V. TUCO, ANANIAS A MENDONÇA
O Teresiných psech se toho ví málo, snad jen že byli tři a jmenovali se Tuco, Ananias a Mendonça. Toulavá psiska, která se v jedné fázi svých prašivých životů zabydlela na dívčině dvoře a už tam zůstala, hleděla si svého a jen tu a tam vyběhla ven, družit se s kolemjdoucími. Psi téměř neštěkali, ale přesto byli nesnesitelně hluční. Odpoledne totiž většinou trávili tím, že poráželi květináče v zahradě, olamovali keře, prali se spolu, lovili skřivany, připravovali spektakulární útěk a vyvolávali drobné požáry. Teresa nic neslyšela, protože po ránu spala jako dřevo a zbytek dne (i noci) bušila do psacího stroje. Terese bylo dvaačtyřicet, ale postavu měla mladistvou, dívčí, a byla zaměstnána jako písařka v jedné velké advokátní kanceláři. Pracovala doma, a proto si nedělala hlavu s tím, co si vzít na sebe, jak se učesat nebo jaké si obout boty – měla věčně špinavá kolena, protože v jednom kuse vytahovala zaklíněné psy zpod nejrůznějších kusů nábytku nebo po nich vytírala koupelnu. Nosila vytahané tepláky, věčně obalené psími chlupy, a vlasy si stahovala do neuspořádaného drdolu. Přestože už nebyla nejmladší a moc o sebe nedbala, byla hezká a štíhlá, a lékárníkův pomocník si právě kvůli ní dával pozor, aby se spletl při roznášce léků a musel pak dvakrát či třikrát denně procházet kolem jejího příbytku, napravo od žlutého domu. 89
Teresa měla za úkol přepisovat cizojazyčné dokumenty a zhotovovat čistopisy formulářů psaných například francouzsky, anglicky, španělsky, holandsky, švédsky či bulharsky, které se ještě musely vyplňovat na stroji, přes kopírák. Měla psací stroj Corona z roku 1937, s vadou na klávese „n“, která při úhozu drhla a kovově skřípala. Otto dokázal jednoduchým výpočtem percentuálního výskytu této souhlásky v celém textu odhadnout, zda je přepisovaný text německy, dánsky nebo finsky, což jsou jazyky, kde se „n“ objevuje často. Ovšem jen pokud se mohl soustředit, protože po většinu dne se ťukání na stroji mísilo s randálem, který dělali psi útočící na prosklené dveře, a četnost písmene „n“ v textu se tím pádem nedala spočítat. Teresa žádným cizím jazykem nemluvila, ale měla zázračnou vizuální paměť a i složitá slova jako Schildkröte (německy želva neboli žába se štítem) si dokázala zapamatovat, jako by kopírovala obrázky. Ačkoliv netušila, co je obsahem textu, její míra chybovosti byla pouhých 0,16 %, při závratné rychlosti 821 úhozů za minutu, což téměř vyrovnávalo výkon Češky Heleny Janouškové, držitelky světového rekordu v kategorii pro psaní deseti prsty. Teresa nebyla jedinou držitelkou rekordu v domě. Tuco dosáhl rekordního počtu rozžvýkaných textilií výkonem dva závěsy, pět koberců a jeden froté pantofel za rok. Věk devět let ho pasoval do pozice nejmladšího člena smečky a největšího bouřliváka. Problém byl v tom, že Tuco sám sebe vnímal jako malé zvířátko, myšku či kocourka, ovšem nikoliv obyčejného mourka, ale kocouřího elegána, z rodu vznešených siamek, diskrétní90
