Takoví jsme byli, část 2/13 V této části se hrdinové opět chystají k řešení situace útěkem, ale jsou namísto toho prohlášeni za Polobohy. Představí se nám se i šaman zvaný Xerox a příběh v tu chvíli spěje dokonce k několikanásobnému krveprolití! Na scénu se (téměř ze záhrobí) vrací i Sojka s Magem, což v důsledku vede některé dobrodruhy k tomu, že v závěru raději začnou experimentovat s místními návykovými látkami distribuovanými šamanem. . .
Polobozi Původně mínili opustit alespoň ten nedůvěryhodný vodopád a jeho okolí a dostat se co nejdále od podzemí, kde toho tolik skončilo (a začalo. . . ). Snad někde za hřebenem by mohli sejít do údolí a najít tam příznivé, kryté místečko k přespání. Právě vcházeli do zatáčky, obcházející menší klečové pole, když se ze tmy před nimi a – jak si uvědomili o zlomek vteřiny později – také kolem nich a za nimi vynořily obrysy postav. Pravděpodobně lidských. Přestože se neměli čím bránit a jakýkoliv střet byl předem prohraný, zareagovali tak, jak to měli už perfektně nacvičené: srazili se 1
zády k sobě a přemýšleli, jestli bude lepší jedinou dýku vrhnout, nebo se snažit s ní bodnout. K jejich překvapení bezprostřední útok nepřišel – druhá skupina se zdála být přinejmenším stejně zaražená jako oni. Několik úderů srdce tak stáli nehybně a tiše jako sousoší, mezi balvany, rododendrony a sporou trávou, pod hvězdnatou oblohou. Jen vítr foukal. První procitli ze strnutí jejich protivníci; nečekaně padli na zem∗ a hlavou se začali dotýkat země, provolávaje cosi o příchodu spasitelů a vyplněném proroctví. ,Polobohové‘, to bylo jedno ze slov, které se objevovaly podezřele často. Dobrozdruzi se poněkud uvolnili – snad se přece jen nebude bojovat. Jenomže ani tahle situace nebyla o moc lepší. „Co si o tom myslíte?ÿ zahučel kudůk skrze zuby, zatímco trvala klaněcí se fáze. „Asi si nás s někým pletou,ÿ sykl Dudlibol. „Nebo se rozhodli že nepletou, ať už je to jakkoliv. No tím hůř pro nás.ÿ „Co budem dělat,ÿ drtil písmena Fricco „ já bych navrhoval útěk hned teď. Než se vzpamatují. . . ÿ Beryl obsáhla situaci vytrénovaným trpasličím pohledem a pomalu zavrtěla hlavou. „Běž. Jestli chceš. Těmhle já neuteču.ÿ „Kiron taky ne,ÿ dodal Dudlibol nekompromisně a pravdivě. „A o sobě bych rovněž pochyboval. Zkusme z toho nějak vymanévrovat, k nějaké divoké akci nemáme síly. . . ÿ Postavy kolem nich se začaly pomalu pozvedat ze země, kam sebou tak vehementně plácly a vrhaly na družinku stydlivé a současně zvědavé pohledy. Což, uvážíme-li situaci, vypadalo poněkud směšně. Evidentně čekali, že se družiníci nějak zachovají. Jako z udělání v té chvíli Dudlibol zjistil, že jeho tři druhové od něj o pár kroků poodstoupili. „Mezi jaký lid nás zavedla vůle—ÿ začal kouzelník; byl však pře∗ Přičemž v té chvíli Beryl s Dudlibolem téměř učinili totéž, protože měli podobné vzdělání a v souvislosti s tím i podobné reflexy v odpověď na situaci, kdy se skupina lidí zběsile vrhá k zemi a rukama si kryje hlavu.
2
rušen jedním z mužů: „Ne, prosím, teď se ještě na nic neptejte a pojďte rychle s námi do naší vesnice, ať se mohou radovat i ostatní, jak náš šaman předpověděl, že přijde spása a zbaví nás našeho prokletí, poskytneme vám veškeré pohostinství jakého vám můžeme nabídnout, víme co všechno jste museli v podsvětí, ó polobohové, vytrpět a že jste unavení, však vydržte ještě chvíli a dojdete úlevy. . . ÿ V podobném duchu se nesly všechny další odpovědi, takže brzy bylo jasné, že z těchto lidí žádnou konstruktivní informaci nevymáčknou ani kdyby se na hlavu stavěli. I vydali se s nimi do vesnice, čímž byla koneckonců už v samém úvodu podmíněna veškerá naděje na inteligentní vyjednávání.
