V. SYROVÝ & P. ŠUCHMANN
Stratifikace
( drama )
Osoby: Recitátoři: R1
recitátor šílený, hudebník
R2
recitátor, hudebník
R3
recitátor šílený
R4
recitátor
R5
recitátor
R6
recitátor
Trosečníci: D
dívka
V
vrah
U
úředník
L
lékař
H
herec
C
Bum-čen-da, kapitán čínské džunky
Z
farmářka
R
dělník
Seznam písní: Budovatelská Velryba se skořicí Pochod pumprďlíků Utíkej Sametový pršník Půlení Skupinová Slepá spravedlnost Hymňa
I. Jednání
Scéna: Ostrov. souš je vymezena nataženým lanem, štafle uprostřed představují kopec, skaliska židle. Všude jsou rozvěšeny hadry, chaluhy a jiné trosečnické potřeby.
RECITACE - ÚVOD R6:
Řekni mi, je pro tebe nějaký únik?
R5:
Není zde nic z toho, co jsi očekával, že uvidíš.
R4:
Že bys rád rozluštil tu záhadu, kterou skrývají ty studené oči?
R6:
Jejich složené tváře jsou v papíru na podlaze.
R2:
Je cítit chlad rozmlácených flašek.
R6:
Jste příliš staří?
R5:
Je příliš pozdě?
R4:
Ptáte se otců, kdy to všechno skončí?
R6:
S cihlou ve svém klobouku necítíš váhu svého břemene.
R2:
Představení musí pokračovat.
Všichni: Jsou prasata, psi a ovce. R1,R2: Prase ví vše, avšak nesmí dát najevo, že ví, že ovce nechápou a psi chápou. R3,R4: Psi mají strach, aby prase neudělalo ovci psem, protože praseti to nic neudělá. R5,R6: Ovce jste vy, vy kývete. R1:
Autoři nekývou, protože prasatům to nic neudělá.
R3:
Vy jste řetězec lidí, kteří nepochopili základní význam věci.
R1:
Renomovaní umělci jsou lidé, kteří dokázali vytvořit nejdelší řetězec lidí, kteří tento význam nepochopili.
R1,R3: Vymažte autory z řetězce. R2:
Jsme tak šťastni, že se to nedá ani vyjádřit.
R4:
Je to pekelný start.
R5:
Řekli jsme ti už jméno této hry, člověče?
R6:
Říkáme jí jízda v pohřebním autě.
R1:
Lépe si zamaskuj tvář, v tvém oblíbeném přestrojení se svislými koutky úst a koulením slepých očí, s tvým prázdným úsměvem a hladovým srdcem.
R3:
Je pro vás hrozná představa, když si myslíte, že jsem tady. A já jsem moc potěšen, že vám v tom udělám jasno, že tu totiž vůbec nejsem.
[Recitátoři tančí za zvuků ztroskotávající lodi. Míjejí se s Trosečníky, kteří právě ztroskotávají. Mohutná úvodní pantomima. Po ní všichni Trosečníci zůstávají ležet na zemi.] H:
[zvedne hlavu] Kde to.. Co to.. Kde je naše loď? [uvidí ostatní] Proboha! Jsou mrtví? Člověk je tak nějak roztřesenej... Taková hrůza... A jaká to byla nádherná loď. Úžasnej parnik. Takovejch lidí, co tam zůstalo. A taková krásná cesta. Sluníčko svítilo, voda v bazénech byla prohřátá paprsky odpoledního sluníčka. Sluníčko svítilo... Co to všechno mělo za smysl? A najednou taková vichřice. Z ničehož nic, blesky, rachot hromů, kapitán vůbec netušil, co se to děje. Ve chvíli se celá loď zmítala v proudech vody. Lidé začali padat přes palubu. Najednou blesk praštil do komína, nebo co... Paluby začaly hořet. Přes tři tisíce pasažérů, každý někam jel. Každého někdo čekal. Marnost. [pauza] Jenom v kajutách bylo trochu zima. A vidíte, už není. Stačila jediná bouřka a zbylo z ní jenom pár prken. Taková hrůza... Ani nevím, jak jsem se sem dostal. Najednou mě něco praštilo do hlavy, zachytil jsem se ještě kusu dřeva. Pak už jen křik lidí strhávaných mořským živlem pod hladinu. Praskot lámajícího se kýlu. Záchranné čluny byly vyrvány námořníkům z rukou v momentě, kdy byly odvazovány a ihned se ztratily z dohledu. Celá loď zmizela v temnotě. Na hladině zůstalo jen pár zoufale se zmítajícících cestujících. Hrůza. [pauza] Hrůza. Kde to vůbec jsme? Občas nějaká louka, les... A co tady ten kopec? [vyleze na štafle] Bože, ostrov. [sleze dolů] Vlastně jsem s tím počítal, sám na pustém ostrově. Jenom naztrácet hlavu. [odejde, menší pauza]
L:
[probere se] Jé, tady je mokro. Kde to mám? [nalezne svou brašnu, rozhlíží se po ostatních, začne s resuscitací, trosečníky se podaří probudit. Pantomima - probírání se, výkřiky, všichni mluví najednou ]
U:
Co se děje?
R:
[alkoholicky] Nechte mě... Éééé...
Z:
Kde to jsme?
V:
[vyleze na štafle] Tak, a jsme v prdeli.
D:
Moje záda.
R:
Nechte mě... Éééé... [vstane, chce se napít] Moje játra. Lahev je avšak prázná od rumu.
L:
Jste všichni v pořádku? Neschází vám nic?
D:
Všechno.
R:
Rum.
U:
Co se vůbec stalo?
[pauza, rozhlížení se kolem sebe, dolehnutí tragédie] L:
Doufejme, že o nás vědí. Musíme se dostat k civilizaci.
Z:
Myslíte si, že jsme na ostrově?
L:
Ano, je to dost pravděpodobné. V této oblasti Tichého oceánu je mnoho korálových útesů. Většina lodí se těmto oblastem raději vyhýbá.
V:
Tak proč jsme se jim nevyhnuli?
[pauza, bezradné bloumání po ostrově] U:
Měli bychom se podívat po zbytcích lodi.
L:
Velmi správný nápad.
H:
[vrací se] Jste živí? Už jsem si myslel, že jsem tu dočista sám.
L:
Nejste zraněn?
H:
Ne, děkuji. A vy?
Z:
Co je tam, odkud jste přišel?
H:
Je to opravdu ostrov, přátelé.
V:
Jak velkej?
H:
[ukazuje rukama] Asi tak... ne, větší. Koneckonců, můžete se přesvědčit. Osamělý, pustý, uprostřed široširých vod, kolem ani živáčka... jen plovoucí trosky, mlsně kroužící supi... rozprostírající se závoje smrti..., stísněnost pocitů, osamění, pud sebezáchovy pudí [zasněně] šeří se, vánek věje, zaznívá křik racka, a v dáli, v dáli za obzorem se pomalu šine tramvaj. Stařičká a vrzající. Pomalu jede tou tmou...
D:
Ale po vodě přeci tramvaj nejezdí!
H:
No vidíte, to je právě na ní to zvláštní.
L:
Ukažte mi svou hlavu... [prohlíží H:]
U:
Vaše starosti bych chtěl mít.
D:
[po chvíli] Ale my tady umřeme hlady! [hystericky šílí]
H:
Snad se z naší lodi něco zachránilo. Nemusíme hned myslet na nejhorší.
U:
[prohlíží si trosky lodi, vyňá tužku zezaucha, nalezne velký sešit a
začne psát] Já bych to sepsal pro pořádek. Ať máme přehled. Ukažte, co u sebe máte. V:
[odmítavé gesto]
L:
Lékařskou brašnu se standartním vybavením.
Z:
To máme štěstí.
L:
Těsně před tím, než se loď začala naklánět, jsem ji vzal k sobě.
H:
Člověk by měl počítat se vším. Máte můj obdiv.
U:
Počkejte ještě. Napřed sepíšeme to, co máme všichni dohromady a pak to, co zachránil každý zvlášť.
V:
[ironicky:] Jedno moře pomlčka slané. Počet kusů - jedno. Ale stačí. Kde pomlčka všude. Máte to?
U:
[naštvaně] Jo.
V:
Ostrov pomlčka hliněný. Počet kusů - jeden. Zvláštní znamení - má kopec. Kde - jenom tady.
U:
[urazí se, zlý pohled]
V:
[mávne rukou, odejde]
Z:
[prohlíží si hlínu, mne ji a voní k ní] Pěkná půda. Úrodná. Jestli budeme mít co zasít, hlady nezemřeme. Matka Země se o nás postará.
H:
Jedna truhlička pomlčka dřevěná. Počet kusů - jedna. Obsah - samý papíry.
U:
Člověče, dejte to sem! [prohrabuje se v ní a vrní] Vraťme se k inventarizaci.
