Úvodník Věštba či zaslíbení? Milí přátelé, sestry a bratři, vítám vás na prahu nového roku. Zřejmě jako kaţdý rok touto dobou přemýšlíme nad tím, co všechno nás v tom nastávajícím údobí čeká. A zvláště, kdyţ se na rok 2012 vztahují různá proroctví a předpovědi. Přelom roku můţe být právem spojen s intenzivními obavami, či na druhé straně s posílením důvěry v našeho Pána. Na internetovém portálu Novinky.cz jsem četl článek, který potvrzuje, ţe stále více Čechů sleduje horoskopy a věří jim. Tento trend se vkrádá i do církví, Církev adventistů nevyjímaje… Od postojů pouhé zvědavosti: vţdyť si to jen přečtu, na tom přece nic není, aţ k vědomému upínání se na tyto předpovědi, jejich pravidelné sledování a spekulování nad tím, kdo v jakém znamení zvěrokruhu se narodil a na co všechno to má vliv. Musím přiznat, ţe mě tyto tendence velice zaráţí. Kladu si otázku, nakolik chceme být skutečně biblickými křesťany. Pro mě je v tom evidentní rozdíl a povaţuji to za dva naprosto rozdílné postoje. Buď se zabývám tím, co je ze Satana a přitakávám na nástroje, kterými se snaţí ovlivnit můj ţivot (byť se zdá, ţe neškodně a okrajově), anebo se vědomě spoléhám na Hospodina a očekávám jeho vedení ve svém ţivotě. Nemohu se přece modlit k Bohu, aby vedl můj ţivot a moje rozhodování a zároveň se „krmit“ tím, co nabízejí věštci skrze mnohé horoskopy ať uţ v novinách, časopisech nebo televizi. Svým postojem si buduji závislost na jedné nebo druhé straně. Rok 2012 je obecně spojen s velkou nejistotou v oblasti politické, ekonomické, ale i náboţenské a společenské. Byl bych rád, kdybychom se právě v tomto roce o to více upnuli k naslouchání Hospodinu, obnově svého osobního vztahu k Němu a ochotě důvěřovat Jeho zaslíbením. Na začátku kaţdého roku si vybíráme při novoroční besídce záloţky s biblickými verši. Je to pro nás symbolické utvrzení v tom, ţe se chceme učit důvěřovat předně Bohu a jeho zaslíbením. Nekazme to tedy během roku sobě i Pánu Bohu tím, ţe budeme pokukovat po různých horoskopech a hledat v nich lacinou útěchu a povzbuzení pro svoji budoucnost. V danou chvíli, kdyţ jsme pod jejich vlivem, je těţké rozpoznat, jak nás chce vést Hospodin. Ať je tedy rok 2012 pro nás novou výzvou odkládat věci, které nás na cestě za Pánem nejen rozptylují, ale i odvádějí. Ať nalezneme nové ujištění v tom, ţe Bůh se o nás vţdy postará a je ochoten nás provést i konkrétními rozhodnutími, která nás čekají. S přáním pokoje a jistoty Boţího vedení v novém roce Martin Ţůrek.
Rozhovor Moravští bratři kazatelé V minulém čísle časopisu jsme poprvé zamířili novým seriálem do řad našich moravských bratrů kazatelů. Představili jsme bratra Kantora. Dnes jsme se vydali po toku řeky Moravy o něco více na jih a to do oblasti Moravského Slovácka. Sbory Veselí nad Moravou a Kyjov jsou pod správou kazatele bratra Karla Klody. Jméno Kloda není pro nás Zlíňáky neznámé. Navíc první sobotu v lednu 2012 je bratr u nás s kázáním a zrovna tu samou sobotu vychází tento rozhovor v našem časopisu. Takţe jej poznáme hned dvakrát. - Kolik ti je let a z jaké rodiny pocházíš? Narodil jsem se v adventní rodině v r. 1955. Můj tatínek byl po půlročním manţelství povolán k obraně vlasti a vrátil se, aţ kdyţ jsem měl skoro3.roky. Maminka mě naučila se za vězně modlit i v době zákazu církve a to mi zůstalo dodnes. - Pamatuješ si na to, čím jsi chtěl být jako malý? Jako malý jsem strašně rád vše rozmontoval, nejraději budíky. Později jsem se učil i některé věci skládat zpátky a chtěl jsem jezdit se sanitkou, tak jsem se vyučil automechanikem. - Dětství máme každý různé. Jaké jsi měl dětství ty a na co nejraději vzpomínáš? V dětství mým nejhlubším přáním bylo stát se co nejdříve dospělým chlapem, který vše umí a dokáţe. Vzorem mi byl můj tatínek a také strýc, který byl všeuměl, vyučil se jako obuvník a rekvalifikoval se v jáchymovských lágrech na
zedníka. Od dětství jsem se nikdy nenudil - od zemědělských prací po stavby modliteben bylo vţdy a komu pomáhat. Nejraději vzpomínám na radost, kdyţ po práci s námi kluky taťka, děda nebo strýc hráli fotbal.
