Zlín
Listopad
Úvodník Sůkenická či Súkenická První zářijovou neděli jsme prožili příjemné společné chvíle na sborovém výletě v krásném prostředí podhůří Beskyd. Na poslední chvíli bylo potřeba zaplnit některá prázdná místa, a proto jsem přeposílal mail I. Pelčákové o volných místech dalším členům mých sborů. Mimo jiné mi reagoval jeden člen, který upozornil na gramatickou chybu v názvu hotelu Sůkenická, který byl napsán s „ů“. Já jsem na to nereagoval, a když jsme se vrátili z výletu, tak jsem mu poslal fotku hotelu právě s tímto nápisem a s otázkou, zda chybu udělala Iva nebo majitel hotelu. Na to konto začal bratr vypisovat různá češtinářská pravidla a informace z pravopisu spisovné češtiny. Vyměnili jsme si několik emailů. Nakonec vyjádřil své rozpoložení až pohoršení nad tím, že si nikdo tohoto rozporu nevšiml nebo na něj nezareagoval. Tento bratr je velmi citlivý na spisovnou češtinu a rozčílí ho, když v emailu neuděláte za čárkou mezeru. Na druhou stranu dokáže být ve slovním projevu velmi nevybíravý až hrubý. Ale to je druhá stránka věci, kterou rozebírat nechci. Já jsem si na té večerní korespondenci uvědomil, že každý z nás je citlivý na něco jiného. Má prostě svoji oblast, ve které se cítí dobře, je v ní zběhlý a očekává i od druhých, že budou reagovat pro něho přijatelným způsobem. Ptejme se ale sami sebe, co je v životě tak důležité, abychom to vyžadovali po sobě i druhých. Moc bych si přál, aby tak, jak je tento bratr citlivý na češtinu v psaném projevu, dokázali a chtěli být citliví na hřích. Aby nás to rozjitřilo, zranilo, nadzvedlo ze židle, podobně jako dotyčného bratra pravopisná „chyba“. Mělo by nás to činit nespokojenými, když kolem sebe vidíme hřích. Ne proto, abychom ho farizejsky odsuzovali na druhých, ale když vidíme, že se vkrádá do našich životů. Moc bych si přál, aby to, co jsem objevil u dotyčného bratra, bylo součástí našeho křesťanského života. Nebuďme povrchní, ale snažme se být citliví ve stejných oblastech, ve kterých je citlivý i sám Bůh. Ať je nám Bůh milostivý, abychom hřích rozpoznali v branách našich domů a životů a vypořádali se s ním dřív, než se uvelebí v našich srdcích. Martin Žůrek
P.S. Pro češtináře: Rozhledna Súkenická stojí v nadmořské výšce 953 metrů na vrchu Čarták na pomezí Moravskoslezských Beskyd a Javorníků v těsné blízkosti československé státní hranice. Hotel v její blízkosti však nese název Sůkenická. 2
Tobě patřím, buď má spása Nadpis je Vám asi povědomý, že? Ten, kdo se jen trochu pohyboval v poslední době v našem sboru, mohl tato slova číst jako motto naší jubilejní bohoslužby. Ta se v naší modlitebně uskutečnila teprve nedávno – v sobotu 18. října. Přípravy, které tomu předcházely, byly dlouhé. Dokonce by se dalo říci několikaměsíční. Musím přiznat, že první přemýšlení, alespoň co mě se týče, bylo již na konci loňského roku. Tehdy vznikl nápad, který byl původně tak trochu přáním, o kterém nebylo jasné, zda se podaří realizovat. Čím byl Zlín v dobách minulých nejvíce známý? Už slyším různé tipy – jména členů, dřívějších tahounů sboru. Nebo tím, že se dlouhá léta scházel v evangelickém kostele, v tom malém přístavku. Besídky a cesty s nimi po koutech republiky. Sborový zpěv – chlouba našeho společenství. A co
tak mandolínový soubor? Ten možná byl a stále je zapomenut. Věřte však, že především na Moravě bylo mandolínové muzicírování docela rozšířené. Takže když vznikl nápad oživit a připomenout mandolíny při našem výročí, vznikl také problém. Bude mít vůbec kdo hrát? Mladí dnes ani neví, co mandolína je. Výsledek není třeba připomínat. Vy, co jste byli na našem výročí, jste slyšeli a viděli soubor mandolín, kytar, klavíru a basy – co do počtu téměř dvacetičlenné hudební těleso. A odezva? No, když spustili své hudební číslo, kamery a foťáky se málem zavařily a lidé sedící na balkóně se nahrnuli k zábradlí a vypadalo to, že každou chvíli někdo přepadne dolů. Mám popisovat, co se při naší výroční sobotě dělo? To má cenu možná tak pro budoucnost. Když si pročítám program, tak vnímám, že se program odvíjel nejen