Odsouzeni ke spasení Vesnička, do které zanedlouho dorazili, byla vlastně jen malá, už od pohledu hodně zastrčená osada v horách. Dýchala jakousi primitivností; snad to bylo tím, že před obydlími byly velice často k vidění napnuté a vyvěšené kožešiny a lidé sami se zhusta do kůží oblékali. Příchod polobohů vyvolal v podstatě stejnou reakci jako prve u jejich průvodců, a tak se otrhaná čtveřice ocitla v kruhu kvílejících, jásajících a na tvář padajících vesničanů. Po jisté době, když už to všechno začínalo být trochu únavné, se kruh rozevřel a vzniklou uličkou si to k dobrodruhům rázovala nezřetelná postava. Kolem ní padalo uctivé ticho. „Vidíte, slyšíte pod měsícem a hvězdami, že stoleté proroctví se vyplňuje, tak jak mi kdysi zjevil, ó mocný Ar, nejprve přijde oběť pro naše poděkování jemu a požehnání nám, a přijdou i polobohové, naše spása. Slyšte, a pamatujte si tato slova, pamatujte si na tyto chvíle osvícení milostivým paprskem velikého oka Arova!ÿ Postava dramaticky vymrštila ruce do vzduchu, a síla toho gesta byla taková, že se docela dobře mohlo zdát, jak temném nebi vskutku zasvitl božský plamen. Postava teď již byla téměř uprostřed kruhu a tak si ji dobrodruzi, promptně přeškolení na polobohy, mohli dů3
kladně prohlédnout: v hromadě kožešin a různých podivných hadrů, která vypadaly, že se v nich nejspíše popral s medvědem, ověšen nesčetnými přívěsky a amulety, se samotná figura šamana téměř ztrácela; Dudlibol však brzy s nemalým překvapením rozeznal, že dotyčný je příslušník jeho vlastní rasy, tedy elf, ačkoliv poněkud. . . zchátralý. Jak jen se tady mohl nabrat, mezi těmi lidmi a barbary? Nepůsobí příliš důvěryhodně. . . Jako by četl jeho myšlenky, blýskl šaman po elfovi vychytralým pohledem, zvedl ze země vyřezávanou hůl, kterou předtím upustil, a praštil s ní mocně o zem, až se cetky, kterými byla ověšena stejně hojně jako její majitel, zuřivě rozklinkaly. „Teď však zanechme toho co bude zítra, však obětovat je nejlépe při rozbřesku! Nyní se postarejme o vzácné hosty, netřeba je unavovat tím co bude. . . ÿ otočil se ke družince, ke které mezitím došel na dosah ruky, a hluboce se jim uklonil, beze špetky předstírání. „Jaká to bude oběť, co budete obětovávat,ÿ zasykl Fricco, „a komu–ÿ „Však uvidíte, uvidíte, to je přece překvapení, nebojte, dočkáte se. . . teď se snažte odpočívat jak jen je to možné, umíme si představit útrapy, jakým jste museli v podsvětí čelit. . . ÿ „Jaký bů—ÿ začal znova Fricco, ale byl umlčen Dudlibolem, který jej důrazně rýpl do žeber. Mezitím co se šaman opět obrátil ke svému lidu a popoháněl je, aby zařídili všechno potřebné, kouzelník tlumeně, jen tak do prostoru, poznamenal: „Ar je prastaré Tarijské božstvo, ještě z doby kdy Tarii osidlovali nejvíce lovci a drakobijci. . . starý kult, divím se, že se ještě do dnešní doby někde udržel, byl pokládán za vyhaslý. Dejte si na to bacha, tohle byste neměli nevědět.ÿ „Krucipísek,ÿ zezelenal Kiron. „To jsme se dostali od pěkný kaše, teď nás budou chtít obětovávat svému bohovi, nebo co, no to je nádhera. . . nebylo by pořád ještě lepší zdrhnout?ÿ Přes všechna zlá tušení se nakonec rozhodli počkat, co se po nich bude po ránu chtít. Z šamana, který byl sice potrhlý, ale určitě ne takový magor jako ostatní lidé v osadě, se ani za plnoboha nemohli dozvědět nic bližšího, ani o zítřejší oběti, ano i tom jaké spasení to vlastně mají přinášet. A tak šli brzy spát. 4
