357 a 1972 - 641. (The National Archives: Statistical information about casualties of the Vietnam Conflict, on-line text (http://www.archives.gov/research/vietnam-war/casualtystatistics.html). Některé zdroje ovšem uvádění odlišná čísla, např. Marc Frey uvádí počet mrtvých v roce 1970 4 200 a v roce 1971 jen 1 300. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 160.

50

5.3.2 Prezidentské volby 1968 Protestní akce, tlak různých protiválečných hnutí a organizací, medializace války a zklamání střední vrstvy silně ovlivnilo prezidentskou kampaň tohoto roku. Prezident Johnson pod tlakem událostí přiznal neúspěch a rozhodl se nekandidovat a začít s „deamerikanizací“ války.199 Ještě předtím v primárkách Demokratické strany v New Hampshiru se podařilo hnutím za občanská práva a protiválečným aktivistům prosadit právě proti Johnsonovi silně protiválečného kandidáta senátora Eugena McCarthyho.200 Demokratických primárek se zúčastnil i Robert Kennedy (který byl ovšem 6. června 1968 zavražděn), nakonec je však vyhrál Hubert Horatio Humphrey. Tématem při primárkách byla válka ve Vietnamu. Toto téma přešlo i do prezidentské kampaně, čímž ovlivnilo i kampaň republikána Richarda M. Nixona (ten byl silným antikomunistou), který oznámil, že má tajný plán, jak uspokojivě vyřešit situaci ve Vietnamu a stáhnout vojáky.201 Válka ve Vietnamu se tak stala stěžejním tématem voleb, které nakonec těsně202 vyhrál Richard M. Nixon.

6 Odpor veřejnosti a odchod z Vietnamu (1968 – 1975) 6.1 Hnutí za občanská práva 6.1.1 Po vraždě M. L. Kinga Jr. Po roce 1968 se většina aktivit protestních hnutí zaměřila na protesty proti válce. Samotná hnutí za občanská práva se často podílela na organizaci protestů proti válce ve Vietnamu, proběhly i masové demonstrace k výročí smrti M. L. Kinga Jr., ovšem i na nich se stal hlavním tématem Vietnam. V oblasti občanských práv bylo z legislativního hlediska dosaženo téměř všech cílů203, dařilo se rovněž daleko více než dříve prosazovat aplikaci těchto zákonů v praxi. Díky radikalizaci protestujících docházelo spíše k pouličním nepokojům, vyvolaných více jak zájmem o občanská práva, tíživou sociální situací a celkovou nespokojeností s vládou a jejími kroky jak v domácí, tak i zahraniční politice. Protože se těžiště protestů přesunulo k tématu vietnamské války, věnuji se protestním akcím v této době více v kapitole 6.3.

199 Palmer, D. R.: Volání polnice. K historii války ve Vietnamu očima amerického generála, s. 218. 200 Palmer, D. R.: Volání polnice. K historii války ve Vietnamu očima amerického generála, s. 217. 201 I když se později prokázalo, že v dané době žádný plán neměl. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 141 - 142. 202 Poměrem 43,4 : 42,7 procent hlasů. Johnson, P.: Dějiny 20. století, s. 629. 203 Viz. „Civil Rights Act of 1964“, „Voting Rights Act of 1965“ a „Civil Rights Act of 1968“

51

6.2 Vojenské operace ve Vietnamu 6.2.1 Vietnamizace a „Teorie šílence“ Po Nixonově vítězství ve volbách se mnohé změnilo, a to také v americké administrativě. Určující dvojicí, která rozhodovala téměř o všem, byl prezident Nixon a jeho bezpečnostní poradce Henry Kissinger.204 Nixon s Kissingerem věřili, že je možné dospět k uspokojivému řešení pomocí diplomacie, a to především jednáním

se

Sovětským

svazem

a

Čínou.

