Zlín
Brezen ˇ
Úvodník Navždy spolu Je tomu osm let, co je i v naší republice během měsíce února organizován národní týden manželství. Tato myšlenka vznikla v roce 1996 ve Velké Británii. Posláním Národního týdne manželství je připomenout si alespoň jednou za rok rozmanitost a krásu manželství jako základu života rodiny. Organizují se různé akce zaměřené na praktický rozvoj manželství a podporu jeho hodnoty nejen v osobním, ale i veřejném a politickém prostoru. Také naše církev během měsíce února dlouhodobě plánuje „Modlitební týden křesťanského domova“, ke kterému pravidelně připravuje příručku pro jednotlivé večery. Není to však záležitost vybrané skupiny mladých rodin s dětmi. Setkávat se mohou všichni, kteří se chtějí cítit součástí rodiny, záleží jim na vztazích a mají rádi modlitbu. Členové našeho sboru se během února setkali celkem třikrát: u Škrlových-Jelínkových, Baliczových a u Žůrků. Bylo to fajn. Děkuji všem, kteří se vydali ze svých domovů posílit vzájemné společenství. Zažili jsme příjemný večer u modliteb, rozhovorů a v neposlední řadě také dobrého jídla. Myslím si, že potřebujeme víc takových setkání, abychom si uvědomili, že nám je spolu dobře. Že se dokážeme s porozuměním bavit o společných tématech a těšit se na další setkání. Ježíš dobře věděl, jak se nejlépe budují vztahy (potažmo Boží království) - kolem stolu. Proto máme v evangeliích tolik příběhů, kdy se zastavuje u někoho na večeři. Tento styl se však nedá naplánovat svrchu – direktivně určit. Vyvěrá z naší touhy být spolu, z našeho pozvání druhých, z naší pohostinnosti. Byly doby, kdy to bylo samozřejmé. Dnešní individualistická a hektická doba nás však uzavírá před druhými. Nenechme se jí převálcovat. Bude to vůně našich vztahů, která přiláká nebo odradí ty, kteří nás zpovzdálí pozorují. Martin Žůrek.
2
Milé a vstřícné přijetí Jsem rád, že se náš sbor stává čas od času místem, kde se nesetkáváme jen v rámci tradiční bohoslužby, ale můžeme zvát hosty a prožívat požehnané chvíle v rámci různorodých aktivit církve a jejich oddělení. Jednou z takových sobotních bohoslužeb jsme mohli prožít v sobotu 14. února. To si u nás dali „dostaveníčko“ naši milí kamarádi z klubu Pathfinder. Ale abych to uvedl na pravou míru. Jednalo se o zvláštní bohoslužbu, při které byli ke službě dětem a Bohu povoláni mladí lidé, kteří úspěšně zvládli kurz pro rádce v rámci tohoto oddělení církve. Musím také poznamenat, že tento kurz úspěšně zvládli i tři naši mladí hoši – Kuba Slováček, Vítek Skřivánek a Martin Lupták. Mezi ně ještě připojím i křehké dívčiny sboru Napajedla – Míšu Reitererovou a Helu Vyčánkovou. Ano, těch mladých bylo více, ale právě ti naši jsou nám nejblíže a proto jsme rádi, že právě oni se dali do služeb Bohu a dětem…. A protože klub Pathfinder má i své vedení a svou historii, tak jsem oslovil vedoucího tohoto klubu na Moravě a Slezsku bratra
Lukáše Jurečka a vyptal se na mnohé, co s tímto oddělením církve souvisí. Také upřímně děkuji bratru, že se nakonec rozhovor stihl. Při jeho časovém vytížení se to podařilo opravdu na poslední chvíli. A vy tak máte možnost se dozvědět třeba i něco nového. - Celé naše povídání bude dnes věnováno dětem a práci s nimi. Na úvod začneme od tebe. Jaká je tvá nejstarší vzpomínka na setkávání dětí v tehdejší Stezce písmáka? Na co si nejvíc a nejsilněji vzpomínáš? Nejstarší a opravdu nezapomenutelná vzpomínka je hned na tu první schůzku, přesněji výpravu, na které jsem byl. Navštívili jsme nádherné místo v prostředí břidlicových lomů a dokonce jsem tam vyhrál svou první „placku“ – tedy obrázek nakreslený (v tomto případě) na kusu břidlice, oceňující vítěze. Nakonec nám ujel vlak a my se dostávali domů několika stopy, vždy v doprovodu jednoho vedoucího, jedna skupinka dokonce zastavila upravený mikrobus expedice vracející se z Afriky.