Pokusy obětovat Arovi Ráno se ve více méně přijatelném stavu vypotáceli ze své chajdy, kterou dostali přidělenou separé, a hned zčerstva upadli do rukou šamanových, který se jim představil jako Xiroponus a vyvedl je do středu vesnice. Teprve teď, za pořádného denního světla, měli čas se po ní trochu porozhlédnout – byla opravdu maličká, ne víc než dvacet chalup; nad strání se proti bledému nebi rýsovaly obrysy ohrady pro ovce i s jakousi salaší, jinak nic. Centrem všeho dění bylo malé náměstíčko, kde se nacházela další ohrada a také šamanův hogan, ze kterého až sem táhla těžká vůně nějakých pálených bylin a, nasála zkušeně Beryl (a znalecky zhodnotil Dudlibol), kdoví čeho všeho ještě. V okolí návsi panoval neuvěřitelný rozruch – lidé se shromažďovali kolem ohrady a sotva spatřili na veřejnost vyšedší polobohy, dali se do hlasitého jásotu. „Tudy, tudy. . . ÿ navigoval je šaman a kormidloval je neomylně lidmi, kteří před nimi ochotně ustupovali, na nějakou lavici před onou ohradou. Tam jim gestem naznačil, že se mají posadit. Potom se postavil a začal opět řečnit ke svému lidu: „Lide můj! Ať všechno co vidí i slyší, co má oči a uši, nohy, ruce, zdravý rozum, i vše bezruké i beznohé i blbé, všechna havěť co se na zemi plazí i ve vodách plove jakož i divá zvěř v lesích slyší má slova a naslouchá poselství velkého Ara který na nás shlíží jasným zrakem úsvitu! Staleté proroctví se plní, v době naší nouze přichází vysvobození a před nimi očistná oběť pro nás i naše potomky, jak mi dávno zjevil, velký, ó Ar!ÿ Znovu jásání a padání tváří na zem, lidé evidentně nějakou podobnou řeč čekali a nadšeně se nechávali jejími slovy unést do náboženského vytržení. „Vůbec bych se nedivil kdyby koneckonců čapli třeba Maga se Sojkou a chtěli je obětovat,ÿ mlel si pro sebe Dudlibol, jako by se nechumelilo a jako by tahle možnost nebyla docela pravděpodobná. „Konečně, museli vyplout tam kde my a to jen chvíli před námi a jestli odhadli podobně směr a vydali se tam, a nebo jestli se vydali 5
po té pěšince prostě proto, že byla ze všeho nejschůdnější. . . a jestli si potom poslechli i Sojku, určitě si jsou jisti, že to je ta pravá oběť pro Ara. . . a bla bla bla kouzelnický ba bla bla. . . ÿ „Hele Dudlo, přestaň si tam blekotat pro sebe,ÿ otočil se na něj teď už dost znervóznělý Fricco „co když to opravdu budou oni? Co budeme dělat? Já zapíchnu toho šamana, jo, pro jistotu, aby to nemohl doříct, jo?ÿ „Neblbni. . . ÿ mírnil ho Kiron a lehce stáhl povstávajícího Fricca nazpět. „Dyť se sotva držíš na nohách, ty nezapíchneš ani mouchu.ÿ „Hele, nehádejte se,ÿ přerušila je Beryl. „Koukněte, už vedou obětovance!ÿ A skutečně, po cestě k ohradě byly postrkovány a popotahovány dvě postavy. Jedna šla neochotně, ale klidně, s hlavou sklopenou, zatímco druhá se evidentně velice rozčilovala a pokoušela se něco vykládat svým průvodcům, kteří ji však okázale ignorovali a pouze ji postrkovali k rychlejší chůzi. „No mě klepne,ÿ řekla trpaslice. „To jsou fakt oni. Sakra, co teď teda budeme jako dělat? Budeme je zachraňovat?ÿ „No to si piš,ÿ zachmuřil se Dudlibol „potřebujeme vědět co se stalo s Rohem.ÿ „Já zapíchnu toho šamana, kruci,ÿ začal se znova hrabat na nohy Fricco. Tentokrát mu nikdo nebránil, ale pohledy Kirona a Beryl tázavě sjely k odhodlaně se tvářícímu kouzelníkovi. „. . . a proto poděkujme Arovi za jeho přízeň a milosrdenství obětí nejvyšší vykonanou tak, jak si ji On žádá a jak se vykonávala vždy od úsvitu dějin našich i našich předků i předků našich předků i předků předků našich předků. . . ÿ „Slyšíte to vytí?ÿ upozornil najednou Kiron na zvuky, kterých si předtím sice povšimli, ale nevěnovali jim pozornost. „Jde to z támhleté boudy, která je nalepená hned k té ohradě.ÿ „A jejda,ÿ zbledla trpaslice. „Tož to je jasny, kurva, a my tu proti vlkum nic nemáme, nebo se snad pletu? Já každopádně s sebou nemam truhličku.ÿ „Kirone Kirone,ÿ mumlal Dudlibol kudůkovo jméno jako mantru, 6
