Ukázky | Próza | Bianca Bellová: Jezero /ukázka/
Bianca Bellová: Jezero /ukázka/ Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději na to nemyslet.
Bianca Bellová: Jezero
HOST vychází v září 2016
Non-stop je betonová bouda, která vypadá spíš jako trafostanice, a dříve jí i bývala. Na zdi je několik rozbitých keramických izolátorů, z kterých ještě trčí utržené dráty. Z neonového nápisu NONSTOP už svítí jen první tři písmena. Dveře jsou permanentně otevřené, visí v nich pruhy gumy jako ochrana proti mouchám. Uvnitř je non-stop cítit zvětralým alkoholem a vlhkem ztěžklým tabákovým kouřem, venku hektolitry prolité moči.
Když navečer slunce přestane tlouct vyprahlou zemi a zapadne za kopec Kolos, když přestanou otravovat vosy, vylezou před non-stop chlapi s butylkami a levným tabákem a obsadí plastové stoly s dírami vypálenými od zapomenutých cigaret.
Nami začne k non-stopu chodit. Vysedává mezi trsy suché trávy, jí slunečnicová semínka a plive slupky po větru. Po několika dnech ho chlapi pozvou mezi sebe a starý Karal mu koupí kořalku. Nami ji vypije a pak chlapy baví tím, jak se motá a špatně artikuluje, až zakopne o bedýnku od piva a upadne na zem.
„Takhle pošli moje velbloudi,“ povzdychne si Karal, když se přestane smát, a rozhodí ekzémem znetvořené ruce doširoka. „Zrovna takhle: když se nažrali trávy, začali se motat, pak upadli na zem a už nevstali. Trvalo to několik dní, než zdechli, dávili a řvali jak raněný. Tak jsem je pak musel podříznout, abych jim to zkrátil.“
Karal zmlkne a otře si oči.
„Tráva je prosolená,“ řekne někdo. „Dobytku je z ní zle.“
„Padesát velbloudů, umíte si to představit?“ začne znovu Karal. „Měl jsem věno pro všechny dcery a teď mám jen holou prdel.“
Nastane ticho. Chlapi hledí směrem, kde býval přístav, a upíjejí ze svých kalíšků kořalku. Ve tmě se tu a tam rozsvítí žhavý bod, když chlapi potáhnou ze svých cigaret.
„Rybokombinát už nepřijímá,“ pronese dědek s jedním okem.
„Ty chytráku, rybokombinát už druhým rokem propouští. Líheň asi zavřou dočista.“
„Kluku,“ obrátí se někdo na Namiho. Ten stále ještě leží na zemi a pozoruje hvězdnou oblohu, která se nad ním neklidně houpe. „Kluku, skoč mi do stánku pro sledě!“
Nami se pomalu zvedne na všechny čtyři a vyzvrací se. Zvratky mu protékají prachem mezi rukama.
„Zrovna takhle blili moje velbloudi!“ vykřikne Karal.
„Čí je ten kluk?“ zeptá se hospodská, která vyšla ven a opřela se se založenýma rukama o futro. Má černou zástěru vdovy, kolem tučného obličeje jí trčí nepoddajné bílé vlasy.
„Marino, přines mi ještě butylku,” zvolá někdo, ale ona ho ignoruje.
„Čí ty jsi, kluku?”
„Kluku, přines mi slanečky!” vykřikne zas někdo a rozkašle se.
„Rybář Petr byl muj děda,” škytne Nami a otřel si ústa. Rozhostí se ticho.
„To je syn tý rajdy,” řekne Karal. Ještě pořád nikdo nic neříká, ale chlapi začnou pokašlávat.
„Pocem,“ řekne výčepní a natáhne k němu jednu tlustou ruku. „Pocem dovnitř. Tvoje bába si bude dělat starosti. Tak, tady se posaď a seď.“ Víceméně násilím ho posadí na židli uvnitř non-stopu. Za barem svítí slabé světlo a špatně osvětlený obrázek nějakého svatého. Z rádia tiše hraje hudba, ze které se Namimu zase rozhoupá žaludek.
Výčepní mu natočí kalíšek vody, nasype do něj špetku soli a zamíchá.
„Tumáš, vypij to. Kolik je ti?“
„Čtrnáct,“ zalže Nami.
Napije se a zase vodu vyprskne. „Fuj, to je hnusný!“
„Jen to vypij, udělá se ti líp.“
Nami sklenici vypije. S největším odporem se mu podaří udržet její obsah v žaludku.
„Tak a teď běž domu, holoubku. Bába si o tebe určitě dělá starosti.“
„Ty znáš moji mámu?“
Ženská se napřímí. Chlapi venku povykují. Dědek s jedním okem stojí ve dveřích mezi pruhy nastříhané gumy a ptá se, co se děje.
„Znala jsem, holoubku. Krásná holka, jak z porcelánu. “
„Co se s ní stalo?“
Ženská pokrčí rameny.
„Víš to!“
„Uklidni se. Nevim, co se s ní stalo, nejspíš odešla do města, co jinýho?“
„Do jakýho města?“
„Do hlavního, do jakýho jinýho? Tam choděj všichni. Kluku, ty jsi stejnej mozek jak ten tvůj dědek.“
„To teda nejsem!“
„No hlavně se mi tu nepozvracej.“
Nami začne znovu dávit. Opatrně se postaví, přidržuje se stolu.
„Jak se jmenuje?“
„Hele, zeptej se svojí báby.“
Nami se zamračí.
„Pánbůh tě opatruj,“ řekne za ním tiše. „Takovej silnej, zdravej mladej kluk. Měj bys odsud odejít, dokud můžeš.“
Když Nami dorazí domů, je v baráku tma. Nami zkontroluje dveře kurníku, vymočí se na zápraží a potichu vklouzne do domu. Bába hlasitě chrápe, s dlouhými apnoickými pauzami.
