V
hasnoucím denním světle se zářící jezero na úpatí palácového města podobalo moři roztaveného zlata. Poutník přijíždějící sem se západem slunce – tento poutník, přijíždějící sem, teď, silnicí kolem jezera – mohl mít dojem, že se blíží k trůnu panovníka tak pohádkově bohatého, že si dovolil přesypat část svých pokladů do obrovské prohlubně v zemi, aby oslnil a přivedl v úžas návštěvníky. A ať bylo jezero zlata sebevětší, muselo být jen kapkou vytaženou z moře většího bohatství – poutníkova představivost nebyla mocna obsáhnout nezměrnost onoho mateřského oceánu! U břehu zlatých vod ani nestály stráže; byl snad král tak štědrý, že dovolil všem poddaným, a možná i cizincům a návštěvníkům, jakým byl sám poutník, volně si nabírat z jezera jeho tekuté poklady? To by byl skutečně kníže mezi muži, hotový kněz Jan, jehož zaniklá říše písní a mýtů oplývala nevídanými divy. Možná (hádal poutník) se uvnitř městských hradeb nachází pramen věčného mládí – že by snad někde nablízku stála dokonce i legendární brána do pozemského ráje? Potom se však slunce sklonilo za obzor, zlato se skrylo pod hladinou a zmizelo. Do návratu denního světla ho budou strážit vodní víly a hadi. Zatím měla sama voda zůstat jediným nabízeným pokladem, darem, jejž žíznivý poutník vděčně přijal. Cizinec jel na dvoukoláku taženém volem, ale neseděl na tvrdých polštářích, stál jako bůh a jednou rukou se nonšalantně přidržoval mřížované bočnice. Cestování takovým vozem nebyla žádná slast, dvoukolka sebou házela a cukala v rytmu kopyt zvířete a byla též vystavena vrtochům silnice pod koly. Stojící člověk mohl snadno vypadnout a zlomit si vaz. Poutník však stál a tvářil se bezstarostně a spokojeně. Vozka na něho už dávno přestal křičet, jelikož zprvu 13
považoval cizince za blázna – jestli chce umřít na cestě, ať si poslouží, nikomu tady to líto nebude! Vozkovo opovržení však rychle vystřídal zdráhavý obdiv. Ten muž skutečně nemusel mít všech pět pohromadě, dalo se dokonce říct, že má příliš hezkou bláznovskou tvář a na sobě, jak se na blázna sluší, podivný šat – plášť z pestrobarevných kožených kosočtverců, v takovém vedru! –, avšak jeho schopnost udržet rovnováhu byla dokonalá, hodná obdivu. Vůl se vlekl kupředu, kola zapadala do výmolů a narážela do kamenů, ale stojící muž se téměř nezakymácel a nějakým záhadným způsobem se mu dařilo zachovat si důstojnost. Důstojný blázen, pomyslel si vozka, nebo možná vůbec žádný blázen. Možná nějaký velký pán. Pokud měl nějakou chybu, byla jí okázalost, snaha být nejen sám sebou, ale také se předvést. Tím jsou tady ovšem lehce postižení všichni, pomyslel si vozka, takže sem vlastně docela zapadá. Když se poutník ozval, že má žízeň, vozka okamžitě došel k jezeru, v misce z vydlabané a nalakované tykve přinesl vodu a obřadně ji podal cizinci, jako by to byl šlechtic, jemuž se náleží sloužit. „Stojíš si tam jako nějaký velmož a já skáču, jak pískáš,“ zamrmlal vozka. „Nevím, proč ti tak posluhuju. Kdo ti dal právo si na mě roztahovat hubu? A vůbec, co jseš zač? Urozenej pán asi těžko, to bys nejel tímhle křápem. A přece máš frňák nahoru. Takže budeš asi nějakej pěknej ptáček.“ Druhý muž se dychtivě napil z tykve. Voda mu stékala z koutků úst a ulpívala na oholené bradě jako tekutý vous. Nakonec prázdnou tykev vrátil, spokojeně vydechl a utřel si vousy. „Co jsem zač?“ řekl, jako by mluvil k sobě, ale přitom hovořil jazykem vozky. „Jsem člověk s tajemstvím, to jsem zač – s tajemstvím, které je určeno pouze císařovým uším.“ Vozkovi se vrátila sebedůvěra: ten chlap je opravdu blázen. Není nutno chovat se k němu uctivě. „Nech si to svý tajemství,“ řekl. „Tajemství jsou pro děti, a pro špehy.“ Cizinec vystoupil z vozu před karavanserájí, kde končily a začínaly všechny cesty. Byl překvapivě vysoký a nesl si cestovní brašnu. „Taky pro čaroděje,“ řekl vozkovi. „A zamilované. A pro krále.“ V karavanseráji panoval čilý ruch. Zvířatům, jako byli koně, velbloudi, voli, osli a kozy, se dostávalo péče, zatímco jiná, nezkrotitelná, žila volně, jak se dalo: pištivé opice, bezprizorní psi. Jako zelené rachejtle vybuchovali ve vzduchu vřeštící papoušci. Napilno měli 14
