Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Teologická fakulta Katedra biblických věd
Bakalářská práce
Sociální stratifikace korintské obce
Vedoucí práce: Julius Pavelčík, Th.D. Autor práce: Simona Vaňková Studijní obor: Náboženská výchova a etika Ročník: 3
1
Prohlašuji, že svoji bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Prohlašuji, že v souladu s par. 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své bakalářské práce, a to v nezkrácené podobě elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a to se zachováním mého autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce.
Dne 24.4.2012 2
Děkuji vedoucímu bakalářské práce Juliu Pavelčíkovi Th.D. za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.
3
Obsah ………………………………………………………………….4 Úvod …………………………………………………………………..5 1. Společenské vrstvy v Korintu ………………………………………..7 1.1 Bohatí ……………………………………………………………..9 1.2 Chudé obyvatelstvo ……………………………………………...10 1.2.1 Otroci ………………………………………………………..11 1.2.2 Ženy …………………………………………………………14 2. Rozdělení křesťanské obce v Korintu ………………………………19 3. Křesťanské frakce a kulty v Korintu ………………………………..22 3.1 Vytváření skupin v obci (1 Kor 1,10-17) ………………………22 3.2 Moudrost Boží a moudrost světa (1 Kor 1,26-28) ……………...23 3.3 Ostatní zlozvyky v obci ………………………………………...24 3.4 Popírání tělesného vzkříšení …………………………………....25 3.5 Dary Ducha svatého (1 Kor 12-14) …………………………….26 3.6 Maso obětované modlám (1 Kor 8,1-13) ……………………....26 3.7 Spolky a jejich vliv na strukturu křesťanské obce ……………..28 Závěr ………………………………………………………………….30 Seznam literatury……………………………………………………....31
4
Úvod
Problematikou utváření křesťanství v kontextu života v antické společnosti jsem se začala zabývat již na začátku studia. Téma práce jsem si vybrala po několikeré konzultaci, důvodem zúžení tématu na korintskou obec byla složitá problematika této doby a nemožnost vystihnout vše ve třiceti stranách textu. Klíčovou literaturou se pro mě stalo studium Bible s výkladovými poznámkami a literatury o raném křesťanství, při přípravě mi také velmi pomohlo studium literatury raných autorů a výuka filosofie a církevních dějin na TF JČU. Cílem práce pro mě bylo vystihnout základní problémy řešené Pavlem v korintské obci v kontextu se životem antické společnosti v tehdejší době. Opírala jsem se hlavně o první list Korinťanům, neboť žádný jiný spis Nového zákona nepodává tak detailní vhled do konfliktů, života, víry a růstu této raně křesťanské velkoměstské obce církve. Velká část obce patřila k nízkým vrstvám, jak ukazuje 1 Kor 1,26-29 a z křesťanů z pohanství. Křesťané ze židovství tvořili menšinu. Samozřejmě zde žili i zámožní křesťané, kteří umožňovali setkávání k Večeři Páně ve svých domech a zajišťovali materiální věci. Již příslušnost k rozdílným sociálním vrstvám vedla k napětím a konfliktům. Navíc její členové měli velmi rozdílnou náboženskou minulost. Není proto divné, že po Pavlově odchodu došlo v obci k vážným těžkostem. U na začátku psaní jsem narazila na jazykovou bariéru. K tomuto tématu je velmi obtížné sehnat kvalitní odbornou literaturu v českém jazyce, moje jazykové schopnosti bohužel nejsou tak dobré, abych mohla studovat odbornou literaturu v cizích jazycích. Osou celé práce se tak stala kniha od Mireiry Ryškové Doba Ježíše Nazaretského, další informace jsem poté doplňovala z dalších knih uvedených v použité literatuře, z nichž většina sloužila k doplnění a prohloubení znalostí z problematiky raného křesťanství. Dalším materiálem bylo studium Pavlových listů v různých Biblích s výkladovými poznámkami. Práci jsem se snažila zaměřit tématicky od popsání základních problémů společnosti v Korintě k vysvětlení a pochopení jednotlivých problémů, popisovaných v 1. listu Korinťanům. I přes zúžení tématu jsem se nedostala k celkovému vyřešení všeho, co by 5
mělo být. Pokusila jsem se alespoň vystihnout nejdůležitější a nejkomplikovanější situace a spory, k nimž v této době docházelo a vyjasnit důvody, proč tyto situace vznikaly.
6
1.
Společenské vrstvy v Korintu Řecko-římská společnost představovala velmi složité hierarchické ústrojí, složené z různých lidských skupin, tříd, jednotlivců, organizací, státního aparátu, její členové byli navzájem spojeni různými vazbami. Privátní a veřejná sféra tak byly velmi úzce propojeny. „Město Korint, ve kterém působil apoštol Pavel, založil Julius Caesar r. 44 př. Kr. Usídlil v něm především římské veterány a propuštěnce. Město pak velmi rychle přitáhlo mnoho jiných lidí. V Pavlově době již byl Korint hlavním městem provincie Achala s prokonzulem v čele. Vyvinul se v rušné, mnohotvárné město osídlené Římany a Řeky, Židy a Orientálci. Tomu odpovídala rozmanitost jeho světonázorového a náboženského rázu. Množství náboženských a filosofických idejí soutěžilo a mísilo se navzájem. Křesťanským obcím byla vlastní vysoká mobilita, takže zasahovala stále širší kruhy, i když jí chyběla organizovaná strategie misií pro imperium Romanum. Misionáři se živili především výukou, nechyběli ale ani obchodníci a vojáci. V antickém prostředí se v mírových dobách vydávali lidé na cesty téměř výhradně z ekonomických důvodů nebo v rámci úřednické, popřípadě vojenské kariéry (jestliže odhlédneme od neopominutelného cestování vznešených vrstev za vzděláním).“ 1 Dům, domácnost hrály velmi důležitou společenskou roli. Člověk byl především tehdy člověkem, když něco platil ve společnosti. Musel zastávat určitou pozici, být vlivný, mít dobrou pověst. Aby toho člověk mohl dosáhnout, potřeboval mít k tomu prostředky. Podmínkou bylo být svobodným občanem a pokud možno z významné rodiny. Velmi důležitým faktorem bylo veřejné mínění. Tehdejší společnost je možné rozdělit na dvě odlišné skupiny, zástupce elity a ne-elity. Ztrácí se tu obvyklá střední vrstva. Bylo by možné ji identifikovat s těmi, kdo sice ve společnosti nepožívali žádného věhlasu, nezastávali veřejné funkce a neměli bezprostřední politický vliv a živili se vlastní prací, přesto žili jako svobodní občané poměrně zajištěni. 1
7
MARKSCHIES, Christoph: Mezi dvěma světy. S. 25
„O životě většiny obyvatel z ne-elity víme poměrně málo, pokud se opíráme o antickou literaturu a hmotné památky. Ty podávají svědectví především o životě menší části společnosti. Například když se v literatuře mluví o chudobě, není tím míněna situace příslušníka nižších vrstev společnosti, nýbrž situace zchudlého, tedy chudého příslušníka elity. Proto i různá srovnání a závěry o vlivech ve vztahu k ranému křesťanství je třeba vést se značnou opatrností, neboť křesťanství nalezlo svou odezvu především v nižších vrstvách společnosti, i když nejen v nich. K elitě patřili hlavně příslušníci říšské aristokracie, bohatí bez přímého politického vlivu (patří sem i bohaté samostatné ženy), závislí – svobodní, propuštěnci, otroci, vojáci ve vyšších funkcích, kněží a kněžky, tedy ti, kteří vykonávali v závislosti na svých pánech a nadřízených vysoké politické funkce a plnili vysoké správní úkoly. Za člověka hodného pozornosti byl považován pouze člověk svobodný a z dobré rodiny, tedy plnoprávný občan, který se podílel na veřejné správě. O něm stálo za to hovořit. K ne-elitě patřila větší část společnosti, pro kterou byl charakteristický obyčejný původ, byli bez vlivu, chudí a přezíraní. V jistém ohledu sem patřily i ženy, i když mohly pocházet ze vznešených rodin a mít velký majetek, nemohly však z podstaty věci vykonávat žádný veřejný úřad, neboť nebyly plnoprávnými občany. Z hlediska vrchní vrstvy patřil k ne-elitě každý, kdo si musel na živobytí pro sebe a svou rodinu vydělávat vlastní prací. Existenční minimum v Palestině v první polovině 1.stol. pro pěti- až šestičlennou rodinu bylo 200 denárů, většina žila pod ním. Všelijaká hnutí odporu se sociálním podtextem jsou za této situace zcela pochopitelná.