VÁCLAV MERTIN Ze zkušeností dětského psychologa

VÁC L AV M E R T I N

Ze zkušeností dětského psychologa Rádce pro rodiče

Ze zkušeností dětského psychologa

VÁCLAV M E R T I N

Ze zkušeností dětského psychologa

Vzor citace: MERTIN, V. Ze zkušeností dětského psychologa. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015. 224 s.

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Mertin, Václav Ze zkušeností dětského psychologa / Václav Mertin. -- Praha : Wolters Kluwer, 2015. -- 224 s. ISBN 978-80-7478-764-5 (brož.)

37.03-053.2 * 159.922.7 * 173.5/.7 * 316.812.1-055.52-055.62 - psychologie dítěte - rodiče a děti - výchova dítěte - populárně-naučné publikace

37 - Výchova a vzdělávání [22]

© Václav Mertin, 2015 ISBN 978-80-7478-764-5 (brož.) ISBN 978-80-7478-765-2 (e-pub) ISBN 978-80-7478-766-9 (pdf) ISBN 978-80-7478-767-6 (mobi)

Věnuji Anežce. Matějovi, i když vím, že život mu tím nezlepším. A Táně a Juliovi, protože i oni jsou moji. Rovněž s poděkováním Petře a Tomášovi. Život se všemi je moje velká radost a naplnění.

O BSA H

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Alkohol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Automatizace, dril . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Citové vydírání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Čtení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dětské krádeže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dětské lži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Domácí příprava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Domácí vzdělávání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Důslednost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Důstojnost dítěte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dyslexie a lehká mozková dysfunkce (ADHD) . . . . . . . . . . . . Hodit do vody aneb jak dítě učit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hospodaření s penězi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hračky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak povzbudit chuť dítěte do vzdělávání . . . . . . . . . . . . . . . . . Jedináček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jednoduché výchovné prostředky bývají nejúčinnější . . . . . . Jemu je snad úplně všechno jedno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jsem adoptovaný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kamarádství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kdy a proč vyhledat psychologa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kladení otázek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Laskavost ve výchově . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Obsah

13 14 17 19 22 24 27 29 32 34 37 39 41 43 47 49 51 54 56 58 60 63 65 7

Leváctví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Mobilní telefon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Nadávání dětem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Návštěva ve škole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 Nedělejme ze všeho poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Nechce chodit do školky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Nejednotná výchova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Neumí prohrávat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Obrana vůči dospělým, dětské sliby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Odměny a tresty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Otec ve výchově . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Pere se s dětmi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Pobyty mimo rodinu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 Počurávání (enuréza) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Pohádky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Pomalost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Povinnosti v domácnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Povolání rodič . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Prarodiče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Právo na tajemství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Přetěžování dětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Příprava na základní školu a zápis do první třídy . . . . . . . . . 114 Psaní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 Psychické týrání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 Puberta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Raději zaujmout než přikázat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Radost a smysl života u dětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 Rodičovská autorita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 Rodičovská předvídavost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 Rodinné rituály a tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 Roztěkanost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 8

Obsah

Rozvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Řečové dovednosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Samostatnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Schválnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Smrt blízké osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Soudržnost rodiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sourozenecká žárlivost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spánek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Specializace v útlém věku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Společné činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spolupráce rodiny a školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Střídavá péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šikanování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Školní známky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Školní zralost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Televize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tělesná zdatnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tolerance vůči odlišnostem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Traumata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Učení o prázdninách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vděčnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vhodné podmínky pro domácí učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Víceletá gymnázia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Volba střední školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vůle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybíravost v jídle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výchova bez trestů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výchovné maličkosti aneb s čím se do poradny nechodí . . . Výchovné přístupy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vysvědčení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vytížení rodiče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Obsah

136 139 141 145 146 148 149 152 155 157 158 161 164 167 170 174 176 178 181 182 184 187 189 191 194 197 200 202 205 207 209 9

Vztahy mezi sourozenci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vztekání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Záškoláctví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zdravotně postižené dítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

211 213 217 218

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221

10

Obsah

Ú V OD

Výchova spočívá v neustálém hledání optimální cesty dítěte k dospělosti. Nebývá úplně přímá ani jednoduchá, netroufáme si odhadnout její výsledek, nicméně je plnou zodpovědností nás dospělých, tedy především rodičů a učitelů, abychom dítě dovedli ke zralosti, která mu umožní zasadit strom, postavit dům a založit rodinu. Měli bychom tuto zodpovědnost přijmout v plném rozsahu a neměli bychom ji dítěti předávat dřív, než se z něj stane mladý dospělý. Jestliže tedy dítě později v dospělosti něco neumí, tak je to zpravidla proto, že jsme je to nenaučili. Dětství má jeden zásadní cíl – naučit se co nejvíc pro budoucnost, o které víme jen málo. K tomu v současnosti rozhodně nestačí 12, 14 let jako v dřívějších dobách, ale minimálně 18 až 20 roků. Vychováváme sice intuitivně, jak jsme zvyklí z vlastního dětství, jsem však přesvědčený, že to dnes nestačí. To málo, co víme o budoucnosti, vypovídá, že dítě nebude žít v podmínkách prvobytně pospolné společnosti, v netknutém přírodním prostředí, ale v nesmírně komplikovaném světě. Vzdělávání v oblasti výchovy proto pokládám za nezbytné. Knížky vám nedají jednoduchý a jednoznačný návod. Nemohou totiž chápat v plném rozsahu specifické podmínky vašeho dítěte, rodiny i společnosti, ve které žijete, životní cíle, které máte. Psychika dítěte je navíc natolik složitá, že vzdoruje jednoduchým výchovným doporučením typu: Nařežte mu, zakažte mu počítač, vysvětlete mu, že nemá vykřikovat při vyučování. Nicméně knihy vám Úvod

11

mohou dát podněty k zamyšlení, ke konfrontaci vašich přístupů s názory někoho, kdo se profesně těmito otázkami dlouhodobě zabývá. Při výchově se určitě nikdo nevyhne chybám. Ani nemůžeme uchránit dítě před všemi bolístkami či většími traumaty. Část z nich přináší sám život a nelze se jich vyvarovat. Jejich význam pro budoucnost dítěte bych však nepřeceňoval. Pokud poskytujeme dítěti dobrý základ, tak se nemusíme bát, že celý jeho život bude nepříznivě ovlivněn právě těmito traumaty. Bude si je třeba pamatovat celý život a nebude to nejpříjemnější vzpomínka, leč do jeho života vstupovat nebudou. Pokud je pomůžeme dítěti překonat, mohou naopak jeho odolnost posílit. Nabízím vám podněty k zamyšlení, výklady složitých situací, osobní odborné návody k jejich řešení. Mé postoje vyplývají z výzkumných poznatků psychologie, ze čtyřiceti let poradenské praxe s klienty i z osobních zkušeností s vlastními dětmi i vnoučaty.   