3
ze vzpomínání, ale také z přítomnosti. To, že pozvaní hosté, bývalí kazatelé - téměř všichni žijící - přijeli, je požehnáním. Bylo zajímavé pozorovat, jak tito bývalí kazatelé a i jejich manželky vedli srdečné hovory s těmi, kteří pamatují dobu jejich spolužití zde u nás ve Zlíně – či chcete-li Gottwaldově. Kázání bratra Švihálka bylo přesně v duchu jeho osobnosti. Výstižné, zajímavé a především se středobodem – něčím, co si zapamatujeme do budoucna – krocanem. Jediné slovo, a vy, co jste tam byli, si vybavujete, o co šlo. Vstup jedné z nejstarších pamětnic doby vzniku sboru, sestry Jindřišky Gibiecové, nás vrátil do let, kdy sbor ve Zlíně byl doslova v plenkách, sotva narozené batole. Připomínat historické vzpomínání s fotoprezentací nemusím. Jak bylo při výročí předesláno, za 80 let života sboru se toho prožije tolik, že vše připomenout v jedné sobotě je nemožné. Muselo se tedy připomenout jen to základní. Naštěstí máme náš sborový časopis a tak na jiném místě – počínaje dneškem -rozsáhlejší historii pro vás přinášíme. Musím přiznat, že to, jak se jednotliví moderátoři obléknou a jak pojmou svůj blok vzpomínek, bylo zcela na nich. A téměř u nikoho jsem neměl tušení, jak se před 4
námi objeví. Koutní to pojali opravdu historicky. Holky Matulovy zaujaly velkými klobouky, Jaruška Bijoková spolu s dcerou Janou – mimochodem dřívější redaktorkou zlínského občasného Obšťastníku, předchůdce současného sborového „plátku“ - spíše decentně. Vilma Skřivánková pojala svůj vstup opravdu originálně – modrá košile a červený šátek – pamětníci ví, o co jde . Víťa Slováček byl mužem mnoha převleků. Nejdříve ve valašském, pak najednou v montérkách tloukl o zem koštětem a s kýblem v ruce připomněl dobu, kdy sbor byl v evangelickém kostele a každou sobotu odpoledne nás takto vyháněla uklízečka. Závěrečné vstupy Pelčaček a Mati Slováčka s Marky Štěpaníkovou nám připomenuly už dobu téměř současnou. Asi ale nejvíce příprav se soustředilo na polední přestávku. Skoro bych řekl, že dala nejvíce fyzické námahy. V týdnu před sobotu se chystaly stoly a židle, přemisťovaly elektrospotřebiče, v rodinách se vařilo, smažilo, peklo a míchalo. Donášely se nápoje, přivážela se květinová výzdoba. Pro dobrý poslech a dobrý obraz se přemisťovalo promítací plátno. To za pomocí horolezců -
kamarádů z brněnského sboru – Peti Hona a Romana Rajčányho. Dalo by se říci, že bez nich by to přemisťování bylo mnohem obtížnější. Instalace projektoru na hranu čelní balkónové stěny tak, aby bylo v dolní části modlitebny téměř odevšad pěkně vidět, byla náročná. U ozvučení se opět v samotném programu ukázalo, že přípravy mohou být jakkoliv dokonalé, ale naostro to sem tam nefungovalo tak, jak jsme si představovali. Ono vše dokonalé být ani nemůže, že? Díky patří vám všem, co jste se podíleli na občerstvení – přípravou salátů, zákusků, buchet, ovoce atd…. také díky týmu těch, kteří vydávali a chystali jídlo ke konzumaci. Tým pod vedením Vilmy Skřivánkové zaslouží pochvalu. Nikdo hlady netrpěl. Díky vám všem. Jmenovat ani nelze, sám nevím, kdo a jak se podílel na občerstvení těla a duše. Jestliže dopolední část byla důstojnější, tak o odpoledním čase se dá říci, že bylo veselo. Vzpomínky bývalých kazatelů, historky, které téměř zapadly prachem historie, navodily atmosféru salv smíchu. Smích prodlužuje život, říká se, takže budeme zase o něco déle žít, že? Nelze nevzpomenout sborové písně. Pod taktovkou Vierky Malárové a se zpěváky různého věku a z různých míst to bylo příjemné na poslech a dojemné. Hity dob minulých – Kráčejíce do Kanaánu, Pán je světlo mé, či Díky vzdejme Otci nebeskému…, zkrátka retro vzpomínky měly žně. Rád bych se ještě vrátil k mandolínovému souboru. Když jsem tehdy na konci loňského roku vyslovil svou prosbu a přání, vůbec jsem netušil, jak to dopadne. Měl jsem povědomí o pár lidech, kteří tento netradiční nástroj umí zkrotit a vyloudit ladné tóny. Měl jsem představu,