R:
[vyčenichá soudek] Jeden soudek s rumem. [dopije] Pomlčka prázdný. Moje játra. Čili jeden soudek s rumem bez rumu.
H:
Jedna bedna, obsah - konzervy, ale moc ne. Jedna.
[pauza] D:
Máte někdo otvírák?
U:
Otvírák není v inventáři.
D:
Tak přece jenom umřeme.
V:
[přichází, pomlaskává, olizuje kost] Ale neumřem. To jdu takhle po pobřeží, hodím kámen, racek leží.
H:
A kde ho máte?
V:
No sněd jsem ho.
[všichni jsou rozčarováni,když najednou začne pípat vysílačka] Z:
Vysílačka, jsme zachráněni! [všeobecná radost]
H:
Nádhernej zvuk, jež nás spojuje s civilizací. Dílo lidského umu a technické erudice. Den ze dne zkracuje vzdálenosti mezi kontinenty. Jak nádherná óda pro zoufalé ucho. Spásonosný zvuk. Ale drobet nepříjemnej.
D:
Vypněte to někdo.
R:
[vezme vysílačku a vrhne ji do moře]
U:
Člověče, vy jste zničil vysílačku! [všichni roztrpčení] Tak přece jenom umřem. [posedají a polehají po ostrově, R: otevírá konzervu]
H:
[po chvíli] Co myslíte, jak dlouho vydrží člověk bez vody?
D:
Víte, co ještě mám? Žízeň.
V:
Jak jsem jed toho racka, no tak tam tekla voda.
H, Z, D: Kde?! [ženou se pryč] L:
Tak takhle to nejde. Vždyť se chovají jako zvířata. Bezprostřední ohrožení života už nehrozí.
U:
Chtělo by to nějaký řád.
V:
Myslím že je nejvyšší čas.
U:
Tohle by nikam nevedlo.
[pauza] V:
Co když jsou tu kanibalové. Zaútočí na nás a všechny nás sežerou.
U:
No právě, proto by to chtělo nějakou organizaci. Abychom se mohli třeba bránit, nebo tak nějak...
V:
Nebo i zaútočit.
U:
Vždyť to říkám. Pořádek. Taky spousta dalšího nebezpečí na nás číhá. Dravá zvěř, hadi. Kromě toho budeme mít určitě problémy s jídlem.
V:
A budeme mít žízeň.
R:
No právě.
U:
Kolik nás vlastně je?
V:
Sedm... To je poměrně moc.
L:
Klid, pánové. Máte zajisté pravdu. Je třeba zachovat si naději na přežití. Cesta je jednoduchá. Jen žádnou paniku.
H, Z, D: [přicházejí] H:
Tý vody tam fakt moc nebylo. Vlastně žádná. Ale zato tam byl šroubovák. Podejte sem tu konzervu. A kde je vůbec konzerva?
R:
[ohlédne se, je vidět, že je postříkaný od obsahu konzervy, provinile podává prázdnou plechovku H:]
U:
Víte, co jste provedl? Okradl jste nás. Možná o poslední sousto.
V:
Já vás zabiju!
L:
Tak dost, přátelé.
U:
To co provedl tady kolega, tak to je... ééé... jak se vlastně jmenujete...
R:
Já?... Robert.
U:
...tak to je opravdu hnusný.
V:
Co kdyby to udělal každej?
U:
Tolik konzerv nemáme.
V:
Je nás moc. Já to říkám pořád. Je nás moc.
H:
Ještě se začněte hádat. Vždyť nám tu klidně může být hezky. Daleko od společnosti s jejími neduhy, žádný smog, tropické klima. Můžeme začít úplně znova. Kdo má takovou šanci? Mnoho lidí po tom marně touží.... chtějí se navrátit k přírodě, žít čistě, zdravě, harmonicky, bez intrik. Nemít žádné postranní úmysly.... Znovu jsme se narodili. Uděláme tečku za svou minulostí...
V:
[ušklíbne se] Svatá ty prostoto.
Z:
Vždyť se tu uživit můžeme. Stačí kus poctivý práce. Určitě tu něco poroste. Když se dáme hned do práce...
V:
[chytí se za hlavu] Rány boží.
D:
Já si stejně myslím, že nemáme moc velkou naději...
U:
Ale musíme něco dělat, takhle se nehneme z místa. Co vy na to, doktore?
L:
Naším největším nepřítelem je živelnost. Sami vidíte, že pobíhání po ostrově nic nevyřeší. Abychom mohli přežít, musíme zajistit tři věci. Pitnou vodu, přísun potravy a střechu nad hlavou. Nevíme, kde jsme, může se tu vyskytovat mnoho nebezpečné zvěře. Možná i nepřátelští domorodci. Bylo by nanejvýš žádoucí mít oči otevřené, držet hlídky a podobně. Protože to je příliš mnoho problémů najednou, musíme si rozdělit úlohy. Nesmíme zapomínat, že máme mezi sebou i dámy. Je třeba se o ně postarat.
U:
Konečně rozumný slovo.
V:
Tak.
L:
Kdo z vás se tedy bude starat o naši bezpečnost? Pánové?
V:
Ale Robert to být nemůže.
Z:
Ani vy. [míněn H:] Vy jste zraněný. [výmluvné poklepání na hlavu]
U:
Dobrá. Takže to zbývá na nás.
V:
Budiž. Já jsem Vincent. [podává ruku U:]
U:
Já jsem Urban.
V:
[potichu] Je nás moc...
[U:,V: zůstávají mimo scénu] L:
Je tu množství ovoce. Na protějším svahu roste kukuřice, mohli bychom ji zušlechtit.
Z:
Nejen kukuřice. Taky planý obilí. Zkusíme to. Jsme v tropech, úroda bude každý čtvrtrok. Vždycky jsem chtěla zkusit upéct si chleba.
L:
Výborně. Ještě by se mohlo zkusit něco ulovit.
R:
Ale nemáme čim.
H:
Budeme sklepávat lenochody ze stromů.
D:
Umím upéct lenochoda na víně.
R:
Co... Víno?
Z:
Roste tu i plané víno.
R:
[zklamaně] Aha.
L:
Doufám, že najdeme bambusové kmeny. Dají se z nich udělat oštěpy.
H:
Víte co mám nejradši? Já strašně rád rybařím. To si tak sednu k rybníku. Kolikrát už nemohu dospat. Ranní rosa, probouzející se slunce, rozezpívávající se ptáci, příroda vstává. Hladina přímo vře rybami. Nahodím, posadím se a relaxuji. Inhaluji tu atmosféru kolem sebe, nasávám bezstarostnost a vydechuji nahromaděné problémy. Po chvíli se cítím úplně v jiném světě. Nirvána. Někdy i rybu chytím. Je to taková prémie. Ale o ty ryby vůbec nejde.
D:
Nám by o ty ryby celkem i šlo. Představte si takového pstruha na másle.
L:
Vidíte, můžeme se mít dobře. Stačí jen chtít. A teď se dáme do té chalupy.
[opona padá]
PÍSEŇ - Budovatelská
RECITACE - PSI [před oponou] R6:
Proč jsou věci takové, jaké jen věci jsou?
R3:
Kde je pravda a kde pleš?
R1:
Je kdosi v mé hlavě a nejsem to já.
R2:
Neznáte snad někoho, kdo zná své neznámé já? Já ne.
R4:
Psi by měli vědět, nebo alespoň tušit. Mělo by jim být dobře ve stávajícím uspořádání a měli by být rádi, že jsou psi.
všichni: Bojí se ovcí, aby ovce nestanuly na postu psím. R5:
Němý pohled v očích a ochotný úsměv. Je třeba mrkat dozadu přes rameno.
R2:
Dobře znáš, že to půjde hůř a hůř, čím budeš starší.
R6:
Prasata mají opratě od psů.
R4:
Prasata mají strach, aby měla sama co jíst.
R1:
Sehnat jídlo není lehké.
R5:
Psi mají také strach, aby měli co jíst, proto mají strach, aby prasata měla co jíst.
R4:
Psi jsou vlastně živitely prasat, avšak ve skutečnosti jsou prasata chlebodárci psů.
R3:
Proč jsme právě tací, jací právě jsme?
R1:
A kdo vlastně jsme?
R3:
A jsme?
R6:
Ze všech zvířat nejvíce pes psa nenávidí.
R4:
Pes je psovi psem.
R2:
Prasata z psů strach nemají, protože každý pes je nahraditelný ovcí.
R5:
Psi to vědí, nedávají to najevo a mají z toho strach.
všichni: Právě proto jsou psi. [otvírá se opona, na scéně dvě trosečnické chalupy] U:
Pojďte se všichni podívat.
