„V� jako Romanelli Vřelé uvítání I Uličky Bernova mě přivítaly jako starého známého a zanedlouho jsem stanul před Jokeditovým domem. Vzal jsem za kliku – zamčeno. Okna byla temná. Vědom si toho, že se vracím nečekán a v pozdní hodinu, ohlásil jsem se pomocí klepadla. Nic. Zdálo se, že Jokedit buď už spí, nebo vůbec není doma. Pro jistotu jsem zabušil podruhé a ještě chvíli počkal, ale ovšemže se nedočkal. Odepjal jsem od opasku klíče a začal odemykat. Dveře se nepatrně pootevřely. I přes tmu panující uvnitř chodby jsem si všiml něčeho u stěny. Tmavá, nastražená postava. Z rozumu zbyla jen intuice. S prásknutím jsem rozrazil dveře a jedním skokem se vrhl na postavu, již jsem tušil někde mezi věšákem a botníkem. Prsty mi sklouzly po hrdle neznámého. . . Vzápětí jsem dostal loktem od žeber, nějaká ruka mě popadla za krk a smýkla se mnou k zemi. Dost rychle na to, aby mi ostří letícího meče prosvištělo jenom kolem ucha. „Kurva, Stefane!� zařval ze tmy známý hlas. „To seš ty?!� „Fandareli!� zahulákal jsem ze své pozice mezi rozmetanými botami a překoceným věšákem. „Ty seš normální cvok! Ti snad hráblo, nebo co?! Co to tady vyvádíš? A kam jsi dal Jokedita?� 289
Vztekle jsem ze sebe sházel svršky, pod kterými mě Fandarelův duchapřítomný zákrok pohřbil. Ve tmě jsem mu neviděl do tváře, navíc jsem měl na hlavě nějakej smaradlavej hadr, ale slyšel jsem, jak dejchá. Znělo to, jako by sem doběhl se samotným Aradinem v patách. „Mám tady nějakou práci. . . nemusí o mně každej hned vědět. Jokedit je někde na cestě, vrátí se snad zejtra. . .� zachrčel. „Jak jsem moh tušit, že se na mě tak vrhneš?! Sakra! Neříkej že’s mě viděl, to není možný!� „Viděl.� „Blbost,� odsekl. Zrovna přesvědčeně to ale neznělo. „Aha. No tak mi to prostě asi přišlo jako dobrý nápad. Jen tak shůry,� vztekal jsem se. Todle přivítání mě zatraceně vyvedlo z míry. Konečně se mi podařilo přimět nohy ke spolupráci. Přešel jsem ke dveřím a zamknul je. Trvalo mi to asi pětkrát dýl než obvykle, protože ten klíč ne a ne postát na místě. „Asi stárnu. . . � povzdechl si ze tmy Fandarel. Dotápal jsem k němu. „Víš co?� poklepal jsem zdrceného zálesáka po rameni. „Pojďme do pokoje, vím tam o jedné zajímavé lahvince.� Po druhé skleničce se Fandarel docela rozpovídal. Měl spoustu novinek, a jednu lepší než druhou. Tak za prvé, Plotovísky jsou úplně v pořádku. Hvozd je sice obstoupil, ukousl cestu na jih, ale vesnici samotnou nechal na pokoji. . . dokonce nezmizela ani většina pastvin a sadů. Plotovísky se nicméně ocitly ve slepé uličce. V důsledku toho z jejich okolí zmizela armáda. „Jindra se konečně mohl vrátit domů,� řekl Fandarel. „A Hvozd jej, zdá se, taky přijal; každopádně lesem chodí bez překážek a beze strachu. V těch prvních dnech mi hodně pomohl. Nejvíc jsme se nakonec báli o vás.� Hlavou mi proběhly vzpomínky na události posledních dní. Se zahanbením jsem zjistil, že v tom se s Fandarelem shodneme. „A co ty tady vlastně děláš?� plácnul jsem, co mě první napadlo. „Mám tady v Parletu i něco vlastního na vyřizování; takové drobnosti,� pousmál se Fandarel záhadně. „Ale popravdě hlavní důvod bylo zjistit, co vy. Jsem rád, že nemusím nikoho zarmoutit.� 290
Pomyslel jsem na tu kopu zombií někde před Parletem. Fandarel se znova pousmál. Ať mě čert vezme, jestli nemá něco za lubem. Po chvilce mlčení dodal: „Jokedit o tebe měl sakra strach. No,� ušklíbl se, „ já jsem mu říkal, že se neztratíš. Jenom bys měl uklidit ten bordel v předsíni, zejtra se bude vracet.�
Tiskaři se vracejí. . . Když jsem ráno dorazil na roh Podmoklé a V kobkách, Elanor tam už přešlapovala. Vypadala, že už zažila příjemnější rána; představa, jak Manucimu vysvětlujeme, proč jsme jeho účetního nechali někde v divočině, na pospas lesu, elfům i armádě, by dokázala zajistit bezesnou noc pěkně silným náturám. Už teď jsem vnitřním zrakem viděl šéfa, jak se naklání přes ten svůj monstrózní stůl, jak do tvrdého dubového dřeva zatíná prsty, prošedivělé obočí mu po čele leze výš a výš, jak nakonec vstává a ztěžka, oběma rukama, se opírá o desku. . . „Héj, Stefane!� houkl mi někdo do ucha. Martis. Doslova se třásl nedočkavostí, oči navrch hlavy. „Vnímáš? Tak se na něco připrav!� halekal a strčil mi pod nos ucouraný papírek. „Hele, co jsem našel doma.� „Měli jsme z pekla štěstí, co?� povykoval, zatímco jsem přelétal text očima. „Když si pomyslím, že jsem do toho chtěl dnes večer jít!� Na lístku rozkolísaným písmem stálo: Martisi, kurva kde seš? Dej bacha – oni to prej používaj pro celý regimenty!!! Tak to nepřepískni. XXX. Nějak jsem nevěděl, co na to říct. Včera jsem zapomněl, že Slzy skončily zrovna u něj, zrovna u Martise. Rozpaky se zřejmě zračily i v mé tváři, protože Martis se okamžitě zarazil. „O fous, co?� hlesl soucitně. „Taky ses lekl, ne?� „Ne-e,� přiznal jsem nestrategicky. „Já jsem to tak nějak. . . věděl.� 291