Knížka vyšla již před deseti lety v jiném nakladatelství. Mírně jsem ji doplnil, ale názory a doporučení jsem měnit nemusel. Jediná výraznější změna se týká postoje k trestům. Před deseti lety jsem odmítal tělesné tresty, dnes odmítám veškeré trestání dětí. Zde jsem ponechal návod, jak zvýšit efektivitu trestání, protože jsem realista a vím, že většina rodičů a učitelů si zatím výchovu bez trestů neumí představit. Kdo by se nespokojil se stručným heslem „výchova bez trestů“ a chtěl se dovědět víc, může sáhnout po mé knížce Výchova bez trestů, která vyšla v nakladatelství Wolters Kluwer v roce 2013. Autor

12

Úvod

(

Alkohol

S alkoholem u dětí to je na první pohled zcela jasné – do 18 let věku ani kapka a pak podle libosti. Jenže realita je diametrálně odlišná. Většina žáků školou povinných v České republice má s alkoholem zkušenosti do patnácti let, řada z nich již v této době zažila opilost. Máme strach, že dítě, které vyzkouší alkohol, si zvykne a stane se závislé. Co tedy dělat, abychom předešli zneužívání alkoholu? Jak se zachovat, když zjistíme, že dítě pilo? Více než v jiných případech musím připomenout, že děti se chtějí podobat dospělým, zejména pak rodičům. Jestliže tedy mají rodiče přátelský vztah k alkoholu, pravidelně ho konzumují, je přirozeně vyšší pravděpodobnost, že i dítě bude pokládat alkohol za běžnou součást života a bude ho chtít vyzkoušet. Navíc jde o atribut lákavé a zatím vzdálené dospělosti. A vlastně i hrdinství. Mladiství a často i dospělí se předvádějí, kolik toho vypili a co všechno pak dělali. Pití alkoholu také nabízí i dítěti srozumitelné a docela příjemné projevy – dobrou náladu, smích, veselost a lepší zapojení do skupiny. Pro nejistého a málo sebevědomého jedince představuje alkohol snadný prostředek ke snížení ostýchavosti a překážek při navazování společenských kontaktů. Je správné, že dětem a mladistvým má být alkohol nedostupný. Jenže tím pro ně nezmizí ze světa. Respektuji zákon, přesto preferuji variantu učit děti žít s alkoholem tak, aby se z něho nestal nepřítel. Zejména domácí prostředí je vhodné k tomu, aby dítě porozumělo, jak chutná, jak funguje, co alkohol s člověkem dělá. Jestliže si dítě doma smí několikrát za rok ťuknout Alkohol

13

s ostatními malou dávkou vína nebo piva, nemám obavy, že se tím z něho stane alkoholik. Malou dávkou myslím skutečně symbolické množství. Jistěže si nemyslím, že by se dítě mělo doma opíjet, přesto zastávám názor, že je vhodnější, když si působení alkoholu alespoň trochu vyzkouší doma, v chráněném a kontrolovaném prostředí. Mnohé děti láká alkohol tajemstvím nepoznaného a zakázaného. Když se pak později vyskytne vhodná příležitost, některé se chovají zcela nezřízeně. A protože nemají ani nejmenší zkušenosti, někdy to může dopadnout hodně špatně. Na samostatnou dospělost se dítě připravuje postupně. Platí to i pro alkohol. Čekat s prvním napitím na osmnácté narozeniny pokládám za zbytečně rizikové.   

(

Alkohol patří k lákadlům této společnosti, netvařme se, že se vyhne dětem. O tom, zda se z dítěte stane alkoholik, nerozhoduje to, zda si v rodině na Silvestra připije sektem. Učte dítě různým způsobům náplně volného času a zábavy, navazování vztahů, řešení náročných situací – budou to později umět i bez alkoholu.

Automatizace, dril

Je velká pravděpodobnost, že dospělý člověk vykonává řadu činností zcela bezmyšlenkovitě. Za léta používání je má tak nacvičené, že je provádí úplně automaticky. Vzhledem k jejich složitosti by zapojení uvědomění výrazně zkomplikovalo provedení. Zkuste si představit, že budete myslet na každý jednotlivý pohyb, který musíte provést, když jdete ze schodů nebo když se máte 14

Automatizace, dril

obléknout. Nevím, jestli by člověk dokázal řídit auto, kdyby si měl trvale uvědomovat všechny jednotlivé kroky, které přitom musí vykonat. Většina z nás má zautomatizované oblékání, psaní, mnohé další pracovní postupy. Jak dospět u dítěte k automatizaci činností? Není automatizace v protikladu s moderními trendy pedagogiky a psychologie, které zdůrazňují aktivitu jedince, jeho tvořivost oproti drilu, rutině? Zautomatizování některé činnosti nám umožní i následné rozdělení pozornosti. Můžeme pak najednou vykonávat dvě odlišné činnosti. Na jednu skoro nemusíme myslet, zatímco druhé věnujeme trochu víc pozornosti. Pravda, někdy nás tyto stereotypy mohou zradit. To když se výrazně změní podmínky a my rigidně použijeme nevhodný nacvičený a léta používaný postup. Na druhé straně řadě lidí pevné životní stereotypy mohou pomoci překlenout období ve složitých životních situacích – v případě ztráty zaměstnání, odchodu do důchodu, ztráty životního partnera apod. Dítě má ještě daleko k této rigiditě, zatím využívá stereotypy ve svůj prospěch. Uvolňují mu ruce k tomu, aby ve svém poznání šlo rychleji kupředu. Dokud dítě musí luštit při čtení text (každé písmenko si musí uvědomit), nemůže číst pro vlastní potěšení a přístup k významu textu je podstatně složitější. Teprve když si určité operace zautomatizuje, může se zabývat porozuměním textu i kritickým posuzováním obsahu. Jak učící se dítě dospěje k tomu, že zvládne některé činnosti automaticky? Rozhodně neexistuje jediný mechanismus učení, nicméně významnou roli hraje mnohonásobné opakování/použití a docela obyčejný dril. Dítě se učí mluvit i tím, že jedno slovo vícekrát slyší a současně je i mnohokrát samo zopakuje. Řidič se učí řídit i tím, že stokrát zopakuje stejný pohyb, propojí určitý zvuk motoru Automatizace, dril

15

s reakcí ruky. Zjistilo se například, že i dobří učitelé mají některé opakující se činnosti natolik zautomatizované, že jim nemusejí věnovat velké množství energie, a o to víc mohou sledovat chování a reakce žáků, vyhodnocovat jejich podněty, vnímat odlišnosti mezi nimi. Když se mluví a o našem školství, zdůrazňují odborníci potřebu větší podpory tvořivosti, poznávání prostřednictvím objevování a je kritizován bezduchý dril a memorování. Proč se má dítě nazpaměť učit pravidlo, když je lze najít v encyklopedii? Proč bezduše memorovat násobilku, když existuje kalkulačka? Proč se mají děti učit informace, které jsou zapotřebí pouze ve škole, navíc se zítra změní a budou se je muset naučit stejně znova? Jde o velmi rozumné myšlenky a podněty. Jenže na cestě k dosažení různých cílů jsou zapotřebí různé dovednosti a k jejich vytváření slouží nejrůznější mechanismy. Jak jsem již uvedl, i mechanické opakování zde má své místo. Proč cvičí špičkoví hudebníci hodiny denně? Proč vrcholoví gymnasté donekonečna opakují určitý sled cviků? Možná až úmorná cvičení mají nepochybně smysl. Dokonalé nacvičení uvolňuje ruce k improvizaci, lehkosti projevu, dává stoprocentní jistotu. I děti potřebují mít jistotu, že už něco zvládly dobře, že neudělají chybu. Je to důležitý aspekt při posilování jejich sebevědomí. Doporučuji proto nepodlehnout módě a nevypouštět dril zcela z naší výbavy. Souhlasím ovšem s tím, že jde o míru. Místo drilu při učení je omezené. Nicméně některé činnosti neumíme naučit jinak než mnohonásobným opakováním. Bezduchost je sporná a složitá kategorie. Vždy je žádoucí, abychom dovedli dítě k přesvědčení, že poznatek nebo dovednost mají pro ně smysl. Pak i procvičování znalosti, kterou konkrétní 16

Automatizace, dril

dítě nikdy v životě neuplatní (i když, kdo to ví dopředu?), nebude zcela bezduchá záležitost, ale přinejmenším bude sloužit obecnějšímu tréninku mozku. Je ovšem pravda, že několikanásobné přepisování stejného textu, pověstné napiš padesátkrát, neslouží ničemu. Má-li se jedinec rozvíjet k úspěšnosti, je žádoucí, aby byly v rozumné míře zastoupeny různé složky, např. praktické dovednosti, tvořivost, logické myšlení, schopnost rozumně riskovat. Všechny tyto složky je možné podporovat, rozvíjet, cvičit, trénovat. U každého jedince existuje trochu jiná cesta k úspěšnosti.   