kováři i tesaři, v krámcích na všech čtyřech stranách obrovského dvora plánovali muži cesty, shromažďovali zásoby svíček, oleje, mýdla a provazů. Kuliové v turbanech, červených košilích a bederních rouškách pobíhali neúnavně sem a tam s neuvěřitelně objemnými a těžkými balíky na hlavách. Zkrátka a dobře, probíhalo tu velké nakládání a vykládání zboží. Lůžka na noc se dala pořídit za babku, provazem vyplétaná lůžka v dřevěných rámech s matracemi z ostrých koňských žíní, stojící v zákrytu jedno vedle druhého na střechách přízemních budov obklopujících rozlehlý dvůr karavanseráje, lůžka, na nichž mohl člověk ležet, upírat zraky k nebesům a představovat si, že je Bůh. Dále na západ se rozkládaly tábory panovníkových vojsk, která se nedávno vrátila z válečných tažení. Armáda nesměla vstupovat do palácové zóny, musela zůstat zde na úpatí královského pahorku. S nečinnou armádou, která se před nedávnem vrátila z války, bylo nutno zacházet obezřetně. Cizinec si vzpomněl na starověký Řím. Tam císař nevěřil žádným vojákům, jen své pretoriánské gardě. Poutník věděl, že důvěra je otázkou, na niž bude muset odpovědět přesvědčivě. Jinak přijde o krk, ani se nenaděje. Nedaleko karavanseráje vyznačovala cestu k bráně paláce věž zdobená sloními kly. Všichni sloni patřili císaři, pobitím věže jejich kly dával najevo svou moc. Střezte se! varovala věž. Vstupujete na území Sloního krále, vlastnícího tolik tlustokožců, že si může dovolit obětovat kly tisíce zvířat, jen aby mě ozdobil. Poutník poznal v té přehlídce moci stejnou okázalost, jež plála na jeho čele jako oheň nebo ďáblovo znamení; tvůrce věže však vlastnost, která byla u poutníka často vnímána jako slabost, přetavil v sílu. Je jediným ospravedlněním extrovertní osobnosti moc? položil si poutník otázku, ale nedokázal na ni odpovědět, jen bezděky doufal, že jinou takovou obezličkou může být krása, protože krásný rozhodně byl a věděl, že jeho půvab má svou vlastní moc. Za věží pobitou kly stála velká studna a nad ní se klenulo neuvěřitelně složité vodovodní soustrojí, které sloužilo paláci na pahorku, zkrášlenému mnoha kupolemi. Bez vody nejsme nic, pomyslel si poutník. Bez přístupu k vodě se rychle obrátí v prach i císař. Voda je skutečný vládce a my všichni jsme její otroci. Kdysi v rodné Florencii 15
potkal člověka, který uměl nechat vodu zmizet. Kejklíř naplnil džbán až po okraj, zamumlal kouzelné zaklínadlo, obrátil nádobu vzhůru nohama, a místo tekutiny se vyřinulo ven hedvábí, proud pestrobarevných šátků. Byl to samozřejmě trik, a než se den sešel s nocí, tajemství z kejklíře vymámil a ukryl ho mezi svá vlastní. Byl mužem mnoha tajemství, pouze jedno však bylo hodno krále. Cesta k městským hradbám vedla strmě do svahu, a jakmile s ní vystoupal i on, uviděl, jak velké je místo, kam dorazil. Před jeho očima se rozprostíralo nepochybně jedno z nejvelkolepějších měst světa, větší snad i než Florencie, Benátky nebo Řím, větší než jakékoli město, které kdy spatřil. Jednou navštívil Londýn, ale i ten byl menší. S ubýváním světla město jako by rostlo. Před hradbami se tísnily hustě obydlené osady, z minaretů svolávali k modlitbám muezzini a v dáli viděl světla honosných šlechtických usedlostí. V soumraku se jako pro výstrahu rozhořely ohně. Z černé mísy oblohy přišly v odpověď hořící hvězdy. Jako by země a nebe byly armádami chystajícími se k boji, napadlo ho. Jako by jejich tábory v noci pokojně odpočívaly a čekaly na bitvu nadcházejícího dne. A v celém tom bludišti ulic a ve všech sídlech velmožů vzadu na pláních nebylo nikoho, kdo by kdy slyšel jeho jméno, nikoho, kdo by byl ochoten uvěřit