„Cože?!� zařval Martis, až se několik kolemjdoucích otočilo. „Odkdy to do háje už víš? A proč jsi mi to neřekl?! Mohl’s mě normálně kurvadrát zabít!! � Kolem zrovna procházela dvojice gardistů. Při slově „zabít� se jeden z nich otočil a na okamžik na nás ulpěl pohledem. „Martisi, klidni se!� sykla Elanor. Martis se opravdu klidnil. Popadl mě za košili, přitáhl k sobě a zasyčel: „Tak co mi na to řekneš?� cedil mezi zuby, že mu sotva bylo rozumět. Začínal jsem ho mít plný brejle. „Že seš magor, jestli běžně zkoušíš něco, vo čem víš úplný hovno.� Martisovi se nenávistně zúžily oči a vypadal, že mi v nejbližší chvíli jednu vrazí; pak mě ale pustil a poodešel stranou. Gardista, který se prve ohlédl, nám věnoval poslední varující pohled. No jo pořád. Neboj, tady krev nepoteče. „Je tady ještě něco, cos mi o té droze neřekl, a měl bys?� prohlásil Martis jen tak, do okolního vzduchu. Upřímně jsem se nad zněním té otázky zamyslel. „Ann — ne. Ale neradil bych ji zkoušet, dokud se nedozvíme víc.� „Představ si, na to už jsem přišel taky!� usekl. Po zbytek cesty mě ostentativně ignoroval. Druhá hlava ve znaku domu U druhé hlavy byla výraznější, než jak jsem si ji pamatoval. Ostřejší. Elegantnější. A Manuci taky nechal nahodit novou fasádu. Asi se tu nudil, zatímco jsme byli pryč; se slabou čtvrtinou zaměstnanců toho zřejmě příliš nenatisknul. „Dobrý den. Copak si pře —� Kulička, v rukou stoh papírů, zůstala stát jako přimrazená. Civěla na nás s otevřenými ústy a očka jí v kulaté tváři těkala z jednoho na druhého, jako by se nemohla rozhodnout, koho z nás má za bezpříkladné flákání seřvat jako prvního. „Vrátili jsme se ze služební cesty,� taktně jí napověděl Martis. Taková nebetyčná drzost hobitku dokonale probrala; praštila s papíry na nejbližší stůl. Sotva si uvolnila ruce, namířila na Martise obviňující ukazovák. „To ti tak budu věřit! A my tu za vás celej měsíc dřeme jak koně! Kde jste to sakra byli?!� 292
„Jak jsem říkal, vrátili jsme se ze —� zkusil to znova Martis. „Že tě hanba nefackuje!� odfrkla si Kulička. „No, ale co já bych se rozčilovala, tohle budete vysvětlovat panu Manucimu!� Zasáhla citlivé místo. „Ehm. . . a v jaké je šéf náladě?� zeptal se Martis opatrně, zatímco si Kulička vychutnávala naše zkamenělé obličeje. Hobitčin ukazovák se pomalu přesunul k levému rameni, tam se na chvíli zastavil a potom plynulým pohybem přejel její buclatý krček. „Vy!� vykřikl Manuci. Nevěděl jsem dost dobře, co na to říct, a zřejmě to nevěděla ani Elanor, ani Martis, a tak jsme jen stáli, mlčeli a tvářili se provinile. „A kde je Phoenix?� vzmohl se konečně šéf na podmět i přísudek. „Proč nic neříkáte? A proč se tváříte tak provinile?� „Phoenix je, pane, nezvěstný,� snažil jsem se to evangelium zvěstovat pokud možno šetrně. Manuci vyvalil bulvy. „Co se s ním stalo? Mluvte! Je mrtvý?� „To nevíme, pane. Ale je dost možné, že není,� připustil jsem. Výraz, který se v Manuciho tváři objevil po těch slovech, by zřejmě nedokázal dešifrovat ani Grapus. Dával jsem si pozor, abych zachovával vážnou tvář. Martis si odkašlal. „Zavřete za sebou,� řekl Manuci už klidněji. „A řekněte mi všechno, co můžete.� S přerušováním a na střídačku jsme začali skládat účet ze svých činů. Dění v lese na cestě do Kirdenu jsme popsali věrně, taktéž i úkol, který jsme přijali od Bodrycha. O Kirdenském překladišti drog ale nepadlo ani slovo. Z cesty do Faledhelu jsme jaksi opomněli zmínit vlkodlaky, přepadený vůz i mrtvého dodavatele Hadích slz. Ve vojenském táboře jsme kvůli špatnému počasí museli nějakou dobu setrvat, ale samozřejmě, že kromě deště a nějaké té války za humny se nedělo nic zvláštního. Jako úplně nejhorší jsme vylíčili cestu z Faledhelu do Podlesí. „. . . a tam, když jsme přecházeli lávku přes jakousi říčku – byl už večer – nás zajali elfové,� líčil Martis dramaticky ztlumeným hlasem. „Elfové!� neudržel se Manuci. 293