Vznikl

systém

propojování

zahraničněpolitických problémů a jejich spojeného řešení.205 Nixon tak, na rozdíl od Johnsona, chtěl využít napětí mezi těmito komunistickými státy ve prospěch amerických zájmů. Nixon s Kissingerem měli jako cíl „čestný“ odchod z Vietnamu, to by umožnilo zachovat Americe důvěryhodnost. Mělo toho být dosaženo postupným odchodem pozemních jednotek a přenesením tíhy pozemních bojů na jihovietnamskou armádu (tzv. vietnamizace)206, zesílením letecké kampaně, případně námořní blokádou severního Vietnamu. Nixon přišel též s teorií, kterou nazval „Teorie šílence“ 207. Ta měla působit tak, že severovietnamští vůdci si neměli být jisti, kam až bude Nixon ochoten zajít kvůli ukončení války (zda napadne severní Vietnam, zničí přístavy, zničí systémy hrází, či použije jaderné zbraně208), a proto by byli více nakloněni k jednání. Ještě v roce 1969 tak Nixon nařídil utajenou leteckou operaci proti Ho Či Minově stezce v Kambodži a začal vyjednávat s Čínou a SSSR, že pokud budou tlačit na severní Vietnam, aby přistoupil na jednání, tak na oplátku mohou očekávat zlepšení vztahů s USA. 209 Tato strategie ovšem nepřinášela plný úspěch, předpoklad, že válka bude do roka ukončena, nevyšel. Už v roce 1969 došlo k prvnímu stahování jednotek z Vietnamu zpět do USA. V červnu bylo ohlášeno stažení 25 000 a v září pak dalších 60 000 mužů. 210 To se sice setkalo se souhlasem americké veřejnosti, ovšem na druhou stranu si jihovietnamští představitelé připadali zrazeni. V rámci vietnamizace války byla dále posílena jihovietnamská armáda, která tak měla více jak milion mužů, Američané jižnímu Vietnamu předali také velké množství zbraní a techniky včetně moderních 204 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 150. 205 Tento přístup se nazýval „linkage“. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.151. 206 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.152. 207 „Madman theory“. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.153. 208 Tyto alternativy v roce1969 probírala v analýze speciální skupina odborníků. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.154. 209 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.153. 210 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.154.

52

letadel a vrtulníků. Rozšířily se také pacifikační programy a na nátlak USA byla konečně provedena pozemková reforma 211. Třetího září 1969 zemřel Ho Či Min, což mělo do určité míry vliv na situaci v severním Vietnamu.212

6.2.2 Invaze do Kambodže a Laosu V letech 1970 až 1971 jihovietnamská armáda a vláda navázaly na předchozí úspěchy americké armády a pod jejich kontrolou byla už většina země a zvýšila se také bezpečnost na venkově. Další problémy jako korupci a prospěchářství se ovšem vyřešit nepodařilo.213 Během roku 1970 probíhalo další stahování vojáků, američtí zákonodárci zrušili rezoluci o Tonkinském zálivu214. Během tohoto roku došlo také k převratu v Kambodži a tamní vůdce Lon Nol prohlásil, že ze země vyžene jak severovietnamské vojáky, tak také Rudé Khmery. V tom mu měli napomoci i jednotky americké a jihovietnamské armády, které vstoupily do Kambodže.215 Ani letecká ofenzíva v roce 1969, ani tato pozemní operace ovšem neměly dostatečný účinek. Podařilo se sice narušit dopravní cesty, zlikvidovat menší jednotky Vietkongu a zničit sklady zbraní a munice, přesto to ale nemělo zásadní význam na bojeschopnost komunistických jednotek.216 Invaze do Kambodže však nadále zhoršila vnitropolitickou situaci, protože stále více Američanů nesouhlasilo s válkou.217 V následujícím roce provedla jihovietnamská armáda invazi do Laosu s podobným cílem, ale díky tomu, že FNO získala kompletní plány a také díky nepřipravenosti jihovietnamské armády, skončila tato operace neúspěchem. 218