***
V zátoce rezaví ruská válečná flotila: dva bitevníky, dva torpédoborce, jeden tanker, hasičská záchranná loď a několik člunů pobřežní hlídky; kromě jedné minolovky, která stojí v suchém bahně nepochopitelně vztyčeně, leží všechny na boku. Ani děti v městečku už se o tu mrtvou flotilu nezajímají; prolezly ji skrz naskrz, a co jako?
Šesté třídy kolem na každoroční cestě do muzea procházejí, aniž by si vraků všímaly; jsou natolik součástí krajiny jako skála Kolos nebo socha Státníka se zdviženou paží na ruském sídlišti. Muzeum už taky nikoho nezajímá, chodí se do něj od první třídy každým rokem, je to jediná pamětihodnost ve městě, když nepočítáme návštěvy cirkusu, jehož příjezd je ale neodhadnutelný.
Mezi fotografiemi slavností výlovu, na kterých je vidět, že se k oslavám tehdy sešla ještě celá vesnice v krojích, mezi portréty náčelníků v tradičních oblecích z jemné kůže a jejich oblíbenými velbloudy s vyšívanými uzdami a špatně vycpaným medvědem zachytil Nami známou vůni, lehké aroma divokého oregana a žlutého melounu. Mašle, dnes jasné tyrkysová, pluje mezi exponáty tradičních zbraní, oštěpů a harpuny z tisového dřeva, drbe si ekzém na rukou a poočku na něj hledí. Nami pocítí něco jako hluboký stesk, bolestný pocit podobný srdcervoucímu roztoužení hřebce. Holka se na něj usměje a on rychle sklopí oči. Vyhledá očima Alexe; ten je tam, kde v muzeu vždycky docházelo k největšímu srocení – u archivních fotografií původních rybářek, které lovily ryby nahé a s harpunou, jak na molu hrdě ukazují svůj čerstvý úlovek. Bába na Namiho před každou návštěvou muzea mrkla a dala mu za úkol se na fotku podívat a zkusit na ní bábu poznat. Nami si byl pokaždé jistý, že ho bába jen tak šponuje, protože mezi sošnými, přírodou obdařenými dívkami na fotografii nebyla žádná, která by se jeho otylé staré bábě byť i jen vzdáleně podobala.
„Dnes už takhle nikdo neloví,“ odříkávala mechanicky muzejní průvodkyně. „Máme na lov ryb mnohem modernější a výkonnější techniku, než jsou oštěpy z tisového dřeva. Kolektivní techniku! Jestlipak víte, proč se používalo tisové dřevo?“
Všichni to věděli, všichni už to slyšeli mnohokrát. O to usilovněji všichni mlčí.
„Každopádně výlov ryb v Borosu vzrostl za posledních padesát let padesátinásobně. To je padesátkrát víc ryb než kolik tu vylovily vaše babičky,“ pokývá průvodkyně hlavou jako mechanická hračka a unaveně se usměje.
Nami očima pátrá po holce s mašlí, ale na místě u stěny už ji nevidí. Zdá se mu, jako by mu srdce na okamžik vynechalo, ale pak si uvědomí, jak je rád, že je holka pryč, jako by mu někdo rozvázal ruce.
„Poď ven,“ přitočí se k němu Alex. „Můžeme trhat nohy pavoukům nebo něco.“
„Padesátkrát,“ opakuje průvodkyně jako rozbitý strojek.
Nami s Alexem se vytratí z budovy muzea, je to malý domek s květinami v oknech, připomíná budku výhybkáře, jen nad na průčelí má velký nápis M STSKÉ ZEUM. Je to jedna z mála zděných budov ve městě, kterou občas někdo nabílí. Nami a Alex se opírají o zeď mezi okny, Nami říká, že na pavouky sere, to je zábava pro děcka. Alex vážně pokývá, vytáhne z náprsní kapsičky cigaretu a zapálí si.
„Komus to ukrad?“ zasměje se Nami užasle. Alex se tváří důležitě, potahuje, zadržuje dech a snaží se nerozkašlat.
„To víš, pokouření je pokouření,“ pronese Alex, který je o dobré půl hlavy menší než Nami. Nami nic neříká, drbe si ekzém na zápěstích.
„Slyšels, co se narodilo?“
„Co se narodilo?“
„Dítě se třema rukama. Předsedovi kolchozu. Teda jeho ženě.“ Nami si všiml, že má Alex nad horním rtem jemný nazrzlý porost.
„Já myslel, že to bylo dítě bez nohou.“
„Ne, to bylo minule.“
„Nepokouříš si taky?“
„Ani ne.“
Hledí společně na shluk těžních věží na obzoru, které vypadají jako mrtvé stromy.
„Matku vyhodili z rybokombinátu,“ řekne Alex bezkrevně, natáhne z hloubi hrdla a flusne daleko před sebe.
„Hm. Co bude dělat?“
Alex pokrčí rameny a vyšpulí spodní ret. „Co by? Něco se najde, ne?“ Nami přikývne.
„Vrátíme se dovnitř?“
„Seru na to.“
„Já taky.“
Pak dlouho stojí opřeni o zeď muzea, dívají se do daleka a mlčí.
„Ta holka,“ odkašle si po chvíli Alex, „ta holka ti vzkazuje, abys večer přišel do přístavu. Málem jsem
zapomněl.“
„Jaká holka?“
„Jaká asi, ty bedno. Asi jí svědí frnda.“
„Blbče.“
„Já bych jí teda mrdal.“
„Já teda rozhodně do přístavu nepoběžim.“