„budu možná něco čarovat, zachovejte se podle situace, sejdeme se v klášteře.ÿ Hobit se mezitím mátožně postavil na nohy; nikdo si ho nevšímal – lidé, neboť ti byli naprosto zaujatí a vybičovaní šamanovým kázáním, a družinka proto, že diskutovala o strategických faktech. Teď se pokoušel vytáhnout dýku. . . leč zřejmě pozapomněl, kam ji obvykle strká, protože po chvíli zmateného šátrání v záňadří se zatvářil provinile a sáhnul do boty, potom úplně zrudnul a zalovil u opasku, snaže se při tom všem neztratit rovnováhu. „. . . a tak dále až do počátků světa,ÿ pomalu zakončoval svou genealogicky-osvětovou promluvu šaman. Beryl na lavici začínala vyšilovat a pouštěla do okolí litanie o nezbytnosti truhličky, zatímco Kiron s obavami střílel pohledem po Friccovi, evidentně bezradný nad tím jestli mu má bránit nebo ne, každopádně chystající se k jakékoliv akci a připravující se na nejhorší, a Dudlibol přemýšlel.∗ Lidé se dostávali do varu, vyhazovali do vzduchu čepice, boty, menší děti a vůbec všelicos co jim přišlo pod ruku, paprsky vycházejícího slunce oslňovaly a bodaly do očí, kázání šamana se slévalo s hřímáním davu a zběsilým vytím v jedinou zmatenou směsici emocí, chaosu a hluku. . . Elf náhle zjistil, že se do těchto složek rámusu zaposlouchává a že tichnou, pak se ale vracejí, jenže pozměněné a rozpadají se na jednotlivé, stále zřetelnější a srozumitelnější složky. A jedna z nich, ta, vedle které ostatní postupně mizely a ztrácely se na pozadí, byla čím dál tím výraznější. . . Strach a vztek. Chuť trhat, zardousit cokoliv v cestě. Prchnout. Na svobodu, pryč, do lesů v nížinách. Strach a zlost, zlost a strach, vrčení a cenění zubů— Cožeto? V té chvíli Fricco těžce vydechl a s vynaložením všech sil padl šamanovi za krk. Lidé kteří seděli v jeho bezprostřední blízkosti spěšně ∗ Ano,
přemýšlel. Vážně.
7
vyskočili, jali se neúspěšného atentátníka oprašovat a šetrně ho posadili zpět na lavici. Hobit vypadal zdrceněji něž kdykoliv ve svém dobrodružném životě. Jenže Dudlibol si toho už nevšímal, seděl skoro jako v transu, oči upřené do nepřítomna a nehybný jako socha. Nevypadalo to, že by se chystal k nějaké akci. Kdo? Ty? Vlk? Ty? Ne. Ale znám. Přítel. Nechte ohradu. Vlci. Dobře. Kdyby svoboda? Možnost utéct? Svoboda. Nebo trhat, co je. . . trhat všechno. Nemoct i vydržet v boudě nic víc. Utéct nebo trhat. Bude se moct utéct. Za chvíli. Rychle. Hned. Dudlibol se náhle probral, trhnutím otevřel oči a se zasvištěním vzduchu se prudce nadechl, jako by se budil ze zlého snu. Nechápal absolutně nic, ale nad tím se teď netrápil. Už zase slyšel křik a viděl oslepující slunce a to stačilo. Za chvíli na jeho místě už nikdo neseděl. Kiron nervózně povytáhl dýku. „Nuže,ÿ spěl šaman konečně do finiše. „Otevřete své duše a zahajme—ÿ Co se mělo zahájit a co všechno se mělo ještě pozotvírat se už nikdo nedozvěděl. V tu chvíli se od boudy u ohrady ozvaly dva po sobě následující silné výbuchy a zadní stěna stavení se v oblaku kouře a prachu sesypala k zemi. Za clonou poletujících trosek a čadivého dýmu bylo matně vidět čtyři štíhlé stíny, jak rychle mizí do stráně nad vesnicí. Kiron hodil pohledem na prázdné místo vedle sebe; alespoň se mu zdálo, že bylo prázdné – Dudlibol už tam zase seděl, upíral pohled do ohrady a tvářil se lhostejně. Zato kolem se děly věci. Jednak se Fricco podruhé svalil šamanovi na záda a začal mu beznadějně ďoubat dýkou do zvláště zatvrdlé vrstvy kožešin, takže byl opět šetrně usazován a uklidňován a tím definitivně zlomen na duchu i na těle. Jednak lidé spustili řev ještě více ohlušující než předtím, a šaman na chvíli překvapeně oněměl. 8
