Claudia Rothová Pierpontová
Roth zbavený pout Autor a jeho dílo
Mladá fronta
PŘELOŽIL JIŘÍ HANUŠ
Roth Unbound: A Writer and His Books by Claudia Roth Pierpont Copyright 2013 by Claudia Roth Pierpont
Published by arrangement with Farrar, Straus and Giroux, LLC, New York. Translation Jiří Hanuš, 2015 Cover Photo Ken Sharp
Jacket Flap Photo Shiva Rouhani
Robertu Pierpontovi
„Myslím, že by se vůbec měly číst jen takové knihy, které koušou a bodají. Jestliže nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou pěstí do lebky, k čemu pak tu knihu čteme?“ Nathan Zuckerman, 1981, Zuckerman zbavený pout, cituje dopis Franze Kafky Oskaru Pollakovi z roku 1904
ÚVOD
V prosinci 2002 jsem odcházela z jedné rušné oslavy narozenin, když mi hostitel nabídl, že pokud se zdržím, představí mě Philipu Rothovi, protože věděl, že jeho knihy obdivuji. Oslava se konala v centru New Yorku v džezovém klubu – pozorným hostitelem a oslavencem byl džezový kritik Stanley Crouch – a Roth seděl u baru obklopený hloučkem lidí. Sebrala jsem odvahu podpořenou Stanleym a několika sklenicemi piva, přistoupila jsem k němu a vyhrkla, že ho považuji za jednoho z největších amerických spisovatelů dvacátého století. Usmál se a řekl: „Ale tohle je jednadvacáté.“ Pak se obrátil ke Stanleymu vedle mě a podotkl: „Ty mi vodíš tyhle ženské, a ony mě pak urážejí!“ Zasmáli jsme se, já prohodila ještě několik vět a doufala, že jsou méně trapné. Pak jsem odešla. Roth si na toto setkání vůbec nevzpomíná. O dva roky později jsem dostala poštou obálku s connecticutskou adresou Philipa Rotha embosovanou v levém horním rohu. Krátký dopis uvnitř, naťukaný na archu obyčejného bílého papíru, vysvětloval kontext přiložené fotokopie. Roth reagoval na článek, který jsem napsala do časopisu New Yorker, o antropologovi Franzi Boasovi, jehož životní dílo se týkalo některých problémů naznačených v Rothově nejnovějším románu Spiknutí proti Americe: šlo o nebezpečí představované americkou pravicí
ve třicátých letech a počátkem let čtyřicátých a o boj proti izolacionismu a bigotnosti, což je velmi široký pojem a Roth tyto výrazy v dopise vůbec nepoužil. Na fotokopii byla přední strana dávno zapomenutých novin In fact – „vydávaných Georgem Seldesem, takovým svérázným levičákem“, vysvětloval Roth – nesoucích datum 17. listopadu 1941. Někdo mu to poslal, protože tam byl článek o Charlesi Lindberghovi, který je v Rothově historické fikci zvolen americkým prezidentem. Roth mi ty noviny poslal, neboť v nich byl také Boasův článek a Roth se domníval, že by mě to mohlo zajímat. Zmínil se, že jeho otec odebíral In Fact a také I. F. Stone’s Weekly: „Noviny, které živily jeho roz hořčení.“ Čtenáři této knihy zjistí, že Roth nezřídka posílá podobné dopisy lidem, kteří napsali něco, co vzbudilo jeho zájem. Odepsala jsem, on odepsal mně a posléze jsme se v New Yorku sešli na kávu. Nervozita ze mě okamžitě spadla. Roth je skvělý vypravěč, ale také nesmírně rád naslouchá: je stejně zábavný, jak by čtenář jeho knih čekal, ale tuhle zábavnost dokáže probudit i v lidech kolem sebe – nepotkala jsem snad člověka, kterého by bylo snazší rozesmát. Jak se ukázalo, podobných setkání a debat následovala celá řada. Profesí jsem novinářka, ale vystudovala jsem dějiny umění – před několika desítkami let jsem psala dizertaci o italské renesanci a trávila jsem dlouhé hodiny v evropských archivech, pátrala jsem po sebemenší nitce, která by mohla přidat střípek poznání či významový odstín k milovaným tématům, která už byla skrz naskrz probádána. Sebemenší objev byl vzrušující: připadalo mi, že se nořím do historie a stýkám se s největšími světovými umělci; připadalo mi, že o nepatrný zlomek poodhrnuji oponu času. A proto jsem přes veškerou kamarádskou bezprostřednost, jíž mě Roth během zhruba osmi let diskusí o knihách, politice a tisíci dalších témat zahrnoval, ani na chvíli nezapomínala, že
možnost hovořit s Philipem Rothem o jeho práci je mimořádná výsada. Alespoň na toto téma jsem se snažila zaznamenat všechno, co řekl. Nemyslela jsem při tom na to, že o něm napíšu knihu; žádný specifický záměr jsem neměla. Napsala jsem recenzi na jeden Rothův román do New Yorkeru a posléze jsem se stala jedním z lidí, jimž dával své nové věci přečíst před odevzdáním do redakce. (Když mě o to poprvé požádal, řekla jsem: „Bude to pro mě vyznamenání.“ „Na vyznamenání zapomeň, to by mi nepomohlo,“ odpověděl.) Knihu o Rothovi jsem začala v roce 2011 psát jako esej, která měla být součástí souboru na americká témata. Ale esej rostla a rostla, především ze dvou důvodů: Roth toho jednak hodně napsal, jednak byl ochotný se mnou o svých knihách dlouze rozprávět. Roth zbavený pout v zásadě zkoumá vývoj Rotha jako spisovatele, zabývá se jeho tématy, jeho myšlenkami a jeho jazykem. Nevyhnutelně také mapuje značně rozsáhlé časové období: od jeho dětství v Newarku za druhé světové války a zcela nečekaného pobouření, jež vyvolaly jeho rané povídky, přes literární (i neliterární) explozi kolem Portnoyova komplexu; od jeho zážitků v Praze v sedmdesátých letech, které přispěly k obnově tvůrčích sil, a imaginativního naplnění při práci nad Elévem k řadě mistrovských děl publikovaných od poloviny osmdesátých let do roku 2000 – Druhý život, Operace Shylock, Sabbathovo divadlo, Americká idyla, Lidská skvrna – a posléze k jeho kratším, ale silným románům jednadvacátého století. Toto shrnutí se samozřejmě sotva dotýká nejpozoruhodnějších vrcholů jeho spisovatelské dráhy, která za více než padesát let prošla mnoha různými fázemi. Roku 2006, když New York Times Book Review provedl průzkum mezi současnými spisovateli, redaktory a kritiky, aby uvedli „nejlepší americké beletristické dílo za posledních pětadvacet let“, neskončil některý Rothův román jako první
jen proto, že hlasy odevzdané jemu volily více než jednu z jeho knih. Připadá mi, že od časů Henryho Jamese žádný americký romanopisec nepracoval s tak setrvalou soustředěností a román za románem nedosahoval takových úspěchů. A pak jsou zde témata: Židé v Americe, Židé v dějinách, sex a láska, sex bez lásky, potřeba najít v životě smysl, nutnost změnit svůj život, rodiče a děti, past vlastní osobnosti a past svědomí, americké ideály, americká zrada amerických ideálů, bouřlivá šedesátá léta, Nixonovo prezidentování, Clintonova éra, Izrael, mystérium totožnosti, lidské tělo v jeho kráse, lidské tělo ve zhoubné nemoci, hlodavý zub stáří, blížící se smrt, síla a výpadky paměti. Překvapuje mě, že tato kniha není o mnoho delší. Roku 2009 Roth dopsal Nemesis a brzy si na rozdíl od svých čtenářů uvědomil, že tento román bude jeho poslední. Literární studie, jako je tato, mohla vzniknout teprve poté, kdy byl zaklenut celý oblouk Rothova díla. Ovšem autorův odchod na odpočinek byl také předpokladem pro poněkud hybridní podobu této knihy, neboť Roth do značné míry přispěl k jejímu obsahu: vzpomínkami, postřehy, názory, myšlenkami a dodatečnými nápady, vtipy, historkami, dokonce písničkami. Pokud necituji jiný pramen, veškeré citáty na následujících stránkách pocházejí z rozhovorů s ním. (Obdobně poznámky různých jeho přátel pocházejí z mých rozhovorů s nimi.) Jednoduše řečeno, Roth měl čas hovořit o své práci, protože už nepracoval. A vzrušovalo ho ohlížet se zpět na své celoživotní dílo, které ani on sám neměl dosud čas shrnout. Citoval pouze svého hrdinu, boxera těžké váhy Joea Louise, který při odchodu na odpočinek prohlásil: „Dělal jsem maximum, co jsem dokázal, s tím, co jsem měl.“ Roth byl mimořádně velkorysý. Odpověděl mi na nesmírné množství otázek. Dovolil mi probírat se jeho archivem v Connecticutu. Rozmlouvala jsem s ním dost dlouho a za dostatečně odlišných okolností – doslova ve zdraví i v nemoci –, abych
zachytila názorové posuny, a snažila jsem se tyto změny také vysvětlit, jakkoli jsem si byla vědoma rizika toho, že možná natrvalo zaznamenávám nějakou pomíjivou myšlenku. A toto všechno mi poskytoval s vědomím, že si před vydáním nepřečte jediné slovo. Jednak už mu příliš nesejde na tom, co o něm lidé říkají; toho si vyslechl až příliš. A jednak ví líp než kdokoli jiný, že pro psaní stejně jako pro život je nejpodstatnější svoboda. A tak, třebaže do této knihy nesmírnou měrou přispěla možnost osobních rozhovorů s Rothem, při svém vlastním kritickém hodnocení jsem jeho osobu zásadně vytěsnila ze svých úvah. Měla bych dodat, že bez ohledu na své příjmení nejsem se slavným objektem svého zkoumání nikterak spřízněná. Pravda, jednou jsme byli oba na večeři se skupinou přátel a někdo se zeptal, je-li zde nějaká rodinná spojitost. Roth na mě vrhl pohled vyjadřující mírné zděšení a úzkostné obavy: „Nebyl jsem s tebou někdy ženat?“ Naštěstí po krátké úvaze dospěl k závěru, že tomu tak není. V Zuckermanovi zbaveném pout Roth rozlišuje mezi nepopsaným světem a světem, který se vynořuje z jeho psacího stroje – na rozdíl od světů skutečných a fiktivních –, a s pocitem závažnosti, která je rovnoměrněji rozdělena, než tomu obvykle bývá. Moje kniha je o světě popsaném Rothem, ale nebylo možné o něm psát, aniž by se člověk ponořil i do onoho nepopsaného světa – života, který tak často posloužil dílu. Biografie je pro některá období důležitější než pro jiná a používá se primárně k osvětlení pohnutek. Ovšem, jak Philip Roth řekl v rozhovoru uveřejněném v Le Nouvel Observateur v roce 1981: „Umění je také život, víte? Samota je život, meditace je život, přetvářka je život, předpoklad je život, kontemplace je život, jazyk je život.“ Tato kniha je tedy o životě Rothova umění a nevyhnutelně též o umění jeho života.
Obránci víry
„Co děláte pro to, abyste toho muže umlčeli?“ Tuto otázku položil roku 1959 významný newyorský rabín v dopise adresovaném Lize proti pomluvám a hanobení pod křídly B’nai B’rith tónem, v němž zazníval jasný požadavek, a rabín naznačil i řešení: „Středověcí Židé by si s ním poradili.“ Osobou odsouzenou ke krvavému trestu byl málo známý autor povídek, šestadvacetiletý Philip Roth. Když Roth vypráví o svém prvním střetu s veřejným míněním, má sklon vybavovat si sám sebe ještě mladšího, jako by se snažil naznačit, jak se cítil zranitelný, když ho starší Ligy pozvali, aby si s ním o problému pohovořili. Ještě na střední škole se Roth chtěl stát advokátem, aby mohl právě pro tuto organizaci pracovat, chránit americké Židy před předpojatostí zákona a diskriminací – a přesně to vyprávěl dvěma jejím činitelům na obědě u Ratnerů, v židovské restauraci na Second Avenue, kde, jak s úsměvem vzpomíná, „měl číšník zásadně palec v polévce“. Zapůsobil jako seriózní mladý muž a oběd nakonec proběhl jako přátelské setkání. Liga mu pochopitelně nijak nemohla diktovat, co má psát, i kdyby se o to její členové chtěli pokusit, což nechtěli. („Spojené státy jsou přece svobodná země,“ podotkl vesele Roth, když o této záležitosti po desítkách let vyprávěl.) Během několika následujících let však hovořil o své práci na shromážděních
sponzorovaných několika židovskými organizacemi, kde mohl svobodně obhajovat to, co rabínův další dopis, napsaný přímo jemu, stejně svobodně odsoudil jako „představy o Židech, jež v naší současnosti měly za následek vyvraždění šesti milionů“. Jedna z Rothových povídek líčila třináctiletého žáka hebrejské školy, který vyhrožuje, že skočí ze střechy synagogy, pokud rabín, chlapcova matka a všichni shromáždění pod ním na ulici nepokleknou a neprohlásí, že věří v Ježíše Krista. Ovšem tato povídka, nazvaná „Obrácení Židů na křesťanskou víru“, rabína nerozhořčila. Byla tu další povídka nazvaná „Epstein“ o skoro šedesátiletém ženatém Židovi, jehož za krátké mimomanželské dobrodružství stihne odplata v podobě pokořující vyrážky a následně srdečního infarktu. Ani o ní se rabín nezmínil, třebaže jiný rabín podle New York Times údajně protestoval proti tomu, jak Roth vykreslil smilníka a další „pokřivené schizofrenické osobnosti“, jež jsou shodou okolností všechno Židé. Vyskytovaly se však v Rothových povídkách nějaké výrazné postavy nežidovského původu? V tajemném podobenství „Fanatik Eli“ chtějí rozhořčení občané vypudit z města domov pro bezprizorní židovské děti z poválečné Evropy; nejsou to však protestanti, žijící zde po generace, ale čerstvě etablovaní židovští obyvatelé vilové čtvrti. Právě ti na uprchlíky pohlížejí jako na nežádoucí, protože je uvádějí do trapných situací a ohrožují jejich nově získané postavení Američanů – a přesně takovou hrozbu viděli rabíni v Rothovi. Pravý zdroj hněvu rabínů vyšel v New Yorkeru v březnu 1959 a jmenoval se „Obránce víry“. Povídka byla působivě realistická a psychologicky komplexnější než ostatní Rothovy povídky. (Roth o ní dnes říká: „První dobrá věc, kterou jsem kdy napsal.“) Odehrává se ve vojenském výcvikovém táboře v Missouri během posledních měsíců druhé světové války a sleduje mravní a citový vývoj čestného židovského seržanta – hrdiny, který se přednedávnem vrátil z bojů otupělý veškerou zkázou, již viděl.
Jeden ze židovských nováčků z něj opakovaně vymámí úlevy na základě společného náboženského pouta. Rothovy hrdiny, hrdé na svou přináležitost k Americe, požadavek židovské soudržnosti vždycky znepokojuje: žák hebrejské školy v „Obrácení Židů na křesťanskou víru“ se poprvé dostane do nesnází, když se zeptá rabína, jak může „nazývat Židy ‚vyvoleným národem‘, když Deklarace nezávislosti tvrdí, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni“. „Obránce víry“ se s tímto konfliktem loajality vyrovnává přímočaře: mladý voják, kterému se užuž podaří podfukem vyhnout nasazení na frontu, je v závěru potrestán seržantem, který mladého muže bez ohledu na soucit a na vzpomínky na domov, jež v něm vyvolal, nechá vystavit stejnému nebezpečí jako ostatní nováčky. Když se dvojice v závěru povídky střetne („Váš antisemitismus nezná hranic, že?“ křičí rozběsněný mladík), seržant mu vysvětlí, že se nestará o jednotlivce, ale „o nás o všechny“. Tuto víru jednoznačně obhajuje, aniž by ztrácel ze zřetele onu druhou víru, kterou kvůli této opustil. Rozruch způsobila právě postava lišáckého, prolhaného devatenáctiletého židovského vojáka. Na čtenáře, které rozhořčil už samotný předpoklad, že by taková osoba mohla existovat, nezapůsobily ani Rothovy závěry, ani inteligence, s jakou seržant situaci zvládl, a už vůbec ne literární kvality povídky. Především však povídka vyšla v New Yorkeru, což bylo na celé záležitosti nejvýbušnější. Rothovy předchozí věci otiskovaly prestižní, ale málo čtené časopisy jako nově založený Paris Review a Commentary, čtený převážně mezi Židy, neboť ho po válce založil Americký židovský výbor. „Vaše povídka – v hebrejštině – publikovaná v izraelském časopisu nebo v novinách,“ psal rozkacený rabín Rothovi, „by byla posuzována výlučně z literárního hlediska.“ Avšak tady, v Americe, v časopisu široce uznávaném i jinou než židovskou společností, nepředstavovalo Rothovo tvůrčí úsilí nic menšího než „udavačství“.
