Úvod……………………………………………………………………………………..4
1 Pojem muzikoterapie…….………………………………………………………….5 1.1 Historický vývoj…………………………………………………………………..6 1.2 Základní formy……………………………………………………………………8 1.3 Muzikoterapeutické metody……………………………………………………..10 1.4 Metodika muzikoterapie………………………………………………………....13 1.5 Oblasti použití a účinky muzikoterapie.................................................................16
2 Muzikoterapie u osob s postižením……………….……………………………….18 2.1 Mentální postižení a muzikoterapie……………………………………………...18 2.2 Somatické postižení a muzikoterapie....................................................................19 2.3 Sluchové postižení a muzikoterapie......................................................................20 2.4 Logopedické vady a muzikoterapie.......................................................................21
3 Analýza praktických ukázek muzikoterapie podle Nordoffa – Robbinse..….....22 3.1 Metody a cíle šetření…………………………………………………………….22 3.2 Charakteristika zařízení ………………………………………………………....22 3.3 Individuální a skupinová tvořivá muzikoterapie ….………………….…………23 3.4 Závěr šetření……………………………………………………………………..32
Závěr……………………………………………………………………………………33 Resume ………………………………………………………………………………...34 Seznam Literatury ……………………………………………………………………..35 Přílohy………………………………………………………………………………….38
Úvod Hudba je nedílnou součástí života každého člověka. V dnešní uspěchané době, kdy honba za materiálními požitky často produkuje stres a nejistotu, může být hudba výrazným ozdravným a pozitivně působícím prostředkem k znovunabytí vnitřního klidu. Specifických účinků hudby bylo již od pravěku využíváno k léčení. Své uplatnění nachází i dnes, a to nejen v lékařství, ale i ve výchově - jako terapeutický prostředek. Hudba navozuje aktivitu, ale také uklidňuje, odstraňuje napětí, uvolňuje a mírní agresi. Na základě těchto poznatků se začal vytvářet vědní obor muzikoterapie. Tato disciplína je na území České republiky poměrně mladá a neznámá. Často se objevuje jako součást arteterapie. O dalekosáhlosti účinků hudby na lidský organismus má veřejnost nedostatečné povědomí. Málokdo z laiků by tušil, že muzikoterapii lze efektivně využít například i osob se ztátou sluchu. Jak je to možné a jak to lze uskutečnit? Cílem této bakalářské práce je seznámit s pojmem muzikoterapie a s metodami, se kterými pracuje. Je zde souhrnně uvedeno, jak se tento vědní obor v průběhu dějin vyvíjel a jakým způsobem lze hudbu využít ve speciálně-výchovné oblasti. Cílem vlastního šetření bylo analyzovat průběh a cíle muzikoterapeutických sezení zdokumentovaných na videozáznamu. Práce je rozčleněna do tří kapitol. V první kapitole jsou uvedeny a shrnuty teoretické poznatky a výchozí pojmový aparát oboru muzikoterapie. Druhá kapitola se zaměřuje na přínos muzikoterapeutického nasazení v různých oblastech speciální pedagogiky – psychopedie, somatopedie, surdopedie a logopedie a uvádí specifika u jednotlivých druhů postižení. Třetí kapitola je praktickou částí, v níž je analyzována videoukázka dokumentující muzikoterapeutická sezení podle metody Nordoffa-Robbinse, pořízená na psychiatrické klinice pro děti a mládež v Německu. Pro širší platnost bylo vybráno několik různých ukázek s odlišným složením klientů. Objevuje se zde také široká škála problémů – problémy se socializací, navázáním kontaktu, nedostatečná aktivita, nesoustředěnost, sebezraňování a další. Přílohou této práce je videokazeta s jednotlivými sezeními a dále notový materiál, který je pro tato sezení využíván. Věřím, že tato práce prokáže účinnost muzikoterapie a poukáže na důležitost její existence jako samostatného vědního oboru. 4
1 Pojem muzikoterapie Samotné slovo muzikoterapie vzniklo spojením dvou slov – z latinského slova musica (= hudba) a řeckého therapia (= ošetřování, léčení, léčba). Linka (1997) muzikoterapii považuje za ,,jakékoli funkční uplatnění hudby v zájmu lidského zdraví“. Šířeji ji vymezil Simon: ,,Muzikoterapií rozumíme podle diagnózy specifickou léčebnou psychoterapeutickou metodu, která – podle psychopatologických zákonitostíužívá komunikativního média receptivního i aktivního, aby docílila terapeutických efektů při léčení neuróz, psychosomatických poruch a neuropsychických onemocnění.“ (Pokorná, 1982). Mátejová a Mašura (1980) definovali muzikoterapii jako ,,léčebně – výchovnou metodu, která svými prostředky, formami a postupy působí na sociálně, psychicky nebo somaticky narušenou osobnost“. Americká národní asociace pro muzikoterapii chápe muzikoterapii jako cílené použití hudby nebo hudebních elementů k dosažení terapeutických cílů, kterými jsou obnovení, zachování a podpora duševního a tĕlesného zdraví. Skrze hudbu má být klientům poskytnuta příležitost lépe porozumĕt sobĕ a svému prostředí, pohybovat se v nĕm volnĕji, efektivnĕji a rozvíjet psychickou a fyzickou stabilitu a flexibilitu (Bruhn, 2000). V Nĕmecku vidí pojem muzikoterapie jako sumární označení pro různé muzikoterapeutické koncepce, které jsou podle své podstaty charakterizovány jako psychoterapeutické a odlišují se od farmakologické a fyzikální terapie (www.kasselerkonferenz.de). Muzikoterapie jako věda je poměrně mladá. V České republice spadá stále pod jiné obory, v jiných zemích (např. v Německu) se již vydělila jako samostatná disciplína se svými metodami a nachází v praktickém životě široké uplatnění. Má však úzký vztah také s jinými vědními disciplínami, zejména medicínou, společenskými vědami, psychologií, hudební vědou a pedagogikou. Velmi často je muzikoterapie laiky ztotožňována s hudební výchovou. Jako zásadní rozdíl se jeví skutečnost, že při hudební výchovĕ je hudba cílem, při muzikoterapii je pouhým prostředkem k dosažení cílů jiných. Dalšími odlišnými znaky jsou psychoterapeutický charakter, individuální plán a odlišné metodické postupy (Pokorná, 1982).
5
1.1 Historický vývoj V pravěku byla hudba původně chápána jako forma komunikace s nadpřirozenými silami. Přírodní národy věřili, že hudba účinně vyhání z těla nemoci a zahání zlé duchy. Při léčení byl hlavní rytmus vytvářen poměrně jednoduchým způsobem, např. tlučením holí do dutého kmene nebo o kámen. Magický vliv umocňoval šamanův doprovodný zpěv. Rytmus a zpěv měly značnou dynamiku, ale intenzita a tempo hudby se opakovaně měnilo (Šimanovský, 2001). Alvinová (1984) uvádí, že tempo se pohybovalo až okolo sta úderů za minutu. Z primitivního způsobu magického léčení se postupně vyvinuly určité formy rituálu, které se diferencovaly v souvislosti s jednotlivými druhy onemocnění (Šimanovský, 2001). První písemné doklady, které dotvrzují použití muzikoterapie, nacházíme již ve Starém zákoně, kdy David vyléčil krále Saula ze stavů deprese pomocí hry na harfu (SZ, 1. Sam. 16, 14-23 In Bible, 1994). I starověcí Řekové uznávali terapeutickou hodnotu hudby. Možnou příčinnou souvislostí mohlo být to, že jejich bůh Appolon byl uctíván jako bůh hudby a zároveň dárce zdraví. Hudební terapií se zabývali i velcí myslitelé jako Pythagoras, Platon a Aristoteles. Pythagoras považoval hudbu za přímý odkaz a projev harmonie řádu kosmu, který může být jejím užitím nastolen také v člověku. Aristoteles prosazoval pojem ,,hudební katarze“, což byla určitá forma uvolnění a odplavení zátěžových faktorů za doprovodu emocí. Objevil mimořádný vliv lydické stupnice na děti a dórské stupnici připsal duchovní sílu. Optimálním nástrojem pro muzikoterapii toho času se stala lyra. Příznivý vliv měla i kithára, píšťala a flétna, která však nebyla uznávána pythagorejci. Od Řeků převzali tradici muzikoterapie Římané. I slavný lékař Galénos doporučoval hudbu jako protijed při uštknutí hadem. V okamžiku, kdy se u postiženého začaly objevovat křeče a psychické poruchy, léčitelé hráli ve zrychlujícím tempu na tamburíny. Nemocný tančil a poskakoval až do vyčerpání, čímž z těla smrtelný jed spolu s potem odcházel. Po pádu Říše římské upadá terapie hudbou v Evropě v zapomnění. Z období středověku se dochovaly pouze ojedinělé zmínky o využití muzikoterapie, a to zejména o činnosti tzv. pištců, kteří svou hrou měli uklidňovat nemocné v případě nervového záchvatu.