že když se jich sejde 5 až 6, bude to snad i dobře znít. To, že se do toho vložil hudební nadšenec, s impulzivní povahou a s umem přesvědčit téměř i mrtvého Olda Dědeček - změnilo úplně vše. Když jsem viděl první společnou zkoušku někdy na začátku září, bylo jich již téměř 10. A znělo to už docela dobře. Tak jsem si říkal, že se to asi celkem podaří. Na zkoušce týden před výroční sobotou byl už téměř dvacetičlenný orchestr. A když jsme připravovali orchestřiště pod podiem, zjistili jsme, že zabírají velký prostor a židle málem došly. Když jsem na závěr mezi ně zašel a chválil je, že byli super, br. Bohouš Dymáček – jeden z muzikantů mně říká: „to je tím, že jsme už staří a třepou se nám ruce“. No uznejte, na to se nedá nic říct, jen se zasmát. Jsem rád, že ve Zlíně nebyla premiéra a derniéra zároveň. Dvě písně z jejich nástrojů budou znít i na výročním shromáždění 5
u u příležitosti 100 let MSS v Ostravě 8. listopadu. A kdo ví, třeba se nápad Oldy Dědečka o dalším muzicírování podaří zrealizovat. Závěr mého vzpomínání na tuto jubilejní sobotu? Nevím jak a co napsat. Každý si odnesl to, co si odnesl. Každý z nás má jiné zážitky a dojmy. Doufám, že byly veskrze pozitivní a příjemné. Ono setkání více než 300 spoluvěřících samo o sobě je požehnáním. Jak často se navzájem takto
můžeme potkat, navzájem si promluvit, potěšit se…? Ale máme naději, že na Nové Zemi takových jubileí bude nepočítaně. To budou neustálé velké bohoslužby. Slov bude mnoho, hudba bude znít, třeba i v podání mandolínového orchestru. A nakonec budeme moci vyslovit slova motta našeho výročí a nadpisu tohoto vzpomínání – TOBĚ PATŘÍM, BUĎ MÁ SPÁSA. Díky vám všem za krásnou sobotu. P. Matula
Historie sboru Zlín Máme za sebou sobotu, kdy jsme vzpomínali a hodnotili 80 let fungování a existence sboru Zlín. Určitě lze říci, že to byla hektická sobota a byli jsme zavaleni informacemi, plni dojmů a těšili se ze setkání s blízkými i s těmi, které jsme třeba delší dobu neviděli. Celé jubilejní vzpomínání bylo proloženo slovem a fotoprezentací. Mluvilo se a vzpomínalo podle zápisů zaznamenaných v naší sborové kronice. A těch vzpomínek 6
a informací bylo a je mnoho. Sami jste mohli slyšet jen zlomek z toho, co by skutečně mohlo a mělo zaznít při našem výročí. Ale čas soboty byl neúprosný, a tak muselo dojít k zeštíhlení textu. Jenže sami uznejte, nebylo by škoda nemít někde zaznamenanou historii, tak jak šla v průběhu osmdesáti let? Proto vznikl nápad otisknout postupně celý text, v nezkrácené a nezeštíhlené podobě. Jsou tam cenné informace, jména,
i události, které by neměly být zapomenuty. Taky i fotomateriál nebyl prezentován v plné podobě. Takže v každém dalším vydání našeho sborového časopisu vám nabídneme k přečtení původní podobu zápisů o každém období … Do roku 1934 Aby mohla být současnost, musela být minulost a také ti, co tvořili a tvoří minulost tohoto sboru a tohoto Bohem požehnaného díla Boží rodiny ve Zlíně a jeho okolí. - Rozhodně nechceme nikoho zahltit, nebo unavovat. Celé by to mělo být v duchu vděčnosti za léta minulosti, za požehnanou současnost a doufejme již jen ujištěním Boží moci a ochrany snad již v krátké pozemské budoucnosti. Chceme připomenout i události, místa a lidi v historii našeho sboru. A že těch lidí naším sborem za ta léta prošlo, že? Samotné město Zlín bylo jen nevelkou, ryze valašskou chudou vesnicí. Tamní lidé byli především řemeslníci a zabývali se zemědělstvím. Mnohem větší a známější byla oblast kolem Malenovic, které byly díky hradu a panským dvorům rozvinutější. Panství posledních pánů Malenovic, Napajedel a Pohořelic bylo zdrojem obživy velkého počtu lidí zde žijících. - Oblast u řeky Dřevnice byla oblastí rozhraní evangelického Valašska, katolické Hané a Slovácka. Proto