6.2.3 Velikonoční ofenzíva roku 1972 Naproti tomu se Hanoj začala připravovat na konvenční válku a obsazení jihu a zároveň obratným vyjednáváním docílila navýšení čínské pomoci bez toho, aby to

211 Podíl obyvatelstva vlastnícího půdu vyrostl z 29 na 56 %. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.156. 212 Palmer, D. R.: Volání polnice. K historii války ve Vietnamu očima amerického generála, s. 235. 213 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.156 - 157. 214 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.157. 215 William, A. L.: Vietnam. Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii, s.184 -187. 216 Invaze se účastnilo 31 000 amerických a 43 000 jihovietnamských vojáků. Viz. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.157 - 158. 217 Téměř 60% si myslelo, že je válka nemorální a dvě třetiny si myslely, že Vietnam byl chybou. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.159. 218 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.161.

53

měla přímý a zásadní vliv na výši pomoci sovětské.219 Během roku 1971 a 1972 stále probíhalo stahování amerických vojáků z Vietnamu.220 Na Velikonoce roku 1972 provedla severovietnamská armáda konvenční útok vedený třemi směry (přes demilitarizované pásmo, přes centrální vrchovinu a z Kambodže na Saigon), zároveň v deltě Mekongu zaútočila FNO. Severovietnamské armádě se podařilo obsadit rozsáhlá území a zemi téměř rozdělit na půl.221 V reakci na to USA obnovily leteckou ofenzívu nad severním Vietnamem (operace „Linebacker“), zaminovaly přístav Haiphong a rozhodly se pro námořní blokádu.222 V letecké válce byly poprvé použity tzv. „chytré bomby“, tedy laserem a kamerami naváděná přesná munice. Tato letecká ofenzíva měla značný účinek a díky ní se podařilo nakonec do léta 1972 jihovietnamské armádě zatlačit nepřítele zpět. Severovietnamská armáda utrpěla velké ztráty.223 Jak Moskva, tak i Peking nevyvinuly vetší nátlak na USA, přednější jim bylo další uvolňování vzájemných vztahů než zastání se komunistického spojence.224 Ve stejném roce proběhly i další prezidentské volby v USA. Nixonův protikandidát George McGovern byl silně protiválečný, a tudíž se i Nixon musel orientovat tímto směrem. 225 V průběhu tohoto roku probíhaly rovněž jednání v Paříži a také Henry Kissinger několikrát jednal se zástupci severního Vietnamu. Podařilo se dohodnout podmínky pro příměří, ty ale nechtěla akceptovat jihovietnamská vláda. USA proto předaly jižnímu Vietnamu další vojenský materiál a potvrdily, že pokud by ze severu přišla nějaká hrozba, tak provedou nezbytné kroky. Aby byla demonstrována tato ochota pomoci, tak byly nařízeny další nálety na Hanoj a Haiphong. Nová letecká ofenzíva („Linebacker II“) probíhala během prosince 1972 a dokázala přimět severní Vietnam vrátit se k mírovým rozhovorům. 226

219 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.162 - 163. 220 Na počátku roku 1971 bylo ve Vietnam ještě okolo 250 000 amerických vojáků, na konci roku už jen 140 000 mužů, v březnu 1972 dokonce jen 95 000 oproti nejvyššímu stavu z ledna 1969, kdy bylo ve Vietnamu 542 000 amerických vojáků. William, A. L.: Vietnam. Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii, s.174; Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s.152 - 160. 221 William, A. L.: Vietnam. Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii, s. 218 - 224. 222 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 165. 223 Padlo 50 000 až 100 000 Severovietnamců. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.166; Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s.172. 224 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.166. 225 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.167. 226 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 168 - 169.