- Jaká je tvá současná rodina – manželka, děti? Manţelka Eva, která je velmi dobrá kuchařka, mě neustále upozorňuje na tělesnou hmotnost a zdravý ţivotní styl propagovaný v klubech zdraví. Nejstarší dcera Irena bydlí s manţelem a miminkem Davídkem blízko nepřizpůsobivých občanů v Litvínově. Mladší dcera Jana s manţelem a dvěma syny Míšou a Honzou obsadili příhraniční oblast Rakouska. Syn Libor s manţelkou si vydělávají na stavbu domečku v Anglii. Nejmladší Danča nestihá přípravy na maturitu. Jen nemocná babička, kdyţ má dobrou náladu, nám stihá plést teplé ponoţky,ať v zimě neprochladneme.
Rozhovor - To, že máš teologické vzdělání, se při tvém současném povolání zdá jasné. Jaké „civilní“ vzdělání ale máš? Moje teologické vzdělání je velmi atypické. V době normalizace a mého rekordního úsilí dobývat uhlí pro potřeby Československé republiky jsem byl osloven naším kazatelem, jestli bych nechtěl studovat dálkový teologický seminář v Holešově, jako pokračující studium pro sborové činovníky v Třinci, vedené br. Šustkem. Bylo to zvláštní trpělivé zkoušení toho, co vydrţí nejen pracující studenti, ale také učitelé. Přes všechna úskalí státní správy, únavy a časové tísně jsme obdrţeli osvědčení o zdárném ukončení studia v r.1985. - Za jakých okolností jsi poznal svoji manželku a jak dlouho již je po tvém boku? S mojí manţelkou jsme se seznámili při různých akcích mládeţe třineckých sborů. Jelikoţ manţelka pochází ze sboru Komorní Lhotka a já jsem jezdil se svými bratranci a sestřenicemi z tohoto sboru na letní tábory, bylo jen otázkou času, kdy se zamiluji do milé, usměvavé a pohostinné holčičky. Uţ je tomu 32 let, kdy mě vychovává a doplňuje moji nedokonalost. - Co tě vedlo k tomu, že sis zvolil povolání kazatele? Mé obrácení cele k Bohu bylo provázeno mým slibem Pánu, ţe budu pracovat pro něho tam, kde si to bude přát. Léta jsem slouţil v našem sborečku jako vedoucí mládeţe a pak jako vedoucí sboru. Po přestěhování do nového domu, který jsme stavěli, a po vyřazení z dolů v r.1991 přišlo povolání do biblické práce. Pán Bůh vyřešil všechny překáţky a já jsem neměl důvod odmítnout. Rozhodnutí říci Bohu a bratrům na MSS „ano“ bylo
promodlené a bylo to společné rozhodnutí rodiny. Tímto děkuji manţelce i dětem, ţe mě vţdy v této sluţbě podporovali. - Kde jsi doposud jako kazatel působil a co sis z těchto míst odnesl do dalšího života? Naše první působiště byl Vyškov. Po sametové revoluci přišel duchovní hlad obyvatel komunistického města a neustálé modlitby místního sborečku přinesly období úţasných zkušeností s Duchem Svatým a nově obrácenými. Pán ţehnal, církev rostla a já se modlil „Pane, ať nejsem překáţkou Tvé moci a poţehnání.“ Druhé působiště byly Ivančice, Moravský Krumlov a Hrušovany nad Jevišovkou. Údobí provázené budovatelským úsilím fyzickým i duchovním. A já se znovu modlil „Pane, ať se to nerozpadne“. Od r. 2001 je třetím místem naší sluţby Veselí nad Moravou a Kyjov. A já se modlím „Pane, ať to vydrţí“. - Jak dlouho již jsi v moravskoslováckém prostředí a jaké jsou tam ty tvé „ovečky“? Nejdelší období - téměř 11let na jednom místě – vyţaduje „vytrvalost svatých“. Obdivuji „ovečky“, ţe pořád nám důvěřují, milují nás a neztratily naději, ţe uţ konečně dostanou mladého kazatele. - Co si na svých současných sborech ceníš a co naopak by se z tvého pohledu mohlo zlepšit? Nejvíce si cením na našich sborech jejích otevřenosti k jiným církvím a jejích touhy nabídnout dobré vztahy. Určitě vţdy můţeme zlepšovat náš vztah k našemu Pánu a Spasiteli a modlit se v této poslední době o moc Ducha Svatého projevenou v nás i skrze nás.