i náboženské vyznání bylo ryze smíšené. Z toho pramenila silná pouta místních obyvatel k víře v Boha. Začátek 20. století a především světová válka ovšem z lidí začala pomalu dělat bezvěrce či dokonce odpůrce víry v Boha. Vznik nového samostatného Československého státu také napomohl k rozmachu nové církve – a to Československé církve husitské. Odkaz na Husovu reformu v podmínkách Československé republiky přece jen v lidech sem tam tu víru zanechalo. Co však lidé té doby nejvíce potřebovali, byla práce. Ta byla vždy hybnou silou pokroku a lepších životních podmínek. Spásou - a dovolím si říci Božím požehnáním - se stal podnikavý švec Tomáš Baťa. Po nelehkých začátcích a krachu začíná na počátku 20. století jeho podnikání v oboru obuvnickém významně nabírat na síle. Mohutně buduje a rozšiřuje svou obuvnickou firmu. S tím vznikala nová pracovní místa. Dál popisovat, co se dělo, netřeba. Popsány byly tisíce stran knih, jeho věhlas a vliv byl do současnosti různě a různými způsoby prezentován. 7
Město v údolí řeky Dřevnice mohutnělo, měnilo se doslova před očima. Ale v té době se po území naší republiky také rozšiřovalo i Bohem požehnané trojandělské poselství prezentované adventisty sedmého dne. O církvi v té době mluvit nelze, často byli adventisté považováni za sektu, často byli různě perzekuováni a jinak omezováni. Jenže nic z toho nezabránilo vstupu adventního poselství i do tohoto města. První zmínka v naší kronice zaznamenává jako důležitý rok 1921. To kolportér br. Karel Gibiec přichází do města u řeky Dřevnice. Do města, které zatím je ještě malým městem, ale velmi brzy se stane průmyslově vyspělým a proslaví se v budoucnu jako město obuvi. Možná i proto zatím bratr Gibiec a jeho poselství nenachází úrodnou půdu. Voda v Dřevnici tekla dál, město se rychle rozvíjelo, tisíce nových lidí přichází za prací. V roce 1926 se bratr Gibiec, mezitím působící se svým posláním na Slovácku, do Zlína vrací. Přichází do domku na Letné, do rodiny Libosvárových. Nebylo to asi jednoduché, doba a místo mu nepřály. Náboženství se po době světové války moc nenosilo,
navíc práce u Baťů byla náročná. Bůh však má velkou moc, větší než kdo jiný. Semínko víry v Ježíše Krista vzklíčilo v srdci Františky Libosvárové. Píše se rok 1928, kdy je tato drobná žena v Olomouci 26. května pokřtěna. A tak se stává první adventistkou ve Zlíně. Počkat – Zlín až v roce 1928 má první adventistku? A co jiná města okolo? Ano – zmiňovaná Olomouc má již svůj sbor, stejně tak Kroměříž, Přerov, na Slovácku v Polešovicích, či Uherském Hradišti. Na Valašsku již víc než 10 let mají svůj sbor ve Vsetíně … A snad i tam všude naše sestra Libosvárová někdy byla, nebo měla své přátele. Bůh má své dílo již plně v rukou a další léta nebyla vůbec bez odezvy. Z Olomouce se stěhuje sestra Krchňáková a sestra Fialová. Její rodná sestra Smilková díky jejímu působení brzy přijímá adventní poselství a je v Olomouci také pokřtěna. To máme rok 1932 a to už je slušný základ skupinky věřících. V té době zde působí biblická pracovnice sestra Marie Boháčová a k sobotním bohoslužbám se schází v domě na ulici Hornomlýnská 51. O rok později – v roce 1933 jsou 8. května pokřtěny v Olomouci br. Doubravským s. Bartošíková a Paroulková a tak skupina ve Zlíně má již 6 pokřtěných členek – adventistek. Dílo pokračuje a na modlitbách je nesou další čtyři ženy – přítelkyně pravdy, jak se tehdy, a vlastně i dodnes říká.