3
A na co si nejvíc a nejsilněji vzpomínám? Asi na velké požehnání v možnosti zúčastnit se Evropského Camporee Pathfinderů v Poppi v Itálii v roce 1991. Bylo to relativně krátce po revoluci a pro mne se tím otevřel dosud nepoznaný a fascinující svět. Ale to důležitější, o čem chci psát, byla zamyšlení br. Roberta Badenase. Dokázal nesmírně zajímavým způsobem popsat nám dětem teologické termíny, jako je např. víra, ospravedlnění a podobně. Velmi mne tehdy posunul v mém chápání Pána Boha a jeho ilustrace používám jako kazatel dodnes i pro dospělé. - Kam jsi tehdy chodil do oddílu, kdo vás vedl, kolik vás asi bylo a jakou jsi měl třeba přezdívku? Jsem vděčný Pánu Bohu, že jsem mohl vyrůstat ve sboru Ostrava-Radvanice, který byl živý a velký, a tak i nás v oddíle bylo vždy okolo 15 dětí. Mohli jsme tak proti sobě soupeřit hned tři družiny: Lišky, Veverky a Bobři. Mezi vedoucí, kteří mne silně ovlivnili, patřil hlavně Jan Rašík (Bobr), Roman Lipus, ale i náš tehdejší kazatel br. Jan Nowak, který měl na starosti nejen duchovní témata na schůzkách,
ale prožíval s námi i většinu všech dalších dobrodružství včetně táborů. A pokud jde o přezdívky, měl jsem dvě: „horník“, protože, ať jsem dělal cokoli, vždy jsem byl špinavý, jako horník a „kecal“, protože… no, to si jistě domyslíte. - Jak jsi prožíval vaše dobrodružství ve Stezce, jaké akce a tábory jsi třeba absolvoval? Akce Stezky mne vždy přitahovaly, miluji dobrodružství, přírodu a Pána Boha, a tak jsem si toto společenství naprosto užíval. Nezapomenutelné jsou třeba noční hlídky s Mléčnou dráhou nad hlavou, stezky odvahy, bojovky, závody na lodích, uzlařské souboje, slaňování, stavba velkých táborových ohňů, vaření v přírodě a další a další aktivity, které v mé mysli vyvolávají romantické vzpomínky. - Později jsi dospěl. Jak se ze stezkaře stane rádce či vůdce v klubu Pathfinder? Jak to bylo u tebe? U mne to bylo přirozeným vývojem, dostával jsem stále větší a větší odpovědnost, nejprve za družinu, a pak mne na začátku jednoho tábora oslovil vedoucí, zda bych místo vedení družiny nepomáhal jemu a já samozřejmě s nadšením souhlasil. - Kde všude jsi zatím vedl nějaký oddíl, či děti v Pathfinderu? Jak už jsem se zmínil, vyrůstal jsem v Ostravě Radvanicích, a tam jsem získával i své první zkušenosti s vedením ve spolupráci s opravdu Pánem
4
Bohem obdarovanými staršími vůdci. Svůj první tábor v pozici hlavního vedoucího jsem však prožil s dětmi z Komorní Lhotky a hlavně vojkovického sboru, kde jsem byl v té době členem. Pak následovalo povolání do kazatelské služby a jako kazatel (i když formálně na civilní službě) jsem navštěvoval akce brněnských oddílů Klubu Pathfinder. V Opavě, kde jsem působil další roky, jsem kromě spolupráce s vedoucím oddílu organizoval i pravidelné outdoorové studium Bible pro děti. Pak přišlo stěhování na Novojičínsko a nová příležitost zapojit se do práce s dětmi, která má v tomto regionu obzvlášť silnou tradici. Dnes mám kromě své služby v rámci oddělení na MSS na starosti také sbor Dětmarovice, kde jsme založili zatím alespoň takovou pathfinderovskou přípravku, ale i tak jsou naše občasná přespávání ve sboru super akcemi. - Jsi kazatelem. Ale jak se z kazatele stane vedoucí Pathfinderu na Moravskoslezském sdružení? Museli tě k tomu přesvědčovat, nebo ses k tomu sám hlásil? Věřím v Boží povolání skrze církev, a tak mne přesvědčovat bratři nemuseli, ale abych napsal pravdu, mísily se ve mně pocity radosti z projevené důvěry, ale zároveň i obavy, zda jsem ten pravý, a zda to vůbec zvládnu. I když jsem měl k práci s dětmi vždy blízko, byly oblasti v mé kazatelské službě, kterým jsem se věnoval více, a které mne i více naplňovaly. Přijal jsem tehdy toto
povolání jako důležitou potřebu církve a ani malinko nelituji. Prožívám při akcích i jejich přípravách Boží blízkost a požehnání a stále více a více si uvědomuji, jak je služba našim dětem – předávání naší víry a vztahu k Pánu Bohu- nesmírně důležitá. - Laik se asi zeptá – co takový vedoucí Pathfinderu na sdružení má na práci? Takže co tedy vše máš na bedrech? Co je náplní tvé práce? To, co na práci kazatele miluji, je mimo jiné i její dynamičnost a u oddělení dětí to platí dvojnásob. Začíná to sice ne až tak milým „závalem“ e-mailů, ale za každým z nich se skrývá nějaká aktivita a to je super. Takže pominu-li administrativu, vyúčtovávání akcí a správu vybavení, naplňuje můj čas příprava aktivit různého charakteru – např. Helfštýnu, či Múzičky pro děti, vzdělávacích a motivačních kursů pro rádce a dospělé vedoucí, táborů, camporee a určitě v neposlední řadě i bohoslužeb zaměřených jak na děti, tak na podporu služby vedoucích. To vše mám možnost realizovat s mnoha spolupracovníky napříč nejen naším sdružením, a tak se vždy těším i na porady týmů jednotli-