příběhu, který přišel vyprávět. Přesto ho vypovědět musel. Přijel z druhého konce světa, aby tak učinil, a tak se i stane. Kráčel dlouhými kroky a jeho zlaté vlasy i vysoká postava, jeho dlouhé a nesporně špinavé vlasy, splývající kolem obličeje jako zlatavé vody jezera, přitáhly mnoho zvědavých pohledů. Pěšina stoupala kolem věže se sloními kly ke kamenné bráně Háthí Pól s basreliéfem, na němž stáli s hlavami proti sobě dva sloni. Otevřenou bránou doléhaly zvuky lidí oddávajících se zábavě, jídlu, pití, hýření. Drželi tam stráž vojáci, svou službu však vykonávali vlažně. Skutečné překážky na něho teprve čekaly. Tato část města byla veřejně přístupná, určená setkáním, nákupům a radovánkám. Lidé příchozího chvatně míjeli, hnáni hladem a žízní. Po obou stranách ulice mezi vnější a vnitřní bránou, pokryté plochými kamennými deskami, uviděl hostince, čajovny, krámky s jídlem a pouliční prodavače všeho druhu. Zde se odehrával věčný rituál nakupování a prodeje. Látky, nádobí, cetky, zbraně, šťáva z cukrové třtiny. Hlavní tržiště se rozkládalo za méně 16
významnou, jižní bránou města. Jeho obyvatelé chodili nakupovat právě tam a vyhýbali se tomuto místu, určenému naivním příchozím, nemajícím ponětí o skutečné ceně věcí. To byl trh šejdířů a zlodějů, hlučný, předražený a zavrženíhodný. Unaveným poutníkům, kteří neznali půdorys města a každopádně se zdráhali táhnout se takovou dálku okolo vnějších hradeb k většímu, poctivějšímu bazaru, nezbývalo než jednat s obchodníky u Sloní brány. Jejich potřeby byly naléhavé a prosté. Živé slepice, třepotající se a vřeštící strachem, visely hlavou dolů se svázanýma nohama a čekaly na svůj konec v hrnci. Pro vegetariány byla přichystána jiná, tišší krmě; zelenina skřeky nevydává. K poutníkovi se donesly po větru naříkající, škádlivé, svůdné hlasy, vysmívající se neviditelným mužům. Patřily ženám? Ucítil snad ve večerním vánku ženskou vůni? Na to, aby vyhledal císaře ještě dnes, bylo beztak už pozdě. Měl v kapse peníze a za sebou dlouhou, mnoha zákrutami poznamenanou cestu. Tak byl zvyklý: putovat k cíli nepřímo, s mnoha oklikami a odbočkami. Od chvíle, co jeho loď přistála v Suratu, cestoval přes Burhánpur, Handii, Sirondž, Nárvar, Gválíjar a Dhólpur do Ágry, a z Ágry sem, do nového hlavního města. Nyní toužil po té nejpohodlnější posteli, jaká je k mání, po ženě, pokud možno nekníraté, a nakonec po vlně zapomnění, útěku před sebou samým, jejž není nikdy možno najít v ženském objetí, ale jen v silné kořalce. Později, když jeho touhy došly uspokojení, usnul ve voňavém nevěstinci, mohutně chrápaje vedle coury trpící nespavostí, a snil. Uměl snít v sedmi jazycích: italsky, španělsky, arabsky, persky, rusky, anglicky a portugalsky. Pochytil je způsobem, jakým námořníci přicházejí k chorobám; jazyky byly jeho kapavkou, příjicí, kurdějemi, zimnicí i morem. Jakmile usnul, v mozku mu začala blábolit půlka světa, spřádající podivuhodné příběhy o výpravách cestovatelů. V tomto zpola objeveném světě přinášel každý den zvěsti o nových divech. Vizionářskou, objevnou snovou poezii všednodennosti dosud nerozdrtila úzkoprsá prozaická skutečnost. Ačkoli byl sám vypravěčem příběhů, vyhnaly ho z vlastního domu příběhy o divech, zvlášť jeden – příběh, který mu mohl přinést velké jmění, ale také ho připravit o hlavu. 17
18
2 Na palubě pirátské lodi skotského mylorda
19
20
N