8
- Místo s. Boháčové – provdané Koberové skupinku duchovensky v té době vede biblická pracovnice Barbora Moškořová a skupinka nachází i další místo sobotních bohoslužeb v domě s. Smilkové. 13. duben je dnem křtu čtyř nových členek církve a o něco později přistěhováním manželů Zapletalových z Olomouce za prací u firmy Baťa je dostatečný počet členů k tomu, aby mohli založit samostatný sbor adventistů v tomto městě. Prvním starším sboru je zvolen jediný muž mezi ženami, br. Zapletal. Kdy přesně k tomu došlo, naše archívy nedochovaly. Zlé jazyky tvrdí, že dokonce k tomu došlo až 1. října 1935 – tak to bychom tu letos slavili osmdesátku o rok dříve. Ale berme v potaz to datum roku 1934. Pokračování dalšího údobí příště
V Ostravě oslaví sto let Moravskoslezského sdružení sborů Jubileum 100 let od založení Moravskoslezského sdružení sborů své církve oslaví v sobotu 8.11. adventisté sedmého dne v Ostravě. Na slavnostní bohoslužbě “Žijeme nadějí” od 9 hodin v ostravské Aréně ČEZ promluví předseda celosvětové Generální konference církve Ted Wilson (na snímku) a další zahraniční i domácí představitelé církve. “Mnohé sbory na Moravě a Slezsku si již připomínaly svá stoletá jubilea. Je téměř k neuvěření, že Moravskoslezské sdružení, které slučuje více než sedmdesát sborů a skupin, existuje již 100 let,” říká předseda tohoto sdružení Karel Staněk. “Naši předchůdci byli přesvědčení, že Ježíšův druhý příchod bude brzy
realitou. Názor, že lidstvo na této zemi vstoupí do 21. století, by byl považován jako vyjádření slabé víry. Naše naděje a očekávání se ještě nenaplnilo. Máme však jistotu, že Bůh má svůj čas, a když se jeho čas naplní, přijde. Do té doby trvá náš úkol, který jsme přijali: Sdílet se o úžasném daru spasení, o Ježíši Kristu.” Bohoslužbu doprovodí řada zpěváků, hudebníků a obrazových prezentací z historie a současnosti sborů na Moravě a ve Slezsku. Přímý přenos i záznam z akce budou k dispozici v internetové televizi HopeTV. AIS 9
Spartan race Dost se vyžívám v běhu a tak mne na netu zaujal závod známý po celém světě jako SPARTAN RACE. Jde o vytrvalostní překážkový běh. V září se uskutečnil v Bořeticích u Brna. Protože jsem měl příležitost koupit obuv vyrobenou pro tento běh se slevou v ceně startovného, řekl jsem si, že se na něj dám. Dospělí se účastní ve třech kategoriích: Sprint (červený) - 7km a více a 13 překážek Super (modrý) 13 km a více a 21 překážek Beast (zelený) 21 km a více a 33 překážek. Obtížnost je přizpůsobena všem kategoriím, takže běžely i děti - nejmladší asi pětileté - a nejstarší byl 72 letý závodník - bývalý voják. Dal jsem se na “modrý” závod, červený mi připadal jako moc malá výzva - 7 km běhám po okolí. Zkusím víc. ;)
10
Co vám mám říct? Asi zážitky z tratě, že :) Největší bomba byl vodní příkop hned v úvodu závodu. 600 m dlouhé koryto potoka plné vody z kopců a bláta, značně zničené už předchozími závodníky. Běžel jsem se startovním číslem 4 936 v 9. vlně, přičemž každá vlna měla cca 250 závodníků. Takže si umíte představit, jak to asi vypadalo. Ve studené vodě a bahenní kaši jsme se brodili po krk, někde nedosáhli ani na dno a tak jsme byli nuceni v tom plavat. Mokří a zablácení jsme pak absolvovali celý závod. Zajímavé bylo nesení pytlů s 25kg písku v běhu do kopce a s kopce v délce asi 1km. Z dalších disciplín zmíním např. 4x převracení pneumatik od traktoru, ručkování, lezení přes síť, balancování na úzkém profilu, brodění, vlečení zátěže na řetězech do strmého stoupání. Nedal