Rozhovor - Pro Zlín není příjmení Kloda neznámým. Gustav Kloda zde působil na přelomu osmdesátých a devadesátých let. V jakém jste příbuzenském vztahu? A koho ze Zlína znáš osobně? Gustav Kloda je můj bratranec a samozřejmě daleko lepší řečník neţ jsem já. Přiznám se, ţe moc bratrů a sester ze Zlína neznám jménem, Kromě příbuzných Koutných, Škrlových, Fürstových, Krajíčkových, Šlosárkových, Slováčkových, Mališových atd. mě někteří znají podle podoby pod jménem Loder Jan. - Máš na starosti diakonskou službu při MSS. Jaké jsou klady a zápory v současné diakonské péči, tedy aspoň co se Moravy a Slezska týče? Diakonská sluţba vţdy byla a bude ovlivněna vnitřními i vnějšími potřebami církve a sboru. Jako diakoni se snaţíme být vzděláváni a uţiteční v psychologic-
ko-pastoračních dovednostech. Vnímám maličko rozdílné důrazy v minulosti na sociálně praktickou činnost oddělení diakonie. Společným jmenovatelem však zůstává víra, naděje a láska, přičemţ největší je láska. - Co tě na tvé práci pastora – duchovního nejvíce baví? Určitě nejkrásnější na práci pastora jsou křty duchovně nově narozených sourozenců v církvi Boţí. - Co by sis přál ty osobně do budoucna – ve své práci, pro svou rodinu, církev…? Mým nejniternějším přáním pro sebe, rodinu, sbory i církev je připravenost na brzké setkání s Pánem Jeţíšem v nebeském domově. Otázky kladl Petr Matula
16.ledna 1912 Datum je divný nadpis, ţe? Ale tohle datum je něčím významné. To se tehdy v Horákově u Brna narodila dívenka a dali ji jméno Antonie – čili Tonička Caciková. Protoţe se píše rok 2012, snadno si spočítáte, ţe od jejího narození uplynulo 100 let. A vidíte, Tonička je poţehnaná i v tomto vysokém věku. Musím přiznat, ţe ji ve svém o mnoho mladším věku registruji tak asi 30 let a jiţ tehdy to byla drobná tetička Doležalová, plná úsměvů, pracovní činnosti, vţdy ochotná pomoci komukoliv a stále si prozpěvující. A tak jsem se rozhodl, ţe nám všem tuto milou tetičku, sestru, prapra a prababičku, babičku a především maminku. A jelikoţ Toniččin věk a zdravotní stav jiţ neu-
moţňují vyzpovídat ji přímo, tak jsem právě vyuţil toho, ţe má dcery a povídal si s nimi především o tom, jaká jejich maminka je a byla v dřívější době. Odpovědi jsem dostal od dvou z nich – od nejstarší Boţenky, dnes Sikorové a nejmladší Helenky, dnes Medřické, která naši oslavenkyni opečovává v jejím podzimu ţivota. Prostřední Věrka, dnes Szurmanová, se k odpovědím nepřipojila. Podařilo se mně také vymámit i nějaké zaţloutlé historické fotografie sestry Toničky a jejích dcer a tak se sami podívejte v následujících pasáţích na tyto dnes jiţ téměř zapomenuté časy. (Za kvalitu tisku se omlouváme.)
Rozhovor Božena Sikorová - Doležalová - Na jaký nejstarší moment ze svého dětství se svou maminkou si vzpomínáš? Kdyţ maminka poznala pravdu Boţí, bylo ve Zlíně 8 členů a ona se velmi radovala z tohoto společenství. V naší rodině se mnohé změnilo. Na jednu takovou veselou příhodu si dodnes pamatuji. Kaţdou neděli dopoledne jsme se sestrou dostaly korunu a šly jsme do zlínského Velkého kina na dětské filmy. Jednou nám maminka říká: Děti, kdyţ jsme poznaly Pána Jeţíše, tak uţ bychom neměly chodit po „široké cestě“, ale jít za ním tou úzkou cestou. Myslela tím uţ nechodit do kina. A my jako děti – mně bylo 8 let a sestře 6 let - jsme to pochopily po svém a odpověděly jsme jí: „Maminko, ale my tedy půjdeme do toho kina po chodníku.“ - Myslíš si, že jsi něco po ní „podědila“? Vztah k Bohu, k lidem a pohostinnost. - Kterých vlastností či povahových rysů si na mamince ceníš? Úţasné pracovitosti, obětavosti nejen ke svým třem dětem, které musela vychovávat sama, ale také velké důvěry v Boţí pomoc, kterou zaţívala kaţdý den. Přes všechny starosti byla vţdy veselá, stále si zpívala, coţ se přenášelo i na nás děti. - Je něco ve tvém životě, co bys chtěla dělat - či jsi dělala jako ona? Maminka nikdy nemyslela na sebe. Byla opravdová diakonka, a pokud jí to zdravotní stav dovoloval (a to bylo téměř do jejích 90 let), byla všem potřebným k dispozici. V tom byla mým vzorem a to
jsem se i ve svém ţivotě snaţila praktikovat. - Určitě ti dávala do života rady. Jaké to byly a jak jsi je ve svém životě používala a třeba předávala dál i svým potomkům? Tyto rady byly velmi praktické, názorné. Čerpala je nejen ze svého ţivota, ale i ze slova Boţího. Byla velký písmák, jak se dříve říkalo. Toto jsem doufám předala i svým dětem, které se tyto vlastnosti snaţí uplatnit ve svých rodinách, ve svých sborech, ale i v občanských společenstvích.