5
vých aktivit, které mne nesmírně povzbuzují a inspirují. Důležitý je pro mne i čas věnovaný přípravě rozličných materiálů a hlavně promýšlení vizí a konkretizace cílů oddělení dětí. - Jako hlavní vůdce Pathfinderu na sdružení máš asi přehled o tom, kolik v současnosti je zde oddílů, dětí, vedoucích a rádců. Takže kolik asi tak? Je někde přehled o tom, kolik je třeba i dětí mimo církev? V loňském roce bylo na Moravskoslezské sdružení zaregistrováno 34 oddílů v Klubu Pathfinder a přibližně dalších 5 fungovalo v rámci jiných organizací (jako např. Ymca, Junák), či bez nějaké registrace. Včetně dospělých vedoucích a registrovaných příznivců je tak na MSS více jak 1300 Pathfinderů. - Jaké akce v rámci sdružení se pořádají a kde? Jak jsou na tom s účastí? Sdružení pořádá pouze dvě velké akce pro děti - důraz je kladen na práci oddílu, potažmo oblasti. A to dobrodružný Helfštýn, kam přijde vždy něco přes 200 účastníků a o něco méně početně zastoupena „umělecká“ bohoslužba Múzička, jejímž hlav6
ním smyslem je podpořit zapojení našich dětí a jejich darů do našich bohoslužeb. Letní tábor MSS je pak nabízen všem, dětem, které nemají s kým jet, stejně jako oddílům, které si na tábor netroufnou, nebo jen chtějí poznat nové kamarády a nabrat další inspiraci. Pro starší a dospělé pak připravujeme již zmíněné: rádcovské, či vůdcovské kursy, vzdělávací nebo motivační (zážitkové) speciály, výroční bohoslužbu a podobně. V rámci Unie se pak děti mohu setkávat na unijním camporee organizovaném jednou za čtyři roky a na divizním camporee, taktéž organizovaném jednou za čtyři roky. - To, co se konalo ve Zlíně v sobotu 14. února bylo novinkou? Proč právě slib rádců a proč právě ve Zlíně? Poprvé jsme výroční bohoslužbu vděčnosti organizovali v roce 2013 v Olomouci. Jejím smyslem je prožít společenství vedoucích spolu s místním sborem, vzájemně se povzbudit, modlit se jeden za druhého, ale také v přítomnosti rodičů, členů církve odevzdat rádce, či vedoucí do služby Pánu Bohu. A proč ve Zlíně? Vzhledem k tomu, že asi jedna čtvrtina účastníků posledního rádcovského kursu pocházela z oblasti Zlína, a navíc bylo našim záměrem poděkovat br. Jarkovi Šlosárkovi, byl Zlín nejlepší variantou. Chci proto využít příležitosti a poděkovat za velmi milé a vstřícné přijetí. - Jak vlastně vznikla myšlenka a ná-
sledná realizace vyškolení rádců v roce 2014? Vzdělávání rádců a vůdců je v naší Unii nastaveno ve dvouletých cyklech. Jeden rok je vůdcovský kurs, druhý rádcovský, a pak znovu vůdcovský. Jde tedy o pravidelnou aktivitu, jejímž cílem je motivovat a připravit nejen novou generaci pro službu. - Naše povídání se blíží ke konci. Celá práce s dětmi se nedá dělat bez rádců a vůdců na sborech a v oddílech. Tak i ty potřebuješ a máš určitě tým nejbližších spolupracovníků. Kdo je ti tedy pracovně nejblíže? Jak jsem již v jedné z odpovědí naznačil, jsem nesmírně vděčný za množství různorodě obdarovaných spolupracovníků. Velkou podporu a pomoc cítím předně ve Výboru KP MSS složeného ze zvolených oblastních vedoucích a členů Výkonné rady. Snažím se ale i o to nevyužívat jen určitý okruh spolupracovníků, oslovujeme proto nové potenciální členy týmů napříč sbory i věku, a tak mne Pán Bůh obohacuje nejen o nové kolegy, ale často i nové přátele. Zvláštní požehnání pak vidím ve dvou mladých kazatelích, kteří nesou po-
tenciál být mými nástupci. - Jak ty osobně vidíš budoucnost klubu Pathfinder – tedy aspoň co se Moravskoslezského sdružení týče? „Skvěle“ a to hned ze tří důvodů: 1. proto, že jsem přesvědčen o zvláštním Božím požehnání pro všechny, kdo vychovávají a vedou děti, 2. proto, že jsem v našich kurzech poznal mnoho nadšených, veselých a obdarovaných rádců a vedoucích a 3. proto, že jsem vždy cítil velkou podporu od vedení Moravskoslezského sdružení pro toto oddělení a věřím, že bude i v budoucnu. - Máš nějaké přání do budoucna – pro sebe, Pathfindery a třeba i církev? Mým největším přáním ve spojitosti s oddělením dětí je, aby se v každém sboru našel někdo, kdo přijme zvláštní Boží povolání pro práci s dětmi, aby tito lidé cítili podporu a modlitby sboru, a aby se vedle nich časem objevil vždy i někdo další, kdo bude povolán, aby převzal pomyslnou štafetu, aby se tak skrze naši službu mohly nejen naše děti setkávat s Pánem Bohem. Díky za rozhovor – P. Matula