54

6.2.4 Mírová dohoda z roku 1973 a stažení americké armády z Vietnamu V lednu 1973 byla v Paříži podepsána dohoda o zastavení palby.227 Předpokládala stažení všech amerických vojáků do 60 dní, boje byly zastaveny, mělo dojít k výměně zajatců. Severovietnamská armáda měla ovšem zůstat na svých pozicích, tedy i v jižním Vietnamu, demilitarizovaná zóna neměla být oficiální hranicí, na budoucích svobodných volbách měla pracovat „Rada národního usmíření a jednoty“, jejíž součástí měli být jak zástupci jihovietnamské vlády, tak také zástupci FNO a „neutrálních“.228 Z pohledu severu to sice nebyla výhra, ale zároveň to byl významný krok ke sjednocení země. Jih vnímal dohodu jako svou porážku a pro USA měla být smlouva „čestným“ východiskem z dané situace. V březnu 1973 se stáhli poslední američtí vojáci a došlo k výměně zajatců. Americká veřejnost se přestala o Vietnam zajímat, americký Kongres se několikrát během tohoto roku postavil

prezidentu

Nixonovi

a

seškrtal

prostředky

potřebné

k

vedení

bombardování. Díky tomu bylo 15. srpna 1973 ukončeno bombardování Kambodže. Ve stejné době už se naplno rozhořela aféra Watergate 229.

6.2.5 Komunistická invaze na jih a pád proamerických režimů v jihovýchodní Asii Ve Vietnamu docházelo k neustálému porušování příměří, a to oběma stranami. Jihovietnamská armáda obsadila další území, komunistické síly se stáhly k defenzívě a využily času pro rozšíření Ho Či Minovy stezky, vybudování ropovodu až k hranicím a přípravě svých jednotek na novou ofenzívu. Během let 1973 a 1974 došlo ke snížení americké hospodářské činnosti a ekonomika z dřívější doby závislá na americké pomoci se začala hroutit. Nezaměstnanost dosahovala až 40%, došlo k problémům při zásobování potravinami, armáda se potýkala s čím dál tím větší dezercí.230 Všechny tyto faktory vedly k tomu, že severovietnamské vedení se ještě v roce 1974 rozhodlo, a na jaře 1975 podniklo, velkou ofenzívu v centrální vrchovině. Severovietnamci zaznamenali hned na počátku úspěchy, a proto jihovietnamské vedení rozhodlo o tom, že ustoupí a bude se soustředit na obranu Kočinčíny s velkými městy. Bohužel někteří vojenští velitelé opustili své jednotky, a tak se z ústupu stal nekontrolovatelný útěk. Hue a Danang byly rychle obsazeny, 227 Palmer, D. R.: Volání polnice. K historii války ve Vietnamu očima amerického generála, s. 272. 228 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 170. 229 Summers, A.: Richard Nixon – „arogance moci“, s. 527 - 540. 230 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 174.

55

Thieu odstoupil a uprchl ze země, v čele nové vlády stanul generál Duong Van Minh, který chtěl s komunisty jednat. Jenže už 1. května 1975 dosáhly severovietnamské jednotky Saigonu a obsadily ho, Minh podepsal kapitulaci. Ve Vietnamu bylo ještě v té době 9 000 amerických poradců, s jejichž (a také spolupracovníků jihovietnamského režimu a proamericky orientovaných Vietnamců) evakuací se začalo pozdě.231 Díky tomu svět obletěly obrázky lidí zavěšených na vrtulnících startujících ze střech budov, pod nimiž už projížděly severovietnamští vojáci. Ve stejné době uspěli v Kambodži Rudí Khmérové, kteří následně vyvraždili velké množství obyvatelstva a zbytek donutili odejít z měst na venkov. V Laosu také došlo k dohodě vlády s komunistickými povstalci a následně k pádu vlády a vítězství hnutí Pathet Lao.232 Během let 1973 až 1975 tak postupně padly proamerické režimy ve třech zemích Indočíny a nahradila je komunistická uskupení podporovaná Hanojí.