Pak se ale rychle vzpamatoval a otočil jako na obrtlíku. „Stůjte! Stůjte!ÿ zařval překvapivě mocným hlasem, ačkoliv se nikdo nehýbal. A vlci už byli stejně dávno pryč. „Mocný Ar nám vyjevuje své božské plány, toto je znamení, ano, zna-me-ní. Možná, že naši oběť nevedeme správně, možná, že si ji nepřeje. Možná, že bychom je měli nechat žít, je-li to Jeho vůle.ÿ Mag samozřejmě už předtím zpozoroval tváře svých přátel v publiku, a teď jim potají ukazoval vztyčený palec. „Velký Ar se možná domnívá, že jejich čas ještě nepřišel,ÿ zdůraznil patřičně šaman lidem, kteří se začínali probírat z ohromení a mezi nimiž se šířící nespokojené mumlání naznačovalo, jak moc se na rituál těšili. „Možná, že se i oni mají stát nástrojem naší spásy, pravím tedy: přenechme je polobohům! Ať s nimi naloží jak uznají za vhodné, vyslanci Jeho na zemi!ÿ Lidé zajásali – tohle taky neznělo špatně, koneckonců polobohové též jistě dokážou provádět těm, kteří se jim znelíbí, strašlivé věci. Jenom škoda, že to asi neuvidí. „Dokončeme tedy naši bohoslužbu,ÿ vyzval lid blahosklonně šaman, zatímco dva z mužů se opět zmocnili Maga a Sojky, svázali jim ruce a nyní je vedli k polobohům, aby jim je předali „a věřme, že brzy dojdeme úlevy od našeho trápení.ÿ Muži, ženy, starci i děti padli znova na tvář a chvíli se klaněli k vycházejícímu slunci, načež vstali a začali se pozvolna rozcházet, trousit se za svými každodenními povinnostmi. Dudlibol se skrývanými rozpaky převzal konec provazu, na kterých byli přivázáni oba hobiti. Teprve teď Sojka rozpoznal své bývalé zaměstnance a nad roubíkem, který mu chlap cestou z ohrady opět nasadil (měli už zřejmě své zkušenosti) vykulil oči tak, že mu div nevypadly z důlků. Xiroponus si pohybem ruky pozval družinu blíž k sobě a naznačil jim, že jej mají následovat.
9
Polobohové přijímají svaté pos∗ání Při vchodu do hoganu je na chvíli zcela omráčil a oslepil hustý kouř těžké, podezřelé vůně, který jej celý vyplňoval a jen pomalu unikal otvorem nahoře. Původce bylo nemožné určit – většinu bylin, které ve svazečcích visely všude kolem, nikdo z nich v životě neviděl. Překvapivě bylo šamanovo obydlí přehrazeno jednoduchou přepážkou; šaman jim pokynul, aby se posadili v přední místnosti a na chvíli zmizel v té druhé. „Takže, myslím, že je na čase konečně vám objasnit, co se od vás očekává,ÿ promluvil jim vrátivší se Xiroponus za zády. Z jeho hlasu se ztratilo veškeré mystické poblouznění a jeho oči si je prohlížely s nebezpečnou pozorností. „Věc se má takto: asi před týdnem se něco usídlilo, nějaká příšera, v jezírku pod vodopádem, a od té doby tam nemůžeme chodit.ÿ „Vidíš, Kirone, a tys tam chtěl,ÿ strčil Fricco do pobledlého kudůka. „Za tu dobu už stačila zabít dva lidi z vesnice, kteří se tam vypravili na obhlídku – konečně, sami jste si jistě všimli, že řeka a to, co přinese, je důležitým zdrojem naší obživy. Pro vesnici znamená takováhle věc menší katastrofu, zejména teď, na jaře. Navíc jde o něco, s čím jsme se dosud nesetkali, alespoň pokud mohu soudit z nepřímých náznaků; nikdo, kdo se s tou stvůrou setkal se už nevrátil, aby o tom mohl něco popovídat. Popravdě, našli jsme jen jednu ruku; věříme však, že Ar vám propůjčil sílu se s tím úkolem vypořádat, a že je vám souzeno, abyste nás tohoto trápení zprostili.ÿ Což znamenalo: vidím, že mi rozumíte správně a, ano, nepokoušejte se z toho vykroutit. To, jak jsem to navlékl před lidmi, byl jeden z těch šetrnějších způsobů. Koneckonců z toho nevyjdete s prázdnou a šanci na úspěch máte, to už jsem si dneska při mši taky ověřil. Čtvero pohledů se setkalo a všechny němě signalizovaly: něco takového jsme si mohli myslet! A šaman nahlas pokračoval: „Pakliže se s úspěchem vrátíte, bude vás samozřejmě čekat odměna. Ale co byste si tak představovali?ÿ „My bychom se, ééé, možná nejdříve radši poradili, jak na tu potvoru vůbec půjdem, že?ÿ řekl Kiron a úpěnlivě zíral na Sojku, kte10
rému obočí vztekle poletovalo nad očima a který něco nesrozumitelně huhlal. „Jo, jasně,ÿ přisadil si okamžitě Fricco, „to je fakt, nejdřív bysme si to měli trochu rozmyslet.ÿ „Mají pravdu,ÿ přikyvovala horlivě Beryl, „na to se musí takticky, tydlety mrchy velký můžou bejt pěkně zákeřny.ÿ „I jen si to rozmyslete,ÿ souhlasil šaman a milostivě je propustil ze svého hoganu, kde se z omamujícího kouře začínala slabším členům točit hlava.