6
V 17. a 18. století se objevuje řada nových teorií a metod. Anglický lékař Brocklesby píše první ucelenou publikaci o systému muzikoterapie. Léčení hudbou je v tomto období označováno jako ,,iatromusica“. S ní souvisí také zavedení nové profese – iatrohudebníka, která byla přímým předchůdcem muzikoterapeuta. První polovina 19. století
se vyznačovala praktikováním léčby hudbou formou
,,aktivního zaměstnání pomocí hudby“ v některých psychiatrických léčebnách. Ve druhé polovině století zájem o muzikoterapii opět opadá, avšak po druhé světové válce se situace mění. Začínají vznikat nové koncepce muzikoterapie a muzikoterapie prožívá svůj velký boom. Roku 1948 zakládá A. Pontvik ve Švédsku tzv. ,,švédskou školu muzikoterapie“. Ta pokládá muzikoterapii za centrální obor psychologie. Hudba má dle jeho mínění moc proniknout do lidské duše hlouběji a bezprostředněji než slova. K principům švédské školy se dnes hlásí také další země – Norsko Dánsko, Finsko a Island. V témže roce jako škola švédská vzniká ,,škola americká“. Ta je orientována sociálně - psychologicky a psycho – analyticky, se zaměřením na problematiku chování. V roce
1959
bylo
v Rakousku
založeno
První
výchovné
a
výzkumné
muzikoterapeutické centrum. Také zde muzikoterapie dosáhla velmi vysoké úrovně. Rakouská společnost pro muzikoterapii se zasloužila také o to, že už v roce 1958 se obor muzikoterapie přednášel na Hudební akademii ve Vídni. Německo v oblasti muzikoterapie reprezentují jména Ch. Schwabe a Ch. Kohlerová, kteří založili v roce 1969 německou sekci muzikoterapie a vyvinuli speciální metodu muzikoterapie spojenou se spánkem, která se aplikuje při neurotických poruchách. Téhož roku byl založen Muzikoterapeutický ústav v Paříži, jehož činnost se orintuje na terapii autismu u dětí, na pacienty s nevyjasněnou diagnózou a na skupinovou terapii psychotiků. Rok 1970 je spjat se založením Muzikoterapeutického sdružení Chorvatska D. Breitenfieldem (Šimanovský, 2001). V České republice se muzikoterapie začala uplatňovat v Praze, pod vedením F. Kábeleho. Dalšími kapacitami v tomto oboru jsou Josef Krček a Jitka Shánilová – Vodňanská, která se zabývá léčbou alkoholismu. Při lékařské společnosti v Praze v současnosti také aktivně pracuje sekce muzikoterapie, jejímž významným členem je Z. Šimanovský, který je autor řady publikací s muzikoterapeutickou tématikou a podílí se i na každoroční realizaci konference muzikoterapie v Českých Budějovicích. Nejen
u nás, ale po celém světě v současné době úroveň muzikoterapie stále roste,
rozšiřují se její možnosti a oblasti použití v praxi.
7
1.2 Základní formy Z hlediska klientovy účasti na terapeuticky motivovaném dění rozeznáváme následující formy muzikoterapie:
1. aktivní 2. pasivní (zvaná též receptivní nebo poslechová)
O aktivní muzikoterapii hovoříme tehdy, když je klient sám aktivní - svým hlasem nebo pomocí hudebního nástroje. Uplatnění nacházejí především ty nástroje, které jsou snadno ovladatelné, nepožadují předcházející hudební znalosti a využívají různých smyslových podnětů. Produkce hudby probíhá na úrovni klientovy hudební vyspělosti. Není důležitá umělecká a estetická hodnota, ale je upřednostňováno dosažení terapeutických cílů. Velmi důležitou roli zde hraje improvizace, která umožňuje sebevyjádření a vyjádření vlastních pocitů v neverbální rovině.
Pasivní muzikoterapie je nejstarší formou muzikoterapie. Uskutečňuje se klientovým poslechem hudby, a to jak živě hrané, tak reprodukované. Po nĕm následuje diskuze s terapeutem o prožívaných pocitech. Receprivní muzikoterapii lze spojit i s jinými aktivitami – malbou, pohybem, pohádkovými příběhy, hrou s loutkami, apod. (Marek, 2000). Rozdíl mezi pouhým funkčním posloucháním hudby a receptivní muzikoterapií tkví v úzkém spojení hudební percepce s psychoterapeutickými metodami. Receptivní muzikoterapie využívá neverbálních možností komunikace a podporuje vzájemný vztah mezi terapeutem a klientem. Receptivní muzikoterapie je dnes stále více vytlačována muzikoterapií aktivní. K pasivní formě muzikoterapie řadíme i muzikoterapii reakční, která směřuje k vyvolání emočních procesů, které odhalují racializované nebo potlačené konflikty. Dalším druhem je tzv. regulační muzikoterapie, která si klade za cíl rozšířit spektrum vnímavosti a psychoterapeutický prostor. Realizuje se ve skupině a probíhá v následujících krocích: -
výzva k nezaujatému, necenzurovanému vnímání,
-
výzva k diferencování a přesnému vymezení vnímání,
-
výzva k vnímání citových reakcí na vnímání,
-
výzva k rozlišování akceptovaného a neakceptovaného vnímání,
8
-
výzva k přesnému pozorování těchto vnímání,
-
výzva k vědomému použití strategií jednání, s cílem připustit, respektive akceptovat napětí.
Z regulační muzikoterapie se vyvinul regulační hudební
trénink pro
prevenci
psychických onemocnění (Wehle In Pipeková, Vítková, 2001). Toto rozčlenění je ovšem velmi problematické. I při receptivní muzikoterapii je hudba přijímána aktivně a naopak – při aktivní muzikoterapii je nepostradatelné receptivní jednání.
Z hlediska počtu účasti klientů na průběhu terapetického dění se rozlišuje muzikoterapie:
1. individuální (pouze klient a terapeut) 2. skupinová (zpravidla 8-15, maximálně 20 osob) 3. hromadná (nad 20 osob)
Individuální formy terapie se účastní pouze klient a terapeut. Je vhodná zejména pro klienty, které mají obtíže s utvářením vztahu a navazováním kontaktu (např. při autismu).
Skupinová forma zahrnuje 3 a více osob. Výběr účastníků pro skupinovou muzikoterapii se řídí různými kritériemi – např. dle pohlaví, věku (děti, dospělí, senioři), či druhu onemocnění. Dle velikosti skupiny můžeme rozeznávat její kvalitu: - malá skupina (3-6 osob) poskytuje užší kontakt a větší pozornost terapeuta každému, - středně velká skupina (7-12 osob) umožňuje tvořit podskupiny. Zčásti zde ustupuje možnost úzkého kontaktu klientem, avšak stále je ještě možný. - velká skupina (13/15 osob) Velikost skupiny závisí na mnoha faktorech. Jsou jimi např. členění práce, zkušenosti terapeuta, psychodynamika členů skupiny a druh ošetřovaných problémů. Forma muzikoterapeutického sezení by měla být zvolena na základě individuálního posouzení
klienta
muzikoterapeutem,
popřípadě
speciálním
pedagogem
nebo
psychologem, s ohledem na jeho klinický obraz, diagnózu a možnosti zařízení (z přednášek Dr. Thomase Wosche, M.A. – Gruppenarbeit mit Musik für Heilpädagogen na Hochschule magdeburg – Stendal). 9
1.3 Muzikoterapeutické metody V souvislosti s rozvojem muzikoterapie jako vĕdy se začaly utvářet a uplatňovat různé metody a techniky. V Německu se kromě antroposofické a morfologické metody hojně využívá i metoda Nordoff-Robbinsova, Orffova a metoda regulativní muzikoterapie. Severské státy naopak preferují tzv. metodu FMT. Některé z výše jmenovaných metod budou v následujících řádcích stručně představeny.
Metoda Nordoff-Robbinsova Zakladatelé této metody, označované také jako ,,tvořivá muzikoterapie“, byli americký komponista a pianista Paul Nordoff (1909-1977) a anglický speciální pedagog Clive Robbins (*1928). Svoji muzikoterapeutickou spolupráci započali v roce 1959 v Anglii. Nordoff a Robbins vytvořili koncept hudební identity člověka, které lze dosáhnout prostřednictvím hudby, přestože nemoc či postižení znesnadňuje jeho vnímání a prožívání života. Jejich prvními pacienty byli dĕti s autismem a vícenásobným postižením, které primárně nebo sekundárně trpěli značnými omezeními ve vnímání, komunikaci nebo schopnosti vyjádřit se. Tato metoda se záhy rozšířila po celém evropském kontinentu, v Americe, Jižní Africe, Japonsku, Austrálii a nabrala tak mezinárodní dimenze. V posledních desetiletích se uplatňuje zejména v léčebné a speciálně-pedagogické oblasti. Dále našla uplatnění v dětském lékařství, psychiatrii, psychosomatice, vnitřním lékařství, neurologii a neurochirurgii. Tvořivá muzikoterapie se řadí k aktivním formám muzikoterapie a je provozována individuálně i ve skupině. Muzikoterapeutická sezení se uskutečňují v ambulantním i stacionárním rámci. Na hudebním dění se zpravidla podílí jak klient, tak terapeut. Principem je společná hudební improvizace, při níž terapeut většinou hraje na klavír nebo doprovází klienta svým vlastním hlasem. Klientu jsou k dispozici dechové, strunné i bicí nástroje vyšší kvality, na něž lze hrát před předchozích znalostí. Jednání terapeuta se orientuje na dialog, nikoliv manipulaci. Důležité je, aby se mezi terapeutem a klientem utvořil vzájemný vztah. Na počátku nesmí být opomenuto určit diagnózu, která by měla být diferencovaná a velmi konkrétní. Každé sezení je s vědomím a souhlasem pacienta dokumentováno na audio nebo videozáznam. Tyto nahrávky dále slouží jako podklad k závěrečnému zpracování výsledků terapie (Decker-Voight, 2001).