jsem šplh na laně, ale to téměř nikdo, protože bylo po předchozích závodnících celé mokré a zablácené a navíc viselo nad velkou louží, takže i když si člověk hlídal suché ruce, než na lano mohl vlézt, skončil po pás ve vodě a tím pádem hned šance na úspěch klesaly. Když nějakou překážku člověk nezvládl, musel udělat 30 “angličáků” to je klik, dřep, výskok a zase klik, to celé 30x po sobě... 13 km dlouhou trať s překážkami jsem zvládl za 2 hod. 20 minut a umístil jsem se na 726. místě mezi muži a 919. místě z celkového počtu cca 2500 závodníků. A na to jsem patřičně hrdý, dostal jsem za to i medaili. Co mne ale nejvíc oslovilo, bylo, že jsem na trati potkal dvojici - handicapovaný pán s berlemi a kolega se zvláštní konstrukcí na nošení. Závod absolvovali spolu. Kde mohl a na co stačil, zvládl muž sám, kde nemohl, pomáhal mu přítel - hlavně v běhu a nesení - viz foto. Příští rok se do toho dám zase a udělám vše pro to, abych získal TRIFECTU tj. tříbarevná medaile za účast ve všech třech kategoriích. Tu letos získal Ondrův spolužák. A bez křečí v lýtkách v závěru závodu se mi snad podaří vylepšit i svůj čas. Vyskytly se pouze 3 zdravotní problémy, výron kotníku, zlomenina ruky, a zlomená žebra. Naštěstí bylo lékařské zabezpečení naprosto parádní. Podrobnosti akce najdete na www. spartanrace.cz a foto na facebook/ spartanrace. Na závěr se loučím sparťanským pozdravem “AROOO!” Matěj Slováček
Doslov redakce: Jsem rád, že Mates napsal tuto nevšední reportáž z vlastní zkušenosti překonávání sama sebe. Pro mě je to totéž, jako překonávání duchovních překážek v našich životech. Možná že nejste na podobná dobrodružství, spíše se raději „překonáváte“ v boji se svými závislostmi, špatnými vlastnostmi. Ale věřte, obojí chce odvahu, trénink a na zřeteli cíl „závodu – života“. Přeji nám všem stejnou odvahu a jasný cíl – stejně jako měl a má Mates.
11
Ráj na zemi je na dosah ? Modlitba „Otče náš“ je velmi známá modlitba. Obsahuje naději pro lidstvo. Z této modlitby vyplývá, že Boží království způsobí, aby se na zemi děla Boží vůle, tak jak se již děje na nebi. Boží vůlí je obnovit RÁJ! Ve Zjevení 21, 1-5 je psáno „viděl jsem nové nebe a novou zemi…Ten, který seděl na trůnu, řekl: Hle, všecko tvořím nové...tato slova jsou věrná a pravá“. - Boží království – Bůh pověřil svého syna Ježíše Krista, aby vybral omezený počet lidí – Zjev. 5,9.10 – „ Zpívali novou píseň … ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha a ujmou se vlády nad zemí“. - Jakými zákony se budou řídit? Uvedeno v Matouši 22,37-39 – „Slyš. Milovati budeš Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí… Miluj svého bližního jako sám sebe“! Bible uvádí, kdo nebude v Božím království v 1. Kor. 6,9.10 – nespravedliví a mnozí jiní, jak je uvedeno v těchto verších. - Kdo budou poddaní v Božím království? Uvedeno u Jana 10,14-17 – Ježíš řekl: „Amen, amen pravím Vám, já jsem dveře
pro ovce. Já jsem dobrý pastýř, znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce“. V Janovi 17,1-26 je modlitba Ježíše s láskou pro člověka. Verš 26 – „dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich“. Modlitba, kterou Ježíš naučil své vyvolené učedníky, platí do dnešních dnů a to od nás všech věřících každodenním skláněním se před Trojici Boží. Bůh, který je Stvořitelem země a všeho, co je na ní, má právo rozhodnout, komu svěří zemi. V Přísloví 3,1.35 „Můj synu, na mé učení nezapomínej, ať tvé srdce příkazy mé dodržuje…. . Čest připadne moudrým do dědictví..“ Bůh dal na vědomí lidem, kteří nedbají na jeho vůli a zasahují do práv druhých – Žalm 37,1 – „Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům.. .., verš 9: neboť zlovolníci budou vymýceni“. Žalm 37,11 – „Ale pokorní obdrží zemi a bude je blažit dokonalý pokoj“ Amen. Pokoj vám do vašich srdcí přeje s láskou vaše Evža Macháčková
Sborová oznámení - informace k autobusu do Ostravy 8. 11. 2014. Cena 150 Kč/osobu se bude platit v autobusu, děti do 15 let to mají zdarma. 12
Kontaktní osoba v autobusu bude br. V. Slováček, tel.: 775 789 028.
