Bianca. Bellová Jezero. host

j r

Bianca Bellová Jezero

host

Bianca Bellová Jezero

Brno 2016

j r

Bianca Bellová Jezero

© Bianca Bellová, 2016 Illustrations © Martin Salajka, 2016 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-835-3 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-836-0 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-837-7 (Formát MobiPocket)

Věnováno lidem na cestě

9

I. Zárodek

Nami je zpocený. Drží se bábiny sádelnaté ruky. Vlny jezera pravidelně pleskají o betonové molo. Z městské pláže sem doléhá křik, spíš vřískot. Musela to být nedě­ le, když je tu na dece i s bábou a dědkem. Ještě někdo tu je, Nami si vybavuje tři červené skvrny plavek, tři troj­ úhelníky bikin a nad nimi vyčesaný ohon tmavých vlasů, jako koňský ocas, a dva chomáče tmavých chlupů v pod­paží. Tři trojúhelníky se pomalu pohybují na slunci, převra­cejí se, až je z nich jen jeden. Kus od břehu mrskne líně ocasem sumec. „Ta hladina mi přijde nějak níž, než bejvala,“ pronese bába a hlučně plácne mouchu, která jí usedla na břicho. Bába žvýká pražená slunečnicová semínka ze stánku u pláže a slupky plive na beton před sebe. „Co to meleš?“ zasměje se dědek. „Ženský rozumy — druhá nejhorší věc na světě po kocovině!“

10

Dědek se směje, kýve se zpředu dozadu, ruce položené na stehnech, v jedné drží mezi prsty se zažranou špínou cigaretu bez filtru. Tři trojúhelníky berou termosku, pohnou se k Namimu a podávají mu mátový čaj. „Napij se, holoubku.“ Tak vida, tři trojúhelníky mají hlas. Je příjemně hluboký, jako jejich stará studna za domem. Nami pije, čaj je lahodný, slazený medem, zcela bez odporu mu klouže do krku. „Tak poď, holoubku,“ řekne dědek smířlivě, „ať o tobě nikdo neřiká, že jsi posera. Ve třech letech tu každej kluk musí umět plavat.“ Dědek si přejíždí dlaní po kulatém břiše. Nedopalek cvrnkne do vody, kde zasyčí. Namimu se do vody nechce. Chce ležet na dece, opírat se o bábino měkké břicho a pozorovat tři červené trojúhelníky. Zkusí zvednout ruku, ale ta mu líně spadne zpátky do klína. „Běž, Nami,“ povzbuzuje ho bába. „Koupim ti lízátko.“ Lízátko je přilepené k celofánu, nikdy ho nejde vybalit. Nami ho dostává jen málokdy, jen na Den míru a když přijedou tři trojúhelníky. Lízátko chutná po spáleném cukru a fialkách. Namimu moc nechutná, ale vzácnost lízátka ho stejně nutí pokaždé se na něj těšit a dělat pro lízátko to, co se po něm chce. Nami se pomalu zvedá, ale ještě než si stačí stoupnout, zjišťuje, že letí vzduchem. „Tak plav, jesetere!“ křikne za ním dědek a rozesměje se. Tři trojúhelníky vykřiknou, bába taky. Nami se bolestivě udeří do boku, prorazí hladinu a klesá tmavou vodou. Nad

11

sebou vidí pableskování slunce v roji bublin, které za ním zůstávají. Má vyražený dech, bolí ho plíce. Jak klesá, voda se ochlazuje. Nami klesá strnule, ruce mu v upažení vlají podél těla. Myslí na to, že už za chvíli uvidí Ducha jezera, který žije na dně. Tlak na plicích roste, uši mu vybuchují. Instinktivně zalapá po dechu a začne lokat vodu. Přestává vidět. Rukama i nohama zběsile mává a to ho přibližuje k hladině. Všechno je černé a blýskavé. „Pitomče stará,“ uleví si bába, když se Nami konečně nadechne a začne zběsile vykašlávat špinavou vodu. „Vole jeden starej, tobě by jeden nesvěřil ani plechovku se ž­ ížalama!“ „Co je?! Je dobrej, ne? Nevidělas, jak sám vyplaval?“ odtušil dědek. Hlas se mu trochu chvěl. „Je to bojovník!“ „Pojď sem, holoubku,“ řeknou tři trojúhelníky z hloubi země a přivinou si ho k sobě. Jeden bušící hrudník na druhém. Nami se uklidní a přestane kašlat. Pod trojúhelníky je vyhřátá bronzová kůže a voní. Tři trojúhelníky ho tisknou, líbají do vlasů a něco šeptají. Nami je klidný, vlasy té ženy ho šimrají v obličeji a ona začíná zpívat. „Nezpívej mu,“ okřikne ji bába. Nami sebou trhne, ale pak už leží klidně. Je nehybný, předstírá, že je mrtvý, že tu vůbec není. Zpěv utichne, jen s každým výdechem se ozve sytý zvuk, jako když vibrace ještě rozechvívají zvon, do kterého už srdce netluče. Nami by takhle chtěl setrvat navždycky. Nenápadně mžourá do tváře té ženy, ale vidí jen špičku nosu a vystupující lícní kosti. Když jdou domů, Nami omdlí a dědek ho musí nést. Nejdou přes náměstí se sochou Státníka a výkopem, který Rusové vybagrovali na odpadky, ale zadem, za s­ ídlištěm.

12

„Tebe je kus, chlape,“ brblá dědek a strne, když mu uklouzne noha a jen taktak se mu podaří vybalancovat pád. Doma Nami dostane lízátko. Líže ho spíše z povinnosti a sleduje po očku tři trojúhelníky, které už se mezitím proměnily v zelenomodré květované šaty. Když může, tak se jich dotýká, a ony mu na oplátku voní. Večer začne Nami divoce zvracet. Žaludek se mu nekontrolovatelně stahuje a z Namiho vycházejí litry špinavé vody, mátový čaj a kusy lívanců s ovčím sýrem. Zelenomodré květované šaty ho hladí po čele, drží mu hlavu při zvracení, otírají mu ústa a konejší ho. „Pšt, teď už to bude dobré, holoubku,“ šeptají. Když se Nami ráno probudí, zelenomodré šaty už jsou pryč. Napije se černého ruského čaje a obratem ho vyzvrací.