Příběhy z Bible, které mám rád V sobotu 21. února jsme prožili nevšední čas v době, kdy tradičně máme kázání. Ono ale vlastně kázání bylo. I když jiné a z jiných úst, než bývá zvykem. V rozpisu kázání bylo napsáno – Roman Vyčánek. A opravdu – Roman program zahájil, i úvod ke slovu měl. Četl nám verše Nového Zákona – příběh velmi známý o tom, jak se k Ježíši tlačily děti a učedníci je od něj odháněli. A tu Ježíš promluvil ta
známá slova – nechte jíti děti ke mně… Dál to známe a dál již ani Roman moc nepokračoval. K tomu, abychom slyšeli Boží slovo, měl své malé pomocníky. Právě ty děti. Nebojte se – nestal se zázrak, nebyly to ty samé děti z té doby a toho příběhu. Byly to děti z napajedelského sboru. A nadpis tohoto článku byl i hlavní myšlenkou pěti příběhů Bible. Příběh Mojžíše, zázračně vysvobozeného 7
a zachráněného z vod Nilu. Příběh malého Samuele – budoucího kněze a proroka z doby, kdy byl sám bez maminky u velekněze Élího a Hospodin na něj několikrát v noci volal. Připomínat, o čem byl příběh Davida, pasoucího ovečky a přesto Hospodinem vyvoleného za krále nad Izraelem asi taky netřeba. Čtvrtý příběh nás zavedl do doby izraelského zajetí a do doby, kdy Daniel – politik a především upřímně věřící muž - nic nedbal na hrozící nebezpečí a zůstal věrný svému Bohu, i když nakonec prožil noc se lvy. Poslední příběh nás zavedl do doby, kdy po Judeji a Izraeli chodil zvláštní muž jménem Ježíš. Pro mnohé mistr, prorok, učitel. A protože se vždy kolem něj tísnilo mnoho lidí, vzrůstem malý výběrčí daní Zacheus,aby na něj viděl, si vylezl na strom. A jak to bylo dál, všichni víme. Ptáte se, proč toto vše připomínám? Myslím, že právě takováto forma – písničky, hudební přednesy a vyprávění příběhů, které jsou blízké nejen dětem, mají své místo v našich bohoslužbách. Vždyť
8
právě příběhy Bible jsou základem toho, jak lze chápat a přijímat Boží slovo již od nejútlejšího věku. Každý ten příběh měl i své poučení pro nás, pro naše děti… Nevím, jestli si pamatujete na malý článeček od br. Drbohlava někdy v zimě v našem časopisu. Právě tam své dojmy a postřehy z programu napajedelských, který zazněl i u našich milých babiček a dědečků na Klečůvce, popisoval. Jsme moc rádi, že Napajedelští, i když se momentálně nachází jako Izraelci „na cestě do zaslíbené země“ – do nového místa setkávání, se nevzdávají a slouží tím, co umí a čím sloužit mohou. Děkujeme všem dětem – Haničce a Moničce Horákovým. Danečkovi a Šimonkovi Králíkovým, Lukáškovi a Davídkovi Sukupovým. To byli ti nejmenší, co u nás vystoupili. Za ty větší připomenu sourozence Míšu a Davču Reitererovy. Nemoc znemožnila vystoupit dětem Petruželovým - Aničce a Honzíkovi, zastoupila je jen Danča. A pak zbývají muzikanti a rodiče. Nevím, jestli připomínat. Prostě rodiče těchto dětí. Největší podíl na bohoslužbě mají tvůrci a scénáristé. A vlastně ani nevím, kdo
za tímto počinem stojí. Ale dle pohybu v přední řadě asi Pavel Horák (ten se pohyboval na podiu) a Mirka Sukupová (ta napovídala í dětem dole pod podiem). Věřím, že něco podobného se třeba podaří i v budoucnu. Taková ztvárnění biblických příběhů se pamatují lépe a déle, než
teologický rozbor. Prostě vše tkví v jednoduchosti a názornosti. Díky vám všem, sestry, bratři a děti z Napajedel. Reportáž z nevšedního „kázání“ zaznamenal P. Matula
Sborová oznámení - V měsíci březnu 2015 proběhne sbírka za účelem pořízení sborového počítače. U vstupu do sálu bude umístěna pokladnička na dary s uvedením termínu, do kdy bude sbírka probíhat a za jakým účelem - První a třetí sobotu v měsíci budou do programu bohoslužeb zařazovány společné modlitby. První sobota – modlitby ve dvojicích na začátek sobotní školy. Třetí sobota - společné krátké modlitby s mikrofonem po řadách. - Křest Marie Kaderkové se uskuteční v sobotu 21. 3. 2015 jako součást sobotní bohoslužby Večeře Páně.