10
Metoda G.Orfové Gertruda Orffová, manželka známého komponisty Carla Orffa, vyvinula v roce 1970 v rámci sociální pediatrie zvláštní metodu muzikoterapie, která se zakládá na multisenzorice. Orffová přejímá význam slova ,,hudba“ od Řeků, kteří ji chápou jako spojení slova, tónu a pohybu. Cílem tohoto muzikoterapeutického modelu je ,,podpora osob s poruchami ve vývoji, v jejich kognitivním, auditivním, vizuálním, motorickém a sociálně - emocionálním vývoji, skrze nasazení hudby a hudební akrivity v herní situaci.“ (Orff, 1985). Dalším úkolem je podpora integrace dítěte do rodiny, školy a společnosti. Velmi důležitou roli hraje spolupráce s rodiči. Jsou podporovány rodičovské kompetence a rodičům je poskytováno modelové chování k přípravě herních možností, podpoře samostatnosti dítěte a k řešení poruch chování. Metoda dle Orffové nachází široké pole využití. Je nasazována nejen při poruchách ve vývoji, ale také při depresivním jednání, závislosti, nedostatečné sebedůvěře, při mentálních postiženích, u autistů, poruch chování, dále těžkých zrakových a sluchových postižení a poruchách vnímání. V somatické oblasti je upatňována zejména u spastiků, hemiplegie a tetraplegie. Pomocným prostředkem v muzikoterpii je hudební nástroj, který funguje jako ,,most“ mezi klientem a okolím. Orffová označuje hudebním nástrojem vše, co je možné obsluhovat rukou, co pomáhá jako nástroj k ztvárňení nápadu. Při této metodě nachází uplatnění zejména akustické nástroje. Využívá se však také jiných vlastností – vizuálních (dítě může rozlišit velikost – ten je velký, ten je menší..), hmatových (dítě může vnímat různé druhy materiálů – ten je měkký, tvrdý, studený, teplejší..). Dítě si může nástroj samo vybrat nebo mu může být vybrán muzikoterapeutem. Je důležité se zamyslet nad tím, který nástroj je pro kterého klienta vhodný (Orff, 1985).
Metoda FMT Metoda FMT (Funktionsinriktikad musikterapi) je ojedinělý, netradiční a specifický druh hudební terapie, jejíž kořeny se nachází ve Švédsku. V českém překladu tato metoda označuje hudební terapii se zaměřením na funkce lidského těla. Zakladatelem této metody je Lasse Hjelm, který ji na základě svých dlouholetých zkušeností v rehabilitačním centru v Uppsale rozpracoval. Metoda FMT je zaměřena především na neuro-muskulární problémy. Terapeutické sezení je velmi náročné na koncentraci – představuje 20-25 minut efektivního hraní. Jedná se o metodu neverbální, takže během sezení terapeut nedává žádné slovní instrukce. Využívají se kódy a jednoduché melodie, 11
které terapeut hraje na akustický klavír. Klient – v této koncepci označován jako adept, hraje na bicí nástroje. Užívá se 20 kódů (melodií), které pocházejí přímo od tvůrce této metody. Pro bicí nástroje je utvořeno 30 modelů různého uspořádání nástrojů, přičemž se postupuje od nejjednodušších sestav po složitější, kdy adept hraje až na šest i více bicích nástrojů. Hrou je rozvíjen u adepta pohyb a jeho motorické funkce. Kromě toho se také do činnosti uvádějí ještě další smyslové funkce – zrak, sluch a hmat. Adept je nucen zapojit svoji stabilitu, koordinaci pohybu, koncentraci, logické myšlení a paměť. Mozek a nervový systém je tak nebolestivým a příjemným způsobem podněcován k činnosti. Metoda FMT má rovněž široké možnosti uplatnění. Velmi dobrých výsledků bylo použitím této metody dosaženo u dětí s poruchami koncentrace, poruchami chování, dysgrafií, dyslexií, hyperaktivitou a autismem. Vzhledem k tomu, že FMTmetoda zlepšuje stabilitu a aktivuje svalovou činnost, ukazuje se jako vhodná pro pacienty s dětskou mozkovou obrnou, po úrazech a mozkových příhodách. Pozitivně působí také na poruchy spánku, vyčerpání, stres, stavy úzkosti s deprese (www.brno.apla.cz).
Technika improvizace Hudební improvizace představuje stěžejní techniku práce muzikoterapeuta. Improvizace má diagnostické i terapeutické využití. Spontánní vytváření hudby umožňuje nahlédnout do vnitřního života klienta. Z diagnostického hlediska je improvizace chápána jako projektivní technika. Hudební nástroj nebo jiný výrazový prostředek zastupuje hráčovo alter ego (druhé já) a odráží vnitřní svět klienta. Pokud je to možné, je vhodné po skončení improvizace provést verbální rozhovor, aby byla vyloučena chyba subjektivní interpretace terapeuta. Moreno (2005) pro analýzu hudební improvizace doporučuje zaměřit se na volbu nástroje a jeho kvalit, způsob, jakým klient nástroj používá, dynamiku, tempo, kontrasty a délku hudebního projevu, kontinuitu a vnitřní organizaci improvizované hudby. Hudební improvizaci je možné také analyzovat z hlediska dostatku a nedostatku energie, aktivity a pasivity, otevřenosti a uzavřenosti, spontaneity a kontroly. Podle formálního uspořádání rozlišujeme improvizaci individuální a skupinovou. V individuální improvizaci se ukazují problémy jednotlivce, struktura jeho osobnosti, jeho sebepojetí a prožívání; skupinová improvizace mapuje sociální interakce klientů, jejich vztahy, postavení uvnitř skupiny a schopnosti neverbální komunikace. Z terapeutického hlediska nabízí improvizace prostor ke svobodnému prozkoumávání nových způsobů chování, vyjadřování, 12
komunikace, sociálních interakcí a rozvoji kreativity. V průběhu improvizace je možné využívat tzv. hudebního zrcadlení. Při hudebním zrcadlení terapeut hudebně reflektuje to, co klient právě dělá (např. zrcadlí jeho pohyby), čímž může hlouběji vstoupit do klientova vnitřního světa. Hudebním zrcadlením může terapeut také klienta nedirektivním
způsobem
konfrontovat
s projevy
nežádoucího
chování
(www.muzikoterapie.cz).
Terapeut může pracovat také následujícími improvizačními technikami: asociativní improvizací – která je většinou výchozí bází improvizace. Je při ní stanoveni pouze počáteční naladění nebo obraz, který zůstává otevřen. Klient se dále odevzdává hře asociací a daný obraz rozvíjí. problémovou situací – během volné hry je zkoušena citlivost klienta, jeho blízkost či vzdálenost k terapeutovi a k ostatním členům skupiny. synchronizací – terapeut hraje s klientem současně inkorporací – terapeut přebírá motiv klienta a dále jej rozvíjí, aj.
1.4 Metodika muzikoterapie Pro úspěšnou muzikoterapii jsou důležité nejen formy a metody práce, ale další faktory, které ji ovlivňují - tzv. setting. Jako setting označujeme prostředí, ve kterém je terapie prováděna, řadíme k němu i vybavení místnosti, hudební nástroje,vnější vlivy a samotného klienta a terapeuta. Setting by měl být vždy co nejvíce sladěn s potřeby klienta. Je žádoucí terapeutickou místnost co nejvíce izolovat od hluku. Měla by být světlá a dostatečně větraná. Nežádoucí jsou plakáty a obrazy na stěnách, které mohou rozptylovat a odvádět pozornost klienta. Hudební nástroj by měl odpovídat vyjadřovacím potřebám klienta, proto by jejich nabídka měla být bohatá. Nástroj funguje jako most mezi pacientem a okolím. Tuto funkci však nástroj splňuje pouze tehdy, když pacient nástroj akceptuje. Nástroj často také dostává funkci ,,alter ego“ (pomocného já), které může říkat věci, které já ,,nesmím“. Obzvlášť důležité jsou nástroje vlastního těla, za které jsou považovány všechny možnosti vydávání zvuků, které má člověk k dispozici bez technických a mechanických pomůcek. Velký význam mají také nástroje zhotovené klienty. K takto získanému nástroji si klienti vytváří silnou 13
vazbu a již samo jeho zhotovení může být terapií. Další možností je využívání předmětů denní potřeby (pokliček, vařeček, dveří, klíčů, apod. coby hudebních nástrojů). K minimálnímu vybavení muzikoterapeuta patří tyto hudební nástroje:
kožené: bubny, bonga a konga metálové: vibrafon, eventuelně marimbofon s vhodnými paličkami folklorní: etnoperkusion, buben s tahadlem efektní: gong, syntetizér drnkací: klavír strunné: monochord, lyra Na samém počátku terapie provádí terapeut hudební diagnostiku. Děje se tak pozorováním klienta, přičemž si všímá následujících hledisek: schopnosti účasti, zapamatování a uchopení melodie, preference vysokých nebo hlubokých tónů. (Tato oblast se týká především nervově-smyslového systému), citlivost, uchopení harmonie, citlivost pro disonanci nebo konsonanci, preference dur nebo moll. (Tato oblast souvisí s rytmickým systémem), uchopení rytmu, upřednostňování rychlé nebo pomalé hry, tendence ke zrychlování nebo zpomalování, k zesilování či zeslabování. (Tato oblast má souvislost s látkovou výměnou a končetinami).
Kromě těchto hledisek je důležité pozorovat kvalitu způsobu hry na hudební nástroj a výraz zpěvu. Hodnotíme: pevnost a tvrdost hry proudění a plynulost vzdušnost a lehkost ohnivost a impulsivnost Na základě těchto pozorování si terapeut utváří obraz klienta, který vypovídá o jeho celkové situaci a ze kterého se vychází při stavbě terapeutického procesu a definování terapeutických cílů (Felber, 2005).
14
Samotná terapie probíhá zpravidla ve 3 fázích:
1. fáze – seznámení terapeuta s problémem klienta a jeho očekáváními. Hudební rozvoj v 1. fázi probíhá v následujících krocích:
Explorace – členové skupiny se seznamují s nástroji. To vede často k intenzivní hlasité hře. Výsledkem je často směsice zvuků různé heterogenity. Diferenciace - po předchozí chaotické fázi mají klienti potřebu improvizaci strukturovat. Jsou zavedena pravidla hry a reflektován hudební proces. Komunikace – klienti navazují kontakt s ostatními členy skupiny a zkoušejí získané schopnosti a znalosti. Hudba a hudební vyjádření je jasnější a strukturovanější. Lépe přijímají a rozumí neverbálnímu sdělení. Specializace – skupina začíná zpracovávat zadané téma. To se realizuje z části jen hudebním způsobem a z části způsobem verbálním.