ho kartouzského kocourka či potomka perské kočky, a kdo ví, co všechno se honilo v hlavě toho obrovského pětatřicetikilového boxera se silou stisku přes tisíc newtonů. Tuco na nikoho neútočil, jen dával poněkud neobvyklým způsobem najevo náklonnost: vrhal se na předmět svých sympatií, jako by ho chtěl obejmout, zaryl do něho drápy a nadšeně vyskakoval. Čím milejší mu dotyčná osoba byla, tím vehementněji ji vítal a tím bolestivější škrábance jí způsobil. Tucovými oblíbenci byli Nico, Maju a listonoš. Jakmile se ozval zvonek, pes se začal po etapách ztěžka zvedat do pohotovostní polohy. Případně mohl požádat o pomoc starého Mendonçu, opelichaného sedmnáctiletého boxera a mozek celé skupiny, při společném plánu na bleskový uvítací výpad zacílený na lékárníka nebo kohokoliv jiného, kdo právě stál u dveří, a pak se vrátit k misce. Jakmile Teresa vstala od psacího stroje a šla otevřít, spustilo se obvykle boží dopuštění. Za cenu jistých škod našel Tuco cestu, kudy se dostat z bytu, a v bezmezné euforii se vyřítil na ulici, kde se čelně střetl s chudákem Nicem, kterému nezbylo nic jiného než upustit balíček s léky a vzít nohy na ramena a volat: „Zastavte toho psa! Zachraň se, kdo můžeš.“ Otto viděl stejné představení několikrát z okna: Teresa zděšeně vykřikla a snažila se zabrzdit svého krvelačně něžného psa, než bude příliš pozdě. V případě Tuca bylo příliš pozdě vždycky. Pes se v té době už vůbec neovládal, srazil svou oběť k zemi a zahrnul ji zamilovaným olizováním s takovou naléhavostí, že ji téměř rozdrtil a sedřel z kůže. „Pusť, Tuco! Pusť!“ volala Teresa na psa, který drásal Nica, a současně se snažila zabránit v útěku zbývajícím dvěma psiskům. 91
Zpoza rohu vyrazil do světa divoký Ananias (kříženec bígla s tasmánským ďáblem, jedenáct let, požírač švábů) s věrným spojencem, stařičkým Mendonçou, který se postavil před dveře, aby kryl příteli záda. Mendonça nedokázal dojít daleko, a proto tyhle záležitosti přenechával mladším, ačkoliv i ti dva byli na hony vzdáleni jiskrnému a silnému mládí, protože Tuca trápily problémy se zažíváním a Ananias postupně slepl na pravé oko. Nico se musel vyprostit zpod olizujícího psa sám, jelikož Ananiasův útěk byl mnohem vážnějším důvodem k obavám než lékárníkovy modřiny. Na rozdíl od ostatních dvou psů totiž Ananias kousal. To za ním Teresa vybíhala i bosa, aby mu stačila zabránit v útoku na děti ze sousedství nebo na hydranty, které by mu nevratně poškodily dásně, protože Ananias nedokázal rozlišit předměty, které se nacházely po jeho pravém boku, a vrhal se naprosto na cokoliv. Popelnice, betonové květináče, patníky či menší kovová zábradlí nevyjímaje. Toho rána nabyl psí únik mimořádných rozměrů: Tuco, místo aby srazil k zemi někoho ze sousedů a přidusil ho přebujelou láskou, se řítil přímo na Ottovu zahradu. A vzápětí za ním Ananias s tlamou plnou rozkousaných odpadků a toho, co kdysi bývalo nevinným skřivánkem. Po Mendonçovi pochopitelně nebylo ani slechu, zdržel se vzadu, protože hrál roli volavky, aby jeho přátelé mohli získat náskok. Otto se vytrhl ze vzpomínek a spěchal se podívat, jestli nepřichází Ada (nepřicházela). Odhrnul záclonu a uviděl dva šťastně slintající psy, jak v oblaku hlíny a kořínků vyhrabávají, očichávají a lámou tulipány. A vzadu se 92
Teresa přela s Mendonçou, který se snažil upoutat její pozornost nejroztodivnějšími dýchavičnými triky. Ottovi nezáleželo na tulipánech ani na zahradě a nevadil mu nepořádek, ale rozčiloval ho rámus. Dokonce by byl rád, kdyby tulipány navždycky zmizely, aspoň by bylo o jednu neodbytnou vzpomínku méně. Každopádně dřív než stačil otevřít dveře, aby psy zahnal, uviděl, jak se sem o překot řítí Teresa a za ní Nico, který přivolává posily. A už se blížil i lékárník, Marianin manžel, Maju a pár dalších lidí. Ve skupince byl i jeden cizinec, pobledlý chlapec v teplákové bundě s kapucí. „Duch! Je to duch,“ napadlo starého pána. Otto pozoroval zpoza záclony, jak se všichni