H:
To je nádhera. Jak pilní mravenečkové snášejí jehličky, klacíčky a kamínky k jehličkám, klacíčkům a kamínkům, tak i my větve k větvím, kameny ke kamenům a všechno hlínou spojili v jedno obrovské dílo. Nadšení, píle a spousta dřiny, to je to, co je zároukou budoucích úspěchů. Dnes na nás neprší, zítra si rozvítíme lampu a pozítří napneme plachty naší překrásné lodi.
V:
A za týden zase ztroskotáme.
R:
[valí kámen a loudí] Pojďte, ještě hospodu.
[všeobecné veselí, poplácávání si po zádech...] L:
Znamenitá práce přátelé. Myslím, že se stáváme opět lidmi. Pojď, Deniso. [odejde s D: do své chalupy]
Z:
Na to, že jsme nikdy nic takového nedělali, to není nejhorší.
U:
Neusínejme na vavřínech.
V:
Stejně to spadne.
H:
Ale ne, nebuďte pesimista, Vincente.
R:
Nejlepší bylo, jak Hugovi spadnul na nohu ten balvan. To jsem se nasmál.
H:
Už to nebolí.
Z:
Taková legrace to nebyla. Nebýt pana doktora...
U:
No, měli byste si ho víc vážit. Všem nám zachránil život.
[pauza] Z:
Ještě by to chtělo nějaký rohože na zem. Neumíte někdo rohože?
H:
Já ne.
Z:
Ani tesař nikdo nejste? Chtělo by to aspoň stůl.
H:
Já ne. Já vlastně nic neumím. Já umím jen předstírat. Ale zato předstírám většinu lidských profesí. A lidských vlastností. A živí mě to.
Z:
Ty jsi herec?
V:
No nazdar. Verbež.
H:
Ano, stvárnil jsem v minulosti hezkou řádku rolí. Nějak jsem uvykl tomu životu ve světle reflektorů, vyčpělosti divadelních kostýmů, laciným pozlátkům a nezapomenutelné vůni divadelních šaten. A otvírá se opona... V hledišti tisíce a tísíce diváků hltajících každé vaše gesto, nenasytných konzumentů lidských příběhů a tragédií. V zákulisí tisíce a tisíce nadanějších, kteří čekají na vaši sebemenší chybu. A chyby se kupí. Musíte hledat obecenstvo, které vás nezná, i to je stále těžší. A tak jezdíte mezi městy, od štace ke štaci, bydlíte víc ve vlaku, ... nebo na lodi... Až nemilosrdná ruka osudu vrhne vás na místo, na němž není vyčpělosti divadelních
kostýmů, a není laciných pozlátek a není nezapomenutelné vůně... V:
Kuš.
H:
A čím jste vy, Vincente?
V:
[po chvíli váhání] Kaskadér.
H:
Tak to máme k sobě blízko. [podává V: ruku]
V:
Pozdrav pámbu. [vyhne se objetí H:]
[pauza] H:
Měli bychom se lépe poznat.
R:
Myslíte?
H:
Ano, každý řekneme o sobě pár slov. Tak třeba já...
U:
Vy už ne. Vás už známe.
Z:
Tak vy. Čím jste byl, než...
U:
Vedoucí obchodního úseku.
R:
Takže ouřada.
U:
[urazí se]
Z:
A co jste teda vlastně dělal?
U:
[důležitě] Měl jsem pod sebou šest lidí. U mě v kanceláři byl vždycky pořádek. Šéf byl na mne pyšný.
Z:
To je zajímavé zaměstnání. To musí být strašná zodpovědnost. To já bych nesvedla. Já jsem jen na takovou obyčejnou práci. A mám ráda přírodu. Ta krása, když zrajou klasy.
R:
Já furt vidím toho Huga, s tou haxnou pod šutrem. Ježiš, ten řval.
H:
To vůbec nebyla legrace.
R:
Jako tehdá starej Kalous ze šestky. Když na něj spadly kusy z ekonoru. Ten řval zrovna jako ty. A s ním celá fabrika. [směje se]
Z:
Roberte, přestaň.
R:
Pak nemoh chodit půl roku. [směje se]
V:
Idiot... [mávne rukou a odejde]
R:
Nohu měl jak konev. [směje se]
Z:
Vzpamatuj se.
H:
Že se nestydíš. Radost z lidského utrpení.
R:
Von nás pak honil po dílně. [směje se] Jenže s tou nohou nikoho nechytil.
[všichni se snaží utišit R:, když zjistí, že to nelze, odejdou] R:
[chvíli se ještě směje, ztichne a po delší pauze začne předvádět pštrosa]
V:
[vyleze na kopec pozoruje dění]
H:
[přibližuje se k R: zezadu, pak mu poklepe na rameno] Prosím tě, můžeš mi vysvětlit...
R:
[otočí se, povalí H:] Co to... To jsi ty? Co tu děláš, překazil's mi lov.
H:
Nevykládej že si tu lovil. [vstane]
R:
A co myslíš, že jsem dělal? Předváděl jsem tady chtivou pštrosici, za
chvíli by tu bylo pštrosů... Jenomže si přišel ty. [směje se] H:
Jo, a kde by se tu vzali pštrosi? [směje se]
R:
Co to?
Z:
[projde scénou a seje]
H:
Radši budeme chytat ryby. [nahodí háček] Já strašně rád rybařím. To si tak sednu k rybníku. Kolikrát už nemohu dospat. Ranní rosa, probouzející se slunce, rozezpívávající se ptáci, příroda vstává. Hladina přímo vře rybami. Nahodím, posadím se a relaxuji. Inhaluji tu atmosféru kolem sebe, nasávám bezstarostnost a vydechuji nahromaděné problémy. Po chvíli se cítím úplně v jiném světě. Nirvána. Někdy i rybu chytím. Je to taková prémie. Ale o ty ryby vůbec nejde. [zabere ryba]
R:
Hele, bere.
H:
[vytáhne rybu] To je kus. To už se mi dlouho nestalo. To je paráda.
Z:
[prochází scénou a seje]
R:
Hele, Zito, máme rybu.
V:
[odejde a po chvíli se vrátí s L:]
L:
Jste pašáci. Budeme mít slavnostní večeři. Ukažte, Denisa ji připraví. Ještě bychom se mohli podívat po nějakém dalším zvířeti.
V:
[vezme rybu a odejde do chalupy]
H:
Dneska máme štěstí, určitě něco chytnem. Pojď, Roberte. [odejde s R:]
L:
[k Z:] Tak co zrno? Myslíte, že se ujme?
Z:
Doufám, že ano, pane doktore.
L:
To rád slyším. Jen tak dál.
Z:
[odchází a seje]
L:
[spokojeně odchází]
[přede všemi proběhne PEPA. H:, R: honí zvíře. Zmatek] H:,R:
Viděli jste to? Za tim! Co je to? Chyťte to! Sníme to!
PÍSEŇ - Velryba se skořicí [občas během první písně H:,R: honí PEPA, během druhé nikoliv] [na konci písně se PEPA zastaví pod štaflemi] V:
Tak pojď, PEPA. [vezme PEPA]
[H:,R: přicházejí schvácení, zničení] H:
Chytil jste to?
R:
Ne.
H:
Naposledy to proběhlo pod kopcem. [k V] Ani vy jste to neviděl? Takový huňatý, špinavý a na břiše to mělo něco napsaný.
V:
No to bylo PEPA. Ale to bylo moje PEPA, to mi nesmí nikdo vzít.
H:,R:
Tak to bylo Zitino PEPA.
H:
A co je to vlastně PEPA? Krysa nebo pes?
V:
Ne, to je PEPA.
R:
Aha.
H:
A kde jste k tomu přišel?
V:
Potkala jsem to v moři.
H:
Vždyť krysy neplavou.
V:
Ale to není krysa, to je PEPA.
R:
A jo, vždyť je to vaše PEPA.
H:
A co s tím PEPA budete dělat?
V:
Bude to naše hlídací PEPA. Půjde z toho strach.
H:
Vždyť je to roztomilý.
V:
Co ty víš o PEPA? PEPA mě zrovna před chvílí kouslo do prstu.
U:
[přichází s Z:,D:] Co je to tady? Pojďte mi pomoct. Musíme najít ostré kameny do oštěpů. Budeme vyrábět s Vincentem zbraně. Půjdeme v rojnici. [na Z:, D:] Vy půjdete tudy. [na H:,R:] A vy, pánové, tudy. A sejdeme se zde.
[Z:,D:,H:,R: odejdou] U:
[posadí se. k V:] To máme dnes hezky.
V:
Hm.
U:
Ještě, že je tu pořád léto.
V:
Mě se nezdá.
U:
Jak to, vždyť je tu pořád horko.
V:
Aha.
[pauza] U:
Mělo by zapršet, jinak se nic neurodí.
V:
Stejně se nic neurodí.
U:
Proč myslíte?
V:
Tak.
[pauza] U:
Všiml jste si včera, jak jsme byli v Urbanově zátoce, jak.... [zarazí se]
V:
Co? V čí zátoce?
U:
Vlastně nic.