»

(

Automatizace některých činností uvolňuje dítěti ruce pro hlubší a dokonalejší zvládnutí dovednosti. Mnohonásobné opakování je legitimní učební metoda. Je třeba dbát na to, aby dítě porozumělo smyslu drilu a přijalo jej. Viz Rodinné rituály a tradice.

Citové vydírání

Když se řekne vydírání, určitě se nám vybaví nevybíravé praktiky mafie. Jako dětský psycholog se ve své praxi setkávám s mnohem jemnějšími formami nátlaku, při kterých nejde o peníze a ani o život, přesto je pokládám za velmi nebezpečné. Jde o citové vydírání a vzbuzování pocitů viny, které používají rodiče a další dospělí při výchově dětí. Zřídkakdy se přitom jedná o vědomé použití, zpravidla takto rodiče postupují nevědomě, a dokonce v dobré víře, že činí správně (Podívej se, Otíku, na maminku, jak ji ta tvoje poznámka Citové vydírání

17

v žákovské knížce trápí, jak je z ní smutná. To opravdu chceš, aby se takhle trápila? Ty ji asi už nemáš rád!). Kdybych takovým rodičům sdělil, že používají nesmírně brutální výchovný prostředek, patrně by nechápali, co říkám. Vždyť rodičům, kteří mají své dítě rádi a chtějí pro ně jen to nejlepší, je opravdu líto, když udělá něco špatného, když se mu něco nepovede. Na druhé straně se stejní rodiče upřímně radují, když má dítě úspěchy. A přesto se jedná o citové vydírání. Existují ještě mnohem jemnější formy (My syna za špatný prospěch netrestáme ani mu ho nevyčítáme, tak nechápeme, proč si přepsal známky, proč schoval žákovskou knížku, proč lhal, proč nepřišel domů po vysvědčení?). Myslíte, že děti, které si berou život kvůli naprosto nepodstatnému špatnému vysvědčení nebo známkám v žákovské knížce, jsou doma tak moc trestané? Nevěřím tomu. Dítě je však hluboce nešťastné z toho, jakou dělá bolest svým milovaným rodičům (nikoho jiného tak významného na světě nemá!). Představuje si, jak budou smutní. Nemá ještě bohaté životní zkušenosti, svět je pro ně mnohem více černobílý než pro dospělé. Větu, o které víme, že ji nikdy nenaplníme (Jestli dostaneš pětku, tak nechoď domů!), může brát dítě absolutně vážně. Co vlastně v této souvislosti vyčítám rodičům? Mají snad při výchově nechat stranou veškeré emoce a nijak se netvářit, nepronést ani jedno kritické slovo, ať dítě udělá, co udělá? Nebo bych jim povolil, aby se jen radovali při úspěchu, zatímco při selhání nemají právo dávat najevo své city? Rozhodně ne! Když už se něco nedobrého stane (např. dítě dostane pětku z písemky nebo ztratí klíče od bytu), nedá se s tím nic dělat, nedá se to vzít zpátky, zpravidla se to ani v té chvíli nedá napravit. Vyčítání, slzy, promlouvání do duše jsou zcela nefunkční. Měli bychom tedy jedním dechem vyjádřit jasný nesouhlas, či dokonce rozhořčení nad činem (pochopitelně ne nad známkou, ale např. 18

Citové vydírání

nad svévolným činem) a stejným dechem bychom měli dítě akceptovat, vyjádřit mu podporu a současně pohlédnout do budoucnosti (Stalo se, vím, že tě to mrzí víc než mě, že jsi zklamaný, že si děláš starosti.). To dává dítěti jistotu do budoucnosti, že nebude rodiči zavrženo. Bezprostředně následujícím dechem bychom měli společně s dítětem hledat pozitivní řešení problému (My to společně určitě napravíme, zvládneme.). Tímto směrem bychom měli napřít energii, a ne se vyčerpávat zcela nefunkčními řečmi, které nic neřeší a dítě jen traumatizují.  

»

(

Citové výchovné působení lze akceptovat výjimečně a ve velmi jemné podobě. Neměli bychom v dítěti vzbuzovat pocity viny, ono si jich samo vytváří dost. Viz Šikanování.

Čtení

Bez dokonalé dovednosti číst rychle a s porozuměním se dnešní člověk neobejde při vzdělávání ani v běžném životě. Jak mají rodiče vést dítě ke čtenářství a jak podpořit jeho dovednost číst? Vše nasvědčuje tomu, že v posledních letech u nás i ve vyspělém světě přibývá dětí i dospělých, kteří se obtížně učí číst a psát. Běžně se mluví o tom, že přibližně pětina dospělé populace trpí funkční negramotností, téměř pětina školních dětí trpí buď dyslexií, tedy poruchou čtení, nebo alespoň výraznějšími potížemi ve čtení. Možná však jde jen o to, že význam čtení permanentně narůstá, takže dříve indiferentní problémy nabývají dnes výrazně na významu. Čtení

19

Můžeme uvažovat o příčinách tohoto stavu a zkoumat, jak ovlivňuje vysedávání u televize, videa a počítače čtenářství mladé generace. Můžeme se také zamýšlet, jak dnešní rodiče podněcují rozvoj dětí v oblastech, které se čtením souvisejí, tedy jak si s nimi povídají, kolik času mají na čtení pohádek. Stranou našich úvah určitě nezůstane ani samotná škola, která leckdy vyučuje děti nekvalifikovaně, zatěžuje je zbytečnostmi a nezbývá jí pak dost sil, aby v nich vzbuzovala radost z poznávání a vytvářela dovednosti potřebné pro život. Čtení se pro řadu školáků stává noční můrou, kterou mají spojenou s hodinami únavného domácího čtení a psaní referátů z „doporučených“ knih, které stejně nemohou přečíst, protože na nic jiného už by jim nezbyl čas. Toto hledání příčin je nepochybně potřebné, ale z poradenské praxe vím, že dětem při zlepšování čtení moc nepomůže. Vždy přitom existuje víc způsobů, jak dětem pomoci. Snaží se o to učitelé, psychologové, samozřejmě v prvé řadě rodiče. Je velmi užitečné, když se do „výuky“ čtení zapojí od nejútlejšího věku dítěte rodiče a o něco později i prarodiče. Ano, čtete dobře, napsal jsem do výuky, protože výuka není výsadou pouze učitelů a školy. A současně jsem napsal od nejútlejšího věku. V rodině se dítě během prvních let života naučí tolik, že nad tím zůstává rozum stát a škola by mohla závidět. Jen srovnejte, co umí dítě v roce a o pět let později. A podobně než se ve škole začne učit číst písmenka, musí se toho pro čtení moc naučit. Výuka čtení nezačíná až prvního září v první třídě, ale základy se budují opravdu od prvních dnů po narození. Dospělí by měli dětem hodně vyprávět a číst a současně by si měli s nimi co nejvíc povídat. Jedna moje kolegyně ještě po čtyřiceti letech s vděčností vzpomíná, jak jí oba rodiče předčítali a vyprávěli pohádky. Táta byl specialista na pohádky popletené, zatímco maminka četla a vyprávěla ty správné. Není nic krásnějšího než být 20

Čtení

schoulený v absolutním bezpečí postele a poslouchat o princích a dracích nebo o něčem jiném. Takové rodinné vyučování je příjemné, bez zkoušení a bez pětek. Dítě se učí mít ze čtení radost. Rodiče nemusejí zůstat jen u předčítání – mohou si s dítětem hrát nejrůznější jednoduché hry se slovy, vymýšlet rýmy a legrační slova, učit je říkadla, veselé básničky, povídat příběhy z vlastního života a hlavně poslouchat příběhy ze života dítěte. Existuje množství jednoduchých her se slovy, které zvládne opravdu velmi jednoduše každý rodič. Rodiče by neměli zapomínat, že když toto učení bude radostné, tak se na ně bude dítě těšit i příště. Výzkumy někdy potvrzují skutečnosti, které všichni dávno známe z běžného života. Ukázalo se, že předčítání knížek v předškolním věku výrazně pozitivně ovlivňuje úroveň čtenářských dovedností dítěte ve školním věku. Je dobré v něm pokračovat i v době, kdy už dítě chodí do školy. Čtenářství ve školním věku podpoříme například tím, že se zajímáme o to, co dítě čte, že jedním z pravidelných dárků pro dítě je knížka, že dítě chodí do knihovny. Je vhodné pomoci dítěti s výběrem knížek – jednoznačně by měly vycházet ze zájmu dítěte, neměly by být příliš tlusté, měly by se dobře číst. Tím totiž nepodporujeme jen dovednost číst, ale i ochotu vzít si knížku. Existuje mnoho dětí, které číst umějí, ale nemají o čtení zájem.   