Šaman Xerox není žádný ořezávátko „Ten Xerox není žádny ořezávátko,ÿ prohlásil chmurně Kiron, sotva dosedli na lavici ve své soukromé chajdě. „Jo, jo,ÿ souhlasila Beryl, „trochu mu z toho hulení a všech těch humusů hráblo v palici, to je fakt, ale je pěkně mazanej. . . toho jen tak neoščijem.ÿ „Nazdar Magu,ÿ řekl Dudlibol. Hovor ztichl. „No, potěš,ÿ zašklebil se na ně alchymista, zatímco mu elf trochu uvolňoval pouta, aby jej tak nedřela. „Hele, nech si to na rukách, ať to nevypadá podezřele, jo, já to jenom povolím.ÿ „Co jste prováděli, že vás chtěli obětovat?ÿ vystřelil po něm Kiron. „A co je se Sojkou?ÿ „Na to bych se vás mohl zeptat taky, co jste prováděli, že jste pro ně polobohové – snad jsi, Dudlo, nekouzlil? – no já padnu – a jak jste to sakra provedli s těma vlkama, kupříkladu, a cože to máme být – návnada?ÿ „Máte Roh?ÿ zamračil se Dudlibol, jako by předcházející věty přeslechl. „Ha, ha! Dovol, abych se, přestože je to krajně nevhodné, zasmál. Sebrali nám všechno do mrtě, Roh jsem naposledy viděl u šamana, jestli ho ten za tu dobu už někam nezašantročil. A neprováděli jsme nic – předpokládám, že vy jste vyplavali někde nad vodopádem, žejo? 11
No, tam jsme vyplavali taky, ostatně natáhli jsme vám tam lano, tak to je snad jasné. Dali jsme se nějak dohromady a vyrazili ke klášteru po cestě, o které jsme si mysleli, že by tam mohla vést – po té pěšině. Už se stmívalo, a tak jsme pořádně neviděli, ale stejně by nám to nebylo moc platný – byl jsem úplně hotovej a tenhle je ztracenej,ÿ ukázal Mag palcem na stále ještě zaroubíkovaného Sojku. („Uhmmm, mmm, huhhmmmÿ). „Kde se vzalo, tu se vzalo, v zatáčce na nás vyskočilo pět chlapů. . . no, co vám budu povídat, řeč s nima nebyla žádná, rovnou nás svázali a to ostatní nám vysvětlili pěstí. Ve vesnici nás zavřeli do nějakého prasečáku, no a dál to už znáte.ÿ „A co je se Sojkou?ÿ vypálil zase podezřívavě Fricco, který svého nadřízeného soucitně pozoroval. Takový suverén a profík to byl a teď. . . „Tomu úplně hráblo, už i oni přišli na to, že se nedá poslouchat,ÿ nedal se Mag. „neumíte si představit co jsem si s ním užil – Roh nechtěl ani na chvíli dát z ruky, a když jsem jej chtěl nést schovaný, řekl, že se mnou nikam nejde a že se vrací do podzemí. . . a na tahání je strašně těžký, vůbec mi to nešlo. Tak jsem mu jej nakonec musel dát, abych jej přiměl k chůzi, ale on s ním mával kolem sebe a pořád hrozně vykládal. . . samozřejmě samé nesmysly, ale dělal děsný bengál. Takže nás potom chytli docela snadno.ÿ „Hele, já mu ten roubík sundám,ÿ zamračil se Kiron, „musí to bejt děsně nepohodlný. . . ÿ „Nedělej to,ÿ varoval ho Mag, ale už bylo pozdě. „Pomóc, vražda!ÿ spustil okamžitě Sojka, „rychle, najděte Vránu, tenhle se mě celou cestu pokoušel zabít, teďka někam schoval i Roh, je to zrádce, celou dobu jsem vám to říkal, říkal jsem vám to. . . ÿ „Ty, Magu, je to pravda?ÿ vložil se o toho Fricco. Alchymista se na něj podíval, jako by měl právě chuť někoho opravdu zamordovat. „. . . tahal mě tady přes ty hory s roubíkem, a proměnil mě v lahvičku, a—ÿ Místo odpovědi Mag vstal a zase Sojkovi roubík nasadil. „Tak,ÿ řekl, když si sedal, a zhluboka přitom oddechoval. „Myslím, že to stačilo jako ukázka, že jestli si chceme promluvit, nepůjde to jinak. Ale ještě jste neřekli jak jste se sem dostali vy.ÿ „Stejně jako ty a Sojka,ÿ pokrčil rameny Dudlibol. „Akorát že 12