Nami vyrůstal v pachu rybiny, a tak ji vlastně nikdy pořádně nevnímal. V městečku Boros je líheň jeseterů a hned vedle ní závod na zpracování ryb. Sousedka Alea v rybí továrně pracuje; občas přijde posedět na zápraží a přinese výměnou za pytel brambor kýbl kaviáru. Nami ho pak musí jíst k snídani i k večeři, sedí u kýblu a nabírá ho lžicí, dokud se mu neudělá špatně. „Snědls?“ ptá se bába a  Nami klopí oči a  čumí do ­podlahy. „To je dobře,“ praví bába, „kaviár je ta nejzdravější věc na světě. Hned po ženšenu!“

13

„A po šukačce,“ směje se z kouta dědek, mne si palcem koutek oka, mezi ukazovákem a znetvořeným prostředníkem drží cigaretu bez filtru. „Že se nestydíš, dědku!“ kárá ho bába, ale směje se. Smaží lívance a maže je máslem. „Jíš jako honorace,“ usmívá se, když je podává Namimu. Nami má kaviár rád, ale zdá se mu, že to není všechno. Doufá, že něco podstatnějšího ještě leží před ním, ale nedokáže to ve čtyřech letech úplně dobře vyjádřit. Drtí černé kuličky mezi zuby a bezmyšlenkovitě si loupe strup z kolene. Bába má velkou bouli na kostrči, široké kostnaté kyčle a měkké břicho, na kterém Nami usíná. Tvrdou suchou dlaní ho hladí po vlasech a vypráví mu pohádky o Duchu jezera a o bojovnících Zlaté hordy, kteří spí ve skále Kolos a čekají, až je přijde probudit velký bojovník. „Budu to já?“ ptá se Nami. „Budeš to ty, hochu,“ usmívá se bába. „Jak je najdu?“ „Prozřetelnost tě povede, holoubku,“ řekne bába a on klidně usne.

Je Den rybolovu, největší svátek roku. Na náměstí, kolem sochy Státníka, se shromáždí celé město, děti jsou oblečené ve sněhobílých košilích, chlapci mají barevné vázanky, děvčata mašle. Stánkař Akel, který obyčejně prodává sledě a slunečnicová semínka, má na stánku i cukrovou vatu a lahodné koblihy nacucané přepáleným tukem. Je to den,

14

kdy žádný z rybářů nevyjede na jezero, protože všichni slaví. V jedenáct hodin dopoledne už málokterý stojí na nohou, protože musejí mohutně obětovat Duchovi jezera. Předseda závodu na zpracování ryb má dlouhou řeč, při níž hledí střídavě na jezero a na oblohu a blahořečí pokroku a kolektivizaci. Muž, který má na hlavě šamanskou čelenku, ale nikdo o něm nemluví, jako by tam ani nebyl, tančí kolem sochy Státníka. Ruští inženýři a jejich ženy v první linii jsou oblečeni ve velkoměstském stylu, ženy mají boty na podpatku, přes ruku kabelu z koženky a vlasy vysoko vyčesané, místní ženy o nich hovoří s pohrdáním, někdy si i odplivnou. Jeden z malých ruských chlapců je i přes svůj tupý výraz předmětem obdivu, protože během projevu přejíždí náměstí ve vrzajícím šlapacím autíčku. Nami z něj nemůže spustit oči; drží se báby za zpocenou ruku, nohy má překřížené, už chvíli se mu chce hrozně čurat. V ruce drží mávátko ve tvaru ryby. Po jeho druhém boku stojí dědek, spíš se kymácí a hlava mu padá, občas se ozve hlasité mlaskání. Zahřmí, nebo to je možná střelba z ruských kasáren. Ruští inženýři a jejich ženy se po sobě znechuceně dívají a vrtí hlavou. Proslov už dávno nikdo neposlouchá, ženy se polohlasně baví, ale ze slušnosti nikdo neodchází. Všichni myslí na hostinu připravenou v budově závodu na zpracování ryb: lívance s kaviárem, sledě v majonéze, cibulový koláč, ostružinové víno pro ženy a spousty kořalky pro jejich muže. Nami nepřestává hledět na zelené šlapací autíčko, jak jede přes nerovnosti a výmoly jako tank, Nami se snaží odvrátit zrak, ale nejde to, autíčko pořád vidí, i když zavře oči. Útroby se mu bolestivě svírají závistí.

15

„Půjdeme už, babi?“ „Už, vydrž.“ „Kolik ještě?“ „Ještě chvilku.“ Chvilka se pro pětiletého chlapce limitně blíží nekonečnu. „Babi.“ „Co je pořád?“ Nami mlčí. „Ty ses pochcal.“ Dědek se probere z klimbání a nejistě se rozhlíží. „Kluk se pochcal,“ řekne bába šeptem a drcne do ­dědka. „Blbče,“ zachraptí dědek. Nami má zepředu na kraťasech zvětšující se skvr‑­​ nu a stružka moči mu teče po obou stehnech. Znovu za­ hřmí a ten­to­krát se i zablýskne. Předseda závodu má ještě několik stránek proslovu před sebou, cloumá mu s nimi vítr. Bez dalšího varování se najednou protrhne obloha, jako když bába vyleje necky. Zatímco ženským se rozpadají drdoly, po obličeji se jim modré šminky roztékají v hydrologické mapy a vysoké podpatky kloužou v bahně, které na náměstí v okamžiku vzniklo, předseda rybího závodu nepřestává řečnit. Socha Státníka mlčky vzpíná paži k obloze. Nami je vmžiku promočený skrz naskrz, z jeho červeného mávátka zbyde jen špejle a potůčky červené barvy na paži. Náměstí se změnilo v oranici, lidé zapadají po kotníky do bláta a boty se jim zouvají. Kluk ve šlapacím autíčku uvízne v bahně a brečí. Dědek zakloní hlavu a nechá si déšť padat na obličej. Náměstí leží lehce ve svahu, a tak netrvá

16

dlouho a kluci zjistí, že se v blátě dá skvěle klouzat. Akel se zoufale snaží zastavit svůj stánek, který se nezadržitelně šine po svahu dolů. Koblihy se kutálejí po nakloněném pultu a padají do bahna. „Apokalyps,“ mumlá pomalu střízlivějící dědek. Z oblohy se stále valí voda a pomalu plní šlapací autíčko. Mikrofon s konečnou platností vypoví službu, ale předseda nepřestává mluvit. Je to jako němá groteska, až na to hučení deště a hromu, který čas od času uhodí docela blízko, že sebou bába vždycky škubne a vyděšeně pohlédne k jezeru. Šaman si přidržuje čelenku a pomalu odchází pryč. Až potom se masy lidí dají do hypnoticky pomalého pohybu. Předseda závodu pomalu svěsí ruku s mikrofonem, voda mu teče pod límec saka i za košili. Vyčítavě hledí na oblohu. Nami si nedokáže pomoct, ovládne ho nezvladatelný záchvat smíchu, chechtá se jako pominutý, bába po něm loupe očima, ale Nami se směje o to víc, nepřestává se hystericky smát, ani když ho bába za ruku vleče domů. Nami se přestane smát, až když překročí práh domova, bába ho pleskne přes mokrá stehna a Nami konečně zmlkne, ale stejně pak ještě dlouho do noci škytá. Ten rok byl na ryby velmi bohatý.