6.3 Odpor proti válce 6.3.1 Klesající zájem o protesty Ihned po svém nástupu se Nixon začal snažit situaci řešit, během roku 1969 postupně oznámil stažení 85 000 mužů z Vietnamu, nechal zrušit všechny povolávací rozkazy a všeobecnou brannou povinnost nahradil loterií. Zároveň se ve svých projevech obrátil na „širokou mlčící většinu“ (Silent Majority). Snažil se tak vytvořit protiváhu k protiválečným hnutím, což se mu krátkodobě 233 podařilo.234 Přesto protesty pokračovaly dále, téma Vietnamu se objevilo i při statisícových demonstracích k prvnímu výročí smrti M. L. Kinga Jr. 235 O několik dní později došlo ke srážkám harvardských studentů s policií, násilných střetů se účastnily radikální černošská hnutí jako Černí panteři.236 Součástí „kultury protestů a 231 Bylo evakuováno na 150 000 Vietnamských občanů a další tisíce Američanů a cizinců. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.175. 232 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 177. 233 I když si v roce 1969 58% lidí myslelo, že válka je chyba, tak Nixonovo vedení války podporovalo 53% lidí a jen 30% bylo proti. O dva roky později, v roce 1971, však jeho způsob vedení války podporovalo pouze 34% lidí. The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 234 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s.154 - 155. 235 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 236 Ke srážce policie se 4 000 demonstrantů proti válce došlo v říjnu 1969 ve Fort Dix ve státě New Jersey. The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in

56

odmítání systému“ byl i letní hudební festival Woodstock. Na konci roku došlo k další velké protestní akci ve Washingtonu.237 Po roce 1969 se protesty omezily spíše na studentské akce, bitky radikálů s policií a pochody veteránů238. Velkými akcemi v tomto období byly protesty proti invazi do Kambodže v roce 1970. Při nich došlo k výtržnostem a nepokojům 239 na amerických univerzitách, důsledkem bylo zavření více než stovky fakult.240 V dubnu 1971 proběhly poslední masové protiválečné akce, kterých se opět účastnily statisíce lidí.241 V témže roce začaly New York Times zveřejňovat seriál článků známý pod názvem „Tajné dokumenty Pentagonu“, šlo o výtažek z tajné studie o praktikách vlády, které vedly k závazkům Spojených států ve Vietnamu. 242 V následujících letech již neměly protesty takovou masovost, obyčejní lidé byli válkou a protesty unaveni, média se postupně věnovala válce méně a méně. Díky stahování vojáků klesaly americké ztráty, v roce 1972 byla branná povinnost úplně zrušena 243 a o rok později se USA z Vietnamu úplně stáhly. Pominul tak důvod k protestům. Pokračující akce tak byly spíše výrazem „rebelie“ mladé generace a u většinové společnosti se setkávaly s menším zájmem a pochopením než protesty v dřívější době.

7. Závěr Z porovnání aktivit hnutí za občanská práva a protiválečných hnutí s průběhem válečných operací ve Vietnamu a některými zahraničně-politickými kroky USA vyplývá, že hnutí za občanská práva nebyla jediným hlavním důvodem neúspěchu USA ve Vietnamu, nicméně byla jedním z hlavních důvodů. Samotná hnutí by v případě ideálního průběhu konfliktu (bez chyb americké administrativy a bez vlivu změn na mezinárodním poli) pravděpodobně neměla dostatek argumentů,

the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 237 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 238 V dubnu 1971 proběhly ve Washingtonu pochody veteránů a matek padlých vojáků. Viz. The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 239 Čtvrtého května byli při střetu studentů s národní gardou na kentské univerzitě v Ohiu zastřeleni 4 studenti. Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), s. 148. 240 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 241 The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/). 242 William, A. L.: Vietnam. Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii, s. 214. 243 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 160.

