D a n i e l
Z á b o j
Úvodem… Příběh našeho představení je inspirován osobností Haralda Kreutzberga a jeho pozoruhodným uměleckým životem. Daniel Záboj – autor námětu, režie a choreografie si nevzal za cíl popsat život nebo jeho epizodu a vytvořit autentickou biografii. Pokusil se vytvořit fiktivní příběh, který může být odrazem možných skrytých „světů“, typických pro život výjimečných uměleckých duší a rozehrát vlastní uměleckou „licenci“ na motivy některých faktů a postav Kreutzbergovy životní poutě.
ˇ Haralda Kreutzberga… Životní pout Narodil se 11. prosince 1902 v Liberci (Reichenberg) a zemřel 25. dubna 1968 ve švýcarském Muri. Tento německý tanečník, choreograf a pedagog je považovaný za významného představitele tanečního expresionismu. Jeho umění představovalo převratné pojetí dramaticky vypjatého tance, herectví, teatrality a dramatického humoru. Debutoval v pěti letech v operetě Šumař sedlákem, podle některých pramenů ve Wroclavi (Breslau), podle jiných ještě v Liberci. Studia začal v Lipsku a pokračoval v Drážďanech, stal se oděvním návrhářem a začal poprvé navštěvovat taneční školu Mary Wigmanové. Pro svůj výrazný talent se začal připravovat na dráhu tanečníka a na výzvu M. Wigmanové vytvořil svoji první choreografii Trommelspuk (Strašidelný bubínek). V roce 1922 si Kreutzberga všimnul Max Terpis, bývalý student M. Wigmanové a nabídnul mu angažmá v souboru hanoverského divadla. V roce 1924 následoval Terpise do Berlína, kde se stal sólistou Státní opery. Zde na sebe upozornil obrovským úspěchem v Terpisově Die Nächtlichen (Nokturno) – v expresivním tanečním dramatu o lidských vášních. Nejvíce ho v Berlíně však proslavila role dvorního šaška v Terpisově baletní pantomimě Don Mort na motivy povídky E. A. Poea uvedené v Berlin Krolloper. Pro tuto roli si Kreutzberg poprvé oholil hlavu a od té doby tvořil tento zjev jeho nezaměnitelný znak. Pro představení Don Mort složil hudbu Friedrich Wilckens, který se stal Kreutzbergovým nejbližším spolupracovníkem až do konce jeho života – skládal pro něj většinu hudby a ujal se funkce manažera. V roce 1926 se Kreutzberg představil v duetu z Princezny Turandot s Elisabeth Grube na Salzburském hudebním festivalu, což mu přineslo mezinárodní uznání. O rok později, pro stejný festival, dostal roli od Maxe Reinhardta. Šlo o roli Puka ve Snu noci svatojánské, v níž Kreutzberg integroval ve skvělé symbióze mluvené slovo s tancem, přestože tanec zůstal dominantní složkou tohoto výkonu. Úspěch Šárka Brodaczová, Alexey Yurakov
v této roli otevřel Kreutzbergovi slávu u amerického publika a uznání jako představitele moderního tance. Během svých několika turné po Spojených státech zde uváděl pravidelně série svých tanečních večerů a měl vliv na řadu zdejších umělců – jeho představení a projev inspirovaly např. José Limóna natolik, že se prý rozhodl stát tanečníkem právě po shlédnutí Kreutzbergova tance. Partnerkami v době těchto turné byly Yvonne Georgiová a později Ruth Pageová. Kromě několika známých titulů, jako např. Die Planeten (Planeta) a Le Train Blue (Modrý vlak), které učinily z Kreutzberga nejznámějšího tanečníká své doby, vytvořil také pozoruhodnou skupinovou choreografii Waffentanz (Tanec zbraní) pro festival konaný u příležitosti Olympijských her v Berlíně v roce 1936, v níž ovšem tvořily sóla a duety opět jádro jeho choreografického aranžmá. Po druhé světové válce pořádal Kreutzberg další mezinárodní turné až do roku 1959. Poté se již objevoval jen v několika hereckých rolích, ale většinu času se věnoval vyučování ve škole, kterou otevřel ve švýcarském Bernu v roce 1955. Harald Kreutzberg byl považován diváky i kritikou za nejdůležitější osobnost interpretačního tanečního umění 20. století. Jeho interpretace se vyznačovala silným výrazem, dramatickým nábojem, komickými pohyby, vypracovanými gesty, pravdivým vyjádřením široké škály lidských citů a stavů, ale také ojedinělými kostýmy a pozoruhodnými maskami.