»

Lépe se učí číst dítě, které je na knihy i čtení zvyklé. Ukazujte dítěti, jak je čtení pěkné, zajímavé a přitažlivé. Buďte mu vzorem tím, že sami čtete. Viz Dyslexie a lehká mozková dysfunkce (ADHD), Pohádky.

Čtení

21

(

Dětské krádeže

Čas od času se při práci v pedagogicko-psychologické poradně setkám s dítětem, které něco ukradlo. Nemám na mysli krádež sousedových hrušek, dvoukorunu nevrácenou z nákupu ani nevrácenou propisovačku nalezenou na parapetu okna. Jde sice také o krádeže, ale kvůli nim k psychologovi rodiče s dítětem nechodí. Moji klienti sebrali rodičům nebo prarodičům stovky a tisíce korun ze zásuvek psacího stolu, vybrali značné částky na otcovu kreditní kartu, jsou mezi nimi i domácí zloději valut. Je otázka, jestli se dalo těmto krádežím předejít a co dělat pro to, aby dnešní děti nekradly v dospělosti. Někdy vidím až trestuhodnou velkorysost dospělých při zacházení s penězi. Dítě provede několik testů – nevrátí peníze, které mu zbyly z placení obědů, sebere dvacetikorunu z botníku, nakoupí si různé věci, a rodiče si ničeho nevšimnou. Z toho vyplývají bezprostřední dílčí doporučení. Mějte alespoň orientační přehled o penězích v peněžence a v domácích pokladničkách, nenechávejte je „válet“ na různých místech dlouhou dobu. Měli byste se také zajímat o to, když má dítě najednou věci, které jste mu nekoupili, nebo větší obnos peněz. Nepokládám za výchovné, když rodiče velkoryse přehlédnou nevrácené drobné z nákupu či peníze za odevzdané lahve. Podobně nevhodné je, když zapomínají na nesplácené půjčky. Správný postup je v této situaci ten, že dítě nejprve peníze vrátí a následně mu je můžeme věnovat. Dítě se učí, že pořádek tvoří základ korektních vztahů a důvěry mezi lidmi. Také vysíláme signál, že peníze mu přidělujeme my, a ne že ono si je vezme na základě vlastního rozhodnutí. Za důležité v této souvislosti také 22

Dětské krádeže

pokládám, aby mělo dítě vlastní prostředky, za které může získat alespoň některé věci, po nichž jeho srdce touží. Nemohu popřít, že některé krádeže vyjadřují zoufalé volání dítěte, že mu něco v životě schází, že je nikdo nechce, že je nikdo nemá rád. Za ukradené peníze pak tyto děti nakupují sladkosti a nejrůznější dárky, kterými uplácejí např. své spolužáky. V takovém případě představuje prevenci i léčbu zájem rodičů, společně trávený čas i společné činnosti. Specifický případ představují děti kolem vstupu do základní školy. Občas k velkému zděšení rodičů seberou poměrně velké částky. Ti pak mají strach, že když v tomto věku dítě sebere stovku, nebo dokonce tisícikorunu, tak za pět šest let bude krást zcela běžně řádově vyšší sumy. Z pohledu dospělého představuje stokoruna pro šestileté dítě nesmírné peníze. Většina dětí v tomto věku má však velmi matné představy o hodnotě peněz i zboží. Jsem přesvědčený, že kdyby sebralo jinou bankovku, tak by pro ně měla zhruba stejnou hodnotu. Lze namítnout, že nejde ani tak o množství peněz, ale o fakt, že vzalo něco, co mu nepatří. Dítě se od nejútlejšího věku učí kromě jiných důležitých věcí také rozlišovat, co je jeho a co druhých lidí, co smí a co nesmí, co se sluší a co už přesahuje míru slušnosti. Vzpomeňte si, kolik „chyb“ udělá, než se to naučí přijatelně. Jak se doma ptá, jestli si smí vzít k snídani rohlík, jestli si může vzít ještě jedno jablko z misky. Jak na druhé straně klidně dá kamarádovi velmi drahou věc nebo takovou cennost použije na „vyspravení“ bezcenné hračky. Jak je schopno zdravit každého člověka na Václavském náměstí a jindy zase nepozdraví ani nejbližší osobu. Hodně malé dítě bez rozpaků sebere cizí věc, která se mu líbí, a pak strašně pláče, když se s ní má rozloučit. Úloha dospělého spočívá v tom, že učí dítě pravidlům života. Dětské krádeže

23

Jestliže už ke krádeži dojde, je třeba v prvé řadě vymyslet s dítětem způsob nápravy. Rodiče se často soustřeďují na to, jak dítě potrestat, jak vypátrat důvody, které je ke krádeži vedly, a zapomínají na to, že dítě musí přijmout a nést následky svého činu. Mělo by jít věc vrátit a omluvit se, způsobenou škodu odpracovat, v případě ukradených peněz je třeba stanovit způsob úhrady. Je zřejmé, že naše jednotlivé výchovné činy jsou propojené. Jestliže dítě má kapesné a příležitost k placené práci, má dobrou možnost splácet vzniklý dluh. Je na nás, abychom vytvořili takové podmínky, aby dítě mělo šanci splatit škodu v reálném čase. Někdy ani nemusíme vymýšlet velké tresty, dítě je potrestáno tím, že se mu výrazně sníží příjmy.

  

»

(

Nebuďte zcela „velkorysí“ v zacházení s penězi. Učte dítě odmala respektovat osobní vlastnictví. Po krádeži soustřeďte pozornost dítěte víc na nápravu škody než na vysvětlování a případné trestání. Viz Hospodaření s penězi.