Odjezd Zlín - vedle Velkého kina na parkovišti pod točnou 6:30 další zastávky: Malenovice Zlín u Sokolovny 6:40 Holešov autobus. nádraží u budovy ČD 7:10 Bystřice p. Hostýnem - autobus. nádraží 7:25 Ostrava ČEZ aréna – předpokládaný příjezd 8:40 Odjezd z Ostravy v 17:30 Buďte prosím dochvilní na určených zastávkách. Martin Žůrek -na zimu se opět plánuje tělocvična, mnozí jste se již ptali:) což je moc fajn. Níže uvádím termíny, pokud by někomu nevyhovovaly, omlouvám se, snažila jsem se prokombinovat s dalšími akcemi. Je to vždy v sobotu, od 19-21 hodin v Malenovicích na sídlišti, 11.ZŠ. Snad jsem na nic nezapomněla 1/11 15/11 22/11 6/12 20/12 10/1 24/1 7/2 21/2 7/3 21/3 28/3 Příchod k tělocvičně je letošní rok z jiné strany, pokud nebudete vědět, volejte 725284180, ráda vysvětlím (vchod ze zahrady). Bylo by super, kdybychom si i letos mohli
zahrát děti s dospěláky KinBall, byla to legrace nejen pro děti. S Jerrym jsem se ještě nedomlouvala ( Zlín Ball pro děti 10-15 let je plánovaný na 30/11) ale bylo by fajn, kdybychom se na nějakém termínu domluvili, tedy i na více :):) Ilča Matulová - Církve spravující Křesťanské kulturní centrum ve Zlíně se rozhodly založit zapsaný spolek, tak aby centrum mohlo samostatně finančně fungovat, žádat o dotace a zaměstnávat koordinátora. Náš sbor se stal jedním ze zakládajících členů tohoto spolku. V případě nesouhlasu s dalším vývojem KKC můžeme kdykoliv ze spolku vystoupit. - Žádost o projednání založení sobotní skupinky ve Zlíně přednesl na schůzi výboru V. Koplík. Skupinka by se scházela jednu sobotu v měsíci v evangelickém kostele. Výbor přijal toto stanovisko: Přestože si nemyslíme, že tímto způsobem se vyřeší vztahy v našem sboru, jsme ochotni scházení skupinky na půl roku umožnit. Hlavním záměrem této skupinky by mělo být oslovení nových lidí. Po půl roce bude působení skupinky vyhodnoceno a bude přijato nové stanovisko. - Návrh br. V. Pomietla na uvádění SŠ byl přijat. V. Pomietlo bude uvádět 1x za 2 týdny, ve zbylých sobotách se budou v uvádění střídat M. Lupták, J. Bijoková, S. Pomietlová. Tajemnice sboru
13
1000 kuliček Před několika týdny jsem si k ranním novinám uvařil kávu a posadil se, že si poslechnu rádio. Jak jsem ladil různé stanice, upoutal náhle mou pozornost sametový hlas nějakého staršího muže. Vyprávěl něco o tisíci kuliček. To mě zaujalo, zesílil jsem zvuk a opřel se v křesle.
žije méně, jiný delší dobu. Ale průměr je 75 let. Když 75 násobím 52 (to je počet nedělí v roce), dostanu 3900 – tolik nedělí v životě máme. Když jsem se nad tím zamyslel, bylo mi pětapadesát. Znamenalo to, že už jsem prožil přibližně2900 nedělí. A zbylo mi jich jen 1000.
Dobře, říkal ten stařík, – klidně se vsadím, že jste v práci hodně vytíženi. Včera, dneska, zítra. A třeba vám za to i dost platí. Jenže za ty peníze si kupují váš život. Jen se zamyslete, je to čas, který netrávíte s těmi, které máte rádi, se svými blízkými. Zanic vám neuvěřím, že opravdu musíte pracovat celou tu dobu, abyste se uživili. Pracujete, abyste uspokojili svá přání. Musíte ale vědět, že je to uzavřený kruh – čím více peněz, tím více toho budete chtít a tím více budete pracovat, abyste měli ještě víc.
Šel jsem kvůli tomu do hračkářství a koupil jsem 1000 malých plastových kuliček. Nasypal jsem je všechny do průhledné nádoby. A pak jsem každou neděli vytahoval a zahazoval jednu kuličku. Všiml jsem si, že když jsem to dělal, když jsem viděl, jak se počet kuliček zmenšuje, začal jsem věnovat víc pozornosti skutečným hodnotám v životě.