Rotha tato reakce upřímně zaskočila: z této strany ji nečekal. Vzpomíná si, že to ráno, kdy měl New Yorker vyjít, šel ze svého bytu na East Tenth Street ke stánku na Fourteenth Street „asi šestkrát“, než se časopis objevil na pultu, pak si ho odnesl domů a „četl ho znova a znova, a pak jsem ho četl pozpátku a pak jsem ho četl vzhůru nohama – nedokázal jsem ho dát z ruky“. Za pár dnů začaly chodit dopisy a záhy jich byla taková záplava, že redakce nastylizovala odpověď, kterou pak rozesílala. Uveřejnění povídky v New Yorkeru znamenalo pro tento časopis určitý posun, protože dosud publikovali židovské povídky typu Pan Kaplan má třídu rád od Leo Rostena, povídky, kterým Roth říká „o milých Židech“. (Alfred Kazin začal svou první recenzi Rothova díla sdělením: „Před několika týdny mě při četbě New Yorkeru nadzvedla ze židle povídka ‚Obránce víry‘ od Philipa Rotha.“) Ovšem mimo literární kruhy svědčila reakce o tom, jak mají Židé pouhých čtrnáct let po válce rozjitřené nervy – tu zkázu dosud nestačili mentálně zpracovat a slovo „holokaust“, vyjadřující její rozsah, se ještě neujalo – a jak mnoho z nich nedokáže přijmout Rothovo odhalení toho, co nazýval jejich „tajemstvím“: „že slabé stránky lidské povahy se také vyskytují u příslušníků naší menšiny“. V květnu 1959, pouhé dva měsíce poté, co se na stáncích objevilo zmíněné číslo New Yorkeru, vyšlo Rothových pět povídek knižně společně s novelou Sbohem, město C. (Goodbye, Columbus). Roth později prohlásil, že v jistých kruzích považovali ten útlý svazek za „můj Mein Kampf“. Dosud nepublikovaná novela, která dala souboru jméno, ještě přiživila sílící obvinění z židovské sebenenávisti a z antisemitismu kvůli zpracování námětu, jež ho zároveň činilo neodolatelně komickým: život dělnických židovských vrstev v Newarku podaný výstižně jako estráda („Žije ve šmucu a já si nemám dělat starosti,“ trápí se teta Gladys) a především nemilosrdné karikování Židů z rekreačního klubu
v nedalekých, avšak způsobem života na hony vzdálených Short Hills – poválečná smetánka z předměstí literaturou dosud neobjevená. Po několika minutách jízdy autem z Newarku, kde teta Gladys a strýc Max tráví parné letní večery na lehátkách v uličce kousek od kontejnerů s odpadky a vděčně chytají každý závan chladného vánku, dorazí třiadvacetiletý Neil Klugman ke kropeným trávníkům, klimatizovaným pokojům a ulicím pojmenovaným po vysokých školách, na nichž studuje místní potomstvo. Neil, mírně zakřiknutý absolvent newarské pobočky Rutgers University a poněkud druholigový, třebaže zmoudřelý Gatsby, usiluje o dívku – studentku na Radcliffu jménem Brenda Patimkinová, toho času doma na prázdninách –, jejíž přitažlivost je nerozlučitelně propojena s bezstarostnou bohorovností plynoucí z dostatku peněz. Roth žádným vědomým způsobem novelu nevztahoval k Fitz geraldovu románu a Sbohem, město C. vzniklo spontánně – „s některými klady a se všemi nedostatky spontánnosti“, říká mi Roth dnes, kdy všechny nedostatky vidí až příliš zřetelně. Přesto měl v té době Velkého Gatsbyho skutečně v čerstvé paměti jako významné dílo. V polovině padesátých let při magisterském studiu absolvoval kurz o Americe ve dvacátých letech, v němž byl každému studentovi přidělen jeden rok, aby o tehdejším kulturním dění vypracoval zprávu. Roth si vylosoval 1925: „nejúžasnější rok,“ říká. „Fitzgeraldův Velký Gatsby, Manhattanská přestupní stanice Johna Dos Passose, založení New Yorkeru.“ Fitzgeraldův román ho zaujal svým „úhlem společenského pozorování“, tvrdí, ale první kritici viděli v Brendě Patimkinové pořádnou porci marnivé Daisy, když nemilosrdně soutěživá, a přece v bílém tenisovém úboru andělská Brenda drtí na kurtu kamarádku s falešným akcentem Katharine Hepburnové, zatímco Neil v měkkém letním soumraku netrpělivě čeká na jejich první schůzku. Brenda sice vděčí za svou krásu plastice nosu a za rodinné jmění
Patimkinovým dřezům, vanám a umyvadlům vyráběným v chudinské čtvrti Newarku, to jí však neubírá na přitažlivosti. Pro Neila je ve stejné míře „královskou dcerou“, jako byla Daisy pro Gatsbyho – Roth jednoduše (třebaže nevědomky) převzal Fitzgeraldovo spojení. Králova dcera je logicky princezna a Roth byl ze všech stran obviňován, že pomáhá vytvářet stereotyp americké židovské princezny. Tento výraz se ve skutečnosti vyskytl až o víc než deset let později počátkem sedmdesátých let a pravděpodobně vycházel spíš z přehnané karikatury domácnosti Patimkinových ve filmové verzi, kterou natočil režisér Larry Peerce. Rothova novela je plná třídních a rasových narážek. Neil je bystrý a vzdělaný, ale má neperspektivní zaměstnání knihovníka a jedinou významnou osobou v jeho životě je kromě Brendy malý černoušek, který si pravidelně dochází prohlížet knížky o umění. Neil instinktivně chlapce chrání před rasismem svého kolegy i před hrozbou, že si jeho oblíbený svazek reprodukcí Gauguinova tahitského ráje vypůjčí protivný starý běloch. (Roth nestydatě míchá karty ve prospěch mladičkého obdivovatele Gauguina.) Přestože Rothův hrdina empaticky vnímá chudého černého chlapce hledícího na obrázky nedosažitelné krásy – Neil sám vidí Gauguinovy Tahiťanky prizmatem rodiny Patimkinových – a cítí podobnou spřízněnost i s černou služkou Patimkinových, je zjevné, že ani černoušek, ani služka Neilovy city neoplácejí. Je odkázán sám na sebe v nejistém a nevstřícném společenském prostoru, očarovaný zámožností Patimkinových, ale přesto dostatečně hrdý a rozzlobený, aby dostal chuť prohodit kámen sklem harvardské knihovny poté, co Brenda postavená před těžkou volbu, zda milenec, nebo rodiče, volí otcovu peněženku. Skutečnou novotou v Rothově pohledu na život amerických Židů kolem roku 1959 byla nepřítomnost jakékoli tragédie či útlaku. („Zelené trávníky, bílí Židé,“ poznamenává jedna
z Rothových postav o nějakých pětatřicet let později, v Operaci Shylock. „Zenit příběhu o úspěchu Židů, všechno je nové, úžasné, zábavné a legrační.“) Pravda, teta Gladys posílá balíčky „ubohým Židům v Palestině“, ale už to zde působí jako archaické gesto. Mnohem současnější pan Patimkin obhlíží své impérium dřezů, van a umyvadel a dospívá k truchlivému zjištění, že jeho zbožňované děti – Ron, Brenda a Julie – nevědí, jaké to je být Židem, o nic víc než gójové. Patimkinové se po hlavě vrhají do amerického snu a žijí v každodenním kolotoči sportů (neobsazené místo u stolu není prostřeno pro Eliáše, ale pro Mickeyho Mantlea) a jídla – gargantuovské porce servírované služebnou Carlotou dusí rozhovor při aktivní konzumaci a přídavcích. Ve výsledku Neil jako jejich host dospívá k závěru, že „vše, co se během večeře řeklo, by se dalo lépe vyjádřit jediným slovním proudem než to členit do jednotlivých promluv. Věty pohlcovalo podávání mis, slova se dusila ve žvýkaných soustech, syntax končila rozkouskována a zapomínána mezi přídavky, bryndáním a hlasitým polykáním“. Ron: Kde je Carlota? Carloto! Paní P.: Carloto, přidej Ronovi. Carlota (volá): Co chce přidat? Ron: Všecko. Pan P.: Já taky. Paní P.: Na golfu tě budou muset kutálet. Pan P.: (vyhrnuje si košili a poplácává si černé zaoblené břicho): O čem to mluvíš? Podívej se na tohle! Ron (si vykasá tričko): Podívej se na tohle. Brenda (ke mně): Netoužíš taky obnažit bříško? Já (opět jako chlapec z kostelního sboru): Ne. Paní P.: Děláte dobře, Neile. Já: Ano. Děkuji vám.
Carlota (za mým ramenem, jako nevyvolaný duch): Chtěl byste přidat? Já: Ne. Pan P.: On jí jako ptáček. Julie: Někteří ptáčci náhodou jedí hodně. Brenda: Kteří? Paní P.: Nebudeme u večeře hovořit o zvířatech.
Ta komedie není nijak zvlášť krutá, protože většina jednotlivých portrétů vychází z náklonnosti: k prostému panu Patimkinovi pyšnému na své bříško, který se dřinou vypracoval z newarské chudoby; k pružné a chytré Brendě, která porušuje pravidla a čte Mary McCarthyovou; dokonce i k poněkud omezenému Ronovi, dřívější basketbalové univerzitní hvězdě, který si suší suspenzor na kohoutku od sprchy – obrovitému, prostoduchému, sentimentálnímu klukovi, jenž připomíná spíš oprášenou verzi Fitzgeraldova Toma Buchanana než kteréhokoli Žida do té doby stvořeného americkým spisovatelem. Patimkinové se nezatěžují žádnými pochybnostmi o právu na svůj majetek ani na své postavení v Americe. Ale co si Amerika myslela o nich? Sbohem, město C. a pět povídek získalo roku 1960 Národní knižní cenu, což byl pro první povídkovou knihu vydanou sedmadvacetiletým spisovatelem pozoruhodný úspěch. Také se mu dostalo značné chvály od „čtyř tygrů americké židovské literatury“, čímž Roth myslí Saula Bellowa, Alfreda Kazina, Irvinga Howea a Leslieho Fiedlera, kteří vesměs rozpoznali silný hlas a neotřelý pohled – nový vývoj ságy o Židech v Americe, do níž oni sami patřili. Zejména způsob, jakým Roth zobrazil Patimkinovy, považovali za „děsivě přesný“ (Howe), za reálný obraz duchovní prázdnoty (jak to formuloval Bellow), jež postihla bezpočet amerických Židů střední vrstvy. Tito literární tygři, o nějakých třináct až osmnáct let starší než Roth, byli – na rozdíl od
Rotha – potomky čerstvých přistěhovalců a narodili se generaci, která se je snažila držet blíž náboženskému cítění, jakkoli zuřivě se tomu bránili. To, že Bellow v Rothově knize viděl v převážně veselých a zdravých, třebaže poněkud tupých obyvatelích předměstských vil další kapitolu židovské historické tragédie, vypovídá víc o Bellowovi než o Rothovi. Ovšem Roth byl těmto kritikům vděčný za jejich podporu, zejména za Bellowovo prohlášení, že od židovského spisovatele by se nemělo očekávat, že bude psát „komuniké pro zlepšení vztahů s většinovou společností“ v naději, že se mu podaří zmírnit antisemitismus, a má-li být ziskem ztráta „našeho vnímání reality“, pak za to nestojí. Bellow dal významným způsobem Rothovi „zelenou“ v době, kdy – bez ohledu na literární ocenění – šlo mnohem víc než kdy jindy lidem o to, aby Rotha zastavili. Sbohem, město C. získalo také Daroffovu cenu Amerického židovského výboru pro literaturu, pouhý rok poté, co ji dostal (od poroty v odlišném složení) Leon Uris za knihu Exodus. Volba Rothova díla se nesetkala se širokou podporou. Uris sám promluvil o nové „škole“ židovských amerických spisovatelů, „kteří tráví čas proklínáním svých otců, nenávistí ke svým matkám, lomí rukama a ptají se, proč se vůbec narodili“. Z jejich děl, dodal, „se mi zvedá žaludek“. Roth četl rozhovor s Urisem zveřejněný v New York Post, protože mu výstřižek poslal jako obžalobu jiný rozhořčený čtenář. Všechna tato obvinění citoval Roth sám ve dvou esejích z počátku šedesátých let: „Některé nové židovské stereotypy“ (American Judaism, 1961) a „Psaní o Židech“ (Commentary, 1963); obě byly otištěny v Rothově sbírce Jak čtu sám sebe a jiné (1975). Z těchto esejů – a Roth eseje nepsal příliš často – je vidět, jak vážně bral obvinění, jak ho zraňovala a jak si byl i kritice navzdory jistý, že má pravdu. Podotýká, že lidé čtou Annu Kareninu, aniž by dospívali k závěru, že manželská nevěra je charakteristickým rysem Rusů; Paní Bovaryová nevede
čtenáře k tomu, aby jednohlasně odsoudili morálku venkovských paniček ve Francii. Píše přece literaturu a ne sociologii či – jak výstižně podotkl Bellow – „public relations“. Usiloval o dosažení nejvyšších uměleckých cílů a doufal, že když velice pečlivě objasní své záměry, lidé ho posléze pochopí. V roce 1962 přijal Roth, který v té době učil na University of Iowa, pozvání, aby vystoupil na Yeshiva University v New Yorku na sympoziu nazvaném „Krize svědomí u spisovatelů pocházejících z národnostních menšin“. Spolu s ním vystoupil Ralph Ellison, obviňovaný černochy z hanobení vlastní komunity na základě obrazu života černošské rodiny v Neviditelném, a Pietro di Donato, autor románu Kristus v betonu, který byl koncem třicátých let bestsellerem. Od počátku však bylo jasné, že středem zájmu je Roth. Jak popisuje ve své autobiografii Fakta, tón diskuse stanovil moderátor hned první otázkou: „Pane Rothe, psal byste takové povídky, kdybyste žil v nacistickém Německu?“ Vytrvalé výpady, jež provázely diskusi, Rotha šokovaly do té míry, že stěží dokázal souvisle odpovídat na otázky a na výkřiky, které se na pódium valily. „Oni nemají jen opačný názor, oni mě nenávidí,“ uvědomil si zděšeně. Ellison vycítil jeho rozpoložení a postavil se na jeho obranu; Roth si vzpomíná, že Ellison odkazoval na vlastní tvorbu a prohlásil, že odmítá být ozubeným kolečkem v mašinerii boje za občanská práva. Nicméně i při odchodu z pódia Rotha obklopil dosud neukojený dav hrozící pěstmi. Posléze se mu podařilo spolu s manželkou a redaktorem uniknout. V bezpečí bistra se pak nad sendvičem s pastrami zařekl: „Už nikdy nebudu psát o Židech.“
Skuteční Američané
Vlastně o nich původně psát nechtěl. Roth často zdůrazňoval, že v Newarku ve třicátých a čtyřicátých letech vyrůstal jako každý jiný americký kluk – narodil se 19. března 1933, právě když se Franklin Roosevelt ujal úřadu. Psal si úkoly, poslouchal rádio a hrál baseball. Jeho prarodiče přišli do Ameriky ve velké vlně židovských přistěhovalců z Ruska a z polské Haliče na konci devatenáctého století; pojmenovali ho po matčině otci, který zemřel ještě před jeho narozením a který si hebrejské jméno Feivel změnil na Philip. Rothův dědeček z otcovy strany, Sender Roth – v Haliči studoval na rabína a skončil jako dělník v newarské továrně na klobouky –, zemřel, když byl Philip velmi mladý, ovšem obě babičky byly výraznými postavami jeho dětství. Rodina je navštěvovala každou neděli. Ráno se vydali za otcovou matkou, která bydlela u své dcery v činžovním domě ve středu Newarku – Roth si vzpomíná, že měly sporák na uhlí, na němž vařily –, a po obědě jeli na návštěvu k matčině matce do maličkého bytu v sousedním Elizabeth. Když se za války benzin prodával na příděl, chodila rodina asi jednou měsíčně do Elizabeth pěšky, což bylo v jeho vzpomínkách veselé dobrodružství, protože přecházeli po mostě nad železniční tratí a obcházeli okraj rozlehlého a strašidelného hřbitova. Nicméně ani Philip,
ani jeho starší bratr Sandy babičky pořádně nepoznali, protože obě balabustas mluvily anglicky jen trochu a žádný z chlapců nerozuměl jidiš. Roth přesto vzpomíná, jak vlídně se k sobě všechny generace i beze slov chovaly. V láskyplném dopise, který z univerzity napsal své babičce z matčiny strany, když byla hodně nemocná – matka ho zřejmě přeložila a přečetla jí ho –, jí pyšně vyprávěl, že má roli v divadelní hře (Hadráře v Giradouxově Bláznivé ze Chaillot), a popisoval jí postavu „velmi chudého muže, jaký musel být náš dědeček, když prvně uviděl Ameriku. A stejně jako Ty a dědeček také Hadrář chce, aby svět byl dobrý“. (Dopis dnes Rothovi připadá nesnesitelně sentimentální; ale čiší z něj prostě devatenáctiletý mladík, který s nejlepšími úmysly píše své babičce tak, aby mu rozuměla.) Mezi těmito laskavými a váženými příbuznými si Roth vybavuje také zřetelně děsivou postavu sestry otcovy matky, přísnou ženu vždy nabalenou do teplých šatů, která se jmenovala Míma Giča (Meema Gitcha). To jméno „bylo příliš krásné, abych ho nepoužil“, směje se Roth – objevilo se o desítky let později v Operaci Shylock –, i když si ještě ani dnes není jistý, co vlastně znamená. Rodiče, Herman a Bess Rothovi, se oba narodili a vyrostli ve státě New Jersey – „Američané od prvního dne“, charakterizuje je Roth. Ovšem podobně jako mnoho lidí z jejich generace sloužili svým dětem jako nárazníková zóna mezi starým a novým světem. Rodina navštěvovala synagogu pouze při Vysokých svátcích – a zřejmě z větší části proto, aby potěšili starší generaci. Jeho matka vedla košer kuchyni převážně z téhož důvodu, vysvětluje Roth: jak jinak by k nim babičky mohly přijít na oběd? (Vzpomíná si však, jak jeho matka o šabatu zapalovala svíčky jako zcela privátní zbožné gesto, hypnoticky pohybovala pažemi kolem plamenů jako v transu – je přesvědčen, že vzpomínala na svého otce – přesně jako matka v „Obrácení Židů na křesťanskou
víru“. Roth to gesto pro mě napodobuje s velkou něhou, i když už zřejmě zapomněl, že je kdy vložil do povídky.) Philipa posílali do hebrejské školy, tři odpoledne týdně po tři dlouhé roky, a navždycky si znechuceně vybavoval, jak musel trávit vzácné hodiny po školním vyučování v zatuchlé místnosti nad synagogou, když se mohl venku na čerstvém vzduchu honit po hřišti. Mohlo to však být horší. Sandy musel do hebrejské školy chodit pět let; rodinné regule se postupně uvolňovaly. Vybavuje si zřetelně, jak si jako osmiletý hrál venku, když vysílání fotbalového utkání mezi Dodgers a Giants přerušila zpráva o útoku na Pearl Harbor. Rádio měli v bytě a rodiče na něho zavolali z okna, aby přišel nahoru, kde mu vysvětlili, co se stalo a co pro zemi znamená válka. To byl první skutečný zlom v dosavadním poklidném vývoji jeho života a od té chvíle jsou všechny jeho vzpomínky výraznější. Po dobu války sledoval boje na mapách a psal dlouhé dopisy svým dvěma bratrancům v zámoří, mladým mužům, jejichž otec – jeden ze starších bratrů jeho otce – zemřel mladý, a oni v mládí strávili hodně času u nich v domě. Další bratranec, oblečený v uniformě amerického námořnictva, ho učil hrát kostky. „Mužnost kluků, kteří byli ve válce“ na něho udělala velký dojem, zvlášť když sám ze sebe měl pocit, jak říká, že je „hodný židovský chlapeček, maminčin mazánek“: kluk, který má víc síly v mozkovně než ve svalech. (Spěšně však dodává, že druhým tak nepřipadal.) Kouzlo mužnosti, které prochází Rothovým dílem, mohlo mít svůj počátek zde, v zážitcích válečného dítěte. Hubený klučina, dychtivý odvést svůj díl práce, chodil od dveří ke dveřím a sbíral starý papír a plechovky, které pak přinášel do sběrny ve škole. Tělocvik teď zahrnoval „bojovou taktiku“: přelézali ploty, přeskakovali příkopy, hráli si na vojáky. Miloval to. Když Roth ve Faktech vzpomínal na tyto roky, kladl si otázku, jestli pozdější generace – generace po Vietnamu – dokážou