„Ano,� potvrdil temně Martis. „Zajali nás a odvedli k sobě do vesnice v lese. Všechno nám sebrali a drželi nás zamčené ve srubu. Pak další den přišli, že nás odvedou ze svého území a v Podlesí předají armádě. To jsme byli ještě všichni čtyři.∗ Vedli nás tedy po staré cestě, svázané na jednom provaze. Bylo to strašné, řekl bych dokonce, že šlo o zvýšené pracovní riziko. Když jsem se pak utábořili na noc, někdo nás napadl.� Aldus hleděl na Martise s ústy sevřenými do tenoučké čárky. Jestli mi lžete, budete litovat, že jste u těch svých elfů nezůstali, říkal jeho pohled. Martis si to všechno jistě uvědomoval taky, ale statečně to ignoroval. „Jeden z elfů, co nás vedli, nám však uvolnil pouta, abychom se mohli bránit. Nevíme, co to bylo za útočníky. Bylo to totiž v noci a byla hrozná tma. Ztratili jsme se jeden druhému, ale ráno jsme se my tři znova potkali na cestě na okraji Hvozdu. Celé dopoledne jsme čekali, jestli se do otevřené krajiny vynoří ještě někdo, ale marně. Vrátili jsme se na místo našeho nočního tábořiště, abychom zjistili, co se stalo s Phoenixem. Po něm ani po těch dvou elfech tam nezbyla ani stopa, a ani v okolí jsme nenašli žádná tě. . . ehm. . . žádné zbytky.� „Mno. . . vrátili jsme se na cestu, protože se blížil večer. Ušli jsme ale jen pár mil, když jsme k naší smůle narazili na jezdeckou patrolu; ti nás zadrželi a jen stěží jsme je přesvědčili, že nejsme dezertéři z fronty. Chovali se hrozně. Eskortovali nás za Podlesí, kde nás konečně nechali jít. Pár dní jsme na Phoenixe čekali na jedné farmě při Lantu, ale neobjevil se. Naznali jsme, že víc pro něj už udělat nedokážeme, a vyrazili se do Parletu.� Když jsme skončili, Aldus beze slova vstal, přešel ke kabinetu a vytáhl čtyři skleničky. Ty vzápětí následovala i objemná hranatá láhev a šéf nám i sobě nalil štědrou dávku. Když jsem tu flašku viděl posledně,† byla skoro plná. Neměli bychom být na něj, na staříka, tak tvrdí, jinak se nám tu brzy uchlastá k smrti. ∗ Všech
šest, pozn. hlasů ze záhrobí. ty, co náhodou zapomněli, o které posledně se jedná: to bylo tehdy, když Manuci v této místnosti v záchvatu paranoie málem zastřelil Elanor. † Pro
294
„Chudák Phoenix,� vzdychl Manuci. „Ale ještě uvidíme. Jestli není mrtvý, snad se mu, podobně jako vám, podaří do Parletu nakonec dostat. Pošlu o něm zprávu do Podlesí, aby tam mezi vojáky nepřišel k úhoně.� Martis se zatvářil, jako že by se tomu vůbec nedivil, což Manuci velkoryse přešel. „No, ale co vy – co říkáte na Parlet?� nadhodil. „Začíná tu být jaksi přelidněno,� podotkl jsem. „Po větru se Parlet dá poznat na několik mil.� Zachechtali jsme se. Aldus se zašklebil. „Strašná legrace. Jenomže co se týká . . . hm, produkce, to se týká i spotřeby, a dvojnásob. Pravda, hladomor na krku ještě nemáme, ale jestli se ti vyžírkové rychle někam nepohnou, můžeme čekat vzpoury a nepokoje. Zatím to zůstávalo u nějaké té demonstrace, ale těch už bylo tolik, že to jako ventil všeobecného napětí přestává stačit.� Manuci se zhluboka nadechl a upil ze skleničky. Aspoň že on to napětí dokáže ventilovat takhle neškodně. Vzápětí se zašklebil, jako by si loknul pelyňku. „Ale Aradinovi je to podle všeho jedno!� vybuchl. „Ačkoliv nikdo od vojska pořádně neví, to tady vlastně kromě chlastání a — ehm, zkrátka, co tady mají dělat, posílá sem další a další jednotky, asi aby se tady ty staré nenudily. Možná by mu někdo mohl konečně prozradit, že Suba leží pár set mil na jihovýchod.� „Proč — proč to dělá?� pípla Elanor. Aldus se na ni zachmuřil a rázně postavil na stůl prázdnou sklenici. „Proč to dělá? Protože Aradin je debil!� vybafl. Martis se na mě ušklíbl a nenápadně vztyčil palec pravé ruky. „Ale co se týče Parletu, tak tady narazí, jestli se brzo nevzpamatuje,� pokračoval šéf. „Kryštof toho má plný zuby, a víte, jaký ten má železný nervy. Mimoto zasedá denně i městská rada. Novinky, který jste přinesli z fronty, se na stůl dostanou ještě dnes.� Vyměnili jsme si pohledy – očividně nemusíme tolik tajnůstkařit. „Pokud se jde o frontu, pane,� vložil jsem se do toho, „můžeme k tomu dodat ještě nějaké podrobnosti.� Stručně jsem vylíčil situaci, které jsme byli svědky během bojů 295