Dětské lži

Proč děti lžou? Co je vlastně lež? Jak předcházet lžím u dětí? Když dítě řekne něco, co neodpovídá skutečnosti, bývají rodiče velmi zklamáni. Jak nám to jen mohlo udělat, jak jsme je vychovali? Představují si, že už mu nebudou moci nic věřit. Mají také obavy, že když už teď lže, co bude asi dělat za pár let. Jenže s dětskou lží to bývá složitější. Při lži říkáme nepravdu a víme, že jde o nepravdu. Někdy se uvádí, že v předškolním věku se nejedná o lži, jen dítě vždy nerozlišuje mezi skutečností 24

Dětské lži

a představou. Do maléru může dítě přivést i bohatá fantazie. Malé dítě má z našeho pohledu leckdy opravdu svérázné představy o skutečnosti, jindy obtížně odliší, co si přeje, co se mu zdálo, co slyšelo v televizi a co je skutečnost, co se doopravdy stalo. Pak velmi upřímně věří tomu, co říká a co rodiče hodnotí jako lež. Na druhé straně si myslím, že v některých případech dnešní vyspělé děti velmi dobře už v předškolním věku vědí, jaká je realita, přesto však zcela účelově říkají něco jiného. Dítě – podobně jako my – přehání, zveličuje, nebo naopak určité informace potlačuje, z množství informací vybírá jen to, co se mu hodí. Dělají to i dospělí, jenže dítě se této dovednosti teprve učí, proto neodhadne dobře míru. Jeho přehánění je okaté, nevěrohodné. Část lží je způsobena strachem z následků. Dítě něco provede a má obavy, jak zareagují rodiče. Děti často říkají, že mají strach, že doma dostanou. Lžou však i ty, které rodiče za přestupky nebijí. Děti jsou citlivé a velmi dobře vědí, že způsobí rodičům smutek, když neudělají něco dobře. Proč tedy lžou, když lež způsobí rodičům ještě větší zármutek a dítěti mnohem větší nepříjemnost? Problém je v tom, že občas se na nějakou lež nepřijde a hlavně odhalení bude až později. Nepravdou oddálí dítě své potrestání a smutek rodičů. Teď je dobře, a co bude za chvíli, o tom malé dítě nepřemýšlí. Dítě by mělo mít jistotu, že mu rodiče pomohou každý problém vyřešit. Dítě akceptuje, že se rodiče zlobí (vždyť ono se často na sebe zlobí také). Jen potřebuje opakovaně udělat zkušenost, že rodiče je nepřestanou mít rádi, že tedy odsoudí čin, nikoli osobu. Děti s touto zkušeností mají mnohem menší tendenci používat lež. Někdy podporují lhaní nevědomky i samotní rodiče, když akceptují nepravdu, např. aby se dítě nevztekalo, nebylo příliš lítostivé nebo aby snad neutrpělo psychické trauma, když je přichytíme při nepravosti. Usvědčení člověka ze lži představuje Dětské lži

25

opravdu značný útok na jeho sebehodnocení, sebevědomí, na integritu osobnosti. A je úplně jedno, jestli se jedná o dítě nebo o dospělého. Řešení nepředstavuje akceptování lži, ale umožnění „čestného ústupu“ z komplikované situace. Co to znamená? Jednoznačně dejte najevo, jak vidíte skutečnost. Můžete ovšem připustit, nebo dokonce sami nabídnete vysvětlení, že asi došlo k nedorozumění, že se dítě možná spletlo, že asi špatně porozumělo situaci. Nemusíte je tedy nutně obviňovat, že lhalo. Můžete ještě dodat, že příště bude mnohem lepší, když se nebude plést, když bude dávat pozor a řekne přesně, jak věci byly ve skutečnosti. Představa, že tím budete v dítěti podporovat pocit beztrestného lhaní, neodpovídá skutečnosti. Vy totiž dáte naprosto jasně najevo, že rozlišujete skutečnost a verzi dítěte. Jindy není nutné donutit samotné dítě k doznání, že se mýlilo, že řeklo nepravdu, že popsalo událost výrazně odlišně od skutečnosti. Pokládám za dostatečné, že pravdu vyslovíte dostatečně jasně a důrazně vy a že se podle ní chováte. Pokud ze lži vznikne nějaká škoda, položte větší důraz na její nápravu než samotné přiznání, kajícné sliby a rodičovské moralizující tirády. Dítě by mělo zároveň mít opakovanou zkušenost, že mluvit pravdu je skutečně a po všech stránkách mnohem výhodnější než lhát.   

26

Zejména u předškolních dětí nedoporučuji používat slovo lež vůbec nebo jako šafránu. Nepravda u dítěte nepředstavuje morální selhání. Umožněte dítěti čestný ústup z náročné situace.

Dětské lži

(

Domácí příprava

Mají se rodiče učit s dítětem, nebo je lepší, aby se připravovalo samostatně a rodiče úkol jen podepsali? Odkdy je vhodné nechat dítě učit se samostatně? Jak dlouho by se mělo dítě denně učit? A mělo by se vlastně doma připravovat do školy? Dnešní škola vyžaduje od první třídy aktivní pomoc rodičů při učení. Řadu školních dovedností dítě ve škole nenatrénuje, jak je zapotřebí, a větší díl tak zůstává na rodině. Pokud tedy rodiče nepomáhají, odsuzují své dítě k horšímu prospěchu a hlavně k nedostatečné dovednosti. Možná je dovedou k samostatnosti, ale za jakou cenu? Týká se to například čtení, které se nelze naučit jinak než čtením. Přitom ve škole může dítě trénovat jen zlomek doby, kterou potřebuje ke zvládnutí čtení – zbytek musí zvládnout doma. U menších dětí se často nedovíme, co mají za domácí úkol a co se mají učit. U žáků ve věku povinné školní docházky existuje podle mého soudu jediný korektní postup pomoci. Učitelé zajistí, aby žák měl úkol poznamenaný v notýsku, v knize, v sešitu, případně ho sdělí na stránkách třídy nebo hromadným mailem. Rodiče následně dohlédnou, aby dítě úkol vypracovalo a odneslo do školy. Dospělí tedy akceptují, že dítě ještě tento požadavek nezvládá, a přebírají sami větší zodpovědnost za splnění domácích povinností. Tento postup je přehledný a případné nedostatky jasně ukazují na místo, kde je zakopaný pes. Jestliže jsou např. úkoly vždy zapsané, a dítě je nenosí, je žádoucí domlouvat s rodiči zefektivnění jejich dohledu. U žáka první třídy nám většinou ani nepřijde, že sedíme nad učením s ním a dohlížíme, aby pracoval, jak škola vyžaduje. Dříve či později však přijde chvíle, kdy řekneme: Už jsi velký, měl Domácí příprava

27

by ses připravovat sám. Jenže takové rozhodnutí samo o sobě ještě žádnému dítěti nepomohlo napsat samostatně úkoly a naučit se látku, pokud toho ještě není schopné. Jsou děti, které si od první třídy připravují vše samy a rodiče opravdu jen úkol podepíší. Naprostá většina však potřebuje rodičovskou pomoc ještě několik let. Rodič však nemá za úkol kritizovat, nadávat, křičet, ale podpořit dítě, aby zvládlo úkol co nejlépe a co nejrychleji, aby si dobře zopakovalo látku. Svým podpisem pod domácím úkolem vydává signál, že dítě úkol vypracovalo doma, nikoli jestli je úkol krásný nebo správně vyřešený. Učitel, který známkuje domácí úkoly, nutně vede rodiče k tomu, aby seděli nad dítětem jak drábi a napovídali nebo nechávali úkol přepisovat až k dokonalosti. Obvyklé je, že alespoň v první třídě je plná pomoc rodičů zcela samozřejmá. Později velice pečlivě sledujeme, nakolik dítě zvládá úkoly samostatně, a podle toho ubíráme vlastní aktivitu. Během prvních pěti let docházky do školy by měli učitelé a rodiče dovést dítě k samostatnosti v přípravě do školy. A co si myslet o tom, když se maminka pravidelně učí s mladým mužem v osmé třídě? Tvrdí, že kdyby na něho přestala dohlížet, zlajdačil by. Je zřejmé, že dnešní děti se na dospělý život připravují mnohem déle, než tomu bylo v generaci našich rodičů nebo prarodičů. Výrazně se prodloužila průměrná doba studia, stále více „dětí“ je závislých na rodičích ještě dlouho po dvacítce. Neměli bychom jim to vyčítat (To já v tvém věku jsem už musel...). Podle nepsaných norem současné společnosti nebývá zcela obvyklé, že by se s osmákem rodiče pravidelně připravovali. Přesto z toho nevyplývá, že by maminka nutně postupovala nerozumně a tento mladý muž musel být v dospělosti nesamostatný. Jedním z faktorů, které ovlivňují efekt učení a domácí přípravy do školy, je jeho délka. Jak dlouho by se mělo dítě doma připravovat, aby nebylo přetěžováno? Pro žáky na počátku školní 28

Domácí příprava

docházky by mělo jít v průměru maximálně o dvě až tři desítky minut denně. Pokud se dítě musí pravidelně připravovat déle, tak to znamená, že se učí neefektivně, dostává ze školy příliš úkolů nebo mu to tolik nejde. V prvním případě by měli dítěti pomoci rodiče, v obou dalších případech nezbývá, než aby škola poněkud zpomalila tempo, lépe vyučovala a ubrala množství domácích úkolů. U starších dětí v základní škole bych za přijatelnou pokládal asi hodinu denně, u středoškoláků pak ještě maximálně o půl hodiny déle. Nezastávám názor, že pravidelná domácí příprava není vhodná na základní škole.   