před náma v té zatáčce padli na kolena a začali nám říkat polobohové a spása a podobně. . . no a šamana jsi slyšel taky.ÿ „A co ti vlci?ÿ zeptal se najednou Maga Fricco. „Co jste s nima provedli?ÿ „Cože?ÿ zatvářil se alchymista zmateně. „Já myslel, že to byla vaše práce.ÿ „Kdepak,ÿ zavrtěl hobit hlavou, „ já se sice snažil podříznout šamana, ale to se mi nepo—ÿ „To mám na svědomí já,ÿ prohlásil Dudlibol rychle. „Řekl jsem jim, že je pustím.ÿ „Jak—ÿ začal Fricco, ale elf jej utišil netrpělivým mávnutím ruky. „Nevím, prostě je to tak. Neptej se mě proč.ÿ Chvíli bylo ticho, jak se všichni snažili vstřebat to, co bylo právě řečeno. „Nóó, dobře,ÿ pronesla potom Beryl. „A co z toho plyne pro nás – jako jestli se pokusime tu mrchu fakt zabit, nebo jestli prásknem do bot.ÿ „No, potřebujem’ Roh.ÿ řekl Kiron. („Huhhhuhhmmm. . . ÿ). „Jediná otázka je ta, jestli ho prostě čórnem nebo jestli se půjdeme nechat sežrat tou potvorou,ÿ shrnul to pragmaticky Fricco. „Já bych udělal to první, bude to rychlejší a mydlit se s nějakou longeskou nechci.ÿ „No, ale co když se to nepovede?ÿ namítl Dudlibol. „Chci říct – ten šaman není žádný hlupák, a jestli to kiksne, budeme potom bojovat s celou vesnicí? A taky znají kraj lépe než my, a navíc – říkal, že čekají na posla z kláštera. . . to nás zavazuje.ÿ „To že říkal?ÿ „Říkal. Ale to je jedno, i kdyby šlo jenom o praktickou stránku věci. . . ÿ „Přeceňuješ ho,ÿ zavrtěl Fricco hlavou. „Ba ne, nepřeceňuju. A myslím, že lidi si to taky pohlídají. Hodně od nás čekají.ÿ „Hele, jenom proto, že se umí dobře přetvařovat—ÿ „Mírni se, brácho,ÿ zasáhl Kiron. „Na tom, co říká Dudla, něco je. A jestli chceme někam dojít, stejně se musíme vyzbrojit. . . a při tý 13
příležitosti můžeme něco bližšího o Rohu zjistit, třeba by se nám jej podařilo nějak vyjednat, jako odměnu nebo tak, to, co navrhuješ ty je fakt dost nebezpečný.ÿ
Šamanohonka Družinka zaklepala na vstupní plachtu hoganu a uctivě poodstoupila. Šaman jim přišel otevřít až za delší chvíli, v ruce dlouhou dýmku a ve tváři zasněný, vševědoucí výraz. Velkorysým gestem je pobídl dovnitř. „Moc zajímavou oběť jste to chytili,ÿ začal Dudlibol nezávazně, když si sedli „ten jeden je takový tichý, že, ale docela rozumný. Ale ten druhý hobit, ten otlučený a oškubaný, není on tak trochu. . . no, blázen?ÿ „Čili že je pitomej jak koště,ÿ přeložila Beryl. Šaman se usmíval a nepřítomně přikyvoval. „Chci říci, vypadá to, že má nějakou utkvělou představu, a kromě toho, že je taky chorobně paranoidní,ÿ nevzdával se Dudlibol. „Pořád dokolečka mele o nějakém Rohu, vlastně je to to jediné, o čem mluvit dokáže.