někdy pochopit zcela nedvojsmyslný pocit, který získal během války a díky vítězství ve válce, „že patří do největšího národa na zemi“. Byly to roky, kdy odevšad zněla slova svoboda a demokracie; a roky, kdy ve válce i doma všichni usilovali o to, aby tato hesla uskutečnili. Byla to doba, kdy se příslib americké budoucnosti zdál bezmezný a všem pracovitým chlapcům se nabízel bezpočet příležitostí. Město Newark se hemžilo přistěhovalci, kteří usilovali o lepší život. Žily tu nejen významné skupiny Židů, ale také Italů, Irů, Němců a Afroameričanů z Jihu, třebaže jednotlivé menšiny většinou neopouštěly své teritorium. Čtvrt Weequahic v jihozápadním cípu města, kde bydlela rodina Rothových, byla téměř výlučně židovskou enklávou. Vystavěli ji teprve ve dvacátých a třicátých letech a osídlili ji američtí Židé první generace, kteří toužili uniknout z přecpaných zanedbaných činžáků svých rodičů ve čtvrti Third Ward uprostřed Newarku, kde se roku 1901 narodil Herman Roth. (Bess Rothová, za svobodna Finkelová, se narodila o tři roky později v Elizabeth a vyrůstala v jedné z mála židovských rodin mezi irskými katolíky.) Weequahic tvořily úhledné dřevěné domky, z nichž mnohé – včetně domu Rothových – byly rozdělené na tři byty. Celou Summit Avenue, kde v čísle 81 do svých devíti let Philip bydlel v pětipokojovém bytě na prvním poschodí, lemovaly akáty. Před domem se zelenal trávník se záhonem mečíků a Roth má dosud před očima svého otce, jak o ně v nátělníku o víkendech pečuje. (Také si vzpomíná na rok, kdy mečíky nevzešly, protože otec – zajisté to byl jeden z jeho prvních zahradnických pokusů – zasázel cibulky hlavou dolů.) Na blízké Leslie Street, kam se rodina přestěhovala, když jim zvedli nájem, byla situace obdobná, s jediným rozdílem. Že totiž nový dům stál naproti katolickému sirotčinci, součásti komplexu, který zahrnoval kostel, školu a malou farmu, všechno ohrazené drátěným plotem. Philip mohl pozorovat, jak si za ním
sirotci hrají – nikdy s žádným z nich nemluvil –, a cítil se šťastný, že patří do úplné rodiny. Na tomto okraji města existovala dosud spousta volných parcel zarostlých vysokou lebedou a planými jabloněmi a také se tu, to je třeba přiznat, povaloval domovní odpad. („Lidé sem vyhazovali věci,“ zaznamenává Roth, „ale nebylo jich mnoho.“) Děti z okolních domů si sem chodily hrát. V nepříliš vzdálené minulosti to bývala zemědělská půda a Roth si vybavuje starého dědečka italské rodiny od vedle na Summit Avenue – jedné z mála nežidovských rodin v okolí –, který vycházel v obleku a kravatě (nikdy nenosil nic jiného) do zarostlých parcel, „vybíral zplanělou cibuli, pažitku a dokonce drobné brambory a nosil je domů do polévky“. Nebylo to tak docela bukolické, říká, „ale hotové město to také nepřipomínalo – byla tu spousta volného prostoru“. Také žactvo nově postavených škol bylo židovské. V Newarku stejně jako v každém větším americkém městě se od státních škol očekávalo, že dokončí dílo asimilace a sociální transformace započaté rodiči. Weequahické školy tento úkol plnily pozoruhodně dobře; v druhé třídě už podle Rotha většina dětí předpokládala, že půjdou na vysokou. „Nic jiného nám rodiče dát nemohli,“ vysvětluje, „ani peníze, ani společenské postavení, ani pracovní místo, takže se snažili, aby nám poskytli vzdělání.“ Z toho, že chodí do školy – na Chancellor Avenue, ulici s obchody, která se táhla paralelně se Summit Avenue –, měl takovou radost, že do ní každé ráno běžel. Školy jim však také kromě kázně a učiva vštěpovaly hodnotová měřítka. Roth mi nedávno ukázal program slavnostního rozloučení na konci osmé třídy na Chancellor Avenue – s datem 30. ledna 1946 –, který mu poslal bývalý spolužák. Na programu je Roth uveden jako jeden ze dvou autorů hry nazvané Ať zvoní svoboda!. Jeho kamarádka a spoluautorka Dorothy Brandová
hrála Toleranci, Roth hrál Předsudek (už tenkrát ho zřejmě přitahovaly morálně temnější role) a oba byli ostatním na jevišti neviditelní. V krátkém dramatu Tolerance navrhla řadu návštěv do rodin s rozličným etnickým původem a Předsudek do toho vnášel sérii odpovídajících urážlivých (třebaže dětských) námitek. Například: „Ti mají v hlavách jenom čop suej“, vybavuje si Roth, když Tolerance navrhla čínskou rodinu; námitek, které byly vzápětí vyvráceny scénou, kterou dvojice navštívila: čínská rodina například u jídelního stolu četla Konfucia. Na závěr celá třída zpívala liberální hymnu čtyřicátých let „The House I Live In“ („Dům, ve kterém žiji“) a Roth se jako Předsudek odploužil ze scény. Toto rozuzlení bylo roku 1946 ve čtvrti Weequahic lepším výrazem toho, v co místní lidé věří, než cokoli, co se učilo v hebrejské škole. Pokud existovala nějaká potíž se školami a se vzdělávacím projektem, do něhož rodiče vlévali své naděje, spočívala v tom, že čím lépe proces fungoval, tím víc zůstávali rodiče pozadu a svým dětem připadali stále víc jako z jiného světa. Herman Roth odešel ze školy po osmé třídě; zajišťoval rodinu neúnavnou prací a urputnou vytrvalostí, která směsicí hrdinství a patosu činila na mladšího syna, jakkoli jím zmítala puberta, hluboký dojem. Herman Roth prodával životní pojistky pro Metropolitan Life a vystoupal po kariérním žebříčku tak vysoko, kam jako Žid v souladu s neoficiálními, ale nepokrytě uplatňovanými kvótami a tradicemi vystoupat mohl. Philip si byl vědom, s jakými omezeními se otec ve své profesi potýká. Pokud šlo o antisemitismus, věděl o významnějších nenávistných postavách, jako byl otec Coughlin a Henry Ford – prakticky nikdo v celé čtvrti, jak vzpomíná, o své vůli forda nevlastnil –, a byl svědkem několika útoků místních tvrdých hochů na židovské kluky. Následkem jednoho „pozápasového pogromu“, kdy fotbalové mužstvo střední školy z Weequahic překvapivě porazilo favorizovaný tým z centra,
museli jednoho jeho kamaráda odvézt do nemocnice. Roth píše ve Faktech, že ve dvanácti začínal uvažovat o tom, že se stane právníkem a bude pracovat pro organizaci, jako je Liga proti pomluvám a hanobení, „aby se mohl postavit nespravedlnostem páchaným násilníky a privilegovanými“. Chlapcovy zkušenosti s antisemitismem se přitom ani zdaleka netýkaly brutálního pronásledování plynoucího přímo z gójského zdroje – takového antisemitismu, jaký formoval životy jeho prarodičů a dosud rezonoval v hlavách jeho rodičů. Častěji vídal deformace, jaké takové pronásledování napáchalo na starších generacích Židů kolem: pečlivé dodržování zásad, potřeba udělat dobrý dojem, strach vystoupit z řady a vlastní ostudou vrhnout hanbu na celý národ. Třebaže ho jako kluka uváděl do rozpaků otcův zvyk s kdekým rozprávět a srdečně se s každým zdravit, jak si Roth při rozhovoru vzpomíná, posléze v tomto chování rozpoznal nejen manýry obchodníka, ale také snahu „uchlácholit antisemitismus a všem se předvést jako slušný a správný chlapík“. Přestože se Herman a Bess Rothovi jevili jako typičtí američtí Židé první generace, jako součást generace, která především oceňovala, když se z jejich synů stali lékaři a právníci, brali s obdivuhodným optimismem, že z obou jejich synů vyrostou umělci. Sandy – Sanford Roth, narozený 1927, o pět let starší než Philip – chodil už na střední škole do výtvarných kurzů na Art Students League a po službě v armádě nešel na vysokou, ale studoval malířství na Pratt Institute v Brooklynu. (V rozhovoru na internetové sérii Web of Stories Roth vzpomíná, jak vždycky nevěřícně „vyslýchal“ bratra, když se Sandy ještě jako středoškolák vracel z kurzů kreslení na Art Students League, kde seděl v učebně se živou nahou ženou – „a on si jen tak kreslil“.) V jistých směrech byli jejich rodiče podle Rotha prostě příliš neprůbojní a netlačili svoje syny k žádné prestižní profesi. Ale současně podotýká, že matčin milovaný bratr Mickey (narozený jako Emmanuel) byl
malíř – bez manželky, bez pevného příjmu, klasický bohém –, jehož plátna visela v domácnosti Rothových na čestném místě hned vedle zarámovaného Prohlášení nezávislosti vytištěného v pojišťovně Metropolitan Life. Když Sandy později pozměnil své cíle a začal pracovat v reklamě, neudělal to proto, že by na něj tlačili rodiče, ale proto, že se oženil a musel živit rodinu. Podobně jako v mnoha rodinách i tady si bratři mezi sebou dělili svoje vlohy a Sandy byl ten hezký, idol místních dívek. Philip byl zase dost chytrý a velmi pravděpodobně okouzlující (a rozhodně cílevědomý), aby se stal tajným oblíbencem své zásadně spravedlivé a milující matky – alespoň mu to, jak mi tvrdí, vždycky tak připadalo a je přesvědčen, že to tak v mládí mohlo připadat i jeho bratrovi. Dvakrát přešel v pololetí do vyššího ročníku, patřil k nejlepším žákům a doma bavil celou rodinu; při jeho komických výstupech, kdy předváděl celou škálu dialektů a figurek – většinou pochytaných z rádia –, se rodiče mohli potrhat smíchy. Z knížek zpočátku vášnivě četl dobrodružné romány o mořeplavcích a už v jedenácti si zvolil spisovatelský pseudonym Eric Duncan („dostala mě ta dvě zvučná k“). Na stroji napsal titulní stránku vlastního námořního dobrodružného románu Bouře při ostrově Hatteras, ale se zbytkem knihy se nenamáhal. Pouze zkoušel, jaké to je být spisovatelem. Během válečných let ho fascinovalo rozhlasové zpravodajství a politicky vypjaté hry psané Normanem Corwinem, poetou laureátem rozhlasových vln. Vybavuje si Corwinův nejslavnější pořad, Triumfální akord, vysílaný v den vítězství 8. května 1945, jako „jednu z nejnezapomenutelnějších událostí mého dětství“. Značný díl Corwinovy působivosti podle Rotha vycházel ze jmen amerických lokalit, jež rezonovala jeho texty: „Kluk z Texasu se s granátem prodírá palbou, aby nacistovi předvedl, kde jeho možnosti končí!“ Roth improvizuje hlasatelským barytonem, aby mi naznačil, o jaké zážitky šlo. „Kluk z Chattanoogy…“ začíná
znovu. „Ta jména se na mě valila a já jsem si říkal: ‚Naše země je obrovská.‘ “ Jedním z důvodů toho zeměpisného poblouznění, jak tvrdí, byl prostý fakt, že „ta místa byla tenkrát tak vzdálená. Ta slova zněla tak magicky: Chattanooga“. Nelze opomenout, že vzrušení z jazyka přinášely budoucímu spisovateli disponujícímu bohatým hovorovým jazykem právě hlasy, a to nejen dramatická vzepětí Normana Corwina, ale také hlasy komiků Jacka Bennyho, Boba Hopea, Freda Allena a řady dalších, které Roth dosud cituje a směje se jejich humoru. Text pořadu Triumfální akord, který vyšel o něco později roku 1945, byla vůbec první kniha, kterou si koupil. Bylo mu pouhých dvanáct, když nastoupil na střední školu, a třebaže ho povinná školní četba vůbec nezajímala – vzpomíná si, jak ho nudil Silas Marner i Scaramouche –, nesmírně ho zajímaly knihy o baseballu a hra sama. Podle Rothova vyprávění představovaly roky na střední škole období intenzivního klučičího kamarádství. Líbila se mu děvčata a balil je; v posledních dvou ročnících chodil pouze s hezkou tmavovláskou Betty Rogowovou. Sex pochopitelně nepřipadal v úvahu – „To by mě ani nenapadlo“ –, ovšem ujišťuje mě, že se hodně mazlili a hladili, až měl někdy pocit, že mu „upadnou rty“. (Také pilně trénoval to, o čem hovoří jako o „ovládnutí jemného svalstva“, tedy umění masturbace; nějakou dobu byl podle vlastních slov úplně udělaný do papírové trubičky od toaletního papíru, uvnitř natřené lékařskou vazelínou.) Ale kamarádil stále se stejnými kluky, s nimiž chodil už na základní školu – jen jich bylo třikrát tolik, protože prošel třemi různými třídami. Hráli míčové hry, hráli blackjack, v pátek večer chodili do kina a hodinu a půl se vraceli domů, padali smíchy, stavili se na bagely a snědli jich každý půl tuctu. (Vysvětlil mi, že tenkrát byly menší, než jsou dnes.) Filmy samotné důležité nebyly. Spokojili se se vším, co hráli. Když byl mladší, Sandy ho bral na filmy o Andym Hardym a ve
dvanácti byl unešený z filmu Veletrh lásky s hudbou Rodgerse a Hammersteina a s půvabnou krajinou Iowy: „Člověk se zamiloval do určitého obrazu Ameriky.“ Jeho památníček z konce osmé třídy uvádí hlavní píseň z tohoto filmu „It Might as Well Be Spring“ jako jeho nejoblíbenější z „nejlepšího filmu, jaký vůbec existuje“. To malé album uvádí jako jeho nejoblíbenějšího spisovatele Johna Tunise (autora mnoha románů o baseballu), jako jeho budoucí povolání „novináře“, jako jeho budoucí vysokou školu „Northwestern“ („nevěděl jsem o ní nic,“ říká mi, „prostě se mi líbilo to jméno“) a jako jeho oblíbené rčení „Nešlapte po chudácích“ – což všechno potvrzuje, že to byl velmi hodný kluk nejen v jeho vlastním zpětném pohledu, ale i v reálných měřítkách roku 1946. O tři roky později lhali s kamarády, že je jim osmnáct, aby se dostali do newarského Little Theater a mohli vidět starý umělecký film Extáze s nechvalnou pověstí, protože se v něm objevila obnažená ňadra Hedy Lamarrové ve scéně, která trvala, jak si vzpomíná, asi tři vteřiny a při níž partička z Weequahicu, jak se blížila ta správná chvíle, horečně šeptala: „Teď to přijde! Teď to přijde!“ Knihy však byly také důležité a i tady se jeho klíčový zájem obracel k Americe. Stal se dychtivým čtenářem historických románů Howarda Fasta, například Občan Tom Paine. Fast byl členem komunistické strany a jeho knihy, jak dnes Roth říká, „oslavovaly americké dějiny z marxistického hlediska, ale to jsem nevěděl; žádný konkrétní úhel pohledu jsem nevyšťáral“. Zaujala ho především dramatizace a personalizace americké historie. Na opačné straně vážnosti se vyskytoval Damon Runyon, kterého objevil v novinách: „Strašně se mi líbilo, že ti jeho lidé mluví tak bláznivě.“ Každý týden jel na kole do weequahické pobočky městské knihovny a naplnil si košík knihami. Když se Sandy roku 1948 zapsal na Pratt Institute, vracel se o víkendech domů a zůstávala po něm náročnější beletrie v paperbacku.
Jednou Sandy přinesl domů dlouhý seznam čtení na léto, který Rothovi otevřel oči: Sinclair Lewis, Sherwood Anderson, Ernest Hemingway, George Orwell. Roth vstupoval do onoho báječného období, kdy, jak říká, „na všem záleží a nic podobného jako špatná kniha neexistuje“. Rodiče neměli dost peněz, aby mohl odejít někam na univerzitu. Po válce se totiž Herman Roth pokusil obejít překážky korporací a začít podnikat ve zbrusu novém oboru, v mražených potravinách, pracoval po nocích a o víkendech a současně zůstával na plný úvazek u Metropolitan Life. Vypůjčil si peníze, aby podnikání rozjel, s tím výsledkem, že když podnik zkrachoval (to Philip ještě chodil na střední školu), rodina přišla o všechny úspory. Philip absolvoval v šestnácti letech v lednu 1950 a na podzim měl začít studovat na newarské pobočce Rutgers University. Mezitím si našel práci jako skladník v obchodním domě S. Klein v centru Newarku, což vyžadovalo jisté období zácviku ve vlajkové prodejně na Union Square na Manhattanu. Za rohem na Fourth Avenue byly skvělé antikvariáty. „Chodil jsem si v poledne sníst sendvič přímo tam, mezi knížky,“ vypráví. Levné paperbacky – nová radost. Vzpomíná si, jak ho očaroval John Dos Passos: „Vlaky, stávkující, továrny – současný svět jako beletrie.“ Toto nadšení mu zakrátko pomohlo určit jeho plány do budoucna, když ho propustili z obchodního domu, protože „dělá chytrého“. Chtěl pracovat v továrně. Našel si tedy práci v newjerseyském Irvingtonu, v závodě na výrobu garážových vrat, kde seděl v maličké místnosti a od osmi ráno do pěti odpoledne do obrovských soudků třídil hřebíky. První přestávka na oběd mu připadala úžasná: „Hráli jsme softball, moc se mi to líbilo, chlapi, dělníci.“ Byl to Dos Passos. Bylo to velkolepé. Další ideál romantického života mezi muži. Po obědě šel znovu třídit hřebíky. Vypráví, že u večeře pověděl rodičům, jaký strávil skvělý den, a pak se zeptal: „Musím se tam vrátit?“ Ani se nenamáhal, aby si vyzvedl
výplatu. Zcela nehrdinskou prací vedoucího na letním táboře se živil až do podzimu. Newarská pobočka Rutgers University, kde studoval první rok, využívala budovy bývalého pivovaru a staré banky. Místo se zamlouvalo jeho „liberálnímu demokratickému duchu“, a když se poprvé ocitl mezi mladými góji z města, poskytlo mu to něco nového a dokonce vzrušujícího. Na rozdíl od Neila Klugmana ve Sbohem, město C. však školu rychle změnil. Život v pětipokojovém rodinném bytě pod otcovým bdělým dohledem ho bolestně svazoval. Třenice narůstaly už během střední školy: Herman Roth ani na vteřinu nezapochyboval, jak se co má dělat správně. „Takhle se to nedělá!“ vybavuje si Roth otcův válečný pokřik. (Jeho matka, sotva syn vyrostl dostatečně, aby na ni mohl dělat dojem – dokonce ji zastrašovat –, stejně tak typicky odevzdaně na všechno říkala: „Miláčku, ty víš nejlíp, jak to máš udělat.“) Když ho otec učil řídit, vypráví mi Roth, připomínalo to „bitvu o Iwo Jimu“; pro klid v domě šel nakonec do autoškoly. Teď propukaly zuřivé boje kvůli jeho pozdním návratům. Otcova představa večerky se zdála vhodná pro středoškoláka, a Philip studoval vysokou. Už tenkrát věděl, že otec se o něho bojí proto, že viděl tři ze svých bratrů umírat v mladém věku, ale to mu život nijak neusnadňovalo – soucit to ještě zhoršoval. Když se jednou vrátil domů po půlnoci, domovní dveře byly zamčené a musel dlouho bušit, aby ho vůbec pustili dovnitř (odemkla mu matka). Koncem prvního roku požádal o přestup a díky tomu, že jeho otce v práci povýšili, mohl odejít studovat na Bucknell University v zemědělské části Pensylvánie, místo vzdálené vítaných sedm hodin cesty autem. Tvrdí, že to bylo z větší částí požehnání, protože se tak vyhnul vážnějším zraňujícím střetům s otcem, po nichž ani jeden z nich netoužil. S radostí by byl šel studovat téměř kamkoli. Upnul se na Bucknell, protože tam studoval kamarád ze střední školy, na
Vánoce se vrátil záviděníhodně nezávislý a vyprávěl o dívce, se kterou chodí. Ale tato škola, založená baptisty uprostřed lánů kukuřice, také naplňovala jeho rostoucí touhu zažít „Ameriku“: zem bez přistěhovalců a bez etnických menšin, takovou, jakou znal z filmů a z knížek, zejména ze svého tehdejšího literárního idolu, Thomase Wolfa. Lyrické ambice K domovu pohleď, anděle a dalších Wolfových knih – Roth je všechny přečetl ještě před odjezdem na Bucknell – ho odvedly od myšlenky studovat práva a posílily jeho vazbu na literaturu: ani ne tak krásou prózy, jak tvrdí (třebaže ani tou Wolfe nešetřil), jako spíš žízní po životě, po hledání a po svobodě. Pořád ještě nazývá Wolfa „polovičním géniem“. V nepublikovaných črtách o spisovatelích, kteří ho v mládí ovlivnili, si Roth o padesát let později vybavuje mocný účinek, jaký na něj měla Wolfova „syrová touha po epické existenci – epické americké existenci“. Doufal, že na Bucknellu něco podobného najde. Život na malém městě, budovy porostlé břečťanem, knihovna se zvonkohrou v bílé štíhlé věži. Studentská bratrstva (i když vstoupil do jediného židovského a po roce a pár měsících z něho vystoupil). Povinná účast na bohoslužbách v kapli (třebaže si v lavici četl Schopenhauera). Roth možná prožil dětství jako typické americké dítě, ale začínal tušit, že v New arku žádné skutečné Američany nepotkal.