Občas se Nami ráno probudí a slunce mu svítí oknem do postele. Musí to být o prázdninách, protože jindy ho ráno budí bába. Venku je už asi tepleji než uvnitř; z kuchyně Nami slyší dědkův kuřácký kašel a v dálce houkání remorkéru. Rozhodí

17

na posteli ruce a nohy a upřeně hledí do stropu, kde se suší mateřídouška a kontryhel. Připadá mu, že by takhle mohl strávit zbytek života. Když se na posteli posadí, vidí až na jezero. Protáhne se a oblékne. Na stole v kuchyni má připravené talířem zakryté koblihy, které bába usmažila k snídani, už jsou jen vlažné. Vyběhne ven, rozhodnutý, že tentokrát se mu povede postavit si úkryt ve větvích, ne jako minule, kdy se mu stavba propadla a on si odřel záda. Jediný strom široko daleko je třešeň s červenohnědým kmenem zasaženým bleskem a  polovinou větví seschlou. Nami na ni natahá několik nestejně velkých prken. Smekají se a padají, musí je přichytit provazem. Přitlouká je dědovým tesařským kladivem, které má nejmíň pět kilo. Strom úpí, větve se třesou a prkna ujíždějí a vzpouzejí se, hřebík naprázdno projíždí prknem. „Kurvafix!“ vykřikne Nami vztekle a zahodí kladivo na zem. „Co tam děláš, kluku?“ zařve dědek, vychází zrovna z kadibudky. „Ty máš, spratku mizerná, štěstí, že nemáš otce, kterej by tě seřezal!“ Nami se zamyslí a představí si, jak ho otec řeže. Ta představa mu připadá pěkná. „Jedinej strom nám zničí. Jako by už dost nezkusil,“ huláká dědek směrem k bábě. Ta má jednu ruku založenou v bok, druhou si stíní oči a hledá Namiho. Nami sedí na zemi za kůlnou a rozbíjí kameny. Zvedá těžké kladivo nad hlavu a z výšky ho pouští a zavírá oči. A znovu, dokud mu po čele netečou čůrky potu a kámen není na prach. Uspokojuje ho to. Udiveně hledí na své dlaně,

18

na kterých mu vyskočily veliké puchýře. Zahazuje kladivo do trávy a běží do jezera smýt ze sebe prach. „Pocem, ty zmetku, já ti natluču!“ volá za ním dědek. Nami běží. Ví, že ho dědek nikdy nedohoní.

„Nevim, ale zdá se mi to divný, jak je ta fabrika na zpraco­ vání ryb postavená hned vedle líhně,“ filozofuje sousedka Alea. „Já vim, že ty ryby maj jen malej mozek, ale stejně. To je, jako by ti postavili hřbitov hnedka vedle porodnice, no ne?“ „Dolej nám šardonej, hochu,“ řekne bába a Nami jim do štamprlat dolévá bramborovou pálenku. Pak bába přejede rukou po stole s plastovým ubrusem, povzdechne si a zahledí se do dálky. „A je jich ňák málo a chcípaj,“ mudruje dál Alea. „Co?“ odvětí nepřítomně bába. Dneska s Aleou válejí těsto na burek, jeden plátek za druhým, potírají je vrstvou másla a vrší na něj další vrstvu, místo válečků mají metrové dřevěné tyče, stejné jako ve školní tělocvičně. Bába funí, podpírá si rukama boky a prohýbá se v zádech. „Jeseteři přece,“ odvětí dotčeně Alea. Dům má modrý nátěr, strop bílý. Dveře z tvrdého akátového dřeva. Díru ve střeše, za pěkného počasí tudy dovnitř vnikají sluneční paprsky, za deště voda. Mezi starými prkny podlahy žijí malí hadi, ale jsou neškodní, před lidskými kroky mizí zpátky do prasklin. Bába říká, že se s nimi v domě drží štěstí, a lije jim do misky mléko.

19

Dům stojí na malém pahorku, má výhled na jezero, jsou z něj dobře vidět lodě, které se vracejí do přístavu. Na zápraží se zábradlíčkem vede jeden schod. Tam sedává bába, když vyhlíží, jak se muži vracejí domů, a opírá se o stolek. Plete, vyšívá, krájí zeleninu k večeři, loupe brambory, vypeckovává třešně vlásenkou, přijímá návštěvy. „Nelíbí se mi to,“ říká unaveně. Na horizontu, kde končí jezero, se sbírají těžké mraky, které obyčejně znamenají bouřku. „Nesejčkuj, bábo!“ okřikne ji Alea. „Dolej nám ještě šardonej, Nami. Tyhle mraky z východu tu máme každej duben.“ Bába vzdychá a sype na vrstvu těsta hrudky ovčího sýra. „Podivej, Duch se mračí. Ještě pořád se zlobí.“ „Buď zticha.“ „Ještě to nestačilo.“ „Kuš!“ „Ještě pořád chce víc!“ Obloha nad jezerem je teď těžká jako olovo, těžkotonážní mraky zaléhají celý obzor jako starý tlustý muž novomanželku o svatební noci. Nami sbírá po zahradě šneky a nosí je na jednu hromádku, je to jeho šnečí školka, rozesazuje šneky po dvou do lavic a mračí se a napomíná je, když neumějí správně odpovědět. Někdy přijde ke slovu i rákoska. „Bojim se, Aleo,“ řekne bába tiše a svěsí ruce. „Vždyť já taky, huso,“ řekne Alea a obejme ji. Obě ženy utvoří sousoší, visí na sobě, tisknou se vší silou, třesou se, pokolikáté už. Jednou někdo udělá sochu rybářovy ženy, která si cloní oči a hledí k obzoru, celé zástupy žen s pravicí o něco svalnatější z toho neustálého vyhlížení. „Běž pro šamana, Nami!“ zavolá bába.