“2 Co se týká jednotlivých skupin rané církve, podle Pavlových listů a Skutků se dají rozlišit některé skupiny, jež však nepředstavují úplný výčet: Židokřesťané-judaisté: umírnění (Jakub, bratr Páně), ortodoxní; někteří členové jeruzalémské obce, kteří chtěli i po pohanech dodržování celého mojžíšského Zákona. Židokřesťané helénisté: skupina mluvící řecky kolem sedmi „jáhnů“. Pohanokřesťané – např. obec v Antiochii a odtud vycházející misie, nově zakládané obce mimo Palestinu v pohanském prostředí (např. obce zakládané Pavlem). 2
8
Viz RYŠKOVÁ, Doba, s. 110-117
Libertinistické charizmatické skupiny křesťanů z pohanství „pregnostického“? ražení – Korint. Putující kazatelé a misionáři: galilejští učedníci a kazatelé – zejména na počátku vzniku církve, navazující na Ježíšův způsob života a veřejného působení. Židokřesťanští apoštolové a misionáři, např Pavel, Petr a Barnabáš.3
1.1 Bohatí „Do nejvyšší sociální skupiny náležela především kněžská šlechta. Měla privilegované postavení, které souviselo s bohatstvím, přicházejícím do chrámu z celého světa. Kněží v té době měli respekt jako zástupci Boží, ačkoliv velekněžství bylo ve fázi úpadu, tento úřad si mohl koupit každý, ztrácel svůj nedotknutelný charakter. Značný vliv tu měl helénismus, jak v oblékání, tak ve stravě. V Korintě bylo mnoho lidí, kteří zbohatli svým příchodem do tohoto města. Tito lidé se chtěli vyrovnat stylem života bohatým v helénistickém světě. Kritériem elity nebylo jen bohatství. K dalším prvkům bychom měli zařadit také vznešený původ (aristokracie), moc, bohatství, společenské uznání (prestiž), privilegia. K dalším příslušníkům nejvyšší sociální vrstvy také patřili: a) příslušníci říšské aristokracie, tj. císař a jeho dům, příslušníci římských ordines, tj. senátoři a jejich jezdci, provinční králové a panovníci se svými dvory, kněžská šlechta ve vazalských státech a provinciích; b) bohatí bez přímého politického vlivu (i samostatné bohaté ženy); c) závislí (retainers) – svobodní, propuštěnci, otroci, vojáci ve vyšších funkcích, kněží a kněžky.“4 Rodina v antické společnosti byla spíše chápána jako „společenství“ lidí jednoho domu. „V čele stál otec rodiny, který rozhodoval o všech členech: ženě, dětech, služebnictvu včetně otroků, částečně i klientech. Dům neznamenal uzavřený domácí soukromý
3
4
9
RYŠKOVÁ, Mireia. Doba str. 347 Viz RYŠKOVÁ, Mireia. Doba str. 112-113
prostor, nýbrž byl do značné míry součástí veřejného i společenského života. Mimo každodenního života se tu odehrávalo i vzdělávání, výchova dětí, rozhovory a jednání s přáteli i klienty, hostiny a další.“5 Proto první „bohoslužby“ křesťanů se konaly především v domech bohatších občanů, měly charakter hostiny. V 1 Kor.11,17-34 apoštol Pavel kárá bohaté občany, kteří mohli přijít ke svaté večeři dřív, než ostatní, kteří pracovali,a proto si hojně dopřávali z přinesených jídel a nápojů. Logicky to chápali dobře, většina obětí byla z jejich štědrosti, chudí se mohli najíst z toho, co zbylo. V korintské společnosti, kde byly takové rozdíly mezi elitou a chudými, se tomu nelze divit. Pavel se snaží setřít tyto rozdíly a upozornit na to, že všichni jsme jedno společenství kolem eucharistického stolu bez rozdílu. Hluboce ho rmoutí, že bohatí dávají malým lidem pocítit dokonce i při svaté večeři jejich závislost a podřízenost. Všichni jsou přece bratry a sestrami, takové chování se rovná pohrdání církví Boží, dokonce samotným Bohem.
1.2 Chudé obyvatelstvo Pro všechny ostatní obyvatele, kteří nepatřili k elitě, byl charakteristický obyčejný původ, byli bez vlivu, chudí a přezíraní. Patřili sem v jistém ohledu i ženy, i kdyby pocházely ze vznešených rodin, podle tehdejšího zvyku nemohly vykonávat žádný veřejný úřad, protože nebyly plnoprávnými občany. „K neelitě patřil každý, kdo si musel na živobytí vydělávat vlastní prací. Hranici v hodnocení tvoří existenční minimum. Rozdíl mezi chudými mohl být velký, jejich život byl poznamenán zápasem o přežití. Tvrdá práce, nejistá úroda, dávky, daně a nucené práce, k tomu odkázání na mocné, kterými byli přezíráni a pohrdáni. Antičtí autoři, kteří hovoří o chudých, nemyslí tuto vrstvu společnosti, ale zchudlé příslušníky své společenské skupiny, tj. elity, chudí z neelity nebyli pro ně žádným tématem, kterým stálo za to se zabývat. Maximálně se mohli stát figurou v komedii. V první polovině prvního století bylo pro zajištění nutné obživy asi tři asy na člověka denně, tj. asi 69 denárů ročně. Existenční minimum pro čtyřčlennou rodinu na venkově (včetně dalších výdajů kromě jídla) bylo minimálně 250-300 denárů, ve městě 600-700, v Římě 900-1000 denárů. Většina lidí žila pod existenčním minimem. Malorolník, který hospodařil na 3 ha, mohl při 5
10
Viz RYŠKOVÁ, Doba, s. 99
zaplacení daní a desátku počítat s ročním příjmem 150 denárů. To tak stačilo sotva na přežití. Výživa, ošacení atd. otroka stály 80-100 denárů ročně. Mít otroka bylo tedy pro průměrné domácnosti drahé.“ 6 „Oděv platil za cennost, který bylo třeba opatrovat a střežit. Výraz nahý (gymnos) označuje člověka s pouze spodním šatem, to znamená jen hadry na těle. Hlavní potravu tvořil chléb (šedý) a olivový olej, k tomu, pokud to šlo se jedla zelenina (především cibule) nebo vejce; maso se prakticky nejedlo. Občas při velkých svátcích se pořádaly hostiny pro chudé, zde bylo možno dostat i maso. Proto je pochopitelné, že jídlo (především maso a tuk) a hostiny jsou velmi důležitým tématem v biblických textech. Ke skupině relativně chudých patří lidé, kteří byli schopni si zajistit obživu, bydlení, jídlo a ošacení, měli prostředky k nenáročnému životu, živili se prací svých rukou, ale měli dům, rodinu, určitý majetek a mohli mít jednoho až čtyři otroky. Z velké části právě oni byli adresáty Pavlových listů. Do této skupiny patří drobní zemědělci, řemeslníci, rybáři, námezdní dělníci, potulní řemeslníci. Hranice mezi relativně chudými a absolutně chudými byla velmi neostrá, neboť vzácností nebyla zima, dluhy, nemoci i vydanost násilnostem mocných. K absolutně chudým patří například žebráci, vdovy, sirotci, chronicky nemocní a postižení (slepí, chromí, malomocní). Existovaly rozdíly mezi venkovem a městem, náklady ve městech byly vyšší. Tito lidé byli odkázáni na přízeň bohatších a vlivných, na almužnu, sociální výpomoc a soucit druhých.“7
1.2.1