- V neděli 22. 3. proběhne u nás v modlitebně společná bohoslužba zlínských církví. Koná se, se vždy jednou za rok a zúčastňují se jí Reformovaní, Křesťanské sbory, Apoštolská církev a další. - V traktátu jsou k dispozici úkoly SŠ na II. čtvrtletí na téma Lukášovo evangelium a nový Advent. - Ve dnech 10.–12. 4. 2015 se bude konat konference žen v Malenovicích v Beskydech. Pozvánka je vyvěšena na nástěnce. - Od soboty 28. 2. jsou sborová oznámení pravidelně uváděna na webu sboru. Tajemnice sboru 9
Drahocenný čas – ztracené drahokamy Jsou navždy ztracené? Šedesát drahocenných kamenů – to je šedesát minut, z nichž se skládá každá hodina. Můžeš je proměnit buď v hodnoty, nebo je promarnit a tím jednou provždy ztratit. Jak mnoho lidí často bezmyšlenkovitě a lhostejně mrhá nejen svým časem, ale i časem jiných. Pamatujme, že čas tvoří osnovu, ze které je utkán náš život. Vážíme si každé minuty, jakoby byla vzácným drahokamem? Ale někdo řekne – co je to minuta? Vždyť je to jen zlomek ČASU? Je to opravdu na pováženou, jak plýtváme časem. Život je jako běh o závod, při kterém si závodníci šlapou na paty. Běda tomu, kdo se jen na moment zastaví! I v knize Moudra je psáno o čase – např. Efez. 5, 15.16 – Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete…. Nepromarněte tento čas. Dnes velmi často slýcháme slova – „nemám čas!“ Problém je v tom, že někdy promarníme drahocenné minuty, kterých se nám pak nedostává. Každý člověk je jen uzlíčkem zvyků, svázaných motouzem časem! Opravdu záleží na každém z nás, jaké zvyky si vytvoříme – jak šetřit a hospodařit s časem. Máme mnoho příkladů, jak lze využívat vzácné minuty našeho
drahocenného času! Čas je určitě vzácný a nic není možné změnit na tom, že opravdu „pádí“. Ztracený čas se nikdy nevrátí! Nyní, když studujeme v knize Moudra, jak Daniel věnoval svůj čas modlitbám…, Samařan věnoval svůj čas na cestě zraněnému…, v Přísloví nacházíme v 31. kapitole – „ženu statečnou kdo nalezne, která věnuje svůj čas svému domu…, dejte jí z ovoce jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy“! Přemýšlím o tom, co udělám v tomto věku se svými minutami, hodinami, dny! Využiji moudře bohatství, které je v nich skryto? Kdosi řekl: „Včerejšek už není a zítřek neexistuje. Dnešek je náš!“ Ano – proto věnujme svůj čas modlitbám. Jako v celé 12. kapitole Římanům – dary pro život, verš 12 – z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. S láskou vaše Evža Macháčková Doslov: jako dobrovolník ADRA – pokud mně budou síly a zdraví stačit, chci tento čas věnovat ještě potřebným na Senioru B a C na Baťově. Tuto práci v rámci CČK dělám již přes 50 let.