57

důvodů a síly pro ovlivnění výsledku války (nedokázala by dostatečně ovlivnit tzv. „mlčící většinu“). Na druhou stranu i kdyby tato hnutí neexistovala, tak by chyby americké administrativy pramenící z pomalé a nedostatečné reakce na změny v mezinárodní oblasti (rozkol mezi Čínou a SSSR) a špatných předpokladů (předpoklad, že povstání ve Vietnamu je řízeno z Moskvy) patrně značně zkomplikovaly možný úspěch USA v této válce. Pomineme-li tyto hypotetické situace, tak lze konstatovat, že hnutí za občanská práva, jakožto dominující prvek vnitřní politiky USA tohoto období, silně ovlivňovaly prezidentské volby v letech 1964 a 1968, čímž přímo ovlivnily následné kroky USA ve Vietnamu. V první polovině konfliktu (od roku 1954 až do období let 1965 až 1967) byl neúspěch USA v této válce zapříčiněn spíše chybnými kroky administrativy vycházejícími ze špatného hodnocení situace a často přílišného optimismu v odhadu situace a možného budoucího vývoje. Patrná byla rovněž přílišná opatrnost ve vedení vojenských operací. Na výsledku bojových operací se podepsalo ignorování skutečného stavu věcí, kdy nebyl brán zřetel na situaci v jižním Vietnamu (neschopnost diktatury dostat obyvatele na svou stranu, zkorumpovanost režimu a omezená akceschopnost jihovietnamské armády). Opatrnost v tomto období měla příčinu převážně v dřívějších zkušenostech (Berlínské blokádě, válce v Koreji, neúspěchu v Zátoce sviní) a obavách ze zapojení Číny a SSSR a následné eskalace konfliktu. Na vnitropolitickém poli pak bylo potřeba řešit otázku rasové segregace a vzrůstajícího vlivu hnutí za občanská práva. V prezidentských volbách roku 1964 tak převládalo vnitropolitické téma nastolené pokračujícími protesty převážně černošských hnutí. Prezident Johnson přišel s vizí „Velké společnosti“, díky které měla být kompletně přebudována americká společnost. Bílí a černí, muži i ženy, všechny sociální vrstvy měly mít stejné šance a stejné možnosti, pro chudé, staré a nemocné měla být k dispozici státní podpora. V zahraniční politice Johnson vystupoval jako uvážený politik, který byl na jednu stranu rozhodný, na druhou neukvapený, což se projevilo později v jeho nedůrazném postupu ve Vietnamu. Stále hledal kompromisy, nebyl přístupný rozhodné, jednostranné akci.244 Díky rostoucím nákladům na válku se však nepodařilo vymýtit chudobu a i dalším sociálním programům se nedostávalo financí. To spolu s rostoucími ztrátami ve

244 Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, s. 90.