Otroci „Otroctví patřilo k samozřejmostem antické společnosti. Nikdo – ani křesťanství, ani stoia, ba ani otroci sami – se nepozastavovali nad jeho existencí. Základní povinností otroků bylo poslouchat. Otroci byli majetkem svého pána, ale jako morální bytost, jejímž životním údělem je sloužit svému pánu a „milovat“ ho. Jejich vztah byl vztahem závislosti dvou lidí. Otroci byli považování za méněcenné bytosti, i když zastávali významné posty. Měli různé úkoly v hospodářské, společenské, kulturní i politické sféře. Někteří byli velmi vzdělaní a schopní, někteří i značně bohatí a měli dokonce 6 7
11
RYŠKOVÁ, Mireia. Doba. S. 117 Viz RYŠKOVÁ, Mireia. Doba. S. 118
neformální vliv. Být otrokem nemuselo být z hlediska sociálního zajištění nejhorším údělem. Měli zajištěno ošacení, jídlo i bydlení. Ve městech se měli lépe, horší to bylo na venkově, nejhorší v dolech. V dolech většinou pracovali odsouzenci a vězni. V Římě mohl otrok dokonce v určitém věku počítat s propuštěním. Za propuštění se ovšem muselo platit; propuštěnec musel zaplatit svou kupní cenu, tj. nabýt určitého kapitálu, a zůstal svému pánu povinován určitými službami. Platilo za dobrý mrav, že v závěti pán na své otroky pamatoval a propustil je, nebo některé zasloužilé a věrné otroky propustil již za svého života. Svým pánům a paním byli na druhé straně otroci vydáni na pospas, například také jako objekty sexuálního zneužívání. Sexuální styk s otrokyní platil za samozřejmý. Neměli prakticky žádnou možnost obrany, leda útěk. Tělesné tresty (jež mohly vést až ke smrti) nebyly výjimkou. Pokud jde o zaměstnání, byli ve městě často v postaveních vyžadujících jisté vzdělání: právní poradci, správci domů, jmění, lékaři, pedagogové (vychovatelé), umělci, hudebníci, herci, obecní písaři, inženýři, ba i filozofové. Na venkově měli různá postavení, ale většinou byli silně vykořisťováni, ještě v době císařské byli spoutáváni, popouštění zde bylo řídké. Ve městech se směli otroci organizovat v některých profesních, ale i náboženských spolcích dohromady se svobodnými. V nepříznivých podmínkách otroci utíkali, a to nejčastěji do měst, kde měli šanci zmizet a najít lepšího pána. V případě nezdařeného útěku hrozil značný trest. Existovali makléři s otroky, kteří zprostředkovávali lepší pány, ale i takoví, kteří uprchlé otroky vyhledávali a udávali za odměnu. Tito makléři také sbírali odložené děti a prodávali je jako otroky. Vztah mezi pánem a otrokem byl vztahem oboustranné závislosti. I když byl otrok svému pánu povinován úctou a službou, přesto byl na něm pán závislý, nejen pokud jde o prokazované služby, ale i životně. Existovaly případy, kdy otroci svého pána skutečně usmrtili nebo se na jeho smrti podíleli. Pán si nemohl být svým životem tak zcela jist, byl v tomto směru svým otroků vydán a na jejich věrnost a lásku odkázán. Tento vztah vzájemné závislosti znamenal také např. , že v případě ohrožení chránili otroci svého pána a pán své otroky. Otroci se rekrutovali v menší části z podmaněných a poražených národů, z největší části rostl jejich počet přirozenou cestou. Děti otrokyň, ať už byl jejich otcem kdokoliv, 12
patřili jejich pánům. Otroky se stávali i odložené děti, když se jich někdo ujal a vychoval je. Existovaly případy, kdy se svobodní občané prodávali do otroctví z důvodů ekonomické nouze nebo výjimečně i z naděje na kariéru v císařské nebo vysoce postavené aristokratické rodině. Otroci nemohli uzavřít manželství (to bylo v římské společnosti vyhrazeno svobodným), a pokud žili v nějakém partnerském vztahu, byl na jejich vzájemné svazky brán malý ohled. Výjimečné postavení měli například správci panství, kteří mohli žít ve svazku s jednou otrokyní. Bylo však samozřejmé, že například při pobytu pána na venkovském statku patřila otrokyně na noc jemu. Otroctví platilo po celý starověk za přirozené a nikdo ho jako instituci nezpochybňoval ani neodsuzoval. Společnosti se dělila na svobodné a nesvobodné v závislosti na „osudu“. Osud každému přiděloval jeho roli. Společenská nerovnost byla nahlížena jako přirozená. Ani stoicismus svou naukou (navíc vlastně teoretickou) o rovnosti všech lidí z hlediska jejich lidské důstojnosti tuto společenskou nerovnost nezpochybňoval. Sami otroci toužili ponejvíce po tom, stát se individuálně svobodnými, nikoliv po odstranění otroctví jako takového. Dokonce ani povstání otroků, jako bylo povstání Spartakovo, neměla za cíl odstranění otroctví, nýbrž dosažení snesitelných životních podmínek. Křesťanství nicméně nabízelo v rámci stávajících společenských struktur nový pohled a alternativní řešení, minimálně pokud jde o křesťanské obce. I antická společnost znala, zejména v rámci tzv. mysterijních kultů, jakousi rovnost všech lidí. To ovšem platilo výhradně v rámci kultu, nikoliv v životě. Křesťanská nabídka byla mnohem radikálnější ve všech směrech, i když otroctví jako sociální a politicko-hospodářský systém. Text 1 Kor 7,21-23 je mnohem radikálnější, než by se mohlo zdát. Pavel relativizuje právě onen vládnoucí společenský model, rozdělení společnosti na vládnoucí a ovládané. Otrok je již teď svoboden v Pánu, svobodný je otrokem Pánovým. Oba byli koupeni za výkupné (timés égorashéte), proto nemají být otroky lidí. Podobně i Gal 3,26-28. Pavel v rámci obce deklaruje zásadní společenskou rovnost všech, která je ovšem založena v jejich vztahu ke Kristu, respektive Krista k nim. Pavel jistě nechce přenášet společenský model pán-otrok na vztah Krista a křesťana, Kristus není pánem v pozemském slova smyslu (skrze Krista jsou přece všichni svobodni), nýbrž zdůraznit relativnost těchto lidských sociálních kategorií. Kristus je jediným Pánem ve vlastním 13
slova smyslu (tedy ve smyslu božském), proto nemají křesťané být otroky lidí, to znamená mají si být vědomi své nové důstojnosti, kterou nemohou pomíjivé společenské poměry zlikvidovat. Proto má každý zůstat v tom společenském postavení, v němž byl povolán. Svoboda, o niž Pavlovi jde, je radikálně jiná než svobodnost vymezená sociálním postavením člověka.“ 8
1.2.2
Ženy Postavení žen v pavlovských obcích bylo významnější, než v běžné antické společnosti. Pavel ve svých listech zmiňuje mnoho žen, které se podílely na misijní činnosti. Pavel pro ně používá stejných přídomků jako pro mužské spolupracovníky. Za zmínku stojí např. Foibé, která je označena za diakonos (jáhen) a prostatis (patronka) obce v Kenchrejích. Obec se scházela v jejím domě, ona nesla za obec odpovědnost. Prvokřesťanské obce navázaly na Ježíšův nový vztah k ženě a pojetí obce jako familia Dei (Mk 3,35 par) a v perspektivě brzkého druhého příchodu Kristova se radikálně proměnila i role ženy. Aktivní účast žen např. na Pavlově misijním působení, ale i paralelně s ním, nebo struktura janovských obcí a významná role žen v ní by byly bez opory v historické situaci Ježíšova hnutí těžko představitelné.9 „Z hlediska funkcí, rolí a úkolů, které ženy v prvotní církvi plnily, jsou doloženy tyto funkce a role: Apoštol/ka – jako apoštolové je označen pár Andronikus a Junia (Řím 16,7). Být apoštolem znamenalo být pověřen hlásáním evangelia, být vyslaným. Spolupracovník/nice (synergos) v misii – tak Pavel označuje Prisku, Evodii a Syntyché, které s ním spolupracovaly v misijní práci. K nim patří i Maria (Řím 16,6), Tryfaina a Tryfósa i Persis (Řím 16,12). Tyto ženy měly zřejmě velkou roli při zakládání domácích církví a pravděpodobně působily misijně i v dalších městech.