Povídky, které na Bucknellu psal, se týkaly opravdových Američanů, takže v nich žádné místo pro Židy neviděl. Vznešený chrám literatury byl nepřístupný jeho rodině, lidem, které znal, i městu plnému imigrantů, kde vyrostl. Na Parnasu nebylo místa ani pro komedii, přestože právě v této době zjišťoval, jak se dokáže na jevišti divoce odvázat, a to nejen jako Nathan Detroit v desetiminutové kapesní verzi muzikálu Sázky z lásky inscenované jeho bratrstvem. Bavil mladé pedagogy, kteří se s ním přátelili,
nehoráznými historkami ze židovského života v rodném městě, což byl částečně weequahický folklor a částečně výstupy komiků v newarské Empire Burlesque. Ale nedokázal si ani představit, že by něco podobného psal. V té době se americká literatura nestudovala prakticky nikde; roční seminář anglické literatury pro nejlepší studenty na Bucknellu začínal Beowulfem a končil T. S. Eliotem a Virginií Woolfovou. („Zajímala mě britská literatura. To bylo to, co se za literaturu považovalo.“) K něčemu jinému přičichl, teprve když v kurzu o americkém divadle, který učil jeden z jeho přátel mezi mladými profesory, Bob Maurer, četli hry Eugena O’Neilla. Bobova žena Charlotte Maurerová shodou okolností dříve pracovala jako sekretářka Williama Shawna v New Yorkeru a Roth se s ní seznámil, když se svou přítelkyní hlídali Maurerovým jejich malého synka. („V těch dobách se dalo souložit jedině na postelích profesorů, kterým jste hlídali děti.“) Když spolu s kamarády převzali školní literární časopis – „byla to čistka,“ vypráví mi, „převzali jsme moc jako Chruščov“ –, prvními poradci byli Maurerovi a jako model posloužil New Yorker; úvodní stránku obdobně postavili na rubrice „Co se po městě povídá“. („Onehdy jsme byli v Sheboyganu…“, Roth vesele napodobuje tehdejší styl.) Časopis Et Cetera skýtal dost prostoru pro „citlivé krátké povídky“, jak tomu dnes Roth říká, často o tragických mladých mužích, jejichž alegorická existence představovala „cosi jako duševní život“, píše ve Faktech. Tyto povídky mohly odrážet něco z kulturního a dokonce i duchovního „přesazení“, které mladý autor pociťoval na Bucknellu, kde studenti řešili především „fotbal, oblečení, auto, holky a akné“. Ovšem neodrážely vysoce neliterární rozjařenost, kterou také prožíval. V druhém ročníku už byl ve svém živlu. Byl redaktorem Et Cetera; při konkurzu do divadelní společnosti dostal hlavní
roli, o níž psal domů babičce. Také se mu dostalo prvního uznání „pro vhled do literatury“, jak to formuluje, když ho jeden z jeho profesorů, Willard Smith, pochválil před třídou za práci, kterou napsal o povídce Thomase Manna Mario a kouzelník, a požádal ho, aby vedl hodinu. Smithova chvála měla váhu: bylo o něm známo, že byl na Princetonu v době F. Scotta Fitzgeralda a Edmunda Wilsona a působil impozantně v prvních oblecích ve stylu břečťanové ligy, jaké Roth kdy viděl. Philip měl také důvod k radosti čistě osobní, protože se mu po dvou letech na vysoké, během nichž nabyl sotva víc sexuálních zkušeností než na weequahické střední škole, podařilo dobýt dívku a zahájit svou dráhu hlídače dětí. Betty Powellová – další Betty; toto byla jejich éra – nebyla typ roztleskávačky, jak by člověk čekal. Podle Rotha to byla nejoduševnělejší dívka na škole, pocházela z rodiny námořních důstojníků a část dětství po válce prožila v Japonsku. Křehká plavovláska si protrpěla rozvod rodičů a otec jí zemřel na rakovinu, když studovala vysokou. Kouřila a pila martini koktejly – často svůdně obojí najednou – a ta směs protřelosti a zranitelnosti ji zřejmě činila nesmírně přitažlivou. A hrála si na nedobytnou. Roth se jí vytrvale dvořil a ještě dnes vzpomíná, jak mu říkala: „Přestal bys na mě laskavě dělat ty psí oči?“ Ten výraz mu připadal tak okouzlující – jeden z prvních příznaků vlivu ženských výrazů na budoucího spisovatele –, že o ni usiloval ještě neodbytněji. (Výhoda hlídání dětí se prokázala následující rok, kdy bytná objevila Betty schovanou pod postelí v Rothově podnájmu mimo kampus. Je přesvědčen, že ho bytná nevyhodila jen proto, že ten měsíc dosud nezaplatil činži.) V tomto ročníku se však také poprvé v životě dostal do opravdových potíží. A způsobil si je psaním. Konkrétně dvoustránkovou satirou v Et Cetera, v níž si vzal na mušku školní týdeník – milovanou publikaci, jejíž seriózní průměrnost z ní činila dokonalý terč pro samozvaného dvacetiletého „kritického antagonistu“.
Jeho učitelé na katedře anglistiky pěli na jeho ostrovtip samou chválu. („Měli tu totiž malého židovského Swifta – Swiftberga,“ říká Roth.) A těšilo to i jeho samotného: tohle nebyla jedna z jeho umělých povídek, ale svěží „nevázaná“ reakce na něco skutečného. Nedlouho poté, co číslo Et Cetera vyšlo, si ho dal předvolat proděkan pro studium. Vzpomíná si, že ho to vyděsilo. Nešlo totiž v žádném případě o zanedbatelnou záležitost. V roce 1953 se dosud válčilo v Koreji, a kdyby ho vyloučili, nebyla by to jen ostuda, ale stal by se potenciálním odvedencem. Proděkan mu jasně vysvětlil, že Swift neodpovídá duchu Bucknell University – „-berg“ mu asi také příliš nepomohl, soudí Roth – a mladého redaktora si předvolala také publikační komise. Vydal se za Mildred Martinovou, které si z vyučujících na anglistice nejvíc vážil, aby mu poskytla radu a útěchu. Martinová si vzpomíná, že se u ní doma objevil téměř v slzách. Roth odmítá představu, že by snad měl pláč na krajíčku. Ale vzpomíná si s uznáním na radu, kterou od ní dostal: „Tohle musíte očekávat,“ – cituje její slova tónem muže, který se o jejich pravdivosti přesvědčil – „chcete-li být v této zemi satirikem.“ Nevyloučili ho, zato Roth objevil svůj dar literární prostořekosti a současně – díky svému zájmu o New Yorker – také povídky J. D. Salingera, z nichž osm v tomto časopisu do jara 1953 vyšlo. Před dvěma lety Roth četl Kdo chytá v žitě, sotva román vyšel. Teď však, už sám jako spisovatel, se pídil po všem, co od Salingera dokázal najít, včetně povídek publikovaných během čtyřicátých let časopisecky v Collier’s a v Saturday Evening Post. Zaujal ho „ten hlas, ta intimita“, vysvětluje. „Něco podobného se člověk neučil, když studoval literaturu. Tady jsem měl pocit, že jde o rozhovor, o důvěrnou zpověď. Bylo to až pohoršující. Jak jsem se o něčem takovém mohl dozvědět z četby Thomase Hardyho?“ A právě Salinger nese podle Rotha největší zodpovědnost za pobuřující „vnímavost“ jeho raných povídek.
Když v posledním ročníku hledal časopis, který by mu mohl otisknout jeho povídky, trávil na Bucknellu hodně času v čítárně knihovny. „Hudson Review, Kenyon Review, Sewanee Review,“ říká, „četl jsem je všechny a mnoho dalších.“ Když objevil Commentary, nemohl se od výtisku odtrhnout. „Neměl jsem potuchy, co to je, ale byly tu články a povídky o Židech, na jaké jsem dosud nenarazil – objektivní, otevřené, výstižné.“ Na těchto stránkách našel recenzi nedávno vydaného románu Saula Bellowa Dobrodružství Augieho Marche. Recenzent Norman Podhoretz dospěl k závěru, že kniha je celkově propadák, ale chválil Bellowovu snahu „dostat do současné beletrie krev“ a „náznak toho, jak by mohl vypadat živý jazyk amerického románu“. Roth si šel knihu koupit – byla to podle jeho slov teprve druhá nebo třetí kniha v pevné vazbě, kterou si kromě učebnic koupil. „Knížky stály kolem pěti dolarů – byla to investice.“ Román ho zpočátku spíš mátl, než vzrušoval: „Nevěděl jsem, co si o něm mám myslet. Bylo to tak nové. Byl to ohromující vpád do toho, co jsem na vysoké škole studoval, do toho, co tam studovali všichni, a právě o to šlo.“ Četl Bellowův román znovu v prvním ročníku postgraduálního studia na University of Chicago – ve zcela odlišném intelektuál ním prostředí. A náhle se mu otevřely oči a uvědomil si, jakou literaturu může Žid o Židech psát: plnou emocí, moderní, inteligentní. Augie March jako názorná lekce mladému spisovateli ukazoval, že „do knihy může člověk dát všechno“, vypráví Roth, „včetně myšlenek – což byl přímo výsměch Hemingwayovi, který byl tehdy považován za mistra všech mistrů“. Roth v tomto překvapivě svěžím románu nacházel souvislosti s dalším, již méně módním literárním mistrem, svým starým hrdinou Thomasem Wolfem. Také Bellow kdysi zaníceně četl Wolfa, podotýká Roth, a podobnosti jsou zřetelné: „Jak ten jazyk tryská, ten epický životní pocit, vrstevnaté postavy, vášnivá láska k rozlehlosti
Ameriky.“ Ale jeho nový hrdina, podotýká Roth, byl „naprosto geniální“. Bellow ho výrazně osvobozoval od tradičních židovských literárních konvencí – „Tak já jsem Američan, chicagský rodák,“ zní Augieho slavná první slova – a v Rothově četbě ho brzy následoval Bernard Malamud, jehož dílo však nevyjadřovalo vzpouru tak zjevně. Malamudovy povídky se odehrávají mezi chudými židovskými přistěhovalci a prostupuje je smutek starého světa, přesto však Malamud vytvořil nové umění ze syntaxe jidiš a intonace hovorového jazyka těchto lidí. Byl to druh mluvy, napsal později Roth – „hromada polámaných verbálních kostí“ –, jaká dříve žádnému serióznímu spisovateli nepřipadala použitelná. A další z Malamudových kouzel: „Napsal knihu o baseballu!“ Když Roth vzpomíná na Malamudův román Smolař, téměř vykřikne nahlas, když si vybaví svůj tehdejší údiv: „To jsem nevěděl, že se dá napsat román o baseballu pro dospělé! Kde se dá sehnat povolení?“ Ovšem především se od těchto dvou velkých spisovatelů naučil, že jejich příběhy o rodinném životě v Chicagu či v Brooklynu jsou „stejně přesvědčivé jako Hemingwayova Paříž nebo Fitzgeraldův Long Island“ a že se z židovské zkušenosti dá psát americká literatura. Rothův osobitý hlas zazněl, sotva začal psát o lidech, které znal nejlépe. Povídky „Obrácení Židů na křesťanskou víru“ a „Epstein“ napsal během roční vojenské služby, kterou nastoupil ve dvaadvaceti, na podzim 1955. Po roce postgraduálního studia v Chicagu se raději rozhodl přihlásit dobrovolně, než aby čekal na povolávací rozkaz, ale službu mu zkrátili, protože si během základního výcviku ve Fort Dix poranil záda. (Později o takovém zranění napsal povídku „Novotného bolest“.) Nebyla to ovšem armáda, o níž četl v Mladých lvech Irwina Shawa či v Nahých a mrtvých Normana Mailera, knihách, jež hltal ve svém zaujetí válečným hrdinstvím. Dostal kancelářskou práci v nemocnici
(Walter Reed Hospital) ve Washingtonu a psal do nemocničního zpravodaje sdělení pro veřejnost. Avšak těšilo ho, že k práci mu přidělili psací stroj a směl ho používat i ve volném čase. Právě v tomto období objevil hudbu – zejména komorní hudbu, další umění, o něž se pak během života zajímal a které ho uklidňovalo, protože ho pohlcovalo, aniž by potřeboval slova. Doma nikdy vážnou hudbu neslyšel. V Chicagu několikrát navštívil Orchestra Hall, ale velké symfonické kusy, jakkoli působivé, mu připadaly „hlučné“, a chodil na ně především proto, že to považoval za součást vzdělání. Na vojenské základně ve Washingtonu mohl dostat volné vstupenky na koncerty v knihovně Kongresu, kde mělo domovskou koncertní síň Budapešťské smyčcové kvarteto. Připadalo mu to jako dobrý nápad – chodil sám, v uniformě („V uniformě se daly balit holky“), a zjistil, že ho hudba hluboce, nevysvětlitelně vzrušuje. Definitivně propadl komorní hudbě při Mozartově klarinetovém kvintetu, který kvarteto hrálo s hostujícím klarinetistou. Tiše si brouká melodii a snaží se vybavit si jméno klarinetisty, který na tom koncertě před padesáti sedmi lety vystoupil – „Byl jsem ztracený!“ říká. Chodil dál na koncerty a dál psal, ale bolest v zádech ho mučila natolik, že ho museli hospitalizovat. Z armády byl propuštěn se ctí jako těžce raněný v létě roku 1956, aniž se kdy zúčastnil boje. Povídky, které v době vojenské služby napsal, prozrazují pozoruhodnou schopnost zaznamenat řeč obyčejných lidí a novou ochotu jí důvěřovat. „Epstein“ se vracel ke skandálu v sousedství, o němž mluvil otec u večeře. „Obrácení Židů na křesťanskou víru“ založil Roth na historce, kterou mu vyprávěl Arthur Geffen, mladý spisovatel a kamarád v Chicagu, o klukovi, který hrozil, že skočí ze střechy synagogy, a rabín ho dole z ulice prosil, ať to nedělá. Rothovi se obraz tak líbil – ten protiklad postav, dítě a rabín, jeden nahoře a jeden dole –, že (jak vypráví v interview na Web of Stories) řekl Geffenovi: „Dám ti pět let, abys
tu povídku napsal, a pokud to neuděláš, napíšu ji sám.“ „Příští rok jsem ji stejně napsal – ale Arthur zůstal dodneška mým přítelem,“ dodává. Když se Roth vrátil po odchodu z armády učit do Chicaga, dostalo se této povídce – dosud nepublikované a odmítnuté „všemi nóbl literárními časopisy“ – kritického uznání od tak slovutného autora, jakým byl Saul Bellow. Přišel totiž jako zvláštní host na seminář, který učil Richard Stern, další z Rothových přátel mezi mladými spisovateli. Stern požádal Rotha o svolení, aby mohl povídku předložit studentům, a Roth se na seminář také dostavil. Šel pak s Bellowem a se Sternem na kávu, ale měl z velkého spisovatele strašlivou trému a Bellow – jakkoli jsem ho „pobavil“, vzpomíná Roth – neprojevil zájem o přátelštější vztah. Roth přes to věděl, že autora Augieho Marche svou povídkou rozesmál. Sbohem, město C. mělo svůj původ v chicagském baru University Tavern. Přibližně ve stejnou dobu v roce 1957 tam Roth seděl s Richardem Sternem a sarkasticky rozkládal o newjerseyské židovské rodině, kterou poznal v rekreačním klubu a s jejichž úžasnou rusovlasou dcerou Maxine chodil, třebaže často na dálku, když odpromoval na Bucknellu, a zejména mu vyprávěl své zážitky z několikatýdenního letního pobytu v jejich rozlehlém domě na předměstí. Roth si vybavuje, že se ho Stern zeptal, co s „tím materiálem“ hodlá udělat, a že on ani nerozuměl otázce. Právě Stern mu navrhl, ať jde domů a dá to na papír. Navzdory všemu, co si Roth myslel, že už ví o množině přípustných témat, jerseyská zbohatlická předměstí mu připadala mimo dosah. Nechápal, že by to kohokoli mohlo zajímat. „Nedošlo mi,“ prohlásil mnohem později, „že právě tohle je můj materiál.“ Souhlasil, že to zkusí, ale mnoho naděje si nedával. Napsal část, ukázal ji Sternovi a ten požádal o pokračování. Napsal další část; opět byl požádán, aby pokračoval. Celou novelu nakonec napsal ve velmi krátkém čase.