shromáždili před jeho domem a ze všech sil se snaží zahnat ty ďábelské psy a vrátit pomuchlané tulipány na místo. Zdálo se, že jim na tom skutečně záleží. Teresa táhla za obojek Ananiase a Nico si vzal na starost Tuca, zatímco zbylí přítomní udupávali zem a snažili se zjistit, jestli je Otto vzhůru. Ze dveří vyšla Iolanda a zeptala se, v čem je problém. Ananias byl obalený hlínou a vypadal šťastně. Tuco nechal hrabání, rozvášněně se vrhl na Nica a snažil se jediným mohutným líznutím obsáhnout mladíkův trup i hlavu. Lékárník si chránil tvář a zbytek nechal osudu. Iolanda zamyšleně vešla zpátky do domu a po chvíli se znovu vynořila, v ruce lahvičky s barevnými tekutinami. Vyzvala Teresu, ať odvede Ananiase, Nicovi doporučila, aby se on i Tuco, který se k němu pevně tiskl, odvalili na druhou stranu chodníku, pokapala zemi několika kapkami a nasypala na ni jakýsi prášek, přitom mumlala hindské zaříkávadlo, kterým se zahání všechno zlé. Třikrát zahradu obešla, pomodlila se a vytrhla přitom i něco plevele. 93
Otto, který neměl nejmenší tušení, co má ten výstřední rituál za záchranu a zmrtvýchvstání tulipánů znamenat, se v tu chvíli rozhodl vyjít z úkrytu a otevřel dveře. Chlapec s kapucí tam už nebyl. Tuco přestal olizovat Nica a Teresa pustila Ananiase, který jako střela doběhl až na konec ulice. Otto si velice dobře pamatoval na tu jedinou noc, kdy spal dvanáct hodin v kuse, od okamžiku, kdy zhasl světlo, až do chvíle, kdy ho Ada přišla vzbudit a jemu se točila hlava z nočních můr a měl pocit, že spal snad celý rok. Stalo se to minulé jaro, když tulipány ještě nebyly vysoké ani jako biftek. Byla to dlouhá a neklidná noc, plná živých snů, v nichž se po chodbách procházeli duchové a do štěkotu čivav se ozývaly nezřetelné hlasy. Pamatuje si, že seděl v křesle a konečně dočetl nějakou detektivku z Norska, hemžící se šílenými Seveřany a odpornými zločiny, popíjel locikový odvar a pak si šel lehnout. Občas si ho ještě dal, v naději, že se kýžený účinek přece jen dostaví. V posteli si rozsvítil lampičku a začetl se do příběhu o psychopatovi, který jednoho dne omylem zabil dva králíčky. Detailní popis králíčků byla poslední kapka, po níž se rozvzlykal. Zavřel knihu a napadlo ho, že zavolá Adu, která vedle v pokoji sledovala pořad o mumiích, ale najednou měl strašně těžké tělo. Obyčejně Ottovi trvalo alespoň hodinu, než usnul. Když byl unavený, nemohl zabrat ještě déle, snad proto, že se únava spojila s touhou okamžitě si odpočinout, takže průměrná doba usínání se protáhla na téměř dvě hodiny. Tenkrát večer ale Otto skoro nestihl zhasnout lampičku a upadl do hlubokého a zmateného zeleninového spánku, 94
s patnácti různými druhy nočních můr. Například se mu zdálo, že je v jakémsi pustém městě a snaží se zavolat manželce, ale opakovaně vytáčí špatné číslo. Zkoušel to zase a znovu, ale pořád špatně, jako by to číslo mělo třicet pět číslic a jediné zaváhání znamenalo, že všechny zmizí. Tlačítka na telefonu šla ztuha a člověk je musel zmáčknout vší silou, jenže to se pak číslice někdy objevila dvakrát a Otto byl nucen začít celé telefonní číslo znovu. Nejraději by křičel a křičel a křičel – v té chvíli věděl, že to je jenom sen a že potřebuje Adu, aby mu pomohla probudit se –, ale nevydal ani hlásku. Většinou Ada ležela vedle něho a netušila, že je manžel v úzkých. Následně měl sen o skupince zlomyslných zubařů v mikrobusu, který zaparkovali před žlutým domem. Zatímco on zavíral okna i dveře, aby se