20

„Nikam nechoď, Nami, babka je vopilá,“ volá Alea. Nami si rukama hladí stehna a čeká na další příkazy. „Vrátí se, jako vždycky, ty blběno. Tak nehysterči,“ říká Alea a nešikovně bábu hladí po zápěstí. Když bába vytáhne burek z trouby, už padají první kapky. Žvýkají společně mastné těsto, vyhlížejí z okna skrz valící se proudy vody, nikdo nic neříká. Nami leží na zemi ve svém pokoji v patře a kreslí si v bloku dědkovou fialovou inkoustovou tužkou. Déšť mlátí do skleněných tabulek a vítr plácá uvolněnou plachtou na kůlně. Nami má puštěný tranzistor a poslouchá stejný pořad jako každý večer; klidný ženský hlas odříkává povětrnostní zpravodajství pro námořníky a rybáře na příštích čtyřiadvacet hodin. Příjemný sytý alt odříkává rychlost větru a předpokládané srážky a oblačnost pro jednotlivé oblasti jezera. Mluví o vichru o síle desíti stupňů Beaufortovy stupnice se stejnou vyrovnaností jako o větříku, který šelestí listy stromů, a to Namiho uklidní. Položí hlavu na podlahu a usne. Když se ráno probudí, je obloha jako vymetená a slunce pálí. Nami je rozlámaný a má hlad. Sejde dolů na snídani. Když se podívá na své ruce, zjistí, že je má celé fialové od inkoustové tužky. Na stole v kuchyni hoří svíčka. Bába sedí v koutě, opírá se zády o zeď a doširoka otevřenýma očima hledí před sebe. Zmizel dědek, Alein manžel a  šest dalších rybářů.

Nami je na zastávce autobusu, sedí na chodníku, nohy ve vozovce.

21

„Co děláš?“ zeptá se Alex. Alex je syn Aley, otec mu zahynul na jezeře společně s Namiho dědkem. Alex je zrzavý a pihovatý, stejně jako jeho matka. „Střílim Rusáky,“ odpoví Nami nevzrušeně a utře si nos do rukávu. Po silnici projede gazík a zvíří prach. Rus za volantem kouří a mračí se. Když projede, zvedne Nami imaginární kulomet, přivře oko a pokropí gaz dávkou zprava doleva a zpátky. „Je na sračky,“ pokývá hlavou Alex a přisedne si. „Čistá práce!“ Práce mají málo, silnice je naddimenzovaná a provoz malý, s výjimkou Dne míru a Dne rybolovu. Občas po ní projede náklaďák na cestě do rybího kombinátu nebo těžká technika do přístavu. Pár gazíků, dvakrát třikrát za den autobus. Ráno stádo ovcí na východ, odpoledne zpátky. Pracují teď spolu, Nami střílí z kulometu, Alex hází ruční granáty, oba se před výbuchem vždycky přikrčí. Vítězně si plácnou, když je exploze spektakulární a vzduchem létají kusy lidských těl a výzbroje. Nami si spokojeně odplivne. Jeho flusanec roluje a nabaluje na sebe prach, až se zastaví u červených tenisek. „Když budete střílet na rusácký auta, tak dostanete přes držku a vaše rodiče zastřelej,“ řekne hlava nad teniskami. Patří holce, je z té nové holčičí školy na náměstí, je asi stejně stará jako oni, devět deset let, a ve vlasech má velkou žlutou mašli. „Žádný rodiče nemám,“ odvětí Nami a přivře oči.

22

Holka chvíli kouká, pak pokrčí rameny a jde dál. „Tu bych mrdal,“ pronese Alex a pokývá hlavou. „Svojí bábu bys mrdal,“ řekne Nami a znovu plivne do prachu. Sledují, jak z přístavu vyplouvá zpola naložená kontejnerová loď. „Celou noc jsem problil,“ řekne Alex světácky. „Byls plavat v jezeře?“ zeptá se Nami. „Jo, celý vodpoledne.“ „Taky po koupání bleju.“ Holku s mašlí už není vidět. Obloha zahučí a chvíli nato po ní přeletí tři stíhačky. Oba kluci zamíří své virtuální zbraně a sestřelí stroje z oblohy. Pak si uznale odplivnou do prachu.

Na kopci nad přístavem po obou stranách prašné cesty rybářské domky, na konci cesty stánek se sledi a druhý se slunečnicovými semínky. V létě přijíždí i chlápek s cukrovou vatou, který si pronajímá celou bývalou hospodu na konci ulice. Domky jsou solidní, zděné, většinou přízemní, jen pár — včetně toho, kde bydlí Nami s bábou — má i patro. Říká se tu Na Rybářské a je to neoficiální srdce města. Na západ od Rybářské leží funkční domy — poli­kli­ni­ ka, kulturní dům, pošta, škola a domy ostatních obyvatel, postavené bez jasného urbanistického záměru. Málokde tvoří ulice, vyrůstají z povrchu nahodile a často i zcela překvapivě. Na východě stojí ruské sídliště pro inženýry s podivuhodným

23

náměstím a sochou Státníka, ještě dále k lesu, který kvůli stavbě musel částečně ustoupit, ­kasárna. Až ze sídliště je slyšet harmoniku a opilecký křik. Sídliště postavili pro Rusy, je to několik paneláků rozestavených v pravých úhlech, se zabudovanými skříňkami na vodku uvnitř bytů, tak se to alespoň po Borosu říká, nákupní centrum s kinem a hotel s bazénem. S bazénem! Na betonovém náměstí stojí socha Státníka. Mezi paneláky nakřivo zabetonované kovové sloupky se šňůrami, na kterých se suší barevné prádlo, obrovské podprsenky a bombarďáky těžko určitelné barvy. Uniformy na šňůře se třepetají ve větru, ale v určitých okamžicích se uprostřed letu zastaví a uctivě po vojensku zdraví sochu Státníka. „Rusové se veselej, to zas bude v noci ejchuchu,“ povzdechne bába, zatímco si maže rozpraskané paty velbloudím sádlem. „Doufám, že zas nebudou střílet aspoň.“ „Nebudou,“ řekne Nami. „Tohle jsou inženýři ze sídliště, ne ty dutý hlavy z kasáren.“ „To máš jedno. Nalej mi šardonej, holoubku.“ „Babi?“ „No?“ „Bolí mě kosti, hlavně v noci. Budí mě to ze spaní.“ „Kterýpak, holoubku?“ Nami si přejede rukama obě holeně. „Tady.“ „Jestlipak ty neděláš nějaký špatnosti? Pod peřinou? Neděláš? Protože jestli děláš, tak to bolení je za trest.“ „Ale babi.“ „No jen jestli.“ „Babi, to je trapný.“