Harald Kreutzberg v Liberci… Kreutzbergovi bydleli v Liberci až do roku 1915, kdy odešli do Drážďan. V roce 1929 při příležitosti desátého jubilejního ročníku Libereckých výstav vystoupil tehdy ještě neznámý Harald Kreutzberg v Městském divadle. Zdejší publikum dokázal strhnout téměř do extáze. Úspěch nebral konce, takže tehdejší ředitel Sommer se s Kreutzbergem rychle dohodl a ten představení doplnil svojí světově proslulou baletně pantomimickou groteskou Till Eulenspiegel. Diváci Haralda odnesli na ramenou do hotelu Zlatý lev, kde byl ubytován. Od tohoto slavného vystoupení přispíval Kreutzberg svým uměním liberecké kultuře každou sezónu. Liberečané prožili jeho naříkajícího Orfea, Andělské zjevení, Pastorale, Tanec katů, Španělské obrázky nebo Uherské a České tance. Na svůj rodný Liberec Harald nezapomínal. Vracel se sem pravidelně. Přijížděl ke své sestře Mirze bydlící ve Starém Harcově. Lásku k rodnému kraji připomínají jeho dopisy sestře Mirze a Didi Kostkové, dceři starosty a senátora města Liberce Carla Kostky, která se od mládí věnovala baletu a později se stala Haraldovou žačkou. Kreutzberg v dopisech vzpomíná s láskou na Ještěd, na louky a stráně Harcova a srovnává je s krajinou švýcarských hor. Maria Gornalova, Alexey Yurakov
ˇ Harald Kreutzberg o své tvorbe… „…Mám-li myšlenku k novému tanci, vidím jej již před sebou docela hotový. Když však nyní začnu s vlastní prací, pokouším-li se dát myšlence tvar, daří se mi jako kreslíři, který má před sebou papír a tužku a náhle se zděsí úkolu, uskutečnit svou skvělou vnitřní představu pomocí tohoto materiálu bez srdce. Stojím v holém, střízlivém studiu a mám nyní to, co jsem právě tak jasně a zřetelně v sobě cítil a zřel před svým vnitřním zrakem, utvářet v postavu. V tomto okamžiku je vám jako plavci, který odvážlivě skáče do vody, aniž ví, kam jej proud zanese. Co se má stát jednou tvarem, není zprvu nic více než více méně zmatená improvizace. Tak vzniká první hrubá skizza a jako se kreslíř postupně probojovává k stále větší jasnosti a najednou potřebuje jen posledních deset tahů, kde se mu zprvu zdálo zapotřebí tisíc, tak se také děje člověku jako tanečníkovi. Tvar se znenáhla vynoří. Mnohdy se ovšem přihodí veliký zázrak, že je tanec v jediné hodině ve svém základním tvaru hotov. To jsou ty hodiny Bohem požehnané, v nichž se člověku daří vše jako samo sebou – avšak většinou je to dlouhá a únavná cesta až k poslední jasné podobě. Vždy také tomu tak není, že máme-li představu tance jasně před očima, tanec se pak také uskuteční. Často můžeme pracovat, namáhat se a trápit se – a přece z toho není nic. Snad vnějšně je to tanec, avšak od začátku přece cítíme, že tu chybí dovršení; je to zlomek, jejž nutno opět odložit. Neboť, co není utvořeno jasně jako krystal, to předem nemá cenu a obecenstvo to také nepřijme. Někdy se sice stane, že později – mnohdy dokonce teprve po letech – se znovu chopím námětu a že pak náhle naleznu tvar, o nějž jsem marně dlouho usiloval. Jak se to stane, to nedovedu, ať to zní sebepodivněji, říci. Nevěřím také, že by to někdo mohl vysvětlit. Je to, jako každý umělecký zdar, konec konců tajemství; mohli bychom také říci: milost…“ (H. Kreutzberg: …über mich selbst, Detmold, 1938)