ti zloduši nemohli dostat dovnitř, šla Ada za ním a zase je otevírala, a tak se těm lidem podařilo proniknout jim do domu. Ze všeho nejhorší byl zlý sen, ve kterém Otto prchal před mumiemi, které mu chtěly sežrat vnitřnosti, ale vtom si uvědomil, že se mu to zdá. Ani tentokrát však nebyl schopen zavolat o pomoc, proto se rozhodl, že si ten sen v klidu užije. S vědomím, že to není skutečnost, bylo snazší zamávat pažemi a vzlétnout jako vrtulka, což také učinil, načež se vznesl a úspěšně se držel mimo dosah mumií. Občas ho let vyčerpával, ale přesto ani jednou nespadl. Letěl a přitom viděl z výšky manželku, jak na zahradě, přesně v místech, kde později čenichali Teresini psi, vykopává hrob. Zem byla ztvrdlá a žena vyčerpaně oddychovala, byla špinavá od hlíny a nervózní. Sousedi táhli po ulici pytel s mrtvolou. Došli do zahrady a manévrovali s pytlem 95
tak dlouho, až se vešel do jámy. Když pytel dopadl na dno, otevřel se a Otto v něm místo mrtvoly spatřil králíčky. Vyděšeně odletěl daleko pryč. Byl skoro čas oběda, když ho poněkud pobledlá Ada přišla vzbudit a ptala se, jestli je všechno v pořádku. „Už je jedenáct? Panebože. Mám dojem, že jsem spal celý měsíc,“ odpověděl ještě rozespale Otto. „Jsem unavený, rozlámaný a bolí mě hlava. Křičel jsem?“ „Prosím?“ „Ze spaní, jestli jsem něco říkal? Křičel jsem? Nevstával jsem? Mám pocit, jako bych celou noc někde křepčil.“ „Ne, kdepak. Spal jsi, jako když tě do vody hodí, byl to spánek jako prase.“ „Měl jsem spoustu zlých snů. O minibusu plném zubařů před naším domem, o lidech, kteří na zahradě kopali hrob, o tobě, že jsi otevírala okna a dveře, které jsem já předtím zavřel... Proč jsi otevírala okna a dveře, které jsem já chvíli předtím zavřel? To děláš vždycky.“ Přesto Ottu nenapadlo, že by noc mohla být vodítkem, že by byla něčím podezřelá, ačkoliv mu tehdejší události občas vytanuly na mysli. Nikdy nespal tak hlubokým spánkem, nikdy neměl tak živé sny. A proč ho manželka nevzbudila dřív? Později, ve frontě u pekaře, mu Nico vysvětlil, že snům, u nichž si uvědomujeme jejich nereálnost a které jsou částečně ovlivnitelné, se říká lucidní snění. Shodou náhod on a listonoš provádějí v dané problematice nadšený výzkum. Podle všeho oba po celé dny provozovali takzvané reality checks neboli testování reality, při němž zkoumali vlast96
ní ruce (aby se ujistili, zda mají pět prstů, jestli ruce mají správné proporce a normálně reagují na podněty) a ptali se sami sebe, jak se dostali na dané místo. „Hlubší uvědomění si toho, co je skutečné, člověku rozšíří schopnost uvědomit si, co skutečné není, a získat kontrolu nad vlastními sny,“ vysvětlil lékárník. „Některé léky, například fluoxetin, citalopram, zolpidem, proces lucidity usnadňují, ale lidi to stejně nejraději zkoušejí nasucho. Ačkoliv třeba zolpidem funguje fakt skvěle.“ Je pravda, že listonošovi se nikdy nepodařilo své sny řídit, ale rád trávil dny testováním, jestli spí, nebo je vzhůru. Chodil s pohledem upřeným na ruce v naději, že spatří šest prstů nebo pět modrých pahýlů, ale viděl jenom, že by si měl ostříhat nehty. Mezi doručením jednotlivých zásilek se pokoušel dýchat s ucpaným nosem. Střídavě zhasínal a rozsvěcel světlo a doufal, že jednou žárovka nezareaguje správně, protože ve snu je běžné, že světlo nepřestane blikat nebo trvá dlouho, než se rozsvítí. Kdo spí, nedokáže přečíst ani jednoduchý text a písmena se mu rozplývají před očima. Nico přítele prosil, ať se nevzdává a přečte si všechno, co najde, o různých metodách, které oneironauti používají k prozkoumávání svých snů. Jemu se už lucidní snění podařilo zažít a nejoblíbenější sny souvisely se zrcadly. Nico se díval do zrcadla a viděl v něm malého a zrzavého chlápka, který se mu smál do obličeje. Nepropadl beznaději a pomyslel si: Jak jsem se sem dostal? Otázka vždy zůstala bez odpovědi. „Nejlepší testovací metodou jsou zrcadla a lineárnost času,“ vysvětloval Nico Adě, když si s ní povídal o manže97