2. fáze - zpracování problému. Na začátku této fáze kladou děti stále ještě odpor, testují hranice svých možností jednání a bojují o pozici ve skupině. Později se odváží opatrně profilovat uvnitř skupinových aktivit, dokud se jich emocionálně plně nezúčastní. Terapie v tomto bodě vynáší plody. Pokud byl v první fázi pevně stanoven cíl práce, je nutné jej často předefinovat. Pokud práce neprobíhá kontinuálně, může dojít ke stagnaci. Pro úspěch terapie má rozhodující význam vztah mezi klientem a terapeutem a přiměřenost terapeutických intervencí.
Ve 3.fázi musí terapeut zahájit přípravu na ukončení a rozloučení. Dosažené výsledky se zaokrouhlí, vztah mezi klientem a terapeutem musí být dořešen. Tato poslední fáze terapie si vyžaduje více sezení (Bruhn, 2000).
15
1.5 Účinky hudby a oblasti využití Každý člověk má pravděpodobně s účinky hudby nejrůznější zkušenosti ze všedního života. Účinky hudby na člověka se zabývá hudební psychologie. Je prokázáno, že již při samotném poslechu hudby dochází ke značným tělesným změnám. Jsou to změny v mozkové činnosti a v prokrvení tkáně, mění se galvanický kožní odpor a biologická reaktivita pokožky. Dochází při tom i ke zvýšení glykemie, stupňuje se činnost potních žláz a svalové napětí. Zrychluje se krevní oběh, krevní puls a mění se pravidelnost dechu. Zvukový impulz bezprostředně působí na autonomní nervový systém, tedy na celou vegetativní nervovou soustavu, která řídí základní biologické funkce (Marek, 2000). Ukazuje se, že hudba je schopna specifickým způsobem komunikovat a vyústit ve významové a obsahové sdĕlení, které u posluchače vyvolá psychickou odezvu. Stává se tak vynikajícím nonverbálním prostředkem komunikace s vnějším prostředím (www.muzikoterapie.cz). Hudbou mohou být ovlivněny také afektivní funkční procesy v mozku (Wehle In Pipeková, Vítková, 2001).
Hudba a srdeční činnost: srdeční rytmus hraje rozhodující roli při určení smyslového vnímání – pokud jde o určení tempa. Srdeční rytmus je však také možné ovlivňovat akustickými zejména hudebními podněty. Závisí to na tom, že sluchový nerv vybíhá z přímých reflexních drah k motorickým částem mozku, které jsou odpovědné za činnost srdce.
Hudba a dýchání: dýchání je při poslechu hudby ovlivňováno různě. Podle druhu hudby jsou u různých lidí pozorovatelné různě velké, ale svým způsobem srovnatelné změny. Při rychlé, zrychlující se hudbě se zrychluje také puls a frekvence dýchání. Změna dechu není vnímána subjektivně.
Hudba a činnost mozku: také činnost mozku je ovlivňována hudebním rytmem. Mozkové vlny přijímají rytmus, který navozuje fázi klidu. Na druhé straně také někdy dochází
k tomu,
že
hudba
(zvláště
rytmická)
(Decker,Voight, 1983).
16
vyvolá
epileptický
záchvat
Vedle zmíněných účinků má pro muzikoterapeutickou práci velký význam emocionální působení hudby. Jedná se především o myšlenkově - asociativní a emocionálně – afektivní vlivy. Myšlenkově – asociativní reakce nelze určit předem. Je důležité zmínit, že se ukazuje u různých osob shoda v druhu pociťovaných emocí. Nezastupitelný význam má komunikativní funkce hudby. Hudba může řečovou komunikaci zahájit, ale také ji může plně nahradit, jestliže není řeč jako komunikační prostředek k dispozici (Bruhn, 1999).
Jsou rozeznávy 3 typy účinků hudby: 1. aktivace (rytmickou hudbou) 2. regulace (pomalou, táhlou hudbou) 3. ticho / klid/ bezpečí / důvěra (doznívající zvuky)
Akustické podněty vedou ve srovnání s jinými smyslovými podněty k silnějším vegetativním účinkům. To lze snadno vysvětlit úzkým propojením sluchu s thalamem, limbickým systémem a emočními oblastmi mozku (srov. Decker-Voight, 2001). Emoční účast je při aktivní produkci hudby mnohem větší než při pasivním poslechu. To poukazuje na silnější vegetativní změny při aktivním hraní (srov. Decker-Voight, 2001). Muzikoterapie je využívána za účelem terapeutickým, ale také diagnostickým a relaxačním (Hartl, Hartlová, 2000). Nachází uplatnění v několika rovinách:
-
jako specifická forma psychoterapie; při léčení duševních poruch, neurotických nebo psychických, a to zejména individuální formou,
-
na zlepšení sociálních vazeb klientů, zařazení do kolektivu, na usměrňování sebevědomí pomocí formy skupinové,
-
v rehabilitačním procesu, kdy je využíváno mobilizačních prvků hudby a kdy je využito hudby jako motivace,
-
u seniorů, zejména při Parkinsonově a Alzheimerově chorobě,
-
na operačních sálech, u zubaře a v oblasti gynekologie a porodnictví, kde plní analgetickou funkci,
-
ve speciálně pedagogických disciplínách
-
v paliativní péči - u klientů v terminálním stádiu onemocnění
17
2 Muzikoterapie u osob s postižením V centru muzikoterapie u osob s postižením většinou nestojí (na rozdíl od osob bez postižení) žádný akutní psychický konflikt, nýbrž dlouhotrvající poškození života. Pro terapii není v tomto případě také ohraničen určitý počet hodin, ale bývá životním průvodcem. U těžce postižených dětí se ukazuje velmi silný zájem o hudbu. Muzikoterapie je pro ně příležitostí k zpřístupnění osobního i materiálního prostředí. Pravidelná účast může průkazně zlepšit schopnost koncentrace, myšlenkové pochody, verbální složku řeči a motorické deficity. Kromě toho hudba jako médium nabízí lidem s postižením prožívat radost, možnost sebevyjádření a sebeuskutečnění. V následujících podkapitolách budou naznačeny specifika muzikoterapie u různých druhů postižení (www.foepaed.net).
2.1 Mentální postižení a muzikoterapie U osob s mentálním postižením zaznamenává muzikoterapie velmi kladné výsledky. Rozumový vývoj dítěte s postižením může být citlivě, nenásilně a přitom velmi účinně ovlivňován prostřednictvím všech
forem a
prostředků
muzikoterapie. Např.
u oligofreniků, kde dochází k poškození všech rozumových funkcí a schopnosti koncentrace, kde ve se můžeme setkat s převládajícími afekty nad emocemi, častými přidruženými anomáliemi a menší pohybovou obratností, je muzikoterapie značným pomocníkem v rozvoji sluchových schopností vnímatelů, prohlubuje citové prožitky, trénuje rozvoj motoriky a koncentrace (www.muzikoterapie.cz). Hudba pomáhá upevňovat i výslovnostní návyky. Při sborovém zpěvu a kolektivním přednesu odpadá strach z vyjadřování, děti jsou uvolněnější a přirozenější. Prvky hudby – rytmus, tempo, dynamika a melodičnost jsou i součástí celkového mluvního projevu. Hudební činnost však již svou podstatou navozuje atmosféru pohody a optimismu. Výrazně ovlivňuje psychiku dětí, ta zpětně ovlivňuje jednání a celkovou úroveň projevů mentálně handicapovaných dětí (Alvin,1999).
18
2.2 Somatické postižení a muzikoterapie Jelikož většina tělesných postižení není v klinickém smyslu vyléčitelná, spočívá těžiště muzikoterapie u osob s tělesným postižením v kompenzaci následujících oblastí (Müller, 1980):
- zlepšení motoriky – skrze změnu v psychickém a vegetativním dění může hudba působit uklidňujícím dojmem a zmenšit postižený svalový tonus spastiků. Postižená aktivita reflexů je zastavena a jsou aktivovány normální pohyby. Aktivním melodickým a rytmickým hraním na nástroje Orffova instrumentáře se zlepšuje jemná i hrubá motorika. Pomocí dechových nástrojů a zpěvem jsou trénovány svaly dechu a mluvidel.
- zlepšení percepce- (zejména u cerebrálních poruch) – s novými programy k podpoře auditivního vnímání mohou být doplněny akustické zkušenosti. Produkcí cílených zvuků se trénuje vizuální, auditivní i taktilomotorická percepce.
- zlepšení řečových schopností – (u dysarthrií a jiných poruch řeči) -
patří sem
především hry s konsonantami, vokály, slabikami a slovy.
- kompenzace nedostatečného vnímání okolí a získávání zkušeností – hudební nabídka uvádí tělesně postižené skrze bohatou řadu médií do různých hudebních stylů, funkcí a prostředí (koncertní sály, kostely, cirkus, disko...) Významnou roli zde hraje i vizuální podpora (např. televizí) a vlastní taktilní zkušenost s nástroji.
- osobnostní rozvoj a rozvoj sociálního chování – u tělesně postižených je třeba podporovat podnět a spontánní aktivitu k častým zkušenostem se zacházením s materiály a komunikaci s vrstevníky ke zvýšení pocitu vlastní hodnoty, já-stability a ke stavbě sociálního a komunikativního jednání. Nasazují se rytmická cvičení pro koncentraci, tvoření pojmů, vědomí partnerství, improvizace, hry s nástroji, hlasem, světlem a pohybem.