O Kreutzbergovi a paralelách s Danem Zábojem… Jaké pocity jsi měl při studiu materiálů o Kreutzbergovi, a které myšlenky považuješ za základní při stavbě svého scénického zpodobnění? Život Haralda Kreutzberga na mě působil trochu záhadně. Dokázal jsem sehnat mnoho materiálů z opravdu různých zdrojů od Německa, Švýcarska až vlastně po Liberec, ale pokaždé jsem se vlastně dozvídal stejné věci: základní Veronika Šlapanská, Pavel Novotný
Postavy a obsazení
BALET O OSMNÁCTI OBRAZECH Libreto, choreografie a režie: Daniel Záboj
Hudební koláž: Daniel Záboj Scéna: Richard Pešek jr. Kostýmy: Monika Kletečková, Richard Pešek jr. Asistentka choreografa: Klára Jelínková Hudební příprava a inspice: Elena Nagyová
Harald Ondřej Hajný / Alexey Yurakov Alter-Ego Andrey Bayniyazov / Jaroslav Kolář / Pavel Novotný Friedrich Šárka Brodaczová / Jaroslav Kolář / Alexey Yurakov Yvonne Maria Gornalova / Karolína Miková Ruth Šárka Brodaczová / Marika Hanousková / Veronika Šlapanská Sestra Veronika Fišerová / Maria Gornalova / Karolína Miková Mary Marika Hanousková / Pavlína Chmelová Madam Marlene: Nikola Bohuňovská / Veronika Šlapanská Šéf Reinhardt: Pavel Novotný / Alexey Yurakov Otec Vladimir Kamenev / Pavel Novotný Matka Nikola Bohuňovská / Pavlína Chmelová / Jana Schweitzerová Emma Veronika Fišerová / Jana Schweitzerová Přítel Max Ondřej Hajný / Pavel Novotný Madam G Veronika Fišerová / Jana Schweitzerová Madam H Pavlína Chmelová / Jana Schweitzerová Madam D Nikola Bohuňovská / Veronika Šlapanská Haraldova duše (herec) Michal Maléř Cosmic Love Veronika Fišerová / Marika Hanousková / Nikola Bohuňovská Jana Schweitzerová / Veronika Šlapanská / Ondřej Hajný Pavel Novotný / Alexey Yurakov Paranoia Veronika Fišerová / Veronika Šlapanská / Ondřej Hajný Vladimír Kamenev / Alexey Yurakov Harald dítě Tomáš Levko / Dalibor Čirlič Potulný houslista Petr Sandro Štajner
ˇ divadle Premiéry 20. a 28. 4. 2012 od 19.00 hodin v Šaldove ˇ ˇ Prestávka po 1. cásti
životní data, někdy rozšířená o detaily např. týkající se života bez otce, škála rolí a věhlas nad mimořádnou energií, novátorským pojetím tance a charakteristickým zjevem (ilustrovaný dobovými fotografiemi s typickými pozicemi), nejasné zmínky o období prožitého pod nacistickým režimem, osudové partnerky na scéně, osudový spolupracovník za scénou… Byl a jsem stále fascinován, ale také stále úplně nerozumím… ...takže raději fikce..? Přesně tak. Popisovat životní dráhu a simulovat dobové choreografie lemující stoupající „hvězdu“ a zhodnocování významu by vyznělo spíše jako nějaký scénický dokument bez uměleckého vkladu. Domnívám se, že člověk, schopen tak význačných inovací tanečního výkonu a navíc natolik produktivní jako byl Harald Kreutzberg, musí zakoušet jakousi asymetrii své rovnováhy. Německý taneční expresionismus je o velké dávce psychologizace, o odkrývání mnoha tabu na jevišti i „přihlašování se“ k určité revoltě. Rozhodl jsem se, že půjdu cestou určité vypjaté dramatizace v duchu stylu, které toto téma představuje, ale dám také prostor stylizaci, která připomíná dekadentní karikaturu, připomínající škleb masek, které Kreutzberg často na jevišti používal. Myslím, že se Kreutzberg svými maskami nezakrýval, ani nezdůrazňoval divadelnost, ale snažil se dovést diváka právě pod tuto masku. Vzal jsem tedy znaky doby, charakteristiku Kreutzbergova projevu a významu, výraz tance, některé postavy, které prošly jeho životem a nastolil jsem fiktivní osud… Je ve tvém příběhu láska? Samozřejmě, láska je přece fatální náplní lidské existence – štěstím i „problémem“. Kreutzberg se setká se třemi ženami a jedním mužem. Kromě nezbytné