Rozhovor - Měly jste spolu takové ty „dívčí“ řeči a třeba i tajnosti vůči zbytku rodiny? Protoţe jsem byla nejstarší (nejmladší sestra Hela se narodila aţ za 10 let), chtěla, abych pochopila, ţe při těch jejich starostech má o nás i obavy. Takţe kdyţ mně něco říká nebo dává rady, ţe to myslí s námi dobře. A my jsme se snaţily těch starostí ji moc v rámci moţností nepřidávat. Jinak ţádné tajnosti vůči zbytku rodiny jsme neměly.
aţ s ukončením soboty. Přitom nesmím zapomenout na opravdového pastýře kazatele br. Bureše, který zvláště ke konci války pomáhal všem, kteří ho potřebovali. A nezapomenu na jeho slova, která nám zdůrazňoval při kázání, kdyţ nás několikrát navštívil z Prahy v Novém Jičíně, a to po 20 letech od okamţiku, kdy jsem jej poznala. Zapálit pro pravdu Boţí můţe jen ten, kdo sám hoří. A on doslova takový byl.
- Jak reagovala na to, když sis poprvé přivedla domů svého nynějšího manžela? A jak jej přijala? Maminka mého manţela znala, přijala jej velmi dobře a celý ţivot k němu má dobrý vztah – a on k ní. Toto platilo i o mém vztahu k manţelově mamince, která se také doţila téměř 100 let.
- Co pro tebe znamenala maminka v době dospívání, pak v době kdy jsi sama byla matkou a co pro tebe znamená maminka dnes? Byl to člověk, který byl našim pevným bodem, který čerpal doslova sílu od svého Pána, který mu vţdy důvěřoval. Z toho vyplývaly velké zkušenosti, a čím jsem starší, tím si jí víc váţím, protoţe to, co ona pro celou naši rodinu, pro sbor, děti na táborech, při stavbě sboru v Malenovicích vykonala, to bych opravdu já nedokázala.
- Jakým způsobem tě vedla k víře, sboru, náboženství? Pro maminku byl sbor, víra, zpěv, společenství bratrů a sester velmi důleţité, a to se odráţelo i na nás dětech. Dodnes vzpomínám na sobotní chvíle, trávené ve zlínském sboru. Byla jiná doba, tehdy jsme se snaţili být co nejvíce pospolu, vyprávět si zkušenosti, starosti, které kaţdý proţíval přes uplynulý týden, a zvláště v létě v přírodě jsme se rozcházeli
- A jak jsi na tom dnes – myslím tím, kolik máš dětí, vnoučat a pravnoučat? Vzhledem k mému stáří 78 let jsem Bohu vděčna za kaţdý den, za všechny starosti i radosti, za to, ţe nás všechny ve své pravdě zachovává a prosím o ochranu našich dětí, 1 vnuka, 2 vnuček, 1 pravnučky, 1 pravnuka a v březnu čekáme od vnuka další pravnouče. - Jakou radu bys dala všem, kteří mají svou maminku? Vaţme si svých maminek, mějme je rádi takové, jaké jsou. Pomáhejme jim, protoţe nikdy jim dostatečně nesplatíme to, co ony pro nás udělaly. A jak se k nim chováme my, tak se k nám budou chovat naše děti!
Rozhovor vţdy a všude. - Kterých vlastností, či povahových rysů si na ní ceníš? Byla pracovitá. Práce se nebála. Pomáhala všude. Začalo to v Tabitě ve Zlíně hned, kdyţ se pokřtila. Přešlo to do sboru, do rodin. Později brigády v ZOO Lešná, brigády Pod kaštany, úklid v evangelickém kostele. Byla takovou průkopnicí dnešních dobrovolníků. Pomáhala, kde se dá. Teď je to pro mne těţší, jsem její pečovatelka na 24 hodin denně.