Ať se nic neděje
Povídky, které doprovázely Sbohem, město C., se novele nejen v součtu stran vyrovnaly délkou, ale doplnily i témata, takže se zdálo, že sbírka ve svém celku pojednává o kulturní adaptaci (či neadaptaci) Židů na americkou současnost. V té době Roth vyvracel rozšířenou představu, že jeho kniha je zprávou o asimilaci konkrétního národa. Rozhodně to přece nejsou pouze Židé, kteří se jako jeho postavy jedna vedle druhé úporně snaží žít plnější, svobodnější život, než jaký jim byl přisouzen původem či okolnostmi. (Toto by se dokonce dalo považovat za rozumnou definici „Američana“.) V rozhovoru pro New York Post roku 1960 se Roth vyjádřil, že jeho psaní popisuje „lidi v nesnázích“: což je vcelku univerzální pojetí. Bezprostředně po vydání první knížky však ani zdaleka nepřestal psát o Židech, naopak se pokusil vyrovnat s největšími historickými nesnázemi, které Židy v moderní době postihly. Když hledal téma pro svůj první román, napadl ho příběh amerického židovského obchodníka, který po válce cestuje do Německa odhodlaný zabít Němce, jakéhokoli Němce; příliš daleko se nedostal, protože, jak říká, nikdy v Německu nebyl a téma mu připadalo mimo jeho obzor. Byl by rád psal o Anne Frankové, ale neměl potuchy, jak námět pojmout. Dokončil však
divadelní hru, kterou mu zadal producent televizního programu Playhouse 90, o Jakovu Gensovi, předsedovi judenratu ve vilniuském ghettu během války, o muži, kterého mnozí považovali za kolaboranta a jiní za velkodušného omezence. Počátkem šedesátých let, ještě než Hannah Arendtová seznámila širokou veřejnost s existencí židovských rad na okupovaných územích, se Roth rozhodl prozkoumat „strašlivé, ale velmi působivé morální dilema“ Žida, který smlouvá s nacisty a nabízí jim stovky židovských životů v marné naději, že jich mnohem víc zachrání. „Choval určitou víru, že by mohl ty hrůzy zmírnit,“ vysvětluje Roth, „ale člověk může argumentovat tím, že to bylo nemožné. Věděl, že ten plán selže, už ve chvíli, kdy ho začal realizovat.“ Televize se rozhodla scénář nenatočit. „Ještě nenazrál čas na hru, v níž by Žid udával jiné Židy,“ souhlasí dnes Roth. „Na to bylo příliš brzy.“ Ovšem tehdy byl pevně přesvědčen, že se hra natočit měla. Přesto dodává: „Pravděpodobně bych byl musel utéct do Argentiny jako Eichmann.“ Stěží mohlo existovat dílo odlišnější než Ať se děje, co se děje (Letting Go), román, který Roth publikoval roku 1962, krátce po konfrontaci na Yeshiva University, a v němž nebyla jediná stránka, která by rozlítila či alespoň zaujala jeho kritiky. Ať se děje, co se děje je román o morálních dilematech, ovšem mnohem méně zemětřasných rozměrů, nenapsaný pod vlivem Bellowa či Malamuda, ale Henryho Jamese, starého mistra, který se opět začal vyučovat na univerzitních katedrách angličtiny v padesátých letech poté, co vyšel první svazek jeho životopisu od Leona Edela a mnoho nových vydání jeho děl a badatelských prací. Rothův román je vědomě jamesovský příběh dvou mladých mužů, postgraduálních studentů na University of Iowa: Gabe Wallach, perspektivní spisovatel, a Paul Herz, nuzující badatel, jsou postaveni na Rothovi a jeho příteli Tedu Solotaroffovi, kteří se skutečně seznámili na semináři o Henrym Jamesovi. (Solotaroff si
vybavil, že mluvili o Isabele Archerové jako o šikse.) Román se složitou zápletkou a propracovaným stylem představoval ústup od newjerseyských košer večeří do vytříbeného a rozpoznatelného literárního módu. Je jasné, proč spisovateli, který ještě neoslavil třicítku, připadal tento ústup víc jako pokrok. Bylo toho hodně, s čím se čtenář musel potýkat: složitá pavučina vztahů mezi vážnými mladými muži, kteří posuzují lidstvo – a zejména sebe navzájem – mravními měřítky Jamesova Portrétu dámy, a mezi nimi a rodiči (zpátky na důvěrně známé půdě), kteří nevědí, co si o svých synech mají myslet. Ať se děje, co se děje je však do značné míry také kniha své doby a o své době, o konci padesátých let, a je tedy v zásadě o opaku postoje v názvu románu (doslovný překlad názvu zní „Na ničem nám nesejde“): je o zodpovědnosti, o společenských vyhlídkách, o tradičním rozdílném postavení žen a mužů a o vzájemném pocitu vykořisťování, jenž z těchto rozdílů pramenil. Rothovi klukovští hrdinové jsou dospělostí neúprosně strháváni dolů v onom posledním období v Americe, kdy brát na sebe závazky bránící jakémukoli rozletu – manželství, děti a zaměstnání, kterým je budu živit – se považovalo za zásadní důkaz mužnosti. Stejnou měrou omezovalo toto společenské uspořádání rozlet ženám. Je to závažné téma a Roth sepsal závažné, často poutavé, ale při více než šesti stech stranách příliš dlouhé a – zejména ke konci – úmorné dílo. Autor se někdy zdá stejně svědomitě sešněrovaný svou zodpovědností jako jeho moralizující hrdinové. „Měl jsem pocit, že tam musím dát všechno,“ říká při zpětném pohledu Roth. „Psal jsem velký americký román.“ Ve svých ambicích byl dosud stejně blízko Thomasi Wolfovi, Saulu Bellowovi – mistru ve všeobsažnosti – i Jamesovi. V románu se najde pozoruhodně nezakrytá nápodoba Wolfa, když Paul Herz na otcově pohřbu objímá svou matku, s níž se už léta nestýká: „A teď konečně viděl, kdo to je, ano, teď zavřel oči, otevřel náruč a najednou před
sebou uviděl svůj život – najednou uviděl to obětování, které život znamená. Izák pod nožem a Abraham, který ten nůž třímá! Obojí! Zatímco ho matka líbala na krk a naříkavě vyrážela jeho jméno, viděl, kde je jeho místo ve světě. Ano. A viděl svět sám – bez obdivu, bez lítosti. Ano! Ach, ano!“ Ovšem vložte tento citát do anonymního literárního testu a uvidíte, koho napadne Philip Roth. Ať se děje, co se děje víc než cokoli jiného ukazuje talentovaného spisovatele, který zkouší různé identity a hledá svou vlastní. Kritické reakce byly převážně smíšené; Roth v té době tvrdil, že je mu z nich na zvracení. Dokonce i ty příznivější – „Pan Roth má fenomenálně odposlouchaný hovorový dialog,“ podotkl Orville Prescott v New York Times – zmiňovaly beztvarou rozplizlost a depresivní atmosféru románu. (O depresivnosti později Solotaroff napsal, že ji Roth zachytil celkem přesně – byla to doba komplikovaných manželství, finanční tísně, nekonečných zim –, ale že ji „maže příliš tlustě“.) Alfred Kazin nazval Rotha „rozeným realistou, pozorovatelem, zapisovatelem, satirikem“, a neomylně bystře označil jako Rothův hlavní zájem „lidi, kteří se pokoušejí žít podle nenaplnitelných představ o sobě samotných“ – zájem, který prostupuje jeho dílo až do úplného závěru. Ovšem dvojznačná vyjádření jako „typ špatné knihy, jakou může napsat jenom dobrý spisovatel“ a „nejlepší špatná kniha roku“ si nezískala mnoho čtenářů a román tedy zklamal očekávání kritiky i nakladatele. Kniha však obsahuje i několik skvělých scén, které rozšiřují už prověřené Rothovy silné stránky – oslava Díkůvzdání, jíž se účastní skupina postarších newyorských Židů ze Central Park West, dokonale balancující mezi satirou a jímavostí –, a v pasážích, které se na svět dívají očima sedmileté holčičky, dosáhl efektů, o jaké se už nikdy znovu nepokusil. (Holčička je přesvědčená, že její učitelka je její maminka v přestrojení, představa,
kterou Roth znovu použil daleko účinněji na prvních stránkách Portnoyova komplexu o sedm let později.) A poněkud pochmurný tón románu občas naruší dvojice rozpustilých židovských komiků, kteří se handrkují nad hromadou kradeného spodního prádla – tady už vidíme, jak se zpoza Mistra vynořuje Meister –, třebaže Roth jejich kašpařiny a jejich energii drží na uzdě. Ve středu pozornosti zůstávají jeho úzkostní, neustále frustrovaní mladí muži, kteří v sobě bolestně potlačují svoje touhy: jednoho drží v emocionálním zajetí náročný, citově rozjitřený, nepřítomný otec, druhého náročná, citově rozjitřená a až příliš přítomná manželka, a oba se snaží stát pevně na nohou a nést své břímě, třebaže by ve skutečnosti rádi vzali nohy na ramena. Roth si v obou situacích užil své. Oženil se v únoru 1959, těsně předtím, než vyšel „Obránce víry“, tedy ve chvíli, kdy se ocitl na pokraji prvních úspěchů: v pětadvaceti letech mu měl celostátně vydávaný časopis uveřejnit povídku, měl smlouvu na svou první knihu a bezvýhradnou podporu významných redaktorů. Přesně rok předtím, když dospěl k přesvědčení, že se může dát na spisovatelskou dráhu, opustil akademické prostředí a přestěhoval se do New Yorku, kde v Yonkers uzavřel manželství s Margaret Martinsonovou Williamsovou, čímž navenek korunoval svůj mladistvý triumf. Maggie byla na první pohled Rothův americký sen z masa a kostí. Pocházela z malého města na Středozápadě, z protestantské rodiny, byla modrooká a velmi světlovlasá; „barvotiskové ztělesnění“, jak později napsal, „amerických nordických kořenů“, což znamená všeho, co se z domova vydal hledat: „Jako kdyby z oka vypadla solidním energickým dívkám z veselých filmů o srdci Ameriky třicátých a čtyřicátých let, kamarádka Andyho Hardyho, co seděla v lavici s June Allysonovou.“ Ale bylo toho víc, co jej na ní přitahovalo. Poznal ji v Chicagu a usilovně se o ni ucházel, třebaže, jak podotkl, město se nevyznačovalo nedostatkem blondýnek. Maggiino zvláštní
kouzlo spočívalo v trhlinách obrázku, v důvěrných sděleních o Americe, jaká mu Andy Hardy nikdy nevyprávěl. Než Roth odešel na vojnu, dokončil magisterské studium na University of Chicago. V září 1956 se vrátil do Chicaga na univerzitu rozradostněný smlouvou na výuku kompozice v prvním ročníku – ve třiadvaceti byl nejmladším členem katedry anglistiky –, při níž bude pokračovat v postgraduálním studiu a současně ještě najde čas psát. Bylo to jeho první kvalifikované zaměstnání, Chicago ho rozjařovalo a byl odhodlaný, jak napsal ve Faktech, „užít si získanou svobodu, jak to jen půjde“. Za peníze, které mu na odchodnou armáda vyplatila, si koupil u Brooks Brothers oblek (třídílný, skotská kostka), v němž pak chodil učit; za čtyři sta dolarů, které si našetřil z filmových recenzí pro New Republic (pětadvacet dolarů každý druhý týden), si pořídil osm let staré auto. Třebaže pod oblekem stále nosil korzet vyztužený ocelovými vzpruhami, aby mu ulevil od setrvalé bolesti zad, a neměl skoro žádné peníze, působil jako mladý muž, který má někam nakročeno. I tak mu dalo práci přesvědčit Maggie, aby souhlasila se schůzkou, když ji polapil ve dveřích knihkupectví a pověděl jí všechno, co se mu o ní podařilo zjistit – že je z Michiganu, že pracovala jako servírka, že má dvě děti – od chvíle, kdy si jí před několika lety poprvé všiml. Ve Faktech, psaných o třicet let později, nepoužil její pravé křestní jméno – říká jí Josie – částečně z ohleduplnosti vůči jejím dětem. Ale podrobně líčí, jak ji othellovsky zmámil vyprávěním o svém exotickém dětství v New Jersey: jak na sporáku bublala Campbellova rajská polévka, když se v poledne vrátil domů ze školy; jak měl nachystané úhledně vyžehlené pyžamko, když byl čas jít spát. Ironií osudu ho k Maggie připoutalo vyprávění o jejím mnohem méně podmanivém dětství a o nebezpečenstvích, jimiž prošla. O čtyři roky starší Maggie měla otce alkoholika, který celá ta léta, kdy ji Roth znal, seděl ve vězení za drobné
krádeže. Byla natolik bystrá, že ji v sedmnácti přijali na University of Chicago, ale natolik pronásledovaná smůlou, že musela školu po necelém roce opustit, když v osmnácti otěhotněla; nebo spíš byla natolik chytrá, že tuto historku Rothovi naservírovala – to, že Maggie kdy studovala na vysoké škole, se posléze prokázalo jako jedna z jejích nespočetných lží. Nemohla však zapřít, že teď je rozvedená a její děti má v péči bývalý manžel. A nedávno nechala práce servírky v restauraci, kde si jí Roth kdysi všiml, a našla si zaměstnání v kanceláři téže univerzity, kde on pilně opravoval studentské práce a četl Henryho Jamese. Maggie žila ve světě mimo knihy. Připadala mu, jak říká postava v románu Ať se děje, co se děje, „mnohem dospělejší a autentičtější, mnohem víc v kontaktu s realitou života“, než by se jemu mohlo podařit. (A rozhodně se zdála mnohem dospělejší než Rothova přítelkyně Maxine Groffskyová v New Jersey, z níž posléze vytvořil Brendu Patimkinovou a s níž se teď rozešel.) Dokonce ani měsíce v armádě mu neposkytly nic, co by se blížilo jejím zkušenostem. Jak to Roth formuloval později, když ve zpětném pohledu viděl sám sebe jako naivního mladíka s hlavou plnou literatury, byl tenkrát odhodlaný „žít život s velkým Ž“. Za ta léta si zvykl, že jakékoli překážky zvládá snadno, a „hledal něco obtížného a nebezpečného, co by se mi mohlo přihodit“. A to tedy opravdu našel. Svazek Philipa Rotha a Maggie Williamsové bylo možná nejbolestněji destruktivní manželství spisovatele od doby Fitzgeralda a Zeldy a poznamenalo tohoto literáta i jeho tvorbu na celý život. Na jeho počátku Roth vytvořil láskyplný portrét Maggie v Ať se děje, co se děje v postavě plavovlasé servírky a matky dvou dětí Marthy Reganhartové, která věnuje svou přízeň jednomu z utrápených hrdinů románu. Martha je srdečná, sexy, ironická, nepříliš intelektuálská, ale velmi inteligentní. Od nikoho si nedá nic nabulíkovat, a třebaže její schopnost vést domácnost je
problematická a její vkus v oblékání občas uvádí jejího esteticky uhlazeného milence do trapných rozpaků, je nicméně nejbarvitější a nejsympatičtější postavou v knize. Není pochyb, že miluje svoje děti – třebaže je nedokáže chránit –, a její chlapeček a holčička jsou vykresleni s láskou. (V době, kdy Roth román psal, už s Maggiinými dětmi trávil hodně času.) Je nejisté, jak dlouho Rothovi trvalo, než si uvědomil, jak „idealizovaný“ – jeho dnešní výraz – tento portrét je a že právě ty zkoušky, jimiž Mag gie prošla a na nichž obdivoval její odolnost, ji nenapravitelně poznamenaly. Během druhého roku jeho působení v Chicagu se několikrát rozešli. Po jedné takové události šel Roth na Bellowovo čtení na kampusu v doprovodu své nové přítelkyně, krásné a bohaté postgraduální studentky Susan Glassmanové. V sále seděla i Maggie a Roth vypráví, že ji zašel pozdravit, zatímco si jeho dívka šla povídat s Bellowem. (Když se vrátil domů, našel ve schránce od Maggie zuřivý dopis plný urážek, kým že si ji to dovolil nahradit.) Fascinuje představa, jak by se americký román asi vyvíjel, kdyby byla Susan Glassmanová to odpoledne neoslnila Bellowa a nestala se o tři roky později jeho třetí ženou. Manželství přečkalo čtyři roky – Bellow se pak oženil ještě dvakrát – a po urputné rozvodové bitvě se Glassmanová stala modelem pro řadu protivných ženštin v Bellowově díle. Nabízí se ještě zásadnější otázka: Jak by se na Rothových románech projevilo, kdyby byla Glassmanová to odpoledne zůstala s ním a zabránila Maggie Williamsové, aby se stala paní Rothovou? Jsou to liché představy, ale zajímavá byla Rothova reakce, když jsem se ho zeptala: Co kdyby se byl oženil se Susan Glassmanovou místo s Maggie? K mému překvapení se na problém podíval z opačné strany a vysvětlil mi, že by si Glassmanovou nikdy vzít nemohl, protože byla příliš krásná a bohatá, studovala na Radcliffu a on by byl proti ní „úplně bezbranný“. „Co bych
si počal, to bych jí pořád jenom líbal nožky?“ Odpověď pootvírá vhled do toho, čím ho Maggie se svými jizvami a vším ostatním přitahovala. Alespoň na začátku mu připadalo, že dokáže napravit, co se v ní polámalo, že ten snědý židovský chlapec je také rytířem v bílém brnění, její chudoba a zjizvenost jako by v jeho očích vzájemně vyrovnávaly jejich postavení a poskytovaly mu roli, kterou dokázal přijmout. Roth o sobě tvrdí, že nedovedl Maggie uniknout: postrádal dostatečnou citovou odolnost, lítal v tom až po uši. Na jaře roku 1958 odešel z Chicaga do New Yorku také proto, aby se z toho vztahu vymanil. Léto pak strávil na své první cestě Evropou, blaženě sám, obhlížel literární památky Londýna a prostitutky v Paříži (také poprvé) a dostal se až do Florencie a do Sieny. V Paříži díky podpoře George Plimptona obdržel od Paris Review Aga Khanovu cenu za „Epsteina“. Cenu mu předali na večírku v Bois de Boulogne – „Byli tam všichni intoši z Paříže,“ říká Roth, „George je všechny znal“ –, kde převzal šek od samotného prince Aly Khana, nejproslulejšího tím, že se oženil s Ritou Hayworthovou. Následovala večeře v restauraci na Levém břehu, pamětihodná pro něho především tím, že seděl vedle Irwina Shawa. „Bojoval ve válce a napsal Mladé lvy,“ říká Roth. „Bylo mi pětadvacet a on byl autor bestsellerů, a skvěle jsme si rozuměli, protože to byl kluk z Brooklynu. I když se odstěhoval do Paříže – byl to gurmán a velice rád lyžoval –, pořád zůstával tím klukem z Brook lynu. Nepsal náročnou beletrii, kterou bych měl rád, ale byl to skutečný spisovatel. A tady se mnou mluvil, jako se lidé běžně baví, byl zábavný, energický, o dvacet starší a povzbuzoval mě. Já se úplně vznášel!“ Seděla s nimi také mladá Francouzka, s níž se Roth předchozí večer seznámil v Café Odéon a na tuto večeři ji pozval. Dorazila na řvoucím motocyklu. „Připomínalo to film s Jacquesem Tatim,“ vzpomíná Roth. „Pozval jsem Jacquese
Tatiho přestrojeného za ženskou na večírek v Bois de Boulogne.“ Jako gesto dobré vůle na rozloučenou, a aby zahnal pocit viny, že od ní odchází, pomohl Maggie sehnat letní brigádu v Esquiru v New Yorku přesně na ty měsíce, kdy bude pryč – a bude je bezpečně oddělovat celý oceán. Ona se však naneštěstí rozhodla, že zůstane také. Když se vrátil, stála na přístavním molu a mávala mu na uvítanou. Snažil se udržet odstup, vlastní pohled na věc, vést nový a nezávislý život. Pronajal si suterénní dvoupokojový byt na East Tenth Street a snažil se vyjít se skrovnou sumou, kterou obdržel jako zálohu za Sbohem, město C. Neměl mnoho peněz nazbyt, ale víc nepotřeboval. Žil s omezeným rozpočtem, sám, až na kočku, kterou si na podzim pořídil a pojmenoval ji Allegra, podle baletky Allegry Kentové, která se vyznačovala skvostným, přímo kočičím půvabem. Maggie však shodou okolností nemohla na podzim najít jinou práci, nebo si nedokázala udržet práci, kterou našla. A když jí došly peníze, objevila se na jeho prahu. Bylo studené ráno. Přišla s kufrem a neměla kam jít. Poskytl jí přístřeší. Ve Faktech uvádí Roth pro své jednání rozumné důvody. Existovala šance, že se Maggie zklidní, když jí pomůže se usadit; existovala možnost, že si ublíží, když se jí to nepodaří. A především, říká Roth, byl svými rodiči vychován, aby hledal řešení, když nějaká osoba potřebuje pomoc – třebaže si ta osoba vypůjčí jeho druhý psací stroj, odnese ho do frcu a tvrdí, že ho někdo ukradl. (Našel jí v kapse účtenku ze zastavárny.) Třebaže dotyčná osoba prohlašuje, že Rothova nechuť uzavřít manželství je určitě příznakem jeho „latentní homosexuality“. (Velice latentní.) Třebaže její přítomnost promění jeho byt v to, co nazýval „psychiatrické oddělení s kavárenskými záclonami“. Přesto čtenářova důvěra v jeho argumentaci začne ochabovat, když se při vykreslování podrobností, jež o nějaké tři měsíce později vedly k jejich svatbě, uchýlí ke křečovitě pasivnímu tvrzení: „Zjistila,
že je těhotná.“ Připouští, že ve tmě došlo k několika setkáním, prostým citu a téměř anonymním. Přesto měl od počátku podezření, že Mag gie lže. Sdělila mu tu novinku, když se vrátil z cesty do Bostonu, kde četl korektury před vydáním Sbohem, město C. Připadalo mu, že Maggie na knihu žárlí – vykládala lidem, že mu ji redigovala – a bojí se, že pokud Roth bude mít úspěch, bude pro ni nedosažitelný. Odnesla však do místní lékárny na test vzorek moči a výsledek byl pozitivní. (Roth šel vyzvednout výsledek osobně a vzpomíná si, že se zcela ohromený zeptal lékárníka: „Pozitivní, že není těhotná? Nebo pozitivní, že je?“) Teď mu vyhrožovala, že když se s ní neožení, odloží dítě na prahu jeho rodičů. To mu připadalo až příliš uvěřitelné. A tak, přestože v pětadvaceti stěží uživil sám sebe, učinil jí drsnou a zoufalou, ale snad i předvídatelnou vlastní nabídku: ožení se s ní, pokud hned teď půjde na potrat. Což udělala, alespoň to tvrdila, se třemi stovkami dolarů z jeho povážlivě se tenčícího bankovního účtu. Vrátila se ze zákroku v bolestech a silně sklíčená z toho, co ji donutil vytrpět, což snad alespoň částečně vysvětluje, proč dospěl ke zcela nevysvětlitelnému rozhodnutí a dodržel svou část dohody. Vzali se 22. února 1959. Měli tedy stejné výročí svatby jako jeho rodiče. Roth se ve Faktech bez obalu ptá sám sebe: „Proč jsem se v tu chvíli nesebral a neutekl, jako svobodný muž? Jak jsem s ní pořád ještě dokázal zůstat?“ Místo aby si odpověděl, uchýlí se na bezpečně povznesenou půdu literatury a přičítá vinu začínajícímu romanopisci fascinovanému odvážnou, třebaže ďábelskou představivostí: „Ty divoké scény, co mi předváděla! Ty naprosté hyperboly jejích představ! A jakou sebejistotu v ní to její divadélko dokázalo vybudit!“ Tím, že ho Maggie zbavila jeho mladických jistot a iluzí, projevila se jako „nejskvělejší učitelka tvůrčího psaní, jakou jsem poznal“, uzavírá Roth, síla, která z něho vytřepala únavnou nevinnost jeho prvních povídek a elegantní