a palubě pirátské lodi skotského mylorda, pojmenované Scáthach podle legendární válečnice z ostrova Skye, plavidla, jehož posádka léta spokojeně loupila a plenila ve španělských vodách, ale které nyní mířilo v jisté státní záležitosti do Indie, unikl malátný černý pasažér z Florencie tomu, aby ho v jižní Africe bez dlouhých cirátů hodili do Bílé řeky, když z ucha vyděšeného loďmistra vytáhl živého vodního hada a hodil ho přes palubu místo sebe. Našli ho pod pryčnou v kajutě mužstva sedm dní poté, co loď obeplula Střelkový mys na jižním cípu afrického kontinentu; na sobě měl žlutohnědý kabátec a punčochy a byl zabalený do dlouhého pláště, ušitého z pestrých kožených harlekýnských kosočtverců; k hrudi si tiskl malou cestovní brašnu a jeho tvrdý spánek provázelo hlasité chrápání. Nijak se nesnažil ukrýt, zdálo se naopak, že je připraven nechat se objevit, a sebejistota z moci vlastního šarmu, schopnosti přesvědčit a okouzlit z něj přímo sálala. Ostatně už teď ho dovezli hodně daleko. Ukázalo se, že je virtuózním kejklířem. Zlaté mince měnil v dým a žlutý dým zpátky ve zlato. Z obráceného džbánu s vodou se vyřinula záplava hedvábných šátků. Elegantním mávnutím ruky rozmnožil ryby a pecny chleba, což očividně zavánělo rouháním, jenže hladoví mořští vlci mu rychle odpustili. Pro jistotu se honem pokřižovali, kdyby se náhodou Kristus rozhněval, že jeho místo si přisvojil ten novodobý divotvorce, a nečekaně štědrý, byť teologicky nepřípustný oběd zhltli, jen se po něm zaprášilo. Dokonce i sám skotský mylord, George Louis Hauksbank, lord Hauksbank z místa téhož jména, šlechtic, jehož si nesmíme plést s méně významnými, méně poctivými Hauksbanky z pochybných 21
končin –, podlehl okamžitému okouzlení, když mu harlekýnského vetřelce přivedli do kajuty, aby vyslechl, jak s ním bude naloženo. V té době si mladý otrapa říkal „Uccello“ – „Uccello di Firenze, čaroděj a učenec, k vašim službám,“ představil se dokonalou angličtinou, přičemž svá slova s téměř aristokratickou zručností doprovodil hlubokou úklonou, a lord Hauksbank se usmál a přičichl k navoněnému kapesníčku. „Čemuž bych mohl i uvěřit, kouzelníku,“ odpověděl, „kdybych neznal malíře Paola téhož jména a původu, který v katedrále tvého města vytvořil iluzivní fresku na počest mého předka sira Johna Hauksbanka, známého též pod jménem Giovanni Milano, žoldnéře, někdejšího florentského generála, vítěze bitvy u Polpetta; a kdyby tento malíř nebyl bohužel již mnoho let po smrti.“ Mladý vagabund drze mlaskl jazykem na znamení nesouhlasu. „Je očividné, že tímto mrtvým umělcem nejsem,“ spustil a zaujal teatrální pózu. „Zvolil jsem si tento pseudonimo di viaggio, jelikož v mém jazyce tím slovem označujeme ‚ptáka‘, a ptáci jsou největšími poutníky ze všech.“ V tu chvíli vytáhl ze záňadří sokola s čepičkou, odněkud vyčaroval sokolnickou rukavici a obojí podal užaslému šlechtici. „Sokol pro pána z Hauksbanků,“ pronesl s dokonalou obřadností, a jakmile se rukavice ocitla na Hauksbankově ruce a pták na ní, „Uccello“ luskl prsty jako žena odvolávající vyznání lásky, načež k mylordově značné nelibosti všechno zmizelo, pták na rukavici i rukavice pod ním. „A také proto,“ pokračoval kouzelník, vraceje se k tématu svého jména, „že v městě, odkud pocházím, je toto závojem zahalené slovo, ten skrytý pták, eufemistickým výrazem pro mužský pohlavní orgán, a já jsem pyšný na ten, který vlastním, a zároveň natolik slušný, že ho neukážu.“ „Cha! Cha!“ zvolal lord Hauksbank z Hauksbanku a obdivuhodně čile nabyl ztracené rovnováhy. „Tak přece jen máme něco společného.“ Hauksbank byl velký světoběžník a byl starší, než vypadal. Oči měl jasné, pleť čistou, ačkoli čtyřicítku už měl nejméně sedm let za sebou. Jeho šermířské umění bylo známo široko daleko, sílu měl jako bílý býk, a plavil se na voru k pramenu Žluté řeky v jezeře Kar Chu, kde pojídal ze zlaté mísy dušený tygří penis, u kráteru Ngorongoro ulovil bílého nosorožce a zdolal všech dvě stě osmdesát čtyři vrcholů 22