- Co ty si osobně přeješ do budoucna? Přeji si, aby Bůh nejen maminku, ale i celou naši rodinu, která je v pravdě Boţí, a všechny bratry a sestry zachoval pro ţivot věčný. To je nejen moje přání, ale i její. Helena Medřická – Doležalová - Na jaký nejstarší moment ze svého dětství se svou maminkou si vzpomínáš? Kdyţ jsem brala u našeho obchodníka husu na dluh. Dovedeš si představit ty následky? Rok 1948-49, dluh… aby maminka husu nenašla, dala jsem ji do peřin, které od ní navlhly…. To bylo pro mamku šokující překvapení v mých 5 letech. - Myslíš si, že jsi něco po ní „podědila“? Tak kuchařské řemeslo na 100%. Jí se
- Je něco ve tvém životě, co bys chtěla dělat - či jsi dělala jako ona? Tak rady se říkají velmi rychle a dobře. Ale příklady byly uţitečnější. Člověk je chybující, ale následky musí umět přijmout a být pokorný. - Určitě ti dávala do života rady. Jaké to byly a jak jsi je ve svém životě používala a třeba dávala dál i svým potomkům? Člověk se snaţil svým dětem dávat to nejlepší, téţ ten největší poklad pro nebesa, vést je k Bohu. Pomáhat sousedům, ale hlavně Boţí rodině. I kdyţ s odstupem času člověk zjistí, ţe ne všechno se podařilo.
Rozhovor - Měly jste spolu takové ty „dívčí“ řeči a třeba i tajnosti vůči zbytku rodiny? Tak ani ne. Byla jiná doba. V té mojí době byly jiné problémy. - Jak reagovala na to, když sis poprvé přivedla domů svého nynějšího manžela? A jak jej přijala? Tak manţela znala tak dlouho jako já, asi 8 let. To bylo –„dobrý den paní Doleţalová, ahoj Helo“. Aţ tak nějak později se to upevnilo na manţelství. To víte, nadšená z toho nebyla. Časem jej však přijala. - Jakým způsobem tě vedla k víře, sboru, náboženství? Nebylo to násilně - musíš a tak. To byl sborový ţivot, zkušenosti bratrů a sester, problémy rodin, doba zákazu, těţkosti se sobotou v zaměstnání, ve školách. Tak nějak jsme to proţívali jiţ jako děti společně s dospělými. I půsty jsme s nimi dodrţovali. Dnešní děti toto neznají. - Co pro tebe znamenala maminka v době dospívání, pak v době, kdy jsi sama byla matkou a co pro tebe znamená maminka dnes? Zázemí domova. Teď se jí to snaţím vrátit. V těchto letech je to velmi důleţité. - A jak jsi na tom dnes – myslím tím, kolik máš dětí, vnuků a vnuček a i pravnoučat? Tak máme dva syny. Petr má dceru Nikolku a Richard syna Tima. Takţe máme vnučku a vnuka. To maminka má prapravnoučata. - Co za radu bys dala všem těm, kteří mají svou maminku? Oplácet nebo vracet péči, kterou vám věnovala ona, kdyţ jste byli malí a kdyţ
jste nabírali rozum ţivota. Já teď vracím mamince tuto péči, kdyţ je ve vysokém věku. Teď jen trpělivost a Boţí pomoc. - Co ty si osobně přeješ do budoucna? Abychom všichni, celá rodina, byli připraveni přivítat svého Spasitele. A totéţ si přeji i pro celý náš sbor. Jsme přece Boţí rodina. Otec i Syn nás čekají. Vzpomínání připravil P. Matula – T&P
Rozhovor Dnes se opět vrátíme k našemu seriálu o našich starších sborových sourozencích. Spoléhám jedině na Boha… Tato slova několikrát během povídání pronesla sestra Jarmila Přívarová. Ač je v nemocnici už dva měsíce a s jejím zdravím to není nejlepší, z očí jí vyzařuje síla a odhodlání snášet nepříjemnosti klidně, bez fňukání a stěžování si. Sestra Jarmila Přívarová se narodila 22.3.1932 v Otrokovicích. Do školy chodila na Baťově a zde také s rodiči ţila, aţ po válce se odstěhovali do Holešova. „Byla jsem jedináček, ale měla jsem doma hodně povinností a pracovat jsem někdy musela jako kluk,“ vypráví sestra Jarmila. „Maminka byla zaměstnaná jako uklízečka ve školce a v Hlavničkově vile, kde bydleli studenti. Byla velmi pracovitá a hlavně ochotná kdykoli a jakkoli pomáhat lidem. Vzpomínám si, bylo to během války, jak mě pan učitel během vyučování poslal domů, abych maminku upozornila na to, ţe k nám jde gestapo. Nevím přesně, co u nás hledali, ale později jsme se dozvěděli, ţe mezi studenty v Hlavničkově vile byl konfident gestapa a mnozí ze studentů byli odvezeni do koncentračního tábora.“ Sestra Jarmila je adventistkou od svých 18 let a také se do adventní rodiny přivdala (i kdyţ přiznává, ţe bylo období, kdy do sboru nechodili). Její manţel pracoval nejdříve jako strojař v ZPS ve Zlíně a potom v Holešově v traktorové stanici.