24

„Trapný netrapný, špatnosti mi tu dělat nebudeš. Vem si z police kostivalovou mast a namaž si to.“ Nami vstane a nalije bábě kořalku. Pak hledá na polici mezi kelímky. „Tohle?“ „To je kolomaz, truhlíku. Támhle vedle… ta fialová krabička možná… votevři to.“ „Smrdí to jak bolavá noha.“ „To bude vono.“ Nami si pomalu maže páchnoucí hmotu na holeně a důkladně ji roztírá. „Víš určitě, že má tohle pomoct?“ „Jsi hubatej jak ten tvuj dědek, holoubku,“ pokývá bá­ ba hlavou a odmlčí se. „To ti nikdo předem neřekne, jak ti bez něj bude smutno,“ povzdechne si za chvíli dra­maticky. Nami se zamračí, zápach masti je paralyzující. „Vždyť byl na tebe pořád sprostej. Tlouk tě. Naposledy ti vyrazil zub, copak si to nepamatuješ?“ Bába mávne rukou. „Kdyby teď vešel do dveří, nastavim mu sama tvář, aby mi vyrazil ještě jeden.“ Nami zavrtí hlavou, ale neříká nic, všiml si, že bába potichu brečí a utírá si špinavými prsty slzy z obličeje. „Bejt sám je ta nejhorší věc na světě,“ vzlykne ještě. Bába se dojímá často a ráda, Nami už si z toho nic nedělá. Kromě toho je sám ze všeho nejradši. „Chudák muj. Aspoň že leží v jezeře a ne někde na poušti.“ „Babi, kde jsou moji rodiče? Proč nemám normálního otce a matku?“

25

Bába ho neslyší. „Babi! Kde je ta paní, co s náma byla jednou u jezera, když mě do něj děda hodil, jak mě učil plavat? Měla červený plavky a držela mi hlavu, když jsem zvracel.“ Bába vzdorně pohodí hlavou, jako to Nami občas dělával sám, když musel učitelce vysvětlovat, proč nemá domácí úkol. Bába se přitom dívá na hřbety svých rukou, poseté drobnými růžičkami ekzému. „To se ti něco zdálo. Možná sousedka Alea, ta se s náma občas chodila koupat.“ „Nesmysl,“ pohodil hlavou. „Alea je zrzavá a tlustá a smrdí rybinou.“ „Je čas jít spát,“ řekne bába. „Koukej mazat do postele, ať ráno nezmeškáš školu, dneska jsem tě vůbec nemohla probudit.“ Nami si povzdechne a vstane. Předkloní se a sroluje si vyhrnuté nohavice. Bába si všimne, že jsou mu krátké, sahají mu stěží nad kotníky, ale nic neřekne. „A umej si pusu mejdlem, ty prostořekej sprosťáku,“ volá za ním.

Holku se žlutou mašlí potkává cestou ze školy skoro každý den, i když někdy je mašle taky modrá nebo puntíkovaná. Oba sklopí oči a minou se, aniž se na sebe podívají. Namimu se vždycky trochu sevře hrdlo. „Vsadim botky, že je dobrá pichna,“ řekne Alex, a Nami si ho jako obyčejně nevšímá. Kupuje si u Akelova stánku

26

pražená slunečnicová semínka, na autobusové zastávce si sedne na chodník a slupky plive na silnici. „Hele, borci,“ řeknou dva kluci, kteří už se holí. Chodí do některého z vyšších ročníků, matky a otcové všech těch kluků si přejí, aby se dobře učili a dostali se na námořní akademii, ale většinou jsou to tupci, kteří skončí na rybářských člunech stejně jako jejich otcové. „Hele, borci, chcete si zašukat?“ ptá se jeden a dobře nacvičeným velkým obloukem odcvrnkne přes ulici nedopalek. „Přijde na to,“ řekne opatrně Alex a nervózně zamrká. „Co ty,“ řekne blbec a lehce kopne Namiho do nohy. „Tys ještě nešukal, co?“ „Šukal, tvojí matku jsem šukal.“ Druhý blbec se zasměje. „Tak jestli nechcete zažít pořádnou šukačku…“ řekne první blbec vztekle. Jeho obličej je jedno velké akné. Jdou městečkem, fouká suchý odpolední vítr z pouště. Velbloudi hýkají. Je horko a oni mají zpocená čela. Projdou ruským sídlištěm, kolem rybího kombinátu, suchých doků a pak se svahem vydají do cikánské čtvrti. Nikde ani noha, jen před jednou dřevěnou boudou sedí stará cikánka s šátkem na hlavě a kouří dýmku. „Tak cigánku, jo?“ šeptá uznale Alex. Nami se loudá vzadu s rukama v kapsách. Blbci se nedočkavě usmívají a pomrkávají na sebe. „Támhle je to,“ ukáže Akné na jediný zděný domek v uličce. Dům má vstupní branku, ale žádný plot. „Héj!“ zavolá druhý blbec a zrzavý pes spící na zápraží ostražitě zvedne hlavu a pak vyskočí.