lově oneirickém záchvatu. „Dává mi to možnost dělat to, co mi jde ze všeho nejlíp, ale obyčejně se přitom blížím k neznámým dívkám a beze slova se jim zakousnu tadyhle vzadu do krku.“ „Jasně,“ odtušila Ada. „Jestli tě někdy uvidím, jak koušeš docela neznámou osobu, spolehni se, že jí to vysvětlím.“ Nico lucidní sny zbožňoval, protože byly tak vzácné. Občas se v nich vyskytla Teresa, ale scény s ní většinou pak nikomu nemohl vyprávět. „Dokážu si sny přetočit nazpátek, chápete? Když se mi nějaká událost nelíbí, třeba nějaká moje reakce nebo věta z posledních obrazů, můžu to celé pustit znovu. Jako film. Jednou jsem třeba navrhl Terese: ‚Takhle ne, to je nuda. Zkusíme to znovu,‘ a ona se mnou naprosto souhlasila. Druhý pokus dopadl skvěle, fakt ukázkově. Jako z filmu. Jednou jsem ale omylem zaměnil Teresu za vás, a to bylo fakt divný.“ Adu příběh o možnosti řídit sny zaujal. Něco si k tomu tématu přečetla a nahrála si pořad z kanálu Věda, Otto však považoval podobné věci za nemožné, či přímo praštěné. Kromě té jediné noci nikdy lucidní sny neměl. Nikdy jindy tak rychle neusnul ani tak dlouho nespal, takže nakonec usoudil, že to nejspíš nějak souviselo s locikovým vývarem. Otto stál na prahu dveří a neměl v úmyslu se ptát, co celé to pozdvižení vyvolalo. Došoural se na zahradu, obhlédl neutěšený stav tulipánů, zamračil se na Tuca a zeptal se, jestli by mu někdo z přítomných uměl vyměnit žárovku. Teresa, která se cítila provinile, se hned nabídla. Požádala 98
Nica, ať odvede psy domů, protože ona půjde pomoci panu Ottovi. Teresa byla vysoká, takže to pro ni určitě nebude žádný problém. „Dáme vám zahradu do pořádku, ano? Psi jsou staří a už dobře nevidí... Přinesu ještě lepší cibulky než loni, spolehněte se.“ Otto neodpověděl a vyzval ji, ať jde dál. „Máte krásný koberec,“ snažila se dál být milá. Podlahu Ottova obýváku pokrýval hnědý, věčně ušmudlaný koberec, který u každého vyvolával záchvaty kýchání. „Musí být příjemné chodit tady uvnitř bosý, hlavně v zimě, sedět na zemi také může být pohodlné, ačkoliv nedokážu vymyslet moc důvodů, proč byste si měl sedat na zem, když tu máte takové nádherné křeslo. Doma jsem musela koberce odstranit kvůli psům, každou chvíli někde udělali loužičku a všude zůstávaly obrovské žluté fleky. Pokaždé jsem musela koupit nějaký kus nábytku a flek jím zakrýt, pokoj se časem zaplnil a vypadalo to tam jako v knihovně, všude byly chlupy a prach a já pořád narážela do stolů, stolečků a komod, až jsem jednou měla všeho dost a nechala jsem koberec strhnout. Dneska je v bytě zima, psi se vyprazdňují na předložky a vy určitě slyšíte, jak píšu na stroji... Od takových podlah se zvuk odráží, ta ozvěna je zatracená, i když se snažím psát v zadním pokoji, abych nerušila sousedy. Ale aspoň to tam tolik nesmrdí a v pokoji mám víc prostoru, což je skvělé.“ Otto hlasitě zabouchl dveře a zatáhl závěsy. „Co to bylo?“ zeptala se lehce znejistělá návštěvnice. „Ta... žárovka je v ložnici?“ odvážila se zeptat. 99