o Faledhel. Obávám se, že jsem se nechal trochu unést, jako ostatně vždy, když dojde na Aradinův vztah k mágům a magii vůbec. Ale k čertu s tím – podstatné jsou informace, ne názory. Manucimu to, zdá se, nevadilo a pilně si dělal poznámky. My jsme se na oplátku dozvěděli, že vedle Suby nejsou uzavřenou záležitostí ani Vraní hory. Naopak, tomu od světa odříznutému území teď prý železnou rukou vládne banda záhadných individuí. Ne tak zcela k překvapení nás tří jsme uslyšeli, že mezi nimi jsou – prý – hlavně vlkodlaci a upíři. Potom se hovor stočil na klidnější témata. Manuci nás informoval o novém dění v dramatu Derek, Vilík a Mrtvý Sluncák. Situace již nevypadala tak beznadějně. Jenson se po počáteční tvrdé obžalobě trochu stáhl a dokonce snad o Derekově a Vilíkově vině vážně pochybuje. Navíc se do věci vložil náš spokojený zákazník – Woodagovi kněží – a naši kolegové jsou obviněni již jen z nějakého mlhavě podloženého spiknutí. Skutečný vrah ale spravedlnosti stále uniká. „Vlastně jsme s Jensonem dosáhli jistého příměří. Dnes večer se spolu dokonce máme sejít. Jsem zvědav, co bude mít na srdci – už pár dní z něj mám pocit, že se potýká s problémy,� řekl šéf. Vstal a přešel k oknu. Chvíli pozoroval ruch na ulici, a když se k nám opět otočil, byl to znova ten Manuci, jak ho znal Parlet, důstojný, sebevědomý a neodhadnutelný. „Uděluji vám tři dny služebního volna, abyste si dali do pořádku své záležitosti. Potom vás budu očekávat v dílně. Kdyby se dělo něco, co bych měl vědět, neváhejte a kontaktujte mě. Pokud mě nezastihnete zde, pravděpodobně se vám to podaří na radnici. Přeji vám hezký den.� A hezký den to, po dlouhé době, opravdu byl. Martis se sice tvářil, že v pořádku není zdaleka všechno, co by – podle něj – v pořádku být mělo, ale to je jeho problém. Mně ke štěstí úplně stačilo to, že se mě zrovna nikdo nepokouší zabít. Před dílnou jsme se rozešli „vyřizovat si své záležitosti�. V mém případě to znamenalo převzít od Martise zbývající Hadí slzu; vztek už ho přešel a když jsem mu řekl, že se chci pokusit o analýzu drogy, dobrovolně se jí vzdal. Byl jsem tomu rád, protože Martisovo byd296
liště bylo v místech, kde měla drogová mafie hodně dlouhé prsty; Jokeditův dům jsem považoval za úkryt o chlup bezpečnější. Ale i kdyby. . . Hadí slzy nám po hmotné stránce k ničemu dobrému nebyly. Jediná užitečná věc, která z nich mohla pojít, byly nějaké ty znalosti. Hlavně proto jsem ještě téhož dne na univerzitě vyhledal Erika. Prohodili jsme spolu pár slov. Při té příležitosti jsem mu nabídl svou pomoc s přípravou k praktikům, pokud se postará o to, abych měl v nejbližších dnech a večerech volný přístup do laboratoře. Souhlasil, ale samozřejmě vyzvídal, k čemu to potřebuji. Něco takového se dalo čekat a myslím, že se mi podařilo nasadit ten správný výraz, když jsem mu spiklenecky sděloval, že to není tak úplně do školy, spíš trochu obchodní záležitost, do které bych nerad tahal Jokedita, což byla koneckonců svatá pravda. To jej hladce přesvědčilo, neboť on sám svou pozici cvičícího, vlastnícího klíče od všech laboratoří, využíval ke kdečemu. Stejně ale budu muset dát při práci sakra pozor, uvažoval jsem o pár hodin později na jakési přednášce. Asi by se hodilo mít nějaký tabák vždy po ruce, a pokud se budu pouštět do něčeho riskantního, nabídnout pro jistotu i Erikovi. A pokud se týká metody. . . z několika důvodů∗ jsem již před časem nabyl podezření, že Serpenta, nebo prášek z ní vyrobený, by mohl být součástí Hadích slz. Teď jsem měl příležitost si to konečně ověřit. A shoda okolností mi hrála do ruky i dále – znal jsem vhodnou a hlavně nenáročnou techniku, která by se s trochou štěstí dala použít. Ve škole se neučila, ale používali ji běžně tiskaři ke zhodnocení kvality barev a, jako vedlejší produkt, ke zjištění nečistot v nich. Říkali jsme jí chromato-grafie. Princip byl zhruba takovýto: barva, a obecně jakákoliv směs, se skládá z více složek. Pokud se její roztok nechá vzlínat po vrstvě porézního materiálu, typicky papíru, jednotlivé složky po tomto povrchu putují různými rychlostmi. V důsledku ∗ Pozorování
účinků černého prášku od Selika; vlastní zkušenosti při mši ve Faledhelu; náznaky kněze; informace od vlkodlaků; informace od Elanorčiny babičky; intenzivní pocit, že ta Serpenta smrdí; atd. atp.