V:
Všim.
[pauza] V:
Už by měli bejt zpátky.
U:
No, už jsou tam hezky dlouho.
PÍSEŇ - Pochod pumprďlíků + TANEC [během písně U:, V: stále vedou dialog - potichu, ke konci odejdou]
RECITACE - STROJ [učení rozbíhajících se strojů, siréna, recitátoři kromě R2 tvoří stroj]
R2:
Pozor, kulturní vložka.
[hukot stroje postupně přechází v hudbu] R1:
[do hlásné trouby] Prosíme pana Huláka, aby se dostavil do kanceláře.
R2:
Vítej synku, vítej v této mašinérii. Kde jsi byl tak dlouho? To je v pořádku. My víme, kde jsi byl. Fuzzy regulátory aplikované pro kontrolu a řízení technologických procesů ve velkosériové výrobě dvojtečka.
celý stroj:
Přehřívám se, přehřívám. Jsem trošku přehřátý. Jsem trošku přihřátý.
R3:
Zastavte výrobu homosexuálních strojů.
R2:
Chladící kapalina je - trošku - z padesáti procent ekologicky závadná. Stroj pracuje rychleji a rychleji, neboť je poplatný své době. Stroj nejí, nespí, nežije.
R3:
Proto to není ovce.
R2:
Stop.
[koncová siréna, dechovka, stroj odjíždí, hlásná trouba R1 zůstává] R1:
Prosíme zaměstnanci z pracovní skupiny 47, aby východem 65 se dostavili do bloku 13, kde bude dílenská porada pracovní skupiny 59. Zároveň prosíme zaměstnanci pracovní skupiny 212 na bloku D, aby se dostavili ke stříhání ke dveřím 250 haly 6. Rukavice a solvína se fasuje ve výdejně materiálu. Do kantíny přivezli čerstvý chléb. Prosíme, používejte všechny všíchni ochranné pomůcky. Výkup vlny se provádí v hlavním koridoru severního traktu objektu 4. Všechny ochranné pomůcky odevzdejte na vrátnici. Všechny vyčištěné myšlenky si vyzvedněte na vrátnici. Přejeme vám příjemný zbytek dne a zítra opět nashledanou. [odtančí]
R2:
[přijde, píchne si v píchačkách, dramatická pauza] A vrátnicí se valí vlna za vlnou. [pozpátku odejde, cestou opět píchne]
[recitátorka proběhne s nápisem 'Po třech letech']
PÍSEŇ - Utíkej [vše se odehrává, jako před třemi lety, R,H,Z jsou vystrašení, V,U přísnější a ostražitější] R:
[vejde, začne předvádět pštrosa]
V:
[přijde a pozoruje přísně dění, je ozbrojen nožem]
H:
[přibližuje se k R: zezadu, pak mu poklepe na rameno] Prosím tě, můžeš mi vysvětlit...
R:
[otočí se, povalí H:] Co to... To jsi ty? Co tu děláš, překazil's mi lov.
H:
Nevykládej že si tu lovil. [vstane]
R:
A co myslíš, že jsem dělal? Předváděl jsem tady chtivou pštrosici, za
chvíli by tu bylo pštrosů... Jenomže si přišel ty. H:
Jo, a kde by se tu vzali pštrosi?
R:
Co to?
Z:
[projde scénou a seje]
H:
Radši budeme chytat ryby. [nahodí háček] Já strašně rád rybařím. To si tak sednu k rybníku. Kolikrát už
nemohu dospat. Ranní rosa, probouzející se slunce, rozezpívávající se ptáci, příroda vstává. Hladina přímo vře rybami. Nahodím, posadím se a relaxuji. Inhaluji tu atmosféru kolem sebe, nasávám bezstarostnost a vydechuji nahromaděné problémy. Po chvíli se cítím úplně v jiném světě. Nirvána. Někdy i rybu chytím. Je to taková prémie. Ale o ty ryby vůbec nejde. [zabere ryba] R:
Hele, bere.
H:
[vytáhne rybu] To je kus. To už se mi dlouho nestalo. To je paráda.
Z:
[prochází scénou a seje]
R:
Pane Vincente, máme rybu.
V:
[vezme rybu] Jste pašáci. Pan doktor bude mít radost. Ukažte, Denisa ji připraví. Ještě bychom se mohli podívat po nějakém dalším zvířeti.
U:
[běží] Loď! Loď přirazila k severnímu pobřeží. [mluví tiše k V]
V:
[k U] Jdu pro doktora. [odejde]
Č:
[vejde na scénu včínském] Do-brý-den. Jsem kapi-tán Bum-Čen-da.
R:
[údiv] Vy jste tu s lodí?
Č:
A vy jste kdo?
H:
Zachráněni! Odvezete nás!
Č:
Kam? Čim?
R:
Proč?
H:
Ale rychle, já už to tu dlouho nevydržím.
R:
Kdo to je a vo co mu jde?
Z:
Já se ho zeptám. Kto was... být ty? Jak si dostat se ty sem? My tu osadníks.
Č:
Bing, bang, beng.
[L:,V:,D: přicházejí, L:, U: a V: zůstávají opodál a o něčem se potichu domlouvají] R:
Já mu nerozumím ani slovo, kurva.
Č:
Kur-va? Kde?
Z:
Hele, von andrstent.
H:
Ale jak čemu. Beszél magyarul? Tud magyarul?
Č:
Něpanimaju.
H:
Ty ne maď-ar?
Č:
Ja Čen-da.
D:
My by chtéli moc... like home!
Č:
Brum, brum?
H:
Moment. Kde ty mít vor, he?
Č:
Maj vor byt tam, čum!
R:
Volové, von tam má loď.
Z:
Ty mít v vor klec? Rozumíš,takový to, abys byl tam a ne ven. Vě-žen-ní
Č:
Ba-sa? Ja! Ma-la ba-sa?
R:
Pi-va?
Č:
Nou! La-pák.
Z:
For PE-PA?
Č:
Brm, brm.
Z:
Tak, můžem jet.
Č:
Dámy und držentlmens. Za five minutes můj málenkij šip odplout k maj velkyj vor-Džunka.
R:
Jaká žumpa?
Č:
Maj vor is Džun-ka. Žumpa mít tam tóže. [odejde, V: odejde za ním]
Z:
Pojďte se zrychle zbalit.
[R:,Z:,D: shon] H:
Bože, ani tomu nemohu uvěřit. Přišlo to tak náhle. Čtyři roky na tuto chvíli čekáme. A teď, když je tu, je mi, tak nějak.... Přirostlo mi to tu k srdci. Ta kouzelná krajina. Všude hojnost. Čtyři roky jsme tu pilně pracovali. Pravda, naše předsevzetí o vytvoření ideální společnosti se příliš nenaplnila.
[všichni se postupně shromažďují před chalupami s uzlíčky] U:
Tak už ses vyplakal?
H:
Víte, pane Urban. Já jsem tak šťastnej. Že jedeme domů. Že jsme se tu měli dobře.
U:
Vy se asi moc těšíte domů, že?
R:
Pojďte už.
Z:
Kde je ten Číňan s tou lodí?
V:
[navrátí se do naprostého ticha, na rukou zakrvácené rukavice] Odjel.
H:
Vždyť tamhle je ta jeho loď.
V:
[nekompromisně] Už odjel. [odhodí rukavice, R: je sebere a hodí do popelnice]
[všichni potichu odejdou]
Přestávka
II. Jednání RECITACE - ZAŽIVA II [diktátor - R1, ostatní recitátoři tvoří sbor] R1: Mám pro vás samé špatné zprávy, Šéf není v pořádku, zůstal v hotelu Poslali s námi zástupce a my přicházíme odhalit na čí straně skutečně stojíte. Nabízíme vám radostný život. Staňte se součástí našeho soukolí. Jsme boží mlýny.
Víte co je strach? - obraťte se na nás. Kdo z vás ho nemá? Vy? Znáte strach? - svěřte se nám. Vyřešíme všechny vaše problémy. Zařídíme vám šťastný život. My sami vám budeme zárukou. Nebuďte odkázáni sami na sebe. Sedíte bezradně u telefonu, chcete nám zavolat? Hej, vy! Chcete nám pomoci valit kámen naší zodpovědnosti? Ne všichni jsou schopni pochopit velikost našich myšlenek. Je třeba s důsledným důrazem uvést zbloudilé ovce na správnou cestu. Jsou dnes v divadle nějací podezřelí? Postavte je ke zdi. Je tu někdo, kdo se mi nechce podívat přímo do očí? Postavte ho ke zdi. Proč ty vypadáš jak žid - nejsi náhodou negr? Kdo sem shromáždil všechnu tu lůzu? Kdyby bylo po mém, dám je všechny postřílet. sbor:
Trvalo to dlouho, než se objevil Ten, kdo nám dal všechny jednoduché odpovědi na naše složité otázky. Jsme ochotni pro něj udělat vše.