skotských Munros, od Ben Nevisu po Inaccessible Pinnacle na vrcholu Sgurr Deargu, tyčícím se na ostrově Skye, domovině strašné Scáthach. Kdysi dávno se na zámku Hauksbank pohádal s manželkou, drobnou potrhlicí se zrzavými kudrnami a čelistí jako holandský louskáček, nechal ji na skotské vysočině chovat černé ovce a stejně jako kdysi jeho předek se vydal do světa za štěstím a jako kapitán lodi v Drakeových službách pomáhal v Karibském moři olupovat Španěly o americké zlato. Vděčná královna ho odměnila diplomatickým posláním, jež právě vykonával; měl se vypravit do Hindustánu, kde směl hromadit a ponechat si veškeré bohatství, které tam najde, ať už v drahokamech, opiu nebo ve zlatě, jen když panovníkovi doručí osobní dopis od Gloriany a přiveze domů Mughalovu odpověď. „V Itálii říkáme Mogor,“ sdělil mu mladý eskamotér. „Kdo ví, jak se v nevyslovitelných jazycích té země dají slova překroutit, zauzlit a obrátit,“ opáčil lord Hauksbank. Jejich přátelství zpečetila kniha: Petrarkovy Sonety, jejichž vydání leželo jako vždy u mylordova lokte na malé stolní desce z intarzovaného mramoru. „Ach, velký Petrarca,“ zvolal „Uccello“. „To je skutečný čaroděj.“ Zaujal rétorskou pózu římského senátora a začal deklamovat: „Benedetto sia ’l giorno, et ’l mese, et l’anno, et la stagione, e ’l tempo, et l’ora, e ’l punto, e ’l bel paese, e ’l loco ov’io fui giunto da’duo begli occhi che legato m’ànno…“ V tu chvíli lord Hauksbank navázal nit sonetu překladem: „Buď pochválena bolest zběsilá, jež ohlásila sladké Lásky břímě, a luk a šípy, které zranily mě, a rána, jež mi srdce rozryla.“ „Kdo má rád tu báseň stejně jako já, musí být mým pánem,“ prohlásil „Uccello“ s úklonou. „A s tím, kdo vnímá ta slova stejně jako já, musím pít u jednoho stolu,“ oplatil mu Skot. „Otočil jsi klíčem, 23
kterým se otvírá mé srdce. Nyní ti musím svěřit tajemství, které nesmíš nikomu vyzradit. Pojď se mnou.“ V malé dřevěné dóze ukryté za posuvnou deskou ve své kajutě uchovával sbírku milovaných „drahocenností“, krásných kousků, bez nichž by člověk, který je věčně na cestách, mohl zabloudit, neboť příliš mnoho dlouhých cest, jak lord Hauksbank dobře věděl, příliš mnoho neznámého a nového, může uvolnit kotevní lana duše. „Ty věci mi nepatří,“ řekl svému novému příteli z Florencie, „a přesto mi připomínají, kdo jsem. Nějaký čas je budu mít v opatrování, a jakmile ten čas uplyne, rozloučím se s nimi.“ Vytáhl z krabičky množství klenotů úctyhodné velikosti a průzračnosti, avšak s pohrdavým pokrčením ramen je odložil, poté vzal do ruky prut španělského zlata, který by zajistil každému, kdo by ho našel, do smrti život v přepychu – „to není nic, nic“ mumlal –, a teprve pak se dostal ke skutečným pokladům, jež byly kus po kuse zabaleny v kouscích látky a uloženy v hnízdečku ze zmuchlaného papíru a rozcupovaných hadříků: hedvábný kapesníček pohanské bohyně z pradávné Sogdiany, darovaný na důkaz lásky jednomu zapomenutému rekovi; nádherná rytina na velrybí kosti znázorňující hon na jelena; medailónek s portrétem Jejího Veličenstva královny; šestiúhelníková, v kůži vázaná knížečka ze Svaté země, na jejíchž malinkých stránkách se miniaturním písmem, zkrášleným neobyčejnými iluminacemi, nacházel celý text koránu; kamenná hlava s uraženým nosem z Makedonie, údajně zpodobňující Alexandra Velikého; jedna ze záhadných „pečetí“ civilizace z údolí Indu, nalezená v Egyptě a nesoucí obraz býka a řadu nikdy nerozluštěných hieroglyfů, předmět, jehož účel nebyl nikomu znám; plochý vyleštěný kámen se šarlatovým hexagramem i-ťingu a tmavými šmouhami připomínajícími pohoří za soumraku; malované porcelánové vajíčko; scvrklá hlava, vyrobená obyvateli amazonského deštného pralesa; a slovník zaniklého jazyka panamské úžiny, jehož uživatelé vyhynuli a naživu zůstala jen stařenka, která jej poté, co přišla o zuby, už nedokázala správně vyslovovat. Lord Hauksbank z Hauksbanku otevřel skříňku se vzácným sklem, které jako zázrakem přežilo mnohá moře a oceány, vytáhl dvě duhové číše pocházející ze skláren v Muranu a do každé nalil 24