297
toho se počáteční barevný flek rozdělí do několika skvrn. Je-li k dispozici standard, můžeme po srovnání s jeho chromatografem říci, jestli neznámá barva obsahuje nějaké nečistoty. V mém případě by černý prášek představoval standard a Hadí slzy neznámou směs. Pokud bych v chromatografu Hadích slz dokázal najít stejný vzorec jako u prášku, věděl bych, že jej obsahují. Valnou část dne jsem vlastně strávil takto, seděl jsem nejprve na přednáškách, a potom v univerzitní zahradě, kde jsem si pročítal ještě některé další postupy, jež by se snad daly vyzkoušet nebo zkombinovat s chromato-grafií.
. . . a nejsou sami Znovu jsem se s Martisem a Elanor sešel až večer. Martis se totiž – v jedné velmi slabé chvilce před třemi týdny – vyznal ze své vděčnosti vůči Elanor a svatosvatě se dušoval, že pokud do Parletu dorazíme živí, pozve ji na velkolepou večeři. Mohl jsem považovat za čest, že jeho pozvání se vztahovalo i na mne. Místo už měl vyhlídnuté a brzy jsme se přesvědčili, že lépe to snad trefit nemohl: prostředí přívětivé a trochu venkovské, obsluha rychlá, jídlo skvělé, uniformy v dohledu veškeré žádné. Užívali jsme si jídla, vína a atmosféry a ignorovali občasné závistivé pohledy od okolních stolů. Večer se nachýlil a my spokojeně popíjeli skvělé Jižní svahy a rozebírali nějaké drby. Vše nasvědčovalo tomu, že zase bude krásně na světě. Ale ono nebude. Koutkem oka jsem zachytil nějaký pohyb u dveří a lhostejně přejel nově příchozího pohledem. Ten se krátce rozhlédl, vzápětí se otočil na patě a znova vykráčel ze dveří, které ještě nestačily zapadnout. Teprve teď to se mnou pěkně cuklo. Ten hobit, který stál před chvílí na prahu, nebyl nikdo jiný než Samko ze Suchobrodu! Zmateně jsem vyskočil na nohy a koleny přitom narazil do stolu. Dutý úder, řinkot skla. Louže červené tekutiny se ochotně rozlila po starém dřevě a rychle vsakovala do spár. 298
„Co se děje?� sykl Martis a ostražitě se rozhlížel, ruku na polovytažené dýce. Uvědomil jsem si upřené pohledy ostatních hostů a zase se posadil. Pěkně se mi třásly ruce. „Viděli jste ho?� zašeptal jsem chraptivě. Nechápavě na mě čučeli. „No toho hobita, co právě vešel. To byl totiž Samko. A ten je už nějakou dobu mrtvej.� Elanor zalapala po dechu. „Jseš si jistej?� „Samozřejmě že ne!� odsekl jsem netrpělivě. „Mám už trochu popito, Romanelli mě straší ve snech ještě teď a z hlavy mi neleze vůdce té podezřelé skupinky u Vokounova. . . ale tohle byl Samko, nebo já jsem Kulička.� Martis a Elanor si vyměnili mnohoznačný pohled. „Jak myslíš, že je to vážné?� zeptal se opatrně Martis. Znělo to, jako by se mě ptal na nějakou diagnózu nebo co. „Vážné? Vážné?! � vztekal jsem se nad jejich nedůvěrou. Možnost, že by Samko mohl být naživu, mi připadala absurdní. „Vůbec to není vážné, znamená to jenom, že nás našli i v Parletu, že po nás šli celou dobu a že mají vůdce, kterého Romanelli čirou náhodou vyrobil z našeho kamaráda.� „No tak počkat!� zvýšila nečekaně hlas i Elanor. „Nemusíš na nás hned řvát. Samozřejmě že ti já i Martis věříme. Ale víš sám, že ses mohl mýlit. Ostatně jestli je to tak, jak říkáš, tak to se snadno ověří. Prostě si budeme všímat, kdo se za námi potáhne, až půjdeme domů.� Postupně jsme se trochu uklidnili, ale kouzlo večera bylo nenávratně pryč. Po chvilce jsme se tedy zvedli, Martis zaplatil a opustili jsme lokál. Venku nebylo po nějakém hobitovi ani vidu, ani slechu. Společně jsme se vydali směrem k náměstí. Martis se pod různými záminkami co chvíli ohlížel, ovšem soumrak ještě nepokročil tolik, aby zahnal z ulic ostatní chodce, a na hlavních třídách muselo být velmi snadné se mezi nimi skrýt. Nepochyboval jsem, že se za námi Samko táhne jako smrad, a že pocit bezpečí mezi ostatními lidmi je čistě iluzorní. 299
Bez nehody jsme se však dostali až na místo, kde se naše cesty měly rozdělit. To už jsem to nevydržel. „Elanor, nechtěla bys, abychom tě raději doprovodili?� nadhodil jsem opatrně. Ona je na takové věci někdy docela citlivá. K mému překvapení – a obrovské úlevě – docela ochotně souhlasila. Asi jsem jim přece jen nahnal strachu. Zamířili jsme tedy k univerzitě, a uhnuli přitom do užších a teď již vylidněných uliček Staré čtvrti. Ušli jsme sotva pár desítek kroků, když Martis zašeptal: „Někdo se za náma opravdu táhne. . . � Nedbaje na nenápadnost, prudce jsem se otočil. V poslední chvíli jsem spatřil, jak se za námi se do stínu jedné z budov rychle vnořil stín ještě o něco tmavší, menší než člověk, ale jistě ne dítě, zřetelnější než duch, ale nepřirozeně lehký a tichý. . . Automaticky, strnule jako loutky jsme pokračovali v chůzi. „Najdi nejbližší odbočku zpátky do centra,� ucedil jsem koutkem úst k Martisovi. Viděl jsem, jak přikývl; byl v obličeji bílý jako stěna. Naštěstí jsme ale ještě nezašli příliš hluboko do Bernova. Za chvíli jsme opět volně vydechli na široké, osvětlené cestě mezi opozdilými chodci. Uštěpačné „ já jsem vám to říkal!� jsem si odpustil, na nějaké to zadostiučinění jsem neměl vůbec náladu. „A v Darkově to bude ještě horší,� zamumlal Martis. „Pojďte ke mně a zůstaňte na noc, ráno vymyslíme, co dál,� navrhl jsem. Bylo to asi jediné smysluplné řešení – cesta k Jokeditovi byla relativně bezpečná a jeho dům se dal snadno ohlídat. Během cesty Martis jednou či dvakrát oznámil, že hobit se stále drží za námi, tentokrát nás však sleduje více z povzdálí.