R1:
Vyžaduji jen přísné nadšení.
[recitátorka proběhne s nápisem 'Po třech letech'] [přicházejí Z:,U:] U:
Podívej, Zito, nech si to už konečně vysvětlit. Já vím, že se ti může zdát, že v zátoce vidíš něco, co by vzdáleně mohlo připomínat loď. Ale na to zapomeň. Ten Číňan, co tu byl, a co tu dělal rozruch v tom smyslu, že by nás moh' na té lodi odvézt, už dávno odjel... Ani se nerozloučil.
Z:
Ta loď tam je. Přece mám oči.
U:
Já nevím, jak bych ti to ještě... Ty nesmíš věřit tomu, co vidíš. Zkus si namluvit, že tě jenom tak klame zrak. Představ si, je nás tu šest, co žádnou loď nevidíme. A ty jsi sama, co tvrdíš, že tam ta loď je. Myslíš si, že je možný, aby se všech šest lidí pletlo? Je nanejvýš pravděpodobné, že se pleteš ty. Je to tvoje... utkvělá představa, jak říkal náš pan doktor.
Z:
Mě názor většiny nezajímá. Vidím, co vidím. A nevím, proč bych si měla něco namlouvat.
U:
Aby se ti líp žilo, copak to nechápeš? Proč si myslíš, že dostáváme menší příděly?
Z:
Už dlouho jsme neulovili nic pořádnýho. Musíme šetřit.
U:
Blbost! Náš pan doktor má zásob dost. Kdybys ho líp poslouchala, když vždycky mluví před společnou večeří.
Z:
Ale já ho ráda poslouchám. Náš pan doktor má takovej moudrej hlas.
U:
Tak ho zkus taky někdy vnímat. Jak mluví o tom, že musíme táhnout všichni za jeden provaz. Že nesvornost se nevyplácí. Že musíme všichni tvořit harmonickej celek. A že v naší situaci můžou neshody mezi námi vést jedině k smrti hladem. Na koho si myslíš, že tím naráží? Každej už se umoudřil, jen ty vedeš pořád svou. Vsadím se, že až dostaneš rozum, uvidíš, že tak kritický to s našema přídělama není... Ber ohled taky na ostatní. Myslíš si, že je jim příjemný, když jim náš pan doktor pořád mluví do duše?... Podívej se na Vincenta. Je poslední dobou nějaký zadumaný. A myslím si, že zadumaný Vincent - to rozhodně nevěští nic dobrýho.
[pauza] Z:
A co bych teda měla dělat?
U:
Tak za prvý: podívej se támhle... Do zátoky. Co tam vidíš?
Z:
Je tam...
U:
Co?
Z:
... Nic, jen voda.
U:
Správně, tak se mi líbíš. A za druhý: myslím, že by ti pomohlo, kdybys prokázala našemu panu doktorovi malou službičku.
Z:
Ale já s ním... Vždyť má Denisu.
U:
Ne, tak jsem to nemyslel. Mohla bys mu ale poskytnout takovou malou informaci. Už jsem ti říkal o zasmušilém Vincentovi. Toho si může všimnout každý. Ne každý si ale všimne toho, že největší starost má o něj právě Denisa. Ráda mu rozhání chmury. Viděl jsem to.
Z:
To mám jít za naším panem doktorem a říct mu, že Denisa a Vincent...
U:
Samozřejmě nějak chytře. Nášemu panu doktorovi stačí jenom naznačit. Domyslí si, co mu neřekneš. Vidí nám všem do duše.
[přicházejí H:,R:] H:
Prosím vás, pomozte mi někdo vysvětlit tady Robertovi, co to znamená být optimista.
R:
Von [H:] si ze mě pořád dělá srandu.
U:
Co se děje?
R:
Pořád, že jsem alpinista.
H:
Optimista, Roberte. To je rozdíl.
R:
Vždyť je to jedno. Alpinista jako optimista.
H:
Optimista vidí všechno hezky a růžově. Optimistou je například... třeba...
Z:
Tady na ostrově žádnej optimista není.
H:
Ale no tak. Oproti tomu pesimista... No, je to s tebou těžký.
R:
Ale já vim. Pesimismus, to je ten švajneraj, co se dává kytkám, aby víc rostly.
H:
Samá voda, Roberte.
R:
Tak to je něco, co se žere.
H:
Pořád vedle. Pesimismus je opakem optimismu.
R:
Heleď Hugo, nech si to, jo.
H:
Učit někoho něco, to je jako hrát divadlo. To samé nevděčné poslání. Každá lidská činnost zanechává za sebou výsledek. Zasadíš strom - sklidíš plody. Vyrábíš v továrně šroubky? - Můžeš si na ně sáhnout. Jsi architekt? Zbydou po tobě domy, lidem se mohou líbit, někdo v nich dokonce musí i bydlet, a tak podobně... Jsi-li učitel
či herec, co po tobě ale zbyde? Nemáš žádnou satisfakci... R:
Co nemám? Nezačínej s tím zase.
U:
Roberte, mohu se vám něco oznámit?
R:
Klidně.
U:
Vy jste úplně blbý.
R:
[zarazí se a vyhrůžně hledí na U:]
U:
[opatrně ustupuje]
[Z:,H: uklidňují U: a R:, hádka, chaos. vstupuje V:, všichni zmlknou] V:
Co se to tu děje? [k U:] Nějak se vám to vymklo, pane kolego. Nezapomínejte, že jsme zodpovědni za bezpečnost všech osadníků. Z toho nebude mít náš pan doktor moc velkou radost.
[Z:,H:, R: se rozejdou] U:
Myslím ale, že byste neměl teď příliš našeho pana doktora vyrušovat a obtěžovat ho nějakými podružnými záležitostmi.
V:
Myslíte?
U:
Má asi spoustu práce.
V:
To má.
U:
Co vůbec teď dělá náš pan doktor?
V:
Přemýšlí.
U:
Aha. Náš pan doktor... [pauza] Věříte v Boha?
V:
Vy jste věřící?
U:
Vy nevěříte?
V:
Ale jó, jak komu a jak čemu.
U:
A čemu věříte, smím-li se zeptat?
V:
No spíš komu, než čemu.
U:
Tak komu?
V:
Co je Vám do toho?
U:
To není řešení.
V:
Čeho?
U:
Toho, na co jsem se vás ptal.
V:
Chtěl jste odpověď, máte ji.
U:
No jo, ale takovou diskutabilní!
[pauza] V:
Je nás tu asi moc.
PÍSEŇ - Sametový pršník
RECITACE - TEZE R3:
Uspořádejte si své významy a přiřaďte jim jejich slova.
R1:
Základní vlastností tezí je popiratelnost tezí se navzájem.
R3:
Jednou vyřčená teze přestává být tezí.
R1:
Teze tudíž neexistují.
R3:
Mlčeti je zlato.
R1:
Zlato je vlastně zaplněnost tezemi.
R3:
Popiratelnost a nezapamatovatelnost tezí se navzájem je základní vlastností sebe sama.
R1:
Zlato nad teze.
R3:
Teze nad teze.
R1:
Zlato nad zlato.
R3:
Je třeba popřít všechny tyto teze.
PÍSEŇ - Půlení H:
[přichází] Vodporný vedro. To je... to je jako když na vás praží reflektory na rampě. Vy stojíte, před váma seděj lidi, co si říkaj - tak se ukaž, co z tebe vyleze. Co nám tady budeš předvádět, šašku? Nějaký moudrý řečičky... pro jednou to snesem. A pan Houžvička se v duchu ptá, jestlipak paní Houžvičková vůbec ocení, že jí vzal do divadla? Musel se přeci chudák obětovat, vždyť dneska dávaj třináctej díl... Zatímco paní Houžvičkovou zajímá jedině to, odkud má paní Chvojíková tu novou róbu a kolik za ní dala... ať pukne, baba. No, a pro tyhle lidi vy máte připravenej nějakej klasickej monolog. Třeba: [pateticky] 'Poslední dobou - ale proč, to nevím - ztratil jsem všechnu svou veselost a nechal všeho, oč jsem se zajímal a co jsem dělal posud. A je to se mou opravdu tak zlé, že tento pohostinný svět, tak důkladně a pěkně sroubený, mi připadá jako pusté předhoří; povětří, ten skvostný baldachýn, nádherná obloha, tak směle klenutá, krov královský, zlatými ohni posázený - to všechno, považte, nic jinak se mi nejeví než jako odporná sraženina morových par. Jak mistrovské dílo je člověk! Jak vznešený rozumem! Jak neomezený schopnostmi! Sestrojením a úkony, jaký zázrak! Vystupováním jak podoben andělu! Chápáním jak podoben bohu! Rozkoš stvoření, pravzor všeho živoucího! A přece, čím je pro mne tato největší umocnina prachu?'