štědré množství brandy. Černý pasažér k němu přistoupil a pozvedl pohár. Lord Hauksbank se zhluboka nadechl a napil. „Jsi z Florencie,“ řekl, „takže je ti znám majestát nejvyššího vládce, našeho vnitřního ‚já‘, a víš o touhách, jež se snaží uhasit, po kráse, důležitosti – a lásce.“ Muž, který si říkal „Uccello“, otevřel ústa k odpovědi, ale Hauksbank ho gestem zarazil. „Řeknu, co chci říct,“ pokračoval, „neboť jsou věci, o kterých by se mělo mluvit, a vaši slovutní filozofové o nich přitom nemají ponětí. Onomu ‚já‘ může v žilách proudit královská krev, ale v pocitu hladu si nezadá se žebrákem. Chvíli se může cítit nasyceno prohlížením opatrovaných divů, jako jsou tyto, ale zůstává vyhladovělým, vyprahlým nuzákem. A přitom je ohroženým králem, panovníkem navždy vydaným na milost mnoha vzbouřencům, jako je strach, úzkost, osamělost a zmatek, podivná, nevýslovná pýcha a šílená, němá hanba. Ono ‚já‘ sužují tajemství, která ho bez ustání užírají a nakonec jeho království rozvracejí a nechávají jeho rozbité žezlo v prachu. Vidím, že tě uvádím ve zmatek,“ povzdychl si, „a proto ti odhalím smysl mých slov jasněji. Tajemství, které nikdy nikomu neprozradíš, není uloženo v žádné dóze. Leží – ale nelže, mluví pravdu! – zde.“ Florenťan, který již vytušil pravdu o skrytých touhách lorda Hauksbanka, s vážným výrazem vyjádřil náležitou úctu k hmotnosti a síle strakatého údu, který ležel před ním na stole jeho lordstva a slabou vůní fenyklu připomínal toskánský salám finocchiona čekající na nakrájení. „Kdybyste se rozloučil s mořem a usadil se v mém rodném městě,“ řekl, „vaše problémy by se brzy vyřešily, jelikož mezi mladými kavalíry ze San Lorenza byste snadno našel mužské rozkoše, po jakých toužíte. Já sám, bohužel…“ „Dopij,“ poručil skotský mylord a s brunátnou tváří přirození schoval. „Už o tom nebudeme mluvit.“ V očích se mu objevil záblesk, který tam jeho společník zahlédl nerad. Ruka se nacházela blíže jílci meče, než bylo jeho společníkovi milé. Úsměv připomínal otevřenou tlamu šelmy. Rozhostilo se dlouhé a osamělé ticho, během něhož si černý pasažér uvědomil, že jeho osud visí na vlásku. Pak do sebe Hauksbank obrátil obsah sklenky a ošklivě, zmučeně se zasmál. „Nuže, pane,“ zvolal, „znáš moje tajemství, a nyní mi musíš ty prozradit svoje, 25
protože jistě nějaké máš. Pošetile jsem ho považoval za vlastní, takže teď se mi musíš bez okolků svěřit.“ Muž, který si říkal Uccello di Firenze, se pokusil odvést řeč jinam. „Nepoctíte mě, můj pane, vyprávěním o tom, jak jste ukořistili galeonu Cacafuego, naloženou poklady? A byl jste – musel jste být – s Drakem u Valparaisa a Nombre de Dios, kde utrpěl zranění…?“ Hauksbank mrštil sklenicí o stěnu a vytáhl meč. „Lotře,“ řekl. „Odpověz přímo, nebo zemřeš.“ Černý pasažér pečlivě volil slova. „Můj pane,“ řekl, „už chápu, že jsem zde proto, abych se vám nabídl jako vaše pravá ruka. Je ale pravda,“ dodal spěšně, když se špička ostří dotkla jeho hrdla, „že i můj cíl je daleko. Jsem skutečně mužem, o němž byste mohl říct, že se vydal na výpravu – a navíc tajnou –, ale musím vás varovat, že na mém tajemství spočívá kletba, kterou na něj uvalila nejmocnější čarodějka našich časů. Pouze jeden člověk smí vyslechnout mé tajemství a žít, a nerad bych měl na svědomí vaši smrt.“ Lord Hauksbank z Hauksbanku se znovu zasmál, tentokrát nikoli ošklivě, ale smíchem rozptylujících se mraků a navrátivšího se slunečního svitu. „Jsi zábavný, ptáčku,“ řekl. „Domníváš se, že se bojím kletby tvé čarodějnice se zeleným ksichtem? Na svátek Všech svatých jsem tancoval s baronem Samedim a přežil vytí jeho vúdú. Pokud mi okamžitě všechno neřekneš, ponesu to velmi nelibě.“ „Budiž,“ začal černý pasažér. „Žil kdysi princ jménem Argalia, zvaný též Arcalia, velký válečník a dobrodruh, který vlastnil kouzelné zbraně a družinu, k níž patřili i čtyři strašliví obři, a ten měl s sebou ženu, Angeliku…“ „Přestaň,“ řekl lord Hauksbank z Hauksbanku a chytil se za čelo. „Rozbolela mě z tebe hlava.“ Potom, po chvíli: „Mluv dál.“ „… Angeliku, princeznu z královské krve Čingischána a Tamerlána…“ „Přestaň. Ne, pokračuj.“ „… nejkrásnější…“ „Přestaň.“ A lord Hauksbank padl v bezvědomí k zemi. Poutník, téměř rozpačitý z lehkosti, s jakou se mu povedlo nenápadně vsypat do hostitelovy číše laudanum, opatrně vrátil skříňku s poklady do její skrýše, přehodil přes sebe pestrobarevný plášť, chvatně vyšel na palubu a začal volat o pomoc. Ten plášť vyhrál 26