19
2.3 Sluchové postižení a muzikoterapie Lidé se sluchovým postižením mají v běžném životě ve společnosti obtíže s řečí a vyjadřováním. Nedokáží správně identifikovat a analyzovat zvuky, které je obklopují. Obtížně se orientují ve svém okolí a minimálně se účastní nahodilých diskusí, při kterých mohou získat užitečné informace. Specifické řečové a sluchové možnosti lidí se sluchovým postižením mohou omezovat a znesnadňovat porozumění instrukcím a otázkám. Snižují také možnost vyjádřit vlastní nápady a názory. Navíc vzniká problém při zařazení těchto lidí do běžného života v majoritní slyšící společnosti. Sluchové postižení ovlivňuje vývoj mnoha vrstev základních sociálních dovedností (jako např. naslouchání druhým, sdílení společné diskuse, reagování na dané téma, sledování informačního obsahu sdělení apod.). Jestliže se tito lidé nenaučí konstruktivně a adekvátně komunikovat s ostatními, mohou se ocitnout, jak již bylo řečeno, v tzv. sociální izolaci. Ta s sebou přináší problémy, jako je např. nevyspělé chování, snížená emocionální kontrola, uzavření do sebe, inflexibilita v reakcích, egocentrismus nebo deprese (Zinar 1987). V lepším případě dochází k uzavření se do menšinového světa před světem slyšící většiny. Lidé se sluchovým postižením tak žijí především v sociální síti své vlastní subkultury a často se snaží distancovat od okolního světa. Skupinová muzikoterapie může pomoci klientům se sluchovým postižením praktikovat mnoho různých typů a úrovní sociálních dovedností. Umožňuje vylepšení jejich schopnosti
interakce s ostatními lidmi se sluchovým postižením i bez něj.
Hudebně-expresivní aktivity jsou zaměřeny na vzájemnou nonverbální i verbální komunikaci. Jsou prováděny dotekově, vizuálně i auditivně. Nordoff a Robbins (1980) uvádějí, že hudební zkušenost hraje důležitou roli při navazování kontaktů s okolím a vytváří prostor pro interakci. Například při technice strukturovaných nebo improvizovaných duetů hraných na rytmické nástroje dochází k prohlubování vzájemné interakce. Jakmile si klient uvědomí přítomnost vibrací a rytmu hraného muzikoterapeutem nebo druhým z pracovní dvojice, velmi přesně odpovídá na zvukové poselství vlastní hrou. Vytváří se tak prostor neverbální hudební komunikace, která posiluje sociální vazby mezi jednotlivými členy skupiny navzájem i mezi nimi a muzikoterapeutem. Stejně tak tanec a rytmické pohybové aktivity pomáhají rozvíjet vzájemné sociální kontakty. Strukturování muzikoterapeutických aktivit a výběr hudebního materiálu se uskutečňuje tak, aby dotekové stimulace nahradily sluchové
20
vjemy. Skupinové vytváření písní s vlastními texty a následné sdílení dojmů, jakož i společné hraní na nástroje, prohlubuje kooperaci a přátelské vztahy ve skupině. Dochází k rozvoji sociálních dovedností a prohlubuje se sociální zkušenost. Zážitky spojené s navázáním kontaktu mezi lidmi se sluchovým postižením i bez něj v rámci malé skupiny představují příslib pro navazování těchto kontaktů v běžném životě. U neslyšících se muzikoterapie uskutečňuje na základě rezonancí. Je umožněno si s předměty hrát a při tom si cvičit motoriku rukou i celého těla (www.musiktherapierummel.de). Pro tyto účely je muzikoterapeutická místnost zařízena zcela specificky – pod podlahou jsou umístěny reproduktory a klientu je tak umožněno vnímat celým tělem vibrace. Děti mnohou také např. ležet na klavíru nebo se dotýkat jiných hudebních nástrojů. Celkový obraz dotváří doprovodné efekty – světelná imaginace, která kopíruje hudební vyjádření nebo např. papírové míčky, řetízky a kuličky umístěné na podlaze, které se vlivem vibrací uvedou do pohybu.
2.4 Logopedické vady a muzikoterapie Osobám s narušeným řečovým projevem může zlepšit jejich artikulaci, rytmus řeči a dechovou kontrolu zpěv písní. Rytmická struktura, přízvuky a melodie slov písní by měly odpovídat přízvukům, které tato slova mají v přirozené řeči (Nordoff-Robins, 2003). Hudební melodie se využívá ke zdůraznění významu a pocitů jednotlivých slov. Podle odborníků by slabiky, při kterých v běžné řeči hlas stoupá, měly být zpívány vyššími tóny než slabiky, při kterých v běžné řeči hlas klesá. Přízvuk může být v písních zdůrazněn pomocí delších rytmických hodnot (např. přízvučnou slabiku zpívat na dvě doby a nepřízvučnou pouze na jednu). Pokud je melodizována báseň nebo říkanka, je vhodné zdůrazňovat pouze přízvučné slabiky. Méně důležitá slova a nepřízvučné slabiky by měly být reprodukovány pomocí kratších rytmických hodnot a nižší melodie. Tato slova by se neměla shodovat s dobami, které jsou přízvučné v hudebním metru. Složkou řeč jsou také expresivní kvalita a melodie slov a frází (např. v otázkách melodie na konci věty nezvykle stoupá). Tyto základní principy, které jsou pro správný rozvoj řeči velmi důležité, by pokud možno měly zůstat zachovány. Bylo zjištěno, že písně s příliš abstraktními, nezáživnými a věkově nepřiměřenými slovy jsou pro děti méně účinné (www.muzikoterapie.cz). 21
3. Analýza praktické ukázky tvořivé muzikoterapie Následující podkapitoly analyzují videoukázky s muzikoterapeutickými sezeními podle Nordoffa – Robbinse, popisují průběh terapie v jednotlivých krocích, interpretují terapeutický záměr a hodnotí dosažené výsledky. Není opomenuto seznámení s prostředím, ve kterém byly ukázky pořízeny.
3.1 Metody a cíle šetření Cílem šetření bylo analyzovat průběh a cíle muzikoterapeutických sezení zdokumentovaných na videozáznamu (viz příloha č.5). K dosažení zkoumaného cíle bylo využito těchto metod kvalitativního výzkumu:
analýza jednotlivých případů – zkoumání případu do větší hloubky a v širších souvislostech, analýza dokumentů (videozáznamu) pozorování
3.2 Charakteristika zařízení Ukázky
tvořivé
muzikoterapie
und Jugendpsychiatrie - v
byly
pořízeny
na
Klinik
főr
Kinder
psychiatrické klinice pro děti a mládež v Bernburgu
v Německu . Toto zařízení sídlí na Sobaldstraße 2c. Tým odborníků tvoří lékaři, psychologové, zdravotní sestry, vychovatelé, léčební pedagogové, hudební, celostní a sportovní terapeuté, sociální pracovníci a učitelé. Zařízení má k dispozici 60 stacionárních lůžek, nabízí však také ambulantní denní terapii. Klienty jsou děti a mládež do 18 let, u nichž se vyskytují následující obtíže:
-
emocionální poruchy s psychickými nebo tělesnými symptomy
-
hyperkinetický syndrom se všemi následnými jevy
-
poruchy sociálního chování 22
-
vývojové poruchy
-
poruchy osobnosti
-
psychózy
-
akutní reakce na stres a porucha přizpůsobivosti
-
poruchy učení
-
záchvatovitá onemocnění
Ošetřovací proces začíná 3 – 4 týdenní fází intenznívního diagnostikování. Po určení diagnózy se sestavuje individuální plán terapie. Ošetření se provádí zejména ve skupině, v některých případech individuálně. Na terapii se podílí také rodiče – týdenními návštěvami a pravidelnými rodinnými pohovory, které stacionární pobyt dítěte doprovází.
3.3 Individuální a skupinová tvořivá muzikoterapie Ukázka č.1 (00:10)
Videokazeta dokumentuje průběh a pokroky u děvčete jménem Julia, která nedisponovala verbální řečí a vykazovala sebezraňující chování. Její terapie probíhala ve třech sezeních, jejichž cílem bylo zvýšení aktivity a výstavba komunikace. Jednotlivá sezení probíhala v těchto fázích:
1.sezení: Cíl: navázání kontaktu a zvýšení aktivity
00:10 Wir singen guten Morgen – Zpíváme si dobré ráno Každé sezení je zahájeno touto písní, k vytvoření určité obvyklé struktury. Jelikož Julia, jak bylo výše zmíněno, nedisponuje verbální řečí, snaží se terapeut každou její hlásku uchopit, imitovat a hudebně zpracovat. Iniciativa vychází od dítěte, se kterým se muzikoterapeut pokouší navázat kontakt. Terapeut hraje a přitom se dívá na klientku.
23
01:22 Was ist das? – Co je to? Toto cvičení je zaměřeno na vnímání různých částí těla. Terapeut do písně začleňuje jméno klientky (Julia) a zpívaný text propojuje s dotykem uvedené části těla.
02:17 Hra na tamburínu Cílem je podnítit vlastní aktivitu klientky – udržet tamburínu a samostatný pohyb při hraní. Důraz je při tom kladen na dynamiku (rozlišení tiše x hlasitě). Je zřejmé, že Julia má radost ze hry, je do ní zapojena a projevuje pocit radosti. Udržuje také oční kontakt s terapeutem, což je jeden z důležitých předpokladů sociální interakce a komunikace. Později se u Julie objevuje zřetelná reakce na rychlé a pomalé tempo. Při hře klientka stojí na špičkách.