[pauza] No není to, do prdele, krása? Chce se vám řvát do toho publika: To je Shakespeare... Perly sviním... Ale jim je to jedno. Většinou... A navíc je dneska takový horko. [pauza] Životy připomínají hrací automat. Do drážek obehranejch desek osudu se boří tupá jehla jednoho lidskýho individua. Na deskách jsou samý šlágry, jsou si značně podobný. Někomu jehla přeskakuje zpátky a způsobuje šedé pouto stereotypu. Každýmu se ale jednou deska dotočí... Nemám rád lidi v drážkách. A taky ty, co maj vostrý lokte a vždycky ve všem pravdu. Nebo ty, co se dovedou bodře usmívat a přitom cenit zuby. A hlavně ty, co si můžou koupit svět. Ale dokažte jim, že není třeba měřit lidi penězma! Že si největší srandu užijou právě ti, co nemaj na žvejkačku. Co maj obrovskou radost z toho, že... jen žijou. Stačí totiž málo a... [znecitliví (příjemně) ]
RECITACE - PŘÍJEMNÉ ZNECITLIVĚNÍ R2:
Je tu někdo?
R6:
Jestli mě slyšíš, ozvi se!
R4:
Je zde někdo doma?
R5:
Pojď dál.
R1:
Slyšel jsem, že jsi na dně.
R3:
Mohu tě zbavit tvé bolesti a postavit tě opět na nohy.
R1,R3: Uvolnění R6:
Budu potřebovat nějaké informace
R4:
Jen základní fakta
R2:
Můžeš mi ukázat, kde bolest působí?
R5:
Vzdal ses, bolest ustoupila
R4:
Vzdálená loď pluje na obzoru
R6:
Přicházíš jen skrze závany vlny
R2:
Tvé rty se pohybují, ale neslyším, co říkají
H: Když jsem byl dítě, měl jsem horečku. Cítil jsem, jak se mé ruce vznášejí. Teď mám zase ten pocit. Nemohu vysvětlit... R3:
Proč mi nerozumíš?
R1:
Všechno je úplně jinak. Nejsi mrtvý.
R1,R3: Jsi příjemně znecitlivělý. [H: odejde s recitátory] [všichni trosečníci a recitátoři shromážděni na scéně tvoří pohřební průvod, L: čte smuteční projev] L:
Osud je k lidem krutý, jeho nevyzpytatelnost působí nejednu bolest a utrpení. Pokud zastihne člověka smířeného se světem, nemocného či unaveného množstvím prožitých let, lze hovořit o bolestném odchodu. Jestliže však osud překvapí člověka nepřipraveného, náhle v plné jeho životní síle, jedná se o tragédii. Tato tragická událost je také hlubokou ránou v srdcích přátel a blízkých zesnulého. Ano, tvůj odchod, Hugo, byl nečekaný. Mnoho divadelních rolí tě ještě čekalo, ještě mnoho postav, do kterých by ses dokázal mistrovsky vcítit. Žel, na konci každého představení musí padnout opona. Nikdo z nás jistě
nezapomene na tvé nádherné monology, kterými jsi nám připomínal život na pevnině. Naplňovaly mne, a myslím, že nehovořím jen za sebe, vírou v lidské konání. Vírou v rozum a srdce člověka. V tvých moudrých větách jsme všichni nacházeli naději. Naději v to, že jednou uvidíme opět břehy kontinentu. Nezapomeneme nikdy na to, že jsme s takovou velkou osobností sdíleli tak malý kousek země. Avšak nutno připomenout nejen tvá hluboce lidská slova, ale i tvé odvážné činy. Po tobě zbyla nejedna lovecká trofej na stěnách naší chalupy, vzpomeňme na heroický souboj s tapírem. Budiž připomenuto, že tys byl první, kdo spatřil loď na obzoru, loď, která nám odepřela záchranu. Je docela možné, že ti kapitán této loďi svým činem také odepřel právo na život. Leč, tíha osudu tkví v jeho nezvratnosti. S tebou, Hugo, byla spojena představa bezstarostného, ano i pošetilého života v lidské civilizaci, kde je všeho dostatek, kde lidé nebojují každý den o přežití tak, jako my zde. Tvým odchodem náš malý vzorek lidské společnosti utrpěl značnou ztrátu. Mezeru po tobě se nám nepodaří již nikdy zaplnit. Tvůj skon také, bohužel, představuje určitý mezník v historii našeho malého společenství. Je třeba si uvědomit, že v uplynulém období našeho života na ostrově jsme vůbec nepomysleli na to, že někdo z nás již nespatří svoji vlast, svůj domov. Nyní bychom měli mít na paměti, že tvůj osud může potkat kohokoliv z nás. Tys byl, Hugo, první. [pauza, L:,U:,V: a recitátoři odejdou, D:,Z:,R: truchlí]
RECITACE - AKUTNÍ DEPRESE [vtančí recitátoři] všichni recitátoři: Akutní deprese. [odtančí recitátoři] [Trosečníci mlčky truchlí asi 3 min.] [vtančí recitátoři] všichni recitátoři: Konec akutní deprese. [odtančí recitátoři]
[pauza]
Z:
On se Hugo nakonec z nás má nejlíp. Nic ho netrápí. Nemusí se každej den honit za živobytím... Nemá strach z toho, co přijde zítra... Nestejská se mu po domově.
D:
...Ty mu snad závidíš.
[pauza] R:
Heleďte, ženský, přestaňte s těma nářkama. Radši přemejšlejte, kdo ho nahradí.
Z:
Jak nahradí?
R:
No každej den jsme s Hugem chodili lovit ptáci, ryby a tak. A vždycky máme co dělat, abychom vás všechny
uživili. Tak se ptám, kdo pude se mnou zejtra lovit. Z:
To se zeptej spíš našeho pana doktora.
D:
Ano, měl bys zajít za Ludvíkem.
Z:
Stejně nechápu, proč vám Urban s Vincentem nikdy při tom lovení nepomohli. Nebo proč se aspoň nestřídáte?
R:
Náš pan doktor to tak přece chce. Děláš, jako kdyby ti to bylo divný.
Z:
No je to divný. Vy se s Hugem můžete... jste se mohli strhat a milostpáni se promenádujou po ostrově.
D:
Hlídají přece. Tak jsme si to přece stanovili hned první den na ostrově.
Z:
[rozzlobeně] Jak to 'jsme si' ? To byl snad nápad našeho pana doktora. A myslíš, si, že jsou tím hlídáním k něčemu? To mělo smysl, když jsme to tu ještě neznali. Teď, když víme, že tu nejsou ani lidojedi, ani tygři a krokodýli, tak snad ty hlídky už nemaj cenu.
R:
[poplašeně se rozhlíží kolem sebe] Tiše...!
D:
Náhodou Ludvík ví, co dělá.
Z:
[hystericky] Aby ses ho hned nezastávala. Já ti povím, co Urban s Vincentem hlídají... Nás! Pořád nás špízujou! Jesti děláme to, co máme dělat. Jestli říkáme to, co říkat máme. Aby to všechno mohli hned hlásit našemu panu doktorovi. A když už má Ludvíček těch bonzáků plný zuby, pískne na Denisku a Deniska nakluše.
D:
Tos' přehnala! [odejde]
R:
Ženská nešťastná, to si neumíš dát pozor na hubu?
Z:
Tak ať si jde za tim svym... našim panem doktorem. [zhroutí se]
U:
[vstoupí] Co je to tu za kravál?
R:
Á, pan Urban. Právě jsme tu vzpomínali na Huga. Jakej to byl dobrej lovec. Že nám bude chybět.
U:
A to při tom truchlení musíte tak křičet? Ostatně, jak to bude zítra s lovem, to se dozvíte od našeho pana doktora. Myslím, že teď právě má na vás čas.
R:
Rozumím. [odejde]
U:
Je ti doufám jasný, že sis to pěkně zavařila?
Z:
[přikývne]
U:
Chápu, že ti ruply nervy, ale nemělo se ti to stát zrovna před Denisou. [pauza] Rozhodně si teď na sebe dávej pozor.
Z:
Já chci pryč. Já už tu nebudu.
U:
[potichu] Nechci tě nijak strašit, ale Vincent je profík... ve svém oboru.
Z:
Odjedu. Teď hned.
U:
Neblázni.
Z:
Tou čínskou lodí. Jak nekotví v zátoce.
U:
To nepřežiješ. Vždyť s takovou lodí neumíš. Uklidni se.
[pauza] Z:
To je mi jedno. Chci odsud. [chystá se k odchodu]
U:
[zadrží ji] Počkej, napřed se posaď a pěkně si to rozmysli. Nemůžeš vyplout teď hned. Okamžitě by tě lapili. Do zátoky je vidět odkudkoliv. Nemáš ani žádný zásoby. Kromě toho nevíš, jak se s takovou plachetnicí křižuje - vítr vane od moře. Ano, tu loď dokáže zvládnout jediný člověk. Bum-čen-da s ní připlul sám, ale to byl zkušený námořník. Chápeš? - zkušený... Sama to nezvládneš.