»

(

Dnešní česká škola se bez domácí přípravy neobejde. S domácí přípravou je žádoucí dítěti pomáhat tak dlouho, dokud to potřebuje. Domácí příprava do školy nesmí svou délkou vytěsňovat volnočasové aktivity dítěte. Viz Vhodné podmínky pro domácí učení.

Domácí vzdělávání

Při mediálně často propíraných problémech českého školství se nabízí otázka, jestli by nebylo lepší vzdělávat dítě doma. Je u nás domácí vzdělávání možné? Jaké jsou rozdíly oproti tradiční docházce do školy? Pro většinu dospělých je vzdělávání stále ještě natolik spojeno se školní budovou, že si neumějí představit, že by se dítě mohlo vzdělávat jinde než ve škole. A přesto bychom se měli od tohoto letitého stereotypu oprostit. V řadě vyspělých států existuje léta Domácí vzdělávání

29

možnost domácího vzdělávání. A není to jen proto, že má dítě nejbližší školu několik set kilometrů od domova nebo že je natolik zdravotně postižené, že nemůže do školy docházet. V demokratických společnostech mají prvotní zodpovědnost za dítě rodiče a jejich práva jsou omezována jen výjimečně. Takže rodiče se mohou sami rozhodnout, kde a jakým způsobem bude jejich dítě vzděláváno. V českém zákonodárství je však stále ještě zakotvena povinná školní docházka, takže individuální (domácí) vzdělání představuje výjimku. Navíc víme, že naprostou většinu toho, co se člověk naučí, se naučí právě od rodičů. Doma se jako děti učíme zpravidla mnohem radostněji, přestože naši rodiče nebývají kvalifikovaní pedagogové. Důvody jsou jednoduché. Máme rádi své rodiče a oni mají rádi nás. Jsou našimi vzory, a proto je chceme napodobit. Pozitivní citový vztah k blízkému člověku je pro učení jako živá voda. Kdyby nebyl citový vztah pro učení dítěte důležitý, mohli bychom dnes nahradit do značné míry i učitele počítači a tablety s připojením na internet. Rodiče rovněž nebývají svázáni zvoněním ani „osnovami“, takže když se učení nezdaří jeden týden, je k dispozici další. I u nás ministerstvo školství umožnilo ve druhé polovině devadesátých let 20. století pokusné ověřování domácího vzdělávání na prvním stupni základních škol. Od roku 2005 se dostala tato forma vzdělávání i do školského zákona. A tak stovky českých dětí nezažívají každodenní ranní spěch, zvonění, strach ze zkoušení, obavy ze špatné známky, tragiku špatného vysvědčení, ale mohou se vzdělávat ve známém prostředí s blízkými lidmi. Je potěšující, že již několik let se úspěšně ověřuje domácí vzdělávání na druhém stupni základní školy – je žádoucí, aby i tato možnost byla zakotvena v zákonu. Celkem se u nás na prvním i druhém stupni vzdělává přibližně tisícovka dětí. 30

Domácí vzdělávání

Jistě i domácí vzdělávání má řadu úskalí. Rodiče si musejí mnohem hlouběji ujasnit cíle výchovy i vzdělání i svou roli v tomto procesu. Pečují o dítě každý den od rána do večera. Musejí zprostředkovat různorodé životní situace, kontakt s vrstevníky, bohatství nejrůznějších podnětů. Za určitých okolností může být obtížné plnit role rodiče a učitele zároveň. Po letech zahraničních a dnes už i českých zkušeností se ukazuje, že pozitiva jasně převažují. Z hlediska rodinného fungování je zřejmé, že vzdělávání dítěte se stává záležitostí celé rodiny, posiluje její soudržnost i vztahy mezi jednotlivými členy. Rodiče spontánně objevují moderní prvky vyučování, jako je např. propojení formální školní výuky s realitou, a kladou i větší důraz na učení pro život. Vzdělávací výsledky jsou srovnatelné se školou. Chybějící školní kontakty s vrstevníky jsou bohatě nahrazovány volnočasovými aktivitami. Domácí vzdělávání není recept pro každého ani všelék na řešení problémů vzdělávání. Řada rodičů velmi problémových dětí, pro které by mohlo představovat domácí vzdělávání značnou úlevu ve srovnání s trvalým stresem ze školy, přiznala, že by na to „neměla nervy“, že úplně stačí odpolední domácí úkoly. Jiní pochopitelně nemohou nebo nechtějí opustit zaměstnání, většina pokládá školu za vcelku vyhovující vzdělávací instituci, uznává její kompetentnost i výsledky. Rodiče jsou vděční, že si chvilku od dítěte odpočinou a mohou je zanechat v instituci, která dítě ohlídá a ještě kultivuje. Někteří rodiče přijímají skutečnost tak, jak je, nepřemýšlejí, co by pro ně a pro jejich dítě bylo nejvhodnější. Pro některé rodiče a jejich děti je však tato možnost vynikající příležitostí, která jednoznačně svými přínosy převažuje i některé hypotetické nevýhody.

Domácí vzdělávání

31

  

(

Před rozhodnutím o domácím vzdělávání zvažte důkladně a zodpovědně všechna pro a proti. Počítejte s tím, že při domácím vzdělávání budete muset mnohem víc otevřít vztahy dítěte světu než při návštěvě školy. Domácí vzdělávání představuje pro rodinu zvýšenou zátěž, ale i radost.

Důslednost

Pokud bych měl charakterizovat jeden z největších problémů výchovy, se kterým se setkávám ve své poradenské praxi, pak je to výchovná nedůslednost. Nedůslednost se týká jak zásadních věci, tak i banalit. V jistém smyslu je nedůslednost vlastní dětem, všichni dobře známe jejich upřímné a nikdy nesplněné sliby. Postihuje však i jejich rodiče a další dospělé, včetně učitelů. Babičky a dědové představují samostatnou kapitolu, protože jejich nedůslednost je pověstná. Nedůslednost nacházím za řadou problémů ve škole, za neposlušností, za nevychovaností, za stížnostmi rodičů na chování svých malých dětí, za zhoršenými známkami… Někdy pak mám tendenci myslet si, že laskavá důslednost je lék na všechny problémy. Samozřejmě vím, že to není pravda. Existuje velké množství dalších příčin, a tedy i jiných způsobů řešení, ale přesto na důslednost hodně dám. Nedůslednost není třeba příliš představovat. Zejména v případě neúspěchu dítěte jsou rodiče s to vymyslet nejrůznější rozumná i méně rozumná opatření, systémy přípravy a kontroly, odměňování a trestání. Zpravidla však tato často velmi radikální rozhodnutí zhynou na úbytě nejpozději za pár týdnů. 32