ÿ „Jo, jo,ÿ poznamenal šaman, vytáhl odkudsi ze svých vrstev placatku něčeho a nabídl ji. „Dejte si, to je fakt dobrý, sám to tady vařím podle receptury kterou mi zjevil Ar. . . ÿ Beryl i Kiron si přihnuli, konečně proč ne, ale Fricco, kterému bylo stále ještě docela mizerně, a Dudlibol, kterému bylo taky stále ještě docela mizerně a nadto chtěl mít jasnou hlavu, zdvořile odmítli. „Jo, jo,ÿ navázal Xiroponus, když láhev objela kolečko, „toho jsme si všimli, pomatení mysli a ducha je u něj naprosto zjevné. Ano, ten Roh se mezi jeho věcmi – ty si částečně rozebrali lidé, a něco zůstalo u mě – vyskytoval, raději jsem jej vzal k sobě a myslím, že bych jej rád nějakou dobu pozoroval, víte, vypadá to na zajímavou věcičku. Kdovíkde jej vzal, tvrdil, že v podsvětí, ale my jej odtamtud vyplouvat neviděli. . . no, každopádně ten předmět zavání tak trochu magií, jestli víte co to je, a mám obavy, aby právě on nějak neovlivňoval 14
psychiku nositele.ÿ „Ale když on je bez něj strašně otravný – jak malý děcko, kterýmu vezmete hračku, a musí mít pořád roubík a bejt svázanej a není s ním žádná řeč a když chceme aby někam šel musíme ho vláčet po zemi, nebo nosit,ÿ postěžoval si Kiron. „Pane šaman, nemoh byste mu ho vrátit? Třeba by pak dal pokoj. . . ÿ Kironovi se podezřele zaplétal jazyk, ale větu se snažil dokončit cílevědomě. „Ne, ne, ne, ne, ne. To nebude jen tak, ještě by to ohrozilo i vás, nebo vesnici. . . každopádně si ho tu nechám na pozorování, třeba se dozvím, odkud to pochází a co to může způsobit, ale tomu bláznovi jej svěřit nemůžete. . . ÿ „Tak aspoň ten pášek,ÿ dodal naprosto beze smyslu Kiron a šermoval ukazováčkem někam do vzduchu. Šaman tomu zkušeně nevěnoval pozornost. Kouzelník hodil kradmými pohledy na Beryl a Kirona. . . no, alkohol v tom pití mohl působit možná jen jako rozpouštědlo, blažené výrazy a skelné pohledy upřené do prázdna někde nad jejich hlavami se tomu jednomu doušku připsat rozhodně nedaly. Snad je aspoň ráno nebude bolet hlava a budeme moci vyrazit bez toho aby v nás viděli osminohé chobotnice nebo tak něco, pomyslel si elf chmurně. „Ahój, Aréé,ÿ zamávala Beryl střeše hoganu. „Máš hezký vousýýý,ÿ přidal se k ní Kiron. „Aha,ÿ zopakoval elf těžce a snažil se upamatovat kde skončili. „Jo, takže ty zbraně atakdál. . . ÿ
Dudlibol se z toho asi zblázní Do večera byla družina kompletně ozbrojena, což koneckonců nebylo zase až tak obtížné, snad jen s kousky výbavy šitými na hobity byl menší problém. Noc strávili zase ve své chajdě, ale tentokrát společně s Magem, který byl spoután naoko, a Sojkou, který byl spoutaný úplně vážně. Nutno podotknout, že Kiron s Beryl byli úplně nepoužitelní až do rána, ale zjevně je to nijak netrápilo a dobře se bavili, možná úplně nejlépe za celé toto dobrodružství. Friccovi bylo 15
i přesto, že dostal dávku Bahenní masti (proti Černé nemoci, která pocházela z podzemní řeky, otravě krve, spáleninám, komárům, špatným snům a zlým silám vůbec) do zásoby, stále ještě hodně špatně, a Dudlibolovi přibývalo vrásek. Pokud mi někdo nepomůže, pomyslel si před spaním zcela chladně a objektivně, asi se z toho za nějakou dobu zblázním.
16