spořádanost Henryho Jamese. Jak by se toho všeho mohl vzdát? Roth možná ani tenkrát nevěděl přesně, proč s Maggie vlastně zůstal, a dokonce ani dnes není pyšný na slabost, kterou, jak se domnívá, jeho manipulovatelnost prozrazovala. Byl prostě trapně hodný židovský chlapec: „děsil jsem se toho, abych nevypadal jako necita“, ovládala ho „všemocná, pološílená zodpovědnost“, jak napsal ve Faktech – či, jak říká bez obalu, byl prostě „trouba“. To není pozdější racionalizace: tyto výrazy odrážejí tentýž usoužený pocit mravní zodpovědnosti lapené do pasti, jaký prostupuje román Ať se děje, co se děje. Roth se i dnes ptá sám sebe, kolik z tohoto pojetí mužného smyslu pro povinnost zdědil po svém otci – muži obětavě napravujícím problémy druhých lidí, životy druhých lidí. „To jsem se ze svého manželství naučil,“ říká mi dnes Roth: „Že nedokážu nic napravit.“ Jejich manželství mělo samozřejmě dimenze, jakým žádné pozdější soudy či pokusy o psychosexuální diagnózu nedokážou porozumět. Nedlouho po svatbě Maggie konvertovala k judaismu, přestože ji od toho její nový manžel odrazoval jako od něčeho „bezvýznamného“ a sebezapírajícího; souhlasil však i s druhým obřadem, tentokrát v manhattanské synagoze za přítomnosti jeho rodičů. (Roth s gustem opakuje radu, již Maggie dostala od své babičky – kterou měl rád – ohledně manželství se Židem: „Jsou to mrňaví, oškliví mužíčci, ale jsou na svoje ženy a děti hodní.“) Maggie s ním prožívala počáteční útoky rabínů; zůstávala s ním, když psal Ať se děje, co se děje; četla rukopis a on si velmi vážil jejích připomínek. Pomohl jí získat zpátky děti od prvního manžela a část doby, kdy počátkem šedesátých let učil na University of Iowa, byl oddaným nevlastním otcem její desetileté dceři Holly. Ve stejné míře se – jako domácí učitel a starší kamarád – věnoval jejímu dvanáctiletému synu Davidovi, který studoval na internátní škole, ale přijížděl k nim na svátky a někdy na léto. Roth však rozhodně nebyl věrný. Někdy během druhého
roku na Iowě navázal vztah s jednou ze svých studentek. Když to jednou odpoledne v lednu 1962 Maggie zjistila, došlo, jak si Roth vzpomíná, k obzvlášť ošklivé „bouřlivé scéně“ a poté jí oznámil, že odchází nadobro. Maggie vyhrožovala, že se zabije, ale to už slyšel víckrát a skutečně odešel. Na ulici si však podle svých slov začal dělat starosti, že by to mohla opravdu provést, a vrátil se – trvá na tom, že to nebylo kvůli Maggie, ale protože nedokázal snést představu, že by se Holly „vrátila domů ze školy a našla matku mrtvou“, nebo alespoň nekřesťansky zřízenou. Maggie skutečně spolykala prášky, zapila je whisky a omdlela. Odtáhl ji do koupelny, kde zvracela, a právě tehdy, ještě částečně omámená, mu řekla: „V New Yorku jsem těhotná nebyla.“ Podrobnosti byly ještě nechutnější. Aby získala pozitivní výsledek těhotenského testu, použila vzorek moči, který koupila od těhotné ženy mezi bezdomovci v parku na Tompkins Square, několik bloků od Rothova bytu. Žádný potrat se nekonal – místo toho šla do kina. Několikrát zhlédla Susan Haywardovou ve filmu Já chci žít! a pak přišla domů plačíc bolestí a pokořením. K tomu všemu se teď přiznala, protože se mu před smrtí chtěla ze všeho vyzpovídat. Je tu samozřejmě možnost, že se ho prostě snažila ranit co nejbolestivěji a že doznání samo bylo vylhané. Od té chvíle, jak tvrdí, spal v jiné místnosti a namlouval si, že zůstává, „aby se postaral o Holly“. Tou dobou prožíval intenzivní milostný vztah se svou krásnou studentkou, dvaadvacetiletou začínající spisovatelkou. (Přijíždí o několik let později na bicyklu jako studentka Karen Oakesová s rusými copy do románu Žít jako muž.) Jemu samotnému bylo teprve devětadvacet a romantická láska brzy zvítězila nad závazky nevlastního otce, když během jara požádal svou studentskou lásku, aby s ním utekla. Měla dostatek rozumu a odmítla. Vycouval z plánu, že léto stráví s Maggie a jejími dětmi
v pronajatém domku ve Wellfleetu v Massachusetts; domek jim přenechal a bydlel v domě svého přítele Williama Styrona v Connecticutu, zatímco Styronovi trávili léto jinde. Velice ho zaujal citát z Flauberta, který našel napsaný na stroji na katalogové kartičce a nalepený na stěně za Styronovým stolem, věta, kterou použil v knize a dosud ji cituje s uznáním: „Žij spořádaně a poklidně jako buržoa, abys mohl být vášnivý a originální ve své práci.“ Když pak v září začal učit na Princetonu, přestěhoval se i s Maggie a Holly do nového domu, v posledním pokusu vést spořádaný a poklidný život. Nebylo to snadné. Roth vzpomíná, že se s Maggie dokázali hádat o cokoli – například jak vyslovit „orange“, jestli jako v Michiganu nebo jako v Newarku – a že chudák Holly přejížděla očima z jednoho na druhého, jako by sledovala tenisový zápas. Myslí si, že Maggie dokonce začala žárlit, jak si Roth s Holly dobře rozumí. Jedině tak si lze vysvětlit její hrozbu, ničím nepodloženou, že jestli se kdy pokusí svést její dceru, probodne ho ve spánku kuchyňským nožem. (Existuje možnost, že Maggie osahával její otec. Roth tvrdí, že mu o tom jednou vyprávěla, ale byla tenkrát rozzlobená a to obvinění nikdy neopakovala; ani dnes neví, jestli to byla pravda.) Než šel tu noc spát, schoval prý všechny nože. Ať se děje, co se děje vyšlo na jaře 1962 s věnováním „Mag gie“. Koncem toho roku se však Roth vrátil z Princetonu do New Yorku sám, aby jí opět unikl. Připadalo mu, že jediná spolehlivá strategie je dostatečná vzdálenost v kilometrech. Do New Yorku ho brzy následovala, ale tentokrát už u odloučení zůstalo. Holly odjela na rok na internátní školu a pak se vrátila k matce. Roth si s Holly dopisoval a tu a tam se alespoň nějaký čas vídali, dokonce i v dobách, kdy byl s Maggie na kordy. Vzpomíná si, že vzal Holly do divadla na Broadwayi a přímo na sedadle obdržel od Maggie předvolání k soudu. I přesto jí unikl – alespoň fyzicky, když ne emocionálně
a rozhodně ne finančně. Odmítala všechny jeho snahy o rozvod a zdálo se, že má na své straně veškeré právo, aby ho mohla dočista vysát. Volný nebyl ani zdaleka. Ale bylo mu sotva třicet. Všechno měl teprve před sebou. A protože jinak psát nedovedl, trávil nyní celé dny tím, že se ve svém dalším románu pokoušel ztvárnit představu, jak se Maggie stala tím, čím je – zoufalou, nesnesitelnou, děsivou, tragickou postavou.
Židovský pacient podstupuje psychoanalýzu
Trvalo pět let, než vyšlo Když byla hodná (When She Was Good), což představuje nejdelší odmlku – od roku 1962 do roku 1967 – v Rothově více než padesátileté tvůrčí činnosti. Nějakou dobu nedokázal vůbec psát, protože měl kvůli manželským neshodám „ochrnutou představivost“, jak říká. Ale i bez těchto nesnází by podle svých slov těžko hledal nový začátek poté, co kritika rozcupovala Ať se děje, co se děje. Posléze začal psát knihu, kterou se chystal nazvat Židovský kluk, o svých začátcích, pojatou polomytologicky, malamudovsky. („Malamuddy“, říká se smíchem a s důrazem na „muddy“, rozbředlý.) „Ale nevěděl jsem, jak dát nerealistické knize nějaký řád,“ snaží se vysvětlit, proč ji nedokončil. „Jestliže je všechno dovoleno, pak se všechno může. Jak se to dá řídit?“ A v myšlenkách mu stále vězela Maggie, zvlášť ten podfuk se vzorkem moči. „To mi neustále strašilo v hlavě,“ říká. „Prostě mě to pronásledovalo,“ opakuje a vrtí přitom hlavou. „Vytrhlo mě to z mého mladého života, vzalo mi to sílu, slibnou budoucnost, píli… všechno – a právě to mě štvalo.“ Napsal tedy hru postavenou specificky tak, aby do ní dostal historku s předstíraným těhotenstvím. Název zněl Slušný židovský chlapec, a třebaže ji dokončil a American Place Theatre ji v roce 1964 zkoušelo
s dosud neobjeveným Dustinem Hoffmanem v hlavní roli, usoudil, že není dobrá, a zrušil čtenou zkoušku na jevišti. „Měl jsem v ruce odjištěný granát,“ říká Roth o Maggiině podvodu a o tom, co pro něj znamenal. „Ale nevěděl jsem, jak ho použít.“ V soukromém životě se mu dařilo: neměl nouzi o přítelkyně, vytvářel si nový okruh přátel, poprvé navštívil Izrael, učil na Stony Brook University a pak na University of Pennsylvania. Učení ho těšilo, ale byla to také ekonomická nutnost. Za Sbohem, město C. získal literární stipendium Houghton Mifflin, takže celkově na knize vydělal sedm a půl tisíce dolarů. S příští knihou přešel na radu Williama Styrona k nakladatelství Random House, kde dostal víc peněz; ale i přesto musel dvacetitisícovou zálohu na Ať se děje, co se děje rozložit do tří let, než román dopsal. Vzpomíná, jak se k němu jeho vydavatel Bennett Cerf choval vlídně, když Roth po odchodu od Maggie hledal v New Yorku novou půdu pod nohama, a zval ho na kouzelné večírky, kde ho seznámil s Trumanem Capotem, Frankem Sinatrou, Claudette Colbertovou, a dokonce s Martinem Gabelem, bývalým hvězdným rozhlasovým hercem, který propůjčil svůj hlas pořadu Triumfální akord. Koncem roku 1964 se Roth několikrát sešel s Jackie Kennedyovou. Potkali se na večírku a dlouho spolu hovořili („byla velmi bystrá“), ale on neměl dost sebevědomí – a také vhodné oblečení, jak dodává –, aby mohl ve vztahu pokračovat. Když ho pozvala, aby ji doprovodil na další večeři, šel si koupit nový oblek a černé boty. („Byl jsem nervózní. Jsem levák a oni servírují zprava. Co když mi něco spadne na její šaty?“) Když ji z večeře doprovázel domů v její dlouhé černé limuzíně s příslušníkem ochranky vpředu – původně počítal, že ji odveze taxíkem –, podle svých slov přemítal: „Čeká, že ji políbím? Vím všechno o Lee Harvey Oswaldovi a ona čeká, že ji políbím? A co kubánská raketová krize, opravdu čeká, že ji políbím?“ A vybavuje si, že když dojeli k jejímu domu na Fifth Avenue, zeptala se: „Chcete jít nahoru?
Ale ovšemže chcete jít nahoru“ – což byl podle něho jediný náznak, že ona o sobě přesně ví, kdo je. Nahoře mu řekla, že děti už spí, čímž v něm ještě zesílila vnitřní zmatek: „Myslí toho malého chlapečka, co takhle salutuje, a tu holčičku, co říká svému poníkovi Macaroni?“ Když ji posléze políbil, připadalo mu, že líbá tvář z billboardu. Tvrdí, že jejich známost nezašla o mnoho dál – viděli se pouze dvakrát nebo třikrát –, třebaže by se mu bylo „velmi líbilo, kdyby mohla být při rozvodovém řízení s Maggie spoluobžalovanou z cizoložství“. Tou dobou se už (u Bennetta Cerfa) seznámil s ženou, která se na několik příštích let stala jeho partnerkou. Ann Mudgeová byla kráska, která vedla tichou vzpouru proti svému zámožnému, konzervativnímu zázemí – a osmdesátiletý Roth v ní dosud vidí jednu ze svých životních lásek. Tato klidná a vlídná žena byla přímo protikladem Maggie a v některých ohledech i balzámem na nezhojené rány. Jak Roth podotýká ve Faktech (kde se Ann jmenuje May), vše, co ty dvě měly společné, byla jejich protestantská plavovlasost a jejich odpor k privilegovanému světu, který jejich krása měla reprezentovat. Ann totiž navzdory rodinnému bohatství jako dítě trpěla v citově chladném prostředí a podobně jako Maggie nesla „jizvy po zraněních, která přitom utrpěla“. Odešla z vysoké školy bez diplomu; v New Yorku občas pracovala jako modelka a návrhářka interiérů – tato práce ji nenaplňovala tak, jak si představovala. Opět tu byla role ranhojiče, kterou mohl sehrát – záhy ji povzbuzoval, aby se vrátila na školu –, i když i ona mu pomáhala zhojit jeho vlastní rány a získat opět duševní vyrovnanost. Ovšem hojení vyžaduje čas a on v těchto letech potřeboval psát o Maggie. Roku 1965 začal román, do něhož chtěl zakomponovat onen koupený vzorek moči, ale zjistil, že pořád ještě nedokáže o svém manželství uvažovat z odstupu. Rozhodl se místo toho použít příběhy, které mu Maggie vyprávěla o své výchově
doma, a k tomu vlastní zážitky s lidmi, s nimiž se potkal, a z míst, která viděl během návštěv u její rodiny: probádat Maggiiny kořeny ve třicátých letech, Maggiino dospívání ve čtyřicátých letech a především Magiinu proměnu v mladou ženu počátkem padesátých let. Protože se neodhodlal postavit tváří v tvář plné síle té ženy, jak ji poznal on, uchýlil se k románu o dívce, kterou nepoznal. Ale i pak, když usedl k dílu, kniha prošla velkým počtem verzí. Krabice s rukopisem se vršily jedna na druhou a nějaký čas se obával, že se tím příběhem nikdy neprokouše. Značnou část napsal ve spisovatelské kolonii Yaddo kus cesty severně od New Yorku a jeho hluboká oddanost k tomu místu spočívá také v tom, že tady „po letech utrpení“ dokončil svůj druhý román. Když byla hodná je dílo drsné a bez příkras stejně jako svět, který Roth popisuje. Je v něm málo žertovných historek, žádní Židé, žádné nenucené hovory jako ve Sbohem, město C. ani žádný jiný náznak Rothova autorského příslibu. Tato strohá kázeň byla důsledkem úzkostného přizpůsobení stylu k tématu. Roth už nestál mimo „Američany“, které pozoroval od chvíle, kdy odešel z domova; vrtal se přímo v nich, ovšem objevil pouze nechuť přiznat nějakou hloubku. Hlavní hrdina, vychovaný v bezúhonném městě, které Roth nazývá Liberty Center (Středisko svobody), se ani v myšlenkách nepřiblíží vulgárnějším výrazům víc než třeba „ta zatrolená postel“, či o dívce, která se mu líbí – středoškolské roztleskávačce –, řekne, že je „stavěná, jak se říká, jako cihlová kadibudka“. Roztleskávačka sama je předmětem spekulací, „ ‚jestli dá‘, jak se říká, na první schůzce“. Je to svět klišé, represe a nanicovatých skandálků a Roth se pevně drží jeho hranic, ať už to knize prospívá, či škodí, a podává pozoruhodný, i když poněkud nákladný literární výkon. Dnes říká, že román „mohl klidně napsat Sherwood Anderson“, a těší ho, že se mu ta imitace vydařila. V té době několik kritiků předpokládalo, že autor záměrně předvádí šíři svého záběru a zmocňuje se oblasti geograficky
(a emocionálně) příliš vzdálené Rothově zkušenosti, aby ji mohl náležitě uchopit. Když byla hodná je však dílo posedlé, hluboce osobní, ovšem zároveň přísně ukázněné, pojednávající o zkáze duše ženy, která, jak cítil, málem zničila jeho. Rothova hrdinka Lucy Nelsonová je ctižádostivá dívka z malého města, která sní o pestřejším a lepším životě, ale všechno strašlivě pokazí. Otec alkoholik, matka slabá a neschopná, nemotorný mladík, který jí v osmnácti udělá dítě a ještě ke všemu si ji vezme: ti všichni jsou v jejích očích zodpovědní za její zklamání a za její nanicovatý život. A částečně má pravdu. Třebaže Lucy všechny neúprosně odsuzuje a sama klesá hloub a hloub, je vykreslena citlivě, protože Roth se snaží pochopit ono „utrpení“, jak to dnes formuluje, „za tou zlobou“. Životní úskalí a nástrahy číhající na mladou ženu kolem roku 1950 jsou podány s mrazivým, až dreiserovským realismem: osmistránková scéna Lucyina svedení, napůl škemrání a napůl tvrdý nátlak, kdy ji přítel přemluví k hrátkám na zadním sedadle a přivede ji do jiného stavu; lékař v městečku, kde je vysoká škola, ji pohrdavě odmítne, když ho prosí, aby jí udělal potrat. V širším pohledu nás Roth nechává nahlédnout rozpor mezi defektními lidskými bytostmi, které Lucy obklopují, a obludami, jež v nich Lucy vidí, třebaže ji tyto bytosti nenávratně poškodily do té míry, že se rozdíl zdá téměř zanedbatelný. Lucy je stále osamělejší, nasupenější, zuřivější, je to noční běs a současně i výtvor svého okolí, nesmírně silná, ale zahořklá postava. Recenze často závisely na tom, co si o ní který kritik myslel, a názorové rozpětí sahalo od „jeden z velkých literárních portrétů, připomínající Emmu Bovaryovou či Becky Sharpovou“ (Josh Greenfield ve Village Voice) až po „hysterku“ a „neuvěřitelnou mrchu“ (Wilfrid Sheed v New York Times Book Review). Záporný názor odráží shodný pohled prakticky všech ostatních postav románu; nakonec už Lucy nemůže vystát ani její dvouletý
syn. Třebaže v té době ze strany žen nezazněly k portrétu Lucy žádné kritické námitky (Doris Grumbachové i Maureen Howardové připadala až příliš realistická), během příštích desetiletí klesla Rothova pověst u feministek natolik hluboko, že se její příběh opět ocitl na světle v jakémsi retroaktivním hněvu. V rozhovoru s Rothem v Paris Review roku 1984 Hermione Leeová vysvětluje, že „útoky feministek“ na jeho dílo jsou zčásti založeny na skutečnosti, „že ženské postavy jsou vykresleny nesympaticky, například Lucy Nelsonová v románu Když byla hodná je podána přímo nepřátelsky“. Roth poněkud stísněně namítá, že na Lucy lze pohlížet jako na „jeden z první projevů feministického hněvu“, a toto tvrzení má svoje opodstatnění. Roku 2010 Karen Stabinerová v Huffington Post se znovu nad románem zamýšlela a dala v sázku veškerou svou věrohodnost feministky, když se odvážila prohlásit, že Lucy Nelsonová je „začínající feministka, která tragicky selhala“, a tvrdila, že kdyby čtenářky přistoupily k románu a nevěděly, kdo ho napsal, předpokládaly by, že autorkou je žena. Je nebezpečné porodit spisovatele – Roth s oblibou cituje výrok Czesława Miłosze, že „když se do rodiny narodí spisovatel, je to její konec“ – a někdy je i nebezpečné se s ním přátelit. (Viz příběhy, které o sobě navzájem napsali Henry James a Edith Whartonová.) A při vší úctě k Saulu Bellowovi žena riskuje věčnou ztrátu dobrého jména, když se spisovatelem uzavře manželství. Lucy se dopracuje do stavu permanentního rozhořčení a Když byla hodná končí spektakulárním exorcismem. Když od sebe všechny zapudí, téměř nepříčetná se vydá do mrazivé zimní noci: „Sbohem, sbohem, smilníci a podvodníci, zbabělci a slaboši, nevěrníci a lháři. Otcové a manželé, sbohem!“ Její tělo najdou o tři noci později pod vrstvami ledu a sněhu. Je to nestydatě melodramatický tah, znásobený strašlivou ironií, protože tělo objeví dvojice středoškoláků, kteří ve vánici zaparkovali na
odlehlé polní cestě vyhledávané milenci, na místě, kde shodou okolností začaly Lucyiny nesnáze, a na zmrzlé tělo narazí, když se pokoušejí vyhrabat vůz ze sněhu. V tu chvíli už je její smrt velkou úlevou – pro čtenáře a zjevně i pro autora. V závěru knihy div neprobodnou Lucyino srdce kůlem, naštěstí to v realistickém románu není možné. Uniknout skutečné Maggie však bylo mnohem těžší. Počátkem roku 1963 Roth dosáhl soudního odloučení, ovšem pouze pod podmínkou, že ji bude týdně podporovat sumou sto padesáti dolarů, což v součtu tvořilo zhruba polovinu jeho ročního příjmu – toto vypořádání mělo trvat, pokud se Maggie nerozhodne znovu vdát, anebo, což bylo vzhledem k jejím preferencím pravděpodobnější, po zbytek Rothova života. Manželství bylo bezdětné a trvalo méně než čtyři roky. Maggie bylo třicet tři a neměla žádné zdravotní obtíže. Jemu bylo dvacet devět a jeho dvě knihy mu přinesly víc chvály než peněz. (Roth vypráví, že když se ho soudce, který měl stanovit výši výživného, zeptal, jak dlouho mu trvá napsat knihu, odpověděl: „Dva nebo tři roky.“ „To nedokážete psát rychleji?“ otázal se soudce.) Rothův příjem byl skrovný, i kdyby alimenty platit nemusel, navíc už si půjčoval peníze, aby si mohl zaplatit psychoanalýzu, protože měl pocit, že tentokrát nezvládá zahořklost a vztek zase on. Rothův psychiatr doktor Hans Kleinschmidt se narodil v Německu, jako Žid uprchl roku 1933 před nacisty, medicínu dostudoval v Itálii, roku 1939 odešel do Jeruzaléma a posléze se roku 1946 vystěhoval do Spojených států. Ve své odbornosti se zaměřoval na kreativitu a bylo o něm známo, že léčí umělce a spisovatele. Roth napůl žertem říká, že díky ceně za první knížku dostával u Kleinschmidta slevu. Začal k němu docházet na podzim roku 1962, několikrát týdně dojížděl z Princetonu do New Yorku a terapie pokračovala pět let s významnými přestávkami, kdy se uchyloval na Yaddo nebo trávil léto mimo město.