Putovní historicko-vědecká výstava Genesis V měsíci březnu k nám zavítá putovní výstava s tématem Stvoření. Je z dílny o.s. Maranatha a jejím autorem, realizátorem a lektorem je Mgr. Libor Votoček. Zároveň s ním se bude střídat v přednášení i RNDr. Pavel Kostečka ze sboru Vsetín. U nás se výstava uskuteční v ter10
mínu od 16.–19. 3. 2015 a bude připravena v prostorách Zlínského klubu 204 (bývalá Knihovna Fr. Bartoše) - pro veřejnost vždy v podvečery. Srdečně jsou zvány i zlínské a malenovické školy, pro které je rezervován dopolední čas. Součástí výstavy je promítání dokumentu z přírody s hu-
debním doprovodem České filharmonie, přednáška, výstava zkamenělin a tématické literatury i přehledné rollupy. Jednotlivá témata jsou tato: Pondělí 16. 3. 2015 - Mgr. Libor Votoček “Jak (ne)vznikl svět - aneb původ a historie vesmíru, života a člověka z pohledu vědy a víry 21. století” od 9-12 hod a od 17,30 hod. v sále č.110 Úterý 17. 3. 2015 Mgr. Pavel Kostečka Rn.D. „Když se na tebe dívám, aneb jak jsme (ne)dokonalí“ od 9-12 hod. a od 17,30 hod. v sále č.110 Středa 18. 3. 2015 Mgr. Libor Votoček “Je všechno zákonité? - aneb poselství pro všechny milovníky/odpůrce zákonů a vyježděných kolejí.“
od 9-12 hod. v sále č.110 a od 17,30 hod. v místnosti Family point Čtvrtek 19. 3. 2015 Mgr.Pavel Kostečka Rn.D. „Byla potopa nebo jen povodeň“ od 9-12 hod. v sále č.110 a od 17,30 hod. v místnosti Family point Je to výjimečná příležitost nejen pro nás, ale i pro naše přátele, prosím pozvěte je, vstup je volný. Upoutávky na tuto akci najdete v magazínu Zlín v březnovém čísle, na stránkách KKC, aktuálně v trolejbusech a také budou k dispozici pozvánky k osobnímu zvaní. Děkuji všem, kteří přislíbili svou pomoc v organizaci a pokud se ještě někdo chcete připojit, kdo nebyl osloven, rádi to přivítáme. Ať se celá akce vydaří ke spokojenosti návštěvníků a je přínosem k rozšíření obzorů na toto téma mnoha lidem. -is-
Pohlazení… Jestliže si uděláte čas na čtení následujících řádků, slibuji, že skončíte s jasnějším pohledem do budoucnosti. Tato témata nás všechny skrytě ovlivňují každý den, napsal Andy Rooney, muž, který má dar říci málo slovy tak mnoho. Naučil jsem se, že nejlepší učebnicí života je minulost staršího člověka, než jsem já, že když jsi zamilovaný, je to na Tobě vidět, že stačí, aby jeden člověk řekl: „Cítím se s tebou dobře“, aby ses cítil dobře, že mít dítě usínající v náručí je tím nejkřehčím krásným pocitem na světě, že být přátelský a laskavý je více než mít pravdu,
že nikdy nemůžeš odmítnout dárek od dítěte, že vždy ještě zbývá možnost pomodlit se za někoho, když už nemáš sílu mu pomoci jiným způsobem, že nezáleží, jak váženým jsi v životě, že každý potřebuje přítele, který s ním dokáže dělat i hlouposti, že všichni někdy potřebují držet v dlani něčí ruku a srdce, které jim rozumí, že malá procházka s mým otcem kolem bloku domu za letního večera, když jsem byl malý, učinila velké zázraky v okamžiku, kdy jsem dospěl, že život je jak role toaletního papíru, 11
dostaneš se tím dříve ke konci, čím rychleji se odvíjí, že bychom měli být rádi, když nám Bůh nedává vše, oč ho žádáme, že peníze nedělají postavení mezi lidmi, že právě malé, denní události dělají život velkolepým, že pod tvrdou schránkou každé osobnosti se skrývá někdo, kdo potřebuje být oceněn a milován, že Pán neučinil vše v jeden den, což mě nutí k zamyšlení, jestli já bych měl, že ignorování skutečnosti nemění skutečnost jako takovou, že když plánuji jít společnou cestou s někým, dávám mu současně možnost, aby mi ubližoval, že láska, ne čas, zhojí všechny rány, že nejlehčí cesta vyrůst jako osobnost je obklopit se lidmi chytřejšími, než jsem já, že každý, koho potkáš, si zaslouží být pozdraven s úsměvem, že není nic sladšího než spánek s vlastními dětmi a cítit jejich dech na tváři, že nikdo není dokonalý, dokud se do něj nezamiluješ, že život je tvrdý, ale já jsem tvrdší, že šance nejsou nikdy ztraceny,
tu kterou propásneš, dostane někdo jiný, že jestliže jsi naplněn trpkostí, štěstí zakotví někde jinde, že bych si přál říci ještě jednou otci, jak ho mám rád, předtím, než odešel, že každý by měl svoje slova udržovat jemná a něžná, protože zítra se k němu mohou vrátit, že úsměv je nejlevnější způsob jak zlepšit svůj vzhled, že si nemohu vybrat jak se cítím, ale mohu si vybrat, co s tím udělám, že když můj nově narozený vnuk svírá můj prst ve své malé pěsti, jsem zblázněný do života, že každý by chtěl žít na vrcholu, ale všechno štěstí a růst se uskutečňuje při cestě tam, že nejlepší je dávat rady jen ve dvou případech: pokud jsi o ně požádán nebo při nebezpečí ohrožení života, že čím méně času musím strávit prací, tím více věcí udělám. Pro všechny: Ujistěte se, že jste přečetli vše až do konce. Ukažte svým blízkým, jak vám na nich záleží. Převzato – D. K.