14
8
RYŠKOVÁ, Mireia. Doba. S. 119-124
9
RYŠKOVÁ, Mireia. Doba. S.387
Jáhen/ka (i pro ženu v mužské formě diakonos) – nejstarší bibilický doklad pro užití tohoto titulu pro konkrétní osobu (Řím 16,1 n.) se vztahuje na ženu, a to Foibé, jež byla nejspíš patronkou (prostatis) kenchrejské církevní obce. Úkolem těchto lidí či nositelů jistého úředního pověření byla jistě nejen charitativní, ale i evangelizační činnost. Vdovy – podle 1 Tim 5,9 lze mít za to, že existovala samostantá skupina vdov (spodní věkovou hranicí bylo 60 let), která měla v obci speciální postavení. Spíše než o úřad šlo však o stav. Přijetí do tohoto stavu bylo vázáno na věk a předchozí ctnostný a dobročinný život. Úkolem vdovy, jež byla zapsána, tedy oficiálně přijata do stavu vdov, a tím připadla na starost obci, bylo se modlit a sloužit obci. Tt 2,3-5 hovoří o starších ženách, které mají poučovat mladší, jak správně vést domácnost, vychovávat děti a být podřízeny muži. O starosti obce o vdovy se zmiňují Sk 6,1.“10 Psaní a čtení nebylo všeobecně rozšířeno, ale nebylo ani v nižších společenských vrstvách vyjímečné. Vedle domácích učitelů existovaly i školy, kam chodili chlapci i dívky ve věku od 7 do 12 let. Tam se naučili číst, psát i počítat. Dívky se poté už nevzdělávaly, jejich úkolem bylo se připravit na manželství, již ve 12 letech byly považovány za schopné se vdát a některé byly i provdány. V tomto se antické pojetí příliš neodlišovalo od židovského. Některé dívky se učily také tanci, zpěvu a hraní na hudební nástroj. Dívce z vyšších vrstev příslušela role „paní domu“, mohla dohlížet na určité práce v domě. V nižších vrstvách se mohla žena uplatnit například v obchodě, nebo v různých službách, jako kadeřnictví, hygiena, parfumerie a podobně. Manželství spočívalo ve vzájemné smlouvě mezi manžely. Svatba neměla ustálený obřad, spíše se odehrávala v rámci rodiny a pozvaných hostů. Věrnost v manželství byla považována za ctnost, ale velmi často byla porušována. Rozvod byl možný z podnětu obou, nebyl nijak soudně projednávaný. Došlo k němu prakticky odchodem jednoho z manželů. Další sňatek nebyl ničím neobvyklým. Normy manželského soužití v řeckořímské společnosti byly velmi odlišné od křesťanského pojetí. Proto Pavel cítí potřebu vyřešit tuto otázku i v korintské obci, neboť mezi členy obce vznikaly rozpory. Je třeba vzít v úvahu, že pro křesťany obrácené v této době a zvyklé na určité normy ve společnosti bylo velmi těžké zcela změnit svůj život, když navíc křesťanská víra ještě
10
15
Viz RYŠKOVÁ, Mireia. Doba. S. 384-385
zažité normy a pravidla neměla, tak teprve vznikala. Zde vidíme sílu Ducha zakladatelů církevních obcí, na kterých spočíval náročný úkol předat víru a zároveň vyřešit zdánlivě obyčejné věci všedního života, aby byly v souladu s vírou a zároveň přijatelné pro křesťany obrácené ze židovství i z pohanství. Že se děti po svém početí vůbec narodily, nebylo v císařské době nijak samozřejmé. „Křesťanské učení se od začátku postavilo proti potratům, které byly mezi nekřesťany v antice relativně běžné – především v nemanželských nebo polomanželských svazcích, jako byl například konkubinát, vztah mezi otrokyní a otrokem, pánem a otrokyní. Protože podle většiny lidí neměl zárodek duši, nebylo na potrat nahlíženo jako na vraždu; od druhého století ale za něj už hrozil trest dočasného vyhnanství.“11 Pohození novorozeněte bylo právem římského otce v rámci jeho otcovské pravomoci. Tyto pohozené děti sbírali na ulicích makléři (popsaní v kapitole o otrocích) a prodávali je do otroctví. V 11 kapitole 1. Listu Korinťanům Pavel rozebírá polemiky ohledně účasti žen na bohoslužbě a navyklých zvyklostí.“ Tento oddíl patří v Pavlových listech k nejzáhadnějším. Zdá se, jako by ani Pavel nebyl přesvědčen o úspěchu své argumentace. Verš 5-6: Některé ženy v Korintě špatně pochopily pravdu, že v řádu milosti není rozdílu mezi pánem a otrokem, mezi mužem a ženou, a proto při náboženském shromáždění nenosily na hlavě závoj, jak to bylo ve zvyku. Ale milost nepřevrací přirozený řád v lidské společnosti, nýbrž ho zdokonaluje a povznáší. Všeobecně se to pokládalo za neslušné, když se objevila žena ve společnosti prostovlasá. Když křesťanské ženy na tento zvyk nedbají, ztrácejí svou důstojnost. A Pavel rozhorleně dodává: To ať se dají pak už i oholit – jak se to dělalo otrokyním u Řeků a tanečnicím u Římanů. Špatně pochopená svoboda způsobí, že upadnou do hanby. Pavlovi jde o náležitý vztah mezi muži a ženami a snaží se zastávat tento vztah jakožto vztah ustanovený Bohem. Mužovu hlavní nebo čelní pozici nezakládá na kulturních ohledech, nýbrž na Božím tvůrčím jednání a záměru, když stvořil ženu k pomoci muži (vv. 8-9; viz Gn 2,18, pozn.; viz 1Tm 2,13, pozn.).“12
11
12
16
MARKSCHIES, Christoph: Mezi dvěma světy. S. 65 Studijní Bible. S. 1869
Jak ukazuje verš 7,1 v sedmé kapitole, přechází nyní Pavel k otázce, kterou mu Korinťané položili v dopise – bohužel ztraceném – a na niž měli různý názor. Pavel tu nepojednává o manželství a panenství obecně, nýbrž odpovídá na jednotlivé dotazy Korinťanů. „Jeho poučení lze shrnout takto: 1) všeobecně řečeno, každý má zůstat v tom stavu, v kterém ho zastihlo povolání k víře; 2) panictví a panenství je stav dokonalejší a pro duchovní život prospěšnější než manželství; 3) manželství se doporučuje hlavně tomu, kdo by se jinak těžko udržel trvale čistý.“13 Požadavek korintských asketů zříci se zcela sexuálního styku nebere Pavel ve v.5-6 příliš vážně. Činí jim sice ústupek, ale se třemi jasnými výhradami (vzájemná dohoda, jasné časové omezení, má sloužit svobodě pro modlitbu). Zajímavá je zde otázka rozvodu: korintští asketé, jak se zdá, propagovali i rozloučení dosavadních manželství. „Pavel se rozhodně obrací proti tomu, přičemž se výslovně odvolává na Ježíšovo nařízení. Ježíšovu slovu přikládá jednoznačně větší váhu než své vlastní radě. Naráží na synoptickou tradici, která tehdy ještě kolovala ústně a byla ostatně vykládána do stále nových situací (srov. Mk 10,9; Mt 19,6). Podle židovského práva mohl podnět k rozvodu vyjít pouze od muže, podle řeckého i od ženy. Pavel zde oslovuje oba: muže a ženu; opět jsou si muž a žena postaveni zcela naroveň. Ježíšův zákaz rozvodu platí.“14 Pavel se zde musí zabývat stanoviskem několika přehnaně horlivých lidí v Korintu, kteří požadovali rozloučení manželství mezi pohany a křesťany patřícími k obci s poukazem na to, že pohanský partner poskvrňuje křesťanského. Jednalo se zřejmě o případy, kdy jeden z partnerů konvertoval ke křesťanství, zatímco druhý zůstal pohanem. Pavel nemůže sdílet úzkosti korintských horlivců, že by mohl nekřesťanský partner poskvrnit křesťanského. Jeho mínění je přesně opačné. Nakažlivá není nevíra, ale víra. Ve verši 15nn se Pavel zabývá případem, kdy si pohanský partner přeje rozvod. Pavel zde ukazuje velkou toleranci a široké srdce: respektuje svobodu pohanského partnera. V případě, že nevěřící partner věřícího opustí nebo se s ním rozvede, manželský svazek se ruší a věřící je osvobozen od někdejších manželských svazků. „Výraz „nejsou v takových případech vázáni“ značí, že věřící je z manželského svazku propuštěn. 13 14
17
Nový zákon. S. 543 ORTKEMPER, F.J.: První list Korinťanům. S. 75
V těchto případech by opuštěný věřící partner byl svoboden k novému sňatku za předpokladu, že si vezme křesťana (v.39; viz Mt 19,9). Tak to ještě předpokládá dnešní církevní právo (Privilegium Paulinum).“15 Ve verši 39 opět předkládá svůj názor na čistotu. V tehdejší době se pokládalo pro otce za nečestné, když dceru včas neprovdal. Pavel se zastává čistoty pro království Boží. Je možné polemizovat s Pavlovým názorem o rovnosti mužů a žen, který rozebírá v předešlých kapitolách. Zde je velmi tenká čára. Pavel však nemá v úmyslu snížit důstojnost ženy, ale brát ohled na společenské poměry a zvyky. V některých italských kostelích je také potřeba si dodnes vzít šátek přes ramena nebo obléci sukni přes příliš krátké kalhoty, aby to nevzbudilo pohoršení. Ke 14. kapitole 1. listu Korinťanům: „Ženy nechť při shromáždění mlčí“. Tento verš je možno vyložit tím že Pavel zakazuje ženám pokládat při shromáždění otázky, na které se mohou zeptat doma. Další možnost je, že Pavel dovolil ženám mluvit jazyky a promlouvat pod vlivem vnuknutí, ale pod podmínkou, že budou mít závoj. Teď tento předpis doplňuje: když je Duch uchvátí, mohou mluvit, ale samy od sebe se slova ve shromáždění ujímat nemají.16
15
16
18
Studijní Bible. S. 1863
Nový zákon. S. 567
Rozdělení křesťanské obce v Korintu
2.