Z:
Vezmu s sebou Roberta.
U:
Robo je hlupák. A kromě toho neumí držet jazyk za zuby... K vyplutí si musíš zvolit noc - spíš k ránu a za odlivu. Předtím se ale musíš přesvědčit, jestli na palubě je všechno v pořádku. Myslím, že náš pan doktor s Vincentem už si plachetnici prohlíželi. Je možný, že z ní něco důležitýho odnesli. Taky budeš potřebovat vodu a jídlo minimálně na čtrnáct dní. Ale spíš víc. Myslím, že nejsme daleko od hlavního plavebního směru, na nějakou loď se musí dřív nebo později narazit.
Z:
Hm... A ty bys nejel?
U:
[po chvíli] Už jsem o tom přemýšlel. Nebude to jednoduché - chce to přípravu a tady se nic neutají. Všichni o všech všechno víme.
Z:
Ale když si dáme pozor...
U:
Hlavně to chce soustavně Vincenta něčím zaměstnávat. Má oči všude. Zkusím něco vymyslet. Ty zatím sháněj tykve s vodou a nějaký jídlo a schovávej je pod tím vyvráceným stromem v Urbanově zálivu. A pamatuj... je to nebezpečný. Až bude příhodný počasí, dám ti vědět.
V:
[přichází] Dobrej den vespolek.
U:
Zdravíčko, kolego.
V:
Tak co, jak je?
U:
Jde to.
V:
Jak se máme, Zito?
Z:
Dobře.
U:
Řešili jsme tu nějaké rozpory, co tu byly s Denisou.
V:
Už jsem slyšel od našeho pana doktora. Robert si stěžoval, že na to lovení po Hugově smrti nestačí. A vy jste si to, Zito, představovala příliš zjednodušeně. Nezapomínejte, že my tady s panem Urbanem máme spoustu povinností. Že, pane kolego?
U:
A jak to dopadlo s tím lovem?
V:
Náš pan doktor Robertovi vysvětlil, že dva lovci nadělají víc rámusu a chytí míň zvěře než lovec osamocený. Dravci taky neloví v tlupách.
Z:
Takže Robert bude chodit sám?
V:
Robert se taky nejdřív divil. Ale pak to sám ...rád... musel uznat.
Z:
[nešťastně odběhne]
U:
To víte, to, co se stalo Hugovi ji asi dost vzalo. Šok.
V:
Každej tam musíme... A stejně je nás tu ještě moc.
U:
Dejte pokoj... Nekoupíte psa?
V:
Vy tu máte psa?
U:
Ne soused.
V:
Vy tu máte souseda?
U:
Ne, soused zůstal na kontinentě.
V:
S nebo bez?
U:
Bez.
V:
Nahoře nebo dole?
U:
Nahoře i dole.
V:
Fajn. Taky to máte rád?
U:
Jo... a von má štěňě.
V:
Jaký štěňě?
U:
Jezevčík, ale má laní nohy. Voni by ho jinak museli zabít.
V:
Vono je to přece jen tuhý maso.
U:
Né sežrat! Pro radost. Já vám ho popíšu. Svršek to má normální jezevčičí. Akorát nohy to má trošičku delší. Je to největší jezevčík na světě. A na konci těch dlouhejch laních nohou má kopyta.
V:
Není to tele?
U:
Soused? Proč?
V:
No, že si pořídil tak mizerný štěně.
U:
Von nemá jedno, von jich má pět. Ale jedno už uhnilo. A to bylo právě to s kopytama.
V:
A ty vostatní vypadaj jak?
U:
Dlouhý nohy a kopyta. Jako to první.
V:
A není to tele?
U:
Fena je úplně normální. Ale my máme krávu. Teda... teď, co má sousedovic fena telata, tak se ukázalo, že je to bejk.
V:
Tak jsme se zasmáli... Právě jsem si vzpomněl, shání se po vás náš pan doktor.
U:
Co mi chce?
V:
To nevím.
[U:,V: odejdou]
PÍSEŇ Skupinová, tanec, show, Surrealistický sonet [L: je uveleben, případně pokuřuje, popíjí, D: ovívá dálkovým vějířem (na holi), U:,V: přicházejí] L:
Vítejte, přátelé. Posaďte se a poslužte si. Deniso, prosím, přines skleničky.
U:
Vy máte skleničky?
L:,V:
[shovívavě se usmějí]
D:
[přinese dvě skleničky, podá L: a V:, ti si připijí, U: udiveně zírá]
L:
Je to výborně víno, že?
V:
Polosuché. Skvělý ročník.
L:
Já mám radši červené. Kvůli tlaku.
V:
Ano. Po bílých bolí hlava.
L:
Ale že máme dnes hezky.
V:
Jen kdyby tolik nepršelo.
L:
Tak.
[pauza] U:
Prý jste se po mě sháněl.
[přes scénu projde H: v bílém] [pauza] R1:
Na vysvětlenou: Hugo není mrtvý. On je příjemně znecitlivělý.
L:
Jsme tu proto, abychom řešili konflikty, které se nám zde poslední dobou opět hromadí. Deniso, prosím tě,
mohla bys nám to zopakovat? D:
Dneska se Zita otevřeně postavila proti našemu zavedenému uspořádání. Nejdřív se jí nelíbilo, že pan Urban s Vincentem příliš dbají o naši bezpečnost. Přímo řekla, že to byl nápad našeho pana doktora a že hlídky jsou k ničemu. Dokonce říkala něco i o špízování.
V:
No toto?
D:
No a pak hrubě urazila Ludvíka a o mě řekla, že jsem děvka.
U:
To neřekla.
L:
Vy jste byl u toho?
U:
Nebyl. Ale vím to.
D:
Naznačila to.
L:
Děkuji, Deniso, teď nás prosím tě nech.
D:
Kde mám dnes spát?
L:
S Vincentem.
[pauza] R1:
Pro vás, kteří to ještě nechápou: To nebyl duch mrtvého herce. Herec není mrtvý, ale znecitlivělý. A příjemně.
L:
Ta Zita se mi poslední dobou nelíbí.
V:
Já to říkám pořád, že je nás pořád ještě moc.
L:
To že je Zita věčně nespokojená, to víme všichni. A možná by se to i dalo přehlédnout... Možná. Ale od slov není nikdy daleko k činům.
V:
Tak, tak.
U:
Myslím, že jí rozrušilo to, co se stalo Hugovi. Ona se zase uklidní.
V:
Vy jí nějak moc věříte.
L:
[hledí na U:] Není dobré se unášet city. To člověk něco unáhleně udělá a pak toho dlouho, opravdu velmi dlouho lituje.
V:
Třeba když se někdo přetvařuje. Dělá jakoby nic a něco kuje za zády soukmenovců.
L:
Na to se hned přijde. Obvzláště v tak malém společenství, jaké tu tvoříme my.
V:
[rozsvítí baterku U: do očí] Tady se nic neutají. Nikdy si nemůžete být jistý, kdo vás poslouchá. Víte, on člověk ledacos vyslechne i nechtíc...
L:
V podstatě jakýkoliv pokus o změnu našeho zavedeného uspořádání je nutně předem odsouzen k nezdaru.
V:
A navíc... [temně] Je nás tady moc.
U:
[vyplašeně] Já jsem jí to vlastně napřed rozmlouval. Ale nenechala se přesvědčit.
L:
Také záleží na tom, jak důrazné bylo vaše přesvedčování a jestli jste byl dostatečně přesvědčen o správnosti toho, o čem jste Zitu přesvědčoval.
U:
[nechápavě] Prosím?
V:
Náš pan doktor chtěl říct, že jste jí vlastně k tomu útěku naváděl.
U:
Já jsem hned od začátku věděl, jak to dopadne. Zrovna jsem vás o tom chtěl informovat. Bylo mi hned jasný, že se daleko nedostane, a tak jsem si myslel, že by jsme Zitu mohli přistihnout při činu a použít tohoto případu jako odstrašujícího případu.
L:
Ano, vidím, že se dokážete ve věci báječně orientovat.
V:
To je dobrej nápad. Jdu pro ni.
L:
Ne teď, já bych se přidržel návrhu pana Urbana, který o té akci jistě hluboce přemýšlel. Ještě nám pouze zapomněl sdělit, kdy Zita chce vyplout.
U:
To záleží na počasí a na mě. Zita mi důvěřuje... Asi bychom ji měli exemplárně potrestat.
L:
O tom si samozřejmně promluvíme. O to se nestarejte. Takže jí sdělte, že pozítří po půlnoci je nejvhodnější doba.
V:
Pozítří? ... To se mi zrovna nebude chtít spát. Ta má ale smůlu.