03:59 Hra na metalofon V této části je muzikoterapie využito k dosažení samostatného pohybu pažemi. Klientka je vedena k samostatné aktivitě. Terapeut doprovází Juliinu hru zpěvem, poskytuje podporu ruky a současně brání sebezraňování (Julia má tendence bít se do hlavy). Při hře je možné pozorovat několik významných okamžiků: -
terapeut provádí podporu pravé ruky, hra je zpočátku nekoordinovaná (04:41),
-
postupně hraje Julie precizněji, rychleji a silněji (04:53),
-
Julie pouští paličku, ale sama ji uchopuje (05:38),
-
zpěv terapeuta imituje Juliino hraní, Julia hraje ve třídovém taktu, v rytmu svého jména (Ju-li-a) (06:11),
-
na terapeutův zpěv začíná Julia reagovat živým pohybem svého těla (06:42)
-
terapeut zmenšuje podíl podpory ruky – podporuje ji pouze k jistotě, ale nechává jí zcela volný pohyb (07:51),
-
Julia hraje zcela bez podpory terapeuta, ten pouze omezuje rozsah pohybu. (8:11)
24
2.sezení (09:01): Cíl sezení: zmírnění sebezraňování přenesením energie na hudební nástroj.
09:01 Hra na činely Terapeut je nucen bránit sebezraňování omezením pohybu a vede k soustředění se na hudební nástroj. Hru doprovází píseň ,,Julia spielt ein Trommelspiel“- Julia hraje na buben. Opět je zdůrazněna důležitost vlastního jména, které přebírá funkci prostředku fixujícího zájem. Dle Juliiny předlohy ji terapeut doprovází na klavír. Hraje pouze pravou rukou, levou využívá stále k podpoře ruky Julie. V okamžiku, kdy Julie přestává hrát, ji terapeut povzbuzuje k dalšímu hraní, na což reaguje klientka velmi kladně. Terapeut využívá různých variací, které se odráží v podobě nadšení v Juliině obličeji. Postupně začne Julia vykonávat pohyby celou polovinou těla s údery bubínku a dokáže se plně soustředit na nástroj. Terapeut reaguje na únavu klientky a sezení ukončuje. V průběhu hry je zřejmé, že hraní přináší klientce radost.
16: 47 Auf Wiedersehen, bis nächstesmal – na shledanou příště. Tato píseň se stala závěrečnou písní všech sezení. Stejně ako v průběhu sezení i po jeho ukončení terapeut klientku pochválí, což se zdá být velmi důležitým prvkem, který by neměl být v muzikoterapeutickém nasazení opomenut.
3.sezení (17:46): Cíl sezení: samostatná hra a hra oběma rukama současně.
17:46 Hra na metalofon Terapeut nejdříve podporuje hru doprovodným zpěvem, potom vyzpívává slovo ,,ano“ a jméno Julie. Julie zpočátku nerozlišuje pravou a levou ruku. Postupně hraje střídavým pohybem rukou, další část souběžným pohybem, s podporou rukou, v souladu s terapeutovým zpěvem. V průběhu hry vyhledává s terapeutem oční kontakt – obrací se na něj. Pohyb je stále jistější, později je schopna zrychlovat tempo. Na chvíli přestává hrát, terapeut vyčkává a při jejím hraní začíná opětovně zpívat. Při ztrátě delšího zájmu o hru terapeut přebírá hudební téma a zpracovává je do taneční podoby.
25
21:40 Hra na buben Klientka je skloněná nad nástrojem a zkoumá vlastnosti nástroje. Nehraje úderem, ale sune paličku po ploše bubínku. Terapeut ji vede podporou rukou k úderům. Julie se opět pouští do hry, tentokráte úderové a terapeut od podpory rukou zvolna upouští. Klientku stále doprovází svým zpěvem. Terapeut vkládá do hry nový prvek – úder na činel. Klientka přestane udržovat s nástrojem oční kontakt, ale stále se drží rytmu. Náhle začne tempo zrychlovat, načež terapeut reaguje zrychlením zpěvu. Na okamžik ztratí klientka zájem o hru a pokusí se o sebezraňování. Terapeut se vrátí k podpoře ruky, což ji opět vrátí zájem o hru. Chvíli hraje sama, bez dopomoci, s pohledem upřeným na muzikoterapeuta a sama mění rytmus dle své vůle. Hru doprovází podupy pravou nohou.
Ukázka č.2 – skupinová muzikoterapie, skupina č.1 Rozložení účastníků:
24:29 Wir singen guten Morgen Skupinu tvoří pět členů (tři chlapci a dvě dívky). U jedné z dívek (4) jsou na první pohled patrné stereotypní pohyby. Klienti sedí v půlkruhu kolem klavíru. Terapeut hraje a zpívá píseň, děti se k němu přidávají. V písni je přáno dobré ráno jmenovitě všem klientům. Píseň je vstupní a ,,zahřívající“ fází sezení. Některé děti se zdají být pasivní, jeden klient vstupuje do písničky i verbálním projevem (přeje dobré ráno).
25:40 Trommelspiel Terapeut hraje na klavír, dítě uprostřed hraje na buben. Ostatní děti se na písničce podílí zpěvem. Terapeut oslovuje v písničce hráče na buben (Julia hraje na buben...). 26
Postupně mění dynamiku a rytmus písně (hraje potiše, hraje rychleji). Klientka se přizpůsobuje stylu hraní terapeuta. Při rychlém rytmu jsou děti vybuzeny k vyšší aktivitě. Některé mají tendenci křičet, se stupňujícím tempem hrát hlasitěji nebo doprovázet hru rychlým tleskáním do dlaní. Píseň je uzavřena úderem do činelu. Je patrné, že tato píseň pro děti nebyla nová. Klientka bezchybně zahrála závěr na jiný nástroj, přestože jí k tomu nebyly dány terapeutem podrobné instrukce. Děti její hru odmění potleskem. Následuje ve hře další klient. Rychlé tempo hraje s takovou intenzitou, že je třem účastníkům nepříjemná a reagují na ni zakrytím uší. Při hře další klientky jeden klient přidává hru na tělo (tleskání do stehna – nejdříve jednou rukou shora, potom oběma rukama ze stran), později dokonce navazuje sociální kontakt s vedle sedícím klientem hrou na jeho nohu. Tento hoch se jeví jako nejvíce vyhledávající a navazující sociální kontakt s ostatními. Každou hru oceňuje potleskem, mnohdy jako jediný.
28:59 Klavírní improvizace Jeden klient (5) doprovází na rourový bubínek, ostatní klienti mají v ruce připravenou paličku. Terapeut hraje na klavír, nastaví postupně všem klientům bubínek ke dvěma úderům na uzavření hudebního celku. Klienti s paličkami vyjadřují rytmus máváním paličky do prázdna nebo do ruky. Poté se melodie mění a terapeut ji podporuje zpěvem na slabiku ,,la“. Děti zpívají s ním. U jedné z klientek (4) se opět objevují stereotypní pohyby. Pak nastává změna melodie s dohráváním na činel (uprostřed věty 1 úder, na závěr 2 údery). Do hry je přidán nový nástroj – metalofon. Další klient má rourový bubínek, ostatní paličky. Hra se opakuje v rychlejším tempu. Následuje další obměna nástrojů – bubínek, rourový bubínek, metalofon a 2 paličky. Při této hře má hráč na metalofon (2) potíže, což terapeut řeší názornou ukázkou, jakým způsobem má klient hrát. Jelikož má klient stále potíže, terapeut ukáže hru ještě jednou a klientovi napomáhá ukazováním tónů, které má zahrát. Mezitím jiný klient (5) zkoumá vlastnosti svého hudebního nástroje. Během hry jeden z klientů (5) podává bubínek a činel ostatním, kteří na ně dohrají melodii. Tento klient byl vybrán zřejmě proto, že obtížně navazuje kontakt. Je evidentní, že hra je pro klienta příliš hlučná (volnou rukou si zakrývá ucho).
27
35:29 Hra imitací Ke hře je využita píseň ,, Komm, wir machen jetzt Musik“ (viz příloha 2). Rozdělení nástrojů: bubínek,
řetízkové chrastidlo, tamburína, xylofon. Terapeut
přehraje na klavír stoupavou melodii, jeden hráč (5) zopakuje. Pak zahraje melodii klesající, klient stále opakuje. Následují variace, které se klient snaží napodobit. Disharmonickými tóny je předávána melodie pro řetízkové chrastidlo, klient (2) melodii rytmicky správně zopakuje. Lze říci, že hra je jakýmsi dialogem nástrojů.
Ukázka č. 3 – skupinová muzikoterapie, skupina č.2 (36:57) Ve skupině jsou dvě dívky a tři chlapci. Pozice klientů při muzikoterapeutickém sezení je stejná jako v ukázce č.1. Klient č. 2 má doprovodné stereotypní pohyby. Použité nástroje: buben (klient č.1), buben (klient č. 2), bonga (klient č. 3), činel (klient č.4), buben (klient č.5).
36:57 Skupinová improvizace Hra začíná volnou hrou terapeuta na klavír za doprovodu klientky č. 1. Terapeut hraje píseň hrajeme na buben, očním kontaktem vybízí vybrané klienty ke hře. Velice zajímavá je orientální hra terapeuta a klienta č.3, hrajícího na bonga. Klient velmi dobře kombinuje hru na dva bubny. Klient č.5 reaguje na hru tanečním pohybem s paličkou. Klientka č.1 hru nesleduje, po celou dobu je ke skupině natočena ze strany a jakoby se do ní nezačleňuje. Ke skupině se přidružuje jen po okamžik, kdy dohrává melodii za klienta sedícího vedle (2) , který zřejmě není schopen samostatné hry. V další fázi si terapeut bere klienta č. 2 k sobě ke klavíru. Terapeut podporuje klienta č. 2 při hře na buben. Melodie se opakují. Klientka č. 1 již hru sleduje, dokonce vybízí v okamžiku nástupu orientální melodie klienta s bongy ke hře. Klient č.5 se účastní hry pohybem – točí s paličkou.