Sestra Jarmila je vyučená švadlena, ale pracovala v čokoládovně ve Všetulích. V její rodině se narodilo celkem šest dětí – čtyři dcery a dva synové. „Celá naše rodina ţila ve velmi dobrých vztazích, stáli jsme vţdy jeden za druhým, byl u nás klid a pohoda. Ţel, v poslední době to uţ není tak ideální. Tři z mých dětí se ode mě odvrátily. Ne ţe by mě to nemrzelo, ale odpustila jsem všechno a modlím se i za ně.“ Zdraví sestry Jarmily není moc dobré. Třikrát měla mrtvici, vodu na plicích, má problémy s krví, ale je smířena i s těmito těţkostmi a říká: „Co Bůh řídí, všechno dobře řídí. Vţdy se ke mně přiznává.“ Kdyţ jsme v nemocnici končily naši návštěvu, vyprávěla nám, jaký měla sen. „Leţím u okna a líbí se mi dívat se na krásně osvětlený Zlín. A nedávno se mi zdálo, ţe jdu přes most a najednou se kolem mě rozjasňuje, je veliké světlo a přede mnou na březích roste zelená tráva, rozkvétají květy, stromy a stále víc a víc přibývá světla. Bylo to krásné, ale věřím, ţe aţ se vrátí na tuto zem Bůh, TO BUDE TEPRVE TO PRAVÉ SVĚTLO.“ Sestro Jarmilo, děkujeme za tvoje povídání a přejeme ti hojnost Božího požehnání a v rámci možností vylepšení tvého zdravotního stavu. Hana Pelčáková a Jitka Bartolčicová
Reportáž Církev zahájí rok modlitbami za duchovní oživení (Silver Spring, USA) Na dny 4. aţ 14.1.2012 zve Církev adventistů sedmého dne ke společným modlitbám na celém světě za duchovní oţivení a přijetí Bohem nabízeného daru Ducha svatého s názvem: Deset dnů v horní místnosti . Inspirační texty k těmto dnům připravil evangelista Mark Finley. Obsah jednotlivých dnů: 1. den – Váţné prosby 2. den – Hlubší víra 3. den – Pokání vycházející ze srdce 4. den – Čestné a upřímné vyznání 5. den – Laskavé a jednotné společenství 6. den – Sebezkoumání 7. den – Obětavá pokora 8. den – Poslušné podřízení 9. den – Radostné díkuvzdání 10. den – Svědectví se zápalem Sbory a jednotlivci, kteří se připojí k této akci, ji mohou proţívat spolu s ostatními ve světě. Texty si můţete najít na internetové adrese www.operationglobalrain.com. http://www.casdsmichov.cz/news/modlite bni-tyden1/ „Soustřeďme pozornost k Boţímu slovu a pomozme lidem pochopit, ţe v naší rozdílnosti, různosti názorů, nás můţe Duch svatý uchvátit a sjednotit jako kdysi průkopníky církve," vyzval na prosincovém výročním setkání s vedoucími církve předseda její Generální konference Ted Wilson. „Vaše ţivoty se vám mohou jevit zcela plné obyčejných a všedních aktivit, ale Bůh má pro váš ţivot něco neobyčejného. Nechce od vás jen všední provoz, ale chce, abyste proţívali smysl vašich ini-
ciativ a velmi důleţitých darů, které vám dal. V Písmu nám to říká v Ţalmu 37, verši 5: Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. Tento zvláštní verš vyjadřuje určitého ducha průkopnického ducha, kterého měli i lidé v počátcích Církve adventistů sedmého dne a kterého Bůh nabízí kaţdému z nás i v těchto velmi pozdních dnech historie Země. Upřímně věříme, ţe Jeţíš přijde velmi brzo. Bible to předpovídá, události ve světě nám to říkají a víme, ţe Duch svatý chce od kaţdého z nás, abychom hráli hlavní roli ve zvěstování Boţího vzácného poselství spásy, lásky Kristovy a jeho brzkého druhého příchodu. Povzbuzuji kaţdého z vás: staňte se součástí tohoto velkého adventního hnutí," uvedl Ted Wilson. AIS – Také náš sbor se chce připojit k této aktivitě. Byli bychom rádi, kdybyste vyuţili skupinek, které se scházely během listopadového modlitebního týdne, a domluvili se na jejich opětovném fungování. Nebo jednoduše pozvali alespoň jednoho bratra či sestru do svého domova k modlitbám. V rámci tohoto zvýšeného modlitebního úsilí bychom chtěli vyčlenit středu 11.1., která nese téma: Poslušné podřízení k dobrovolnému půstu. Chceme Vás tedy pozvat k posílení našeho vztahu k Bohu, k obnově celé církve i k přípravě na dokončení zvěstování evangelia právě tímto způsobem. Přejeme Vám velký uţitek a poţehnání z Boţího slova, modliteb, ale i samotného půstu, který je jednou velkou modlitbou. Martin Ţůrek