27

„Tak co, ty chlupatý hovno s blechama, hlídáš?“ zasměje se Akné. Pes se zuřivě rozštěká a vyrazí za nimi. „Zdrháme!“ vykřikne Nami a všichni čtyři se rozběhnou cikánskou uličkou zpět. Oba blbci naskočí na povoz, postavený před jednou chatrčí, a smějí se jak postižení. Nami s Alexem utíkají dál, doběla rozzuřený pes je jim v patách. Stará cikánka za nimi něco volá. Nami se bojí, že mu pes roztrhne kalhoty a bába se zblázní. Alex se ohlédne a zakopne. „Do prdele práce!“ vykřikne. Pes je v tom okamžiku na něm, předními packami mu obejme stehno, nahrbí záda a začne kopulovat s Alexovým lýtkem. „Nami, proboha, sundej to ze mě,“ křičí Alex. Pes má debilní výraz a vyplazený jazyk, ale už neštěká, jen rychle mechanicky přiráží. Nami se zastaví a lítostivě kamaráda sleduje. Oba blbci se smějí, až jim tečou slzy. Jeden z nich pro samý smích spadne z korby povozu. „Tak co, jak se ti líbí šukačka? Pořádná, viď!“ volá a zalyká se. Pes si uleví a odběhne. Stojí opodál se stále stejným debilním výrazem, nepřítomně hledí na Alexe a s vyplazeným jazykem rychle dýchá. Nami hodí po psovi kámen a ten vyštěkne bolestí a překvapením a rozběhne se pryč. Alex vstává a odchází na opačnou stranu. Osouloženou nohu táhne za sebou, jako by mu nepatřila.

28

Dva blbci si občas na Namiho cestou do školy počkají. Jsou o hlavu větší než on, ale Nami je rychlejší. Většinou se mu podaří jim utéct. Když se mu to nepodaří, chytí ho, jeden ho drží a druhý ho osahává v rozkroku. Pak ho pustí a jednou dvakrát do něj ještě kopnou. „Buzny!“ volá za nimi Nami a  oprašuje si kalhoty. „­Psomrdi!“ V den, kdy Nami na své tváři před zrcadlem najde první vous, odhodlaně ho oholí břitvou po dědovi a řízne se. Zdrží se a do školy běží pozdě. Nemá čas obíhat sídliště, aby se vyhnul oběma blbcům, a oni jsou připraveni. Rozkročeni čekají uprostřed prašné cesty, s rukama v kapsách a ostrými pohledy. Škola je na dohled, ale příliš daleko. „Jděte do prdele, buzny, spěchám,“ křičí Nami a zrychluje, aby mezi nimi proběhl. Akné mu nastaví nohu a Nami plachtí vzduchem, dopadne na předloktí a bolestivě si je odře. Než se stačí zvednout, Akné mu sedí na zádech. „Slez, mamrde, přijdu pozdě do školy.“ Akné na něm leží a vzrušeně mu šeptá do ucha. Nami cítí jeho teplý dech na krku. „Slez ze mě, buzno, páchne ti z huby, nechci se poblejt.“ „Přijď dneska večer do non-stopu, chlapečku, zkusíme vypátrat, kterej ze štamgastů je tvůj fotr.“ „Vodpal.“ „Tvoje matka je totiž mrdala všechny.“ „Nemám matku, blbečku.“ „Co?“ Akné je tak zmatený, že pustí Namiho ze sevření. „Co to meleš za hovna?“

29

Nami se vysmekne a vyskočí na nohy. Akné mu drží uzlík se sešity a houpe mu s ním před očima. „Nemám matku, blbečku,“ opakuje Nami s úsměvem, jeho zadostiučinění je triumfální. Akné se nevěřícně otočí na druhého blbce. „Von si myslí, že nemá matku. Chápeš to?“ Blbec se hýkavě zasměje. „A jak si myslíš, žes přišel na svět, ty mozku?“ „Asi že vypad z velbloudí prdele.“ „No, nebo dělením, z nějakýho čuráka.“ Nami mlčí, neusmívá se. „Ten blbeček to neví.“ „No, neví.“ „Někdo by mu to měl říct.“ „Buzny.“ „Tvoje matka byla taková čubka, že se nechala přefiknout od každýho chlapa, co měl péro.“ „Debilové.“ Nami chňapne po svých sešitech, Akné povolí, je konec. Nami odchází do školy, vidí, jak se její dveře zavírají, ale už nespěchá. Sedne si na schody před školou a čmárá tam klackem do prachu. Obě nohavice má na kolenou roztržené.

Non-stop je betonová bouda, která vypadá spíš jako trafostanice, a dříve jí i bývala. Na zdi je několik rozbitých keramických izolátorů, ze kterých ještě trčí utržené dráty. Z neonového nápisu nonstop už svítí jen první tři písmena.

30

Dveře jsou neustále otevřené, visí v nich pruhy gumy jako ochrana proti mouchám. Uvnitř je non-stop cítit zvětralým alkoholem a vlhkem ztěžklým tabákovým kouřem, venku hektolitry prolité moči. Když navečer slunce přestane tlouct vyprahlou zemi a zapadne za kopec Kolos, když přestanou otravovat vosy, vylezou před non-stop chlapi s butylkami a levným tabákem a obsadí plastové stoly s dírami vypálenými od zapomenutých cigaret. Nami začne k non-stopu chodit. Vysedává mezi trsy suché trávy, jí slunečnicová semínka a plive slupky po větru. Po několika dnech ho chlapi pozvou mezi sebe a starý Karal mu koupí kořalku. Nami ji vypije a pak chlapy baví tím, jak se motá a špatně artikuluje, až zakopne o bedýnku od piva a upadne na zem. „Takhle pošli moji velbloudi,“ povzdychne si Karal, když se přestane smát, a rozhodí ekzémem znetvořené ruce doširoka. „Zrovna takhle: když se nažrali trávy, začali se motat, pak upadli na zem a už nevstali. Trvalo to několik dní, než zdechli, dávili a řvali jak raněný. Tak jsem je pak musel podříznout, abych jim to zkrátil.“ Karal zmlkne a otře si oči. „Tráva je prosolená,“ řekne někdo. „Dobytku je z ní zle.“ „Padesát velbloudů, umíte si to představit?“ začne znovu Karal. „Měl jsem věno pro všechny dcery, a teď mám jen holou prdel.“ Nastane ticho. Chlapi hledí směrem, kde býval přístav, a upíjejí ze svých kalíšků kořalku. Ve tmě se tu a tam rozsvítí žhavý bod, jak chlapi potáhnou ze svých cigaret.