Vřelé uvítání II Do chodby se z pootevřených dveří knihovny linulo měkké světlo. Spolu s ním k nám doléhaly tlumené hlasy. V duchu jsem se chytil za hlavu a zaúpěl. Jokedit! Úplně jsem zapomněl, že se měl vracet už dnes! No, ten se podiví, kolik bude mít hostů. . . Lehce jsem na dveře zaklepal. Hovor ustal, jako když utne. 300
„Stefane!� zvolal starý pán, jakmile jsem strčil dovnitř hlavu. Očividně právě probírali s Fandarelem něco důvěrného – na malém stolku, u kterého seděli, byly rozloženy jakési papíry. Zatímco mi Jokedit vstával v ústrety, Fandarel je ledabylým pohybem shrábnul a zastrčil do své náprsní kapsy. To už mě ale Jokedit objal tak srdečně, jako by vítal dávno ztraceného syna. A vsadil bych se, že ten lesk v očích byl jenom odraz plamenů z krbu. Určitě. „Měli byste si zatopit,� taktně jsem stočil pohled na pár smutně doutnajících uhlíků. „Dávno jsme chtěli jít spát!� odsekl starý pán až přespříliš nakvašeně na to, aby to znělo důvěryhodně. „A ty bys měl být v posteli už dávno, neříkej, že nemáš zítra školu!� Ode dveří se ozvalo tiché zahihňání. „Ale!� vytáhl se na špičky a přes moje rameno zamžoural do tmy v chodbě. „A kohopak nám to sem vedeš?� Martis a Elanor vstoupili do pokoje a rozpačitě mu popřáli dobrý večer. Vykoktal jsem něco o tom, jestli by tu dnes nemohli přespat. Naštěstí byl Jokedit v tak velkorysé náladě, že se na nic nevyptával a nechal si od cesty i své obvyklé štiplavé poznámky. Asi jsem mu vážně chyběl. No nazdar. Jestli se něco semele, tak ho to pěkně rychle přejde. Teď se na nás však široce usmíval a dokonce nám uvařil jeden ze svých skvělých čajů, uklidňující bylinkovou směs, vonící lékořicí. Ocenil jsem to nesmírně, přestože doopravdy by mě teď uklidnila snad jen pořádná dávka šťávy z makovic, nejlépe taková, která uklidní už napořád. Samozřejmě že Jokedit chtěl slyšet všechno, co jsme na Jihu vyváděli, a posezení u krbu se hezky protáhlo. Fandarel se do hovoru příliš nezapojoval; jednak už toho většinu slyšel, jednak bylo vidět, že se mu hlavou honí úplně jiné starosti. Naši přítomnost skoro nevnímal; zamyšleně si pohrával s prázdnou láhví od vína. Dokola a dokola, znova a ještě jednou, jako tanečnice se otáčela. Kolem štíhlého hrdla ručně psaná viněta povědomého tvaru. Wilfred Dřišťál své víno nerozdával jen tak někomu. 301
Jokedit zakládá na žampiony Seděl jsem u stolu a pozoroval můru, která se zmateně motala kolem jediné ubohé svíčky, nepatřičně skomíravé vzhledem k těžkému dvouramennému svícnu. Byli jsme v mém pokoji; Elanor, stočená do klubíčka, spala v posteli, Martisovi jsem ustlal na podlaze. Místnost tonula v šeru, jen stůl a přilehlá stěna plavala a kolébala se v kruhu světla. Držel jsem hlídku. Můra, poblázněná mihotavým plamínkem, vykroužila nadmíru elegantní, a taky poslední, piruetu. Zasyčelo to a zasmrdělo, svíčka zhasla. Neobtěžoval jsem se zapálit ji znova. Proč to dělají? Jsou hloupé. Elanor by to určitě vysvětlila nějak líp, ale mně by to stejně asi nedávalo smysl. Třeba viděly ještě málo plamínků. Možná by se je časem naučily rozlišovat. Ale to by do nich nesměly pořád lítat. . . Poprvé jsem ten zvuk uslyšel od okna. Znělo to, jako by někdo rukama přejížděl po zabedněných okenicích. Okamžitě jsem pustil z hlavy veškerý hmyz; ale to už namáhané dřevo zaúpělo naposledy. Okenice s praskotem povolily. Ve zlomku vteřiny jsem zahlédl, jak k nám z ulice zírá cizí tvář. Nepodobala se lidské – křečovitý škleb byl děsivou parodií úsměvu, oči matné a nevidoucí, ohrnutý ret plný černých prasklin odhaloval bledou, rozpadající se dáseň, v níž dosud osaměle trčelo několik zubů. . . Odkopl jsem stranou překážející židli a vrhl se ke stolu. Svícen, chladný a těžký, mi vklouzl do dlaně sám od sebe. S výkřikem jsem jej hodil proti oknu. Proletěl sklem, jako by ho tam ani nebylo. Vzduch byl náhle plný řinkotu a výkřiků procitajících. Seshora se ozvala rána. „Vy parchanti jedni!� nesl se do ulice Jokeditův hlas. „Táhněte odsud, než —� „Zavři sakra to okno!� zahulákal jsem na něj. „A pojď dolů, dělej!� Na chvíli zmateně utichl, pak jsem uslyšel další bouchnutí. „Zaběhni do knihovny, nad krbem tam je jedenapůlka,� houkl jsem na Martise, aniž bych přestal sledovat okno. Kývnul a odběhl. Zároveň bylo slyšet dusání po schodech a do mého pokoje vrazil Jokedit s rozsvícenou lucernou v ruce. 302