58

válce a zvyšující se aktivitou protiválečných hnutí vytvářelo předpoklady pro neúspěch v dalších volbách. Po dosažení úspěchů v letech 1964 a 1965 („Civil Rights Act of 1964“ a „Voting Rights Act of 1965“) postupně přesunula hnutí za občanská práva svou aktivitu k protestům proti válce. Nejprve v menším měřítku, ale během roku 1967 už masivně. I přesto, že byl zpočátku Johnson ve Vietnamu příliš opatrný, tak v letech 1966 až 1967 dosáhla americká armáda nemalých úspěchů. Veškeré úspěchy však byly setřeny ofenzívou Tet v roce 1968. Ač z vojenského hlediska znamenala neúspěch komunistů, tak díky médiím a také velké aktivitě protiválečných hnutí spolu s hnutími za občanská práva, vyvolala silný odpor veřejnosti proti válce. Prezident Johnson proto omezil vojenské operace a prezidentské volby roku 1968 měly jako jedno z hlavních témat právě válku ve Vietnamu. Rostoucí náklady na válku, která byla zdánlivě neúspěšná, velká aktivita odpůrců války a rostoucí odpor veřejnosti spolu s přetrvávajícími problémy v domácí sféře tak vedly k vítězství Richarda Nixona, který slíbil „čestné“ řešení vzniklé situace. Byla tak zahozena šance rozhodně vojensky zasáhnout proti severnímu Vietnamu a FNO ve chvíli, kdy byli velmi oslabeni a již nehrozila intervence dalších zemí (SSSR se snažil po změně vedení sblížit se Západem a Čínou zmítala kulturní revoluce). V následujících letech se jen prohloubil odpor veřejnosti a únava z války, což vedlo k velkému tlaku na vládu, aby co nejrychleji stáhla vojáky domů. Z vojenského hlediska obhajitelné a správné kroky v podobě invaze do Kambodže a Laosu byly veřejností pod vlivem protestních hnutí nepochopeny a odmítnuty. Nakonec se americká armáda z Vietnamu stáhla, i když spolu s jihovietnamskými jednotkami ovládala velkou část země (oproti stavu, který panoval při vstupu USA do války, kdy naopak FNO ovládala většinu země). Hnutí za občanská práva tak nebyla jediným důvodem, ale jedním z několika (chyby administrativy, proměny mezinárodního prostředí a právě hnutí za občanská práva a protiválečná hnutí) hlavních důvodů, proč USA ve Vietnamu neuspěly. V počáteční fázi neměla takový vliv na válku, nicméně v jednom z rozhodujícím okamžiků (rok 1968 - předchozí rozhodný okamžik nastal už při vstupu USA do války, kdy špatnými kroky vlády nebyla získána podpora vietnamské veřejnosti, a tím došlo k neúčelnému nasazení vojenských jednotek) měla již takový vliv, že zapříčinila následné stažení vojsk z této země i přes nesporné vojenské úspěchy. 59

Nepřímým vlivem těchto hnutí bylo nastartování zásadních změn ve společnosti, která změnila své priority, odmítala předchozí přístupy a názory a hledala novou cestu k soužití lidí (různé rasy, vzdělání a sociálního původu) a pohledu na svět a jeho problémy.

60

Použitá literatura: Carson, C.: The Eyes on the Prize Civil Rights Reader. Documents, Speeches, and Firsthand Accounts from the Black Freedom Struggle, 1954-1990, New York, Penguin Books 1991. Cooper, Ch. L.: The Lost Crusade. America in Vietnam, New York, Dodd, Mead & Company 1970. Fishel, W. R.: Vietnam: Anatomy of a Conflict, Itasca, F.E. Peacock Publishers 1968. Frey, M.: Dějiny vietnamské války. Tragédie v Asii a konec amerického snu, Praha – Litomyšl, Paseka, 2003. Johnson, P.: Dějiny 20. století, Praha: Rozmluvy 1991. Kahin, G. M.- Lewis, J.W.: The United States in Vietnam. An Analysis in the of the History of America´s Involvement in Vietnam, New York, Dial Press, 1967. Kamas, D.: Válka ve Vietnamu: (1964-1975), Olomouc, Votobia 1997. Kearns, D.: Lyndon Johnson and the American Dream, New York, Harper and Row 1976. Kennedy, P.: Vzestup a pár velmocí. Ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 15002000, Praha, Lidové noviny 1996. Kohn, G. C. Velká encyklopedie válek. Průvodce válečnými konflikty od starověku až po dnešek, Brno, Jota 1997. Little, D.: American Foreign Policy & Moral Rhetoric. The Example of Vietnam, New York, Council on religion and international affairs 1969. Malcolm X: The Authobiography of Malcolm X, Harmondsworth, Penguin Books 1970. Marable, M.: Black Leadership, New York, Columbia University Press 1998. McEvoy, J. – Miller, A.: Black Power and Student Rebellion, Belmont, Wadsworth Publishing Company 1969. Nálevka, V.: Studená válka, Praha, Triton 2003. Nixon, R.: The Real War, New York, Warner Books 1980. Palmer, D. R.: Volání polnice. K historii války ve Vietnamu očima amerického generála, Brno, Jota 1996. Rysková, S.: Martin Luther King, Praha, Horizont 1988. Summers, A.: Richard Nixon – „arogance moci“, Praha : BB art 2003.