lyriky, která lásku také vyjadřuje, jsem nastolil otázku odlišných vztahů, které míváme k různým lidem podle míry otevření našich srdcí. Ve složité době života Haralda Kreutzberga byla společnost drásána hesly vyžadujícími stádovitou jednotu, uctívání generality, odpor k nezařaditelným menšinám, což vedlo buď k falešným postojům s cílem přežít nebo k naprosté netoleranci. Láska v „dobře fungující“ společnosti měla být rovnicí typu dospívání – svatba – výchova dětí – dožití… složité pocity jsou nežádoucí, směšné, dokonce nebezpečné, protože rozptylují právě „zdravou“ jednotu. Vytěsnění složitých odstínů lásky a vztahů vůbec vede k omezenosti ducha a nakonec až ke krutosti, kterou nám způsobují ti „zařazení“, ale kterou si můžeme působit dokonce sami. Jak se stavíš k současné době, k multikulturalismu a jak se projevuje v tanci, ve tvojí choreografii? Jsem dnešní člověk, takže na mě působí všechny současné vlivy, které se navazují na všechny dosavadní zkušenosti. Žiju už 17 let v Německu, prošel jsem řadou angažmá, osvojoval jsem si různé taneční techniky, vstřebával jevištní zkušenosti získávané od různých osobností, zabývám se vlastními interpretačními výkony, tvorbou, pedagogickou činností a můj život se neustále proměňuje nejen v součinnosti s dobou, ale s tím, jak se proměňuji já sám a právě tyto proměny zase mění svět kolem nás. Multi-projevy naší doby jsou zajímavé, protože se projevují se určitou „verzaAteir – Alexey Yurakov, Yusra – PavelKolář, Novotný a Maria Gornalova Alexey Yurakov, Jaroslav Andrey Bayniyazov
tilitou“, kterou nemáme chápat jako „od všeho kousek“, avšak nic příliš do hloubky, ale právě naopak. Bohatý a široký záběr vědomostí a prožitků má navádět k hlubšímu poznávání a porozumění – za vědomí všech okolností a principu částečného překrývání různých unikátních forem lidské kreativity a projevů života. Jak při inscenaci této choreografie poznávám život Kreutzberga a filozofii pohybu v tanečním umění německých expresionistů, cítím jakousi paralelu s hledáním a prožíváním intenzity životních situací. Myslím, že velmi výstižně vyjádřila pohled na působení doby Mary Wigmanová, u které Harald Kreutzberg začínal a na níž navázal. Přeji našim divákům malé zamyšlení nad těmito slovy, které lze chápat jako malé poselství, které lze dále předávat (nejen slovy): „Tak, jak je člověk ve všech svých projevech sklouben s dobou, do níž se narodil, tak je i taneční projev svým způsobem a stylem svého gesta ztvárňováním a tvarem samým symbolickým podobenstvím živoucího bytí. Tvarová řeč tance je podrobena zákonu a nutně se proměňuje v ní i skrze ni. Ustrnutí živoucí tvarové řeči v pouhé schéma a planou formalistiku je totožné s odumíráním. Čas nemilosrdně kráčí kupředu přes ony formy, které v sobě již nemají síly k sebeproměňování a tím k obnově. Forma, kterou se projevuje moderní tanec, není libovolná, nebyla nějakým člověkem jednou provždy vymyšlena k nějakému účelu, nýbrž vyrostla organicky z doby, ve které žijeme.“ (Mary Wigman: Deutsche Tanzkunst, Dresden 1935)
Obrazy PRVNÍ ČÁST PÁR MINUT PŘED SMRTÍ / komatický stav STŘÍPKY ČISTOTY / dětství TÍHA OSUDU / matka a otec MASKY / reminiscence STUDENÁ SPRCHA / alter ego – zkouška OKNO DO MÉ DUŠE / Friedrich UKŘIŽOVÁNÍ LÁSKY / moment pokory SVĚDOMÍ NA PRODEJ / železné tóny YVONNE / platonická láska a očistec Karolína Miková