Chtěls, abych žila Pokračování z minula Moji milí, vzácné zaslíbení z evangelia Matoušova 6, 33, že nám bude přidáno, co budeme potřebovat, se potvrdilo při hledání a přidělení bytu Nad Ovčírnou. Hned po svatbě v r. 1947 jsme s manželem podali žádost o byt. Řekli nám: „Máme čtyři tisíce žádostí, můžete bydlet tak za pět let.“ Nad Ovčírnou bydleli většinou 12
ředitelé, finanční ředitel, tajemník ředitele a jiní prominenti. Po válce bylo hodně lidí vyhozeno, změnil se režim a můj otec věděl, že jeden domek po řediteli bude volný. Šel na bytový úřad, aby mu dali naši žádost. Nechal tam napsat ulici a číslo domu, že tam budeme bydlet dvě rodiny, tedy já s manželem a moji rodiče. Tyto domky dostávaly většinou rodiny s více dětmi. Měli jsme sousedy se sedmi dětmi a o kus dál dokonce s devíti dětmi. Díky
Bohu jsme se v roce 1949 stěhovali Nad Ovčírnu a bydleli u Zimního stadionu až do důchodového věku. Jednu úsměvnou příhodu napíši. Týká se mého nejstaršího syna. Od malička byl zvyklý na večerní čtení kapitol z knih od E.G.W. Petr, ještě maličký, si vždycky klekl, zavřel oči, sepjal ručičky a rtíky pohyboval, jakoby se modlil. Samozřejmě, v roce a půl toho ještě moc nenamluvil. Jednou jsem jela s kočárkem po Březnické ulici a u druhého domu od kina mě zastavil pán a prosil, zda bych mohla navštívit jeho paní. Že ho vyhodili ze závodní dechovky, kterou dirigoval, protože nechtěl červenou knížku (KSČ). Založil novou kapelu v Rožnově pod Radhoštěm, svém rodišti, a do Zlína jen dojížděl. Paní, asi šedesátiletá, byla sama. Byla zvyklá, že se její muž o všechno staral a nyní nemohl tak často z Rožnova dojíždět. Prosil mne, zda bych této paní pomohla s nákupy. Hned druhý den jsem ji s Petříčkem navštívila. Pohostila nás. Řekla jsem jí, že jsme celá rodina věřící a modlíme se i před jídlem. Jak to Petr uslyšel, hned sepjal ruce, zavřel oči a začal se dětskou řečí modlit. Paní se smála do kapesníku a podruhé, jak jsme tam přišli, řekla mu, ať se pomodlí, že mu dá něco dobrého. Jak stál, klesl na kolena, zavřel oči, sepjal ruce a nahlas breptal…tak ji aspoň rozveselil. Do Peťových pěti let jsme je navštěvovali i v Rožnově. K sousedům vedle se nastěhovala mladá rodina i s maminkou pana Blažka. Tato paní byla velmi nešťastná. Viděla jsem ji venku plakat, tak jsem ji zvala k nám a vyučovala Boží pravdě. Našla jsem jí byt Na Zarámí, i práci. Paní Blažková začala chodit do sboru. Křtili jsme ji ve 23 hodin na Příluku – bratr Jan Kantor, br. Pimek a já
– bylo to už v době zákazu činnosti církví. Pršelo, tak nás nikdo nesledoval. Zavedla jsem ji domů a šla po půlnoci městem k domovu. Od radosti jsem se ani nebála. Doba zákazu byla velmi těžká pro náš rozrůstající se sbor. Na jednu epizodu si vzpomínám. V pátek 30. září 1952 jsme cvičili zpěv v pronajaté místnosti na Staré Malenovské.(V evangelickém kostele, kde jsme se shromažďovali, to nebylo možné. Sál jsme museli krátce po poledni vyklidit). Když jsme skončili se zkouškou zpěvu, padl můj zrak na basu, která stála v koutě místnosti. Mládež ji koupila za vydělané peníze při propagaci abstinenčního svazu. Řekla jsem manželovi: „Vem tu basu k nám.“ On bez slůvka odporu ji vzal na ramena a přinesl domů na Letnou, nebylo to daleko. Nad Ovčírnou nám přes zimu natírali okna. V sobotu 1. října 1952 ráno jsme se s pláčem vraceli od evangelického kostela, místa našich bohoslužeb. Zákaz!!! Už jsme se nemohli scházet. Evička Kantorová hrála na violoncello, bratr Samiec hrál na violu, bratři Kekrt a Škrla na housle, Miloš Bijok na trubku nebo flétnu, Zdena F. na klavír. Navíc ještě mandolíny a nevím, co ještě všechno zůstalo v místnosti pro zkoušky. Samozřejmě výše jmenované hudební nástroje. Všechno bylo zabaveno. Odvezli i nové zpěvníky, všechny knihy z knihovny. Jen basa, kterou odnesl můj manžel, byla zachráněná. Hned jsem nastoupila do hudební školy učit se hrát. Otec mi k patnáctým narozeninám koupil klavír, tak už jsem na jeden hudební nástroj uměla. Mám v živé paměti tuto první sobotu zákazu. Bylo to velmi smutné, ale věřili jsme v Boží ochranu a té se nám dostalo… Vaše Jindra 13
O pláči Pláč člověka patří mezi jeho biologické vlastnosti, kterými je schopen reagovat na zevní i vnitřní bolesti, ty, které jsou viditelné i ty duševní. Malé dítě pláče, když upadne, když ztratí z dohledu maminku, když má zůstat samo ve tmě… Ani v dospělosti se tohoto projevu nezbavíme. I když se nám věkem posune práh bolesti fyzické, zmenší se však také naše emoce? Bázeň ze tmy zmizí, ale přibudou další citové vztahy – narozením sourozenců, později k manželům, vlastním dětem, jejich dětem atd… Také upřímné milování Boha je jeden
z největších citů. A ruku na srdce. Při představě umučení Ježíše Krista (který sám plakal nad lidmi), nezaleskla se ve vašem oku slza? Jak často je váš pláč utajovaný a kdy neskrývaný? Dá se dobře ovládat? Mnohdy je v něm velká prosba o pomoc, to když je člověk zoufalý, když ví, že není v jeho silách zbavit se bolesti… Věřící mají velkou milost a naději v Bohu, prosí ho o pomoc. Písmáci znají větu: „ Plačte s plačícími a radujte se s radujícími…“ Na Nové Zemi už pláč nebude. J. B.