61

Welsh, D.: Úplná historie vietnamské války, Praha, Cesty 1995. William, A. L.: Vietnam. Ilustrovaná historie konfliktu v jihovýchodní Asii, Praha: Svojtka a Vašut 1996. Williams, J.: Eyes on the Prize. America’s Civil Rights Years 1954-1965, Harmondsworth, Penguin Books 1988. Dokumenty a elektronické zdroje: Barringer, M. – Wells, T.: The Anti-War Movement in the United States, on-line text (http://www.english.uiuc.edu/maps/vietnam/antiwar.html). Bexte, M. (2002): The Vietnam War protests, on-line text (http://ohoh.essortment.com/vietnamwarprot_rlcz.htm). Brief Timeline of the American Civil Rights Movement (1954 – 1965), on-line text (http://www.ags.uci.edu/~skaufman/teaching/win2001ch4.htm). Brunner, B. – Haney, E. Civil Rights Timeline: Milestones in the modern civil rights movement, on-line text (http://www.infoplease.com/spot/civilrightstimeline1.html). King, M. L.(1963): Letter from Birningham Jail, on-line text (http://www.stanford.edu/group/King/popular_requests/frequentdocs/birmingham.pdf). NAACP – National Association for The Advancement of Colored People (http://www.naacp.org). Příběh tří hrdinů studené války, on-line NATO Review: Operace NATO - včera a dnes, jaro 2006, on-line text (http://www.nato.int/docu/review/2006/issue1/czech/special.html). Schultz, S.K.: The Almost Great Society: The 1960s, on-line text (http://us.history.wisc.edu/hist102/lectures/lecture27.html). Sokačová, L.: Stručná historie feminismu, on-line text (http://www.feminismus.cz/historie.shtml). Support for the Vietnam War, on-line text (http://www.seanet.com/~jimxc/Politics/Mistakes/Vietnam_support.html). Špatka, P. (1998): Válka ve Vietnamu, on-line text (http://members.tripod.com/~pf_cz/vietnam/vietnam.htm). The Pacifica Radio/UC Berkeley Social Activism Sound Recording Project: Anti-Vietnam War Protests in the San Francisco Bay Area & Beyond, on-line text (http://www.lib.berkeley.edu/MRC/pacificaviet/).

62

The Civil Rights Era, on-line text (http://memory.loc.gov/ammem/aaohtml/exhibit/aopart9.html). The Civil Rights Era: Sit-ins, Freedom Rides, and Demonstrations, on-line text (http://memory.loc.gov/ammem/aaohtml/exhibit/aopart9b.html). The Civil Rights Movement, on-line text (http://www.cnn.com/EVENTS/1997/mlk/links.html). The National Archives: Statistical information about casualties of the Vietnam Conflict, on-line text (http://www.archives.gov/research/vietnam-war/casualty-statistics.html). Vietnam War (http://www.vietnam-war.info/). We Shall Overcome: Historice Places of the Civil Rights Movement (http://www.cr.nps.gov/nr/travel/civilrights/index.htm). Woods, R. B.: The Politics of Idealism: Lyndon Johnson, Civil Rights and Vietnam, on-line text (http://www.blackwell-synergy.com/doi/pdf/10.1111/j.1467-7709.2007.00599.x). Zimmermann, T.: Plessy v. Ferguson, on-line text (http://www.bgsu.edu/departments/acs/1890s/plessy/plessy.html).

63