V Korintu bylo na první pohled patrné rozdělení na dvě odlišné skupiny. Jedna byla velmi charismatická, až skrupulózní, druhá brala otázky víry s lehkostí až přezíráním. Místní charismatici se cítili nadřazeni ostatním, vymaněni již ze závislosti na své tělesnosti, naplněni poznáním (srov. 1 Kor 6,12-20 a 7,1-6). Přeceňovali charismata a účinky svátostí (vedlo to k zanedbávání sociálního rozměru eucharistického společenství stolu, k individualistickému chápání víry) a podceňovali zmrtvýchvstání. Tato skupina se již cítila plně v oblasti spásy. Do druhé skupiny patřili ti, kteří se s křesťanskou vírou snažili spojit život obvyklý v běžné antické společnosti, neztratit vliv a náboženské otázky vykládat v souladu se svými potřebami. Účastnili se pohanských slavností a hostin, aby dokázali svoji svobodu ducha a těla. I ty Pavel přísně kárá ve svých listech, aby svým chování nepohoršovali ostatní členy společnosti. Je to logické vzhledem k opravdu rozličnému složení obyvatelstva v Korintu, který byl hlavním městem provincie Achaia, byl důležitým obchodním, kulturním, náboženským a společenským centrem, sídlem prokonzula. Ležel na dopravních cestách ze severu na jih a z východu na západ, měl dva přístavy. Obyvatelstvo bylo svým původem i nábožensko-kulturními zvyklostmi velmi pestré. 17 „Základní jednotkou církevního společenství byla obec shromažďující se v jednom domě. Dá se předpokládat, že ve větších městech, jako byl Korint, bylo takových domácích církví více. I z této skutečnosti je zřejmé, že v obci museli být lidé, kteří mohli dát k dispozici svůj dům, darovat chléb a víno pro společné slavení Večeře Páně, k němuž se prvotní křesťané v nich především scházeli. Musely existovat i domy, které byly tak prostorné, že se v nich mohla sejít celá místní obec, což bylo zřejmě několi desítek lidí. Podle Pavlových slov z 1 Kor 11,18n. je třeba předpokládat prostorný, dobře zařízený dům. Takový dům mohli skutečně poskytnout jen „nadprůměrně movití křesťané“, jako byl např. v Korintě zřejmě Stefanas. Stolování v něm mohlo probíhat na různých úrovních: „vznešenější“ část obce stolovala asi vleže na lehátkách v trikliniu, méně vznešená (ta, co přišla později) vsedě v atriu apod. 17
19
Viz RYŠKOVÁ, Mireia. Doba. S. 359
Prostornější antický dům s atriem mohl pojmout shromáždění zhruba 10-30 lidí, výjimečně velký dům ve dvou oddělených prostorech i více (tak do jednoho sta). Taková shromáždění v soukromých domech nebyla v antice jen záležitostí křesťanů, nýbrž obecněji rozšířeným jevem. Svědectví o shromáždění, a to i bohoslužebných, kultovních, máme doložena jak v Novém zákoně, tak v antické literatuře. Křesťané v podstatě navazovali na obecné dobové zvyklosti. V Novém zákoně se používají dvě řecká slova, která jsou téměř synonymická, a to oikos a oikia. V podstatě obě znamenají dům s jeho příslušenstvím a rodinou a služebnictvem, při čemž slovo oikos jde více ve směru domu jakožto nemovitosti, oikia ve směru lidských obyvatel domu. Tam, kde se scházeli příslušníci křesťanské obce (různého společenského postavení), nebyla z tohoto shromáždění jistě vyloučena rodina vlastníka domu, a to i pokud jde o shromáždění kultovní. Dům byl navíc výsostnou sférou působení ženy jak v pohanské antické, tak v židovské společnosti. Sám Pavel se zdržoval v domech jednotlivých křesťanů (Priska a Akvila, Titus Justus, Krispas aj.), zde kázal a učil, zde se shromažďovala místní obec (resp. její část, přesahoval-li počet zmíněných 30 až 40 lidí), zde se konala modlitební shromáždění a slavila Večeře Páně. Majitelé těchto domů, což byli movití a společensky vlivnější křesťané, a představení hráli v obci částečně podobnou roli jako patroni. Na rozdíl od patronů spolků se však zúčastňovali života obce, byli totožní s představiteli určitých rolí a funkcí v obci (u spolků se patron života spolku neúčastnil, a nebyl nikdy totožný s nositelem úřadu ve spolkové hierarchii) – a měli, jak plyne z Pavlových výzev k ostatním členům obce, mnohdy problémy s přijetím od ostatních (to u patrona v pravém slova smyslu nepadalo v úvahu, ten byl vždy svými klienty, tj. i klientským spolkem, ctěn a oslavován, např. v den svých narozenin nebo narozenin svých blízkých příbuzných). V prvních dvou generacích křesťanů toto „patronské“ postavení v obci znamenalo spíš obzvláštní nasazení, službu, námahu, práci, tak jak to Pavel i ve svých listech slovně charakterizuje. Shromáždění věřících byla v zásadě přístupná všem, bez rozdílu stavu, pohlaví, národnosti, i když tyto rozdíly samozřejmě tím zcela nemizely. Je také zřejmé, že v takových společenstvích mohly hrát (a skutečně hrály) i ženy důležitou úlohu: i ony jsou jmenovány mezi těmi, kdo poskytoval útočiště, tj. shromažďovací prostor místnímu společenství (obchodnice Lydie, jáhenka Foibe, Chloe?, Nympha). Je docela možné, že měly i při bohoslužebných shromážděních významnou, ne-li rozhodující 20
funkci. Jednotlivá shromáždění (domácí církve) byla do značné míry samostatná, jak vyplývá z korespondence apoštola Pavla.“ Tyto domácí církve plnily celou řadu funkcí: byla to ohniska šíření víry, místa hlásání a evangelizace; místa slavení Večeře Páně a modlitebních setkání. Setkávali se tu chudí i bohatí, vlivní a bezvýznamní, svobodní a otroci, muži a ženy, bývalí židé a pohané a učili se prožívat rovnoprávnost v Pánu i přes počáteční komplikace a obtíže. Je však obdivuhodné, že Pavel i na dálku dokázal udržet a vést život obce, která se teprve formovala v tak složitých podmínkách a mezi tak rozdílnými lidmi jako byl Korint. Tato společenství vytvářela zázemí pro putující misionáře a hlasatele evangelia, jimž poskytovaly útočiště i materiální zabezpečení. Církevní obci dávala atmosféru „rodinnosti“, i když struktura místní obce rodinnou strukturu beze všeho nepřejímala, přece jí byla ovlivněna. Dávala prostor řešení, resp. zmírnění určitých sociálních konfliktů, jež byly způsobeny konfliktem společenských rolí, nikoliv jen nedostatkem ohledu na druhé, a jež celospolečensky v dané době řešitelné nebyly.18 3.