Ukázka č. 4 – individuální muzikoterapie (42:10)
Na ukázce č. 2 je individuální muzikoterapie chlapce, který musí mít kvůli sebezraňování hlavu chráněnou helmou. Terapeut hraje na klavír melodii, klient hraje do bubnu. Klient na chvíli poodchází, ale opět se ke hře vrací. U klienta jsou patrny 28
stereotypní pohyby a problém se soustředěností, což dotvrzuje neustále odbíhání od nástroje. V jednom okamžiku je nutná terapeutova podpora ruky, posléze dítě hraje opět samo. Melodie se stále opakuje, ale klient není schopen rytmicky správného doprovodu.
Ukázka 5 – skupinová muzikoterapie, skupina č.3 (52:00)
52:00 - Skupinová improvizace Skupina šesti klientů – teenagerů - sedící v kruhu. Tyto děti trpí psychickými problémy nebo problémy v sociální oblasti. Užitými nástroji jsou metalofony, buben a řetízkové chrastidlo. Klienti nejdříve hrají sami, vcelku se souzněním, ale nevýrazně. Terapeut nejdříve naslouchá, pak se svým klavírem vstupuje do improvizace. Hru neruší, ale oživuje, což je patrné z tanečního vyjádření dívky sedící vpravo. Hra je ukončena na podnět muzikoterapeuta. Po hře terapeut s klienty verbálně hodnotí průběh hry.
57:22 - Terapeut se posadí mezi děti do kruhu. Každé dítě má před sebou nějaký hudební nástroj, pomocí něhož si má s někým popovídat. Terapeut nejdříve verbálně vysvětlí instrukce a čeká, kdo bude chtít hru začít. Děti se však zdráhají, proto terapeut volí názornou ukázku – bere si buben a rozhovor nástrojů začíná. Komu jsou tóny určeny je vyjadřováno očním kontaktem. Během hry děti na určitý způsob hry reagují smíchem, aniž by bylo užito jakéhokoliv verbálního vyjádření. Po hudebním rozhovoru terapeut vede s dětmi verbální interpretaci – každý může ostatním sdělit asociace a svoji interpretaci rozhovoru nástrojů. Terapeut se klientů ptá, zda hře rozuměli a klade jim rozšiřující otázky. Hru uzavírá objasněním významu melodie a dynamiky řeči uvedením příkladu – ...stejný princip je i u slov. Je rozdíl, zda řeknu větu ,,Dnes jsem dobře naladěný!“ smutně, přísně, nebo radostně...nástroji se můžeme vyjadřovat úplně stejně. Tato ukázka je důkazem toho, že hudba je nositelem určitého sdělení. Různým stylem hry můžeme vyjadřovat různá sdělení, např. Hádka, jak demonstruje hra terapeuta a vedle něj sedící klientky.
1:02:03 Dialog hudebních nástrojů Dvojice č.1: dvě dívky hrající na buben. Na hlasité hraní ostatní děti reagují smíchem (zřejmě je interpretováno jako hádka). 29
Dvojice č. 2: citera a bubínek. Dívka s citerou slovně vybízí druhou dívku, aby začala se hrou. V průběhu hry dívka s citerou více nástrojem komunikuje - používá více variací, různou intenzitu a délku hry. A snaží se druhou dívku povzbudit ke hře. Dívka hrající na bubínek hraje po celou dobu hry odpovídá jen jediným úderem se stejnou intenzitou. Také dívka s citerou později přechází k chudšímu vyjádření. Očním kontaktem s dívkou sedící vedle naznačuje, že hra se ji příliš nelíbí. Nudnou je zřejmě i pro další dívku, která se při hře začne protahovat. Dívka s citerou v zápětí ukončuje hru se slovy ,,to stačí“. Ve hře se odráží problém sociálního začlenění dívky s bubínkem. O jejím chudém způsobu vyjadřování svědčí i výběr hudebního nástroje – bubnu, u něhož je jen dvourozměrná možnost vyjádření - rytmem a dynamikou (narozdíl od citery, kde lze ještě uplatnit tonální řadu). Po hře následuje verbální zhodnocení a interpretace pozorovatelů.
1.10:28 Hra s novinami – hra na sociální interakci Děti stojí na rozprostřených novinách, které symbolizují ostrůvky. Kolem nich je moře. Terapeut postupně odtrháváním zmenšuje plochu novin. Nikdo nesmí spadnout. Kdo spadne z novin do moře utopí se a vypadá ze hry. Cílem hry je zlepšení sociálních vazeb, začlenění špatně zařaditelných jedinců do skupiny a zvýšení schopnosti kooperace. Klienti se také snaží ubránit vlastní teritorium. Tato hra není přímou muzikoterapií, ale může být jejím velmi vhodným doplňkem.
1:13:24 Osm klientů sedí v kruhu (skupina se rozšířila o dvě nové členky). Hra začíná vstupním rozhovorem terapeuta s klienty a vysvětlením pravidel. Jedna z nových klientek má xylofon, další dvě klientky mají citeru a triangl. Vybrané klientky tvoří pomyslný
trojúhelník (mezi nimi jsou vždy 2 jiní, nehrající klienti). Hra začíná
hudebním rozhovorem klientky s xylofonem a trianglem, pak do hry vstupuje klientka s citerou, která hraje s xylofonem tlumenou hru. Klientka s trianglem se stahuje ze hry a vrací se do ní až teprve na úplný závěr, kdy ji uzavírá. Hru je možno interpretovat jako původně rozhovor třech dívek. Pak si ale dvě z nich začnou šeptat a třetí ví, že se nemůže k dialogu připojit (pro hlasitost svého nástroje). Nechává tedy dívky rozmlouvat tlumenou hrou a na závěr se opět vkládá do hry. Lze se také domnívat, že klientka s trianglem je dominantnější povahy a že musí mít I v reálném životě první i poslední slovo. Další hra je rozhovor dvou bubínků a trianglu. Triangl získává jiná dívka, ostatní mění jen nástroje. 30
Ukázka č.6 (1:20:45)
1:20:45 V této ukázce je dívka, která má obtíže v sociálním začlenění. Cílem terapeutických sezení je ,,sjednocení”. Dívka hraje pravou rukou na činel a levou rukou na buben. Terapeut ji doprovází na klavír. Terapeut učí klientku pomocí zrychlování a zpomalování tempa přizpůsobit se. (Vyžaduje od klientky, aby ho následovala). V dalším oddíle následuje on ji. Vychází z její melodie a snaží se přizpůsobit se klientčině hře. Ve třetím oddíle se snaží docílit jednoty zpěvem společné písně. Terapeut kousek zazpívá, pak dá prostor na dozpívání Arnice. Pak opět zpívá terapeut. Během této písně se střídají. Lze říci, že se jedná o formu počátečního dialogu. Klientce je ukázáno, že každému je poskytnut určitý prostor na vyjádření se a pak následuje okamžik, kdy si musí vyslechnout druhého. Klientka má xylofon, terapeut hraje na klavír. Někdy hrají společně, někdy terapeut vede klientku k rozhovoru nástrojů. Dalšími nástroji jsou dva bubny. Snaží se sjednotit do jednoho tempa. Tempo se během hry mění. Klientce se již velmi dobře daří sladit svou hru s klientem.
1:28:43 Auf Wiedersehen… terapeut ukončuje hru písní na rozloučenou.
1:29:10 Rozhovor s rodiči. Rozhovoru jsou přítomni: rodiče klientky, klientka, terapeut a psycholog.
1:30:02 Cíl: jednota – pokračování v terapeutickém cíli. Hraje se na dva bubínky. Hru započíná klientka, terapeut její hru imituje, postupně mění svůj rytmus. V dalším oddíle terapeut rozmlouvá s klientkou, která dotvrzuje zlepšení vazeb. Pozdšji hraje klientka na metalofon a terapeut na klavír. Společně improvizují. Další obměna – oba sedí u jednoho nástroje (klavíru). Na začátku hrají společně, pak více klientka, která zasahuje i do teritoria terapeuta. Následuje společná hra. Další změnou nástrojů jsou dvě kytary. Po ukončení se opět vrací ke klavíru, kde hrají ,,střídavý rozhovor”. Objevuje se zde zajímavý moment – terapeut tón přidrží pedálem a nechává jej dlouho doznít. Klientka je tím velmi zaujata, je pro ni zřejmě překvapující, že tón ještě zní, ačkoliv už nehraje. Sezení je ukončeno rozhovorem terapeuta s klientkou a melodií na rozloučenou.
31
Hru lze interpretovat následovně: terapeut dává klientce pocítit souznění, okamžik, kdy mají dva stejný názor. Tento pocit střídá s pocitem výměny názorů a především okamžiků, kdy se tyto názory neshodují. Prodloužením tónu klientce demonstruje, že určitá reakce má dlouhotrvající následky (že ačkoliv už nehraje, tón pořád trvá), což platí i pro verbální rovinu – slovo může zrabit nejenom v určitém okamžiku, ale i na dlouhou dobu potom a narušit tak pozitivní sociální vazby. Časté střídání nástrojů lze chápat tak, že předchází fixaci na jeden nástroj a vytvoření stereotypní hry. Klientka se seznamuje s širší škálou hudebních nástrojů a jejich vlastnostmi, které zastupují různé typy lidských charakterů. Učí se zpracovat téma bez ohledu na to, jakými vlastnostmi nástroj disponuje, což je dobrou přípravou pro utváření sociálních vazeb s různými typy osobností.
1:37:52 Ukázka záznamu o průběhu muzikoterapie V záběru je představen formulář záznamu o průběhu terapeutických sezení. Terapeut jej vypracovává pro každého klienta. Záznam se provádí pomocí škálování každou hodinu. Jak je patrno z ukázky, v sezeních se projevuje odlišnost výkonu.