Historie sboru Zlín 1980 -1990 První rok tohoto údobí nezačíná vůbec dobře. 19. září 1980 ve věku 85 let umírá pozemskému životu první adventistka ve Zlíně s. Libosvárová. Na konci roku 1980 má sbor 123 pokřtěných členů. V létě roku 1982 opět změna kazatelů. Z Prostějova přichází kazatel br. Jan Loder s rodinou. Jeho manželka se hned ujímá dirigentství sborového zpěvu – chlouby gottwaldovského sboru. Sbor v té době je generačně vyvážen. Má početnou skupinu dětí, mládež – to je také silná generace. Dnes jsou děti tehdejších mládežníků již dospělé, nebo na prahu dospělosti. 14
Společná shromáždění se konají ve velkém sále evangelického kostela. A sbor v tom malém sále, kde se schází již třetí desítku let, je více než přeplněn. Často se konala společná posezení, na kterých se hrály i hry. Hra o ševci a jeho učednících přesně vystihovala to, čím bylo město známé. Gottwaldov, město ševců. Žel kronika o té době moc nevypovídá. Má jakoby dovolenou. Přesto jedna velká samostatná historie se v té době začala psát. Do Gottwaldova přichází ze Slovácka František Mališ, kterému se až dodnes neřekne jinak než Fram. A protože má blízko k přírodě, dětem a duchu „čundráctví“, spolu s Honzou Uličným zakládají turistický oddíl Daleká cesta. Ten navazuje na
zde vypadalo. Zachovalo se a našlo jen jediné foto, to od Uličných, a místo je již ve viditelně lepším stavu, než bývalo v letech dřívějších.
letní tábory let minulých na Damašku. Vzniká pověstný Goliášův meč – po letech odmlky opět oživen do dnešních dní. Na sklonku osmdesátých let je ve společnosti cítit, že vládci naši vlasti již neví, jak dál řídit a vést tento národ, který se stal velmi ateistickým. Město Gottwaldov je již více než osmdesátitisícovým městem. Na Jižních Svazích stojí centrální sídliště, Malenovice jsou městečkem ve městě, a i jinde je vidět, že se město od dob Bati rozrostlo. Otrokovice jsou díky továrně Barum a koželužnám také docela větším městem, ve kterém bydlí i mnoho našich spoluvěřících. V té době se zdá, že konečně po desítkách let se sbor v Gottwaldově dočká vlastní modlitebny. Několik členů sboru bydlících v Malenovicích upozorňuje na nehostinné místo na rozhraní staré a nové části Malenovic. Jde o místo zrušeného hřbitova. Nehostinné až přímo odpuzující, naproti hospody Sokolovna. Žel, foto tohoto místa z té doby nikde nelze nalézt, takže nemůžeme vidět, jak to
Jednání s úřady vedl především br. Loder. Nakonec tu byl den, kdy úředníci jednali o přidělení tohoto místa Církvi adventistů. A pod okny stála skupina modlících se věřících. Výsledek není třeba prozrazovat. Pozemek je církvi přidělen, může se začít budovat. Církev pro další období, kdy se dá předpokládat, že kazatel bude v čele budování, povolává do Gottwaldova věkem mladšího kazatele br. Gustava Klodu. Přichází se třemi malými dětmi a mladou manželkou. No, postavou nevypadá, že by to byl kdovíjaký „trhač budovatel“. Jak to zvládne? To je možná otázka mnoha lidí ve sboru. Euforie ze získání pozemku pro vlastní modlitebnu a příchod mladého kazatele přebíjí listopadové a prosincové dny roku 1989. Co se dělo, netřeba říkat. Pár fotek a vzpomínky pamětníků té doby prozrazují, že mocná KSČ a její vláda končí. A s ní i na počátku roku 1990 název města Gottwaldov. Vrací se starý, ale dobrý ZLÍN. Zde naše putování zase přerušíme.
15