Křesťanské frakce a kulty v Korintu
3.1
Vytváření skupin v obci (1 Kor 1,10-17)
Stoupenci různých skupin v obci se odvolávají každý na „svého“ ručitele. To, že se část obce přitom odvolává na Pavla, je téměř samozřejmé, Pavel přece tuto obec založil. „Pokud v Korintu existovala vlastní Pavlova strana, pak se tato skupina asi vytvořila až jako reakce na určitou opozici proti Pavlovi. Apollos byl podle Sk 18,24-28 křesťanem ze židovství, pocházejícím z Alexandrie, který se podle Sk 19,1 zdržoval nějaký čas v Korintu. Tam zřejmě díky svým řečnickým schopnostem rychle získal nadšené stoupence. Pavel se sice snaží ukázat, že je mezi nimi soulad (1Kor 16,12); ale 3,5-15 prozrazuje, že mezi Pavlem a Apollem asi došlo k nedorozuměním. Apollos ze zřejmě nevypracoval v Korintu na představitele nějaké školy, ale byl za něj prohlášen určitými kruhy v Korintu. Existují určité důvody pro to, že následující konfrontace s korintskou christologií moudrosti je zaměřena především na stranu Apollovu; mluví pro to
18
21
Viz RYŠKOVÁ, Mireia. Doba. S. 129-133
především to, že obsahuje překvapivé narážky na alexandrijské spekulace o moudrosti. Je to však jen hypotéza, která má určitou pravděpodobnost, ale není přísně dokazatelná. Ještě složitější je to se stranou Kéfovou. To, že by sám Petr pobýval v Korintu, je čirá spekulace. Nanejvýš by se dalo přemýšlet o tom, že korintská Kéfova strana se skládala ze spíše konzervativně zaměřených křesťanů ze židovství, z nichž možná někteří připutovali do Korintu z Petrovy syrské misijní oblasti. Pavel měl, jak známo, nejednou potíže s křesťany ze židovství, kteří více lpěli na židovské tradici, nebyli zcela srozuměni s otevřením se pohanům a ostatně ani neuznávali Pavlův nárok, že je apoštol, protože se odvolával až na povelikonoční pověření. Je možné, že spor o maso obětované modlám v 8,1-11,1 se vztahuje ke skupině Kéfově, ale dokázat to nelze. Nejobtížnější je blíže charakterizovat stranu Kristovu. Jako samostatná strana asi vůbec neexistovala. Je možné, že si každá strana pro sebe nárokovala, že hájí autentickou zvěst o Kristu. Pravděpodobnější je, že apoštol Pavel chce tímto čtvrtým heslem v podstatě dovést celou záležitost s vytvářením skupin v obci ad absurdum.“ 19 V 1. listu Korinťanům, 3.kapitole Pavel rozlišuje tři kategorie kazatelů: ty, kteří stavějí z pevných materiálů (v.14); ty, kteří stavějí z materiálů, jež neobstojí při zkoušce (v.15); a ty, kteří místo stavění boří (v.17). To jsou svatokrádežníci a jako takoví budou potrestáni. Křesťanská obec je Boží chrám, neboť všichni věřící přijali Ducha svatého. A jako poškození hmotného chrámu bývalo co nejpřísněji trestáno, tím více bude trestáno – věčnou záhubou – boření chrámu církve, když ji někdo rozvrací uvnitř.20 Apollos navázal na Pavlovu činnost. Jejich vztah neurčuje rivalita a konkurence, ale solidarita a jednota. Přes všechnu rozdílnost však tito služebníci nedovolí, aby byli stavěni proti sobě. Patří k sobě. Je zbytečné se ptát, kdo z nich lépe posloužil Božímu dílu. To posoudí pouze ten, který je pověřil. Pavel zde mluví s nádechem ironie. Korinťané vynášejí přednosti „svých“ kazatelů, a Pavel ukazuje, jak proti tomu vypadá život pravých Kristových apoštolů: zřekli se pro Krista všeho lidského pohodlí, cti u lidí, pozemské bezpečnosti. Určitým kruhům v Korintu musela apoštolova jasná řeč v odstavci 3,1-4 znít jako provokace. V odstavci
22
19
ORTKEMPER, Franz Josef. První list Korinťanům. S. 22
20
Jeruzalémská bible. S. 1858
3,5-9 Pavel obraznou, srozumitelnou řečí zápasí o souhlas obce. Nechtěl by ji hanět, ale přesvědčit ji, prospět jí a dovést ji dále. 21
3.2
Moudrost Boží a moudrost světa (1 Kor 1,26-28)
Z 1 Kor 1,26-28 vyplývá, že v obci jsou někteří vlivní, mocní a vzdělaní, tzn. příslušníci elity (asi na místní úrovni). Kolik jich bylo a jaké měli společenské postavení, se nedovídáme. Pavel konstatuje, že jich není mnoho. Přesto hráli zřejmě v obci důležitou, ba rozhodující roli. V 11,22 klade Pavel otázky: „Což nemáte domy/domácnosti (oikias), kde byste jedli a pili? Nebo pohrdáte Boží církví a zahanbujete ty, kteří nic nemají (tous mé echontas)?“ Z nich plyne, že v obci jsou lidé dobře situovaní, kteří mají domy, kde funguje společenský život tak jak to bylo v antice obvyklé, tzn. s hostinami a hosty. Zároveň je jasné, že jsou podle 1 Kor 1,28 v obci i ti, kteří stojí společensky na nízkém stupni žebříčku, kteří nemají urozený původ, je jimi opovrhováno, jsou přehlíženi, kteří nejsou nic (ta me onta, doslova kteří nejsou) a nic nemají. Nejspíš tu jde o otroky a chudé lidi, kteří se museli živit prací vlastních rukou a nemohli proto přicházet ke společné hostině Večeře Páně brzo ani k ní přispívat darováním jídla a pití. „Pavel se tu domáhá něčeho, co zdaleka přesahovalo zvyklosti tehdejší společnosti, i když lze ve shromažďování obce k Večeři Páně vidět určitou paralelu jak k mysteriím, tak ke kultovním hostinám spolků a bratrstev. Pavel od samého začátku listu poukazuje na to, že církev je něčím docela novým, co je založeno na vyvolení od Boha nezávisle na sociálním statusu. Ba dokonce Bůh dává přednost těm, kteří stojí společensky nízko. Žádný antický člověk by si nedovedl představit, že bohové dávají přednost společensky neetablovaným, těm, kdo v očích společnosti nic nejsou, nic neznamenají, před elitou. Pavel tuto tvrdou skutečnost staví Korintským jasně před oči a chce, aby byla respektována především tam, kde jde o vnitřní život obce.“22
23
21
ORTKEMPER, F.J.: První list Korinťanům. S. 40-41
22
RYŠKOVÁ, Mireia: Doba. S. 129-130
3.3
Ostatní zlozvyky v obci
V souvislosti s rozdělování skupin v Korintu je třeba brát v úvahu, že v tomto městě existovalo mnoho kultů uctívajících různé bohy. Víra v bohy a jejich uctívání byly součástí každodenního života, odlišného od tradičního židovského monoteismu. V této oblasti zde vládla poměrně značná svoboda, každý si mohl uctívat takového boha, jakého chtěl, a to zcela veřejně – mohl mu postavit chrám, přinášet dary apod. Není divu, že někteří křesťané obrácení z pohanství měli v povědomí zažitou tuto kultovost a přenášeli ji i do křesťanské víry. „Z vykopávek i z popisu Pausaniova vyplývá, že zde byly zastoupeny různé, zejména mysterijní kulty (kult Isidin a Serapidův, Artemidin, Asklepiův, Apollonův, Dionýsův, Demetřin), byla tu uctívána Afrodite, dále Zeus Hypsistos apod. Kvetla tu kultovní (i nekultovní) prostituce. Město bylo, jak plyne z jeho politického postavení a ekonomického významu i sociálně velmi diferencované. Specifického koloritu nabýval Korint i díky putujícím kynickým filozofům, ohlas jejichž stylu najdeme i v Pavlově korespondenci do Korintu. Dle Filona Alexandrijského tu byla jedna z nejsilnějších židovských obcí v Řecku. Takto pestrý okol ní svět nezůstal jistě bez výrazu v tradicích, které čerstvě obrácení pohané reformulovali a předávali dál. Je třeba si uvědomit, že „novými“ křesťany jsou dospělí lidé, zakotvení už v nějaké zkušenosti, kultuře, sociálním postavení a jeho nárocích, životních zvyklostech, sociálních vztazích, a že církev má za sebou teprve velmi krátkou dobu velmi překotného vývoje.“ V Pavlových listech se objevují jak výrazy a obrazy, které jsou známy z mysterijních kultů, tak výrazy a ideje, které jsou známy ze soudobé filozofie. Z toho lze usuzovat, že adresáti listu obojímu rozuměli. Zároveň zde bylo i mnoho filozofických škol, jednotliví filosofové shromažďovali kolem sebe skupinu svých žáků, kteří se hlásili k jejich učení. Po ulicích a náměstích se potulovali různí hlasatelé a učitelé se svou etickou naukou (nejznámější z nich jsou kynikové), kteří poskytovali různé návody na úspěšné zvládnutí života (otázka „jak žít“ tehdejší lidi velmi zaměstnávala, snad právě proto, že se jím jejich existence jevila v mnoha směrech jako nezajištěná), v domácnostech působili různí filosofové jako učitelé apod. Do tohoto prostoru jisté duchovní
24
otevřenosti, ale také existenciální nouze, hledání jistot a hluboké touhy po niterních lidských vztazích a bratrství přichází křesťanství se svým svědectvím.23
3.4
Popírání tělesného vzkříšení (1 Kor 15 kap.)