Sborová oznámení - Výbor na svém zasedání 15.12. 2011 schválil nabídku fy Telkas Napajedla na realizaci výměny dveří na zahradu za plastové. Realizace bude provedena v nejbliţší moţné době. - Výbor sboru také navrhl a následně mimořádné členské shromáţdění schválilo na sluţebnost vedoucího sobotní školy sestru Ivetu Slováčkovou. Dosavadní zástupci – Krajíček Fr. st a Matula zůstávají. - Také výborem a následně členským shromáţděním byl schválen návrh na vytvoření výboru evangelizace našeho sboru. Výbor bude tedy pracovat v tomto sloţení: br. Ţůrek, Šlosárek J., Miklica, Lupták a s. Slováčková. Na ně se můţete obracet se svými radami, podněty, připomínkami. První setkání proběhne 23. ledna 2012 od 17.30 hod. - Jak jste si jiţ mohli všimnout, tak máme nová technická zařízení pro ozvučení. Na kazatelně se objevil nový mikrofon a měl by mít podstatně lepší vlastnosti. Také máme nový bezdrátový mikrofon a tak jiţ nebudeme vázáni na dosah kabelu. Prosíme všechny, kteří se s těmito zařízeními dostanou do jakéhokoliv kontaktu, abychom si uvědomovali, ţe je to technika citlivá a také drahá. Proto buďme ostraţití a vaţme si nového ozvučení. - Od 8. ledna po celý týden bude opět probíhat tradiční Alianční týden křesťanských církví. Naše církev – prostřednictvím kázání br. Ţůrka - má vyhrazen 11. leden 2011. Setkání se konají v evangelickém kostele a jste srdečně zváni. - 14. ledna od 16.00 hod. jste všichni zváni na novoroční program písní a slova s následným rozdáváním novoročních biblických zaslíbení – záloţek. Srdečně zvou děti, mládeţ a křesťanský domov. - V sobotu 28. ledna 2012 bude hostem vedoucí oddělení komunikací ČS Unie CASD bratr Tomáš Kábrt. Poslouţí dopoledním kázáním a odpoledne se setká s vedoucími oddělení komunikací sborů a tajemníky sborů z našeho zlínského okrsku. I na toto odpoledne jste zváni. - Výboru sboru byla předloţena ţádost Církve reformované o dlouhodobý pronájem modlitebny a přilehlých místností. Jednalo by se o neděle v době od 10.30 – 15.00 hod. Výbor ţádost projednal a pověřil br. Ţůrka jednáním se zástupci této církve o podmínkách, ceně pronájmu a jiných podrobnostech budoucí smlouvy o pronájmu. Schválení moţného budoucího pronájmu bude předloţeno členskému shromáţdění. Tajemník sboru
Reportáž Pohledem zpět … hledíme vpřed Zlín 2011 – ve znamení evangelizace Rok 2011 byl u nás ve Zlíně rokem, kdy jsme ţili evangelizací YFJ – Mladí pro Jeţíše. Jiţ od zimy jsme zde měli evangelistku z Maranathy sestru Perůtkovou, která koordinovala a vedla biblické pracovníky z našich řad, kteří chodili dům od domu a roznášeli lidem ve Zlíně a také ve Vsetíně infobalíčky. Obsahem byly pozvánky na akce pro veřejnost, na Kluby zdraví, do naší knihovny křesťanské literatury, Pathfinderu a další… Vše vyvrcholilo o prázdninách, kdy přijeli kniţní evangelisté a následně nadšení mladí lidé, kteří s námi strávili 4 týdny ve sluţbě městu Zlínu. Byly to zvláště Dny zdraví a pak přednášky, které byly hlavně v jejich reţii. Potěšením a motivací pro nás bylo, ţe jsme to nenechali jen na nich, ale našli jsme díky této evangelizaci nové a dosud neobjevené evangelisty a řečníky. Výsledkem půlročního snaţení bylo nejen oslovení Zlína a okolí, ale také vznik skupinky studia Bible a skupinky, které se schází kaţdou sobotu odpoledne k neformální bohosluţbě. Ale letošní rok nebyl jen evangelizační. Byl to rok, kdy Klub dětí Pathfinder rostl jak početně, tak i novými dovednostmi. Máme radost, ţe mezi Pathfindery patří i děti z neadventního prostředí. Také rodiny s dětmi se snaţily setkávat – nedělní výlet do Lednice, společná sobota v přírodě – to jen namátkou. Náš sbor je věkově vyššího průměru. V roce 2011 se vysokých jubileí doţili: s. Stackeová, Červenková, Kratochvílová, Navrátilová, Veselá, br. Šlosárek A, Novák J., Lukáš a manţelé Fürstovi v prosinci oslavili dia-