Vypadal jako svatojánský brouček. Na sobě měl noční košili, zpod které lezly bosé prsty na nohou, a na hlavě špičatou čepici s bambulkou. Pohledem přelétl nastraženou Elanor. Mě, jak výhružně svírám hůl. Rozmlácené okno. „Co se děje?� „Někdo nás napadl.� „Cože?� vyjevil se. „Tak co stojíte? Zahraďte to okno přece!� Společně jsme se chopili stolu a deskou jej přirazili ke stěně. Okno bylo naštěstí dost nízko. Martis na nás z chodby volal, že zůstane hlídat u dveří. Hlavou mi bleskla představa, jak se skrývá ve ztemnělé chodbě s mečem připraveným k ráně. . . V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. „Fandarel!� vyjekl jsem. „Na večer přece odcházel a říkal, že se vrátí něco po půlnoci. Mohl se s nimi potkat někde na ulici!� „Ne. . . � hlesla Elanor, bílá jako křída. Vyběhl jsem na chodbu. Když jsem už už bral za kliku, zarachotil v zámku klíč a dveře se tiše otevřely. Fandarel zrovna pozvedal ruku, aby si z hlavy shodil kápi pláště. Trhl sebou, udělal krok zpět a ruka mu sjela k hlavici meče. „Pojď dovnitř a zavři!� vybafl na něj alchymista. Lucernu neznámo kdy zavěsil na hák v chodbě a vyměnil ji za těžkou sekeru na dřevo. Bambulkovatou čepici si sundal, snad aby lépe slyšel. „Tak,� přikývl spokojeně, když západka vklouzla na své místo. V chodbě, kde jsme stáli, už začínalo být trochu přelidněno. „Jak to vypadá před domem?� „Nikde ani noha,� opáčil Fandarel a věnoval mu nevěřícný pohled. „Tak to je dobře,� zavrčel Jokedit a oči mu blýskaly. „To je dobře.� Pozvedl sekyru. „A teď nám Stefan hezky vysvětlí, o co tu jde.� Mimoděk jsem o krok ustoupil. Jokedit popošel kupředu. „Nějakou dobu nás pronásledovala skupina nemrtvých,� přinutil jsem vyschlé hlasivky ke spolupráci. „Mysleli jsme, že jsme je už před pár dny setřásli. Zdá se, ehm, že jsme se, ehm, pletli. Jeden z nich nám právě vyrval okenice z pantů. No, tu tvář bych nechtěl vidět znova. . . � To už mě Jokedit neposlouchal. Vyběhl do ulice, následován Fan303
darelem. Za chvíli se oba vrátili, vlekouce mezi sebou bezvládné – a bezhlavé – tělo. S heknutím jej upustili na zem. Alchymista si něco tiše mumlal. Mrtvola zasmrádala vskutku odporně. Vyhnul jsem se Jokeditovu pohledu a vyběhl ven, posbírat ostatní zbytky. Na protější straně ulice jsem našel svícen, olepený mazlavým sajrajtem, ale jako zázrakem nepoškozený. Martis našel hlavu, s největším odporem ji zvednul za vlasy a chvíli na ni zaraženě zíral. „No,� řekl. „Jenom doufám, že můj ksicht se ti nikdy neznelíbí.� Naštěstí to vypadalo, že se celá událost seběhla příliš rychle na to, aby vzburcovala někoho ze sousedství. Hromádka předmětů rozličných utěšeně rostla. Během pár chvil se vedle těla v aradinovské uniformě vršily i střepy z rozmláceného okna, které sesbírala Elanor, a kusy bývalých okenic a rámu. Mlčky jsme na to nadělení hleděli. „Kurník šopa,� zachrapěl Jokedit a bylo vidět, že teprve teď dostal opravdu strach. „Vždyť to je někdo od armády!� Aha, tohle jsem mu vlastně prve neřekl. „Uniformu spálíme hned,� přiklekl k mrtvole Martis a bez mrknutí oka začal párat hadry, které měl bývalý voják na sobě. Elanor odběhla rozdělat pořádný oheň. Mezitím se rozběhla bouřlivá debata o tom, co s tělem. Návrhů bylo požehnaně, jeden horší než druhý. Nakonec jsme se rozhodli mrtvého zakopat pod dlaždice ve sklepě a důkladně zasypat vápnem. „Teď abych začal na starý kolena pěstovat žampiony,� podotkl k tomu Jokedit. Povzdechl si a unaveně znova vzal do ruky sekeru. „Tak a teď už bez legrace – jak jste k tomuhle přišli?� Řekli jsme, co jen šlo. Bylo toho více, než by si zasloužil, a méně, než co by měl právo slyšet. Alespoň jsme ale mohli dodat, že víme, kdo je vede a jak to s ním vypadá. Jokedit samozřejmě Samka neznal, ale Fandarel při těch slovech tiše sklopil hlavu. Nadhodil jsem rovněž domněnku, že nás Samko zřejmě dokáže sledovat díky nějaké kletbě nebo kouzlu, které nad námi visí. Na to se Jokedit zatvářil vážně; řekl, že by snad mohl sehnat jistého kolegu, člověka více zběhlého v těchto záležitostech. Váhal ale, jestli jej má burcovat teď, v noci – tak dobří známí zřejmě nebyli. Nakonec usoudil, že bude lepší, pokud jej vyhledá až ráno. 304
Zbytek noci jsem strávil – společně s Martisem – kopáním hrobu ve sklepě. Jokedit nás čas od času přišel zkontrolovat a pokaždé to zhodnotil jediným slovem: „Málo.� Tělo jsme do jámy uložili až nad ránem, zahrnuli jej hlínou a provizorně nad něj naskládali několik beden. Potom jsme ze sebe sházeli špinavé hadry, umyli se a, zatímco Fandarel držel hlídku, upadli do mrtvolného spánku.