31

„Rybokombinát už nepřijímá,“ pronese dědek s jedním okem. „Ty chytráku, rybokombinát už druhým rokem propouští. Líheň asi zavřou dočista.“ „Kluku,“ obrátí se někdo na Namiho. Ten stále ještě leží na zemi a pozoruje hvězdnou oblohu, která se nad ním neklidně houpe. „Kluku, skoč mi do stánku pro sledě!“ Nami se pomalu zvedne na všechny čtyři a vyzvrací se. Zvratky mu protékají prachem mezi rukama. „Zrovna takhle blili moji velbloudi!“ vykřikne Karal. „Čí je ten kluk?“ zeptá se hospodská, která vyjde ven a opře se se založenýma rukama o rám dveří. Má černou zástěru vdovy, kolem tučného obličeje jí trčí nepoddajné bílé vlasy. „Marino, přines mi ještě butylku,“ zvolá někdo, ale ona ho ignoruje. „Čí ty jsi, kluku?“ „Kluku, přines mi slanečky!“ vykřikne zas někdo a rozkašle se. „Rybář Petr byl muj děda,“ škytne Nami a otře si ústa. Rozhostí se ticho. „To je syn tý rajdy,“ řekne Karal. Ještě pořád nikdo nic neříká, ale chlapi začnou pokašlávat. „Pocem,“ řekne výčepní a natáhne k němu jednu tlustou ruku. „Pocem dovnitř. Tvoje bába si bude dělat starosti. Tak, tady se posaď a seď.“ Víceméně násilím ho posadí na židli uvnitř non-stopu. Za barem svítí slabé světlo a špatně osvětlený obrázek nějakého svatého. Z rádia tiše hraje hudba, ze které se Namimu zase rozhoupá žaludek.

32

Výčepní mu natočí kalíšek vody, nasype do něj špetku soli a zamíchá. „Tumáš, vypij to. Kolik je ti?“ „Čtrnáct,“ zalže Nami. Napije se a zase vodu vyprskne. „Fuj, to je hnusný!“ „Jen to vypij, udělá se ti líp.“ Nami sklenici vypije. S největším odporem se mu podaří udržet její obsah v žaludku. „Tak, a teď běž domu, holoubku. Bába si o tebe určitě dělá starosti.“ „Ty znáš moji mámu?“ Ženská se napřímí. Chlapi venku povykují. Dědek s jedním okem stojí ve dveřích mezi pruhy nastříhané gumy a ptá se, co se děje. „Znala jsem, holoubku. Krásná holka, jak z porcelánu.“ „Co se s ní stalo?“ Ženská pokrčí rameny. „Víš to!“ „Uklidni se. Nevim, co se s ní stalo, nejspíš odešla do města, co jinýho?“ „Do jakýho města?“ „Do hlavního, do jakýho jinýho? Tam choděj všichni. Kluku, ty seš stejnej mozek jak ten tvůj dědek.“ „To teda nejsem!“ „No hlavně se mi tu nepozvracej.“ Nami začne znovu dávit. Opatrně se postaví, přidržuje se stolu. „Jak se jmenuje?“ „Hele, zeptej se svojí báby.“

33

Nami se zamračí. „Pánbůh tě opatruj,“ řekne za ním tiše. „Takovej silnej, zdravej, mladej kluk. Měl bys odsud odejít, dokud můžeš.“ Když Nami dorazí domů, je v baráku tma. Nami zkontroluje dveře kurníku, vymočí se na zápraží a potichu vklouzne do domu. Bába hlasitě chrápe, s dlouhými apnoickými pauzami.

V zátoce rezaví ruská válečná flotila: dva bitevníky, dva torpédoborce, jeden tanker, hasičská záchranná loď a několik člunů pobřežní hlídky; kromě jedné minolovky, která stojí v suchém bahně nepochopitelně vztyčeně, leží všechny na boku. Ani děti v městečku už se o tu mrtvou flotilu nezajímají; prolezly ji skrz naskrz, a co jako? Šesté třídy kolem na každoroční cestě do muzea procházejí, aniž by si vraků všímaly; jsou natolik součástí krajiny jako skála Kolos nebo socha Státníka se zdviženou paží na ruském sídlišti. Muzeum už taky nikoho nezajímá, chodí se do něj od první třídy každým rokem, je to jediná pamětihodnost ve městě, když nepočítáme návštěvy cirkusu, jehož příjezd je však neodhadnutelný. Mezi fotografiemi slavností výlovu, na kterých je vidět, že se k oslavám tehdy sešla ještě celá vesnice v krojích, mezi portréty náčelníků v tradičních oblecích z jemné kůže a jejich oblíbenými velbloudy s vyšívanými uzdami a špatně vycpaným medvědem zachytil Nami známou vůni, lehké aroma divokého oregana a žlutého melounu. Mašle, dnes

34

jasně tyrkysová, pluje mezi exponáty tradičních zbraní, oštěpů a harpuny z tisového dřeva, škrábe si ekzém na rukou a po očku na něj hledí. Nami pocítí něco jako hluboký stesk, bolestný pocit podobný srdcervoucímu roztoužení hřebce. Holka se na něj usměje a on rychle sklopí oči. Vyhledá očima Alexe; ten je tam, kde v muzeu vždycky docházelo k největšímu srocení — u archivních fotografií původních rybářek, které lovily ryby nahé a s harpunou a které na molu hrdě ukazovaly svůj čerstvý úlovek. Bába na Namiho před každou návštěvou muzea mrkla a dala mu za úkol se na fotku podívat a zkusit na ní bábu poznat. Nami si byl pokaždé jistý, že ho bába jen tak šponuje, protože mezi sošnými, přírodou obdařenými dívkami na fotografii nebyla žádná, která by se jeho otylé staré bábě byť i jen vzdáleně podobala. „Dnes už takhle nikdo neloví,“ odříkávala mechanicky muzejní průvodkyně. „Máme na lov ryb mnohem modernější a výkonnější techniku, než jsou oštěpy z tisového dřeva. Kolektivní techniku! Jestlipak víte, proč se používalo tisové dřevo?“ Všichni to vědí, všichni už to slyšeli mnohokrát. O to usilovněji všichni mlčí. „Každopádně výlov ryb v Borosu vzrostl za posledních padesát let padesátinásobně. To je padesátkrát víc ryb než kolik tu vylovily vaše babičky,“ pokývá průvodkyně hlavou jako mechanická hračka a unaveně se usměje. Nami očima pátrá po holce s mašlí, ale na místě u stěny už ji nevidí. Zdá se mu, jako by mu srdce na okamžik vynechalo, ale pak si uvědomí, jak je rád, že je holka pryč, jako by mu někdo rozvázal ruce.