L:
Tak je to správné. Čin Zity by měl být posouzen nestrannou porotou složenou ze zástupců našeho zavedeného uspořádání zde na ostrově. Vincentovi svěříme obhajobu, vy, pane Urbane, si připravíte žalobu a svědky a já budu soudce.
PÍSEŇ - Slepá spravedlnost [během písně V: chytí prchající Z: do sítě] [na scéně tribunál L:, U:, V:, ostatní trosečníci, H: v bílém a recitátoři tvoří diváky v soudní síni.] L:
[vstane] Povstaňte, první zasedání soudu našeho zavedeného uspořádání zde na ostrově začíná. Rád bych vám představil pana Vincenta, obhájce obžalované, dále pak žalobce pana Urbana. Prosím, pana žalobce.
U:
[čte] Jsem slabý tvor, při narození nemám ani sílu, ani vědění ani instinkt. Neumím se ani dovléct k prsu matčinu, jako to dokážou čtyřnožci. Pár představ si získám teprve když nabydu trochu sil a mé orgány se začnou vyvíjet. Jaký mechanismus zvětšuje den ze dne sílu mých údů až po určenou hranici? Kdo jsem a odkud přicházím? Co dělám a co se se mnou stane? Tak bychom se mohli tázat všech bytostí, ale žádná nám neodpoví. Táži se rostlin, avšak tyto bytosti necitelné a němé mě nechávají, ačkoliv jsou obohaceny božskou schopností nevědomosti. Vyptávám se spousty rozmanitých zvířat, která všechna mají pohyb a přenášejí jej, užívají stejných smyslových dojmů jako já a přesto vědí ještě méně než já, co jsou, proč jsou taková a co s nimi bude. Potřebují ukázat tu správnou cestu. A snaha sejít z ní jest hrdelním zločinem... Tak praví klasik. Sešli jsme se dnes pro to, abychom posoudili jedno nešťastné sejití z cesty. Jedno škobrtnutí, pokus o změnu našeho zavedeného uspořádání zde na ostrově... Zde přítomná obžalovaná Zita se dnes bude zpovídat z těchto skutků nejprve je to hrubá urážka našeho pana doktora, dále urážka slečny Denisy a skutek nejhorší - pokus o opuštění našeho zavedeného uspořádání zde na ostrově. O svědectví prosím nejprve slečnu Denisu.
D:
[čte] Dobře vím, že člověk je jen služebník přírody a její vykladač. Vytváří a chápe jen tolik, kolik vypozoroval o přírodním řádu z faktů, více ani neví a nemůže vědět. Nezbývá, než věřit. A lidé, jako zde přítomná věří, že jejich rozum ovládá slova. Ale stává se také to, že slova obrátí svou sílu proti nim. nesmí se připustit, aby rozum přeskakoval a poletoval nad jednotlivostmi. Lidský rozum tudíž nesmí dostat křídla, nýbrž spíš olověnou přítěž, aby se mu tak zabránilo ve skocích a přílišném rozletu. Když by totiž bystřejší rozum a bedlivější zkoumání chtěly posunout hranice jednotlivosti, stávalo by se stále častěji, že by se mu slova stavěla na odpor. Je v zájmu nás všech, aby tomu bylo zabráněno. Tak praví klasik. [složí svůj proslov] ...Řekla vo mě, že jsem děvka.
L:
Prosím, po pořádku, slečno svědkyně.
D:
Obžalovaná Zita se otevřeně postavila proti našemu zavedenému uspořádání. Nejdřív se jí nelíbilo, že pan Urban s Vincentem příliš dbají o naši bezpečnost. Přímo řekla, že to byl nápad našeho pana doktora a že hlídky jsou k ničemu. Dokonce říkala něco i o špízování. No a pak hrubě urazila našeho pana doktora a o mě řekla, že
jsem děvka... nebo to aspoň naznačila. L:
Má obhajoba nějaké otázky?
V:
Řekla to. Určitě. Já ji znám, proto ji obhajuju. Nemám otázky.
L:
Děkuji svědkyni a prosím dalšího svědka, proletáře Roberta.
R:
[čte] Základem spravedlivé společnosti je dělba práce. Původně byla jen dělbou práce při pohlavním aktu, potom dělbou práce, která se vytváří sama dělbou... práce podle přirozeních vloh, potřeb...
U:
Přirozených, ne přirozeních!
R:
Základem spravedlivé společnosti je dělba práce. Původně byla jen dělbou práce při pohlavním aktu, potom dělbou práce, která se vytváří sama dělbou práce podle ... přirozených ... vloh, potřeb či náhod. Dělba práce se stává skutečnou dělbou práce teprve od chvíle, kdy dochází k dělbě mezi hmotou a duševní prací... Dělbou práce je dána možnost, ba skutečnost, že dělba práce bude zase odstraněna...
U:
Nepřeskakujte řádky.
R:
Dělba práce se stává skutečnou dělbou práce teprve od chvíle, kdy dochází k dělbě mezi hmotou a duševní prací. Dělbou práce je dána možnost, ba skutečnost, že dělba práce bude zase odstraněna. Dělbou práce, ve které jsou dány všechny rozpory, a která je sama založena na samorostlé dělbě práce v rodině a ve společnosti touto dělbou práce je zároveň dáno i rozdělování práce a jejich produktů a které je v zárodku ve své první formě obsaženo již v rodině. Žena a děti jsou mužovými otroky. Základem spravedlivé společnosti je dělba práce. Dělbou práce je dána možnost, ba skutečnost, že dělba práce bude zase odstraněna...
U:
[přísně] Tak praví klasik.
L:
Děkuji, ale nevím, proč jste nám to tu říkal.
R:
[složí svůj proslov] Chtěl jsem mluvit o dělbě práce při lovu...
L:
Mluvte prosím k věci.
R:
Vždyť já už na to nestačím.
L:
To se netýká našeho případu.
R:
Nemám ani udici...
L:
[přísně] Beru vám slovo, vaše svědectví není relevantní.
R:
Háčky si dělám z kusu drátů.
L:
Vyveďte, prosím svědka ze soudní síně.
V:
[odvede R: na jeho místo, ten neustále vyrušuje]
L:
Ticho, prosím.
R:
Jo Hugo, to byl rybář.
H:
[v bílém povstane a mírně se ukloní a opět si sedne]
L:
Závěrečné slovo má pan obhájce.
V:
Je v zájmu moci blahobytu rozlišovat správný a nesprávný postup. Správný postup je ten, když jsou všechny kruté činy provedeny najednou. Nutno je provést rázem, protože když netrvají dlouho, dříve přebolí, kdežto dobrodiní je nutno prokazovat kapku po kapce, aby je lidé lépe vychutnali. Další kapkou je zcela jistě odsouzení zavrženíhodného činu obžalované a její co nejpřísnější potrestání. [nezúčastněně] Přimlouvám se za co nejmírnější trest a vyzývám ke shovívavosti.
L:
Nyní má slovo obžalovaná.
Z:
Snad byla chyba, že jsem pokládala slova za nástroj lidského porozumění. Teď teprve vidím, že ačkoliv vezmu
jakákoliv slova, obrátí se to, co vyslovím, vždy proti mě. V našem zavedeném uspořádání slova již dávno ztratila svůj význam. Nebudu vás unavovat. Snad jen, kdyby se našel někdo, kdo by mě poslouchal. Rozuměl mi. Ale tady už nikdo takový není. Tím hůř pro mě, ale hlavně pro vás. L:
Všechno?... Soud se poradí.
[U:, V: přikloní se na okamžik k L:] L:
Prosím, povstaňte a vyslechněte rozsudek.
RECITACE -FINÁLE [recitátoři i trosečníci povstanou] všichni recitátoři: Zas a zas začínají znít zvony. R1:
Neznámé pravdy opět se z bažin vynořují.
R2:
Zbloudilí andělé srší kolem sebe jiskrami z ohně poznání.
R3:
A svědomí se líně povaluje v chuchvalcích prachu.
R4:
V úplně cizích rukou jsou třímány vodící šňury tvého jednání.
R5:
Ve sladkých úsměvech skrývá se kapka jedu a dveře nadšení se zavírají.
R6:
Čas od času se po tváři valí sliční pavouci bolesti.
všichni:
Vítejte mezi trpiteli!
R1:
Hlavy od krků poslušně odskakují stínány spokojeným kyvadlem.
R3:
Stroj je natažen s přehroznou přesností.
R4:
Koleje tvé víry do stanice beznaděje jsou patrně dávno položeny.
R6:
Tvé nedokonalé zraky jsou upřeny směrem k již spatřeným skutečnostem.
R5:
Strach z pochybnosti tě přinucuje ponořit se do řeky odevzdanosti.
R2:
Vždyť přece dávky radosti odměřovány jsou ti s blahosklonnou shovívavostí.
všichni: R1:
Není nespokojených. A velké prase se usmívá.
PÍSEŇ - Hymňa
Konec