Velkým tématem Pavlova 1.listu Korinťanům je otázka vzkříšení. Podnětem je to, že jedna ze skupin v obci popírala vzkříšení mrtvých (1Kor 15,12) a tím zpochybňovala jeden z ústředních bodů křesťanské víry. „Je možné, že šlo o tutéž skupinu v obci, která tvrdila, že vzkříšení již nastalo, a byla přesvědčena, že již žije v čase naplnění (4,8). Pavel v textu silně zdůrazňuje „tělesnost“ vzkříšení (15,35-49). Pokouší se členy obce přesvědčit argumenty. Korinťané nepopírali nesmrtelnost duše, nýbrž se domnívali, že na onom světě je člověk čistý duch, osvobozený z vězení těla. Ale už Kristus učil, že vstane i naše tělo a bude proměněno (Mt 22,23nn.). Od 1.stol. otřásají křesťanskou vírou gnostické proudy, v nichž panuje mimo jiné také přesvědčení, že „vzkříšení z mrtvých již nastalo“ (vyrovnává se s tím 2Tim 2,18). Již Jan Zlatoústý viděl v 38. homilii na 1 Kor, že korintská pozice je blízká té, která se odmítá v 2 Tim 2,18. První náznaky takových gnostických tendenci existovaly už v Korintu – a pocházely možná ze špatného pochopení určitých Pavlových výroků.“24
3.5
Dary Ducha svatého (1 Kor 12-14)
Kapitoly 12-14 1. Listu Korinťanům pojednávají o správném užívání darů Ducha (charismat) udělovaných obcí jako viditelné svědectví přítomnosti Ducha a proto, aby se dospělo k nápravě nenormální situace určité mladé obce, jejíž víra ještě neproměnila mentalitu svých členů prosáklou pohanstvím.“ Korinťané jsou v pokušení cenit se zejména darů nejnápadnějších a užívat jich v anarchickém ovzduší napodobujícím atmosféru jistých pohanských obřadů. Pavel na to reaguje poukazem na skutečnost, že tyto dary jsou dávány pro dobro obce, a nemají se tedy stávat příležitostí k soupeření 23 24
25
Viz RYŠKOVÁ, Doba, s. 361 ORTKEMPER, F.J.: První list Korinťanům. S. 148-149
(kap.12). Poté ukazuje, že láska je všechny převyšuje (kap.13). A konečně vysvětluje, že jejich hierarchie je stanovena podle toho, jak přispávají k povznášení obce (kap.14).“25 Pavel se v těchto kapitolách zabývá dalším zlořádem v bohoslužebné oblasti v korintské obci. V obci existovala malá skupina křesťanů, kteří při bohoslužbách upadali do extází, vykřikovali nebo zpívali v nesrozumitelných slovech. To považovali za zvláště intenzivní zkušenosti Boží blízkosti. Tito lidé požívali v církevní obci velké vážnosti. Oni se sami považovali za někoho zvláštního a opovržlivě se chovali k „normálním“ členům obce. Pavel uznává extatický prvek a nezakazuje ho. Staví se ale proti jeho přeceňování. Je to podle něho duchovní sobectví, které rozbíjí církevní obec, místo aby jí stmelovalo.
3.6
Maso obětované modlám (1 Kor 8,1-13)
Do této kapitoly by se dal zařadit i problém s pojídáním masa, které bylo předtím obětované modlám (1Kor 8,1-13). Je třeba vzít v úvahu, že v tehdejší době bylo maso velice vzácné pro chudé skupiny obyvatel, mohli se k němu dostat pouze v této variantě. V tehdejší době neexistovaly obchody s potravinami jako v dnešní době, maso na trhu pocházelo z velké části z pohanských obětí (antika neznala čistě světskou porážku). „Ve městě jako Korint mohli křesťané jen stěží uniknout kontaktu s pohanskými obětními kulty. Většina členů obce, pocházející z nižších vrstev, si z finančních důvodů vůbec nemohla maso dovolit, tím víc byli odkázáni na hostiny pro lid, které byly běžné při velkých svátcích a při nichž se podávalo maso.“26 Ke kapitole 1Kor 10,23-11,1: V církevní obci bylo zřejmě několik skrupulózních křesťanů (pocházejících snad ze židovství), kteří se úzkostlivým ověřování m snažili uchránit před kultickým znečištěním. Apoštol je povzbuzuje, aby bez jakýchkoli skrupulí a ověřování jedli maso prodávané na trhu (srov. 8,1-13). „Své dovolení opírá o slova žalmu 24,1: Země je dobré stvoření Hospodinovo; její dary křesťan smí a má požívat s vděčností (Řím 14,6).
25 26
26
Jeruzalémská bible: Skutky apoštolů, Apoštolské listy, Apokalypsa. S. 1877 Viz ORTKEMPER, Franz Josef. První list Korinťanům. S. 76
Stejně nenuceně se mohou křesťané chovat, když jsou o svátcích pozváni do pohanských domů – předkládané maso mají sníst, aniž by si malicherně ověřovali, odkud to pochází. Pavel se zde snaží pomoci slabým při výchově svědomí tím, že usiluje o překonání přehnané úzkostlivosti.“27 „Na druhou stranu příklady z izraelských dějin Pavel v desáté kapitole Korinťanům objasňuje, jaké smutné následky to mělo, když Izraelité na poušti zčásti podlehli uctívání model. Tím už připravuje, co řekne ve vv. 14-22: že se křesťané nesmějí zúčastňovat pohanských hostin, protože tím by vstupovali do náboženského spojení s modláři. Strašlivý Boží soud nad neposlušnými Izraelity slouží za příklad i za výstrahu lidu nové smlouvy, aby nevyhledával zlé věci. Pavel Korinťany varuje, že pokud izraelskou nevěrnost Bohu budou opakovat (vv. 7-10), i je postihne Boží soud a nepodaří se jim vstoupit do zaslíbené krajiny nebeské.“28 Varování před modloslužbou a před smilstvem není náhodné: Pavel tím zřetelně naráží na demonstrativní účast „silných“ v Korintu při pohanských kultických hodech (srov. 8,1-13). „Když se Korinťané účastní pohanských obětních hodů, pokoušejí trpělivost Páně, provokují jej k hněvu. Pavel opět připomíná ve v.9 osud generace pouště, která se pozvedla proti Bohu a byla zahubena hady (Nm 25,1nn). Pavel připomíná jednotlivé příběhy kvůli přítomnosti. Odkaz na jejich typologický význam tvoří rámec celého oddílu. Jsou zapsány, aby varovaly následující generace. Pavel předkládá Korinťanům všechny tyto odstrašující příklady, aby se nenechali ukolébat falešnou jistotou, jako by jim svátosti „automaticky“ zaručovaly spásu. Pro korintskou obec získává toto napomenutí ještě na váze tím, že sdílí s Pavlem přesvědčení, že žije „na konci časů“ (srov. 7,9-31).“29
3.7
Spolky a jejich vliv na strukturu prvokřesťanských obcí
„Důležitou součástí antického života byly spolky, které poskytují možnost jisté analogie k prvokřesťanským obcím. V oblastech řeckých měla tato uskupení větší volnost a svobodu než v římských. V zásadě existovaly tři druhy spolků: náboženské, profesní 27
ORTKEMPER, F.J.: První list Korinťanům. S. 93
27
28
Studijní Bible. S. 1867
29
Ortkemper, F.J.: První list Korinťanům. S. 129