mantovou svatbu. V lednu roku 2012, tedy jiţ brzy, by měla oslavit 100leté jubileum nejstarší členka sboru sestra Antonie Doleţalová. Máme však radost z toho, ţe i naši starší a „moudřejší“ sourozenci v Kristu jsou pro náš sbor poţehnáním, zvlášť svým systematickým modlitebním působením. Stejně jako nově rodící se mládeţ – i kdyţ to mají mladí v dnešní době těţké, snaţí se. Co bychom však chtěli nejvíce vyzdvihnout? Byl to rok, kdy jsme byli svědky smlouvy s Pánem Bohem ,kterou uzavřelo křtem sedm našich nových sourozenců. Prozradím, ţe jedna sestra je jiţ „sklizní“ letní evangelizace – i kdyţ „zaseto“ bylo dříve. Nezaháleli jsme ani na poli všedních dní – díky rostoucím cenám energií jsme museli zahájit kroky k zateplení objektu. Ty budou pokračovat i v dalším období a tím přecházím rovnou k výhledu na tento rok. Co očekáváme? Věříme, ţe evangelizace nás nastartovala směrem k lidem, kteří ţijí okolo nás. Chceme se také více zaměřit na „evangelizaci“ uvnitř našeho společenství. Myslíme, ţe je to opomíjené téma a naše společenství to moc a moc potřebuje. Jsou i věci, které se nedaří. Jako kaţdé společenství máme určitě co zlepšovat a napravovat. Mrzí nás odchody našich sourozenců z našich řad, kritika církve a sboru, nedostatek víry a trpělivosti, …
Reportáž Ukončili jsme další občanský rok a chceme za něj našemu Pánu velmi poděkovat. Věříme, ţe ten další rok, který nás čeká, bude rokem, kdy se zase o krůček přiblíţíme nebeské věčnosti a našemu Vykupiteli. Touţíme po tom, aby nás tam bylo co nejvíce, včetně našich dětí.
Na shledanou snad jiţ brzy v království našeho Otce, v království spravedlnosti a pokoje. Původní článek pro časopis Advent přetištěn a sestaven - T&P – P. Matula
Příběhy moudrostí Kdo nemá rozum, u jiného jej nenalezne - pořekadlo V jednom starém makedonském příběhu se píše, ţe kdysi v Makedonii bývalo zvykem, ţe děti odnášely své příbuzné, kteří uţ byli staří a nemocní do hor a tam je ponechávaly svému osudu. Jeden mladý sedlák nesl takto svého starého otce do hor. Kdyţ ho chtěl opustit, prosil ho otec, aby ho zanesl ještě o kousek dál. Kdyţ se ho syn ptal proč, jestli se mu místo, kde ho nechal, nelíbí, řekl otec: „ na tomto místě jsem nechal svého otce a já bych chtěl zemřít někde jinde“. Mladého muţe napadlo, ţe ho takto za nějakých třicet čtyřicet let ponesou na tato místa i jeho děti. Vrátil se tedy se svým otcem a skryl ho ve svém domě. Tehdy se všemu v jeho domě začalo dařit a sousedé ho prosili, aby jim řekl, kdo mu dává rady. Prozradil jim, ţe si ponechal doma svého otce. Dnes zkusím naslouchat radám druhých, možná i svých rodičů.
Namalovat obraz je řemeslo, prodat ho je umění – Joe Hanson Peter Brueghel byl také nazýván jako sedlák Brueghel, protoţe pocházel ze selské rodiny a na mnoha obrazech zachytil vesnický selský ţivot. Kdyţ se stal slavným umělcem, byl jednou pozván na recepci k jednomu šlechtici do Bruselu a ten se ho zeptal: „ Pane Brueghele, není vám líto, ţe jste proţil tak nechutné mládí? Slyšel jsem, ţe jste musel po léta pást tupé ovce?“ Brueghel se na toho člověka zostra podíval a pravil: „ Víte, u ovcí se člověk naučí, co je to ţivot, a především od té doby na první pohled poznám skopovou hlavu“.
Pokud dnes budu mluvit o druhých, bude to v dobrém. Převzato