35

„Poď ven,“ přitočí se k němu Alex. „Můžeme trhat nohy pavoukům nebo něco.“ „Padesátkrát,“ opakuje průvodkyně jako rozbitý s­ trojek. Nami s Alexem se vytratí z budovy muzea, je to malý domek s květinami v oknech, připomíná budku výhybkáře, jen na průčelí má velký nápis m stské   zeum. Je to jedna z mála zděných budov ve městě, kterou občas někdo nabílí. Nami a Alex se opírají o zeď mezi okny, Nami říká, že na pavouky sere, to je zábava pro děcka. Alex vážně pokývá, vytáhne z náprsní kapsičky cigaretu a zapálí si. „Komus to ukrad?“ zasměje se Nami užasle. Alex se tváří důležitě, potahuje, zadržuje dech a snaží se ne­ rozkašlat. „To víš, pokouření je pokouření,“ pronese Alex, který je dobře o půl hlavy menší než Nami. Nami nic neříká, drbe si ekzém na zápěstích. „Slyšels, co se narodilo?“ „Co se narodilo?“ „Dítě se třema rukama. Předsedovi kolchozu. Teda jeho ženě.“ Nami si všiml, že má Alex nad horním rtem jemný nazrzlý porost. „Já myslel, že to bylo dítě bez nohou.“ „Ne, to bylo minule. Nepokouříš si taky?“ „Ani ne.“ Hledí společně na shluk těžních věží na obzoru, které vypadají jako mrtvé stromy. „Matku vyhodili z rybokombinátu,“ řekne Alex bezkrevně, natáhne z hloubi hrdla a flusne daleko před sebe.

36

„Hm. Co bude dělat?“ Alex pokrčí rameny a vyšpulí spodní ret. „Co by? Něco se najde, ne?“ Nami přikývne. „Vrátíme se dovnitř?“ „Seru na to.“ „Já taky.“ Pak dlouho stojí opřeni o zeď muzea, dívají se do daleka a mlčí. „Ta holka,“ odkašle si po chvíli Alex, „ta holka ti vzkazuje, abys večer přišel do přístavu. Málem jsem zapomněl.“ „Jaká holka?“ „Jaká asi, ty bedno. Asi jí svědí frnda.“ „Blbče.“ „Já bych jí teda mrdal.“ „Já teda rozhodně do přístavu nepoběžim.“

Lodě teď stojí tak daleko od původního přístavu, že si děti mezi čárou přílivu a původním přístavem udělaly fotbalové hřiště. Je trochu nakloněné, takže se přihrávky kutálejí směrem k jezeru. Z hřiště se práší a občas se někomu v tvrdé krustě sedimentu propadne noha. Betonová mola pokrytá ztrouchnivělými vodními řasami bezprizorně trčí ze zatvrdlého písku a bahna, pod uvazovacími kovovými kruhy se válejí odpadky. Jediné molo, které vede až k samotným rybářským lodím, je dřevěné; co půl roku ho rybáři prodlouží o několik metrů dál do jezera, aby nemuseli chodit

37

s kanystry nafty a koši s úlovky po vyschlém dně a měli si kam přivazovat čluny. Tu a tam jsou po tvrdém dně roztroušené malé bárky, jejichž rozeschlé trupy se na slunci každý den viditelně rozpadají. Nami leží na suché trávě nad betonovým molem, na vrcholu kopce, kde si Rusové před lety postavili anténu pro meziplanetární vysílání. Tehdy bylo ještě jasné, že budou létat na jiné planety, osidlovat je a snad se i s mimozemšťany a mimozemšťankami družit, Nami se o tom ještě učil ve škole, ale postupně o tom učitelé přestali mluvit. Podstavec z betonu je pomalovaný dobře srozumitelnými symboly genitálií a obrovská parabolická anténa se sklání každý rok o něco blíž k terénu jako uvadající slunečnice. Z žebrování na zadní straně paraboly se v dlouhých cárech loupe tmavočervený lak. Nami v ústech obrací stéblo toxické trávy. Slunce je nízko nad obzorem a vrhá dlouhé stíny. Vzduch je plný prachu, který pokrývá oblečení, plní nozdry a plíce. Špinavý toulavý pes se připlíží trávou a lehne si nedaleko Namiho. Nad pravým okem má velkou bouli. Nami ho zažene kamenem, pes odběhne a lehne si o kus dál. Namimu se zdá, že má neupravené ruce, a začne si čistit špínu za nehty. Když koukne směrem k městu, uvidí na cestě tu holku, zvedá se kolem ní zlatá aureola prachu, vypadá trochu jako zjevení. Nami si dál čistí nehty a tváří se, že ji nevidí. Je rozhodnutý, že ji nechá projít, nedá o sobě vůbec vědět. Útroby má stažené stejně, jako když ho bolí břicho po koupání v jezeře. Holka ho zahlédne a nesměle zvedne ruku k pozdravu. On kývne. Holka se docela šikovně vzepře na betonové

38

zídce a vyhoupne se na ni. Jde za Namim suchou trávou, žabky jí v prachu kloužou. Sedne si vedle něj. „Ušpiníš si šaty.“ Holka mávne rukou. „To je nápad, nosit tady bílý šaty,“ říká Nami a zdá se mu, že se zalkne. Rozkašle se. „To ten prach tady,“ vysvětluje. Holka pomlaskává na psa, ten se k nim začne plížit suchou trávou. „Nevolej na něj. Je samá blecha a vřed.“ „Je mi ho líto. Koukej, jak je sám.“ Holka od Namiho sedí k západu, a tak vidí, jak jí krk i ruce pokrývají jemné chloupky, které slunce barví do zlata. Nami se přetočí na břicho. Holka si odkašle. „Ehm. Eh. Ehm. Já jsem Zaza.“ „Nami.“ „Já vim.“ „Fakt?“ „Jak to myslíš? Tebe přece zná každej.“ „Jak každej?“ „Děláš si legraci?“ řekne Zaza a tváří se trochu v ­ ylekaně. „Ale nic. Já jen, že ses tehdy na zastávce tvářila… ále, to je jedno!“ mávne Nami rukou. Vyplivne rozžvýkané stéblo trávy a utrhne si jiné. Doufá, že není vidět, jak se mu chvějí prsty. „Máš hezkej ekzém,“ řekne pak Nami ledabyle. „Jak jako?“ zamračí se Zaza. „Jako že většina lidí to má celý červený a opuchlý, ale ten tvůj je takovej… růžovoučkej, roztomilej prostě.“ „Aha.“

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.