Důslednost

Jak by tedy měla důslednost vypadat v praxi? Je třeba varovat před záměnou důslednosti a přísnosti. Důslednost není přísnost a vláda tvrdé ruky! Důslednost znamená naplnění původní dohody nebo příkazu. Jestliže rodiče rozhodnou, že má dítě něco provést, pak je důležité, aby byl příkaz splněn. Pokud máme sami se sebou zkušenost, že určité opatření, příkaz, zákaz, domluvu nedotáhneme do konce, je lepší se k takové akci vůbec nezavazovat. Podstatná součást důslednosti je skryta ve slůvku vydržet. Každý, kdo někdy zkusil hubnout, učil se cizí jazyk, přestával kouřit, psal román, cvičil jógu, moc dobře ví, že není složité začít, ale vydržet zítra, příští týden a možná už pořád. Při výchově je to stejné. Jestli si myslíme, že něco má být, pak nestačí spoléhat na to, že správná myšlenka se prosadí sama nebo po jednom zopakování. Musíme znovu a znovu prosazovat dávno prosazené. Někdy to je velmi obtížné, protože nás rozčiluje rozpor mezi správným, rozumným a skutečností. Zejména když jsme unaveni, když nemáme dobrý den, v práci se nám nevedlo, raději zvolíme mnohem přímočařejší řešení, jako je např. křik či výprask, nebo rezignujeme a necháme událostem volný průběh. Existuje i důslednost, která povýší naplnění pravidel nad samotný život (Učit se budeš hned, jak přijdeš ze školy, večeříme přesně v šest hodin, nepůjdeš spát, dokud si všechno neuklidíš.). Pravidla jsou jistě v pořádku, ale trvat na jejich naplnění vždy a za každou cenu je pedantství, a proto tento přístup nepodporuji. Každá důslednost má své hranice. Když přijdeme večer pozdě, zůstane nádobí do rána neumyté a oblečení neuklizené, když je v televizi zajímavý program, příprava do školy začne o chvíli později, když máme hlad, navečeříme se třeba v pět. Někdy je dítě ve špatné kondici, má světabol, leze na něj chřipka. Trvat v takové chvíli na naplnění pravidel je nerozum. Ale pozor, mělo by se jednat o výjimky z pravidla a výjimek, jak známo, nemá být moc. Důslednost

33

Důslednost by měla vycházet ze znalosti dítěte a respektovat jeho vývojové možnosti. Musíme znát své dítě velmi dobře, abychom věděli, jaké požadavky můžeme, nebo snad dokonce musíme prosazovat. Vždy by měly být takové, aby respektovaly jednak vývojové charakteristiky a zejména předpoklady a možnosti konkrétního dítěte. Chtít po dvouletém dítěti, aby si vždycky všechno uklidilo, je sice možné a určitě to povede k nějakým výsledkům, přesto bych to nedoporučoval. Pokud byste se přece jenom cítili sváděni názorem, že důslednost je větší přísnost a že je škoda každé rány, která padne vedle, ujišťuji vás, že tudy dnes cesta rozhodně nevede. Zákazy, křikem a výprasky jen velmi obtížně vychováte vyrovnaného, sebevědomého, tvořivého, zralého člověka. Naproti tomu důslednost není s tímto cílem ani v nejmenším v rozporu.   

(

Laskavá důslednost přináší spolehlivě velmi dobré výsledky. Důslednost představuje největší zátěž pro dospělé. Důslednost není ani přísnost, ani pedantství.

Důstojnost dítěte

Při výchově používáme různé prostředky, kterými dítě ovlivňujeme. Dáváme najevo svou radost, chválíme, odměňujeme, ale někdy se také mračíme, hubujeme, trestáme. Řada dospělých používá k výchově dětí výsměch, sarkasmus a ironii. Ruku v ruce se na tomto způsobu podílejí rodiče i učitelé (To jsem zvědavý, jak to zvládneš! Podívejte se, náš Péťa je hrdina, dneska se ještě nepočural. Děti, Ivanka si opravdu myslí, že ve slově babička se píše tvrdé y. Buřtíku, dej pozor, ať pod tebou neprasknou kruhy!). Je to veliká 34

Důstojnost dítěte

legrace, všichni kolem se smějí, velmi často i „postižené“ dítě. Je tomu tak skutečně? Ironické poznámky opravdu někdy dospělí používají v dobré víře, že upozorní dítě na nějaký problém, a dovedou je tak ke zlepšení. Nelze vyloučit, že se dítě opravdu pokusí na základě ironické poznámky změnit chování. Vedle toho se v něm však zcela určitě ukládá silný pocit zahanbení, ponížení, ostudy před vrstevníky nebo znevážení vlastní osoby. Výsměch útočí na sebehodnocení i na pocit vlastní hodnoty a osobní integrity. Dítě se totiž zpravidla nemůže dospělému bránit adekvátním způsobem. Nemůže mu vynadat – řekl by, že je drzé, nemůže mu oplatit stejnou mincí, protože to třeba ještě dobře neumí, nedokáže vystihnout slabiny „útočníka“, netroufá si. Také bývá vychováváno v názoru, že dospělý má vždycky pravdu. Děti vůbec nemají příliš pochopení pro tento druh „humoru“, berou všechno příliš vážně, neuvědomují si nadsázku obsaženou v ironii. Jenže ani případný smích postiženého vůbec neznamená, že toto velmi silné napadení jednou dospělému neoplatí. Bude to třeba za několik let nebo v situaci, která nemá s původním problémem vůbec nic společného, a my pak nechápeme, jak dítě mohlo udělat něco tak ošklivého. Je také docela dobře možné, že dítě si vybije svou potupu na někom nevinném hned. Výsměch představuje silný útok na sebevědomí dítěte. Ač se nám to někdy nezdá, naše děti školního věku nemají obecně o sobě příliš vysoké mínění. Proč je tedy ještě srážet, když víme, že dostatečné sebevědomí je často půlkou úspěchu. Ještě větší problém vyplývající z uvedeného přístupu dospělých vidím v tom, že dítě se nevědomky učí napodobovat tyto způsoby chování. To ho pak vede k tomu, že všude kolem sebe vidí jen chyby a nedostatky, má pocit, že mu všichni kolem chtějí ublížit, svět lidí se mu může jevit jako nepřátelský. Samozřejmě Důstojnost dítěte

35

takový životní přístup určitě není způsoben jednou náhodnou ironickou poznámkou, ale naše dospělé životní postoje se skládají z mnoha střípků. Od rodičů je tento přístup trestuhodnější než od cizích lidí. Jako rodiče totiž máme za povinnost poskytnout dítěti absolutní bezpečí (výsměch je velmi ohrožující), přijímat je bez výhrad, bez podmínek, bez jakékoli zásluhy. Ve vztahu k rodičům si nemusí dítě nic zasloužit, nemusí být úspěšné, a přesto by mělo být chváleno, laskáno, obdivováno, povzbuzováno. Ukazuje se, že děti, které jsou chváleny a pozitivně přijímány, lépe pracují ve škole i doma a jsou přitom mnohem vytrvalejší. Opačný přístup způsobuje horší výsledky. I když se to třeba na první pohled nezdá, výsměchem a znevažováním dítě spolehlivě a účinně týráme. Nemyslím, že se s dětmi musí jednat jako v rukavičkách, nebo dokonce zženštile – v určitém věku dokonce ocení, že se s nimi jedná jako s dospělými. Dospělé jednání je někdy tvrdé, ale rovné, respektující i chápající. Můžeme se hájit tím, že se k nám v dětství chovali naši rodiče a učitelé úplně stejně a vše jsme přežili ve zdraví. Můžeme argumentovat tím, že výsměch bývá někdy účinný. A koneckonců – kdo nám co má mluvit do výchovy! Přesto pokládám ironii a výsměch za jeden z nejméně vhodných prostředků výchovy dítěte.  

36

Ironii a nadsázku berou děti zpravidla smrtelně vážně. Výsměch a sarkasmus představují velmi silné útoky na sebehodnocení dítěte.