Je třeba dokázat se sám sebe v jisté chvíli zeptat: „Opravdu potřebuji tu či onu věc – například nové auto – tak nutně?“ A říci si, zda jste kvůli tomu ochotni promeškat první taneční vystoupení své dcery nebo synův sportovní závod. Dovolte mi povyprávět vám o něčem, co mi reálně pomohlo pamatovat si a zachovat to hlavní v mém životě. A začal vysvětlovat svou „teorii tisíce kuliček“. - Podívejte, já jsem si jednoho krásného dne sedl a trochu jsem počítal. Člověk žije v průměru 75 let. Vím, někdo 14
Není silnějšího prostředku, než vidět, jak se zmenšuje počet dní, které ti byly souzeny! A teď mi dovolte ještě poslední myšlenku, o kterou bych se dnes s vámi rád podělil, než půjdu obejmout svou milovanou ženu a půjdu s ní na procházku. Dneska ráno jsem z té nádoby vyndal poslední kuličku… A proto každý následující den je pro mě dar. Přijímám ho s vděčností a svým blízkým a milovaným lidem dávám teplo a radost. Víte, myslím si, že to je jediný možný způsob prožití života. Ničeho nelitují. Rád jsem si s vámi popovídal, ale teď už musím spěchat k rodině. Věřím, že se ještě uvidíme. Zamyslel jsem se. Měl jsem skutečně o čem přemýšlet. Plánoval jsem dneska
zaskočit do práce ne na moc dlouho, bylo třeba dělat na jednom projektu. Pak jsem si chtěl s přáteli zajít do klubu. Místo toho jsem šel nahoru a probudil svou ženu něžným polibkem. - Vstávej, drahoušku, pojedeme si s dětmi udělat piknik.
- Co se stalo, zlato? -Nic zvláštního, jen jsem si zkrátka řekl, že jsme už dávno nebyli o víkendu všichni spolu. A taky se chci zastavit v hračkářství. Potřebují koupit plastové kuličky… Převzato
Chtěls, abych žila Pokračování z minula Moji milí Zlínští, války už bylo dost, všichni jsme se radovali z událostí roku 1945, kdy válka skončila. Potravinové lístky i šatenky stále ještě platily, v rodinách s více dětmi (a zvlášť s malými) byly příděly dobré. Ale pamětníci té doby, když byli svobodní, měli velmi málo jídla. Vzpomínám si na velkou pomoc z USA – UNRRA se to jmenovalo a ještě 3 roky po válce nás zásobovali nejen jídlem, ale i ošacením, které příjemci nosili až 30 let poté! My jsme se vrátili z Fryštáku v červnu a to na Zahradnickou ulici do půldomku. Dnes na jeho místě stojí škola. Prošla jsme si ulici při návštěvě bratra, který v dubnu 1945 měl 1 rok a dnes je mu už 70 let. Já už jsem pomalu uvažovala, co po škole, kterou jsem v červnu dokončila. Kolem 20. června přišel z práce můj otec, že se dozvěděl, že je volné místo telefonistky u Bati (do roku 1948 jsme se hlásily Baťa Zlín). Hned jsem tam volala, že to beru. Ani prázdniny jsem neměla a na konci června jsem tam nastoupila. Ústředna byla přestěhována ve válce pod mrakodrap,
kde byly kryty. Tak jsme pracovali (i mechanici a závodní rozhlas) při umělém světle. Pracovala jsem tam 3 roky a pak ještě 11 let na hotelu Moskva, než jsme odešli ze Zlína. 21. 9. 1945 byl také pro mne významný, protože to byl den mého křtu za vesnicí Prštné na koupališti. Se mnou se křtil br. Pimek ze Slovácka, který zakotvil s velkou rodinou – 2 dcerami a 5 syny ve Zlíně. A pak mladý Jan Váhala, který se později stal kazatelem. Celou válku br. Bureš pilně vyučoval přátele. Křtil nás br. Oborný, který byl vysvěceným kazatelem v Uherském Hradišti. O čtvrtletí dříve v červnu byl pokřtěn můj budoucí manžel Rudolf Gibiec. Kdybychom už bydleli ve Zlíně, křtila bych se zároveň s ním. V roce 1945 nastoupil k nám do zlínského sborečku, který se velmi rozrůstal, jako kazatel br. Jan Kantor s 3 dětmi a 2 se jim ještě narodily ve Zlíně. Žel, krásný a nadaný chlapec jim zemřel daleko od domova při prázdninovém pobytu u babičky na Slovensku. O dalším našem sborovém životě zase příště. Vaše Jindra Gibiecová 15