Psychiatrovi lze připsat zásluhu, že Rothovi pomohl odpoutat se definitivně od Maggie. Po obzvlášť drsné hádce, vzpomíná Roth, zavolal Kleinschmidtovi a požádal ho, aby ho mohl příští den navštívit. Tu noc se ubytoval v princetonském hotelu, v průběhu týdne se odstěhoval do hotelu v New Yorku – dostal pokoj u větrací šachty za „akademickou taxu“ – a domů se vrátil pouze pro oblečení. Při terapii ovšem Maggie zůstávala středem pozornosti; trvalo mnoho měsíců, než se vypovídal ze zuřivosti, která ho popadala při pouhém pomyšlení na podvod se vzorkem moči. Jeho cílem, říká, bylo stát se „někým, kdo už se nikdy nenechá takhle napálit“. Vztah mezi lékařem a pacientem však neprobíhal vždy hladce, protože Kleinschmidt se s oblibou uchyloval k mnohoznačným freudovským pojmům („výhrůžně falická matka“, slabý otec) a Roth nepochyboval, že jeho rodiče těmto abstrakcím neodpovídají. „Proč mi odporujete?“ napodobuje Roth zpěvnou dikci a těžký německý přízvuk svého psychiatra. A pak zahraje sám sebe o několik decibelů hlasitěji: „A proč vy odporujete mně?“ Ale přesto se zdá možné, že psychiatr v té době zasel zrnko pochybností – že dokázal v Rothovi vzbudit hněvivé pocity vůči matce a vyvolat vzpomínky, které je opravňovaly. Hněv splňoval jistý účel, pokud šlo o pacientovy pocity i jeho literární tvorbu, jak je zřetelně vidět v pozdějších knihách Portnoyův komplex a Žít jako muž. Autor zanedlouho dospěl k přesvědčení, že jeho hněv je nepodložený a zcela nespravedlivý, ale to už pocity a vzpomínky završily své dílo. Třebaže Roth v mnoha ohledech Kleinschmidta obdivoval, měl důkaz, že skvělý pan doktor se dokáže neuvěřitelně mýlit. Na podzim roku 1967 trpěl Roth zvláštním pocitem slabosti – „takový všeobecný neklid, pocit, že něco je špatně, občasná nevolnost“. Jednou večer šel například na oslavu do Klubu 21 u příležitosti vydání románu Doznání Nata Turnera Williama Styrona.
V klubu se mu přitížilo a závratí sotva dokázal stát. Příští den na sezení ho psychiatr ujišťoval, že trpí závistí. Roth namítal, že Styronovu knihu považuje za mistrovské dílo (to potvrzuje i dnes), že Styron je jeho přítel a že mu úspěch přeje, a pak se zeptal – vynesl trumf –, proč mu tedy bylo nevolno i před oslavou? „Protože jste tu závist předvídal,“ zněla odpověď. Za několik dnů už se Roth cítil tak mizerně, že šel do nemocnice, kde mu lékař stiskl břicho – „Bolestí jsem vyletěl ke stropu!“ – a zjistil, že Rothovi prasklo slepé střevo a má břicho plné hnisu. Situace vyžadovala okamžitý chirurgický zákrok. Dva z jeho strýců, otcových bratrů, zemřeli po prasknutí slepého střeva na zánět pobřišnice a Herman Roth na ni roku 1944 málem zemřel také. Jeho syn vyvázl jen taktak; v nemocnici si poležel měsíc. Nakonec byl rád, že nejenom unikl hrobníkovi z lopaty, ale nedal si podsunout záporný pohled na sebe sama. Někdy v té době také zjistil, že Kleinschmidt o něm psal do psychoanalytického časopisu American Imago v článku „Rozhněvaný čin: Role agrese v kreativitě“. Jméno pacienta zůstalo vynecháno, profese byla mírně změněna, ale byl to Roth, psychicky obnažený, nazíraný uhrančivým okem svého psychiatra: muž, který trpí „úzkostnou obavou z kastrace vis-à-vis falické postavě matky“, muž, který si „jako dítě představoval, že jeho učitelky jsou ve skutečnosti jeho matka v přestrojení“ a který si vybavuje zvlášť hroznou chvíli, když v jedenácti letech žádal matku, aby mu koupila plavky se suspenzorem, a matka přímo před prodavačkou nad jeho žádostí mávla rukou se slovy: „To nepotřebuješ. Na toho tvého mrňouska ti stačí obyčejné.“ Článek Rotha rozzuřil, a protože už docházel pouze na jedno nebo dvě sezení týdně, uvažoval, že analýzu skončí úplně. Ale získával při ní nesmírně mnoho a ve více ohledech, než na začátku předpokládal. Byly to roky, kdy nejprve nedokázal psát a posléze vyplodil román o Maggiině životě (a smrti), který zřejmě fungoval jako
imaginativní doplněk k psychoanalýze. Analytický proces však vynášel na povrch nové nápady: představy o svobodě, o tom, jak rozervat svěrací kazajku hodného židovského chlapce, v níž byl vpleten do kola manželství s Maggie, o tom, jak se vymanit z pout způsobného literáta, který napsal Ať se děje, co se děje a Když byla hodná. Když Rothův druhý román roku 1967 vyšel, většina kritiků nad ním zívala nudou a zdálo se, že s Rothovou reputací to jde s kopce jako se vším ostatním. Rychle však zpozorněli, když se téhož roku začaly objevovat výňatky z odvázaného psychoanalytického čehosi, co měl rozepsané: „Židovský pacient podstupuje psychoanalýzu“ v dubnu v Esquiru; onanistická a okamžitě skandální „Ruční práce“ vyšla v srpnu v intelektuálské baště Partisan Review, což bylo samo o sobě neuvěřitelné; a „Židovské blues“ o pouhý měsíc později v nové odvážné publikaci Teda Solotaroffa New American Review. To už jsme opravdu nebyli na Středozápadě. Když na jaře roku 1968 vyšla čtvrtá kapitola, bylo jasné, že se blíží něco velkého. Roth se už v té době intenzivně stýkal s Ann Mudgeovou, angažoval se v protiválečném hnutí – Mudgeová v jednom kostele ve Village radila mužům, kterým hrozil povolávací rozkaz, jaká mají práva – a tvořil na vlně energie dosud nebývalé. Třebaže knihu ještě nedopsal, náznaky jejího pravděpodobného úspěchu ponoukly Maggie, aby ho dovlekla k soudu a požadovala víc peněz, což nebylo zdaleka poprvé. A pak mu jednou ráno, když usedal k práci, zatelefonovala Holly, že Mag gie je mrtvá. Nejprve ho napadlo, že je to finta, která z něho má vylákat nějakou nechutnou slovní reakci, aby ji Maggie mohla použít u soudu. K takovému vysvobození dochází přece pouze v románech. Jak se ukázalo, okolnosti její smrti byly daleko banálnější než mrazivá hrobka, kterou pro ni v románu vymyslel: automobilová nehoda v Central Parku. Nikomu jinému se nic nestalo. Kvůli
jejím dětem souhlasil, že pohřeb uspořádá on. Židovský, protože podle Holly takový matka chtěla, a tak se ironií osudu přihodilo, že Roth vybíral vhodné žalmy po boku jednoho z rabínů, který spisovatele před necelými deseti lety obvinil, že ohrožuje Židy. Několik dnů po pohřbu odjel z New Yorku do Yaddo, kde ve dvanácti- až čtrnáctihodinových směnách v tvůrčím zápalu dopsal knihu, která měla rabínovi předvést, jak Roth dokáže ohrozit Židy, když se tomu věnuje s náležitým nasazením.
Židovská anekdota
Portnoyuv komplex (čti portnojův), m. [podle Alexandra Portnoye (1933– )]. Porucha, při níž se silně pociťované etické a altruistické impulsy neustále srážejí s extrémními sexuálními tužbami, jež jsou často perverzní povahy.
Portnoyův komplex (Portnoy’s Complaint) se stal jedním z mimořádných rozvratnických činů rozvratnické doby. Rozruch provázející jeho vydání byl natolik intenzivní, že ještě před jeho vydáním v únoru 1969 jej časopis Life prohlásil za „významnou událost v americké kultuře“. Spolu s rockovými koncerty a protestními pochody – s nimiž měl, jak se zdálo, více společného než s jinými knihami – promlouval k celé generaci, jež odmítala dlouho nezpochybňované a nesmyslné zásady, neuznávala mocné autority a vedla mnohostranný boj za osobní a politickou svobodu. Pád prezidenta Johnsona, konec války, smrt pokrytectví! Konečný zánik padesátých let! A to všechno skrze třináctiletého Alexandra Portnoye, přespříliš hýčkaného židovského synka, onanujícího jako posedlý v zamčené koupelně („Ten můj nástroj bylo vlastně to jediné, co jsem měl, co jsem mohl nazývat svým“) nebo kdykoli a jakkoli se dostavila
neovladatelná potřeba. V autobusu vedle podřimující dívky, do rozkrojeného jablka, do syrových jater, jež měla mít rodina k večeři – závratná a neskrývaná potřeba onanie vtiskla románu stoprocentní rys opožděného příchodu šedesátých let, jejich obscénní příchuť a jejich proslulost. Pokud se Holden Caulfield někdy takto choval, nevyprávěl nám o tom. Téma zoufalé snahy hodného židovského chlapce vykroutit se z etické svěrací kazajky dětství není tak vzdálené některým Rothovým raným povídkám či románu Ať se děje, co se děje. Tím, jak se pokouší zvítězit nad svým nadměrně vyvinutým svědomím a stát se zlobivým židovským chlapcem, proměnil Portnoy tragický osud svých dřívějších protějšků v komedii; a tím, že jeho pokusy o zlobení tak uboze selhávají – když za každý tvrdošíjně nehorázný skutek platí niternou úzkostí –, stává se ta komedie emocionálně složitou a současně nehorázně zábavnou. Dokonce i jako dospělý muž zůstává Portnoy „od hlavy až po paty označkován jako silniční mapa potlačenými představami“, neschopný oddat se rozkoši, aby toho později nelitoval. Ovšem díky balistické síle psaní Roth sám dosáhl svobody, která jeho smolařskému hrdinovi uniká; nestydatý jazyk knihy válcující veškerá tabu naplňoval svobodou autora i jeho čtenáře. V internetovém rozhovoru na Web of Stories Roth vysvětluje proces psaní tohoto románu jako svou soukromou revoluci: „Svrhl jsem při psaní svoje literární vzdělání,“ říká. „Svrhl jsem nadvládu svých prvních tří knih.“ A pokud v nejzazším extrému svrhl „uctivý přístup k literatuře, který doprovázel moje vzdělání a který mě hlavně dovedl k psaní“, hledal současně způsob, jak ho opět získat zpátky. Portnoyovi se zrodili jako přehnaně zkreslená karikatura příbuzných, kteří bydleli o patro výš nad Rothovými vlastními rodiči, duševně zdravými a spořádanými, v rukopise, který odložil, když ho napadla možnost použít psychoanalýzu jako
způsob vyprávění příběhu. Forma románu jako mnohahodinového sezení u psychoanalytika, vytříbená po letech jeho vlastních návštěv u psychiatra, mu poprvé umožnila, aby se ve svých pětatřiceti letech konečně odvázal. Forma sama znamenala, že nic nemá být skryto. („Chcete slyšet všechno,“ říká Portnoy svému psychiatrovi dr. Spielvogelovi, „no prosím, tak vám říkám všechno.“) Na chronologii se nebral ohled. („Teď si najednou vzpomínám, jak mě matka učila čurat ve stoje! Poslyšte, tohle je možná informace, na kterou čekáme.“) Odbočky, vytáčky, exkurzy, všechno bylo dovoleno – vlastně bylo součástí konstrukce. „Znal jsem jedinou knihu, která fungovala pomocí odboček, a to byl Tristram Shandy Lawrence Sterna,“ poznamenává Roth, „ale to bych nenazýval vlivem.“ Byla to právě tato nebývalá volnost, která mu umožňovala, aby se osvobodil od sešněrovanosti Henryho Jamese, brutálnosti Středozápadu a všech ušlechtilých gójských charakteristických rysů, jež si spojoval s velkými americkými pláněmi Literatury. Veřejná permisivnost doby také hrála roli: politika, divadlo, politické a sexuální divadlo New Yorku. Už když se Roth mořil s románem Když byla hodná, předváděl pro své newyorské židovské přátele u večeře scénky, jako kdysi předváděl pro své rodiče rozhlasové výstupy a pro své učitele na Bucknellu scénky z Newarku. Nyní na svých přátelích doslova zkoušel Portnoyovy eskapády a našel ideální obecenstvo. Tito lidé vyšli z prostředí velmi podobného Rothovu a znali komika Lennyho Bruce a hudební skupinu The Fugs stejně dobře jako Freuda a Kafku, a dokázali ocenit směsici reality a frašky v jeho dramatizacích ze života židovských rodin. (Roth vzpomíná, jak jednou v maniakální párové improvizaci pronásledoval Julese Feiffera po celém bytě svých nakladatelských přátel Jasona a Barbary Epsteinových na Upper West Side.)
V mírnějších dobách Rothův konverzační styl zplodil Sbohem, město C.; nyní si uvědomil, že by mohl ten svůj „odvázaný tyátr“ použít i v psaní. Od doby, kdy Henry Miller adaptoval svoje sprostě rozjařené dopisy z Paříže, aby si proboural cestu z literární sešněrovanosti k Obratníku Raka, se žádný spisovatel neponořil do způsobu podání v zásadě tak pokleslého – sólový improvizující komik –, aby vnesl novou energii do literatury samotné. Roth se opět vrátil k materiálu nedokončeného Židovského kluka a obrátil svou pozornost k formování druhé poloviny utrápené dvojice, jež tvořila jeho manželství. Sledoval chronickou provinilost, kvůli níž ve svazku uvízl, a zlobu, kvůli níž se ocitl na divanu psychoanalytika, vrhl se do bažin židovské anekdoty a ráchal se v nich, až voda cákala všude kolem. A tak se třiatřicetiletý Alexander Portnoy snaží s maximálním klidem popsat doktorovi nedávný večer strávený ve společnosti svých rodičů: Ti dva jsou neuvěřitelní, pane doktore! Ti dva jsou nepředstavitelní! Ti dva jsou největší výrobci a dodavatelé špatného svědomí v našem století! Škvařej ho ze mě jak sádlo z husy! „Zavolej, Alexi. Přijď k nám, Alexi. Alexi, dávej nám o všem vědět. Nejezdi pryč, abys nám to neoznámil, Alexi, už nikdy, Alexi. Posledně, jaks odjel, taks nám to neoznámil, a otec už chtěl volat na policii. Víš, kolikrát denně tě volal a nikdo to nevzal? No hádej, kolikrát?“ „Mami,“ oznamuju jí se zaťatými zuby, „kdybych umřel, tak najdou mou mrtvolu po čuchu nejdýl do dvaasedmdesáti hodin, to tě ujišťuju!“ „Prosím tě, nemluv takhle! Bůh uchovej!“ rozpláče se. No konečně to došlo do toho krásného stadia, ve kterém se jí to zaručeně povede. Ale co jiného jsem mohl čekat? Můžu snad žádat od vlastní matky nemožné? „Alexi, zvednout telefon je přece něco tak jednoduchýho – jakpak dlouho ti tady ještě budem otravovat život?“
Mlčící utrápený otec, matka jako všemi manipulující obluda a zmučený syn, který (jen taktak) přežije, aby o tom mohl vyprávět: Rothovo trio byl nejnovější vývoj v bolestínské tradici židovské komedie. Židé byli vždy primárními tvůrci židovské anekdoty a také ji nejlépe dokázali ocenit. Badatelé i psychologové (včetně Freuda) postřehli židovský sklon k sebetrýznivému humoru, poskytujícímu ventil nevyhnutelné agresivitě a frustraci. (Na kom jiném si ji koneckonců Židé mohli vybít?) A pak, omezit kritiku na ty, kdo člověka pronásledují, odhaluje zášť a poznačuje oběť. Podstatná je také vůle chránit sám sebe: tatáž vůle inspirovala Afroameričany k vynalezení rýmované hry urážek nazvané „tucty“ – když člověk sám na sebe poví nějakou hroznou věc, nebude to tak bolet, když to pak vyjde z úst jiných lidí, a trochu smíchu je třeba rozptýlí natolik, že člověka nezabijí. Mezi rozličnými náměty židovských anekdot, které katalogizoval Freud ve spisu Vtip a jeho vztah k nevědomí (1905), je odpor ke koupeli (zejména mezi haličskými Židy), podvody sňatkových dohazovačů týkající se jejich lidského zboží (občas zahrnující hrbáče) a drzé finty intrikánského Schnorrera, jak připravit boháče o peníze. Ale po židovské matce ani stopy. O pár desítek let později, na konci dvacátých let, byla nejslavnější židovskou matkou v kultuře něžná milující postava v Džezovém zpěvákovi Ala Jolsona, jakási světice v domácnosti, která přiměla Irvinga Howea, aby židovskou matku v přistěhovalecké Americe popsal jako „sentimentálně uctívaný objekt“. Komické výstupy Fanny Briceové – v kabaretním čísle nazvaném „Paní Kohnová na pláži“ – a Gertrudy Bergové vnesly hašteřivost, která se už dá rozpoznat v Gladys, tetě Neila Klugmana, s její specifickou syntaxí a s její potřebou krmit rodinu. („Někdy toho necháš na talíři, že to musím ukázat Maxovi, je to hanba.“) Ale Gladys, stejně jako její předchůdkyně, není zlomyslná a nemá žádnou skutečnou moc. Také to ovšem není Neilova matka. Nový
prototyp – panovačný, mocný, působící psychickou újmu – se právě rodil. „Židovská matka“ se neobjevila osamoceně, měla cosi společného s jinými obludnými „mateřskými“ typy, které v americké představivosti v té době převažovaly: panovačná, parazitická „máti“ z bestselleru Pokolení zmijí Philipa Wylieho z počátku čtyřicátých let („Hraje bridž s nablblou všežravostí žraloka kladivouna.“), údajně chladné a nemilující „ledničkové matky“, jimž během padesátých let psychologové přičítali autismus jejich dětí, dokonce i uštvaná a bezohledná matka z úspěšného broadwayského muzikálu Cikánka z roku 1959. Ale ti, kdo se snažili tento jev historicky zaznamenat – Joyce Antlerová, Lawrence J. Epstein –, datují zrození stereotypu židovské matky do divadelní komedie, což je dosti výmluvné: především do scénky Mika Nicholse a Elaine Mayové, hrané na Broadwayi roku 1960, v níž Nichols představoval konstruktéra raket, kterého matka během startu rakety plísní, že jí opomněl zavolat. („Ty máš pořád něco na práci!“ zlobí se Elaine improvizující matku.) Anekdota měla skutečný podklad. Nichols později vysvětloval, že jej ke scénce inspiroval matčin telefonát. Obdobně Roth jako inspiraci pro postavu transcendentní židovské matky Sofie Portnoyové uvádí tři povídky, předložené postgraduálními židovskými studenty na kurzu, který učil v Iowě, jež se všechny točily kolem syna neschopného uniknout bdělému dohledu židovské matky; všichni tito synové záviděli svým gójským protějškům rodičovskou lhostejnost, která jim umožňuje vyklouznout z domu za sexuálním dobrodružstvím. V eseji z roku 1974, publikované ve sbírce Jak čtu sám sebe a jiné, Roth vysvětloval, že tuto situaci okamžitě identifikoval jako „autentický zlomek americko-židovské mytologie“. Chvíli mu ovšem trvalo, než přišel na to, jak do ní vdechnout život tím, že ji zasadí do „poznatelného, verifikovatelného, historického prostředí“ – totiž do kuchyní (a koupelen) Newarku.