Důstojnost dítěte

(

Dyslexie a lehká mozková dysfunkce (ADHD*)

V současné době jde o dvě nejrozšířenější skupiny poruch u dětí školního věku. Dyslexii (dysortografii, dysgrafii) nebo dyskalkulii diagnostikujeme přibližně u každého dvanáctého až patnáctého žáka základní školy, lehkou mozkovou dysfunkci (LMD, nověji ADHD nebo specifické poruchy chování) pak u přibližně stejného procenta populace. V některých případech se obě poruchy vyskytují společně. O jaké poruchy se jedná, jak se projevují, co dělat s dítětem, u kterého byla porucha diagnostikována? Jedna skupina poruch se týká převážně učení. Dyslexie je porucha čtení, dysortografie se týká pravopisu, dysgrafie psaní a dyskalkulie počítání. Zpravidla se těmto poruchám souhrnně říká specifické poruchy učení. Dítě má výrazné a trvalé problémy s osvojením dovednosti číst, psát a počítat přesto, že má normální inteligenci (tedy netrpí mentální retardací), navštěvuje pravidelně školu a nemá žádnou vážnou smyslovou či tělesnou vadu. ADHD (dříve lehká mozková dysfunkce) se prvotně týká chování. Dítě bývá mimořádně živé, impulzivní, obtížně se soustředí a jeho pozornost je snadno odklonitelná (tzv. vázanost na podněty), není příliš vytrvalé, jeho výkonnost výrazně kolísá, snadněji se unaví. Ani v jednom případě nejsou potíže prvotně způsobené tím, že by dítě bylo líné a lajdák, že by se mu rodiče nevěnovali nebo je špatně vychovávali nebo že učitelé pracují špatně. Je jisté, že tyto poruchy jsou ovlivněné geneticky, případně drobnými odlišnostmi nervového systému, možná i jeho pozvolnějším zráním. * z angličtiny Attention Deficit Hyperactivity Disorder – porucha pozornosti s hyperaktivitou Dyslexie a lehká mozková dysfunkce (ADHD)

37

Podezření na specifickou poruchu učení nebo chování bychom měli vznést vždy, když učení dítěte v určité oblasti nebo aktivita či soustředění vybočují z toho, jak se děti příslušného věku a v této společnosti učí a chovají obvykle. Odbornou diagnózu lze v těchto případech stanovit na základě psychologicko-pedagogického rozboru. Nejvhodnější instituce pro diagnostiku jsou pedagogicko-psychologické poradny. Pokud získáme podezření, že by se mohlo jednat o některou z uvedených poruch, je vhodné začít se okamžitě chovat, jako by byla diagnóza už stanovena, a nečekat, jestli se tak skutečně stane. Vhodná opatření totiž neublíží dítěti, ani když se následně ukáže, že se o poruchu nejedná. Náš školský systém s těmito dětmi počítá již dlouhá léta a umožňuje učitelům specifické přístupy k jejich vzdělávacím potřebám. Děti mohou navštěvovat specializované třídy nebo podstatně častěji zůstávají ve své kmenové třídě a k jejich optimálnímu vzdělávání je vytvořen individuální vzdělávací plán. Je pro ně určena specifická náprava ve škole nebo v poradně, případně podle potřeby i terapie. Dnes je rovněž možné, aby při přijímacích zkouškách na střední školu ředitel přihlédl k prokázané poruše či postižení dítěte a upravil podmínky přijímacích zkoušek právě s ohledem na charakter postižení. Může to dokonce znamenat, že např. v případě prokázané dyslexie nemusí dotyčný uchazeč konat vůbec přijímací zkoušku z jazyka českého a přihlíží se k němu, jako kdyby ji úspěšně absolvoval. Záleží pochopitelně na odborném rozhodnutí ředitele školy, nikdo ho nemůže k modifikacím nutit nebo je vymáhat. Proto je také ve vyhlášce ministerstva školství o přijímání na střední školy uvedeno, že k přihlášce je v tomto případě možné přiložit zprávu z pedagogicko-psychologické poradny. V současnosti analogicky postupují i vysoké školy. 38

Dyslexie a lehká mozková dysfunkce (ADHD)

Dítěti trpícímu některou z uvedených poruch je třeba vytvářet takové podmínky, aby bylo schopné podávat výkony srovnatelné s výkony vrstevníků. Rozhodně dnes nevoláme po úlevách, to bývá cesta do vzdělávacích pekel, ale o úpravy, přizpůsobení prostředí předpokladům a možnostem dítěte. Dítě může provádět mechanické výpočty na kalkulačce, písemné práce píše na počítači, přidáme mu na jejich vypracování čas, čte knihy, které jsou uzpůsobené jeho čtenářských dovednostem, rozdělíme mu zkoušku do dvou kratších dílů. Na druhé straně jde o speciální pomoc, která má zlepšit aktuální stav dítěte. Cílem totiž není chránit dítě před běžným prostředím po celý život, ale umožnit mu, aby dosahovalo co nejlepších vzdělávacích výsledků s ohledem na jeho možnosti. Maximální důraz je proto třeba položit na pomoc dítěti, a ne na pouhé hledání vysvětlení, proč to či ono nejde. Tato pomoc musí být vždy konkrétní. Každá porucha představuje výzvu k intenzivnější práci. Celoživotní omlouvání k ničemu nevede.

 

»

(

U dětí s poruchami v oblasti učení i chování umožňuje školský systém velmi specifické přístupy. Velký důraz je třeba klást na pomoc dítěti, aby zlepšilo výkonnost i změnilo chování. Viz Čtení, Psaní, Nedělejme ze všeho poruchy.

Hodit do vody aneb jak dítě učit

Když chceme naučit dítě doma něco nového, stojíme před stejným úkolem jako učitelé ve škole. Jak je naučit co nejvíc, v co nejkratším čase, s vynaložením nejmenší námahy, a navíc dítěti „předmět“ neotrávit? Hodit do vody anebo jak dítě učit

39

Problém se týká různých dovedností – jízdy na kole, zavazování tkaniček, přípravy do školy apod., ale docela vhodný příklad, na kterém lze ukázat, jak postupovat, je plavání. Pro plavce jde nepochybně o velmi příjemnou a jednoduchou činnost, ale u malého dítěte můžeme narazit na řadu překážek. Některé má hrůzu i ze sprchy, z mytí vlasů, natož když by mohlo na koupališti ztratit pevnou zem pod nohama. Máte dítě bez velkých cavyků hodit do vody a věřit, že pud sebezáchovy je donutí pohybovat rukama a nohama, jak je třeba, a že všechny jeho ostatní obavy se budou v té chvíli jevit jako malicherné? Vím velmi dobře, že tento přístup v řadě případů docela úspěšně funguje. Mladšího sourozence třeba donutí starší bratr nebo se chce vytáhnout před spolužáky a nepřizná, že vlastně ještě moc plavat neumí. Život někdy sám připraví situace, kdy vlastně nezbývá nic jiného, než začít něco dělat bez ohledu na to, jak dovednost ovládáme. Velký problém však nastane, když s tímto přístupem neuspějete. To pak hrozí nebezpečí, že dítě na dlouhou dobu do vody nedostanete. Hrozí i nebezpečí výrazného snížení sebevědomí nejen v oblasti plavání. Vzhledem k tomu, že dopředu s jistotou nevíte, jak bude právě vaše dítě reagovat, tento postup nedoporučuji. Za mnohem vhodnější a spolehlivější pokládám metodu postupného přibližování k cíli. Vycházíme vždy z toho, co dítě bez problému zvládá, čeho se nebojí, co je dokonce těší a baví. To je třeba dobře procvičit, zažít a teprve následně přidat další krok. Sami tento postup používáme zcela přirozeně podstatnou část života. Postupné a pozvolné získávání praxe je přirozené. Nedoporučuji rozvoj dovednosti příliš a násilně urychlovat. Ono je většinou úplně jedno, jestli dítě určitou dovednost zvládne dnes nebo až zítra. 40

Hodit do vody anebo jak dítě učit