DRUHÁ ČÁST CESTA DO NEZNÁMA / pronásledování MILUJ MĚ! / láska jiného druhu LABYRINTH OF TEMPTATION / kdo jsme a kam směřujeme RUTH / tango FRIEDRICH / paranoia COSMIC LOVE / světlo BOD ZLOMU / konfrontace ZAZ / tisíce kilometrů od domova NÁVRAT / anděl
Daniel Záboj
Český rodák Daniel Záboj (1973) studoval na brněnské konzervatoři. Jeho četná angažmá jako sólisty ho přivedla mimo jiné do Prahy, Plzně, Bratislavy, Linze, Augsburgu a Bernu, kde zářil v takových rolích jako je Romeo, Don José či Puškin, stejně jako v hlavních rolích moderních choreografií (např. Kylián, Galili, Spuck, Bigonzetti). Vedle své úspěšné sólové kariéry (finalista mezinárodní taneční soutěže Maya v Bolšoj těatru a „Prix Dom Perignon“ v Hamburku) byla vždy jeho velkou vášní choreografie. Debutoval v roce 1996 choreografií Carmina Burana a od té doby má na svém kontě téměř 40 choreografií nejrůznějších stylů. V roce 2004 mu byla udělena cena Nejlepší tanečník sezóny. V roce 2007 byl poctěn Bavorskou cenou Kunstförderpreis za jeho umělecké výkony a také za vysoce ceněný projekt pro mladé tanečníky Rap For Peace. V roce 2009 ukončil své angažmá v Augsburgu a soustředil se na choreografii a pedagogickou činnost. Podílel se tak například na vzniku operní inscene Ulysses v bavorské Státní opeře v Mnichově. Jako zkušený baletní pedagog otevřel taneční ateliér Z-Boy a založil svou vlastní tanční skupinu Dan‘s Dance Company.
ˇ Monika Kletecková
Narozena 1979 v Praze. Vystudovala v letech 1996–2001 Střední průmyslovou školu oděvní v Praze. Specializace – výroba kostýmů o doplňků pro divadelní tvorbu. Spolupráce se Státní operou Praha na realizaci kostýmů pro balet. 2003 – Dáma s kaméliemi, 2004 – Popelka, 2005 – Má vlast. A dále s Pražským komorním baletem. Výtvarná spolupráce 2009 – Maryša Divadlo J. K. Tyla v Plzni. 2010 – Periferie Divadlo F. X. Šaldy v Liberci. 2011 – Jessie a Morgiana Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí nad Labem.
Richard Pešek jr.
V letech 1998–2004 vystudoval na Akademii výtvarných umění v Praze obory sochařství a grafika. Působí jako sochař, grafik, designer a scénograf. Je například autorem cen Alfréda Radoka a medaile Pražského Quadrienále. Svá díla představuje na výstavách a sympoziích v ČR i zahraničí. Mezi jeho scénografie patří Café Aussig a Jessie a Morgiana pro Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem, Jessie a Morgiana pro Malostranskou besedu v Praze, a Harald – hvězda se vrací! pro Divadlo F. X. Šaldy v Liberci. Od roku 2007 působí jako vedoucí oboru Uměleckého řezbářství a restaurování dřeva na SUPŠ a VOŠUP v Praze. Je frontmanem kapely Dolly Bus Band.
Ateir – Alexey Yurakov, Yusra – Pavel Novotný a Maria Gornalova Jaroslav Kolář
TECHNICKÁ SPOLUPRÁCE Light designer: Pavel Hejret Osvětlovači: Pavel Košek, Jaroslav Němec Štychařky: Jaruška Müllerová, Maruška Abrhámová, Dagmar Loubová Vedoucí zvukař: Miloš Vondráček Zvukař: Viktor Beneš Jevištní mistr: Jan Kocourek Rekvizity: Zuzana Borodinová Vlásenky: Iva Šebelíková Vedoucí výroby scénických kostýmů: Taťána Hrustinczová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením Vojtěcha Michla © 2012 náklad: 1 000 ks
ředitel: Martin Otava šéf baletu: Alena Pešková grafická úprava: Pavel Dušek fotografie: Petr Jedinák text programu: Václav Janeček Zřizovatelem Divadla F. X. Šaldy je statutární město Liberec. Umělecká činnost divadla se uskutečňuje za finanční podpory Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR.
cena 23 Kč
WWW.SALDOVO-DIVADLO.CZ