Pro nadměrnou obezřetnost obtěžkanou obavami měla židovská matka své důvody vycházející z dlouhé historické nejistoty, zda se jí děti vrátí domů nezkrvavené po zcela všedním dnu stráveném pod krutovládou Rusů, Poláků či Němců. Slovo „holokaust“ se v Portnoyově komplexu nikde neobjevuje. V době, kdy Alexander Portnoy – nebo Philip Roth – vyrůstali, se běžně neužívalo. Ale přesto se dá říct, že proniká vším, co Sofie Portnoyová dělá. Alex sám spojuje komické a tragické jako vzájemně se proplétající nitky svého vlastního židovského osudu: Tak takhle vypadá můj život, pane doktore Spielvogele, mám jeden jediný život a trávím ho v židovské anekdotě! Jsem jako ten syn ze židovských anekdot – až na to, že to žádná anekdota není! Prosím vás, kdo nás takhle zmrzačil? Kdo se postaral, abychom byli tak morbidní, hysteričtí a slabí? Proč, proč na mě dodnes křičí: „Dej pozor! Nedělej to! Alexi – to nesmíš!“ a proč, když ležím sám na své posteli v New Yorku, proč si dodnes tak zoufale honím žílu? Jak byste tu mou nemoc nazval, pane doktore? Je to snad to židovské utrpení, o kterém jsem toho tolik slýchal? Je to moje dědictví po pogromech a pronásledování? Dědictví po posměšcích a urážkách, kterými nás gójové už dva tisíce rozkošných let častují? Ach moje tajemství, moje hanbo, tlukote mého srdce, mé ruměnce, můj pote! Jak to jen reaguju na prosté výkyvy lidského života! Já už to nesnesu, pane doktore, v jednom kuse se takhle pro nic za nic děsit! Udělejte zázrak a udělejte ze mě muže! Udělejte ze mě statečného člověka! Udělejte ze mě silného člověka! Udělejte ze mě celého člověka! Už toho mám dost chovat se jako hodný židovský hošíček, který navenek dělá radost svým rodičům, ale přitom si potají rajbuje svýho pucíčka! Už toho mám dost!
Ale tento Alex mluví jako dospělý (je jedno, do jaké míry se mu dospět podařilo). Jako chlapec však nepřipouští žádné výmluvy – rozhodně žádné, které by z Židů dělaly zvláštní případ. Když se jeho rozumná starší sestra Hanna pokusí utišit jeho pubertální zlobu a hájit rodiče, rozčílí ho ještě víc, protože se zmíní o nacistech. „Dík nacistům máme zřejmě omluvu pro všechno, co se u nás doma děje!“ křičí. A Hanna na to odpovídá: „Možná máš pravdu.“ Není těžké číst jejich rozhovor jako tiché zásadní konstatování uprostřed veškeré paranoidní rozjařenosti. „Jestlipak víš,“ ptá se Hanna, „kde bys teď byl, kdyby ses narodil v Evropě namísto v Americe?“ A protože on nemá odpověď, poví mu to: „Mrtvej! Zaplynovanej, nebo zastřelenej, nebo spálenej, nebo umlácenej, nebo pohřbenej zaživa.“ Ovšem Alexander Portnoy se narodil v Americe, zemi bratrství a lidské důstojnosti. Napsal dokonce hru o Toleranci a Předsudku – převzatou z Rothova vlastního mirákula na závěr základní školní docházky v osmé třídě – nazvanou Ať zvoní svoboda! Ve srovnání s touto oslnivou demokracií se mu nekonečné strachy a varování jeho rodičů nejeví jako strategické a uvážlivé, ale připadají mu směšné a dohánějí ho k zuřivosti; rodiče sami mu připadají tak vzdálení od bezpečí jeho života v Americe, že „po dle toho, kolik měli zdravýho rozumu, mohli klidně nosit v uších zrcátka, v nose kroužky a malovat si kůži namodro!“ Pocit této kulturní propasti nebyl nový. Roku 1964, čtyři roky po komickém výstupu Nicholse a Mayové, zdůrazňoval bestseller Dana Greenburga Jak být židovskou matkou takové důležité techniky náhle rozpoznané dominující matky jako „Jak pěstovat pocit provinilosti“ a „Jak udělit třetí nášup“. Téhož roku nazvaly New York Times hrdinku románu Matčiny polibky od Bruce Jay Friedmana „nejnezapomenutelnější matkou od časů Médey“. Byla už tak říkajíc ve vzduchu, nejlepší komická postava, jíž se pováleční, asimilovaní Židé mohli v pohodlí svých domovů
smát a vyjádřit smíchem odstup od živoucí minulosti. (Roku 1989 ji Woody Allen v Povídky z New Yorku doslova poslal do vzduchu jako obrovský balon sekýrující všechny kolem.) V době, kdy vyšel Portnoy, mohly Timesy označit Sofiiny excesy za „nové nářky ze všech těch starých bitev“. Ovšem Rothův román byl apoteózou tématu, smrtícím úderem. Žádná matka svého syna tak bedlivě nesledovala na obou koncích zažívacího traktu. Hrozí mu nožem na chléb, když odmítá jíst, a stejně výhrůžně vartuje za dveřmi koupelny: „Ale ne abys to zase spláchnul! Slyšíš, Alexi! Nech to v míse, musím se na to podívat!“ Důvod, proč se amerikanizovaná generace potřebuje vytratit z domova, když už ne pomstít, vykřičí její syn velkými písmeny, aby to náhodou nikomu neuniklo: „poněvadž UŽ TO NESNESEME! poněvadž jste, VY ZASRANÝ ŽIDOVSKÝ MATKY, TAK nemožný, ŽE JE TO UŽ K POSRÁNÍ!“ Není divu, že v rozruchu, který kolem románu vypukl, kritici i čtenáři povětšinou opomíjeli nesmírnou náklonnost, kterou Portnoy ke svým rodičům rovněž cítí, ačkoli je stejně silná jako jeho hněv a stejně nutná pro vnitřní psychické vypětí. („Pane doktore, řekněte mi, čeho se mám zbavit, té nenávisti… nebo té lásky?“) V jeho dětství je tolik věcí, na které vzpomíná „s tím extatickým, palčivým pocitem ztráty“: jak se v zimním odpoledni vrací domů a na sporáku voní bublající rajčatová polévka, na letní dny strávené v pronajatém pokoji na jerseyském pobřeží, na odhodlání jeho rodičů ušetřit ho drsných podmínek jejich vlastního mládí. Ovšem synovskou náklonnost snadno zastínila zloba a onanie a dobývání zlatovlásek, které zemi naučilo nové slovo z jidiš, šikse: typická americká dívka nežidovského původu, která nemusí v zemi, jež ji zrodila, nikomu nic dokazovat. Šikse bylo to nejzazší a nejpřitažlivější tabu, kombinující sex a zpřetrhání rodinných pout s nejmocnější z Portnoyových tužeb: být Američanem. („Tím chci říct, pane doktore, že jsem své péro
nevrážel ani tak do genitálií těch děvčat jako spíš do jejich původu – jako bych chtěl skrze klácení objevit Ameriku. Podrobit si Ameriku – možná že tohle to vystihuje líp.“) Takže tady máme Kay Campbellovou („Jako ta firma, co vyrábí ty polívky.“) z Davenportu v Iowě, která, no to je přece úžasné, bydlí na Jilmové ulici a její maminka se jmenuje Mary; pak je tady Sarah Abbott Maulsbyová z New Canaanu v Connecticutu, kterou k jejímu prvnímu aktu felace pohne koncert, na němž Budapešťské smyčcové kvarteto hraje (co jiného?) Mozartův klarinetový kvintet. Portnoyovi je zjevně přisouzen skrznaskrz vlastenecký úkol „svést dívku z každého ze čtyřiceti osmi států“. (Dívky z Aljašky a z Havaje – „Eskymačky a Orientálky“ – ho nepřitahují.) Ovšem ať hrál Alexander Portnoy sebevíc baseball jako kluk, ať svedl sebevětší počet šikses, ať držel projev za celý maturitní ročník weequahické střední školy, či dokonce redigoval právnickou revui na Kolumbijské univerzitě, nemůže setřást podezření, že to, že je Žid – že se jmenuje Portnoy a ne Smith nebo Jones –, znamená, že nikdy nebude skutečným Američanem. Dostatek důvodů, aby se mezi Židy zvedl povyk? K tomu si Roth ještě po straně přihodil něco nechutností na adresu „tlustého, nabubřelého, nesnášenlivého podvodníka“, což je jeho rodiči vážený rabín. „Copak to nechápeš,“ kárá čtrnáctiletý Alex svou matku, „on si přece v synagoze vydělává na živobytí, nic víc.“ Závěr knihy přivádí Portnoye do Izraele, kde se pokusí vnutit svou vůli téměř sto osmdesát centimetrů vysoké bývalé vojačce – „roztáhni ty kejty, krvi mé krve, odemkni tvrz svých stehen, otevři dokořán tu mesiášskou židovskou dírku“ –, aby posléze klesl na záda a připustil, že hlavní účinek, jaký na něj pobyt v Zemi zaslíbené má, je ten, že se mu nepostaví. („Im-po-ten-ce-v Iz-ra-e-li, da da dá“ je závratný objev, který si notuje na nápěv Shearingovy „Lullaby of Birdland“ složený na počest Charlieho „Bird“ Parkera.) Roth objevil, že teprve trocha protivenství mu skutečně rozproudí šťávy.
Ovšem při ohromující odezvě na Portnoyův komplex hlasy rabínů téměř zanikaly. Soukromý dopis zaslaný Lize proti pomluvám a hanobení mohl mít nějakou váhu při odezvě na povídku či při dvanácti tisících prodaných výtiscích Sbohem, město C. Avšak Portnoyova komplexu se během prvních deseti týdnů prodalo dvě stě padesát tisíc a do konce roku celkem víc než čtyři sta tisíc, takže jako nejprodávanější kniha roku 1969 porazil i Kmotra. Mnoho Židů (stejně jako gójů) si knihu s požitkem přečetlo a přinejmenším jeden rabín ji veřejně prohlásil za ušlechtilý doklad odrážející neuhasitelnou žízeň lidstva po životě v mravnosti. (A kdo jiný, podotkl vznešeně, by měl tu touhu vyjádřit než Žid?) Ovšem Rothovo zpracování obdobně neuhasitelných sexuálních tužeb, které ze života v mravnosti nadělají paseku, dokázalo mnoho židovských čtenářů přijmout mnohem obtížněji, než Italové přijímali mafiánské vraždy v podání Maria Puza. Kdy se tolik špinavého židovského prádla pralo před tolika góji, lidmi, kteří nikdy nepotřebovali ani usoplený kapesník, aby obhájili nenávistné zločiny spáchané na Židech? V některých reakcích bylo zjevné nikoli pouze rozhořčení, ale nepokrytý strach. Například hebrejský učenec Gershom Scholem, který se narodil v Berlíně a ve dvacátých letech odešel z Německa do Palestiny, nyní v izraelských novinách Haaretz varoval, že Roth napsal „knihu, v níž vyslyšel modlitby všech antisemitů“, dílo s pravděpodobně katastrofálnějšími důsledky než Protokoly sionských mudrců, a že „za to židovský národ zaplatí“. Na domácí půdě série zuřivých článků v Commentary představovala to, čemu Roth ještě dnes říká „naprosto devastující útok na celé moje dílo“ z pera jeho dřívějšího příznivce Irvinga Howea. V článku nazvaném „Přehodnocený Philip Roth“, publikovaném roku 1972, Howe odmítl Portnoyův komplex jako pouhou „asambláž gagů“ a prohlásil, že od Sbohem,
město C. Roth nic obdobně literárně hodnotného nenapsal, a na dalších stránkách odvolával své pochvalné výroky i na autorovu prvotinu. Především Patimkinovi, kteří před deseti lety Howeovi připadali „hrůzostrašně přesní“, se mu dnes jevili jako pouhý „hanopis či karikatura“. Roth údajně nevložil své postavy do historického kontextu, který by je byl učinil srozumitelnými – postrádají „bázlivou zakřiknutost, již události poloviny 20. století vnutily Patimkinům tohoto světa“ –, a místo toho se rozhodl vzbudit ve čtenářích opovržení tím, že jejich vulgárnost vystaví „záři reflektorů“. Marie Syrkinová se rovněž v časopisu Commentary připojila k Howeovým obviněním a tvrdila, že Portnoyova fixace na šikses nepokrytě oživuje stereotyp židovského prznitele rasy, jeden z hlavních rysů nacistické propagandy, a vychází „přímo ze scénáře Goebbelse a Streichera“. Roth se tématu holokaustu téměř ani nedotkl, ale většina jeho židovských kritiků nahlížela nyní jeho dílo pouze z tohoto úhlu. Ale co rozruch mezi Nevyvolenými čtenáři? A mezi těmi Židy, jimž srovnání s Josephem Goebbelsem a Juliem Streicherem připadalo poněkud přehnané? Čtenáři, v nichž Portnoyův komplex nevyvolával ani děs, ani pocit hanby, v něm s rozkoší nacházeli podporu pro vlastní soukromé revoluce. V roce 1969 člověk nemusel být Žid (ani muž), aby se vcítil do Portnoyovy (nevyslovené) výčitky vůči matce: „Jaks přišla na ten nápad, že nejúžasnější vlastnost, jakou můžu v životě mít, je poslušnost? Že nejúžasnější, co mě může potkat, je, když se ze mě stane malý džentlmen? Že to je nejtoužebnější přání tvora plného neřestí a tužeb?“ Nebo do jeho tvrzení, že je-li ve třiatřiceti svobodný, neznamená to, že je nějak postižený („Kde je tady jaký zločin? Ta sexuální svoboda? Za dnešních časů, v našem století?“), ale že je ochoten si přiznat pravdu ohledně manželských závazků:
… prostě nedokážu, já prostě odmítám uzavřít s kteroukoli ženskou kontrakt, že až do konce svých dnů budu spát jenom s ní. Jen si to představte: dejme tomu, že bych to udělal a oženil se například s A, co má ty roztomilé kozičky atakdále, ale co se stane, až se objeví B, která je má ještě roztomilejší – nebo aspoň novější? Nebo C, která umí vrtět zadečkem tak zvláštním způsobem, že jsem to ještě nezažil. Nebo D nebo E nebo F. Já se k vám snažím být upřímný, pane doktore – poněvadž pokud jde o sex, sahá lidská představivost až k Z a ještě dál! Kozy a číči, nohy a rty, pusa a jazyk, zadky a díry v nich. Jak se můžu vzdát něčeho, co jsem ještě nepoznal, kvůli holce, která mi, ať mi kdysi připadala seberozkošnější a sebedráždivější, nevyhnutelně zevšední jak bochník chleba? Z lásky? Z jaké lásky? Je to snad láska, co k sobě váže všechny dvojice, co oba známe – ty, co si dělají to násilí, že se svazujou? Není to spíš nějaká slabost? Není to spíš pohodlnost, apatie, pocit viny? Není to daleko spíš strach, vyčerpanost a laxnost – zkrátka a dobře nedostatek kuráže – než ta „láska“, o které v jednom kuse fantazírujou doktoři v manželských poradnách, textaři písniček a psychoterapeuti? Heleďte se, nebulíkujme se navzájem o „lásce“ a o její věčnosti.
Nehrozilo, že společenské smlouvy či manželské smlouvy budou roztrhány, ale koncem šedesátých let, částečně i s Rothovým přispěním, působily obě poněkud opotřebovaně. Roth díky Portnoyovu komplexu zbohatl. V květnu 1968 dlužil osm tisíc dolarů: „Seděl jsem ve svém pokoji jako v Solženicynově cele,“ říká, „klopil jsem Maggie všechny vydělané peníze a měl jsem vztek.“ V červnu byla Maggie náhle mrtvá, Roth dopsal knihu a poslíček mu od nakladatele přinesl šek na čtvrt milionu dolarů. (Časopis Life: „Kolik dáte poslíčkovi od cesty za čtvrt milionu?“) Splatil dluhy, koupil si auto, přestěhoval se do hezkého bytu na East Side a vzal Ann Mudgeovou na výlet do
Evropy. Pluli první třídou na lodi France. Celá léta si nekupoval žádné oblečení, takže si nechal ušít několik obleků v jednom z nejnoblesnější podniků v Londýně – Kilgour, French & Stanbury na Savile Row. Nebyl to tak zcela jiný svět, jak očekával. „Bylo to tam jako v templu B’nai Jeshurun,“ ujišťuje mě. „Látka byla něco jako svitek tóry, vládlo tam ticho, dovnitř se špinavými okny lilo světlo a všichni krejčí byli Židé.“ Další obleky si na zakázku nechal ušít jinde. První pohlednou novinářku, kterou za ním poslali udělat rozhovor, lákal do postele. Když byla Ann někde pryč, strávil hodinu v londýnském hotelu se slečnou, kterou si objednal telefonem. „Točila se mi z toho všeho hlava,“ vzpomíná, „z úspěchu, ze svobody, z peněz.“ Rozešel se s Annou, sotva se na podzim vrátili do New Yorku. Protože věřil tomu, co o manželství napsal, protože se s Maggie tak ošklivě spálil a protože po víc než čtyřech společně prožitých letech došli s Annou k bodu, kdy dalším předpokládaným krokem bylo manželství a děti. („Neříkala: ‚Ožeň se se mnou‘, nemusela to říkat, protože to neustále viselo ve vzduchu.“) Život byl tak plný možností. Ale on nebyl sexuální maniak, za nějž ho mnoho lidí považovalo. „Portnoy vyšel v únoru 1969 a já v březnu odjel na Yaddo a zůstal jsem tam několik měsíců,“ odpovídá na otázku, co dělal bezprostředně poté, kdy kniha vyšla. „To byla moje svoboda.“ To je pravda, ale není to celý příběh. V prosinci 1968 se totiž na banketu seznámil s krásnou mladou Barbarou Sproulovou – postgraduální studentkou dějin náboženství, o dvanáct let mladší, ale „dospělou“, „ženou, která se v sobě vyzná“, říká – a ta se rychle stala jeho další láskou. Navštívila ho na Yaddo v polovině března a za čtrnáct dnů opět. V polovině dubna, kdy si Roth uvědomil, že nemá chuť vrátit se do mediálního mumraje New Yorku, Barbara pro ně pár kilometrů od Woodstocku našla domek, který si mohli společně pronajmout, naproti chatě, kterou už si