v kartách během partie scarabocionu proti ohromenému benátskému obchodníkovi s diamanty, který se zdráhal uvěřit, že obyčejný Florenťan si jen tak přijde do Rialta a znemožní místní karbaníky v jejich vlastní hře. Obchodník, Žid Šalak Cormorano s plnovousem a pejzy, si plášť nechal ušít na míru v nejproslulejším benátském krejčovství, známém jako Il Moro Invidioso podle obrazu zelenookého Araba na tabulce visící nad vchodem, a byl to skutečný okultistický zázrak: plášť s katakombami tajných kapes a skrytých záhybů v podšívce, kde mohl obchodník s diamanty schovávat své vzácné zboží a dobrodruh jako „Uccello di Firenze“ skrývat nejrůznější triky. „Rychle, přátelé, pospěšte si,“ zvolal poutník, přesvědčivě předstíraje obavy, „jeho lordstvo nás potřebuje.“ Pokud se mezi posádkou zocelených bukanýrů proměněných v diplomaty nacházela řada cyniků s přimhouřenýma očima, u nichž náhlé onemocnění a nečekanost, s jakou se zhroutil jejich velitel, vzbudily podezření a kteří začali pohlížet na příchozího způsobem nevěstícím pro jeho zdraví nic dobrého, cizincova nepokrytá starost o lorda Hauksbanka je částečně uklidnila. Pomohl jim přenést muže na lůžko, odstrojil ho, pachtil se s jeho pyžamem, střídavě mu přikládal na čelo teplé a studené obklady a zařekl se, že nebude spát a jíst, dokud se skotský mylord nezotaví. Lodní lékař prohlásil, že černý pasažér poskytuje neocenitelnou pomoc, a když to posádka uslyšela, s mumláním a krčením ramen se rozešla po svém. Když s mužem, který nejevil známky života, zůstali sami, lékař se „Uccellovi“ svěřil, že ho zaráží lordova nechuť probrat se z náhlého komatu. „Podle mě mu, chvála Bohu, nic není, jen se nechce probudit,“ řekl, „ovšem v tomto světě bez lásky je možná moudřejší snít než procitnout.“ Lékař byl prostý, bitvami zocelený jedinec jménem Hawkins Bohuchvála, dobrosrdečný felčar s omezenými medicínskými znalostmi, zvyklý spíše na vyjímání španělských kulek z těl členů posádky a sešívání krvácejících řezných ran způsobených v osobních soubojích španělskými krátkými šavlemi než na léčení záhadné spavé nemoci, která se zjevila kdovíodkud jako černý pasažér nebo Boží soud. Hawkins přišel u Valparaisa o oko a u Nombre de Dios o půl 27
nohy a každou noc zpíval na počest jedné panny z balkonu v oportské čtvrti Ribeira truchlivé portugalské fado, doprovázeje se na jakési cikánské skřipky. Při zpěvu se mu řinuly z očí potoky slz a „Uccello“ pochopil, že dobrý doktor vidí v duchu vlastní parohy a mučí se představami své milované, jak v posteli popíjí portské s jinými muži, kteří jsou stále ještě celí, s rybáři páchnoucími oploutvenou kořistí, se smilnými františkánskými mnichy, s duchy prvních navigátorů a živými muži všech odrůd a barev pleti, Taliány i Angličany, Číňany i Židy. „Muž, který propadl kouzlu lásky,“ pomyslel si černý pasažér, „se nechá snadno rozptýlit a vodit za nos.“ Když Scáthach obeplula Africký roh a ostrov Sokotru, v Maskatu doplnila zásoby a nechala za sebou perské pobřeží, obrátila se vlevo a poháněna monzunovým větrem zamířila na jihovýchod k portugalskému přístavu Diu na jižním břehu čehosi, co doktor Hawkins nazýval „Guzerat“, lord Hauksbank z Hauksbanku dál pokojně dřímal, „spánkem chválabohu tak klidným,“ řečeno slovy bezradného Hawkinse, „že jeho svědomí musí být čisté, a tak se aspoň i jeho duše těší dobrému zdraví, připravená setkat se každou chvíli se svým Stvořitelem“. „Bože chraň,“ řekl černý pasažér. „Bože chraň, ať ho k sobě ještě nepovolá,“ souhlasil pohotově jeho protějšek. Během toho dlouhého bdění u lůžka se „Uccello“ často tázal lékaře na portugalskou dámu jeho srdce. Hawkinse nebylo třeba nijak zvlášť pobízet, aby se na toto téma rozpovídal. Jeho společník trpělivě naslouchal zamilovaným ódám na její oči, rty, ňadra, boky, břicho, zadnici, nohy. Dozvěděl se o tajných slůvkách, která používala při milování a která teď už zcela tajná nebyla, a také o jejích slibech věrnosti a šeptané přísaze věčného pouta. „Ach, jenže je falešná, falešná,“ plakal doktor. „Víte to jistě?