Uprchlí králíci Z hlubin nevědomí mě vytrhlo Jokeditovo halekání: „Vstávejte! Vstávejte! Mám vápno, mám žampiony, mám nekromanta!� Život je tak nádherný, až to občas bere dech. Vypotáceli jsme se z postelí. Alchymista už zase vypadal jako ctihodný občan, a zdálo se, že probdělá noc se na něm nepodepsala ani v nejmenším. V jedné ruce svíral krátkou hůl, takzvanou , jen-špacírku‘, a v druhé držel plátěný pytel, silně zavánějící po houbách. „Tak poslouchejte,� začal, když jsme od sebe rozlepili nadpoloviční většinu očí. „Sehnal jsem toho kudůka a ten slíbil přijít. Uvědomte si ale, že to dělá čistě proto, že jej takový případ zajímá, jinak vůči mně nemá žádné závazky. Je to nekromant, ale neříkejte mu tak; nemá to rád. „Doktore� bude slušnější. Co se týče vás, řekl jsem mu, že jste nějaké zvláštní případy od armády, mno, vlastně jsem mu řekl, že jste takoví uprchlí pokusní králíci. V důsledku čehož po vás jde banda zombií a vy se jich celkem přirozeně chcete nějak zbavit. Tak. Nějaké dotazy? Ne? Stefane, myslím, že než přijde, ještě stihneš zasadit ty žamiony.� S tím na zem ledabyle shodil onen navlhlý pytel a s pohvizdováním vydusal nahoru do patra. 305
„Ten tvůj alchymista je naprostej cvok,� oznámil mi Martis, když jsme se obouvali, česali,∗ holili a podobně. „Jak to s ním můžeš vydržet?� Zahučel jsem něco neurčitého. Jednak jsem se kvůli Martisovi nechtěl podřezat, jednak bych to stejně asi nedokázal rozumně vysvětlit. Ne jemu. Když jsme dokončovali vstávací rituály, ozvalo se prudké zabušení na dveře. Otevřel jsem a nikoho neviděl. Zezdola se ozval rezignovaný povzdech. Trpaslík postávající na prahu měl ve tváři výraz svaté trpělivosti a na zádech pytel, který byl velký skoro jako on sám. Ten mi s bouchnutím shodil k nohám. Do vzduchu se vyvalilo mračno bílého prachu. „Tady maj to vápno, šéfe, a dělá to jeden stříbrnej,� zaduněl jako z prázdného sudu. Martis, který rovněž zvědavě přispěchal ke dveřím, mu peníz dal. Mrňous na nás ledabyle mávnul a oddusal. Martis ani Elanor mě naštěstí nenechali ve štychu a při sázení žampionů přispěli radou i pomocí. Několikrát nás přišel zkontrolovat – a zkritizovat – i Jokedit. Až asi při páté či šesté obhlídce se konečně zatvářil spokojeně. V tu chvíli mu už stejně nic jiného ani nezbývalo, neboť naše dílo bylo bezpochyby tou nejvzornější sadbou žampionů, kterou kdy kdo v některém z parletských sklepů založil za účelem ukrytí mrtvoly. „Jestli přijde i těch zbývajících jedenáct, budete tu mít slušnou plantáž,� zahuhlal Martis polohlasem. Jokedit jej obdařil značně nakvašeným pohledem. „To ani náhodou,� odfrkl a šťouchl do záhonku špacírkou. „No, vlastně jsem vám přišel říct, že Krchorád, ten nekromant, zrovna dorazil. Tak se dejte trochu do pořádku a pak se stavte u mě.� S tím se otočil a začal pomalu stoupat po schodech. „Ale žádný spěch,� zaslechli jsme ještě jeho hlas. „Já bych si s ním rád taky trochu popovídal. Vždyť je to už let, co jsme neměli společný případ. Naposledy to bylo snad ještě někdy ve škole.� ∗ Někteří
i nožky.
306