3.5 Závěr šetření Z šetření vyplývá, že terapeutické cíle byly přesně a přiměřeně stanoveny. Jejich splnění je prokazatelné až po více sezeních, proto se ukazuje jako nezbytné rozložení muzikoterapeutických sezení do delšího časového období. K terapii bylo využito především hudebního materiálu obsaženého v přílohách 1-4, avšak výsledky byly silně ovlivněny osobností a momentálním stavem klienta. Terapeut s každým klientem pracoval tvořivě a empaticky, sezení se vyvíjela na základě potřeb a stavu klienta. Velkou úlohu zde zaujímá přímá verbální komunikace terapeuta s klientem, hodnocení (zejména pochvala) a interpretace, která skýtá možnost sebevyjádření. Rovněž volba formy muzikoterapeutických sezení se jeví jako vhodně zvolená. Individuální terapie je poskytována především dětem s nulovou schopností verbální komunikace a se sebezraňujícím chováním, skupinová forma především dětem selhávajícím v utváření sociálních vztahů a prosazení se ve skupině. 32
Závěr Předložená práce si ve svém úvodu vytyčila jako dominantní cíl provést analýzu muzikoterapeutických sezení zdokumentovaných na videozáznamu. V rámci řešení záměru bakalářské práce byl hlavní cíl splněn. Videozáznam dokládá, že již během prvního sezení je možné pozorovat i z neverbálních projevů příznivé účinky hudby na psychiku člověka. Indikujeme-li však muzikoterapii na závažnější problémy, jejich odstranění je velice zdlouhavé, někdy nemožné. Jak je ale patrno z ukázky individuální terapie u dívky jménem Julia, obtíže lze do jisté míry eliminovat. Je nutností, aby byl pro každé sezení vytyčen přesný cíl a důkladně promyšlen způsob jeho dosažení. Volba nástrojů ani forma sezení (individuální nebo skupinová) by neměla být nahodilá, ale musí být důkladně promyšlena a vycházet z potřeb samotného klienta. Ukazuje se tedy jako nezbytné, aby muzikoterapii prováděl vyškolený muzikoterapeut, disponující dovednostmi a znalostmi z psychologie, biologie člověka, speciální pedagogiky a hudební vědy, člověk s velkou mírou empatie a schopností pozorovat. Pro zkvalitnění péče osob s postižením, ale i onemocněním se jeví jako potřebné budovat muzikoterapii v České republice jako samostatný vědní obor, se svým zakotvením ve vysokoškolském vzdělávání, stejně tak jako tomu je v jiných zemích. Jak vyplývá z této práce, nejedná se o závratný objev zázračné léčby na různé druhy nemocí a postižení, ale o další ,,berličku“, která může být velmi vhodným doplňkem celé řady dalších terapeutických metod. V možnostech bakalářské práce není možné rozsáhlou problematiku muzikoterapie cele obsáhnout, nicméně autor by si přál, aby přispěla ke zmapování a zpřehlednění této oblasti, přiblížila ji veřejnosti a poukázala na důležitost přítomnosti muzikoterapie ve speciální pedagogice.
33
RESUME
Bakalářská práce s názvem ,,Muzikoterapie a její využití ve speciální pedagogice – analýza videoukázky muzikoterapie podle metody
Nordoffa-Robbinse” představuje
muzikoterapii jako vědní disciplínu se svojí historií, svými metodami a formami práce. Zaměřuje se na využití muzikoterapie v oblasti speciální pedagogiky a zabývá se účinky hudby na různé oblasti člověka. V praktické části je popsán a interpretován průběh individuální a skupinové muzikoterapie podle Nordoffa-Robbinse, realizované pod vedením Dr.Wolfganga Pilze na Klinik főr Kinder und Jugendpsychiatrie in Bernburg v Německu. Cílem práce bylo poskytnout souhrnný pojmový aparát v oblasti muzikoterapie, doložit účinky muzikoterapie a ukázat potřebnost muzikoterapie v oblasti speciální pedagogiky.
RESUME
The Bachelor thesis "The Musictherapy and its usage in special pedagogy - analyse of musictherapy video according to Nordoff-Robbinse method" presents the musictherapy as the branch of science with its history, methods and forms of work. The thesis focuses on musictherapy usage in special pedagogy sphere and it deals with music effects on several spheres of human life. The practical aspects of the process of individual and group musictherapy and its interpretation would be realised are is described and interpreted by using Nordoff-Robbinse method. It is headed by under the leadership by Dr. Wolfgang Pilz, Klinik főr Kinder und Jugendpsychiatrie in Bernburg, Germany. The main thesis aim is provide general conceptual system in musictherapy sphere, prove musictherapy effects and show necessity of musictherapy in special pedagogy sphere.
34
Seznam literatury 1. ALVIN,J. Musik für das behinderte Kind und Musiktherapie für das autistische Kind. Stuttgart: Fischer, 1988. 237s. ISBN 3-437-11001. 2. ALVIN,J. Musiktherapie: ihre Geschichte und ihre moderne Anwendung und Heilbehandlung. München: Dt. Tachenbuch-Verl., 1984. 158s. ISBN 3-42304419-5. 3. BIBLE: Písmo svaté Starého a Nového zákona: český ekumenický překlad. 9.vyd. Praha: Česká biblická společnost, 1994. 863, 287s. ISBN 80-85810-05-0. 4. BRUHN,H. Musiktherapie: Geschichte-Theorie-Methoden. Göttingen: Hogrefe, Ver. Für Psychologie, 2000. 195s. ISBN 3-8017-1325-3. 5. DECKER-VOIGHT,H.H. Schulen der Musiktherapie. Mőnchen: Reinhardt, 2001. 430s. ISBN 3-497-01574-1. 6. DECKER - VOIGHT, H.-H.:Handbuch Musiktherapie. Lilienthal, Bremen: Eres Edition 1983. 315s. ISBN 3-87204-350-1. 7. FELBER,R. Muzikoterapie, Terapie zpěvem. 1. vyd. Hranice: Fabula, 2005. 242s. ISBN 80-86600-24-6. 8. HARTL,P., HARTLOVÁ,H. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 774s. ISBN 80-7178-303-X. 9. LINKA, A. Kapitoly z muzikoterapie. 1.vyd. Rosice u Brna: Gloria, 1997. 155s. ISBN 80-901834-4-1. 10. MAŇÁK, J., ŠVEC, Š., ŠVEC, V. Slovník pedagogické metodologie. 1.vyd. Brno: Paido, 2005. 134s. ISBN 80-7315-102-2. 11. MAREK,V. Tajné dějiny hudby. Praha: Eminent, 2000. 214s. ISBN 80-7281037-5. 12. MÁTEJOVÁ,Z., MÁŠURA,S. Muzikoterapie při zajakavosti. 1. vyd. Bratislava: SPN, 1980. 311s. 13. MORENO,J. Rozehrát svou vnitřní hudbu: muzikoterapie a psychodrama.1.vyd. Praha: Portál, 2005. 128s. ISBN 80-7178-980-1. 14. MŐLLER,
K.B.
musiktherapeutisch
Musiktherapie
in
orientierte
der Spiele
Körperbehindertenpädagogik mit
Körperbehinderten.
Lilienthal/Bremen: Eres Ed., 1980. 77s. ISBN 3-87204-356-0.
35
:
15. ONDREJKOVIČ, P.K. K metodologickým otázkam kvalitatívneho a kvantitativného výskumu ( v sociológii výchovy). Pedagogická revue, 54, 2002, č.2, s. 101 – 120. 16. ORFF,G. Die Orff-Musiktherapie : aktive Förderung der Entwicklung des Kindes. Frankfurt am Main : Fischer-Taschenbuch-Verlag, 1985. 173s. ISBN 3596-42193-4. 17. ORFF,G. Die Orff-Musiktherapie. München, 1974. 18. PIPEKOVÁ,J.,VÍTKOVÁ,M. Terapie ve speciálně pedagogické péči. Brno: Paido, 2001. 165s. ISBN 80-7315-010-7. 19. POKORNÁ,P. Úvod do muzikoterapie pro speciální pedagogiku – obor vychovatelství. 1.vyd. Praha: SPN, 1982. 114s. 20. ŠIMANOVSKÝ, Z. Hry s hudbou a techniky muzikoterapie ve výchově. 2.vyd. Praha: Portál, 2001. 246s. ISBN 80-7178-264-5. 21. ZINAR,R. Music Activities for Special Children.:Parker Publishing: West Nyack, New York. 1987. 240s. ISBN: 0136069223.
Další zdroje:
NĚMCOVÁ, Milena. Hudební terapie pomocí FMT-metody [online].
Dostupný z
WWW:
DOLLEN, Niels. Musiktherapeutische Förderung von Menschen mit autistischem Verhalten
[online].
c
1999
[cit.12.
května
2006].
Dostupný
z
WWW:
BISSEGGER, Monica & kol. Kasseler Thesen zur Musiktherapie [online]. c 1998 [cit.6.května 2006]. Dostupný z WWW:
DECKER-VOIGHT,H.H. Musiktherapie [online]. c 2002 [cit.18. března 2006]. Dostupný z WWW:
36
DEUTSCHE GESELLSCHAFT FÜR MUSIKTHERAPIE. Musiktherapie [online]. c 2005 [cit.3. dubna 2006]. Dostupný z WWW:
RUMMEL, M. Musiktherapie mit hörsehbehinderten und taubblinden Kindern und Jugendlichen [online]. c 2001 [cit.20. května 2006]. Dostupný z WWW:
LIPSKÝ, M. Muzikoterapie zaměřená na zlepšení a znovuvytvoření sociálních vazeb u lidí se sluchovým postižením [online]. c 2002 [cit.4. dubna 2006]. Dostupný z WWW:
LIPSKÝ, M. Zvuk ahudba jako prostředek působení na lidský organismus [online]. c 2002 [cit.4. dubna 2006]. Dostupný z WWW:
Přednášky Dr. Thomase Wosche, M.A. – Gruppenarbeit mit Musik für Heilpädagogen na Hochschule Magdeburg – Stendal, 2005.
37
Příloha č.1
38
39