“ vyzvídal cestovatel, a když ubrečený Bohuchvála zavrtěl hlavou: „Je už to moc dlouho, a ze mne je teď jen poloviční člověk, tak musím myslet na nejhorší,“ „Uccello“ mu vléval do žil optimismus. „Chvalme tedy Boha, Bohuchválo, protože brečíte bez příčiny! Je věrná, tím jsem si jist; a čeká na vás. Nepochybuji o tom, a jestli máte o jednu nohu míň... no a co, bude mít lásky na rozdávání, láska přidělená té noze se může přenést na jiné části těla; a chybí-li vám jedno oko, to druhé se s dvojnásobným 28
potěšením popase na té, jež vám zůstala věrná a opětuje vaši lásku! Dost! Chvalte Boha! Radostně zpívejte a přestaňte ronit slzy.“ Každou noc takto Bohuchválu Hawkinse propustil s ujištěním, že posádku by posedl splín, kdyby neslyšela jeho písně, a každou noc, když zůstal s nevnímajícím mylordem sám, pak chvíli počkal a potom kapitánovu kajutu důkladně prohledal, pátraje po všech jejích tajemstvích. „Ten, kdo staví kajutu s jednou skrýší, má tam nejméně dvě nebo tři další,“ uvažoval, a než se na obzoru objevil přístav Diu, oškubal lorda Hauksbanka jako slepici, ve stěnách obložených dřevěnými deskami objevil sedm skrýší a všechny klenoty ze všech dřevěných skříněk si nyní bezpečně hověly v nových příbytcích v plášti Šalaka Cormorana, stejně jako sedm zlatých prutů, a přece se kabát zdál lehký jako pírko, neboť zelenooký benátský Maur znal tajemství, jak veškeré zboží schované v kouzelném plášti zbavit tíhy. Ostatní „drahocennosti“ zloděje nezajímaly. Nechal je v jejich hnízdech, aby se z nich vyklubalo, co se vyklubat mělo. Avšak ani na konci své velkolepé loupeže nebyl „Uccello“ spokojen, jelikož největší poklad ze všech mu unikl. Měl co dělat, aby svůj nepokoj skryl. Náhoda před něj postavila velkou příležitost a on ji nesmí promarnit. Kde to ale může být? Prozkoumal každou píď kapitánovy kajuty, a nic. Proklatě! Je snad ten poklad začarovaný? Stal se neviditelným, aby mu unikl? Po krátkém přistání v Diu pílila Scáthach k Suratu (jenž se v nedávné době stal cílem trestné výpravy samotného císaře Akbara), odkud se lord Hauksbank hodlal vypravit po souši k Mughalovu dvoru. Tu noc, kdy do Suratu (ležícího v troskách, ještě doutnajících panovníkovým hněvem) dopluli, kdy Bohuchvála Hawkins pěl o své lásce a rumem zpitá posádka se veselila na konci dlouhé plavby, pátrač v podpalubí konečně našel, co hledal: osmou tajnou desku, o jednu víc než magické číslo sedm, o jednu víc, než by čekal téměř každý lupič. Za oněmi posledními dvířky se nacházelo, co hledal. Po tomto posledním lupu se připojil k hýřilům na palubě a zpíval hlasitěji a proléval hrdlo lačněji než kdokoli jiný na lodi. Jelikož vládl schopností bdít v čase, kdy oči nikoho jiného nedokázaly zůstat otevřené, nedlouho po půlnoci přišla jeho chvíle, a tak mohl v jednom z lodních člunů vyklouznout na břeh a zmizet jako 29
duch v Indii. Dávno předtím, než Bohuchvála Hawkins vyhlásil poplach, když našel lorda Hauksbanka z Hauksbanku s modrými rty na jeho posledním mořském lůžku, navěky zbaveného utrpení ze své toužící finocchiony, „Uccello di Firenze“ zmizel, zanechav za sebou jako svléknutou hadí kůži pouze své jméno. V záňadří bezejmenného cestovatele se nacházel poklad pokladů, list psaný rukou samotné Alžběty Tudorovny a opatřený její osobní pečetí, list královny anglické indickému císaři, list, který bude jeho kouzelným sezamem, jeho hlavním klíčem k mughalskému dvoru. Byl teď anglickým vyslancem.
30