(něco jako cechy) a krajanské. Vedle oficiálně schválených existovaly i neschválené, které stát trpěl, pokud nevyvíjely přílišnou politickou činnost. Římský vliv se postupně prosadil i na řeckém Východě. Spolky hrály důležitou roli pro socializaci svých členů, mohly hrát i důležitou veřejnou roli v místě svého působení (podíl na výstavbě budov, náboženském životě města, císařském kultu). Jejich setkání (spojená s hostinami) se odehrávala jak v soukromých domech, tak ve vlastních spolkových budovách (podle finanční situace spolku). Spolky měly svou hierarchii, která byla odrazem společenské hierarchie. Příslušností do nějakého spolku mohl i jinak společensky bezvýznamný člověk v rámci svého okruhu dosahovat určitého společenského uznání, prestiže, integrovanosti do společnosti. Spolky tvořili: Patron/ka – patroni/nky: ti zajišťovali materiální podmínky (místo ke shromažďování, základní kapitál apod.) a tím získávali společenské uznání. Na životě spolků se však nepodíleli, spíš se jednalo o něco jako čestné členství. Představení – představenstvo: tvořili je členové spolku, kteří zastávali ve spolkové hierarchii úřad předsedajícího apod. Byli voleni, často doživotně, někdy se úřad střídal. Dohlíželi na řád a pořádek. Členové – plebs: jejich počet se pohyboval běžně v rozmezí 20-50 členů (u větších spolků 60-80), málokdy nad 100, zřídka pod 10. Členství ve spolku bylo spojeno s růstem společenského uznání. Členové museli mít jistý majetek – ve spolku se platily například pokuty za překročení pravidel, nebo při důležitých příležitostech musel člen dát k dispozici, financovat určité materiální záležitosti, jako bylo víno (například při oslavě propuštění z otrockého stavu). Vysoký podíl propuštěnců z otrockého stavu ukazuje, že účast ve spolcích pro ně byla společensky důležitým momentem. Vůči otrokům vládla v přijímání do spolku rezervovanost. Ženy mohly být samostatně členkami spolků, zastávat funkce, ale jen v některých spolcích a spíše výjimečně. V některých mohly být pouze jako manželky. Ke spolkům byly v antice počítány i židovské obce v diaspoře, resp. synagogy s těmi, kdo do místního synagogálního společenství náleželi.“ 30 Dá se říci, že struktura fungování spolků zpočátku velmi ovlivnila činnost prvních křesťanských společenství. Pavel oslovuje některé své spolupracovníky jako synergos,
30
Viz RYŠKOVÁ, Mireia. Doba .S. 126-127
28
což znamenalo patrona, který zajišťoval materiální podmínky (jídlo, místo k setkávání). U spolků se patron hostin neúčastnil, v křesťanském společenství však byl brán jako člen společenství bez jakýchkoliv výhod. Můžeme předpokládat, že od antického obyvatelstva byly první křesťanská společenství brána jako jakési „spolky“, stejně jako židovské obce v diaspoře.
29
Závěr
Myšlenkou této práce jsem se začala zabývat již na začátku studia. Původní text bakalářské práce, který jsem zpracovávala, byl o realitě života prvokřesťanských společenstvích do 4. století. Bohužel se jednalo o tak obsáhlý problém, že se mi nepodařilo do hloubky proniknout ke všem základním problémům starověku a vývoje křesťanských obcí. Po konzultaci s vedoucím bakalářské práce jsme nakonec vybrali problematiku korintské obce. Utváření křesťanského společenství v této oblasti bylo velmi složité a komplikované, vzhledem k poloze města a mnoha filosofickým proudům a pohanským kultům, které díky přístavnímu městu sem pronikaly. V Korintě také bujelo „snobství“, byli tu mnozí zbohatlíci, kteří se snažili vyrovnat helénistické elitě postavením a nákladným životem. Do toho zde bylo mnoho lidí na pokraji bídy, otroků, nemocných a ochrnutých. Křesťanské společenství v Korintu se skládalo nejen z těchto chudých lidí, ale i těch, kteří se pokládali za elitu, z pohanů i židů. Ještě komplikovanější to bylo v tom, že Pavel zde nemohl působit trvale a udržovat řád ve společenství, takže vznikala různá nedorozumění, rozmíšky a členové obce si mnoho věcí vykládali po svém. Cílem této práce pro mě bylo poukázat na realitu života v této obci, na kladné i záporné stránky prvních křesťanů a obtížnost utváření křesťanské myšlenky v kontextu se zažitými zvyky tehdejší společnosti. Také odhalit Korintské křesťany jako obyčejné lidi se svými špatnými, ale i dobrými vlastnostmi. Studium života a působení apoštola Pavla ve mně vzbudilo velkou úctu k tomuto obrácenému farizeovi a obdiv k jeho odvaze a síle vést a formovat novou myšlenku, učit a vést lidi s tolika odlišnými zvyky a návyky.
30
Použitá literatura
SEGALLA, Giuseppe. Historické panoráma Nového zákona. Překlad a poznámky Jaroslav Brož. Svitavy : Trinitas, 1998. 106 s. ORTKEMPER, Franz Josef. První list Korinťanům. Z něm.orig.přel.J.Vokoun. 1. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1999. 170 s. Malý stuttgartský komentář. Nový zákon ; sv. 7. ISBN 80-7192-385-0. Skutky apoštolů.Apoštolské listy.Apokalypsa : Pracovní vydání. 1. vyd. Praha : Krystal OP, 2008. 278 s. Jeruzalémská bible; sv. 17. ISBN 978-80-87183-08-3. Nový zákon : Text užívaný v českých liturgických knihách přeložený z řečtiny se stálým zřetelem k nové Vulgátě. Praha : Česká liturgická komise, 1989. 877 s. HAZLETT, Ian. Rané křesťanství : Počátky a vývoj církve do roku 600. Z angl.orig.přel.P.Kitzler. 1. vyd. Brno : CDK(Centrum pro studium demokracie a kultury), 2009. 319 s. ISBN 978-80-7325-159-8. TRILLING, Wolfgang. Apoštol Pavel : Misionář a teolog. 1. Praha : Vyšehrad, 1994. 180 s. ISBN 80-7021-130-X. Studijní Bible s výkladovými poznámkami : Český ekumenický překlad. Praha : Česká biblická společnost, 2009. 2336 s. ISBN 978-0-7361-0419-9. PESCH, Rudolf. Der Erste Brief an die Korinther : Evangelisch-Katholischer Kommentar zum Neuen Testament. 1. Zürich : Benziger:Neuerkirchener Verlag, 1991. 436 s. ISBN 3-545-23121-6. MÁNEK, Jindřich. Když Pilát spravoval Judsko: Kapitoly z dobového pozadí Nového zákona. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1980. Blahoslav. POKORNÝ, Petr. Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-052-4
31
RYŠKOVÁ, Mireia. Doba Ježíše Nazaretského: Historicko-teologický úvod do Nového zákona. dotisk 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2008, 495 s. ISBN 978-802-4614-656. Bible a morálka: Biblické kořeny křesťanského jednání. Překlad Jaroslav Brož, Josef Hřebík. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010, 207 s. ISBN 978-8071953-678. HEJČL, Jan: Dvakrát do Korintu: První a druhý list sv.Pavla. Řepčín: Sestry dominikánky, 1934. 181 s. GILLIERON, Bernard: Církev právě zrozená: (Kapitoly ze života prvních křesťanů).1. vyd. Třebenice: Mlýn, 1996, 97 s. ISBN 80-901589-6-X MARKSCHIES, Christoph: Mezi dvěma světy: Dějiny antického křesťanství. Praha: Vyšehrad, 2005. 252 s. ISBN 80-7021-775-8
32
ABSTRAKT
VAŇKOVÁ, S.: Sociální stratifikace korintské obce. České Budějovice 2012. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta. Katedra biblistiky. Vedoucí práce J. Pavelčík. Klíčová slova: antika, rané křesťanství, Korint, církevní obec, pohané, židé, církevní dějiny, helénismus
Práce se zabývá popisem základních problémů řešené Pavlem v korintské obci v kontextu se životem antické společnosti v tehdejší době. Opírá se především o první list Korinťanům, neboť žádný jiný spis Nového zákona nepodává tak detailní vhled do konfliktů, života, víry a růstu této raně křesťanské velkoměstské obce církve.
Sozial stratification of Corinthians Key words: antiquity, early christianity, Corinth, church community, pagans, jews, church history, helenism The work deals with the description of the fundamental problems addressed by Paul in the Corinthian community in the context of ancient life at that time. It is based primarily on the first sheet to the Corinthians, as no other New Testament writings do not give so detailed insight into the conflicts of life, faith and growth of the metropolitan municipality of early Christian Church.
33
